LIBER CATENAUS

Píše S. Komenda, část 56, srpen 2008

 

Hloupost – živná půda chytráctví

 

Je to opravdu tak. Osobně jsem o tom přesvědčen. Chytráci parazitující na lidské hlouposti jsou sociální skupinou velice životaschopnou, hbitě se různými pochybnými argumenty ohánějící a svou činnost zdůvodňující.

Jako příklad, pro zvýšení názornosti toho, o čem uvažuji, bych chtěl uvést reklamu. Reklama je svou podstatou záležitost nesmyslná, ke kterémužto stavu dospěla ve chvíli, kdy přestala být zdrojem informace a zůstalo z ní pouze úsilí přilákat zájemce, především kupující, aby své peníze utratili právě zakoupením toho, co dotyčná reklama nabízí. Reklama je nesmyslem v globálním, univerzálním kontextu. Rádoby etické mudrování o reklamě zavádějící, o reklamě klamavé a podobně je mlžení. Neumím si vůbec představit, že by dnes mohla existovat reklama, která diváka, posluchače nebo čtenáře neklame, nezavádí – která z něho jednoduše a prostě nedělá vola. Reklama je hloupost, která chytračí.

Jiným příkladem lidského chytráctví, které parazituje na lidské hlouposti, je sázení. Hazardní hry všeho druhu. Je jich nespočet. Hry zvané numerické, ale i jakékoliv jiné. To chytráctví má podobu nehorázné drzosti, když hlásá – přinášíme vám štěstí nebo žvásty podobného typu. Organizátoři hazardních her využívají lidské hlouposti, omezenosti a nevzdělanosti – což jsou vlastnosti v této zemi poměrně zhusta se vyskytující. I tehdy, budeme-li předpokládat, že podíl hlupáků je v této zemi srovnatelný s podílem hlupáků v jiných zemích naší geopolitické oblasti (za to, že se narodí jako intelektuálně méně výkonný nikdo nemůže), zůstává faktem, že za nedovzdělanost nepochybně může úroveň českého školství a také celospolečenské klima, které velice blahovolně nahlíží na různá šamanská blábolení, ať už se tato týkají možnosti léčení nejrůznějších lidských neduhů, vykládání osudů z rozložení karet, věštění z koulí křišťálových i jiných, ohánění se daty narození a vlivu postavení nebeských těles na průběh života respondenta. Samozřejmě respondenta platnou měnou platícího. 

 V českém intelektuálním klimatu panuje představa, spíše neblahá než blahá, podle níž je matematické uvažování něco praktickému životu velice vzdáleného. A neméně vzdáleného tomu, co je zvykem označovat pojmem kultura. Česká představa vzdělaného, kultivovaného člověka rozhodně trvá na tom, že takový jedinec s pochopením přečetl Babičku Boženy Němcové, dokáže ušlechtilými slovy promlouvat o malířské tvorbě francouzských impresionistů, případně i o národním obrození. Žádné požadavky však neklade – na českého vzdělance – stran logiky deduktivního a induktivního usuzování, případně vztahu derivací a integrálů. A už vůbec téhle české představě na mysl nepřijde, že logika induktivního usuzování je součástí myšlení každého člověka nepostrádajícího zdravý selský rozum. Nezávisle na délce jeho školní docházky. Logika úsudku typu – Kdyby v hospodě čepovali dobré pivo, nezela by ani v deštivém dni prázdnotou – svědčí přitom o duševních pochodech člověka rozhodně kultivovaného.

O hlouposti jako živné půdě chytráctví svědčí celá politika. Politický systém, který se v průběhu lidské civilizace vyvinul v gigantickou mašinérii, v soukolí, jehož činnost probíhá v podstatě naprosto nezávisle na tom, co jako svůj program deklaruje. Politika se jako kolem své osy otáčí kolem pojmu lid. Ta osa dnes velice připomíná tyč, kolem které se otáčejí lehké holky v bordelech nejrůznějšího typu. Politika je něco jako intelektuální  potrat civilizace. Domyšlenou činností nebyla jistě nikdy – dnes, v době, která se považuje (s vysokou nadsázkou) za racionální, se zvrhla v mechanismus naprosto bezúčelně mrhající společenskými zdroji. Taky ji lze charakterizovat jako chytráctví malé menšiny těžící z naivní hlouposti velké většiny. Té, která si nechává vsugerovat, že přece by to jinak nešlo. Demokracie, pojem, který je dnes přežvykován jako pouťová vata z ušmudlaného cukrářského stánku, je pouhou další zástěrkou na nahém těle předstírání.

 

 

Čím výš stojíš, tím dál bys měl dohlédnout

 

Nadepsaným bych chtěl říct, že není spravedlivé měřit všem stejně. Pokud by někdo chtěl obvinit můj názor z nedemokratičnosti, oponoval bych mu prohlášením, že i demokracii lze chápat ryze byrokraticky a formálně. Bez hlubšího zamyšlení nad její podstatou. Což se u nás poměrně masově děje. Povinnosti každého, jinak řečeno, očekávání od každého by měly brát v úvahu, kolik bylo do dotyčného jedince vloženo. Možná dokonce geneticky – což si musí každý vyúčtovat se Stvořitelem u posledního soudu. Rozhodně však společensko-ekonomicky – což by se mělo účtovat už v rovině pozemské, podle zásad účetnického má dáti – dal. Prostě tak – jestliže je někdo postaven (třeba i způsobem, o jehož čistotě a demokratičnosti lze vyslovovat výhrady) na místo pověřené širšími rozhodovacími pravomocemi (a tedy i vyšším platem, případně jinými výhodami) – je spravedlivé (dignum et iustum est) také od něho víc požadovat.

Obvykle to znamená požadovat jistou kvalitu jeho rozhodování. Rozhodování činěné člověkem výše postaveným. Bohužel se to dost obtížně posuzuje – hodnotit racionalitu, rozumnost rozhodování o něčem není záležitost tak přímočará jako posuzovat, zdali byl komín fabriky postaven v souladu se siločárami gravitačního pole. Měřit kvalitu rozhodování předpokládá jistý typ moudrosti – kterou, jak známo, nikdo v apatyce nekoupí. Ta musí být rozhodujícímu se subjektu geneticky dána, a také systematicky pěstována. Racionální rozhodování se špatně snáší s některými ryze osobními vlastnostmi, jakými jsou například nafoukanost, nadměrná ctižádostivost, zaměřenost spíše na zviditelnění vlastní osoby než dosažení objektivního prospěchu. Rozhodování nemůže být racionálním, chybí-li v příslušných procedurách odpovědnost. Vědomí odpovědnosti jako přísady, bez níž těsto nevykyne a chleba, případně buchty se neupečou.

Arénou, na níž se hra zvaná rozhodování masově přehrává, je politika. Bohužel v ní je vědomí odpovědnosti těch, kteří rozhodují, zatemňováno, případně mlženo faktem, že se obvykle nejedná o rozhodování jedince, ale rozhodování kolektivní. Demokracie je pyšná na to, že její rozhodovací procedury nejsou dílem jedinců, diktátorů či diktátůrků. Dost často ovšem uniká pozornosti fakt, že demokracii je v důsledku toho vlastní nezodpovědnost těch, kteří rozhodují. Stejně jako se na jedné straně dělí moc, dělí a mělní se na straně druhé i odpovědnost. V tom je slabina demokracie – její váhavost, což může mít někdy sebevražedné důsledky. Příklad nad jiné poučný předvedly tak zvané západní demokracie v souboji s hitlerovským Německem a o jednu či dvě generace později v souboji s bolševickým Východem. Ačkoliv byly, objektivně měřeno, silnější než jejich vyzyvatel, představovala nevýkonnost demokratického rozhodování handicap, který v zápase demokracií s totalitou působil jako železná koule na noze demokracií. Teprve když došlo na rozhodování vojenská, která si ani v demokratických poměrech nemohou nechat foukat do své kaše civilními politiky s jejich hlavičkami popletenými představami o hlasování a právech veřejnosti, ztratil handicap demokracií svou přítěž. V každém politikovi bojuje jistý svár touha být diktátorem, samovládcem, s vědomím, že nerozvážně učiněný krok by ho mohl vyřadit ze hry v další politické sezóně. Tohle mu svazuje ruce, kdykoliv činí nějaké rozhodnutí, které je povinen učinit. I kdyby byl politik schopen vidět situaci, o níž má rozhodnout, objektivně (což není obecným pravidlem), nutně bude přihlížet nejenom k objektivním důsledkům učiněných rozhodnutí, ale i k důsledkům, které může mít takové rozhodnutí pro něho osobně. Pro jeho kariéru, pro jeho budoucnost, pro jeho oblibu. I tohle jsou závaží. Politik, který dá osobním dopadům svých rozhodnutí absolutní váhu, je mizerný politik, kterému neměly být moc a právo rozhodovat o věcech obecných nikdy svěřeny. Takový politik může být oblíbený – což však nic nemění na skutečnosti, že je špatný. Takto prokazují masově svou neschopnost politici porcující koncem sezóny medvěda.

 

 

Non uno ictu quercus cadit

 

Dub nepadá po jediné ráně – říkávali latiníci. Taky se ovšem může slyšet, že stokrát nic umořilo i osla. Nebo že se tak dlouho chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Nejsou to všechno konstatování přímo synonymální – přesto však něco společného mají. Kdybych se měl teď přesunout z oblasti stylistické do regionu, ve kterém se spíše než pocity a dojmy zdůrazňuje měření – napadlo by mne slovo kumulace. Nemusí jít přitom výhradně o sečítání; efektu výše uvedenými slovy popisovaného se může dosahovat i jinými mechanismy vytváření úhrnu. Jinakost je přitom v tom, že zatímco sečítání předpokládá linearitu a vzájemnou nezávislost sečítaných elementů, úhrn obecně nevylučuje možnost jisté vzájemné závislosti shrnovaných prvků.

Uvažujeme-li o ranách, po kterých, tj. v jejichž důsledku dub padne, nemyslíme přitom jenom na ránu poslední. Jistě, ta má své výsadní postavení – například bývá uváděno na parte jako causa mortis – téměř vždycky však jí předcházely rány a údery jiné, jejichž vliv se postupně načítal či shrnoval, až došlo k ráně poslední, zaznamenávané pro účely demografické evidence, případně lokálních kronik. V tomto kontextu je poměrně známou poslední kapka, jíž sklenice, džbán nebo jiná nádoba přeteče. V pádu onoho přetečení je velmi nápadné, jak anonymní jsou kapky ostatní, bez jejichž existence by přece byla ona poslední kapka nikdy přetéci nemohla. Jenom po zádech oněch anonymních kapek mohla jejich poslední družka získat svou mimořádnost. Je to velice podobné poměrům panujícím ve světě lidí. Také tady by mnohý jev nemohl nastat či k životu povstat, kdyby nebylo mnohých a mnohého, co takové povstání, takový vznik umožnilo. Za něco takového bývá velice často pokládán lid – množina lidských jedinců, jejichž existence je považována za podmínku existence politika. (V rozporu s tím si já osobně myslívám, že dneska se namnoze politici bez lidí docela dobře obejdou). Teprve nakupením lidí cestou ustavení voličstva se dospívá k možnosti zvolení někoho za politika. K vytěsnění poslední kapičky, jež pozvedá anonymní lid či dav do vyšší kvality, jež oprávní jedince vstoupit do areálu Malé Strany, do jednoho z jejích paláců, k usednutí do vyhrazené lavice za vyhrazený notebook vyšší kategorie výkonnosti. A to všechno za (ne)přiměřeně vyšší plat.

V dobách mého mládí, kdy nám strejci sami sebe nazývající filozofy, samozřejmě marx-leninskými, vyprávívali nesmysly o povaze světa, tomu fenoménu, o kterém teď uvažuji, říkávali přeměna kvantity v kvalitu. V tomto případě kvantity lidu v kvalitu poslance. Poslední kapka, kterou přetekla sklenice nebo poslední rána, po níž padá dub, jsou příklady – o nichž si nevzpomínám, že by kdy byly ony strejce napadly.

Dub, která padá, navozuje představu konce. I tohle se hodí v případě lidí, protože všichni jsme tvory smrtelnými. Alespoň podle konce těch dříve narozených soudě. Každého z nás čeká nějaká poslední rána – i ty, kteří mají to štěstí, že svůj život ukončí v klidném spánku. Causa mortis v případě dubu nemusí nutně znamenat sekeru nebo pilu; taky vichřici v letní bouři. Na rozdíl od člověka nemůže dub ukončit život z vlastní vůle, z vlastního rozhodnutí. Může sice sejít v důsledku trouchniviny hajným či lesníkem nepostřehnuté, to však se jako sebevražda hodnotit nedá.

Mám k fenoménu poslední rány poněkud osobní vztah. Latinské slovo ictus, rána či úder, převzalo lékařství do svého slovníku už dávno – jako označení náhlé, nečekané příhody. Něčeho, co se (v podstatě) nevyvíjelo spojitě, den ode dne a krok za krokem. Co přišlo, co nastalo s puncem jisté náhlosti. Příhoda srdeční, infarkt, příhoda cévní, mozková či příbuzná. Nastavší, jak se zjišťuje později (někdy fatálně pozdě, zato však přesněji, při pitvě), mechanismem ucpání cévy nebo naopak jejím protržením, prasknutím, nečekaným otevřením. Následky bývají, přes rozdílnost mechanismu vzniku, vlastně podobné. Narušení dodávky kyslíku nebo glukózy. Poslední ranou se tak stává někdy poslední kapka.

 

 

Slabí a chudí

 

O slabých a chudých se všeobecně a vlastně automaticky předpokládá, že jsou hodnější, laskavější a vůbec lepší než silní a bohatí. Dost o tom vypovídají třeba pohádky. Zlo a dobro tam korelují s bohatstvím a chudobou poměrně přesvědčivě. Touhle představou masíruje povinná školní četba mládež ještě ve věku nevinnosti – aby je potom praktický život uváděl do rozpaků.

Řekl bych, že v tomto ohledu dochází ke zkreslenému vnímání reálné skutečnosti. Slabí a chudí nemusejí být laskavější vůči svým bližním než silní, mocní a bohatí. Slabí si prostě míň troufají do svých bližních si zavandrovat. V rukou silných a mocných bývá totiž možnost nejenom se účinně bránit – ale také neméně účinně oplácet. Proto si slabý obvykle rozmyslí, aby se nerozvážně pouštěl do hry, ve které jeho šance vyhrát má už předem problematické vyhlídky. Slabý a chudý se musí držet zpátky – jinak by si své postavení slabého a chudého spíše posichroval než by je k síle a bohatství posunul.

Věc se má tak, že nikomu se nechce být chudý a slabý. Takovými se lidé mohou narodit a do světa vstoupit nebo v důsledku společenského maléru se dostat. Slabý a chudý věnuje převážnou část svého usilování tomu, aby se ze svého postavení dostal. Aby je alespoň trochu vylepšil, nejednou drobty ze stolu silného a mocného po zemi sbírá. Tohle ovšem jednoho pěkně otráví – což se projeví ve chvíli, kdy dojde k dějinnému zvratu, poslední se stanou prvními a první posledními – a pořadí se obrátí i na škále silný – slabý a bohatý – chudý. Takový někdejší chudý, poté, co k bohatství přišel, umí někdejším bohatým pěkně zatápět. I nedávná historie mnoho poučných příkladů tohoto druhu na povrch hladiny vynesla a do pamětí i kronik zapsala. O nějaké velkorysosti, která by byla produktem někdejšího laskavého charakteru, se tam toho moc nenajde.

Charakter lidí se nezdá být utvářen apriorně. Formulujíce toto stanovisko, dostáváme se k jednomu ze základních, fundamentálních problémů – nakolik je charakter a následné jednání člověka utvářen jeho genetickým základem, hereditárně – a do jaké míry se v něm projevuje intervence faktorů vnějších. Faktorů prostředí, vlivů environmentálních. V tomto kontextu se mi zdá být laskavost slabých a chudých formována spíše těmi vnějšími vlivy – obavami ze síly mocných a bohatých.

Otázka, o níž uvažujeme, vstoupila v době moderní a postmoderní také do jednání justice. Při posuzování přestupků a zločinů se dnes hovoří – a obhájci tak činí přímo masově – o společenském znevýhodnění obžalovaného, na něž by měl soud vzít zřetel. Otec opilec a matka prostitutka, prarodiče slabomyslní, dětství prožité v prostředí, o kterém by bylo lépe vůbec nemluvit. Mezi těmito faktory jsou ty dědičné i ty, které spoluvytvářejí životní prostředí dotyčného. Jaká by měla být jejich váha při posuzování případného provinění jedince? Měly by se vůbec brát v úvahu takové faktory jako takzvaně polehčující?

Vražda zůstane vraždou, ať byly okolnosti činu jakékoli. Je tu mrtvý na jedné straně a ten, kdo bodl, do hlavy kamenem udeřil nebo kohoutek stiskl na straně druhé. Možná byl ale vyprovokován – a bez této provokace by se byl činu nedopustil. Možná ale tou provokací byla peněženka zabitého. Anebo fakt, že chodil pachateli za ženou. Kolik váží tyhle okolnosti při rozhodování o trestu? A jaká je jejich souměřitelnost s faktory nepříznivého genomu či mizerného životního prostředí?

Lidská civilizace zná pojmy jako soucit, jejichž vztah například ke spravedlnosti se jenom obtížně vymezuje. Těžko se měří, co vlastně znamená, když se řekne přihlédnout k… Toho bylo a stále je masivně zneužíváno, možná stejně jako nedoceňováno. Hranice mezi přihlédnutím a korupcí nedokáže civilizace oddělit – snad jenom s výjimkou případů nejkřiklavějších. A tak nezbývá než doufat, že nadržovat chudým a slabým přece jenom alespoň trochu naši civilizaci polidšťuje.

 

 

Dav televizí utvářený

 

Existuje přísloví, jehož přesné znění si teď nevybavím – říká cosi o tom, že vytrvalým a pravidelným kapáním dokáže voda v kameni díru vyhloubit. Taky se říká, že trpělivost přináší růže – v uvedeném případě jsou pak růže zástupným pojmem za díru. V kameni, na který kape.

Neznám instituci, která by byla tak pomlouvána pro svou ubohost a nekvalitu jako televize. Předstihl ji snad jenom senát české republiky – tomu se ovšem vytýká především jeho zbytečnost. Přitom se k televizi lidé chovají jako se chová vypočítavý manžel ke své zazobané ošklivé a nemilované manželce – na jedné straně ji pomlouvá, nikdy se však neodhodlá ji opustit. Protože ví, že bez jejích peněz by nedokázal žít. Nedokázat takovou ženu opustit – to je skoro totéž jako nedokázat televizi vypnout. Vypadá to potom tak, že diváci sice na mizérii televize nadávají, bez ní však žít nedokážou.

Teď se dostáváme k oné vodě po kapkách na stejné místo na kámen dopadající. Nenápadně, trpělivě se důlek hloubí. A kámen si obvykle ani nevšimne, že už není takovým, jakým před časem byl. Stálé nadávání na bídu televize se mu stává nutností, stejně jako potřeba zapnout ji a na obrazovku tu mizérii přivolat. Taky tu působí dialektika akce a reakce – jestliže by tomu, kdo soustavně na něco nadává, byl předmět spílání odebrán, bude se cítit jako by mu ruku uťali.

Televize jako hlavní, tj. nejmasověji zasahující médium, své diváky utváří. Zcela nezávisle na tom, že prohlašuje platnost opaku – že totiž ona, televize, dává divákům co oni sami chtějí. Že si zjišťuje, oč mají diváci zájem, co by oni sami chtěli ze všeho nejvíc vidět. Je těžké dokázat, že tomu tak není. Televize podléhá tlaku konkurenčních institucí, což ji nutí, aby dosahovala co nejvyšší sledovanosti. Přesněji řečeno – nejvyšší možné sledovanosti při nákladech pro ni únosných. Ekonomicky, samozřejmě, protože i ve zpravodajství a kultuře jde v první řadě o peníze. Nic jako kvalita, objektivně měřitelná kvalita v těchto dimenzích totiž neexistuje. Kritické hodnocení kvality televizních programů je záležitost povýtce chimérická. Přesněji řečeno, ryze účelová, usilující vyhovět tomu, kdo za takový kritický produkt zaplatil. Věc se má tak, že diváci nevědí, co chtějí. Kdyby to věděli, mohl by kdokoliv z nich dělat televizního programového ředitele. Měření diváckého zájmu se vždycky provádějí tak, že se respondentům nabízí možnost volit z předkládaných alternativ. A jejich seznam je už sám o sobě dost výrazným návodem.

Divák sledováním televize systematicky, tj. pravidelně masírovaný, je vychováván daleko intenzivněji než byl v době svých školních docházek. Bez velkého halasu se na něm provádí, co už Josef Goebbels neblahé paměti pevnou rukou praktikoval. Nezáleží na tom, co je pravda – pravdou se stává, co se (tehdy hlavně ještě posluchači rozhlasu) předkládá. A vědomí čeho se zpevňuje mechanismem podmíněného reflexu. Posluchač nebude překládané kriticky hodnotit, jestliže se mu do vědomí vštípí, že kritika je počínání problematické, protože nekonstruktivní a od usilování o to hlavní odvádějící.

Pravidelné ankety pěstují v televizním divákovi pocit, že má co říci k záležitostem, k jejichž posuzování nemá vůbec žádné předpoklady. Učí ho uvažovat nikoli kriticky, ale politicky – učí ho, že případné přemýšlení zdržuje od akce. Od hlasování, které je přece základem demokracie. A tu vyznáváme všichni. Kdo by se odvážil říci, že demokracie bez povinnosti myslet, bez povinnosti brát na sebe odpovědnost, je pouhou hloupou rutinou? Televizní výchova k davovému uvažování a jednání divákovi zastírá, že meritus věci bývá pravidelně zatemňován zástěrkou politických zájmů – za kterými se při důkladnějším pohledu objevuje sláma čouhající z bot osobních ekonomických zájmů. Korumpovat není záležitost vyhrazená pouze penězům – dá se korumpovat i mazáním medu kolem divácké huby, když se mu naznačuje, že jeho názor ovlivní dějiny. Ovlivní leda starou belu.

 

 

Vražednost davu

 

Dav není vlastně nic jiného než seskupení lidu. Obvykle na prostranství v jistém smyslu veřejném. Na Foru Romanu, na náměstí tu Václavském a jindy Staroměstském. Na náměstí svatého Petra ve Vatikánu. A kdekoli jinde. Dav je tedy jisté zformátování lidu – jak by mohl říci informatik. Zajímavé je, že zatímco o lidu promlouvají dokumenty kladně, například na stránkách ústavy státu, promlouvajíce vznešeně o lidu jako zdroji veškeré moci ve státě, o zdraví lidu, o vůli lidu a plnění jeho přání skrze programy politických stran – o davu se hovořívá nejenom neuctivě, ale někdy i s odporem. Zatímco lid je vždy zdrojem výhradně dobrého, dav provolává hesla zavrženíhodná a hnusná. Jako by lid a dav nebyli jedno tělo i duše.

Taky se často stává, že – co bylo jednou prohlašováno za vůli lidu – bylo po čase prohlášeno za zvůli davu. V českých dějinách doby nedávné například shromáždění lidských jedinců u příležitosti února roku osmačtyřicátého neblahé paměti. Čtyřicet let tohle sloužilo jako důkaz projevu vůle lidu – aby to dnes už dvacet let dokumentovalo zneužití davu při prosazování záměrů internacionálního diktátora a jeho lokálních nohsledů.

Jenom pár let předtím, dav lidí téměř stejných odsoudil jako teroristický čin českých zaprodanců židobolševické plutokracii – atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Statistika logického průniku téhle množiny (davu) s množinou (davem) jedinců nadšeně vítajících bolševické uspořádání světa by byla jistě velice zajímavá. Naštěstí (pro mnohé) zůstala utajena v hluboké anonymitě.

V historii podstatně hlubší konfrontuje lid a dav příběh jedněch židovských velikonoc ve městě Jeruzalémě. Lid jásající a palmovými ratolestmi vítající Ježíše jako proroka a Mesiáše při jeho vjezdu na oslátku – nemohl být tak docela odlišným od davu, který jen o pár dní později křikem naléhal na římského místodržícího Pontského Piláta – Ukřižuj ho! Jeho krev na nás a naše syny! Přesvědčivá ukázka transformace lidu v dav.

Když už tak neukázněně přeskakuji v dimenzi času, dovolte mi vzpomenout na české fotbalisty nebo hokejisty, oslavované a do nebes vynášené až do chvíle, kdy prohrají svá rozhodující utkání a vypadnou ze hry. V tu chvíli se jásající lid cítí být podveden – a zároveň se cítí být práv dát své změněné pocity najevo. Ke včerejším miláčkům a hrdinům se obrací zády (nebo jiným, ještě méně důstojným tělesným orgánem) a první, co ho přitom napadá, je, že za peníze, které dostávají, byli povinni podat očekávaný výkon – a ne prohrát. To, že nevyhráli, jak lid (nebo dav) čekal, byl vlastně ze strany toho aktuálního mužstva docela obyčejný podvod. Transformace lidu v dav, či snad davu v dav, proběhne přes noc.

Mistry transformací lidu v dav byli komunisti. Procesy z padesátých let, jejichž jsem býval jako žák a student účastníkem alespoň cestou masových medií, poskytovaly komunistům platformu pro zdokonalování jejich umění přetváření a přetvářky. Slánský posloužil jako vynikající maketa – včera jeden z nejmocnějších, vůči němuž bylo možno jenom pochlebovat – se den ze dne stal psem, na něhož čeká psí smrt, a na kterého plivat bylo nejenom dovoleno, ale i dobou přikázáno. Ne že by Slánský byl člověkem s čistýma rukama – měl na svědomí utrpení nevinných stejně jako jeho souputník Gottwald. Ale taková už byla logika bolševismu, že se jeden druhému stal katem. Co na podvodu a lži bylo vystavěno, k takovým absurditám mohlo vést. Jenom je poněkud komplikovanější rozpoznat, která shromáždění byla manifestací vůle lidu a která projevem zběsilosti davu.

Lid a dav.

V téhle konfrontaci ani žádná demokracie nerozhodne. Dělicí kritérium mezi lidem a davem se rýsuje jenom těžko. Zejména v prostředí prosyceném lží a podvody, kořenícími v chamtivosti. Interpretace a hodnocení lidského chování je totiž problém vždycky – en gros i en detail.

 

 

Nemocniční parkoviště jako dojná kráva městské policie

 

Trochu jsem to možná v tom názvu úvahy nadsadil. Na místě krávy měla být asi jako případnější použita koza, protože prameny mléka (metafora ze peníze na pokutách vybrané) zase nejsou asi tak mocné. Nicméně – jako princip pořád ještě tvrdím, že se pojednává o záležitosti naprosto reálné.

Parkoviště pod okny lékařské fakulty, pod těmi, kterými fakulta shlíží na olomoucké staré město (a vlastně i na větší díl města nového), je už několik let přeplněné. Zejména od času politického převratu, kdy s novými politickými představami k nám masově pronikla i stará, ojetá auta, studenty nakupovaná, se stala prázdná místa v dopoledních hodinách hodná označení bílé vrány. Parkoviště je službou nejenom pro lékařskou fakultu. Zejména je jí pro fakultní nemocnici, její zaměstnance a – pacienty, ve svých vozech se ten který den dostavivší ve svých vozech s představou, že právě zde nabudou ztraceného zdraví.

Ještě než se tito potenciálně choří jedinci propracují na místa k sezení v čekárnách příslušných klinik a oddělení, musejí projít martyriem parkování. Jeho klíčovým problémem je – jak a kde auto postavit, jestliže volné místo není k nalezení. Marně se takový trpící člověk dožaduje pomoci – Babo, raď! Baba neporadí, obvykle ani žádná stařena v dohledu není. Jenom občas se vyskytne pajdavý dědek, vyspělou zdravotní péčí před několika lety postižený, který upozorňuje rozčileného řidiče na to, že soudruh ministr zdravotnictví, nejvyšší manažer českých zdravotnických zařízení, víceméně pravidelně v televizi občanům radí, aby své lékaře nevyhledávali zbytečně často. Svou radu zdůvodňuje poukazem na nadměrnou konzumaci zdravotnických služeb v české zemi. A dovozuje, že méně může někdy znamenat lépe; že například v sousedním Německu navštěvují občané své lékaře snad dvakrát řidčeji než občané čeští – přičemž je, kupodivu, zdravotní stav Němců významně lepší než zdravotní stav Čechů. Zdá se tedy oprávněně mít zato, že přílišná zdravotní péče lidu spíše škodí než prospívá.

Tím pajdavým dědkem, negativní zdravotnickou osvětu provozujícím, jsem já.

Ale vraťme se k problému parkování. Zoufalý řidič, marně místo pro svůj vůz hledající, opakovaně po parkovišti krouží, podoben supu hledajícímu svou mršinu. Nakonec, zcela uondán, se rozhoduje překročit dopravní pravidla, přejede obrubník definující hranice parkoviště a své vozidlo umístí pod stromy, tak říkajíc na trávě. Ona tam sice už dávno žádná tráva není, protože ji předchůdci závadově parkujících aut kdysi vyhubily, dá se to tak však říci. Dokonce tak tihle zoufalci obsazují i místo, kudy se z parkoviště přechází na chodník vedoucí k zadnímu vchodu do budovy fakulty. Místo, kudy i já denně procházím – anebo podél partyzánsky zaparkovaného vozu pirátského pacienta se prodírám.

Občas, tak asi každý třetí den, se na místo, které právě popisuji, dostaví městská policie. Dva až tři její představitelé, městští strážníci. Přijdou, obhlédnou situaci, hlavičkami pokyvují jako lékaři nad lůžkem nemocného, který se rozhodl stonat nezodpovědně v nesouladu s učebnicovými moudry, aby pak vytáhli policejní notesy a vypsali pokutovací lístky. A samozřejmě nasadili botičky. Musím se přiznat, že v případech, kdy se k této operaci nachomejtnu, nejbližšího strážníka upozorňuji, aby nezapomněl botičku nasadit taky tomu autu, které brání v hladkém průchodu z parkoviště mně osobně.

Nejsem tak drzý, abych se městských strážníků poptával, kolik vyberou. Kolik jim v průměru jejich kontrolní činnost vynáší. Jak moc ta parkovací kráva mléka do městské pokladničky nadojí. Jenom mne při té příležitosti někdy napadá, jak by se dalo plnění zákonných předpisů jednodušeji vynutit. Už několik roků je na tomhle okraji parkoviště naskládáno několik panelů z anno dazumal. Stačilo by autojeřábem najet a za hodinku či dvě panely k vnějšímu rantlu parkoviště narovnat. Pak už by žádný řidič na bývalý trávník nenajel. Ovšem – taky by pak nebylo na co botičky nasazovat a od koho koruny inkasovat.

 

 

V zajetí utkvělosti

 

Člověk je tvor – mimo jiné – také sebestředný. Na tom není nic špatného – kdo by se o sebe a své záležitosti nezajímal, špatně by dopadl. Jako v případě mnohého jiného, i o tomhle ovšem platí, že všeho moc škodí. Když se sebestřednost lidského jedince přežene, nemusí to být dobré nejenom pro něho samotného, ale i pro jeho okolí.

V situaci ne-humánních tvorů je tento fenomén naprosto zřejmý. Zajíc si nemůže dovolit rozjímat o nějakých svých dílčích zaječích záležitostech příliš zaujatě, protože by se mohlo stát, že z jeho zorného pole vypadne třeba liška. Tenhle proces přirozeným způsobem eliminuje ze zaječí komunity jedince příliš sebestředné, což by mělo působit na okolí dotyčného postiženého jedince poučně a výchovně.

S lidmi je to složitější.

Lidským predátorům jenom výjimečně jde o lidské bílkoviny pro účely konzumace. Na svých bližních si člověk cení jiné kvality – dodávku informace o předmětu zájmu, případně výpomoc takového či onakého druhu. Ani na tom není nic apriori špatného. Lidé by si měli vzájemně pomáhat – a situace, kdy jeden může nabídnout něco, co mu jde snadno, druhému, který právě s tímto zápolí, je pro takovou výpomoc mimořádně vhodná.

Komplikace nastává, jestliže člověk sebestředný přestane vnímat, co už není úměrné, co už není přiměřené. Přestane-li vidět, že ten druhý, na kterého se obrací a jehož výpomoc si jako samozřejmou vyžaduje, může tuto poskytovat jenom na úkor své vlastní práce. Přílišná sebestřednost svého nositele zaslepuje – a to specificky. Ono jeho je zcela samozřejmě jím samým vnímáno jako pupek světového dění, jako to ze všeho nejdůležitější. A kdo to nevidí stejně, nevidí dobře ani správně.

Lidem s utkvělou představou, lidem vysoce sebestředným, chybí schopnost vnímat a posuzovat věci v kontextu. V širších souvislostech. Jde o jistou formu zaslepenosti. Tito lidé mají zúžený obzor. A samozřejmě v důsledku toho i omezenou možnost komunikace. Pokud se vyvine situace tak, že s nimi trávíte delší čas, budou vám opakovat svůj životní problém, své životní téma tak často, že se pobyt s nimi na společném místě a ve společném čase stane otravným až k nepřečkání. Bohužel, těmto lidem nebývá dáno tohle vnímat a uvědomovat si svou jinakost.

Někdy může být obtížné rozpoznat přílišnou sebestřednost od zaujatosti. Slova to samozřejmě nedokáží dost dobře odlišit. Zaujatost je vlastnost veskrze pozitivní, bez ní se vlastně nic opravdového neudělá. Člověk má právo, a dokonce i povinnost být svým životním tématem zaujat. Jenomže to neznamená, že by mu měl propadnout natolik, aby přestal vnímat okolnosti a prostředí. Právě o onom přestat vnímat je dělicí čára mezi zaujatostí a nadměrnou sebestředností. Člověk nevnímající okolnosti a parametry prostředí, ve kterém existuje, riskuje, že mu uniknou změny, které jsou důležité i pro jeho vlastní problém. Což může znamenat, v krajním případě, že se ocitne mimo realitu.

Lidé mimořádně soustředění na úzkou výseč skutečnosti se mohou někdy jevit jako tvorové poněkud praštění, více či méně výstřední. Pokud jejich vybočení nezačne působit společenské komplikace v širším úhlu pohledu, mohou být vnímáni i jako tvorové roztomilí až zábavní. To ovšem rozhodně neplatí, prosazují-li svůj pohled na svět a své vlastní místo v něm agresivně.

Škála, na které jsme poměřováni v dimenzi jací jsme, může být velmi rozsáhlá. Už proto, že to je škála mnohorozměrná, vícedimenzionální. Pozice, které zaujímáme v očích svých bližních v jedné dimenzi, může se kompenzovat naší pozicí v dimenzi jiné. Tak i patologická sebestřednost může být kompenzována třeba mimořádnou zdvořilostí a společenskou uhlazeností sebestředné osoby. Což může vytvářet výrazný kontrast vůči jinému jedinci, který sice sebestředný není, chybí mu však jakákoliv uhlazenost.

 

 

Modulární myšlení

 

Domy se staví z cihel, ale také z panelů. Obojí má své výhody i nevýhody. Záleží na okolnostech. Cihla je montážní prvek ergonomicky přiměřený lidské ruce, její dlani a svalům, které ji zvedají, na plánované místo pokládají a jednu ke druhé maltou spojují. Panel je prvek holýma rukama nezvládnutelný. Jiné ruce musely zkonstruovat jeřáb a motor, které panel z těžkého přívěsu zvednou a na určené místo uloží.

V uvedeném kontextu se používá pojmu prefabrikát. Konec konců, i cihla je vlastně prefabrikát. Také ji někdo předem v cihelně vyrobí, naformuje a vypálí. Plácat a vypalovat cihlu na zdi by bylo nepohodlné, technologicky nepřípadné a neproduktivní. Jenomže tohle se už jako pre-fabrikace nevede. Cihlu považujeme za stavební element, prvek, už od pradávna. Cihly z jílu a bláta, doplněných řezanou slámou a plevami, mačkali, formovali a na slunci sušily národy mezopotámské, Židé pro faraóny v Egyptě, a dodnes tak některé africké národy činí.

Prefabrikace, polotovary racionalizují stavební konstrukce. Jenomže taková racionalizace se neomezuje na stavění domů. Prefabrikuje se i ledacos jiného. Taky myšlení, uvažování, řeč.

V posledních letech se na stránkách našeho slovníku zabydlelo slovo modul. Jako výraz pro komplex částí, prvků, vytvářející něco jako celek, entitu vyššího řádu složitosti. A zejména plnící funkci, již plnit by dílčí části samy jednotlivě nestačily.

Modulární přístup, modulární strategie, jsou projevem lidského úsilí zrychlit běh života. Stihnout toho – v čase lidem vymezeném – víc než se stihlo dříve. Před lety. Dá se změřit, že toho opravdu víc než dříve stihneme. V jednotkách výkonu toho či onoho.

Má to ovšem háček.

Výkon – upečení chleba, postavení domu, vytištění knihy – nemusí být tím jediným, oč nám jde. Nebo oč by nám jít mělo. K výkonu, výsledku, produktu – bochníku chleba, domu, knize – vede cesta. I tu bývá dobré k dílu započítat. Podobně jako se k cíli započítává cesta, po které nohy šlapou. Nejenom jsem se z místa na místo přemístil. Taky jsem v průběhu cesty ledacos uviděl, uslyšel, jiného vzduchu se nadechl. Také to může mít svůj význam.

Už kdysi dávno jako kluk jsem slyšel mistra tesaře říkat – Tak tuhle práci jsem naposledy dělal jako učeň. Od té doby vůbec ne. Měl na mysli práci s tesařskou širočinou, takovou, co má do strany vyhnuté ostří, aby se s ní daly trámy přitesávat, aniž by si tesař klouby prstů odíral. Moderní pekař nehněte těsto rukama, silou svalů. Kdo to nezkusil, neví, co je to za dřinu těsto hníst. Ale taky neví, co je to za vůni a jaký je pocit vzniku nového, živého – až po voňavý krajíc.

Jednou z činností, kde je modulární strategie výrazně uplatňována, je třeba i řešení matematických úloh. Výpočetní programy, manuály, představují moduly, které umožňují třeba statistikům dospívat k cíli, k řešení úlohy, mílovými kroky. Kde je násobilka, počítání z ruky, kam zapadla logaritmická pravítka?

Do čeho modulární strategie téměř nezasáhla, je psaní. Psaní úvah, povídek, fejetonů i románů. Ten, kdo píše, bere do ruky elementární prvky písmen a slov, jako kdysi do rukou bral cihly zedník. Žádné panely. Cihla za cihlou, na každou lžíci malty, podle provázku řádek. Není důležité, zda řádek na papíře nebo displeji počítače. Každé slovy z hromady vybrat, zvážit, jako se váží kámen, zdali do zdi na to které místo padne a s dalšími ten správný vztah naváže. Každé slovo si prožít, nadechnout se nad ním jako vdechuje chodec vůni šeříku kvetoucího u cesty.

Takový zážitek ovšem vyplňování úředních formulářů, sestavených s úmyslem modularizovat vytěžování informace, neposkytuje. V podstatě jde o to, aby nebylo s vaničkou vyléváno i dítě. Racionalizovat ano, chuť a vůni však přitom podle možnosti zachovat.

 

 

Nec momentum sine linea

 

Údajně heslo kardinála Richelieu. Osobně soudím, že by je za své mohl vzít taky každý grafoman – Každá chvíle, kdy jsem ani řádek nenapsal, byla vlastně ztracena. Krásná ukázka toho, jak rozdílné, dokonce protichůdné interpretace naše lidská prohlášení snesou.

Jeden by mohl chápat citovaný výrok jako projev autorské píle a odhodlání nemařit čas – jestliže je možné svoje myšlenky písemně formulovat s úmyslem budoucího obšťastnění napjatě očekávajícího lidstva. Je v tom, bohužel, háček – ne vždycky to, co potenciální autor za myšlenku považuje, opravdu myšlenkou je. Jak ukazuje zkušenost, není zlato všechno, co se třpytí. Známe pozlátko, známe kočičí nebo havraní stříbro. Zejména v záležitostech, které doprovázejí pochybnosti přímo principiální. V záležitostech psaní, lidstva poučování. Velice tady platí Havlíčkovo – Tak to chodí na tom světě každou chvíli jinak, dnes tě mají za svatého, zejtra budeš sviňák. Dnes, kdy je společnost zpolitizovaná až do dřeně kostí a kdy se slova valí z kopců dolů i do kopců nahoru, kdy se věty a slogany chrlí, díky technickým vymoženostem polygrafickým, rozhlasovým, televizním a internetovým, nikdy nebývalým tempem, slova, věty, odstavce, stránky a celé knihy vznikají a zanikají, podobny polní trávě končící v kompostu.

Tato skutečnost musí být a taky je zapracovávána do definice grafomanství. V tom je onen problém – co může být, posuzováno z jedné strany, projevem píle – z druhé strany může být interpretováno jako jistý druh intelektuální patologie. Grafomanii sotva lze vymezit pouze fyzikálně, jako nadměrné množství. Slov, vět a tak dále. Je třeba vymezovat ji jako přílišné množství slov vynaložených na vyjádření nápadu. Myšlenky. Anebo v obráceném gardu – příliš řídkou myšlenkovou osnovu v tom kterém objemu verbální produkce.

Lidé psaním se živící (těch se v českém literárním prostoru neuživí mnoho) poměrně často hlásají směrem k veřejnosti svou pracovní ukázněnost, demonstrujíce tuto buď hodinami prosezenými za psacím stolem nebo před obrazovkou počítače, nebo počtem stran v průměru denně pokrývaných písmeny, slovy a větami. Tyto ukazatele jsou velice rigidní – a zejména málo validní. Smyslem psaní je přece nabídnout čtoucí veřejnosti něco ke čtení. Samozřejmě ne jenom jako uspořádanou množinu slov, ale jako produkt, jehož části jsou provázány tak, aby bavil, těšil, ke smíchu či rozhořčení provokoval – nebo aby poučil, k zamyšlení nad tím či oním čtenáře přiměl.

Tohle se ovšem měří nesrovnatelně obtížněji než je počítání hodin či stránek. Především proto, že ony zmíněné čtenářské reakce jsou silně vázány na čtoucí subjekt. Koncept zábavnosti nebo schopnosti poučit stojí a padá s tím, o jaký subjekt se jedná. Asi by bylo ideální, kdyby se dobré knihy daly, podobně jako se dobré sochy vytvářejí odsekáním přebytečného kamene z balvanu, sestavit ze slovníku vynecháním slov zbytečných a vzhledem k autorskému záměru nepoužitelných. Protože to však takhle udělat nejde, ztrácejí slova sine linea svoji naléhavost. Je tady sice možnost korekce dodatečným přepisováním díla v dalších vydáních, i tato možnost má však svá omezení.

Posuzování kvality či účinnosti psaní je zajímavou ukázkou toho, jak selhává analytický přístup – a jak nezbytným je přístup syntetický, globální. Napsaný text je možné na kousky drobit a tyto detailní drobty ochutnávat, očichávat, potěžkávat, slova počítat i jejich délku měřit – když však tahle detailní měření na hromádku sesypeme, kvalita díla z toho nevyplyne. Dost podobně jako kdyby se někdo snažil vyvodit kvalitu bábovky ze seznamu ingrediencí, ze kterých byla upečena. Něco to asi řekne, to podstatné však sotva. Tohle mé uvažování se sice asi literárním teoretikům moc líbit nebude, doufám však, že není mlácením prázdné slámy. Problém kvality napsaného textu zřejmě zůstane problémem, na kterém si budou lámat zuby analýza a syntéza asi navždy. Problémem, při pokusech o jehož řešení se nevyhneme přihlížení k účelu a smyslu napsaného – spíše než k rychlosti psaní.

 

 

Non omne quod licet honestum est

 

Už staří Římané… to věděli. Ne všechno, co je dovoleno, tj., za co se nezavírá, je také čestné. Je také něčím, čím by se člověk mohl chlubit. Dnes se tomu říká rozlišovat mezi nezákonným a nečestným. Zákon stíhá – nebo alespoň stíháním vyhrožuje, protože vymáhání zákona, jeho respektování a dodržování, je v zemích jako je ta naše, velice problematické – jistý typ chování, který už Desatero božích přikázání a před ním třeba zákony Chamurappiho pojmenovaly. Zabití a krádež, například. To platí dodnes, třebaže v kontextu značně oslabujícím, protože přestala být uznávána zásada trestu oko za oko, zub za zub. Už v mnoha státních řádech se nepovažuje za přiměřené chránit – posmrtně – postiženého tím, že bude viník potrestán na stejné úrovni, na jaké byl jeho zločin. Leckde byl zrušen trest smrti. Hodně k tomu přispělo vědomí omylnosti práva, jeho nedostatečné průkaznosti, nejistoty jeho důkazů a následných rozsudků.

Právo si není jisto samo sebou. A protože právní formulace typu mimo veškerou myslitelnou pochybnost jsou v podstatě prázdnými floskulemi, na kterých se rozhodnutí a jejich vykonání staví velice nejistě, změkčuje se na straně rozsudku. Odsouzený není popraven, bylo by to příliš definitivní. Raději se ponechají pootevřená vrátka pro možnou revizi procesu desítky let poté, co byla odsouzenému odňata svoboda. Při čemž se zapomnělo – a je to zapomenutí velice trestuhodné – že čas je faktor stejně nenávratný jako odnětí života. Žádná revize rozsudku případnou křivdu nenapraví. To víme obzvlášť dobře u nás, v zemi, kde soudy a soudci připravili o nesmírné množství času tisíce nevinných – aniž by jim dokázali byť jenom malý kousek z něho při revizi rozsudků vrátit. Absurdita chování české justice byla dovršena tím, že se s těmito soudci –  vrahy času nevinných – zachází, jako by se nic podstatného nestalo.

Nevím, zdali byla někdy doba, kdy čest skutečně něco vážila. Vím, že se o tom píše v romantických knihách, kdy se vzývala rytířskost, s níž se čest spojovala. Řekl bych však, že i tenkrát v tom byla angažována selekce. Čest vystavoval rytíř na odiv mezi vybranými svými, jinde si však umazat ruce křivdou, surovostí a ničemnou chamtivostí příliš neváhal. Osobní prospěch za každých okolností byl, podle mého názoru, faktorem chování a jednání určujícím. Dějiny civilizace jsou především dějinami útrap, útisku, vykořisťování, předstírání a falše, účelové lži. Dnešní doba neváhá používat závojů a zástěrek předstírání v nejrůznějším kontextu. Politický provoz je toho zářivým dokladem. Čest není kategorií etickou – jakkoli se tak na nejrůznějších úrovních tváříme. Čest je kategorie s technickým vymezením. Jsem jedinec čestný, dokud mi nedokážete, že jsem jednal nečestně. Přitom kulhá toto technické vymezení na všechny čtyři – důkaz nečestnosti by musel překonat bariéru sestavenou z právnických, advokátských těl a duší, kliček a hlavně klik. Čest, aby mohla mít jako pojem smysl, musela by se opírat o svědomí. To ovšem dnes ztratilo svůj smysl úplně. Nedá se měřit, nelze zkontrolovat jeho zapojení. Detektory pravdy kontrolují a měří lhaní a předstírání na základě toho, jak se dotazovaný potí, jak se mění jeho krevní tlak a srdeční frekvence. O tomhle soudím, že to není nerozumné. Jenomže mnohoznačnost interpretace nálezů takto učiněných nikdo nevyvrátil. Mezi svědomím a pocením přece jenom lze sotva položit rovnítko. Takže – dovolujeme si mnohé, co rozhodně není čestné. Na denní světlo vytažitelné. Moderní civilizace, čím méně pokročila v mnoha ohledech, pokročila neoddiskutovatelně alespoň v jednom. V umění vymlouvat se. V dovednosti okecávat, dovolávat se možnosti alternativních výkladů k těm, které se zdají být nabíledni. Se ctí se manipulovalo ve dvacátém století způsobem, který snad neměl předtím obdoby. Za oficiální heslo si zvolil komunismus Buď práci čest – přičemž současně používal práci jako hlavní nástroj hubení lidí týráním. Farizejství snad vůbec nepřekonatelné, připočítáme-li k tomu i oslavné pajány prodejných komunistických básníků a spisovatelů, umělců zasloužilých i národních .

 

 

Contra factum non datur argumentum

 

Fakta by měla mít vždycky navrch před námitkami opíranými o argumenty jiného druhu. Samozřejmě fakta poctivá, z dobrého materiálu vytěžená, fakta jednoznačně o tom či onom vypovídající. Největším nepřítelem fakt není jejich popření; jejich největším škůdcem je ale…Obezlička, cestičku ke zpochybnění fakt hledající, která by červíku nejistoty zachytit se umožnila.

Ve světě vědy a výzkumu se v posledních letech ustálila terminologie, rozlišující údaje, data, fakta na tvrdá a měkká. Na data typu hard a soft. Jde přitom o podchycení skutečnosti, že mohou být údaje jistým způsobem podezřelé, asi jako levobočci ve šlechtických rodokmenech, při přimhouření oka mající přece jenom nárok na existenci. Někdy to bývá z nouze ctnost. Tak je tomu v situacích, kdy nic lepšího po ruce není. Pokud se dobře pamatuji, i španělský šlechtic Juan d´Austria byl levoboček – a přesto v námořní bitvě u Lepanta odvrátil tureckou, islámskou hrozbu, která už už přivedla rozhádanou západní křesťanskou Evropu do zkázy.

V souvislosti s fakty má zásadní význam to, čemu říkáme interpretace. Fakta mívají povahu syrové skutečnosti. Syrové proto, aby vyniklo, že se z nich obvykle lidé snaží něco upéci. Nebo taky postavit. V tomto smyslu jsou fakta materiálem. Ten by neměl být příliš tvárný – spíše jenom do různých celků vyššího řádu sestavitelným.

Fakta by neměla být zpochybňována. Fakta jako taková. To už ovšem tak docela neplatí o tom, co se z fakt vybudovalo. Z poctivého kamene může být postavena katedrála – ale taky halabala poskládán kozí chlívek.

V moderním světě je základním elementem prostředí pochybnost. Stává se, že je tento prvek absolutizován. Že se pochybnost samotná vyzvedá jako řídící princip. Relativita se absolutizuje. Je to velice závažný moment, jakkoli věda, hard science, si pochybování a nedůvěry váží jako principu motivujícího nás k hledání pevného, oč bychom se mohli v procesu poznávání opírat. Pochybnost a s tím související povinnost klást otázky. Povinnost hledat odpovědi na ně prověřováním pevnosti a odolnosti tvrzení, poznatků, nalézaného. Cesta k jistotě skrze pochybování.

V dějinách vědy a hledání pravdy o našem světě se jako největší hrozba ukázaly být apriorně nastavené ideologicky motivované principy. Předem prohlašované za nezpochybnitelné, dokonce pod pohrůžkou trestu, někdy i absolutního, trestu odejmutí života. Kdykoliv se politické zájmy povýšily nad zájem hledání pravdy, nastávalo období vedoucí do propasti, odmítání racionality, období katastrof, za které se platilo víc než za cokoli jiného.

Neštěstím lidstva je, vytvoří-li se prostředí, ve kterém se některá hlásání prohlásí za tabu. Za platná jednou provždy, jejichž prověrka je považována za hřích, za zneuctění velkého principu. Když se odmítne uvažovat o tom, jakým způsobem by se mohla začít platnost posvátných tvrzení prověřovat.

Tohle všechno ovšem nesmí vést k představě, že každý den a každý rok bychom měli začínat znovu. Od téže startovní čáry pro všechny názory, nezávisle na tom, jak pevná byla fakta, od kterých tyto názory odvíjely svou platnost. Víra nesmí být rovnocenná důkazu. Tam, kde se dá dokazovat, je povinnost dokazovat. Shromažďovat tvrdá fakta – a z nich krok za krokem stavět naše myšlenkové konstrukce. Nepřipustit, aby do malty fakta spojující se přimíchávaly názory nepodložené měřením. Taky tvrdým. A používaná logika aby zahrnovala mechanismy kontroly chyb. Kontroly tvrdosti a měkkosti – a vylučování všeho, co neprošlo ohněm zkoušky. Prověrkou praktické využitelnosti k dobrému. Prověrkou, která odděluje zdání od skutečnosti. Taky se tomu říká prověrka praxe. Rozhodně se nesmí připustit, aby do takové prověrky intervenovala politika a ideologie. Těm musí být vstup zakázán, protože je jim vlastní prohnilost a sebestřednost životem prověřená.

 

 

Trénovat přebírání medaile

 

Někdy mívám dojem, jako bychom se báli improvizací. Jako by nám připadalo nedůstojné riskovat přeřeknutí či zakopnutí – nebo dokonce, nedej bože – riskovat výskyt situace, kdy bude řečník hledat v děravé paměti patřičná slova a ceremoniář patřičné pohyby, kroky a gesta. Přitom nic nepůsobí tak nepřirozeně jako příliš dokonale nacvičené chování. Předem nacvičené a naučené.

Omezením prostoru pro improvizaci a náhodu se – podle mého názoru – ochuzuje divák či diváctvo o důležitou součást hry. Každá ceremonie s předáváním medaile je totiž hrou sui genesis. Vzpomínám si na to, jak byl kdysi vyveden z míry tělovýchovný funkcionář, když měl připíchnout Tyršův odznak zdatnosti na hruď spolužáka, který se k jeho převzetí dostavil bez trička i košile. Probodnout špendlíkem hrudníček juvenilního sportovce si netroufal – a chvíli mu trvalo než se propracoval k rozhodnutí odznak mu vtisknout do dlaně. Před tvářemi diváků v přihlížejícím davu.

Trénování přebírání něčeho, samozřejmě cosi oceňujícího, se provozuje se samozřejmostí tím větší, čím oficiálnější je taková akce. Čím vyšší je rank papalášů ocenění udělujících a končetinami potřásajících. Vzpomínám si – a bylo to už v době popřevratové – na jeden čestný doktorát naší univerzity. Akčním papalášem jsem tam byl tehdy i já. Trénink byl oficiálně nařízen – a já byl pověřen jeho realizací. Protože mi vždycky takové oficiality připadaly tak trochu komické, provedení úkolu jsem si ulehčil – a jeho dílčí detaily jenom markýroval. Šlo mimo jiné o načasování, synchronizaci nástupu v sekvenci dílčích úkonů za sebou jdoucích. Čestný doktorand, vážený profesor fyziky jedné neméně vážené americké univerzity, svou roli člověka oceňovaného opravdově prožíval. Trošku byl nervózní. Měl jsem s ním domluveno, že mu dám zřetelně najevo ukončení své latinské řeči. Nepřehlédnutelně. Že výrazně padnu hlasem.

Ve snaze, aby má latina nezněla příliš monotónně, jsem nechal svůj hlas poklesnout několikrát. Alespoň takhle mi to po skončení ceremoniálu vytknul můj rektor. Pokusy čestného doktoranda vstoupit do hry předčasně se mi pokaždé podařilo utlumit gestem vztyčené levice. Podle mého názoru to všechno proběhlo dobře, dokonce snad i dostatečně důstojně. Názor páně rektorův se s mým názorem tak úplně neshodoval. Od té doby jsem byl shledáván jako akademický funkcionář pro ceremoniální účely ne zcela vhodným. 

Možná zůstanu se svým názorem jedincem ojedinělým – soudím však, že trénovat by se mělo především kvůli výkonu, nikoli kvůli přebírání medailí. Kvůli výkonu, za který má být posléze medaile udělena. Ono pak jinak hrozí nebezpečí, že se ta medaile udělí někomu, kdo žádného zajímavého výkonu nedosáhl – natrénovat převzetí ocenění se dá docela snadno. Hodně to souvisí s politikou a s fenoménem je na něho vidět. Rozhodně je třeba považovat za pro lidstvo cennější, dosáhne-li někdo vynikajícího výkonu, objevu či nápadu, než když udělení medaile proběhne vynikajícím, zcela bezchybným způsobem. Ceremoniály nejsou prostě nic než fasáda; a dřív než se začne s jejich nacvičováním, mělo by důkladně prověřit, zdali za onou fasádou něco zajímavého doopravdy je. 

Trénovat ceremoniály bylo velice oblíbenou hrou v dobách komunistických. Vzpomínám si, že do tohoto rangu spadly i pohřby zasloužilých revolucionářů (rozuměj partajních byrokratů). Za místo činu bylo po jistou dobu zvoleno foyer Teoretických ústavů. Do té doby než se ukázalo, že revolucionáři dosud žijící (mezi nimi také milicionáři odnášející rakev s nebožtíkem) při blížícím se konci obřadu omdlévají. Foyer bylo totiž poměrně nízké, s nevysokým stropem, takže se vzduch vydýchal. To narušovalo požadovanou důstojnost obřadu. Naštěstí je současná postkomunistická doba zároveň dobou vystřízlivění. Nepochybně to souvisí s fenoménem vlažnosti víry v cokoliv a celkového cynismu, vydatně přikrmovaného soudobou nedůvěryhodnou politikou. 

 

 

Lesk a bída předstírání

 

Není zlato všechno, co se třpytí – praví přísloví. Platí to ze stanoviska fyzikálně chemického, ale i v přeneseném slova smyslu. Voskovcovo a Werichovo Podle kabátu svět se měří, lháři ve fraku každý věří…a kdo na štěstí v hadrech čeká, ten se načeká je jinými slovy vyjádřené totéž. Podstatou oněch výroků je komentář soustředěný na koncept předstírání. Zlatá šlupička mikroskopické (možná dokonce nanometrické) tloušťky se tváří jako echt zlato. Tahle povrchová šlupka většinou svou funkci plní – pozlacení chrání pozlacené před nepříznivými povětrnostními vlivy, aby déle vydrželo. Není proto důvod odsuzovat je. Zároveň však zůstává s ním spojena jistá pachuť právě onoho předstírání – vydávání se za něco, co není. Přestože to, čím je, je docela ctihodné.

Na testování pravosti, případně ryzosti zlata mají fyzikální chemici své metody. Řekl bych, že dnes už klasické a spolehlivé. Na testování pravosti či ryzosti lidských charakterů nemají chemici nic. Pramálo toho mají k dispozici všechny vědní obory dohromady. K tomu, aby byla otestována, prozkoušena ryzost lidského charakteru, je zapotřebí čas, strávený pozorováním chování a jednání prověřovaného jedince. To, co bylo pracně napozorováno, je třeba konfrontovat s tím, co o sobě dotyčný jedinec prohlašuje a vyhlašuje, s tím, zač se vydává. Trvá to dlouho – a dost často ani tak se nemusí dojít k poznání charakteru člověka včas. Stačí nahlédnout do statistik rozvodů, každoročně nabízejících řádově miliony poučných případů. Zlaté charaktery po několika letech (průměrně) zkorodují vlivem líbivě čerstvých tvářiček nebo lákavého obsahu sejfů či bankovních kont. Lučavkou královskou, která zlato někdejších lásek až za hrob rozpouští, jsou lákavá postavení dokládaná auty vyšší cenové třídy, patrovými vilami na předměstích, dovolenými v exotických krajinách a možností vstupovat do obchodů a restaurací bez toho, že by si vstupující musel předtím přepočítávat obsah peněženky. Muži odkládají manželky, které po jejich boku zestárly, zešedivěly a zvrásněly. Ženy odkládají starší muže, jejichž finanční atraktivnost už nestačí vyvažovat důsledky srdečních infarktů a mozkových mrtvic.

Náhradou šperků se stává bižuterie. Nic proti ní, pokud se neprohlašuje za něco jiného. Za něco echtovního. Většinu parády našeho světa obstarává bižuterie – nebo alespoň výpůjčky. Pro případ svateb, tanečních slavností a nejrůznějších bálů. Napodobovat a tvářit se jako něco lepšího než jsem je tak snadné.

Bylo by divné, kdyby se předstírání vyhýbalo akademickému světu. Také jeho prostředí je předstíráním kontaminovatelné a kontaminované. Předstíráním toho, co není – talentu, nápaditosti, kritického úsudku. Indikátorem předstírání často může být neschopnost badatele říci – Nevím. Poctivý jedinec z tohoto světa by to měl umět. Pokud ne, znamená to, že něco zastírá a něco předstírá. Nikdo totiž nemůže vědět všechno.

Rostoucí komplikovanost vztahů a poměrů vůbec je živnou půdou bakterií megalomanie v mezích zákona. Ve Škvoreckého Tankovém praporu vystupuje poměrně odpudivá postava majora přezdívaného malinkatej ďábel. Nejde samozřejmě o prostředí akademické, ale vojenské. Dotyčná figurka je modelem oficírka, který zneužívá politické situace, aby srážel hlavy všem, kteří ho převyšují. A protože je mrňavý, převyšují ho skoro všichni. Předstírá, že absurdní poměry čepičkovské armády jsou jedinou myslitelnou reálnou skutečností. Na věky věkův, na věčné časy. A pro jistotu se Sovětským svazem.

Pro akademický svět je typickou formou předstírání vykrádání myšlenek nebo prohlašováním za nápad toho, co je pouhou byrokratickou bublinou reagující na plány a návrhy, s maximálním využitím slov, v oněch plánech zmiňovaných. Bádání se dá nenápadně provozovat nebo také halasně úřadovat. V prvním případě kvůli poznání reality, která se má poznávat, ve druhém kvůli tomu, aby vědělo, kdo poznává. To první je hledání výpovědi o světě, to druhé předstírání vlastní neexistující velikosti.

 

 

Škála nezbytnosti

 

S tím, jak přibývá lidí, rozšiřuje se i škála činností jimi provozovaných – a jiným k použití nabízených. Prohlubuje se dělba práce. Při rozšiřování těchto činností se stává, že vynalézavost a fantazie jedinců činnosti sdílejících si vymyslí počínání, které už vybočí za hranice užitnosti a využitelnosti. Jistě ne podle názoru autorů, rozhodně však podle názoru lidí ostatních.

Dojde-li k takové události, nastane-li něco takového, bývá ono zbytné počínání vytěsněno všeobecným nezájmem o ně, o jeho aplikaci, o jeho produkty. Mechanismem přirozené tržní regulace. Jenomže dnes je i v samotných regulačních mechanismech zbytnosti a nezbytnosti mnoho nepřirozeného. Především rozsáhlý prostor reklam, nabízení a podbízení, lákání a vábení, spojeného s předstíráním, s psychologickým vnucováním zbytného a zbytečného.

Společenský dohled nad dimenzí zbytečnosti je váhavý, nedůsledný, rozpačitý. V podstatě se dnes omezuje na kontrolu případné škodlivosti. Přeháněná zásada svobodného trhu a podnikání je závojem, v jehož stínu se vesele pletichaří a masově využívá lidské hlouposti, naivity a nemožnosti vyznat se ve všem. Jednou z mála možností kontroly je srovnávání, postavení vedle sebe různých činností podobného druhu – pak se možná podaří nechat vyniknout nezbytnost a nepochybnou užitečnost jednoho a problematičnost a relativitu druhého. V soudobé medicíně se najde příkladů bezpočet. Vynalézavé, sofistikované a úspěšné léčení některých typů nádorových onemocnění na jedné straně – a úporná snaha o udržení některých zanikajících tělesných funkcí, které vůbec nejsou pro život nezbytné a mohou být snadno řešeny doporučením, aby si ochabující mužský jedinec našel jiné hřiště pro svou zábavu než je skomírající sex. Třeba filatelii či filumenii, sbírání známek nebo krabiček od zápalek, pěstování drobného hospodářského zvířectva nebo kedluben, rajčat či měsíčních jahod. 

Prorážet přirozené lidské zábrany vůči zbytečnosti se daří zejména tam, kde je definice nezbytnosti a užitečnosti měkká, mlhavá. Mlhavost je orným polem hlasatelů nezbytnosti zbytečného. Prostor módnosti, módy, ideálů ženské krásy včetně propagace štíhlosti hraničící s kachexií, anorexií a psychiatrickými léčebnami, prostor kosmetických mazadel, sprejů a laků, vtíraných i roztíraných po nejrůznějších tělesných lokalitách, se zdá být prakticky neomezený – jakkoli věcně není k ničemu užitečnému. Propagace nezbytnosti něčeho nezná slovo důkaz. Využívá výhradně slov, občas se pokoušejících o vtip, o anekdotu, dokonce o pokleslou poezii. Žádná lidská nedůslednost, slabost a nevědomost není dost trapná, aby jí nemohlo být využito v reklamních tahanicích o prodejnost zbytečnosti a nesmyslu. Na tomto principu je založeno celé průmyslové odvětví sázek, hazardních her a pochybných soutěží. Většina Čechů není dost gramotných, aby si dokázali spočítat (nebo alespoň spočítané přečíst), že aktivní účast v hazardních hrách je v průměru s jistotou záležitost ztrátová. Jenom tato skutečnost umožňuje pořadatelům, organizátorům hazardních her na nich vydělávat. Zatímco hráči sázejí například na čísla s výsledkem velice nejistým, sázejí obchodníci s hazardem na lidskou naivitu a hloupost s výsledkem velice lukrativním a jistým.

Obvyklým argumentem obránců zbytečného je poukazování na to, že – vzato důsledně – vraceli bychom se při omezování zbytného a odstřihování se od zbytečného až k jeskynnímu bydlení, k luků, a šípům, k vaření ulovené zvěře nad plameny větví sesbíraných pod schnoucími stromy. Argument je to možná nápaditý – jenomže zaokrouhlování, nastavování hranic podle inženýrských rozumových kritérií je samozřejmou součástí lidské civilizace. A stejně samozřejmé by mělo být i neustálé ověřování rozumnosti lidského počínání, využívající jako rozhodující kritérium praktickou využitelnost nabízeného a propagovaného.

 

 

… aby tvé dobře nebylo pro jiné špatně

 

Pokusy definovat koncept svobody jedince obvykle dříve či později narazí na bariéry, dané tím, že člověk je tvor kolektivní, zoon politicon, který nežije jako osamělý poustevník v jeskyni, jejímž stavitelem byla pradávná tektonická síla, ani jako medvěd grizzly, vyhledávající dámskou společnost jenom ve chvílích jednorázového hormonálního roztoužení. Neboť není dobře člověku samotnému.

Za svou společenskost platí člověk nutností brát ohledy. Snad nejpregnantněji je tato nutnost vyjádřena klauzulí nečiň jinému, co nechceš, aby tobě jiní činili! Nebo také svoboda jedince končí tam, kde začíná svoboda jiných.  Všichni to víme – jednak už od mala žijeme v prostředí, kterému je tento požadavek regulované svobody vlastní, možná však i z jakéhosi niterného názoru a priori do nás vloženého či postupně v nás v průběhu ontogeneze upevňovaného – mechanismem pokusu a omylu, kdy dějiny civilizace poznávají a konstatují, že systematické a velkoplošné narušování tohoto principu vede k lokálním i globálním katastrofám. Tato skutečnost se stává stále důraznější s tím, jak se zmnožuje obyvatelstvo Země.

Historický vývoj konceptu svobody je komplikován tím, že je omezován na svobodu názoru, volnost myšlení a vyjadřování nápadů. Koncept svobody chápeme v úzkém kontextu s konceptem spravedlnosti. Je spravedlivé, abychom směli… Aby bylo dovoleno… A aby bylo postihováno, kdykoli někdo omezí práva jiného.

Pocit nespravedlnosti, její vnímání, se však neomezuje na pouhý názor. Člověk není pouze nositelem názoru – především je producentem jednání. V civilizačním prostoru dává svou existenci najevo v první řadě tím, co činí. Jak se chová. Jakou podobu má jeho interakce s bližními. Jak obstojí tato interakce v očích jeho prostředí.

Historie dávná i nedávná konstatuje poměrně přesvědčivě, že motorem, hýbajícím dějinami, je především individuální lidská iniciativa. Ta, v kombinaci s faktem lidské kolektivity, společenskosti, vytváří jakýsi specifický konflikt. Dá se rozpoznat, že co je dobré pro jedince, může být dobré i pro kolektiv. Objev ohně, vynález ruchadla, stejně jako objev antibakteriálního působení produktu jistých plísní. Objev zákonů létání strojů těžších než vzduch. Objev zákona gravitačního i zákonů možné kompenzace síly gravitační silou odstředivou, jehož aplikace vynesla člověka do vesmíru.

Stejná schopnost jedince, která prospívá společnosti jako celku, vede ve svých důsledcích také k různosti v nabývání moci. Pokud by se tato různost vázala výhradně na nositele tvořivých nápadů, byla by zřejmě všeobecně uznávána jako spravedlivá. Bohužel tomu tak není – individuální lidské nápady nejsou jenom z rodu těch, které lidstvu prospívají; jsou i nápady z kuchyně ďáblovy. Jedny jsou rodu parazitického – přiživují se na cizím, cizopasí na něm a do svých kapes hrabou, co jim nepatří podle žádných rozumných zásad spravedlnosti. Jiné se rodí jako ďábelské zmetky, samotným svým původem zrůdné a škodlivé. K nim patří mimo jiné i prosazování principů a systémů, které formou zákonů do života uvádějí pokřivené, logicky zpanchartělé zmetky, u jejichž početí stály snahy vedené individuální chamtivostí nebo patologií myšlení.

Znakem dnešní doby je stále menší přehlednost a průhlednost pravidel mezilidské interakce. Demonstruje se tím neschopnost právních systémů řídit společnost. Kriminalita, kdysi reagující na fakt společenské nerovnosti, přerostla v autonomní civilizační proud, který se stále víc prosazuje jako alternativa k oficiální společenské kontrole a jejímu řízení. Alternativa, která pořád úspěšněji s oficiálním řízením srůstá. Vsadila na lidskou neřest i jiné druhy slabosti – a vyhrává jackpot. Podstatné je, že narazila na zlatou žílu kapitálu, předtím těženého jenom manufakturně. Lidé touží, aby jim bylo dobře – a s úsměvem na rtech si platí přednostní právo na smrt. Jejich dobré je ovšem pro jiné špatné.

 

 

Pařez

 

V mlhavém ránu opouštím útulný paneláček, abych se vydal po chodnících k autobusu. Po pár krocích se z mlhy vynořují siluety dvou mužů v uniformách Technických služeb města; stojí vedle zánovního pařezu, který byl ještě před rokem stromem zdobícím naše sídliště. Musel ustoupit představám někoho, kdo měl právo rozhodnout o tom, co se patří a co ne. Ti muži obsluhovali přístroj pro mne povahy záhadné; zřejmě to byla jakási bruska, kterou se pokoušeli obrušovat tu část pařezu, která přečnívala úroveň pomyslného trávníku a která komplikovala jeho strojové sečení. Doprovodný zvuk mi nepříjemně připomněl, že bych se měl zastavit u svého dentisty a nechat si vyplnit místo po vypadlé plombě. Už dlouho to odkládám, vymlouvaje se na to, že podle hlášení televize jsou čeští dentisti hluboce přezaměstnaní a zaneprázdnění.

Cestou k zastávce autobusu jsem měl o čem přemýšlet. Jaká je společenská úloha pařezu? Je pařez věcí zbytečnou nebo dokonce nežádoucí a škodlivou? Je jeho jediným životním posláním obrůstat mechem?

Ještě  v dobách mé mladosti, mého dětství, patřilo do seznamu činností sedláky provozovaných dobývání pařezů. Byla to činnost převážně zimní, kdy se nepracovalo na polích. Pro zimní období se dobývání pařezů hodilo i proto, že při této činnosti se člověk zahřál dvakrát – jednou při dobývání, štípání a řezání a po druhé při jejich přikládání do kamen.

Dnes už se pařezy nedobývají. Tuhle práci je totiž velmi obtížné mechanizovat. Sice je použitelný pro trhání pařezů i dynamit – ale i tak zbývá té práce moc. Množství energie, kterou je třeba vynaložit na získání jednotky dřevní hmoty, zůstává vysoké. Navíc vychází vstříc lidské neochotě dřít se i ekologická teorie – podle níž dobývat pařezy ze sevření, které je výsledkem mnoha desetiletí interakce stromu se zemí, je zdraví škodlivé; zdraví země, kterou kořeny pařezu drží pohromadě. Tohle je důležité v situaci, kdy strom vyrostl a pařez zůstal ve svahu, ve stráni, na místě, kde hrozí akutní nebezpečí odplavení zeminy rozvolněné vydobytím pařezu.

Touto úvahou je definována role pařezu – ani po skácení stromu se nestává zbytečným či dokonce překážejícím artefaktem. I nadále slouží rozumnému, až do doby, kdy jeho úlohu převezme nový strom ze semenáčku vyrostlý.

A nyní přišel čas pro metaforu. Protože slovo pařez už dávno vstoupilo do světa lidí jako pojmenování dědka, který poslední roky svého života dožívá v klidném koutě na okraji společnosti. Který tiše obrůstá mechem, dotvářeje kolorit, naznačovaný výtvory malířů a básníků. Taky dědek plní obdobnou funkci – drží pohromadě dvě až tři nebo dokonce čtyři generace, připomínaje jim, že v jejich tělech a myslích jsou vestavěny geny mající ledacos společného. V dobrém i špatném. A že by se neměli nechat strhávat tlakem bezprostředních ekonomických podnětů, chamtivostí a hrabivostí, z nichž vyrůstá příbuzenská nevraživost a závist. Dědek-pařez je symbolem spojitosti. Překlenuje propast mezi těmi, kteří byli a těmi, kteří jsou i budou.

Dobývání takových pařezů se děje zapomínáním. Ztrácejícím se vědomím souvislostí, pokrevnosti, blízkosti. Všimněte si, že někdejší lepší lidé, šlechta, udržují povědomí historické souvislosti záměrně, pěstují si je jako součást rodových tradic. Dokonce i tehdy, dodává-li tohle povědomí informaci, že ten či onen předek byl vlastně mizera, ničema, lapka a zemský škůdce. Taky zbohatlíci se snaží povědomí historické kontinuity uvědoměle pěstovat. Stačí všimnout si novodobých amerických zvyků. Přirozená životnost pařezů, včetně těch lidských, se dá odhadovat z přežívání těch, kteří se ještě na strom pamatují. Alespoň na kousek jeho života. Pamatování z doslechu, z fotografií a jiných paměťových záznamů nemá tu trvalost jako zážitky prvosignální. Tolik úvaha k životu probuzená jedním pařezem.

 

 

Moderní balzamování

 

Bývaly doby, kdy bylo balzamování vyhrazeno pro VIP – Very Important Persons,  pro lidi mimořádně důležité. Dnes by se řeklo – pro vrcholné politiky a úředníky a jiné zbohatlíky. Balzamování dosáhlo svého vrcholu, pokud jde o kvalitu a výdrž, v dobách mnoha dynastií egyptských faraónů, a pak také v období komunismu, které nechalo balzamovat a dodnes nechává v mauzoleu na moskevském Rudém náměstí strašit mrtvolu Vladimíra Iljiče Uljanova, známého pod pseudonymem Lenin.

Doba moderní až postmoderní ve svých takzvaně demokratických verzích předstírá, že zdrojem veškeré moci ve státech je lid. Nikdy se to sice nepovedlo prokázat – totiž že například český Honza může reálně ovlivňovat vládnutí v Čechách – mluvit se však o tom může a taky v čítankách se řeči na tohle téma mohou tisknout. Politologové se množí jako králíci a tak není divu. Co však naše doba opravdu směrem k lidu vykázat může, je možnost obecného balzamování.

Co bylo kdysi vyhrazeno jenom nejmocnějším, nabízí dnes demokracie (samozřejmě s vydatnou podporou kosmetického průmyslu, který se neomezuje jenom na produkci strojených hnojiv, pesticidů a prášků na praní lidské špíny) opravdu všem. No, abych nebyl zbytečně nepřesný – ne úplně všem, ale polovině lidstva.

Krátce a dobře, balzamovat se může každá ženská. A navíc už zaživa. Na rozdíl od technologie egyptské, omezuje se ženské balzamování na povrch dosud žijícího, obvykle uvadajícího ženského těla. Další rozdíl oproti starým Egypťanům je v tom, že mužští se prakticky nebalzamují. Snad s výjimkou herců a lidí veřejně činných, kteří mají líbivé vypadání v popisu práce. Možná to souvisí i s fenoménem zženštilosti, který je i mužským hercům vlastní. Rozhodně však je intenzita balzamování ženského s mužským nesrovnatelná – hlavně, začneme-li ji poměřovat finančními náklady s oběma druhy této činnosti spojenými. Pro mne osobně je ovšem nejlépe začít takové měření porovnáním chemického vybavení koupelny mužského a ženské.

Běžný, obyčejný, standardní mužský potřebuje k udržení svého životního provozu – v oblasti hygienických prostředků – kartáček na zuby, pastu a mýdlo. Tekoucí vodu předpokládám. Holicí nářadí potřebuje pouze jedinec bezvousý. Hřeben naopak jenom jedinec dosud ovlasený, pleší nevybavený. Jak vidíte, není toho nijak mnoho.

Vyjmenovat seznam pomůcek potřebných k údržbě ženy uvést nedokážu. Snad jenom to, čeho si nelze nevšimnout – řady desítek tub a kelímků s mastmi, lahviček a kanystrů s vodičkami, tu bezbarvými a jinde barvami hýřícími, vůně šířícími nebo naopak pachy pohlcujícími. Pak přijdou na řadu pomůcky povahy technické – kartáče a hřebeny, jakož i složitější nástroje pro uvádění vlasů ve stavy kudrnaté i rovně splývavé, některé dokonce i elektřinu využívající. Znám i koupelny, v jejichž případě už název neodpovídá jejich funkci – jsou totiž ženskými balzamovacími proprietami tak přeplněny, že do vany by museli člověka snažícího se vykoupat spouštět kladkostrojem.

Nabízím specialistům na stárnutí k prověření hypotézu, s tématem související. Jak známo, ženy žijí déle než muži, dokonce podstatně déle. Měřeno statisticky, ukazatelem očekávaného věku dožití. Možná by stálo za to prozkoumat, zdali to není tím, že se ženy balzamují, zatímco jejich mužské protějšky tuto činnost hrubě odbývají. Ještě před několika málo lety jsem zakládal své vysvětlení tohoto významného demografického faktu na hypotéze, že za své delší dožití ženy vděčí skutečnosti, že více než muži pracují. A tahle práce že jim prospívá natolik, že jsou v průměru délevěkovitější než muži. Možná by se našlo vysvětlení ve šťastné kombinaci obojího. Práce je matkou pokroku – a Kdo více maže, ten déle žije. Podle reklam šířených kosmetickým průmyslem se zdá, že balzamovací tendence ještě neřekly své poslední slovo. Takže uvidíme…

 

 

Oheň chce dobré dřevo?

 

Někdy před čtyřiceti lety vyšla novela takhle pojmenovaná. Bez onoho otazníku na konci věty. Už si nevzpomenu ani na jméno autora ani na to, oč v ní šlo.

Tenhle zasutý paměťový záznam se mi v mysli vynořil, když jsem jednoho deštivého jarního dne ve sporáku zatápěl. Máme teď na chalupě dřevník i zápraží plné zdravého, dobrého dříví, od souseda navezeného. Většinou je to habr, který tady v sousedním lese roste tak trochu jako dřevo náletové. Já už celé roky ve sporáku topím dřevem starým, červotočivým, odpadními trámy z bouraček, dřevem, které už si své užilo ve službách lidskému rodu. Dřevo tak říkajíc třetího věku.

Staré dříví je přeschlé, dá-li se to tak říct. Aby plamenem chytilo a rozhořelo se, stačí kousek novin (mnohé noviny tím prokáží lidstvu svou nejužitečnější službu) sirkou zažehnout, hrstičku chrastí (u nás v této roli obvykle vystupují staré rybízové větvičky) podstrčit – a od toho se už zažehne staré poleno jako hrom. Nikdy jsem se nenamáhal výrobou třísek.

Se zdravým dřevem to bylo najednou jiné. Zdravá polena se jako by ohni bránila. Kde se stará polínka nechala odevzdaně plamínkem olíznout, tahle se vzpouzela a žádnou velkou příchylnost k ohni nejevila. Musel jsem opakovaně zatápět a další přehršle chrastí přidávat, což byla otrava.

Při tom nepovedeném zatápění mne napadlo, že by se našla jistá analogie chování toho dřeva s chováním lidí. Taky jsou jedni, kteří na první vyzvání se podvolí; a jsou jiní, kteří vzdorují. Ty druhé musíš o rozumnosti svého návrhu, svého požadavku přesvědčovat, někdy opakovaně – než se uvolí, než se podvolí, než připustí, že bys mohl mít pravdu. V případě dřeva je nejsilnějším přesvědčovacím argumentem kamna pořádně rozpálit. Pak už můžeš místo polínek celé silné špalky do kamen nakládat – jedinou podmínkou je, aby dvířky dovnitř prošly. A od té chvíle se ukáže výhoda toho tvrdohlavého zdravého dřeva – víc tepla vydají než červotočem prolezlí stařečkové.

Trochu mi to teď připomnělo Jana Nerudu, když o císaři Karlovi a panu Buškovi z Velhartic verše psal. Však víte, ty, které nám do dětských hlav ve škole vtloukali – o víně, které se císaři kyselým zdálo – až do chvíle, kdy mu i tahle česká peluň, jak zdejší víno neuctivě nazval, jeho francouzskou hlavu rozpálila. Pak už uznal, že se do českého vína vpili – a zachutnalo mu, takže páže muselo hojněji dolívat. Víno pak přirovnali k lidu české země – který také nejdřív opatrně vzdoruje, aby pak, rozpozná-li dobrou vůli, i svou vlastní dobrou vůli projevil.

Český slovník zná pojem chytlavost. Ačkoliv jistě primárně s dřívím a hořením vůbec souvisel, rychle se i jinam přenesl. Rozeznáváme lidi chytlavé od lidí opatrných, nevěřících až vzdorovitých. Lidí, kteří potřebují a vyžadují víc času, aby pro něco vzpláli. Aby se myšlenkou nechali zapálit. V době docela nedávné jsme tohle velice intenzivně prožívali. Když přišlo pražské jaro v osmašedesátém, Praha a Pražáci pláli jako vích, představou demokracie podpálení, na náměstích se shromažďovali, hlavy si vzájemně rozpalujíce. Venkovští lidé byli zdrženlivější. Taky jistě proto, že ten, kdo musí svůj pracovní program přizpůsobovat počasí, aby bylo zavčas zaseto a sklizeno, a kdo musí třikrát denně dobytek krmit, aby měli co jíst i ti, kteří se po městských náměstích bouřili, nemůže jednat jako nějaký hejpočkej. Jakkoli bylo postoje venkovanů později husákovskými normalizátory zneužito, jejich setrvačnost byla oprávněná. Ostatně, stejně jako Pražáci jako slaměné víchy vzplanuli, taky rychle pohasínali. Cestičky zpátky hledali, estébákům přitakávali a své bližní horlivě udávali. Tvrdé selské palice se jako to habrové dřevo projevily. Tak trochu to připomnělo doby obrozenské, kdy právě venkovští lidé svou setrvačností udrželi při životě češství. Nebýt tvrdého selského dřeva, byli bychom dnes Deutschböhmen nebo böhmische Deutsche.

                           

 

Nemo dat quod non habet

 

Nikdo nemůže dávat, co nemá. Tolik moudrost starých Římanů – z dob, kdy ještě bývali mladí a pálilo jim to. Jedna česká, trochu vzdálenější analogie to vyjadřuje větou – Prázdný pytel nestojí. No, není to úplně totožné, ale jistá podobnost by tady přece jenom byla. Jenomže, jak svět spěje od špatného k horšímu, i na onom latinském moudrém konstatování se dá najít chlup, k němuž lze připojit pověstné ale. Připojit postmoderní výhradu.

Kdyby se vtělila zásada, o které uvažujeme, do dnešní soustavy pravidel řízení a třeba dokonce mezi zákony a do ústavy, nastaly by problémy. Nemalé problémy.

Dávání z cizího je totiž dnes (a bylo tomu tak jistě i dříve, jenom v jiné podobě) záležitost naprosto běžná. Rozdávání z toho, co jim nepatří, patří k standardnímu chování politiků. Snad nejvíc je to zřejmé v případě ministra financí. Ten, cokoli někam, někomu a na něco dá, rozdávané bere z cizího. Z hromady zvané hrubý domácí produkt, z hromádky nadepsané kapitola ta a ta. Obvykle svým kolegům z vlády, ministrům přes jiné věci dává – a ti potom podobně jako on dále z krajíce udrobují a ptáčkům drobečky sypou. Někdy i opravdu pěkným ptáčkům, kteří se hezky vybarvují.

Podstatné je – a to jejich počínání přibližuje našemu úsloví, o kterém uvažujeme – že se při onom rozdávání páni ministři tváří, jako by ze svého dávali. Z vlastního, vlastníma rukama a vlastní hlavou vydělaného. Což ovšem vůbec neodpovídá realitě.

Někde uprostřed mezi dáním a nedáním se nachází činnost známá jako půjčování. To je tak trochu jako ruku s dárkem nabídnout a podat – a pak zase zpátky ucuknout. Tahle cukatura se párkrát opakuje, přičemž doba k tomu potřebná se využije k tomu, aby se půjčující a půjčující si dohodli stran úroků. Tenhle druh dání a nedání se totiž bere jako svého druhu laskavost – za kterou se vyžaduje protihodnota. Úrok, jehož výše se pohybuje v intervalu od sazby nízké, křesťanské, až po sazbu vysokou, lichvářskou.

Půjčování vzniklo už dávno, dávno je tomu. Někdy v době, kdy jakousi koumavou hlavu napadlo, že i peníze se dají kupovat a prodávat. Stejně jako rohlíky a párky, ponožky a boty anebo taky milování. Tenhle obchod s penězi měl ovšem vždycky svá specifika. Zatímco ty párky a rohlíky se nakupovaly a prodávaly systémem z ručky do ručky, mezi zapůjčením a vrácením peněz se předpokládala jistá doba, po kterou si jedna strana bude půjčeného užívat, zatímco druhá strana bude po půjčených penězích truchlit. Užívat si přitom bude moci právě jenom úroků, po kouskách věřiteli dlužníkem splácených.

Rozumným je takové půjčování, kdy je ten, kdo si vypůjčil, schopen vypůjčenou částku dobře zhodnotit. Koupit si pole a zasázet brambory, které po sklizni dobře prodá. Koupit krávu, krmit ji a dojit a prodávat vyrobené máslo, podmáslí a tvaroh. Aritmetika je to poměrně průhledná – využití půjčených peněz musí být tak produktivní, aby stačilo na splácení úroků i vrácení celého půjčeného dluhu.

Systém půjčování se zadrhne, nastane-li v některém místě řetězce patologie. Kroupy potlučou úrodu anebo kráva chcípne. Mlékárna odmítne vykupovat mléko, domácí máslo a sýry neschválí jako prodejné hygienik a zakáže jejich distribuci. Jiným druhem patologie je situace, kdy se dlužník zblázní a místo polí a krávy si koupí drahé auto, aby imponoval ženským, které hodlá svádět. Případně koupí takové auto synovi, místo toho, aby několika vhodně umístěnými fackami usměrnil jeho životní priority. Do mechanismu půjčování pak vstupují další fenomény, známé jako bankrot, platební neschopnost, úpadek a exekuce majetku. Tomu poslednímu se kdysi říkalo fendování a úřadu, který je prováděl, fenďák. V našich poměrech se jedná o jev poměrně novodobý; zajímavé je, že lidé si mnohem rychleji osvojili proceduru nerozvážného půjčování nežli si uvědomili rizika z takového počínání plynoucí. Opravdu platí, že dávat by se mělo jenom z toho, co člověk má – ale ještě důrazněji by měl mít člověk na paměti, že by si neměl brát, o čem si není jist, zda to dokáže vrátit.

 

 

Člověk ve svém živlu

 

Taky by bylo možné napsat Člověk v jeho prostředí, například. Co bych tím chtěl podtrhnout, je skutečnost, že stejně jako ryba žije ve vodě a pták létá ve vzduchu, ani člověka nelže vytrhnout, vydělit z prostředí, které potřebuje k tomu, aby mohl jako takový fungovat. Tohle prostředí, jakýsi pomyslný ochranný obal, ve kterém lidé i lidstvo plavou jako embryo v plodové vodě, má vlastně řadu vrstev; ty vnitřní jsou částmi těch vnějších.

Začíná to vlastně už tím, co uvádějí biologové jako základní podmínky pro vznik života našeho biologického typu. Vznik života vůbec. Patří k nim parametry fyzikální a chemické, přítomnost vody a jistých prvků, jakož i nepřítomnost jiných. Například určitých typů záření. Tyhle podmínky nedávají existovat jenom nám, lidem. Podmiňují existenci nespočetně mnoha dalších forem života, mikroorganismy počínaje a mastodonty konče. V současnosti se všechny biologické organismy, z říše živočišné i rostlinné, stávají součástí našeho životního prostředí. A teprve od doby docela nedávné si uvědomujeme, že my, lidé, jsme zase součástí životního prostředí, ve kterém existují oni, ony a ona. Viry, baktérie, vrabci, lososi, zajíci i velryby. A že provázanost forem života nelze beztrestně ignorovat – ať už přiznáváme druhu Homo sapiens sapiens statut pánů tvorstva nebo jenom statut dočasného správcovství či domovnictví.

K parametrům umožňujícím nám žít, díky slunci a jiným vesmírným faktorům, a poté díky faktorům řízeným chováním planety Země, určujícím například počasí, koloběh vody v přírodě a další nezbytnosti, se staly životně určujícími i parametry další. Jiného původu. Jestliže bychom mohli ty již uvedené nazvat parametry v jistém smyslu exogenními, tyhle jiné parametry lze chápat jako endogenní. V tom smyslu, že si je nastavujeme sami. Sami lidé – kteří sami sebe zástupně označují jako lidstvo.

Sami jsme vyhubili některé formy života, v tomto ohledu působíce stejně jako vulkanické erupce. Možná že to bylo někdy nutné, protože jejich životní niky se protínaly s našimi životními nikami lidskými příliš silně. Jinak řečeno, potřebovali jsme konzumovat, co i oni konzumovali. Vlci se prostě do městských sídlišť nehodí. Máme svých lidských predátorů, s nimiž si nevíme rady, dost a dost. Některé formy života jsme tak vyhubili (anebo jejich početnost zredukovali na minimum, jímž jsme osadili zoologické zahrady, z jakési nostalgie, které teď říkáme vědeckou hantýrkou ochrana genofondu) pro jejich kůže, jiné pro maso či tuk. Jiné, třeba mnohé mikroorganismy, usilujeme v jejich množstvích regulovat, protože nám škodí způsobem, který označujeme názvem choroba, nemoc. Snažíme se pochopit, jak by se dalo dosáhnout stavu rovnováhy, zaručující bezproblémové soužití různého a nejrůznějšího v témž společně sdíleném prostředí. Vlastně celý systém, kterému říkáme věda, je do hledání takové rovnováhy zapojován.

Jakkoli se zdá, že globálně, v průměru, integrálně, je naše počínání úspěšné, nemělo by nám uniknout, že v tomto celkově optimistickém pohledu může kdykoli vzniknout lokální trhlina, v jejímž důsledku se může systém pracně budované rovnováhy zhroutit. Zkolabovat, a to s katastrofálními důsledky. Už několikrát v uplynulých pěti desetiletích stálo lidstvo na pokraji propasti, k níž se přiblížilo v důsledku vlastní politické pitomosti, hlouposti, blbosti a neodpovědnosti. Ideologická posvátná zlatá telata zaslepila novodobé politiky v rolích příslušníků biblické Korahovy roty natolik, že je zastavilo až vědomí, že jisté rozhodnutí nelze udělat, nemá-li padnout krev na jejich vlastní hlavy i hlavy jejich synů.

Náš lidský intelekt není všemocný. Jedním ze zrcadel lidskému intelektu nastavených je současná, aktuální neschopnost interpretovat jisté globální jevy. Zatímco jedni tvrdí, že jde o důsledek působení endogenního faktoru, jehož regulace je mimo lidské možnosti, zdají se být jiní přesvědčeni, že se jedná o následky nebezpečně riskantního lidského chování, které v masové honbě za krátkodobým užitkem přehlíží blížící se bouřkový mrak.

 

 

Množstevní přirážka

 

Hra provozovaná pod názvem ekonomie zná pojem množstevní sleva. Vyjadřuje se jím skutečnost, že v tržních poměrech se snaží strana prodávající zvýšit atraktivnost své nabídky tím, že cenově zvýhodní určitou obchodní komoditu. Že ji zlevní – odebere-li, tj. zakoupí-li kupující zájemce této komodity, tohoto zboží, množství větší než bývá zvykem, množství v jistém smyslu nadstandardní. Pro prodávajícího je taková obchodní transakce výhodou, protože odbude větší množství prodávaného zboží tak říkajíc z jedné vody načisto. A tuhle výhodu, kterou mu kupující formou jakési laskavosti nabízí, je ochoten kompenzovat ze své strany jistou slevou. Kvantitativní proporce jsou samozřejmě výsledkem propočtu provedeného na obou stranách.

Hra provozovaná pod názvem život pracuje také s principem množství. Zdá se však, jako by zvětšování množství spíše než usnadňování životního provozu způsobovalo komplikace. Místo slevy jako by množství vyvolávalo něco jako přirážku.

Začněme principem množství v ohledu demografickém. Už nejenom v desítkách posledních let, ale v posledních několika málo staletích, obchází lidstvo hrůza z přemnožení. Strach z nadměrného množství sebe sama, z počtu příslušníků vlastního rodu.

V týchž posledních několika stoletích byly odvozeny matematické modely, jichž se opakovaně použilo k predikci vývoje, k předpovědím růstu početnosti lidstva. Také se rozpoznalo, díky truchlivým statistickým studiím, že faktory jako jsou války, jakkoli vysoké byly ztráty na lidech jimi způsobené, jsou jenom velmi chabým a nevýrazným regulativem počtu lidí. Daleko výrazněji byly počty lidí regulovány epidemiemi, ale zejména nedostatkem zdrojů. Potravin a vody. To snižuje porodnost.

Malthusova interpretace demografických statistik došla k názoru, že zatímco lidstvo se množí řadou geometrickou, objem disponibilních zdrojů narůstá pouze řadou aritmetickou. Je ovšem třeba konstatovat, že tohle matematické tvrzení není samo o sobě hrozivé – v rozumně krátkém časovém horizontu není tak podstatné, zda jde o vývoj lineární nebo geometrický, ale jak vysoké jsou koeficienty vývoj určující. Už několikrát byly prolomeny zlověstné hranice sociálního zhroucení. Jednak díky genetickým a šlechtitelským objevům, které znásobily výnosy obilovin a rýže – a také díky globální tendenci v rozvojových zemích stěhovat se do měst a s tím spojeným následným poklesem porodnosti. Dítě ve městě je neužitečné, je jasným sociálním zatížením rodiny, vyvolává pokles životní úrovně (i tak dost bídné).

Faktor množství lidí se projevuje i v jiném parametru kvality života. Je známo už z etologických studií chování zvířat, že zvýšení hustoty jejich osazení, například v chovných klecích, pozitivně koreluje s agresivitou jejich chování. Bylo to zjištěno nejenom v populacích laboratorních potkanů, ale i v zemědělských chovech drůbeže, prasat i jiných volně ustájených druhů. Už řadu let aplikují v těchto chovech veterináři psychofarmaka typu trankvilizérů, aby agresivní tendence tlumili. I za cenu rizik vzniku chemických reziduí v mase. V lidských chovech samozřejmě podobné pokusy konati nelze. Není to ostatně ani nutné – vyšší agresivita ve formě zločinného chování a vandalství ve velkých lidských aglomeracích je statisticky dokládána víc než přesvědčivě. Ohleduplné chování najdete daleko častěji v místech řídkého lidského osídlení.

Jednou z forem množstevní přirážky, zvýšených komplikací v mezilidských vztazích, je sportovní vandalismus, agrese, kterou vyvolává nahuštění sportovních fanoušků v ochozech stadionů, případně v okolních hospodách. Sportovní prostředí se stává absurdním – pojmy jako fair play a gentlemanské chování jsou už dnes historickou rekvizitou. Množstevní přirážkou je také reklama. I ona se obrací především tam, kde tuší množství, zásah do houfu, pokud možno nepříliš myslícího. Efekt ohlupování se zdá být násoben, jestliže se mu podařil zásah do černého, zásah do velkého množství.

 

  

Zprávy 50

 

Jak je to

Leckdo mi připisuje na účet

že prý jsem pesimista

Kolik už ke zdi postavili slov

a pořád skrze stejná pláče se i výská

Někdy i děravá síť poslouží pro výlov

Prý vidím černě

Prý vidím jinak než smím

a zavčas nezeptám se…

Jenže – já bez otázek vůbec ven nechodím

Pořád se ptám…

Ne však, co mám

Ptám se – Co měl bych udělat

Směju se, když je čemu se smát

Pláču, když smutný jsem a jsem tu sám

Jinak se mračím

A nikdy nevím dnes, co zítra udělám

Δ

Otázky

Otázky jako stromy v lese rostou a košatí se

Některé uschnou

a zvolna požírány kůrovcem lhostejnosti tlejí k nicotě

A jiné, ve zralém věku podťaty

po celé roky dávají odpověď

na deskách stolů a krovech střech

Tak těm, kdo mají oči k vidění

a duši pro bolest i radost

dávají poznat

na kolik způsobů lze plnit smysl slova – sloužit

Δ

Právo hrát

Kdo nemá nic, nemá už právo hrát

protože, kdo nemá nic, nemá co prohrávat

Může jen předstírat, že dává v sázku

Jako se předem dává odpověď, aniž by čekalo se na otázku

Ten do hry nepatří, kdo nemá už co dát

Δ

Black box

Jsou dluhy, jejichž splatnost nelze prodloužit

ani na přání věřitele

Jsou dluhy nedělitelné, jež nelze mořit po splátkách

Jen celé

Jsou dluhy, na které nikdy nepřijde

 jediná upomínka

Těch dluhů úrok určuje svědomí

Ta věčně temná skříňka

Δ

V pravý čas

Na šikmou plochu váhavě vykročili

nezbedná panna a plachý mládenec

by k společnému dílu spojili své síly

Poután k ní pohledy i sliby

upadl do osidel sladkých řečí

A v obavách, že dopustí se chyby

důraz klad´ na proslov

v němž každá věta začínala… Kdyby…

a místo zabíraly hojné citoslovce

Tím chvíli promeškal, kdy hnát měl ztečí

a upad´ do ostudné chyby

která po šikmé ploše s ním šla s kopce

Δ

Nereálná

Byl jednou jeden. Ještě ne dědeček

Ve chvíli uplácal na písku domeček

Pak kolem obcházel, úmyslů prost

Najednou nahlas vykřikl – domeček rost´

A nežli uplyne krátká chvíle

je si jist. Domek se podobá honosné vile

s podkrovím, schodištěm, balkonem do zahrady

Byl jednou jeden. Ještě je. A taky ví si rady

V nitru svém horlivě shledává mocnou sílu

Zbývá jen nalézt zájemce o tu vilu

Δ

Talíř

Od startu počínaje, po cestě k cíli

bedlivě sleduješ, kolik ti naložili

Ať venku praští mráz anebo hýří máj

neunikne ti, zdali až po okraj…

Snad měl bys usměrnit svůj zájem stálý

kolik že máš. A ptát se, kolik ti čeho dali

Δ

Stůl

Ptáci svá sousta sbírají se země

anebo zachycují v letu

To jenom člověk, třeba jen s kusem chleba

který se snadno vejde do dlaně

usedá za stůl

Opře se lokty a zvedne oči

Tak totiž dá se lépe uvidět

zdali ti druzí, naproti němu sedící

nemají prázdné ruce

Δ

Lžíce

Nádoba přizpůsobená možnostem člověka

Můžeš mít velké oči a snad i chuť

Jenomže ústa, padací most uprostřed hradby zubů

nepovolí

Hlad je nejlepší kuchař

ale ani ten úplně nejlepší kuchař

se neobejde bez lžíce docela běžné velikosti

Δ

Nůž a vidlička

Bodá se a řeže

případně krájí, je-li záměrem dát vzniknout soustu

Přitom nemá menší zásluhu či vinu

než ten, kdo krájí a řeže –

kdo krájené a řezané přidržuje

Δ

Vepřová s knedlíkem a zelím

Na nízkém talíři vysoká hradba

jež generacím umožnila přežít

Hymna, při níž se usedá

a vlajka ubrousku dává najevo odhodlání

zkřížit vidličku a nůž

V boji, kde poražený už předem je usmířen

a vítězství zakalí obava

že jako třetí se zasměje obezita

Δ

Štrúdl

Jednou se vine s jablky a jindy s mákem

A když mu vytkli nevěru

obratem ruky přivinul obojí

Poté, ukrácen nejen o hlavu

sbíraje drobty svých sil

 slibuje zásadně se drže tvarohu v obou nohavicích

 Δ

Kapr

Lapá po dechu, symbol vánoc

Všeho moc škodí – a příliš mnoho příliš žádaného

dokáže zabít

Šupiny přinášejí štěstí

tomu, kdo odírá nejdůkladněji

Raději nemluvit

Přísloví – mlčeti zlato – má jenom nevalnou cenu

ve světě němých

Mohl by někdo mít za zlé

tomu, kdo miluje rybí řízek s vlašským salátem

že hodlá popřát

Pokoj kaprům dobré vůle…?

Δ

Krocan

Naparuje se, přesvědčen o kvalitě svého zevnějšku

Netuší

že předmětem zájmu se stane jeho nitro

Zejména potom

až bude vyplněno nádivkou

Δ

Kachna

Neprotestuje

když její mláďata svolává do houfu kvočna

Tuší, že kachňata sama rozpoznají, kam patří

až jednoho dne čas pošle kvočnu k vodě

Δ

Husa

Jabloň obdivujeme v plném květu

Dub uprostřed života

kdy náporu větru neuhne víc než je nezbytně nutné

Člověka co nejdéle po smrti (pokud byl moudrý)

Ona však je předmětem obdivu

hned druhý den poté, co jí zakroutili krkem

A není nikoho

kdo by v den jejího pohřbu poslal omluvenku

Δ

Tvarůžky

Mléko

jež na své životní dráze daleko zabloudilo

a prošlo mnohou proměnou

nežli své poslání naplnilo

Δ

Slepice

Je si vědoma slepice, když v koutě kůlny kvoká

jakou má zásluhu o volská oka?

Řekl jí vůbec někdo, že v zimě by, stejně jak v době letní

bez její pomoci byl biftek nekompletní?

Δ

Cibule

Je to k pláči, když ji svlečou

a nebude na tom o nic líp, ani kdyby ji rozkrájeli

A k dovršení všeho na ně zasyčí

dřív než se vůbec začervená

Δ

Řízky

V jednotném čísle smutek roztoužení

které nebylo naplněno

pak množné číslo v blahovůli mění

kdy odpouštíme světu

že dal nám mezi oči křivý nos

a do rodiny hašteřivou tetu

V té správné velikosti a správně osmažený

překoná nechuť, hudbu sfér andělských

i půvab ženy

Δ

Bramborák

Zachránce chudých, kterého oloupili

teď bezohledně krouhají a drtí

Charakter pozná se úplně nejlíp v okamžiku smrti

když dny se naplnily až po okraj

Namísto květů česnekový věnec

Pohřební marš na pánvi sádlo syčí

Chuť, to je jinotaj

ta skýtá rozkoš, i když ničí

Δ

Jitrnice

Věřím v atomové jádro a tanec elektronů

V obvodech paměti mi víří nejedna chemických prvků značka

Helium, vodík…

Počítám jako kalkulačka

Dokud nevstoupím do světnice za oněch okolností

jež provázejí vraždu – s úplně nevinným jménem

Zabíjačka

Zavoní jitrnice, jež na prkně se k sobě tulí

Snad aby neusnuly

A světle šedá v hnědavou se mění

Pár hodin po smrti. Mně kvůli

Δ

Škubánky

Folklór je možná správná věc

Jsem člověk, který fandí domácímu krbu

Přesto však, když mi dáte možnost vybrat…

Proč ne trhanec?

Jen jednou vstoupily mi v cestu škubánky

Já tenkrát poučil se, jak natahovat moldánky

Δ

Nudle s mákem

Je těžké vyjít sám se sebou

Přestože ani s jiným nebývá to snadné

Sám zůstat, osamělý, není východisko žádné

A tak je třeba být už s životem usmířen

když tihle dva se sejdou na jednom stole

jednou za týden

Δ

Pivo

Třebaže nemá vztek, pění

Ve dvou jednotkách přináší úlevu, ve čtyřech zapomnění

A v páté jednotce rodí se rek

který, do boje vytáhna, upadá pod stůl

a dá se do zpěvu

  Δ

Káva

Ta vůně, která dosvědčí

reálnou existenci dalekých poledníků

je jako pohlednice s cizokrajnou známkou

třeba ne ze všech největší

Ta zítra přiměje tě znovu zatoužit

přestože neděláš si známek sbírku

neznáš pravidla vroubkování na papírku

Prostě ji musíš mít

Jako je třeba ve dne říkat slova

v REM fázi spánku projít snem

usnadní lžičkou zamíchat, když spolu usednem´

dnes možná poprvé anebo snad znova

Kávová sedlina, jež nezná budoucnost

může být pilíř, nad nímž sklenem´ most

Δ

Bojovník

Jeden knedlík, druhý knedlík, patnáct knedlí sním

ať ten hlad, co ve mně hlodá, pevně obezdím

Pak až dobře nakrmím se, půjdu do boje

Bramborák je moje puška, škvarky náboje!

Δ

Tužka

Běhá po papíru celá zmatená

kudy šlápne, trousí samá písmena

Když je nabroušená a má špičku

vždy je připravená na honičku

Čím ji důkladněji špicovatí

tím více se tužce nohy krátí

Už není ostrá či tupá nad míru

celá tam zůstala na tom papíru

Δ

Nerozhodný den

Den nerozhodně přešlapující

na pomezí deště a slunečna

V rozpačitém váhání nakoukne poledne

aby se přesvědčilo, že není o čem…

Takže teď nezbývá než mlčky doufat

že snad přec nebudem´ o večer zkráceni

Δ

Véna a mravenci

Rozhod´ se Véna dobýt svět a udělat v něm štěstí

Mravence učí snášet med a jak si přitom vésti

Ta věc se jistě nesnadnou leckomu může zdáti

proto je učí s rozvahou nejdřív med rozeznati

Tím úkol chytře rozdělil na dvě přehledné půle

s nimiž si snadno poradí Vénova pevná vůle

Tak se mravenci sbíhají stejně jak v ústech sliny

Zatím úlohu zvládají z té první poloviny

Bez ptaní jsou tu. Najdou hned každičkou kapku medu

Jenže se nemohou rozpomnět s medem jít hledat Vénu

Δ

Když je co k napití

Z lahvičky malý, docela maličký

nalít se daly jen dvě, tři skleničky

Od pravdy těžké je oddělit zdání

Co lásku přiměje být milováním…?

K oáze musí se projíti pouští

Kde je ta hranice? Jak prst na spoušti

oddělí žízeň život od bezžití

a zmizí trýzeň, když je co k napití

Δ

Ze které strany

Ptala se jistá dáma velmi ustaraně

na které straně

on vlastně stál

když dělal to, co – jistě nepochybně – udělal?

Šel do sebe. Pak řekl – milá dámo

především má být uděláno

Teprve potom vhodné je se ptát

ze které strany udělané dalo se udělat

Δ

Protože bolí

Ujdeš pár kilometrů. Pak bolí nohy

a ty jim nasloucháš, zas nepochybně ujištěn, že jseš

Protože poznání skrze bolest k nám dospívající

je samo sobě zárukou, že nepodvádí

Δ

Která

Docela na dně svatojánské noci

to jest k ránu

dělaje inventuru paměti

našel jsem – ne právě svatou – Janu

Nemohu vysvětlit, jak se to stalo

Vlastně tam nepatřila. A když, tak jen docela málo

Ta moje paměť! Jen samý chaos

 kde patřilo by se mít pořádek alespoň pro čas příští

V ní hledat, to je shánět čtyřlístek

v přerostlém jetelišti

To všechno se mi snad jen zdálo

Když jsem se probudil, zbylo mi příliš málo

z čeho by vyplatit se dalo nálezné

To ráno nebylo jak jiná rána

Snad bylo příliš blízko poledne

Snad proto já se zmaten zeptal – Která Jana?

Δ

Ten poslední

Není to v tom – nasadit vysoko cenu

I z nízké dá se slevovat

 když není zájem

a pochyby tě donutí se ptát

Proč vlastně?

Je těžké sám si určit hodnotu

Nasadit cenu, která by obstála v poptávce času

Krajíc je strašně daleko od zeleného klasu

Často je třeba nabídnout už nastojato

Nasadit cenu, pak nabídnout slevy

jež sloupnou důvěru jak vítr se zrn plevy

 A do žní nikdo nepočká. Jen jeden snad

který zná cenu rizik. Ví, že prohrávat

se může kdykoli. Vyhrát jen nakonec.

Ten poslední

Δ

V krámku na rohu

V docela malém krámku na rohu

uprostřed stanů, kolíků a map

ležel bumerang

Zahnutý kolík. V klukovských očích důkaz

Ačkoli neskutečná, přece jenom je –

Austrálie

Cestou do školy, snad každé ráno

chvíli jsem před výlohou stál

A cestoval

Snad proto mnohem líp jsem znal

klokany, medvídky koala a pštrosy

než vrabce, pěnkavy a kosy…

Δ

Teď mám smět

Do svého života mi dáváš nahlížet

A já si s vlastním nevím rady

Jak kluk, kterého pozvou do zahrady

Dosud lez´ přes plot, teď má smět

Já s vlastním životem si nevím rady

Ty do svého mi dáváš nahlížet

Doposud lez´ jsem přes plot. A teď smět

do tvého života mám nahlížet?

Δ

Nad lesy

Obloha modrou dala v sázku

A k poledni

neměla vůbec na vybranou

Jen sukni šedou, potrhanou

kterou si předtím dala stranou

V té přečká do zítřka. Až se zas rozední

Δ

A nikdo neplatí

Z řádky slov matně šedivých

obloukem sklenout věnec barev duhy

a suchým proutkem oživit

potoka hlas. A pstruhy

nechat se zablesknout. Jak v tůni

jíž dno jen jednou za rok

paprsek sluneční pohladí světla vůní

A nikdo neplatí, ač nikdo neměl nárok

Δ

V stupnici nekonečna

Vydal se na cestu. Šel v houfu sám

hlučícím krajem, ve kterém bílo

sněhových vloček zemi přitížilo

jak dopis prosebný, jenž zůstal neposlán

Šel, odkud tušil srdce zvonu bít

Tisíc hvězd betlémských za okny paneláků

se zdráhalo v té chvíli uvěřit

že jenom jediná je z rodu Ohniváků

kdy vstává z popela otázka věčná:

Jak změřit člověka v stupnici nekonečna?

Δ

Pátek večer

Pátek se sklání k sobotě

Bezzubě vymlouvá se, že musí to tak být

podotýkaje, že každý den, byť ženské jméno má

neměl by zapomenout se oholit

Pátek se sklání k sobotě

 jak k faktu představa a ke spícímu sen

Možná jen nerad odchází

a proto vemlouvá se v paměť

aby ho přijali, až přijde za týden…

 Δ

Průsečíky

Osudy lidí jsou historií jejich cest

které se potkávají na křižovatkách

o jejichž bytí se rozhodlo. A které měly vést

od místa k místu

Jsou cesty, které nevedou. A jiné

které nestačily vést. Jimiž se jenom jednou prošlo

a nebylo, kdo řek´ by, že nepromine

Jsou cesty cest…

My dva se vlastně nikdy nepotkali

i když jsme podali si ruce

Jenom jsme zahlédli se. Přes pole, zdáli. A pozdravili

Oba jsme zkoumali své síly

na cestách, které k nekonečnu měly vést

Na chvilku jenom jsme se zastavili

Na vlastní pěst…

Bylo už pozdě. Už se soumrak snášel v tu chvíli

Jsou střety určené, aby se netrefily…

Δ

Obklopen samotou

Svět spal

Obklopen samotou jsem noci naslouchal

v tom tichu shlížeje se jako v zrcadle

 zaměstnán součtem rýh, jež povadle

podobny brázdám vrásek obzorem mysli plují

začátky s koncem pokaždé nespojují

a jejichž uzlíky prozradí nakonec

že tuhle podobu má taky růženec

V každé z těch rýh jsem kdysi hrstmi zrna

sil s nadějí, že vrostou do úplna

a dají odpověď, jíž jsem si nebyl jist

Teď, nať když uvadla, hodlal jsem odečíst

tou nocí obklopen, které jsem naslouchal

hledaje otázky, kterými bych se ptal

a změnil neznámé v odpověď jistoty

kdy první axiom hlásí – Jsi to Ty!

Δ

Vosa

Napadlo vosu lítat mi kolem nosu

Lítala jako posedlá, jako by týden nejedla

Nepatřím k těm, kteří se prosí nějaké vosy…

Ještě by třeba ji napadlo, že nic jsem nedal, dát žihadlo!

Aniž by bodla do mého těla, ta vosa uletěla

Jsou na mě krátké, ten spolek vos –

na ně mám nos…!

Δ

Z ochozu paláce

Dívám se z ochozu zasklenou stěnou ke stráni přes údolí

přes jehly věží, jimiž je sešíván čas, který byl, s tím,který právě je

s časem mých údivů nad šálkem kávy a křižovatkou cest

po nichž se vidíš jít, aniž bys klopýtal, s kameny veda spor

Tam dole pod tebou mlčící město. A přesto v cévách krev

pulsuje divoce, aniž kdy usíná. A ten na pohled klid

je věcí perspektiv. Sejít pár kroků jen. Pár minut

Pak ztajit dech a kapce podoben v prameny ulic se ponořit

Δ

Na oplátku

Prý kdysi dávno svedl had Evu. Eva zas Adama. Pak drahá byla rada

když oba museli se vystěhovat z ráje. To všechno pro pár vitamínů

Ačkoli tahle příhoda je z říše stínů

navzdory věkům Eva neměnná je. Až na tu maličkost, že na oplátku svedla hada

Δ

Podobnost

Nelze nespatřit v oblouku duhy

podobnost jistou k pokorně shrbenému hřbetu sluhy

A navíc dá se najít – i v rýmu – podobnost druhá

duha – sluha

Kolik jen svět kolem nás hostí

miniaturních bizarností…?

Δ

Na cestě

Byla to polní cesta pouhá

Potok jsem přecházel. Vlastně, ani to potok nebyl, jen úzká strouha

Venku se rozhodoval zimní den, dnes podruhé už znovu

zda dešti povolení vystaví anebo pustí slunce k slovu

Stál jsem na mostku přes tu strouhu, když zaslechl jsem šplouchnutí

a ještě stačil zahlédnout - pod stříšku z ledu ondatra skočila

Můj příchod naplnil ji nechutí

a zřejmě jednu měla touhu. Já abych hleděl vypadnout

a nerušil ji. Možná si nohy myla. Rád jsem jí vyhověl. Proč také ne

Ani já nejsem rád, když se přižene

a dupe někdo cizí na mostku mého světa

a haní, co mně je příjemné a co jsem opatroval celá léta

Odpusť mi, holka, byl bych nerušil

tvůj klid. Kdybych byl vytušil…

Δ

FINIS