LIBER CATENAUS

Píše S. Komenda, část 55, červenec 2008

 

Abiturienti

 

Je to poměrně banální a mnohokrát už přemílané i omílané téma. Nevím, nakolik je jeho česká verze specifická – ve srovnání například s našimi německými sousedy. Od konce května a v průběhu června se v okolí středních škol houfují nejenom maturanti zpocení strachem a horkem začínajícího léta, ale i skupinky postarších, kteří maturovali před  deseti, dvaceti až padesáti roky. Ti se scházejí obvykle kolem hospod pokud možno nevysokých cenových skupin (to se týká abiturientů v důchodovém věku). Pokud jde o mne, můj paměťový záznam s tímto fenoménem spojený voní rozkvetlými černými bezy a taky akáty, a obvykle i posečenou trávou, nacházející se v akutním přechodu do stavu sena.

Abiturienti.

Co vlastně přitahuje lidi už dospělé i ve věku pokročilém, aby se scházeli, pracně sjížděli do okolí rodných hnízd, ze kterých často už i mláďata byla vyvedena jinam, často i dost daleko? Odpověď by se asi neobešla bez použití slova vzpomínání. Jenomže to je jenom slovo, jehož obsah pro každého z nás může mít dost odlišný obsah. Možná se mi nepodaří vystihnout vlastní pocity tak, abych se alespoň o kousek dál za ta slova dostal.

Našim prvním setkáním nechybělo i něco chlubení. Jak se kdo oženil a hlavně provdal, zdali už bydlí nebo ještě ne (tohle bývalo před padesáti lety téma životně mimořádně důležité), kdo má kolik dětí. Taky vlastnictví aut se pyšně započítávalo. Ty děti se později počítaly intenzivněji, jak každému z nás docházelo, že co jsme ze svých snů a plánů nedokázali uskutečnit sami, máme šanci realizovat ve svých potomcích. Naděje totiž umírá ze všeho poslední.

Jak plynul čas, téma se dále transmutovalo. Ukázalo se, že život je záležitost riziková i fatálně. Někdo umřel – a jeho židle už zůstane definitivně prázdná. A jak se blížil věk v našich zeměpisných souřadnicích označovaný jako odchod do důchodu, pořád častějším tématem debat se stávala výměny informací o chorobách, o pobytech ve špitálech, operacích a jejich následcích. Ostatně, někdy tahle výměna informací proběhla i nonverbálně. Beze slov. Hůl, o kterou se někdejší přední sportovec třídy opíral, byla sama dost výmluvná. A statistika řidnoucích účastí se jako by nechtěla zastavit. Vzpomínal jsem si někdy na báseň mého oblíbeného autora Fráni Šrámka. Citovat její slova zpaměti nedokážu – je v ní však verš o houfu vlků, stále řidnoucím, který se schází na pohřbech. Vlků srážejících se dohromady, vedených instinktem, který radí, že se lze před smrtí právě takhle spíše ubránit.

Abiturienti-senioři se už jenom někteří rozjíždějí po svých. A ve svých, ve svých autech. Často se před jejich rozchodem objevují jejich potomci, nejenom z generace synů či dcer, ale i vnuků či vnuček. Jejich shovívavé pohledy na nás bývají výmluvné; obvykle je to ovšem výmluvnost se znaky ohleduplnosti, shovívavě naslouchající pokusům dovádivých staříků o vtip; tohle bývá mezigeneračně jenom obtížně přenosné.

Někdy mne napadalo, jak houfek stárnoucích abiturientů rozpozná, že přišel čas oficiálně uznat, že Čas někdejší třídu z moci Nejvyššího rozpouští. Že už studentská halena je natolik tenká, že se její nitě třepí, na loktech se díry prošoupaly a žádná záplata už ji k další službě nepřivede. Nevím – dost možná tohle řeší Náhoda, v jejíchž službách už přes padesát let stojím (teď ovšem častěji sedím). Před nějakými třemi lety mi vyprávěl kolega, docent ORL o pár let starší, jak se sešli při takové příležitosti abiturientského setkání tři. A že si, poslední tři vlci, tímto oficiálně, z moci životem jim svěřené a dané, odhlasovali, že právě tohle jejich setkání je konečné. A svou někdejší třídu tím rozpustili. Bez zápisu do třídní knihy, bez oznámení do sborovny či ředitelny. Taky mne na tom kolegově vyprávění zaujalo, že jedním z jejich posledního abiturientského triumvirátu byl kníže Kinský, který přijel ze Švýcarska. Pokoušel jsem se svým někdejším spolužákům naznačit, že bychom se mohli stylově rozejít a rozpustit za použití rituálu zhasínaných svíček. Byl jsem však vypískán.

                                                                                                      

 

Nemo magister natus

 

Učeným prý se nikdo nerodí. No, vcelku je to prohlášení triviální – pro každého, kdo si je vědom rozdílu mezi vrozeným instinktem, nepodmíněným reflexem na jedné straně a reflexem podmíněným, jakož i obecněji vším, co si lidský jedinec osvojil učením, na straně druhé. To první je součástí našeho genetického vybavení, a to nejenom vybavení vlastního jedinci. Vrozené je také vrozené celému rodu, dokonce i rodu širšímu než je rod lidský. Stačí vzpomenout si na sací reflex geneticky vrozený všem savcům. Vrozené vlastnosti se dědí z generace na generaci; učením získané se smrtí jedince zaniká. Potomci rodičů, kteří plynně mluvili třemi jazyky, breptají stejně jako batolata rodičů negramotných.

Nikdo učený z nebe nespadl. To je jenom jiná, maloučko odlišná česká verze téhož latinského úsloví. Pro zdůraznění se někdy dodává  … zatímco blbce jako by v zástupech shazovali. Tady ovšem došlo k posunu významu – ta základní verze mluví o vzdělanosti, již je třeba pracně získávat a které nikdo lacino nenabude, zatímco verze rozšířená má na mysli početnost, frekvenci výskytu lidí moudrých, kterých je potenku ve srovnání s výskytem blbců. Osobně bych rád dodal, že blbců, jejichž blbost se manifestuje především absencí skromnosti a sebekritičnosti, namyšleností, s níž nafukují svůj obvykle nepatrný talent, aby se zdál a jevil… Blbců této kategorie se vyskytuje čím dál víc – s tím, jak se rozmnožuje procento lidí ověšených různými diplomy vystavenými v oborech více či méně pochybných – jejichž životní filozofie se řídí principem když pánbůh připustil, abych se dostal k diplomu, přece mi musel s ním obstarat i rozum!

Jistá specifická – a vlastně postmoderní – varianta souvisí s masovým nasazováním výpočetní techniky. Spousta lidí je přesvědčena o tom, že vědí, protože přece dokáží manipulovat se softwarem, který cosi hlásá a zároveň dokáže uživatele vést od úvodního startu až po výsledek, který lze vytisknout a podle připojeného návodu interpretovat. Tento způsob počítačové gramotnosti připadá mi poněkud nešťastným – bude-li mi dovoleno parafrázovat známý výrok Vladislava Vančury, který do obecného povědomí lidu vstoupil přes Menzelův film Rozmarné léto.

Zásadní je, že při používání výpočetního software je někdy z vaničky vylito nejenom dítě. I tehdy, když si uživatel prostuduje manuál metody, kterou nasazuje při svém zpracování dat, měl by mít především pořád na paměti, že pracuje s teoretickým modelem, který je jenom zcela výjimečně schopen prokázat dobré padnutí. Uspokojivé padnutí zobrazované realitě. Vzorce snesou všechno. Nikdy si nestěžují, když je někdo ke stromkům naměřených dat poutá a přivazuje násilím. Slova, jimiž stránky manuálu popisují, oč jde, jsou pouhá slova. A ta nikdy nezaručují, že budou uživatelem metody vyložena právě tak, jak autor zamýšlel.

Matematiku využívající a hojností vzorců někdy i dost komplikovaných (co do objemu jimi zastavěné plochy a počtu cizokrajných symbolů) oplývající texty se objevují i na stránkách odborných lékařských časopisů.

Lékaři patří k té části inteligence, která nezapomíná, že ještě v nedávných lékařských generacích se léčitelství provozovalo především jako umění. Lékař léčil nemocného především působením fluida své osobnosti – a trochu taky tím, že na obyčejného člověka z něho tak trochu šel strach. Pacient se běžně bál cítit se hůř, když jeho lékař prohlásil, že by se měl cítit líp. Nezávisle na objektivní povaze věci. Z oné doby přešlo do současné medicíny, vybavené přístroji na měření kdečeho, kdy se bez počítače neobejde snad ani sestra dávající nemocnému klystýr, vědomí, že nejde jenom o informaci – ale taky o to, aby se tahle informace využívala s plnou parádou. Nikdy jsem jako biostatistik nedokázal své klienty z řad lékařů přesvědčit, že černobílý výstup z mé skromné tiskárny obsahuje přesně tutéž informaci jako načančaný výstup z tiskárny barevné. Vždycky trvali na barevné verzi. Medicína se i dnes prostě pořád cítí tak trochu být uměním.

 

                     

Intelekt na jednu nohu kulhající

 

Lidský pokrok, který je fenoménem nepopiratelným, doprovázejí na jeho cestě některé zjevné paradoxy. Jde o fenomén multidimenzionální – a jedním z těchto paradoxů je, že zatímco v jedné z dimenzí pokrok o sto šest kvapí, v jiné dimenzi na všechny čtyři kulhá. Jako příklad chtěl bych uvést pokrok techniky oproti přešlapování na místě, tak charakteristickému pro dimenze tak zvaně humanitní. Ale nejenom je. Právní systém, například, ve srovnání s technikou připomíná chromou herku předstírající, že dohání rychlovlak.

Zvlášť  vynikne paradox, o kterém chci uvažovat, v situaci, kdy se sejdou pokročilá technika a produkty umělecké, případně humanitní vůbec, na stejném místě. Takovým místem je televize. Oblast lidských aktivit, na níž se technický pokrok a vývoj soustřeďují s mimořádným úsilím a zároveň úspěšně – a kde myšlenková plytkost, nedochůdnost a nedostatek tvořivosti vytvářejí k této technice pendant naprosto nedůstojný.

Taky se to dá vyjádřit jako kontrast formy a obsahu. Forma, technické parametry, ostrost a jas, dokonalost zvuku, věrnost zobrazované předloze na jedné straně – a šedivost, prostřednost obsahu, programové náplně na straně druhé. Přitom, jak se zdá, se pozornost, úsilí a investice upínají pořád k té formě – zatímco obsah, náplň se ponechává stranou jako by o nic podstatného nešlo. Pomyslné nůžky mezi obsahem a formou se tak rozevírají pořád víc. Myslím, že k dalšímu skoku při tom rozevírání dojde v době docela blízké – začíná se přecházet od analogového k digitalizovanému vysílání – zatímco úroveň obsahu vysílaného pořád ještě připomíná spíše petrolejovou lampu.

Jak to přijde, že do technicky vysoce vyfešákovaného prostředí vstupuje televize jako podnik s obsahem tak evidentně ubohým? K čemu bude televiznímu divákovi dobré, bude-li moci díky vysílací technice rozeznat velikost puntíků na kravatě ministra, jestliže je páně ministrova řeč přehlídkou očividných triviálních banalit? Nebo televizní hra nudná k nekoukání? Co bude mít z toho, že krev poteče v pitomoučkém americkém krváku ještě červeněji a filmové triky při rvačkách budou ještě míň uvěřitelné než dosud? Z plytké story neudělá sebelepší technika nic kloudného.

Lidé odpovědní za televizní programy samozřejmě sami nic nápaditého nevytvoří. Stejně jako moderátoři nemohou nabídnout lepší informaci jenom díky tomu, že jejich mateřský podnik přijal vynalézavějšího krejčího nebo švadlenu. Jistě, pokud by se moje kritika dostala až k uším těch odpovědných, odpověděli by mi, že polívka se dá uvařit jenom z toho, co se ve špajzu najde. A pak zařadí do programu, zatím jenom hluboce nočního, žvásty kartářky nebo věštkyně z křišťálové koule. S odůvodněním, které je po ruce vždycky – Lidé si to tak přejí. Dost to připomíná filipiku Franty, kterému vyčítají negramotnost – vždyť Tonda taky moc psát ani číst neumí.

Kdybych si pro analogii odskočil jenom o kousek dál, řekl bych, že mi televize připomíná přepychově vybavenou restauraci, kde se na porcelánu ze Sèvres dovezeném a na stolech damaškovými ubrusy přikrytých stříbrnými příbory šermuje – nad škubánky od včerejška, mírně nakyslou nudlovou polívkou bez nudlí a zdravě nazelenalými párky s rohlíky o vysokém stupni gumovitosti. A zatímco se vylepšuje prostředí pouštěním hudby tu taneční, tu pochodové a doprovodnou produkcí břišní tanečnice – nikoho ani nenapadne zkontrolovat obsah jídelního lístku a vyměnit personál kuchyně. Je tu samozřejmě rozdíl – zatímco o umění se dá beztrestně žvanit jakkoli, bez toho, že by došlo k sebemenší úhoně – postmodernismus v kulinářství je záležitostí vrcholně riskantní, která by měla být bedlivě sledována a postih by měl následovat bezprostředně. V restauraci, ne ovšem té naší, se jistě najde horká linka do blízké nemocnice, kde budou připraveni přiotrávenému hostu pohotově vypumpovat žaludek. Po otravě televizním vysíláním různých postmoderních programů se ovšem asi adekvátního ošetření dostane divákům těžko. Jednak je jich moc – a  pak, doktoři se taky dívali.

                                                                                              

 

Nemo propheta acceptus est in patria

 

Nikdo není prorokem ve své otčině – praví přísloví. Speciálním případem toho je, že jakýkoli velikán (v očích svých a svého vybraného okolí) se zdá být spíše trpaslíkem v očích jeho ženy. Výjimky potvrzují pravidlo. V Česku vytváří platnost tohoto pravidla speciální mix s českou nevraživostí vůči cizímu, z ciziny importovanému. Vychází to tak, že vlastní nebereme, a cizí taky ne. A protože něco brát přece jenom musíme, abychom nevypadali jako úplní idioti, jsme připraveni naletět každému pitomci a na každou pitomost. Čímž naše idiotství úspěšně dovršujeme.

Doba nedávná, reálně socialistická, importu myšlenek z ciziny nepřála. Bála se jich a odmítala je tak důsledně, až se komunistům podařilo zaspat vznik kybernetiky (která byla prohlášena komunistickými filozofy za buržoazní pavědu), vývoj počítačů a elektroniky vůbec – takže nám, když truchlivé období normalizace končilo, zbyly jednak oči pro pláč a hromádka marx-leninských žvástů a k nim jako k mateřskému prsu přisátých disciplin filozofických, sociologických, historických a pedagogických. Ty posledně jmenované se po převratu pouštěly svých výživných míst asi jako se pouští nacucané klíště psí kůže, poté, co se psovi podařilo úspěšně chcípnout. Výjimku představoval – z toho vymezení ciziny – Sovětský svaz; od něho jsme přebírali všechno, od orby předradličkou až po větrolamy, od Mičurina po Olgu Lepešinskou (která přivedla na tehdejší biologickou scénu středověk myšlenkou, že žáby se líhnou z bahna a mouchy z odpadků, vajíček netřeba), a zejména marxismus-leninismus a myšlenky Vůdce národů, velkého Josefa Visarionoviče Stalina. Sovětský svaz totiž nebyl žádná cizina – byl naší širší vlastí, vlastí internacionální (ale rozhodně ne kosmopolitickou), a my všichni byli především jejími občany. Ti, kteří by trvali na svém občanství českém jako prioritním, byli propadlí nacionalismu a sami se vyloučili z možnosti být součástí předvoje lidstva. Kdo chtěl být prorokem, musel se nechat vším sovětským pokřtít. Mnozí čeští učenci nejenom humanitní tak činili, do bolševické křtitelnice se ponořujíce raději celotělově, až po krk.

Doba úplně současná, česká doba reálně demokratická, svá dítka do ciziny hojně vysílá. Tu na zkušenou, tu za odměnu. Zpátky však ty, kteří s cizinou nějaký rok poobcovali, přijímá jenom opatrně. Nerada by, ta naše doba, aby reexulanti zpychli a hřebínky aby si nechali narůst. V ohledu pobývání v cizině si naše doba mnohem úspěšněji počíná v případech, kdy český Honza, který doma (nikoli za pecí, ale jako bankéř či podnikatel zvlášť podnikavý) nejenom buchty do uzlíku svázal a pak se bez velkého halasu do světa vydal. Nejraději do některé z těch částí světa, kde se po původu peněz raději moc neptají. Kde nejenom sluchu popřávají, těm, kterým v kapsách a hlavně na bankovních účtech dolárky chrastí.  Takových Honzíků naše česká vlast už pěknou řádku v posledních dvaceti letech umístila. S tichým požehnáním českých politiků, kteří s Honzíky nejednu buchtu snědli než drobečky mravenečkům nasypali. A s pomocí nejenom tichou českých policistů, spíše vyšších než nižších, kteří dokonce kariéru někdy riskovali, aby se cesta Honzíkovi podařila. Vděčnost je přece krásná věc a – ruka ruku myje, samotná ruka se neumyje. Někteří z těch českých Honzů na svou starou vlast nezapomněli, jakkoli z ní závistivci na ně do dálky oheň a síru dští. Domů nejednou už vzkazovali, že by ochotně své draze nabyté zkušenosti využili jako příští čeští vrcholoví politici či dokonce prezidenti. A že už nehrozí nebezpečí, že by si nahrabat chtěli – protože už mají nahrabáno. Ostatně, tohle má svůj velký vzor v USA, kde do vysoké politiky vstupují výhradně lidé mohovití. Co už si předtím nahrabali. O tom, že tohle je počínání rozumné a dobré, vypovídá historie jednoho z amerických prezidentů, který se do Bílého domu dostal z poměrů velmi chudých. Dopadlo to špatně – museli ho odvolat. Odstrašující příklad, proč nevolit chudého. Ostatně i v prostředí, ze kterého jsem vyšel, se tradovalo, že nejlakomější bývá selka, která se na statek přivdala z chudé chalupy.

 

 

… na to stačí nebejt vůl

 

Připadá mi, že jsem stále častěji svědkem situací (zvlášť časté je to v televizi, a je jedno, o kterou právě jde), kdy je mi zjevováno a k věření předkládáno, co je evidentně trivialita, banalita, samozřejmost. Hojně bývá takové sdělování samozřejmostí vyslovováno pány či dámami, kteří se představují jako psychologové. Kdybych měl brát televizi vážně, muselo by mne to urážet. Naštěstí ji už dávno vážně neberu. Žádnou z těch několika, jejichž signál českým prostředím proudí. Obvykle mne přitom napadá věta, jejíž druhou půlku jsem jako nadpis své úvahy uvedl Na tuhle moudrost nemusí člověk bejt psycholog; na to stačí nebejt vůl. Mám mezi psychology řadu známých a přátel. Nechtěl bych je urazit osobně. Problém je v tom, že se mezi psychology pohybuje příliš mnoho lidí, které jejich vzdělání, případně činnost, kterou praktikují, poznamenaly v tom nesprávném směru. Samozřejmě, že všichni jsme tak trochu Fachidioten, profesní idioti, zblblí a vyšinutí jednostranným používáním svého intelektu. Někteří, naštěstí, dokážeme svůj profesní idiotismus udržet pod jakous takous kontrolou. A taky ne všichni demonstrujeme svůj stav mysli na televizní obrazovce.

Myslím, že tahle má úvaha patří do šuplíku označeného nápisem zdravý selský rozum. Samozřejmě nikdo nikdy nedefinoval, co to zdravý selský rozum je. Přesto snad každý alespoň tuší, má alespoň matnou představu o náplni tohoto pojmu. Přitom – a jako profesí statistik to neříkám příliš rád – zdravý selský rozum rozhodně není nějaký průměr všech měření dostupných rozumů stávající lidské populace. Ta dvě adjektiva – zdravý a selský – nebyla asi k pojmu rozum přiřazena náhodou. Ona dokonce nejsou ani vzájemně nezávislá – tradičně je selský způsob života spojován se způsobem zdravým; hlavně asi pro jeho všestrannost, proto, že se životem na selském dvoře a na polích i lukách, je profesní idiotismus téměř neslučitelný. Režim selského života přechází od jedné činnosti k jiné, od hrabí k vidlím, od povřísla ke kose, od sklizně obilí ke krmení a poklízení ve chlévě. Jistě, byly to rutiny, rok od roku se opakující. Přesto se však pokaždé objevoval prostor pro tvůrčí řešení standardní situace – třeba takové krupobití dokázalo sedlákovi pěkně přeházet karty a z letní idyly udělat téměř tragédii. Představa selského rozumu ovšem vznikala v osvícenství a ne dnes.

K pojmu zdravý patří tak trochu pojem jednoduchý, přímočarý. Do selského způsobu života nijak nezapadne komplikovanost pro ni samu. Byrokratické kudrlinky a zádrhele, které zabíraly čas a odváděly od užitečné činnosti. Jednoduchost je to, co tak zvaný moderní způsob života přehlíží. Počínaje stravováním až po mezilidské vztahy. Náš život vypadá složitě – ve skutečnosti je však především zašmodrchaný. Ty uzlíky jsou vlastně zbytečnosti, které by tam být nemusely. Stačí se zamyslit – a hlavně nenechávat se spoutat a omezovat pravidly a požadavky, které ničemu rozumnému neslouží. Stačí nebejt vůl.

Abych byl alespoň trochu víc konkrétní, zmíním se o situaci, kdy psycholog obecenstvu vysvětluje, že jedinec vnášející do společenského života prvky chování zjevně terorizujícího okolí, ubližující nezúčastněným, prvky chování kriminální povahy – je především nešťastným produktem špatné výchovy, otec pil a matka se živila všelijak – takže vlastně za to, co provedl, ani nemůže. Budete-li psychologův monolog sledovat, zjistíte, že onoho jedince omlouvá. Jenomže tohle je nepodstatné. Důležité je, že psychologie nemá účinné nástroje, kterými by dotyčného napravila a polepšila. Nemůže dát žádné spolehlivé záruky, že v budoucnu se totéž nezopakuje. A že tím hlavním, oč by psychologovi mělo jít, je chránit společnost před takovým chováním. Společnost má právo na to, být chráněna. A to i za cenu omezení svobody jedince se sklonem ke kriminálnímu chování. Jestliže totiž tento člověk nedokáže využívat svých práv jinak než poškozováním práv jiných lidí, buďtež jeho práva plným právem omezena. Společnost, která chrání svou patologii účinněji a razantněji než své zdraví, je nemocná společnost. Na svou strategii doplatí – a nebude jí přitom nic platné, že své neracionální chování přitom doprovázela nějakými ušlechtilými řečmi.

 

 

Pediatrické farizejství

 

Když byly na nátlak ministerstva zdravotnictví zavedeny tzv. regulační poplatky za návštěvu pacienta u lékaře, byli pediatři jedni z prvních, kteří postižené pacienty litovali a uváděli důvody, proč by právě v jejich oboru neměly fungovat. Zavedení regulačních poplatků bylo totiž ministerskými úředníky zdůvodňováno tím, že čeští klienti vyhledávají své doktory příliš často. Měřeno například poměry německými. Ti odmítali jako možné vysvětlení častých českých návštěv horší zdravotní stav Čechů, stejně jako nižší schopnost českého zdravotnictva (lékařstva a sesterstva) nemocné léčit. Ministerstvo prostě čistě statisticky usoudilo, že je ekonomicky nutné, aby lidé místo ke svým doktorům chodili jinam. Třeba do hospod, pokud důchodcům na pivo pár korun zbude. Sám provádím v duchu této ministerské představy školení zájemců o lékařské ošetření či vyšetření na fakultním parkovišti – když totiž tam zoufale pobíhající a kličkující šoféři marně hledají, kde by svá vozítka upíchli, upozorňuji je, že mají podle pokynů ministra zdravotnictví jít raději jinam. Třeba někam, kde je parkovacích míst víc. Že místní zdravotníci mají práce dost i bez nich.

Pediatři po zavedení poplatků upozorňovali, že jejich nemocní vlastně lékaře nevyhledávají, že tak za ně činí jejich opatrovníci. Takže o nějakém omezení návštěv u lékaře není vhodné mluvit.

Tak tomu bylo.

Už nějakého půl roku se regulační poplatky vybírají – a do kapes zdravotníků kapou. Nedávno jsem na internetu zaregistroval zprávu, že už tak natekly do těch kapes stovky milionů. Mezitím, už od začátku zavedení poplatků, se tyto staly předmětem politických tahanic – jednotlivé partaje svým postojem k nim předvádějí svou péči o blaho voličů. Tyhle politické šarvátky se protlačily už i k soudům – dokonce k tomu ze všech nejvyššímu (ony totiž soudy rozhodují stupňovitě, dobře vědouce, že v těch rozhodováních vůbec nejde o nějakou spravedlnost, ale jen a pouze o manifestaci moci). Podle nejčerstvějšího soudního rozhodnutí se má v případě regulačních poplatků za děti nacouvat zpátky; mají být zrušeny.

A ejhle, páni pediatři (v jejich mužském i ženském balení) se najednou odkopali. Už jim není jejich dětských pacientů líto. Už jim začalo být líto, že by měli přijít o to, co si už zvykli dostávat a do pokladniček na zdi vybírat. Začali se dožadovat náhrady za to, co by podle posledního ministerského zmatení neměli dostávat! Rozhodně odmítají být škodní – oproti ostatním lékařským profesím, které dál poplatky vybírat do kapes svých bílých plášťů budou! A žádají vládní kompenzace. Vlk se jednou namlsal – a teď by už jen nerad naprázdno hubu utíral a sušil. Excelentní ukázka farizejství. Myslím, že máloco demonstruje tak přesvědčivě pravdivost výroku jistého českého úplně čelního politika – O peníze nám jde vždycky až v první řadě!

Už ve starém Římě poučil císař svého syna a nástupce, když mu tento vytýkal, že není císaře důstojné vybírat poplatek za použití veřejného záchodu – Pecunia non olet, peníze nesmrdí. Ať se do kapsy dostaly jakýmkoli způsobem, ať do ní přišly jakoukoli cestou.

Nechtěl jsem touto úvahou vyjadřovat svůj nesouhlas se zavedením regulačních poplatků. Připouštím, že se u nás chodí k doktorům moc. Stejně tak souhlasím s tím, že za své zdraví si odpovídá především každý sám. Způsobem života. Kdo sám sobě škodí, ať nese následky. Co mi vadí, je skutečnost, že za poplatky (všeho druhu) se skrývá manažerská neschopnost těch, kdo společenské systémy u nás řídí. Neschopnost anebo nevůle odhalovat díry, kterými ze zdravotnictví peníze do prázdna (o zlodějnách teď mluvit nechci) tečou, aniž by za ně bylo něco užitečného pořízeno. Vadí mi zdravotnická byrokracie činící pacientovu cestu za pomocí martyriem plným zoufalé beznaděje, kterou dokonce někdy raději vzdává a odevzdá se osudu. A taky mi vadí farizejská zdravotnická etika, plná předstírání, za nímž se skrývá lhostejnost, ale také docela obyčejná nedbalost a hloupost.

 

 

Zdraví, zboží, hodnota a cena

 

Vývoj naší společnosti dospěl do stádia, kdy se zdá být zbožím všechno. Rozhodně všechno z toho, co považovat za zboží by se socialističtí ekonomové ještě nedávno vůbec neodvažovali. V době nedávné, kdy jim sice za případné nonkonformní názory nehrozilo propadnutí hrdla, jistě však propadnutí kariéry, lepšího platu, případně akademické židle.

Mezi různými druhy vlastnictví se těšívalo z ušlechtilých výsad zejména vlastnictví společenské – zahrnující komodity, které patřily všem. Byly to zejména výrobní prostředky – jejichž vlastnictví jedincem, případně korporací nikoli celospolečenskou, nesmělo překročit ani hranici úvah čistě teoretických. Úlitba socialistickým božstvům byla poskytována jenom vynětím z celospolečenského vlastnictví předmětů osobní potřeby. Kartáčků na zuby, jídelního náčiní (poté, co se ukázalo, že noví mocní se nehodlají spokojit s univerzálním vlastnictvím lžíce a ešusu) – a v dobách vyrostlých z halen a zástěr nejhlubší bídy dokonce osobním vlastnictvím záležitostí tak přepychových jakými byly byty (a ještě později i chaty, od nichž byla možnost sklouznout k měšťáctví jen velice, ale opravdu velice tenká).

Bolení břicha vyvolávaly ekonomickým teoretikům některé komodity, jejichž adekvátní kádrové zařazení nebylo možné bez diskusí. K takovým komoditám patřívalo zdraví. Na první pohled mohlo jít o entitu drženou, vlastněnou jejím majitelem či její majitelkou. Proč by měla mít společnost jako celek nějaký zájem na stavu mé sleziny, například? Nebo slinivky břišní, pankreatu? V břiše ve vlastním těle je nosím já, ze svého platu je živím a v příslušném stavu udržuji.

Jenomže stačilo se zamyslit jenom trochu hlouběji, aby se ďáblík pochybností špinavým drápkem zachytil. Tělesné orgány jedince jsou přece orgány jedince pracujícího, nadhodnotu vytvářejícího formou toho kterého společensky užitečného produktu. Při pečení chleba, svařování tankových pásů pro boj za mír, při pěstování slepic a sbírání jejich vajec. Nezdravý pracující moc nepracuje. Posedává či dokonce polehává – a jiné pracující zaměstnává tím, že vyžaduje jejich zdravotní péči. Zdraví jednotlivého pracujícího vplouvá do mohutného proudu, který bychom mohli nazvat zdravím obecným, společenským. Zdravím lidu, jak to kdysi vznešeně pojmenovali sociálně lékařští mudrci. Tím ovšem přestává jít o komoditu soukromou, individuální. Soukromá slezina jakož i slinivka břišní se tak stávají logicky předmětem zájmu obecného. Kdokoliv by o své vlastní zdraví nepečoval, poškozoval by lidskou společnost jako celek. A co horšího, poškozoval by společnost spějící k socialismu.

Zdraví tak přestávalo být soukromou záležitostí. Zlomit si prst při otevírání láhve se stávalo činem srovnatelným se zlomením vrtáku ze speciální oceli, kterým se hlavně mírových pistolí vrtají. Sebepoškození rovnalo se společenskému přečinu. Práce byla matkou pokroku – a kdo nepracoval, matce pokroku překážky do cesty kladl. Pohyb kupředu, zpátky ni krok brzdil či dokonce ten krok zpátky činil.

Postmoderní česká demokracie se zřekla konceptu společenské odpovědnosti a do písku schovala hlavu před důsledky této své zbabělosti. Na bedra neviditelné ruky trhu hodila i to, co se jenom této zbabělosti hodilo. V kombinaci s neschopností řídit cokoli svou složitostí převyšující jízdu trakařem, zejména pak záležitosti práva a pořádku, staly se předmětem přímého obchodování i lidské orgány; na trhu jsou na prodej transplantovatelné ledviny, srdce, kosti, plíce i játra, o kožních štěpech a krvi nemluvě. Dětské droby se cení výše, déle vydrží. Ceny jsou smluvní, tedy tržní. Rizika případného (nepříliš pravděpodobného) postihu chirurga připraveného bokem si trochu přivydělat jsou v ceně započítána. Středověké stories o zámeckých stařenách hledajících omlazení koupelemi v krvi mladých panen dostávají novodobý demokratický kabát. Zdraví se stává novodobou obchodovatelnou komoditou – pod laskavým dohledem politiky nejenom zdravotnické.

                                                                                                  

 

A kdo spal v mé postýlce?

 

Myslím, že je to z pohádky o třech medvědech. Nebo z té o sedmi trpaslících. Konec konců, na číslovkách tolik nezáleží, jde o princip. Předtím než došlo k onomu použití cizího lůžka, byla učiněna pozorování o ujídání z cizího talířku a upití z cizí skleničky. Do úplného výčtu zásahů do integrity majitele jistých soukromovlastnických práv chybí už jenom dotaz po tom, kdo se opovážil použít mé střechy nad hlavou, aby tuto učinil střechou i nad svou hlavou, toho času pro mne cizí.

Zmíněné pohádky vypovídají o pohostinství. Co bývalo kdysi chápáno a praktikováno, vstřícně i zamítavě, jako pohostinství pro pocestné a vandrovní, na cestě zastižené deštěm či bouří, pro krajánky nabízející své krátkodobé služby mlynářům a mlynářkám za protislužby přisekání mlýnského kamene a vyprávění o světských novotách – prožíváme dnes transformované do podoby interakce spíše hromadné, totiž jako tak zvaný vztah k přistěhovalcům žádajícím azyl, ať už politický nebo ekonomický.

Vztah k soudobým vandrovníkům je poznamenáván obavami z neznáma. K hlavním občanským ctnostem, které jsou hodny pěstování (a já s tím souhlasím), patří nedůvěra. Občan je dnes masově klamán, obelháván a podváděn reklamou, sliby spekulujícími se zbytkovou  důvěřivostí a zejména politikou. Nedůvěra je první linií obrany vůči těmto hrozbám.

Tam, kde někdejší sedlák otevřel vandrovnímu dveře do stodoly, aby se na slámě vyspal, když ho předtím pozval ke kuchyňskému stolu a nabídl mu krajíc chleba a hrnek podmáslí, dnešní hospodář oprávněně zaváhá. Z obavy, aby mu nezodpovědný rozvera nenasadil na střechu červeného kohouta nebo ho dokonce nevykradl. Zkušenost učí občana opatrnosti. Opatrnost je matkou moudrosti spíše než host do domu, Bůh do domu.

Vandrovníci moderní doby se valné pověsti netěší. Někdejší metropole před několika desítkami let otevřely vstup do svých zemí poměrně velkoryse – jistě i kvůli špatnému svědomí z dob koloniálních panství – aby od té doby neustále ty dveře přivíraly, protože si s některými svými někdejšími spoluobčany začaly nevědět rady. Především v případech, kdy nově příchozí si sami začali organizovat své nové občanství systémem samosprávných ghet. Když si začali vytvářet státy ve státě.

Naše země neoplývá prostřenými stoly a rozestlanými postelemi tak hojně jako země bohatší. Přesto však se z těch nejhladovějších částí světa rozlévá zoufalý zájem i k nám. Také díky tomu se stáváme stále opatrnějšími a ostražitějšími. Hlídáme své talířky, skleničky i své postýlky. Do bohatších a zajímavějších zemí nahlížejíce, poučení sbíráme, hlavně poučení o potížích, které pohostinství přináší.

Fenomén vandrovnictví doprovázejí některé absurdity. Daly by se označit jako dvojsečnost, druhá strana mince. My totiž sami máme zájem vandrovat. Do cizích zemí, známých bohatšími výplatami než jsou ty u nás. Naše země do jisté míry funguje jako průtočný mlýnský náhon – něco odtéká a jiné přitéká. Dokonce nám tvrdí takzvaní odborníci na demografii a studium lidských zdrojů, že přítok rozhodně potřebujeme. Že bychom neměli stavidla příliš přivírat. Protože odlivu od nás se nedá zabránit – a pokud se ti, kteří odešli, po čase vrátí, přijdou bohatší o know-how.

Také regulace vandrovnictví představuje snahu o dosažení rovnováhy. Jistý problém je v tom, že manažeři lidských zdrojů nemají valnou jistotu ve svých představách, co by pro tuto zemi bylo nejlepší. Kolik a čeho. A navíc nelze příliš účinně prosívat zrno a oddělovat plevy. Spolu s vandrovními připravenými pracovat se do řady staví i takoví, kteří umějí především spekulovat, podvádět a krást. Angažovat se nikoli při šití bot a stavbě domů, ale při prodeji drog a ženského masa, nákupu za pět prstů a vyprazdňování prodejních automatů i dobývání nedobytných pokladen. Tohle vybalancovat je úkolem politiky a politiků. Jakkoli jim to moc nejde, zatím nic lepšího po ruce není. Bohužel.

 

 

Noli tangere circulos meos aneb Vždycky se najde nějaký blbec

 

První část toho výroku proslavila syrakuského fyzika a matematika (to znamená v oné době filozofa) Archiméda. Druhá jeho část mne asi neproslaví, ačkoliv bych rád; je to výrok příliš triviální, kterého si je vědom kdekdo. Tím blbcem se v době Archimédově, ve třetím století před Kristem, údajně stal jakýsi římský žoldnéř, jehož postava vrhla na Archimédův výkres v písku učiněný stín – na což reagoval syrakuský, vlastně řecký filozof požadavkem, aby jeho kruhy nebyly dotčeny. Vojáci jsou lidé, dodnes neoplývající intelektem – tehdy onen oplechovaný Říman výkres rozdupal a jeho autora mečem probodl. V nejrůznějších obměnách se tak děje dodnes.

Vždycky se najde nějaký blbec. Jedinec, který nehledí, jak se v našich dobách občas říká. Spíše bych řekl, že může i hledět – co se mu však nedaří, je schopnost vidět. Zahlédnout. Uvidět. Ke hledění stačí člověku oči s příslušným fyziologickým vybavením. K tomu, aby uviděl, musí být člověk vybaven mozkem, naplněným jistými znalostmi a hlavně – vybaveným schopností přemýšlet. Hloubat, dokonce snad i bádat.

Lidští jedinci nevybavení schopností přemýšlet dostávají od přírody do vínku jinou schopnost. Odvážně se rozhodovat. Zaujímat stanovisko. Dokonce platívá, že jejich rozhodování bývá tím odvážnější a razantnější, čím méně jsou při tom rušeni právě tím přemýšlením. A pokud mají v takové situaci po boku meč nebo, což je ještě nebezpečnější,  v kapse dekret na nějakou vyšší funkci, neštěstí je hotovo. Obvykle nejenom pro jediného Archiméda; jak ukazují soudobé dějiny, blbost jedinců mocí vybavených po sobě zanechává spoušť i mezi zástupy.

Pro své občasné rozmlouvání se Stvořitelem jsem si před pár roky napsal takovou básničku. Docela malou, jenom několik řádek. Jde jistě o jistý druh troufalosti z mé strany – ostatně, Stvořitel se mnou žádné rozmluvy nezapřádá. Chápu to, jistě má svých starostí dost, nejenom s námi lidmi, kteří v prostoru díla jeho stvoření děláme pěknou paseku. Ty verše se týkají tématu této úvahy:

Pane,

Buď vůle Tvá, ať co Ty chceš, se stane

Jen o jedno chci Tě poprositi

Učiň, ať moc nad námi nedostane

Trpaslík, který se obrem cítí

 

Vždycky se najde nějaký blbec. Pokud není zároveň vybaven plnou mocí k tomu, aby zasahoval do věcí, kterým nerozumí a které nechápe, nemusí to být tragické. Takový blbec je pouhou figurkou, někdy politováníhodnou. Pokud tou mocí vybaven je, stáváme se politováníhodnými všichni, které ona moc zastřeší. V období válek nejsou takovou mocí obdařeni jenom generálové, větší nebo menší mírou trpící paralýzou. Konec konců, generálů nebývá zase tak mnoho. Horší jsou frajtři a kaprálové, kterých mnoho je. Frajtři a kaprálové mocí pověření jsou horší než nálet sarančat. Samozřejmě že tenhle vojácký model má svou metaforickou platnost i v hlubokém civilu. Dokonce i v akademickém světě, kde by to člověk nejméně čekal, se najdou trpaslíci. Intelektuální trpaslíci, jedinci neschopní rozhledu ani z vrcholku krtčí hromádky. Trpasličí vojevůdci trpící bonapartovským komplexem velikášství, jdoucí za cílem – zanechat po sobě stopu. Stopu své velikosti. Zatím se obvykle ukázalo, že ona stopa je především stopou jedné lidské trapnosti a ubohosti. V tom úplně nejhorším případě pak stopou za sebou nechávající důsledky herostratovské bohorovnosti – ničení nejenom katedrál, ale i obyčejných lidských osudů. Přidušených a přiškrcených, jimž bylo zabráněno růst. A přinést možné plody. Trpaslíci na rádoby trůnech nejrůznějších funkcí a funkciček. Včetně těch, pro které se nyní ustaluje případný název podržtaška.

 

 

Pessima res publica plurimae leges

 

I tohle je moudrost prastará. Mnohost, početnost, velké množství zákonů nesvědčí o dobré správě věcí veřejných. Právě naopak – statistická evidence společensko-politických poměrů v různých zemích se zdá vykazovat negativní korelaci mezi kvalitou správy a objemem balíku zákonů, o němž ti, kdo jsou za tvorbu zákonů ve státě odpovědni, soudí, že čím víc, tím líp.

Legislativa, právo – to není věda. Není to science. Klíčovým pojmem legislativy není pravda a hledání pravdy. Jejím klíčovým pojmem je – účelnost, účel. Úkolem práva je navrhovat, konstruovat systém řízení a taková pravidla uspořádání státu, která by optimalizovala jeho chod, jeho správu, k co nejvyšší spokojenosti občanstva. Nastavovat pravidla řízení tak, aby nedocházelo k hloupému plýtvání, ale také, aby se co nejvíc ztěžovalo rozkrádání. Aby, jak to kdysi formulovala slova hymny rakousko-uherského mocnářství – čeho nabyl občan pilný, zákon silou zastávej… (Omlouvám se, trošku jsem si ten verš přizpůsobil. Mocnářství už není, žalovat mne nemá kdo).

V seznamu oborů a také studijních programů univerzitních můžete najít jeden s názvem ergonomie. Předmět jeho zájmu je vymezován jako studium vztahu mezi člověkem na jedné a nástrojem či strojem na druhé straně – s cílem optimalizovat účinnost systému takto vymezeného. Původně šlo například o to, stanovit, jak by měla být dlouhá násada lopaty a krumpáče, aby pracující podával co nejvyšší výkon při minimální vynakládané námaze. Jak dlouhý by měl být rukáv jeho kabátu a košile, aby se mu pracovalo pohodlně. To se později rozšiřovalo na komfort operátora v kabině auta, letadla či velíně elektrárny. Mnohé bylo zjištěno, do fyziologie práce a norem zařazeno. Do oděvářské standardizace, do velikostního systému bot.  

Bohužel, tento způsob uvažování uniká doposud legislativě, právu. Zatímco ergonom ví, že nejde sledovat víc než jenom x ukazatelů na ovládacím pultu a jenom y tlačítek za jednotku času, právníci si doposud nepoložili otázku, kolik zákonů či nařízení upravujících jednání občana je tento chudák aktivně ve své mysli s porozuměním strávit a uložit. S tím, jak množství právníků rok od roku narůstá, připomínajíc množení králíků v australském buši, množí se i jejich produkty (právníci musejí dát najevo, že se něčím zabývají a nejedí svůj chleba s máslem zbytečně).

Nevím, kdy i právníkům dojde, že optimem nemusí být maximum. Že optima nemůže být dosaženo, nebudou-li při jeho hledání brány v potaz parametry lidské mysli. Mimo jiné i kapacita individuální lidské paměti. Jinak nastává to, co u nás už nastalo – občan je vydáván na pospas právnické džungli, ve které si predátoři v advokátských talárech vybírají své oběti, aby je oškubali, jejich občanské krve se nachlemtali a své choutky ukojili. Společenská dimenze zvaná právo a justice byla rozhodně nastavena patologicky; vůbec nechrání občana, o tom pouze přežvykuje prázdná slova. Právo funguje samo pro sebe, občany k tomu přibírajíc jenom jako figurky a kulisy.

Při uvažování o právu a justici není třeba hledat příklady patologie jenom v nejvyšších patrech společenského dění. Ta se docela hezky manifestuje i v prostoru běžného denního provozu v institucích jako je třeba univerzita. Právníci hledající si práci činí pokusy do legislativních rámců svazovat všechno, co jim padne do rukou. Americká political correctness je sice u nás ještě v mnohém předmětem více či méně nápaditých vtipů, v Americe už to může být méně úsměvné. I ve vztahu mezi muži a ženami. Právníci už činí předmětem kodifikace i proces tak biologicky triviální jako je soulož. Aniž by přitom dokázali svým počínáním zabránit nejsurovějším zločinům. U nás teď vstupují právníci a politici do boje o výchovnou facku. Bylo by to legrační, nebýt oné americké zkušenosti. Někdy mám obavu, že ingerence práva do některých oblastí života tyto umrtví nebo alespoň k nepoznání zdeformuje. Právo možná už za krátký čas získá nárok nazývat se miškářem (zvěroklestičem) rozumného.

 

 

Příroda a uklízení

 

Uklízení patří k civilizačním fenoménům. Stejně jako si každý člověk musí utvořit svůj osobní vztah k reklamě, politice, minisukním a vážné hudbě, musí najít vztah i k uklízení. Oženiv se, záhy jsem dospěl k poznatku, že v tomto ohledu existuje zásadní rozdíl mezi pohlavími. Ženy, včetně intelektuálek jakkoli vlažně k uklízení přistupujících, mají vztah k uklízení kladný. Muži, s výjimkou zženštilců různého zaměření, uklízejí neradi a úklid, dovolávající se řádu a pořádku, za prioritu nepovažují. Pokud jde o můj postoj, otázky úklidu mne ponechávají chladným a téměř lhostejným.

Oženiv se, stal jsem se mužem ženy pořádek milující. Ona to samozřejmě slovy nepřizná; rozhodně se však jako pořádkumilovný tvor chová, uklízí vstávajíc lehajíc i mezi tím. Podle mé ženy se Homo sapiens nevydělil z říše zvířat tím, že začal myslet, poté, co se postavil na dvě. Podle mé milované ženy dospěl Homo sapiens k bipedalitě proto, aby si uvolnil horní končetiny k uklízení. K uchopení smetáku a hadru. Čtvernožec je tvor, který neuklízí, který věci po použití odhazuje či zahrabává. Uklízení je to, co vytvořilo civilizaci a veškerou kulturu – myslí si má žena. Hlavně ve chvílích, kdy sleduje mé počínání v domácnosti, na pracovním stole a vůbec kolem sebe.

Její láska ke mně je stejného druhu jako láska k psům a kočkám. Chápe, že nejsou schopni uklízet, což brání jejich polidštění a kulturnímu rozvoji. V mém případě ovšem mnoho let trvala na tom, že – jako biped – bych měl uklízení zvládnout. A podle toho se chovat.

Předpokládaný pevný, apriorně nastavený řád věcí, nás lidi zavazuje – soudí má žena – abychom, přestavše věci používat, vraceli je na jejich původní místa. Příbory, talíře, sklenice. Zednická kladívka, fanky a míchačky na maltu. Sekery a pily, jakož i lopaty a krumpáče. Do dřezu, na police, do kumbálu a dřevníku. Nářadí ponechané přes noc mimo místo svého primárního určení by – podle jejího názoru – mohlo zvlčit. Zaběhnout se. Zapomenout na dobré vychování, jejich tvůrcem do nich vtělené.

Jako příklad či model rozdílného mužského a ženského přístupu k uklízení může posloužit hrnek. Obyčejný hrnek na kávu nebo čaj, někdy dokonce i na vodu či mléko.

Občas, ponechán svou ženou v osamění při jejím odjezdu za kamarádkou či jinou pamětihodností, ponechávám svůj hrnek na stole i řadu dní. Je-li do něj po vypití kávy nalit čaj, nikdo nepozná, že mezitím neprošel očistným procesem umytí či alespoň opláchnutí. Já při takovém počínání žádné narušení řádu nepociťuji. Spokojeně si žiju a piju.

Pro mou ženu je takové jednání odsouzeníhodné. Nebo alespoň hodné výchovného pokárání. Má žena soudí, že porušuji řád civilizace.

Někdy jí – v pádu diskuse na téma pořádku – vysvětluji, že také vyznávám řád, řád přírody. A přírodě že je princip uklízení cizí. Neshrabuje spadlé listí a dokonce ani nerovná uschlé větve do úhledných hraniček na zátop. Že stačí podívat se na keře a stromy, jak chaoticky kvetou, své plody nechávajíce jednou dozrát a jindy se jich potratem opadušek zbavují. Že tráva se sama do zrcadlové roviny nepřistřihuje. Vyzývám ji, ať se dívá, jak chaoticky si včely a jiný pracující hmyz při opylování kvetoucích stromů počínají. Ne, nerozdělují si větve, aby je pak soustavně jednu po druhé navštěvovaly a sebraný pyl nejkratší cestou do úlů odnášely. Jejich přelétání vykazuje spoustu ztrátového času. Včelka je i podle čítanek vzorem píle – rozhodně však ne vzorem pořádku a řádu. Nebo takový pes; ohryže kost – a ne aby pocítil nutkání do popelnice ji odnést. Nechá ji ležet na místě, kde mu od huby odpadla. A to se ani nezmiňuji o chování našich kun skalních. Ty se u nás ve dne na půdě vyspí a bez potřeby po sobě ustlat na noční lov se vydávají.

Tady mě má žena přerušila. Vidíš – povídá – pravdu nemáš. I ta kuna svá hovínka na jedno stálé místo odkládá. Na rohožku. Ta příroda je vlastně pořádnější než ty. Tak nevím.

 

 

Proč je nutná maximální poslanecká imunita?

 

Jde o trvalku společenského žvandání. O jeden z nejzajímavějších úkazů na českém politickém nebi. Jak už kdosi konstatoval, ještě se nenašel poslanec, který by se odvážil veřejně obhajovat oprávněnost poslanecké imunity v šíři, po převratu parlamentem nastavené. Vypadá to jako vyvrácení zákona logické komplementarity – jestliže nikdo pro takhle nastavenou imunitu není, jak je možné, že při vyvolaném hlasování je vždycky většina pro? Člověka napadá, že hlasující poslanci jsou úplně jinou množinou lidí než ti, kteří se k otázce imunity vyjadřují!

Standardně uvažující občan má ve věci jasno. Novinářské dotazování na názor poslanců o jejich imunitě je ztrácením času. Být pod deštníkem co nejširší imunity, včetně té očividně nestydaté, je pro politiky výhodné. Sichr je sichr. Co když se ruka utrhne, nějaká oslava je pořád na pořadu dne, za volant je potřeba sednout a nastartovat. Rozjásaný poslanec nebo senátor se o jiná auta otře, nadměrně horlivý strážník se dívá, kam nemá – a malér je hotov. Když mne budou vláčet po policii a soudech, kdo za mne bude pečovat o blaho lidu? Poslanec přece zastupuje lid, i když je momentálně dočasně opilý! Navíc jsou pod jeho poslaneckou ochranou i lidé podroušení!

Nedávno jsem na těchhle stránkách dokazoval, že v naší zemi je společenskou skupinou s nejvyšší zločinností soubor ministrů české vlády. Jeden z dvaceti bývá pravidelně zavřený, což představuje pět procent. Ani kominíci, cestáři či obchodní cestující tak vysoké kriminality nedosahují. Dokonce ani Romové ne. Myslím, že ani bankéři. A teď si představte, kdyby měli být poháněni před soud a před tváří lidu zostuzováni jeho jím zvolení představitelé. Kdykoliv by se dopustili něčeho, za co se před soud dostávají lidé. Lidé bez přídomku, bez mimořádné ochrany, bez imunity.

Uvažujte se mnou, s trochou elementární statistiky v hrsti. Sledujete-li veřejné vystupování našich vrcholných politiků, a já doufám, že sledujete, jistě vám neuniklo, co všechno na sebe z různých stran žalují. Pes by od těch, na které se špína kydá, kůrku nevzal! Kdyby měla policie všechna tahle obvinění prošetřovat a k soudu obžaloby podávat, byla by podstatná část zástupců našeho lidu prakticky zbavována možnosti vykonávat jejich zastupitelské povinnosti! A jak by k tomu chudák lid přišel?

Plné obsazení parlamentních křesel bylo by za takové situace (omezené poslanecké imunity) nedostižným snem. Pořád by mnohá křesla zela prázdnotou. Komplikovalo by to hlasování – všichni přece viděli při poslední prezidentské volbě, že aritmetika sčítání zvednutých rukou dělá sečítajícím nemalé potíže. Kdo by si to vzal na svědomí a zodpovědnost – ještě víc zkomplikovat pubertální českou parlamentní demokracii?

Alternativním řešením důsledků nerozvážného, nedomyšleného omezení české poslanecké imunity by bylo zavedení permanentních doplňovacích voleb do obou komor parlamentu. Za odsouzené a do vězení uvedené poslance by byli do parlamentních lavic usazováni stále noví lidé a na televizní obrazovky uváděny nové tváře. Evidentně by se tím zvyšovala nepřehlednost – už dnes občané své zástupce znají jenom minimálně.

Last but not least, domnívám se, že zrušení či omezení poslanecké imunity by vyslalo směrem k lidu nežádoucí signál – vypovídající o tom, že poslanci a senátoři nemusejí být ti nejlepší z nejlepších. Tímto sloganem jsme bývali kojeni v letech ne tak úplně dávných. Pamatuji se, jak jsme v jednom konkrétním případě byli s vedoucím katedry u děkana fakulty, abychom ho upozornili, že náš kolega, uvedený na volebním seznamu (nešlo o parlament, ale o region), se rozhodně netěší pověsti nejlepšího z nejlepších; že jeho počínání spíše vykazuje znaky trestné činnosti. Tehdejší děkan nás uvítal s pochopením (i on věděl svoje) – a ujistil nás, že po jeho zvolení si na něho dají pozor. Zvolen ovšem být musí, protože by jinak mohla být narušena představa lidu o manifestační volbě jejich zástupce.

                                                                                                           

 

Čas nadšení nevyvolávající

 

Čas je fyzikální faktor, který nikomu z nás nic neodpustí, všechno, co se stane, do smolné knihy zanese. Od chvíle, kdy se vlastními plícemi poprvé nadechneme a svou bezmocnost do okolí vykřikneme, nás čas neopustí. Umožní nám na kopec dospělosti se vyškrábat, k horizontu dálek se zadívat a do rovin i údolí se rozběhnout. Bez času nelze. Dokonce i tehdy, byly-li naše hříchy potrestány odejmutím svobody, čas nás neopouští. O něm totiž mohou lidské soudy rozhodnout jenom v případě rozsudků hrdelních.

Post iucundam iuventutem, post molestam senectutem, nos habebit humus… zpívá se v akademické hymně. Mládí se deklaruje jako příjemné a radostné, stáří jako nevrlé a obtížné. Letitá zkušenost takovému konstatování smutně přikyvuje.

Moje řemeslo je takové povahy, že se od něho nemusí odcházet ve chvíli, kterou předepíše úřad. Nemám tím na mysli situaci navozovanou dekretálně a tím vymezené požitky finanční; lidé mého řemesla nosí svůj verpánek, svá šídla, kladívko a floky v hlavě. Pokud matka příroda tohle nářadí neponičí, mohu spravovat prošlapané boty racionálního rozhodování vesele dál. Zejména dokud alespoň někdo projevuje zájem o služby, které jsem schopen poskytovat. Příjemné na tom je, že nejsem odkázán na případné odměny za své služby – při rozumných požadavcích na blahobyt se dá uspokojivě žít i bez nich. Ve stáří totiž člověku rychle dochází, že peníze mohou být důležité, zdraví je však podmínkou s nepochybou prioritou.

Čas s sebou přináší změny – podobně jako vzedmutá hladina řeky. Změny nejenom vlastního těla a ducha se týkající; mění se okolí, do životního prostředí vstupují konstanty i veličiny dříve neznámé. Pozoruješ, že jsi vnímán jinak než tě vnímali dříve. Mnozí z těch dříve tě vnímajících už nejsou – a mladší nejdou v jejich stopách úplně bez vytáček. Jsou jiní – a zdá se ti, že setrvačnost tvé existence a tvého chování vidí jako ústup od standardů a norem, jež nastoluje nový čas.

Součástí mého životního prostředí byly otázky. Problémy a úlohy. Některé se objevovaly jako by samy v proudu času – jiné sis vlastně formuloval sám, na základě podnětů, které se hlavy člověka dotknou podobny křídlům andělů, ale i vidlí ďábelských. Jenomže i ony otázky v toku času expirují, stárnou, přestávají zajímat. Oč ses kdysi pokoušel s představou věčnosti, nese teď údaj o datu omezené trvanlivosti a dožívání. Nezávisle na počtu medailí se z výsledků kdysi oslavovaných stávají archiválie – a první otázkou, na kterou se hledá odpověď, je – uchovat nebo skartovat?

Jak dále plyne neúnavný čas, prostor se stává užším a mělčím. Ve světě tak důvěrně známém se můžeš pohybovat jen tehdy, když se zaplní tvými vrstevníky. Jestliže ne, stáváš se v podstatě trpěnou kulisou. Tvůj hlas, ať se do něho opíráš jakoukoli silou, zní dutě a osaměle. Tvá slova bloudí v tomto prostoru zmateně, nenacházejíce, kdo by jim dopřál sluchu. Tiše se usazují v koutech, doposud trpěna.

Když končí čas výbojů, nastává čas vzpomínání. A přesvědčování ostatních, že minulost je třeba uchovávat živou, protože jinak se zatočí do kruhu. Bude-li zapomenuta příliš rychle, vrátí se jako duchové mrtvých, nad nimiž se nikdo nepomodlil a které nikdo neoplakal. Jenomže tvoje naléhání příliš nedoléhá. Marně do větru voláš své – Byli jsme včera jako vy, a vy budete zítra jako my. Jenomže dnes se zdá být včerejšek nekonečně vzdálený – a zítřku je třeba věnovat všechny čerstvé síly.

 Jakkoli je minulost příbuznou budoucnosti zcela nepochybně, celé generace odmítají se k ní hlásit. Rozhodně tehdy, není-li naděje na dědictví dost zaručená. Právě tak rozhodně, hrozí-li možnost upomínání nezaplacených dluhů. Ty bývají dokonce někdy od dědictví jen obtížně rozeznatelné. Čas s sebou totiž přináší i přehodnocování našich činů – bílé se vidí černě, často v evidentním rozporu se smysly i rozumem.

 

 

Fenomén odkládání

 

Odkládání na zítřek, případně pozítří, toho, co se dá udělat ještě dnes, patří k oblíbeným hrám, které člověk hrává sám se sebou – a tím nebo těmi, kdo jsou na druhé straně takového odkládání. Samozřejmě, že odkládáme nepříjemné. Záležitosti, které nám dělají dobře, se obvykle neodkládají. Ty vyřizujeme a na výzvy k jejich vykonání reagujeme pohotově až překotně. Patří k nim pozvání na opulentní oběd nebo na schůzku se slibnou vyhlídkou vstřícnosti. Příkladem odkládání je návštěva dentisty, k níž nás až po větším či menším zdráhání donutí vyhlídka na stálé zhoršování situace.

K zubaři naštěstí nemusíme každý den. Zato víceméně pravidelně a často nás pošta zaplavuje výzvami k vyplnění formuláře za účelem tím či oním, k napsání posudku na studii, jejíž četba se nezdá poskytovat žádné zvláštní potěšení, v obou případech doplněno požadavkem včasnosti a dochvilnosti. Termín vypracování toho, čím jsme byli pověřeni, a jeho odeslání uveden a podtržen.

S návštěvou zubaře mají posledně uvedené situace společné to, že je s nimi spojen jistý náboj nepříjemnosti. A že se nám odpovídat nechce. Tuto nechuť dokáže překonat jenom obava z případných sankcí, respektive z potíží, které by nás mohly postihnout, kdybychom na výzvu patřičně nereagovali. Obvyklý průběh událostí bývá takový, že pověřený jedinec tuto záležitost odloží – a svědomí, případně obavy z postihu uklidní ujištěním, že později bude líp. Bude víc času, víc vůle, víc chuti. Dost často se přitom na celou věc pozapomene – a když se termín odpovědi neodvolatelně přiblíží, nezbude než do kyselého jablka kousnout. Ať už se nám přitom huba jakkoli kyselostí křiví.

Tímto mechanismem dochází k porodu řady odpovědí, reakcí, posudků a recenzí provedených chvatně, ukoptěně, povrchně. V našich poměrech autory omlouvaných poukazem na úsloví Za málo peněz málo muziky. Odměna za práce tohoto druhu bývá totiž v českém akademickém prostředí velice hubená. Naprosto nesrovnatelná například s odměnami pologramotných právníků, šířících kolem sebe rady jako na běžícím pásu, za něž přitom fakticky nenesou žádnou odpovědnost. Což se často nestydí dokonce nestoudně do svých smluv zahrnovat.

Fenomén odkládání s konceptem odpovědnosti úzce souvisí. Kde je vědomí odpovědnosti živé, tam se neodkládá. Historicky souvisí odkládané vyřizování úředních spisů s pojmem resty. Rest je zbytek – v angličtině se zdá být případné použití ve výrazu restroom, místnost, kam si chodíme odkládat, co už nepotřebujeme, co nám dokonce přebývá. Někdy dost naléhavě. Úředník, který míval nadměrně mnoho restů, byl úředník nesvědomitý, nikoli pilný. V celé téhle záležitosti se ovšem nemluví o kvalitě vyřizování či zařizování nebo dokonce o vyřizování spravedlivém.

V akademickém světě jde, nebo by mělo jít, o poznávání pravdy. I záležitosti vyhlížející a vnímané jako rutiny (což bývá psaní posudků a recenzí) mají svá místa v tomto procesu. Místa sice nenápadná (také tím, že zanedbatelně oceňovaná), přesto však někdy nabývající na významu při rozhodování o osudu věci posuzované. Třeba doktorských tezí nebo habilitačního spisu. V procesu rozhodování se totiž vyskytují články řetězu, které ukoval odborník, ale i články vzešlé z rukou úředního rutinéra, který na názor odborníka spoléhá. Nemístný chvat způsobený odkládáním se může i v názoru odborníka projevit. Práce kvapná bývá málo platná v kterémkoli koutě našeho světa.

Chvat a spěch patří k nepřátelům vědy a výzkumu. Svým studentům jsem říkával, že při rychlosti pohybu větší než pět kilometrů v hodině (což je rychlost pomalé chůze) a při provádění dřepů ještě nikdo nic nevymyslil. K tomu, aby člověka napadalo rozumné – a hlavně, aby dokázal případný nápad podrobit logické analýze a kritice – je nejvhodnějším prostředím klid a pohoda. Případně podpořená šálkem kávy.

                                                                                              

 

Jízdní hlídka a sociologie po bolševicku

 

Už si nevzpomenu, zdali tuhle hru napsal doktor František Langer nebo jiný legionářský spisovatel. Já ji znám z prvorepublikového filmového zpracování. Jen tak pro připomenutí bych se chtěl zmínit, že v téhle story jde o hlídku československých legií, která je zaskočena při průzkumu jednotkou Rudé armády a brání se proti přesile v jakémsi sibiřském domě. Uprostřed nekonečných sněhových plání, s jenom neurčitou vyhlídkou na pomoc jiné legionářské trupy.

V paměti mi uvízla jedna dílčí scéna. Jednoho legionáře zajmou – a sovětský komisař ho vyslýchá. Zajatec je raněný, pravou paži má pro boj nepoužitelnou. Proto ho komisař nakonec propustí a nechá projít do obléhaného domu – v boji legionářům nepomůže a naopak jim tak přibude jeden hladový krk navíc. (Komisaři unikne, že zajatec je levák, což tak úplně jeho bojovou sílu neznehodnocuje).

Z diskuse, k níž v rámci výslechu dojde, se ukáže zajímavé sociální složení této dvojice. Rudý komisař, představitel pracujícího lidu, v jehož zájmu, v jehož třídním zájmu se vlastně konflikt mezi československými legiemi a Trockého a Leninovou Rudou armádou vede, je (či vlastně byl) v civilu moskevský advokát. Jeho protivník, československý legionář, podle sovětské ideologie bojující v žoldu kapitalismu, imperialismu a čehokoliv protilidového je švec. Třídní teorie dostává tady důkladně na frak. Hlavně její odtrženost od reálného života. V ruských, carsko-sovětských poměrech se zdá být navíc s třídní teorií v nesouladu fakt, že český švec je gramotný, někdejší sociální demokrat a dovede se v politice nejenom lokální docela slušně orientovat.

Moskevský advokát a český švec.

Připomnělo mi to projekci sovětských poměrů do naší české a moravské situace, o pár desítek let později. Když se poslušní čeští napodobovatelé pokoušeli převádět, transformovat poměry na našem venkově do poměrů carsko-sovětských. Udělat z českých sedláků negramotné ruské mužiky – to dost dobře nešlo. Co udělat šlo, bylo předstírání. Sovětské modely byly potěmkinskými vesnicemi par excellence. Za revoluci ve vzdělanosti a poznání se prohlásilo to, co bylo pologramotně hlásáno v ušmudlaných brožurkách malé knihovny marxismu-leninismu. Co bylo předtím, přestalo existovat. Ani se to nepopíralo – prostě bylo zakázáno dávat jakkoli najevo, že to vůbec kdy bylo. 

Třebaže jenom kluk, stačil jsem vypozorovat, oč ochotněji se k této poddanské tuposti a novodobé negramotnosti propůjčovali učitelé a úředníci než sedláci, kteří mnoho školních tříd nevychodili. To podstatné, co prodlužovalo a podporovalo jejich vzdor proti ohlupující ideologii, byla jejich nezávislost. Vědomí, že nevinní mohou být křivě obžalováni, ustrašenými a zbabělými soudci odsouzeni k nuceným pracím a na dlouhá léta pozavíráni, jim z hlav nikdo nevytloukl. Přesto, že všudypřítomná zvůle byla absolutní. Jejich chování se řídilo modelem moskevských advokátů. Jen tak mimochodem, v tomto duchu vypovídá i pozorovatel sovětských poměrů, v legionářských časech osudem postavený na opačnou stranu barikády. Spisovatel Jaroslav Hašek, tehdy sám komisař Rudé armády pro ideologii. Stačí přečíst si jeho povídky, k jejichž napsání ho inspirovaly rané sovětské poměry. Haškova spisovatelská genialita se nezapřela, když – možná i trochu nechtěně – popisoval symbiózu carské zkorumpovanosti a mužické zbídačenosti a negramotnosti s nastupující sovětskou byrokracií, pseudorevoluční bezohledností a duchaprázdným ideologickým žvaněním.

 Jízdní hlídka. Jsem skeptik a proto si nedělám iluze o tom, že i ruku autora textu ovlivňovaly jisté aprioristické představy. Jak by to mělo být. Zároveň však dokážu vidět, jak daleko se dá zajít; vidět, zdali nebyly překročeny hranice zdravého rozumu a empirií podepřeného realismu. Také to nutí k zamyšlení nad tím, nakolik kořenilo české národní obrození na polích a lukách a taky v selské zatvrzelosti a tvrdohlavosti.

                                                                                                   

 

Co se to vlastně mění?

 

Tempera mutantur et nos mutamur cum illis. Časy se mění a my s nimi. Vlastně se tohle klasické latinské konstatování zdá být samozřejmé až triviálně. Dokonce ani fyzik nebude nic proti němu namítat. Už řecký Herakleitos prohlašoval totéž svým Panta rhei. Všechno teče, všechno se mění. V čase. S tím, jak čas ubíhá. Nelze dvakrát po sobě vstoupit do téže řeky. Jinak řečeno – vstoupit sice lze, nebude to však táž řeka, v níž jsi smočil svou končetinu předtím.

Ta změna, o které uvažujeme, je vlastně změnou dvojitou. S odstupem času se nezměnila jenom řeka, o vstupu do níž se uvažuje. Nepochybně jsem se změnil i já, do řeky případně vstupující. A tohle platí o čemkoli. Fyziologie stárnutí popisuje změny našich těl dokonce kvantitativně – a studuje v souvislosti s námi dvojí čas – čas ontogenetický, v němž jsou zachycovány změny jedince a čas fylogenetický, na jehož škále se odměřují a do které se promítají změny populací. Změny v dimenzi, řekněme, astronomické.

Tahle úvaha se nemůže vyhnout pojmu měření. Pojmu vnímání. Každý z nás je pozorovatelem sui genesis. Každý subjekt. Jde proto o vnímání subjektivní. Zároveň ovšem má smysl mluvit o vnímání objektivním, k čemuž nás opravňují měřicí přístroje, stále sofistikovanější, a také lidská schopnost shrnovat, co je množině subjektivních lidských vjemů společné. Schopnost počítat průměr, například.

Nemůžeme se proto vyhnout představě, že změnám podléhá i lidský způsob vnímání. Světa, vesmíru, ale také samotného vnímajícího subjektu. Změna se tak zdá být univerzální konstantou našeho světa.

Jedním ze základních problémů vědy a výzkumu je tedy otázka, nakolik jsou naše vjemy ovlivňovány apriorním nastavením mysli pozorovatele. Tohle zřejmě existuje – a věda se s tím ve své každodenní praxi vypořádává. Snad v průběhu celé historie. Asi se dá říct, že dnes je tahle otázka aktuálnější než bývala. Existují stanoviska a východiska, podle kterých nic objektivního vlastně neexistuje. Všechno je subjektivismem pozorovatele kontaminováno natolik, že představa objektivního měření se stává pouhou chimérou klasických zatvrzelců odhodlaných konceptu objektivního poznání se nevzdat.

Argumentem, o který se tito objektivisté opírají a na kterém svou důvěru ve smysluplnost představy objektivního poznání staví, je věta – vždyť ono to přece funguje! Věda založená na představě objektivního poznání pomohla a stále pomáhá lidem zvládnout pořád mohutnější energii a v navazujících technických a technologických objevech i vynálezech lidský život usnadňuje. Samozřejmě, a o tom se pochybovat nedá, za cenu rizik předtím neznámých. Rizik, měřených pravděpodobnostmi, že dojde k tomu či onomu neblahému jevu. Tahle věda vedla následně k syntéze léčiv s nebývale mocnými účinky. Samozřejmě ovšem – riziko rezistence bakterií na antibiotika by bylo nevzniklo, kdyby byl býval Alexander Fleming neobjevil baktericidní účinek jistých plísní.

O této otázce byla přednáška, kterou se představil jako nový profesor vstupující na pražskou českou univerzitu, Tomáš Masaryk. Počet pravděpodobnosti a Humova skepse. David Hume v polovině osmnáctého století skepticky konstatoval, že filozofie nedokázala vyřešit problém: empirické poznání je nedokonalé, vystavené riziku omylů – takže se k pravdě poznání sotva věda dostane. Jenomže – namítal Masaryk koncem století devatenáctého – tahle nedokonalá přírodověda a na ni navazující technika dokázala přeměnit lidskou civilizaci za sto let k nepoznání. Problém tedy není v přírodovědě – je ve sterilitě filozofického mudrování. A nabídl – Masaryk, sám řemeslem filozof – filozofii klíč. Poukázal na existenci počtu pravděpodobnosti a princip statistické indukce. Tím posledním vlastně předběhl dobu. Díky tomu, že před planým tautologickým mudrováním dával přednost uvažování o možnostech zkoumání empirické reality.

 

 

Spolehlivost kondicionálu

 

Konstatování nebo rady mezi lidmi kolující jsou – z jistého hlediska nazíráno – dvojího druhu. Rady tak říkajíc udělované natvrdo, tvrzení absolutní povahy, ničím nepodmiňované – a rady podmíněné, podsouvající onomu tvrzení nějakou výhradu, podmínku, okolnost, jejíž výskyt činí z tvrzení možnost uskutečnění. Věty, taková tvrzení činící, se mohou na první pohled zdát méně přesné než věty prvního zmíněného druhu. Opak je však pravdou. Tyto podmíněné věty jsou z hlediska informačního přesnější – platnost tvrzení vlastně podrobněji vymezují. Jako příklad stačí uvést předpověď počasí. Řekne-li meteorolog Zítra bude pršet, může to posluchači připadat jako tvrzení poctivé, žádné kličky nepodsouvající, chlapsky rozhodné (byť by je pronášela něžná dívka ladné postavy). Pronese-li však svou větu v modifikaci Zítra bude pršet, dorazí-li fronta nízkého tlaku až nad tam a tam – může (a zřejmě i bude) mít posluchač dojem, že onen meteorolog poctivý tak úplně není, že do svého tvrzení vsunul obezličku, která mu umožní, v případě, že předpověď nevyjde a ono ani nekápne, prohlásit – no co, nač si stěžujete, nepršelo, protože příslušná fronta se nedostavila. Sám jsem před nedávnem, v době letního sucha, podezíral Čechy (myslím tím obyvatele české kotliny), že k nám na Moravu dešťové mraky schválně nepouštějí, pro své vlastní sobecké účely je zneužívajíce. Pravda je ovšem jiná – tvrzení podmiňující svou platnost či pravdivost jsou informačně přesnější, výstižnější, realitě padnoucí. To, co naše vnímání onoho tvrzení ovlivňuje, je skutečnost, že pravdivost oné podmínky (to, zdali nastala či nikoliv) si nedokážeme ověřit.

Naše lidské poznání téměř vždy vydává úsudky, závěry podmíněného typu. Na rozdíl od toho šamanské metody bývají troufalé, jejich tvrzení mívají absolutní charakter. Celá věda se vlastně soustřeďuje na identifikaci podmínek platnosti vyvozovaných tvrzení, což by mělo závěry vyvozované z pozorování specifikovat, zúžovat, a tedy i zpřesňovat. Týká se to i poznatků o účinnosti léků. Kdysi, v období tak zvaně předvědecké medicíny, bývaly návody bab kořenářek velice konkrétní, natvrdo formulované. Když se účinnost neprokázala (což bývalo pravidlem, jakmile si příroda sama nedokázala pomoci), vymyslelo se dodatečně, post hoc, vysvětlení. Někdo z přítomných, ale možná i nepřítomných, léčitelská kouzla rušil. Nějaká zlá, nepřející síla. Tento postup vlastně nikdy zklamat nemohl. Stačilo jedno – dostatečně pevně věřit.

Výzkum a věda vycházejí z principu, že předem se věřit ničemu nemá. Nedůvěra je to, co nás vede k opravdovým poznatkům a skutečnému vědění. Platí to pro zkoumání zákonitostí přírody, stejně jako pro hodnocení politických traktátů a slibů. Nevěřit – a tvrzení vystavovat zkouškám falzifikace. Formulovat hypotézy – a pokoušet se jejich platnost vyvracet. Když se takové vyvrácení podaří, začíná se znovu. S jinou hypotézou, případně hypotézou modifikovanou. A samozřejmě pořád s kondicionálem v hrsti. I v samotné matematice se neustále usiluje o to, učinit vazbu mezi podmínkami platnosti tvrzení a tvrzením samotným co nejpevnější.

Na druhé straně bývají absolutní výroky, řekněme, formulované v podobě přání, podobné nekrytým šekům. Třeba přání směrem k novomanželům, aby se jim žilo šťastně a věrně až do smrti. Účinnost takových přání se dá poměrně snadno kontrolovat – že to funguje jenom mizerně, dokládá rozvodová statistika. Úsilí sociologů a matrimoniologů nacházet podmínky a okolnosti, které by vedly ke spolehlivější volbě životních partnerů, není než velkým fiaskem. Svědčí o tom i filmové veselohry, naivně zapojující do této hry počítače ve snaze kombinovat zájemce do párů podle sociologických rádobypravidel. Přitom tahle myšlenka je v zásadě zdravá – bohužel však potřebná měření plavou na písku hodně tekutém. Jako nejpevnější pouto se doposud ukazuje být finanční závislost jednoho z páru na tom druhém.

 

 

Nihil est in intelectu, quod non prius fuerit in sensu

 

Výrok je připisován Johnu Lockovi. Pregnantně vyjadřuje přesvědčení, že primárním zdrojem poznání jsou naše smysly – lidská mysl může zpracovávat, vyhodnocovat, analyzovat to, co – formou počitků – zachytily naše smysly. To je kořenová informace pro lidské uvažování. V současné terminologii – data, v míře nejčastější a nejmasovější poskytovaná měřením, které je možno považovat za prodlouženou ruku smyslových pozorování.

Tento postoj vymezuje koncept vědy v anglosaském smyslu toho slova. Toho, co se tam pojmenovává termínem science.

České prostředí zachází s pojmem věda mnohem volněji. V něm si adoptuje přídomek věda, vědecký každé lidské počínání, o něčem a nad něčím uvažující, hned poté, co si v prostoru svého uvažování vymezilo část, kterou označilo jako teorii oboru a část označovanou jako praxi. Nebo aplikaci, část aplikovanou, chcete-li. Ona teorie se obvykle dovolává historických momentů, v nichž nastalo nebo se alespoň v nějakém kontextu zmínilo něco nově vymezovaného oboru se týkající. Při pohledu na takové procesy se obvykle nevyhne pozorovatel dojmu, že se jedná o jakési odnožování, a že nově vznikající obor má charakter jistého aplégru (český derivát německého slovesa ablegen, odložiti; nový obor je něčím jako odloženým potomkem, dost často levobočkem oboru s jistou tradicí). Příklady uvádět jistě netřeba – stačí nahlédnout do jakéhokoliv seznamu stávajících vědních oborů a zamyslit se nad dendrogramem jejich geneze. Jen tak mimochodem, filozof Tomáš Masaryk se tím zabýval řadu let – pod hlavičkou konkrétní logika. Ještě na konci svého života se k tomu vracel, pokud mu to úkoly jeho prezidentského úřadu dovolovaly.

V českém akademickém prostředí se – na rozdíl od prostředí anglosaského, dnes ovlivňujícího pravidla hry i v prostředích jiných – nepociťuje při používání označení věda vazba na klíčový koncept, totiž vztah toho kterého oboru k hledání pravdy o světě. Mnohé obory, v českém kontextu označované jako vědní, třeba právo, si nekladou za cíl hledání pravdy o světě. Nejde v nich o poznání stavu světa, s ctižádostí uhadovat, předikovat, jeho budoucí vývoj. Jde jim o optimalizaci jistého systému. Vedle práva je v tomto ohledu typický například management, v českém prostředí běžně označovaný jako věda o řízení. Přitom jde v managementu téměř výlučně o to, najít, projektovat, navrhnout a vyzkoušet účinnost či fungování určitého systému.

České akademické prostředí je velmi náchylné k tomu, nechat se odtrhnout od empirických kořenů. Připustit, aby se rozrůstalo mudrování víceméně plané, sterilní, k aplikovatelným poznatkům nevedoucí. Myslím, že dokonce i tradiční, zavedené vědní obory na některých svých větvích a odnožích planá jablíčka pěstují. Planá jablíčka zdání. Před několika lety jsem při svém několikaměsíčním pobytu v anglosaském prostředí postřehl velice jednoduše vymezené rozhraní mezi vědou a jinými akademickými aktivitami. Vědecká práce je to, co si od badatele někdo koupí. Pragmatismus tohoto vymezení bije do očí. Samozřejmě bych měl dodat, že ti, kdo na mou otázku odpovídali, byli členy akademické obce vysoké školy technického zaměření, kde podstatná část aktivit jimi uvažovaných patřila do oblasti vypracování výpočetních programů pro řešení úloh z nejrůznějších oborů.

Kdyby měl někdo zájem vracet se zpátky k nesčetným reformám usilujícím o zvýšení účinnosti vědy na českých nebo československých univerzitách, jako Ariadninu nit by tam rozpoznal střídání pokusů jednou podtrhovat důležitost základního výzkumu a jindy klást důraz na aplikace, na provázanost s praxí, na schopnost akademických pracovišť co nejvíc si vydělat prodejem svých poznatků průmyslu či společenské praxi. Bylo v tom hodně z prvků strategie typu ode zdi ke zdi. Ono totiž – což neplatí tolik pro výzkum technický nebo přírodovědný – se za společensky prospěšnou aplikaci dá prohlásit ledacos, co se v prověrce časem ukáže spíše jako úsměvné. Kdyby v tom nebyly utopeny peníze nás všech.

 

 

Lidská hloupost v mazanost zahalená

 

Hvězdám i slunci jsou jednotlivé lidské osudy zcela lhostejné. Jejich činnost působí na všechny stejně. To jenom lidská hloupost a naivita poskytují mazaným spekulantům příležitost na jejich účet parazitovat.

Takto vyslovena, zdá se to být hypotéza rovnocenná těm, které svazují působení nebeských těles s daty narození lidí. Se znamením zvěrokruhu jako výpovědí o lidských osudech. Co je společné v rozdílném a rozdílné ve společném.

Hypotéza lhostejnosti hvězd vůči individuálním lidským osudům se však od hypotéz hvězdopraveckých přece jen liší. Je jednoduchá. Horoskopy na ní založené a z ní odvozené jsou prosté. Býk dopadne stejně jako štír, panna jako vodnář, lev jako skopec. Cokoli jako cokoli zvěrokruhově jiného. Statisticky stejně. Lékařské záznamy nesvědčí o výjimečnosti životních konců jedněch ve srovnání s konci jiných. Řekl bych, že doktoři, jakkoli není rozumné o jejich charakterech si dělat iluze, se o podobná srovnání ani nepokoušejí. Přestože to nabízí téměř nepřebernou plejádu námětů pro vědecké studie. Opravdu vědecké – protože se při nich dá použít standardní metodologie výzkumu.

Jestliže někdo tvrdí, že se životní osud jedince narozeného ve znamení vah bude něčím systematicky lišit od osudu jedince narozeného v sezóně ryb, bere na sebe povinnost své tvrzení dokázat. To předpokládá specifikovat, vybrat si určitý jev, který bude onen životní osud reprezentovat – a pak evidovat jeho výskyt mezi jedinci narozenými ve znamení vah a těmi, kteří se hlásí k rybám.

Protože bude technicky obtížné v tomto ohledu prošetřit všechny váhové a rybí jedince (taky proto, že průběžně, jak teče čas, z evidence mizí úmrtími a přibývají zrozeními), bylo by třeba považovat evidencí získané údaje za vzorky, sample, z hypotetické globální populace vybrané. Samozřejmě reprezentativně, náhodně.

Jako příklad onoho znaku, jehož výskyt bude v obou srovnávaných souborech sledován, můžeme uvažovat třeba rakovinu. Nebo jinou specificky definovanou nemoc. Shromážděná data by se porovnala s použitím vhodné metody statistické indukce. Jestliže by se tedy uvažoval výskyt jevu jako je nádor toho kterého druhu, je použitelný test binomického rozdělení, s případnou asymptotickou variantou aproximací normálním rozdělením.

Testována by byla platnost nulové hypotézy, tvrdící, že co do výskytu rakoviny se váhovci a rybáci neliší. Její vyvrácení statisticky významným výsledkem testu by prokázalo, že zrozením v odlišných znameních zvěrokruhu, tj. sezónách roku, si jedinci přinášejí rozdílné dispozice ke vzniku rakoviny. Hvězdopravci by se tak mohli ocitnout na koni dobře sedlaném, naostro okovaném.

Bohužel bývají astrologové lidé spíš vášnivě zaujatí než vzdělaní a přemýšliví. Jinak by jim muselo dojít, že šance dospět ke zmíněnému závěru je poměrně značná. Naznačený pokus je jednoduchý, data by se dala snadno shromáždit. Třeba v doktorské práci z astrologie či hvězdopravectví. Ta vysoká šance uspět je dána tím, že při rozsáhlých vzorcích i nepatrný rozdíl mezi výskytem uvažovaného jevu v obou souborech se může jevit jako statisticky průkazný, signifikantní čili významný. Tady by pak měla nastoupit vedle signifikance statistické i významnost věcná. Ale to už je námět na další úvahu.

Zůstaneme-li ještě chvíli u našeho příkladu s výskytem rakoviny, měli bychom obrátit pozornost i do oblasti genetiky, k zákonitostem dědičnosti. Rakovina, respektive některé její typy, vykazují pevnější nebo volnější dědičnou vazbu. Od svých předků si odnáší novorozenec dispozici ke vzniku nemoci. Vyšší nebo nižší pravděpodobnost jejího propuknutí, dostane-li se jí dost času. Jestliže by měla existovat vazba dispozice k rakovině na datum narození člověka, měl by existovat nějaký gen vázaný na znamení zvěrokruhu. Ten ovšem genetici při čtení lidského geonomu nenašli.

 

 

K čemu jsou doktoráty filozofie?

 

Když jsme na našich akademických učilištích, univerzitách a vysokých školách, po převratu nabrali do plachet nový vítr a obrátili kormidlo od východu k západu, dali jsme změnu kurzu najevo i tím, že jsme transformovali někdejší CSc. na PhD. Po česku latinizované Candidatus Scientiarum za tradiční anglosaské Philosophy Doctor.

Každého, kdo se nad takovou změnou zamýšlí, napadne základní otázka – Co se tím vlastně mění? Kromě toho, samozřejmě, že dáváme najevo svou vůli tímto způsobem deklarovat svou příslušnost k západní civilizaci (třebaže jenom na samotný její východní okraj) a odklon od orientální civilizace carsko-bolševické, jež se nám přejedla. Je v tom i něco víc než jenom symbol? Cokoli činíme, má svou formu a svůj obsah. Význam formy časem vybledne, obsah by měl mít trvanlivost větší. Poměřování odkládaného starého s nově zaváděným by mělo být jedním z požadavků racionality. A samozřejmě i poměřování u nás zaváděného, s tím, co je obsahem tohoto jinde. V zemích i akademických obcích, kde se institut doktorátů filozofie zrodil a kde se už desítky let provozuje. Kde se stal součástí akademické tradice už relativně dávno. Některé změny s touto modifikací akademického zdobení jsou evidentní, velkou diskusi nepotřebují. Ideologický přílepek někdejších kandidatur věd se odloupl a zahodil, aniž by se někdo stavěl důrazněji proti. Neprotestujeme ani my, kteří jsme museli oželet čas, ztracený u zkoušek ze znalostí zbytečného a s věcnou odborností nijak nesouvisejícího. Marxismu-leninismu se dostalo místa, které si zasloužil. Ve světě vědy se už pro něj místo nenašlo. Naprosto žádný problém s tím neměly vědní obory, Sciences, pro které byl tento někdejší přílepek neorganický a nefunkční už na první pohled. Věda a ideologie, dokonce ideologie jakéhokoliv druhu, se prostě nesnášejí. Organizovat a předepisovat pro kandidáty věd ideologické říkanky byla křeč. Nefunkční, protože ničemu při získávání poznatků o povaze světa nesloužící.

Myslím, že s kontaminací marxismem-leninismem se hůře vyrovnávaly humanitní obory. V nich byl háček ideologie zaseknut hlouběji – nešlo jenom o metodologii, ale také o obsah. Tohle rozpoznat a od toho se očistit bylo obtížnější.

Jakou kvalifikaci vlastně získává člověk, který prošel cestou k diplomu doktora filozofie PhD? V diskusích, které jsme o tom vedli, se objevovaly rozpaky. Jistě, organizačně a formálně vzato, měl by to být člověk připravený k vědecké práci. To je sice hezké – ale jde zase jenom o slova. Co považuji za podstatné nejenom já, je statistika produkce PhD odborníků. Akademická pracoviště mající potřebná pověření a prověření jich produkují mnohem víc než aby je stačila vstřebat sféra akademické pedagogiky a badatelství. Už proto, že v řadě nově zaváděných, čerstvě vznikajících oborů se představa o bádání v nich teprve formuje. A to někdy se značnou námahou. Zatímco kdysi bývaly brzdou při výrobě kandidátů věd, CSc., především kádrové a politické bariéry, evidentně scestné a nepatřičné, dnes by měla udržet rozumnou náročnost a intelektuální kvalitu při výrobě PhD odborníků kritéria čistě odborná. A – jak karta ukazuje – tohle je mnohem obtížnější. Kádrováky dnes už nevedeme. Jednoduchá, primitivy dobře čitelná pravidla založená na kritériích čistého kádrového původu a stranické příslušnosti rodičů a prarodičů přestala platit.

Problém je v naší neschopnosti měřit kvalitu intelektuálního výkonu. Genialitu fyzika či matematika rozpoznáme poměrně spolehlivě, podobně jako dovednost a vynalézavost kardiochirurga. Jak si však počínat v oborech, kde najít tvrdý základ a geniální myšlenku je vlastně nemožné? A tady, bohužel, do hry vstupují stejná politická, nebo, chcete-li, společenská opatření, jaká jsme už považovali za odhozená do staré veteše. Například se čas od času změní pravidla hry. Přitvrdí se nebo změkčí. Ke slovu zase přicházejí primitivní regulační opatření, tolik podobná těm někdejším – protože nemající nic společného s racionalitou a už vůbec ne s vědou.

 

 

Zprávy 49

 

Jsou různé světa končiny

že člověk nepomyslí –

Někde tě odsoudí za činy

Jinde za úmysly

Δ

Večer – spíš nežli ráno

měl pro strach uděláno

Odhodlán držet v pekle stráž

už v poledne pil na kuráž

Δ

Pálil mu svíčku z obou stran. A podkuřoval

Byl samý špás

Když ho však začla pálit půda pod nohama -

rychle zhas´

 Δ

Kdo hýří slovy – to je jasná věc –

Je zhýralec!

Δ

Ti, kdo jsou opilstvím trápeni

podstoupit mohou léčení

Těm tahle možnost chybí

kteří se opájejí sliby

Δ

Dobýval chleba v potu tváře

Z popelnic – kam vedla cesta od pekaře

Δ

Býval to hošíček na jedničku

Doma ho vodili za ručičku

Roste jak z vody. S ním roste starost

aby ho život nevodil za nos

Δ

Hlášení poslali. Důkladné. Nejen tak od oka

Že s prací skončili. Do roka

Nadšení, oslavy… nebyly vhodné

Tu práci slíbili udělat do dne

Δ

Že přátelům se vyhýbáme?

Přijít jim nemůžem´ na jméno?

Důvod je prostý. Dosud jsme nevrátili

co od nich máme půjčeno!

Δ

Jsme syny toho, čemu se oddáváme cele

Poctěných uctívači. Poct sběratelé

Δ

Syn, místo by otci ze svého pomník postavil

sám sobě stavět hledí, z toho, čím otec byl

Δ

Podstrojovala mu, jsou pěkně vypečená, na komářím sádle

Čímž stalo se, že po čase měla ho v prádle

Δ

Než sedět na sucho

mnohá dá přednost mokré cestě k cíli

Prolévá slzy krokodýlí

Δ

Když ušetřit chceš a přitom dárek dát -

nejlíp je zvolit med. A kolem huby ho namazat

Δ

Konec dobrý, všechno dobré – pravila

To bylo takhle k pátku

Mlčením přecházejíc, jak v pondělí mu jednu vrazila

Δ

Zapomněl na Newtona

jenž radí počítati s akcí zpětnou

Tak dlouho rozdával poučení

až dostal na pamětnou

Δ

Takový bývá výrok mnohých revizí:

Chtěje si přijít na své, zašel na cizí…

Δ

Pomalu jede, ten, kdo si umazané ruce hnusí

 kdo chce jet rychle, totiž, pořád mazat musí

Δ

Na dveře zaklepal. A hned se ujistil

zdalipak všimli si – že než vzal za kliku – řádně ji očistil

Δ

Najevo vyšlo v průběhu hodnocení, občas že v práci není

Uznal to. A hned se napravil. Občas se do práce dostavil

Δ

Už dlouho nemohou jí přijít na jméno

Jářku –

má ráda sekt. Takže nic není ztraceno:

Přejmenujeme ji na sektářku

Δ

Svědomí svého zákazníci stálí

jsme na ty druhé zlí, když paměť upomene nás

co byla povinnost. A co jsme z lenosti či strachu

pro ně neudělali

Δ

Já upřímně se snažil, ze všech sil

A on mi řek´:

Jsou věci příliš jednoduché, abys je pochopil…

Δ

Teď ne. Prosím tě… Později, za chvíli

Teď nevyrušuj. Teď jsem tak krásně opilý…

Δ

Jed

je všechno, cos nepřečet´

Co stačil´s přečíst, může být lék

(pokud jsi nezapomněl návod k použití)

Na to vem jed

Nejlépe hned

Δ

Moje žena čas od času tuší

Démon alkoholu že svádí mou duši

Chtěl bych jí pomáhat při jeho vymítání:

Sleduj mé reflexy, má paní…

Δ

Tvé výhrůžky mají chuť ultimata

Vyskočit z okna přízemní místnosti

nepohne osudem lidstva. Jen pár starostí

přibude s čištěním kalhot plných bláta

Δ

Pár řádek. Něco málo slov

Jen v pozoru má smysl čekat na pohov

Pár řádek, něco slov. A ty jsi unavený

pátráním po hodnotě. Ačkoliv jsou tu ceny…

Δ

Vypadnou z pamětí nositelé jmen zvučných

Sedm let hubených vzalo si zálohou sedm let tučných

Δ

Je marné nepopřávat sluchu

představám hříšným, jež nás napadají v duchu

Δ

V mládí tělo, často aniž tuší

ze šlamastik, z trablů vysekává duši

V stáří pak, když tělu chybí žár a zdraví

duše vetché tělo na nohy zas staví

Δ

Upřeně zíral na sklenku

doufaje vyloudit myšlenku

Nicméně – proč to neříci –

nakonec vyloudil opici

Δ

Hrát mi na pána – to může skončit nebezpečně –

pravila

a přitom pár jich vrazila

od toho pána paní jisté slečně

Δ

Jindřich Osmý měl šest žen

Kdyby ses o pár let dřív narodila

mohla být tahle statistika jiná

Dějiny i umění mohly mít změnu

a Jindřich Osmý sedmou ženu

Δ

Když příliš nabroušený vrací se domů pán

pár kapek v očích jeho ženy otupí ostří hran

Δ

Žena je někdy chápající. Velice

Jenomže chápavý je taky ocas kdejaké opice

Δ

Všechno, co udělat ti dají

dělat měl bys s chutí

neohlížeje se, zda tě někdo nutí

Vůbec nevšímat si, že se začli smát

Cokoli děláš, dělej rád!

-

To mám taky s chutí splétat vlákna na provazu

určeném mi k zadrhnutí vazu?

Δ

Hříchy, které jsem sám spáchal, sám si odčiním

Jen mě, k čertu, taky nechte, sám rozhodnout

kdy se proviním…

Δ

Zlost naplnila mne až po okraj

a ještě kousek nadto

Tak jsem si řek – Barvami všemi hraj

když zlej, tak pořádně. A neflákat to!

Δ

Manželský pravěk má jméno Svoboda

z kterého primitiva vylákala mlsání medová

aby, až rozpálí se, zjistil,

že kolem vládne doba ledová!

Δ

V mládí si zvykal zpoza buku

natahovat ruku

Pak poznal život z té stránky

z které se natahují moldánky

Δ

Byla milá, měla mnohé vlohy

Korunu mu nasadila – a ještě zbylo místo pro parohy

Δ

Poměrně brzy

rozpozná se, kdo roní slzy

Potrvá ovšem delší chvíli

rozpoznat, že jsou to slzy krokodýlí

Δ

Stav věci vylíčil jí věrně:

Viděl to černě

což bylo neklamné znamení

že neměl nasazeny brýle mámení

Δ

Slyšíš-li trávu růst

nezkoumej uši!

Dej fantazii půst

a uzdu povol duši!

Δ

Začátek s koncem souvisí

Část s celkem

Kdo klopí výplatu

spláče nad výdělkem!

Δ

Fakt, že jsem trochu při chuti

napsat pár slov mne donutí

Fakt, že mám žízeň jako trám

nutí mne napsat epigram

Δ

Snést modré s nebe sliboval

Však potom, když slovo dalo slovo –

ukázalo se: Modré lakoval na růžovo

Δ

Hýří slovy, opájí se sliby

takže je dneska jasná věc

Je to zhýralý opilec

Δ

Vždycky jen proto žil

aby příkladem posloužil

Jenomže tohle naučení

sloužilo spíše k odstrašení

A tak se stalo, že s platností zpětnou

dostal na pamětnou

Δ

Usilovně hledal

až nalezl minci

A pak si říct nedal

Spěchal odevzdat ji v nalezinci

Δ

Bez uzdy nemusíš čekat na povel

Bez uzdy sám si musíš určit směr

Δ

Nejlépe dokážem´, že jsme věrni

bez odmluv splácejíce svou berni

a bez otázky – Co za ni dostanu

Věrnost se neptá. Podobá se psu

Δ

Znáš způsob, jakým na své pouti

úspěchu můžeš dosáhnouti?

Upírej pohled bystře k trůnu

a nehleď přitom na korunu!

Δ

V klidu i pohybu, bez rovnic, bez zázraků

srdce je digitální převodník krevního tlaku

Δ

Někdy je těžké najít šaty na míru

stejně jak svoje místo uprostřed vesmíru

Δ

Recituje. Přednáší rýmy. Básní

Soudí, že ze srdce. A zatím – z dásní.

Δ

Dnes broskev, z níž mezi zuby tryská sladká šťáva

a zítra kůrka, kterou pes hladový s odporem ohlodává

Δ

Pořád se ptám, zda počítat smím

když slušelo by se podlehnout emocím?

Δ

Své počínání zdůvodňuji: Má to logiku!

dobře však věda, že jenom ze zvyku…

Δ

Proč každého z nás zvedá pýcha

když kvůli němu někdo trápí se a vzdychá?

Snad proto jen, že jinak chyběla by víra

Jen takhle si je jist. Kdo trápí se, ten nepředstírá

Δ

Proč, abych tě hladil, chceš?

Vždyť s každým mým pohlazením o chvíli zestárneš!

Δ

Jsou chvíle, v nichž stačilo dosadit za x

a vyšlo jednoznačné y

Jsou chvíle, kdy rozhodl ses udeřit

a jednou slyšel výkřik, jindy tón

Δ

Důkaz kvality autora jednoznačně je uznáván –

Když jiní od něj opisují, když je vykrádán!

Δ

Je pravda jenom jediná

a nespočetně způsobů lhaní

Někdy však od lži lež spíše než od pravdy

je k rozeznání

Δ

Cesta vede stejně – vzhůru –

na pranýř i na rozhlednu

takže, dělaje tu túru

kde jen můžu, tam si sednu

Δ

Abychom nebyli jak hejno husí

někdo, čas od času, hlavu zvednout musí

Δ

Hádala se mrkev s petrželí

bez které by nebyl oběd celý

Přehlédly, že máma, táta, taky děti

dávají si řízky do trumpety

Δ

I to nejkrásnější ráno

večerem – možná i ošklivým – bude překonáno

Δ

Platit chtěl bez řečí. Aniž se ptal

To přimělo je, aby se zamyslili

A tak tu cenu trošku vylepšili

Vždyť vůbec nesmlouval…

Δ

Nebyl si svým zdravím jist

K lékaři šel o radu

Začít cvičit, přestat jíst –

ten řek´ k jeho případu

Δ

Bývalo těžké rozhodovat. Kdysi

 Dnes můžeš spolehnout se na komisi

Δ

Ve vlastním těle rodí se váda

Hledíš si břicha – a bolí záda

Δ

Když sdělili jim výši ceny

nastalo uklidnění

V nastalém klidu, v koutě u plotu

řezali hůl – na cestu v žebrotu

Δ

Nad prázdno hlubin vesmíru

je prázdnější list nepopsaného papíru

Δ

Všichni se všemu učí, i kohout kokrhat

A já… já se učím lhát…

Δ

Při volbě svého vzoru

mějte se na pozoru!

Víc nežli barvy důležitá

může být síla žerdě u praporu!

Δ

K ránu – taky se to stává

nepadá jenom rosa. Taky padá hlava

Δ

Že neměl na útratu

hleděl se ztratit v chvatu

V záchvatu nadšení

předstíral, že drobné promění

Δ

Spatřiv nepřátel mraky černé

nařídil shromážditi své věrné

aby je povzbudit moh´ slovem smělým…

Zjistil však, že je osamělý

Δ

Dny střídají se. Pláč oblohy promění slunce v smích

jak v prstech růženec se sklenkou střídá podobojí mnich

Δ

Jsou mnohé cesty vedoucí k zákulisí

Jediná vede na jeviště

Je na ní ukazatel – Příště

Δ

V řadách věrozvěstů

od vlastní víry odpadlík hledá cestu

Δ

K večeru, stejně jako ráno

tvrdíval ledaco

Hlavně – že má pro strach uděláno

Nikdy však neřek´ - Co?

Δ

Bývalo zvykem ruce si mýt

na znamení, že nelze souhlasit

Ta metoda už není jistá

Těžko se shání voda čistá

Δ

Ustláno prý měl na růžích

Přesto však nebyl samý smích

Často se pích´

Δ

Jsou cesty Páně křivolaké, až jeden žasne –

Ač pořád chodil na cizí, přišel si na své

Δ

Svá slova v dobré víře vysévá. A přesto sklízí

jen slzy výčitek a obvinění hlízy

Δ

Často ho obviňují, že jenom sebe sám má rád

Vypočítavý není. Vždyť teprv od dvou dá se počítat!

Δ

Chvílemi brečet, chvílemi se smát

že zásadové není?

Vždyť i ta tráva na hrobech

žloutne i zelená se – bez dovolení!

Δ

Kdo sebe sám by vůbec neměl rád

jen těžko dokázal by jiné milovat!

Δ

Hlásaje zásady přesvědčivě a vzletně

on horlivě se v prsa bil

Přesto však natolik obezřetně

aby si – nedej bůh – neublížil…

Δ

Mluvil, doufaje získat stříbro…

Však vytkli mu, že příliš okatě

Proto se rozhodl mlčet, touže po zlatě…

a vůbec někam dál to přivésti

A získal zkušenost, že líná huba

přináší holé neštěstí

Δ

Ve jménu lidskosti

jsme odmítli za křivá svědectví

rovnou hlavy stínat

Raději sliby pěstujem´, které, sotva jsou počaty

hbitě se učí zapomínat

Δ

Každý věk dle svých možností

hledá pro svoje díla míru

Z hlíny si plácá, z mramoru seká, škrábe do kosti

Teď balí do papíru

Δ

Akce vyvolá reakci stejné síly a opačného znaménka

Toť zákon neměnný

Není však nutné být při obojím stejně zpocený

Δ

Předpoklad k získání nároku na honorář:

Najít výraz, ztratit tvář!

Δ

Když ulehnem –

 jednoho z rizik nás choroba přece jen zbaví

Onemocnět může jenom zdravý!

Δ

Myslíš, že už vůbec není žádná šance?

A co takhle… Změnit tolerance?

Δ

Někdy jen docela málo k živobytí stačí

Proč nepláčou nad vejdělkem očí přivírači?

Δ

Byla milá

Zmizela, když byl švorc

Když solventní byl, opět se vynořila

jak zlatá rybka z oné pohádky

Kurtizána na splátky

Δ

Ne, není pravda, nadarmo že žil

Určitě mnohé úspěšně odstrašil

Δ

K úplatkům choval odpor znatelný

Bohužel – překonatelný

Δ

Mužský tu- i cizozemský

každý má rád pěkný ženský

Hele – a mám epigram

Na dva řádky. To já sám…!

Δ

O hřebíčku zahradnický

míti hlad je přece lidský

o růžičko voňavá

kde je ňáká potrava?

Δ

Ptá se sněhulák – Co mi brání

v jarním tání…?

Zapomněl vzíti na potaz

noční mráz

Δ

Jedni jsou uvnitř, jiní venku

A my, písmenko po písmenku

skládáme ze slov rozvitých i holých vět

svůj svět

Δ

Hřích v sobě tají důvod odpuštění

jako se skrývá ďábel v křehkém těle ženy

Δ

Život je změna. Kde ve dne slunce pálí

navečer najdeš stín

A když se roky ponachýlí

namísto jedné sklenky dáš si dvakrát aspirin

Δ

Z povětří zámky a hrady na písku

písmenka maluju v kdejakém notýsku

Je tu však otázka pro jedno téma:

Že z hlíny chalupa více je cenná

 Δ

Můj přítel v mlze mylných představ bloudí:

Nezměřitelné že nikdo nerozsoudí

Teprve za čas začne možná věřit:

Odsoudit mnohem snazší je než změřit

Δ

Jsou viny, které nelze – byť chtěl bys sebevíc –

jsou viny, které nelze odpustit

Ty viny můžeš jenom časem

jak vodou smýt

Δ

Možná mi nebudete věřit –

Vědět – je deset procent předpokládat, tušit a domnívat se

a devadesát procent – měřit

Δ

Štěstí, když je unavené, sedne kamkoli

když na vola nenatrefí, hledá v okolí

Δ

Svět – jindy v pytlovině – se halí v sametu

když bouchne špunt a já se nametu…

Δ

Na koncert zajít anebo do cirkusu –

to je věc vkusu

Množství pak lásky není věc ctnosti

Spíš výkonnosti

Δ

FINIS