LIBER CATENAUS

Píše S. Komenda, část 54, červen 2008

 

Jak je nebezpečné mít chytrého synovce

 

Píšu tyhle úvahy už pátým rokem. Reakcí na ně, jakousi zpětnou vazbou, je především maličké počítadlo vstupů, které mi správci sítě nainstalovali někdy před dvěma roky. Tolik o feedbacku kvantitativním, informačním obsahem však skromném. Občas mne zamrzí, že mi nikdo nevynadá, nezkritizuje mé názory jako scestné, nenavrhne, abych se věnoval něčemu jinému, pro lidstvo užitečnějšímu. Třeba pěstování jahod nebo kedluben. Já se totiž k smrti rád hádám, to mi vždycky uvede do varu mou chladnoucí stařeckou krev.

Teď to napravil můj synovec. Napsal – poté, co mi předtím pogratuloval k narozeninám i jmeninám – že jsem se v jedné ze svých posledních úvah dopustil hrubého omylu. Pokusil jsem se v ní použít jako přirovnání či modelu jistých poznatků z teorie čísel – a stalo se, že se mistr tesař utnul. No – mistr tesař – spíš mistříček tesaříček; pletl jsem se někam, kam už prostě nepatřím. Za své pochybení se omlouvám celému vzdělanému lidstvu, zejména pak té jeho části, která něco ví o číselných množinách.

Dopisu, který mi můj synovec poslal, využívám způsobem mi vlastním. K napsání jiné úvahy, na jiné téma; totiž téma pojmenované jak uvedeno výše. Dalo by se to ovšem trochu rozšířit – nejde jenom o nebezpečí plynoucí z existence chytrých synovců – ve stejném ohledu mohou být nebezpeční i chytří jedinci bez příbuzenského poměru. Slovo nebezpeční píšu kurzívou schválně – rozumím jím nebezpečí v jiném smyslu než je hrozba vandalství, rasismu či teroru jakéhokoliv druhu. Ve smyslu napomenutí přílišné suverenity prohlašovatele něčeho, nedostatečné pokory a skromnosti. Specificky se jedná o to, prohlašuje-li někdo něco (třeba nepřímo, jako metaforu, nemusí jít o hlásání poznatku z oboru), v čem se odkazuje na nějaký matematický poznatek. Při takovém počínání se jedná (zase použiji příměr, metaforu) o něco podobného, jako když při kousání něčeho se do kousaného sousta připlete diamant – vylomí se přitom zub. Diamant (jako metafora pro matematický poznatek) je prostě dokonale tvrdý. Příliš dokonale pro okolní svět, o kterém uvažujeme, ve kterém se pohybujeme. Zejména ve srovnání se žvandáními politickými, ale i ve srovnání s úvahami takzvaně vědeckými v soft oborech.

Poslouchal jsem nedávno komentáře a diskusi dvou odborníků na téma dnešní situace v mediálním průmyslu (či řemesle). Řeč se vedla o tom, co se změnilo oproti poměrům panujícím kdysi a čím se liší poměry u nás od poměrů jinde. Účastníky diskuse byli lidé v oboru vážení. Takoví, jací bývají titulováni výrazem na slovo vzatí. Docela dobře se to poslouchalo – přesto však jsem se nemohl zbavit pocitu, že by se dalo najít a zformulovat i jiné vysvětlení než byla ta, která byla jako taková předkládána. Co bylo řečeno, se mi nezdálo být nevyvratitelné.

Argumenty opřené o matematické poznatky jsou snad jediné, které nevyvratitelné mohou být. Má to ovšem taky háček. Jiný. Matematické argumenty jsou nevyvratitelné, pokud se pohybujeme ve světě matematiky. Pokud nepřestupujeme hranice schengenského prostoru do světa empirie, poznatků vypovídajících o poměrech ve světě, jehož vlastnosti pozorujeme očima, nasloucháme jim ušima, hmatáme je dlaněmi a prsty, chutnáme jazykem a čicháme nosem. Případně smysly prodlouženými, nastavenými pomocí měřicích přístrojů o různých stupních rafinovanosti. Kdo se opovažuje matematiku aplikovat jako nástroj studia empirické reality, balancuje na pomezí velmi specifickém. Neobejde se bez pojmu model a konceptu přibližnosti. Nevyhne se problému padnutí abstraktního modelu realitě tvořené konkrétním, empirickým, nejistotou vymezení umazaným.

 Oprávněnost používání matematických poznatků při manipulaci s životní realitou je dána užitečností výstupů takové manipulace. Smažený kuřecí řízek může chutnat stejně dobře, je-li jeho projekce do roviny pánve tvaru přísně kruhového nebo jen obtížně geometricky popsatelného. Tolik jako omluva, protože vysvětlování by nebylo k ničemu.

 

Já do lesa nepojedu…

 

Já do lesa nepojedu

Já do lesa nepůjdu

Kdyby na mne hajný přišel

On by mi vzal sekeru

Sekera je za dva zlatý

a topůrko za tolar

kdyby na mne hajný přišel

on by mi to všechno vzal…

Tahle má úvaha vznikla opravdu kvůli sekeře. Vlastně sekerce, téměř sekerečce. A kvůli těm dvěma zlatým a jednomu tolaru, jak udává pomyslná cena ve známé národní písničce. Já měl totiž docela nedávno narozeniny, jedny z už mnohých, vysokou cifrou obdařených. Už hodně, až nepatřičně vysokou. A jedna z mých dcer se rozhodla, vzhledem k tomu, že už několik let odmítám přijímat k narozeninám jako dar košili, kravatu či jiné oděvní součástky, s odůvodněním, že jsem až do rakve jimi plně vybaven, že mi k těmto narozeninám pořídí sekerku. Taky ji pořídila. Při slavnostním předávání prozradila její trochu naivní dcera, jedna z mých početných vnuček, že sekerka stála 999,- Kč. To mi připadlo jako dar cenově nepřiměřený, taky proto, že na chalupě dvě šikovné, sousedem do blýskava nabroušené sekerky mám. Takže došlo k novému rozhodnutí – sekerku vyměnit. Za jinou, ne tak umělecky a cenově vyvedenou, zato s metrovým toporem. Nebo topůrkem. Rozhodně ne topůrečkem.

Tahle situace mi nahrála na úvahu v úvaze. Na malou úvahu o tom, jak se v českém jazyce krásně dá zdrobňovat. Deminutiva se tomu říká odborně, myslím.

Toporo, topůrko, topůrečko. Už Jan Werich pozoroval, že angličtina to takhle neumí. Stejného efektu dosahuje jinak. Prostě na to musí jít od jiného lesa.

Chalupa, chaloupka, chaloupečka.

Kovář, kovařík, kovaříček.

Myslivce už do tří velikostních stupňů nenastavíte. Jenom do dvou – na myslivce a na myslivečka.

Sekera, sekerka, sekerečka.

Nůž, nožík, nožíček.

Kapr, kapřík, kapříček.

Kostel, kostelík, kostelíček.

Ten první se hodí do města, druhý do městečka a třetí na náves, třeba i vesničky. Kostelíček je něco jako kaple či kaplička. Anebo kostel, ke kterému máme hodně blízký vztah, ve kterém nám pan farář ruce svázal nebo pan kaplan naše děti nad křtitelnicí svěcenou vodou kropil.

Kůň, koník, koníček.

Plot, plůtek, plůteček.

Ten poslední asi jenom k chaloupce, ve které bydlí panenky malého děvčátka. K plotu kůl, k plůtku kolík, k plůtečku kolíček. Ale stačí změnit jedno jediné písmenko a už to zdrobňování provést nelze. Plat se zdrobňovat nedá, tady se musí na věc jinak. Malý plat není plátek, plat za řeč nestojící není pláteček.

Sekerou se dají naštípat polena, sekerkou pak polínka, polínečka neboli třísky na zatápění. Sekerečkou si člověk může nanejvýš useknout nešikovný palec. Nebo paleček. A pak rozdělat oheň, ohýnek, ohýneček. Aby bylo teplo nebo alespoň teploučko. Menší než teploučko už může být jenom zavlažení.

Tak vidíte, co všechno se dá kvůli jediné sekerce napovídat.

 

 

Sluneční hodiny

 

Není divu, že lidstvo opouštějící hranici své bezelstnosti a začínající uvažovat o svém původu a jeho důvodu, si připustilo, že jeho bohem ze všech nejvyšším, je – Slunce. Bylo to tak nabíledni, že by to i negramotného politika napadlo. Slunce bylo evidentním dárcem života – v jeho záři všechno ožívalo a žilo, rostlo, kvetlo a zrálo – takže mělo přihlížející lidstvo co do huby. Když sluneční záře oslábla, na většině lidského osídlení se stával aktuálním hlad. Pokud se před jeho příchodem bohatě nesklidilo, sklizené neshnilo ani neshořelo, ani je myši nesežraly. Šlo o obilí, zrní a semena všeho druhu.

Dárci se patří děkovat a vzdávat mu čest. Třeba tím, že se lidský vládce za jeho syna prohlásí. Ať už se civilně jmenuje farao nebo nějak jinak.

Slunce, dárce světla a tepla, všemu živému potřebných, se připomínalo i jinak. Poskytlo lidem možnost odměřovat čas. Mezi příchodem a odchodem nakrátko, od rozednění do soumraku – i mezi příchodem a odchodem nadlouho, mezi dvěma slunovraty.

Možnost měřit čas podmínila možnost počítat, plánovat, rozvrhovat. Co a kdy sníst, aby lidi nezaskočil hlad. Čemu dát šanci dorůst, dozrát, dospět. Megalitické stavby ve Stonehenge i jinde po světě nejenom evropském jsou svědci. Už pět tisíc let dopadá každého jednadvacátého prosince sluneční paprsek štěrbinou v kamenné klenbě kruhové stavby v irském Newgrange na místo staviteli kdysi vypočítané.

Zmizeli stavitelé, zpráchnivěly kosti mocných, jimž se dostalo výjimečného místa posledního odpočinku. Zůstal malý, docela nepatrný terčík. Vlastně jenom nehmotný symbol, jehož existenci už těch pět tisíc let zajišťují tisíce tun kamene do falešné klenby sestaveného. Z národů ať jsme různých, jakož i nejrůznějších pronárodů, tyhle terčíky nás spojují. Dokazují všemu lidstvu společné povědomí slunovratu, ročního oběhu Země kolem Slunce (ať si jej představovali jakkoli).

Mezi megalitickou evidencí slunovratu a středověkými slunečními hodinami je dlouhý čas. Dlouhá doba. Dlouhý časový interval. Čas tisíců let. Nejde teď o to, že sluneční hodiny odměřují čas denní, ne roční. Čas otáčení Země kolem její osy.

Už skoro deset let nenosím náramkové hodinky. Odložil jsem je do šuplete, dnes si už ani nevzpomenu kterého, v čase své mozkové cévní příhody. V čase mrtvice, která mi dala zapomenout na schopnost chodit – a nahradila tohle docela obyčejné sloveso jiným – klopýtat. Chodit se pokoušet.

Můj čas se začal od oné chvíle odvíjet jinak než předtím. Především jiným tempem. Mnohem pomalejším. Slovo spěch bylo z mého slovníku vyškrtnuto. Navždycky – což znamená do konce. Do konce mého bytí.

Dokud jsem ještě pregraduálně přednášel, studentů jsem se ptával. Kdy už mám odejít. Oni napovídali, já se podle toho řídil. Pokud jsem to stačil kontrolovat, nijak zvlášť toho nezneužívali.

Bez měření času se ovšem ani já, teď, ve své zbytkové podobě, úplně neobejdu. Jako časomíra mi slouží hlad – to je ovšem mechanismus jen málo spolehlivý, já mívám hlad skoro pořád. Asi jako by někomu ukazovaly hodiny nastálo dvanáct.

Na chalupě si čas oběda zpřesňuji slunečními hodinami ve vlastní, privátní úpravě. Na té straně chalupy, u níž pod okny od rána (nepříliš časného) sedávám, vrhá střecha verandy pohyblivý stín. Ten v čas poledne překročí horní hranu květinového záhonu. Protože ho osázela a svou péčí udržuje má žena, je to vlastně jakési její tiché oznámení, že přijde hodina, kterou mám každého dne ze všech nejradši. Hodina oběda, který mi žena donese a na stůl přede mne prostře. Táž žena, která pěstuje květinové záhony. Její příchod, stejně jako příchod slunečního stínu, znamená, že už jsou na sobě (malá ručička s velkou). A poznámka na konec. Chce to korekci na roční dobu. V zimě bych se tak oběda nedočkal.

 

 

Šetrně utratit?

 

Jazyk a řeč jsou záležitost hravá, rozverná a s logikou čas neztrácející. Šetrnost a utrácení přece nejdou nijak dohromady. Šetrně utrácet? Vždyť přece každému logicky jen trochu uvažujícímu člověku musí být jasné, že o šetrnosti se patří mluvit jenom tam, kde se utrácení, vydávání peněz za něco, blíží k nule. Maximální šetrnost rovná se nulové čili žádné utrácení. Navíc by se měl každý, kdo uvedeného úsloví užívá, dostat do konfliktu s reklamním průmyslem. Ten totiž stojí a padá s nešetrností a utrácením – když vás přesvědčuje, že jenom  nejvyšším možným utrácením (za to, co oni nabízejí) dokážete nejvíc ušetřit.

Možná se teď dobývám do domu, který je z druhé strany dokořán otevřen. Úsloví šetrně utratit totiž užívám v debatách s majiteli psů, kteří si mi stěžují, jaké že mají v životě starosti. Vysvětluji jim, užívaje přitom maximálně ohleduplných slov a vět, že kdyby se zbavili svého čokla, ubylo by jim nepochybně i starostí. A jako nejpříhodnější formy takového šetrného utracení navrhuji buď nedělní guláš se zvýšeným obsahem česneku nebo dar pro lvy v zoologické zahradě.

Strategie doporučených životních stylů, jak tyto směřují od nejlepších lepších lidí k lidu prostému, se vyznačují nepochybnou cik-cakovitostí. Jejich trajektorie zřetelně vedou ode zdí ke zdem. Období kritiky panské rozmařilosti, vrcholící pálením laciného žita v peci a dávání za vzor maximální šetrnosti vystřídalo období, kdy byla i z kateder ekonomických teorií halasně adorována maximální spotřeba jako motor rozvoje společenského pokroku. Jenom spotřeba umožní další výrobu, jenom spotřeba jí dá životní smysl. Čím víc se spotřebuje, tím více smyslu a tím více dalšího vyrábění. Ještě před několika málo roky, po prodělaném politickém převratu, byla do starého železa odložena i strategie shromažďování starého odpadu, papíru, hadrů, kostí, železa i jiných kovů.

 Odezdizmus novodobých manažerů se manifestoval tím, že o něco málo později dochází k renesanci sběrového hospodářství – když si noví, už demokratičtí páni ministři všimli, že jejich vzory na západě starý papír, hadry a kovy sbírají – pod novodobými označeními recyklace a renovace. Možná těm novým českým pánům ministrům křivdím – a že jejich pozměněnému chování se stali vzorem Romové a bezdomovci, pilně jako včeličky rozebírající opuštěné socialistické fabriky a sklady. Bohužel jsem si nevšiml, že by se ke svým vzorům a bezděkým rádcům někde přiznali.

Filozofie společnosti dnešních dnů se tedy odehrává pod dvojdomým heslem maximální spotřeby (jejímž důsledkem je produkce maximálního množství odpadu) a paralelně maximální intenzity recyklace. Čím více odpadků vyrobíme, tím víc jich můžeme uvést do nového aktivního života, do nové produkce. A tím víc se můžeme vzájemně pochválit, nechat si poplácat plecko od lepších lidí, kteří tohle všechno, tenhle logikou oplývající systém, řídí. Ukázkou této logiky, nad jiné do očí bijící, je recyklace vody. Už mnoho let nepopisují veršíky školního mládí nás šedivých či lysohlavých starců, o křišťálových studánkách, kde nejhlubší je les, kde roste tmavé kapradí a vůkol rudý vřes, přírodní realitu. Studánky známé i neznámé jsou plné jedů. Napít se z nich může odvážit jenom člověk pohrdající zdravím či dokonce životem. Pramínky sice zurčí jako kdysi, před sto padesáti lety zurčívaly, ale jenom díky tomu, že zurčení je fyzikální jev. Chemie zurčících pramínků je jiná než bývala. O její jinakosti raději nemluvit. Pramínky se slévají do pramenů, prameny do potoků a řek. Pokud v nich ryby žijí, bývá to biologický zázrak; konzumovat je se nedoporučuje. Do řek vypouštíme splašky svých životů – náš vlastní biologický odpad je přitom to nejméně nebezpečné. Televizí vychvalované čistoskvoucí košile si vybírají svou daň tím, že jít si zaplavat do řeky či rybníka lze pouze na vlastní nebezpečí. Než řeka donese svou vodu do moře, je několikrát splašky zasviněna a stejněkrát pracně očištěna. Poezie je v tom pramálo.

 

Biologická cenzura

 

Kromě cenzury, jejíž mechanismus je poháněn silami vnějšími, příkazy mocných a nadřízených, včetně vlastní manželky a tchýně, působí na naše projevy i cenzura k životu přiváděná zdroji vnitřními. Sami si ukládáme omezení, bez toho, že by taková omezení někdo jiný zformuloval – a my jim poslušně vyhověli. Taková autocenzura se formuje na základě zkušenosti, nejlépe dlouhodobé. Tato zkušenost má formát Jestliže uděláš to a to, můžeš očekávat takové a takové následky. Jestliže to a to neuděláš, stane se to či ono. S vysokou pravděpodobností to nebude pozvání na kávu se šlehačkou.

Cenzurní mechanismus, o kterém uvažujeme, předpokládá interakci dvou subjektů. Mne na jedné straně a někoho či něčeho na straně druhé. Šéfredaktora, ředitele, vedoucího, rektora nebo ministra, manželky nebo její milované matky.

Příroda má také své cenzurní mechanismy. Tyto se nastavují a naši mysl ovlivňují bez toho, že by si mne vybírala jako svého partnera. Za tak důležitého mne (nebo taky tebe) příroda nepovažuje. Nechává na nás působit zákonitosti, které už si s námi samy poradí. Souhrnně se jim říká zapomínání.

Mechanismy zapomínání studují fyziologie, psychiatrie a neurologie. Jistě i jiné disciplíny. Fenomén zapomínání je studován z mnoha hledisek – včetně důsledků jeho působení. Nevzpomínám si však, že bych někde něco četl o zapomínání jako mechanismu cenzury. Může to být ovšem tím, že už taky zapomínám.

Zatímco předmětem cenzury na člověku vynucované společenským tlakem bývají názory politické, náboženské, mravnostní či používání málo ušlechtilých slov, jsou cenzurní zásahy přírody do lidské paměti mnohem obtížněji kategorizovatelné. Vypomohu-li si introspekcí, nabyl jsem dojmu, že moje zapomínání provádí poměrně vydatný průklest v prostoru jmen, názvů a vůbec kategorií verbálně vymezených, ponechávaje bez podstatného poškození paměťové záznamy událostí a dějů. Musím se ovšem přiznat, že se mnou v tomto hodnocení mí známí, i ti nejbližší, často nesouhlasí, tvrdíce, že to, co si jako události a děje pamatuji, nejsou události a děje, které se skutečně staly. Že mi přírodní cenzura paměťové záznamy posouvá či obecněji transformuje. Že mi tak vytváří falešný, virtuální, zkreslený svět, do kterého se já sám dosazuji, do kterého se vžívám a jehož se stávám aktérem.

Limitou zapomínání je stav, který bychom mohli spojit s označením Alzheimerova choroba. Kdy došlo k cenzuře i v prostoru nejzákladnějších paměťových funkcí, nezbytných v životním provozu. Pokud bychom chtěli promítnout tento stav do sociálního světa, museli bychom použít pojmu absurdita. Světem plným absurdit se stával svět reálného socialismu v období jeho vrcholu a sestupu. Mechanismem, který jej do tohoto stavu přivedl, bylo zbavení obsahu některých klíčových konceptů, které se považují pro fungování společnosti za nezbytné. Došlo k tomu tak, že koncepty zůstaly – jejich obsah byl však vyprázdněn. Asi jako se vyprazdňuje obsah vajíčka, předtím než se z něho vyrobí velikonoční kraslice. Zůstala skořápka, vejdunek, dokonce byla pomalována. Možnost kuřete zanikla, možnost slepice i kohouta, stejně jako možnost ham-and-eggs.

Na cestě ke stavu svého alzheimerovství tak česká společnost zapomněla na obsah pojmů jako svoboda, pravda, čest, statečnost a mnoho dalších. Do vyfouklých skořápek se nabíral nový obsah – paskřivými slovy se šroubovaly pokřivené definice – ale zejména, nikdo se už vlastně nepokoušel za ona slova jít. Do zákulisí jevišť, na kterých se slova odříkávala, aniž by se kladly otázky po jejich významu a smyslu. Bohužel existují procesy povahy téměř ireverzibilní. Nevratné, alespoň nevratné v úplnosti. Zapomínání má schopnost kontaminovat. Kazit svou patologií nové dílo. Především tím, že v povědomí lidí utkví představa, že takhle zapomínat se může a dokonce smí.  Je-li taková věc výhodná.

 

 

Návrat k tradici

 

Kroniky nám zachovaly popis tradice, kdy bývali různí šizuňkové, třeba řemeslníci ve službách veřejnosti stojící, pekaři, caletníci, majitelé masných krámů, soukeníci, pláteníci a barchetníci, a tedy kupci obchodující s nejrůznějším tovarem, občas veřejně káráni. To když se na jejich šmejdy přišlo. Nevím, do jaké míry to byl specificky český způsob takového kárání – ono známe spouštění a máčení provinilce do Vltavy a ve Vltavě. V tehdejší době, která neznala pojem znečištění, nebývalo takové máčení smrtelné – jak by tomu bylo dnes, kdy Vltava se jeví být tokem jedovatým už od pouhého pohledu. Vlastně to asi nebyla záležitost výhradně trestní. Máčení nepoctivých kupců ve Vltavě bylo vlastně českou variantou starořímského Panem et circenses, Chléb a hry. Šizený lid se pobavil pohledem na ponížení tehdejších lepších lidí – a vládci, včetně panovníka, odvedli pozornost od šmejdů provozovaných v nejvyšších kruzích.

Pro tyto nejvyšší kruhy byla někdy použita varianta známá jako defenestrace neboli vyoknění. V začátcích husitské rebelie byli z oken novoměstské radnice vyhozeni neoblíbení radní, v začátcích rebelie stavovské a protikatolické pak císařští místodržící Martinic a Slavata spolu s jejich písařem Fabriciem, z oken pražského hradu. Ti první údajně dopadli špatně – škodolibý lid jim na místo předpokládaného dopadu nastavil kopí. Ti druzí, o dvě stě let mladší, dopadli sice nedůstojně a neslavně, zato však poměrně beze škod. Dopadli na hnůj či smetiště pod okny nakupené – čímž bylo historicky potvrzeno, že s úklidem se to nemá přehánět. Kdyby tam bylo bývalo uklizeno a hnůj byl zavčas vyvezen, byli by bývali páni místodržící téměř jistě tělesně poškozeni – a snad by dokonce bitva na Bílé hoře nemusela skončit tak trapnou prohrou. Pro české a moravské stavy a jejich zimního krále Friedricha Falckého.

 Na historické konotace bychom se neměli ohlížet doslova ani do písmene. Při zachování podstaty věci, samozřejmě. K té podstatě patří především skutečnost, že i dnes se nepoctivost jako plevel na souvratích rozmáhá, šibalové různých odrůd jako houby po dešti rostou, spekulanti do cizích kapes i pokladen chtivě sahají, výhody nepatřičné si přisvojují a platy za práci neodvedenou si bezostyšně zvyšují. Skutková podstata fyzického kárání se zdá být naplněna. Zbývá jenom si vybrat – do Vltavy máčet nebo z oken vyhazovat?

Dá se soudit, že rizika přistižených a káráním postižených by dnes byla o něco vyšší. Hnoje se dnes najde v Praze méně než kdysi. Ne že by tam nebyl pořádný svinčík, to rozhodně ne. Není to však, bohužel, žádný poctivý hnůj, dobytkem vyprodukovaný. Odpadky našeho hlavního města už nejsou té kvality, jakou mívaly. Tlumivý účinek při pádu do jejich náruče by byl asi také nižší.

S Vltavou je to podobné. V té by se máčený jedinec zřejmě dřív otrávil ještě předtím než by se stačil utopit. Nezávisle na tom, že ve vládě a parlamentě sedí zelení ministři a poslanci. Pokud by tedy mělo ke kárání šibalů dojít, měli bychom využít demokratického mechanismu – a naše české mocně nechat, ať si sami vyberou – dopadnout do tvrdého nebo do mokrého?

Možná bychom mohli návratu země k dávné tradici využít i pro rozvoj cestovního ruchu. Kárání mocných šibalů by se mohlo organizovat jako národní lidová slavnost, spojená s veselicí. Sázková kancelář by vypsala soutěž s otázkou, kolik národních politických velikánů se bude za svou vinu kát. Přinejmenším lidovci by se měli také modlit. Z prodeje vstupenek (třeba na Karlův most) by se mohla dofinancovat vybrakovaná státní pokladna (aby se mohl ministr financí z toho potěšit, přišel by na řadu až jako poslední). Magistrát hlavního města Prahy, přinejmenším ta jeho část, která kárání šibalů přežije, by mohl akci využít k podpoře českého návrhu na pořádání olympijských her. Všechno by se to mohlo organizovat pod heslem Národ sobě – a tentokrát z jedné vody na čisto!

 

 

Kdo si nestěžuje, je sám proti sobě

 

V tomto ohledu se Češi od Američanů podstatně odlišují. Asi nejenom od Američanů. Je to už hodně otřelé konstatování, že na dotaz – Jak se ti daří? odpovídá Američan frází, v níž nesmí chybět adverbium skvěle. Působí to dojmem životního optimismu, ať už se za tou frází skrývá jakákoliv reálná skutečnost. Na stejnou otázku reaguje Čech podle své nátury buď vulgárním srovnáním svých životních poměrů s jistým tělesným výměškem, případně společensky únosným – Radši se ani neptejte! Rozhodně dává najevo, že život je pro něho bída s nouzí, směřování od špatného k ještě horšímu a vůbec darmo mluvit. Odpovídající český subjekt vyvolává představu vtěleného pesimismu – opět bez ohledu na reálnou skutečnost. Na skutečnost reálného socialismu nebo reálné české demokracie.

Přemýšleje o skutečnosti, kterou popisuji, nemohu se vyhnout trochu historizující úvaze. Řekl bych, že americký občan byl už od svého příchodu do Nového světa stavěn do role člověka, který bude mít jenom to, co si vlastní iniciativou, pílí, spekulacemi i umem obstará a zařídí. Nikdo mu nic nedá pro jeho krásné modré oči. Interakce a přátelství se navazují na bázi služby a protislužby. Dobré účty dělají dobré přátele. Věcnost je základem vztahů. Veřejné záležitosti se řeší volbou šerifa i soudce. Místo žvanění odvolacích soudů různých stupňů se ke slovu připouští soudce Lynch. Je to věcné, praktické – a procento omylů je srovnatelné s jinými, ve Starém světě tehdy provozovanými soudními systémy.

Kontinuita za sebou jdoucích stádií evropské civilizace a především civilizace české podporovala zřejmě zbytnění mezilidské závisti – výstižně vyjádřené úslovím když já nemám mít kozu, ať chcípne koza i tobě. Na rozdíl od amerického názoru, že sousedova koza má být nazírána jako důvod k usilování pořídit si kozu vlastní. Za produkt tohoto českého způsobu uvažování lze považovat i to, že pro českého člověka je nesnesitelnou představa, že by měl být člověk placen a jinak odměňován za činnost, která ho baví. Samozřejmé a tudíž i standardní přece je, aby člověk své dílo konal nejenom v potu tváře, ale i s pocitem nechuti. Jenom takový dělník je hoden mzdy své! Vzpomínám si, jak si mi, svému asistentovi, před nějakými pětačtyřiceti roky postěžoval můj tehdejší vedoucí katedry docent Bruno Schober, že si ho tu a tam pozvou na rektorát, aby tlumočil mezi češtinou a němčinou, případně angličtinou, pro některou ze zahraničních návštěv (tenkrát nepříliš častých) – a odmítají mu za jeho práci platit, s odůvodněním, že on přece anglicky a německy umí, protože němčina je jeho mateřštinou a v Anglii i Americe že několik let pobýval! Jinému, kdo cizí jazyk pracně láme, by samozřejmě bez váhání odměnu vyplatili! Pro takového člověka by tlumočení byla dřina a vlastně i otrava – takže by si svou mzdu zasloužil. Opačný přístup k věci je představen v židovské anekdotě o automechanikovi, který si za provedou opravu vozu účtuje dvě stě dolarů. Protože operace proběhla v několika málo minutách, nedůvěřivý zákazník žádá vystavení podrobnějšího účtu. Automechanik vezme papír a píše – Za trojí klepnutí kladívkem 5 dolarů; vědět kam klepnout 195 dolarů! Tahle část naší úvahy souvisí s pojmem know-how a společenským respektem vůči němu.

Američané se při posuzování hodnoty pracovníka příliš nezajímají o to, jak ke svým znalostem a dovednostem přišel. U nás se zajímáme – do nedávna jsme používali kádrovácké fráze – přijít ke vzdělání za dělnické peníze. Dnes už dokážeme překousnout, byť pořád ještě se skřípáním zubů, že děti z lepších, tj. bohatších a vlivnějších rodin, mají cestičku ke kvalifikaci jemnějším písečkem vysypanou než ti méně privilegovaní. A český pesimistický přístup k hodnocení vlastní životní situace se vlastně snaží ulamovat hrot závisti v českém prostředí panující. Strategie zní – Nevychloubat se, raději si postěžovat – a když už nás život viditelně, bez možnosti to popřít, něčím záviděníhodným obdaroval, je na místě tento fakt zlehčovat poukazováním na háčky v něm tkvící. Když mi strejda odkázal domek, budu pilně zdůrazňovat, že kuchyň potřebuje vymalovat a na střeše je jedna prasklá taška.

 

 

Jak si kdo představuje gentlemanství

 

Do pozice gentlemana se pasuje kdekdo. Dokonce ani ženským tahle tendence není úplně cizí. Gentleman je u nás něco jako jedinec s přídomkem bez bázně a hany. S přídomkem jednoznačně kladným.

Bohužel se s tímto označením, s tímto predikátem hodně hauzíruje. Jako v mnoha jiných podobných situacích se masově předstírá. Ono je totiž mnohem obtížnější jako gentleman se chovat než jako gentleman se tvářit – a na potkání se do role gentlemana pasovat. Slova hodně, ale opravdu hodně snesou.

Jako malou ukázku toho, co slova unesou, dovolím si zmínit se o článku, který před nějakým časem otiskl v Neviditelném psovi předseda Senátu parlamentu České republiky. V onom článku se pokusil vybranými slovy odpreparovat senát od ostatní české politiky, jejíž pověst je nevalná, prohlášením, že senátoři jsou lidé jiného ražení, že jde o skupinu gentlemanů, chovajících se vzájemně slušně až decentně, kterým je cizí urážet názorové jinověrce. Podle něho jsou senátoři vzorem pro občany ve všech představitelných ohledech. Panu předsedovi při jeho chvalopění uniklo tehdy několik faktů podle mého názoru dost podstatných.

Voleb do senátu se zúčastňují občané v množství menším než malém. Jinak řečeno, občanům v množství větším než velkém je senát institucí lhostejnou, o kterou se zajímat považují za zbytečné. Tím je zároveň řečeno, že celý senát považují za zbytečný – a protože ne provozně laciný, vlastně za instituci pro tuto zemi  škodlivou. Řekl bych, že jednou z vlastností, která se od gentlemana očekává, je – necpat se tam, kde o něho (skoro) nikdo nestojí. Nevnucovat se. Gentlemanovi by mělo vadit, že ho lidé masově považují za vyžírku, kterému jde především o přístup k bohatému korytu a výhodám vůbec. Zdá se mi, že senátoři by se měli po této zemi plížit kanály. Tak ovšem nečiní – pohybujíce se téměř výlučně mezi svými, sobě jako vejce vejci podobnými.

Takhle se provozuje gentlemanství po našem, po česku. Když mne nikdo nepochválí, pochválím se sám. Kdo by mi to u nás mohl vyčítat?

Biostatistikové celého světa mají příležitost vzpomenout v tomto roce stoletého výročí od publikace prvního článku, kterým do dějin matematické statistiky vstoupil pojem Studentův t-test. Autorem, který se jako Student podepsal, byl William Sealy Gosset, matematik a chemik zaměstnaný v dublinském pivovaru Guinness. Absolvent univerzity v Oxfordu a dlouholetý přítel mužů, kteří vstoupili do dějin oboru jako pilíře této vědy – Karla Pearsona a Ronalda Aylmera Fishera. O významu páně Gossetově pro vědu svědčí nad jiné přesvědčivě fakt, že i dnes, po sto letech, se jedná o metodu živou, dále zobecňovanou a jinak rozvíjenou – a zejména hojně využívanou při řešení badatelských problémů dneška.

A teď mi dovolte zmínit se o epizodě, kterou považuji za excelentní ukázku gentlemanství v zemi, která dala tomuto pojmu vzniknout.

Když při jakési příležitosti (možná šlo o narozeniny nebo jiné výročí, které bývá zvykem oslavovat) Gosseta chválili za jeho přínos pro biometrii jako vědní obor, ohradil se nejenom anglicky zdvořilým Don´ t mention it!, nemluvte o tom; přidal k tomu zdůvodnění, které považuji za esenci gentlemanství. Řekl něco v tom smyslu – Je zbytečné mne vychvalovat; kdybych tyhle věci neobjevil já, za krátkou dobu by je tak jako tak vymyslil můj přítel R. A. Fischer.

Tahle věta se mi v paměti vynoří pokaždé, když život mému vnímání přihraje nějakou aféru z akademického světa. Že někdo od někoho něco opsal, zapomněl citovat, od koho napsané převzal, a že se někde vede pře o autorství. Samozřejmě nejenom v Čechách a na Moravě. O světě mimoakademickém už mluvit nebudu. Skromnost, velkorysost a respekt vůči pravdě – to jsou neodlučitelné atributy toho, čemu se smí říkat gentlemanství.

                                                                                                   

 

Klasika se vrací

 

Tématem nejedné z povídek devatenáctého a dvacátého století (namátkou uvádím amerického povídkáře O. Henryho) byl příběh bezdomovce toužícího dostat se do vězení – ovšem selektivně, výhradně na nevlídné studené, mrazivé a zasněžené měsíce, kdy výhodu svobodného života kazí drkotání zubů. Pointa tohoto příběhu se odvíjela od toho, že se mrznoucímu nešťastníkovi opakovaně nedařilo spáchat před zraky strážce zákona přestupek vhodné velikosti – právě tak na pět měsíců. A ve chvíli, kdy zašel do sebe a kdy obrátil svou mysl k možnosti nápravy a rozhodl se najít si práci, byl podezíravým strážníkem nečekaně zatčen a na zimu do tepla odsouzen.

Na internetu jsem nalistoval zprávu z ženské věznice ve Světlé nad Sázavou. Ani jsem netušil, že tam taková instituce sídlí. Nějaký žurnalista, slibnější téma pro článek nemající, tam uváděl několik rozhovorů s dámami v této instituci dočasně bytujícími. Některé z nich si velice pochvalovaly, jak je jim teď, v nevlídném zimním čase, v jejich dočasné ubikaci teploučko, které by rozhodně neměnily za studenou svobodu.  

Situace, o které uvažuji, může sloužit jako příklad člověčího rozhodování v mnohem obecnějším kontextu. Stačí vzpomenout období docela nedávné. Snad všem se nám chtělo svobody – a nejenom manifestované volbami, ve kterých by bylo možné opravdu si z čeho vybírat. Chtělo se nám svobody číst bez omezování a rozhlas bez omezování, vlastně rušení,  poslouchat. Bez zničující byrokracie přes hranice vyjíždět. A hubu si na špacír pouštět, kdykoli rozum nacházel pro remcání důvod. Jenomže kdo si chtěl takové svobody užívat, musel na mráz politických ústrků, spočívajících ve ztrátě zaměstnání a odsouzení k topičství, mytí oken a nádeničení na stavbách, v nepřipuštění dětí ke studiu na výběrových školách a praktické ztrátě občanství.

A tak jsme raději měnili svobodu na mraze a v plískanici za pobyt ve vězení, kde byl sice reálně socialistický smrádek, ale přece jenom jakési teploučko. Před svobodou s většími riziky dávali jsme přednost nesvobodě s riziky o něco menšími. S riziky, jejichž nejdůležitějším faktorem byla možnost, že člověk bude udán jiným člověkem, o kterém to vůbec netušil. Kdokoliv mohl o něco přijít, komu na něčem záleželo, byl člověkem v riziku. A jeho vyhlídky jsme se snažili umenšovat, jak jen se dalo. Protože každému z nás na něčem pořád ještě záleželo.

To vězení na zimu je vlastně opatření univerzální. Reálný socialismus s jeho deklarovaným směřováním k utopickému ideálu komunismu byl ovládán a řízen šílencem, paranoikem Josefem Stalinem, ze kterého čišel na jeho vyznavače strach ještě desítky let po jeho smrti. To způsobovalo, že vězni se stávali i někteří z mocných. Šílenec si je vybíral podle ryze osobních, subjektivních kritérií – až na pár výjimek nechal vyvraždit téměř celý někdejší ústřední výbor strany bolševiků; důvod byl prostinký – byli kdysi svědky jeho ponížení v souboji s Trockým a vlastně i s Leninem. Jeho ustrašení věrní nohsledové v zemích sovětského imperiálního vlivu, včetně Československa, tyhle neronovské vražedné orgie poslušně napodobovali. Mechanismus obecného strachu zavíral vlastně všechny do vězení; nikdo nevěděl, kdy se přižene sibiřská zima. 

Pro ty, kteří ve svých mocenských postaveních přežili až do politického převratu, došlo k záměně jednoho druhu vězení za jiný. Jednoho strachu  za jiný. Už se nemusejí bát, že v noci zatluče na dveře houf estébáků v kožených kabátech. Jejich strach pramení z opovržení, kterého je plno v jejich životním prostředí. Opovržení, o kterém vědí – ale které třeba jenom tuší, které se kdykoliv může vynořit z hloubi společenské nepaměti. Často se tohle týká lidí, kteří patří mezi mocné dneška. Musí to být velice nepříjemné, bát se, že na mne může něco prasknout, provalit se – a já budu nucen vysvětlovat a zatloukat. Příklady vídáme téměř denně. Možná i proto je naše společenské prostředí tak přesyceno nervozitou.

 

 

Základy Babylonské věže u nás?

 

Na své ranní zastávce autobusu směřujícího k Teoretickým ústavům lékařské fakulty se – po zimní prázdninové přestávce – opět houfují studenti brebentící jazykem mi nesrozumitelným. Jsou to naši studenti, medici, kteří k nám přijeli ze světa širého s úmyslem stát se lékaři. Ti z prvního ročníku občas i na zastávce pilně biflují anatomii z okopírovaných stránek handoutů svého klíčového předmětu prvního rigoróza. Převahu mají děvčata, stejně jako mezi jejich českými kolegy. Protože jsem zvědavý dědek, navázal jsem s jednou z mladých dam kontakt tím, že jsem ji oslovil pod průhlednou záminkou, zdali jí nevadí moravská zima. Slovo dalo slovo – a já se dověděl, že tahle skupina studentů má svou domovinu v Malajsii, státu s hlavním městem Kuala Lumpur. Podle bílých šátků na hlavách zřejmě muslimky. A podle jenom nedbale elegantního zavití muslimky nepříliš ortodoxní.

Pokud vím, je Malajsie zemí etnicky velmi pestrou. Některé ze studentek jsou jižansky snědé, jiné spíše do čínského žlutava. A taky odstíny mezi tím. Mezi sebou štěbetají jazykem mi neznámým.

Na té zastávce je obtížné dodržovat striktně požadavek společenské zdvořilosti, velící neposlouchat, co je evidentně určeno pro cizí uši. Já to nedokážu – a vlastně se mi ten poslech

štěbetání téměř ptačího docela líbí.

            Jeden ze studentů postává stranou, zřejmě zaujat poslechem něčeho zajímavého ze sluchátek zastrčených do uší. Po chvilce udělá tři kroky směrem k dívkám švitořícím po jejich – a osloví je. Jenomže ne jejich ptačím zpěvem; osloví je docela zřetelně anglicky.

            Uvědomuji si, že tihle naši studenti z mé autobusové zastávky jsou etnicky monolitním blokem jenom v mých představách. Pro sebe a mezi sebou jsou rozdílní, jejich mateřské jazyky nejsou totožné. Při komunikaci mezi sebou musejí používat světovou lingua franca, angličtinu. Jazyk, kterým se s nimi domlouvají jejich čeští pedagogové, třeba právě při výuce anatomie. Já už ne, protože pedagogicky působím už jenom výhradně v postgraduálních programech.

            Když člověk přemýšlí o problémech internacionální komunikace, hned v první řadě musí uvažovat o elementární kombinatorice. V souboru lidí hovořících n různými jazyky bylo by potřeba n(n-1)/2 tlumočení z jazyka do jazyka. Už při desítkách, natož pak stovkách jazyků by nároky na tlumočení byly nezměrné. Racionalizace je možná právě povýšením jednoho z jazyků na řeč univerzální, které se naučí všichni. Bez toho, že by byli nuceni vzdát se řeči vlastní – to vůbec není nezbytné. Kdysi plnila tuto roli v mezinárodní diplomacii franština, existovaly pokusy zavést jako univerzální jazyk řeč umělou, esperanto nebo nějakou jeho analogii. Tohle se moc neujalo. Dnes se zdá, že svět si navykl užívat v této funkci angličtinu. Ve vybraných částech světa – třeba za poslední světové války – jsme užívali němčinu, v sezóně reálného socialismu do nás horem dolem vtloukali ruštinu. Nepříliš efektivně, zejména proto, že chyběla motivace praktického užívání. Řekl bych, že EU začala se svou hrstí několika málo desítek jazyků, do kterých a ze kterých se na její půdě tlumočí, poměrně nešťastně. Představa, že by se nikdo neměl urazit, kdyby jeho jazyk nebyl do seznamu zahrnut, je naivní – a hlavně neekonomická, drahá, těžkopádná. Stavba Babylonské věže kdysi neztroskotala na nedostatku cihel, vápna, cementu. Zkrachovala na lingvistické kombinatorice – zavčas se nenašel jazyk pro společné použití.

            EU dala přednost těžkopádnosti před komunikační racionalitou. Proto shlížím tuto volbu s nelibostí – všechno neracionální se vždycky nakonec vymstí. Ostatně, každý z nás, z národů ať jsme různých, mluví celou řadou univerzálních jazyků, aniž by se nějak zvlášť ošklíbal. Jazykem matematiky, vzorci fyziky a chemie, inženýrskými schématy a – last but not least – jazykem výpočetní techniky. Tohle všechno stojí ve službách prevence a překonávání babylonského komplexu.

 

 

Jak delší může být kratší

 

Z fyzikálního hlediska nazíráno, je napsaná věta nesmyslná. Rozhodně tehdy, kdyby se délka i krátkost uvažovaly jako polohy na téže ose, v téže dimenzi. Každé solidní měření nutně přece vyžaduje, aby bod, který následuje, nebyl zároveň bodem, který předchází. Aby ona věta měla smysl, musí se vyslovovat o dvou rozdílných dimenzích. Díky nedůslednosti jazyka se přitom mohlo stát, že v obou těchto dimenzích jsou adjektiva delší a kratší smysluplná. Celý problém, který jsem právě našmodrchal, se pokusím osvětlit na příkladě.

Říká se, že všechny cesty vedou do Říma. Nevím, nikdy jsem je nepočítal; v Římě samotném jsem byl jenom jednou, už je to dávno, a jenom jsem jím taxíkem projížděl z letiště Leonardo da Vinci na nádraží, odkud mne vlak měl dovézt do Florencie.

To s tím Římem je metafora. Zastupující i jiná města a místa. Tak například mám ověřených několik cest, které mne dovedou z fakulty do Neředína. Z místa, kde mám svou židli na místo, kde mám svou postel. A taky stůl a ženu, která na ten stůl přede mne klade talíř. Nikoli prázdný.

Mé cesty domů jsou cestami autobusů a tramvají. Jak vyplývá z jejich přirozenosti kolových a kolejových vozidel, nemají ony cesty příliš mnoho stupňů volnosti. Zvlášť výrazně je to patrné v případě tramvají. Koleje jsou neústupné – doslova i do písmene.

Jízdní řád, který je pro vozidla městské hromadné dopravy něco jako zákoník práce pro lidi (s tím rozdílem, že nerespektování jízdního řádu může mít tragičtější důsledky než pohrdání zákoníkem práce), představuje síť vazeb mezi ukazatelem místa a ukazatelem času. Jízdní řád předepisuje, kdy má kde být co. Zároveň stanoví, že se odnikud nemá odjíždět dřív než je v knize dáno. V případě odjezdu opožděného pak implicite (tj. mlčky) doporučuje čekatelům cestování, aby v sobě shledávali trpělivost.

Cestovní ruch pod Teoretickými ústavy není sice srovnatelný s tím na Trafalgar Square v Londýně ani na Champs Elysėe v Paříži, zanedbatelný však není. Této skutečnosti občas využiji – podaří-li se mi přijít na zastávku s desetiminutovým náskokem před příjezdem linky jedoucí přes Šibeník, kde přestupuji na tramvaj do Neředína, mohu využít linky jedoucí přes Tržnici, kde se dá přestoupit na tramvaj směřující tamtéž.

Teprve včera jsem si s údivem uvědomil, že sedmička, která po nějakých pěti minutách (mého) čekání od Tržnice do Neředína odjíždí, je stejná sedmička, která mi při cestování přes Šibeník pravidelně ujede. Kterou nestihnu. A tak se dostávám k jádru pudla – Delší cestou (měřeno v jednotkách délkových) se dostanu ke svému obědu za kratší dobu (měřeno v jednotkách časových). V tomto smyslu tedy může delší být kratší.

Jakkoli může tato úvaha z dálky připomínat Einsteinovu teorii relativity a její důsledky na zkracování času a délek, jde o záležitost poměrně běžnou. Kořeny věcné nelogičnosti jsou kořeny jazykovými. Lidská řeč je kupodivu schopná plnit komunikační funkce přesto, že je v ní zabudován nejeden logický kotrmelec. Přes ně se přenáší přeskakováním jako v případě kořenů na lesní cestě, ale hlavně s pomocí redundance, informační nadbytečnosti, kdy se táž informace sděluje více či méně modifikovanou formou, vlastně opakováním. Nejde o opakování formy, ale opakování obsahu ve formě pozměněné.

V životním provozu, podobném provozu dopravnímu, docházívá k malérům, zádrhelům, neštěstím a katastrofám. Někdy s následky nesmírného rozsahu, protože se lidem podařilo ovládat síly nesmírné velikosti. Jedním z vysvětlení bývá konstatování, že došlo k selhání lidského faktoru. Takovými jsou i maléry způsobené poruchou komunikace. Něco pochopil příjemce jinak než zamýšlel odesilatel. Síť opakovaného jištění nebyla dost hustá – propustila misinterpretaci, připustila zkreslení, dala vzniknout nedorozumění. Dnes více než dříve bychom měli sledovat pravděpodobnost, že dojde ke zkreslení při převodu informace z jazyka do jazyka. Z jednoho světa do světa odlišného.

 

 

Čí kafe piješ, toho vodu chval!

 

Dnes už jenom málokdy jsme, přicházejíce a vcházejíce, vítání chlebem a solí. Už za časů babičky, pramáti Barunky, později Boženy Němcové, býval tento zvyk lepšími lidmi shledáván jako příliš tradiční, jich nedůstojný. Přednost se dávala bábovkám, cukroví nebo i štrúdlu. V důsledku této změny poměrů ztratilo podstatnou část svého významu i úsloví Čí chleba jíš, toho píseň zpívej!

Odhaduji, že nejčastějším uvítacím rituálem je dnes – a už řadu let předtím – nabídka kávy. Černého kafe, ze zrnek kávových bobů umletého, do rozpustné formy převedeného, případně mlékem, smetanou či sladidlem doplněného.

Není v silách standardního Čecha kvalifikovaně rozpoznávat kávové odrůdy, regionální původ kávy, dokonce snad ani kontinent původu. Jestliže se někdo vytahuje schopností rozlišit Arabica od Brazilica, obvykle se chlubí peřím, kterým neobrostl. Kávu jsme navyklí posuzovat podle její síly (smrťák a ty ostatní). Myslím ale, že málokoho při pití kávy, ať už darované nebo z vlastního dodané, napadne, že hlavní substancí nápoje je voda. Objemově hlavní, měřeno hmotností nebo tím objemem.

Piják kávy je vlastně člověk nevděčný. Nápoj chválí za šikovné uvaření, za jeho povzbudivou sílu, vytříbenou chuť a možná i za půvaby kuchařinky, která kávu připravovala. Ještě nikdy se mi však nestalo, že by můj host pochválil vodu, z níž byl nápoj připraven. Možná je to tak lépe – voda z našich vodovodů moc důvodů pro pochvalu vlastně nezavdává. Nepočítám-li vodu, ze které si vařím kávu na chalupě – tam mi přitéká voda samospádem, z něčeho jako jeskyně vyhloubené ve skále, pár desítek metrů nade vsí. Voda v zimě v létě téměř stejně teplá (nebo chladná, chcete-li), důvěru vzbuzující.

Myslím, že s ohledem na celosvětově globální nedostatek kvalitní vody budeme k této tekutině obracet svou pozornost pořád častěji a pořád víc. Nejenom v té části světa, kde panuje spíše nedostatek vodních srážek a zdrojů – a nadbytek žíznivých krků. Nejenom lidských. Spolu s tím by měl logicky narůstat i náš lidský respekt k nápojům, které se bez vody neobejdou. Respekt nejenom ke kávě a čaji, získávaným louhováním v horké vodě. Také respekt vůči pivu, uvařenému z vody, sladu a chmele. Voda je však substancí nezbytnou i v přírodním procesu produkujícím víno a jakékoliv jiné ovoce schopné poskytnout cukr pro alkoholickou či jinou transformaci.

Reklama přírodních minerálních vod používá slov jako ušlechtilost jejich původu, čímž se nejčastěji rozumí, že kontakt s lidskýma rukama, předtím než dojde k vypití doušku, je minimální. Jako by si člověk sebe sama ošklivil. Jako by byl sobě samému největším rizikem. Možná je to docela na místě.

Nebylo by divu, kdyby nás ostatní, ne-humánní tvorové, mezi sebou označovali jako tvory otravné. Vždyť už jsme dokázali v mnoha případech otrávit vodní prostředí i rybám a jiným na vodu zcela odkázaným tvorům! My máme možnost úniku k tomu kafi a jiným nápojům – co však si má počít chudák kapr, bělice, hlavonožec nebo žralok? O velrybách nemluvě – víte, co musí tito savci nabrat do huby vody, aby procedili kosticemi potřebný počet tun planktonu a krilu?

Vědecké představy o původu života na Zemi říkají, že dříve než slezl se stromu na pevnou půdu savan a stepí, musel člověk vylézt z vody. Dokonce z vody pravěkého oceánu. Samozřejmě s podotknutím, že tenkrát ještě neměl lidskou podobu podle současné módy – nacházel se právě v období přestavby ploutví na končetiny a žáber na plíce. Náš vodní původ nás poznamenal až do dnešních dnů reziduem známým pod označením fyziologický roztok – což je v podstatě slaná mořská voda. Plus minus, páni fyziologové prominou. Tím chci říci, že lidské vnitřní prostředí plave vlastně v mořské vodě. Nezávisle na aktuální politické situaci prostředí vnějšího, zeleného nebo modrého.

 

 

Pavelkovic mimino

 

Naši chalupu spojuje se světem skromná odbočka z okresní silnice procházející jako tepna vesnicí. To všechno se děje ve svahu, neboť je údělem naší krajiny spěchat do hor. Sice nijak překotně, ale přece jenom. Těch chalup je na oné odbočce navěšeno pět. V posledních letech se provoz na ní podstatně rozrostl, protože na horním konci vsi se horlivě staví nové domky. No, domky – spíše vily. A k nim se pohodlněji než ze silnice zajíždí právě naší odbočkou. Proč, to nevím. Tahle nenápadná cesta je ve stavu velice neutěšeném. Ony jsou u nás v neutěšeném stavu dokonce i dálnice – ale tahle cesta opravdu připomíná hojně využívaný tankodrom. Je tu ovšem pro tento stav věci důvod – už řadu let se připravuje stavba obecní kanalizace, která si ve svůj čas vyžádá rozkopání cesty. Nebylo by proto rozumné nákladně opravovat něco, co se stejně v dohledné době rozkope.

Sedím pod okny chalupy a obzírám svět. Dohlédnout se tak dá až k Mírovu. Krajina se utěšeně vlní, uvádějíc tak duši obzírajícího do stavu mírnosti, uklidnění a pokory vůči přírodě i Stvořiteli. Můj pohled občas vymění dálkové panorámování za sklouznutí do blízka. A tak mu neunikne pohyb na rozbité cestě, jejíž povrch právě zdolává dětský kočárek poháněný silou svalů muže středních let, pravděpodobně otce posunovaného potomka. Podle jeho chování a mimiky se zdá, že jeho aktuální dobré naladění nedokázal pokazit ani stav zemského povrchu, po kterém svůj kočárek posouvá.

Moje žena uvádí do civilizované stavu záhon poblíž branky vedoucí od dvorku k cestě. Logika interpersonálních sousedských vztahů spolu s pravidly interakce generací – té naší už penzijní a té v kočárku, která by nás měla ve věku své dospělosti živit – ji přiměla ke třem krokům směrem k brance, jejímu otevření, naklonění se nad kočárkem a chválení vynikající kondice půlročního batolete, jakož i povedenosti jeho vyprodukování. Pyšný otec zřejmě vztahoval pochvalu i na sebe a své zásluhy nejenom genetické. Ze slov, která k mému sluchu doléhala, jsem vyrozuměl, že se jedná o potomka druhorozeného; jeho prvorozeného bratra zřejmě občas vídávám pobíhat po naší cestě.

Zmiňovaný otec působí jako stavař a úspěšný stavební podnikatel. Zaujala mne jeho zmínka o tom, že má opravdový respekt k stavebnímu stylu našich předchůdců, jakkoli tito byli národnosti německé. K tomuto styku patří zejména racionální využívání jednoduchého kamene, kterého je všude v okolí spousta. Sám jsem mohl pozorovat, co se mu povedlo při opravách a rekonstrukcích okolních chalup udělat. Kamenné zídky byly jednoduché, nepřehlédnutelně svítily do kraje v očekávání, že budou pokryty patinou, jakou umí nabídnout jenom čas. Radost pohledět. Svou řeč doprovodil prohlášením, že když mu jde o opravdové zachování autentičnosti, pošle své dělníky na novostavbu a potřebné práce provede vlastníma rukama. A co se mi líbilo nejvíc, byl jím předestřený plán, že už pro svého novopečeného potomka připravuje malé montérky, do kterých synka obleče hned poté, co tento odloží batolecí dupačky. Neměl jsem důvod jeho řeči nevěřit – dvanáctiletý prvorozený synek běžně pobíhá kolem chalupy se zednickým kladívkem v ruce. Přitom se nezdá, že by faktem, že ho otec přidržuje k práci, nějak trpěl. Možná by neškodilo, kdyby se psychologičtí mudrci a teoretici přes hrůzy dětské práce zašli k nám podívat. A troufám si prohlásit, že Komenský by při spatření takto pracujícího školáka změnil své schola ludus na život hrou. Samozřejmě mi to připomnělo mé vlastní dětské roky, dokonce předškolní, kdy se naše hry tématicky odvozovaly z prostředí dvora, chlívů, polí a luk. A některé dětské činnosti měly naprosto běžně charakter obecně užitečné práce. Od opatrování hus a kachen, přes shánění trávy králíkům až po podávání a donášení dospělým, co bylo potřeba podat či donést. Třeba svačinu na pole v době žní nebo sklizně brambor. Nebo prostírání povřísel.

Poměrně často mívám dojem, že náš současný způsob přípravy dětí na život v dospělosti je křečovitý. Výchova Pavelkovic kluků takovou rozhodně není.

 

 

Fandíme průměrnosti

 

Před sedmou večer, v době, kdy čekám na zprávy, předvádí Prima jednu z nespočetných diváckých soutěží, tentokrát s názvem (doufám, že se nemýlím) Pět proti pěti. Shodou okolností ji moderuje bavič olomouckého původu Petr Novotný.

Nevím, jestli ho (nebo někoho jiného) napadlo, že tahle hra obsahuje výrazné statistické elementy. Alespoň dva. Jedním je okolnost, že počet v úvahu přicházejících odpovědí na položenou otázku výrazně ovlivňuje množství bodů, které může odpověď soutěžícího získat. Jestliže je takových možných odpovědí málo, množství získatelných bodů je vysoké. A obráceně. Druhým statistickým prvkem je skutečnost, že soutěžící se má trefit svou odpovědí co nejvýrazněji do vkusu jakési anonymní stovky účastníků ankety, provedené předem. I když se to nijak výrazněji nerozvádí, předpokládám, že tito účastníci byli vybráni náhodně, že jsou to lidé v mnoha ohledech (vědomostních ohledech) průměrní. Ostatně, i kdyby jimi byli pracovníci televize Prima, dá se soudit, že by to lidé průměrní byli také. Soudě podle intelektuálních kvalit jiných televizních produktů tomu tak zřejmě je.

 Tímto svým rysem, o kterém teď uvažuji, se stává Novotného soutěž modelem reklamy. Ne nějaké konkrétní reklamy vnucující lidem něco, ale modelem reklamy jako takové. Tím modelovaným rysem je skutečnost, že reklama se obrací na průměrnou (v mnoha ohledech) část divácké a potažmo zákaznické populace. Činí tak z racionálních důvodů (jakkoli je racionalita reklamě na hony vzdálená). Ona racionalita spočívá v tom, že průměrných diváků i zákazníků je nejvíc. Průměrných, pokud jde o inteligenci, kritičnost a zneužitelnost. Samozřejmě, že žádná reklama tuto skutečnost nezdůrazňuje, ale dokonce ani nepřiznává. Nepřipouští, že její cílovou (target) skupinou jsou lidé, řekněme, rozumu spíše mdlého.

Myslím, že podobnou cílovou skupinou jsou i diváci hry Petra Novotného. Tento fakt (konec konců, taky statistický) by měl být pro účastníky hry výhodou. Uvažují-li podobně jako uvažovalo před nimi oněch sto jedinců absolvovavších anketu, mělo by to být pro ně výhodou. Totéž platí pro ně i pokud jde o jejich věcné znalosti.

Je vcelku přirozené, že průměrnost se dere do lidského jednání mnoha skulinami. Jestliže průměrných je nejvíc (což je podstatou definice průměrnosti), mělo by i průměrnosti být v lidském prostředí mnoho. Dobrý, tj. úspěšný reklamní agent nebude ten, kdo se snaží do reklamy implementovat prvky výrazně intelektuální. Taková reklama se bude míjet účinkem – protože se bude míjet s těmi, kteří by ji měli vnímat. Reklama není žádným výchovným prostředkem – reklama je nástrojem upevňování toho, co už je. Vkusu, který už je. V tomto smyslu je reklama elementem konzervativním. Jakkoli se mému nařčení bude bránit tvrzením, že jí jde o propagaci nového. To nové je totiž roubováno na staré – byť by se tak dělo pod fasádou popírání, negace starého.

V tomhle ohledu se reklama podobá módě. Té také nejde ve skutečnosti o nic nového. I ta nejbizarnější, nejvíce bláznivá móda vzniká negací toho, co tu bylo – a na co v podtextu vlastně poukazuje. Široký rukáv za úzký rukáv, vysoký pas za nízký pas, knoflíky za rozevlátost, nahota za polozahalenost. A to nemluvím o návratech módy, víceméně cyklických. Ničil novum sub sole. Jenom se prostě sází na patologicky krátkou lidskou paměť,   pokud jde o formu. Co je na módě skutečně trvalého, je absurdita její snahy docilovat maximálního napodobování tím, že se zdůrazňuje maximální různorodost.

Lidé se zalíbením pozorují a nechávají se vzrušovat mimořádným. Třeba sportovními výkony – kdy diváci, jedinci od přírody průměrní a tedy nevýkonní, alespoň na chvíli nahlížejí do světa jiných. Do světa nadprůměrných. V tomto ohledu by se dala hra Pět proti pěti charakterizovat jako soutěž průměrných o dosažení nadprůměrnosti. Soutěž v odhadování, jak by se zachovali průměrní. Odměňuje se odhad nejvýstižnější.

 

 

Co tě nepálí, nehas!

 

Toto lidové úsloví, byvši vzato důsledně, doslova a doopravdy, přivodilo by zrušení hasičských či protipožárních spolků, pokles úcty ke svatému Floriánkovi, jakož i snížení výroby hasičských stříkaček, sekyr, hadic a uniforem. V druhé řadě pak k výrazné redukci hasičských bálů a oslav výročí založení hasičských jednot, zejména na venkově a v přilehlém okolí. Hasiči jsou totiž tvorové, kteří se hašením toho, co je nepálí, živí (jde-li o hasiče profesionální) nebo tím získávají slávu (jde-li o hasiče amatérské). Pokud kdy došlo k popálení či dokonce upálení hasiče, stalo se tak až poté, co se jal hasit, co ho předtím nepálilo.

Specifickým druhém požáru je pálení čarodějnic. Nezávisle na tom, zdali budeme odkazovat na prastarou tradici předkeltskou i keltskou (Beltine), předslovanské či jiné vítání příchodu jara. Než nechme fylogeneze. V mé ontogenezi bylo pálení čarodějnic procedurou, které v průběhu onoho dne předcházelo snášení (s případným ukradením) starých otýpek klestí, odvážení suchého roští, které se nikomu v chalupě nechtělo do takových otýpek klestit – a last but not least – shromažďování ometených březových košťat, bez nichž se pálení čarodějnic neobešlo. Ta košťata ony uvedené čarodějnice symbolizovala – na nich přece létaly. Jakkoli se předchozí aktivní život košťat odehrával v maštalích a chlévech, kde byla odpovědná za zametání zbytků hnoje, byla závěrečná etapa jejich existence poměrně romanticky spojena s namáčením do dehtu, kolomazi a jiných hořlavin, rozhodně hasičsky podezřelých – následným zapalováním v ohni plamenů ústřední hranice a poté jejich vyhazováním do co největší výšky. To snad aby byla pravděpodobnost podpálení blízkého lesa co nejvyšší. Čarodějnice totiž bývaly pálívány na temenech vršků nad vesnicemi. Která ves takový příhodný vršek neměla, měla smůlu. Na tam upalované čarodějnice nebylo dost vidět.

Upalování čarodějnic, ne tohle symbolické, je v novodobé historii poznamenáno nespravedlností čarodějnických procesů, se kterými se přestalo až někdy počátkem osmnáctého století. U nás, tehdy v rakouské monarchii. A u nás v německé části severní  Moravy v procesu, kterým se nechvalně proslavil olomoucký takysudí Boblig z Bobligštejnu. I vysoké církevní kruhy (zřejmě dirigované z olomouckého arcibiskupství) si tehdy omočily, minimálně svou zbabělostí, hloupostí i alibismem. V pozadí, kryta zástěrkou bigotnosti, byla snaha urvat co nejvíc z peněz a věcí zkonfiskovaných nevinně odsuzovaným. Podle principu všeobecně platného ve všech dobách až do dneška – Urvi, co můžeš, každá záminka je dobrá. V dnešní době tohle čouhá jako sláma z bot z politického matení zdravého rozumu; existence senátu české republiky, orgánu evidentně zcela zbytečného, je toho perfektní ukázkou. Deset milionů zdravých rozumů si to uvědomuje – přesto však tenhle názor demokratické většiny nedokáže překonat chamtivost několika desítek těch, pro které tento očividný nesmysl a zbytečnost představuje vrchovatě naplněné koryto.

 Kolega odvedle se nepříliš galantně v mém doslechu zeptal vlídné ústavní sekretářky, zdali si už vyzvedla v univerzitním protipožárním skladu azbestovou vestu. Chvilku ho vzala vážně; pak mu rozhořčeně pravicí naznačila, co by si zasloužil. V tu ránu mi došlo, čím zahájím dnešní diskusi se svou milovanou ženou po návratu domů.

Docela rád bych se dověděl, jak oslavují upalování čarodějnic feministky. Zdali přikládají na oheň nebo protestují proti tomu, aby se tenhle nešvar vůbec připomínal. Myslím, že protestovat mají plné oprávnění – kdyby se přešlo od upalování jako symbolu k upalování skutečnému, mnohá z feministek by přišla na řadu jako jedna z prvních. Alespoň právě takhle dost mužských tyhle dámy vnímá. Ve válkách, obou světových i mnoha válkách lokálních, byly upáleny snad miliony. Zaživa. V hořících domech, počítaje v to synagogy. Jako napalmové pochodně ve Vietnamu. I tohle všechno by nám měly hořící hranice připomínat.

 

 

Poissonovo rozdělení aneb Válka a mír

 

V učebnicích počtu pravděpodobnosti, případně matematické statistiky, se poměrně často vyskytuje jistý příklad. V odstavci zavádějícím a čtenářům demonstrujícím určitý typ pravděpodobnostního rozdělení, známý pod jménem jeho autora jako rozdělení Poissonovo. Pan Poisson byl Francouz, po česku Ryba. Tohle slovo je známo z francouzského gastronomického epigramu Le poisson sans boison est poison – Ryba bez pití je jed. Ten příklad, na němž je demonstrace onoho pravděpodobnostního zákona prováděna, byl inspirován jistým fenoménem z konce druhé světové války. V roce 1944, kdy už nacistům lezly tlusté do tenkých a otevření západní fronty bylo na spadnutí, začaly na Londýn – k všeobecnému politickému i vojenskému překvapení – dopadat německé rakety V2. Podařilo se jich odpálit asi 600. Britská obrana proti nim neexistovala – na rozdíl od jejich starších sester V1, což byla bezpilotní letadélka natolik pomalá, že je šikovný britský pilot dokázal vychýlit z balistické dráhy a tak zneškodnit.

Po válce využila statistika údaje o místě dopadu  jednotlivých V2 následujícím způsobem. Mapa velkého Londýna se rozdělila mřížkou na stejně velké čtverečky a pak se spočítalo, kolikrát byl každý z nich raketou zasažen. Takto definovaná veličina nabývala svých hodnot na škále 0, 1, 2, 3, … Když se spočítaly četnosti výskytu každé z těchto hodnot, tj. počet čtverečků nezasažených vůbec, zasažených jedinou raketou, zasažených dvěma z nich, třemi atd., ukázalo se, že tomuhle frekvenčnímu rozdělení padne jako ulitý pravděpodobnostní model Poissonova zákona (o vhodně odhadnutém číselném parametru). Tolik na vysvětlenou.

Aplikace Poissonova rozdělení byla už předtím prováděna v jedné z jiných vojenských situací. To když jistý pruský statistik počítal frekvence výskytu smrtelných úrazů po kopnutí koněm u útvarů pruské kavalerie. Statistickou jednotkou (analogií londýnského čtverečku) přitom byla jízdní švadrona v tom kterém roce. Těch kavaleristických, snad dragounských, jednotek bylo uvažováno dvacet, roků taky dvacet. Statistických jednotek tak bylo 400. A pro každou z nich se zase evidoval počet smrtelných úrazů po kopnutí koněm – 0, 1, 2, 3, … Také četnostní rozdělení téhle veličiny se dalo velmi výstižně modelovat Poissonovým zákonem pravděpodobnostního rozdělení. I tento příklad vstoupil na stránky statistických učebnic a příruček.

Mohl by vzniknout dojem, že Poissonův zákon pravděpodobnostního rozdělení má něco společného s válečnictvím. To by ovšem byla domněnka lichá – existuje bezpočet příkladů aplikace tohoto zákona v situacích s válčením a bojováním nikterak nesouvisejících. Jeden takový vysloveně mírový příklad bych teď rád uvedl.

Přes okno příjemně vytopené kuchyně sleduji včely (a čmeláky), pilně sbírající pyl do kuliček, aby je odnesly do svých úlů. Mé pozorování není prosto jistého sobectví. Nejsem včelař a tohle nejsou včely, kterým bych měl právo říkat moje. Moje nejsou ani úly, do kterých posbíraný pyl shromažďují. Zajímají mne jako polovičního majitele oné rozkvetlé višně, kterou jsem před lety na její stanoviště zasadil. Jenom u květů opylených je dána šance dozrání červené kuličky na dlouhé stopce. A následně její konzervace v rumu pro zimní mírové použití. Při pohledu z okna, rozděleného mřížkou dřevěných rámů na čtverečky, mne napadá, že náhodná veličina definovatelná jako počet včelek na projekci višňového prostoru do čtverce okna by mohla být veličina poissonovsky pravděpodobnostně rozdělená. Kdybych si dělal čárky za každou včelí dělnici, která se nechala tím kterým čtvercem mého okna zaevidovat za jednotku času (třeba čtvrthodinu)… , mohl by to být příklad mírové aplikace Poissonova zákona. Třeba taky vstoupí do učebnic statistiky. Jen tak mimochodem – víte, že včely jsou socialisti? Na prvního máje po rozkvetlých stromech nelítaly a nepracovaly. Držely svátek. Ledaže by to bylo tím, že se toho dne nečekaně ochladilo.

 

 

Jak se má žít, když se to umí

 

Kdyby se na naše lidské hemžení z dálky dívala nebo jinak je registrovala nějaká extraterestriální rozumná bytost, asi by nevycházela z údivu. Z údivu nad tím, jak nemoudře si jedinci druhu Homo sapiens sapiens počínají.

Snad nejvíc zarážející by pro ně byla skutečnost, že bytosti obdařené rozumem, se schopností empiricky pozorovat a registrovat skutečnost a vybavené představivostí, pokud jde o jevy možné, se chovají v zásadním rozporu se svými možnostmi. Nebo alespoň možnostmi předpokládanými.

Stačí uvažovat jedinou dimenzi. Lidé vědí, jeden každý osobně a všichni jako množina, že jsou tvory smrtelnými, a jako takoví si nikdo s sebou do hrobu (a případného života posmrtného) nic nevezme. Kromě více či méně zchátralé tělesné schránky, která bude předtím transformována v popel nebo nabídnuta k hodování červům. Přesto hromadí jako zběsilí, dokonce i s použitím podvodů, spekulací, problematických společenských funkcí, přímých zlodějen a třeba i vražd, majetky, akcie podniků, peníze, domy, které vycpávají dobovou veteší podle poslední módy, auta co nejvíc nablýskaná, medaile, uznání podle názvů dokonce čestná, diplomy a hlavně  známosti. Vědí, že všechna sláva nemá hodnotu ani polní trávy, které by se boží hovada nažrala. Tohle snažení se nevyhýbá ani institucím jako jsou církve, které si skromnost a odříkání se majetku vepsaly do svých programů.  

Z toho, co můžeme v chování lidí pozorovat, se dá soudit, že touha po majetku a zbohatnutí je jakýmsi způsobem lidem vlastní. Že je jim vrozená. To by se ještě dalo pochopit a jako racionální uznat. Co však takhle uznat nejde, je lpění na majetku ve všech životních sezónách, ve věku dovádivého mládí, rozvážné dospělosti a ve věku stáří, které by mělo myslit na odchod ze života – a na investice do budoucnosti. Takovými investicemi ovšem sotva může být rozmnožování bohatství – ale daleko spíše jeho využití k rozumnému. K dobrému, k zachování toho, co by se zachovat mělo, například umění, myšlenky dobové i nadčasové, věci krásné a potěšení vyvolávající, jak činí třeba hudba.

Souvisí to s lidskou neschopností rozpoznat a přiznat si, že mám dost. Že mám tolik, aby mi to stačilo. Dokonce stačilo i tehdy, když z toho, co mám, poskytnu díl i na výše uvedené zachování. To je podstatou mecenášství, dnes nazývaného sponzorováním. V dějinách lidské civilizace jsou po kratší i delší dobu drženy v paměti příklady mecenášů. Od těch, kteří zakládají univerzity, nemocnice, pečovatelské instituce pro staré, bezmocné a opuštěné, až po ty, kteří staví skromné kapličky na rozcestích, pravidelně je líčí vápnem a zdobí květinami, nebo třeba jenom ze svého skromného nadbytku nechají zhotovit lavici v kostele či v parku.

Mecenášství je způsob, jakým může lidský jedinec překročit meze své biologické dočasnosti. Způsob, jakým dokáže přežívat i poté, co se jeho tělesná schránka přeměnila v prach. Mecenáši zůstávají mezi námi, nezapomenuti, i v době, kdy jejich někdejší současníci – politici, státníci, nositelé medailí i diplomů – z povědomí žijících vymizeli a po sobě zanechali jenom kratičké nápisy na hrobech či na stránkách encyklopedií, kterými jenom s odstupem mnoha let zalistuje osamělý badatel. 

Mecenáši jsou lidé, kteří umějí žít. Lidé, kteří si spočítali, že dát na rozumné znamená dát především sobě. Sám sobě udělat potěšení. Dokonce v tom může skeptik vidět i svérázný druh sobectví. Ovšem sobectví ušlechtilého – jako je lanýž ušlechtilou houbou rostoucí na kořenech dubů. Pro potěšení gurmetů nejenom provensálských. Snad každý z nás někdy zaregistroval, jak je odrazující, když je někdy podávaná, nabízející ruka odstrčena. Přál bych si, aby se to stávalo co nejméně často. Aby naopak bylo mezi lidmi pěstováno umění dary s vděčností přijímat. Tak, aby ten, kdo dává, mohl pociťovat potěšení. Aby upřímné mecenášství vyvažovalo zpupné zbohatlictví, kterým je naše společnost přesycena.

 

 

Jarní ozvučení

 

Za standardních poměrů teplotních a vlhkostních bývají květnové dny doprovázeny specifickou zvukovou kulisou – motorové kosy, rotační elektrické i palivově motorové, jakož i strunové se zakusují do trávy, bujně se rozrůstající a houstnoucí u falešném vědomí, že žádné násilí nemůže její rozlet zastavit. No, konečně, zastavit jej opravdu nemůže; co může, je však jeho regulace, jak co do výšky, tak i hustoty porostení.

Ještě v mém dětství a mládí hrávalo tohle jarní ozvučení na jiné struně. Kosy ostře naklepané i karborundovým brouskem obtahované trávu chrupaly, požínaly, pokud možno za rosy, kdy bývala nejkřehčí a dobře se ostřím kosy odlamovala. Protože však už bývaly běžným nástrojem senoseče i lištové sekačky (dožadující se porostu suchého, neoroseného a krátce předtím nezmoklého) tažené koňskými potahy, patřilo k jarnímu ozvučení luk i něco povelů od kočích-sekáčů ke koním, hojně trýzněným mouchami a ovády. Jejich početnost byla silně ovlivněna pokročilejší denní dobou, potřebnou k oschnutí sekané trávy. Pokud bývala tráva kosena a do stavu sena transformována lidskou pracovní silou vládnoucí ručními kosami, práce na lukách začínala velmi brzy po rozednění. Taky koně nechtěli trpět pasivně; někdy se oháněli po mouchách nejenom žíněmi svých ocasů, poškubáváním kůží na místech zvlášť citlivých a ovádům měkčí kůži nastavujících, ale i pohazováním hlavami, zvedáním nohou a bitím po jejich mučitelích. Jarní senoseč se tak stávala ve dnech sálajících horkem a předzvěstí bouřky činností dost nebezpečnou – pohyb sekačky nebýval plynulý, ale spíše cikcakovitě trhaný. Za lištou chodíval obvykle hospodářův kluk s hráběmi, připravenými k zásahu ve chvíli zadrhnutí strojové kosy při jejím pohybu v liště. Mému mladšímu bratrovi se tak stalo, že v této funkci setrvačností popošel poté, co se lišta zakousla – a udělal ještě krok, který ho přenesl před lištu. Nervózní koně zabrali – a útlá dětská pata se dostala mezi zuby lišty. Achillova šlacha samozřejmě nevydržela soutěž svalu a železa. Naštěstí jsou dětské šlachy, svaly a kosti mimořádně životaschopné a rehabilitovatelné.

Myslím, že dnes úrazy tohoto druhu senoseč nedoprovázejí. Koně zastoupily traktory, vůči ovádům poměrně málo choulostivé. A ovádi i mouchy dávají dodnes přednost teplé krvi před naftou a olejem.

Co by nemělo být opominuto, je změna, zásadní změna v poslání té posekané trávy. Novodobí chalupáři a zahrádkáři na trávu nevraží, tvrdíce, že rovnat ji žacími strojky do podoby jako když střihne zabírá spoustu jejich času, zejména s přihlédnutím k problematickému využití nasečeného. Tráva není pro chalupáře či zahrádkáře potravou, jíž by se vykrmovala zvířata jím pěstovaná. Dokonce ani králíci ne – jednak je pěstuje dnes už jen málokdo a navíc suché granule údajně víc svědčí jejich zdravotnímu stavu. Králíci jsou tvorové poměrně dost choulostiví. Kozy chalupáři nepěstují snad vůbec. Tráva, byvši požata, stává se materiálem pro kompost. V tom nejméně nápadném koutě dvorku, kam návštěvy nebývají voděny, tráva smíchaná s listím, plevelem všeho druhu, slupkami z pomerančů a cibule i česneku, mrkvovou natí a listy kedluben, očekává svou přeměnu v kompost. Teprve pak bude tráva chalupářem opět vzata na milost a v podobě kompostu rozvezena jako výživa na záhony i pod stromy.

Bývala v minulosti budoucnost trávy v podobě sena (či podzimní otavy) podstatně romantičtější. Vůně sena vstoupila nepřehlédnutelně i do řádek poezie. A to nemluvím o oblibě, které se dobře usušené seno těšilo v množinách koní, dobytčat hovězího původu, tj. skotu a ovcí. Nechtěl bych ani zatajit, že kdysi i nejedno lidské dítko bylo v kupce sena nebo na hambálkách půdy počato. Tohle ovšem kompost, ani ten nejlépe proleželý, nabídnout nemůže. Pro vnímavého chalupáře není však ani dnes pokosená tráva tak úplně bez poezie. Transformujíc se v seno, tráva voní. Vydrží vonět i dva, tři dny. Způsobem nezaměnitelným, rozhodně příjemným, atmosféru jara dotvářejícím.

 

 

Potrestaná lakota

 

V horkém, už vlastně letním poledni sluncem mírně zpitomělý čmelák zabloudí otevřenými dveřmi na zasklenou verandu. Přistane na okenní tabuli a – po jedné či dvou minutách snahy se v nové situaci zorientovat – pokouší se proniknout průhledným materiálem skla zase ven, do slunce, které tak nerozvážně opustil. Samozřejmě mu to nejde – sklo je pevnější než jeho blanokřídlé hmyzí úsilí.

Vstávám ze židle a jdu za ním. Přátelsky mu domlouvám – Ty pitomče, přestaň tady mařit čas a sílu, venku kvetou jabloně a na tebe čekají tisíce květů, které ještě žádný hmyzí jedinec nenavštívil. Včely všechno nestihnou; zejména po letošní zimě, která svou mírností zase dala šanci varoáze na nich se vydovádět. V mém rozmlouvání s ním je samozřejmě taky kus selské mazanosti, nyní transformované na prohnanost chalupáře – čím víc času stráví čmelák v koruně jabloní mezi květy budoucích jablek, tím víc toho budu moci na podzim po zemi sbírat a svou glykémii ohryzáváním zvyšovat. Když se nezdá, že by mi chtěl čmelák rozumět, pokouším se pohyby dlaně mu směr úniku ven na dvorek naznačit.

Čmelák se zdá být chlapík dobře vyvinutý, zdravý a plný chuti do života – kterou teď marní bušením do okenního skla a rámu. Nasazuji tón, který považuji za chlácholivý – a pokouším se opatrně ho mezi palcem a ukazovákem sevřít, abych ho přes zápraží do plenéru dostal. Komunikace mezi hmyzem a obratlovci však není nijak na výši – a milý čmelák reaguje na mou snahu bodnutím.

O čmeláčím bodání nevím prakticky nic. Ve standardním styku mezi čmeláky a lidmi panuje něco jako zásada – Co tě nepálí, nehas! Ačkoliv byli tito tvorové součástí mého životního prostředí už od nejútlejšího věku (mého věku), nijak jsme se o sebe nezajímali. Starosti čmeláků nebývaly mou prioritou, i když jsme někdy začátkem podzimu jako kluci na pastvě plánovali, že z jejich hypotetických hnízd pod mezí med budeme vybírat.

Tohle bodnutí zabolelo. Srovnatelně s intenzitou pocitů spojených s bodnutím včelím nebo vosím žihadlem. Nejsem na podobné podněty přírody nijak alergický, takže jsem milému čmelákovi, kterého jsem samozřejmě z ruky pustil, vynadal – a šel si po svém. Ke svému kafi a papírům. Když si nechtěl dát od tvora s vyšší a výkonnější nervovou soustavou poradit, ať ho vezme čert. To jeho flákání na okně verandy mou jablečnou úrodu na buben nepřivede.

Čmeláčí bodnutí jsem v palci pociťoval ještě asi tři dny. Musel být ten hmyzí chlapík dost nadržený. Z okna verandy zmizel, už za čtvrt hodiny po mém domlouvání jsem ho tam nenašel.

Čmelák je sice jenom čmelák, přesto mne však dokázal přimět, abych se trochu zamyslil. Vlastně nad sebou. Není dobré pravidla naší lidské hry jiným biologickým druhům vnucovat. Ono nebylo dobré ani když některá pravidla vnucovali lidé lidem. Třeba komunisti v pracovních lágrech, kde oslazovali politickým vězňům nelidskou robotu navíc i žvaněním o práci jako matce pokroku. Práce totiž jistě je smyslem lidského života, respektive smyslem jsou výsledky této práce a to, co si za svou práci může pracující koupit. Doktor Karel Čapek se v této souvislosti zmiňuje o uzeném s bramborovou kaší. Avšak prací, dřinou nad lidské možnosti lidi likvidovat, jak činili nacisté a komunisté, je surovost nad jiné ohavná, odsouzeníhodná a otřesná. Práce by měla mít svou komponentu svobody. Uvědomuji si to zejména teď, ve stáří, kdy už mi mnoho času na práci nezbývá. Občas si s kamarády stejné věkové kategorie říkáváme, že život je příliš krátký než aby ho člověk trávil děláním něčeho, co ho nebaví. A já jsem osudu vděčný za to, že mi umožnil, aby práce, za kterou mi platili, mi         byla zároveň koníčkem. Alespoň v tom nejpodstatnějším. Takže se ti, kolego čmeláku, tímto omlouvám. Neměl jsem ti do života zasahovat – a tys mne právem bodl. Až budu na podzim do jablek kousat, vzpomenu si na tebe a tvou lekci.  

                                                                                                 

 

 Vyrušení ze stereotypu

 

Životní program starého člověka nebývá – poměřováno kritérii mladších – příliš vzrušující. Tedy, abych byl přesnější – ten program teče, navlečen na niti času, tempem spíše klidným, nepříliš často po kamenech skáče, i rybky událostí jako v potoce jen líně nad hladinu vyskakují. Samozřejmě že tohle nevylučuje možná vzrušení povahy vnitřní, intelektuální, kdy se člověk sám se sebou o něco hádá (co možná jen jemu samotnému připadá důležité). Proto se každé vybočení z mezí obvyklosti zdá být významnějším než možná objektivně je.

Pokud se ještě mohu považovat za učitele, jsou mými studenty lidé dospělí, frekventanti doktorského studia, PhD. Kontakt mezi námi není tak intenzivní jako bývá kontakt mezi studenty a pedagogy při studiu pregraduálním. Moji studenti si sami musejí řídit, regulovat vývoj svých znalostí. Svá co, kdy a jak. Vedeni tahem na branku, na cíl, kterým je potřeba dostát požadavkům státní doktorské zkoušky a následné obhajoby doktorského titulu.

V jedné z oborových rad, která mých služeb využívá, je povinností doktoranda absolvovat v průběhu času jemu (jí) vymezeného několik zkoušek dílčích; ty se nekonají před komisí, ale jenom v úzkém kruhu rodinném (což je nesmysl, protože jde o výměnu informací mezi pouhými dvěma jedinci, kteří žádný kruh netvoří; navíc o žádné rodinné vztahy nejde). Dílčí zkoušce obvykle předchází jedna nebo více konzultací mezi doktorandem a jeho examinátorem; způsob jejich konání závisí na obou účastnících. Někteří examinátoři oborovou radou pověření se cítí být kantory více, jiní méně. Komunikace a interakce mezi účastníky dílčí zkoušky má pak formu spíše jednostranného dotazování a pokusů odpovědět nebo spíše formu společného hledání názoru jak by se mohlo udělat to či ono, aby se našlo řešení úlohy, která je středem zájmu; jaké jsou možné alternativy takového řešení. A hlavně, jak zapadá řešená úloha do širšího kontextu v úvahu přicházejících souvislostí.  

Doktorandi mne kvůli dílčím zkouškám vyhledávají na fakultě (dost často jiné než je fakulta, na níž svůj doktorský program studují). Termíny si domlouváme, jak je dnes obvyklé, e-mailem. Vcelku to funguje bez problémů. Od časů dostavníků doručujících zprávy koňmi nebo v poštovních pytlích, k nějakému pokroku přece jenom došlo. Jeho jméno je dnes – internet.

Ovšem, errare humanum est. Ani nejmodernější a nejrafinovanější postupy nejsou vůči chybám, nedostatků a poruchám imunní. A tak se stává, že lokální síť spadne, elektronická pošta dočasně zkolabuje – a zpráva, o níž odesilatel soudil, že odešla, tak neučinila. Zpráva zmizela v propadlišti virtuálního prostoru. Samozřejmě, co neodešlo, nemohlo přijít. Takhle se stalo i nedávno. Doktorand, místem trvalého pobytu Pražan, si se mnou takto domlouval termín dílčí zkoušky. Oba jsme měli dobrou vůli v mé pracovně se sejít a povinnosti učinit zadost. Trošku se to zkomplikovalo jarními státními svátky, takže jsme komunikovali metodou malého pokračování. Do toho se vmísila lokální porucha univerzitní sítě – a jistá zpráva, upřesňující termín schůzky, ode mne neodešla. Ačkoliv já zůstal přesvědčen, že ano – a zachoval se podle toho.

Můj doktorand osvědčil svou schopnost improvizovat (což považuji zejména v českých podmínkách za schopnost důležitou). Přijel mnou nečekán. Několika improvizovanými rozhodnutími a kroky byl postupně přiveden (vlastně Mercedesem přivezen) na chalupu, kde jsem trávil prodloužený víkend. Psaním podobných úvah jako je tato. Takže jsme onu dílčí zkoušku vykonali ve stínu kvetoucí višně a jabloní, do rozkvětu se odhodlaně pouštějících. Neodbytná vůně květů, akusticky doprovázená hukotem včel pilně pracujících, naši diskusi nijak nerušila. Doufám, že nijak neovlivnila objektivnost hodnocení, které jsem svému mladšímu kolegovi do indexu zapisoval. Ze stereotypu jsem nebyl vyrušen jenom já, ale i sousedé, kterým jsem musel později vysvětlovat, kdo může mít zájem o rozumy pajdavého staříka, do jarního větru troušené pod kvetoucími stromy staré chalupy.

 

 

Potřeba uměle vytvářená

 

Sotva lze pochybovat o tom, že řídit, spravovat, v rozumném fungování udržovat lidskou společnost je stále obtížnější. Také však by se nemělo pochybovat o tom, že k této obtížnosti přispívají a tuto rozmnožují – a to zcela zbytečně – sami lidé řízením pověření. Nejenom zbytečně, navíc i škodlivě. Někdy tak činí z nedostatku inteligence a představivosti, někdy z důvodů dokonce odsouzeníhodných.

Základní zásadou dobrého řízení je respektovat jednoduchost. Vynalézat komplikovaná, zašmodrchaná pravidla dokáže každý trouba, zpravidla tak čině přilepováním, příštipkováním dodatků k dodatkům a výjimek z výjimek. Obvykle mu toto počínání nebrání, aby přitom do nebes vynášel své úsilí o systémovost, o provázanost jednotlivin v jediný logický celek, připominající hodinový strojek. Nejlépe švýcarský.

Zašmodrchanost systému řízení není však způsobována jenom nižším intelektuálním výkonem řídících pracovníků. Od ministrů po mistry. K němu se přidává, k faktoru biologicky politováníhodnému, i faktor už odsouzeníhodný. Totiž snaha upravit systém tak, aby to bylo výhodné pro toho kterého jedince nebo tu kterou zájmovou skupinu. Pro poslance a senátory, jejich nepostižitelnost za opilství a jiné porušování zákonů, které sami v parlamentě uplácávají. A tak podobně.

V poslední době, poznamenané úsilím udělat něco se zkorumpovaným českým zdravotnictvím, což je systém děravý jako shnilá bečka pod okapem, se takovou zájmovou skupinou usilující vytěžit ze stávající tristní situace něco navíc pro sebe a své, stávají lékárníci.

Tito jsou skupinou podnikatelů, která po převratu politických poměrů a změně ekonomických pravidel řízení nemálo nabobtnala. Evidentní příčinou tohoto jevu je fakt, že se v prostoru lékárnictví objevilo hodně peněz. Podstatně víc než tomu bylo za komunistů. A kde jsou peníze, vzápětí se objevují, jako by ze země vylézali, zájemci o ně. O ty peníze. Konkrétně například působí dnes v Olomouci zhruba pětkrát tolik lékáren než před dvaceti roky. A taky zřejmě pětkrát tolik lékárníků. Ti všichni se přiživují na hromádce peněz, které systém zdravotního pojištění rok co rok kupí. A samozřejmě dělají všechno pro to, aby  sousto, které z hromádky ukusují, rok od roku rostlo – to je strategie všech podnikatelů. Péče o zdraví lidu je přitom jenom ušlechtilým mlžením halícím podnikatelskou skutečnost. Proto se drží lékárníci svých vysokých prodejních marží, proto se zuby nehty brání uvolnění prodeje banálních léčiv v trafikách a u benzinových pump. Aspirinu a tak podobně. Argumentují přitom nutností kvalifikovaného poradenství (asi nutností radit konzumentům, kterým koncem mají tablety do huby na jazyk vkládat). Tohle přitom na druhé straně nevadí, aby se v lékárnách masově neprodávaly léky, ze kterých si narkomani nechávají uvařit drogy, kterými svého upadlého ducha pozvedají. Kšeft je prostě kšeft.

V poslední době si lékárníci přimašťují kapsy vybíráním poplatků za podávání krabiček z regálů, vázaných na recept lékařem načmáraný. A hned činí opatření, aby z tohoto kohoutku co nejvíc kapalo. Protože někteří pacienti, ke kterým patřím i já, nutí své lékaře, aby jim na jeden recept předepsali co nejvíc balení – činí páni lékárníci pohotově opatření, které by jim i v budoucnu co nejvíc sypalo. Vymýšlejí si pravidla, podle kterých smí doktor předepsat jenom omezený počet těchto balení daného, jím předepsaného léku. To proto, aby apotekář dvakrát do regálu po krabičce sáhnout musel a tak chudáka pacienta dvakrát do kapsy pro třicetikorunový bakšiš sáhnout donutil. Kšeft je prostě kšeft. I takhle se dá vytvářet v prostředí dojem zaměstnanosti. Naprosto uměle – podobně jako se vytváří už desítky let umělá zaměstnanost mechanismem intenzivní byrokratizace společnosti. Třeba ve školství. Od doby, kdy jsem na půdu olomoucké univerzity vstupoval, se počet jejích studentů zvýšil snad čtyřikrát. Počet úředníků ovšem, podle mého odhadu, asi čtyřicetkrát.

 

 

Zprávy 48

 

Začasté přemůže touhu pomoci

touha po moci

Δ

Studoval jsem po hospodách stravu naši

ale v žádné nenabídli vtipnou kaši

Nemyslete – vůbec nemám nakoupíno

Možná, že mi nenalili čisté víno

Δ

Když mi chystáš dršťkovou

šetři pepřem, solí

Slova, která mučí, bolí

vytvoří moc žluči

Δ

Alkohol zvyšuje propustnost lidské kůže

Co jinak neprošlo by

po sklence projít může

tam i zpět

čímž někdy vyjasní se hned

co jindy táhlo by se až za hroby

Δ

Básníci jsou lidé hrubě otrlí

Vlastně dobrodruzi

Sami sobě ukrádají čas

příliš pepří, často přesolí

Ze slov slepují pochybné drůzy

Měli by je vázat na provaz!

Δ

Pěstoval králíky, okurky, zelí

v dešti i na slunci každý den celý

Nezbohat´ - přestože sázel i fíky

K tomu vhodnější je jiná zelenina

Nejvíce vynáší pěstovat styky

Δ

Jak bys nemusel se tvářit ustaraně?

Mít jen jednu ženu, řádně platit daně!

Δ

Temnou ulicí šli dva básníci

Ne, nešli po mně – šli po opici

Δ

Neúnavně se k první řadě žene

v ruce ten správný list papíru

Všiváctví podle módy přistřižené

ovšem – padnoucí na míru!

Δ

Když srpen přejde do září

semknuté šiky komáří

svolává na mne boží hněv

za hříchy v létě spáchané

Tak na každého se dostane:

Já víno pil, oni mou krev!

Δ

Nechtěj mít, chlapče, černou holku

Taková řekne bez okolků

že si jí příliš málo hledíš

Začne tě, chlapče, potom trápit

Trápení umí spaní krátit

Starostmi chvíli neposedíš

Δ

Čas kolem plynul. Já se v něm bezradně topil

A pak mi podala´s

záchranný pás

Proč bych ho neuchopil?

I skutky šlechetné bývají bez ceny

Jsem sice zachráněn – přesto však ztracený

Δ

Byl teplý večer, noc byla vlahá…

Že´s byla nahá?

Proč všechno naplno a hned?

Tohle se, děvče, říkat střez!

Prostě jsi byla nahoře i dole bez

a jenom já vím, co bylo uprostřed…

Δ

Bez map a učebnic zeměpisu

jsem zase znovu pilným žákem

jenž touží stát se Eskymákem

a tu noc změnit v polární

- na kterou tvoje pozvání

zvedlo mou hlavu z haldy spisů…

Δ

Když večer bývá na spadnutí

padá i moje hlava

Obvykle se to stává –

není však na to spolehnutí!

Δ

Proč víno nepiješ, které ti nalili – divil se jeden známý…

Ze špatných rukou ani to nejlepší nechutná mi!

Δ

Jedni – na stříbrem prostřeném stole

ozobou vrabčí vole

Jiní – bez servítků a bez ubrusů

sežerou celou husu

Δ

Myslel si, že je poeta…

A tak se vydal do světa

plného géniů a kritiků

Ti řekli – Heleď, Pepíku

Jseš prozaik. A popleta

Trápil se, scházel, až sešel ze světa

Už nikdo nerozhodne… Byl to poeta?

Δ

Často se opatrnému nepovolí, někdy i pod pohrůžkou holí

co jinému, kdo kuráž má, si nikdo zakázat netroufá

Δ

Vážený pane řediteli, nejsem snad příliš smělý

když žádám přidat na platu?

Ach, člověče mi podřízený

vydal ses na cestu, z níž není návratu:

Jsi od prvního propuštěný!

Δ

Pokaždé zdravil, zdvořile smekal

Prosil… Ten před ním stál jak dub

Později pochopil. Na hlavě nechal

a pustil chlup

Δ

Na dvoře se dva kačeři

o krásu ocasu hašteří

Dneska je sobota – v neděli ráno

o krásu budou mít za tepla postaráno

Δ

Strakaté tele počínalo si velice směla

Zbude mu smělosti půl, až bude vůl

Δ

Tuze se obával velký pes

aby ho někdo nepřevez

Chodil tak pomalu ulicí

až ho předběhli ratlíci

Δ

Dáša je charakter zcela ryzí

s jedinou vadou – Neuklízí

což příčinou je mnoha stesků

Ryzosti hadr dodá lesku!

Δ

Ačkoli lekce judo beru

svůj hlad já nikdy nepřeperu!

Na ten jsem přece jen krátký

Vepřová složí mne na lopatky!

Δ

Nezbedné slůně rádo by

umylo občas nádobí

Slonice říká – Ani ránu!

Vidělo´s slona v porcelánu?

Δ

Jistý pán pro svou paničku

zakoupil v Prioru tkaničku

hodlaje takto vyhrát sázku:

Už nevodí ho na provázku!

Δ

V temném hvozdu, na polesí

jelen troubí, laně děsí

z čehož těží konkurence

a zbavuje laně věnce

Δ

V pondělí, v kanále, po ránu

koná se schůze potkanů

V pořadu jediný bod mají –

že prý se málo potkávají

Δ

Napadlo jistou slepici sehnat si na zimu čepici

Čepice, na mou duši, docela slepici sluší

Dokonce svedla kohouta. A ten ji přivedl do kouta

Δ

Na Jávě jeden orangutan

koupil si vařič na propan-butan

který mu ovšem v pralese

pramálo užitku přinese

Δ

Zůstal jako slíva z pěti sklenic piva

Zůstal by mnohem více z pěti sklenic slivovice

Δ

Chce mladá ryba poznat svět

Domy a města, auta po ulicích

Pár šupin náhradních si balí hned…

Nespěchej, radí jí, není se třeba cestou trmácet

Stačí, když počkáš na udici…

Δ

Zaujal úhoř žraloka

řečí o kouzlu horského potoka

Rád bych tam s tebou – povídá – Kdyby

tam žily trochu větší ryby…

Δ

Domlouvali mu – Pane drahý

dobrý vkus dáváte v sázku

když svoje krásné kalhoty nosíte na provázku!

Dal si říct. Provázek sundal – a zůstal stát nahý

Δ

Dokud je svěží a nový

věnec vavřínový

na zdi ho drží ozdobnými háčky

Pak sláva vybledne a listí zešedne

Teprv pak, ovšem, hodí se do omáčky

Δ

Tomu říká se – Pane

kdo už má svoje nastřádané

a nazýváme – Paní

pro niž pouštíme se do střádání

Δ

Do mnohé kapsy – nejenom pro oko

bývá dost hluboko

Což platí zejména pro kapsy nadité

rukama vlastní ženy pak zašité

Δ

Kočku riziko lásky láká

Zamiluje se do vlčáka

Kocour jí nevkus vytýká:

Vyber si aspoň ratlíka!

Δ

Kocour, který má po ránu

ze všeho nejradši smetanu

dělá, že špatně slyší

když piští na sýpce myši

Δ

Kačena divoká

zásadně lítá zvysoka

Aby mohla letět nízko

musela by změnit stanovisko

Δ

Žirafa žije v horké Africe

Tohle je důležité velice

Nesmí se nachladit – byť jednou do roka

Na všechno kašlala by zvysoka

Δ

Někdy mě něha donutí

říct ženě – Máš šíji labutí

Z vděčnosti dostanu pusu

a upeče mi husu

Δ

Nejedna objemná kniha

svou tloušťkou od čtení odradila

Zbytečně. Často dá se říct

Kromě té tloušťky není v ní už nic

Δ

Stejně jak v guláši koření

bývají nutná

v lásce trápení

Obojí pak lépe chutná

Δ

Autor: Za Vámi spěchám, dostal jsem nový nápad

Jistě račte chápat…

Recenzent: Ten spěch bych pochopil. Kdyby…

ten nový nápad nebyl příbuzným staré chyby

Δ

Dřív si děti utíkaly hrát

aby nemusely počítat

Dnes si vybírají jako spoluhráče

mikropočítače

Δ

Od pondělka do pátku

shromáždím peněz hromádku

Pak přijde sobota s nedělí…

A já se zeptám v pondělí

než začnu skládat novou hromádku – Kam se poděly?

Δ

Toho, kdo nechá si pro halíř vrtat koleno

úsilí může být zmařeno

Lze totiž míti za tutovku

že chirurg vezme si aspoň tisícovku

Δ

Čistota je půl zdraví

Někdy se ovšem stane nehoda – a ten, kdo myje se pilně

naplno ochuraví

Δ

Bývala hodná myška malá

ta hrozně ráda rozdávala

Tomu dala, tomu víc…

Pověst je věc velmi křehká

Říkali o ní – Holka lehká

ti, kterým nedala nic

Δ

Člověk zásady neznalý

uhasí, co ho nepálí

A pak se tomu diví – Ti, kteří včera podpálili

nazítří že mu zatopili

Δ

Zub moudrosti

mívá i jedinec trpící přátel kousavostí

Něco se překousne

Něco se přežvýká

Nejlíp je vyplivnout, co se tě netýká

Δ

Přemítá denně – ráz, dva, tři

jak nabýt rychle bohatství

Nezískal dosud halířek ani

zato se zlepšil v počítání

Δ

Zamiloval se. Do ženy

A že byl nesmělý, chodil jak praštěný…

Když našel odvahu, vyznal jí lásku. Ovšem

dostal košem

A nikdo netuší, jak se to stalo

Tohleto praštění ho vzpamatovalo

Δ

Když ryba vidí – návnada

nemyslí – Tohle já nerada

Myslí si – jako my – bez vytáček

Není v tom háček…?

Δ

Přemýšlel nejdřív, jak mocné si nakloní

až konečně byl v sedle na koni

Teď honem přemýšlí, jak z toho koně dolů

bez karambolu

Δ

Důstojně přichází každé ráno

jak přikázáno

V období zimním i letním

A když odchází, zůstává po něm – podepsáno

Δ

To přání

nebylo nijak vznešené

Moc, zlato, peníze… touha znát čarování?

Vůbec ne!

Dal jsem si v hospodě sázené vejce

Začli se o nemožném přít…

A tak jsem požádal, ať z toho vejce

dají mi kuře usmažit

Δ

Co oči nasytí

ponechá často srdci možnost dál hladovět

a smět

kam nedohlédl´s, poslepu dojíti

Δ

Klepna: Dá si tu práci

Žíznivě hltá informaci

Vědět – je pro ni – moci litovat

O tom si nechá zdát

Neštěstí druhých jsou jí kořistí

a úspěch – důvod k závisti

Δ

Kdo místo obsahem upoutat hledí elegantním stylem

je Golem, jehož šém se pachtí za omylem

 Δ

Skloňování: Když příliš horlivě skloňuješ – femina, feminae

malér tě dozajista čeká a nemine

Δ

Učenci – kteří projdou vědou jak hradem turisté…

Co pojí kameny a drží stropy nemají zdání

U stánků v podhradí koupí hrst pohlednic

Zejména shánějí barevnou Bílou paní

Hlavní je rozeslat a vědět dát, že vím

Co, kde  a jak… Historky lechtivé jak spodní prádlo věší

Docházet za poznáním do vlhkých kasemat?

Pravda pokaždé nepotěší…

Nikdo těm učencům nemůže namluvit

bádat a poznávat že není práce zdravá:

Bez potu, modřin a svědících puchýřů

Někdy snad zabolí nohy. Nikdy však hlava

Δ

Ta tíha strašlivá, ta tíha věků

Nikdo ji nezměří. Proti ní není léku…

Δ

Přítele nezískáváš koupí. Nežádáš slevu ani valut směnu

Přesto však – nemůže být přítel, kdo nemá cenu

Δ

I upír krvelačný se srdcem z nerezu

jednou si zajde nechat zhotovit protézu

Δ

Překlad

Rovnice

jejíž řešení, kdyby se nazpět dosadilo

překvapilo by – velice

Δ

Úplně krátká pojednání:

… o původu literární kritiky

Kdo umí, pracuje

Δ

… o významu čísla dva

Tři by bylo moc

Δ

… o příčině vysokých morálních kvalit úspěšných účastníků dálkových pochodů

S poctivostí nejdál dojdeš

Δ

… o smyslu života

Jde to

Δ

… o osvobození člověka

Pustili ho

Δ

… o původu manželství

Vzala si ho

Δ

… o příčině krátkodobého smutku a perspektivní radosti

Utekla mu

Δ

Ramena vah

Ramena vah našeho rozhodnutí musejí spočívat na břitu

který svým ostřím odpovídá naléhavosti pocitu…

Δ

Směrodatná odchylka

Na mnoho způsobů lze získat slávy věnce

Skákáním do dálky

A taky z délek skoku o závod sčítat diferencí čtverce

Δ

Tvarůžky

Dozrávají k dokonalosti. A stupeň jejich úspěchu

                                             vykupován jest rostoucím osaměním…          

Δ

V mládí střídmě stravoval se v menze

Studoval, získat chtěl vzdělání, dosáhnout postavení

v naději, že pak se všechno změní

Dočkal se. Uhnal si vředy a dosáh´ hypertenze

Δ

Není zlato všechno, co se třpytí

Všechna světská sláva polní kvítí

Jenže bez třpytu a slávy o nic snazší není živobytí

Δ

Tomu zdá se život býti pes

kdo jak křepelka je bez peněz

Δ

Srdce do dlaně kdo bere pořád znova

tomu situace hrozí infarktová

Δ

Že měl obě ruce levé? Přesto došel k cíli?

To je tím, že vzal svůj osud do nich v pravou chvíli!

Δ

Do světa křičíval svůj názor smělý

a slova metal na sever, jih

A pak, když unaven ztich´

zkusil si udělat bilanci

Nezapomněli

Vědí – když mluvil, mělo to razanci

Jenomže o čem – to nevěděli

Δ

V jisté roční době

zakoupil jsem sobě

sako

Sako manšestrové

Jo, úplně nové

Na kolik mě přišlo?

Na moc hodin zlosti!

Tyhle velikosti…

Δ

Nad tvým hrobem mají právo zpívat ptáci

Taky přece přežil´s jejich předků nejednu generaci

Δ

Mládí je čas, kdy není problém chytit slinu

Na to, co přijde potom, nemyslíš…

A že jsi zestárnul, rozpoznáš snadno

Už předtím než se napiješ – myslíš na kocovinu

Δ

Tenhle teď vrací na prosincovém dvorku

a všichni kolem se těší, že i s úroky –

co předtím rok si stačil povypůjčit

na živobytí v prasečím chlívku

Protože jinak by to byla vražda

Δ

Ze strachu, že mohl bych se užvaněným zdát

zmlknul jsem. Koupil pero, taky inkoust… A pak začal psát

Δ

Někdy život nedbá na pravidla – za mák ani

Nutí rozesílat parte místo novoročních přání

Δ

Slabé místo všeho vinšování:

Po záruce žádná stopa ani

Δ

Přeju Ti všechno nejlepší…

Já Tobě taky. Stejně upřímně…

Ničemo…!

Δ

Snažil se. V pondělí, v úterý, po středě čtvrtek

V pátek

to všechno sečetl. Ze všeho nejvíc se dopočítal zátek

Δ

Píšu, píšeš, píše. Píšeme

S olůvkem v pravici kdekdo je v ráži

A nikdo nemá odvahu zeptat se – Co ta slova váží?

Δ

Dokonce na útěku

můžeš se dovolat milosti léku

Jen na jediné není lék

Na nevděk

Δ

Jsou hry ochotně sehrané, dokud je zájem

Před publikem

Jsou hry bezpečně zapomenuté s posledním pamětníkem

Δ

Jaký pán, takový krám

Někdy je ovšem ten slogan bezcenný

Já sám nejeden příklad znám

kdy pán byl sytý a krám snědený

Δ

Dokavad bylo nebe bez mráčku

a nikde žádné šedivo

chodili spolu svorně. Na pivo

Pak zatáhlo se

Odešly ženy, víno vyschlo, zmlknul zpěv

Teď každý má své vlastní pití

Tomu druhému pije krev

Δ

Není každému přáno

mít pro strach uděláno

A my chováme přání

aby pokračoval ve svém nicnedělání

Δ

Za koho´s včera ještě lámal kopí

Dnes tě na lžíci vody topí

Δ

FINIS