LIBER CATENAUS

Píše S. Komenda, část 53, květen 2008

Škola hrou. Komenský

Kdyby se v mládí víc pohlavkovalo, mohlo by se v dospělosti míň zavírat. Komenda

 

 

Malajská medička v české sádře

 

Trochu to možná připomíná slovní spojení plísňový sýr v bramborákovém těstíčku nebo calamari in sua tinta, chobotnice ve vlastní šťávě. Tahle medička byla naprosto reálná, stejně jako její sádra. Jezdím s ní pravidelně autobusem na fakultu. Ona do přednášek, já ke stolu a počítači, s nimiž jsem už mnoho let srostlý. Sádra na její dolní končetině, stejně jako doprovodné berle jsem odhadl na český původ; přece si nebudou nechávat naši malajští medici posílat sádru odněkud z Kuala Lumpuru. Při tamější vysoké vlhkosti by jistě k nepoužití ztvrdla. 

Uvědomuji si, že je to banalita. Skutková podstata je prostá – zlomeniny, případně podvrtnutí kotníku se standardně ošetřují na místě, kde k úrazu došlo. Pro medika je taková zkušenost vlastně součástí jeho zdravotnické praxe. Podívá se na běžnou medicínskou situaci z druhé strany, ze strany nemocného, svého budoucího klienta. A dojde-li k tomu v zahraničním prostředí, které je samo o sobě do jisté míry exotické, nastala okolnost přispívající k hlubší paměťové fixaci.

V ohledu zlomenin dlouhých kostí, jakož i vykloubení, představuje mé senilní tělo (to není nadávka, ale jen konstatování věkové kategorie) spíše výjimku – těchto možností jsem nevyužil. Tím se liším od některých českých prezidentů, jejichž spotřeba traumatologické sádry je mimořádná – ale i od sportovců, lyžařů, běžců, tenistů a jiných lamačů rekordů. Pokud jde o sádru, není mé zdravotnické konto zatíženo ani desetihaléřem v položce nákladů. Mé zdravotní poruchy se specializují na glykémii, lipidemii, obezitu a vůbec choroby povahy vnitřní, případně neurologické. Jejich případné terapie ovšem sádru nevyužívají.

Sádra je primárně materiál stavební, využívaný při finální úpravě interiérů, dokonce i v kontextu uměleckém. Sádrové bývají začasté postavy andělíčků, zejména barokních. Nejsem historik medicíny, takže nevím, kdo a kdy pojal jako první nápad, že zlomeninu lze s výhodou fixovat v žádoucí poloze právě pomocí sádry. Materiálu, který je po jistou dobu tvárný – aby pak po poměrně rychlém ztvrdnutí, vyztužen gázou a fáči, donutil zlomenou končetinu srůstat v žádoucím směru. Někdy jsem si představoval, jaké by to bylo, kdyby ten nápad nepostihl sádru, ale třeba beton. To však napadlo nikoli lékaře-traumatology, ale italské gangstery, mafiány, kteří objevili možnost zalévat betonem dolní končetiny jedinců, jejichž další pobyt na světě se jim jevil jako nežádoucí. Navíc nijak netrvali na tom, aby šlo o končetiny zlomené nebo jen nalomené.

Sádra byla objevena jako materiál vhodný i pro novodobé umělecké využití, když se ukázalo, že volná bílá místa je možno počmárat specifickým druhem graffiti. Činí tak dovádiví studenti svým spolužákům na jejich ulomených končetinách. Horních i dolních. Možná se jednou tyhle artefakty stanou předmětem sběratelského zájmu. Samozřejmě by to předpokládalo vyšší šetrnost sanitářů při snímání sádrových trubic z uzdravených končetin. Opatrnější manipulaci s nůžkami.

V některých krajích bývá sádra nahrazována vhodnými místními materiály. Viděl jsem to zřejmě někde v televizi – možná i jako improvizaci v polním lazaretu. Vhodným se zdá být bambus. Je pružný a lehký. Navíc se při jeho aplikaci nemusí tolik spěchat jako při sádrování zlomeniny. Bambus netvrdne – jakkoli je jeho vztah k vodě rozhodně kladný.

Dá se předpokládat, že při komunikaci s domovem se zmiňovaná malajská studentka o české sádře zmíní. Do malajského povědomí tak vstoupí nejenom české pivo, moravské zelí a jiné kulinární speciality (jejichž konzumace malajskými studenty podstupuje asi cenzuru nastavenou předpisy proroka Mohameda, protože tito, soudě podle bílých šátků studentek, mají vepřové zakázáno). Taky česká sádra. Doufejme, že s její základní charakteristikou, tvrdnutím, nebudou naši zahraniční studenti spojovat natvrdlost. Intelektuální, politickou, společenskou. To by rozhodně nebylo vítáno.

 

 

Naftoví princové a česká spravedlnost

 

Spravedlnost patří k pojmům, o kterých lidská civilizace už po tisíciletí mudruje, filozofuje a žvaní. Slova snesou všechno, nestěžují si na znásilňování. Kdejaký pologramotný politik si slovem spravedlnost utírá zamaštěnou bradu a pobryndanou kravatu. Nikde ve světě si justice nedokázala s konceptem spravedlnosti prakticky poradit – což platí i v dnešní době. V tancích kolem spravedlnosti se dá najít všechno – od totální a totalitní zvůle, která se ani neobtěžuje předstíráním, že je něčím jiným než je – až po více či méně zkorumpované systémy nárokující si nálepku demokratické, kdy se subjektivní intervence vlivu moci a peněz do policejního vyšetřování a soudních rozhodování maskuje závoji politického kličkování.

U nás v Česku tomu není jinak – dokonce se opakovaně konstatuje, že patříme v tomto ohledu k zemím profláknutým, na žebříčku zkorumpovanosti justice a její nevýkonnosti si stojícím velmi vysoko.

Pohrdání spravedlností těmi, kteří byli a jsou za její ochranu a prosazování placeni, se u nás demonstruje úplně neomaleně. Příslušní ministři se cítí pod ochranou beztrestnosti úplně bezpečně. Zákony jsou formulovány tak negramotně, že umožňují výklady téměř protichůdné. Co bylo dnes bílé, zítra bude černé. Vážení všem na stejných váhách – to je chiméra, rozplývající se v právnickém mlžení.

Katarský princ byl obviněn z pohlavního zneužívání nedospělých, podroben vyšetřování a po dokázané vině odsouzen. Ministr spravedlnosti zasáhl – a odsouzeného propustil do jeho země. Každý logicky a věcně uvažující člověk se zeptal – Proč to udělal? Má snad sám kladný vztah ke zneužívání děvčátek? Nechal se podplatit příslibem akcií z nějakého naftového pramene? Nebo tak učinil za poskytnutí luxusní dovolené v Arabském moři? Sotva se sice dá cokoli z toho dokázat – logika lidského chování však činí tyto otázky oprávněnými. Bohužel, česká justice mívá a logikou pramálo společného. Vzpomínám si v této souvislosti na jednu pasáž z Haškova Dobrého vojáka Švejka. Popisuje se v ní, jak se rozzuřený vinárník s bejkovcem v ruce rozběhl za původcem jeho zloby, a hnal ho přes celou pražskou čtvrť. Když se po delším čase do svého lokálu vrátil, našel ho vypitý – a jediný zbylý host, totálně opilý, mu poté, co vylezl zpod stolu, chtěl platit dva šestáky za vypitou kořalku. Bylo sice logicky nepochybné, že za dva šestáky se takhle nikdo zřídit nemůže – na takovou logiku však česká justice nepřistoupí. V případě rakouskouherské kořalky ani v případě propuštěného katarského prince.

Teď, po delší době, byl prý katarský princ katarským soudem zbaven povinnosti nastoupit do vězení. A to přesto, že tohle byla podmínka, s níž český ministr spravedlnosti princovo propuštění domů spojoval. Zase – podle logiky – šlo o prince, není se čemu divit. Obávám se, že moc se nediví ani český ministr spravedlnosti, který tohle všechno spáchal. Dokonce mu asi ani není trapné, že byl někomu za vola. I za vola se dá být, jestliže byl za takovou roli předem vysázen tučný honorář. Zase ve shodě s věcnou logikou lidského chování.

Česká spravedlnost je dáma s vlečkou hodně ucouranou. Že by ji někdo v dohledné době vypral, se příliš nezdá. Čistého vína nikdo v justičních palácích nenaleje. České soudnictví se pohybuje ztuha, ještě vězí příliš hluboko v bahně komunistických zvráceností. Právnický stav nebo třída, chcete-li, ve značné míře reprodukuje samu sebe. To je logika, která zdůvodňuje, proč není justice schopna trestat zločiny za komunismu komunistickými soudci spáchané. Ruka ruku myje, vrána k vráně sedá a rovný rovného si hledá. A taky příbuzného, známého nebo třeba toho, kdo na mne něco z minulosti ví. To je síť, pavučina, která pevně drží a špatně se rozšmodrchává. A to nemluvím o množství a kvalitě zákonů, které produkují a schvalují parlament s prezidentem. Být tohle potrava pro lidské žaludky, měl by z ní vředy každý druhý občan.

 

 

Opice a kocour – jak se to rýmuje?

 

Rýmuje se to přes alkohol. Přes pití, napití a opití. Ve dvou vedle sebe už po dvanáct století žijících a sousedících kulturách se vytvořila pojmenování téhož jevu, totiž kocoviny, česky a německy odlišně. Inspirováno domácími poměry, vyšlo to našim německým sousedům jako Katzer, kocour – zatímco my, Češi, jsme sáhli k exotičtější opici. Zatímco u nás bývá opice oceňována kumpány postiženého jedince komentářem Ten ji má! – u sousedů to asi bývá činěno verzí – Ten ho má! Kocour je v němčině rodu mužského. Je ovšem třeba podotknout, že k jisté kontaminaci došlo – samotný fenomén opilosti nazýváme kocovinou, nikoli opičáctvím.

Tahle úvaha nás nutně zavede k situaci obecnější. Jak k tomu chudáci zvířata přijdou, aby bylo jejich (lidského i biologicky neutrálního) pojmenování zneužíváno k označení jevů svou povahou nedůstojných až hanebných a odsouzeníhodných? V souvislosti s alkoholem už pak vůbec ne – zvířata mají vůči alkoholu přirozený odpor; pokud je ovšem nějaký člověk nezkazí a na nesprávnou cestu nesvede. Ze svých zkušeností z konferencí, připouštějících přednášky i z animální fyziologie a psychologie, si pamatuji, jak obtížné bývalo pro experimentátory vypěstovat laboratorní potkany snášející alkohol. Ti byli potřební pro studium pozdějších následků pití a také pro modelové léčení alkoholismu. Mimochodem – vztah k alkoholu je jedním z dobře detekovatelných znaků člověčenství – farmakologové zjistili, že to není látka pro lidský organismus tak úplně cizorodá. Podobně jako je lidské tělo samo schopno produkovat jisté množství tak zvaných mozkových opiátů, endorfinů. Ty hrají zajímavou roli například v mechanismu tlumení bolesti. Třeba při umírání.

Přenášení (v našich pojmenováních) ošklivých lidských vlastností na zvířata se děje velice nedůsledně – jak už je u lidí zvykem. Kocouři bývají totiž lidskými miláčky, tvory zejména dnes, při nedostatku myší, pokojovými a kanapátkovými. Jak k tomu tedy přijdou, že jsou uváděni v souvislosti s projevy tak nechutnými jako je opilecký vomitus? V případě opic bych se mohl vyjádřit podobně.

Významným tvorem mého dětského a mládežnického prostředí bývalo prase. Docela pochopitelně – táta byl sedlák, chlívky měl ve všech dobách čuníky osazené. Potentáti všech politických režimů, od demokracie přes Protektorát, lidovou demokracii a reálný socialismus – měli zájem o vepřové. Ideologie sem, ideologie tam – ovar a vepřový guláš, jakož i jitrnice a uzené vykonávaly jednotící funkci podle zásady – Co ideologie rozděluje, prase spojuje. Na praseti se dá skvěle demonstrovat lidská nedůslednost v práci se slovníkem. Ožralý jako prase, špinavý jako prase, blátem zasviněný, zaprasený, tlustý jako prase. Kolik jen nadávek čerpá inspiraci u nebohých a nevinných čuníků. A to nemluvím o kancích a kaňourech jako synonymech přemrštěné a neukázněné sexuální činnosti (ta je ovšem v některých kontextech chápána jako vlastnost žádoucí a lichotka, případně projev uznání; obvykle v případech, kdy už to mužským moc nejde). Jakkoli se tedy i já občas proviním tím, že osobu mi nekonvenující nazvu prasetem, můj vztah k vepřům, čuňatům a selatům je veskrze kladný – samozřejmě pro jejich schopnost poskytnout mi svými produkty, jejichž část jsem už vyjmenoval, požitky jinak v podstatě nezastupitelné. Hlásím se k tomuto svému světovému názoru skromně, nicméně důrazně. A byv nositelem rodového erbu, neváhal bych si dát na něj vymalovat třeba jitrnici, tlačenku nebo talíř do zlatava vysmažených škvarků. Kančí hlavu ne, ta je už historicky na nejednom šlechtickém erbu angažována. Ne ovšem jako ovar.

 Možná ještě déle než prase doprovází člověka na jeho cestě civilizací pes. Nikoli jako zvíře jedlé – v našich geografických délkách a šířkách psy konzumujeme jenom výjimečně. Kdysi psi hlídali naše lidské příbytky, taky proti svým blízkým příbuzným, vlkům. Dnes už většina psů funguje jako pouhá ozdoba a náhrada věrnosti a oddanosti, kterou lidé vůči svým blízkým poztráceli.

 

 

Komu čest, tomu čest – jsou však nutné peníze?

 

Vrcholoví politici se ohánějí svou ctí jako pilná uklízečka koštětem – lid, za jehož služebníky se podle ústavy považují, jim však pořád vyčítá, že ve skutečnosti jim nejde o nic jiného než o peníze, případně další výhody. Peníze se se ctí ovšem špatně snášejí – v povědomí onoho zprofanovaného lidu je každý, kdo se peněz nadstandardně domohl, už z toho důvodu podezřelý.

Samozřejmě, že každé absolutizování a zevšeobecňování zavání libovůlí a neoprávněností, následně pak ubližováním a křivdou. Znám podnikatele, kteří se domohli, aniž by přitom podlézali závory zákonů – a dokonce ani závory slušného chování a etiky (čímž míním dobré mravy). Lidi, kteří umějí využívat svých peněz nabytých skutečným umem i prací spojenou nejednou s rizikem sklouznutí na dno. Tohle však není případ politiků – ti toho riskují pramálo (nepočítám-li ztrátu mandátu nabytého všelijak).

Vývoj několika posledních let nenasvědčuje tomu, že by se mělo podařit konflikt politické cti a politických prebend uvést do rovnováhy či dokonce přivést k třídnímu smíru. Lid, tj. občan, se nezdá být ochoten svůj názor změnit – jenom na základě přesvědčování a ujišťování, jimiž je zaplavován ze strany pánů politiků. Důvěra není zboží nijak laciné – a navíc poměrně snadno podléhá zkáze. K tomu samozřejmě přistupuje fakt, že ze strany vrcholné politiky je propast nedůvěry mezi politiky a lidem soustavně prohlubována každým krokem, jímž si ti první hmotně polepšují.

Ze svých mládežnických let si vybavuji scénu, kdy jsme v rámci secvičování na první spartakiádu v roce 1955 byli vystaveni nepřízni počasí; docela pořádné lijáky tehdy byly. Promoklí jako slepice jsme začali opuštět své semknuté řady za doprovodného nespokojeného mrmlání. V něm se objevoval argument – Tobě se to vyzývá ke kázni, náčelníku, když na nás pokřikuješ pod střechou – ale my tady mokneme! A tento vrchní cvičitel učinil něco, co nám náš argument vyrazilo z ruky – svlékl svetr a polonahý jako my vyšel na déšť. A začalo se zase ukázněně nacvičovat. Tohle je modelová situace. Ve vztahu mezi náčelnictvem či načalstvem se konflikt vyřeší, přestane-li se žvanit a učiní se třeba jenom gesto, kterým se dá najevo, že – já pán, ty pán. Na rovinu. Kdo hlásá vodu, nemá se nalévat vínem.

Podobného skutku nejsou naši politici schopni. Budou vykřikovat hesla o občanské rovnosti až do roztrhání těla – na své prebendy, které lidi tak provokují, si však nesáhnou. Ani sáhnout nenechají. Čelí jim argumenty počínaje kritikou populismu až po vysvětlování, že přece nemohou vypadat ve společnosti politiků z bohatších zemí jako jejich chudí příbuzní! Něco takového by si občan chudé země přece přát neměl! Já si ovšem myslím, že by se patřilo, aby lidé, kteří reprezentují zemi chudých lidí, činili tak se vším všudy. Tj. bez předstírání. Chudoba země, kterou spravují, je přece jedinou skutečnou vizitkou jejich vlastních schopností a výkonnosti.         

V této souvislosti si vzpomínám na argument, který v podobném kontextu používali vrcholní komunisti. Po vzoru sovětských bolševiků dávali najevo, že oni vlastně žádné platy nepotřebují vůbec pobírat! Prostě vstoupili do komunismu jako předvoj socialistické společnosti, a začali být odměňováni podle svých potřeb. Do budoucna to bude fungovat tak, že tato skupina nejprogresivnějších bude rozšiřována, až nakonec, v závislosti na růstu produktivity práce nás všech, budeme žít v komunismu a odměňováni budeme podle svých potřeb všichni. Samozřejmě všichni v té době nezavření. Někdy mi připadá, jako by představa současných politiků od představy bolševické dost opisovala. Včetně nákupu za zvláštní ceny ve zvláštních prodejnách. Jako řešení zdánlivě neřešitelného bych navrhoval, aby přestala být čest politiků spojována s jejich platy a prebendami. Aby se čest udělala sama pro sebe. Lid by jim jistě čest vzdal, kdyby netrvali na tom, že si ji dají zaplatit. Čest, která trvá na zaplacení, tak trochu smrdí.

 

 

Líná elektrárna

 

Nedávno jsem byl vezen krajem silných větrů. Krajem zřejmě větrným až povětrným, jak se dalo soudit z poměrně početných novodobých analogií větrných mlýnů. Totiž větrných elektráren, jejich elegantní štíhlé a vysoké stonky zakončené otáčivými růžicemi vyzývavě směřovaly k obloze, podobny stříbřitým kopretinám.

Vedle všeobecného dojmu z krajinného rozptýlení větrníků upoutal mou pozornost zvlášť jeden – jehož růžice vzdorovitě stála, neotáčejíc se ani po větru ani s větrem. Ostatní se svědomitě točily, transformujíce energii vzdušného proudění v energii elektrickou.

Zamyslil jsem se.

Co mohlo být příčinou takto výjimečného chování? Když vyloučím možnost individuální poruchy – napadlo mne – mohla by to být reakce větrníku na protesty, které se v souvislosti s provozem těchto zařízení, deklarovaných jako ekologická, začínají objevovat. Na některých místech se místním obyvatelům nelíbí – dočítáme se a doslýcháme, že tahle zařízení hyzdí krajinu. Postavena na vybraná místa narušují navyklé panorama, vnášejí cizorodý prvek do křivky horizontu a dokonce prý mění akustickou komponentu krajiny jakýmsi hučením, svištěním a vůbec vydáváním zvuků, které předtím krajina nevydávala. Možná se ten stávkující větrník urazil. Lidské řeči a lidský nevděk se ho dotkly. On si přece náklady, na jeho výstavbu vynaložené, poctivě odpracovává. Možná daleko poctivěji než si na svůj chleba s máslem vydělávají někteří z lidských kritiků. Elektřina je produkt hodnoty nezpochybnitelné, na trhu vyhledávaný, dokonce do valutové ciziny zpeněžitelný. Tak k čemu kritika?

S argumentem o hyzdění krajiny je to diskutabilní. Cokoli nového se postaví, musí si vybojovat nejedno utkání s tím, co lidé znají jako zvyk. Nezvyklé, ještě nezakoukané, lidské vnímání svrbí. Ta kritika je obdoba poškrábání. Elementární fyziologická reakce, obvykle vedoucí k utlumení podnětu. Jako příklad tohoto fenoménu se často uvádí Eiffelova věž v Paříži – která byla v době svého vzniku předmětem rozsáhlé kritiky osob někdy velice významných, kteří podobně jako soudobí kritici větrníků poukazovali na poškození zavedeného panoramatu metropole Paříže. Lidem soudobým připadá tato kritika dnes už úsměvná. Zvykli si. Eiffelova věž je nejenom trpěna – je dominantou Paříže, je jejím symbolem, bez něhož už by to nebylo ono. Čas je zásadním faktorem, pod jehož vlivem se lidské vnímání a lidské zvyky formují jako dětská plastelína.

Jiným hojně diskutovaným solitérem dneška je projekt Národní knihovny architekta Kaplického. Stavba je to potřebná – jakkoli se stále větší procento textů archivuje na elektronických nosičích – její konstrukce by do pražského panoramatu také nepřehlédnutelně zasáhla. Kdyby se přes výhrady pražského magistrátu stavba prosadila, za sto let by se stala pražskou samozřejmostí. Zvykli bychom si. Tedy – naše vnoučata by si zvykla.

Zajímavé je, že se nepoměrně méně namítá proti běžné, standardní výstavbě obytných domů, rodinných vilek a občanského vybavení, infrastruktury dopravní i jiné – prakticky v každé naší obci. Nemění se sice radikálně panorama – z krajiny se sice nenápadně, přesto však důkladně a rozhodně nikoli zanedbatelně ukusuje a ukrajuje z polí, lesů, luk a strání, aby se tyto přetvářely na silnice, ulice, stavební parcely – a díky bohu i na kousky zahrádek. Nedávno jsem zahlédl statistiku téměř neuvěřitelnou – za patnáct, dvacet posledních let, kdy se liberalizovalo obchodování s pozemky, ubylo tímto způsobem nějakých patnáct procent půdy. Co budou naši pravnuci jíst? Na asfaltu a betonu se daří pšenici jenom nevalně. A rodinné zahrádky nás nevytrhnou.

Ale zpátky k těm větrným elektrárnám. Panoráma je sice záležitost významná, cynicky vzato, nikdo se jej však nenají. Myslím, že bychom měli i takovou technickou věc posuzovat alespoň trochu sub specie aeternitatis.  

 

 

Televize není pro kočku – potřebujeme televizi pro psa!

 

Všude je něco. Někde mají v rodině dědečka, který pije a dělá familii ostudu, jinde puberťáka, který čmárá po všem čistém, domnívaje se, že tím se mu podaří vstoupit do dějin umění. Prostě – všude se najde bílá ovce ve stádu černých nebo alespoň strakatých. O tom, co se najde v rodině, jejíž hlavou je moje žena, se šířit nebudu. Jí by se to nelíbilo.

V našem úhledném paneláčku  je skoro dvacet bytů. Bylo by divné, kdybychom se na nějakou exkluzivitu nezmohli. A taky že ano. V jednom přízemním bytě žije – se svými pány – zpívající pes.

Psů máme v našem domě hodně. Všech velikostí, ras a temperamentů. Od pudlíků a psíků příručních až po půlmetrákové psí obry, jací kdysi, v dobách temného psího dávnověku, tahali mlékařské či řeznické vozíky. Doba moderní zbavila psy někdejšího otroctví – aby transformovala jejich roli do polohy nejbližších přátel člověka, kteří poskytují svým pánům příležitost dávat najevo jejich ušlechtilost, přítulnost a lásku. Nikdy mi totiž nebylo jasné, zdali má být ve vztahu mezi psem a jeho pánem přítulným ten první nebo ten druhý.

            Náš zpívající pes – člověk méně ohleduplný než já by ho možná označil za psa vyjícího – provozuje svou akustickou produkci v době nepřítomnosti svých pánů. Svou árii zahajuje hned poté, co ho tito opustili – a končí závěrečnými tóny s jejich návratem. Díky tomu se stává, že pánečkové našeho psího umělce odmítají informaci o akustických produkcích svého miláčka jako škodolibě a možná závistivě vymyšlenou. Oni svého psa přece nikdy výt neslyšeli.

             Pes melancholicky zpívající svou produkcí možná dokazuje mimořádnou psí věrnost. Zatímco jeho psí kolegové v jiných bytech, poté, co zaklaply dveře za jejich majiteli odcházejícími do práce, se pohodlně uvelebí na dečkách, kanapátkách nebo ložích svých pánů a pokojně i líně chrápou až do jejich návratu – náš pes teskní. Teskní oddaně a zejména nahlas. Aby z toho ostatní majitelé bytů taky něco měli.

            Nedávno, když jsem si při odchodu z domu vyslechl píseň obzvlášť dojemně tklivou, pojal jsem myšlenku, že by se s truchlícím pejskem něco mohlo udělat. Nechávaje se inspirovat chováním lidí, usmyslil jsem si, že by se náš pes mohl zabavit stejně jako se zabavují lidé, když se nudí. Televizí. Přece nemůže být nijak zvlášť obtížné naučit vnímavého psa, aby si sám bakelitovou bedničku zapnul. A pak sledoval nabídnutý program – až do návratu pánečků z práce. V tom by byl čert, aby televize inteligentního psa nezaujala! Když dokáže zaujmout ke sledování dokonce i lidi s maturitou či univerzitními diplomy? Televizní diváci, rozmazlení výkony téměř uměleckými v nekonečně nastavovaných seriálech, občas pronášejí pohrdavá slova o tom, že televizní programy jsou pro kočku. Když mohou být pro kočku, proč by nemohly být taky pro psa?

            Už jsem se pokusil promyslit svůj nápad i v rovině praktického provedení. Chtělo by to začít tím, že by se náš pes přibral do rodinného kolektivu pro večerní posezení před televizí. Stejně jako si ho někteří zhýčkaní majitelé posílají pro bačkory nebo pro pivo do ledničky, mohli by ho postupně naučit aportovat televizní ovladač a poté zapínat knoflík, který rozjasňuje obrazovku i diváckou tvář.  Řekl bych, že tenhle nácvik by mohl být zvládnutelný během několika málo týdnů.

            Jsem si vědom toho, že můj návrh jde proti myšlence, podle níž by měli občané dávat přednost aktivnímu přístupu ke kultuře a umění před jejich pasivní konzumací. V našem případě přednost psímu zpěvu před zaujatým tichým zíráním na televizní obrazovku. Jako protiargument si dovoluji upozornit, že v případě domácích psů nemusí být tahle představa úplně oprávněná. A navíc by sdílení televizních programů dále prohloubilo společenský život  psů a lidí – psi by se stávali stále více lidmi a lidé naopak. Psi by se polidšťovali a lidé popejskovávali. Byl by učiněn další krok ke sbližování živočišných druhů.

 

 

Snaha o zázrak

 

Z biblického vyprávění je znám příběh o zázraku, který velmi popularizoval Krista, příběh o přeměně vody ve víno v Káni Galilejské. Na svatbě, které se Ježíš jako svatebčan zúčastnil. Tahle story je známa i pohanům, někdejším i současným.

Je to dobrý příběh. I bez jakékoli náboženské konotace. Vyprávějící docela všedně, obyčejně, bez velkých dramatických efektů o záležitosti nevšední. Totiž racionálně nevysvětlitelné. Navíc do příběhu zapojující lidský smysl, který v této souvislosti nijak často angažován není – totiž chuť. Kontrola zázračné události bývá nejčastěji opřena o zrak (kontrola vizuální), o sluch (kontrola akustická) nebo o hmat (kontrola taktilní). Specifičnost zázraku v Káni Galilejské je i v tom, že jeho předmětem nebyl jedinec (jako tomu bylo v případě uzdravení malomocného), ale kolektiv. Množina svatebčanů (s případnou výjimkou abstinentů). Jednalo se tedy o zázrak v tomto smyslu statistický, protože hromadný.

Soudobá politika se nechává inspirovat zázrakem přeměny vody ve víno – činí tak však nikoli otrockým napodobováním. Přistupuje k otázce tvůrčím způsobem – lidem, voličům, občanům nalévá vodu politických prohlášení, slibů a vyhlídek skvělé budoucnosti – očekávajíc (ta politika), že lokající občané uvěří, že to, čím jsou napájeni, je čisté víno. Červené nebo bílé, suché, polosuché či po našem přislazené. Ona politická představa je o stupeň výš než byla strategie Kristova. Zatímco jeho zázračné úsilí se omezovalo na přesvědčování jazyků, jde úsilí politiky o krok dál – přesvědčuje mozek, aby se pokusil přesvědčit jazyk. O tom, že to, co po ponebí válí, je víno.

Při pokusech učinit zázrak to pokoušející se jedinec nemá nikdy lehké. Jako biostatistik bych se měl vyjádřit odborněji – nemá jistotu, že se mu podaří, že záměr dovede do úspěšného konce. To platí dokonce i v tom případě, že – ať už uvědoměle či se spoléháním na naivitu obecenstva – do svého pokusu zapojuje technické triky a psychologicky zavádějící momenty.

Řekl bych, že v dobách historicky dávných to měli divotvůrci snazší než kouzelníci současnosti. Dnešní obecenstvo je zhýčkáno televizí a dalšími médii. Logická promyšlenost a rafinované provedení televizních show denně, tj. každého večera, trénují divácké šedé buňky mozkové k vysoké pozornosti, která některým z nich dokonce brání ve zdravém televizním spánku. To klade mimořádné nároky na kvalitu a hlavně kvantitu politických hlásání, jejichž úkolem je vodu ve víno měnit, transformovat, převádět. Jakkoli tuhle snahu politiků vysoce oceňuji a jejich úsilí dosáhnout zázraku přeměny polykané vody ve vjem usrkávání vína fandím, nemohu než kriticky konstatovat, že se jejich usilování setkává s minimální odezvou. Tedy – s minimální kladnou odezvou. Odezva se dostavuje, nebývá však kladná. Nevím a nedokážu rozhodnout, je-li problém na přechodu mezi politickým přesvědčováním a mozky občanů nebo na přechodu mezi mozky občanů a jejich jazyky. Tento problém přenechávám zatím k odbornému zkoumání jiným. Třeba neurofyziologům.

Možná by došlo úsilí politiků vyšší účinnosti, kdyby se tito ve svém počínání věrněji přidržovali biblické předlohy. Chci tím zdůraznit, že Kristus uskutečnil svůj zázrak přeměny vody ve víno (podle biblického podání ve víno prvořadé jakosti) v prostředí svatby. V atmosféře všeobecného veselí, bohatého hodování, tanců a žertování. Co kdyby tuhle okolnost učinili i páni politici součástí své hry? Kdyby se jejich vládnutí a zákonodárcovství odehrávalo podle zásady Zítra se bude tančit všude…, Za zítřek ještě radostnější…, Když si dneska usteleme, pak si zítra lehneme… V prostředí neustálého slavení (dokonce i úspěchy by se mohly oslavovat, bez ohledu na problematičnost jejich dokazování). Nesmělo by se ovšem připustit, aby se ve slavení objevovaly přestávky. Lid je sice zdrojem veškeré moci ve státě, je však taky nedůvěřivý. Mohlo by ho napadnout, že kdo káže vodu (a její možnou přeměnu ve víno), mohl by sám sobě (pro jistotu) rovnou víno nalévat a víno popíjet.

 

 

O číslech a lidech

 

Jedinci a jednotliviny mají svá jména, názvy a označení.

Chlap, se kterým jsem se včera namazal v hospodě U rybníčka, je můj parťák Franta Nováček; pes, který mi cestou domů natrhl nohavici, byl Puňta paní Zelinové z čísla 16, a kalhoty, teď vlastně invalidu dobrého už jenom na vyhození do sběru, jsem si právě před třemi roky koupil jako módní novinku Diplomat, velikost 56, v tom renovovaném a čerstvě vymalovaném krámě za náměstím, v domě číslo 18.

Soubory, neboli množiny jedinců a jednotlivin mají vlastnost označovanou jako množství. Počet prvků množiny je číslo, udávající, kolik prvků v souboru je. Prvků popsaného, udaného, jednoznačně vymezeného a pojmenovaného druhu. Počet prvků množiny je udán číslem přirozeným; taky se označuje jako čísoa celé. Mohutnost množiny čísel celých představuje nekonečno základního, nejnižšího řádu; přirozených čísel je nekonečně mnoho, je to však nekonečno skromné, nijak se nevytahující a nevyvyšující. Při počítání mohutností množin představuje nekonečno řádu přirozených čísel něco jako zlatý standard, ke kterému se mohutnosti různých množin vztahují a přirovnávají. Matematici zabývající se teorií čísel soudí, že koncept čísla se implementoval do lidské civilizace a kultury právě ve chvílích, kdy si hominidní lovec či sběrač uvědomil, že lovců je v rojnici právě tolik, kolik je před nimi v houfu králíků – o čemž svědčila skutečnost, že každému králíkovi bylo možno přiřadit právě jediného lovce. Případně obráceně – každému lovci právě jeden králík. Od čehož byl už jediný myšlenkový krok k uvědomění si, že množina dotyčných králíků má s množinou o jejich polapení usilujících lovců cosi společného. Totiž rovnost počtu prvků v množině zahrnutých. Tak vzniklo číslo – jako počet prvků té které množiny.

Konceptem nekonečna překročil člověk hranici světa empirie. A vkročil do světa abstrakce, zázraku, který na empirii navazoval. Dotýkal se jí. Nestyděl se za ni – asi tak jako se empirie dotýká a navazuje na skutečnost v panoramatu bitvy u Lipan malíře Luďka Marolda. Nekonečno nezná zastavení – za každým prvkem nekonečné množiny lze z hlubin abstrakce vytáhnout prvek další, za oním posledně uvedeným následující. Žádná množina reálných prvků vypreparovaných z těla skutečnosti tuhle vlastnost nekonečna nemá; jenomže, přibereme-li do hry čas, začnou se mnohé reálné množiny nekonečné množině podobat. Třeba množina obyvatel této planety. Tím ovšem začíná hra, ve které vystupují jako dvojice konečno s nekonečnem, matematika finitní s matematikou nekonečna. A samozřejmě problém přibližnosti. Při jeho řešeních se ukázalo, že bývá kupodivu snazší řešit problém v prostoru nekonečných množin než v prostoru množin finitních. Nástroji matematické abstrakce. A pak, na závěr, odhadnout velikost možné chyby, kterou s sebou aplikace toho, co bylo nalezeno v abstraktním nekonečném prostoru, do prostoru finitního. Tahle chyba se ukázala často jako zanedbatelná – s ohledem na kritérium přibližnosti.

Člověk je tvor hravý. Playboy, případně playgirl. Hraví jsou dokonce i matematici – jakkoli se to na první pohled nezdá. Tak bylo objeveno, že se množina přirozených čísel chová tak trochu jako améba – nebo nějaká jiná potvora toho druhu, která po rozdělení na části dokáže dorůst do celku s původními vlastnostmi. Příkladem je rozdělení množiny přirozených čísel na dvě části – první zahrnuje čísla lichá, druhá čísla sudá. Každá z těchto částí je zase nekonečná – což se dá ověřit tím, že se snadno nalezne předpis jednoznačně zobrazující každou z obou částí na původní celek.

Zavedením dělení v množině přirozených čísel, s funkcí dělence a dělitele, se původní množina nepochybně rozrostla. Nazýváme ji množinou čísel racionálních. Dá se ukázat, že je tvořena nekonečně mnoha nekonečně velkými podmnožinami. Vzájemně jednoznačně přiřadit čísla racionální číslům přirozeným nejde. Nekonečně mnoho nekonečen vytváří nekonečno vyššího řádu. Máme na co být hrdí – zároveň by nás to však mělo učit skromnosti.

 

 

Nalezenci a osvojenci

 

Fenomén ztrácení je znám v lidské civilizaci už celá tisíciletí. Řekl bych, že od té doby, kdy se člověk ocital v situaci, kdy ztrácet bylo co. Kdy měl co ztratit. Díky tomuto fenoménu mohly vzniknout celé vědní obory – například archeologie. Kdyby historičtí i prehistoričtí lidé neztráceli, neměli by lidé doby pozdější, moderní až postmoderní, co objevovat. Nalézání je další fenomén, jehož existence je podmíněna existencí ztrácení. Nalézat, nacházet je možno jenom to, co předtím bylo ztraceno.

Archeologové pracují s časovými odstupy mezi ztracením a nalezením v řádech stovek, tisíců a milionů let. Kdybyste vyhledali archeologa s tím, že jste nalezli jehlu v kupě sena, hnal by vás svinským krokem. Tohle není pro něho zajímavé, protože seno to mohlo být nejvýše loňské. A to je pro archeologa málo archeo. Takový nález by mohl spíše zajímat majitele louky, protože jehla v kupě sena ponechaná ohrožuje zdraví jeho krav.

Pro případy ztrát a nálezů s krátkodobým časovým odstupem byly odhlasovány v parlamentech světa zákony upravující pravidla následného počínání. Byla zavedena instituce nálezného, stanovující, jaký díl hodnoty ztraceného a nalezeného předmětu přísluší poctivému nálezci formou odměny. U nás to bývalo (a snad ještě bývá) deset procent. I když nevím, zdali se dnes, v našich současných cynických a neetických společenských poměrech, ohlašování nálezů vůbec předpokládá. Možná v případech ztracených manželů, nalezených v nočních vinárnách po dopoledním znovuotevření, případně ztracených parních mlátiček, pro něž se dnes v časech kombajnů poměrně obtížně hledá soukromé uplatnění. Ohlašování nálezu portmonky napěchované tisícikorunami se asi nepředpokládá. Pokud by někoho zajímaly v té věci historické detaily z doby zhruba před stoletím, odkazuji případné zájemce na to, co o této záležitosti napsal jistý Jaroslav Hašek v Dobrém vojáku Švejkovi, případně některých svých povídkách.

Předmětem nalézání se nemusí stávat jenom věc, jistou formou materializovaná. Klobouk, kabát, rukavice, zatoulaná kráva, zaběhlá posvícenská husa. Nalézány mohou být i věci povahy abstraktní. Myšlenky, nápady – třeba neztracené, ale jenom pozapomenuté. Lidé jsou, jak známo, povah různých, někteří nápady hýří a proto si vůči nim počínají lehkomyslně, zatímco jiné nenapadne nic, kdyby si hlavu sebevíc lámali. S nápady je to jako s dětmi. Jedna k potomkovi přijde, jenom se na ni mužský podívá – a jiná ne a ne, kdyby na ni pivovarský komín padl. Zeptejte se pana doktora Hrabala, ten o tom ví své.

Je to fenomén povýtce akademický. Ne sice výhradně, protože dobrý nápad se dá najít i mimo akademický svět, ale právě mezi badateli je zdrojem mnohých specifických situací. Taky etických – a etika přichází teď, po téměř absolutním zcyničtění poměrů – zase do módy. Zejména jako vděčný, nepříliš obtížný námět pro duchaplná slovní cvičení.

Myšlenky nalezené v jisté vzdálenosti od mateřského stáda bývají potřebnými badateli s oblibou osvojovány, adoptovány a následně za vlastní prohlašovány. Někdy šťastná shoda okolností zařídí, že onu myšlenku nestačil původní majitel či držitel publikovat či dokonce odešel z tohoto světa. V takovém případě se osvojení nekladou do cesty prakticky žádné překážky. Vždycky však tomu tak nebývá – dokladem čehož je dlouhá řada historicky doložených sporů o rodičovství té které myšlenky. A nemusí jít o žádné titěrnosti a psychologické malichernosti. Pánové Newton a Leibniz nebyli žádní troškaři – přeli se o autorství infinitesimálního počtu, což byl nápad, který zásadně ovlivnil běh světa. Na internetu se prý připravují programy, které by umožnily odhalovat nezákonné osvojování si cizích nápadů. Neztracených myšlenek. Zdá se to být problém dost důležitý – naši studenti zjistili, že je snazší hodit lasem po nějaké zatoulané kravce na internetové pastvině a začlenit ji do stádečka stránek svých diplomových tezí než pracně vlastní kravičku z telátka vypěstovat. A páni profesoři nejsou rádi, když z nich někdo dělá pitomce.

                                                                                                 

 

Vedlejší účinky oteplení

 

Byl konec března, takže jsem se nacházel vlezlý za kamny. Jarní povětří, střídající rozverné vykukování sluníčka se sněhovými přeháňkami, vyvolávalo v mé stařecké mysli neklid. Obsahem mých snů se stávalo téma chalupa – se specifickým námětem dramatu o rozvážení kompostu. Vím, že jde o téma naprosto přízemní, dokonce víc – o téma až podzemní, protože kompost se následně zarývá. V mém případě není ovšem rozvoz kompostu záležitostí nijak malichernou. Je pro mne testem životaschopnosti – celou zimu jsem si představoval, jak ten kompost na kolečku rozvážím k záhonům, mým keřům a ženiným kytkám, jak jsou mi tyto byliny a dřeviny vděčné a žena mi jako vyjádření uznání peče v troubě vdolky. Už celé měsíce si říkám, že pokud se mi podaří ten rozvoz uskutečnit, můj životní prostor se rozšíří o jednu další dimenzi. Teď, na přelomu března a dubna, přišla chvíle pravdy. Předpověď počasí na víkend se zatvářila tak přesvědčivě, že bylo těžké jí neuvěřit. Sněhové přeháňky dozněly a obloha se potáhla modrým ubrusem jako nedělní stůl. Žena vytáhla z lednice krabici párků a pytlík sušenek a zavelela hlasem velikým. Podobně jako vodáci otevírají symbolickým klíčem hladiny řek, otevřela i ona chalupářskou sezónu. A na jejím úvodu se hin mělo hukázat, kdo z nás… Já nebo kompost?

Posílen ranním kafem s jedním Ibuprofenem (jako prevencí hladu a bolesti) vstupoval jsem na půdu chalupního dvorku. Naše panstvíčko se zdálo přežít úklady zimy bez větší úhony. Vichřice Emma si ze střechy chaloupky nikoli perníkové uloupla pět tašek, které už pohotový soused nahradil novými. Odkulhal jsem se zatopit v peci, abych vytvořil v promrzlé kuchyni asyl před chladem a chalupě připomněl, že jsme na ni nezapomněli. Myšlenkami jsem byl přitom jinde; u kompostu.

Když v kamnech zapraskalo, voda na čaj se ohřála a já se převlékl do pracovního, nastal čas. Přistoupil jsem ke kompostu, tváře se pokud možno odhodlaně. Otevřel jsem přední stěnu a nahlédl obsah hromady. V mých zimních snech a představách polospánku jsem přistupoval ke kompostu s rýčem v ruce, tím jsem odkrajoval úhledné kostky konzistencí připomínající sulc mého dětství a nakrájené nakládal do kolečka.

Tahle dramaticky opakovaně prožitá technologie se v reálu aplikovat nedala. Kompost neměl konzistenci sulcu. Drobil se až rozsýpal. Ženě, která cestou od rybízu k dřevníku nahlédla, se to líbilo – což dala najevo několika slovy. Co se jí nelíbilo, byly časem a tlením nestrávené kostrče dřevnatých stonků, které před časem do kompostu uložila právě ona – trčící z masy kompostu jako výčitky svědomí. Jejímu názoru odpovídal i komentář – teď bys měl tu hromadu obrátit vrchem dolů, a na záhony navážet jenom tu správně zetlelou část. Připadal jsem si jako princ v pohádce o záchraně princezny. V ruce rýč místo meče. Ta hromada byla sice nižší než hora Říp, dokonce než svatý Kopeček u Olomouce – ta pobídka však byla nad mé možnosti přibližně dvěstěkrát.

Vrátil jsem se k obrazu svých zimních snů. Přistavil jsem kolečko blíž, abych si vytvořil přiměřený pracovní prostor k nakládání. A maximálním rozmachem umožněným mým tělesným handicapem se pokusil zabořit rýč do hmoty, se kterou se seznámit tolik chtěly keře a kytky. Zaboření bylo mělčí než jsem předpokládal. Nicméně, něco na rýči zůstalo, mohl jsem to vysypat na dno kolečka a začít s dalšími neumělými replikami. Čouhající kostrče už teď nečouhaly z hromady, ale z kolečka. Neumělými kroky jsem vezl kolečko k záhonu. Nájezd z travnaté části dvorku na dlážděný chodník jsem podcenil. Kolečko na okamžik uvázlo. Hodilo zpětný chod, se kterým moje strategie nepočítala. Vyveden z rovnováhy upadl jsem na záda. Kotoul nazad jsem nedokončil celý – zabránil mi v tom zlatý déšť. Celková bilance víkendu obnášela tři odvezená kolečka kompostu, jeden pád bez přemetu a jedno vynadání ženino, že jsem na záhon dovezl i ty kostrče. Sen a realita bývají podobné, ne však totožné. Vedlejší účinky v to počítaje.

                                                                                                                

 

Praga caput regni

 

et cor Europaea. Praha hlava království a srdce Evropy. Hezky se to poslouchá, zní to lichotivě – anatomicky je to však nesmysl. Nic nemůže být zároveň hlavou i srdcem. Dokonce ani v případě pohádkového draka ne. Hlava je v případě všech organismů k tomu, aby chránila mozek a umožňovala mu ten organismus řídit – zatímco srdce je od toho, aby udržovalo organismus v činnosti dodávkou živin a kyslíku. Obojí příroda do jediného orgánu nespojila – snad ani v případě hmyzu ne – přestože tam pokročila integrace až k orgánu nazývanému hlavohrudí (doplněnému zadečkem).

Praha hlásící se ke svým přízviskům dává zřetelně najevo, že její srdce má širší záběr než její mozek. V tom se podobá dámám lehčích mravů, které také otvírají svá srdce hodně doširoka. A na kvality mozku žádný zvláštní důraz nekladou. Ostatně, v dobách, kdy byla etika v české zemi nejpřísnější, v dobách husitských, nejednou titulovali táborité Prahu nevěstkou babylonskou. To pro pražskou vlažnost k víře a oblibu frejířství, hodokvasů a vůbec požitků světských, od cesty k víře a Bohu odvádějících.

Relativní šíři srdce a omezení mozku i myšlení vykazovala Praha ve své historii nejednou. V dobách, kdy češství mělo svou komponentu jazykovou v podstatě bez nacionálních pocitů, i v dobách, kdy si český nacionalismus ekonomicky pomáhal poukazováním na zásadu svůj k svému, a domáháním se nákupu kafe a cukru výhradně v českých krámech – ale i v časech, kdy se prosadila integrální, kosmopolitní zásada, podle které žádné ochranářství nevede k dobrému. Kdy už si Praha troufala popasovat se s další středoevropskou konkurencí. Když se to do krámu hodilo, držela se Praha zásady malá, ale naše. Jakkoli bývalo jasné, že větší se živí požíráním menších a že na cizí ochranu se příliš spoléhat nemá. A že je dobré zařídit věci tak, aby se zájem našeho malého víceméně kryl se zájmem jejich velkého.

Kapitalismus má – vedle svých cynických stránek – i jednu stránku pozitivní. Ve srovnání s tak zvaně humanistickými přístupy méně předstírá. Někdy věci zjednodušuje až na samotnou dřeň – kterou jsou peníze a moc. Předpokládá, že lidský jedinec se snaží ze všech sil o sebe postarat. Vychází mu v tom vstříc tím, že dává najevo svou ochotu přimhouřit oči, nebude-li takové postarání se úplně čisté – vzhledem k zákonu a především vůči etice jednání. Policie i soudy jsou takhle na měkko nastaveny. Ten sektor lidské společnosti, který není ochoten přistoupit na takovou hru, je vytěsňován na její okraj, kde je trpěn a je mu tolerován jistý stupeň obtěžování a umožňováno přežívání z odpadků společenské produkce a jejího konzumu.

Jako hlava království českého vykazuje Praha v době současné pramálo originality. Možná je to dobře – solidní standard by nám měl vystačit. Pro rozum a rozumy zajíždějí čeští politici, řízením státu pověření, do Bruselu – případně i jiných míst, kde se o českém osudu ve skutečnosti rozhoduje. Tváříce se přitom, že naše české srdce oplývá podstatně větší kapacitou než by se podle výkonů českých mozků mohlo zdát.

Globalizace nás zbavuje jedné specifické výhody, kterou jsme až donedávna měli – byli jsme malí. I v době, kdy jsme byli poslušnou součástí sovětského impéria, moc jsme k rozhodování a řízení svých záležitostí hlavy nepotřebovali. Stačilo bystře se koukat, odhadovat směr větru a poslušně kýchat v případě ochlazení. Žádnými strategickými úvahami nebylo třeba se zatěžovat. Teď to najednou vypadalo, jako by na ramena českých mocných měla dolehnout tíha světa. A na jejich hlavy povinnost rozhodovat se o záležitostech přesahujících místní oplocení. Naštěstí se ukázalo, že to byl jenom chvilkový dojem – a že se u nás strategicky rozhodovat nebude. Pro vytvoření dojmu byla ponechána možnost tu a tam si vyhodit přes postraňky, když opozice chvilku zatáhne čehý a koalice hot. Když už nám to líp pumpuje než myslí…

 

 

Rekonstrukcí k rehabilitaci

 

Rehabilitací se rozumí znovuuschopnění, návrat schopnosti předtím pozbyté, v dobách moderních začasté pozbyté z důvodů politických, z nevůle a rozhodnutí mocných. K rehabilitování se přistupuje v obdobích politických, mocenských převratů, kdy se mění stanoviska a přehodnocují hodnoty – a samozřejmě také jejich nositelé, představitelé a reprezentanti. Člověk se totiž nejednou stává symbolem – politického názoru, stanoviska, směru a způsobu uvažování.

Akademický svět zná pojem habilitace – jako oficiální konstatování schopnosti jedince vykonávat jistý druh činnosti. Specificky vymezené, ale také doložené dekretálně; zpravidla úspěšně vykonanými komisionelními zkouškami a habilitačním spisem vypracovaným na zadané téma, který úspěšně prošel testem diskuse, kdysi označované jako učené hádání. Bývalo oblíbenou hrou komunistického režimu habilitace lidí aktuálně nevhodných anulovat. Například upřít jim právo učit a poučovat studenty. A posílat je k lopatě – která byla považována za univerzální nástroj transformace myšlení habilitovaných – po níž se těmto dávala naděje návratu k původnímu stavu poměrů. S představou mocných, že se mezitím na habilitované zapomene. Celá ta situace měla ještě druhou, tak říkajíc obrácenou stranu – na místa jedinců dehabilitovaných se formou zkrácených řízení dosazovali lidé noví, jiní, nezatížení starými předsudky, k nimž se počítaly i staré znalosti a dovednosti. Lidé tvární, věděním nezatížení. Jedinci nově habilitovaní se vmíchávali mezi zbytek habilitovaných kdysi, asi jako můj táta míchal kravám v kaličce řezanku z ječné a ovesné slámy s otrubami a řepou, aby to těm kravám lépe jelo. Když potom nastal (zatím) poslední politický převrat, žádná síla už nedokázala ten habilitačně-nehabilitovaný mišmaš zpětně rozdělit na původní komponenty poctivého na jedné a inflačního na druhé straně. Což je v podstatě i dnešní stav. Jen tak kvůli statistice – bolševici si dokázali vyrobit za svého všemocného působení nějaké tři nebo čtyři tisíce jedinců s titulem RSDr. – lidmi se zachovaným zdravým rozumem překládaným jako Rodné Strany Doktor. Tato výroba skončila teprve v létě roku 1990. O duševním stavu české společnosti vypovídá, že ještě dnes se kandidáti některých politických stran nestydí tímto profláknutým titulem se vychloubat.  

Aby se mohlo přikročit k oprávněným rehabilitacím, bylo nutné předtím a souběžně provést mnohou rekonstrukci. Rekonstrukci systému. Změnu pravidel. Obrácení ke zdravému rozumu.

Bohužel se ukázalo, že žádná rekonstrukce nedokáže vrátit k původnímu stavu parametr ze všeho nejzásadnější – totiž čas. Čas učitelů, badatelů v nejrůznějších oborech. Stejně jako se nedá rázem anulovat vliv rychle zkvašených takyodborníků, kterým bylo dovoleno celé roky mást mysli studentů, okrádat je o čas, který mohli využít k nabývání rozumného. Už dvacet let jsme konfrontováni s touto nemožností. Už dvacet let se bezradně rozhlížíme, hledajíce odpověď na otázky poškozených. A dvacet let čelíme drzosti těch, kteří jsou si dobře vědomi, že metr na ně a jejich činy nebyl nalezen. A nalezen zřejmě nikdy nebude. Ječnou a ovesnou řezanku od otrub a řepy oddělit nedokážeme. Technologie, kterou k rozmíchávání použila pohádková Popelka, obecně aplikovatelná není. Holuby je těžko přesvědčovat, že by i tady šlo o dobrou věc.

Jiná metafora mne napadla při pohledu na řemeslníky, kteří nám v těchto dnech rekonstruují v panelákových šachtách přívody vody a odpady – ve snaze habilitovat jejich funkci, dokonce na kvalitativně vyšší úrovni. Tím posledním je míněno to, že jsou někdejší železné trubky nahrazovány plastovými, čímž se zabrání přiváděné pitné vodě, aby ve chvílích dočasného odstavení provozu rezavěla a kazila se. Tam problém s časem odpadá – trubky nemají paměť a navíc i po jejich dehabilitaci mohou vstoupit do procesu využití znovu, poté, co projdou přetavením jako železný šrot v peci ohnivé. To s lidmi udělat nejde.

                                                                                                  

 

Tabulky

 

Tabulka vytvořená z dat je základním živobytím statistiky i statistika. Z tabulek dobývají informaci o chování abstraktních veličin v konkrétním světě, o vztazích, které takové veličiny mezi sebou navázaly – a v jistých konstelacích se stávají nástrojem predikce, předpovědi budoucího chování něčeho na základě chování minulého, případně na základě chování něčeho jiného. Na rozdíl od blábolů astrologických a vůbec šamanských, které si svá tvrzení vycucávají z palců, dokáží statistické tabulky uspořádat pozorování a data tak, aby v takové sestavě kápla božskou. Informaci.

Ve všeobecném povědomí je statistická tabulka fialinkou sedávající v koutě. Nikým nemilovanou, nijak neoblíbenou. Přitom jako skromná Popelka sloužící. Statistická tabulka informační smetí koštětem na hromádku smetá, aby je bylo možno na lopatku nahrnout a do změřitelné kupky shromáždit. Tuhle informační služku nejeden pologramotný žurnalista, politolog nebo politik si najímá, aby ji nutil jeho vlastní zmatené představy podpořit. Neurvale nutil, protože novinám ani televizi není skromnost vlastní.

Ve světě statistiky, zejména té analytické, matematické, se naopak řádně sestavená tabulky těší vážnosti a úctě. Tam je respektovaným zdrojem informace, bez něhož by to nešlo. Tabulka je spojena s představou množství, které dává jednotlivým pozorováním šanci projevit se. Skrze ono množství.

Specifickou odrůdou tabulek jsou tabulky frekvenční, četnostní. Libovolně rozsáhlý soubor pozorování je takovou tabulkou redukován na počet údajů, určený součinem počtu jejích řádků a počtu jejích sloupců. Minimální je přitom tabulka o dvou řádcích a dvou sloupcích, tedy mající čtyři políčka, čtyři kategorie. Samozřejmě i četnostní tabulka o jediném řádku má právo na existenci; taková však není schopna vypovídat o vztahu, ale jenom o poloze souboru dat na zvolené škále. V této podobě zaplňují četnostní tabulky stránky novin, a to nejenom v období volebních tahanic a volebního předstírání.

Na statistické tabulky padá částečně i stín pokrývající statistiku. Třeba ten, který povstal z jedné její definice. Jsou tři druhy lží – obyčejná lež, křivopřísežnictví a statistika. Je to hodnocení nespravedlivé – stejně by mohl být odsouzen nůž, který místo v bochníku chleba skončil mezi žebry přepadeného, nebo flinta, kterou hajný místo srnce střelil nevěrnou ženu. Na vině není nůž ani flinta; vinen je člověk, který ten který nástroj zneužil. Právě tak je vinen zneužitím statistiky politik, případně ten, kdo pro něho statistickou tabulku připravil nebo interpretoval.

Že se zneužít dá cokoliv, dokazuje nejpřesvědčivěji právě politika. Stačí pozorně naslouchat tomu, jak politici nepřátelských stran interpretují táž data, třeba o výsledcích hospodaření, kterému právě oni mají upravovat cestu. Zatímco pro jedny jsou tyhle výsledky důkazem jejich politické rozšafnosti, křičí ti druzí, že stát stojí na pokraji hospodářského zhroucení a totálního bankrotu. Vinou neschopnosti těch, kteří se holedbají svým manažerským výkonem.

Jedním ze způsobů lhaní skrze statistiku je falšování tabulek selektivním výběrem dat. Co se nehodí, to se vynechá – co se naopak hodí, to se dvakrát podtrhne. To se zvýrazní. Vynechávání a úprava statistických podkladů je tím druhem lhaní, za který politici nepovažují za nutné se stydět. Jenomže by se stydět měli, protože z takto vylhaných údajů se dá vyvodit cokoli.

Jiným druhem lhaní je nerespektování požadavku nezávislosti. Jestliže ve jmenované komisi  posedává houf strejců a tetek, vzájemně spřízněných zájmem o totéž, sotva se dá očekávat, že by jejich rozhodnutí nebo doporučení mělo nárok na označení nestranné. Je to podobné, jako kdyby porota soudu byla sestavena ze sousedů nebo příbuzných obžalovaného.

 

 

Zábavní a zábavný

 

Čeština je jazyk hravý, dovádivý a šmejdivý – někdy dokonce podpásově zákeřný a jindy samý žert a vtip. Pro člověka, který ho nenasával s mateřským mlékem a později pivem a slivovicí, zůstanou asi některá jeho zákoutí doživotně ve stínu.

Tvrdé a měkké y(i), i a ypsilon, byla už mnohokrát na tapetě jazykových reforem, s programem redukce nadbytečností a jevů postradatelných. Mnohokrát kritice i snahám redukcionistů a reformátorů unikla. Tradice je přece jenom síla, kterou překonat vyžaduje dostatečnou pádnost argumentů. Dvě adjektiva, od téhož základu odvozená, jenom jedním písmenem se lišící. Navíc foneticky téměř totožná. Obsahem se však odlišující dost podstatně, s minimálním formálním rozdílem dosahující potřebné odlišení obsahové.

Zábavní může být průmysl, instituce – prostě zařízení zavedené, instalované s cílem poskytovat zábavu. Obecenstvu, divákům, posluchačům. Zábavní podnik ovšem nemusí tuto funkci plnit, alespoň ne v požadované míře. Může zábavu plánovat, anoncovat, slibovat, ne však poskytovat. U zábavy jeden nikdy neví. Očekávané a slibované se nemusí dostavovat ani naplňovat. Zábavné je spojení těchto adjektiv se substantivem program. Zábavní program by měl být zábavný, měl by poskytovat zábavu. Zatímco označení zábavní na něj přilepila nějaká posuzovací komise, zřizovatelé nebo příslušný ouřad, což by podle názoru těchto mělo garantovat vlastnost objektivní, název zábavný mu může přiznat jenom jeho konzument, divák či posluchač. Taková charakteristika bude však vždycky mít predikát charakteristiky subjektivní. Jakkoli právě ona by měla být v daném kontextu rozhodující.

Stejnou techniku používá naše mateřština i v jiných případech. Kdybych měl čas, rád bych si zaexperimentoval se statistikou schopnosti rozlišit významový obsah adjektiv prodejní a prodejný – a to nejenom v jazykových kurzech češtiny pro cizince. Prodejní může být doba nebo taky cena. Katalogy uvádějí prodejní sortiment toho kterého zboží. Prodejný začasté bývá politik, ministerský úředník, někdy i celý úřad. Před patnácti lety tady úspěšně  podnikali jedinci, vycházející z předpokladu, že u nás je prodejné všechno. Prodejné, což znamená na prodej jsoucí. Lze si představit, že dojde i k nepochopení a skrze ně k maléru. Třeba když se zeptáte prodavačky, jaká je její prodejní cena. Prodejné ženy mívají své ceny – diskuse o nich v přítomnosti osoby ženského pohlaví je však záležitost neprozřetelná až riskantní.

Jiným příkladem je dvojice adjektiv berní a berný. Ačkoli zdánlivě už trochu archaická, životnost ji ještě neopustila. Berní je úřad těšící se mezi daňovými poplatníky zhruba stejné oblibě jako dentisté mezi námi dosud alespoň částečně ozubenými. Známe berní úředníky a berní správu. Tito bývají odpovědni za berní zatížení nás, občanů poplatníků. Berní bývala v minulých stoletích rula, což byla pravidla výši berně stanovující. Věcným základem obou adjektiv je sloveso bráti – s výrazně zápornou konotací. Berně neboli daň vyjadřuje výsledek aktu odnímání, braní, zpravidla peněz, občanovi, kterého stát nebo obec zpoplatnili. Berný je adjektivum snad už ani neužívané; možná by se to mělo napravit. Jeho vitalita je dosud zachována ve spojení berná mince; jde o výraz naopak s konotací pozitivní – mohou-li něčí prohlášení, případně slib být považovány za bernou minci, připomíná to středověký způsob ověřování pravosti mince jejím skousnutím v zubech. I takhle se dala testovat její ryzost. Berná mince je platidlo, které stojí za to brát jako protihodnotu za odebrané zboží, případně poskytnuté služby.

Po dopsání se hodlám odebrat do ústraní, kde provedu několik početních úkonů - očekávaje, že tím rozladím početný dav těch, jejichž přízeň mi není souzena.

Tím končí zpěvní part dnešní úvahy. Asi nebyl proveden stejně dobře, jak by učinil každý solidní, ornitologicky prověřený zpěvný pták. Není divu, naše doba není nijak zpěvně naladěna.

 

 

Soustředění na kruh

 

Jakmile začnou lidé mudrovat o vývoji života a směřování světa, obvykle dospějí – dříve nebo později – k bodu, v němž je napadne jako matematický model tohoto vývoje spirála. Kdybych to hrubě zjednodušil, vývoj je spatřován jako soustava za sebou v čase následujících kruhů, s tím, že každý je oproti předcházejícímu o něco posunut. Fyzikálním modelem této představě odpovídajícím je závitnice. Dráha, kterou sleduje matice šroubu tímto šroubem v čase kupředu vedená.

Taková představa, takový model je jednak výrazně zjednodušující, ale taká neskutečně optimistický. Zjednodušující proto, že přehlíží a nezachycuje reálně existující cik-cak pohyby, které jsou reálnému vývoji vlastní. Jde o pohyby v dimenzi ekonomické – světové i lokální krize, poklesy produkce v důsledku přírodních katastrof, ale i v dimenzi sociálně-kulturní – novodobě například diktatury komunistické, fašistické i jiné. V každé takové situaci se zdá, že lidská civilizace zacouvala zpátky ve směru k našim primátím předkům. Spirální představa vlastně chápe tyto fenomény jako náhodné jevy (odhlížeje od toho, že lze najít příčiny tyto jevy vysvětlující).

Optimismus spirální představy je především v tom, že uvažuje pouze o postupu vpřed. Pojmy vpřed a pokrok nemusí ovšem být synonyma. Je pravda, že pohyb vpřed bývá doprovázen výraznější nebo méně výraznou změnou některých parametrů stavu společnosti. Interpretovat takovou změnu jako pokrok – jako změnu žádoucí – případně jako změnu nežádoucí, to už závisí na subjektivním názoru posuzovatele. Stalin koncipoval nového, socialistického či dokonce komunistického člověka jako ideál, který bude základem budoucnosti, v níž se každému člověku dostane všeho potřebného – bez toho, že by bylo třeba živit parazity vykořisťující pracující lid. Po pár desítkách let to skončilo totálním zbídačením podstatné části zeměkoule, na níž se člověk stal bezejmenným kolečkem obrovitého soukolí produkujícího především tanky a rakety, nejlépe jaderné. Otrocká práce ubíjela po milionech politické vězně, na jejichž kostech mělo vyrůstat lidstvo absolutně svobodné. Dopadlo to ovšem tak, že se komunistický koncept svobody stal karikaturou, kolem níž jako kolem zlatého telete tančili partajní funkcionáři své častušky, zejména na prvního máje, jehož historický obsah byl surově vykastrován.

Podobně, byť v kratší časové dimenzi, katastrofou skončila nacistická idea hitlerovského Německa. Fikce rasově čistého člověka stála na písku falešné představy, dovolávající se biologické vědy. Realizace této představy, také považované za pokrokovou, dovedla Evropu do bídy a rozvratu světové války, v koncentračních táborech provozovaných pod nápisem Arbeit macht frei učinila z práce nástroj masové likvidace lidí, kteří se do rámce ideologie nehodili. V tom se nacistická i komunistická ideologie sešly na téže parketě.

V soustředění na kruh vývojových představ představují zmiňované situace jisté vybočení. Lokální časově i regionálně. Tato lokálnost ovšem může pro miliony lidí znamenat záležitost celoživotní. V takovém lokálním vybočení ze spirály světového vývoje prožijí mládí, vychodí školu, v níž deformovaní učitelé pokřiví jejich představy o světě, aby později v něm strávili podstatnou část aktivního života v jakémsi pseudoprostředí, nuceni vzývat božstva a modly, jejichž kulty formulovala usnesení ústředních výborů ve stranických sekretariátech.

Zajímavé je, že strůjci a autoři oněch pokřivených představ deklarují tyto jako hlavní vývojový proud, jako nositele všeobecného pokroku. Je to dost podobné fenoménu, kdy šamani nejrůznějšího druhu usilují být považováni za výjimečné osobnosti, za nositele výjimečných schopností a vlastností – zároveň však usilují, aby byli považování za řádné, plnohodnotné představitele vědy. Je dobré soustředit se na kruh a spirály z něj formované; už proto, abychom dokázali rozpoznat výchylky, především patologické.

 

 

Kdy se zbytečné stává škodlivým

 

Jsou věci škodlivé na první pohled. Na první zaslechnutí, na první ochutnání, na první vyzkoušení. A jiné věci, jejichž škodlivost tak zřejmá není, v jejichž případě bychom s prohlášením o škodlivosti váhali. Kdy bychom byli s jejich hodnocením zdrženlivější. K těm prvním patří celá třída věcí, kdy byly evidentně vyhozeny peníze. Kdy se utratilo za něco, co vlastně nebylo k potřebě, co neslouží, co se nedá zhodnotit. Zdá se, že hranice mezi zbytečností a škodlivostí, ve směru k té škodlivosti, bývá překročena právě faktem vynaložení peněz.

Obraťme pozornost k úsloví Čas jsou peníze. Pokud bychom je měli brát jako zkušenost směrodatnou, stane se škodlivým nejenom to, za co jsme vyhodili peníze – ale i to,

za co jsme vyplýtvali čas. Vynaložili čas, bez toho, že by se nám za to dostalo přiměřené náhrady.

Z tohoto hlediska nazíráno, stávají se škodlivými všechny zbytečné řeči. Každé žvanění k ničemu pozitivnímu nevedoucí. Tlachání nepřinášející zužitkovatelnou informaci. Mlácení prázdné slámy na politických shromážděních, v parlamentech a zasedáních sterilních, neplodných. Z toho jsou samozřejmě vyjímány proslovy a projevy, jejichž osnova je utkána ze lží. Takové patří do kategorie jevů škodlivých už z principu, protože od lži pojaté vážně může vést přímá cesta k maléru, neštěstí, katastrofě. Dějiny skýtají nespočet příkladů tohle dosvědčujících.

Klíčovým slovem verbální zbytečnosti je vata. Zatímco tahle upravená bavlna může být důležitým prostředkem třeba v ošetřovatelství, v prostoru slov a slovního prostředí je vata záležitostí zbytečnou a v souvislosti se ztrátou času spotřebovaného na její vnímání i vytváření vlastně škodlivinou.

Škody ztrátou času působené bývají také nepřímé povahy. Tím, že si subjekty v prostředí ztráceného času se pohybující zvykají, že tohle je normální. Že je normální, standardní muset poskytnout úlitbu božstvům zbytečnosti než se podaří subjektu propracovat se ke kloudné myšlence.

Samozřejmě, že tuhle úvahu lze vztáhnout i na napsané, nejenom na vyslovené. Snad jen s tím rozdílem, že noviny, knihu, leták či brožuru, o reklamě nemluvě, se dají snadněji odložit – ve srovnání s akustickým prostředím, kdy může být poměrně obtížné uprchnout, uniknout z prostředí zamořovaného prázdnými slovy; platí to rozhodně tehdy, plynou-li taková slova z úst nadřízeného.

Zbytečné se stává výrazně a přesvědčivě škodlivým v akademickém prostředí. Ve světě vědy a výzkumu, kde by mělo jít o hledání pravdy. O její odhalování. Každé zamlžování a matení je škodlivé, protože se proviňuje na tom, co je základním úkolem vědy. Kdo se angažuje na poli bádání, nemá právo působit zmatek. Je povinen svému řemeslu, své stavovské cti formulovat své výroky, své nálezy tak jasně, aby své profesní bližní neuváděl v omyl – ale naopak usnadňoval jim pochopení a porozumění toho, o čem se jedná a co je sdělováno. Tady se zbytečné stává škodlivým zcela evidentně.

 V tomto ohledu a pohledu není šamanství žádnou nevinnou hrou. Jeho škodlivost může pramenit z toho, že mate. Že předstírá, že usiluje vzbudit dojem, jako by bylo pravdivé, co nebylo nikým dokázáno. To, že se zastánci nejrůznějšího druhu šamanství dovolávají práva, aby byli demokraticky stavěni na stejnou startovní čáru s ortodoxní vědou, je vlastně znásilněním reálné skutečnosti. Věda dokázala ve své historii prokazatelně objevit mnohé, co lidem prospívá. Cestou zdravotnictví, techniky, fyziky a chemie, informatiky. Nemá tedy důvod stavět se na startovní čáru; tady nejde o demokracii, ale o zdravý selský rozum. S demokracií to nemá co dělat. Bylo by to podobné jako kdyby matka po porodu demokraticky hlasovala se svým nemluvnětem o způsobu jeho výživy.

 

 

Co se jednou naučíš…

 

Celé tohle úsloví zní Co se jednou naučíš, to ti nikdo už nemůže vzít. A z jednoho kalendáře si pamatuji omšelý vtip, který k onomu úsloví dodával … ovšem, co se nenaučíš, to ti just nikdo vzít nemůže. Zůstaneme u té základní formulace a ukážeme si, že i k ní lze dodat, ze soudobého hlediska, nějaká ta ale…

Jeden ze zdrojů vzetí, odejmutí naučeného je lidsky přirozený, dokonce vrozený – a jmenuje se zapomnětlivost. Krátká paměť. Fyziologie i empirická zkušenost člověka učí, že jednou naučené se z paměti vytrácí, že paměťový záznam slábne – a jediný způsob, jak ho v hlavě déle podržet je obnovovat jej, nejlépe občasným používáním a využíváním. Lidská paměť má v tomto ohledu vlastnost lidského svalu – netrénována slábne a chátrá.

Do paměti lidského jedince se někdy usiluje vlámat, vloupat, cizí zájem. Může mít název třeba cizí tajné služby. Tenhle fenomén je spojován s konceptem tajemství, a využíván je vyzvědači druhé strany, případně vyzvědači obojetnými, oběma stranami zaplacenými. Rovněž autory detektivek, připomínajících křížovky s tajenkami, které louskají samotní jejich autoři. Zdá se, že jedinou účinnou obranou před vyloupením tajemství je způsob naznačený druhou půlí poučení, kterým jsme tuto úvahu začali – nenaučit se, tajemství nemít, nic netajit. Při téhle strategii se dá tajemství udržet. Co jedinec neví, neprozradí. Dokonce ani tehdy ne, je-li oním jedincem žena.

Primitivní, často středověké metody vydírání tajemství jsou dnes překonané. Mučení, ve svých důsledcích následované viditelným zmrzačením těla, nahradil pokrok metodami šetrnějšími – spánkovou deprivací, rozvratem osobnosti a její sebekontroly. Pomůže i moderní chemie, která navozuje totéž rychleji a možná i účinněji. Scopolamin a jiné halucinogenní drogy. Jistou kontrolu představují i metody technické, kombinující v detektorech lži psychologické zkušenosti s fyziologickými projevy a moderní záznamovou technikou. Místo pracného bolestivého působení na končetiny natahováním na skřipec, mačkáním palce ve španělských botách a pálením boku působí moderní metody přímo na ústředí, na mozek. Odejmou mu spánek či jeho pro sebekontrolu nezbytnou část, REM fázi – a takhle se dostanou k cíli nekrvavou cestou.

Zdánlivě ještě šetrnější se zdají být postupy označované názvem brainwashing. Vymývání mozku. Už klasik této metody, Joseph Goebbels věděl, že mozek, včetně paměti, může fungovat jako nádoba, jejíž obsah lze vylívat a nádobu plnit obsahem novým, ideologicky více žádoucím. Realizačním nástrojem byly rozhlas a noviny. O půl století později rozšířené televizním vysíláním. Ve srovnání se spánkovou deprivací to chce víc času. I tady však platí, že trpělivost přináší růže – zejména tehdy, přidá-li se do této chuťovky koření zvané strach. A zároveň se pečlivě brání průniku všeho, co by mohlo povzbuzovat u posluchače nebo diváka jakoukoli formu kritického myšlení. Posloužit mohou i různé líbivé pavědy, nenápadně televizí podsouvané pod hlavičkou alternativních přístupů či dokonce alternativního myšlení.

Rozkolísanost kritérií při posuzování, co je vhodné a co je rozumné, podporuje soudobá politika. Pomáhá to totiž upevňovat v hlavách občanů představu, že je normální, aby existovaly na jednu a tutéž věc zcela protichůdné názory. Podobně jako je tomu v parlamentě. Politici by dokonce uvítali, aby bylo vymývání voličských mozků zavedeno jako povinné před každými volbami. Aby voliči přicházeli ve stavu, který býval kdysi předpisován rekrutům před vojenskými odvody – ve stavu střízlivém, s umytými krky a nohami. S modifikací toho umytí – s vypláchnutými mozky, které už zapomněly na všechny aféry, ať jich předcházející politické a vládní sezóny obsahovaly jakékoliv množství. Na korupce a podezřelé spekulace, které vyšetřovatelé a soudy zametli pod koberec, na obvinění, která vystydla vhodně načasovaným nezájmem. S pamětí je prostě radost pracovat.

 

  

Nemají mnoho, jsou však mnozí

 

Tuhle kategoriální aritmetiku chápe a perfektně ovládá každý ministr financí a premiér každé myslitelné vlády. Chápe, že jenom díky mnohosti, početnosti zpoplatněných občanů mohou nemnozí dostávat mnoho. Dokonce reálný socialismus to praktikoval – hlásaje, že ke komunismu se dá dojít postupně, nejdříve ti vybraní, kteří si to nejvíc zaslouží, s tím, že do množiny vybraných bude postupně přibíráno, až se dostane na všechny. Samozřejmě s vyloučením nevěřících, a rozhodně škůdců lidu. Tohoto žádoucího stavu, komunismu, se mělo dosáhnout snad v pětiletce páté, což se později ukázalo jako socialialisticko-realistický poetický romantický úlet, který surová realita odmítla respektovat.

Je to princip známý už od nepaměti; respektive od doby, kdy začali mocní od svých poddaných vybírat daně. Podstatou onoho principu je poznání, že žádný grošík není dost žebrácký, aby nemohl být do truhlice vladařovy zavzat. Týká se to i grošů vdov a sirotků; podstatné je, že z grošíků mnohých chudáků podle dialektického zákona přechodu kvantity v kvalitu kopa grošů přechází v kupičku zlaťáků.

Nahlíženo biologickýma očima, to, o čem uvažujeme, má vlastně svou prehistorii či fylogenezi, chcete-li, už ve světě společensky žijícího hmyzu. Včel, mravenců a tak. I v jejich případě je množství základním životním principem. Od říše lidí se odlišuje společensky žijící hmyz tím, že výjimečným jedincům – královně – je svěřována obtížná funkce plození a množení. Včelí a mravenčí ideologie je záležitost docela prostá – krmte se a množte se! ve srovnání s ohromným množstvím ideologií lidských. I když, při pozornějším pohledu, se dá tahle jednoduchá zásada i v chování lidských mocných vystopovat.

  Princip mnohosti, mnohého a zmnožování měl v lidské historii mnohé dopady. Velmi významné dopady. Stačí obrátit pozornost k dějinám českým a moravským. Jakkoli čeští přemyslovští panovníci, knížata a později králové, stejně jako vysoká šlechta, bývali často negramotní, tohle jim docházelo docela hbitě. Příjmy majitele panství závisely přímoúměrně na množství poddaných. Týkalo se to i uvažování církevních prelátů, obvykle gramotnějších. Rychlejší než čekat na přirozené rozmnožení hladovějících poddaných bylo rozmnožit jejich množství přizváním imigrantů ze sousedních zemí a krajů. V českém a moravském případě z Bavor, ze Saska, ze Slezska. Jimi byly osazovány pohraniční horské a podhorské hvozdy, v západních a severních Čechách i na severní Moravě, mezi Šternberkem a Opavou. U nás na Moravě tímto způsobem založili základy poněmčení šternberští páni, olomoučtí biskupové a opati Klášterního hradiska. Nacionalismus, který se masivně projevoval mnohem později, po nějakých šesti stech letech, a který komplikoval politické poměry Československa při vzniku samostatné republiky po skončení první světové války a znovu při hitlerovském náporu za získání Sudet, měl tedy své naprosto neideologické důvody. Peníze, příjmy naturální i robotní, výnosy z hornické činnosti.

Není bez zajímavosti sledovat, jak může faktor zmnožení lidské populace obrátit své působení opačným směrem. Jakmile narazí produktivita práce jedince na bariéru fyzických, technických a ekologických omezení, začne faktor množství lidí působit kontraproduktivně. Měřeno shůry, z hlediska fungování systému, neuvažujícího stanovisko jedince. Množství lidských jedinců v lidské pospolitosti je zajímavé, dokud jsou tito schopni kupovat produkované a platit za ně. Aby tomu tak bylo, musejí být zaměstnaní, musejí mít práci, alespoň nějak placenou. Pokud zdokonalovaná technologie výrob omezí radikálně množství potřebných lidí, rovnováha se poruší, a fenomén hladovění vede ke společenským revoltám. Mocní na tento stav musejí reagovat – jednou z takových reakcí jsou války svádějící nespokojenost a protesty lidí do vedlejších koryt, třeba etnických čistek a nacionalismu vůbec. To je běžná situace dneška – kdy podstatné procento lidí v jistých oblastech světa se stává, z hlediska trhu, zbytečným.

 

 

Důkaz kreativity

 

Mnohé řeči se vedly, vedou a jistě povedou i v budoucnu na téma kreativity a její rozdílnosti ve světě žen a mužů. Kladou se otázky, zdali je možné, aby se tvůrčí činnost jedinců jednoho pohlaví vyrovnala tvůrčí činnosti jedinců pohlaví druhého. Na kolbiště těchto zápasů vstoupil naplno feminismus, mající aktuální podobu například v tažení za zvýšením procenta vrcholových politiků v sukních.

Podle mého názoru jsou tahle tažení vedena dost nešťastně. Myslím, že v zájmu lidstva, alespoň jeho rozumné části, není, aby byli špatní, nevýkonní a zkorumpovaní politici mužští nahrazeni ženskými političkami stejných kvalit. Tím by se nedosáhlo ničeho, kromě bezvýznamné změny několika statistických čísel. V zájmu oné zmíněné části lidstva je výměna mužských politiků za ženské politiky nového ražení. Naději v tomto ohledu ovšem skýtá jenom to, že jsou ženy v jistých ohledech nikoli stejné jako muži, ale naopak podstatným způsobem od mužů odlišné.

Kreativita je v téhle úvaze pojem klíčový. Co dělá z politiky tupou byrokratickou mašinérii, je právě nemyslivost, chybějící kreativita, intelektuální nedostatečnost a tupost v ní angažovaných politiků. Diskuse a hádky o případné umocněné roli žen na politickém jevišti se, bohužel, vedou nešťastně. To je způsobováno tím, že se neustále jako standard chování vrcholného politika berou současné poměry s jejich mužskou prevalencí.

Přitom se nabízí docela přirozená ženská strategie, dovolávající se kreativních výkonů žen, které tyto demonstrují velmi přesvědčivě v dlouhodobé evidenci lidských dějin.

Možná rafinovaně a záměrně zdobí mužové své ženy šperky a drahými kožešinami, nechávají je vozit v luxusních autech a špacírovat s geneticky modifikovanými čoklíky. Tím je navozována atmosféra vnímání ženy jako ozdoby jejího mužského. To je ovšem náhled nejenom povrchní, ale především zkreslený.

Skutečnost je taková, že ozdobou ženy je především její muž. Muž, a to dokonce i muž nevěrný a přes manželské postraňky bujně vyhazující, je především ženiným produktem. Ať on sám sebehlasitěji vede řeči o mužské samostatnosti a nezávislosti. Muž je svou ženou utvářen, formován, stejně jako tato formuje knedlíky, těsto na nedělní nudle nebo vánoční cukroví. Úsloví, že přes kuchyni dokáže ženská mužského utáhnout na vařené nudli, představuje metaforu podstatně hlubší než jsou schopni páni bohemisté rozpoznat. Jsme to, co jíme. Ale nejenom to. Jsme také tím, jak jíme. Každým talířem hovězího guláše formuje žena mužův charakter. Kvalitou jeho ranní kávy rozhoduje žena o náladě svého muže, když bude v době předpolední přijímat závažná politická rozhodnutí. Nejlepší reklamou ženiny kreativity je její dobře živený a tím do dobré nálady uvedený mužský.

Na tomto místě se chci zastavit a nadechnout – abych z plných plic mohl vyslovit, co považuji za dosud přehlížený poznatek. Při hledání žen vhodných pro parlament, dokonce i pro zbytečný senát a pro ministerská křesla bychom měli odhlédnout od anonymních, tak zvaně demokratických postupů. Od voleb, v nichž každý trouba má stejnou šanci uplatnit svůj názor (který prakticky nikdy není vlastně názorem jeho) jako volič přemýšlivý a přemýšlející o tom, co právě činí.

Ženy pro vrcholná politická místa by měly být vybírány podle vzhledu a chování jejich mužů. V případě žen několikrát rozvedených pak podle vzhledu a chování všech mužů, kteří prošli jejíma rukama, ložnicí a kuchyní. Budou-li tito mužové shledáni zajímavými, dobře živenými i dobře naladěnými – buďtež jejich ženy pro vrcholnou politickou funkci uvažovány. Budiž jim dán hlas. Dá se očekávat, že o své případné poddané, o jí svěřené občany, bude pečovat jako o své muže, minulé, přítomné i budoucí. Na toto pole neorané by měly upřít svou pozornost feministky všech ražení – ale i mužové své mozky pilně užívající a zaměstnávající.

 

 

Quod licet Jovi, non licet bovi

 

Co je dovoleno bohovi, není dovoleno volovi. Tím bohem je míněn Jupiter, předsedající shromáždění bohů římské mytologie. Taky po česku Joviš. V učebnicích latiny pro začátečníky bývá toto úsloví uváděno na jedné z několika prvních desítek stránek. Možná z důvodů gramaticko-vzdělávacích, možná i pro jeho hluboce pravdivý obsah. Máloco platí tak vytrvale a nezměnitelně jako právě ono. Od časů antiky až po dnešek – a nepochybně i v hlubokém budoucnu.

Úsloví o bohovi a volovi je v zásadním rozporu se základním postulátem o lidských právech, se zákonem, který deklaruje rovnost všech před zákonem. Samozřejmě se ono úsloví bere jako metafora – na reálnou existenci Joviše nevěříme, ani my, ani zákon. Metafora vyjadřuje skutečnost, že při vztahu všeobecné rovnosti jsou si někteří ještě rovnější. Člověk nemusí být zrovna sociolog, aby viděl, že starořímské konstatování má k reálné skutečnosti mnohem blíž než základní zákon o občanské rovnosti před zákonem, vyhlašovaný za základ společenského jednání už od dob Velké francouzské revoluce. V ústavách takzvaně demokratických států. Je to už víc než dvě stě let; v oné době se ještě nikdy nestalo, že by došlo k naplnění litery zákona. Od případu Edmonda Dantese vězněného na ostrově d´If proto, aby bylo ochráněno tajemství jedné politické spekulace, přes hrůzné nespravedlnosti a milionové utýrané oběti diktatur, až po nedbalé a lhostejné soudy, v demokratických poměrech pod koberce zametající korupční kauzy zbohatlíků naší doby.

            Pořád ještě je možné, aby se jedinec cítil být bohem – dokáže-li své pocity podepřít nezpochybnitelnými zdroji moci. Má-li peníze. V době nejenom současné mít moc vždycky znamenalo mít známosti. Obojí spolu těsně souvisí – je sotva možné rozplést síť závislosti známostí a moci, pojmenovat, co je prvotní a co druhotné. Asi to vůbec nejde – podobně jako je obtížné rozhodnout o prvotnosti pravé a levé nohy, jater či ledvin, plic či srdce. Protože známosti, což je druh souvislosti a mezilidských vztahů, jsou součástí společenského fungování stejně jako silniční, letecká a železniční doprava, pošta a policie, lze předpokládat, že budou existovat věčně. Trvale budou umožňovat generování božstev, finančních a vůbec mocenských. Rovnost všech lidí před zákonem zůstane proto navždy pouhou fikcí; tu a tam narušenou postižením božských padouchů v kriminálních příbězích prezentovaných televizními pohádkami pro dospělé. Reálná skutečnost nebude nikdy odpovídat zákonu o rovnosti občanů, ať by byl tento vtloukán do hlav školáků v hodinách občanské výchovy jakkoli usilovně. Život je silnější než právnická romantika.

            Společenskou rovnováhu pomáhá udržovat a protesty občanů proti zvlášť silně do očí bijícímu znásilňování zákona o rovnosti tlumit fakt účinného utajování informace. Co oči nevidí, srdce nebolí. Pěstovat kult zákona není možné bez účinné kontroly jeho aplikace. Každé no comment je pokusem kontrole bránit v plnění její funkce. Z Olympu řeckých božstev kdysi prosákla do lidské veřejnosti informace o existenci ohně – lidem ji doručil Prométheus – a bohové okamžitě zařídili potrestání. Prométheus byl přikován ke skále na Kavkaze, kam denně přilétal orel a kloval jeho játra. Trest byl úměrný tomu, jak velice si bohové cenili jisté informace.

            Po mnoho dalších staletí i tisíciletí si mocní lidé, kteří se považovali za bohy, cenili jistých informací natolik, že kvůli nim dokonce vyhlašovali války. Například informace o tom, že Helena, žena spartského krále Menelaa, je na mladé kluky a spustila se s trojským princem Paridem, byla údajně příčinou trojské války. Když si srbský student Gavrilo Princip dovolil odprásknout rakousko-uherského následníka trůnu v Sarajevu, čímž dal najevo svou pochybnost o jeho božském poslání, bylo lidstvo potrestáno první světovou válkou. Franz Josef der Erste nebyl ovšem demokrat – a rovnost občanů před zákonem asi příliš absolutně interpretovat nehodlal. Kupodivu však nedal pana Principa popravit.

 

 

Zprávy 47

 

Vypadat moudře je náročný požadavek – ono dá dost práce nevypadat jako hlupák.

 

Nežádoucí výsledek nemusí být nežádoucí, dokážeš-li jej žádoucím způsobem interpretovat.

 

Prvním krokem k nápravě chyby je – přiznat si ji.

 

Definice: pokrokový je každý názor, který se shoduje s mým.

 

Velké myšlenky hynou na drobné připomínky.

 

Nula je věc stanoviska, jednotka je měřítkem změny.

 

Mozek není zárukou rozumu – pouze jeho předpoklad.

 

Kdo se příliš bojí, že udělá chybu, neudělá nikdy nic.

 

Nápad je blesk, kterému se podařilo zapálit knot hromničky.

 

K základním poznatkům výzkumu patří, že jablka ze stromu poznání bývají jablky sváru.

 

Nebýt nespokojenosti opic, nebyli by lidé.

 

Před cizí hloupostí se dá utéct, schovat, zmizet – před vlastní hloupostí ne.

 

I vyšší nervová soustava může mít docela nízkou úroveň.

 

Věda o člověku má za úkol vysvětlit, proč jsme, jací jsme. Základní poznatek: Je mnohem jednodušší být než vědět, proč jsem právě takový.

 

Existuje jistota založená na vědění. Existuje však také jistota nevědoucích, jistota těch, kteří nikdy nepochybují, protože žádná alternativa k danému je nikdy nenapadne.

 

Z knižní záložky: Kniha je jasně a přístupně psaná, přesto však na vysoké vědecké úrovni.

 

Je v povaze vědy usilovat, aby její nálezy byly objektivně platné – přitom však je máloco tak subjektivní, jako hodnocení, co kdo vlastně ve vědě nalezl.

 

Na světě je dost místa pro každou pravdu – pro pravdu každého člověka. S výjimkou pravdy, případně pravdy člověka, podle něhož není na světě dost místa pro každou pravdu.

 

Věda skládá obraz světa ze střípků poznatků – jenomže tmel teoretických představ, koncepcí a principů jen špatně odolává korozi času.

 

Moudrost je – mimo jiné – i schopnost smířit se se ztrátou toho, co nebylo by možno udržet, a udržet to, se ztrátou čeho nebylo by možno se smířit.

Δ

Co na to krev

Když myslím na svoji milou

krev proudí rychleji žilou

Když klečím před ní na kolenou

překročí rychlost povolenou

Když ji políbím na ústa

ta rychlost dále narůstá

Když jí rozpínám košili

krev přitom div že nešílí

Když se jí dívám na pupek

páchám dopravní přestupek

…

Přemýšlím, když jsem zas obutý

Kdopak zaplatí pokuty?

Δ

S takovú postavú

nebudeš přece postávat za starú Breclavú…

Δ

Omyl či trest anebo nemoc snad?

Čím je to, ksakru, že mám pořád hlad?

Δ

Radost se ze života vykrádá a ztrácí

když kolem vedou řeč jenom střízliví funebráci

Δ

Taky se stává –

Nejdřív se mužský přízně dožebrává

A když se mu jí dostane

přízeň ho lákat přestane

Δ

Kdo na úroku z lupu bere díl

sám se provinil…

Δ

Bývá prima

olizovat se až za ušima

dokud ještě člověk netuší

slíznout že může jednu za uši

Δ

Kdo se umí příliš bát

přicházívá o kabát

Kdo se bojí dlouhou chvíli

přichází i o košili

Δ

Muž se nadšeně netváří

když jeho děvče stojí modelem sochaři

Méně je známo, co na to poví

že byla modelem básníkovi

Δ

Dálka nedohledná…

jiná je pro káně na vlnách větru plachtící

a jiná pro myš schoulenou ve stínu meze

Δ

Sotva vycítila jeho zaječí úmysly

šla po něm jako liška

Δ

Onoho druhu pomluva nad jiné zrádná zdá se

a pod kůži se zahryzne. Když pravdě podobá se

Δ

Šťastný, kdo radovat se umí, ať cokoli zkusí

Nešťastný, kdo se šťastně tvářit musí

Δ

Kdo chce psa bít, hůl snadno najde –

ví každé odrostlejší dítě

Však nemylte se. Hůl se najde hbitě

i když pes nikde není k nalezení

Δ

Co řešívalo se kdys lítým bojem

dnes snadno rozhodne se psacím strojem

A jako tenkrát, i dnes četné rány

klapkami klávesnic jsou na cti utrhány

Δ

Když přišel k slepým jednooký, řek´ – Vidím! Pak se králem stal

A možná k spokojenosti jim potom kraloval

Pak objevil se bystrozraký, co obě oči zdravé měl

Však sotva ho král zahléd´, zvolal – Jsem král!

Na to, co kdysi říkal, nevzpomněl

Δ

Jaká to musí býti posedlost

Říct ve dvaceti – Nikdy tě nebudu mít dost!

Však ještě větší je třeba síly

bychom těm slovům uvěřili

Δ

Pro vidění toho, co bychom chtěli znát

nezáleží jen na zvětšení

Spíše než na pouhou velikost

dbáti je třeba ostrosti rozlišení

Δ

Nepostradatelnost tak usilovně dokazoval

že vydal se ze všech svých sil

Až příliš pozdě pochopil –

nemá už, čím by imponoval

Δ

Když nezdar zaskočil nás, jen šeptnul – MY

a vůbec ved´ si skromně 

Pak úspěch dostavil se. Změnil ho k nepoznání pro mě

když všude bylo slyšet – JÁ

Δ

Jsou prkna jen tak. Docela obyčejná

Pak prkna druhá, jež znamenají svět

Jakkoli však ta druhá vábí tě

nazítří, zítra nebo teď

toho si vždycky pilně hleď:

Vrzat by neměla přespříliš hlasitě

Δ

Máš rád psy? – ptala se zvědavě

a s úsměvem se naklonila k němu

Zajisté – on na to. Jenomže

před nimi pokaždé dám přednost vepřovému

Δ

Jeden znal všechno, druhý vůbec nic

třetí – od všeho polovic

Kde první poradí a druhý mlčí

má třetí plno řečí

tu z druhé ruky, tam zas z cizí hlavy

Jenom se neví, kdo škody čím napraví

Δ

V mnohém, co činíme, je bystrost ducha třeba

bychom si zasloužili krajíc chleba

Ne vždycky. Jindy zas nám úspěch přinést může

jiná vlastnost. Například hroší kůže

Δ

 O přízeň prosil: Budu spravedlivý

pílí a prací svou udělám divy!

Jsem skromný a tam z toho místa

jen pomáhat chci – věřte, dozajista!

Snad proto ne, že by mu uvěřili

Spíš – déle poslouchat bylo nad jejich síly

To místo dostal. Plní, co předsevzal si:

Jak dřív si pomohl, nadále pomáhá si

Δ

Na díle společném účast brali

a častokrát se pohádali

Teď chodí spolu do hospody

a nikde není lepší shody

Δ

Že stále vodu pil, rozum mu nezkalila

Taky však žádnou myšlenku k životu nevzkřísila

Δ

Je pravda, že se ve víně pravda najde

Však také pravdou je, že na víno nejedna pravda zajde

Δ

Býval tak protivný – kdo by o něho stáli

nikde se nenašli. I nemoci se mu vyhýbaly

Δ

Co bylo dřív – slepice nebo vejce? –

horlivě se ptali. Aniž by, třeba jen docela málo –

co dříve nebude – se zajímali

Δ

Šlapal si na jazyk. Přece však rozpoznal, že jenom vada to není

Nemusel litovat zbrklých slov. Měl čas k rozmýšlení

Δ

Do lesa dříví nosil. A ti, co se mu smáli

mezi úsměšky staré fráze za nové pravdy vydávali

Δ

Nejednou bývají pro vrabce v hrsti

holubi na střeše zdrojem mrzutostí

Δ

Jsou místa, v nichž se zrcadlí touha českého člověka

který se nijak neleká

obsáhnout svět celý

Vezmi jídelní lístek a buď si jist

že můžeš číst –

Španělský ptáček

Ruská vejce

Turecká káva

Vídeňský řízek

A moravské zelí

Δ

Nevím, jak moc se v nebi cení

když se na zemi odolá pokušení

Počítání to není snadné

Jeden je totiž pokoušen pořád a druhý nemá pokušení žádné

Δ

Proti formalismu kdo chce bojovat

ten obzvlášť na formu by si měl pozor dát

Δ

Je trapné na špalek dát hlavu

katovi pro zábavu

Δ

Vědě nemůže vůbec nic ubrat na cti a na její kráse

když v zájmu věci tvrdostí stolice – například – zabývá se

Δ

Nekárej viníka – cenu to nemá

nesaháš-li mu ani po ramena

Snadněji dosáhneš výchovného cíle

nemá-li viník pochyb o tvé síle

Jen těžko můžeš někoho převychovat

dokáže-li ti se zdarem odporovat

Δ

S chutí se zasměješ štiplavé anekdotě

pokud tě právě nepíchá hřebík v botě

Δ

Života vřavu miloval

Upadnout do ticha

se bál

V tom tichu slyšel, jak mu mozek vysychá

Δ

Zlatem svých vlasů, perlami slz, poklady svého klínu

už nejednoho přivedla na mizinu

Δ

Má provinění, prosím, posuzuj shovívavě a vlídně

Stačí tak – jednou týdně

Δ

Pravda vítězí

Moudřejší ustupuje…

Je snad pravda hlupák?

Δ

To platívalo, básníku

jen pro válečné rány

Těm, co si duši zraní

těm nikdo nedá trafiku

Δ

Znamenitě si rozuměli

den celý

Večer však zůstal osamělý –

Byl málo smělý

Δ

Někdy se v životě přihodí nehoda

Zdoláváš překážku – za ní je hospoda

Obejít nedá se – Schválnost či Náhoda?

Δ

Dlouho si pěstovali pověst, že jsou smělí

až – čeho se vlastně nebojí – zapomněli

Δ

Pamětník mnohdy mnoho zkusí

Co ještě včera dělat nesměl, dnes dělat musí

Δ

Konečně zůstali jsme sami

Nikdo nás neruší

A já ti mohu říci slova, jež sladce znějí uším

každé dámy

Jak miluji, jak mám rád…

tvůj koláč s tvarohem a rozinkami

Δ

Je přirozené toužit vyšším se zdát

Tomuto přání dá se vyhovět a přitom nemuset se namáhat

Stačí zařídit si docela málo:

Aby ti, kteří kolem tebe stáli

příliš vysoko nesahali

Δ

Jsou pomníky

které ještě dlouho po svém odhalení

samy odhalují viníky

Δ

Jediný trpaslík, třeba docela milý

nečiní dojem žádný

Je příliš nenápadný

Sedm, trpaslíků, každý docela milý

zuby vycenilo

To zapůsobilo

a velký pochopil –

Když vidí trpaslíka, že ohlédnout se patří

Možná za ním stojí trpasličí bratři

Δ

Teprve tělo jaksepatří utýrané

se krásným – raz, dva, tři – stane

Δ

Nejlíp je hodnotit básníka

který už zesnul tiše

Ten nic nenamítá

neplivá na kritika

A hlavně … už nic nenapíše

Δ

Tohle nás, braši, ještě vzruší –

dobrý vtip

Když Amor napnul svoji kuši

na nás se dívaje a míře na Venuši

trefil buclatou láhev

Ach, čert to vem´. Namířil dobře, trefil líp

Δ

Svým protivníkům vzdálen byl –

a přece ocitnul se jim blízko

aniž by jediný krok učinil.

Změnil stanovisko

Δ

Výchovné teorie jedna z velikých záhad:

Proč tě, když tě šplhat učí, neučí taky padat?

Δ

Tu a tam Múza navštíví tě, aby tě svedla

A pak, když po čase opustí tě

 jak ptáci napajedla –

Jak pozná se, zda měla s tebou dítě?

Δ

Vzkazoval svojí Múze

že po ní touží tuze

Jednou si dala říct… Stejně se nesešli

Byl pořád samá schůze

Δ

Pro každého má život jiné věno

třebaže stejně prostírá mu stůl

Tak, dejme tomu, obyčejné seno:

Jinak je vnímá mladé děvče, jinak starý vůl

Δ

Nemůže být zcela tupý

- to je přece prosté –

kdo má jazyk nabroušený

a dva lokty ostré

Δ

Jsou výtky, jež časem odpouštím

a jiné, které nikdy neprominu

Ty, co mi připomínají moji vinu

Δ

Tak to někdy chodí v životě i vědě

Rudě rozpálil se, dopad´ bledě

Δ

Vymetl kdejakou hospodu, a přitom – zboř se světe –

úplně na to stačil sám, dokonce bez koštěte

Δ

Nemá na růžích ustláno a přec ze spánku sladce vrní

Divit se bylo by zbytečné. Takhle ho nepíchá trní

Δ

Stále si stěžoval. Spokojen nebyl, žádal změnu

Konečně prokoukli ho – na rentgenu

Δ

Neměli ani zdání, proč úspěch mívá převeliký

Už vědí to. Ke svému zaměstnání si přibral další. Čistí kliky

Δ

Nebylo divu, že se nikdy nic nedověděl

ač pilně naslouchal. Na uších si seděl

 Δ

Jeho rozhled nikdy neměl půst

Viděl za roh, trávu slyšel růst

Δ

S jediným párem jel pomalu. Místo dvou zapřáhl čtyři

Neujel s nimi ani krok. Každý pár jinam mířil

Δ

Tvé dílo nechválí? Má výhrady?Buď rád a na stůl prostři!

Lepší je drsná kritika než hladká chvála – železo železem se ostří!

Δ

Zajíce v pytli koupit odmítl, a soudil, že moudrý učinil skutek

Zmýlil se. Po cestě bez pytle se zajíc z rukou vysmekl. A utek´

Δ

Přišel z deště pod okap. Do kaluže spad

Nahlas si však liboval. Nemusel v dešti stát

Δ

Nouze housti naučila Dalibora

Vždycky se však takhle pomoc nepřivolá

Δ

Bývali mladí. Na rukou nosíval ji, aniž by slovem hlesl

Pak zestárnul. A ztloustl. Ona ho podpírá. Sám by se neunesl

Δ

Dokud jí sliboval, házel hrách na stěnu

Už házet nemusí. Vzal si ji za ženu

Δ

Příliš velké sousto si ukousl, a ono ho teď dusí

Prohlédl. Příště se raději nacpe dvěma kusy

Δ

Dokud si čerta na zeď maloval, nehody se mu vyhýbaly

Uklidněn přestal – a rázem se na něho sesypaly

Δ

Do cíle doběh´ oklikou. I tohle vítězství stálo mu za chvíli hrůzy

Pak ptali se ho… Pokrčil rameny – Když mohli druzí…

Δ

Ve svém úsilí jevili horlivou píli

Ač nevěděli, co měří – přesně to proměřili

Δ

Víme to – co však s tím?V tom je měření bída

Žák jedno (možná) ví – a druhé odpovídá

Δ

Se sebou samým bojoval ze všech sil

A prohrál, přestože zvítězil

Δ

Pracuje jako kat – a jenom jedna jediná představa ho drtí

Že zrušili trest smrti

Δ

Do větru mluvil. A vítr od úst mu slova bezohledně bral

Nebyl však nespokojen. Vždyť si zařečnil – a vítr cenu slov nijak zvlášť nezkoumal

Δ

Pocty jsi převzal za hrdinství, které, jak dobře víš

 nebylo k mání

Jenže teď taky rozumíš 

proč žádný hrdina tě nezachrání

pokud to tvoje jeho a jeho tvému zase

hrdinství podobá se

Δ

Vlkovi ovčí školu dali

a se špatnou se potázali

mizerný z toho zůstal vděk

a vůbec žádný užitek

Δ

Tichý a pokorný byl ve svém díle

V životě hlučný bouřlivák – a nikdy nedosáhl cíle

Druhý se choval vždycky mile

Myšlenky drsné naopak do řádek vepsal velmi čile

A pro bezvadné chování

myšlenky došly uznání

Δ

Vědomí, že má tě ráda

svou tíhou ohýbá ti záda

Však až tě začne bolet hřbet

už bude pozdě couvnout zpět

Δ

Co bývá příjemné, bývá i zakázané

a zakázané se často příjemným stane

Co tělu příjemným býti se vidí

za to se svědomí nejednou stydí

Δ

Na náhody širokánský hřbet

mnohý hřích svůj potají jsem sved´

Polepšit se hodlám, to slibuji stále

na náhodu svedu jen hříchy nenadálé

Δ

Aby život prožil snadně, vypadat chtěl nenápadně

Nejed´ málo, nepil mnoho, vždycky prostředně chtěl z toho

V práci nevynikal ani, uhýbal i pokárání

Napůl mu vždy bylo jasno co je zlé a co je krásno

Nebyl tichý ani hlučný, hubený či příliš tučný

Uprostřed stál vždycky v řadě, do práce i při parádě

Nemíval však život snadný, přestože byl nenápadný –

Jeho nenápadnost stálá příliš nápadnou se zdála

Δ

Prý divně obědvám – jeden den tvrdou patku, druhý den čtyři řízky

To ještě nevědí, že někdy sytím se pohledem pouhým na stravovací lístky

Δ

Mladí: Do vody skočí po hlavě, vůbec se nezeptají

co vlny odnesou, co pod nimi se tají

Starý: Teplotu vody přeměří od hladiny až ke dnu

desetkrát rozhlédne se než zvedne ruku jednu

Δ

V tomhletom okamžiku

někdy tě napadne: Nejeden padesátník má cenu desetníku

S pomocí jedné struny

život se nehraje. Jiný má hodnotu vyšší: Třeba i dvoukoruny

Δ

Najevo vyšla pravda dříve skrytá

že informace, není-li využita

dost věrně podobá se zapomenuté jitrnici:

Obojí skončí v popelnici

Δ

Co dělá, dělá rád a s chutí. Že však má z toho potěšení

vůbec ho nikdo neocení

Však toho, koho k práci nutí

všichni si cení velice

Měli by proto nejvíce

si vážit, koho nic k práci nedonutí

Δ

Podle slov byli samá práce, vynalézaví, bystří a smělí

Však podle skutků uměli spíš ulejvat se

Δ

Nejednou bylo na to poukázáno

že dílo má být hojně citováno

Jenom ten stoupá do popředí

o kom prý mnozí mnoho vědí

Proto se rozhod´, že to zkusí

prorazit přece jednou musí

Nesmysly sepsal – a hned zkraje

vesele kdekdo napadá je

Tak jeho dílo – jak žádáno –

přehojně bylo citováno

Δ

FINIS