LIBER CATENAUS

Píše S. Komenda, část 52, duben 2008

 

Aljašský losos z kanadské tresky

 

Jakkoli cizokrajně název té polokonzervy vypadal, jeho zabarvení ve mně vzbuzovalo podezření, že k výrobním surovinám se přidala i tuzemská mrkev. V základní starorůžové, což je barva lososů, byly zřetelně rozptýleny výrazně červené puntíky – což je vizitka mrkve. Chuťově jsem však přítomnost karotenu neshledal. S tou mrkví je to totiž tak – už mi byl několikrát předložen pokrm, jehož popis přiznával napodobení lososa právě s účastí mrkve. A vypadal velmi podobně.

Přemýšleje o záležitostech lososů a vrtkavosti počasí, které přináší větrné bouře už v týdenních intervalech, přenášel jsem příborem obsah polokonzervy z plastové nádobky na krajíc. Jak už se při nedokonalém soustředění na pojednávanou záležitost stává, skončilo jedno lososí sousto místo v břiše na jeho vnějším povrchu. Toho břicha. A břicho jsem měl v okamžiku lososího pádu oděno trikem, do kterého jsem se už druhý den odíval při svém pracovním pobytu.

Pokoušeje se napravit vzniklou pohromu, nožem jsem šetrně sundal z trika a tedy i břicha spadlého lososa a učinil potřebné kroky k jeho opakované konzumaci. Dalším krokem bylo ohledání, nakolik se zhoršila společenská použitelnost postižené oděvní součástky. Obecně totiž platí, že pokecáním se kvalita oděvu zvýšit nemůže – a logické zhoršení kvality si žádá posouzení jejího stupně.

Triko bylo barvy spíše světlejší, takové té neutrální a nenápadné myší šedi, v odstínu téměř ladícím s barvou lososí pomazánky. Až snad na ty červené puntíky. Při bližším ohledání byla skvrna neboli flek zřetelně patrná. Jsem člověk velkorysý a navíc ještě předvídavý – kdo by mne blíže ohledával? Sedmdesátiletého dědka, jehož někdejší šarm, pokud vůbec kdy jaký byl, už dávno odvál čas (nebo jej zub času až na kořen ohlodal). A taky jsem odhadoval, že flek vyvolaný dopadem lososa na mé tělo, ještě o poznání vybledne v procesu zasychání. 

Druhý den ráno jsem si proto poskvrněné triko na tělo znovu navlékl. Flek byl téměř neviditelný, rozeznatelný pouze zrakem jedince předtím o věci informovaného.

Bohužel se takovým jedincem ukázala být má žena. Její ostříží zrak padl na mé triko v okamžiku, kdy mne míjela při přechodu z kuchyně do obýváku. Přítomnost skvrny detekovala neomylně, podobna radaru, o jehož umístění v Čechách vedeme s Američany diskusi. Věta, kterou pronášela, když mi (nijak moc šetrně) z mého trupu triko stahovala, si zaslouží zaznamenání – Dolů s tím, přece tě nepustím mezi lidi takhle upatlaného! Prohlásit nepatrnou skvrnku velikosti padesátihaléře (který má být v dohledné době ze seznamu mincí v této zemi užívaných vyřazen) za skutkovou podstatu upatlanosti mužského považuji za příklad záměny komára za velblouda. Tohle mi probíhalo hlavou ve chvíli, kdy jsem si přes ni natahoval triko náhradou za ono ze mne vysvlečené mi ženou podané.

K rozvinutí diskuse o vzniklé situaci už nedošlo. Spěchal jsem totiž na autobus. Po cestě jsem hrál hru, jaké si dost často sám se sebou hraju v situacích, kdy mne nic neruší. Jejím tématem a obsahem byl dialog o rozdílu mezi uvažováním mužským a ženským. Mužský se soustřeďuje na věci povahy zásadní, stav světa ovlivňující a měnící. Na věci světové politiky, technologického vývoje, věci války a míru. Žena si všímá estetických parametrů tohoto světa. Trvá na tom, aby muž odcházel do svého boje za svět radostnější a lepší beze skvrn na svém oděvu. Zatímco muži do vojenských muzeí ukládají prapory a korouhve zkrvavené, potřísněné blátem bojiště – ženy vyčkávají, až se muži odeberou na některou z oslav vítězství nebo porážky (samozřejmě nezaviněné) – aby nenápadně navštívily tato muzea, sňaly prapory z žerdí a – vypraly je.

Co je pro mužského svědectvím hrdinství, je pro ženu skvrnou, již je třeba co nejdůkladněji odstraniti.

 

 

Zkouška sirén

 

Do našeho životního prostředí, k atmosféře našeho města, patří jednou za čas, snad s měsíční frekvencí, zkouška sirén. Alespoň se tato dvě slova několikrát po sobě opakují, pronášená mužským hlasem, jehož témbr odpovídá závažnosti sdělovaného obsahu – bezprostředně poté, co utichl pronikavý jekot sirény a rozhostilo se ticho. Dá-li se dnes o něčem takovém jako je rozhostění ticha mluvit. Snad relativně.

Sirény jsou dědictvím či pozůstatkem dob, na které nevzpomínáme rádi. Před více než šedesáti lety varoval jejich hlas ve chvílích náletů angloamerických bombardérů na vojenské a průmyslové cíle v Protektorátě Čechy a Morava. Naštěstí nestály protektorátní průmyslové podniky v popředí zájmu spojeneckého vrchního velení; s tím, jak válka stále zužovala prostor ovládaný Německem, dostával se ovšem protektorátní průmysl do oblasti priorit – stával se totiž pro německou válečnou výrobu pořád důležitějším.

Já byl tehdy kluk venkovský – nálety se mne bezprostředně netýkaly. Neměli jsme žádný rodinný protiletecký kryt – nepočítám-li jámu vyhrabanou na zahradě, do které se v posledních válečných měsících schovávaly některé potraviny, jako třeba sádlo. Snad pro případ náhodně, omylem spadlé bomby. Nálety spojeneckých leteckých svazů byly pro mne mimořádnou podívanou na oblohu pokrytou dlouhými řadami bombarďáků, za sebou zanechávajících stopy kondenzačních čar, které se ještě dlouho po odletu zvolna rozplývaly. Podívanou, doprovázenou sbíráním stříbřitých staniolových proužků, kterými měly být rušeny signály radarů německých protiletadlových stanic.

Se zahájením studené války byly sirény znovu, po tříleté přestávce, revitalizovány a aktualizovány. V rámci tak zvané civilní obrany. I školní dítka byla instruována, co ten který signál, sirénami předávaný, znamená. Nasazení masky, organizovaný útěk do školního sklepa, zalehnutí hlavou po směru výbuchu atomového hřibu a chránění hlavy oběma rukama. Školení civilní obrany byla víceméně pravidelně opakována, bojové poznatky aktualizovány a doplňovány. Praktická cvičení probíhala v Koreji, v letech 1951 až 1953. Některá školení byla svěřována poddůstojníkům, svobodníkům, desátníkům a četařům nejbližší, zpravidla jemnické, vojenské posádky. Jednou jsme na takovém cvičení po sobě házeli kamínky a hroudami, při čemž utrpěla jedna ze spolužaček zranění oka. Výsledkem bylo – kromě získání nových civilně obranných dovedností – snížení známek z chování (někdejších mravů) v celkovém úhrnu asi deseti stupňů. Včetně mravních stupňů mých.

Psychologie zná pojem habituace. Návyk – kdy signál, informace opakovaně jedinci  (nejenom lidskému) předávaná, postupně ztrácí svou varovnou účinnost. Přesvědčivým příkladem habituace je návyk lesní a polní zvěře na hluk, šířící se stále intenzivněji ze silnic a cest do životního prostředí těchto tvorů. Srnky, zajíci, ptáci se nebojí, v poklidu se pasou pár metrů od jedoucího vlaku nebo auta. Stejně tak reagujeme my, lidé – jestliže po zaznění varovného signálu nepadají z nebe bomby, přestáváme si jej všímat. Dokud bomby padají, asociace spojující zvuk sirén s reálným nebezpečím, se naopak upevňuje.

Soudobé zkoušky sirén asi nemají jako primární cíl poučovat lidi. Vtloukat jim do hlavy, co ten který signál znamená. Krátce a dlouze, přerušovaně anebo ve zvukových vlnách. Zřejmě jde spíš o to, aby se ten, kdo je za funkčnost sirén odpovědný, ujistil, že zařízení funguje. Že siréna zvučí, houká, upoutává pozornost. Aktuální nebezpečí díky bohu nehrozí. Vlastně ne tak úplně díky bohu. Díky momentální geopolitické konstelaci, OSN, EU a NATO. Osobně jsem si svou volbu vstupu do EU spojil právě s lepším zabezpečením osudu a budoucího vývoje naší země. Že by nám někdo chtěl něco dát, darovat, považuji za naivní. Není důvod, aby nám někdo dával něco pro naše krásné oči. Na civilní obranu let reálně socialistických a normalizačních mám vzpomínky spíše povahy švejkorodé. Hlavně díky tomu, jak nám civilně obranná opatření bývala předkládána a ideologicky zdůvodňována.

 

 

Holubí pírka domova

 

Každý jsme odněkud – ale každému se nepodaří v rodném hnízdě se natrvalo usadit. Je vcelku životním standardem toto po opeření opouštět, jinde hledat větev, na které by se člověk nově zahnízdil. Někdy blízko, někdy daleko. V pádu opuštění rodného hnízda se aktivuje pojem rodáctví a  krajanství, včetně občasných návratů na rodnou hroudu. Speciálním druhem takového krajanství jsou sjezdy abiturientů.

Lidský jedinec samozřejmě žije tam, kde má střechu nad hlavou, kterou opatřit mu pomohla práce tamo provozovaná, uplatňovaná a od něho kupovaná. Cestou pracovního trhu. Přitom platí staré latinské Ubi bene, ibi patria – Kde je dobře, tam je má vlast. Já se tak stal z moravského horáka Hanákem; nikoli rodem, ale volbou, která nebyla tak úplně volbou jenom mou. Taky do toho mluvily společensko-politické okolnosti. Cestou z Horácka na Hanou jsem si udělal pětiletou přestávku v Praze, kde mne univerzita císaře římského a krále českého Karla vyškolila na matematického statistika, o něhož potom druhá nejstarší univerzita v této zemi, původně a po dobu prvních dvou století její existence jezuitská, projevila zájem.

Protože komunikace, ta verbální, zvuková a obrazová, ale i komunikace transportem zboží všeho druhu představuje dnes velice univerzální civilizační fenomén, stává se, že rodný kraj – ten nejužší i ten širší – na křídlech této komunikace něco jako pozdrav pošle.

K takovým pozdravům domova patří setkání s krajanem. Neplánované, nezáměrné, které se odehraje v rámci aktivity s rodáctvím nikterak nesouvisející. Na odborné konferenci, ale i cestou ve vlaku odněkud někam. Jde-li o setkání po mnoha letech, nastává dobrodružství poznání, kdy se ve zdvořilé debatě slovíčkem jako drápkem uvázne – aby se pak celá nit příběhu vysoukala.

Takové setkání nemusí být jenom setkáním lidí. Jedním z takových věcných setkání s domovem pro mne byl pohled z okna olomoucké tramvaje, který padl na boční stěnu menšího náklaďáku, ozdobenou nápisem Kostelecké párky, uzeniny ze Studené. Tyto pojmy vstoupily do mého klukovského světa po válce – lahůdka, kterou jsem býval od táty jenom občas odměňován. Kostelecké párky, symbolizované figurou gentlemana večerně oděného, který se zakusuje do párku v opatrném předklonu, aby si eventuálně vystříknuvší šťávou nepotřísnil frak. Mňam!

 V knížce mého dětství, Školáku Káji Maříkovi (pro mé vnučky vystupuje v této roli Harry Potter, Hrnčířů Harýk), byste našli slovo rozpíčky; jde o pochutinu, o které Kája pro její mimořádnou chutnost soudil, že neprochází žaludkem, ale odchází přímo do ledvin. Asi nebyly Kájovy předškolní znalosti fyziologie trávení nijak vynikající – jako metafora však jeho názor je docela nápaditý. Čímž chci říci, že pro mne byly kostelecké párky tím, čím byly Kájovi Maříkovi ony rozpíčky (cokoli to vlastně bylo zač).

Jiným holubím pírkem domova (byť v jeho poněkud velkorysejším pojetí) bývá jiný náklaďáček; nápis na jeho boku promlouvá o vynikajících vlastnostech lechovického vína. Jde o oblast znojemskou; Lechovice kdysi prosluly vinnými sklepy ve vlastnictví JZD Práče. Tohle víno potkáte na regálech olomouckých supermarketů jenom výjimečně – lechovická oblast je neveliká – a znojemští dobře vědí, že to nejlepší má zůstat doma a že by jej bylo pro nevytříbené jazyky nevinařů škoda.

Pozdravem domova jsou pro mne i brambory z Vysočiny. Patřívaly k nejvýraznější části flóry mého kraje. Bramborové brigády tvořily součást našeho dětského a pubertálního programu od září po listopad. Můj mlsný jazyk dodnes rozezná kvalitní žlutomasé salátové brambory od plodů moučných, při vaření se rozsýpajících. Můj rodný kraj si podržel i jistou specificitu gramatickou – zatímco spisovná čeština připouští ten brambor (maskulinum) i ta brambora (femininum), my u nás užíváme tvar to bramboro (neutrum). Možná je tento tvar nejbližší americkému výrazu potato, takže máme nárok.

 

 

Biometrie – filiálka porodnice?

 

V posledních letech se demografická statistika klientů dožadujících se biometrického poradenství, případně numerického vyhodnocení výzkumných dat, poněkud posouvá. Díky houstnoucím řadám studentek ošetřovatelství a dalších nelékařských oborů, k jejichž pedagogickým povinnostem patří vypracování a obhájení diplomových tezí, stoupá zastoupení ženské části zájemců o biometrii, stejně jako klesá jejich věk. Studentky bývají mladší než je průměrný věk badatelů z řad lékařů. Tento demografický posun se zákonitě projevuje i ve výskytu fenoménů, na které se v tomto kontextu bezprostředně nemyslí. Zájemci o biometrickou analýzu dat se tak stávají dámy ve věku plné fertility, ve svém mimoprofesním životě zakládající rodiny a věnující se přivádění potomků na svět. Troufám si říct, že příprava jejich bakalářských a magisterských disertací probíhá za doprovodu kolíbání, ohřívání mléka a kašiček, ale také činností, jejichž absolvování se dnes ještě zdá být pro vznik lidských mláďat nezbytné.

Do provozu biometrického oddělení se tyto skutečnosti promítají ve zvýšené frekvenci mladých dam s bříšky v různých stupních zakulacení, někdy takových, které do laické mužské mysli přivádějí slova jako možnost rozsypání. (Trochu mi to připomnělo nedávný pořad pana Karla Šípa, mimochodem jeden z nemnoha výtečných, v jehož průběhu potenciální účastnice olympijských her několikrát použily pojmu nasypané Číňanky – ve smyslu čínských závodnic hojně nadopovaných).

Protože jsou naše klientky ženy v rozpuku mládí, plné sil a odvahy, dokonce profesionálního optimismu, protože vzděláním to bývají zdravotní sestry – dostavují se někdy ke konzultacím v termínech tak říkajíc na doraz. Na dohled porodu. Osobně se mi nedávno podařilo propotit triko i s košilí, když mi volal jednoho dopoledne rozrušený mladý muž, který omlouval neúčast své mladé manželky na konzultaci se mnou předtím cestou internetální domluvené, s tím, že jeho žena se bohužel dostavit nemůže, protože právě rodí. Ve zdravotnickém zařízení pro tento účel systemizovaném. To moje propocení se dostavilo, když jsem si uvědomil, jak málo chybělo, abych ten porod musel zařizovat já, případně mé kolegyně – matematičky. Životní odvaha a vysoká úroveň ochoty riskovat se projevily hned poté, kdy týž mladý muž a čerstvý otec se mne dotázal, zdali by se mohla maminka čerstvě porodivší dostavit k oné konzultaci týž den, o týden později. Naše mladá generace se zdá vykazovat vysoký stupeň životní otrlosti. Nebo si myslí, že jí nic jiného než riskovat nezbývá. Nevím.

Občas zaslechnu od vedlejších pracovních stolů, kde se téměř všechny konzultace odbývají, z úst mých spolupracovnic starostlivou otázku A stihnete to? – zcela zřejmě mající na zřeteli termín související s přivedením na svět potomka už zjevně se geometricky rýsujícího. Nechtěla byste si ten termín raději posunout? Třeba odložit o rok? Jak se tak probírám svou pamětí, nevybavuje se mi jiná odpověď budoucí bakalářky či magistry, než optimisticky odmítavá. Stejně jako se moravské venkovské ženy kdysi dávno nešetřily při okopávání řepy a k porodu docházelo málem mezi řádky cukrovky – ani jejich dnešní pravnučky nejsou při okopávání řádků svých diplomek méně odhodlané.

Protože bych nerad znovu někdy propotil svou košili při představě porodu na půdě biometrického oddělení, uvažuji o sestavení seznamu pravidel, kterými by se regulovaly případné porodní aktivity, které by se tam mohly rozvinout. V zájmu potomka, ale zároveň i diplomové práce. Nemám ten projekt ještě v úplnosti domyšlený – rozhodně by však v něm měl být zahrnut požadavek, aby si klientky v naději ke konzultaci o diplomní práci se dostavující s sebou nosily onen pověstný kufřík, který má budoucí rodička v předsíni připravený. Biometrická konzultace je zřejmě situací natolik vzrušující, že by mohla fungovat i jako spouštěcí mechanismus příchodu nového človíčka na svět.

 

 

Sláma z bot

 

Mám na mysli slámu čouhající z bot politiků. Jakkoli tito se před občany i sami mezi sebou předvádějí obvykle v lakýrkách, ze kterých se slámě jen obtížně vyčuhuje, staré české úsloví na jejich chování padne jako ulité. Sláma v něm zastupuje právě to chování.

K povaze politiky patří, že si její aktéři jenom neradi nechávají koukat do karet. Dělají všechno pro to, aby jejich počínání bylo považováno za důvěrné a jako takové co nejšíře respektováno. To všechno za neustálého zdůrazňování, jak moc jim záleží na tom, aby občan byl co nejvíce informován o společenském dění. Ne ovšem o tom, na kterém se podílejí právě oni.

Horkým bramborem české politiky – rozhodně jedním z nich – je záležitost zřizování a fungování ústavu pro totalitní režimy; píšu jeho název s malým písmenem, protože si nejsem jist, zdali už je ta věc ve stavu definitivním. Taky v téhle věci sláma z bot zřetelně čouhá. Velmi zřetelně, jakkoli ti, kterých se to týká, by jistě v eventuální diskusi vydatně mlžili. Proti této instituci protestují a námitky si vymýšlejí ti, kteří pociťují, že by se jim mohlo šlápnout na kuří oko jejich svědomí. Kuří oko jejich minulosti, v níž se omočili oni nebo jejich tatíkové či dědkové.

České vypořádávání se s komunistickou minulostí probíhá velice krotce. Šlapání na kuří oka se koná jenom ohleduplně. Jedním z důsledků toho je, že jako výmluvy a vysvětlování jsou přijímány úplné nehoráznosti. Natolik úplné, že by mohly být kvalifikovány jako urážlivé – urážející soudnost těch, kteří se odvážili poukázat.

Jednou z námitek těch, kterým se zřizování ústavu pro studium totalitních systémů nelíbí, je poukazování na to, že komunistický systém prodělával vývoj. Prý k lepšímu. Podepírá se tento názor klesajícím počtem popravených politických odpůrců komunismu, nižšími tresty odnětí svobody – z doživotí na pouhých několik let. Humánnějším zacházením – vězni už nebyli svazováni do houfu drátem, do robotáren už mohli pochodovat volně. Připomíná mi to argument, že se na šibenicích používaly ve vyspělejších komunistických letech provazy z jemnějšího materiálu. Které předtím než odsouzeného uškrtily, mu nesedřely krk. Zdá se, že zřizovaný ústav nejde moc pod nos osmašedesátníkům. Reformním komunistům, kteří koncem šedesátých let takzvaně prohlédli. A v letech normalizace trpěli – v nepřízni svých bývalých spolusoudruhů. Vždycky mi na tomhle místě na mysli vytanou některé řádky z deníků Jana Zábrany. Na řadě míst v nich komentuje žádosti svých osmašedesátnických známých, které nedokázal litovat. Připadali mu jako farizejové – někteří z nich se podíleli v raných padesátých letech na perzekuci jeho otce a matky. Dokonce to byl pro něho důvod, proč nepocítil kladný vztah k chartistům – takových bývalých komunistů tam bylo podle něho moc. I mně se nezdálo nijak organické společenství Rudolfa Slánského juniora a profesora Václava Černého.

Dnešní české společenství je poznamenáno nejednou licoměrností i farizejstvím. Občas se vychrlí láva jako v případě Mašínových. Úředně byla prohlášena zločinnost komunismu – a v parlamentě se jede vesele dál – business as usual. Za čtyřicet komunistických let se podařilo režimu vtáhnout do své hry skoro každého. Více i méně, jenomže to umožňuje smlouvat. Třeba právě teď. V akademickém světě máme ve skříni kostlivce vědeckých a pedagogických hodností, na jejichž udělení se podílela politická korupce. Cítil jsem se velice špatně, když mi bylo na shromážděních politicky vyobcovaných akademiků vyčítáno, že jsme v tom nedokázali po převratu udělat pořádek. Nedokázali, protože k tomu nám chyběly síly. Řádné a neřádné bylo navzájem prorostlé jako nádor s tkání ještě zdravou. Nedokázali jsme nádorovou tkáň odstranit bez toho, že by se kus zdravé tkáně obětoval. A tohle se ani v takzvaně demokratickém systému nesmí; a šetrnější i přesnější konzervativní terapie neexistuje.

                                                                                                    

 

Nepřirozenost politiky

 

Základním, nad jiné převažujícím principem řízení systémů je homeostáza. Negativní, záporná zpětná vazba. Byla instalována Stvořitelem do živých organismů včetně těch lidských. Kybernetika pojmenovala před více než padesáti roky její součásti – řízená veličina s nastavenou žádoucí hodnotou, čidlo snímající její aktuální stav, komparátor obojího a efektor schopný anulovat průběžně zjišťovaný rozdíl. V lidském těle termoregulace, řízení glykémie a dlouhá řada jiných chemismů, zajišťujících, aby se člověk nemusel uvědoměle zabývat svým trávením (poté, co si zakoupil potraviny a nápoje) tím, že by si kohoutkem nastavoval hladiny parametrů celé řízení zajišťujících. Pozitivní zpětná vazba se v řízení systémů realizuje daleko méně často – příklady jsou systémy vzdělávání, ekonomiky a podobně – založené na principu Čím víc, tím líp. Systémy, které usilují o rozvoj, nikoli o udržení stability. Ty modeluje právě homeostáza.

Společenské systémy, jak je představují státní útvary, jsou něčím jako hybridem homeostázy a pozitivní zpětné vazby. V perspektivě několika let je žádoucí stav systému nastaven jako pozitivní feedback – volební programy politických stran plánují rozvoj, státní rozpočet s přebytkem, vyhlazení státního dluhu a všeobecnou podporu prorůstových opatření. Nástrojem pro tohle je třeba daňová politika státu.

Konfrontujeme-li kybernetické schéma řízení s realitou řízení společnosti, která se nazývá demokratickou, nemělo by naší pozornosti uniknout, že není tak úplně jednoznačně vymezeno to, čemu říkáme žádoucí stav systému. Vládní koalice jej ve vládním prohlášení vymezen jistě má – co je však ve slovech prohlášení dáno, nemusí vůbec být cílem reálného směřování v denní praktické politice. Ta musí nevyhnutelně lavírovat mezi deklarovaným optimem a ve vládě a parlamentu protlačitelnou možnou realitou. V krátkodobé dimenzi má vlastně řízení charakter spíše homeostatický – jde o udržení toho, co je. Udržení pozic. Předmětem řízení je udržet kolísání regulované veličiny, například stavu státních financí, v mezích politicky obhajitelných před útoky opozice či kolísavých členů vládní koalice. Příkladem takové neustálenosti žádoucího stavu systému je dnešní situace v dimenzi zdravotnictví, kdy opozice vyhrožuje vládní koalici, že jimi proklamovaný žádoucí stav zdravotnictví okamžitě po převzetí vládní moci zruší a za optimum prohlásí předchozí stav systému. V tomhle má ovšem řízení lidského společenství k řízení lidského organismu velice daleko.

Zajímavá může být konfrontace řízení, které bylo vlastní komunistické diktatuře, se základním kybernetickým schématem. Tam žádná demokratická diskuse na parlamentní a vládní úrovni neexistovala; žádoucí úroveň nastavení regulovaných veličin byla perfektní – samozřejmě z ryze formálního hlediska (odhlédneme-li od změn stranických linií). Čeští komunisté šli v regulaci ještě dál a hlouběji – aby mohli kopírovat sovětské řízení do poslední mrtě, přibližovali československou realitu co nejvíc realitě sovětské. Zvlášť dobře to bylo patrné v zemědělství, které považovali partajní vojevodové za nutné nejdřív rozbít a zničit, aby mohli sovětský vzor, mužický a carský, věrněji aplikovat. V mnoha ohledech to byl návrat o sto let zpátky – k nastolení roboty a dokonce jistých prvků nevolnictví.

Komunistický způsob regulace vyloučil ze systému řízení negativní zpětnou vazbu snad úplně. Chybělo měření skutečného stavu věcí, chyběla čidla. Rozdíl mezi stavem žádoucím a skutečným se maskoval, předstírala se shoda. Tak dlouho, až napjatá struna předstírání praskla a domeček z politických karet se zhroutil.

Předstírání zůstává momentem nepřirozenosti politiky a politického řízení i dnes. Také dnes se pravda o stavu systému stává obětí partajní krátkozrakosti, okamžitý prospěch se nadřazuje dlouhodobé perspektivě. Život většiny politiků je povahy jepičí. Nahrábnout si – a vytratit se do ztracena nestíhatelného alibismu.

 

 

Zdravotně politické příštipkaření

 

Zdravotní politika je politika. Jako každá jiná, i ona je nedůsledná, nesystematická, ponechávající pootevřená dvířka subjektivním intervencím mocných, bez ohledu na to, že o podstatě věci, do níž zasahují, nemají ani ponětí. Že jediné, oč své oprávnění intervenovat opírají, je přesvědčení, že s úřadem dostává člověk i rozum a potřebné znalosti a schopnosti. Což je hluboký omyl, prožívaný všemi politiky, co jich země na svém povrchu nosila.

Jedním z klíčových témat a možná dokonce tématem nejdůležitějším zdravotní politiky je zdravotní pojištění. To, o kterém se velkými slovy promlouvá jako o solidaritě mezi slabými a silnými, zdravějšími a nemocnými, bohatšími a chudšími. Tato solidarita se neuskutečňuje cestou charitativní, nabádáním bohatších a zdravějších, aby myslili na své bližní chudší a nemocnější než jsou oni sami. Tato solidarita se realizuje cestami náhody. Jediným mechanismem, který dokáže odolávat lidské chamtivosti a touze získat výhody na úkor jiných. Mechanismem, který nechtěli pustit do hry projektanti české privatizace před téměř dvaceti lety. Vrcholoví čeští političtí manažeři, kteří neodolali pachu peněz, jejž navětřili nad mršinou rozkládajícího se českého zestátněného majetku. Do jejich hry se jim náhoda nehodila. A nebylo zase tak obtížné, aby dokázali zabránit nepříliš gramotnému českému občanstvu v jejich kibicování a nahlížení do karet rozdávaných těmi, kdo v rukou drželi moc.

Koncept zdravotního pojišťovnictví vychází z představy, že – zhruba řečeno – nemoc přichází ke člověku jako náhodný jev, jehož výskyt se dá popsat jenom populačními parametry. S jakou pravděpodobností, v závislosti na věku a dalších parametrech určujících stav prostředí. Zdravotnické statistiky dokáží evidovat a spočítat, kolik je v úhrnu zapotřebí peněz k tomu, aby se výzvě přírody mající podobu komplexu v úvahu přicházejících chorob dokázalo čelit. Tahle suma se konfrontuje se zdroji, jak se tyto shromažďují ve státní kase. Vždycky se dojde k základnímu poznání, že zdroje nestačí. Lidé totiž musejí čelit nejenom nemocem, ale také hladu a zimě, musejí se vzdělávat ve školách, potřebují bydlet a myslit na to, jak zajišťovat obranu země. Výsledkem takové konfrontace je sestavení priorit v dimenzi úhrady potřeb. Daně, které do státní pokladny peníze přisouvají, zahrnují i platby lidí na úhradu zdravotních nákladů. Ve státní pokladně dochází k jisté emulgaci a egalizaci peněz podobně jako se to děje s mlékem v mlékárně. Různí lidé platí odlišné částky, podle výše svých příjmů. Z úhrnu vyhrazenému pro zdravotnictví se vynakládají peníze občanům podle jejich potřeb. Podle nákladů, které si vyžaduje léčení jejich choroby. Tohle je princip. Díky náhodě, která rozhoduje o tom, na koho připadne ta která nemoc, bohatší a zdravější neprotestují. Jeden nikdy neví, na koho náhoda ukáže prstem. Do svých úvah dokáže racionálně zapracovat chování náhody jenom málokdo.

 Jako všechno, nač lidé sáhnou, také zdravotní pojištění se dá zneužívat. Předstírat a lékaře šidit. Tu více, tu méně. Díra se v síti vždycky najde. Ani kontroly nejsou všemocné. A tak napadlo politiky přistoupit k záležitosti zneužívání z druhé strany. Nejenom přistihovat šidící a trestat je. Postupovat tak říkajíc pozitivně – odměňovat ty, kteří ze zdravotního pojištění čerpají málo. Nepotřebují to, protože zdravě žili a žijí. Nekouří, nepijí, nepřejídají se. Pohybují se, i když nemusejí. A hlavně, narodili se se zdravým kořínkem. Zdravotní politika navrhuje udělovat lidem, kteří zdravotní dávky nečerpají, nějakou formou bonus.

Nemám nic proti tomu. Tahle úvaha je racionální. Šidit se nemá. Jistý, řekněme principiální problém vidím v tom, že odměňování zdravých a nemocenské dávky nečerpajících jde proti duchu solidarity podpírané náhodou. Rozhodování náhody, té jediné spravedlivé na tomto světě, se omezuje, ohraničuje nebo dokonce vyřazuje. Je to rozhodně příštipek nekoncepční – jakkoli vedený dobrým úmyslem. Náhodu nelze politicky regulovat – to nemůže dopadnout dobře.

 

 

Co také patří k údělu biostatistika

 

Empirické obory, hojně využívající biometrie či biostatistiky (lékařský a zdravotnický výzkum k nim patří) sdílejí se statistikou (a statistiky) také odpovědnost za případné nedostatky a chyby, bez kterých se zkoumání obvykle neobejde. Tohle sdílení odpovědnosti typu Ty jsi jako růže, kdopak za to může… je tedy záležitost živá, které nic lidského není cizí. Dost často se manifestuje v okamžiku, kdy do procesu bádání a pokusu vybádané zveřejnit zasáhne činitel vnější, kterým je recenzent redakční cestou se dožadující nápravy napsaného, projasnění důkazů autorských tvrzení a – last but not least – podrobnějšího zdůvodnění, proč byla použita právě taková statistická technika, jaká použita byla.

Taková chvíle patří k těm, které jsme si zvykli označovat jako lámání chleba. Důvod spočívá v tom, že nikomu se nechce vytáhnout si kratší slámku. Jenom neradi slyšíme o svých chybách, o svých nedokonalostech, o vlastní nedůslednosti. Dokonce, nedej Bůh, dokonce o své hlouposti. A tak dochází k tomu, že badatel, ve vší úctě a korektnosti, obrací svůj tázavý pohled na statistika, který data, jím pracně vydřená z těla matky Přírody, proháněl kafemlejnkem biostatistické technologie.

Statistik, jako příslušník jedné matematické pododrůdy, je taky jenom člověk. Jakkoli se ještě dnes najdou lidé, kteří o této skutečnosti pochybují. Vzpomínám si na klasickou anglickou knihu, v níž jistá ctihodná dáma, při sdělení, že její vnučka se hodlá provdat za statistika (a to je Anglie zemí, která přivedla statistiku jako vědní obor na svět), zpochybnila její volbu otázkou, zdali se statistikové rozmnožují stejným způsobem jako jiní lidé; domnívala se totiž do té doby, že se tito tvorové rozmnožují nepohlavně, například pučením, dělením či nějakou formou odnožování. Navíc namítala, že život se statistikem musí být přece příliš nudný – i na anglické poměry.

Jsa tedy také člověkem, ani statistik není rád, je-li jeho intelektuální schopnost, potažmo jeho odborná znalost zpochybňována. Na této bázi se tedy vede diskuse mezi ním a badatelem. V atmosféře hledání zdrojů možného pochybení či neúplnosti rukopisu proto, zcela v duchu očekávání, nenápadně koluje také otázka Kdopak za to může?

Připustíme-li ke slovu i věcnou logiku, zdá se, že badatel by měl přebírat odpovědnost za všechno, co se odehrávalo a svůj původ bralo při pořizování dat, až do okamžiku, kdy tato předal do rukou statistika ke zpracování v užším slova smyslu. V této fázi výzkumu je možných zdrojů chyb celá řada. Především způsob pořízení vzorku z referenční populace. Snese vzorek bez začervenání označení reprezentativní (zásadní pro možnost zobecňování nálezů na něm zjištěných pro populaci) a randomizovaný? Tohle je ovšem otázka pro oba – badatele i statistika. Zásadním způsobem ovlivňuje reliabilitu závěrů při přechodu od vzorku k populaci. Stejně jako otázka dotěrně (a docela běžně) kladená – po dostatečném rozsahu vzorku. Další série otázek směřuje k validitě měření. Byly vybrány proměnné, které jsou podrobovány měření, opravdu tak, aby to, co je měřeno, bylo zároveň tím, co má být měřeno? Pokud ne, dá se očekávat zkreslení opravdu zásadní.

Co je božího, má se dát bohu, co je statistikovo, statistikovi. Za aplikaci matematické technologie testování, případně odhadování, za průběh statistické indukce odpovídá on. Dnes se jedná zejména o nevhodnost volby takové technologie – protože i profesionální statistikové používají software dodaný tak říkajíc na klíč. Jeho bezchybnost se nezkoumá, tu zaručuje dodavatelská firma. Nebylo tomu tak vždycky, ještě před nepříliš mnoha lety si statistikové svoje matematické postupy sami programovali. Tady se statistik své odpovědnosti nesetřepe, chybná volba je jednoznačně jeho parketou. Přesto všechno pořád zůstává prostor, řekněme, společné odpovědnosti. Pojmenovat ho můžeme i jako prostor interpretace vybádaných výsledků. Ta by se měla střídmě omezovat na zobecnění oprávněné; nepokoušet se pronikat do širších luhů a hájů, hříbata svých závěrů na nich nepopásat.

                                                                                                             

 

Bratři Mašínové – jablka, která dopadla blízko stromu

 

Diskuse probírající okolnosti a dramatický průběh útěku skupiny Mašínových a jejich přátel z komunistického Československa je silně poznamenána tím, že není respektován požadavek ohledu vůči dobovým konstantám. Situace roku 2008 je zásadně jiná než byla ta začátkem padesátých let; dokonce jiná než byla situace let sedmdesátých a osmdesátých. Pojem zabití a vražda měl jiný význam v kontextu masového vraždění o znásilňování práv člověka ze strany komunistického státu než v kontextu vládnutí partajní byrokracie, která si „vystačila“ se společenským vyřazováním nepohodlných lidí anonymním telefonickým zavoláním.

Raná padesátá léta jsem prožil jako kluk a jako student reálného gymnázia. Ke studiu jsem byl přijat díky tomu, že mi Náhoda byla nakloněna – jako by tušila, že v čase své dospělosti vstoupím natrvalo do jejích služeb jako matematický statistik. To působení náhody bylo v tom, že mého tátu – kulaka nikdo v sídle školy (a okresního výboru KSČ) osobně neznal. Hlavně díky tomu, že o nedělích po ranní navštěvoval táta hospody a svá piva popíjel jinde. Síto kádrových procedur mívalo tu a tam díry; a já se snažil být studentík nenápadný, své občanské druhořadosti si vědomý. Tahle idyla komunistické nedůslednosti nemohla vydržet věčně. Po dvou letech se bolševická bdělost probrala ze spánku a ruka třídního boje mne uchopila za límec. V září 1953 jsem měl být jako kulacký syn ze školy vyloučen. Náhoda opět zařídila, že půl roku předtím umřeli soudruzi Stalin a Gottwald. Bohudíky. A přišla měnová reforma. Okresní soudruzi změkli v kolenou a zaváhali. Zocelení sice u nás proslulou babickou aférou, přece jenom k jejich uším dolehly málo pochvalné hlasy obyčejných lidí, z nichž mnohým se vylučování studentů ze škol nelíbilo. Směl jsem odmaturovat a začít studovat na VŠE a hlavně matematickou statistiku na UK v Praze.

V čase mého maturitního ročníku Mašínové utíkali na západ. Noviny jsem nečetl, takže má informovanost nebyla nijak moc aktuální. Určitě však se pamatuji na své pocity – fandil jsem jim, protože mi bylo sympatické jednání každého, kdo měl odvahu komunistům to kazit. Kdybych byl znal detaily, asi by mi moc nevadilo, že přitom přišel o život i někdo ze strany komunistického státu. Vždyť na naší straně, té nekomunistické, byly ztráty docela běžnou denní záležitostí. Esenbáci k nám do vsi docházeli stejně jako drábové před více než stoletím, aby si odvedli, kdo se jim nezdál. Taky mého strýce a bratrance. Kvůli činům nebo nečinění, které byly zločinem jenom v jejich bolševickými příručkami vygumovaných mozcích.

S protinacistickými činy Tří králů, mezi než patřil i plukovník Mašín, otec bratří Mašínů, jsem se seznamoval o mnoho let později; až když to politické okolnosti umožnily. Že nezabili jenom Němce, esesáky, ale i české protektorátní četníky, bylo samozřejmé. Šlo o boj na život a na smrt, zajatce brát nebylo možné. Konec konců, začali si ti druzí. Posuzováno očima českého člověka na začátku padesátých let se situace bratří Mašínů nijak moc nelišila od té, ve které působil jejich táta. Komunisti si taky jako první začali – a jejich obviňování odbojářů z terorismu a zločinnosti bylo stejně oprávněné jako obviňování z banditismu odbojářů z první poloviny čtyřicátých let.

Myslím, že tohle je klíčový problém při posuzování a interpretaci charakteru počínání bratří Mašínových. Nerespektování historických okolností. Navlékání účastníků tehdejší hry do soudobých kostýmů. Používání pravidel kdysi neplatných. Svá opatření podnikaná proti občanům této země komunisté zdůvodňovali poukazováním na probíhající válku v Koreji. Komunistickému pojetí pravdy nikterak nevadilo, že z hlediska mezinárodního práva byla útočníkem, který si začal, jejich strana. Ve škole jsme papouškovali fráze o morovém generálu Ridgewayovi; atomová válka byla tenkrát na spadnutí, protože generál MacArthur si taky nebral servítky. Pláč dnešních českých komunistů nad medailemi pro Mašínovy je pláčem na nesprávném hrobě. Taky by se mohlo nabádat k zametání před vlastním prahem.

 

 

Hasičský management v globálním uvažování

 

Taky by se tomu mohlo říkat management bolavého zubu. Jde o způsob řízení (a rozhodování), kdy řídící a rozhodující se subjekt potřebné rozhodnutí odkládá. Klíčovou pohnutkou je mu v tom obava z nepříjemného. Z bolesti, z nepohodlí. Odkládat rozhodnutí (jít k zubaři) znamená vlastně spoléhat se na vis maior, na zásah vyšší moci, která bolavý zub sprovodí ze světa nějakým zázrakem. K rozhodnutí odhodlat se dospěje subjekt až ve chvíli, kdy mu příroda dá nesmlouvavě najevo, že jiné cesty není.

Na místech vyšších až nejvyšších se diskutuje o globálním oteplování. Jedni jeho reálnou existenci popírají, jejich oponenti se hrozí takové neodpovědnosti. Vyjádřeno v symbolech, je to bitva zelených proti modrým. Na straně modrých třímá meč, podoben českému králi Janu Lucemburskému, český prezident. Tím podobnost zhruba končí. Král Jan, aby dějepiscům zůstavil nějaký pamětihodný výrok, vyslechnuv varování, že bitva u Cressy se zdá být ztracenou, pravil – Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal – a dal vést svého koně do nejhustší vřavy. Představuji si, jak kolem sebe sekal, až dosekal. Král Jan padl, osud jeho koně znám není. Odhaduji, že dobře nedopadl.

Král Jan, jak známo, byl slepý. Řízení českého království tomu odpovídalo. Až do doby, kdy uznal, že kralování spočívající v řízení hospodářství, organizování žní a senoseče pro něho není – a předal otěže ekonomie a správcování svému synovi Karlovi, později očíslovanému jako toho jména Čtvrtý.

Nejeden mocný, panovníky v to počítaje, proslul jako Váhavec. Cunctator. Rozhodování mu činilo potíže, takže je odkládal. Někdy se taková váhavá strategie dokonce vyplatila. Něco z toho se dá najít i v dnešním postmoderním váhání nad globálním oteplováním. V modré strategii není obsaženo jenom pohrdání většinovým názorem – jsou v něm i obavy, aby nebyly obrovské prostředky na prevenci možných důsledků vynaloženy zbytečně. To je samozřejmě alternativa nepochybně hodná vzetí v úvahu. Je tu i analogie s regionálními katastrofami našich posledních let – záplavami z roku 1997 a 2002. Také tehdy byla shledána nemístnou šetrnost protipovodňových  strategií – a předmětem výčitek se stala neodpovědnost poslanců, dávajících přednost výstavbě sportovních stadionů před budováním ochranných hrází. Konstatována byla krátkozrakost vrcholových politiků, jejich neschopnost vidět přes plot vlastního soukromého partajního panstvíčka.

Nechci problém, o kterém uvažuji, lacino zlehčovat. Jsem statistik – a pravděpodobnost je klíčovým pojmem mého světa. Rozhodování o globálním oteplování je rozhodováním v prostředí informační nejistoty, neurčitosti. Ať si to rozhodující subjekty uvědomují či nikoliv, předtím než svá rozhodnutí formulují, musejí svůj názor na pravděpodobnost interiorizovat. Musejí se vnitřně vypořádat se svým postojem k riziku. K riziku omylu. A pokud jsou toho intelektuálně schopni, musejí odhadnout závažnost důsledků přijatého či navrhovaného rozhodnutí.

Proti nákladům vynaloženým zbytečně, proti penězům vyhozeným z okna, stojí důsledky možné přírodní katastrofy, které se nečelilo. S odůvodněním, že z okna se peníze vyhazovat nemají. Že je to nerozum. Kdybych byl požádán o vlastní názor, řekl bych, že nevím. Že si nejsem jist. Rozhodně bych se postavil za další sběr informací. Jsou totiž rozhodování, jejichž rizika jsou evidentní. Vždycky si při takové příležitost představuji rozhodování Masarykovo o československé samostatnosti a politickém životě s výraznou menšinou etnických Němců šilhajících po sousedním Německu a Rakousku. Pravděpodobnost potíží se stala realitou po roce 1933. A rozhodování Benešovo v roce 1938, kdy nás zradily Francie a Británie. Vstoupit do války či ne. A konec konců i jeho rozhodování pod diktátem Stalina a Gottwalda v únoru 1948.

 

 

Bytí a vědomí bytí

 

Pro biologický organismus je prvotní existovat. Být. To je nutnou podmínkou toho, aby si jedinec, tvor, organismus svou existenci uvědomil. Uvědomil si, že je, že existuje. Od tohoto stavu je pak možný další krok – aby se začal ptát. Jak svou existenci, své bytí zdokonalit? Jak ho optimalizovat? A konečně – jaký je v tom smysl?

Někde na hranici mezi bytím a vědomím bytí se vyděluje z živočišné říše člověk. Homo, případně s predikáty, až po Homo sapiens sapiens. Tím, že dospěl ve svém vývoji až k uvědomění si své existence, svého vydělení a jisté své výjimečnosti, zadělal si člověk na nové starosti. Především se rozšířil prostor jeho strachu. Šavlozubého tygra a jeskynního medvěda se bát nepřestal, a už se začal strachovat před vlastními představami. Před bleskem stačilo uchýlit se do jeskyně, před stepním požárem vyhledat holinu nebo větší jen řídce porostlou paseku, před zemětřesením dát přednost stepi. Před strachem ze zloby boha blesku a ohně se schovat nešlo – i v nejtemnějším koutě a s hlavou v dlaních představa zla pořád naplno funguje. I strach je možno rozlišovat na prvosignální a druhosignální. Na strach z nebezpečí a strach z představy nebezpečí.

 S nebezpečím je spojeno úsilí uniknout mu. Útěkem při registraci ohrožení. Uniknutím do prostředí, kam hrozící nebezpečí nedosáhne. A v krajním případě postavením se na odpor – tuto strategii, nadřazující ochranu mláděte nad ochranu vlastní existence, mají ve svém stereotypu zakódovánu matky některých živočišných druhů.

V bajkách se traduje počínání pštrosa, který v případě nebezpečí schovává hlavu do písku. Nejsem tak důvěrně obeznámen s etologií pštrosa, abych realitu takového chování mohl potvrdit. Dovolte mi však kacířsky zauvažovat – kdyby si tak pštros tímhle způsobem opravdu počínal, jeho respekt v mých očích by o hodně stoupnul. Takové chování by se podobalo chování lidskému – alespoň chování jedné skupiny lidí. Totiž té, která uhýbá hrozbám, ale i představě ohrožení do světa drogového opojení, do neskutečna alkoholové nebo kokainové písečné duny. Řečeno prostými slovy, vynechávajícími odbornou psychiatrickou hatmatilku, volí strategii nemohu se na dívat na to, jak se mnou svět zachází.

Strachu z nepříjemných, lidskou existenci ohrožujících představ, čelí člověk moudrý už celá tisíciletí alkoholem. Nejrozšířenější obdobou oněch drog. Možná v tom hraje jistou roli i fakt, že při probírání se z opice si člověk svoje bytí, svou existenci, uvědomuje velice masivně a konkrétně, protože náramně bolestně. Bolením hlavy. Strachu vyvolávanému představami nebezpečí čelí člověk také institucionálně – organizováním se ve skupinách jedinců, jejichž představy mají mnohé společné, ve skupinách náboženských či ideologických, ve kterých se vzájemně ujišťují a posilují formou rituálů, obřadů, kdysi dávno zahrnujících i lidské oběti.

Vědomí bytí zahrnuje logicky i vědomí konce bytí. Vědomí nebytí. Tato představa je mimořádně mocná – dávní vládci využívali své moci nad poddanými či občany k tomu, aby vynakládali nesmírné společenské prostředky k dosažení a zajištění věčnosti alespoň pro vlastní bytí. Jsou historicky doložené příklady, kdy snaha zajistit si věčné bytí vedla paradoxně ke zničení nejenom vládce, ale i jeho říše.

Vědomí bytí vede lidské jedince k počínání, jehož cílem je prodloužit povědomí o jejich existenci alespoň o kousek dál za hranici organismálního konce. Za hranici tělesné smrti. Zanechat po sobě stopu nejenom v blátě, písku či kameni. Stopu v podobě objevu, knihy, básně, autorství katedrály či artefaktu supermoderního. Knihovny na Letné, která se ze všeho nejmíň podobá knihovně. Dá se na to jít ovšem i z druhé strany. Zanechat po sobě stopu v podobě nezapomenutelné katastrofy – hérostratovského požáru chrámu bohyně v Efesu, válečného masakru nevídaného rozsahu, nacistické Osvětimi a sovětského Gulagu. Aby si lidé uvědomovali, že největší hrozbou jsou sami sobě.

                                                                                     

 

Protézy paměti

 

Fungují vlastně úplně stejně jako mnohé jiné protézy, které používají lidé tak běžně, že jejich aplikaci přestávají vnímat a uvědomují si jejich existenci teprve ve chvílích selhání či poruchy. Uveďme brýle, které k příslušníkům jistých etnik patří téměř neodmyslitelně (uvažuji o Japoncích), samozřejmě protézy zubní, včetně korunek a můstků, naslouchátka pro špatně slyšící a konečně protézy v užším slova smyslu, na něž při vyslovení toho slova myslíme nejčastěji – protézy jako náhrady končetin dolních i horních, v případech úrazů dopravních i jiných, případně chirurgického odnětí při diabetické sepsi.

Nejprimitivnějšími protézami paměti jsou diáře. Zápisníky všeho druhu, obvykle navěšující na časovou osnovu kalendária události, s jejichž výskytem bychom měli počítat – a zařídit se podle toho. Události, ve kterých se předpokládá i naše účast, více či méně aktivní. Diář jako paměťová protéza kompenzuje nedostatek paměti, který označujeme termínem zapomnětlivost. Tento nedostatek je společensky vnímán jako více či méně výrazný průvodce stárnutím, nad kterým se dá mávnout rukou, dokonce se nad ním pousmát či o něm dát k lepšímu anekdotu. Bohužel, po překročení jisté kvantifikovatelné hranice přecházívá zapomnětlivost v její patologickou formu, dokonce medicínsky detekovatelnou a získávající nárok na označení jménem toho, kdo ji detekoval a popsal jako první. Třeba Alzheimerova choroba.

Prošel jsem cestou používání paměťových protéz od prvotního výpomocného stádia papírků po kapsách, zápisků načmáraných na použitých obálkách – až po systematizovanou formu diářů. V posledních letech mi je dodává pravidelně jedna z mých dcer, loupící v podnikových zásobách. Za příslib propagace firemních výrobků. Jsem mírně poznamenán i elektronizovanou formou diářů, kdy lze zapisovat očekávané události do mikropočítače; můj konzervatismus a tradicionalismus mne však vrátil k diářové klasice. Připadá mi to jistější. Jistě neprávem.

Mé zapomínání mi nedá na sebe zapomenout. Nedovoluje mi, abych je jako fenomén přehlížel. Sice zapomínám – ale tak, že si své zapomínání uvědomuji. Že nezapomínám na fakt svého zapomínání. Docela hbitě si dokážu uvědomit, že mi z paměti něco vypadlo. Dokonce si stačím zapamatovat, že to bylo něco docela zajímavého. Nevím už ovšem, co. Takovým situacím se pokouším čelit diářem s propiskou v kapse. Pohotově čekajícím, kdyby mne napadlo. A jiným zápisníkem s tužkou v pohotovostní poloze na nočním stolku. Dosud se mi totiž nepodařilo zvítězit ve střetnutí mé vrozené lenosti s vědomím potřeby zapsat si okamžité vnuknutí, k němuž došlo v posteli. Přinutit mne vstát kvůli nápadu jsem nikdy nedokázal. V takových ránech vstávám nejenom nerad, ale i s pocitem provinění, že možná došlo nejenom k ochuzení zdroje mé inspirace, ale následně i ke ztrátám pro celé lidstvo. K jakým, to se nedá ani odhadnout, protože bylo zapomenuto.

Paměťové protézy nevedou jenom lidští jedinci. Hojně je používá i paměť lidstva. Co jiného jsou knihovny, dokonce ty národní, o něž se přetahují magistráty se spolkem architektů?

Poslední desetiletí revolučně přetavila a přetavuje i paměťové protézy. Hybatelem té revoluce je počítač. Byl jsem a doposud jsem svědkem i účastníkem transformace paměťových protéz z papírových nosičů vázaných knih do podoby nosičů mikrofiší až po různá stádia elektronických nosičů. Disket a disků, jakkoli se jmenují. Tyto transformace vyžadují a už si vyžádaly nesmírné úsilí. Pořád však ještě se lidstvo neodhodlalo rozloučit se s knihami. Tento nosič samotný je střežen jako kulturní odkaz generací. Paměť lidstva prodloužil i rozšířil internet. Míváme pocit, jako by jeho objevem a realizací vstoupily do paměti lidstva nekonečno a absolutno. Dokonce je to možná pocit oprávněný. Naštěstí není lidská mysl jenom paměť. Taky je to udělátko na porod nápadů.

                                                                                                       

 

Ekonomie trpaslictví

 

Ke klíčovým pojmům naší doby patří rezerva, rezervy. Po rezervách se pídíme, celé badatelské ústavy se zabývají tímto tématem. Jeho zkoumáním, hledáním, kde a jak ušetřit, od šetření a prevence plýtvání až po zavádění úsporných technologií, méně náročných na energii v jakékoli myslitelné podobě. Myslím, že vzorovým modelem této lidské činnosti by se mohl stát vývoj výpočetních systémů, vývoj počítačů. Když jsem před téměř padesáti lety odcházel z Prahy do Olomouce, byl počítač Bumbrlíček kombinovaný s Otesánkem, hltající energii tisíci elektronek, s její pomocí provádějící výpočty, které se nám tehdy zdály imponující, které však dnes dokáže provést bakelitová bednička mnohem rychleji a hlavně – tisícinásobně úsporněji. Ta drahá energie se převáděla v teplo, které se větráním vypouštělo do vesmíru. Za padesát let probíhající miniaturizace jsme dospěli k písíčkám, osobním počítačům; miniaturizaci zastavila nutnost respektovat tak primitivní okolnost, jakou je rozměr prstů na lidské dlani. Ještě pořád nás straší – třebaže méně naléhavě než před nějakou dobou, představa, že je nás lidí na světě moc. Příliš mnoho na to, aby to matičce Zemi nezlomilo hřbet. Vyšlechtili jsme výkonnější odrůdy rýže i pšenice, objevujeme další ložiska nerostů – začíná nám však docházet surovina z první řady důležitosti – voda. Pitná voda. Je nás prostě moc, takže i našich odpadů a odpadků je moc. Zdáme se sami sebe zahlcovat vlastní mocností.

Posledním výkřikem technologické módy se stávají nanotechnologie. Jde vlastně o výkřik miniaturizace, ale nejenom jí. Pracuje se na tom, abychom z přírodní materie vyždímali ještě o něco víc než se nám dařilo dosud. O hodně víc.

Ve svém technologickém úsilí zapomíná bádající lidstvo na jednu zcela zásadní rezervu – totiž na miniaturizaci lidstva samotného. Kdysi se – přibližně řečeno – polidštila opice; dnes je pořadu dne zmenšení člověka. Samozřejmě zmenšení jeho fyzické schránky, obstarávající výživu svalů, zásobování těla kyslíkem, zajišťující provoz smyslů a zejména myšlení. Stačí představit si – to znamená propočítat – o kolik by se rozšířil prostor lidských existencí, kdyby jeden každý z nás omezil svou spotřebu třeba na polovic. Včetně pitné vody.

Po přečtení lidského genomu, genetického kódu člověka, se nezdá takový úkol už jenom čirou fantazií. Mělo by se na tom začít pracovat. Homunkulus budoucnosti by se nemusel podobat dnešnímu člověku ve všem všudy; zachovat by se měla především hlava, o níž panuje poměrně vysoká shoda, že je sídlem myšlení. Ušetřit by se dalo na všech čtyřech končetinách, na délce střev tenkých i tlustých a tak dále, proporcionálně. Druhotných úspor by se dosáhlo přiměřeným zmenšením prostor v dopravních prostředcích, od aut až po rychlovlaky a letadla. Taky na délce párků, klobás, jitrnic a tlačenek by se ušetřilo. A na objemu čepovaného piva – z půllitrů a pint bychom přešli na čtvrtinky. Policisté by změnili nastavení konstant definujících opilost – zmenšení lidičkové by asi snesli míň než dnešní pivní strejci. Zlevnil by i politický provoz. Na polovičních židlích by se poslanců vešlo do malostranských paláců víc – což ovšem žádoucí není – nebo by se mohl přebývající, nevyužitý prostor v nich pronajímat pro komerční účely. Přepracovat by se musely střihy a mustry pro šití kalhot, sak a sukní. Taky přitom by se ušetřilo. Celá dosavadní fyzická antropologie by se rázem stala disciplinou historickou – a mohlo by se začít měřit nanovo. Otevřel by se tím prostor pro nové a další doktorské disertace. Noví lidé, lidičkové, by na své předky vzpomínali podobně jako dodnes vzpomínají některé národy na své obří předky z rodu mimozemšťanů. Třeba na Velikonočním ostrově uprostřed Pacifiku. V čítankách by byla školní mládež přezkušována ze znalosti Guliverových cest dublinského děkana Jonathana Swifta, v nichž jde o konfrontaci života ve dvou lidských společenstvích – obrů a trpaslíků. Zcela by se změnil společenský statut Pygmejů a Křováků – průkopníků racionalizace malosti. K nim bychom vysílali na studijní cesty své vrcholné trpasličí politiky.

 

 

Děd Vševěd a vědecký výzkum

 

Naivní romantický pohled na vědění by mohl napovídat, že univerzitu by bylo možno sestavit jako baterii několika málo dědů Vševědů. Dokonce možná z dědy jediného. Klíčovým je pro tuto úvahu slovo všechno; všechno už známé nebo všechno, co by známo být mohlo? Všechno poznatelné. Kdyby šlo o tu druhou alternativu, stačilo by, aby se profesoři všech vědních oborů postavili do fronty jako se kdysi stavěly jejich ženy před krámy se zeleninou a masem, a spolu se svými asistenty do uzlíků svazovali stonky vědění, které jim děd Vševěd předá. A pak požádali o odchod do penze.

Problém je v tom, že žádné všechno neexistuje. Ani jako pouze myslitelná entita ne. Jak praví klasik vědecké metody, dokonce český klasik doktor Miroslav Holub, věda je v permanentní opravě. Jakýkoli její aktuální stav je pouze provizoriem. Možná to není výrok původně český – na tom však nijak moc nezáleží. Dobré nápady mívají vždycky kosmopolitní charakter. Stejně jako mimořádné pitomosti.

Děd Vševěd, možná bohužel, výzkum nahradit nemůže. Uvažovali jsme o něm v kategorii nalézání. Jenomže klíčovým pojmem výzkumu je hledání; nalézání je odměnou, obvykle dočasně propůjčovanou, vlastně putovní.

Zajímavou okolností je, že výzkum a věda nemají svého patrona. Svého svatého. Jakkoli mučedníků by se našlo dost, to nepochybně – svatých je v tomto oboru pomálu. Ani Aristotela, ani Mikuláše Koperníka, ani Alberta Einsteina se lidstvo nepokoušelo prohlásit za svaté. Zřejmě proto, že instituce svatosti se k vědě nehodí. Ta se hodí rozhodně lépe k různým šamanstvím nebo odrůdám věr a pověr. Motorem poznání nebo lépe poznávání je právě opak víry – nedůvěra. Pochybnost, váhání, zvažování možných alternativ. I když se nějaký poznatek vyhlásí natvrdo – ponechávají se zadní vrátka možné změny nedovřená. To je také důvod, proč je věda neslučitelná s jakoukoli politikou, v níž se za hlavní ctnost vyhlašuje věrnost ideji, konceptu, představě. Žádný badatel hodný toho jména nemůže být členem nějaké politické strany; zpronevěřil by se způsobu uvažování, který je povinen mít nejenom v krvi. Samozřejmě badatel v oboru započitatelném do Science.

Věda a výzkum jsou počínáním povýtce lidským. Znalost všeho, univerzální, vyčerpávající vědění je koncept pohádkový; ostatně, metaforou toho je i známý výrok připisovaný dědovi Vševědovi, který se nedůvěřivě ptá své podplacené matičky, jeho tři zlaté vlasy vískající – Čichám, čichám člověčinu, koho tady, ženo, máš? Tou člověčinou páchla zřejmě lidská zvědavost, kterou byli nasáklí lidští zvídavci návštěvou u děda Vševěda nemálo riskující.

Lidskou činnost charakterizuje úsloví erare humanum est.  Mýliti se je lidské. Věda a výzkum by nebyly počínáním poctivým, kdyby při hledání pravdy o světě, což je jejich cílem, nebraly lidskou omylnost v úvahu. Samozřejmě nejenom slovními prohlášeními – ale počítáním velikosti rizik, že k výskytu takových omylů dojde. Poctivost a opravdovost vědy je i v tom, že nepředstírá dokonalost. Se svou nedokonalostí, s tím, že její služebníci jsou bytosti omylné, počítá – a rizika omylu zahrnuje ke komponentám svého charakteru. Věda nemůže počítat s tím, že jí po vyznání se z omylů, kterých se dopustila, bude odpuštěno. Ve svém kádrovém posudku si všechny své omyly nese s sebou dál, v proudu historie.

Jsou chyby a omyly, kterých se prokazatelně ve svých úsudcích dopouštíme. Prokazatelně jak jen je to možné. Dobré úmysly platí přitom jenom docela málo. Hříchem z nejtěžších je přitom podvádění záměrné, vyprovokované snahou osobně si polepšit. V kariéře, v tak zvaném vědeckém růstu, kdy se badatel zapomene a začne politizovat. Hříchem možná ne smrtelným, nicméně s následky možná velice těžkými, je nedbalost, povrchnost, ne dost ostražitá odpovědnost. Důsledky tohoto hříchu bývají sice napravitelné, jizvy na těle historie vědy a výzkumu však po něm zůstávají.

 

 

Pás cudnosti

 

Kdekdo jistě ví, o čem tahle úvaha bude. O jednom středověkém zařízení, s jehož pomocí usilovali rytíři odjíždějící do dlouhodobého bojování ochránit čest svých manželek. Protože nebývalo pro takového rytíře hlubšího ponížení než narušení takové manželské cti. Neumím si představit, zdali si tito o uchránění cti usilující manželé uvědomovali, že pás cudnosti je schopen – v tom nejlepším případě – ochránit jenom fyzickou komponentu manželské cti. Věrnost pouze ve fyzickém slova smyslu. I tuhle ovšem za cenu toho, že své milované ženě velice zkomplikuje i tu nejzákladnější tělesnou hygienu. Vsadil bych se, že v tom byl už v onom temném středověku vydatný pramen mužského (a možná i ženského) vtipkování, ve kterém výraznou roli hrávala šikovnost místního kováře.

Pás cudnosti může být zajímavou metaforou i pro dobu zcela moderní – až postmoderní. Právě tím předstíráním ochrany cti, dodržování věrnosti a hledáním co nejrafinovanějších možností jejich obcházení. Pojmy cti a věrnosti jsou i naší době v permanentním užívání, a právě tak je aktuální problém jejich komolení, znásilňování, desinterpretace – dokonce se se ctí a věrností obchoduje jako s bramborami, hovězími oháňkami a střešní krytinou.

Před nedlouhou dobou se i na našem filmovém trhu objevil americký film, jehož zápletka spočívala na tom, že se předmětem veřejného obchodování stala čest jisté dámy. Žádoucí, tak říkajíc stojící za hřích. Obchodování s ženským masem není nic zvláštního ani zajímavého. Dochází k němu jako k manipulaci s houskami na krámě. Pikantnost dodává takové transakci teprve okolnost, že se jedná o dámu počestnou a že nabídka, jakož i jednání o ceně byly učiněny veřejně v prostředí lepších lidí.

Obchodování se ctí a věrností se provozuje masově ve světě politiky. Nejlépe politiky vyšší – třebaže ani obchodováním s drobnější valutou není třeba pohrdat. Čest a věrnost, o nichž páni (i dámy) politici tak rádi halasí, se podobá oněm ctnostem, které kdysi měly chránit kovářsky zhotovené pásy cudnosti. Uzamykatelné tak, aby zabraňovaly přístupu lačným mužským rukám vedeným nemravnými choutkami.

            Před pár desítkami let se esesáci zaklínali věrností Vůdci a straně jako prioritou v množině svých ctností. Meine Ehre heisst Treue – hlásal nápis na dýce, kterou jsem vyhrabal ze smetí při bourání stropu na své sudetské chalupě. Někteří z nich dokázali být věrní poměrně dlouho. Dokonce až za hrob svého Vůdce.

            Věrnost straně se zdá být ctností i v dnešní cynické době. Jistě ji svým vůdcům na stranických sekretariátech na svou čest slibují kandidáti partajních poslaneckých a senátních prebend. Své pásy cudnosti však – jak ukazuje soudobá politická statistika – odemykají velice záhy. Svou čest a věrnost prodávají poměrně hbitě, aniž by příliš truchlili nad jejich ztrátou a cítili se dotčeni nadávkami, které jim spílají zrádců a přeběhlíků. Zdá se, že v aktuální české politice je zrádcovství a přeběhlictví fenoménem, který o výsledcích naší politiky rozhoduje docela zásadně. Pásy cudnosti politiků opouštějí svá místa ještě snadněji než přehlédnutelné kalhotky prostitutek.

            Středověk bránil čest a věrnost kovářským železem a rafinovanými klíči. Ten býval – protože jinak by to nemělo smysl – vyroben jenom v jediném exempláři. Duplikát se asi mezi zájemci vysoko cenil – a býval zdrojem vedlejších příjmů šikovného kováře. (Jako mladík jsem si občas představoval, jaká musela nastat komplikace, když žárlivý rytíř – manžel ve Svaté zemi svůj klíč ztratil – a doma pak zkusmo zjišťoval, že existovala možnost jeho check-point obejít). Podobné pocity asi prožívá hlava opozice, jejíž ovečky (včetně beranů) sběhly z cesty, jíž přidržovat se na svou čest nedávno mu ještě slibovaly. Čím je pro pubertálního výrostka volání divočiny, tím je pro věrného a své cti dbalého politika volání peněz. Nebo jejich vůně, jíž odolat je v politickém prostředí tak velmi, ale opravdu velmi nesnadné.                  

 

 

Pomníčky lidské malosti

 

Jakkoli se nemá absolutizovat skoro nic, skoro nic zobecňovat, generalizovat za pomoci velkého kvantifikátoru matematické logiky (Pro všechny platí…, Pro každého platí…) – v tomto případě se toho odvážím. Odvážím se prohlásit, že každému z nás je vlastní snaha neprojít se po cestách tohoto světa bez toho, že by po sobě zanechal stopu alespoň jistý čas viditelnou. Jinak řečeno, žádnému člověku nechybí jistá dávka ješitnosti, touhy podepsat se na tváři země. Třeba jenom nepříliš výrazným, deštěm smytelným grafitem.

Také tato lidská snaha, tohle nám lidem vrozené úsilí, se v prachu našich cest střetává s úsilím našich bližních o totéž. Tento střet má své kořeny ve faktu, že jednou z nejspolehlivějších možností jak se zviditelnit je – potlačovat viditelnost jiných, viditelnost jiného, co evidentně není produktem našeho vlastního ducha ani našich vlastních rukou. Nijak podrobně nebudu rozvíjet ten nejprimitivnější způsob vlastního zviditelnění, kterým je prosté vykradení cizích nápadů a cizího díla.

Naznačený konflikt se začasté odehrává na scéně situace, kdy jedni prostě pracují – a díky talentu i úsilí se k zajímavým a užitečným výsledkům propracovávají – sledováni žárlivými, závistivými zraky nemakačenků, neschopných, nenápaditých, jedinců, kteří poctivě a s vervou dokáží snad jenom závidět.

Z množiny takových lidí se rodí také aktéři akademických afér, kteří prokazatelně z cizího opisovali, co je samotné nikdy nenapadlo. Ale také – což je akademicky nebezpečnější, protože méně nápadné – trousí kolem sebe jalové, pro lidské poznání bezcenné fráze. V dimenzi řízení, v situaci, kdy je takovým nápadu neschopným lidem svěřeno řízení nějakého systému nebo projektu, vstupují tito do rolí národních škůdců tím, že prosazují k realizaci nesmyslné projekty a revoluční opatření, jejichž možné důsledky nikdy nebyly domyšleny. Celé skupiny lidí na realizaci takových manažerských potratů nucených se podílet jsou vlastně odsuzovány ke ztrátě dnů, měsíců a někdy i roků svých životů. Ke znehodnocení času, který by mohl být využit smysluplným způsobem. 

S působením takových lidí mezi námi je spojen fenomén pohybu za každou cenu. Pohybu pro pohyb. Vytváření dojmu, že se něco děje. Smysluplnost počínání se decentně odsouvá do pozadí. Prostředí se plní frázemi, které za pomoci slov a formulací co nejvšeobecnějších, kulatých a kriticky pokud možno obtížně uchopitelných vytvářejí dojem, že věci jsou v pohybu. Že se něco děje. Škatule hejhejte se!

Umění pro umění, pohyb pro vykazování pohybu. Doprovázený zlehčováním nebo pokud možno potlačováním všetečných otázek. Pod záminkou požadavku kritiky výhradně konstruktivní. Jako by bylo možné konstruktivně léčit nádor jinak než jeho destrukcí, vyoperováním, odstraněním. Konstruktivní přístup k nádoru by zřejmě měl spočívat v jeho zaříkávání, vykuřování, v utěšování mysli nemocného.

Lidé, jejichž cesta k životnímu úspěchu se zakládá na organizování pohybu pro pohyb samotný, škodí především tím, že neváhají svým nedomyšleným projektům, jejichž možné škodlivé důsledky nikdy nedokázali rozebrat, bez váhání obětovat, co funguje. Co doposud úspěšně fungovalo. A o změně čeho nikdo soudný, střízlivý a racionálně uvažující člověk neuvažuje. Proč by tak měl činit? Sestava úspěšně hrajícího mančaftu se přece nemění! Ke změně stavu se rozumně uvažující člověk uchyluje tehdy, není-li status quo dostatečně dobrý. Je-li tu odůvodněná naděje, že uvažovaná změna přinese užitek, povede k lepšímu výkonu než je ten dosavadní. Lidé uvažovaného typu jsou vedeni snahou postavit si a po sobě zanechat pomníček, který by svědčil o jejich velikosti. O té, která nikdy reálně neexistovala. Byla pouze v jejich vlastních očích. A v jejich názoru, že cesta, kterou ke svému cíli dojdou, není důležitá. Že účel jimi použité prostředky dodatečně posvětí. Bohužel nejsou takové pomníčky po rozcestích lidských cest nijak ojedinělé. 

                                                                                                       

 

O jednom vzácném koření

 

Nejde mi ani o léčitelství, bylinkářství či přírodní léčiva vůbec. Vlastně spíše než o terapii ochořelých těl jde mi o případnou terapii lidského ducha. Vzácným kořením, které je v této úvaze předmětem mého zájmu, je humor. Jeho vzácnost je dána řídkým výskytem, zdánlivě absurdně doprovázeným jeho halasným vyznáváním, vychloubáním se talentem k jeho provozování. Jen málokdo z nás se vychloubá tím, že nemá smysl pro humor. Naopak – kdekdo by chtěl být považován za lva salonů (třeba i čtvrté cenové kategorie), proslulého baviče zástupu obdivovatelů.

S humorem se to má podobně jako s mnohým jiným. Jednoznačná definice neexistuje – což nejpřesvědčivěji dokazuje skutečnost, že definic humoru je nepřeberně mnoho. Jakkoli tedy jsou s definicí humoru problémy, nebrání to pokusům o jeho klasifikaci. Rozlišujeme humor těžkopádně hospodský od humoru kavárenského, pivní humor od toho, který se hodí spíše k vínu a ke kávě, humor, jehož produkty neurážejí ani něžná ouška dam, humor černý, mezi jehož poddruhy se počítá i humor lékařský včetně subspecies chirurgický, humor manželský a vůbec se vztahy mezi oběma pohlavími související, včetně humoru soustředěného na tchýně (tchýně a uzený jsou nejlepší studený, beware of wild dog and mother in law), humor typu „zákony profesora Parkinsona“, případně „Murphyho zákony“.

Poslední dvě kategorie humoru patří už do světa humoru akademického. Nebo s ním alespoň těsně sousedí – jakkoli se tématicky příslušné anekdoty zabývají i mnohým jiným než skopičinami vědy a výzkumu. Až na výjimky jsou obě posledně zmiňované kategorie excelentními příklady humoru vysoce inteligentního – což může souviset s tím, že svými  kořeny vyrůstají z prostředí anglického, jehož půda se zdá být bohatě prohnojena materiálem humoru svědčícím.

Český akademický humor nese znaky jisté nesmělosti a strnulosti. V jeho prostředí se pohybuje příliš mnoho posvátných krav. Znamenitou výjimku představuje český kreslený humor, jehož autoři badateli nejsou – ač by se zdálo, že podle množství nápadů a kreativity vůbec soudě, jako badatelé by určitě obstáli.

S humorem úzce souvisí sloveso nenarazit. Humor zhusta naráží – na představy těch, jejichž kůže se dotkne. Kdo vyznává strategii nenarazit, z řad osob humor produkujících se předem vylučuje. Humor typu žertovné podlézání a dolézání je v českém prostředí pěstován na úhledných záhoncích, pečlivě ošetřovaných a nebezpečného plevelu divokých nápadů zbavovaných. Tento druh humoru nese zřetelné znaky trapnosti, opravdový humor kazící. I ten se v akademickém prostředí vyskytuje, jeho nositeli jsou snaživci hrající na notu funkcionáři tak oblíbenou. Bohužel přitom platí, že trapnost poníženě podaná mocného jenom málokdy urazí. Kategorie snaživého humoru je pěstována zejména v kruzích politických a vysoce úředních, kde někdy nahrazuje uctivé zdravení u vrbiček, ponížené uklánění, případně líbání rukou (ruku líbám, milostivá). V prostředí jedinců drsných mravů bývá tento způsob chování spojován s výrazy jako cirkumanální akrobacie, lezení do zadku, nebo také cyklistika spočívající ve šlapání dole a hrbení se nahoře.

V českém akademickém prostředí, dokonce i při pracovních jednáních, bývá poznámka, glosující projednávanou záležitost případnou metaforou, běžně považována za nepřípadnou. Závažnost projednávané věci zlehčující. V českém akademickém prostředí chybí cit pro zkratku, pro metaforu, pro glosu, která může někdy ve zkratce shrnout esenci, podstatu věci. Přitom právě stručnost, hutnost vyjádření oproštěného od postradatelných detailů, je to, co nám velice chybí. Jsou totiž situace, kdy úplnost detailů předpokládá od posluchačů schopnost encyklopedického slovníku – kterou tito aktuálně nemohou mít. Ostatně, nabitá inteligentní zkratka aforistického vyjádření – to je, co někdy přežívá v lidské civilizaci a kultuře celá staletí. Neměli bychom na to zapomínat ani na scéně všedních dnů.

                                                                                        

 

České standardy: nechuť  k odpovědnosti

 

Čas od času opráší někdo starou otázku, možná dost zvetšelou, na téma v minulosti už probírané – nihil novum sub sole. Takovou je i otázka po národní povaze, po české národní povaze. Jací jsme? – ptáme se, doufajíce, že se přece jednou podaří najít přesvědčivou odpověď, která by naplnila naše české očekávání a z dějinného kontextu vyloupla něco zajímavého a hlavně povzbuzujícího.

Obávám se, že tyhle národní naděje jsou liché. Nikdy v minulosti neskončily jinak než tahanicemi čehý a hot, podle toho, jaké byly předsudky, s nimiž kdo do té diskuse vstupoval. A jinak neskončí ani v budoucnu. Půda, na které se klání o národní povaze vede, se podobá houpavé bažině, ve které se dá utonout nebo si alespoň čižmy po kolena umazat.

Uvažovat o povaze národa je mnohem obtížnější než uvažovat o povaze lidského jedince. Na povahu se totiž dá empiricky usuzovat podle chování. A chování jedince – to je superpozice jeho biologického základu (včetně rozumových dispozic) a prostředí, ve kterém člověk žije. Obojí je neoddělitelné – a předpokládat, že se člověk bude chovat nezávisle na prostředí, je pustá, neživotná abstrakce.

V množině jedinců patřících podle občanského průkazu, případně znalosti jazyka, do národního kolektivu, v souboru několika milionů lidí, se dá najít každý představitelný typ, každý možný charakter. Posuzovat, porovnávat různé národní celky co do povahy, co do charakteru, je možno jenom na základě statistického rozdělení, frekvenčního zastoupení toho kterého národa na zvolené škále lidských povah. Aby takové srovnání bylo spravedlivé, muselo by být zaručeno, že prostředí, alespoň jeho rozhodující parametry, jsou v obou případech srovnatelné. Porovnávat národní charakter Američanů a Vietnamců, dvou válčících stran je úplně nesmyslné. Třeba v ukazateli krutosti a chování vůči zajatcům. Jedni existují na hranici přežití, pod vyhrůžkou smrti při protivení se státní moci, uprostřed názoru, že jednotlivý lidský život znamená pramálo oproti ideji národa a socialismu – ti druzí žijí v podmínkách relativního nadbytku, účinné zdravotní péče, v názorovém prostředí o absolutní hodnotě individuálního lidského života. Přitom se právě taková vlastnost jakou je krutost zdá být biologicky parametrem absolutním.

Uvažuji-li o roli odpovědnosti ve vztahu k české povaze, jde mi tedy o to, pokusit se odhadnout, jaký je podíl jedinců ochotných přebírat odpovědnost za své chování a jedinců takovou ochotu nemajících. Samotná odpovědnost může být přitom pociťována a přejímána v kvantifikovatelné míře; více či méně, hodně nebo málo.

Podobně jako se kvalita oběda dá měřit jenom tím, že se tento zkonzumuje (posouzení podle chemického složení a nutriční balance je použitelné, rozhodně však není příliš výstižné), dá se posuzovat odpovědnost jedince jenom podle toho, jak se zachová v situaci, kdy bude muset svůj postoj projevit. Tak či onak. Žádné spolehlivé měření tohoto druhu se neprovádí. Nic si nenamlouvejme. Jakési indicie poskytují pouze epizodické projevy registrované spíše nahodile a příležitostně.

Jednou ze scén, na kterých se chování s ohledem na vztah jednajících subjektů vůči odpovědnosti manifestuje, je scéna politická. Na ní je pozorovatelných příkladů velice mnoho – politika je hra o rozhodování a rozhodování je také o tom, nakolik je rozhodující subjekt ochoten přejímat odpovědnost za učiněná rozhodnutí. Evidence chování je velice tristní. Odpovědnost je přijímána jenom výjimečně, obvykle pod tlakem okolností, které už zastírat nelze. Oblíbenou českou metodou vyhýbání se odpovědnosti a manifestací nechuti vůči ní je ustavování komisí. V ní se český politický alibismus umí vydovádět ad absurdum. Komisionelní alibismus je vůči odpovědnosti něco jako lučavka královská – spolehlivě pocit odpovědnosti rozpouští. Parlamentními komisemi počínaje. Dokonce se odvažuji usuzovat, že fráze – Já nic, já muzikant – byla odvozena od české nechuti nést za cokoli odpovědnost.

 

 

Přizpůsobovat se

 

V biologickém světě se tomu říká adaptace, ve světě charakterů, zásad a morálky bezzásadovost. Přizpůsobujeme se například počasí – ještě nikdo mi nepředhazoval nestálost charakteru proto, že jsem včera vyšel do ulic v letním saku a dnes si oblékl svetr a plášť. Na termoregulaci se posuzování charakteru nevztahuje. Ovšem, když si mužský k sobě vezme mladší ženskou výměnou za tu, která už nerozehřívá jeho srdce tak žhavě jako kdysi, jeho charakter bude podrobován diskusi. Dokud si kritici na nové poměry nezvyknou, dokud se jim nepřizpůsobí a na ně neadaptují. Ačkoliv, ze širšího hlediska nazíráno, neučinil kritizovaný mužský nic než jisté termoregulační opatření.

Jakkoli je tedy biologicky přijatelné a dokonce doporučeníhodné přizpůsobovat se poměrům, zdá se být nutné v těch poměrech rozlišovat. Poměry jsou něco jako synonymum pro označení parametrů vnějšího prostředí, vnějších podmínek. Jak o tom uvažuji, napadá mne, že bude potřebné rozlišovat podmínky objektivně dané, nastavené přírodou, od podmínek nastavených, řekněme, společností. Nebo jinými lidmi, z nichž důležitou roli hrávají takoví, jimž se do rukou dostala moc.

Přizpůsobujeme se objektivním parametrům počasí, svým chováním respektujeme mimořádné události jako jsou požár, záplavy, vichřice. Odnese-li taková vichřice střechu nad naší hlavou, nebudeme se snažit dodržet plán kulturních akcí. Divadlo, kino nebo koncert nebudou v příštích dnech důležité.

Jenomže politický převrat má s přírodní událostí něco společného. Až snad na to, že záplavy a požáry mají jednoznačně negativní konotaci, zatímco politický převrat má znaménko kladné, jestliže poměry, k jejichž převrácení došlo, byly mizerné, nevýkonné, špatné a vůbec odsouzeníhodné. Rozdíl je v tom, že na hodnocení společenských nebo politických poměrů se nikdy neshodnou všichni. Všichni občané. V názoru na záplavy a zemětřesení se obvykle shodneme.

Konflikt poměrů a charakteru nastupuje ve chvíli, kdy je člověk okolnostmi donucován vyjádřit svůj názor, vyslovit se k určitému jevu, který aktuální moc podporuje a souhlas s ním od občanů vyžaduje. Klasickými příklady je vyslovení souhlasu s oprávněností příjezdu cizích tanků. Nebo odsouzení atentátu na potentáta představujícího cizáckou moc. Hlasité vyslovení souhlasu nebo nesouhlasu s něčím, proti čemu jsme ještě nedávno protestovali nebo s tím naopak souhlasili.

Všemu, o čem tady uvažuji, je vlastní působení jisté síly. Síly přírodních živlů, ale také síly vyvíjené lidskou mocí. Příroda působí tlakem, měřitelným vhodnými fyzikálními jednotkami, lidská moc působí nátlakem. Ten se dá měřit obtížně – přece se však měřit dá. Tak třeba důsledky, které budou následovat a občana postihnou, jestliže se nátlaku nepodvolí. Jestliže se nepřizpůsobí a odmítne podlehnout. Ztráta zaměstnání, zákaz studia pro potomky do třetího kolena, degradace neposlušného na občana třetího řádu. A nutnost dívat se, jak poslušní a vstřícní aktuální moci společensky prosperují. Udávání a donášení je odměňováno jako projev uvědomělého občanství. Dokonce i po zvratu politických poměrů bývá možné, aby byl bachař, prokazatelně týravší politické vězně, zvolen do parlamentu za popřevratového režimu. A mohl z parlamentní tribuny prohlašovat, že on jenom vzorně a svědomitě plnil své pracovní povinnosti – na místě společensky důležitém. Kromě politických vězňů přece hlídal i zloděje.

Tlakům přírodních živlů někdy dokážeme čelit – třeba stavbou přehrad nebo instalováním měřicích zařízení předběžného hlášení. Čelit silám společenské patologie v podstatě neumíme. Naše pokusy činit tak mívají výsledky zkormucující. A když už tu a tam nedůsledně přizpůsobování se moci pokáráme, hned už naskakují nové formy přizpůsobování a podlézání moci, která tu starou vyměnila.

                                                                                                             

 

Čitelnost a čtivost

 

Oba výrazy jsou používány jako charakteristiky textu – ale také, v přeneseném smyslu slova, vypovídají o jeho autorovi, případně o člověku vůbec. Text je čitelný, dokáže-li kvalifikovaný čtenář identifikovat slova v něm použitá; člověk je čitelný, jsou-li pozorovatelé jeho chování schopni rozpoznat jeho úmysly, záměry a způsob myšlení. Text je čtivý, dokáže-li čtenáře zaujmout. Vlastně ta čtivost není ani podmíněna pravdivostí; jistá míra fiktivnosti je oprávněná. To je dnes jakási součást nepsané dohody mezi autorem a čtenářem.

Čtivý člověk je pojem nepříliš používaný. Vlastně by mohl být interpretován jako synonymum jedince charismatického, člověka, který má šarm. Který je zajímavý, dokáže být zábavný, vtipný, jeho řeč dokáže inspirovat a jeho chování být příkladem, vzorem.

Soustřeďme se na koncept charismatu. Má výrazně kladnou konotaci – každý by chtěl být za charismatickou osobnost považován. Asi se shodneme, v čem by měla ona charismatičnost spočívat: takový člověk by měl být pro jiné zajímavý, měl by být nepřehlédnutelný svým vystupováním (a to nikoli výstředností, ale uvážeností), měl by být schopen rozhodovat se s rozmyslem, přesvědčivě argumentovat pro přijetí svého návrhu, ale také uváženě brát v potaz návrhy jiných, obsahují-li rozumné důvody.

S hodnocením charismatičnosti jedince je to podobné jako s hodnocením významnosti intelektuálního výkonu. Obojí do jisté míry souvisí – ne však úplně. Vynikající intelektuální výkon může podat i osoba nerudná, společenské komunikace téměř neschopná. Osoba kdekomu protivná a nepříjemná. Skvělý badatel vůbec nemusí být osobou charismatickou. Snad jenom pro ty, kdo dokáží jeho odborný výkon ocenit, protože jsou schopni pochopit, která bije.

Charismatičnost je vlastnost zneužitelná. Dá se předstírat, dá se hrát. Dobrý pozorovatel takovou hru prokoukne – ne každý je však dobrým pozorovatelem. Charisma nahráté a divákům v okolí přehrávané se těmto po čase zprotiví a stane se kontraproduktivním. Falešné charisma dlouhodoběji přežívá díky časté změně scény a tedy i diváctva.

K opravdovému charismatu patří opravdovost. Žádné divadlo, žádné předstírání. Hloubkové rozpoznání vyžaduje čas, aby se mohl člověk projevit bez líčidel, bez masek, bez kostýmů. Také tomu napomáhá zkušenost odvozená z inženýrského testování strojních zařízení – třeba aut. Mám na mysli zátěžové zkoušky, simulující dlouhodobé působení ztížených podmínek provozu. Jistým typem takových zkoušek je i manželství. Nechtěl bych tvrdit, že dlouhodobost, schopnost těch dvou vydržet spolu desítky let, dokazuje charismatičnost obou členů dvojice. Vysvětlením může být situace téměř opačná – mimořádná snášenlivost a tolerance alespoň jednoho z manželů, pro něhož je rodina absolutní prioritou. Přesto však jsem toho názoru, že si lidé, kteří spolu žijí desítky let, musí v jistém ohledu vyhovovat, že neztratili respekt a úctu k sobě, přesto, že jim život exponoval situace, jejichž zvládání nebylo žádnou procházkou růžovým sadem. Stačí představit si nemoci.

O charismatu platí ono biblické – Nikdo není prorokem ve své otčině. A právě i toto může být kritériem, zdali ano či ne. Zdali ten který jedinec na své nejbližší okolí charismaticky působí. Protože právě nejbližší okolí člověka nejpodrobněji prohlédne.

Charisma je vlastnost, která může být vzděláním kultivována, není však vzděláním podmíněna. Znám a znával jsem lidi, kteří – jenom se základním vzděláním – byli svým okolím respektováni, jejich doporučení a rozhodnutí mívaly váhu. V naší širší rodině bývala takovou osobou má babička, ve svém okolí pak její syn, můj strýc. K jejich osobnostním charakteristikám patřila určitá velkorysost v prostředí všeobecné skromnosti, a také nesobeckost, kdy dokázali dát přednost obecnému prospěchu před výhodami pro sebe osobně. Myslím, že tohle je důvod, proč tolik chybí charisma našim politikům.

 

 

Zprávy 46

 

Mladá, pěkná diabetička – definice: Holka krev, cukr a mlíko.

 

Aby se jeden udržel na svých čtyřech, musí mít všech pět pohromadě.

 

Byl jednou jeden pán

a že měl charakter –

udával tón i směr

Bez strachu, bez pověr

ten pán byl uznáván

jak v pekle svatý Ján

Δ

Jsme učenci nenároční

jednak – dík chorobě oční

a taky zásluhou snahy

dostat se do Prahy

Δ

Když si člověk usmyslí

vymýšleti nesmysly

napadne ho za humny

naschvál veršík rozumný

Δ

Prosadila – v přemýšlení – omezení rychlosti

prý to není k vydržení mít jen a jen starosti

Vše potřebné zařídila. Žádost psala bez prodlení

a vůbec ne hala bala – k rukám Její Jasnosti

- Blbosti

Δ

Bezedná břicha šuplat přivyklá řečí na spoustu

které byl papír ochoten tolerovat inkoustu

Δ

Chtěl růst. A tak sháněl zlato, stříbro i měď

Nežli však dosháněl, stačila narůst inflace zeď

Δ

Člověk je tvor navyklý přijímat rány

a přesto zůstat netrestaný

Δ

Ploskonosá opice

velice se zachmuřila

nic nejedla, málo pila

Ztratila prý střevíce

Δ

Dokáže hravě

tvářit se přítulně i odmítavě

předvede neřesti i ctnost

Jen vědět – jakou že tvář má skutečnost?

Δ

Nic mezi lidmi výš ceněno není

než dobré pořízení

Kdo si moh´ pořídit a nepořídil

je prostě břídil

Δ

Kdekdo nám zprava i zleva vytýká –

Chybí vám kritika…!

Kdekdo mne mlátí z pravé i levé strany –

Jseš panchart kritizovaný…!

Δ

Fráze jsou, vážený pane

v policích nádražní restaurace menu od rána naskládané

za rámusu i ticha

ze kterých k večeru rozbolí břicha

Δ

Máš půvab holčičí i zvyky kočičí

Jako kočka jsi předla, mne k sobě svedla

což mě pořádně poničí…!

Δ

Dal si pár panáků a ze dvou lahví víno

Přestože nezaplatil, měl nakoupíno

Δ

Miluju buchtu makovou

taky polívku dršťkovou

Mám prostě chutě rozličné –

snesu i láhev stoličné!

Δ

Za hlavní bod svého programu

vyhlašuje mne po ránu

Než spolknu svůj oběd vezdejší

veden jsem v programu vedlejším

Když večer nasedá na koně

stažen jsem z programu úplně

Δ

Chceš být odborník na klasiku

a přitom pouze nemlít pyskem?

Přihlas se do výcviku

v zápase řecko-římském!

Δ

Vzala si do hlavy, že prý jsem kousavý

Moje milá dožrala by i krokodýla!

Δ

S tebou žít – to je listovat v tragické knize

Ty máš mě ráda, já mám tě rád

Tak odkud, k čertu, líhnou se nám krize?

Δ

Podezření a představy

nasadily mi brouky do hlavy

Ráda by nebo nerada

kdybych ji položil na záda?

Δ

Mám tělo v režné košili

a duši v láhvi režné

Když ze všech stran jdou přesily

člověk se snadno sehne

Δ

Nenechá si sáhnout na zub

kdo nechová víru

že mu ten, kdo na zub sahá

hodlá plnit díru

Δ

Kysele se mračí, když ho bota tlačí

Úsměv však má medový, ač ho tíží svědomí

Δ

Račte ze mne, vzácní páni

udělati

podivína, tuláka či obejdu

Nedal jsem vám, co mám dáti

do těch vašich stupnic já se nevejdu!

Δ

Byl to člověk naší doby, prima primisima

Oč měl méně pod čepicí, víc měl za ušima!

Δ

Podle toho, jakou nosíš čepici

maník jsi nebo generál velící

Neměří se už tak velice

co se dere zpod té čepice

Δ

Pevných zásad nebylo a není

Dnes jsi hoden cti a chvály, zítra odsouzení

Δ

Řekl jistý vůdce lidu

že si nedopřeje klidu

dokud na něj lid

nepřestane nadávat a klít

Δ

U nás šarží přehlídka je pestrá

Jak se pozná vrchní sestra?

Nezná bratra, mluví s tebou spatra

Δ

Taky v hlubokém míru

dá se vést

na vlastní i cizí pěst

zápas ve volném stylu

Δ

Přiběhla liška z Bruselu –

teď hloupé Čechy oberu!

Ježek za ní – liško, vždyť

Češi mají holou řiť!

Δ

Pan ministr zdravotnictví

ministersky sebejistý

pustil hubu na špacír

A pár stovek milionů

lidi platí kvůli tomu

co natropil honimír!

Δ

Řekl chlapovi – kolosu

Kam, vole, čumíš?

Teď je z něj přeborník ve stylu – Chyť, jak umíš –

neb chytil jednu do nosu

Δ

Svému osudu se vzpíral ze všech sil

aniž by své postavení posílil

Každému teď na potkání říká

život že je těžší než těžká atletika

Δ

Pro své zdraví

udělá tělo nejlíp, když se nezastaví

a otázkami po duši

když se neruší

Δ

Řešení

nejsou pro nás k nebi a ke hvězdám lešení

Čert vem´ velké plány! Nám jde o potěšení!

Δ

Je to k zlosti, když úzkost ze zkoušky dospělosti

víc než maturant nesmělý prožívá rodič dospělý!

Δ

Za bouře se zdá být slabším hromobití –

najdeš-li co k pití!

Δ

Snadnější je vlnobitím vést děravou bárku

než správně do české věty ukotviti čárku

Δ

Říkal, že mu činí starosti

zásady když odkládá stranou –

nemá prý však nijak na vybranou:

Zdědil charakter podřadné jakosti!

Δ

Český člověk úskalí života překoná –

Hlasuje pro mírný pokrok v mezích zákona!

Δ

Ani ta myška šedivá

nepřizná, že je škodlivá

Raději každého přesvědčí –

Jde o stanovisko výhradně člověčí!

Δ

Obrátit dá se nejenom na čtyráku či na patě

Taky ti někdy známý řekne – Neznám tě!

Δ

Na řádcích dnů nauč se číst:

Dávat a brát – a být si jist, žes neukrad!

Δ

Zásada pozemská, jež netýká se hvězd:

 Na pěst dát víc než na pověst!

Δ

Zub času hlodá a hlodá

čímž vzniká tělu škoda

Zachrání játra i plíce

jen zánět okostice

Δ

Ve věži

spící princezny neleží

Dnes totiž zavčas – Růženku

princ odvádí si do šenku

Δ

Tvému šarmu neodolá

ani moje věta holá

Sotva přijdeš – Jémine

hned se celá rozvine

Δ

Tématu ať se týká či nedotýká – 

pokaždé něco říká

Prostě si navyk

trénovat jazyk

Δ

Mají tě neradi?

Nevadí –

Aspoň máš jistotu, že tě nezradí!

Δ

Štěstí se na mě usmálo:

Konečně dala mi slovo. Časem mě ovšem přešel smích

Má to být nastálo?

Co dělat se slovy těch ostatních?

Δ

Snad k doživotí, snad na provaz

do okovů a pout

odsoudil by tě soud

za to, jak zabíjíš svůj čas

Δ

Kdekdo si myslí – Je vůl

kdo zlomil nad sebou hůl

Vždyť život tak hezky plyne

když bereš na hůl jiné!

Δ

Náš Pepa řek´ vaší Věře –

Zavři, prosím pěkně, dveře!

Aspoň na pár okamžiků

budeš mít pořádnou kliku

Δ

Lidová moudrost říká –

Kdo lže, ten taky krade –

doufajíc odstrašit od lhaní

Jenže dnes kradou všude dacani

kterých se vůbec nic nedotýká

Ukradnou – a pak lžou

krádeže tou lží zamažou

Δ

Krást lezl oknem. Chytli ho

Projevil lítost

Lup vrátil zpátky

a pak ho odnesl vrátky

Δ

Málokdo lační

po rozkoši z funkce organizační

Však mnohý uváže se k téhle tíze

pro peníze

Δ

Poučují nás dějiny:

Na lidském intelektu zvěrstva

napáchá někdy docela nevinný

přípis z ministerstva

Δ

Mužský měl by věděti

že nejednou objetí

žádá si později oběti:

Povinnost platit na děti!

Δ

Neboj se, neumřeš hlady

Všechny kádrové předpoklady

převáží tvoje vnady!

Δ

Nahoře vždycky přežiješ

Nevyzveš toho dole

na šavle ani na pistole

Prostě mu škrtneš prémie!

Δ

Měl jsem v merku

jistou herku

Pak zmerčila kdesi herce

a mě nakopla do bérce

Δ

Když je dáno, co jsme rozhodli se dáti

platí –

Co na jedné straně získáš

na druhé se ztratí

Δ

Někdy jen člověk už dementní

zdá se být zcela kompetentní

Δ

Pitná voda

byla v jeho životě jen přechodná epizoda

Δ

Hledat si idol stálý, věčný

docela málo láká tě

Pro tebe termín dostatečný

je od výplaty k výplatě

Δ

Tu a tam život mívá kaz:

V polévce vlas, nadměrný pas, v červenci mráz

A čas, který bys měl, kdybys ho býval na schůzi nepropás

Δ

Neplýtvej, fešáku, talentem

na práci

Pěstovat známosti –

to se víc vyplácí

Známost se zárukou jakosti

Bez ní se nestaneš docentem!

Δ

Už předem vím, že budu ztracený

až jednou neodolám a zvednu tvůj pohled po mně hozený

Δ

Nad skleničkou nalitou plánuj pouze krátkodobě

platí totiž v každé době –

Co se u korbele slíbí

tomu dlouhověkost chybí

 Δ

Těm, kteří půjdou v mých šlépějích

cestou, jíž chodil jsem nahoru i dolů

odkážu veselý pláč i smutný smích

K tomu pár tuctů lahví od alkoholu…

Δ

Svoji práci zvládám hravě

navíc obětavě

Má to drobnou vadu:

Kradu

Δ

Dožil se četných hodností a poct

a nejednoho statku

Dík horlivosti, s níž cestoval

v blízkosti mocných zadků

Δ

V čem spočívá inovace

výroby toaletního papíru?

Vyrábět citlivě a hladce

a hlavně – na míru!

Δ

Horlivým věřícím se stává

doposud nevěřící

když zpráva, kterou dostává

je zprávou jemu lichotící

Δ

I toho se chudák člověk někdy dožije:

Bez vody si nad ním přítel ruce umyje

Δ

Chceš-li vésti útok směle

s účinností tlusté Berty

odlož v šatně pravdy argumenty

a vytáhni – jménem ředitele

Δ

Lépe měřit podle plotu

než dle představ idiotů

Δ

Tam, kde dívce chybí věnec

nezavadíš o ruměnec

Δ

Prosím slečny víly

aby se nedivily

že kytka trochu uvadne –

když přijdou, jak je napadne

a ne, jak jsme se domluvili…

Δ

Já vám, kamarádi

vždycky dobře radím –

Když se napijem

zdá se veselejší i to Requiem…

Δ

Kdyby sis, hochu, uběhal paty

doběhnout nemůžeš byrokraty

V každém z nás totiž, i v tom, kdo chvátá

dříme kus byrokrata!

Δ

Ve škole se věnujeme slovním druhům i struktuře větné

Život nás sám doučuje, že nejenom hlásky potkáš obojetné

Δ

Zlo, které je, sotva napraví

že bude od zítřka měřeno v jednotkách nové měrové soustavy

Δ

Příčinou vyhnání z ráje nebyly jablko, had

ani plamenný meč archanděla

Příčinou byla první nedůvěra

Δ

Nemusí být jistě správné, opravdu ne

co ti vyšlo dvakrát podtržené

Δ

Proslula svou pílí v širém okolí

přesto neměla na dlaních mozoly

Tou pílí si pověst nepozvedla valně

byla totiž pilná sexuálně

Δ

Jenom dítě dosud nerozumné

najde důvěru a kredit u mne

Jak se rozkouká a na mne vidí

hned mě šidí

Δ

U stolu si kazím oči četbou tlustých knih

S tebou za mne, v zastoupení, jiní pášou hřích

Δ

Na světě se dějí divy –

mám žaludek světločivý!

Nikdo mi to nevěří…

Nutí mě jít na večeři sotvaže se zešeří!

Δ

Z tvých rukou chci načerpati něhu

Jenomže tvá něha mívá vlastnost sněhu

Sotva rozpálí mě, beznadějně taje

čvachtavou reprízou na vyhnání z ráje

Δ

Příroda je mocná, milá Pavlíno

jednou za rok změní vodu ve víno

Já však počínám si zcela obráceně:

Z vína dělám vodu pětkrát denně!

Δ

Pomník si buduji ze slov a zdání

kámen a kov zastoupen předstíráním…

Δ

Skloňují slovo „věda“ ve všech pádech

jenže ta nedá; ulehnout na zádech

žvanil a podvodník ji nepřimějí

Úspěchem se chvástat oba ovšem smějí

Δ

Bojovný atheista

nic božského nemělo u něho místa

Ledaže – když po tom boji hledal útěchu –

klaněl se bohu svého prospěchu

Δ

Časy se lepší. Dnes neposlušný není hned veden na popravu

Nejenže hlavu neztratí – na tu mu navíc nasadí psí hlavu

Δ

Raději brambory jen bídou omaštěné

než mísy se šunkou podvody obložené

Δ

Ani ve věku počítačů

nikdo se nedopočítá – jak chudák Honza dopadne

když čert posedne

Káču

Δ

Páté kolo u vozu

na scénu se přivolá

když se v běžném provozu

jezdí pořád dokola

Δ

Kdo chtěl mít sílu za dva, hledal srdce v těle

poraženého nepřítele

Zbabělec – z téže příčiny

pátrá po srdci lví mršiny

Δ

Smysly jak ovce prohánějí

té naší vůle důtky kožené

Však nevidíme a neslyšíme

když vidět a slyšet nechceme

Δ

Mladí ve spěchu se ženou

s tělem ostýchavým, s duší otevřenou

Jak jde život – člověk změnu hodnot tuší:

K tělu pouští mnohé, co nepustí k duši

Δ

Někdy je snadno k mání

rukoudání

na cokoli

Sliby jak nádor narůstají – ve chvílích vzniku však nic nebolí

Δ

Nepodceňuj zásady:

Jeď na vlastní nápady

a když nemáš dáno shůry

přidržuj se receptury!

Δ

Nejenom ve vodě se člověk může topit

Když smysly oklamán a alkoholem opit

klade si otázky doposud zakázané –

nemožné za střízliva se skutkem stane

Δ

Květy zla opyluje jak pilná včela

tvá ulízaná řeč

Pod sladkou fasádou – prolhaná, zparchantělá…

Δ

Sklenku když vyfoukne sklář, který nepije

víno se určitě po stole rozlije

Δ

Odcházím, lidi… už vás nemám rád

už s vámi nechci lhát a předstírat…

Δ

FINIS