LIBER CATENAUS

Píše S. Komenda, část 51, březen 2008

 

Volba prezidenta – důsledek, který nikdo nepředvídal

 

Zákonitosti společenského pohybu lze studovat nejrůznějšími způsoby. Plnohodnotnou informaci o jevech nás zajímajících přinášejí někdy empirické poznatky se zkoumaným jevem zdánlivě nepříliš související.

Po jistou dobu žila česká politika volebním bojem, ve kterém měla mít palma vítězství podobu prezidentského křesla. Zápolení se vedlo na Hradě – v podhradí se to tak vzrušeně neprožívalo – poddaní měli své vlastní starosti, o zdražený chleba, buřty, pivo a léky. Přesto ty méně lhostejné volební boj trochu přece jen zasáhl – což dávali najevo tím, že se na prezidentské kandidáty vypisovaly po hospodách sázky. Podobně jako na fotbal nebo na koně. Prezidentské klání poskytlo mimořádnou příležitost televizním moderátorům, jakož i žurnalistům, aby předvedli bravurní kličky svého uvažování a svých předpovědí, v nynější postmoderní době nahrazujících středověké a raně novověké astrologické žvandání. Obecně vzato, odpovídali si na otázky jimi samými předtím položené – Co by bylo, kdyby nebylo to, co bylo a bylo by něco úplně jiného…Připomnělo mi to jednu nepříliš mravnou klukovskou říkanku mých dětských let, taky začínající slovem kdyby…

Životní okolnost mi přihrála nečekanou příležitost ke zkoumání zájmu obecného lidu o tuto aktuální politickou událost. Ke zkoumání objektivnímu, nezatíženému chybou selekce, podplácení a nátlaku. Takže, přistupme k věci.

V den druhé prezidentské volby vypravil jsem se ke svým holičkám, s představou, že jim umožním provést v obrostu mé hlavy průklest, kterým by tento uvedly do stavu předpokládaného soudobou civilizací. Včetně formátu mých knírů a brady.

Dveře kadeřnictví jsem otvíral v době těsně před polednem, kdy se žaludek každého zdravě trávícího občana dožaduje svého oprávněného přídělu. Tři křesla, obvykle obléhaná alespoň dvojnásobným počtem zájemců pohlaví většinově mužského a menšinově ženského, zela tentokrát prázdnotou. Zahlaholil jsem – Všichni jsou už na Hradě! – načež se mi dostalo graciézního pokynutí, zvoucího mne k usednutí do krajního křesla.

V tu chvíli jsem měl jasno. Právě se mi podařilo provést průzkum veřejného mínění. Průzkum neformální, možná však validnější a reliabilnější než jsou výzkumy prováděné různými statistickými agenturami, vystavenými riziku podplácení a jiných forem nátlaku, odvádějících je z cesty vedoucí k pravdě poznání.

Objektivnost mého neformálního průzkumu byla podepřena skutečností, že vlasy a vousy rostou všem. Vlasy dokonce nezávisle na pohlaví jedince. Pokud jde o vousy, na ty se přiznává nárok jenom dámám starším, s omezením na decentní knírek. Takový průzkum není zkreslován žádnou selekcí. Pokud jde o závěr z mého pozorování vyplývající, není o čem pochybovat. Muži i ženy, akutně holičskými a kadeřnickými křesly pohrdnuvší, sledují volbu prezidenta z křesel umístěných před televizními bedničkami. Řeči o nezájmu českého občanstva o politické dění jsou řečmi lichými, pravdě neodpovídajícími. Lidem není jedno, kdo bude jejich prezidentem v příští pětileté sezóně.

Abych svou prognózu občanského zájmu o politiku ještě víc zpřesnil, konstatuji, že český občan dává informaci o obsazení prezidentského trůnu přednost před stavem svého hlavového porostu. Zájem veřejný je pro něho prioritou před zájmem osobním, před jeho osobním vzhledem. To rozhodně není poznatek, který by směl být přehlížen. Možná je v tom implementováno i očekávání, že bez vůle Muže číslo Jedna občanovi ani vlas z hlavy nespadne. Případně z ní nevypadne.

Měl bych se přiznat, že mnou zorganizovaný průzkum – a zejména jeho výsledek – mi osobně přinesl užitek. Doufám, že tato skutečnost neposkytne příležitost ke kritice mým oponentům. Díky prezidentské volbě jsem byl tentokrát ostříhán a vyholen v mimořádně krátkém čase. Rozhodně bych se však bránil nařčení, že by se to mělo chápat jako korupce.

                                                                                                    

 

Herostrates naruby

 

Herostrates (jeho jméno dalo vzniknout pojmu herostratovský komplex) byl Řek, který v údajném bažení po tom, aby se proslavil a upoutal na sebe pozornost, zapálil chrám bohyně v Efesu. Podařilo se mu to – protože zničit něco je vždycky snazší než něco vytvořit. To první dokáže i neschopný trouba, když se opije nebo si jinak dodá odvahy. Ostatně, v malém se dají projevy tohoto fenoménu registrovat k ránu v okolí každé hospody. To jak si kořalkou rozkurážení Miniherostratové dodali odvahy a demonstrovali svou duševní ubohost. Něco rozumného a zajímavého vytvořit – to naopak předpokládá nejenom střízlivost, ale i nápaditost a zručnost. To jsou ovšem vlastnosti spíše vzácné – a proto často neschopnými a zakomplexovanými nahrazované vandalstvím.

Podkladem hérostratovského chování je touha, v člověku snad geneticky zakódovaná, neprojít světem bez toho, že by po sobě zanechal stopu. Touha projít a nebýt zapomenut. Je to záležitost vlastní nejenom Řekům. Ambivalence tohoto fenoménu je dána tím, že v hlavě schopného, talentem obdařeného a nápaditého jedince se může stát motorem pohánějícím ho k vytvoření monumentálního díla – sochy, katedrály, genetické teorie – zatímco v hlavě jedince, který myslí výhradně na získání své proslulosti, k vytvoření díla monumentální zkázy. V případě Stalina a Hitlera, Napoleona a Bismarcka, jakož i césarů a césárků všech odstínů a velikostí, co jich nosil svět. V době moderní pak je polem, jež tito herostratovci orají, světová i lokální politika. Nápady úplně pitomé a ještě hloupější jsou předkládány na nejrůznějších fórech ve snaze udivit lidstvo. Často velice úspěšně – nad jejich nehorázností se lidé nepřestávají divit.

Jak se svět stává pořád méně přehledným a průhledným, modifikuje se i fenomén herostratismu. Místo zapalování chrámu již stojícího dějí se pokusy o budování chrámů zbytečných – jejichž jediným důvodem je stát se pomníkem velikosti někoho úplně malého. Malého, který se dostal k moci rozhodovat o penězích nás všech – a rozhodl, aby byl postaven pomník, který bude spojován s jeho jménem.

Je už dějinným zákonem, že takové projekty končívají prohlédnuty, ověnčeny nikoli laurem slávy, ale trapnosti. Čím monumentálnější pokus, tím hlučnější pád. Nejvíc rachotilo padající kamení poplivaných pomníků velikášství minulosti a minulých malých velkých v době docela nedávné. Stalinské, leninské, gottwaldovské pomníky byly odvezeny na skládky kamení. A jejich místa osazena sochami TGM a legionářů, nějakou dobu předtím zbouranými. Protože jsou odchody a jsou návraty – i cestami hérostratovskými.

Kdejaký náhodně zvolený politik vypaluje chrám hrubého domácího produktu tím, že prosazuje v parlamentě postavení fotbalového stadionu v místě, kam chodívá do hospody podporovat národní sport. Doufaje, že bude zviditelněn. Já doufám, že se zviditelní především jeho omezenost a manažerská neschopnost. Tohle je herostratovský komplex naruby. Manifestující se budováním zbytečnosti nebo alespoň dočasné postradatelnosti.

Zákeřnost této varianty herostratovství je dána tím, že se dá provozovat a že se provozuje masově. Když má moc nesahá tak vysoko, aby to vystačilo na pomník, proč se nepokusit alespoň o pomníček? Vybudovatelný v rámci prostředků sice omezených, přesto však nesoucí podstatné znaky herostratovství – jde o mou osobní slávu, celý projekt je zbytečný, a okrádá se jím možnost vytvoření něčeho užitečného. Slavný český státní dluh je jedním z produktů herostratovské rozmařilosti českých politiků. Neodpovědných, neschopných vidět za shnilý malostranský plot. Česká politika je politikou vpravdě malostranskou. Zatuchlou – a přitom postrádající nerudovskou dobromyslnost. Předstírající světovost – a přitom neschopnou uhlídat místní české grázly. Nevím, jak to čeští politici myslí – zdá se však, jako by se řídili zásadou – po nás potopa! Tohle je taky zásada herostratovská – rozšířená přídavkem jen když budu přitom v televizi!

 

 

Demokracie – definice, teorie a praxe

 

Zdá se, že civilizace a kultura mají obzvláštní zálibu v pěstování zmatků v samotných základech své existence. V nedůslednostech, ba přímo ve svinčíku svých pojmů a koncepcí, které prohlašují za fundamentální. Parádní ukázkou toho je koncept demokracie, bez něhož se dnes, zejména v naší části světa, nedá ani rána.

Zmatek kolem demokracie panující živí pěknou řádku lidí. Zástupy politiků, kterým plní koryta, houfy akademiků obstarávajících žvandání kolem tohoto pojmu, kdy jedni tvrdí to a druzí ono, to první to pilně popírající. Politology, historiky současnosti, právníky všech barevných odstínů, státníky tvářící se smrtelně vážně pro pobavení občanstva. Kdo si jen trochu hemžení kolem modly demokracie všímá, nabývá dojmu, že existuje tolik demokracií, kolik je demokratů  k ní se hlásících.

Nejjednodušší je to s definicí. Případně definicemi. Slova, jak známo, snesou libovolné žvanění, i to z řetězu utržené. Něco romantiky a poetické nadsázky není na škodu. Tak tohle je dobré do školních čítanek, kde svědomité (za každého režimu) učitelky nutí žáčky odříkávat řádky ústavy, podle stejných zásad, jako se o kus dál odříkává korán. Obsah odříkávaného nikoho nezajímá  - což je přiměřené celé té záležitosti.

O demokracii se přeli a její praktikování si jako horkou bramboru v dlaních přehazovali už ve starém Řecku a Římě. Mezi královstvím a císařským impériem. Samozřejmě o demokracii pro vybrané, pro svobodné; otroci byli ze hry na demokracii vyloučeni.

Za kolébku či jednu z kolébek demokracie se považují Spojené státy americké. Ani tam demokracii nevadilo, že na jižanských plantážích sbírají bavlnu otroci. Prezident Jefferson projevil své demokratické smýšlení tím, že si pěknou černou otrokyni vzal k sobě do postele. Když umíral, dal jí i jejím dětem svobodu. Vlastně svým vlastním dětem. Na veřejnosti se s tím moc nechlubil.

Evropská demokracie naší doby si jako jedno ze svých hesel na prapor vyšila zásadu zrušení trestu smrti. Že se v Turecku zločinci popravují, je důvodem odmítání jejich vstupu do EU. Že se každý rok popraví v USA několik desítek zločinců, žádné jizvy na tváři americké demokracie nezanechává. Quod licet Jovi, non licet bovi. Když dva dělají totéž, nemusí to být totéž. Zásada rovnosti pro všechny má zákaz přestupu státních hranic.

Mistry světa v kotrmelcích kolem demokracie se stali komunisté. Slova jako demokracie, ústava, parlament, občanská rovnost a další ve slovníku zůstala – jenom jejich obsah se kamsi vytratil. Zůstaly vejdunky velikonočních kraslic; mávátka do prvomájového průvodu, jimž na kráse nijak neubírali kulaci otročící v lágrech, rozkradená hospodářství a třídní boj, kterým byla po stovce let znovu zavedena robota a nevolnictví. Tahle část lidské historie významně přispěla ke striktnímu oddělení slov od jejich obsahu. Slov od činů.

Současnost zahalila koncept demokracie mlhou byrokratických žvástů, zásadně komplikujících občanům rozeznávat rub a líc, černé a bílé, frázi a pravdu. Z politiky byla demokracie s hanbou vyhnána, jakkoli se kdejaký pologramotný politik demokracie dovolává, s horlivostí hodnou lepší věci. Co neprošlo volební místností, nemá právo považovat se za občansky reprezentativní – ozývá se z nejvyšších míst – přičemž se bez uzardění zapomíná na polovinu občanstva volby bojkotující, protože zastávající názor, že je úplně jedno, kdo na vedoucí místa ve státě usedne. Jedni za osmnáct a druzí bez dvou za dvacet.

Odhadovat budoucí vývoj je neradostné. Občas se objeví nápad nepostrádající zajímavosti. Stávající mocní nelení a takové názory odstraňují jako plevel. To se ovšem dá čekat a nic překvapivého na tom není. Co důležité je – to je občanská lhostejnost. Neochota přemýšlet o osudu civilizace. Nedůvěra v možnost zlepšení poměrů. A tohle je síla, kterou žádné žvanění na kongresech o demokracii nemůže překonat. 

                                                                                           

 

Utopický romantismus a cynická realita

 

Lidé si s oblibou namlouvají; tentokrát tím nemyslím interakci osob opačného pohlaví provozovanou s cílem dosáhnout vzájemného přiblížení. Mám na mysli namlouvání si, přesvědčování své vlastní mysli, že věci se mají tak či onak. Jakékoli věci. Takové namlouvání si (na rozdíl od namlouvání se) spočívá ve snaze přesvědčit sebe sama, že to, co nám sdělují smysly formou počitků optických, sluchových, hmatových, chuťových nebo čichových, případně mozek cestou přečteného a z neosobních zdrojů převzatého, je klam a mam. A že empirie má být odsunuta stranou, aby učinila místo tomu, co bychom tam rádi měli.

Jsou lidé dávající přednost utopii před realitou. Utopie má velikou výhodu – zatímco realita bývá bezohledná až krutá, zablácená a špinavá, utopie spředená ze snů se dá přizpůsobit objednávce. Objednávce utopisty, jimiž jsme občas všichni. Snad s výjimkou lidí, které nazýváme skeptiky, cyniky, škarohlídy a pesimisty. S výjimkou lidí, kteří mívají – bohužel – obvykle pravdu. Protože i pravda o světě a o nás bývá krutá, zablácená a špinavá.     

Utopista je snílek. V českých dějinách jsme takové mívali. Třeba Jana Amose Komenského. Nejdříve jsme ho ze země vyhnali, abychom ho po letech vzývali jako civilního svatého. K jeho dílu, k jeho odkazu se pilně hlásíme; nijak zvlášť nám přitom nevadí, že o obsahu onoho díla nevíme v podstatě nic – nepočítáme-li několik ve škole nabiflovaných frází. Snad celé Komenského dílo byla jedna velká utopie. Odtržená od života v čase svého vzniku a do života neuvedená do dneška. V jedné z olomouckých barokních budov, postavené na příkaz císařovny Marie Terezie jako zbrojnice pro její vojáky (které milovala údajně až do roztrhání svého kyprého těla), kterou jsme (tu budovu, ne tu císařovnu) nedávno převzali z rukou dnešních vojáků pro univerzitu, jsme nechali do dlažby na několika místech zasadit ozdobné kameny s nápisem vyzývajícím k přeměně zbrojnic v bibliotéky.

Výzvy jsou jednou z častých forem utopického promlouvání. Samozřejmě výzvy ušlechtilé, jakou je i tato. Mohlo by se tedy zdát, že naše česká tradice utopického počínání přežila i do dnešní cynické doby. Alespoň v akademickém světě, který je už tradičně v nejedné své dimenzi od reálného života naprosto odtržen. Jak jinak by bylo možné, že někdo vyzývá k přebudování zbrojnic na bibliotéky v době, kdy je hromadění zbraní jedním z nejvýznamnějších artiklů světového obchodu? Takový utopismus přece balancuje na samotné hranici naivity a cynismu! S Komenským nebo bez něho! Jen tak mimochodem, když byl v roce 1648 podepisován vestfálský mír a zbídačelá střední Evropa si ve svém hladu oddechla (Olomouc byla rozbitá na ohrabky, a to ji ještě čekalo dodatečné dvouleté živení švédské soldatesky čekající na výpalné) – projevil se mírotvorce Komenský jako snad jediný, kdo ještě usiloval o pokračování ve válce tím, že se snažil pro ně získat uherské magnáty. Jeho biskupský církevní zájem mu byl víc než potřeba míru pro lidi. Naštěstí i tahle jeho snaha se ukázala být utopií.

Po politickém převratu v roce osmdesát devět jsem občas míval dojem, jako by do politologie prosakoval názor, že se konečně české utopii podařilo porazit cynickou realitu. Utopií československého disentu porazit cynickou realitu československého komunismu. Dnes už, myslím, tenhle názor nikde na povrch neprosakuje. Stačí představu cynické reality jen trochu rozšířit – a je to očividné. Sílu prostě porazila jiná síla – romantismus sem a romantismus tam. Pro Američany byl koncept lidských práv prostě klacek, kterým bylo možno sovětské komunisty mlátit po hlavách – v čase, kdy na tohle heslo lidé v Evropě slyšeli. Stejní lidé, kteří ještě pár let předtím vyprázdněným heslům o sovětských mírových raketách naivně věřili. Lidé už jsou takoví. Naivní, romantičtí, utopičtí – vlastně hloupí. Čeští disidenti v té síle hráli stejnou roli jako chlapeček čurající do řeky zvyšuje výkon elektrárny o pár kilometrů po proudu.

                                                                                                            

 

Hod granátem z místa činu

 

Možná bude tahle stručná úvaha pro ženskou část případného, virtuálního čtenářstva srozumitelná jenom částečně. Ženy házívají granáty jenom výjimečně, ani po svých od nich prchajících mužích tak nečinívají. Ženy úspěšněji než granátem házívají očkem, pohazují boky, vyhazují si z kopýtka. Zranitelnost těch, na něž se hází nebo pohazuje, bývá srovnatelná s tou v případě granátů, zásah cíle pak podstatně vyšší.

Muži-někdejší vojáci, případně i šťastní nositelé modrých knížek dosvědčujících jim kriplovství, vědí, že házet se dá granátem ve formátu dvou disciplin. Házet granátem s kratším či delším rozběhem (což imituje útok na nepřátelské zákopy, které jest zasypávati střepinami) – a házet jím z místa (což imituje chování vojáka v zákopu, čelícího útoku nepřátelských vojů). V případě házení v běhu nebo alespoň v chodu se dá – na základě jednoduché fyzikální představy – očekávat delší dohod či odhod. To je poznatek poměrně zásadní, protože hodit granátem příliš málo dopředu by případně mohlo ohrozit bezpečnost házejícího. Házení ze zákopu podobnému riziku čelit nemusí, stačí, když se házející po odhození přikrčí, aby mu při hodu zvlášť nepovedeném střepiny neurazily hlavu.

Odhození granátu je činem; jde o akt okamžiku, chvíle více méně krátké, takže i místo činu je poměrně jednoznačně definováno. Hození granátem je vždycky aktem prováděným z místa činu. Možná se mé uvažování někomu zdá připomínat blábolení až triviální. Vůči takovému názoru jsem nucen se ohradit, protože se mi jednou podařilo získat v hodu granátovou atrapou třetí místo v soutěži pořádané vojenskou katedrou matfyzu; a protože jsem nebyl vojákem žádných vynikajících kvalit, byl jsem na svůj diplom pyšný až do příštího týdne.

Protože jsou české televize dnes přehlceny obrázky z nejrůznějších bojišť našeho o trvalý mír usilujícího světa, neuniklo mi, že jsou vojenské hrudi ověšeny i dnes granáty nejrůznějšího formátu. Vajíčky s násadkami i bez nich. Dokonce se dají z moderních výkonných ručnic granáty i vystřelovat – tahle technologie se však mému nynějšímu uvažování vymyká.

Ve vývoji zbraňových systémů představuje granát technologii účinně doplňující osobní, ruční zbraně palné. Ručnice, samopaly, pistole. Zatímco tyto jsou schopny ničit živou nepřátelskou sílu (což je oblíbený vojenský eufemismus pro zabíjení děravěním lidských těl, drcením a štípáním kostí a kloubů doprovázených vyhřezáváním střev z dutiny břišní a mozků vytékajících z dutiny lební), je granát schopen zahnout za roh. Samozřejmě předtím než opustí dlaň házejícího. Vhozen oknem do sednice ověšuje její stěny vnitřnostmi právě přítomných, naivně se domnívajících, že na ně kulky nemohou. Působením za roh se granát podobá periskopu ponorky nebo velitelského polního stanoviště.

Kulka vypálená najatým zabijákem ze střelné zbraně zraňuje, případně usmrcuje jedince, jehož likvidace byla naplánována. Zasažen může být i člověk mimo plán, není-li střelec dostatečně kvalifikovaný. K tomu v dnešní době vyhraněné specializace dochází spíše výjimečně – jak dokazuje statistika odstřelovaných českých tunelářů; odstřelovači by měli dostávat prémie i od policie, jejichž práci vlastně vykonávají za ně. Použití granátu je méně cílené, poškozuje i jedince v jistém okruhu likvidovaného a hlavně ničí i materiální hodnoty, což je nepochybně škoda. Nastražená bomba je vlastně analogií, moderní verzí granátu. V případě úspěchu akce bere za své nejenom lidský cíl, ale obvykle i jeho automobil; škody bývají značné (na tom autě), protože cílem útoku nebývají (na štěstí) žádní chudáci.

Z jakýchsi pro mne záhadných důvodů věnuje policie a justice velkou pozornost vyšetřování takových případů, kdy byl usmrcen člověk, jenž si to předcházejícími činy vlastně zasloužil. Asi z jakýchsi spíše sportovních důvodů. Policie a justice špatně snášejí, když si občané myslí, že někdo jiný dělá práci, za kterou jsou oni placeni.

                                                                                                

 

Obě nohy v jediné nohavici

 

Stává se to. Obvykle jako projev poruchy řízení. Tou může být zchromlá noha, ale taky předcházející alkoholové opojení. Případně kombinace obojího.

Člověk s oběma nohama v jediné nohavici daleko nedojde. Nedoporučuje se všeliké cukání, pokusy řešit vzniklý problém násilím nebývají úspěšné. Právě tak projevy odvahy. Prudké vyskočení mívá za následek neméně prudké upadnutí. Zdá se být snazší vyskočit z kůže než vyskočit z kalhot, v jejichž jediné nohavici vězí obě vaše dolní končetiny.

Zajímavé je, že v pádu popisované události nezáleží příliš na tom, která z obou nohavic je přesobsazena a která tedy nedoobsazena. Která je přeplněná a která prázdná. Trochu se to podobá situaci, běžně prožívané českými vládami posledních let. Taky je úplně jedno, kdo ve které nohavici vězí, kdo vyšel naprázdno a koho nohavice tlačí. Levice jako pravice. Výsledkem jsou třenice a nepatrná výkonnost, kterou (každá) vláda řeší zvyšováním daní, aby bylo z čeho přidávat na (nezasloužených) platech a jiných prebendách (nezasloužilým) politikům a vládním úředníkům.

Občas se pro pobavení obecenstva provozuje hra známá jako závody v pytlích. Pro pobavení občanstva pěstuje zase česká vláda disciplinu, jejíž případný název byl mohl znít Česká cesta k blahobytu s oběma nohama v jediné nohavici. Rekordy v obou disciplinách by se mohly měřit na téže stupnici. Možná nebude česká vláda mým srovnáváním obojího příliš nadšena. Trochu by to mohlo připomínat praktiky, které ve chvílích jasnějšího prozření aplikovali středověcí čeští panovníci – když nechávali vázat nekale obchodující a prodávající tehdejší kupce do pytlů a v nich je máčet ve Vltavě. Až do případného utopení, omluvitelného tehdejšími nepříliš přesnými hodinami. Mohlo by to někoho svádět k dosazení do role nekalých kupců dnešní demokratické ministry a vládní úředníky.

Jak tak nechávám svou těkající mysl bloudit po lučinách i po skalinách, bez ohledu na to, zda v sadě právě skví se jara květ, napadá mě, že obě nohy vězící v jediné nohavici jsou vlastně metaforou mužského maléru, který by mohl vyústit do běžné, všednodenní ženské skutečnosti. Protože – co je vlastně ženská sukně jiného než dvě nohy vězící v jediné nohavici? Pravda, trochu širší nežli bývá nohavice mužských kalhot, nicméně v principu… ženská sukně není než mužská nohavice. Jedna nohavice.

Obrátíme-li na tomto místě svou pozornost do historie, nemělo by nám uniknout, že mužské kalhoty jsou vynález a oděvní součást mnohem mladší než sukně, dnes považovaná za oděv výhradně ženský (s výjimkou transvestitů). Jan Žižka se běžně odíval suknicí. I do boje v ní chodil. V té době tak činívali asi všichni mužští. Sukně, dokonce i kovem plisované, nosívali římští vojevůdci i císařové. Celé národy dodnes své někdejší sukně nezapírají – Skotové nosí své kostkované tartany v barvách klanů, Irové své zelené suknice jako součást krojů; dokonce i jako pracovní oděvy se mužské sukně dodnes uplatňují – v Dublinu jsem před nějakou dobou viděl na Den Svatého Patricka pochodovat v sukních Fire Brigade, dublinské hasiče. Český velikán Jára Cimrman chodil v sukních po starší sestře Luise.

Možná by na nošení sukní mohli přejít i ministři českých vlád. Dalo by se to do ústavy. Ne úplně na začátek, stačila by poznámka pod nějakou nenápadnou čarou. Předešlo by se tím nejapným poznámkám, jako jsou třeba ty moje, o české vládě s oběma nohama vězícíma v jediné nohavici. Taky by se tím ušetřilo; myslím, že ušití mužských kalhot přijde dráž než ušití ženské sukně. Musela by se ovšem učinit stranická dohoda o délce sukní – možná by bylo zapotřebí vyloučit extrémy a extremisty, dožadující se mini-, případně maxisukní. Minisukně jsou nežádoucí, protože novináři by mohli rušit vládní zasedání nejapnými poznámkami o chlupatých ministerských lýtkách, případně o křivých nohách ministra zemědělství, který v letech svého mládí rajtovával na vypůjčené kobyle. Bylo by ovšem třeba vyhnout se nevraživosti ministryň žárlících na róby svých mužských kolegů.

 

 

Ministr dopravy na vedlejší koleji

 

Ten ministr dopravy je v tom nevinně; v naší úvaze vystupuje jako pars pro toto. Jako část většího, širšího celku. Nevinně v tom ovšem vlastně není – stejně jako každý, kdo chvíli seděl v ministerském křesle, svou nevinnost ztratil – pokud ještě před usednutím do vládního sedadla nějakou nevinnost měl. Jen tak mimochodem, aby řeč nestála – neušlo tvé pozornosti, případný čtenáři, že mezi všemi společenskými skupinami mají v této zemi nejvyšší zločinnost ministři českých vlád? Dokonce ani mezi cikány, případně Romy, tak vysoká zločinnost není. Z průměrně asi dvaceti vládních ministrů úpívá jeden ze mřížemi. To je pět procent jednomu každému, bratru upřímnému. A pět procent ze všech českých Romů zavřeno není; těch je tam míň. A pokud jde o ty zavřené ministry, v temných kobkách trpící za svou přílišnou lásku k (cizím) penězům – do své statistky nezahrnuji fakt, že jim čeští ovlivnitelní soudci jistě měří měkčím metrem než těm Romům, a také další fakt, že v každé politické sezóně existují vedle ministrů aktuálně zavřených ještě další, kteří jsou v naději. V naději na zavření. Protože se ještě zatlouká, o čem si vrabci na střechách už dávno cvrlikají. Souvisí to s tím, že čeští soudci jsou poměrně málo vzdělaní, v podstatě negramotní, pokud jde o cvrlikání vrabců a potažmo ornitologii. Možná by si měli zopakovat pohádku O Jiříkovi, o tom, který přivedl svému králi Zlatovlásku, při čemž se naučil rozumět řeči zvířat. Poté, co si uždíbl z porce pečeného hada. Takže – kdyby si čeští soudci nezapomínali z pečených hadů uždibovat, možná by soudili rozumněji než když jenom listují v usmolených zákonících.

Takže náš ministr je tady za všechny možné ministry. Za ministry jako takové. Za máslo i na jejich hlavách.

Myslím, že každý ministr by měl být schopen jednou za čas přestat považovat svůj čas za posvátný a zužitkovatelný i jinak než sezením za hradbou stránek dokumentů, jejichž projednávání právě vláda předstírá. Každý soudný občan vybavený elementární představivostí ví, že není možno v dostupném čase věcně probrat obsah takových kopců stránek. Tím, že ze svých ministerských aut páni ministři vytahují plné náruče šanonů, podobají se vojínům, kteří svou plnou polní před nočním ostrým pochodem naplnili cihlami a ztvrdlým komisárkem. Něčím, co se dá ve vhodném okamžiku vyhodit do škarpy. Jde o fenomén vytírání zraku; v případě ministrů vytírání zraku občanům.

Ministr nejenom dopravy by si měl udělat čas, který by využil k návštěvě některého zařízení, které ve svém resortu spravuje. Samozřejmě bez toho, že by se nechal několik dní předem ohlásit. Ministr dopravy, abychom začali právě jím, by měl (po zakoupení jízdenky) nasednout do osobního vlaku a odjet v některém směru považovaném za vedlejší. A na zastávkách pozorně koukat z okna a pilně si dělat poznámky. Dokonce ani stupeň umaštěnosti  oděvu průvodčího by mu neměl unikat.

Ministr školství a tělocviku by měl konzultovat děti svých vzdálenějších příbuzných, prohlédnout si jejich učebnice a sešity, jakož i jídelní lístek školní jídelny. Ministr obrany by si měl zjistit, zdali si voják vystřelí ze své pušky častěji než ze svých důstojníků. Ministr zemědělství by měl ochutnat standardní výrobky svého resortu. Šéf resortu kultury by měl mít jasno, zdali jeho režie nepřekračuje objem prostředků vynakládaných na údržbu státních památek. A ministr financí by si měl rvát vlasy, naříkaje nad tím, jak je možné, že v době, kdy se národnímu hospodářství údajně daří, pořád vesele narůstá státní dluh, jako by se nechumelilo. A nic se nedělá s onou do nebe volající poslaneckou rozmařilostí, onomatopoeticky nazývanou porcování medvěda, která není ničím jiným než jedním z projevů českého parlamentního šlendriánu, za který by se mělo odsuzovat, zavírat a zabavovat majetky získané korupcí, včetně nepřímého rozkrádání systémem něco za něco, já na bráchu, brácha na mne. Na další ministry už mi nezbyly řádky. Na adepty budoucího zavírání klientů z nejzločinnější společenské skupiny v této zemi.

                                                                                                 

 

V nouzi dá ti radu – poradce

 

Po posledním politickém převratu se – ve zmatku české postkomunistické europeizace a demokratizace – roztrhl pytel s poradci. Občas se taková věc jako roztržení pytle s nějakými novými odborníky stává. Pamatuji se na roztržení pytle s programátory před nějakými padesáti roky, když u nás propukla revoluce s výpočetní technikou. Zpuchřelé hráze komunistické ideologické negramotnosti už nestačily udržet na uzdě informaci o informační revoluci, jejímž symbolem se stal počítač. Na příštích třicet, čtyřicet let se stali programátoři poněkud tajemnými, nicméně váženými a žádanými odborníky.

Na rozdíl od programátorů se s poradci protrhl pytel bez toho, že by tu byla nějaká objektivní potřeba či objednávka. Poradci se vynořili z ničeho nic. A spolu s nimi jakési záhadné povědomí, že oni jsou to pravé, oni jsou ti praví, bez nichž to nejde. A když se někdo odvážil zeptat, jak je možné, že až donedávna to bez nich šlo – dostalo se mu vlídné, mírně opovržlivé odpovědi, z čeho bere své přesvědčení, že to kdy bez poradců šlo. A doložily se příklady toho, co všechno kdy nešlo. Což bývá poměrně snadné. Vždycky.

Dost jsem se nad problémem vzniku poradců zamýšlel.

Jedno z vysvětlení, k nimž jsem se dopracoval (vždycky se snažím dopracovat k většímu počtu vysvětlení, aby měl laskavý čtenář možnost si vybrat), spočívá v odhalení poznatku, že je mnohem snazší v nějaké záležitosti radit než na ní se pracně lopotit, na řešení problému pracovat. Že je snazší radit než dělat.

Má to ještě jednu další stránku, tahle záležitost s raděním.

Všimněte si, na koho se obrací kritika a hněv veřejnosti, když se někde něco pokazí. Zvrtá, zorá, podrbe, zblbne. Samozřejmě – pokaždé na toho, kdo stál u lopaty, kdo byl u zvrtačeného díla přistižen. Fyzicky přistižen. To je ten škůdce, poškoditel náš. A marně se bude takto přistižený vymlouvat, že on jenom podle rady někoho jiného jednal a konal. Že měl poradce. Dokonce lépe placeného než byl placen on sám. Nic mu nebude jeho vysvětlování platné.

Tohle chování veřejnosti, veřejného mínění, se výstižně demonstruje v případě války. Veřejné mínění s hlubokým rozhořčením odsoudí chování vojáka, který podpaluje domorodou chatrč, mačetou osekává končetiny dopadeného civilisty nebo rozbíjí hlavičku batolete o zeď domu. Stranou veřejného rozhořčení zůstane velicí generál, od jehož rozkazu se chování vojáků odvíjelo, stejně jako státník, který rozhodl o konání války. A dojde-li k poválečnému soudu, oběšen bude voják, ačkoliv generál a státník by měli viset v první řadě.

Poradci bývají jenom výjimečně věšeni; platí to i o sovětských poradcích, učitelích českých komunistických soudců. Možná je to proto, že bývá téměř nemožné dokázat, že od rady vedla přímá cesta k tomu kterému činu. Nebo zločinu. Škoda se připisuje na vrub toho, kdo osekával ruce, nikoli toho, kdo radil nehledět a sekat hlava nehlava.

Dnes se nechávají dělat audity, s cílem posoudit stav věci. Podniku, instituce, univerzity. Zdůrazňuje se přitom nezávislost instituce audit konající – na lidech, kteří posuzovaný podnik doposud řídili. Výsledek auditu (jehož kompetentnost bývá obvykle mlhavá) předurčuje, kdo bude správcem konkurzní podstaty, totiž zbytkové hodnoty posuzovaného podniku. Tato nezávislost (ať skutečná nebo jenom předstíraná) umožňuje řediteli, který podnik přivedl ke krachu, aby si jako Pilát Pontský v lavóru umyl ruce – a vyhlásil svou nevinu ve věci propuštění stovek lidí tam zaměstnaných. Já nic – to poradci (audit, konkursní komise). Další forma alibismu, zřeknutí se odpovědnosti tím, že bude rozmělněna jako bláto cest po jarním lijáku. Mechanismů rozmělňování odpovědnosti existuje v naší společnosti bezpočet. Co jenom máme komisí, výborů, komitétů a vůbec oficiálně jmenovaných či volených sešlostí! Každé takové těleso rozhoduje bez toho, že by někdo nesl konkrétní odpovědnost za důsledky učiněných rozhodnutí. Komisi přece nelze zavřít!

                                                                                                   

 

Americký mýval a český ježek

 

Můžete se právem ptá, co mají ti dva společného. A já vám odpovídám – společné je jim to hlavní. Totiž osud. Každý řidič brázdící české silnice důvěrně zná obraz ježků přejetých koly aut – a totéž je pevně fixováno v povědomí řidičů amerických, s tím, že roli českých ježků tam přebírají medvídci mývalové. Roli tvorů ne dost rozvážných a proto silničními vozidly přejetých.

Pro českého člověka je obraz medvídka mývala utvářen především literárně – například některými stránkami spisů doktora Bohumila Hrabala. Mýval, americký racoon, je na nich demonstrován především jako tvor posedlý obsesí umývat všechno, co mu přijde do pracek. Taková obsese postihuje někdy i lidi – psychiatři mají obsesi umývání, utkvělou představu o nutnosti umývat či uklízet pořád dokola, zařazenu v seznamu svých diagnóz jako jednu z položek. V případě lidí se taková utkvělá představa léčí – zatímco v případě medvídka mývala se nijak terapeuticky neošetřuje, jsouc považována za součást jeho zoologické mývalí osobnosti.

Takže, oba zmiňovaní tvorové mají podobný osud. Přesněji řečeno, oba jsou vystaveni riziku, že jejich život skončí stejně, s konstatováním, causa mortis – kola čtyřstopého vozidla.

Kdyby měli tvorové jako ježci a mývalové své světově organizované společenství, dalo by se čekat, že by je společný osud sbližoval. Možná by je to podnítilo, dva biologicky rozdílné druhy, k založení společenství tvorů střední velikosti ohrožovaných jednou z vymožeností lidské civilizace. Totiž automobilní dopravou a neustále mohutnícím dopravním provozem. Je poměrně dost pravděpodobné, že by se vyvinula situace tak, že ježci i mývalové, respektive jejich zájmové sdružení, by obvinili lidi z ohrožování jedinců jejich druhu. Z přímého ohrožování – poněkud rozdílného od ohrožování nepřímého, třeba prostřednictvím zhoršeného životního prostředí. Znečištěná voda jistě komplikuje mývalí mytí. Přímé ohrožení, končící usmrcením na vozovce, je bezprostředně do očí bijící svými krvavými okolnostmi.

Případnému obvinění ze strany mývalů a ježků by se lidé dokázali účinně bránit. A nemuseli by přitom sahat k obvyklému člověčímu soudnímu arsenálu lží a překrucování skutečnosti. Stačilo by jim prohlásit, že s ježky a mývaly jednají stejně jako s příslušníky svého vlastního rodu. Homo sapiens. Auta řízená lidmi že mrzačí a usmrcují na silnicích a v ulicích měst jiné lidi, dospělé jedince i nedospělé děti, v počtech srovnatelných s množstvím zabitých ježků a mývalů. Dá se očekávat, že lidé, včetně lidí politicky zelených, by zdůrazňovali demokratičnost svého počínání v ohledu přejíždění mývalů a ježků. Jisté problémy by snad mohli lidé, případně advokáti lidského počínání, mít v situaci, kdy by tito namítali, že uvažovaný fenomén není symetrický, že auta řídí a jejich koly tvory mrzačí výhradně lidé – není doložen případ, kdy by přejel s nákladem nabodnutého jablka ježek nějakého člověka, případně mýval utopil člověka, kterého se rozhodl preventivně omýt.

Demokracii by nepochybně spatřovali advokáti a právníci vůbec v tom, že my, lidé, kvůli možnosti provozovat automobily na silnicích mrzačíme i své vlastní děti. Od jejich nejútlejšího věku je zaplavujeme smogem, výfukovými plyny bohatými na oxidy síry. Útlé dětské plíčky vyuzujeme, podobné šrůtkám vepřového v masopustních komínech. Abychom později, plní farizejské ohleduplnosti, je vozili či vodili do ordinací doktorů, do ní dojíždějích páchnoucím autem. Sami také auto pilně používajíce.

Myslím, že tohle by byl pro ježky a mývaly argument nejsilnější. Jistě i oni by pochopili., že těžko mohou oprávněně vyžadovat ohleduplnost vůči svým životům a svému zdraví od lidí, když tito ani svá vlastní mláďata nešetří. Možná by si to ježci a mývalové vyložili tak, že lidé vystavují chemickému stresu svá mláďata ve snaze nechat přežívat jenom ta odolnější. Jako kdysi činili ve staré Spartě, kde méně duživá dítka shazovali se skály.

 

 

Odkud jsem?

 

Tak mi vyměnili občanku. Taková věta zní skoro jako dnes už klasické – Tak nám zabili Ferdinanda. Jestliže konstatuji, že mi vyměnili občanku, rozhodně nechci říci, že jde o onu paní, se kterou už více než padesát let sdílím stůl i lože, a která mi z plotny na onen stůl přemisťuje pokrmy předtím jejíma vlastníma rukama chuťově i tepelně upravené. Tak tuhle občanku bych si vyměnit nenechal – za nic na světě. Klidně jí to můžete říct. Občankou, o níž tu hodlám uvažovat, rozumím plastikovou kartičku, známou pod názvem občanský průkaz. Průkaz totožnosti, carte d´identité, identification card, Kennkarte.

Mé chátrající a stále děravější paměti vznikla tím povinnost naučit se nové několikamístné číslo – a ještě před zapomenout číslo staré. Ani nevím, který z úkolů bude pro mne obtížnější. Já mám totiž ke starým věcem poněkud sentimentální vztah.

Když jsem si svůj nový průkaz nepříliš vraživě prohlížel, všiml jsem si, že kromě jiného identifikačního čísla je v něm jiné i něco jiného. Jako místo narození bylo v něm černě na bílém uvedeno, že jsem se narodil jinde než jsem se narodil.

Patřím ke generaci, jejíž příslušníci se ještě rodívali v posteli pod krovy rodných chalup. Rukama porodních bab, kdysi nazývaných krásným českým odborným termínem báby pupkořezné, babicí báby. Ta moje se jmenovala Reitingerová – nějak mi to jméno utkvělo. Možná proto, že na děti, které odrodila, kterým pomohla na svět, volávala při náhodných setkáních ještě po letech, kdy tyto důstojně kráčely cestou do škol obecných i měšťanských. K jejich nevelké libosti.

Má rodná víska se jmenuje prostě – Louka. Je to vesnička sice nevelká, přesto však s úctyhodnou historií, srovnatelnou s vesnicemi většími. Jenomže ji v naší době postihlo, co se ani jiným obcím této země nevyhnulo – nenašel se v ní nikdo, kdo by se chtěl stát jejím starostou. Nemá proto obecní úřad. Do své administrativní náruče, na svou byrokratickou hruď ji přivinula Jemnice, městečko kdysi královské, Přemyslem Otakarem I. ve třináctém století založené a o sto let později královnou Eliškou a jejím královským manželem Janem Lucemburským proslavené. Tím, že starostu ve svém středu nenašla, svěřila se Louka rukám starosty jemnického. Pro komendovský rod to znamenalo, že rychtářská tradice z matčiny strany upadla do ještě hlubšího zapomenutí – a že Komendové těchto generací od politiky odvrátili svou tvář. Přestože ve vsi představují minoritu nikoli nevýznamnou.

Můj nový průkaz totožnosti konstatuje, že jsem se narodil jinde než jsem se narodil. Tvrdí, že jsem se narodil v Jemnici. Tvrdí to zřejmě proto, že žádná Louka už administrativně neexistuje. Její statut asi bude Jemnice – místní část Louka.

Poměry nejsou takové, abych jako don Quijot de la Mancha osedlal Rosinantu, opásal se mečem, když jsem předtím navlékl na zchátralé tělo brnění, do ruky uchopil okovaný dřevec a vyrazil za větrnými mlýny bojovat o právo na rodnou ves. Možná je dobře, že žijeme pragmaticky spíše hasičskými bály, posvíceními a masopustními zabíjačkami, případně podzimními hony. Něco nostalgie však v mé mysli přece jenom zůstává. Jako kluci jsme ve jménu rodné obce vybojovali nejednu bitvu sněhovými koulemi, když jsme se jako přespolní vraceli z vyučování ve třídách chlapecké školy měšťanské. A taky si ještě pamatuji, že má rodná ves měla svou hymnu – zpívalo se v ní o hrdinských činech (bohužel v kronikách nedoložených) kluků, jejichž sídlo pod Kukáčem jest. S tím se rýmoval verš kdo si do nás zavandrovat míní, tomu ukážeme svoji pěst. Kukáč je kopec nade vsí. 

Vesnice s tak prozaickými názvy jako v případě Louky bývají občas neprávem odstrkovány i z jiného důvodu. Někdy totiž ten, kdo jména obcí v nějakém kontextu veřejně předčítá, nevěří svým očím a vysloví jméno jiné. Mně se to stalo při promoci v Karolinu, kdy promotor uvedl, že pocházím z Jilemnice. Místo z Louky u Jemnice. Doufám, že přesto ta promoce platí. Už to bude padesát let.

 

 

Pryč

 

Nůž nebo jiná zbraň může člověku zachránit život v případě jeho ohrožení, ale také, v ruce darebáka, zbavit života člověka nevinného. Stát se nástrojem ochrany i bezpráví. Podobná obojakost je vlastní i slovům. Pryč se starým prohnilým režimem, pryč se zbytečným českým senátem, pryč se vším, co se přežilo, co neslouží rozumnému, co je prokazatelně plýtváním silami i penězi, oč nikdo nestojí, kromě těch, kteří si na úkor zbytečného a nerozumného mastí své bezedné kapsy. Vedle toho se ovšem dá postavit pryč a pryč je všechno, pryč je má naděje – jak se zpívá v jednom starém českém filmu, když se žena dotyčného zaběhla k jinému. Stejné slovo v úplně jiném kontextu. V prvním případě k vyjádření zásadního odmítání, ve druhém k vyjádření životního pocitu, jehož absence je synonymem beznaděje a ztráty smyslu další existence.

Po první světové válce přišlo do módy heslo Pryč od Říma! Jeho aktuálnost se opírala o sociálně politickou skutečnost provázanosti katolické církve a její politiky s politikou rakousko-uherské monarchie. Monarchie padla – a bylo věcně logické, že nevůle vůči ní byla asociací přenesena i na státní církev. Její manýry, protože každá společenská instituce svoje manýry má. Stejně jako má svou patologii, zkostnatělost a zatuchlou byrokracii. Tohle hnutí vedlo ke vzniku nové církve, která se hlásila ke křesťanství, ne však ke katolicismu. Zdůrazňovala občanství a civilismus. Nejsem religionista, odvažuji se však soudit, že některými starými neduhy byla později, krok za krokem i nová církev kontaminována. Protože nic lidského není lidským institucím cizí.

Čtyřicet let svého života jsem prožil v prostředí prosyceném hesly typu Pryč s prohnilým kapitalismem, Pryč s americkým imperialismem, Pryč s vykořisťováním člověka člověkem. Tak dlouho jsme hlásali ona Pryč s…, až jsme se dopracovali k novému kapitalismu, daleko primitivnějšímu než byl ten u nás předchozí, ve kterém korupce, spekulace i krádeže docela otevřené se ani nikdo nepokoušel obžalovat a tím méně je trestat. S americkým imperialismem jsme začali kamarádit otevřeně, doufajíce, že nás ochrání před imperialismem z jiné strany, geograficky opačné. Vykořisťování člověka člověkem jsme zahalili do jinde ověřených systémů dohod mezi zaměstnanci a zaměstnavateli, a hlídání se pokusili svěřit odborům. Renovovaná pryč zahrnula stalinismus, komunismus leninský i stalinský, pod jejichž marxistickým nátěrem jsme vyloupli orientální carské jádro. Česká varianta komunismu se volání Pryč vzepřela, postavila se na zadní, k čemuž obratně využila slabin chatrné české reálné demokracie; dodnes jí úspěšně čelí domáhajíc se parlamentní ochrany, ze které před nemnoha lety udělala kašpárkovskou pimprlovou komedii, hranou v kostýmech ušitých z bolševických frází.

Dokud jsme úpěli v područí, kdysi rakouském, nevolnickém a robotním, spojovali  jsme svou naději s heslem pryč; ono to sice nebylo nijak účinné, tohle pryč však vázalo známé nežádoucí staré s žádoucím novým, byť jenom tušeným. Tahle vazba je možná ze všeho nejdůležitější – jakmile volání po odstranění starého, které zklamalo (a může jít o staré v dimenzi pouhých několika málo let) neobsahuje zároveň komponentu naděje na budoucí lepší, zní ono pryč velice hluše.

Myslím, že tohle odpovídá naší dnešní situaci. V podstatě všichni (s výjimkou profesionálních politiků) vědí, že zlepšení poměrů, ozdravení společnosti, nelze očekávat od ideologií ani filozofií. To, po čem se volá, je vylepšení lidských myslí, individuálních charakterů – a samozřejmě umravnění lidského chování. Tohle je ovšem tenký, opravdu velice tenký led. O mravnosti, o etice se krásně mluví – nesmí se však přitom žádat žádné omezení pohodlí, zřeknutí se výhod, o kterých se masově soudí, že nejsou oprávněné, podrobení platových výměrů požadavku odvozování položek v rubrice Má dáti od položek v sousední rubrice Dal. Od toho mocní dávají ruce pryč.

 

 

O nažraném vlkovi a nedotčené koze

 

K profesionálním povinnostem, které jsem si ve svém životním programu už dávno vytýčil, patří potírání šamanství všech odrůd a odstínů. Souvisí to samozřejmě s mým řemeslem biostatistika a metodologa výzkumu. Úsloví o vlku, který se nažere, aniž by z kozy ubylo, je evidentním narušením zákona o zachování hmoty a energie. Připomíná mi to zkušenost z mého vesnického dětství, kdy přicházely mému tátovi z okresních řídících orgánů příkazy ke stále vyšší produkci mléka, obilí, brambor a masa, s tím, že mu bylo ponecháváno stále míň, čím by mohl krávy a prasata nekrmit. Soudruzi zapomněli na staré české úsloví – Prázdný pytel nestojí. Trvalo jim to asi patnáct let než se propracovali ve své zemědělské politice k poznatku – Dej krávě do držky, ona ti dá do dížky! Jestli jim přitom došlo, že to byl od nich návrat k onomu fyzikálnímu zákonu, to nevím.

Úsloví o vlkovi a koze může posloužit jako metafora v mnohých situacích. Taky k nim patří snaha sloužit mnoha pánům najednou, a od žádného přitom z ohleduplnosti nepožadovat zaplacení. V politické branži se příklady jen hemží. Napadá mne přitom třeba známé poslanecké porcování medvěda. Hladoví vlci jsou pány poslanci velkoryse krmeni, za decentního předstírání, že koza státního rozpočtu vesele poskakuje dál. Že z ní neubývá, že není třeba obávat se o její zdraví a dokonce ani o její celistvost. Přesnější by v té metafoře možná bylo spatřovat v oněch hladových vlcích především poslanecký hlad po větší publicitě, která by podpořila vyhlídky pro případnou další sezónu.

Vlkem může být také nenasytnost politiků v záležitosti jejich platů a prebend. Ať probíhá aktuálně jakákoli reforma kladoucí si za cíl uspořit (na straně kozy), nikdy nenapadne reformátory, že by mohli koze do žlabu přihodit něco ze svého. Třeba tím, že si platy mimo pořadí nezvýší. Příkladů jejich skutečného chování je mnoho.

Tu kozu krmíme všichni ze svých daní. Metafora modelující kozu na místě státního rozpočtu kulhá v tom, že není snadné vymyslet, zač by měl být považován státní dluh. Snad za tvora, ujídajícího koze z jejího žlabu. Tím tvorem by mohli být bankéři, kteří státu na jeho rozmařilost půjčují. Zahraniční banky, z toho žlabu si vybírající nejlepší sousta. Existence státního dluhu, který se zdá být neumořitelným, má samozřejmě vliv na tučnost kozího mléka. Jeho důsledkem je absence kozí smetany. 

Má vesnická zkušenost zanechala v mém osobním slovníku výraz udojování. My doma kozy neměli, takže já jej znám z prostředí krav. Ty jsem na pastvištích a podzimních loukách po sklizni otavy pásával. Z rozvernosti i z hladu jsme se někdy přímo pod kravským vemenem přikrčili a do otevřené klukovské huby si ze struku na jazyk odstříkli. Z četby starých kalendářů si pamatuji, že někdy si hospodyně potají udojovala, aby měly po prodeji takto vytěženého mléka na krytí potřeb, které lakomý hospodář neschválil. Vlastně šlo o tehdejší dobové černé fondy. Dnes by se mohlo termínem udojování aktualizovat některé chování politiků – možná by to bylo výstižnější než výraz pouštění žilou. To se, mimochodem, aktuálně dodnes provozuje v některých afrických zemích, v pasteveckých oblastech, třeba v případě Masajů.

Případ státního bankrotu by mohl být považován za uhynutí kozy. I v tomto stavu se dá ještě ekonomicky využít, když se slétnou supi z bank, aby ji vykostili a získané prodali. Této situaci se podobá i to, co jsme prožili v období politického převratu, kdy se porcovalo rukama politických řezníků to, co zbylo po komunistické ekonomii. Byla to jedinečná příležitost, kdy se drzá čela ukázala být lepšími než poplužní dvory a ostré lokty účinnějšími než litery zákona.

Kozí mléko je považováno za zdravé. Dnes pro to existuje i lékařské zdůvodnění. Politici kozu udojující samozřejmě žádná lékařská doporučení nepotřebují – tučné mléko z vemene státního rozpočtu má pro ně přitažlivost, o níž ani Newton nic nevěděl.

 

 

Vyjmenuj mi své nepřátele – a já ti povím, zač stojíš

 

Tradiční přísloví to, myslím, formuluje trochu jinak. Mluví se v něm o výpovědní hodnotě četby posuzovaného, o kvalitě jeho přátel a třeba i o něčem jiném. Já vycházím ve své úvaze z názoru, že je-li současný svět mizerný, měl by mít každý slušný člověk pár nepřátel. Taky z představy komplementarity.  A taky z principu transitivity, podle níž přítel mého přítele je i mým přítelem a jeho nepřítel mým nepřítelem.

Svět lidí je světem vazeb, konexí, souvislostí. Závislost našich životů na jednání našich bližních klesá sice se vzdáleností míst našich pobytů – což však s rostoucím vlivem globalizace, zkracováním dob putování z místa na místo a hlavně internetu dostává zřetelné trhliny. Stačí uvést vliv nálady arabských šejků na ceny benzinu u českých pump. Arabští šejkové ovšem nejsou mými nepřáteli. Oni i já se chováme v souladu s principy tržního hospodářství, což obojí respektujeme.

Kdo s kým, o čem a pro koho. Takhle nějak zněl název jedné televizní soutěže v dobách reálného socialismu. Taky to byla hra o souvislostech. Ty se projevovaly ve schopnosti kooperace, mezilidské symbiózy v kruzích artistických, jimž je standardně vlastní spíše nevraživost, závist a chození si po krcích.

V dobách takzvaně demokratických poměrů se relace vymezující názorově nepřátelská stanoviska formují v prostoru politických stran. Politologicky naivně vzato, mělo by to být zřetelně podobné vymezení jako za války, kdy zbraně různých stran nejenom řinčí. V politice ovšem neteče krev, tam tečou peníze, rozličně zakódované v mocenských a vlivových sítích, jejichž konstantami jsou funkce, postavení, známosti. Reálná skutečnost je jiná – ideologické nepřátelství nevylučuje společné chození na pivo a na guláš, do sauny a na hory, obcování se společnými dámami. Dokonce ani manželská soužití jedinců rozdílně stranicky organizovaných – což nabízí zajímavou možnost ověřování hypotézy, zdali je přitažlivá síla samčí a samičí mocnější než odpudivá síla politických ideologií čili naopak.

Také v jakémkoli jiném lidském společenství se formují v rámci soužití tábory přátel a nepřátel. Neutrálové soustřeďující se místo na upevňování pozic a na zaujímání obrany nejen kruhové bývají vnímáni jako jedinci v podstatě zbabělí. Pokud mají odvahu ohrazovat se proti takové invektivě tvrzením, že musejí ze všech sil pracovat, aby byli společensky užiteční, nejsou bráni vážně; každý přece ví, jaké máme u nás priority. Tohle strategické vymezování nachází svou formu na každém pracovišti – ve fabrice, v úřadě, ve škole. Síly přátelství a nepřátelství jsou motory společenského pohybu, budování kariér a všeobecného pokroku. Dokonce i v akademickém světě by se na zádech leckterého úspěšného akademika našly otisky prstů přátel kdysi ho tlačících nahoru – ale také na fasádě akademika neúspěšného otisky dlaní jej inzultujících nepřátel.

V dávných dobách hlubokého primitivismu a chybějící televize, o novinách ani nemluvě, se napětí jiskřící mezi znepřátelenými stranami vybíjelo občasným fackováním, posvícenskými a pouťovými rvačkami, šermováním plaňkami vylomenými ze sousedova plotu a házením kamením po nepřátelských husách a slepicích. V dnešní době moderní až postmoderní, v době všeobecného pokroku, Evropské unie a Organizace spojených národů, se nepřátelé hrdinsky proti sobě postaví tváří v tvář na televizní obrazovce, aby se jali jeden druhého civilizovaně pomlouvat. Navazuje se přitom na starou tradici, kdy z řady vojsk sešikovaných proti sobě na bitevním poli vyjížděli – pro ukrácení dlouhé chvíle – jedinci vládnoucí nejlépe jazyky, aby nepřátelům spílali, zlehčovali počestnost jejich matek, jakož i všemocnost jejich božstev. Už tenkrát se jim říkalo podobně jako dnešním politikům – plechové huby.

Svými přáteli si člověk nemůže být nikdy úplně jist – v bitvě si hlídej hlavně své přátele; nepřátelé se sami o sebe postarají. To je dialektika i dnešních mezilidských vztahů – zejména v politice.

 

 

Empirické zkoumání fikcí

 

V posledních letech se jako houby po radioaktivním dešti množí výskyt PR; ona zkratka nemá nic společného s radioaktivitou – jde o zkratku anglického označení jedince, který byl v té které instituci – na ministerstvu pro řízení čehokoliv, na úřadě pověřeném komplikováním předtím přehledného, v podniku vyrábějícím věci více či méně použitelné i v podstatě zbytečné. Člověk pro Public Relations – pro obstarávání vztahů s veřejností.

Tahle módní funkce postihla i školy, včetně univerzit. Český výraz pro ni zní – mluvčí. Takový jedinec je pověřen, aby jménem instituce, která ho pověřila a hlavně, která ho platí, informoval veřejnost o její činnosti. O tom, co se v ní děje, k užitku společnosti vyrábí, vyřizuje, organizuje. Má si přitom počínat tak, aby splňoval dvě navzájem si protiřečící podmínky – informoval veřejnost o všem, aniž by prozradil utajované skutečnosti. Což bývá zpravidla právě to, co veřejnost zajímá nejvíc. Pokud jde o ty univerzity, dlouho jsem nemohl přijít na to, jak dokáže nějaký v podstatě žurnalista zvládnout tématiku tak různorodou, od řešení diferenciálních rovnic přes transplantace lidských orgánů až po středověkou trubadúrskou poezii.

Nakonec mi na mysl přišlo, že se taková věc dá zvládnout jenom jediným způsobem – hezky klouzat po povrchu věcí. Kdysi dávno se mi u nás ve vsi posmívali, že jako katedrista – aspirant jsem vlastně nikdy nebyl voják – že jsem toho půl roku své prezenční služby byl u vojáků. Jaksi se mi zdá, že v případě univerzit je nejvýstižnější metaforou pro roli mluvčích právě tohle. Taky je použitelná metafora uvidět z rychlíku.

Tohle informování veřejnosti cestou PR odborníků poněkud připomíná způsob informování veřejnosti o čemkoli na základě sociologického průzkumu. O názorech téže veřejnosti na rizika jaderné energetiky, promiskuitního sexuálního chování, neúčasti ve volbách do parlamentu, rizika zvyšující se obezity národa a prohlubující se korupce politiků i vládních úředníků. V tomto případě bývá specifické to, že se činí pokus informovat veřejnost o ní samotné. O tom, jaká je, jaké jsou její postoje v té či oné záležitosti. Je zcela obvyklé, že s kratším či delším časovým odstupem bude stejný průzkum organizován znovu (manželky a děti pánů sociologů chtějí jíst každý den); takové sériové zkoumání získává tak pachuť jisté tautologie – sociologicky se totiž pokoušíme měřit názor, který byl předtím více či méně masivně do veřejnosti implementován. V tomto prostředí se pak snadno přehlédne, že jsou otázky, na které veřejnost kvalifikovaně ani odpovědět nemůže. Podle vlastního rozumu. Například na to, aby si spočítala pravděpodobnost výskytu katastrofy černobylského typu veřejnost prostě nemá. Dělá to totiž zásadní problém i lidem, kteří o jaderné reakci něco vědí. Na podporu svého skeptického názoru bych uvedl skutečnost, že podstatná část veřejnosti si neumí odpovědět na otázku mnohem jednodušší – spočítat si, že sázet na výhru v hazardních hrách je naprostá pitomost. Patří ke hříchům, které sociologové vůči veřejnosti pášou, že jí podlézavě namlouvají, že má na víc než na kolik skutečně má.

Sociologická měření postojů k tomu či onomu je měřením fikcí. Lidé mají vlastní názor jenom výjimečně. To, o čem si mohou myslet, že je jejich vlastním názorem, bývá ve skutečnosti implantát do jejich mozků injikovaný televizí, případně novinami, bez důkladného kritického vyhodnocení. Sociologické ankety a průzkumy se podobají chování venkovského Punti, který se baví chňapáním po vlastním ocasu, za neustálého otáčení se dokolečka. Institut PR téhle injektáži napomáhá, je součástí téhož mechanismu. Jeho nevyhnutelná povrchnost přispívá k upevňování pocitu veřejnosti, že ví, oč jde. Bohužel je to tak, že neví. Nanejvýš mlhavě tuší. Tahle mlhavost bývá podporována i nejvyššími místy, protože se jim hodí do krámu. Souvisí to s faktem, že vrchnost nemiluje kibice, kteří by jim zblízka nahlíželi do karet. Institut práva veřejnosti na informace je snad nejvíce obcházeným zákonem vůbec. Asi by měl být přejmenován na institut práva veřejnosti na něco slov.

                                                                                             

 

Nemůže být nezávislý na řetězu, kdo je závislý na žlabu

 

Pojem nezávislost je využíván hojně, většinou bez toho, že by se uživatel nad jeho významem hlouběji zamýšlel. Odborně je studován a ošetřován v matematické statistice a teorii pravděpodobnosti, kde je uchopen formalizovaně, odíván do symbolů a vzorců, kvantifikován  a je zkoumána jeho souvislost s dalšími pojmy. Koncept nezávislosti se tak stává význačným bodem na škálách závislosti kvantifikujících souvislost a vztah mezi dvěma či více veličinami či proměnnými. Protože funkční závislost je koncept jen málo flexibilní a v reálném světě, jak jej zachycujeme měřením, je modelem příliš tvrdým, dává se přednost modelům statistickým či pravděpodobnostním, které mají oficiálně prověřený patent na přibližnost.

Jednou z oblastí aplikace konceptu nezávislosti je oblast politiky, justice a soudů. V tak zvaně demokratických společenských systémech se bere jako samozřejmost, že moc zákonodárná, vládní a soudní tvoří triumvirát mocí vzájemně nezávislých. Nebo snad že jsou nezávislé alespoň první dvě na té poslední. Při sledování (což je způsob měření) politických poměrů se zdá, že při užívání pojmu nezávislost dochází k hluboké roztržce mezi jeho teoretickým konceptem a praktickou interpretací. Nezávislostí se v politických debatách mává jako se kdysi mávalo barevnými fangličkami v prvomájových průvodech – a kdy se intenzita mávání hodnotila jako projev věrnosti socialismu, straně a vládě, Marxovi a Leninovi. Nezávislostí politických postojů, nezávislostí parlamentních komisí, nezávislostí hlasování o tom či onom.

Nepochopení a naivita, neřkuli úmysl mlžit, čouhá jako sláma z bot už v samotném faktu, že ten, kdo pojmu nezávislost používá, zapomíná, že závislost či nezávislost je binární, případně multinomiální relace mezi dvěma, případně několika veličinami. Neuvádí-li uživatel, o vztah čeho k čemu jde, jeví hlubokou logickou negramotnost. Na tom nic nemění vysoké politické či společenské postavení uživatele, případně výše jeho, obvykle právnického vzdělání. Logická negramotnost dnes prochází, jak se s oblibou říká, napříč politickým spektrem.

Stupeň závislosti několika veličin se dá, obecně vzato, kvantifikovat, měřit. Více či méně výstižně, více či méně účinně. Záleží na povaze škál, na kterých jsou zúčastněné veličiny měřitelné. Samozřejmě že účinněji a spolehlivěji v případě tvrdých dat fyzikálních, chemických a dokonce i biologických než v případě evidence v situacích, ve kterých se pohybují politici či třeba právníci. To zásadní je však třeba vyžadovat všude – vymezení veličin, jejichž závislost nás zajímá, tak výstižně jak jen je možné.

V politických diskusích nebývá zvykem vyslovená tvrzení dokazovat. Přitom se požadavkem důkazu ohání kdekdo. Právní systém, jehož postupy i výsledky charakterizuje velká rozviklanost, procesní komplikovanost, nepřehlednost, zmatenost a nevýkonnost, není schopen zužitkovat zkušenost typu vyjádřenou v názvu této úvahy. Nebo dost podobně, zkušenost nabádající klást si otázku Cui prodest? Komu posloužil posuzovaný čin? Kdo měl z něj prospěch? Právní systémy nedokáží efektivně pracovat s konceptem podezření. Jeho možné využití se odmítá poukazem na presumpci neviny. Dokud se neprokáže… dokumenty nejlépe písemnými, fotografiemi a podepsanými přiznáními, je podezřelý nevinen. Absurditu tohoto počínání dokumentují stovky a tisíce nepotrestaných a takto nepotrestatelných pochopů obludných komunistických praktik výslechových i vykořisťovatelských v pracovních táborech. Asi by mělo existovat více stupňů odsouzení – než jenom pouhé dva – vinen – nevinen, guilty – not guilty. Podobný princip by mohl najít uplatnění i při posuzování nezávislosti – politika na úplatcích, úředníka na slíbeném postupu. Konstatovalo by se, že ten či onen je závislý velmi, jiný méně. Svou analogii to má v oblasti závislosti na drogách a na alkoholu. Někdo nedokáže žít bez úplatku, jiný si úplatkem jenom trochu přilepšuje. Taky prostituce by se mohla kvantifikovat podle intenzity závislosti na příjmech z ní.

                                                                                                                   

 

Stranický úkol

 

Tohle slovní spojení je dnes už vyčichlé. Postupně expirovalo už v letech skomírajícího reálného socialismu; nejživější bylo v dobách, kdy hvězda komunismu stála v zenitu. Nebyl jsem tehdy členem strany, vševědoucí i všemocné. Žil jsem však na stejném ústavu s člověkem, který straníkem byl – a pojmem stranický úkol se oháněl ve svých řečech poměrně často.

Snaže se pochopit interpretaci tohoto pojmu v širším kontextu, nabyl jsem dojmu, že tento plní úlohu jakési zástěrky, fíkového listu, kterým příslušný straník úkolem pověřený cudně halí své svědomí, aby toto mělo záminku k potlačení výčitek. Ony totiž obsahem těchhle stranických úkolů, jimiž byli straníci pověřováni, bývaly více či méně průhledné špinavosti. Odvolávání se na pověření stranou fungovalo jako dobově adaptovaná verze úsloví já nic, já muzikant. Kritizovat a morálně napadat stranu se totiž odvažoval jenom sebevrah. Strana byla nedotknutelná – a vztah k ní byl určován heslem Straně věřte, soudruzi! To není jako dnes, kdy slovo straník (platící příspěvky do kterékoliv strany) má přídech jisté hanlivosti, ke své straně se nikdo nehlásí, není-li okolnostmi donucen přiznat barvu anebo není-li právě mezi svými.

S někdejší Stranou Jediného Vědeckého Světového Názoru mají dnešní politické strany společných několik vlastností, z nichž nejdůležitější je věrnost. Věrnost politické, ideologické linii, věrnost programu, věrnost vůdci. Ta věrnost byla za hlavní ctnost považována už mnohem dřív – tak třeba jeden z požadavků kladených na esesáky zněl – Meine Ehre heisst Treue. Četl jsem to vyryté na čepeli dýky, kterou jsem našel ve své sudetské chalupě při bourání stropu. Porušit požadavek věrnosti se považuje za těžký hřích i v dnešních politických stranách – pro označení hříšníků se neužívá ovšem označení kacíř, heretik, ale civilnějšího přeběhlík, odpadlík. Zdali je stranicky závadným chováním jít s přeběhlíkem na pivo nebo na rum, to nevím.

Věrnost je vlastnost ambivalentní. V případě manželství je považována za kladnou, za žádoucí. Jako nežádoucí a dokonce nemravná je věrnost hodnocena tehdy, váže-li se na špatnou věc a z ní plynoucí osobní prospěch. Věrnost je problematická, je-li nadřazována požadavku rozumnosti a pravdy. I v tomto kontextu bývá dovoláváním se věrnosti omlouváno obcházení zásad objektivního rozumu. To je jeden z důvodů, proč je věda neslučitelná s politikou – na jedné straně požadavek pravdivého poznání skutečnosti, na straně druhé účelnost, účel, ideologická záměr, jemuž se všechno ostatní podřizuje. Obvykle nikoli prvoplánovým popíráním zřejmého, ale šikovným vynecháváním toho, co se nehodí do krámu stranického programu. Stačí všimnout si, jak postupují dědici Strany v její nástupnické organizaci; ke zločinům minulosti se prostě nehlásí, mlčí o nich, vyzvedajíce barevnost májových průvodů a ušlechtilost odborářských rekreací. (Jen tak mimochodem, na stejnou strunu hrál i říšský protektor paměti velmi neblahé, SS Obergruppenfűhrer Reinhard Heydrich). 

Realizací stranického úkolu je i dnešní pověření ministra zdravotnictví udělat něco pro zastavení nepřiměřené konzumace zdravotních služeb pacienty. Dá se to formulovat i jinak – je třeba změnit postoj lidí cítících se nemocnými, aby své pocity kriticky ovládali. Aby přehodnotili svou důvěru v lékařské umění. Aby místo k doktorovi chodili raději do hospod. Zajímavé je, že pana ministra nenapadlo, není-li jistá rezerva i na jeho straně. Současné praktické nastavení zdravotní politiky vede občany k tomu, aby vyhledávali svého lékaře často, také proto, že jim doktoři předepisují léky málem po kapkách a po tabletách. V průměru na jediný měsíc. Pokud se tenhle režim nezmění, důchodci se ke svému obvodnímu a do své lékárny hrnout nepřestanou. Zkuste si zamést před vlastním prahem a vykydat svůj rezortní Augiášův chlív, pane ministře!

 

 

Dělba práce a dělba odměn

 

Kdyby se někdo soudný a nezaujatý dokázal podívat s opravdovým odstupem na strukturu rozdělení pracovních činností na jedné a strukturu odměňování lidí tyto činnosti vykonávajících na straně druhé – nevyhnul by se žasnutí. Tedy – a to musím dodat – za předpokladu, že by měl na paměti tezi všemi politickými ideologiemi hlásanou, že totiž odměna za práci člověku poskytovaná má odpovídat důležitosti a obtížnosti této práce, což v sobě zahrnuje i míru odpovědnosti za důsledky z ní vyplývající.

Rozhodně by zjistil a musel konstatovat, že podle rozpětí ve výši odměňování (počítaje v to i požitky nepeněžní) musí být rozdíly v obtížnosti a významu (včetně té odpovědnosti) lidských prací vpravdě nebetyčné. Mezi platem deset tisíc v případě uklízečky a deset milionů v případě ředitele ČEZu, případně právníka státem najatého zeje propast tisícového násobku. Je proto na místě položit si otázku – Je vůbec možné, aby činnost jednoho člověka byla tisíckrát cennější než činnost jiné lidské bytosti?

K tomu tisícinásobku v dimenzi odměňování se pojí podezření, že o výši odměn obecně rozhodují spíše ředitelé a právníci než uklízečky nebo počišťovači. Řečeno výstižněji – i když o výši odměn přímo nerozhodují, mají k místům, z nichž se o platech a odměnách rozhoduje, blízko. A uvědomíme-li si, že lidské povaze je vlastní snadná odtrženost od té části reálného světa, v níž se člověk bezprostředně nepohybuje, a také snadná uchovatelnost a hromaditelnost majetku, pochopíme, proč se už celé věky rozevírají i nůžky v dimenzi lidského odměňování.

V tomto kontextu je zajímavé všimnout si, jak se vyvíjely společenské systémy hlásající sice také adekvátnost, přiměřenost parametrů práce a parametrů odměn za práci – nastavující však ve své ideologii zásadně jinak mechanismus odměňování. Socialismus ve všech svých variantách hlásal prioritu manuální, dělnické práce (na práci rolnickou se poněkud pozapomnělo) – jsem horník a kdo je víc – a rozevření nůžek mezi činnostmi intelektuálními i úřednickými namnoze nastavil do obráceného gardu. Po něco málo letech se však ukazovalo, že tak činí selektivně, že do zvláštního, mimořádného postavení staví byrokracii komunistické stranovlády, pro niž zařizuje mimořádné odměny paralelním způsobem, mimo standardní společenské struktury. Zvláštní výhody, obchody se zahraničním zbožím pro jiné nepřístupným, zvláštní žebříčky postupů v zaměstnání, nezávislé na odbornosti a schopnostech. Soustava výjimek se po několika desítkách let stala páteří soustavy rozhodování a řízení vůbec, až do doby, kdy se vlastní mocností rozpadla.

            Zdá se, jako by byla tendence rozevírání nůžek v dimenzi odměňování za práci zakořeněna v lidském společenství velice hluboko. Navíc se zdá, jako by tato tendence nesouvisela nijak přímo s vlastnictvím majetku. Jako by rozhodujícím faktorem bylo držení moci spojené s právy rozhodovat.

            Jakkoli nejsou platy (a zejména jiné druhy prebend) politiků kvantitativně na špici oněch pomyslných, metaforických nůžek, je na ně vidět víc než na platy vysokých státních úředníků. V jejich případě vynikne nejzřetelněji princip, který k rozevírání nůžek přispívá. Tím principem je skutečnost, že vrcholoví politici sami sobě stanovují výši platů i jiných prebend. V takové situaci se může naplno rozvinout jedna z nejprimitivnějších lidských vlastností – vlastní hubu neošidíš. Evidentní je i schopnost politiků v případě určování svých platů překonat názorové sváry – podle zásady Co politika rozděluje, slivovice (a odměna) spojuje. Žertovné tanečky kolem nenápadného (zato však nápaditého) zvyšování poslaneckých a senátorských platů činily už několikrát ze hry, původně plánované jako hra důvěrná, která se měla odehrávat jenom mezi svými, hru provozovanou veřejnosti na očích. Obránci a brankáři téhle hry používali místo hokejky pojmu populismus – což znamená hledat zalíbení v očích lidu. Lidu, jehož práci si politici tak málo cení.

           

 

Nejenom nemoci léčiti…

 

Jeden ze známých filmů s Vlastou Burianem v hlavní roli, U pokladny stál…, demonstruje, možná nechtěně, tuhle myšlenku – jakkoli doktoři předepisují léčebné postupy jednotlivým pacientům, projevuje se to v úhrnu také na populaci jako celku. V případě onoho filmu na populaci pokladenských pojištěnců. V tomto úhrnu se pak vlastně zprůměrňují případy zubních protéz zaměněných za piešťanské bahno, a tohle následně, po započtení stavovské protekce, za lázeňský pobyt.

Pohled na zdraví může výrazně záviset na úhlu a stanovisku. Jiné je hledisko lékaře u lůžka pana Nováka s tím či oním rodným číslem – a jinak se na zdraví dívá revizní lékař nemocenské pokladny, který je poměrně značně zaujat ukazatelem nákladů lékaře odvozených z velkorysosti jeho preskripce. Statistické dioptrie posuzovatele se dále zostřují při pohledu ředitele a zřizovatele nemocnice, krajského zdravotního rady či dokonce ministra zdravotnictví. Pro ně všechny se churavějící pan Novák zmenšuje až do velikosti zrnka písku v nepřehledných pouštních dunách.

Z hlediska všech posledně zmíněných posuzovatelů zdravotního stavu je vlastně péče o zdraví péčí o zvyšování pravděpodobnosti uzdravení. Zdravotní stav občanstva a poplatnictva zdravotní péče je vyjádřen komplexem, tu rozsáhlejším a onde skromnějším, ukazatelů nemocnosti i úmrtnosti, jejichž definice se opírají o koncepty statistické či pravděpodobnostní. O frekvence výskytu sledovaných jevů, tyto pravděpodobnosti odhadujících.

Bez nadsázky se tak dá říci, že zatímco lékaři léčí nemocné, zdravotnictví jako celek léčí pravděpodobnosti uzdravení. Úspěch v tomto případě znamená, že se pravděpodobnosti uzdravení zvyšují. Případně, že se pravděpodobnosti úmrtí na tu kterou chorobu snižují. Snižování výskytu nemoci pak může měřit úspěšnost případných preventivních opatření. V obou přístupech jde o zdraví – jakkoli je léčba jednotlivce konkrétní a léčba populace záležitostí abstraktní. Souvislost obojího je zřejmá – souhrnem konkrétních jednotlivin se dostáváme k abstraktnímu globálu, k abstraktní integraci.

Cesta k dosažení žádoucích, zdravých údajů o zdravotním stavu populace, tak často označované názvem lid, tedy údajů o zdraví lidu, vede přes pěšinky jednotlivých případů terapie, lékařských rad a předpisů léků. Odvažuji se dodat, že k tomu patří i to, co bývá zvykem označovat, tak trochu převzetím z terminologie výpočetní techniky, pojmem patient friendly. Rozhodně tehdy, hodláme-li mluvit o komfortu pacienta. Protože nemocný člověk, kterého mechanismus zdravotnické administrativy prohání kolotočem od čerta k ďáblu, z  místa jednoho vyšetření k místům dalším, sotva k jeho rychlému vyléčení přispěje. Bohužel nejsem přesvědčen, že by česká zdravotní politika a z ní odvozená administrativa na komfort nemocného myslila. Což platí i o posledních spouštěných opatřeních, jejichž účel se deklaruje jako ozdravění českého zdravotnictví.

Profesor Vladimír Vondráček, proslulý pražský psychiatr, zaujal kdysi veřejnost nejenom nemocných, výrokem proneseným v situaci, kdy mu byla nabízena možnost lázeňské léčby – Nejsem natolik zdráv, abych unesl nároky takové terapie! Dalo by se to použít i jako metafora v obecnějším kontextu. Já mívám obavy, abych dokázal ve zdraví přežít stále se komplikující vztahy mezi potenciálním nemocným a možnostmi jeho vřazení se do systému péče o jeho zdraví. Člověk musí pořád víc vědět, aby své místo v onom systému našel. Tohle je ve stále výraznějším konfliktu se skutečností, že stárnoucí člověk se pořád hůř orientuje v prostředí, ve kterém musí žít. Včetně prostředí péče o zdraví. A staří lidé jsou hlavními klienty, uchazeči o udržování jejich tělesných i duševních schránek. Co je dokáže zaskočit, bývá rychlost změn probíhajících ve společenském prostředí. A zdravotnictví je povinno tyto skutečnosti nejenom konstatovat, ale především ve svém počínání respektovat.    

 

 

Ptáci

 

Nečekejte horor na způsob Alfreda Hitchcocka. Já vnímám ptáky jako tvory mírumilovné, bez odporu se odevzdávající osudu slepic v nudlové polévce, kuřat smažených, pečených i před tepelnou úpravou už naporcovaných, kachen novoročních i hus posvícenských. Nebezpečí, která pro mne ptáci představují, mají svůj původ vlastně mimo ně, oni sami vinu nenesou. Viry ptačí chřipky, bird flu, používají jako dopravní prostředek na cestách k ptactvu těšícímu se mé kulinární oblibě jejich tažných příbuzných, mnou řazených do kategorie tvorů ozdobných, jenom výjimečně jedlých.

Ozdobné ptactvo sídlištní, dílem zpěvné, se těší přízni mé ženy stejně jako se ptactvo jedlé těší zájmu mému. Na počátku zimy instaluje má celoživotní družka do rohu balkonu krmítko sýkorčí velikosti. Takové, že v případě zájmu se v něm dokáže otočit i kosí páreček a za použití jisté neurvalosti i párek neomalených hrdliček. Pro mou ženu není ptactvo jenom předmětem charity. Je to dáma povahy praktické, její počínání sleduje i zájem poznávací. Za to, že jim bohatě, se zřetelnými riziky ptačí obezity do krmítka zasýpá, požaduje od svých strávníků, aby jí pózovali a poskytovali možnost, za použití tlustého manuálu ptačího vyobrazení, je identifikovat. Přesněji řečeno, činit pokusy o jejich identifikaci. V zimních dnech po návratu z fakulty, sotva usednu k obědu tu více a tu méně opulentnímu, referuje mi žena a kuchařka (jedná se o tutéž osobu), jaké druhy ptáků navštívily náš společný balkon za účelem nasycení se. Jsou dny, kdy se v seznamu ocitne i opeřenec více či mírně exotický, nad jehož výskytem projevuji obdiv i údiv. Nijak by mne nevyvedlo z míry ani prohlášení mé ženy, že její krmítko navštívil brazilský papoušek obří či australský pštros zakrslý. Teprve když žena vyčerpá své zprávy z ptačí říše, dostanu slovo já, abych referoval o událostech po výtce všedních – že mi málem ujel autobus, že tramvaj měla na Šibeníku půl minuty zpoždění, kdo z našich společných známých osobností umřel a kdo umřít plánuje.

Ornitologická pozorování mé ženy se neomezují na prvoplánové údaje o tom, kdo je kdo. S prodlužující se zimou se její postřehy prohlubují, nabývajíce charakteru analytických rozborů nabízejících se souvislostí. Častým tématem jsou úvahy o úkazech sobectví v ptačí říši, kdy velcí utlačují menší, zabírajíce nepřiměřeně mnoho místa u korýtka, stejně jako nepřiměřeně dlouhou dobu tamtéž. A provádí zobecnění, podle kterého nese chování ptáků jisté shodné rysy s chováním lidí. Když ji jemně upozorňuji, že některé politické strany mají ptáka ve znaku a že jsou politici vůbec pěkní ptáčci, opovržlivě ne mne pohlédne, pravíc, že nemám celou věc zlehčovat. Jí že se situace zdá být vážnou.

 V době docela nedávné mne má žena překvapila sdělením jako by z nově načatého soudku. Pravila, že její pozorování odhalila zcela novou skutečnost, která dále posunula její hypotézu o polidšťování ptáků. A s patosem objevitele kola na hřídeli a pazourkového křesadla mi sdělila, že její ptáci se dostavují ke krmítku v pravé poledne. Stejně jako já. Tato shoda že nejen potvrzuje její dávný postřeh, že její muž je pěkný pták – ale i skutečnost mnohem závažnější. Fyziologie ptactva má zabudován smysl pro čas, který odměřuje podobně jako činíme my, lidé. A podobné že jsou ptačí časové intervaly i konstanty.

Marně jsem namítal, že je zcela triviální skutečnost, že i ptáci mívají hlad. A dovolával se Antona Petroviče Pavlova, podle jehož teorie podmíněných reflexů je možné, že si ptačí mozečky povšimly souvislosti mezi zvoněním ve věžích olomouckých kostelů a cinkotem příborů za okny lidských příbytků. Od své představy, že se ptačí chování vyvíjí směrem k chování lidskému, se nedokázala odpoutat. Když se nedívala, nenápadně jsem nahlédl do její ptačí příručky. Na jedné z posledních stránek jsem si všiml nenápadné kapitolky, která zřejmě mou ženu obzvlášť zaujala – měla ji založenou lístkem papíru. Pojednávalo se v ní o ptačí věrnosti – například labutího páru – vlastně až za hrob. A vyjasnilo se mi, proč musím přestat užívat své oblíbené úsloví -  Nebuď labuť!

 

 

Víc než jen půjčka…?

 

Mezi jinými reklamními prohlášeními a výkřiky, které zdobí boky olomouckých tramvají, jsem objevil jeden, který důvěrně znám ze seznamu těch, kterými mne obtěžují různé televize. Podobně jako slepice patří mezi ptáky hrabavé, jen omezeně poletující a zejména jedlé (ve všech vývojových stádiích od vejce přes kuřata až po slepičí stařenky do nudlové polévky) – patří tento reklamní slogan mezi lidolapky lichvářské, určené především jedincům nerozvážným, nepříliš myslícím a majícím problémy s elementární aritmetikou. Ten slogan ve své celé kráse zní – Provident – víc než jen půjčka. Případný údaj o výši měsíčních splátek neumožňuje vypočítat, o kolik procent z vypůjčené částky nakonec dlužník zaplatí víc než si vypůjčil. Veřejným tajemstvím ovšem je, že půjčky tohoto typu patří do kategorie státem tolerované lichvy.

Reklama je specifický způsob mezilidské komunikace. Její specifičnost spočívá v tom, že podíl věcné informace na celkovém objemu použitých slov je téměř zanedbatelný. Množina slov reklamu tvořících je formována především výrazy ozdobnými, lichotícími vkusu jedinců, kteří hodlají nabízený výrobek či službu využít. A samozřejmě za něj či za ni zaplatit. Produkt reklamou nabízený je vychvalován a vynášen nejenom do nebe – a je nenápadně zdůrazňováno, že kdo nabídky nevyužije, okrádá rodinu a riskuje poškození svých dětí, vnoučat, jakož i babiček a dědečků, strýců i tet až do n-tého kolena.

            Upřeme pozornost na případ reklamy shora zmíněné. Co tím reklamní básník asi míní, připojuje-li k nabízené půjčce predikát, podle kterého jde o víc než jen pouhou půjčku? Co může z půjčky udělat cosi většího než pouhou půjčku? Zřejmě nemá na mysli onen lichvářský úrok, který bude muset dlužník nakonec zaplatit. Co může z půjčky udělat víc než jen půjčku?

            Při vzpomínce na televizní podobu této bankovní reklamy se mi vybavuje, že v ní vystupuje usmívající se mladý muž či mladá žena, kteří se zájemcem o půjčku, tedy se svým klientem, pohodově rozmlouvají, čímž dosahují toho, že klient končí své zamyšlení nad celou transakcí uznalým přikývnutím. Vypadá to, jako by oním něčím navíc, tím, co půjčku převyšuje, dělaje z ní něco víc než jen půjčku, byla ona pohoda, s níž první fáze transakce probíhá. Taktně se nemluví o fázi následující, kdy bude dlužník, možná už se skřípěním zubů nad výší úroků, odvádět splátky. A vůbec se už nikdo nezmiňuje o tisících případů, kdy dlužník pozdě bycha honí, kdy v průběhu splácení pochopí, že upsal duši ďáblu, když se nechal svést k půjčce na zakoupení něčeho, co mu nadělalo starosti navíc. Něčeho, co by bylo lépe ještě nějakou dobu postrádat a bez toho se obejít.

            Stejná televize, která předvádí reklamu na pochybné půjčky, jen o pár týdnů jindy licoměrně pláče nad rozlitým mlékem půjček, které skončily nesplaceny – a následně byla za ně nařízena soudní exekuce. V takových případech přicházejí dlužníci běžně nejenom o to, co si za nerozvážnou půjčku pořídili, ale i o to, co nakoupili za úplně jiné peníze.

            Komunikace mezi lidmi na jedné a institucemi na druhé straně má mnohé stránky, jejichž etika je velice pochybná. Osobně se domnívám, že jedinou účinnou prevencí patologických jevů, k nimž v této souvislosti dochází, je – pěstovat v občanovi zdravou nedůvěru. Už od útlého věku. V pohádkách by se měla podstatně víc zdůrazňovat existence zlých, úskočných čarodějnic než hodných lesních vil a dobráckých skřítků. Možná by taková časná výchova pomohla někdejším dětem ve věku, kdy je život transformuje do role zapomínajících a fyzicky bezmocných důchodců. Takhle vychovaný občan pak neotevře loudícím dealerům nebo podomním cikánským prodavačkám – a jejich lákavé řeči rázně odmítne poslouchat. Nedůvěra je to, co potřebujeme jako sůl. Stejně jako dobře vychovaný občan nedůvěřuje politickým slibům, lacino pocukrovaným, neměl by věřit reklamám. Jestliže se školáci učí vyhýbat nebezpečí dopravních nehod, měli by se ve školách učit nevěřit reklamě a politice. Opatrnost – matka moudrosti.

 

 

Tady jsou ještě rezervy!

 

Hledání rezerv bylo oblíbenou hrou v období reálného socialismu. Toho období, které se vyznačovalo šedivostí, omšelostí a oprýskanými omítkami, přes které se v čase státních a stranických oslav navěšely fábory z krepového papíru. Hledání rezerv bývalo počínáním, ke kterému sahali mocní, když jim lezly tlusté do tenkých. Patřily k němu brigády (žňové, řepné, bramborové, chmelové i uhelné). Taky sběr starého papíru, kovů černých i barevných, pozabijačkových kostí, hadrů i jiného odpadu. Sběr tvoříval podstatnou část toho, co bývalo nazýváno pracovní iniciativou. V retrospektivě můžeme dnes nahlédnout, že některé z těchto aktivit vyšuměly zároveň s tím rudým krepovým papírem – jiné však přežily do dnešní doby, v trochu modifikované podobě. Odpadové suroviny určené k recyklaci se stávají předmětem obchodního podnikání – ať už legálního či ilegálního. Bezdomovci a podnikaví Romové prodávají do Sběrných surovin i to, co ještě úspěšně slouží, za zlomek peněz, které představuje škoda jejich sbíráním způsobená. Také novodobí mocní se pídí po rezervách. Hlavně ministr financí, který musí z aktuálních daní nejenom krmit důchodce, kteří si v předchozích generacích na tohle střádali, ale i nenasytné politiky a úředníky, za které i on na stejnou branku kope. Pídění po rezervách pobíhá po stále stejných cestách, stále touž strategií se řídí; velkým obloukem se vyhne možnosti omezení přemrštěných požitků vládnoucí třídy, aby skončila poznáním, že hledat je třeba především tam, kde největší množství těch, které lze zkasírovat. Což je třída lidí mocí nevládnoucích.

Každé oškubání prostých lidí bývá doprovázeno řečmi nejrůznějších mluvčích, vysvětlujících a dokazujících, že na tom lid není vlastně nijak zle. Že jsou země, jejichž chudí jsou ještě chudší, a kde z nich mocní stahují kůži ne šetrně daněmi, ale surově mačetami. A že bychom měli být svým mocným vděčni za to, že nás před takovým zlem ochránili. Doposud. A že je třeba dívat se na situaci z obou stran – protože není nic, z toho, co mocní činí, co by zároveň neobsahovalo v sobě nepochybný přínos. Zcela v duchu argumentů, kterými krmili lid prezident Zápotocký a komunisty placení žvanilové v čase měnové reformy na jaře 1953 – je sice pravda, že se lidem směnily jejich vklady větším dílem v poměru 50:1, zato však byly zlevněny silonové šátky a parní lokomotivy.

Řeči o zbídačování lidí se dnes aktuálně vedou po linii zdravotnických poplatků. Místo silonovými šátky a parními lokomotivami argumentuje ministrův mluvčí zlepšením zdravotní péče, které bude umožněno redukcí nežádoucích návštěv u doktorů. K té redukci, podle prvních statistických hodnocení, opravdu dochází. Se zlepšením služeb je problém, to se dá měřit jen těžko. Můj skepticismus mi říká, že zapracuje faktor, na který je vždycky spolehnutí, totiž zvyk. Lidé si na lékařské a lékárnické poplatky zvyknou, stejně jako na zdražení tramvajových jízdenek. Po nějaké době ekonomického trucování nastane business as usual a lidé zase do tramvají ukázněně nastoupí.

O jedné rezervě mezi bezmocnými a chudými bych věděl. Ministrovi financí ji prásknu. Podobně jako řeči o chudobě doktorů lze vyvrátit statistikou jejich drahých aut, rezervu v ekonomice chudých lze vidět v tom, že jim pořád ještě zbývá dost na to, aby mohli živit své psy. Touhle svou rozmařilostí na sebe důchodci prozrazují, že mají ještě pořád skryté rezervy, které z nich může ministr financí vyždímat. Pro ministerské kalkulanty nebude jistě obtížné zjistit nebo alespoň odhadnout, na kolik naše rozmařilé důchodce psí živobytí přijde. Měsíčně nebo ročně. Důchodců máme u nás nějaké tři miliony, a kdyby jenom třetina z nich živila nějakého čokla, mohlo by to činit ročně nějakých deset miliard korun. Tohle zdanit – má státní kasa slušnou částku na vylepšení platů vrcholných politiků a úředníků, aby nás lépe reprezentovali zejména v zahraničí. Včetně reprezentace těch důchodců, doposud rozmařile krmících své psy. Jestliže mohou mít Američané své doggie bags, proč bychom nemohli mít u nás deputy bags, balíčky zbytků pro poslance?

                                                                                                          

 

Kšandy jako možná příčina rozvratu

 

Jsem šťastným majitelem a výhradním nositelem několika kalhot, tří sak více či méně obnošených, řady košil na různá použití a několika desítek kravat. Těch posledních mám tolik, že jsem si mohl dovolit, v dobách, kdy jsem ještě po světě cestoval, občas nějakou v hotelové skříni zapomenout, bez toho, že by má elegance tím utrpěla závažnou újmu. Až donedávna jsem ke své garderobě počítal také dvoje šle neboli kšandy. Ty jsem využíval maximálně racionálně; každé nastálo instalované, připjaté k jedněm kalhotám. Přehazovat kšandy v případě výměny kalhot je operace pracná, zejména pro mužského s jednou rukou chromou.

Bohužel mi jedny z oněch kšand neúprosný zub času po letech nahlodal. Nechtěje riskovat, že mi uprostřed některého doktorského řízení před kritickýma očima členů a členek komise, jakož i trápeného doktoranda spadnou kalhoty, rozhodl jsem se do seznamu plánovaných střednědobých investic zahrnout i zakoupení nových šlí. Do mě úvahy se připletla i představa inovace a modernizace – před očima se mi promítaly obrazy šlí jižanských amerických právníků, s palci za širokými kšandami žalujících nebo obhajujících americkou spravedlnost před porotou dvanácti bezúhonných občanů. Zejména kšandy Spencera Tracyho, ve kterých hájil obžalovaného učitele v proslulém opičím procesu, jsem měl v mysli pevně utkvělé.

Protože se na horizontu času objevovaly první příznaky vánoc, kdy bývám pravidelně obdarováván svými nejbližšími (kterých je nemálo) pod stromkem dary, tu povahy kulinárně spotřební a onde k nošení na těle určené – zmínil jsem se nenápadně, že by se mi pro další životní sezónu hodily šle – a popsal, jak by měly vypadat. Pak už jsem ponechal věci jejich živelnému průběhu.

Při rozbalování balíčků, krabic, sáčků a jiných obalů, které řídí i provádí jedna z našich nejmladších vnuček, došlo někde ve druhé polovině hromady pod jedlí se tyčící k vykutání něčeho, co bylo nadepsáno jménem děda a velikostí, hmotností i formátem připomínalo možnost šlí. Můj odhad nebyl zklamán; opravdu se po vybalení objevily kšandy, svou šířkou připomínající šle Spencera Tracyho; skoro jsem litoval, že právě neprobíhá v blízkosti stromku žádný soudní proces.

Později večer má žena darované kšandy uklidila; ona totiž všechno uklízí. Jediné, co jejímu uklízecímu pudu vzdoruje a co se jí zvládat nedaří, je uklízení mých neuspořádaných a podle jejího názoru bláznivých nápadů.

V období bezprostředně povánočním se doktorské zkoušky ani obhajoby nekonají. Doktorandi jsou v této době hájeni – podobně jako březí laně či plné bachyně, případně tetřevi mimo období zamilovaného tokání. V letošním roce přiletěly první vlaštovky doktorských obhajob na samém konci února. V den, kdy jsem se chystal odebrat se na tramvaj a zasednout v příslušné komisi, nastala nutnost vyměnit selhávající kšandy za nové, o vánocích mi darované. Už poněkud tísněn neúprosným časem zahájil jsem operaci.

Objevil se problém. Už jsem si skoro zlomil nehet levého palce, rozepnout sponku, jíž se připevňují šle ke kalhotám (nebo obráceně), se mi však nepodařilo. Použití kuchyňského nože jako páčidla vedlo k poškození, které funkci kšand evidentně vyřadilo z provozu. Čas mi nedovolil dále experimentovat a pokoušet se. Rozladěn jsem zpátky nasadil předtím odepnuté staré kšandy a dávaje najevo nespokojenost s vánočním darem odkvačil jsem na tramvaj. V komisi nebylo co předvádět, ani s čím se vychloubat. Tracy sem, Tracy tam. Domů jsem se vrátil až v podvečer – doktorské obhajoby byly tři, což je počet nadstandardní. Doma mne čekala žena s tváří chladně zdvořilou; na stole ležely kšandy, prodejcem opravené. Zásluhou mé ženy. Tato událost ji přiměla zařadit operaci zapínání šlí do seznamu těch, pro které mi chybí způsobilost. Jedinou útěchou mi bylo, že ani jí se nedařilo vykonat ji úplně hladce.

 

 

Zprávy 45

 

Nekonečno

Nenajdeš v seznamu cestovních kanceláří

Nekonečno

Není to Kam a Kde – ale Jak

Nekonečno je – smířit se nade všechny meze

A k libovolně malému najít dostatečně velké

aby se naplnilo: Budiž…

Je třeba dojít dostatečně daleko

abychom stanuli nekonečně blízko

Δ

Kukaččí vejce

Dlouho tam nebylo nic

Jen místo k přespávání

Ze dne na den, od večera k ránu

Počítadlo bez paměti

Pak se objevilo. Bylo tam. Bez důvodu a minulosti

Spojili

svou budoucnost s budoucností vejce

Počitadlo dnů bylo anulováno nastavením nového počátku

Po čase, vymezeném trváním, péčí a starostmi

dostavil se výsledek

A hnízdo bylo znovu opuštěné

aby někde úplně jinde

dostalo smysl počítání od nuly

Δ

Neprodáme

Svoji čest neprodáme…

To jenom, když je potřeba

nám v zastavárně pár korun na ni půjčí

Opravdu…nijak moc. Věřte mi

Ti, kteří půjčují, si přece vědí rady

Těch ctí tam totiž na zdi visí dlouhé řady

Δ

Zpoždění

Rozhodoval jsem se. Dlouho

Vážení je proces náročný na čas

Zejména tehdy, je-li váženo Pro a Proti

za okolností kladoucích otázku Co vyvažovat Čím

Rozhodoval jsem se dlouho, mám-li zavolat

neboť bylo cosi…

způsobující, že tázavé zvednutí sluchátka

mohlo být předčasnou odpovědí

Konečně rozhodnut vytáčel jsem číslo

A každá číslice vracela se s ozvěnou

dosvědčující velikost mého odhodlání

Na druhé straně však bylo už obsazeno

Δ

Jen tak

Pravda našich tezí je jako krása žen

Každý jen tu svou…

Pro ni se hněváme. Bojujeme za ni

V jejím znamení vítězíme a jsme poráženi

Kolikrát za život vlastně do dlaní jsme ji vzali

jen tak, pro potěšení…?

Δ

Sběratelé

Bývají různí.

Ten sbírá starý porcelán a onen nové známky

V nejednom podobní, ač v jiném nepříbuzní

Nejvíce ovšem sbírá odvahu

 zaklepat na dveře, kdo touhou hnán

dokázal vejít. A váhá na prahu

Snad mohlo by se nečekaně zdát

že jenom z těchhle někdo nežádán

ze svého mála nejspíš umí dát

Δ

Náhoda

Plachá jak zabloudivší holubice a osamělý vlk

který v hodině noční myslí na kořist

Oběma v očích znamení nejistoty můžeš číst

a stopy váhání

Na křižovatkách cest

v rozcestích pěšin, kde se kříží s úmysly činy

každý je filozof. V tu chvíli, kdy se ptá

zda to, co může, musí být

a zdali cesta schopná vést nevede do bažiny

Jsou pole, která byla jednou provždy oseta

aby rodila sílu

dračí zub naší naděje a veškerého činu

a po skončení setby zakleta

v neurčitosti stínu

Po kmeni života

ve větvích generací, pavouci čtvrtohor

splétáme sítě souvislostí

a v mlhách našich dnů se zdání mihotá

skutečnosti, ve které žijem´

v níž svoje místo najde si i smysl našich dnů

a důvod doušku, kterým vodu pijem´

Stále se jedno začíná a jiné končí

V některém z těchto počátků objevilo se slovo

To slovo bylo – Proč? Těžké jak přiznání viny

To první slovo byla otázka

která se položila jak lávka, jako most

přes řeku, jíž v prostoru se valí čas

z horských údolí Minulosti do moře jménem Budoucnost

My přes tu lávku ve dne přecházíme

odpověď hledající

abychom v noci, hlavy dlaněmi podepřené, při svitu loučí a svící

váhali nad sázkou

důvěrou strádajíce k vlastní troufalosti

jež tváří se být vízem země zaslíbené…

Δ

Opakování

Repetitio est mater… nejen moudrosti

Z opakování rodí se také odvaha přiznat chybu

Naše skutky a setrvání nemají podobu monozygotních dvojčat

Každým krokem vstupujeme do jiné řeky

téhož jména

Sami změněni, hlasitě voláme svá jména

abychom se poznali

Každým opakováním znovu prokazujeme:

Je pouze různé

protože nemůže být opakované, kde není stejné

A jenom tenké nitky jmen

střídavě navlékají s korálky skutků střípky chyb

Δ

Na Bílou sobotu

Že Velký pátek přesunuli na Bílou sobotu

jsi jenom tušil

Už dávno nerozpoznáš, kdy je svátek

dávno ti s nedělemi splývají pondělky

a pořád stejně je ti

Rány se zacelí i bez obvazu

a vždycky je tu možnost natáhnout ruku po provazu

Pokud je zachována schopnost zadrhnout smyčku

a lhostejné je

že u sousedů nedopadneš na jedničku

Že Velká pátek přesunuli na Bílou sobotu

jsi poznal

Opozdilo se Vzkříšení

Země se zachvěla

Ve světle neonů bez povšimnutí zhaslo Zatmění

Δ

Salome pro potěšení…?

Právo křtít bývalo spojeno s rizikem

zanechat hlavu na míse Herodově

Salome pro potěšení

Dnešek už od křtitelů nežádá si hlav

za což odměnou získává zástupy pokřtěných omylem

Δ

Bez víry

Pocity marnosti derou se sítěmi podvědomí

Ujišťování nepomáhá

Dělení nulou jen tehdy zaručí nekonečno

bude-li děleno kladné

Bez víry i slepec uvidí s naprostou jistotou

špatnost, kde není

A řádky

 do kterých s důvěrou zasel jsi myšlenku

splihle se klikatí

Brázdy v zeleni plevele

nazdařbůh vyorané opilým nádeníkem

Δ

Složenka (odborné společnosti)

Věc jména téměř něžného

přesto však nežádaná a nežádoucí

Věc připomínající, za všechno že se platí

Být Někde Někým

Diskrétní příslib poskytnutí slevy

bude-li plátce žádat slyšení

v příslušné sekci Kongresu

kde v dražbě myšlenek nebývá přihazováno

A pořád marně čekáme složenku

která by poskytla slevu na kongres Nezapomnění…

Δ

Bezradnost

Směřování, jemuž se vymklo kormidlo

zrezivěl kompas

a nedovřeným oknem zvlhly lodní mapy včetně deníku

Tápání uprostřed křižovatky příliš živé

aby se spěchající mohli zastavit

Na háček otázky odložit s rozpaky i ostych

a vtisknout, třeba jen letmo, měděnou minci naděje

kde zeje místo bez vší viny prázdné

Δ

Z algebry téměř elementární

Je láhev

Nechybí snaha ani dobrá vůle

Takže otázka dosud přespočetná získala naději

Je tu však ještě jiná otázka

Totiž

zda objem oné láhve tváří v tvář naléhavosti otázky

prokáže úměrnost dostatečně přímou

Δ

Pokus v experimentální psychologii

Ptáme se Přírody

Jací jsme

Co umíme – a v jaké míře, jestliže Ano

Protože kdo chce poznat sebe

musí se ptát jiného

Čtyři hodiny sobotního odpoledne kreslil jsem grafy

skrze něž měla přijít odpověď

Neboť každá odpověď musí přicházet skrze Něco

Klademe otázky zvané Pokus

postrádajíce ujištění, že otazníky na koncích našich vět

nezůstaly bez povšimnutí

Nejedna odpověď totiž

tiše do ucha šeptá otázce, že neumí se ptát

Δ

Sečítání je dvojí

Sečítání je dvojí

Sečítání Do a sečítání Přes

s přenosem jednotky vyššího řádu

Takže jsou za námi jedny velikonoce

maturitní zkouška a Den žen

Ovšem… vždyť jenom co je doma, to se počítá

Třebaže vůbec není záruk, zdali je nějaké Doma

A protože víme

že Co víme, už nám nikdo nemůže vzít

učíme se Vědět

Což je nejlepší způsob jak se vystavit zklamání

Až jednou pochopíme

že Vědět ještě vůbec neznamená Pochopit

Δ

O povaze zapomínání

Když se mu navrátila paměť

rozpomněl se, že zapomněl, čím bude

Neboť je vždycky nutno klást si otázku

jejíž položení zdá se být nedostatečné

Má právo střízlivý básník odmítnout cenu

za verše napsané v opilosti?

Neruší právo odmítat povinnost přijímání?

Jsou tu však důvody nepředpokládat

že kladení věnců na čela a rovy

s nutností předchází kladení otázek

Je totiž těžší zapomenout, čím budeme

než vzpomenout si, čím jsme byli

Δ

Dojde na každého

Přislíbili mu modré s nebe

a tři sta třiatřicet stříbrných křepelek

na stříbrném pozadí tři sta třiatřiceti střech

se slevou na dani do patnácti procent

Čeká. Nevrle odhání pečené holuby

nestydatě odhodlané zobat z ruky

A ještě vůbec neví, že jednou dojde i na ty

které darovaným koním na zuby hledět nikdy nenapadlo

Δ

Návod k měření veličin přímo nedostupných

Podezření má statut zárodku Jistoty

klíčícího v děloze Možnosti

V takovém případě doporučuje se Měřit

aby se předešlo nejhoršímu

Takže mu vzali krev na zkoušku alkoholu

Krvácel do zkumavky a myslil na vzorec

jímž plyne hustota ze známých objemů

cestami jednotek SI

Odhodlán neprozradit, kolik vypil

z obavy před ztrátou tajemství objemu krve

Tichem laboratoře tápavě kladla se Nejistota

zda vzácnost odplaty dobrého skutku

postačí dokázat nekonečnost srdce

Δ

Čas zapomnění

Už dávno vím, co se patří. Vím, co se cení

Už poznal jsem, jak snadno mění

samota vprostřed zástupů na dnešní dluh včerejší dar

a vyvěšuje bez váhání lež co by pravdu na stožár

Svá slova zapomínám zkřehlá na cestách

když ke svornosti nutím misky vah

Pak spolehlivě jen závist před očima klíčí

Co dosud bylo všech, náhle je ničí

Snad nikdy nebylo, co ani teď už není

Být neúnavný jako Čas, Spolehlivostí předčit Zapomnění

Δ

O povaze jazyka

Chuťové buňky na povrchu jazyka nejsou rozloženy rovnoměrně –

tvrdí anatomové

Hořké ke převážně jinde než

sladké, kyselé a trpké

(permutovatelno čtyři faktoriál-krát)

S časem vědeckotechnických revolucí přišel také čas

(může čas chodit?)

aby došla básníkům

(může básníkům docházet?)

potřeba ptát se po souvislostech

(neboť kdo by se po nich měl ptát, ne-li básníci?)

mezi místy zrození chuti a místy zrození pravdy

Tušíme, že lež je nasládlá s hořkým koncem

poznání že bývá trpké

a časem zkysne s pravdou také lež

Jenomže jazyk je jenom jeden

Je pravda anatomů slučitelná s pravdou básníků?

Či se snad v preparátu tkáně skrývá poezie?

Δ

Jak jinak?

Musí tam být. Možná docela malé počitadlo

Střadač s pamětí, jehož inteligence spočívá v tom, že očekává

Navíc mající jisté konexe s ústředím hodnocení a pocitů

Jak jinak by se dala vysvětlit ta netrpělivost

když se opozdíš?

Δ

Příležitost

Každý má nárok na svou Příležitost. Na jednu, na jedinou

A když ji zahodí či přehlédne, nemá už právo žalovat

a žádat jinou

Dál už se může ptát jen sebe

Jen komu Život šanci nenabídne, má právo hlasitě si stěžovat

Tomu svět zůstal dlužen

Zejména tváří v tvář oněm věčně sytým

kteří se, možná omylem, vícekrát objevili v řadě

Vzali, nic nevrátili, nezúročili nic

vyspat se v stínu zašli do vinic

Jim účet nepodat rovnalo by se zradě

Δ

Aby měl jistotu

Dýchal. Přijímal podněty a potravu

Trávil a přemýšlel

Takže bez obtíží nabyl dojmu, že žije

Zneklidňovat začala ho teprve Nejistota

zda také ostatní stačili nabýt dojmu, že žije

Proto čas od času zašel, zvedl telefon

pozval a dal se pozvat

Takže teď už ví jistě, že žije

Δ

Bez počítání

Šel

a únava, jež povzbuzuje počítání, podtrhla výsledek

Dojíti nelze

Opřel se zády o kámen a chvíli tiše stál

A věděl bez počítání –

Přestože dojít nelze, zas půjde dál

Δ

Těm, kteří nezvládli

V prostoru Možností

množina objektů Možnosti vyhledávajících

provádí Distribuci

Všechno je Omezené

takže Málo a Mnoho, Méně a Více nabývá smyslu

Zřejmého, přestože Nedefinovatelného

protože všichni vědí, co se sluší a patří

Tak touha po Vzdělání dochází všeobecné úcty a uznání

Zejména Derivovat se učíme

dokonce přibližně, neboť v Rychlosti je síla

a dbáme pilně zákonů Integrace

s ohledem na nutnost shromažďovat a uctívat

Více je Lépe

Tvořit pak ponecháno je těm, kteří nezvládli Dělení

Δ

Něco za něco

Dříve to bývalo snadné

Požadavku podat důkaz lásky vyhovělo se

donáškou rukavičky ze lví klece

Jednou z výhod takového postupu byla nemožnost opakovat požadavek

(s výjimkou případu lvů obézních a přežraných)

Ohleduplnost našeho humánního věku

(nebo snad úbytek lvů či láce rukavic)

vzdaluje od nás nebezpečí

náhradou požadujíc zvýšení frekvence

s níž jest důkazy podávati

S úbytkem prohryznutých chřtánů a potrhaných zad

množí se výskyt překousnutých jazyků

překotně do kupy shrabujících slova vysvětlení

náhradou za jeden čin

Alespoň potud než se opět pomnoží lvi

Δ

Tak svět odplácí

Nic nesliboval. A přesto zanechával zdání

že je tu naděje, že stojí za to čekat

že hříšník, třeba i mocný, sám jednou dá se na pokání

Nic nesliboval. A přesto pocit měl, že rozdává

vůli žít, radost a sílu věřit spravedlnosti

Že v jeho stopách touha zůstává

 a odhodlání

Pak přišel první déšť a jarní tání

loňskými sněhy živené

A koleje vyryté formanskými vozy, bez díků, stružkami vody

vracely pocity, dojmy, zdání…

Δ

Aby

Čekání je binární relace mezi čekajícím a čekaným

kdy subjekt schopný vnímání očekává

subjekt, objekt nebo proces čekání hodný

Čekáme na někoho a pro něco

Zvláštním druhem je pak Čekání, aby…

Aby k něčemu došlo, případně, aby nedošlo

K témuž nebo jinému

Začasté ovšem čekáme, protože nám došlo

že čekat se musí

Aby byla naděje…

Δ

Na počátku a od konce

Stojíce na počátku máme za předčasné

přemýšlet o tom, co bude na konci

Třebaže počátek, má-li být počátkem všeho

je i počátkem konce

Stojíce na počátku, uvažujeme o tom, co bude

a snad i o tom, co bude mezi tím, co je a co bude

Konec není nikdy tím, co je

Konec je vždycky to, co bude

Obsažen ve všem je konec naše nejjistější budoucnost

Δ

Možnost, která zůstala (nevyužita)

Mezi jiným zůstala Možnost

v dimenzi času vymezená dvaceti minutami

po odečtení frekvence dýchání, špatně táhnoucí dýmky a kosího hlasu

průhledným protestem zakrývajícího obecnou spokojenost

v dimenzi slov pak naplněná úsilím

zachytit běžícího nosorožce v síti pavučiny

bez poškození, nicméně s následky

A všechno bylo dobré

Jen hlupák Herodes dosud si láme hlavu

proč takhle marnil čas s neviňátky

Δ

Rozhodování

Říkají – Rozhodni se

Ale ty cítíš rostoucí hmotnost ve výši krčních obratlů

Tlak v megapascalech tisknoucí dech a uzávěru slov

jindy tak volně hřadujících na plaňkách zubů

Protože cestami Času projít dá se jen jednou a jednosměrně

Ohně za nocí svatojánských hořící na kopcích dávají znamení

Ne však dost světla

pěšinám vedoucím do údolí příliš strmě

Říkají – Rozhodni se

Ačkoli nikdo nedá průvodce tepenné krvi

v zákoutích srdce

Δ

Výročí

Jsou výročí přicházející nevhod

Jako připomínka nezaplaceného účtu

příspěvku do spolku, jehož členem jsi dílem setrvačnosti

Zejména proto nevhod, neboť zůstavují dojem

že mlčící nemusí být promlčené

Δ

Ze systémového hlediska

Jsme systémy informaci přijímající (:Že jsou)

a informaci vysílající (Že jsme)

A jenom někdy, za tichých podvečerů nebo za nocí obzvlášť bezesných

shledáváme v sobě odvahu sdělit (Že je)

Protože tušíme – Nebýt oněch podvečerů a oněch nocí

naše Bytí bylo by pouhým sečítáním a odčítáním

v účetní knize Života

Za cenu Nejistoty a Pochyb odvažujeme se vypovídat

také o jiném než o sobě

Ve sdělení jiných domnívajíce se nacházet ujištění

že jsme součástí Něčeho

Δ

Podvědomí

Soudíme, že je. Dali jsme tomu jméno

Je to jak předpoklad

Jak štika v tůni, na niž je políčeno

Možná i Naděje a Víra

Obě jdou ruku v ruce. Když jedna žije, druhá neumírá

Tak trochu pohádka. Sesame, otevři se…

Za jistých okolností, když…

Tu chvíli nepropást, kdy zajiskří se

Přes rokli času dotknou se, možná v spánku

odrazy mihotavých plamínků

živených knotem kortexu monočlánků

Δ

FINIS