LIBER CATENAUS

Píše S. Komenda, část 50, únor 2008

 

Induktivní statistika a počítání

 

V době, kdy mne Alma Mater Universitatis Carolinae propouštěla do světa, s diplomem matematického statistika, ale bez ranečku makových buchet, byl v české akademické obci tento obor sice ctihodný, nicméně o jeho existenci věděl jenom úzký okruh badatelů. Osobní počítače, písíčka, měly před sebou ještě čtvrtstoletí vývoje od velkého k malému. Ti opravdu zasvěcení věděli, že induktivní statistika, vyvíjená zhruba od počátku dvacátého století, přijala za své paradigma populace a z ní vzatého výběru, spolu s úlohou zobecnit na celou populaci, co bylo zjištěno měřením na vzorku. Byli obeznámeni se zásadním významem pojmů jako jsou vzájemná nezávislost pozorování, jejich opakování určující rozsah výběru, rizika omylu, kterému je logika induktivního usuzování nevyhnutelně vystavena. V badatelském slovníku empirických věd se pevněji zahnízďovaly pojmy jako model, pravděpodobnostní rozdělení sledované veličiny, nulová hypotéza a její verifikace či falzifikace prostřednictvím testu hypotézy.

S induktivní logikou vstupoval na scénu nový typ počítání. Statistické počítání mělo pro uživatele – nematematiky – charakter dosazování do vzorců. Dosazovala se naměřená či napozorovaná data, sečítalo se a dělilo, umocňovalo a odmocňovalo. Obtížnost statistických postupů se posuzovala podle doby trvání výpočtů a náročnosti používaných operací vzhledem ke školské aritmetice. V podstatě pak podle velikosti plochy, kterou zaujímal ten který statistický vzorec na stránce papíru či na tabuli. S objemností vzorce pozitivně korelovaly vzdechy mých studentů, psaní vzorce sledujících.

Kritéria obtížnosti a aplikability se měnila s tím, jak přecházel statistický software ze stádia manufaktury do stádia průmyslové výroby. Od počátku devadesátých let, s rostoucí dostupností PC, personal computers i statistického software, postupně dosahuje na statistické počítání každý zájemce, u kterého nevyvolává představa počítání už předem kopřivku. Má osobní zkušenost se týká zájemců z okruhu lékařského a zdravotnického badatelství.

Univerzálnost využitelnosti počítače nejenom pro počítání, ale pro řízení kdejaké algoritmizovatelné činnosti, vyžadující třídění v množině prvků databáze, způsobila, že počítání využívající počítač přestávalo zájemce o induktivní statistiku odrazovat. Zároveň se stále zřetelněji ukazovalo, že se v myslích uživatelů odděluje logika metody od technologie realizace metody. S tím, jak rostla masovost využívání software, jako by při aplikaci bledlo vědomí logických kořenů. Statistické počítání se udělalo víceméně samo pro sebe.

Historie lékařství konstatuje (viz Lewis Thomas, Buňka, medúza a já), že medicína byla až do druhé poloviny devatenáctého století v podstatě šamanstvím. Jediné poznatky alespoň trochu účinné byly ryze empirické povahy, získané metodou pokusu a omylu. Teprve objevy bakteriologie, pochopení mechanismu bakteriálního působení v lidském organismu, vedly po pár desítkách let k nalezení opravdu účinných léčebných postupů. Sulfonamidy, antibiotika. Poznání principů vedlo k účinnému léčení.

Existuje reálné riziko, že ztráta souvislostí technologie statistického počítání s vědomím logických kořenů induktivní statistiky povede k uctívání této technologie jako zlatého telete – tedy k jistému druhu modloslužebnictví. Honba za stále rafinovanějšími statistickými výpočetními programy by neměla nechávat stranou vědomí rizik induktivních úsudků. Pořád se totiž při počítání pohybujeme v abstraktním prostoru modelu, jehož padnutí, jehož vystižení objektivní reality nemůže být nikdy zcela dokonalé. Vědomí rizik s nepadnutím modelu spojených by mělo držet uživatele induktivní statistiky při zemi – nemá-li dopadnout jako antický obr Anteus, který svou sílu čerpal ze spojení se Zemí Gaiou; Herakles ho dostal na lopatky, když Antea od Země odtrhl. Role profesionálních matematických statistiků by měla být dnes rolí Strážců Svatého Grálu statistické indukce. Odpovědnost za to, že zákony nebudou obcházeny, z nich nikdo nesejme.

                                                                                               

 

Sůl nad zlato, sůl na bláto

 

Sůl nad zlato je jednou z tradičních českých pohádek. Její pointa spočívá v konstatování, že bez soli by to nešlo, že bez soli se člověk neobejde, nemá-li mít jeho tělesné fungování zásadní potíže. Otázka, kterou je na místě si klást – a doufám, že historici i antropologové si ji kladou, zní – jak fungovali lidé v dobách, kdy nebylo běžné sůl odjinud dovážet? Není představitelné, že některé lidské nebo pralidské skupiny vyhynuly právě z nedostatku soli?

Sůl se od zlata liší mimo jiné i tím, že nemá smysl ji neomezeně hromadit. Samozřejmě že skladování z obchodních důvodů, pro pozdější uvedení na trh, dává smysl – její znehodnocení zkameněním je poměrně snadno odstranitelné rozemletím – role všeobecně přijímaného platidla však přece jenom sluší zlatu lépe. Zlaťáky v kapse nevlhnou a hydroskopicky nepromáčejí kalhoty majitele.

V současné době všeobecného obchodování se vším odevšad kamkoliv nám připadá názor sůl nad zlato velice, ale opravdu velice nadsazený. Zejména v české zimní sezóně, kdy se hojně solí nejenom polívka a brambory, ale také ulice a chodníky. Kajícně přiznávám, že zima s jejím občasným sněžením a následnými oblevami zanechává na mých botách snadno viditelné stopy mé nepříliš hojné péče o ně. Zima tak přidává další parametr do seznamu ukazatelů mého homelesáctví.

Chlor v soli obsažený poškozuje stromy, keře i trávu. Na rozdíl od živočichů, z nichž mnozí (nejsem biolog) jsou na přísun jistého množství soli přírodou nastaveni, rostliny na přísun soli nastaveny nejsou. Pokud by tedy lidé se stromy rozmlouvající chtěli těmto pohádku o nezbytnosti soli vyprávět, dalo by se kvalifikovat nejenom jako počínání nevhodné, ale dokonce cynické. V tomto ohledu nejsme se stromy na jedné lodi.

Sůl vstoupila do mnoha lidských metafor, úsloví, anekdot. Vedle těch pohádek. Lotova žena zkameněla při porušení zákazu ohlédnout se na města Sodomu a Gomoru, která Hospodin káral za jejich nemravnost (viz heslo sodomie) ohněm a rozvalením. Zkamenění rovnalo se v onom případě přeměně v solný sloup (viz heslo sůl kamenná). Uvažovaný nerost stal se jedním ze schůdků stupnice tvrdosti nerostů – nemýlí-li mne paměť, hned po mastku se tam objevuje sůl kamenná, následovaná vápencem, kazivcem a apatitem. Vystupuje i v úsloví o humoru – Kdo má smysl pro humor, kdo je jím dobře prosolen, ten dlouho vydrží čerstvý. Využívá se v něm zkušenosti, že sůl zpomaluje a tlumí rozkladné procesy hnití, což umožňuje už celá tisíciletí lidem konzervovat potraviny.

V dobách lidské skromnosti bývala symbolem pozvednutí člověka ze společenského dna možnost posolit si krajíc chleba. Kdo takovou možnost měl, mohl mít oprávněný pocit, že si společensky polepšil. Zkuste dnes o tom přesvědčovat malé děti – nikdo takové informaci neuvěří ani za solný důl.

Jako vhodná otázka zkoumající úroveň všeobecného vzdělání a elementárního globálního myšlení mi připadá zeptat se Proč je mořská voda slaná? Proč právě voda mořská, když do ní neustále přitéká voda sladká, z řek a potoků. Jak je možné, že trosečníci mohou na hladině kilometrových mořských hlubin zemřít žízní? Nad zlato nemusí být jenom sůl. Taky voda, jejíž hodnota vystoupá na škále lidských potřeb mnohem dřív než hodnota soli. Samozřejmě voda pitná, voda pramenitá, fresh water.

Důležitost soli, respektive představa důležitosti soli pro člověka dodnes přetrvala v symbolu vítání významných lidí chlebem a solí. To odpovídá názoru sůl nad zlato – snad v žádné zemi nejsou V.I.P. vítány na letištích a červených kobercích tu zlatým prstýnkem a onde náhrdelníkem z perel odňatých mořským škeblím. Chléb a sůl bývají někde substituovány nanejvýš věncem uvitým z tropických květin; doufám, že z nich byl předtím odstraněn jedovatý hmyz, štíři a hadi menší velikosti. Ryby bývají soleny hojně a hodně. Dokonce sůl zanechala svou stopu i v rybím slovníku – v názvu slaneček.

 

 

Hadr onuci tresce…

 

Podle zveřejněné statistiky vyhledávají Češi lékaře mnohonásobně častěji než jiní podobně chudí Evropané. Třeba Portugalci. Tuhle skutečnost interpretuje ministerstvo zdravotnictví jako symptom přehnané úzkostlivosti lidí o jejich zdraví a v důsledku toho přetěžování lékařů i nadměrného předepisování léků, které se ne vždy plně konzumují.

Jsem ochoten věřit, že uváděné statistiky nelžou. Alespoň ne prvoplánově. V pořádku však přesto nemusejí být. K tomuto tvrzení mám důvod, na osobní kůži vlastní zkušeností ověřený.

Pes může být zakopán v definici pojmu návštěva u lékaře. Lékaře vyhledávají především lidé starší, masově pak důchodci. Řekl bych, že podstatná část těchto návštěv není motivována přítomností akutních potíží, napadením nemocí, ale faktem, že pojištěnci došly léky nebo některé z léků, které mu jeho lékař předepsal a které on pravidelně užívá. Lékaři u nás předepisují totiž léky v množství, které by pojištěnci vydržely asi tak pro následující měsíc. Schválně používám termínu pojištěnci, protože tyto návštěvy nejsou vlastně návštěvami akutně nemocných. Jde o návštěvy lékopisné povahy.

Když se rozhodovalo ve zdravotně politických kruzích o zmíněné časové konstantě, já u toho nebyl. Několikrát jsem už o ní, o její racionalitě či nikoliv, s příslušníky těchto kruhů diskutoval. Obvykle jevili jisté rozpaky, pravíce, že jde o rozhodnutí vyšší moci a že jsou tu jisté důvody, proč by měl lékař svého pojištěnce alespoň jednou za měsíc vidět. Když jsem jim navrhoval, že by snad stačilo, aby pojištěnec posílal s jednoměsíční frekvencí svému lékaři fotografii (třeba i barevnou) – k posouzení rychlosti jeho (toho pojištěnce) chátrání by to mohlo přece stačit. Můj návrh býval odmrštěn jako cynický a jsoucí v rozporu s humanitním posláním českého zdravotnictví.

Reforma českého zdravotnictví zdůvodňuje zavádění poplatků za návštěvu a recept snahou o racionalizaci pojišťovenského návštěvnictví. A tak mne napadlo – napadlo někoho ze zdravotních reformních velikánů provést taky změnu ve frekvenci předepisování léků? Napadlo je, že kdyby lékař směl předepisovat léky ne na příští měsíc, ale na příští půlrok či dokonce rok, přestali by pojištěnci navštěvovat své lékaře v míře možná velmi podstatné? A české zdravotnictví by se přiblížilo některými svými parametry úrovni zdravotnictví portugalského – která je českým ministerstvem zdravotnictví považována za žádoucí? Samozřejmě by to bylo možné za ideologického předpokladu, že si zdravotní politikové uvědomí svou odtrženost od zdravotní praxe a nebudou prodloužení předepisovacích intervalů mezi dvěma za sebou jdoucími návštěvami házet klacky pod nohy. Zároveň by se tím odbourala silně zkreslená představa o přetížení našeho pohekávajícího a úbytěmi strádajícího zdravotnictví.

Kdo chce psa bít, hůl si najde.

Taky ministr zdravotnictví raději vidí třísku častých návštěv v oku pacientů než trám nevědomosti v oku vlastním.

V našem českém prostředí dávají ovšem vrcholoví manažeři raději přednost problematickým razantním zásahům, které lze prohlašovat za revoluční, před dílčími kroky vedenými snahou vylepšit aktuální stav systému. Třeba právě změnou frekvence předepisování léků nebo taky možná zamyšlením se nad tím, zdali je nutné neustálé navyšování počtu lékáren a lékárníků. Ono to totiž někdy vypadá, že veřejné zdravotnictví je tu proto, aby prosperovaly lékárnické živnosti – a teprve ve druhé řadě proto, aby nemocní dostali své léky. Jen tak mimochodem, kdyby se léky skutečně předepisovaly na půl roku nebo rok, snížila by se i frekvence návštěv pacientů v lékárnách. A přezaměstnanost lékárníků by se ukázala jako jev falešný a snadno napravitelný.

 Je dobré naučit se mést svinčík před vlastním prahem.

 

 

Kdo chce psa bít…

 

Parametry nastavení provozu v akademickém světě mají svá specifika a své zvláštnosti, které je odlišují od poměrů v jiných světech. Jedním z takových parametrů je pracovní doba. Není sice nijak obtížné úředně stanovit, odkdy dokdy má člen akademické obce tak říkajíc zařezávat, prakticky však je možné jakž takž kontrolovat jenom plnění jeho výukových povinností. Možnost kontrolovat, zdali badatel úředně stanovenou dobu probádá nebo proklimbá nad erotickými představami či erotickými obrázky na displeji počítače – to vlastně nelze. Badatel by měl být poměřován hodnotou svého díla. To je ovšem běh na poměrně dlouhé trati – což je v tuzemských manažerských poměrech velmi slabá disciplina.

Pilnější a ekonomicky zaměřené badatele tato situace svádí k tomu, aby svou obtížně kontrolovatelnou pracovní dobu plnili paralelními úvazky uzavíranými na jiných akademických institucích. Na vlastní univerzitě samozřejmě více než jeden úvazek mít nelze. Akademické platy a honoráře jsou nevelké – v této zemi bývá zvykem platit člověka spíše podle toho, jak je systematizována židle, na které spočívá jeho zadnice než podle produktů jeho hlavy – a tohle je jedna z možností, jak si je vylepšit. Vzorem či modelem pro takové chování, od středověku označované termínem víceobročnictví, jsou akademikům jejich kolegové, kteří dočasně či trvale zavandrovali do vyšší politiky; ti si zcela samozřejmě své poslanecké a senátorské platy vylepšují tím, že i nadále provozují své akademické úvazky na katedrách i fakultách. Každá koruna dobrá, co je doma, to se počítá. I když akademický plat je ve srovnání s platem a prebendami politika něco jako Trinkgeld, v našich českých poměrech, kde jsme všichni pouzí pariové a žádní patriciové, si na žádné opravdové gentlemanství nijak moc nepotrpíme. Pecunia non olet. Peníze nesmrdí.

I v akademickém prostředí existuje určitá diferenciace parametrů – podle fakult, podle oborů, podle režimu práce. To je důvod k občas propukající řevnivosti. Že jedni musejí chodit do práce v podstatě jako ve fabrice, od … do, zatímco jiní svou židli zahřívají jenom v sezóně výuky a zkoušek. Zažil jsem takové akademické škorpení už několikrát. Vždycky to vyšumělo do ztracena, bez toho, že by se cokoli vyřešilo.

Možná to trochu souvisí s českou nedůsledností a farizejstvím. Také akademické prostředí je jimi zamořeno. Sám jsem byl nejenom svědkem situace, kdy akademický funkcionář kontroloval pracovní smlouvy svého podřízeného ve snaze najít na něm chlup paralelních úvazků – ačkoliv sám měl másla na hlavě požehnaně, protože úhrn jeho úvazků měl hodně přes míru, což se o něm všeobecně vědělo. Byl připraven v případě možnosti pomyslnou hůl nad hlavu zvednout a podřízenému hřbet vyprášit, aniž by mu ruku zadržovalo vědomí, že i vlastní hřbet by se patřilo… Sobě samému je každý soudcem vlídným a laskavým. Své vlastní chování jiným metrem měříme než chování bližních. Českému prostředí, včetně toho akademického, je gentlemanství pohrdající vychloubáním velice cizí. U nás je běžné zapírání a zatloukání, bez bázně a hany. Takový životní postoj podporuje i akademická praxe, v níž nelze kárat badatele, který prokazatelně opisoval, vykrádal a cizím peřím se chlubil – anebo dokonce z cizího měšce vybíral. Zákony prý na to nejsou. Svádět a na bedra pologramotných právníků svalovat a ke zdravému rozumu nepřihlédnout je ovšem racionálně tristní a ubohé.

Akademické šizení je jistě svým objemem přehlédnutelné – porovnáme-li jej s šibalstvími vysoké politiky a vysokých úředníků. Neměly by se však přehlížet některé jeho specifické důsledky. Důsledky etické a morální. Jakkoli slovo morálka je v soudobém českém prostředí téměř nadávkou, každé akademické šizení prohlubuje zakořenění představy, že tohle se smí. Že tohle se může, že takhle je přípustné si počínat, protože to nebude potrestáno. Že dojde nanejvýš ke krotkému pokárání, na které se záhy zapomene. Konec konců, i Pilátovi Pontskému stačilo v lavóru si ruce omýt.

                                                                                                    

 

Money, money, money…

 

Zdravotní politika není vědou. Sotva jí může být, má-li zůstat politikou, která, jak známo, nemůže mít s vědou nic společného. Přitom je nesporným faktem, že na poli zdravotní politiky jsou prováděny pokusy, experimenty, rozsahu nesrovnatelně většího než je třeba i multiklinický experiment organizovaný mezinárodně. Stačí se třeba jen letmo seznámit s programem některé ze zdravotnických reforem. Proč tedy posuzujeme tak kriticky – z vědeckého hlediska – experimenty provozované zdravotní politikou a jejími orgány, včetně ministerstva zdravotnictví?

Podstatou zdravotně politických pokusů je totéž, co je zásadní i v pokusech laboratorních a klinických. Do systému se učiní zásah, na klinice se tomu říká treatment – a pak se sleduje, co tento zásah se systémem udělá. Jak na něj systém zareaguje. Jak se jeho chování změní, zdali žádoucím či nežádoucím směrem. A protože každý takový pokus je záměrný, organizovaný proto, aby se něčeho konkrétního dosáhlo, porovnává se chování systému po aplikaci zásahu s tím, co se jako budoucí chování systému předpokládalo. Vlastně se jedná o zpětnovazební systém – ve kterém se změní nastavení v očekáváném ustálení rovnováhy na jiné, žádoucí úrovni.

Dějinami zdravotnické politiky a jejího pokusnictví se jako červená nit vine snaha systém péče o zdraví ekonomizovat, zlevnit – při udržení žádoucí úrovně její kvality. Úrovně kvality, kterou téměř plynule v čase zvedají pokrok a úspěchy lékařské vědy a ji podporující techniky, informatiky, chemie, farmacie. Zvedají a zdražují. Je nevhodné nazývat tuto snahu zápasem, jakkoli se to vnějšímu nelékařskému pozorovateli tak jeví. Obě strany hry, zdravotnictví i řízení zdravotnictví, se přece nacházejí na stejné lodi. Přesto však o zápas jde; zápasí se o peníze, o finanční zdroje – které mají tu nepříjemnou vlastnost, že jich nikdy není dost. Zdravotnictví je Otesánek pohotově konzumující cokoliv se mu naskytne. Fyzikálně vyjádřeno, je zdravotnictví ekonomická černá díra. Nenasytná, jenom s odporem uvažující o tom, že nelze ani v tom nejlepším, nejhumánnějším úmyslu vynaložit na jeho realizaci prostředky, které k dispozici nejsou.

Zásadní problém je, že se velmi obtížně provádí vyhodnocování zdravotně politických pokusů. Do toho se plete politika – a to je kámen úrazu. Stejně jako se prakticky nikdy neshodnou v názoru dva umělečtí kritici, neshodnou se ani politici. Objektivní kritéria hodnocení neexistují. Dokonce ani tehdy, když byly cíle pokusu (rozuměj reformy) formulovány jakž takž objektivně, nebude politická shoda o tom, zdali se jich aplikací zásahu dosáhlo. Zdravotně politický pokus nemívá kontrolní skupinu, jenom výjimečně nasazuje placebo.

Oficiálním cílem právě zaváděných opatření (poplatků za návštěvu lékaře a za vypsání receptu, případně vydání léku v lékárně) je konstatovaná přemrštěně vysoká návštěvnost českých lékařů českými pacienty. Ministerstvo zdravotnictví odmítá přijmout jako fakt, že Češi jsou buď hypochondři nebo chcípáci. V mezinárodním srovnání. Odpůrci reformy namítají, že pacient není přece schopen kvalifikovaně posoudit, zdali je či není opravdu nemocen. Taky se tomu říká paternalistický vztah ke zdravotně pojištěnému  občanovi. Tento spor je nerozhodnutelné politikum. Taky by se dalo použít formulace za méně peněz pořád ještě dost muziky.

Možná není koncept experimentu pro řízení zdravotnictví dost výstižný. Snad by bylo lepší mluvit o optimalizaci systému – aplikací jakési šňůry zásahů typu pokusu a omylu. Trial and error. Fakticky se to tak už mnoho let praktikuje. Problém vidím v české nedůslednosti. V české manažerské zbrklosti. Než se stačí výsledky, důsledky a následky jednoho zákroku do systému řízení pořádně vyhodnotit, už se začíná s aplikací opatření dalšího. Často inspirovaného politickými záměry, což nikdy nebývá pro nikoho zdravé.

 

 

Už nám zase teče do bot

 

Tato úvaha nebude pojednávat o finančním zadlužení českého státu. V tomto ohledu mu teče do bot pravidelně, dlouhodobě a vydatně. Zdali se vůbec kdy podaří mokré boty státních financí vysušit, o tom nemá nikdo představu, od praotce Čecha až po strejdu, aktuálně sedícího na finančně ministerské židli. Uvažovat hodlám o záležitosti související s počasím, což je téma mnohem napínavější.

Rok v našich geografických podmínkách rozlišuje čtyři hlavní období – jaro, léto, podzim a zimu. Na časové ose jsou tato období vymezena daty, odkazujícími na jisté astronomické jevy – slunovraty stanovící nejdelší a nejkratší poměr dne vůči noci. Jejich existence je dána oběhovými drahami planet kolem slunce.

Lidé si zvykli poměry s ročními obdobími spojené idealizovat a zjednodušovat. S jarem je spojována představa zurčících potůčků a rozvodněných řek, luk svítících křehkými blatouchy, zajíčků březňáčků nemotorně se batolících osením, ovocných i jiných stromů, které si navlékly závoje bílých a růžových nevěst. Představa májových deštíčků i přeháněk, ve kterých kdysi chalupníkům pršely krejcary a sedlákům zlatky. Patřily sem i vlahé májové večery roztoužených milenců. Voňavým senem začínalo léto, které vrcholilo plodností žní. Tolerovány byly bouřky s případným krupobitím, selektivně vyhledávajícím jenom pole proti přírodním pohromám pojištěná. Podzimy voněly rozoranou zemí a dozrávajícími jablky, hruškami a švestkami, s příslibem bramboračky, štrúdlu a slivovice. Pršelo právě tak, aby se udržela rovnováha mezi hřiby a chlebem. V zimě zamrzlo, po svatém Martinu napadlo sněhu, aby se dalo klouzat, lyžovat a bruslit. Ta zima byla přírodní ledničkou pro zabíjačkového pašíka, aby co nejdéle vydržel. Až do masopustu.

Tenhle romantický model ročních období, podporovaný starými kalendáři i novou poezií, je výrazně narušován empirickými pozorováními a jejich shrnující statistikou. Za tato narušení a odchylky od modelových představ nemůže už astronomie, ale turbulence vlivů rodících se v zemské  atmosféře a v oceánech, a navíc komplikovaných chaotickými a náhodnými jevy.

Jaro tak neváhá a na svém vrcholu se nechá zaskočit sněhovou přeháňkou nasedající na metající žita a pšenice. Ranní mrazy zničí vinice a meruňky. Několikadenní letní lijáky zvednou hladiny potoků i řek, zaplaví krajinu i ulice měst a přimějí novináře spekulovat o stoletých vodách. Podzimní sucho nedá vyklíčit pšenici ani řepce. A zima svým střídáním mrazů a oteplení připomíná parlamentní hašteření politických stran. Popletení jsou i ptáci, kteří se nemohou rozhodnout, zdali odletět k jihu nebo se držet zdejších rybníků.

Českou zimu pozná český chodec i bez toho, že by musel namáhat zrak. Podle toho ji pozná, co mu nohy říkají. Co mu sdělují jeho chodidla, a zejména prsty a palce nohou. Nejde jenom o to, že je jim chladno. Tomu se dá čelit tlustšími ponožkami, případně vlněnými fuseklemi. I chladno může být totiž dvojí – suché a mokré. Mokré chladno je generováno průsakem vody kapilárami, které jsou každým botám vlastní. Možná s výjimkou bot gumových, ty však mají zase jiné nedostatky.

Po svých se pohybuji po povrchu této planety už sedmdesát let. Za tu dobu jsem neprožil ani úplně krátké období, kdy by mi neteklo do bot. V toto ohledu jsem na tom stejně jako ona nešťastná finanční situace českého státu. A stejně jako se ještě žádnému ministru financí nepodařilo ucpat díry do státní pokladny, nenašel se švec, který by vyrobil boty, kterými vůbec neprosakuje. Česká zima funguje jako neúprosný tester prověřující práci českého i mezinárodního obuvnictví. Na bojišti nestálé, svou lepší tvář neustále hledající české zimy, probíhá neúprosný zápas mezi českou nohou toužící po suchu, a vodou vynalézavě si hledající kapiláry, jimiž by k noze prosákla. Zápas stejně vytrvalý jako je boj mezi ctností a hříchem v případě kacířské české duše.

 

 

Něco málo o velkých platech

 

K této úvaze mne podnítila snaha sejmout z beder vrcholných českých politiků část břemene, které na ně naložila jejich specifická společenská situace. Zatímco většině národa, občanstva jimi spravovaného, jsou vyměřovány platy jejich řediteli, majiteli firem, přednosty úřadů, ministry a řádovými představenými, musejí si vrcholní politici své platy určovat sami. Nad nimi už totiž nikdo vyšší není. Tohle je situace eticky mimořádně náročná. Takový člověk, člověk v této pozici, je nutně rozpolcen. Cosi osobního v něm mu velí, aby si nevyměřil málo – má přece odpovědnost a plat včetně služebních požitků by měl odpovídat významu jeho postavení. Na druhé straně si uvědomuje, že jeho rozhodnutí bude podrobeno veřejné a všeobecné kritice. Že bude označován jako chamtivec, hamoun, nenasyta či dokonce nenažranec, korytář, bafuňář a vůbec člověk povahy hanebné. Dokonce ještě horší výrazy budou lítat vzduchem, protože když jde o českou závist, jsme národem velice, ale opravdu velice vynalézavým.

Takové rozpolcení v dimenzi etiky, etická schizofrenie, je jistě pro každého člověka velice namáhavá. Jistě mu drásá duši. Možná i toto duševní rozdrásání by si zasloužilo přídavek k platu. Ledaže by vrcholoví politici nebyli lidmi s normálním cítěním, že by byli vlastníky hroších kůží a kachních žaludků. Bůh ovšem uchovej, že bych si to o nich myslel – já si jenom tak pro sebe uvažuji.

Myslím, že by se našel způsob, jak politikům jejich obtížnou životní úlohu ulehčit. Podstatou tohoto způsobu by muselo být – najít princip, který by překonal onu zásadní obtíž spojenou s tím, že nad nimi už nikdo není. Který by je zbavil té strašné povinnosti své platy si sami určovat.

Nejdříve mne napadlo, že by se mohlo přikročit k analogii s jinými zaměstnáními, povoláními a řemesly. Ševci, krejčími, holiči, dělníky v lomech, rybáři na rybnících a učiteli ve školách či úředníky v úřadech. Ti všichni pobírají platy, jejichž výše se odvozuje od hodnoty jejich díla. Od výsledků jejich práce. A tím samozřejmě dnes, kdy už se socialismus stal překonanou minulostí, od toho, jak úspěšně se tyto výsledky, produkty, na trhu prodají. Výše platů se odvíjí od hodnoty opravených bot, ušitých kalhot a sak, oholených brad, vylámaných kamenů, ulovených ryb. Jistý problém je s hodnotou díla učitelů a úředníků. Tam se kvalita měří jen obtížně. Nějak se to však pokaždé udělá. Pak jsem však tenhle nápad zavrhl – hodnota díla politiků je penězi nevyjádřitelná, stejně jako hodnota Liber Gigas nebo hodnota svatovítské katedrály. A jeho tržní hodnota? Tam je problém zásadní – zájem o produkty činnosti politiků je minimální, jak se dá soudit z nepatrné volební účasti občanů, zejména v případě senátu.

Až jsem na to konečně přišel. Soudě podle reakcí lidí na ulicích, v hospodách, kabaretech a před televizními obrazovkami, považují dnes lidé vrcholové české politiky v podstatě za jakési komiky. Řekněme, komiky, šašky podružnější kategorie. Baviče vystupující před svými diváky se speciálním druhem zboží, na rozdíl od profesionálních šoumenů ve svetrech vždycky úhledně učesáni, oholeni, ozdobeni kravatami kolem politických krků. Takže – proč tohoto poznatku nevyužít při stanovování platů poslanců a senátorů?

Pro naše televizní, případně rozhlasové i estrádní baviče mají jistě příslušná ředitelství vysazeny honorářové sazby. Od – do. V závislosti na věku, zkušenostech, divácké oblibě. A náročnosti používaných kostýmů. Kdyby tyhle sazby parlament a jeho ekonomické oddělení převzaly, bylo by našim vrcholovým politikům pomoženo. Eticky ulehčeno. Už by je nemuselo trápit svědomí, že si své platy a služební požitky musejí určovat sami. A občané by neměli důvod jim za to spílat do hamižníků. V předvolebních vystoupeních by pak poslanci a kandidáti poslanectví samozřejmě dostávali speciální příplatky.

 

 

Chudoba cti netratí, ale…

 

Na toto humanisticky znějící prohlášení, pokoušející se vlévat optimismus a naději do žil chudobné většině příslušníků lidského rodu, shovívavě i kriticky nahlížejí mnohá konstatování jiná. Tak třeba i Werichovo a Voskovcovo …Podle kabátu svět se měří, lháři ve fraku každý věří… s prohlášením o cti v chudobě se neztrácející zrovna moc nesouzní. V této úvaze nám tedy jde o čest. Jak je to s jejím vztahem k zámožnosti nositele cti?

Myslím, že bychom sotva nějak rozumně pokročili, dokud se nedohodneme, že čest může být nahlížena přinejmenším ze dvou aspektů. Z hlediska vnitřního, jak se tato projevuje v chování, v jednání člověka – a z hlediska vnějšího, jak je chování a jednání člověka nahlíženo jeho okolím, jeho bližními.

Každý člověk je nějaký. Tuto nějakost můžeme předpokládat, představa o ní se však odměřuje pozorováním jeho chování v interakci s jinými lidskými tvory, v interakci s prostředím. Za normálních okolností, čímž rozumím stav duševního zdraví, si člověk o své počestnosti, o své čestnosti, o své cti, utváří názor z toho, co mu dávají najevo lidé v jeho okolí. Tito lidé fungují jako zrcadlo. Samozřejmě, že může při takovém zobrazení docházet k pokřivením, k deformaci reálné skutečnosti. K nespravedlnostem hodnocení. Do procesu takového vnímání může významně vstupovat chudoba či majetnost posuzovaného. Bohatý může významně ovlivnit své ohodnocení například štědrostí vůči svému okolí. Případně odměněný člověk svého mecenáše, v dobové verzi sponzora, asi nekárá a nekritizuje. Tím dává najevo vděčnost, ovlivňuje i autoportrét dárce.

Chudý člověk takovou možnost nemá. Ani on jistě není bez možností projevovat se, prostor jeho stupňů volnosti je však jistě omezenější.

Některé charakterové lidské vlastnosti obraz utvářený o cti hodnoceného člověka komplikují. Tak třeba bývá člověk nerad někomu vděčen, zůstává jen nerad dlužníkem. Takový vztah zavazuje, i když ten, kdo něco poskytl, nijak nenaléhá. Ne nadarmo a bezdůvodně vzniklo úsloví Učiň čertu dobře, peklem se ti odmění.  

Bohužel, k realitě života patří i fenomén, který se dá vystihnout dodatkem k našemu úsloví o vztahu cti a chudoby, že totiž chudoba cti netratí, ale za peníze se dá poměrně lacino koupit. Nemluvím teď o mecenášství a sponzorství. Uvažuji o jevu, dost příznačném pro dnešní dobu. Metaforou pro něj je třeba výraz porcování medvěda – kdy houf poslanců předstírá, že koná dobro pro své voliče, když jim z cizího (tj. z jejich, ze státního rozpočtu) laskavě a milostivě jako svatý Mikuláš naděluje. Tím si přízeň a potažmo i názor na poslaneckou čest kupuje. Tohle je předstírání, farizejství a pouhopouhá faleš. Chlubení se cizím peřím, protože se z cizího obdarovává. V menším měřítku a méně nápadně se takové kupování přízně poddaných masově provozuje u podřízených nadřízenými, když se jako mimořádné odměny velkoryse rozděluje, co ze zákona a podle standardních pravidel jako by obdarovaným právem patří.

Tím se dostáváme k problému kupování cti. V naší obchodnické, kupecké, hokynářské době se předmětem kupčení stává skoro všechno. Neminulo to ani čest. Už v posledních desetiletích rakouské říše bývalo zvykem kupovat si baronáty a hrabství. A následně se tvářit, že cosi jako ušlechtilost a čest se sneslo z božských výšin na hlavu továrníkovu či uhlobaronovu. Z rukou panovníka, který tu přece byl z boží milosti.

V dnešní době, která se honosí svou demokratičností, se kupování cti provozuje systémem známostí. V něm ruka ruku myje, vrána k vráně sedá, Old Boys networks se zaplétají, já hraju na bráchu, očekávaje, že brácha oplátkou přihraje mně. Čest se dnes stává zbožím, stejně jako pivo a slivovice, brambory a kostelecké párky, případně pouliční láska. Směňují se medaile a vyznamenání, poslanecké hlasy pro prezidenta za přimhouření oka v té které aféře, které jsou po ruce vždycky. Business as usual.

 

 

O jedné psychosociální naivitě

 

Dokud se mezilidská obměňování a odměňování omezovala na manipulaci s věcmi tišícími hlad a žízeň, existovala přirozená regulace rozdílů mezi lidmi. Při absenci mrazicích boxů a doby ledové se nahromaděné potraviny kazily, druhotně ohrožujíce zdraví jedinců zasloužilých a odměňovaných. Ukájení potřeb člověka limitovala roztažnost žaludku a průchodnost trávicího traktu. Chudoba byla synonymem hladovění, bohatství synonymem sytosti.

Tahle mezilidská idyla skončila s vynálezem univerzálního platidla, jímž se po jistém počátečním zmatku staly peníze. K jejich základním vlastnostem patřila stálost ve vztahu k plynoucímu času. Zlaťáky v truhlách nerezavěly, dokonce i všežravé myši si na nich vylamovaly zuby. Peníze bylo proto možno střádat, do kožených měšců shromažďovat a do sloupců rovnat. Horní limita, která by množství peněz omezovala, ztratila svou funkci. Nůžky mezi bohatstvím a chudobou se mohly volně, zcela demokraticky, rozevírat.

S tím, jak postupovaly pokrok s rozvojem, rozvolňoval se vztah mezi vykonaným dílem a jeho oceněním. Po době ledové a lovcích mamutů, po kultuře únětické a lidu popelnicových polí, po příchodu praotce Čecha, kněžně Libuši, Přemyslovcích, Lucemburcích a Habsburcích nastoupila doba úřednická a politická. Odměňování úředníků a politiků přineslo s sebou problém poměrně zásadní – jak odměňovat lidi, kteří po sobě nezanechávali žádné hmatatelné a prokazatelně užitečné dílo?

Problém se vyřešil jakýmsi samospádem – když bylo ponecháno na úřednících a politicích, aby si své platy a odměny sami určovali. Tím bylo zajištěno, s ohledem na lidskou povahu, držící se zásady vlastní hubu neošidit, úřednické a politické přežívání. A protože se tyto kategorie lidí pohybovaly v blízkosti truhlic s dukáty a sejfů bank, podle Newtonova gravitačního zákona docházelo k intenzivnímu vzájemnému přitahování směrem ke kapsám oněch subjektů.

Absence horní limity hromadění odměn a platů způsobovalo, že nastávaly případy, kdy nahromadění bilo do očí všech, kteří viděli. A byla formulována otázka, podle jakých pravidel by měly být odměny politiků a vysokých úředníků nastaveny. Jak se dalo předvídat, ozvaly se v řadách politiků námitky pohoršeně mluvící o populismu, což je nejhorší politická nadávka. Populus – lid ano, populismus – naslouchání hlasu lidu rozhodně ne. Jistý ekonom ve vysoké vládní funkci, dnes ve funkci nejvyšší, dokonce teoreticky zdůvodnil, proč musejí být platy bankovních úředníků (právě tehdy osvědčivších svou vysokou zkorumpovanost) několikrát vyšší než platy například zemědělců je krmících a napájejících. Poukázal na fakt, že pobyt v prostředí hromad peněz by méně placené úředníky dráždil a ponoukal ke krádežím. Jejich vysoké platy jsou proto nezbytnou prevencí.

V době čerstvě současné se veřejně mezi učenci z oblasti psychologie a sociologie mudruje na stejné téma – tentokrát v záležitosti platů vrcholných politiků, ministrů a lidí od nich odvozených. Heslo dne zní – proto v Česku vysocí politici kradou, že jejich platy a odměny jsou nezřízeně nízké. Oni bytostně pociťují potřebu co nejlépe reprezentovat svou zemi – a na to se jim nedostává peněz. A na škále několikanásobků průměrných platů se navrhují násobky v řádu desítek a stovek. Jako důkaz rozumnosti takových návrhů se uvádějí poměry americké, kde do vysokých politických funkcí jsou americkými demokratickými mechanismy připouštěni jenom lidé za vodou. Za velkou finanční vodou. A krade se tam míň než u nás, v chudém českém Kocourkově. Obávám se naivity tohoto názoru. Předpokladem jeho funkčnosti je dosažení stavu, kdy kandidát vysoké politiky má už dost. Toho se v českém prostředí reálně dosáhnout nedá. U nás jsme vlastně všichni tak trochu chudáci s holou řití. Jako holořitníci také myslící. I ti nejvyšší politici. Což vysvětluje, proč budou i s těmi nejvyššími českými platy pořád pošilhávat přes plot zákona. Nebudou mít dost.

 

 

Nehodící se škrtněte!

 

Tohle nám radívali ve školních letech jako návod při uvádění chybně napsaného na pravou míru. Škrtání bývalo preferováno před operací zmizíkování za pomoci lahvičky obsahující přebytky tekutiny užívané profesionálními písařkami v dobách hluboce předpočítačových. A před operací vygumování, kdy jsme riskovali proděravění samotné osnovy papíru – tehdy nepříliš kvalitního. Žáci nevalného prospěchu a otrlého charakteru tak činívali i na úředním dokumentu zvaném vysvědčení. V letech dospělosti pak jsme bývali a dosud jsme vyzýváni ke škrtáni nehodícího se v nejrůznějších úředních dokumentech, čímž se nám, respondentům, usnadňuje reakce, odpovídání na různé dotazy o stavu světa. Jako člen vědeckých rad několika fakult bývám už řadu let konfrontován se skutečností, že jistému, nenulovému procentu členstva těchto ctihodných institucí činí potíže při písemném tajném hlasování výzvě ke škrtnutí nehodícího se vyhovět.

Škrtání nehodícího se, což někdy znamená škrtání toho, co neodpovídá názoru jedince tužku v ruce třímajícího, je významným aktem projevení aktuálního politického názoru. Škrtání může být tedy mechanismem volby. Škrtání patří k demokracii jako knedlíky a zelí patří k posvícenské huse. Naopak, totalitní režimy slovo škrtání škrtají ze svého slovníku. Škrtání je totiž mechanismus, jímž se projevuje nesouhlas, neposlušnost a – nedej vůdce či generální tajemník – snad i odpor. Škrtnutím může začínat partyzánština, banditismus, třídní boj, antikomunismus a plíživá kontrarevoluce.

V zemích, kterým příroda nadělila úděl politické proměnlivosti a sousedství velmocí s výrazně odlišnými či přímo protichůdnými světonázory, bývají občané vystavováni požadavkům škrtat i ve vlastní minulosti. Svou minulost, své někdejší chování a jednání tajit, povědomí o něm utlumovat. Svou minulost mazat jako kdysi špatné známky z matematiky na školních vysvědčeních. Někdy se tak děje masově, hromadně – za použití formulace udělat za minulostí tlustou čáru. Za minulostí, v níž člověk velebil režim dnes považovaný za zločinný, oslavoval velikány, dnes považované za trpaslíky nebo dokonce masové vrahy, udával ty, kteří tak dost horlivě nečinili. Případně jako učitel do hlav svých žáků vtloukal, co dnes v nových podmínkách a za změněných okolností před žáky popírá. Život v těchto zemích je v podstatě jediným velkým aktem globálního škrtání.

Naše duše, mysli občanů této země, připomínají vysvědčení školního prospěchu žáků nevalně prospívajících. Naštěstí – nebo na neštěstí – je míváme doma hluboko ve skříních uložené, případně v kapsách ukryté. To nám umožňuje, abychom se nečervenali nad míru. Nad míru v českých poměrech obvyklou. Jakkoli to může znít poněkud absurdně, ve stejných skříních chováme i případná ocenění a uznání (deklarovaná jako tehdy čestná), na jejichž základě jsme postupovali na společenském žebříku. Z jeho šprušlů jsme už dolů nesestupovali; a hlavně jsme nevraceli platy a důchody někdejším režimem vyměřené. To všechno patří k naší zemské společenské kultuře.

Do módy přišla myšlenka zakládat ústavy paměti národa. U nás by se to možná mohlo jmenovat ústavy krátké paměti národa. Jakkoli paměť je záležitost, již studovat náleží fyziologii a neurofyziologii, v těch ústavech budou asi systemizovaná místa spíše pro politiky a historiky. Předmětem studia nebude totiž paměť jednotlivců, ale paměť sociálních skupin. Ona totiž paměť jednotlivců má jednu nepříjemnou vlastnost – chová se výrazně selektivně – má-li se projevit a vydat svědectví o tom, co bylo, provede předtím škrty.

Lékařský výzkum zná pojem in vivo a pojem in vitro. Předmětem zkoumání mohou být živé tkáně a orgány, nebo také jejich preparáty, vzorky z nich odebrané. Takovými vzorky in vitro jsou pro historika písemné dokumenty. Bohužel, pravidla přípravy takových in vitro vzorků jsou poznamenaná úmyslem zahlazovat stopy. Historické, politologické, právnické a vůbec úřední dokumenty lžou.

 

 

Ekoženy

 

Ekologie se stala náboženstvím naší doby. Říká to i pan prezident, dokonce v knížkách o tom píše – dávaje přitom najevo, že bychom měli v této zemi i nadále zůstávat ateisty. Že jde o věc vážnou, uznal jsem ráno, když vyndávaje z lednice krabici s mlékem, četl jsem na ní nápis Ekomilk vytištěný výrazněji než jméno mlékárny. (Trošku mne přitom rušil česko-anglický patvar slova ecomilk).

Ekologický má být životní styl, naše potraviny by měly být produkty ekologického zemědělství, politická hvězda zelených by měla stoupat podobná hvězdě betlémské. Trochu mne přitom ruší ne zcela ekologická gramatika jedné zelené ministryně, nositelky ekologicky příjemného jména jistého drobného ptáčka. Zpěvného. Ekologický přístup k životu mi velí plašit špačky z třešňových větví šetrně, tak, aby si při odletu neublížili a domlouvat kosovi, aby příliš netrápil konzumovanou žížalu.

Chovat se ekologicky znamená – alespoň tak jsem to pochopil – nechávat věcem a hlavně dění volný průběh. Mouše neublížit, bacilovi jenom prstem pohrozit. Vztah ke komárům si ještě musím podrobněji vyjasnit. Největší problém mi ovšem dělá dopad ekologie na způsob stravování. Já rád játra a maso vůbec – a opravdu nevím, jak se dokážu podívat do nevinných modrých očí prasátek, kuřátek, krůt a jiné pernaté drůbeže, jakož i do očí svých hovězích bližních – poté, co jsem se nacpal ovarem, nudlovou polívkou s játrovými knedlíčky, řízky a gulášem. Pokud jde o tenhle bod, ještě jsem ani zdaleka nedosáhl ekologické dokonalosti.

Bible k nám promlouvá o třískách, které spatřujeme v očích svých bližních, přítomnost  trámů ve vlastních očích nám však uniká. Možná se teď v další části své úvahy vůči tomuto napomenutí prohřeším. Stanovisko, které teď zaujmu, bude stanoviskem muže – který se obrací k ženě jako objektu svého nepopiratelného a opravdu přátelského zájmu.

Ano, přátelé, je to tak. Žena, případně ženy představují podstatnou část našeho (mužského) světa. Bez nich by nestálo za to žít – vlastně bychom ani bez nich žít nemohli, protože právě ony jsou nositelkami života. Jak je tedy možné, že jsme dosud při svých ekoúvahách o ženách v ekosouvislostech tak málo přemýšleli? Pokusme se napravit!

Ekologický přístup k ženě by měl respektovat obecná pravidla a zásady ekopřístupu vůbec. To znamená – trvat na požadavku co největší přirozenosti. Žádné zásahy do fyziologického vývoje, důsledně ponechávat přírodě, aby se na ženách vydováděla podle své chuti! Žádné malování, žádné domašťování a odmašťování přirozené ženské pleti! Pryč s ondulacemi, nakrucováním a barvením! Stejně jako ekožena nekouří, ona ani v jiných ohledech nebrání přírodě v jejím zdravém pochodování od kolébky ke hrobu. Ekožena pije pouze vodu, samozřejmě pramenitou. Alkohol pít odmítá, ať by měl jakkoli lákavou podobu a chuť. A nepodléhá problematickým radám v záležitostech diet, hladovění a hubnutí.

Do svého životního stylu zařazuje ekodívka zásadu sedávej, panenko, v koutě, budeš-li hodná, najdou tě! Prostě nechává dění volný průběh, podobně jako zajíček ve své jamce sedí sám, dokud ho hladový lišák nevyčmuchá.

Život po boku ekoženy bude pro každého muže procházkou rozkvetlou růžovou zahradou. Pokud to bude jen trochu možné, bude chodit bosa. Muž neutratí ani za rafinované oděvy, které jeho žena sama uzná za zbytečné. Ušetří se i za manikúru a pedikúru. Své děti, zejména děti dívčího pohlaví, povede ke skromnosti, šetrnému vztahu vůči přírodě a respektování přírodních zákonů. Včetně toho, který definuje muže jako pána tvorstva a Velkého Organizátora Ekologického Vidění Světa. Dalším krokem planetárního rozvoje se stanou úvahy o možném návratu dávného ráje Adama a Evy. Ty zahrnou i později nastolený problém záchrany všech živočišných druhů podle představy Noemovy, katechismu a vlastivědy pro školy elementární i docela mírně pokročilé.

                                                                                             

 

Cesta už ne zarúbaná

 

O cestách zarúbaných hovoří, vlastně zpívají především národní písně. V textu těch písní se mužští vymlouvají, proč nestihli schůzku předem s dívkou dohodnutou, a jak se stalo, že její nejenom ruku uchvátil razantnější Turek. Ten místo zpívání usedl na kůň a na místo dorajtoval.

Dnes bývají cesty zarúbány spíše ve městech. Lesní cesty bývají sjízdné, protože se po nich moc nejezdí. Po cestách nelesních se jezdí hojně, přehojně, což má za následek jejich rasování, huntování a ničení. Kdo chce mít cesty v pořádku, nesmí po nich jezdit. Cesty městské, vlastně ulice, bývají zarúbané tu nenadálým únikem vody, tu plynu, tu elektřiny. Za pomoci zubu času. Tyto komodity bývají vedeny v podzemí, pod vozovkami a ulicemi. Jejich zarúbání mívá za následek rozkopání, hlíny vyvalení, provedení nezbytných oprav a uvedení ulice i vozovky do původního stavu. Tedy odrúbání.

Ve statutárním městě Olomouci se rúbání konalo od jara až do podzimu v historickém centru tohoto města. Na soutoku tří ulic ústících do ulice Denisovy. Toto místo představuje v olomoucké městské pouliční síti něco jako locus minoris resistentiae. Slabší článek dopravního řetězu. Projíždí tudy i tramvaje od hlavního nádraží do centra a dál k západnímu konci města.

V září byl dopravní provoz v onom místě uveden do původního stavu. Byl jsem o této události informován z místní televize a ze zpráv mé ženy, která tudy hned po otevření provozu projela. Informace mne zaujala, protože jsem celé jaro a začátek léta musel z Neředína na pedagogickou fakultu jezdit přes hlavní nádraží, odkud byla improvizována náhradní doprava autobusem. Jednou mi tam dali kolegové kytku, kterou mi komplikovaná přeprava těžce poškodila.

Pozvánka na říjnovou vědeckou radu bude pro mne slavnostním osobním zahájením obnoveného provozu. Jakkoli jsou už koleje obnoveným užíváním zase do blýskava naleštěné, pro mne to bude premiéra.

Takové opravy a úpravy historicky ostře sledovaných míst starého města nutí jeho obyvatele přemýšlet o podílu, jaký v zajišťování životního provozu zaujímá obnova a údržba starého – ve srovnání s nově budovaným. Třeba právě v dopravě – nejenom městské.

Problémy s dopravou spojené jsou nemalé; čas od času se nějaký novinář nebo i politik utrhne z řetězu a prohlásí situaci za katastrofální. Nedávno se tak stalo katastrofickým hitem téma padání mostů. Ze Spojených států došla zpráva o spadlém mostu, která spustila lavinu statistik, co všechno podle amerického vzoru spadne u nás. Co všechno je zrezivělé, rzí prožrané a životu nebezpečné. V českém managementu, vládou počínaje a obecními poměry konče, se nejčastěji provozuje způsob řízení, který by bylo nejvýstižnější označovat jako hasičský nebo protipožární. Vláda – to je vlastně sbor dobrovolných hasičů. Jeho zásahy reagují na podněty, informující je o tom, co kde hodlá spadnout. Jako například právě teď ty mosty. Někdo spočítá, kolik set miliard by bylo potřeba na zažehnání hrozby spadnutí všeho, co spadnout hodlá. Ministři dopravy, financí a vnitra prohlásí, že takové peníze nejsou a nebudou. A optimisticky dodají, že to třeba nespadne všechno najednou. Tím debata skončí a parlament má zelenou, aby poslanci mohli lobovat za místní fotbalové kluby, kulturní domy a

jiné nezbytnosti. Oprava několika prvních mostů bude zahájena, až spadne nějaký větší most. Pod jeho troskami zůstane pár aut. A budeme-li mít to štěstí, že v jednom z těch aut skončí rozmáčknut nějaký vládní papaláš, opraví se těch mostů víc.

            Celé vládní období zůstane na stole problém, zda stavět nové cesty nebo zajišťovat údržbu těch starých. Včetně mostů. Zbývá jenom doufat, že ministeriální i jiná byrokratická žvandání o problému nespotřebují víc peněz než by stačilo k opravě několika mostů nebo kilometrů dálnic. Občas mi tahle otázka nedává spát.

 

 

I mužští prý mají své dny?

 

Rád bych komentoval jistou, kdysi dost často frekventovanou televizní reklamu. V ní popíjejí dva mužští jakýsi likér, tváříce se tajemně a spiklenecky. Text reklamy se snaží u diváka navodit dojem, že pití alkoholu nahrazuje mužům to, oč přicházejí díky tomu, že jim matka příroda odepřela potěšení pravidelně menstruovat.

Tahle reklama je velice nepřesná. Aby mohla využít specificky ženské úsloví o svých dnech v kontextu mužského chování, přehlédla skutečnost, že pití alkoholu už dávno není (pokud vůbec kdy bylo) doménou mužskou. Možná by proti ní oprávněně mohly protestovat i feministky.

Ještě v dobách mých mladých let se pro mužské dny používal termín kvartál. Kvartální pijani byli chlapi, jejichž životní styl vyžadoval ke svému naplnění jednou za čas (pojem kvartál bylo označení metaforické) se napít. Povznést se do veselé nálady, kdy se stolní hospodská parta směle pouští do řešení světových problémů, které řešit se tak nedaří politikům (o nichž existují svědectví, že nejsou žádní abstinenti); politici asi pijí tak pravidelně, že se obsah pojmu kvartál nenaplňuje.

V našem rodu býval kvartál držen dědičně. Zajímavé přitom bylo, že v dané generaci byl povinností kvartálu postihován jeden jediný člen. Abstinenti se u nás sice nevyskytovali, na to bývala o žních příliš veliká selská vyprahlost, povinnost svěcení kvartálu však bývala vyhrazena jedinci, kterého si rodová genetika vybrala. Něco o tom vím, protože jsem mohl zaznamenat její svědomité plnění u dědy (babička byla přímo čítankově vzorná), u táty (strýci se omezovali na dvě piva), od něhož přeskočila na mne. Tam se z nezbytí zastavila; dále se šířit nemohla, protože jsem mužského potomka nezplodil. V mém případě došlo k tomu, že jsem v kritickém věku pro osvojování si kvartálních zvyklostí byl student chudý jako kostelní myš. Zábranou byla mému pití okolnost náramně účinná – nebylo za co.

Tím se stalo, že svou náklonnost k pití jsem mohl rozpoznat až plném mužném věku, kdy jsem se ocitnul v prostředí, jež nebylo nikdy abstinenci příliš nakloněno a ve kterém po jistou dobu dokonce láhve alkoholu kolovaly z ruky do ruky v roli svého druhu platidla. Takové prostředí pak nutně svádí, aby se alespoň některá z kolujících lahví otevřela jako obětina. Mužský pak zjišťuje, že si musí vyřešit svůj osobní vztah k pití – v prostředí, kde abstinence bývá běžně chápána jako důsledek předchozího nadměrného pití. Vzpomínám si, že mne v jednom americkém románu zaujal odstavec, ve kterém budoucí tchán formuluje svůj názor na budoucího zetě větou, že programový abstinent je mu podezřelý – každý chlap by si měl svůj vztah k pití vyřešit čelně – a měl by pít umět. Pití nepodlehnout, nenechat si od něj diktovat. Ale neutíkat před ním.

Masaryk býval dáván za vzor mužského, který nepije. Od jistého věku opravdu asi nepil. Bylo to od něho rozhodnutí rozumové; myslím, že i proto, že jako mladý měl dost hluboko do kapsy. Jenomže abstinence samotná charakter nezaručuje – Hitler nepil, zatímco Stalin chlastal, Churchill pil naprosto pravidelně. Sám bych si opravdu vsadil na tvrzení, že mužský se musí naučit s pitím žít jako se sluhou a nenechat si ho přerůst přes hlavu.

Uvažujeme o mužských dnech. Ženské pití je fenomén do jisté míry specifický. Pohled na vrávorajícího mužského není nic pěkného – opilá žena vyvolává trapné rozpaky. Všimněte si, že o mužském pijanství se vykládá spousta hospodských historek – opilá ženská předmětem anekdot nebývá. Jaroslav Hašek znal fenomén pití důvěrně – opilými mužskými se v jeho povídkách i ve Švejkovi hemží – opilé ženy se v nich vyskytují jenom jako by tušeně, v pozadí, snad nikdy nejsou ústředními figurami jako třeba feldkurát Otto Katz nebo jiné postavy ve feldgrau. Nezvládnutý vztah k pití položí na lopatky lajtnanta Duba stejně jako kadeta Bieglera. Ostatně, podle Haška rozložil alkohol celé Rakousko-Uhersko – což je samozřejmě hodně přehnané. O Rusku to už tak přehnané není.

 

 

My bed, my love

 

Asi je normální, aby se člověk během života vícekrát zamiloval. Lásku ke krupičné kaši omaštěné máslem a vylepšené meruňkovou marmeládou vystřídá láska k holčičce s copánky, která umí tak poutavě natahovat moldánky, když se jí za ty copánky tahá. Přechodně může dojít i k lásce vůči paní učitelce, asi tak v první a druhé třídě. Při ní ovšem dochází ke konkurenci, protože kluků je ve třídě patnáct a učitelka jenom jedna. Tuhle lásku je ovšem třeba tajit, protože jejím vyjevením se riskuje získání titulu třídního šprta. Tyhle druhy lásek patří do kategorie lásek asexuálních. Jsou platonické a některé se dávají najevo dokonce konáním schválností.

Lásky pubertálního období už sexuální podtext mají. A to přesto, že je někdy obtížné rozpoznat, nejedná-li se o náklonnost prospěchářskou, v případě, že předmět obliby a zájmu nadprůměrně ovládá řešení soustav rovnic o dvou neznámých. To však nevadí, protože v životě je křížení a průnik zájmů dovolen a tolerován. Podobně jako filatelistům se nezakazuje pěstování poštovních holubů.

Lásky pozdějšího věku se pak rovnají, tou první opravdovou počínaje, do dlouhé řady, jejíž jednotvárnost až maloučko nudí. Jakýmsi mezníkem je přitom láska, která vedla mužského (uvažuji jenom o mužském) až k úřednímu zakroužkování. To se dnes často přeskakuje, byvši omezováno na společné soužití, sbydlení a stolování. Kratší či delší, v současné době spíše to první. Lásky, které následují, bývají vybírány, případně si mužského vybírají, především na základě kritérií praktických, přičemž určující bývá stav peněženky nebo bankovního účtu, ale také schopnost opravit kapající vodovod nebo na zeď paneláku připevnit poličku. Tahle vlastnost se cení o tři body výš nežli donáška karafiátů ve význačné dny partnerky.

Ještě o něco později se zájem mužského soustřeďuje opět k láskám povahy asexuální. K jejich výrazným představitelům patří pivo a fotbal. Do téže kategorie náleží i obliba vína, případně jiných moků více či méně alkoholizovaných, a také jídla. Kulinární životní orientace představuje významnou hodnotu na žebříčku mužských priorit. Kvůli ní padá mužská volba životní partnerky na subjekt v této oblasti vynikající, jehož kuchyňské produkty jsou s to učinit život mužského zajímavým a hodným plnohodnotného žití.

Jak dochází mužskému energie, dospívá ke konečnému stádiu také mužská láska. Úzce to souvisí právě s úsporou energie, se snahou vyhledávat životní aktivity, jimž je provozní úspornost vlastní. K nim patří zejména sezení a ležení. Obojímu vychází vstříc zařízení známé pod názvem postel. Pokud by někdo vrtěl nevěřícně hlavou, ujišťuji ho, že do postele se stárnoucí mužský opravdu dokáže plnohodnotně zamilovat. Můžete mi věřit, já o tom, díky působení náhody v lékařském prostředí, něco přece jenom vím.

Prvním, sice poněkud hrubým, nicméně objektivním kritériem zamilovanosti do postele je délka pobytu na ní, počet hodin strávených v jejím laskavém, vlídném objetí. Rychlost a hloubka zamilování se do postele závisí ovšem na jejích kvalitách – jako ostatně v případě každé jiné lásky. Pevnosti její konstrukce spojené s měkkou vlahostí jejího objetí. Trvalost, nestydím se to vyslovit, její matrace. Schopnost napomáhat snům při jejich vstupu do hlavy spáče – a přispívat k hloubce snů i kvalitě jejich obsahu.

Posteli je vlastní ještě jedna kvalita, totiž její neschopnost žárlit. Netrvá na tom, aby byla (pro daného mužského) láskou jedinou. Například její soužití s kulinárními touhami a nároky do ní zamilovaného mužského je naprosto neproblémové. Alespoň do té doby než překročí hmotnost zamilovaného mužského nosnost lůžkové konstrukce. V tom se zásadně odlišuje od mé manželky, která až do nedávna trvala na tom, že do mé ústavní pracovny nepatří kanape. Proti židlím ani počítači přitom nikdy nic neměla. Ačkoli na tom má milovaná postel netrvá, jsem ochoten jí slíbit, že ve mně bude mít milovníka až do smrti. Do té mé.

 

 

Záležitost vonící, život komplikující

 

Mohlo by se zdát, že věci jsou takové či makové. Příjemné nebo nepříjemné, žádoucí nebo nežádoucí, libé či nelibé. Kupodivu tomu tak vždycky není. Stává se, že se obě stránky sejdou v případě určitého fenoménu na společné návsi. Jako příklad bych si dovolil uvést situaci (jde o jídlo, a moje úvaha právě s tímto fenoménem bude souviset), kdy se vyhladovělý jedinec vrhne na lákavě vyhlížející vrchovatý talíř – a jako první počitek zjistí, že si spálil jazyk i patro, protože jídlo bylo nezřízeně horké.

K režimu mých všedních dnů patří vstupovat mezi osmou a devátou do areálu lékařské fakulty; vstup vyžaduje, abych prošel (no, spíše proklopýtal) parkovištěm v tu dobu plně obsazeným auty pacientů, zaměstnanců a studentů. Teoretické ústavy lékařské fakulty intimně také tím parkovištěm spolužijí s fakultní nemocnicí.

Toto soužití má jednu dimenzi, s chorobami a lékařskou vědou zdánlivě nesouvisející. Pár kroků od zmíněného parkoviště a s rozdílem nějakých tří metrů nadmořské výšky se nachází zařízení, jehož význam pro život i provoz nemocnice i fakulty je nesmírný. Tím zařízením je nemocniční jídelna, zajišťující výživu zaměstnanců nejenom obou těchto bohulibých institucí, ale i nějakých dvou tisícovek nemocných, dočasně na nemocniční lůžka upoutaných.

Aby mohla existovat a svou funkci plnit jídelna, musí nutně existovat a fungovat kuchyně, ve které se snídaně, obědy a večeře v širokém sortimentu diet připravují – do formátu umožňujícího jejich adjustaci, která by snesla a v dobrém stavu přežila doručení jídel až k lůžkům nemocných, které jest nakrmiti. Tento úkol je v nemocnici našeho pavilónového typu nesnadný, protože je třeba rozvoz zajišťovat nákladními auty v terénu poměrně často připomínajícím nepříliš udržovaný tankodrom.

Než, přejděme k věci.

V době, kdy se tichou ulicí blížím ke vstupu do areálu, dává o sobě vědět nemocniční kuchyně způsobem, který můj nos nedokáže přehlédnout. Vlastně přečichnout. Podstatná část připravovaných jídel, přesněji obědů, vyžaduje zřejmě k realizaci své technologie cibuli. Tu je třeba předem osmažiti na sádle, což se neobejde bez toho, že by se do okolí probíhajícího kulinárního procesu šířila pronikavá vůně. Stejně jako dává o sobě vědět chemická továrna produkující kyselinu sirovodíkovou, ani smažení cibule nemůže zůstat anonymní.

Zmíněný technologický krok probíhá nejintenzivněji právě mezi osmou a devátou. V závislosti na počasí a převažujícím směru větru jsou mé čichové buňky zasaženy ve vzdálenosti padesáti až sto metrů od kuchyně. Smažená cibule je pro mne především fenomén slibný – a má fantazie je dost bohatá, abych si dokázal představit, jak se bude proces další aplikace cibule vyvíjet. Směrem ke guláši – hovězímu, vepřovému, znojemskému, segedínskému, případně dalším variantám tohoto bohulibého pokrmu, anebo směrem k jiným pokrmům schopným posílit pacientská těla oslabená nemocí, případně úplně zdravá těla lékařů a sester, oslabená hladem.

Jsem člověk trvale postižený, jedinec světem pajdající. Myslím, že ze všech tělesných a duševních systémů, co jich lidský organismus má, mi spolehlivě funguje systém trávicí a zažívací. A ten dává o sobě vědět právě ve chvíli, kdy se propajdám do dosahu cibulové vůně. Podobně jako unavený starý dragounský kůň oživne a zbujaří, jakmile zaslechne hluk vojenského bubnu, moje chorá noha popadne druhý dech poté, co mé nozdry nasají smaženou cibuli. Těch dvě stě metrů ke dveřím fakulty pochoduji jako starodávný frajír. Má to ovšem jeden nežádoucí důsledek. Side effect. Přestože jsem před chvílí ráno doma snídal, dostanu hlad. Žaludek jako by se probudil z letargie, rozpomene se na někdejší lepší časy, zakručí a i jinak upozorní na svou existenci. To je ta nepříjemná stránka věci. Připomíná to poznatek, že zdravotnické prostředí jeden systém člověku vylepší – a jiný rozhází. Ach, jo.

 

 

Tempora mutantur…

 

Ano, časy se mění. Ve všech představitelných ohledech. Mění se člověk, jeden každý, a říká se tomu ontogeneze. I lidstvo jako celek se posouvá od nějak k jinam, což se nazývá fylogenezí. Do tohoto víceméně zákonitého pohybu se míchá politika, vyvolávající to, čemu se říká zmatek. Politikové sami plnohubě žvatlají o revoluci, ačkoliv obvykle jde jenom o výměnu osádek u naplněných koryt.

Čtyřicetiletá komunistické epizoda (měřeno časem astronomickým, která pro mnohé z nás osobně byla zatraceně dlouhá), milovala představu neměnnosti. Adolf Hitler, jakkoli to byl kaprál hodně nabubřelý, plánoval tisíciletou říši. Germánskou, jíž dodával predikát Třetí. Třetí říše. Vlastně ani nevím úplně přesně, které byly míněny ty předchozí dvě. Proti Josefu Stalinovi byl Hitler se svou politickou aritmetikou pouhý břídil – ten plánoval svou komunistickou říši rovnou pro věčnost. A čeští komunisté se horlivě hlásili, že by tu věčnost rádi prožívali po jeho boku. Realita byla taková, že Hitlerovi se jeho tisíc let scvrklo na pouhých dvanáct a Stalinovi a jeho pohrobkům na nějakých čtyřicet. Tedy u nás, v Rusku se to trochu protáhlo.

Čeští komunisté byli lidé věrní. Drželi se pevně idejí, které jim strana k věření předkládala, poté, co z Moskvy přišly čerstvé direktivy. Komunistická věrnost předpokládala pružnost. Tohle spojení se hodí komunistickým dědicům i dnes, kdy jim věrnost idejím nebrání v kapitalistickém podnikání se všemi predikáty, ještě nedávno zásadně odsuzovanými. Věrnost a pružnost, to je jejich. Konec konců, vždyť i Friedrich Engels byl továrník, který z nadhodnoty, vydřené z krve a potu dělníků, financoval teoretika zhroucení kapitalismu Karla Marxe. Dialektika jako víno.

Včera jsem se málem nevešel do autobusu, kterým se ráno přesouvám z Neředína na fakultu. Na mé nástupní stanici to jako na česně včelího úlu šumělo, bzučelo a štěbetalo jazykem v tomto městě jen málo známým. Byla to čínština – a nechtějte po mně, abych odhadoval, o jaké šlo nářečí. Zdali čínština mandarínská nebo kantonská. S jistými potížemi se ten studentský houf přesouval na stejné místo jako já – pod Teoretické ústavy lékařské fakulty. Ty potíže se projevovaly tím, že někteří ze studentů vystupovali předčasně. Hbitě však svou ukvapenost napravovali, takže se v pořádku dostali tam, kam směřovali.

Teoretické ústavy se téměř velebně tyčí nad výstupní stanicí po nich pojmenovanou. Ještě zachovalá zářijová zeleň však výhled na ně stíní, což způsobilo, že studenti jevili rozpaky ohledně směru, kterým by měli na své další cestě pokračovat. Jednu jejich skupinku jsem proto oslovil a nabídl se, že jim těch pár kroků budu dělat průvodce. Sice kulhavého, ale přece jen. Na můj dotaz where are you from se mi dostalo odpovědi, že z Taiwanu. Když jsem jim poskytl informaci, že jeden můj americký kolega se narodil v Taipei, že jsme u nás přeložili jednu jeho knížku a že na fakultě, kterou se rozhodli studovat, už skoro padesát let pracuji, jali se uklánět, překypujíce orientální zdvořilostí. A já si oprášil své tempora mutantur.

Když komunismus vítězně zaplavil kontinentální Čínu a generála Čankajška zahnal na Taiwan, poslušní čeští komunističtí pejskové aportovali tím, že – v rozporu s geografickou skutečností – popřeli existenci Taiwanu. Tak důsledně, že ani česká pošta nesměla na Taiwan nic posílat; osobně jsem na tuhle zásadovost jednou narazil. Jaroslav Hašek v jedné své povídce vypráví o faráři, který se dočetl, že svatý Augustin prohlásil kdysi víru v existenci protinožců za kacířství a proklel proto farníka, který si dopisoval s bratrem emigrovavším do Austrálie. Čeští komunisté vlastně církevního otce Augustina oživili (aniž by jim to v jejich omezenosti došlo). Olomoucká lékařská fakulta tím, že na svých ústavech a klinikách nechává studovat taiwanské občany, porušuje vlastně onen téměř dvacet let starý komunistický výnos o neexistenci onoho ostrova. Tempora mutantur…

 

 

Sny a rezervy

 

Neurofyziologie dnes vcelku přesvědčeně prohlašuje, že spánek není žádné poflakování a povalování, ale plnohodnotná činnost, nenahraditelná a pro život nezbytná. Nejenom jako odpočinek, očišťující spáče od produktů únavy. Spánek renovuje nejenom tělo, provádí také nezbytnou údržbu ducha.

Evidence obsahu snů celkem přesvědčivě dokládá, že sny jistým způsobem navazují na chování, které provozoval spáč v bdělém stavu. Ten způsob se může jevit chaotickým, těžko se uspořádává podle zásad, jakými jsme zvyklí pořádat elementy v denním životním provozu.

Ve svých snech dokážeme činit, co je v bdělém stavu pro nás nerealizovatelné. Například létat. Spílat představenému, před kterým se ve dne třeseme hrůzou. Ale i v oblasti abstraktní dosahujeme výkonů při bdění nemyslitelných. Pronášíme spatra ve shromážděních zástupů projevy, které bychom jinak ani přečíst nedokázali. Ve spánku koktaví mluví hladce a plynule, aniž by podstupovali jakoukoli logopedickou terapii.

Nedávno se mi stalo, že jsem ve svém snu musel konverzovat anglicky. Nějak to souviselo s mou profesí, vlastně už profesí někdejší. Po procitnutí jsem si, kupodivu živě, vybavoval, jak jsem si lámal hlavu při lovení v paměťovém slovníku, shledával správné gramatické tvary časováním sloves a vybavováním si správných předložek.

Ráno jsem měl pocit, že se má hanácká angličtina zlepšila. Že jí to noční cvičení pomohlo. A napadlo mne, zdali by se tento poznatek nedal nějak racionálně využít.

Je to nějakých dvacet, třicet let, kdy proniklo mezi módní vědecká témata (protože i věda a výzkum podléhají do jisté míry módě) téma známé pod názvem hypnopedie. Česky známé jako učení ve spánku. Hypnos je řecký bůh spánku. Pokud se pamatuji, dospěl výzkum k poznání, že jedinci, kterým se po usnutí přehrávaly z magnetofonu texty, jimž se měli naučit, jisté kvantum zapamatování vykazovali – pokud se ono přehrávání krylo se tak zvanou REM fází spánku. Tato spánková fáze probíhá těsně po usnutí,  je možno ji identifikovat, rozpoznat podle rychlého pohybu očí (rapid eye movement), případně v elektroencefalografickém záznamu, kde je tato fáze charakteristická specifickým typem mozkových vln.

Praktické využití tohoto poznatku pro učení, pro studium bylo problematické, protože každý student by musel být napojen na svůj vlastní elektroencefalograf, který by řídil přehrávání magnetofonu tak, aby se vysílání omezovalo na REM fázi. Zájem o hypnopedii proto vyšuměl stejně rychle jako se předtím objevil.

Využití mého osobního poznatku se spánkovým anglickým cvičením se zdá být, bohužel, nepřenosné. Z jednoho důvodu – sny je obtížné regulovat. Spánek se nedá přimět, ještě před jeho nástupem, aby se věnoval tomu či onomu. Spánek je, co se týče snů, svým vlastním pánem.

Jsem nakloněn věřit tomu, že ve svém spánku máme značné rezervy. Na jejich poznání, na jejich prozkoumání mám osobní zájem – spím totiž víc než je celostátní průměr, korigovaný na věk a pohlaví. Moje mrtvicí pošramocená hlava na hojném spánku trvá – a já jí v tom nijak moc nebráním. Kdyby se spánek dal nějak využít – myslím intelektuálně využít – hodnota mé bytosti by vzrostla, asi jako hodnota malé vodní elektrárny, poté, co do náhonu na její turbinu svedli další potok.

Možná bych se měl pohlédnout po nějakém snáři, po vykladači snů. Ne že bych takovým věcem věřil – jenomže člověk nemá přehlížet ani postupy své konkurence. Tahle tradice výkladu snů sahá daleko zpátky – až k Josefu Egyptskému, synu Jákobovu, kterého jeho bratři prodali do otroctví. Možná i Libuše, předtím než se jala věštit slávu Prahy, se zasnila – a nechala se snem inspirovat. Sny a mytologie, to jsou přátelé.

 

 

Před padesáti roky

 

Zastavil se u mne kamarád. Kolega, kdysi člen a později několik let i přednosta ústavu lékařské fakulty sídlícího na protější straně chodby. Likviduje živnost – dalo by se říct. Taková práce je spojena s jistou melancholií, kterou je třeba lámat racionalitou. Člověk v takové situaci prochází osobním archivem, aby se nad každým separátem, sborníkem či knížkou rozhodoval jako kdysi Hamlet, princ dánský: uchovat či vyhodit? Stárnou nejenom lidé, stárne také informace lidmi kdysi horlivě shromažďovaná. Na tváři člověka se prohlubují vrásky, stránky žloutnou sírou v nich obsaženou.

V ruce držel brožuru taky už zažloutlou. S omluvou mi ji podal, řka, že si na mne při rozvažování o jejím budoucím osudu vzpomněl. Že vlastně patří do mého zájmového okruhu. Takže, kdybych ji chtěl…

Podíval jsem se na přebal. Název Kybernetika, autor Arnošt Kolman. Pak ještě rok vydání. 1957, tedy právě před padesáti roky. To jsem ještě nebyl v Olomouci, ale právě v polovině svého pražského studia. Na matfyzu, jedné z fakult Univerzity Karlovy.

Po odchodu kolegy-dárce jsem se zamyslil. Samozřejmě nad mládím, které uprchlo v dál, ale hlavně nad obsahem času, který jsem tehdy před padesáti lety žil.

Kybernetika byl jeden z klíčových pojmů oné doby – pro studenta aplikované matematiky. Pro studenta matematické statistiky, oboru, který nedávno předtím o vlas unikl likvidační sekeře zvedané nad tak zvanými buržoazními pavědami. K nim byly zařazeny pojistná matematika, jeden z prvních matematických oborů aplikovaných mimo tradiční pole technická, a ekonometrie, zabývající se matematickými modely v ekonomických teoriích. V Marxových textech o nich nebyla zmínka – takže je negramotní komunističtí teoretici odsoudili k zapomnění. Matematická statistika přežila, díky tomu, že kohosi mezi negramotnými mocnými napadlo, že je aplikovatelná při kontrole jakosti v hromadné průmyslové výrobě.

Kybernetika byla na začátku padesátých let taboo. Politicky nepřípustné slovo. Jenomže jenom o pár let později se některé myšlenky a představy, na kterých kybernetika stála, začaly prosazovat v sovětské matematice. Ta nebyla v popředí komunistického podezírání, matematici bývali považováni komunistickými koryfeji za ideologicky neškodné. Navíc se z kybernetického vejce klubala informace, že může jít o technicky velice zajímavé objevy s dopadem na výrobu. Taky výrobu tanků, raket a jiných komunisty oblíbených produktů použitelných na podporu mírového hnutí.

To už bylo začátkem druhé poloviny padesátých let. Právě přes tu sovětskou matematiku se osmělovali logici a někteří jiní akademici pražské filozofické fakulty s kybernetikou si začínat. Klíčovou byla otázka, jejíž metafyzičnost byla pro filozofii typická – mohou stroje myslit? Párkrát mne na takovou diskusi konanou na půdě filozofické fakulty s sebou vzal doktor Bílý, gentleman a tajemník katedry matematické statistiky na matfyzu. Arnošt Kolman byl tehdy profesorem filozofické fakulty. Osoba poněkud záhadná, jedněmi považovaná za matematizujícího filozofa a jinými za filozofujícího matematika. Měl za sebou nějakou historii v SSSR, možná takovou, o níž bylo lépe příliš se nešířit – v té kybernetice byl u nás jedním z prvních, kdo o ní v humanitních oborech psal a přednášel. Šlo o Norberta Wienera, o princip zpětné vazby (feedback), černé skříňky (black box), o měření množství předávané a přijímané informace. Psal o souvislostech a možném opylování principů řízení matematikou a matematickou logikou – a zejména koncepty statistickými a poznatky počtu pravděpodobnosti. A obratně lavíroval úvahami o tehdy intenzivně v Americe rozvíjených prvních počítačích, které rouboval na usnesení partajních sjezdů. Mohl si to dovolit, jeho stranická pozice byla pevná; jeho knížka byla přeložena z jím napsaného ruského originálu. Tolik vzpomínky, vyvolané jednou padesátiletou zažloutnou brožurou.     

 

 

Jako čert kříži

 

Tohle úsloví bývá komponováno do kontextu vyhýbat se jako čert kříži – a míněno jako vyjádření obav, strachu před něčím, co by mohlo v případě setkání a konfrontace způsobit potíže. Jako kříž bytosti pekelné.

Jako čert kříži se vyhýbají zatvrzelí staří mládenci manželství. Alespoň dříve tak činili. Dnes, kdy je manželství považováno za svazek rozvazatelný snadněji než otýpka chrastí, už není vyhýbání se manželství tak aktuální. Tématem se hojně zabývala krásná literatura, vznešená i pokleslejší. Ve všech světových jazycích. Souvisí s tím výrazně jadrná slova jako ruské chalastjak nebo anglické bachelor. Z toho posledního se odvodil výraz pro označení nižší akademické hodnosti, bakaláře. V české tradici jako bakalář nezbedný, v jiných tradicích jako hodnost vcelku počestná. Zajímavé je, že celibát neboli staropanenství bylo v ještě nedávné české historii ukládáno učitelkám. Z důvodů dnes již sotva pochopitelných.

Nejsoučasnější konotace vyhýbání se jako čert kříži se mi spojuje s českou politikou. Vlastně je ta souvislost mezinárodní; v českých poměrech je snad jenom výraznější než jinde. Čemu se čeští politici jako čert kříži vyhýbají?

Myslím, že tím křížem je pro ně odpovědnost.

Stejně jako projevují politici očividnou lásku k vlivu, moci a penězům, jeví stejně velký odpor k čemukoliv, co zavání odpovědností. Politikové a politika nade vše milují výbory a komise. Jakékoli. Ministeriální, parlamentní nebo komise jen tak. Komisím je s oblibou svěřováno řešení problémů, jejichž řešení by bylo pro jednotlivce, úředníka či politika, nebezpečně riskantní. Mohla by se po něm požadovat odpovědnost za důsledky řešení jím navrženého. V případě, že je řešením problému pověřena komise, nic podobného nehrozí. Komise je orgán anonymní, jehož anonymita byla posvěcena zřizovacím zákonem či ustanovením. Není známo, že by kdy nějaká komise něco vyřešila – její zřízení se však dá vykládat jako projev dobré vůle ze strany mocných. Konec konců, i kdyby nějaký šťoural vyžadoval odpovědnost i od komise a dožadoval se jejího postihu v případě očividného projevu její nekompetentnosti a blbosti, vždycky se dá takovému názoru čelit konstatováním, že komise přes svou pitomost přece jenom měla dobrou vůli. A nelze přece odsoudit a zavřít komisi jako celek. Míst ve věznicích je přece tak málo – a jejich přeplněnost vyvolává nedobrý dojem.

Jeden úplně čerstvý příklad, tentokrát z politiky lokální.

Před hodinou jsem na internetu zahlédl zprávu, oznamující, že v sousedním městě Šternberku přepadl s revolverem v ruce za plného provozu jakýsi obchod maskovaný lupič – a když byl vzápětí zajištěn, ukázalo se, že to byl syn místního starosty. Žádný pionýr, bylo mu 24 let. Přiložené interview s otcem starostou vysvětluje, že otec je činem svého syna hluboce zarmoucen, považuje ho za psychický zkrat a doufá, že událost nebude mít žádný vliv na politickou situaci ve vedení města.

Připadá mi téměř zrůdné, že v této zemi nepovažuje politik lupičství svého syna za dostatečný důvod k vyvození osobní odpovědnosti. Jak může řídit komunitu o bezmála dvaceti tisících obyvatel člověk, který není schopen uřídit vlastního syna? Nejde přitom o případ ojedinělý. Ministryně zdravotnictví nezvládne kriminální počínání svého syna (šlo o drogy); odpovědnou za jeho chování se být necítí. Syna nezvládne, resort zdravotnictví ano. Pro mne důvěryhodná není. Věci totiž spolu souvisejí a jedna událost o druhé vypovídá. O tom, že politikové a lidé jinak mocní, kteří si troufají řídit bezmála celou Evropu a nedokáží přitom řídit (a nést odpovědnost) ani (za) vlastní poklopec, podává svědectví tak zvaná politická scéna takřka permanentně. Já nic, já muzikant – je písnička, která se line jako refrén ze všech politických projevů. Můžete po mně chtít cokoliv, jenom na odpovědnost se mne neptejte – to je, co každý politik považuje za základ slušného chování českého občana.

 

 

Jako králíci

 

Má úvaha není určena chovatelům drobného hospodářského zvířectva. Měla by být o lidech a pro lidi. Společenství lidí má se společenstvím králíků společné určité rysy, na něž se občas poukazuje. Snad nejdůležitější je fakt nesmírného pomnožení. Jakkoli populace mnoha zemí konstatují demografickou stagnaci a dokonce vymírání, všeobecně vzato, je nás lidí na světě hodně. Je nás moc. V rozhodujících částech světa, v místech nejhustšího lidského nakupení, se lidé rodí s vysokými koeficienty přírůstků – a zejména v nedávné minulosti se rodili způsobem téměř neuvěřitelným. Jako králíci. Ta poslední větička je metaforou, odvozenou z pozorování učiněných v Austrálii, kam bylo nedomyšleně vyvezeno a do volné přírody puštěno několik králičích párů; ti tam našli příhodné životní podmínky, tj. dostatek žírné pastvy, zároveň s absencí predátorů, které by králičí maso zajímalo. Králíci se jali množit jako králíci, podhrabávat drátěné ploty, které měly jejich invazi zastavit nebo alespoň regulovat – a svým nenápadným způsobem ohrožovat chov australských ovcí. Takže – z hlediska bytosti schopné pozorovat povrch této planety z nadhledu, demografie lidí by se demografii králíků dost podobala.

Míval jsem někdy sny, ve kterých se mi lidé jevili jako pokusní králíci stvořitelské bytosti. Jako tvorové, na kterých si Velký kreátor testuje, odzkušuje některé své nápady. Vlastně stejně, jako to děláme v biologických laboratořích my s králíky, jejichž tělesné funkce se našim lidským dost podobají. Možná se záměrem stávající bytosti opravit, repasovat, předělat do podoby úhlednější, líp fungující, za které by se jejich tvůrce nemusel stydět.

Běžnou mobilitu králíků jsme nazvali panáčkováním. Nemohu si odpustit, abych v tom neviděl analogii s chováním lidí, kteří se před pány, před lepšími lidmi, různě pitvoří, uklánějí a podlézají jim, se záměrem domoci se lepšího postavení a hlavně svěžejší pastvy.

Jisté sbližování lidí a králíků nastalo s tím, jak se do módy dostalo a dostává vegetariánství. Jde vlastně o jakési přátelství na bázi způsobu stravování. Na bázi obliby mrkve, salátu a zelí. Dokonce zelí čínského, čímž dostává toto přátelství jistý internacionální punc. A protože, jak říká módní slogan, každý tvor je tím, co jí, případně co žere, jsou vegetariáni králíkům blízcí. Nežerou se vzájemně, to je pravda – stali se však potravními konkurenty. Mrkev, kterou si nastrouhá vegetarián, nemůže už schroupat žádný králík. A neplatí to jenom pro mrkev.V posledních letech, jak jsem si stačil všimnout, slábne intenzita domácího chovu králíků. Masové, hromadné chovatelství, provozované nikoli na australské bázi volného pobíhání, ale na bázi klecového chovu, zlevnilo králičí maso natolik, že se drobným chovatelům nevyplácí shánět obilí a řepu a trávu na mezích vyžínat; dostanou-li chuť, králíka si v hypermarketu koupí. Už z kůže staženého a vykuchaného.

Analogie životního stylu a hlavně způsobu bydlení poznamenala člověčí slovník metaforou, připodobňující panelákové bydlení ke králičím kotcům. V dimenzi hustoty osídlení, ale i podobnosti dílčích buněk. U nás v Olomouci se pro jedno zvlášť úsporně zahuštěné sídliště ujal název Mačkalov.

  V té Austrálii se králíci vmísili do života farmářů dost výrazným způsobem. Je ovšem třeba přiznat, že v obráceném gardu se lidé králíkům do života vměšují ještě výrazněji. Dokonce tak, že se jich zastávají ochránci zvířat, kladoucí otázku, jak k tomu chudáci králíci přijdou, aby byli týráni ve výzkumných laboratořích kvůli testování vedlejších i hlavních účinků připravovaných léků. Poněkud přitom zapomínajíce, že nejen člověk, ale i králík je stvořiteli dlužen jeden život. A že si musí nějak zasloužit krmení, které mu bylo umožněno v jeho kotci zkonzumovat. Samozřejmě je jakékoli týrání odsouzeníhodné – k němu by však docházet nemělo, už proto ne, že v takových podmínkách by dostával výzkum zkreslená pozorování. A pokud jde o rozdíly mezi námi a králíky? Za ten hlavní bych považoval pohřební rituál. Králík nekončí žehem, ale upečením a někdy také udušením na smetaně.

 

 

O podobnosti jen nerado přiznávané

 

Hodlám uvažovat o volbách. O instituci, která je prohlašována za fundament demokracie. A která bývá jako máloco jiného zbavována živého obsahu a vycpávána senem i slámou frází, předstírání a ideové korupce. Většina z nás, co tu ještě jsme, to zažila, když v letech mezi rokem osmačtyřicátým a devadesátým docházela k urnám, aby za plentou ozdobenou krepovým papírem marně hledala tužku. Formálnost tehdejších voleb byla do očí bijící; demonstrace prázdnoty slov a jejich nesouvislosti s tím, co se doopravdy dělo, byla dokonalá. Uvažování tehdejších komunistických mocných bylo neprůstřelné. V této zemi budujeme socialismus podle naprosto vědeckých zásad. Volby jsou vyjádřením souhlasu s tím dokonalým, co odsouhlasila strana, vševědoucí a neomylná. Kdo pociťuje potřebu nesouhlasit, je buď duševně chorý a strana mu ve své velkorysosti zajistí bezplatnou léčebnou péči – a nebo je to nepřítel lidu, který se tímto odkopal a ukázal svou vlčí tvář. S takovým ovšem lid naloží jak náleží. Oddanost lidu straně a vládě nad jiné přesvědčivě dokazuje souhlas s volební kandidátkou, nejlépe vyjádřenou statistikou 99,98%.

S touhle karikaturou voleb jsme skončili téměř přes noc. Statistika 99% oddaně souhlasících se scvrkla na 15% těch, kterým někdejší poměry vyhovovaly – z důvodů neochoty přemýšlet a z lítosti nad ztrátou bývalých společenských výhod. Nicméně, pokud by si někdo myslil, že jsme vyměnili minus za plus, záporné za kladné, formální za plnokrevné, musím ho vyvést z jeho naivního omylu.

Pojem svobodné volby je nadsazený. Přehání nejenom v případě komunistického předstírání, ale i v případě voleb demokratických. Každé volby probíhají v prostředí jistých omezení – a to i tehdy, když vynechám podplácení voličů, kupování hlasů, čachrování a lhaní předvolební reklamy. Principiálním omezením je skutečnost, že volit je umožněno jenom z předem dané množiny alternativ. Ať jsou těmi alternativami politické partaje, strany nebo fyzické subjekty. V obojím případě představují seznamy subjektů, jež je možno voliti a mezi nimi si vybírati, obrovskou redukci vzhledem k množinám, z nichž vybírat by bylo principiálně možné. Marně by se volič pokoušel odevzdat svůj hlas švarné sousedce, i kdyby se domníval, že tato má ve své kudrnaté hlavince víc rozumu než předsedové všech politických stran dohromady. Nebude mu to umožněno.

Porovná-li si volič volební kandidátku s jakýmkoliv dotazníkem, zjistí jeden podstatný rozdíl. Dotazník obvykle obsahuje v každé své položce kategorii …anebo něco jiného. Volební kandidátka nic takového nezná. Důsledkem toho je, že nejpočetnější alternativou volby, preferovanou nejvyšším procentem voličů, je – nevolit. Tato spolehlivě většinová část voličů jako by pro české politiky a politology neexistovala. Před ní strkají hlavy do písku jako novodobí pštrosové.

Tato skutečnost je rukavicí hozenou do tváře politiky. A protože k politice patří zbabělost, nikdo není ochoten hozenou rukavici zvednout. Volby tak zvaně demokratické si tak zachovávají nepřehlédnutelnou podobnost s volbami kdysi komunistickými. Když dva nedělají totéž, může si být přesto obojí hodně podobné.

Má-li se situace zamlžit a znepřehlednit, zakalí se voda. Do volebního rituálu se přimíchá hojně pouťových prvků, od nahatých stehen mažoretek až po rozdávání slivovice, párků s preclíky a čtení voličům z ruky. To poslední je vlastně hluboce symbolické – volby rozhodně probíhají za spoluúčasti náhody, někdy se i doktor-alkoholik dá z volebního klobouku, stranami naplněného, vytáhnout. Ke všeobecnému údivu i pobavení občanstva. V zemi s nejdelší demokratickou tradicí, ve Spojených státech amerických, prezidentské volby zpanchartěly do podoby pouťového představení, vycpaného barevnými papíry k nerozeznání podobnými někdejšímu komunistickému krepovému papíru. Volby jsou jako pečení koláčů s náplní už předem hodně zatuchlou, ať jde o mák nebo povidla.

 

 

Zprávy 44

 

Zavčas

Jsme hlídači času

a strážci vzdáleností na trati

Od – Do

Od jitra do soumraku

Od vzniku po oslavu

Od počátku do konce

Jsme inženýři přikládající intervaly konstrukcí

k intervalům projektů a plánů

neboť je třeba bránit událostem v předbíhání

Jsme, kteří vědí:

Kdo zavčas zabrání, nebude později předstižen

Δ

Den smysluplný, přestože bez užitku

Den, jemuž nestačí

že zůstal sám a bez užitku

a který navíc vymáhá účast dne následujícího

na zahlazení stop

Ten den zatíží účet dvojnásobnou vinou

Leda by prokázal

že i dny bez užitku mají smysl

Když na zdích podél cest vylepí varování

jejichž písmena teprve v řadě dalších dnů

postupně smyjí slzy deště do nových zapomenutí

Δ

Jdou dny

Jdou dny jak lodi na obzoru dálek

Dny, které končí marným protestem

podobny hřbetům napěněných vln

pod kýlem starých bárek

Jdou dny. Jdou bez ohlédnutí

Pryč s sebou odnášejí otázky

a mažou stopy v paměti – jako dárek

Δ

Překvapení

Slunce

jež samo v sobě pohltí svůj stín

Kmen dubu

z kterého blesk učinil špalek pro svůj klín

tím rychleji se trhající

čím déle vzdoroval první puklině zdání

jak těžká vina

která už bolí tak, že hříšník touží dát se na pokání

Vráska

již v tváři jistoty vyryl pluh okolností

a dračím zubem osetá

Brázda

v níž zraje nová úroda zítřejších pochybností

Δ

Za stolem

Řadí se řetízky písmen, zleva doprava

podobny družičkám o Božím těle

Některá s rozpaky, jiná směle

Bílý list papíru je teď náměstím

které je třeba přejít celé

zleva doprava

než k patě kašny dosáhne

z aleje lip odpolední stín

Δ

Teprve tenkrát

Teprve tenkrát, až nebudeme mít nic

půjde o všechno

Marně budeme nabízet poukázku

Ačkoli jsme se vždycky dělili

Výsledkem bude zbytek

s pravděpodobností jedna připadající tomu

kdo zůstal

Jsou totiž věci nedělitelné a nesdělitelné

Pokaždé někdo bude poslední

aby dovřel okna, zalil macešky

Pak zamkl dveře

a ještě nakonec ukázal sousedům

kam schoval klíč

Δ

Na účet reserv

Vždycky je možnost … říci něco jen tak

O něčem jen tak pomlčet

Všechno se nemusí

Tím spíše, že Všechno nebylo definováno

aniž zahrnuto do soustavy ukazatelů závazně

Případné potíže vezme na sebe stáří

spolu se žlučníkem a plotýnkami

Tuba diazepamu vydá rozhřešení

v hodnotě sedmi otčenášů

Případný rozdíl pak vyrovná inflace

na účet rezerv dne Stvoření

Δ

Jak se to počítá

Vzhledem ke skutečnosti

vzestupu kurzu umění na burzách hodnot

poklesu jarních mrazů

a trendu minisukní v letošní módě

jeví se více snesitelným

zvýšený výskyt žlučníkových záchvatů a hysterektomií

v referenční věkové skupině

Přesto však ani dvojitá porce dobrých úmyslů

nemírní tápání slov na řádcích veršů

Δ

Stín

Dokázal existenci slunce, kdo našel stín

A existenci stromu

Stín je tedy jediná rovnice o dvou neznámých

která samu sebe vyřešila

dokud ještě nevznikla pochybnost

v podobě první lidské střechy

Δ

O genezi lítosti

Pět hodin odpoledne

Našeho času, našeho letopočtu

Tři hodiny poté

co ses rozhodl obrátit kolo dějin už už roztočené

Je pět hodin odpoledne

Dost na to, abys začínal tušit

že kroky možná i vznešené jsou dobře slučitelné

s pitomostí

Δ

O stabilitě stavebních konstrukcí

Bylo nabíledni

že nezbývá než vidět černě nebo oslepnout

Dotazy po tvaru světla

znějí nesnesitelně barvoslepému

A pošilhávání se přísně trestá

Otázka příliš přímá křiví charakter

a léčbu předpisují hluchoněmí

Takže nezbylo

než nechat sémantiku a teorii informace

projít otevřenou branou jazyků

protože není pevnějších hradeb nad ony

z rovnic a vzorců tmelících palisády slov

Δ

Příliš snadno

Kdo křížem krážem chodí

sám sobě občas cestu zkříží a zabloudí

Snadněji dá se zabloudit cestou

která nás kdysi dovedla k cíli příliš snadno

Včerejší hledání je vklad, na němž se střádají úroky

Záloha dnešního bloudění k jistotě zítřka

Δ

Zdi

V roce 1754 vydal čínský císař v Pekingu výnos, podle něhož má být po smrti lámy vyššího nebo nejvyššího stupně volen jeho nástupce losováním. Bylo přikázáno – pod přísným trestem – ze seznamu uchazečů vypustit syny a příbuzné dalaj-lámy a pančen-lámy, děti a vnuky chánů, knížat, šlechticů zastávajících vojenské úřady a vojenských velitelů.

Jsou zdi, které byly postaveny

 aby oznámily v jazyce srozumitelném všem –

Až sem

Jsou zdi, které stavíme

abychom ulehčili tíze, již neunesou žádná ramena

Ledaže už nezáleží na tom

zbude-li na oněch ramenou dost místa

kam by se vešla hlava

Δ

Destrukční zkoušky

Nepoznáš přítele, leč v nouzi. Nicméně

přátelství příliš často nouzi vystavené přestává

Podobno náboji, jehož vypálení je schopno dosvědčit

co bylo

Svědectví o tom, co je, se nevydává, leč skrze víru

Se zárukami, na jejichž listinách blednou podpisy

Čas kdysi přítomný mění se v minulost

bez odvolání

Δ

Etuda

Jsou práva a jsou povinnosti

A mezi nimi klíčí – bez milosti

co odevzdat se musí ve svůj čas

Stonky a listy. Květy. Semena. Ochotná kořeny zpevnit hráz

Δ

Čemu nelze odporovat

Večerní mlha přeškrtla čáru obzoru

a dole pod kopcem vtekla silnice do tůně křižovatky

A bylo zřejmé

že jenom z odporu vůči tření a gravitaci

rychlost dojíždí na konečnou

Z téhož odporu, který nejspolehlivěji prokazuje

bytí toho, čemu je odporováno

Neboť – čemu odporovat nelze

nejspíše bývá hodno pochybnosti

Δ

Jak se neobejít

Nic nestálo v cestě

Jen on sám nedokázal projít kolem bez lítosti

a opustit se

Představa loučení s něčím tak drahým

dala mu zapomenout, že je překážkou

Bez které ovšem by se neobešel

Δ

Přes propast času

Stále se potkáváme – přestože vlastně neznáme se

Je příliš mnohé, čeho se moje ruce

stejně jak tvoje dotýkaly

 přes propast času, do které nelze hodit kámen

Přes ni tvůj výkřik nepřenese přání strohé

Jsou vlaky nutně končící ve výluce

protože síly, jež skálu vážou, se odpoutaly

Je těžké představit si vůni vlasů

na které vzpomínáme…

Rok s rokem nesejde se

Už nerozsoudí chtění pouhé

zda netekl čas příliš prudce

zda pravdu řekly nebo lhaly

oči mluvící o úžasu

Δ

Doprostřed proudu

Na břehu téhle řeky všichni setkáme se

co bylo půjčeno, abychom odevzdali

Na břehu téhle řeky znovu setkáme se

v místech, kde dávno už kdysi jsme začínali

Bývaly povodně a jindy vyschly tůně

Jednou jsme mohli dát a jindy jenom brali

Bývaly povodně, bývaly vyschlé tůně

S jinými přišli jsme, i sami sedávali

Teď ještě padají na vodu naše stíny

jen větve olší se z dosahu kolébají

Pořád dál padají na vodu naše stíny

Doprostřed proudu sítiny nesahají

Δ

U hájovny

Z tůně, po kmenech olší

navíjelo se nedělní odpoledne

Tráva na břehu

stín sluncem zapůjčený marnotratně utrácela

výměnou za klamné tajemství o světě hlubin

Na srázech opuštěného lomu

v toulavých pěšinách palčivé slunce

svádělo jahody k dokonalosti

Smrkové kmeny na mostě

jimž jarní povodeň určila konečný cíl

smolou si vázaly ve schnoucí kůře rány

jichž ráfy selských vozů nikdy nelitují

Sevřené pěsti balvanů marně se stavěly pramenům

Protože nelze přehradit cestu k cíli

který je zároveň počátkem

Δ

Jen tu a tam

Ti svědomitější rameny někdy bolavými poslušně opřou se

o loukoť vozu váznoucího v blátě

Ti méně svědomití předstírají totéž

Ale jen tu a tam zvedne někdo hlavu

zpod plachty vyhrábne lopatu a z cesty odhazuje bláto

Třebaže jeho vlastní vůz už dávno rozpadá se

vedle cesty

Δ

Každé druhé úterý, v 10,00 dopoledne

Usedli do křesel

S diáři, tužkami a s výrazy plnými dobré vůle

začali odpočítávat sekundy vedoucí k poledni

Dne Stvoření

A pak si dali kávu. Na účet čistého svědomí

protože nemůže udělat chybu, kdo nedělá nic

Svět mezi oknem a dveřmi vyšel z údivu

a věci, pod tíhou slov ničím nepodepřených

daly se do pohybu

Takže zas nezbylo než volat o pomoc

Proboha, Josefe, zastav tu skříň!

Δ

Konference

Na bílém černé

V kuželi světla rozplétá se pletivo vztahů a souvislostí

Obrace, hladce…

V klubkách a přadenech rovná se informace

Dokavad nikdo nezeptá se na výjimky a důkazy. A okolnosti

Potom se klubko zauzlí a nastane ta chvíle

Kdy skrze pochybnosti pravdě se zablýská na časy

Δ

Budiž dáno

Všechno je dáno

To víme díky svým smyslům a obecnému optimismu

Přesto

právě tam, kde chceme si být úplně jisti rizikem svého omylu

opatrně rozhrnujeme houštinu danosti

abychom do hnízda rozumu vložili zárodek úsudku:

Budiž dáno…

Vyznání víry naší možnosti

kterému není cizí pokořit se

Vždyť přece nemusí pohnout zdí katedrály

kdo kámen po kameni ji vystavěl

Δ

Nahoře a dole

Zima klesá na prostřený stůl zimní krajiny

jak ubrus příliš pozdě vyžehlený

A stejně jako zima do kraje padá den

od hřbetů hor a hřebene lesů spouštějící své světlo

Jaro

podobno noci zvedá se  zdola

Takto i noc je život

teprve pokusem sčítající klouby svých stupňů volnosti

Ledaže

nahoře a dole bylo by příliš neurčité

Δ

Svědectví o stavu kořenů

Žijeme v rovnici

do níž je dosazováno na místa proměnná

Čas od času vydá se zpráva o stavu kořenů

Konstanty trvají v souladu s předpoklady

Ale pak, nečekaně

za hranicí dvora je vyvrácen dub

Vánoce osiří

Pouť je jen řádek v kalendáři

a posvícení koná se v návštěvních hodinách interního oddělení

Tenkrát i řízky zůstanou připálené

a vyvedené z míry

Δ

V přestávkách

Nevděk vládne světem

Nevděk kmenových náčelníků

vládne nevděku soukmenovců

Nevděk otrokářů a císařů

vládne nevděku otroků a poddaných

Nevděk republik a prezidentů

vládne nevděku občanskému

A v přestávkách mezi vládnutími

bezvládí horlivě přemítá

zda bude vděčná inverze

Δ

Průkaz totožnosti dona Quijota

Mohu vám, pane rytíři, prozradit

že nezahálí Vaše kopí ani štít?

Dávno jste odešel – když sklizeň žal Váš čas

Přesto jste zůstal. Dál přežíváte v nás

My o hrdinství sníme, přebírajíce hrách

a role šašků hrajem s frakem a v lakýrkách

Blýskavé cetky frází zdobí plášť odřený

Dál Rosinanta pravdy škobrtá koleny

A věrný sluha Sancho za pár sklenic režné

k lepšímu příběh dá Dulciney něžné…

Δ

Jen nechte na hlavě

Já nejsem romantický rytíř

Můj širák na hlavě pro slávu není

Ten pevně drží strach z nastuzení

Myšlenky odháním, které se mýlí

ve věci zásadní – nevedou k cíli

Zákony poznání mne poučily:

Jen síla umožní použít síly!

Umím se přikrčit, dokážu kleknout

Ten širák na hlavě? Abych moh´ smeknout!

Δ

Co skrývá naději

Poznání ukládá se svrchu

a promyšleně tlí pod nánosem zkušeností

Zákony volají o pomoc, dosud nepoznané

Protože jenom to, co neumíme spočítat, skrývá naději

Což je, konec konců, důvod

proč víra hlupáků hravě obsáhne víru vědoucích

Stokrát viděné překryje mlha

a jednou vyslovené bez konce smazává vlastní ozvěna

Z čehož pak vyplývá

proč je třeba se dívat až do oslepnutí

A bez oddechu volat

Δ

Vědomí okolností

Z ráje vyhnali Oba

Přestože On dozajista až do konce svých dnů

měl jenom matnou představu

Proč vlastně?

Věděl jen to, že Ona ví příliš mnoho

 zbytečně mnoho vzhledem k věku, pohlaví a okolnostem vůbec

Možná jen proto nechtěl vědět víc

aby okolnostem nepřitížil

Nicméně, nenechal si to pro sebe beze zbytku

Důkazem toho je naše bedlivé vědomí okolností

včetně okolností okolnostem přitěžujících

Nelze být vyhnán z ráje, který není

Možno však po něm toužit

Proto bychom rádi… alespoň nahlédnout v rámci exkurze

I když tušíme

Musí to tam být samý had

Δ

Sběratel snů

Aby zabránil plýtvání, probouzel se rychle

Do kouta zahnal sen

který pak, šetrně spoutaný, schoval do klece

po kanárkovi loni pošlém

Tak činil pečlivě a svědomitě

kdykoli došlo ke snění z jeho strany

Koncem čtvrtletí podrobil klec inventuře

a shledal dostatek důvodů k zakoupení několika krabic vhodné velikosti

lahvičky chloroformu pro případ oživení

a jódu pro případ infekce

balíčku vaty a hrsti připínáčků

Už nemá sny

Zato se občas ve dne zasní nad krásnou sbírkou

s jistotou svědčící o existenci nejistého

Δ

Zapírání

Zapírání dělí se na zapírání přijatého

(pod rukou, po setmění, protislužbou)

na zapírání, jehož smyslem je ztížit usvědčení jiným

a znemožnit přiznání sobě

na zapírání přítomnosti někde a někdy

z něhož by logickou negací vyplynula přítomnost

jindy a jinde

a konečně zapírání, které je popřením vlastního bytí

jako něčeho, co je nežádoucí

aby byl vytvořen předpoklad možnosti přiznat se

k bytí žádanému více a nejvíce

Poznání objektivních zákonitostí všeho vývoje

umožňuje pak

pohybem přímým a zrychleným směřovat tam

kde kohoutí kokrhání už dávno zapomnělo

počítat do tří

Δ

Racionálně

Už v dobách temných bývalo jasno

ve věci stavění pomníků mužům zasloužilým

Jenomže v těch temných dobách

zub času nejednou nahlodal paměť potomků

Naše pokolení, racionální a vědeckotechnické

našlo řešení

K našim jistotám patří budovat si pomník

vynálezce, objevitele a dobrodince v předstihu

V tom se podobáme faraónům

Snad přesvědčeni

že nebude-li vynalezeno, objeveno či dobře učiněno

čnějící pomníky přimějí jiné naplnit naše někdejší úmysly

Už z ohleduplnosti

Δ

Nezávislost

Tempera mutantur

Všechno, co se děje, činí tak v čase

V čase tedy trvá i ne-dění

Jde o to, zdali se děje pokaždé a pokaždé stejně

Jenom v takovém případě možno vyvozovat jedno z druhého

Bez stupňů volnosti nedbale pohozených

a s chybami na vrub cizího účtu

V opačném případě

výpověď o věci je výpovědí o možnosti věci

s vrtkavým slibem střední hodnoty

A její lhostejnost je dekorována

řádem nezávislosti

Δ

Poznámka pod čarou k definici sečítání

Vezme se a přidá

Měl dědeček čtyři jab´ka

Pátým pádem voláme

V pádu sečítání se přidává

a slušnost velí neptat se – Odkud se vzalo

Protože v opačném případě museli bychom přiznat

že každému přičítání někam

předchází odčítání odněkud

A odčítání se bude probírat až příští měsíc

Ačkoli právě ona prodleva mezi „vzít“ a „přidat“

začasté je to, oč tu běží

Δ

Posudek

(Milanu Černému)

Měl slušné vychování a dobrou paměť

Takže ještě po letech věděl

že je třeba mít vyleštěné boty

 a čisté svědomí

Δ

FINIS