LIBER CATENAUS

Píše S. Komenda, část 49, leden 2008

 

Všechno nejlepší vinšuju…

 

Čas svátků vánočních, jakož i okamžik startu nového roku pojímá lidstvo jako příležitost popřát svému okolí i vzdálenějším přátelům všechno nejlepší. I z pohledu skeptiků a cyniků se to zdá být zvykem neškodným až ušlechtilým. Nepočítám-li výdaje poštovného, které stále progresivně rostou.

Můj skepticismus v ohledu vinšovnictví se projevuje tím, že se svých laskavých gratulantů ptám po zárukách splnitelnosti. Protože mne většinou znají, neberou to ani jako nepovedený vtip.

Trochu mi fenomén, o kterém uvažuji, připomíná jev jiný. Totiž svědectví poskytovaná svědky u příležitost vstupu dvojice lidí opačného pohlaví do stavu manželského. Ani v této situaci se neuvažuje o zárukách takových svědectví, o odpovědnosti svědků za zdárný průběh soužití, a vůbec už ne o případném postihu v případě manželského krachu. Přitom jde o záležitost velice důležitou – i při dnešním poklesu zájmu o manželské vstupování je to fenomén pořád ještě masový a hlavně – masovým jevem jsou manželské rozvody. V naší zemi se dnes rozvádí každé druhé manželství. Uvědomuje si někdo, kolik peněz by se vybralo, kdyby měli svědkové nepovedených, rozpadlých svazků za své svědecké selhání zaplatit třeba jenom tisícikorunu? A něco by platit opravdu měli, protože o jejich selhání v případě rozvodu nepochybně jde!

Vůbec se toho hodně slibuje, bez toho, že by se vyžadovaly záruky splnění slibovaného. Z dob svého dětství si vybavuji zvyk, kdy lidé beroucí se polní cestou kolem pracujících sousedů na ně volali Pomoz pánbůh! Odpovídalo se z pole na cestu Dejž to pánbůh! Vlastně už tohle přání, které patřilo ke zdvořilostním zvyklostem všedních venkovských dnů, bylo alibismem – nechávalo se na nejvyšší bytosti, aby se plněním vysloveného přání zabývala. Už jako kluka mne to napadalo – třebaže vyslovovat to nahlas jsem si netroufal. U nás se všechno, co souviselo s Pánembohem, brávalo velice vážně a pro facku hubatému drzému klukovi nebylo nikdy daleko.

 Specifickou oblastí slibů jsou pole politická. Na nich se slibuje od souvratí k souvratím. Plněním slibů si politici nelámou hlavu – pečlivě ovšem dbajíce o zachování jejich kulatosti, co možná obtížné uchopitelnosti a tedy vymahatelnosti plnění. Ve světě politiky jsou aktéři obsazováni do dvou hlavních tříd rolí – zatímco vládní politici se soustřeďují na slibování, politici z tábora opozice shromažďují argumenty dokazující neplnění slíbeného. Pro příští sezónu si oba tábory vyměňují role – snad proto, aby si nepřipadali jednostranně a nenudili se.

Ani ve světě politiky, kde je základní činností jít soupeřům po krku, nechybějí přání. Politici jsou jedinci myslí a charakterů pružných, ohebných a flexibilních. Nečiní jim zásadní potíže jinak uvažovat a jinak mluvit. Dokonce to patří k jejich živobytí. I ve chvílích, kdy politickým oponentům spílá, myslí spílající politik na to, že stejně dobře by mohlo být (a v budoucnu pravděpodobně bude) spíláno jemu. Ostří hran své kritiky proto obezřetně ohlazuje, zachovávaje přitom zdání zásadovosti svého postoje. V tom je podstata umění diplomatického i politického.

Než, obraťme pohled i do vlastních řad. Bývalo zvykem, že autor psával o svých případných čtenářích, nazývaje je tvory spanilomyslnými. Mám nepříjemný pocit, že to nemyslel úplně vážně. Že svému případnému čtenáři lichotil, vemloval se do jeho přízně, od níž si sliboval zejména to, že si jeho knížku koupí. A přispěje tak k jeho, autorovu, živobytí. Zejména ve vztahu k potenciálním čtenářkám tak autoři činívali. Vlastně nejenom autoři knih. Také osobní korespondence se podobným lichocením hemžívala. V případě svádění upejpavých slečen bych to chápal – proč ale oslovovat jako člověka ctihodného někoho, jehož charakter byl pochybný nebo alespoň neznámý?

 

 

Zamykejte – krade se!

 

Věta, kterou najdete na kdekterých dveřích. Domovních, institucionálních i jiných. Krást je v současném životním prostředí samozřejmost na stejné úrovni frekventovanosti jako dýchat, přijímat potravu a vyměšovat. Pokud v téhle záležitosti sledujete vývoj, její dynamiku, rozhodně se nezdá, že by se poměry lepšily. Faktem zůstává, že si na fakt zlodějny zvykáme. Preventivní opatření činíme hlavně v oblasti osobní, individuální – policie už dávno považuje krádeže za záležitost v podstatě nevykořenitelnou – pokud nejde právě o věc státního významu. Krádeží aut se vyšetří zlomek, krádeže v kategorii jízdních kol se rovnou odkládají poté, co byl učiněn protokolární zápis.

O kradení uvažuji proto, že jde o fenomén s důsledky někdy přímočaře neočekávanými. I když to pro obecnou lidskou populaci žádnou velkou důležitost mít nemusí.

Čas od času (ona distance mezi časy mívá rozměr jednoho či dvou let) se stává, že doklopýtaje k bočnímu vchodu fakulty cloumám dveřní klikou marně. Případná vývěska s vysvětlením oznamuje příchozím, že v důsledku opakovaných krádeží se považuje za nutné, aby byly vchody do budovy i přes den uzamčeny. V takovém pádu pronesu něco slov mládeži nepřístupných a znechuceně vyhledám zdlouhavější cestu ke svému stolu vedoucí přes hlavní vchod.

Opatření takto učiněné chápu. Něco je potřeba udělat. A to i tehdy, jsme-li si vědomi, že to, co činíme, krádežím asi nezabrání. Provoz fakulty plné studentů, přemisťujících se jako včely koncem jara, vytváří prostředí, ve kterém se pobertové musejí cítit jako ryby ve vodě. Striktní kontrola přemisťování zařízení, třeba počítačů, je prakticky nemožná – rovnala by se vyhlášení stávky vsedě. Chápu i to, že pojišťovny se, dříve než případně zaplatí vzniklé škody, nechají policií ujistit, že fakulta učinila pro zajištění bezpečnosti svého majetku všechno, co učinit mohla.

K těm vedlejším dopadům krádeží a následného uzamčení přízemních bočních vchodů patří nutnost pěšky vystoupat do přízemí – a teprve odtud využít dobrodiní vertikálního transportu výtahem. Pro jedince pajdavého a oholeného je to nepříjemné dvojnásob. Nehledě na to, že při odchodu z ústavu roztržitý jedinec zapomene na nutnost časové rezervy pro delší cestu – a ujede mu autobus. Konstatuji proto, že vysoká hladina střední hospodářské kriminality má nepříznivý dopad na zdravotní situaci národa – respektive jeho kulhající části. Nepočítaje v to vliv na lidské mysli, rozhořčené samotným faktem zlodějny.

S tímto druhem kriminality se to má tak, že se zoufalá česká justice pokouší čelit mu – když ani prevence ani tresty nepomáhají – tím, že se změkčují definice zločinů a přestupků. Za co by tě v normálních zemích zavřeli, u nás tě jenom napomenou. Zavřít tě není kam, promiň.

Už před nějakým časem jsem se statisticky zamyslil – a vyšlo mi, že společenskou skupinou s nejvyšším procentem kriminálních činů jsou ministři české vlády. V podstatě v každé vládě, jimiž jsme byli v nejbližší minulosti obdařeni, bylo nutno alespoň jednoho jejího člena zavřít. Vsadit za katr, ubytovat v kriminálu. Obvykle za majetkovou trestnou činnost. Řečeno česky, za krádež. Pány ministry a paní ministryně jenom vyšetřované a pravomocně neodsouzené raději nepočítám. Protože ve vládě u nás míváme kolem dvaceti křesel, jednoduchou aritmetikou nám vyjde, že kriminální promořenost českých vlád činí asi pět procent. Pochybuji, že by jiná společenská skupina tenhle rekord překonala. Zajímavé je, že jsem doposud nezaznamenal žádného investigativního žurnalistu, který by se tímto jevem zabýval.

Všechno souvisí se vším. Alespoň trochu. A tak se odvažuji ptát, zdali na vysokou úroveň zlodějství u nás nepůsobí fenomén ryba smrdí od hlavy. Anebo fenomén od většího vola menší se učí orat. Ta orba je tu metaforou za krádež.

 

 

Když dva dělají totéž, není to totéž?

 

Na jevišti českých politických afér, jehož prkna sice neznamenají svět, ale přece jenom pro vděčné diváky suplují chybějící český humor, měly nedávno premiéru dva nové kousky. Vlastně jednoaktovky. Obě spojuje aranžmá – vládní letadélko vozící papaláše odněkud někam. Zápletka je také v obou případech táž – letadélko cestou zabloudilo. V prvním případě do Insbrucku, kde napadl nový sníh a premiér měl čirou náhodou s sebou lyže, ve druhém případě do Bukurešti, kde právě hrála pražská Slávie s bukurešťskými fotbalisty a vicepremiér měl čirou náhodou chuť se podívat.

Novináři nepřející přepracovaným politikům tolik potřebné rozptýlení hned spustili povyk na ošoupané téma nezodpovědného utrácení státních peněz, plýtvání, zneužívání služebního postavení a tak podobně. Což je opereta na českém politickém jevišti hraná jako trvalka, v nespočetných reprízách. Nenáročný český divák pokaždé znovu s chutí svého papaláše vypíská. Je k tomu povzbuzován znamenitým anglickým seriálem o strastech pana ministra, potažmo pana premiéra. Až na to, že britský humor je ve srovnání s českou politickou realitou výrazně pikantnější a intelektuálně vybroušenější.

Zmíněné aféry s ulítnutými českými politiky mi připomněly dobu minulou. Ne zas tak moc minulou. Pan vicepremiér by se na ni měl pamatovat – působil tehdy jako disident mravy komunistických politiků tepající a na ně poukazující. Například mrav – nemrav, kdy si vysocí komunističtí bossové nechávali z ciziny dovážet výrobky, včetně potravin, které byly u nás pro řadové občany nedostupné. Dovážet – a pak prodávat v obchodech pro lepší lidi, kam jim pro ně zajížděly politické šestsettrojky nebo šestsettřináctky se služebními šoféry. Takže – co pan nynější vicepremiér kdysi jako disident tepal, dnes v malounko modifikované formě sám provozuje.

Odříkaného chleba největší krajíc.

Každý chvilku tahá pilku.

Mladí disidenti, staří repetenti.

Když dva dělají totéž, není to totéž?

Lidé mají ve srovnání s jinými tvory schopnosti, těmito nedosažitelné. Vezměme třeba takového kohouta. Ten se na nejvyšším vrcholu hnojiště na kraji dvora naparuje, před slepicemi se vytahuje, krk napíná, aby jeho hlas zněl jako trouba jerišská. Ani přitom chudák, trouba jedna nepostřehne, že slepice jeho kokrhání tak moc nezajímá. Že jim jde o jiné kohoutí kvality. Přitom si ani tenhle trouba kohout nemyslí, že mu díky jeho vytahování se naroste hřebínek. A vidíte – tuhle schopnost má politik docela běžně. Když už to jednou dotáhl až do Prahy, hřebínek mu naroste docela pěkný. Samozřejmě v jeho představách. Ale od těch je už jenom krůček k tomu, nějaké pěkné pipce naznačit… že kde je hřebínek, i jiné schopnosti se dají čekat. A při troše hraba(i)vosti…

Navíc tu máme nakažlivost. Před nedlouhým časem, možná se ještě pamatujete, nechal kolem sebe jeden tehdejší ministr poflakovat jistého mladíka, trochu do větru, který se vydával za jeho něco – řekněme asistenta, to je takové módní a pro každou příležitost se hodící slovo. Ten mladík byl opravdu do větru – miloval lítání. A tak lítal a lítal, ministerského byrokratického chlíva využíval, letenky objednával a hezky si vzdělání, zejména geografické, zvyšoval. Po delší době se na to přišlo, pak se to tutlalo, protože ono to nedělá dobře, když se na veřejnosti objeví, že byl pan ministr nějakému postpubertálnímu individuu za vola. Jak dopadl soud, nikdo neví. A pokud byl ten chasník z nějaké lepší rodiny, zřejmě si někde v poklidu žije. Nepotrestán a hlavně nenucen utracené, vlastně ukradené peníze splácet. Možná tenhle létající maniak inspiroval naše vládní činitele k jejich výletům a záletům. Když už se jednou s lítáním začne… Konec konců, v každé věci má člověk hledat to pozitivní; budeme mít dobře lyžujícího premiéra a fotbalu znalého jeho náměstka.

 

 

Tenká slupka gramotnosti

 

Univerzita je součástí společenského organismu. Můžeme diskutovat o tom, jak důležitá tahle součást je, oč více finanční pozornosti ze strany vlády by si zasloužila a jak by to bez ní nešlo – ale to by byla jenom diskuse. Podstatné je, že univerzita, přes svou starobylost, je institucí lidskou, současnými lidmi provozovanou, konzumovanou i řízenou – a proto jí pochopitelně nic lidského není cizí. Koná, co konat má, zač je státem placená, organizuje lidské mysli, aby se soustředily na bádání, vzdělává studenty předkládáním intelektuálního menu, jehož strávení by z nich mělo učinit hybatele pokroku v několika budoucích desetiletích.

Erare humanum est. Chybovati je lidské. I univerzita proto chybuje. Důležité je, aby k tomu nedocházelo příliš často a ve věcech zásadních.

Za padesát let svého spolužití s mou kmenovou Alma mater a občasných kontaktů s institucemi příbuzné povahy jsem byl konfrontován s akademickými klopýtnutími nejrůznější povahy. Od obyčejných podvodů a krádeží spáchaných učiteli i akademickými funkcionáři, jejichž charakter neunesl lákání příležitosti, přes velkohubé chvastounství jedinců, kteří příliš rychle společensky vyrostli a přehlédli, že přerostlý trpaslík nemusí být hned vnímán jako obr, až po plagiátorství při opisování z cizích stránek a chlubení se cizím intelektuálním peřím. Šlo vlastně o hříchy všeobecné povahy, nic vznešeného neobsahující, kromě jistého nátěru akademičnosti. Kupodivu se po počátečním rozhořčování nad červivou akademickou etikou často ukazovalo, že jde o hříchy jen obtížně potrestatelné.

K povinnostem univerzitního prostředí patří starost o to, co bývá označováno jako vědecká metoda, zásady dobrého výzkumu. Citovány bývají v každé doktorské, ba i diplomové práci. V kdejakém odborném článku. Bohužel se však při detailnějším pohledu do kuchyně akademických debat, obhajob a zkoušek – a hlavně do toho, co se dá najít nejen mezi řádky příslušných spisů – zdá, že ony zásady dobrého výzkumu jsou nošeny jako lakýrky pro sváteční den, ze kterých se jejich nositelé vyzouvají, když jde o opravdovou práci.

V dnešní době, kdy se zdá být dovoleno skoro všechno, se domáhají nejrůznější šamanství nároku na svobodu hlásání, svou žádost odůvodňujíce demokracií doby. Jde o hluboké nepochopení a zneužití tohoto principu. Věda totiž vůbec není nic demokratického. Věda je svou podstatou hluboce totalitní záležitost. Opravdová věda. V jejím světě neplatí princip hlasování – ve světě vědy má jeden mozek schopný pochopit (princip, problém) tisíckrát větší váhu než tisíc mozků, kterým pochopení není dáno. Tohle se nedá změnit žádným odkazováním na hlasovací demokracii. Nedejte se mýlit – vědecké rady univerzit nejsou nástrojem vědy; jsou instrumentem vědní politiky. Žádný docent či profesor nemá svůj titul jako důkaz schopnosti myslit – ale jenom jako vyjádření subjektivního názoru jistého akademického orgánu.

Cokoliv se dožaduje vědeckého respektu, je povinno projít zkouškou vědeckosti. Jestliže někdo prohlašuje, že lidé narození v tom či onom znamení zvěrokruhu jsou takoví či makoví, měl by být brán vážně jenom tehdy, když anylyzuje data v pokusu následujícího typu. Z populace lidí (možná specifikované podle věku a pohlaví) vybere náhodně vzorek, řekněme několika tisíc jedinců. Mezi nimi budou automaticky zastoupeny subjekty všech nebeských znamení. Pak se zjistí, jak je zastoupena sledovaná vlastnost, o níž hypotéza tvrdí, že je pro to které znamení specifická, ve dvanácti komparovaných souborech. Tak, jak se to běžně dělá v experimentální praxi. Metodami statistické indukce, vhodně vybraným testem statistické významnosti, se falzifikuje testovaná nulová hypotéza (předpokládající, že narození v tom kterém znamení zvěrokruhu nemá žádný vliv na charakter člověka). Myslím, že taková úloha by se dala zvládnout v rámci jednoho doktorského programu; bylo by to užitečnější než pracné hledání nějakého upoceného tématu. Třeba v antropologii. To, že různí astrologové místo takové jednoduché zkoušky raději permanentně žvaní, mluví samo za sebe.

 

 

Proč si politik nemůže dovolit vlastní názor

 

Vlastně není ten titulek mé úvahy úplně přesný. Politik může mít vlastní názor. Co ovšem nemůže, je – dát ho najevo. Na veřejnosti. Důvod je prostý – a vyplývá z logiky politikova postavení. Jeho hlavním zájmem, kterému podřizuje své chování, je – své postavení, své místo, jakož i prebendy z něho plynoucí, si i v budoucnu  udržet. Alespoň pro aktuální volební sezónu; za příznivé konstelace i pro sezónu budoucí.

Naivní občan by si mohl myslit, že politici určují běh dějin. Že tito řídí chod státu, jehož soukolí svými rozhodnutími a opatřeními promazávají. Že rozhodují o tom, co se udělá, vybaveni poznáním skutečnosti a vlastním úsudkem.

Jen máloco je tak vzdáleno reálné skutečnosti jako tato představa. Politik, který si chce udržet své postavení, si nemůže dovolit mít vlastní názor. A to ani kdyby (čirou náhodou) nějaký názor měl. Na atomové elektrárny, na americké radary, na zahraniční politiku, na vojenskou účast v jiných zemích. Jeho názor není formován vlastním mozkem politika; ten formuje ústřední výbor strany a snaha neznelíbit se jejímu předsedovi. A zejména, bodovat nebo aspoň neztrácet body v nikdy nekončící soutěži typu Zrcadlo, pověz mi, kdo je v této zemi nejkrásnější (nejmoudřejší, nejvtipnější, případně nekreativnější vázanku si na krk uvazující).

Živobytí politika postrádá i ty nejtriviálnější prvky svobody. Svobodnější než on je každý bezdomovec – včetně těch, kterým hrozí umrznutí před branou nemocnice. Každý občan si může dovolit nadávat na starostu a kritizovat všechno bez ohledu na to, že dané věci vůbec nerozumí, každý občan si může dovolit, řečeno slovy klasika, být neopatrný. Ve srovnání s tím musí být politik opatrnější než hostinský Palivec od Kalicha Na bojišti. Kdyby řekl, že na něco nebo na někoho sraly mouchy, byl by pravděpodobně ztracen nebo alespoň novináři a televizí popotahován.

Opatrnost politika nese s sebou na jedné straně pohodlí – nemusí si nic vymýšlet (to by byla ta neopatrnost); musí však ovládat politické umění bojové fráze; mluvit a mluvit, bez toho, že by něco řekl. Tohle umění přebírá politika z diplomacie, kde se už po celá staletí osvědčuje. Bojové fráze vzbuzují dojem, že se mluvčí (rozuměj politik) za něco bere; přítomnost fráze však přitom zaručuje, že nepůjde o nic. Oč především nesmí jít, je odpovědnost. V tomto smyslu je politikovi vlastní jistá hadovitost až úhořovitost; schopnost vyklouznout z pasti, která by mohla za ním sklapnout, kdyby dost nedbal.

Co nesmí v repertoáru politikova umění chybět, je schopnost rozdávat lízátka. Slibovat a poskytovat mimořádné dary a výhody zejména regionu, ve kterém byl zvolen. Podstatou tohoto umění je znemožnit, aby občanovi došlo, že je mu nadělováno z hromádky, do které on sám přispívá tím, co z něho stát na daních vydře. Že kulturní dům nebo sportovní stadion politik nepostaví; jenom do anonymní hromady hrábne a jako by ze své dlaně do rodného hnízda přihodí. Za všech politických režimů se osvědčuje hlazení dětských hlaviček a charitativní činnost politických manželek. Tradice je to už hluboce zažitá – císař František Josef I. používal přitom údajně fráze To mě češi, že jste Teši.

Demokracií zpovykaný občan politikovi jeho roli nijak neusnadňuje. Především tím, že jaksi nechce pociťovat své právo volit jednu z nabízených stran jako nějakou zvláštní vymoženost – zdůvodňuje své počínání tvrzením, že je úplně jedno, kdo mu bude vládnout. A že mu někdo povládne, i když ho skoro nikdo nezvolí – jak dokazuje exemplární příklad českého senátu. Fakt, že politik nemá vlastní názor, je součástí hry. Možná, že je to vlastně dobře – kdyby si politici vlastní názory museli povinně vytvářet, mohlo by případně docházet k neštěstí. Lze logicky předpokládat, že na většinu problémů, o kterých rozhodují, politici názor mít nemohou, protože nevědí, oč jde. Jimi deklarované fráze jsou vlastně východiskem milosrdným – vůči občanům i jim samotným.

 

 

Bez omezení

 

Před nějakými deseti roky mi české úřady vystavily občanský průkaz; bylo mi tehdy už asi šedesát, sbíral jsem síly k odchodu do důchodu. Místo rudé knížky typu spisy velkého  kormidelníka Mao měl důkaz mého českého občanství formu mnohem skromnější – plastikové kartičky s popiskami chráněnými před otěrem a případným vandalským vpisováním nežádoucích, nepřípadných či dokonce mravně závadných glos.

Co bylo zásadní a kvůli čemu tuhle úvahu píšu, byla doložka, vyvedená písmem zřetelným a důrazně zvětšeným. Hlásala každému, kdo můj průkaz totožnosti uchopil do ruky a na úroveň očí pozvedl – Platí bez omezení! Pochopil jsem smysl tohoto nápisu tehdy tak, že české úřady ve své demokratické vyzrálosti dospěly k názoru, že jako občan této země bych měl být ponechán v klidu, abych bez úředního vyrušování stárnul až do doby, kdy péči o mé tělesné pozůstatky převezme nejbližší krematorium. Že už se neočekávají žádné významné změny mého zevnějšku, který se už nachází ve stavu natolik zchátralém, aby další jeho propadání nebylo patrné.

Musím podotknout, že můj vztah k úřadům všeho druhu by se dal charakterizovat jako kriticky vlažný. Jeho podstatou je názor, že ouřadů, jakož i ouředníků je nehorázně moc, což život řadového občana komplikuje. A že i v případě, když se ouředníci chovají k nám, stranám, vcelku ohleduplně, nemění to nic na skutečnosti, že by bylo lépe naši vzájemnou interakci neprohlubovat, ale raději zdrženlivě omezovat. V záležitosti občanského průkazu, o níž teď uvažuji, jsem proto ocenil, že ouřady projevily jistý smysl pro racionální jednání. Málem jsem se jim v duchu omlouval.

Jenže, chyba lávky!

Jak česká demokracie pokročila, ouřední šiml opět zařehtal. Zřejmě nesnesl představu, že by mohl být stárnoucí občan ponechán v ouředním klidu, bez zásahu vyšší moci. Že by mu byla dopřána možnost dorazit k branám hřbitova bez průběžného byrokratického sekýrování. Představa, že by mohl občan dokonce – bůh uchovej – snad zapomenout na existenci ouřadů a ouředníků vůbec.

Na mne, vetchého starce, kterému se už podařilo překročit hranici sedmdesátky, šláplo kopyto ouředního šimla před dobou docela krátkou na jednom z několika poštovních úřadů bohabojného města Olomouce.

Nic zlého netuše, vstoupil jsem do prostoru vybaveného několika okénky, doufaje vyzvednout si několik stokorun skromného honoráře, jakými se v této zemi oceňují drobné literární výkony jejích občanů. Žádné fronty, žádné tlačenice. Pohoda pozdně podzimního rána. Úhledně upravenou dámu mladších středních let jsem u nejbližšího šaltru požádal, zdali by mi nevyměnila poštovní poukázku za finanční částku na příslušném jejím řádku zapsanou. Poté, co dala najevo souhlas mému přání vyhovět, požádala mne o občanský průkaz.

Vím, že tento postup je považován za standardní – jakkoli nejsem o jeho nezbytnosti tak úplně přesvědčen. Šlo však o peníze – a v takovém případě je rozumné ponechat připomínky stranou. I tehdy, jde-li o částku v kontextu hrubého národního důchodu zanedbatelnou. Vytáhl jsem z kapsy svou plastikovou kartičku a dámě ji nabídl k nahlédnutí. A čekal na své peníze. Zdálo se, že pátravost jejího pohledu je nadstandardně vysoká. Když dopátrala, obrátila se ke mně: „Pane, váš průkaz je neplatný!“ Ukázal jsem nesmělým prstem na řádek s textem Platí bez omezení. A dodal, že bez omezení je totéž co na věčné časy, což byl ještě nedávno náš český vztah k Sovětskému svazu. Svůj dodatek jsem podepřel otázkou, zdali si dáma za okénkem myslí, že české ouřady lžou. Že nevidím důvod, proč bych měl považovat svůj průkaz za propadlý. Přivolaná vedoucí nakonec rozhodla, aby mi byly peníze vydány. Když jsme se loučili, neopomněla mi připomenout – Vážený pane, jednou vám vaše peníze na některé poště nevydají! 

 

 

Jak jsem se stal přestupcem

 

Jan Neruda o sobě tvrdil, že vším, čím byl, byl rád. Dokonce ve verších to prohlašoval. Pokud jde o mne, páně Nerudovu životní filozofii nesdílím. Byly totiž v mém životním osudu části, při jejichž prožívání jsem rád nebyl. Byl jsem ne-rád, čili nerad. Proti své vůli jsem se stal synem kulaka; o téhle osudové možnosti neměl Jan Neruda ani ponětí – při vší úctě k jeho životním znalostem. Kulackým synkem jsem se stal díky komunistům třídícím lidi na lepší, horší a úplně podřadné. Nejnižšího řádu kvality. Rusové říkají – ljudi vysševo sorta; a pak ti ostatní, jimž se umožňovalo ty lepší lidi živit a otročit na ně.

V čase současného českého postkomunismu, někdy nazývaného reálnou českou demokracií, jejíž pravidla jejíž provozování obstarávají valným dílem politici z dobrých komunistických rodin, stal jsem se něčím, čím jsem doposud ještě nikdy nebyl a čím se stát mně nikdy předtím nenapadlo. Nedošlo k tomu mým přičiněním; spíše by se dalo říci, že se tak právě naopak stalo díky mému nepřičinění. Kvůli mé nečinnosti.

Jednoho dne stal jsem se přestupcem.

Došlo k tomu tak.

Před nějakými deseti roky vystavily mi příslušné české úřady občanský průkaz nového typu – místo rudé knížky dostal jsem plastovou kartičku příslušně popsanou – mimo jiné i výrazným nápisem Platí bez omezení. Jakkoli nejsou mé vztahy k úřadům všeho druhu nijak vřelé, pocítil jsem v té chvíli něco jako vlahou vděčnost. Konečně mám něco definitivně, nad čím už nemusím přemýšlet! Konečně něco, co má úředně prohlášenou definitivu, co si s sebou budu moci vzít i do hrobu!

Nevěřil jsem proto svým očím ani uším, když se mi po snad osmi letech doneslo, že si budu muset nechat vystavit nový občanský průkaz! Že kartička vystavená mi bez omezení platnosti, tj. na věčné časy, přestala platit! Jak říkám, má důvěra v solidnost českých úřadů není valná. Často myslívám na proslulou českou Schlamperei. Na české šlampáctví. Že by však se toto mohlo projevit i tím, že české úřady samy sebe popřou takhle veřejně, beze snahy svou nesolidnost zatloukat, - to i mou okoralou duši zvedlo ze židle. Navíc nejde jenom o mne samotného – fenomén, o kterém tady uvažuji, se týká tisíců dalších postižených starců a stařenek.

České úřady lžou. Činí tak veřejně, popírajíce svá předtím učiněná prohlášení. A mne, který jejich prolhanost veřejně odhaluje a pranýřuje, prohlašují za přestupce, za jedince, který úřední nařízení přestoupil. Protože já už snad dva roky trvám na tom, že můj v igelitu zatavený průkaz totožnosti i nadále hodlám používat a jím svou identitu před úřady prokazovat. Slovem přestupce byl český jazyk obohacen. Utvořeno je v souladu s duchem českého jazyka – podobajíc se slovům jako zástupce, nástupce a podobně. Jako přestupci dostalo se mi úředního pokárání, doprovázeného výhrůžkou – penalizací až do výše téměř mého měsíčního důchodu. O žaláři zostřeném ve výroční den mého přestoupení půstem a temnicí, nebyla v oné listině naštěstí řeč. Stejně jako v ní nebylo ani slůvko omluvy či vysvětlení, proč že české úřady tak lehkomyslně odstupují od toho, co předtím slíbily a zatavením do igelitu zkonsolidovaly.

Konstatuji, že má důvěra v české úřady, už předtím nijak pevně si nestojící, byla dále zviklána. Že téměř upadla. A že od této chvíle, pokaždé, když podám ruku nějakému českému úředníkovi, vzápětí poté si raději prsty na podané ruce přepočítám. Abych nedošel ke škodě. A protože mi nyní nabízený – poté, co jsem byl jako občan pokárán označením přestupce – průkaz totožnosti má mít evropskou platnost, cítím se povinen rozšířit svou nedůvěru i na úřady a úředníky evropské, bruselské. Včetně těch, kteří si tam své zadnice na evropském plyši za peníze českých poplatníků (nebo snad poplatců) vyhřívají. A že na tom průkazu mají být i biometrické znaky, považuji jako biometrik z profese za zvláště provokativní.

 

 

Konec legrace v Čechách

 

Už před nedlouhým časem jsem do toho tvrdého skrojku kousnul. Docela opatrně, abych si chátrající zuby nevylomil – z těch několika, které se mnou do dneška přežily. Mám na mysli drobnou soukromou aféru mezi mnou a Ouřadem identifikační doklady českým občanům vydávajícím. Podstata věci spočívala v tom, že já se dovolával skutečnosti, že můj dosavadní občanský průkaz nese zřetelně nápis – Platí bez omezení, nepochybně mysle na neomezenost časovou – Ouřad sám sebe popřel tím, že mne úředním výnosem nutil, abych si podal žádost o vydání průkazu nového.

Po několika měsících vytrvalého odolávání úřednímu naléhání, které zpupně ignorovalo mou zcela evidentní a nikým nevyvrácenou námitku, mou vůli zlomilo to, u nás vždycky vůli občana láme. Slzy mé ženy, vylévané z jejích očí cestou mysli přesvědčené o tom, že zlomit Ouřad je nemožné, a úřední výhrůžka, že jako občan budu potrestán peněžní sankcí až do výše deseti tisíc korun. Což je řádově v Česku jeden měsíční důchod. A slzy mé ženy vycházely z názoru, že česká či moravská mužská hrdost rozhodně nestojí za to, aby kvůli ní  důchodce třicet dní hladověl. Hrdost je u nás považována za zboží nijak moc neplatící.

Když jsem vyplňoval úřední listinu, která mne opovržlivě nazývala přestupcem – místo toho, aby se mi jménem úřadu, který nedrží slovo, omluvila – narazil jsem na volné místo v rozsahu několika málo řádek, ve kterém se mi licoměrně nabízela možnost mou občanskou neposlušnost vysvětlit, případně vyjádřit se, jak se hodlám v budoucnu polepšit. Zřejmě ouředníci českého Ouřadu doposud nezapomněli na slavná slova hymny rakousko-uherského mocnářství – slova o hodném občanu Čehonovi, který byl občan pilný a jehož jmění měl vojín zbraní zastávat.

Právě nad oním prázdným místem se něco ve mně zlomilo.

Chvíli jsem nad úředním formulářem seděl, nechávaje svou nerozhodnost, aby soudcovala zápas mé občanské hrdosti s mou občanskou zbabělostí. Po několika málo minutách zbabělost zvítězila – asi jako zbabělost stavovských vojsk po začátku bitvy na Bílé hoře. Tři sta najatých moravských žoldnéřů, kteří kvůli špatně zaujatému postavení neměli utéci kam, se mi vzorem nestalo. Odložil jsem pero – a do prázdného políčka, vyzývavě na mou nerozhodnost civícího, jsem nevepsal nic.

Přitom jsem měl vymyšleno, co by se patřilo tam vepsat. Co mi zabránilo tuto možnost využít, bylo, že jsem si uvědomil, že jsem občanem země, v níž byl humor vytěsněn na samý okraj společenského života. V životě národa, který se ohání světovostí Haškova Dobrého vojáka Švejka, je dnes humoru jenom potenku. Nechal jsem se zbaběle vystrašit představou, že můj text bude úředně nahlížen a pitván právníkem, jehož centrum humoru definitivně vyschlo rok po promoci. Mé vysvětlení mělo tehdy znít takto:

Má vina spočívá v tom, že jsem věřil a vážně bral prohlášení českého Ouřadu (Platí bez omezení). Slibuji, že se napravím a prohlášení českých Ouřadů v budoucnu už nikdy věřit nebudu, jakož i nikdy nebudu taková prohlášení brát vážně.

České úřady páší nesmysly a absurdity docela běžně – někdy však vynakládají značnou námahu na jejich uvedení do života. Což bych chtěl doložit dopisem, který mi neváhal zaslat pan Ivan Langer, toho času český ministr vnitra, můj někdejší student na olomoucké lékařské fakultě v dobách politického převratu. Dopisem téměř osobním mne vyzývá, abych učinil všechno potřebné pro vystavení svého nového průkazu totožnosti. Z toho jsem usoudil, že by mne nerad jako občana této země ztratil. Za nedodržení ouředního slibu, že můj ještě teď stávající průkaz platí bez omezení se mi však ani pan ministr neomluvil. Kdybych to byl před více než dvaceti lety tušil, možná bych byl déle zvažoval, zdali mu mám zápočet do jeho indexu medika hned napoprvé zapsat.

 

 

Oni, to oni…!

 

K základním lidským vlastnostem patří snaha nenechat na sobě ulpět. Nepřipustit, aby stín viny na vlastním saku uvízl, aby smítko jméno, případně čest či pověst poskvrnilo. Už od nejútlejšího věku se dítko učí zapírat autorství rozbité hračky, vylitého hrníčku, později pak vyraženého okna. Souvisí to samozřejmě s tím, že mozek človíčka si s plynoucím věkem upevňuje vědomí souvislosti činu a jeho následků, tj. trestu. O trest nikdo nestojí, snaží se mu vyhnout – a proto zapírá, autorství trestuhodného činu od sebe odsouvá.

Nejúčinnějším způsobem přesunutí podezření z vlastní osoby jinam je – označit jako autora trestuhodného činu osobu jinou. To však bývá poněkud komplikované, a zejména nutnost pohotově náhradního pachatele označit si žádá čas, potřebný k promyšlení případně vyžadované argumentace. Rozbití hrnku se dá svést na sestru – jenomže ta by mohla dokázat, že má pro inkriminovanou dobu a místo činu alibi. Schůdnou cestou a řešením, které je vždycky po ruce, je – autorství činu mlžit. Systémem to oni, no přece oni! V době současné je to něco jako podání žaloby na neznámého pachatele. Náznak viny, který by mohl ulpět na mně, se tím rozmaže (asi jako dárek od dobře nasyceného holuba, který člověk nepovedeně odstraní papírovým kapesníkem), čímž vzniká dojem možného širšího zavinění.

Oni je subjekt velice vděčný. Na oni se dá svést všechno, označením oni za možného pachatele se dá všechno vysvětlit. Ne sice dokázat, ale přece jen… Pro naslouchajícího to obvykle stačí, protože jen málo lidí si uvědomuje, co je to důkaz. Dokonce i jen málo lidí s univerzitním vzděláním.

Mimořádné postavení mají oni ve vyšších až nejvyšších postaveních. Politici a vysocí úředníci, placení za to, aby rozhodovali o životě mnohých. O životě občanů. Je vcelku samozřejmé, a platilo to asi vždycky, že tohle rozhodování se moc nedaří. Ať byly vlády sestavovány z jakýchkoli politických partají nebo koalic, nikdy záležitosti nefungovaly jak měly a jak se v plánech a programech předpokládalo. To je důvod, proč také nikdy nezmizel důvod pro pojmenovávání oni. Oni jsou ti, kteří zavinili – a kteří nikdy za to, co zpackali, nepřevzali odpovědnost. Oni jsou vděčným subjektem pro občany, namíchnuté faktem, že z nich dělají voly ti, kteří si za jejich peníze na vysokých nohách žijí. Oni jsou ti, na které si občan stěžuje, aniž by je tím žaloval a k soudu poháněl. Oni jsou kryti tu imunitou, tu pouhým alibismem členství v komisích, výborech a radách.

Zajímavé je, že politik je v tomto ohledu vůči občanovi v nevýhodě. Zatímco občan nadává a spílá oněm, těm nahoře, do lumpů, gaunerů, defraudantů a zlodějů, politik takto masově zneucťovaný zachovává zdvořilost a neoplácí stejnou mincí. Občan, který mu spílá, je pro něho pán. Tedy – v politikových projevech. V hlubokém soukromí je občan samozřejmě neodpovědná lůza, které by nejlíp slušel nevolnický chomout a pořádná robotní povinnost. A bič na vymáhání daní. Navenek se musí politik ovládat, i kdyby mu zuby zlostí sebevíc skřípaly. Občan pro něho veřejně musí být – lid. Tak velí demokracie. Slovy velí. Šikovný politik ovšem dobře ví, že interpretace slov je záležitost velice pružná a že co oko lidu nevidí, to srdce občana nebolí.

Oni je univerzální náplast na bolest. Je to něco jako mast, schopná utišit pocit ublížení, křivdy a nespravedlnosti. Oni je množina těch špatných, zlých a škodlivých. Oni jsou logický komplement od já, případně my.

Významnou předností tohoto mazání je, že je laciné. Přestože žádná zdravotní pojišťovna náklady léčení nehradí, oni si každý dodává z vlastních zdrojů; základním materiálem pro jeho přípravu je zlost a fantazie. Navíc – a tady si troufám odhadovat – terapie pomocí oni je poměrně účinná. Rozhodně srovnatelně účinná s většinou medikamentů předepisovaných doktory. Aplikace oni občanovi ulevuje – aniž by jim ubližovala. Kdysi se říkávalo, že chudoba cti netratí. Dnes víme, že kde nic není, ani čert nebere.

 

 

Zákon neodložitelné zbytečnosti

 

Pojem zbytečnost považuji v dnešním společenském prostředí za poměrně zásadní. Poznatky, které si z jeho působení na moje šedé buňky mozkové odnáším  (řečeno slovy geniálního detektiva Hercula Poirota), je naše životní prostředí zbytečnostmi prostoupeno asi jako venkovské kuchyně česnekem v době masopustních zabíjaček.

Snad nejmasivnější zbytečností, s níž si lidstvo vůbec neví rady, je stále bobtnající byrokracie. Posledním impulsem k jejímu nadýmání se stalo v našem středoevropském prostoru přijetí do Evropské unie. O pár let dříve to byl politický převrat koncem roku osmdesátého devátého. Při obou příležitostech nalezl své uplatnění zákon profesora Parkinsona – ten o tom, že každá změna poměrů představuje pro byrokracii něco jako májový deštíček pro jarní osení. Zmatek a nepřehledno, to je živná půda pro budování nových byrokratických struktur a umocňování struktur už existujících, pod záminkou, že je třeba zvládat úkoly, které nastolila nová doba.

Politologie po přiměřeně dlouhé době rozpoznala, že je mnohem snazší revoluční obrat provést než nové poměry konsolidovat. Revolucionáři bývají lidé odvážní, ne však příliš uvážliví. Je jim vlastní spíše destrukce než konstrukce. Proto je obvykle revolučně deklarovaný převrat poměrů vyhodí z vlaku, který pomáhali rozjíždět. Pro nové poměry se nehodí, potřeba stabilizovat je si žádá lidi jiného typu. V téhle tlačenici o lepší místa a koryta se výrazně do popředí derou lidé s rozvinutým talentem k byrokratismu.

 Motorem podporujícím pěstování zbytečného je snaha vlád udržovat vysokou zaměstnanost. Kontrolovat, řídit poměry tak, aby prioritu mělo hledisko účelnosti, bývá běžně nad síly vlád a jejich úřednického aparátu. Účelnost je obtížně měřitelná. Dobře měřitelný je naopak počet kusů, to dokážou i vojáci, armádní manažeři, od nichž se žádné racionální myšlení neočekává.

Protože utrácení peněz daňových poplatníků nikoho nebolí, není za zřizování zbytečných míst nikdo penalizován. Nikdo není trestán za to, že mrhá penězi ze státního rozpočtu. Kdyby měl být trestán, muselo by se začít od toho, kdo zavinil, že byl zřízen senát České republiky. Instituce zhola zbytečná – což prokazují každá dva roky volby s téměř nulovou účastí voličů.

Zřizování dalších a dalších administrativních míst je projevem manažerské neschopnosti vedoucích kádrů. Kdejaký administrátor, který není schopen vymyslit řešení racionální a levné, protože jednoduché, klidně řeší pocity přetížených aparátů tím, že zřizuje další úřednická místa. Tohle je důsledek neschopnosti myslit. Takhle postupovat dokáže kdejaký trouba. Jen tak mimochodem, britský televizní seriál o panu ministrovi, případně premiérovi, je přesvědčivě nakresleným obrazem takové nedoložitelné, nezrušitelné zbytečnosti, která parazituje nejenom na státní pokladně, ale hlavně na zdravém selském rozumu.

Podhoubí zbytečnosti se ovšem nemusí rozrůstat jenom mechanismem početního bytnění. Obvykle začíná, zejména v dobách relativní stabilizace poměrů, tím, že se bytnící byrokratické požadavky přesouvají z úřednických židlí a stolů na tu část organizací, která je považována za výkonnou. Takhle to už řadu let funguje i v akademickém světě. Kde ještě před několika lety učitel prostě učil – a jeho hlavním předpokládaným úkolem bylo věnovat se tomu, aby studentům předávané poznatky zavčas aktualizoval a optimalizoval způsob jejich předávání – věnuje dnes obrovský díl času zajišťování záležitostí, které nemají s kvalitou výuky nic společného. Eviduje, sepisuje a hlásí. Úředníci z vyšších míst mu ukládají, aniž by obsahu ukládaného rozuměli. Nikdo si přitom nepoloží otázku, zdali se nekoná zbytečné, které nikdo dál nijak nevyužívá. Podobné je to s výzkumem. Energie se vyplýtvá cestou k cíli – a na kvalifikované zhodnocení přínosu vybádaného se jí nedostává.

 

 

Žena jako návyková látka

 

Tahle úvaha by měla vypovídat o mužích – jakkoli se týká ženy. Ne ovšem ženy jako subspecies druhu Homo sapiens sapiens, ale ženy jako životního partnera, zejména partnera doživotního, tj. celoživotního. Ženy sdílející domácnost a hlavně kuchyni, s mužským, který rád jí. Sex necháme dnes stranou – na pořadu dne jsou věci životně důležitější.

Mužský se svou ženou domácnost sdílející (kdyby nesdílel, nebylo by domácnosti) je během let transformován, kárán a napomínán, vychováván k obrazu ženiných představ. Je veden k pravidelnosti, poslušnosti a ke slušnosti v návycích každodennosti. Na vařených nudlích je postupně přetvářen a utahován do stavu, který bývá předmětem fousatých vtipů v zábavních víkendových přílohách denního tisku. Bez ohledu na formu stávajícího politického režimu.

Život mužského domácnost sdílejícího se podobá zápasu ryby chycené na háček udice. Taky se vzpouzí, cuká, ploutvičkami i ocáskem mrská. Vysmekne se však jenom málokdy. Když už dělá kolem svého háčku a vlasce moc rámusu, trošku se mu povolí. Třeba i pár metrů. Než však stačí pořádně si vody loknout, je na prutu udice znovu blíž ke břehu přitažen. Ke břehu mužské dokonalosti, jak ji oči milující ženy vidí.

Den za dnem si mužský zvyká. Konec konců je příjemné mít navařeno a vypráno i vyžehleno. Zejména, když je venku sychravo a nevlídno, v kamnech praská a z kachlů teple sálá, docela snadno se výchovnému působení podléhá. Přestože žena ví, že na jejím mužském bude ještě práce jako na kostele.

Čas od času si žena kvalitu přestavby svého muže otestuje. On o tom obvykle ani neví, že je předmětem zkoušky, jejímž cílem je zjistit, nakolik už mužská tuhost změkla a jeho nepoddajnost se vyměnila za tvárnost. Zjistit, zdali už se stala pro svého muže nezbytnou natolik, že mu bude chybět, že ho její nepřítomnost znepokojí. Tahle její nepřítomnost je právě nástrojem zkoušky.

V pochybné literatuře starších dob, v literatuře klasické, odjíždívala žena do lázní nebo na letní byt – aby po svém návratu, s odstupem několika týdnů, zjistila, do jaké míry její muž zpustnul, případně, zdali se i za její nepřítomnosti dokáže přidržovat zásad chování, které mu už celé roky vštěpovala. V románech a povídkách na tomto tématu postavených bývala obvykle hlásána filozofie, podle níž je mužský bytost trvala nenapravitelná, do svého původního divokého stavu neučesanosti a nevychovanosti se vracející, jakmile ochabne síla, v kulturním stavu ho udržující.

Novější výzkumy prokazují, že tento směr uvažování je pochybný. Pozornost je třeba zaměřit na pozitivní stránky změn – a případných změn těchto změn, tj. reakcí na výchovné akce. Poskytne-li se ženině výchovnému působení čas a jistá vytrvalost, ukáže se, že i tvrdý a houževnatý mužský je nositelem jistého koeficientu tvárnosti. Ženina vlídná ruka, její kulinární tvorba i péče o mužovy knoflíky otisknou do mužské duše (nebo co to mužští mají) negativ, z něhož se později už více méně automaticky odlévá model žádoucího chování. Takový mužský pak zdraví přítelkyně své manželky bez toho, že by musel být k pozdravu ženou vybízen. Byv osloven a dotazován, jak se jeho ženě daří, dává najevo zjihlost a lítost nad její aktuální nepřítomností, jakož i téměř nesnesitelnou osamělostí.

Tenhle muž prokazuje, že jeho výchova k soužití ve společné domácnosti byla dovršena. Žena se mu stala návykovou látkou. Jeho žena, jeho vlastní žena – ne jakákoli žena, ne žena jako biologický tvor. Takový muž, jehož výchova ke sdílení domácnosti byla dovršena, postrádá svou ženu úplně stejně jako postrádá ztracené brýle, kávu své oblíbené značky nebo rozečtenou knížku. Žena se stala doslova a do písmene součástí jeho osobnosti. Její dočasná nepřítomnost mu chybí víc než předepsané prášky nebo povinná dávka inzulínu. Takový muž dosáhl dokonalosti. Smutné ovšem je, že už brzy umře.

 

 

Věda, víra a nedůvěra

 

Téma vědy a víry je už hodně tradiční, diskuse a polemiky se vedly odedávna. Osvícenství odmítlo uznávat předem postulovanou úctu před náboženstvím, dožadujíc se priority rozumu. Devatenácté století, především jeho druhá polovina, apriorní respekt vůči principu víry odložilo u nás už otevřeně – zejména v intelektuálních kruzích. Náboženská víra se stala symbolem zpátečnictví.

Komunismus prohlásil náboženství za opium lidstva – a v údajném zájmu o jeho záchranu před tímto druhem zkázy mu vyhlásil boj. Nešlo jenom o deklaraci – vzápětí následovalo rušení církevních institucí, klášterů, poutí. Po vzoru orientálních opatření sovětských se začala realizovat penetrace tajné státní policie do samotného tělesa církví, zejména církve katolické, jejíž mezinárodní struktura byla považována za hlavní překážku úspěchu protináboženských opatření.

Jak plynul čas, ukazovalo se stále přesvědčivěji, že hlasitě vyhlašovaný atheismus se stává pláštíkem pro zavádění náhradního náboženství. Choval se tak už nacismus s jeho hlásáním náboženství německé krve, germánské rasy, arijské čistoty. Vymezoval se přitom zejména v konfrontaci s židovstvím – nejenom jako náboženstvím, ale především jako rasou. Náboženstvím komunismu se stal tak zvaný marxismus-leninismus; protože jsem sám na vlastní kůži (a vlastní duši) masírování tímto prostředím zažil, mohu vydat svědectví o tom, jak jsme je vnímali. Základním vjemem byl pocit zmatenosti. Šlo o množinu tezí, hlásaných jako nezpochybnitelné pravdy. Kdo zpochybňoval, riskoval. Pokud se hlásané dovolávalo v některých částech tvrdých dat, jejich validita a reliabilita nevypadaly příliš spolehlivě. Jako sláma z bot vyčuhovala z nich tendence účel světí prostředky. Náš záměr je posvátný a nejvýš ušlechtilý; kdo nebo co se mu staví do cesty (třeba jen drzými otázkami), budiž odstraněn.

Snahou nových náboženství, nacistického i komunistického, bylo být považována za vědu. Za vědu rasovou, antropologickou nebo sociálně ekonomickou. Se všemi atributy, s nimiž je věda spojována. Se schopností předvídat vývoj. Problém byl v tom, že zároveň byla vyžadována víra. V novou vědu jsme měli věřit. Tohle ovšem nejde dohromady bez jistého intelektuálního násilí. Bez toho, že se u věřících navodí strach. Strach nevěřit.

I novodobá historie se zdá ukazovat, že bez jistého druhu víry, bez jistého náboženství se lidé neobejdou. Jde zřejmě o určitý druh síly – člověk se vymezuje pro něco, ale také proti něčemu. Obvykle obojí najednou. Potřeba víry se manifestovala zřejměji v dobách, kdy určitý druh víry byl totalitně zakazován. Za komunistů víra ožívala, v podzemí ozdravovala a stávala se opravdovější, autentičtější. Podobně jako v římských katakombách, při předhazování křesťanů divé zvěři v arénách. Jakmile útlak polevil a křesťanství se stalo oficiální státní vírou, začaly se na ni nabalovat neřesti světa moci a bohatství.

V době velmi současné pozorujeme odklon od zavedených náboženství, etablovaných historií – a příklon k vírám exotickým, nově zakládaným, z orientu importovaným. Věřící se opájejí novými, exoticky znějícími slovy – mechanismy věření, uctívání hlásaného a jeho implementaci do životního stylu zůstávají však archaicky tradiční. Nihil novum sub sole. Novost časem exspiruje, renovována vírou nově příchozích. I tahle nová náboženství mnohdy usilují o získání puncu vědeckosti. O získání predikátu, kterým by bylo božské spojeno s vědeckým, tradiční s moderním. A jenom málokoho napadá, že i tohle už tady dávno bylo, v hlásání středověkých králů z boží milosti, faraónů i japonských císařů.

Hybnou silou, rozvracející tyhle snahy, je nedůvěra. Ona to je, která rozšiřuje praskliny v monolitu totalitních věr, aby byla jejich absolutnost veřejně zpochybněna. Nedůvěra to je, která vymezuje místo víry v kosmu lidské existence – tam, kde se možnosti lidského rozumu, měření a logiky zdají být (třeba dočasně) vyčerpány. V téhle rovnici je přitom v místě náboženství možno dosadit i nejrůznější politická tlachání.

 

 

Stojí to za to?

 

Jde o jednu z nejčastěji používaných frází v běžné mezilidské komunikaci. To mi za to nestojí – prohlašujeme jako reakci na nabídku něčeho za něco. Služby nebo zboží za peníze, služby za protislužby. Když se to tak vezme kolem dokola (taky docela hezká fráze), je vlastně citovaná větička vyjádřením základního postoje člověka k životu – v nějakém jeho právě aktuálním koutě. Stojíme-li před rozhodnutím, vyhodnocujeme. Obvykle tím, že se snažíme odhadnout, k jakým důsledkům by ta která konkrétní alternativa rozhodnutí mohla vést. Co by se mohlo získat, případně ztratit. Odborněji řečeno, snažíme se změřit svou ztrátovou funkci (nebo funkci zisku). První to v oné nenápadné otázce pojmenovává, zastupuje nabídku, která je nám činěna. Druhé to pojmenovává, zastupuje naši vlastní protislužbu, naši protihodnotu, jež je požadována náhradou za ono první to. Dost obvykle bývá vyjádřeno v aktuálních peněžních jednotkách. Naturální podoba této protihodnoty však svou použitelnost doposud neztratila. Už několikrát se mi tak podařilo uskutečnit tuto operaci v situaci, kdy jsem nabídl pár knížek a jako protihodnota mi bylo oplaceno balíkem zabíjačkových komodit.

Diskutovanou otázku aktualizoval komunistický režim v podobě – stojí to za to postavit se evidentní lži nebo blbosti? Třeba postavit se pouhou dotěrnou otázkou v situaci, kdy bylo občanovi uloženo vyjádřit se k tvrzení, že byl osvobozen sovětskými tanky od svých vlastních scestných názorů, že byl těmito tanky očištěn od bahna imperialistického dobrodružství. Na druhé straně oné pomyslné rovnice stálo přitom zvýšené riziko ztráty zaměstnání, odsouzení vlastních potomků ke vzdělání pouze základnímu a všeobecná sociální degradace. Stálo to za to?

Dnes už máme sezónu sovětských tanků za sebou. Můžeme se zamýšlet nad svým tehdejším rozhodováním s vědomím toho, jak se na ně obecně nazírá dnes. Stálo to za to, udržet svůj image čestného a přímého člověka v očích svých bližních? V očích bližních, kteří sami uhýbali, když se jim rizika neuhnutí zdála být příliš vysoká? Kdy se jim samotným nezdálo, že to stojí za to? Když uhýbali a dokonce podepisovali? Když chytračili, přesvědčujíce sami sebe, že ti, kteří si jejich chování vynutili hrozbami násilí, nestojí za to, aby jim byla svěřována pravda. Není přece nečestné okrást zloděje či podvést podvodníka. Komunismus stál na lži a lhaní, lež byla jeho základním pilířem, lhát komunistům ve všech postaveních bylo vlastně oplácet jim stejnou mincí!

Stojí to za to, chovat se čestně za každou cenu?

I v dnešní době, která samu sebe označuje za demokratickou, se lže dnes a denně, masově se předstírá, v politice působí slovo pravda skoro jako nadávka. Co vlastně dnes stojí za to? Nebo jinak – za co vlastně stojí to, co dnes je? Materiální hodnoty, počínaje chlebem, buřty a pivem, jsou nezpochybnitelné. Jsou hmatatelné, jsou potřebné pro holé přežití. Ideologie, včetně té o smyslu národní existence, tak hmatatelné nejsou. Nevím, zdali je nějaký podstatný rozdíl mezi tím, že mne okrádá český gauner nebo lump cizácký. V tomto ohledu mi může být vlastenectví ukradené. Jsem si ovšem vědom, že se svého češství nemohu zřeknout, protože mluvit a psát dokážu pořádně jenom česky. Moje lidská hodnota na trhu evropanství je dána jenom tím, nakolik dokážu být v tomto prostředí zajímavým. Samozřejmě nejenom jako potenciální zákazník mezinárodního supermarketu. Stojí za to vůbec být – když je nás tak mnoho a jedinec tedy představuje tak málo?

Nikdo z nás nechce vypadat jako hlupák. Nikdo nechce být za vola. Ani za hejla ne, případně za kavku. O tom, jak vypadáme, rozhoduje veřejné mínění. Ať by byla veřejnost definována jakkoli. Že se dá ovšem názoru veřejnosti odolávat téměř bez omezení, dokazuje chování politiků. Ti denně odpovídají na otázku stojí nám to za to? kladně. Za korýtko dost vrchovatě naplněné jim stojí tajtrlíkování, balancování na laně komediantství a směšnosti i totální ztráta soudnosti. Jsou prostě hodnoty absolutní.

                                                                                               

 

Ideje a ideály

 

K těmto substantivům se najdou i příslušná adjektiva. Ideový a ideální. Ideový program politické strany a ideální manžel (podle Oskara Wildea). Ideje jsou vlastně myšlenky, nápady, představy. Ideje jsou jako voda, bez chuti a zápachu. Slovo ideál už v sobě obsahuje hodnocení, znaménko plus, příchuť něčeho žádoucího. Zatímco idea může být všelijaká (taky Hitler a Stalin měli své ideje o tom, jak by měl vypadat stát a společnost), ideál státu by měl obsahovat objektivně zdůvodnitelné znaky a vlastnosti. I když právě na tomhle pomezí dochází k promísení a zmatení pojmů – bolševici i nacisté považovali svou ideu státu, očištěného od třídních nepřátel, případně od židů, za stát ideální. Ideálnost je tedy zřejmě podmíněna názorem, stanoviskem toho, kdo definuje a vymezuje.

Protože se občas přehrabuji ve starších knížkách, narazil jsem na pojem idea státu rakouského. Podobně se dá najít pojem idea české státnosti. Asi nejvýstižnějším synonymem je slovo představa. Představa o tom, co to vlastně je rakouský stát, případně česká státnost. V hlavě toho či onoho, v hlavách těch či oněch. Jiná bude ona představa v hlavě historika usilujícího o střízlivost a jiná v hlavě politika, usilujícího o zvolení, případně znovuzvolení. Zatímco historik bude asi jako prioritu mít snahu nevypadat jako naivně zaujatý straník nějakého apriorismu, bude se politik vciťovat do představ a názorů svých případných voličů, ve snaze zaujmout je a ovlivnit jejich volební chování. Vyjádřeno sportovní, lehkoatletickou terminologií, je politik sprintér, běžec na krátkou trať – zatímco historik je přinejmenším mílař anebo raději běžec dálkových tratí, maratónec.

Idea státu, případně státnosti, sotva může být rozebírána bez toho, že by se přihlíželo k širším okolnostem. Samozřejmě geopolitickým. Čím menší stát, tím výrazněji se musí přihlížet. V české a moravské kotlině se přihlíží už nějakých dvanáct set let. Od dob říše velkomoravské a knížete Václava, jakož i jeho následníků. Přemyslovci trávili přihlížením k okolnostem podstatnou část své panovnické strategie. A jak se svět geopoliticky zmenšoval, přihlíželo se k tomu, že je výhodné udržovat stát a později státnost s využitím ženských, vdavkami a ženitbami, aby se udržel dojem kontinuity krve a rodu. Jakkoli se v oněch dobách o biologické povaze krevní dědičnosti vědělo pramálo.

Přestože politikové patlali už dávno státní ideu se státem ideálním, zůstává skutečností, že koncept ideálního státu je vlastně utopií. Stejně jako koncept ideálního čehokoli. Církve, školství, společnosti. Jan Amos Komenský, Thomas Moore, Karel Marx, Vladimír Uljanov, Mao-ce tung, Pol Pot. Dokud se tito vášniví idealisti-utopisté omezovili na popisování listů papíru, tak moc se toho nestalo. Jakmile se však pokusil někdo (oni sami, případně jejich následovníci a vyznavači) takový ideální stát skutečně uvést do života, skončilo to tragedií. Masovými vraždami, koncentračními tábory, vyhlazováním těch, kteří v některé lidské dimenzi vyčnívali ze zákrytu ideálem předepsaného.

Zdá se, že existence ideálu není slučitelná se životem. Za ideální instituce se prohlašovat mívaly ve zvyku církve. Mohlo se tak ovšem činit jenom potud, pokud bylo možné halit detaily všednodennosti; jakmile se tyto staly viditelnými, představa ideálnosti vzala za své. Ukázalo se, že hříchy jsou fenomén univerzální – a ideálu že nelze dosahovat eradikací hříchu – ale nanejvýš jeho regulováním a udržováním v přijatelných mezích. Prokázala se tím reálnost a provozní účelnost římsko-katolické instituce zpovědi – možnosti hříšníka, s jehož recidivou se věcně počítá, obnovovat stav jeho upatlané duše očištěním pomocí mechanismu vyznání hříchů a projevení lítosti.

Tento věcně realistický přístup k ideálu má svou analogii i v dimenzi poznání a poznávání. Ideálem člověka usilujícího poznat svět je dosáhnout poznání absolutního; teprve nedávno jsme však pochopili, že součástí této dokonalosti musí být přiznání nemožnosti dosažení tohoto cíle – a zároveň vyvíjení úsilí změřit stupeň této naší nedokonalosti.

 

 

Bicykloví predátoři

 

Z okna tramvaje projíždějící živými ulicemi města se dá zahlédnout ledacos hodného zamyšlení. Nová svěží fasáda, pošťuchování kluků právě opustivších vzdělávací instituci, renovovaný prodejní sortiment obchodu se zeleninou a ovocem. A tváře lidí nastupujících a vystupujících nebo obráceně.

Z těch téměř nespočetných lidských tváří nevyčteš, co se v hlavě člověka děje. Že se usmívá, nedokazuje, že nositel úsměvu hodlá objímat celé lidstvo. Zamračenost nesvědčí s dostatečným stupněm spolehlivosti o zlotřilých úmyslech mračícího se. Veřejně projevovaná vizáž vypovídá jen pramálo o soukromých úmyslech. Ten usměvavý muž má možná v kapse černou kuklu s prostřiženými otvory pro oči a právě si vyhlédl banku, o níž soudí, že ji před ním nevybílil vrchní bankéř. A ten zamračený člověk je svědomitý účetní, který i při vstupu do tramvaje usilovně přemýšlí, kam se zaběhla desetikoruna, které se při uzávěrce nedopočítal.

V dnešní době jsou ulice měst lemovány nejen stromořadími bělokorých bříz i jiných listnáčů, ale i kovovými či betonově prefabrikovanými sloupy pouličního osvětlení, u nás, kde MHD provozuje tramvaje, využívanými i k uchycení elektrické troleje. A právě u paty jednoho takového sloupu spočinul můj těkající zrak.

Ke sloupu bylo přivázáno kolo. Bicykl konstrukce poměrně moderní, snad i s metalýzou. To by samo o sobě nebylo zjištění nijak závratně překvapivé; bicykly se na ulicích přivazují, obvykle řetězy nebo ocelovými lanky, jako prevence krádeže. Zlodějství bicyklů je v této zemi stejně rozšířené jako krádeže aut, s úspěšností dopadení pachatelů ještě nižší; s úspěšností samotnými policisty hodnocenou stupněm zanedbatelné.

Co tak úplně běžné a nezajímavé nebylo, byla zjevná torzovitost onoho upoutaného bicyklu. Připomnělo mi to obraz z televizních filmů ze života zvířat. Tele na břehu africké řeky přivázané jako návnada pro krokodýla – tele v pokročilém stádiu sežranosti. Anebo rytinu z Hemingwayovy novely Stařec a moře, kdy už je ulovený merlín žraloky orván až na holý skelet. Onomu bicyklu chybělo jedno kolo, řetěz a snad i řidítka. Případnou absenci dalších detailů jako jsou brzdy, zvonek a další jsem zaregistrovat nestačil. Naše tramvaje se pohybují dost rychle.

Věnoval jsem pak nějaký čas pokusu rekonstruovat příběh onoho očesaného bicyklu. Do své úvahy jsem dosadil hypotézu, že majitel bicyklu, naivně spoléhající na ochrannou moc poutajícího řetězu, se zdržel přes noc u přítelkyně – čímž poskytl bicyklovým predátorům možnost jeho jednostopý dopravní prostředek očesat. Zbavit ho některých součástek, které dělají jízdní kolo kolem a bicykl bicyklem. Zařízením pojízdným, schopným sloužit přemisťování lidského jedince z místa na místo.

Někdo vyskytující se mezi námi, nastupující do a vystupující z tramvají, usmívající se nebo mračící, podlehl nutkání vymontovat z bicyklu něco součástek. Je otázka, co tím získal; použitelnost jeho lupu se zdá být problematickou. Jeho užitná hodnota je snad nulová. Možná má pro tohoto predátora hodnotu sběratelskou – dokazuje si tím svou schopnost vykonat jistý čin, z racionálního hlediska sice nesmyslný, jeho osobní touhu však ukájející. Zřejmě se jedná o to, co označujeme pojmem vandalství. Svůj předobraz, jakýsi historický model, má toto chování v jednání Herostratově, který zapálil chrám bohyně v Efesu, doufaje si tím zajistit místo v historii lidské civilizace.

 Naši dobu charakterizuje všednost a masovost. Místo bohyně se dnešní miniaturní Herostratíčkové spokojí třeba očesáním zapomenutého bicyklu, vysypáním popelnice cestou z hospody, ulomením pouličního ukazatele nebo nasprejováním negramotné voloviny na čerstvě obílenou zeď. Vysvětlit nutkání těchto lidí není obtížné. Vytvořit něco rozumného – to vyžaduje zapojení rozumu. Něco pokazit nebo zničit, to dokáže každý opilý trouba.

                                                                                                               

 

Plus jeden

 

Stalo se mi to už několikrát. Vystoupiv z tramvaje, abych navštívil holičský a kadeřnický okrašlovací závod, zpozoruji muže vystupujícího se mnou a jevícího neklamné známky shodného úmyslu. O tom muži už předem odhaduji, že půjde tam, kam i já směřuji. Nedokážu popsat přesně, jak ke své predikci dospívám. Někdy mi napovídá mužův zevnějšek, jevící zřetelnou potřebu ostříhat jej. Někdy však není tento znak nijak příliš výrazný – a přesto se mé tušení ukáže být pravdivým.

Pro své sledování tohoto fenoménu mám specifický osobní důvod. Muži vystupující z tramvaje se pohybují rychleji než já. Směřují-li jejich kroky opravdu ke zkrášlovací živnosti, jejíchž služeb i já využíván, s jistotou mne předejdou a zaujmou místo na holičském křesle dříve než já.

Jsem si jist, že tito mužové o tom, co se děje v mé hlavě, nic netuší. Nenapadá je, proč by se měli zabývat úvahou o tom, co se honí hlavou staříka, který se do oficíny dopajdal minutu po nich. Že na ně myslím jako se myslívá na schůzku se známým, na dlužníka nebo věřitele, na zajímavě tvarovanou dámu, kterou právě míjíme.

Kdyby takový muž vystoupil až z následující tramvaje a v oficíně dosedl na čekací židli až po mně, asi by mi nestál za registraci. Do mé paměti by nevstoupil a záznam o své existenci by v ní neudělal.

V dnešní době, kdy holičské a kadeřnické provozovny už jenom velice nedůsledně rozlišují mezi pohlavími svých stříhaných klientů, jsem samozřejmě předbíhán i ženami. Těch se má úvaha netýká; v případě žen nejsem schopen přítomnost touhy po zkrášlení rozpoznat. Ženu, která mne předběhla, samozřejmě registruji dodatečně, hned jak se ukáže, že směřuje ke stejným schůdkům jako já.

Holičství a kadeřnictví patří k podnikům toho typu, v jejichž případě má smysl aplikovat teorii front. To je matematická disciplina nacházející hojnou možnost aplikace třeba v ekonomii nebo managementu. Taky se označuje názvem teorie čekání nebo teorie hromadné obsluhy. Kdysi byla jednou z oblíbených aplikací situace čekání na volnou telefonní linku či budku. To dnes odnesl čas, když předtím přinesl mobilní telefony. Dodnes by o teorii front či hromadné obsluhy měli něco vědět zřizovatelé supermarketů, uvažující o průtočnosti soustavy pokladen, doktoři nebo zdravotnická zařízení v ambulancích, kde se běžně čeká, šéfové úřadů, své klienty nazývající stranou. Teorie front má co říct i při projektech dálnic, silnic, ulic a křižovatek. Při odhadech jejich potřebné průjezdnosti, včetně té, která je ovlivňována prováděním nezbytných rekonstrukcí a oprav.

Výraz plus jeden, kterým jsem nadepsal tuto úvahu, může vypadat docela nevinně. Jeden navíc – to by přece nemělo podstatu záležitosti nijak zásadně ovlivnit. Jenomže chyba lávky – jsou situace, kdy jeden navíc je zatraceně moc navíc. To třeba když se čeká v pomyslné frontě na zajímavou dívku, kterou by si mužský jenom nerad předem bez vyčkávání odřekl. Podobně může být jeden navíc příliš navíc v situaci známé jako manželství. Místo aritmetické terminologie se pak s oblibou používá terminologie geometrické – manželský trojúhelník.

Plus jeden je aritmetika, užívaná i v gastronomii. Staří Čechové říkávali – kde se nají devět, nají se i desátý. To když se uvažovalo o počtu hladových krků, o přibývajícím počtu dětí. Zajímavé je, že tahle souvislost mezi počtem a velikostí porcí je podmíněna nominálním počtem zúčastněných – bude-li standardní počet dvou účastníků stolování nečekaně rozmnožen na tři, může dojít ke kulinárnímu rozladění. Plus jeden může sehrát svou roli, pozitivní i negativní, ve hře jak k dílu, tak k jídlu. Tam vzniká otázka produktivity práce; totiž otázka, zdali se dotyčný jedlík vyplatí. Otázka zvlášť významná v době, kdy rozpoznat jedlíka je bezproblémové, zatímco dílo se skromně krčí v záplavě plytkých politických frází.

                                                                                                   

 

Češi touží po vědění, ne že ne!

 

Občas na těchto svých stránkách komentuji nevalnou úroveň gramotnosti české populace; uvažuji i nad fenoménem nezájmu o vědění. Tu a tam se stane, že mne dílčí holá skutečnost přiměje můj názor poopravit. Což se stalo i teď – a já se chci s vámi o tenhle poznatek nezištně rozdělit.

K mému řemeslu patří studenty nejenom zkoušet, ale i s nimi konzultovat. To je taková historicky ustálená forma interakce mezi studentem a jeho učitelem, kdy se role v jejich kontaktu vymění. Student se ptá a profesor odpovídá. Dost běžným je tento způsob komunikace v případě studentů doktorského programu. Studentů spolehlivě už dospělých, u kterých se předpokládá, že jejich věk garantuje i zralost intelektuální, jakož i odpovědnost jejich životního postoje. O termínech svých setkání za účelem zvyšování moudrosti se dnes dorozumíváme především elektronickou poštou. E-mailem. Jeden z takových dopisů jsme si vyměnili – já a moje doktorandka – docela nedávno. Dohodli jsme se na jedno úterý dopoledne. Odpoledne svá moudra nerozdávám, svůj odpolední program obvykle zahajuji spánkem po obědě.

Ráno jsem se dostavil na fakultu, očekávaje příchod své studentky. Dokonce jsem si cvičně představoval, o čem si asi budeme povídat. Mým prvním krokem po příchodu bývá zapnutí počítače a na něm po nezbytných úvodních operacích otevření pošty. Nových dopisů nebylo mnoho; v jednom z nich mi oznamoval manžel mé doktorandky, že se dotyčná ke konzultaci nedostaví, protože se den předtím stala matkou úplně nové dcerušky. Místo konzultace se mnou raději porodila. Beze mne. No, já toho o porodech stejně moc nevím, takže bych jako konzultant byl bezcenný. Co mne ovšem udivilo, byla poslední věta páně manželova dopisu. Žádal mne, zdali bych nebyl ochoten přesunout termín oné neuskutečněné konzultace na dobu o týden později.

Termín jsem odsouhlasil a šťastným manželům poblahopřál. Sotva jsem dopis s odpovědí odeslal, začal mi hlavou vrtat červík jistého údivu.

Především jsem si uvědomil, že stačilo málo a naše plánovaná konzultace by se byla změnila v porod na ústavu, kterému bych byl musel asistovat. Až mne z té představy horko polilo.

Hned poté mi došlo, že se vlastně jedná o projev mimořádného zájmu o vědění, který bych u studentů spíše nepředpokládal. Studentka, která chce konzultovat i v době svého šestinedělí? Kdy má právo odpočívat, odpočívat a ještě odpočívat? Nebude mít tento mimořádný zájem o vědění vliv na potomka, který bude touhu po vědění tak říkajíc sát s mateřským mlékem? Nemělo by se to považovat za záblesk nového ducha, nového způsobu myšlení v řadách našich studentek? Nesvítá nám období nové komeniologické horlivosti? Moje pedagogická zkušenost zahrnuje i mého dosud nejmladšího studenta – kterým byl hoch asi šestitýdenní, na moji přednášku se dostavivší v košíku neseném jeho matkou. Když ho uprostřed mého výkladu probudil hlad, dal to najevo způsobem obvyklým u jedinců jeho věku, po čemž byl i s matkou vyslán do ústraní, aby byl nakrmen. Počítám, že dnes už by to mohl být prvňáček (a jeho matka ozdobena titulem Mgr.) Tahle čerstvě na svět přivedená dívenka můj tehdejší pedagogický rekord teď zlomila.

Jako statistika, který se zcela přirozeně zajímá o počet případů přinášejících nezávislou informaci o studovaném jevu, mne rozmnožení souboru mých juvenilních studentíků těší. Měl bych asi sledovat jejich další intelektuální vývoj. Možná by tohle studium zapadlo do obecnější tendence univerzitního vzdělávání nedospělců, o němž nedávno referovala nejen česká televize. Taky olomoucká univerzita inaugurovala studenty dětského věku. Smysl této akce mi sice uniká, nicméně jistá podobnost se situací mnou diskutovanou tu snad je. Takže uvidíme …

 

 

Zásadově – avšak pružně!

 

Pružná zásadovost – tak by se dala charakterizovat strategie a taktika aplikace českého zákonodárství, justice a policie v praxi. Stačí sledovat s otevřenýma očima a nezavřenou myslí, jak se v této postkomunistické zemi, košatými slovy se hlásící k demokracii, posuzují, vyřizují, vyšetřují a uzavírají různé kauzy, případy, aféry. Způsobu, jakým přitom instituce placené za to, aby rozhodovaly, kontrolovaly a řídily, jednají – se zdá být především vlastní pružnost.

Co je to pružnost?

Ve snad původním smyslu toho slova, jak je používán ve stavebním i jiném inženýrství, se jím rozumí schopnost posuzovaného materiálu, případně produktů, racionálně reagovat na vnější vlivy, jimž je vystavován. Mrakodrap se vychyluje v poryvech větru, případně zemětřesení – a racionalita této reakce spočívá ve schopnosti v takovém vychylování se nezlomit, vracet se z vynuceného vychýlení zpět, udržovat si povědomí (dá-li se to o neživé hmotě říci) rovnovážného bodu, k němuž je třeba se znovu a znovu vracet. Ve svém chování se mrakodrap podobá stvolu trávy – nechat se ohnout, ne však zlomit. Slavným se stalo Halíkovo – Co se nechvěje, není pevné.

Obávám se, že vzdělání poskytované právníkům opomíjí těmto vtloukat do jejich hlav představu o chování živých systémů, jakož i systémů vzniklých lidskýma rukama. Tito pak opouštějí školní škamny, domnívajíce se, že lidské životy a zejména lidské jednání jsou definovatelné a modelovatelné jako soustava algoritmů vymezených natvrdo. Tomu pak odpovídají soustavy zákonů právníky na hromady kupených. Protože je takový model životu nepodobný, vzniká při aplikaci zákonů v posuzování chování lidí jeden konflikt za druhým. Právničtí zoufalci reagují na tuto skutečnost dodatečným vsouváním flexibilního prvku do právnického rozhodování tím, že jednorázová definitivní rozhodování nadstavují jejich několikastupňovou pyramidou, v naději, že se tím zvýší možnost korigovat zjevné nedostatky jejich základního modelu.

V politice panuje situace velmi podobná. Protože však existuje poněkud jiná tradice, reaguje politika v rozhodováních svých představitelů na špatné padnutí výchozího modelu představ o lidském chování jinak. Na politicích se ponechává, aby o záležitostech státu rozhodovali na základě jejich vlastních subjektivních představ. Materie uhýbající v plynutí času je tak zpracovávána nástroji jenom přibližně vhodnými. Zejména pak těmto nástrojům uniká, že chování lidí, občanů, není chováním souboru nezávislých jedinců, ale propletencem nejrůznějších, často protichůdných zájmů, kterým bývá společné především sobectví a neschopnost kritického posouzení vlastní role ve společnosti. Jak dokládá společenská zkušenost, není zákonodárství schopné postihnout a identifikovat, vyšetřit a zejména ošetřit chování jedinců s vrozeně kriminálními choutkami, jimž je otevírán prostor ve chvílích velkých společenských převratů. Společenskému právnímu řádu se vymykají a unikají mu kriminální spekulanti na Bahamy a Seychely, jakož i do azylů poslaneckých a jiných imunit. Justice se tváří zásadově – a spekulanti jednají pružně. Bezradnost zákonodárství se omlouvá nutností chovat se demokraticky a lidumilně. Chránit lidská práva těch, kteří na bezpráví vůči společnosti založili své živobytí. Zdá se, jako bychom svou snahu udržet lidskou společnost v mantinelech řádu uchopili za nesprávný konec. Nebo nesprávný začátek. Jako bychom potřebovali vsunout do našich představ o řádu společenského chování jistý flexibilní prvek. Možná bychom se měli poučit ze zkušeností katolické církve – ve které je takovým prvkem institut zpovědi, zbavující věřícího hříchů předtím spáchaných. Institut, který sice předpokládá princip účinné lítosti, pružně však realisticky očekává, že věřící bude hřešit dál, od jedné zpovědi ke druhé. Počítá s tím. Zpověď tak funguje jako pramen očistné vody, udržující v chodu pomyslnou rovnováhu stavu hřešící lidské duše.    

 

 

Hledat neznamená nacházet

 

Tohle konstatování může čtenáři připadat jako triviální. Kdo z nás někdy nehledal marně, hledané nenacházeje? Hledání nemusí být tedy doprovázeno či následováno nalezením hledaného. Je ovšem na místě podotknout, že to platí i obráceně – byť ne ve statisticky symetrickém formátu; jsou chvíle, kdy nalezneme i to, co jsme vlastně nehledali. Něco, při kontaktu našeho zraku s čím se rozpomeneme, že náhodou zahlédnuté jsme kdysi ztratili, pak možná hledali, toto se však neshledalo s úspěchem. Tato situace se však v našem životě vyskytuje spíše zřídka až velice zřídka. 

Specifickým způsobem hledání je výzkum. Jde o hledání zákonitostí, jimiž se řídí svět; obvykle pak jeho specificky vymezená výseč. Toto hledání je hledáním abstraktního; vyznačuje se tím, že místo toho, abychom prohledávali celý svět nebo jeho vymezenou část, prohledáváme jenom jistý vzorek tohoto světa. Takový vzorek je předem vybírán podle zákonitostí, které se označují termínem zásady dobrého výzkumu. Významnou součástí těchto zásad jsou požadavky reprezentativnosti vzorku, tzv. výběru, vůči celku, z něhož je vybíráno. Reprezentativnosti vzorku se dosahuje postupem, kterému se říká znáhodnění čili randomizace. Jeho respektování znamená, že každý prvek celku má mít stejnou možnost být do vzorku zařazen.

Důsledné naplnění požadavku randomizace nebývá možné. Ono je totiž snazší filozoficky jisté požadavky moudře stanovit než zajistit jejich realizaci v praxi. V tomto případě v praxi výzkumného hledání.

Vědomí, že být zcela důsledným při naplňování požadavku náhodného výběru vlastně nelze, podporuje ve vědomí hledajícího badatele a hlavně v praxi jeho hledání jistou lehkomyslnost. Nelze-li být úplně dokonalý, nezáleží vlastně tak moc na tom, jak dalece se bude realita mého hledání od onoho ideálu odchylovat. A tak se v badatelské praxi moc nehledí. Požadavek randomizace se neuplatňuje ani v těch ohledech, ve kterých by jejich respektování docela dobře možné bylo.

Princip náhodného zařazování prvků do vzorku, princip náhodného vybírání, bývá nahrazován postupem, kdy se kontroluje, aby do vzorku nepronikly prvky (probandi, objekty) mající v jistém ohledu extrémní vlastnosti. Příliš velké nebo příliš malé, nadměrně těžké nebo nadměrně lehké, příliš staré nebo příliš mladé, kyselé nebo hořké, cizorodé nebo sociálně marginální. Takový postup označujeme jako vybírání záměrné. Dá se i matematicky dokázat, že takové počínání není vlastně nerozumné – v jistém specifickém ohledu. Problém je však právě v oné specifičnosti. Zacílenost záměrného výběru není univerzální. Kontroluje případné zahrnutí prvků s jistými vlastnostmi do vzorku – avšak jenom jich. Vůbec nekontroluje ty vlastnosti, na které se systematický výběr nevztahuje a na které se při tvorbě vzorku nemyslí. A takových vlastností může přicházet v úvahu nepočítaně.

Svědomí badatele bývá uklidněno tím, že on přece kontroloval, hlídal, aby se do stáda oveček v jeho výběru nedostal nežádoucí vlk. Nemusí mu však přitom docházet, že hlídání vlků, které obstarává ovčácký pes, je zcela bezmocné vůči riziku nákazy ovcí třeba antraxem. Nebo některým jiným bakteriálním onemocněním. Co říkám, je samozřejmě jenom metafora – modeluje však podstatu věci, o níž uvažujeme.

Postup sestavování výzkumného vzorku, při kterém se opravdu užívá randomizace, hlídá všechny v úvahu přicházející zdroje chyb. Zdroje bias, možných vychýlení. Proniknutí jednostranností, nežádoucích extrémů do sestavovaného vzorku.

Kontrola znáhodňováním není samozřejmě všemocná. I tohle kontrolní síto může být děravé – více či méně. Jeho případná proděravělost však může být zase jenom náhodná – a dá se jí čelit rozšiřováním velikosti vzorku, s tím, že účinnost kontroly je statisticky vypočitatelná. A kde může počítat, není badatel hříčkou v ruce osudu.

 

 

Země mlékem a strdím oplývající

 

Právě takhle se musí jevit Česko při jeho návštěvě čínským turistou. Je to docela aktuální, protože Číňané bohatnou a bohatým i na turistické cestování zbývá. A české orgány i organizace je velkoryse k nám zvou, v naději na další zdroj maštění nikdy nepřemastitelných kapes.

Při svém toulání po českých hradech a zámcích, krásách krajinných, galeriích realistických i špatně srozumitelných, při návštěvách českých hospůdek, restaurací i jiných hodokvasných prostor sotva může čínskému návštěvníku uniknout, že se mu při každém jeho přemisťování pod nohama pletou šňůry, na jejichž jednom konci je uvázán nějaký Čech a na konci druhém objekt podstatně zajímavější, totiž pes. Pséko, čokl, vořech, punťa, hafan – prostě čtyřnohý tvor šťastně poštěkávající, občas vrčící a olizující se v představě kostiček od oběda. A vůbec netušící, že onen šikmooký člověk menší postavy si ho neprohlíží se zájmem proto, aby se obdivoval jeho psím krásám. Že naši čínští bližní psy milují z toho vůbec nejpřirozenějšího důvodu – že je s láskou jedí. Podobně jako u nás v českém prostředí existují psi různých stupňů ozdobnosti, psi hlídací, psi detekující drogy, čmuchající turisty ve sněhu zasypané a nešťastníky při zemětřesení sutí zavalené – je v prostředí čínském rozeznáván jako druh jihočínský pes jedlý.

Číňan, který při své české turistice potkává svou oblíbenou potravu volně nebo víceméně volně pobíhající, musí si připadat jako si připadali vrstevníci praotce Čecha po příchodu z východu. Že se ocitli v zemi mlékem a strdím oplývající, zvěří bohaté a v řekách zarybněné. Protože pro Číňana jsou psi jistým druhem mléka a strdí (jen tak mimochodem, jako útlému žáčkovi mi nikdy nebylo jasné, co to ono strdí ve vlastivědě hojně citované vlastně je. Tenkrát jsem nějak neměl odvahu se pana řídícího ptát, asi abych ho případně neuváděl do rozpaků. Teprve ve věku dospělosti jsem se pak dověděl, že strdí je záležitost docela obyčejná, totiž staročeský med, se kterým jsem byl jako žák obecné školy v důvěrném styku, protože pan řídící naší venkovské jednotřídky měl v zahradě celou stovku včelích úlů a v čase medobraní mi bylo při vytáčení medu začasté pomáhati).

Protože Číňanů je na téhle planetě sto až sto padesátkrát víc než nás Čechů, dá se čekat, že jednou skončíme počínštěni. Zatímco nám při onom počínšťování bude zabírat většinu času učení se tajuplnému a namáhavému čínskému písmu, budou se naši čínští bližní věnovat chytání českých psů a jejich kuchyňské úpravě. Možná se česko-čínská civilizační interakce vyvine tak, že budeme my, Češi, soustavně využíváni jako chovatelé a pěstitelé psů, jimiž budou zásobovány čínské restaurace, jídelny i domácnosti. Někdejší domácí mazlíčci českých pánů a paniček budou vylepšovat proteinové hospodářství lepších čínských vrstev. Bude to obapolně prospěšné – čínské děti jsou na rozdíl od našich ukázněné, ve školách ctižádostivé (jak přesvědčivě ukazují srovnávací studie zejména z amerických univerzit) a bude tedy jenom otázkou času, kdy převezmou vedoucí úlohy ve zkorumpovaném českém prostředí. Možná se konečně dočkáme toho, že pod čínským vedením bude zaveden pořádek i do řízení českého státu, které čeští politikové a české vlády nikdy předtím do pořádku uvést nedokázali.

Jisté drobné a nepochybně překonatelné potíže lze očekávat při zajišťování účasti čínského elementu na českých dějinách. Praotec Čech, stejně jako kníže Václav budou mít ve vyobrazeních pro učebnice vlastivědy pro Číňany českého původu nažloutlé obličeje a šikmé oči. Kde to nepůjde, svedeme to na příměs germánské krve. Interakci české a čínské kultury bude prokazovat příbuznost Velké čínské zdi s hladovou zdí císaře Karla IV., Otce naší čínské vlasti, jím vybudovanou na Petříně. A především společná záliba v konzumaci českého ratlíka pečeného na česneku, chrta v nudlové polévce, hrubosrstého teriéra s pekingskou rýží a kantonským zelím, případně čínského pinče v rosolu z českého pašíka.

 

 

Zprávy 43

 

Politici nemají přátele – ale jenom vzájemně nevražící a ve společných pletichách se podporující kumpány. Politiky sdružuje absence schopnosti stydět se.

 

Politika je mistrovství světa v předstírání. Případně místní přebor v tomtéž.

 

Česká populace prožívá boom v soutěžení všeho druhu. Taky v blbosti – stačí otevřít si televizi. I naši rodinu to postihlo. Jedna z mých vnuček vyhrála předmaturitní soutěž o nejotrhanější studentku třídy. Druhá, shodou okolností její mladší sestra, získala ocenění za vzorné chování ve školní jídelně, zejména za pohotové, rychlé a naprosté dojídání naložených talířů.

Δ

Války, neštěstí a všechnu světa bídu

napáchali politici v službách lidu

Δ

Kde se špína se lží stýká

má kořeny politika

 Δ

Tam, kde  zaniká tvář lidská

vzniká strana politická

Δ

Politici nezávislí

vodorovní ani svislí:

Bez slibů nedají ránu

nezávisle na programu

Závisí však, achich, ach

na platech a dietách

Δ

Politikem být je snadné a leckdo by jím byl rád

jenomže každý neumí se dost hbitě vymlouvat

Δ

Jen málokdo se v politické vědě

prokouše k celé abecedě

Δ

Do prádla

Svlékl se ministr kultury

do půli

těla

neb ho paní ministrová do prádla vzít chtěla

Δ

Zvýšená hustota drzosti

Nakupila se nám v Česku spousta drzosti

mimořádné politické jakosti

Δ

Sil jsem

Sil jsem proso na souvrati

než mě rozkulačili

bolševik teď hubou mlátí

že jsme koukol tajili

Δ

Učitelé demokracie

Ve volbách nám komunisti vyvlastnili plentu

a teď jejich dědicové žvaní v parlamentu

Δ

Zákonodárství po česku

Zákonů a paragrafů jak když slámy nastele

jenže je to samé smetí z právnického plevele

Δ

Líheň komunismu

Skoro sto let u nás v politice platí:

Živná půda komunismu? Nenažraní demokrati!

Δ

Zdroj moci

Přejdi už, člověče, od líce k rubu

Lid – to je šnuptychl, kterým si politik utírá hubu!

Δ

Za oponou

Revoluce přilétají jako tažní ptáci

co se jednou nahrabalo, nerado se vrací

Δ

Podmět zamlčen

Včera i dneska pořád stejně platí:

Kdo dostal – má dáti

Δ

Konflikt

Vyčítala mu – z vypočítavosti že si ji vzal

Bránil se. Prý není možné, aby tak chybně počítal

Δ

Šlapal si po štěstí

Po špatných cestách chodil. Šlapal si po štěstí

V pravý čas neuměl dáreček přinésti

Δ

Shůry nedáno

Dole si hledal to, co nebylo mu dáno shůry

Hledané nalezl. Přece jen dosáhl profesury

Δ

Kdo jinému jámu kopá

Jinému jámu kopal, chystaje odplatu

A sám ke škodě přišel. Zlomil lopatu

Δ

Když se ucho utrhne

V době, kdy ucho utrhlo se, džbánu, s nímž chodil pro vodu

on už dva jiné džbány měl. Pro strejčka Příhodu.

Δ

Zvyk

Zvyk je železná košile, jak moudrost lidská praví

Jenomže ono i železo za čas přerezaví

Δ

Učit se z chyb

Že chybami se člověk učí – přizná každý rád

Nejeden už tak naučil se chyby zakrývat

Δ

Jak se do lesa volá

Do lesa volal jsi? Ozvěnou odpověď zákony fyziky dát velí

Však co ti odpoví, záleží jen na tazateli

Δ

Tlačila ho bota

Nejednou měli starosti. Kde prý ho bota tlačí?

Řešení našlo se. Nechali boty být a zatlačili radši

Δ

Strašilo mu ve věži

Ve věži strašilo mu, boj každou noc tam zuřil

Lékaři pomohli. Je zdráv. Teď straší mu jen na cimbuří

Δ

Po rukou chodit

Jsi šikovný – po rukou chodíš hbitě

Však nezapomeň, že po nohou i kulhavý předhoní tě

Δ

Samaritán

Léčil bližní velkou silou

dával kapky, pouštěl žilou

Δ

Přesto však

Byl vlastně mladý. Přesto však o něm názor vznik´

že na úklady je starý odborník

Δ

Problémy

S velkým úsilím řešila otázku transformace času

než jiný problém ji zaskočil: problém objemu pasu

Δ

Nedorozumění

Brouka mi do hlavy nasadila. Já takovou věc nemám rád

Chtěl jsem si čistou hlavu zachovat

Δ

Klobouk

Do čela hluboce vtisknutý před chladem hlavu chrání. To však hlavní není

Teprve hluboce smeknutý uchránit může tvé postavení

Δ

K čemu…?

Cizí jazyky se učil. Jeden, dva,… pořád víc

Ani v tom rodném však neměl co říct

Δ

Marně

Marně k bdělosti nabádal a před zlem chtěl je střežit

volaje – Lidé, věřte mi, lidem není co věřit!

Δ

Nejlepší

Byl ze všech nejlepší – a na tom přece on je bez viny

že těmi „všemi“ se rozumí jen on sám jediný

Δ

Co dělá

Co dělá, dělá rád. A s přehledem každému poradí, jak věc se řešit měla

Jen jedenkrát mu vyrazil pot z čela, když říci měl, co vlastně dělá

Δ

Kdo chce psa bít

Hodlal bít psa a nemoh´ najít hůl

Našel však řešení. Žrádla mu dal jen půl.

Δ

Kam vítr, tam plášť

Kam vítr zafoukal, tam šel i on –  což ostatní mu vyčítali

Bránil se. Není do větru. Jde tam, kam plášť jde. Kdyby mu odešel… Copak by jiný plášť mu dali?

Δ

Nežádoucí návštěva

Po dlouhé roky přál si, aby ho navštívila Múza

Konečně přišla. Krásná a mladá. A z jejích nároků obešla ho hrůza

Δ

Jsou otázky

Jsou otázky – a je to bída (byť třeba zodpověděl bys je rád)

na něž se špatně odpovídá. Někdy je lépe hůře naslouchat

Δ

Potměšilý

S vytrvalostí hodnou lepších věcí

úporně zdrsňoval plochy třecí

Δ

Metoda

Ať zkoumáš cokoli – tah ptáků, strukturu molekul či duši ženy

Na sebe nespoléhej. Zkušenost klamná je. Především obrať se na prameny

Δ

Spolupráce

Stěžoval si, že odmítám spolupráci s ním

Je to pravda jenom napůl, pouze polovic

Být s ním mohu, v tom nebrání nic

Jenom pro tu spolupráci žádnou práci u něj nevidím

Δ

Jedno je jisté

Jedno je jisté zcela jistě:

Na hlavě čepici je třeba mít

To abys moh´ na pravém místě

ve vhodnou chvíli pozdravit

Δ

Divící se

Že ku prospěchu lidské společnosti

by tvoje práce měla být?

Což na tom ještě není dosti

že šarmem tvým si může posloužit?

Δ

Kdo chodí od lesa

Od lesa na věc jde nejčastěji hajný

Zpravidla do vsi na pivo – nebo má jiný důvod tajný

Δ

Černý humor

Humor, i ten černý, docela dobře může být

pravdě věrný. A pohled na svět objasnit

Δ

Napravil se

Nejdříve jí měl plnou hlavu –

až sám se toho lek´

Teprve časem došlo na nápravu:

Teď má jí plný žaludek

Δ

Boj s hloupostí

Hlouposti boj jsme vyhlásili

Přitom však vůbec nechtěli

hlupákům podřezávat žíly

Chtěli jsme, aby mlčeli!

Δ

Třídění

Jsou jedni, co se zdráhají

a to, co přijmou, platí

Ti druzí horlivě slibují

a bez placení se ztratí

Δ

Realistická

Ženy jen zřídka potkáváme na lukách

Spíš na ulicích a v městských prolukách

Δ

Zatímco jiný

Na lásku nárok dělá si…

zatímco jiný

při každém počasí

dělá si jenom laskominy

Δ

Stává se

Stává se –

toho, s čím se dnes chlubí

po čase

má plné zuby

Δ

Korelace

Chceš příklad pozitivní korelace?

Tím více sirotků, čím více vdov!

A příklad korelace negativní?

Čím méně velkých činů, tím víc velkých slov!

Δ

Spatřila světlo světa

Nejedna jasná myšlenka, oslňující věta

uprostřed noční temnoty spatřila světlo světa

Δ

Co je a co není

Není to obvyklé – a to je nevýhoda. Proč zbytečně to tajit?

Je to však neobvyklé – a tak se v tom výhoda dá najít

Δ

Právo

Každý by právo měl mít dělat cokoli

pokud jiného důsledky jeho práva nebolí

Δ

Úsporná odměna

Nic nechtěl, nic nedostal – a žádnou nemoh´ vznésti výtku

Všechno, co chtěl, obdržel beze zbytku

Δ

Shluky

Jeden je četnou chválou obklopen

a druhý mnohou hanou sluje

nebývá první přiznat ochoten

že chvála chválu a hana hanu přitahuje

Δ

Jen jednou

Sen jednou přetržený provázkem času znovu nenavážeš

Sen novým usínáním smažeš

Stejně jak v bdění, i ve snu nic nemůže se stát

víckrát než jednou. Nepřivolá se zpátky, co projít smělo jenom jedenkrát

Δ

Rada

Snad nejeden si dodnes myslí

že pílí může dojít úspěchu

Ty na své práci zůstaň nezávislý

zaujmout snaž se vlivných osob smysly

A určitě se dočkáš úspěchu

Δ

Přesto, že

Úspěch měl, třeba malý

přestože hodně mu pomáhali

Tohle ocenil. Napsal: Moje dílo

přes jejich usilovnou pomoc se podařilo

Δ

Staráš se

Staráš se velmi svědomitě

bys v pravou chvíli zůstal žhavý

a přitom nehasil, co nepálí tě

Laskavě shlížíš kolem, problémy nemaje:

Když kapsa zdravá je

svědomí nechuraví

Δ

Variatio delectat

Lidmi byl obklopen a po samotě toužil

Pak zůstal sám a naříkal, ten trest že nezasloužil

Δ

Je třeba říct

Je třeba říct, máme-li býti přesní

Ne každý bdí, kdo nesní

Stejně jak jindy málokdo máloco se doví

od toho, kdo oplývá slovy

Δ

Důvod ke spokojenosti

Sám se sebou byl spokojený a zdálo se mu stále

že nač jen sáhne, udělá dokonale

Nikdy ho nenapadlo, že důvod k tomu tu je:

Co dělá, nikdo kromě něj nesleduje

Δ

Věrni možnostem

O maličkosti se tvrdě přeli

neboť podstatě rozuměli

Zato o věci důležité

rozhodli okamžitě

jak rozhodovat umí

jen ten, kdo věci nerozumí

Snad ani nejsou malicherní

Prostě jsou svým možnostem věrní

Δ

Žil příliš dlouho

Chválí statečnost svého psa

a boje líčí, v nichž po vzoru reků

s vlky se pral. I s medvědy

Moc mu však nevěřili. Ten pes se dožil příliš vysokého věku

Stejně jak u lidí je podezřelý

kdo z každé šarvátky se vždycky vrátí celý

Δ

Strach

Docela obyčejný strach

A přece

v koutě ho odkládáme provinile

jako se otřepává prach

narychlo usazený na botách

anebo končí žert řečený prostořece

Docela obyčejný strach

který přiznáváme

jak špínu, jež se z dlaní vodou smyje

S rozpaky, které nepřikryje

stříbrný přehoz na márách

Vítr se zastaví, když strom se láme

Δ

Krabička cigaret

Pohledný hranolek v barvě čerstvě pokosené stráně

Šikovně vejde se do kapsy i dlaně

Je na něm řada slov a něco čísel, z nichž se informace splétá

Docela v koutě krčí se kratičká skromná věta

Písmeny ze všech nejmenšími licoměrně praví

Kouření škodí zdraví…!

Δ

Večer svědomitého alkoholika

Den končí

Zbývá jen okno zavřít a zhasnout

A předtím vymýt sklenku

(právě se vyprázdnila)

a uložit ji do výklenku

Ne, dvířka nedovírat

aby tam zbyla škvíra

kterou by sklenka zítřek

až na ni světlo padne, probudila…

Δ

Poznali jsme, oč je snazší

Pluh času mnohou vrásku

do tváří kdysi svěžích vyryl

tíhou let krok nám ztěžknul

Však řeč hbitěji plyne. Vždyť poznali jsme, oč je snazší

jazykem lehkým setnout hlavu

než těžkým mečem

Δ

Křížem krážem

Už dávno jsme se nepotkali spolu

na cestách

Spíše se potkáváme nad lahví alkoholu

s rozpaky mumlajíce – Promiňte mi…

Ne, že bychom se nepoznali

Já tebe, ty mne

My jeden druhému se vždycky zdáli

bez pýchy, bez nadšení

Jednou se každý potkat musí – snad

s tím druhým

kterým býval kdysi. Nerad, rád…

to vůbec není důležité

Vždycky se jednou sáhne ke dnu

Když lžíce zazvoní

Potom ji zvednu

jak rybář potrhané sítě

Kdysi byl chlapcem, kdo je mužem

díky či vinou času

Zda zaplatil, či zůstal dlužen

oba se ptáme

A účet neuzavřený

před námi, na stole

Ten my si, vědomi jeho ceny

přes stůl podáváme…

Δ

FINIS