LIBER CATENAUS

LIBER CATENATUS

Píše S. Komenda, část 48, prosinec 2007

První sníh letošní zimy

Byl bílý, mokrý, překvapivý. Takový bývá skoro pokaždé. Překvapivost se ovšem dá měřit objektivně – například porovnáním data příchodu letošního s tím loňským. Letos to bylo o měsíc dřív než loni – a navíc se podařilo příchod sněhu sladit s příchodem svatého Martina. Alespoň něco, když už s sebou Martin zapomněl přinést husu. Alespoň k nám ji nepřinesl – k obědu jsme měli vepřové ocásky se špenátem a bramborovými knedlíky. Dodatečně konstatuji, že šlo o substituci docela přijatelnou – díky zásahu mé ženy do pranostiky i běhu osudu.

První sníh, přestože přichází vlastně rok co rok, je poznamenán znamením novosti. Asi jako první prořezaný zub vnoučete, první zmatená schůzka, první jarní sněženky. Ta novost poměrně rychle vyprchá – přece jenom vědomí každoročnosti sehrává svou roli. První sníh je doprovázen jistou předvídatelností dalších kroků, ať už je jejich hybatelem příroda nebo my lidé. Budování sněhuláků, sáňkování a lyžování těch nejmenších na sídlištních minisvazích a bujaré nárazy plechů o plech na kluzkých křižovatkách.

Na prvním sněhu si každý rok uvědomuji, že natřené pruhy na přechodech, známé zebry, mají jinou přilnavost než plochy, které natření unikly. Mokré a namrzlé zebry jsou k neudržení. Jako by si byly vědomy nepatřičnosti svého pobytu v téhle středoevropské nevlídnosti. Myslím, že statistika mých zimních uklouznutí a pádů vykazuje významnou souvislost právě se zebrami. Když jsem byl mlád, několikrát se mi podařilo spadnout s koně; teď, jako vetchý stařík, padám na zebrách.

První sníh asociací přivádí do mysli člověka představu Mikuláše a vánoc. Představu povinnosti darů – jejich rozdávání i přijímání. Pro mne jako člověka, kterému jsou všechny druhy nákupů protivné, představu nepříliš příjemnou. Ještě nevrlejším mne činí představa, že mi chybí talent jevit radost nad svým vlastním obdarováním (pravděpodobnost, že se dárce trefí do něčeho rozumného ani zdaleka nebývá rovna jedné), což následně i u dárců vyvolává rozčarování až nevrlost nad mým jen málo nadšeným radováním se. Jsem člověk povahy střízlivé; své emoce projevuji uměřeně, rozhodně přitom neplýtvaje velkými slovy ani rozmáchlými gesty.

První sníh mne upozorňuje na nutnost učinit jistá technologická opatření pro snížení rizik chůze v zasněženém, případně zledovatělém terénu. Spočívá v nasazení a upevnění bodce na špici mé hole; tato technologie je mírnou obměnou sněhových řetězů, případně zimního přezutí pneumatik dvoustopých vozidel.

Nepříjemnou stránkou prvního sněhu je každoročně opakované zjištění, že ani na začátku jednadvacátého století neexistují boty vodotěsné a vlhkuvzdorné. Boty všech cenových kategorií prosakují, více či méně. Bez ohledu na protesty mých diabetických prstů, přes léto rozmazlených suchými chodníky.

Lezavá mokrota prvním sněhem přivolaná je prostředí vábící kýchání, rýmu a smrkání, zvýšenou spotřebu kapesníků i aspirinu, jakož i představu, že pro návrat ztraceného zdraví je nezbytné polykat vitamíny. Zároveň je dobou ověřování platnosti staré pravdy, že léčená chřipka trvá týden, zatímco neléčená sedm dní. První sníh se tak stává předzvěstí, že lidské tělo bude testováno co do své schopnosti vzdorovat nepřízni počasí. Romantika se tak kombinuje s chováním romantickým jenom pramálo – utíráním nosu až do jeho rumělkovitého zrudnutí tolik vlastního zadkům paviáních samců.

Panenská neporušenost první sněhové přikrývky je vlastnost vzývaná a připomínaná básníky; co připomínáno nebývá, je pomíjivost a přechodnost do stavu městské pouliční břečky, jednoznačně překážející lidskému provozu a komplikující ho. První sníh se v našich končinách podobá první lásce; zejména tím, že brzy roztává, aby učinila místo sněhům a láskám dalším. Naše zima bývá příliš dlouhá, aby s prvním sněhem vystačila.

Vánoce někdejšíma klukovskýma nejenom očima

To bylo před nějakými šedesáti lety – a dříve. U nás na vsi, tehdy epicentru mého světa, z něhož jsem jenom občas přes den býval vypouštěn. Do školy, do primy gymnázia nebo měšťanky. Koncem listopadu a začátkem prosince už obvykle bílý kůň zaléhal pole a zahrady, a soustřeďoval pohyb domácích lidí na dvůr, do stodoly a kůlny i do stájí. Večerní program byl obohacen o roráty, předvánoční pobožnosti v kapli. Ve stodolách se mlátívalo – obilí, které se nestihlo vymlátit o žních. Byla to práce velice nepříjemná, protože obilí ve stodolách uskladněné bývalo plesnivé a jeho mlácení dráždilo ke kašli. Příjemnější stránkou onoho ročního času bývala představa zabíjačky. Ještě před ní se absolvovalo domlatné, totiž něco jako lepší svačina pro účastníky mlácení, po skončení té nepříjemné dřiny ve stodole.

Půda tou dobou voněla uskladněnými jablky, které bývalo nutno přestěhovat do místnosti, v níž mrzlo jenom mírně. Tím se předvánočně provoněla i světnice a síň. Dodnes ve mně vyvolává představa uskladněných jablek, ze kterých nakonec stejně velká část pomrzla, vzpomínku na vánoční jablečný štrúdl, který u nás býval nazýván štrúdlem taženým; v oněch historických dobách obchody nenabízely ještě žádné listové těsto. Jen tak mimochodem, ctižádostí hospodyněk tehdy bývalo mít těsto co nejtenčí, zároveň však nepotrhané a neděravé. Byl to příklad požadavků protichůdných, navzájem si konkurujících. Vánoce byly jedinou dobou, kdy se takový štrúdl vyráběl. Specifická bývala i jeho náplň, u nás ji tvořil vedle těch jablek mletý mák, jakýmsi tajemným způsobem doplněný švestkovými povidly.

Začátkem prosince se oslavil Mikuláš; jeho společníci, čerti a andělé, se obstarávali z místních zdrojů. My, kluci, jsme je někdy dokázali identifikovat podle bot nebo nohavic kalhot.

K předvánoční době patřívalo využívání ledu na zamrzlém rybníčku uprostřed návsi, pět kroků za kaplí. Na něm se dalo bruslit, hrát neumělý hokej s kusem ledu místo puku a s hokejkami připravenými z větví vhodně zahnutých. Anebo klouzat jenom tak. Od vjezdu do našeho Vorhausu spadal do rybníka několikametrový svah; na něm se odehrávaly demonstrace umění typu sjet a neupadnout. Některý rok býval podzim deštivý – a když pak náhle zamrzlo, nestačila přebytečná voda odtéci. Zamrzl pak nejenom rybník, ale i louky pode vsí, v délce asi kilometru. Na bruslích se dalo sjíždět ode vsi až k lesu.

Dny těsně předvánoční bývaly spojeny s obstaráváním stromků a taky kaprů. Vánoce byly jedinou dobou, kdy se na našem stole ryba objevovala, takže šlo o událost exotickou. K vánocům patřil i zvyk, kdy máma upekla pro každého člena rodiny, včetně odrostlejších dětí, jeho vlastní vánočku. Tu pak každý opatroval jako osobní vlastnictví a o dnech vánočních tvořila součást jeho snídaně. Štrúdl byl ve vlastnictví veřejném; přechováván byl ve světnici, kde bývala teplota silně mrazivá, takže štrúdl obsahoval krystalky ledu. O Štědrém dnu táta ještě před večeří rozkrájel bochník chleba na krajíce, které odnesl do maštale a počínaje koňmi, přes krávy, býčky až po telata každý jeden krajíc dostal. Přesně v duchu veršů Karla Jaromíra Erbena … kravám po výslužce…

Hlavním chodem večeře byl smažený kapr. Žádné revoluční úpravy se u nás zřejmě neosvědčily. K němu bramborový salát – velice skromně upravený, plátky brambor, cibule, pepř, ocet a sůl. Majonéza ani smetana se tenkrát nevedly. Volná bývala nabídka mámina cukroví, užívající hojně rybízovou zavařeninu.

Po večeři všichni mladší hodovníci opouštěli kuchyni, aby se zimně oblékli a vybíhali na náves, kde už se řadil průvod pastýřů. Ten chodíval od horního konce vsi na dolní, za hlaholu a zpěvu, kterým vévodilo troubení na obrovský volský roh. Ten patřil k obecnímu majetku podobně jako buben, a na světlo býval vytahován právě jenom o Štědrém večeru. Vánoční svátky vlastně zahajovala účast na půlnoční, na niž se pěšky chodívalo do Jemnice.

Konfuciova akademie

Olomoucká univerzita otevřela vzdělávací centrum s programem zaměřeným na výuku čínštiny a čínskou kulturu v naší zemi. Vyplývá to z textu pozvánky, kterou mi vnitřní pošta univerzity doručila. Tři měsíce před koncem roku. Manažersky bylo to pozvání zvládnuto znamenitě – jako součást otevření centra byla oznámena ochutnávka čínských specialit. Bohužel už nikam nejezdím, takže ani do Číny ne. Ale pokud jde o čínské kulinární speciality, měl jsem možnost před nedávnem vyslechnout antropologický referát kolegy z Baťovy univerzity, dnes čerstvého děkana jedné z jejích fakult, který navazoval pracovní styky s jistou čínskou obuvnickou institucí a dokonce univerzitou – a při té příležitosti se seznámil s některými poznatky o čínské kuchyni. Bylo to velmi zajímavé – a jako základní ponaučení jsem si z referátu do mého hanáckého života odnesl informaci, že čínské kulinářství je ve výběru ingrediencí pro jídelní lístek velice velkorysé. Možná i proto je už dnes Číňanů bezmála půl druhé miliardy. České knedlíky takový množstevní efekt nemají.

Podobně jako nejsou Číňané vybíraví, pokud jde o způsob stravování, nejsou Češi vybíraví, pokud jde o zásadovost. Jestli si dobře vzpomínám, není to tak dávno, kdy oudy naší univerzity horlivě protestovaly proti čínské politice v Tibetu. Jenomže z Tibetu toho moc nekouká, takže naše česká horlivost rychle vystydla. A z Číny se klube světová supervelmoc, hlavně ekonomická. V takových případech Češi reagují rychle; řady zájemců o studium čínštiny rostou, protože jeden nikdy neví. Taky ruštinu jsme ve svou dobu pilně studovali. A ještě předtím němčinu. To už je prostě úděl malého národa, který si žádnou velkou zásadovost dovolit nemůže. Ostatně, s tou čínštinou teprve začínáme – zatím jsme ještě až po krk ponořeni do američtiny.

Číňané se zdají být znamenitými manažery. Táhnou na nás několika frontami najednou. Ke svému tažení teď využívají i autobusy městské hromadné dopravy, ve kterém se se mnou přemisťují na lékařskou fakultu. Z Neředína, ve kterém rozložili svůj hlavní stan. Na studentských kolejích. Až poznají, jak to u nás chodí i v akademických obcích, bude se jim snáze zakládat česká pobočka People´s Republic of China. Díky čínské pracovitosti a skromnosti životního stylu se u nás snadno vypracují na vedoucí místa. Doufám, že i v politice; tam by to bylo potřebné jako sůl. Ostatně, naše česká zkušenost s Vietnamci mluví sama za sebe. Před pár lety ještě rákosníci mají dnes českou administrativu i policii obtočené kolem prstů, nemálo vietnamských rodin si platí české au pairs, které se jim starají o děti i domácnosti. Ještě že máme z devatenáctého století rakouskou zkušenost s moravskými služkami ve Vídni. Svůj k svému.

V dějinách vždycky platilo, že národy s větší biologickou silou válcovaly své méně vitální sousedy. Na tohle se nevztahují žádné zákony odhlasované v parlamentních žvanírnách. Biologické zákony se prosazují a aplikují jinak – ve výkonech fyzických a intelektuálních, ve schopnosti utrhnout si od huby dnes, aby se mohlo investovat zítra. V tom je slabina nejen česká, ale taky americká a evropská. Dokazují to svými výkony už čínští a další jihovýchodoasijští školáci třeba právě v té Americe. Evropa už jednu takovou zkušenost udělala – stačí přečíst si dějiny na stránkách, kde se pojednává o zániku římské říše.

Možná se neměl Marco Polo zabývat tolik přírodním hedvábím a borcem morušovým; měl si raději při svém čínském pobytu dělat pilně poznámky o čínském způsobu života, které by pak do Evropy přenesl. Samozřejmě s vynecháním podrobností o životě horních deseti tisíc. O Číně lze prohlásit, že jí komunismus, námi dnes proklínaný, jako velmoci pomohl. Demokratický zmatek by ji byl zahubil – o tom jsem přesvědčen, jakkoli se to americkému prezidentovi líbit nebude. Samozřejmě že ideologické excesy nadělaly spoustu škod a přinesly mnohá utrpení – jako kdekoli jinde. Kázeň, třeba totalitně vynucená, je v jistém stádiu vývoje společnosti účinná. Třeba to naši čínští bližní jednou naučí i nás.

Kdy nové začíná být staré

Jakkoli čas teče spojitě (připomínky moderních pánů fyziků neberu v úvahu), naše lidské mysli jsou nakloněny vnímat jej spíše diskretizovaně; mluvíme o generacích, jako by se dalo něco takového z časové osy reálně vydělit; jednotlivým časovým obdobím přiřazujeme predikáty politických režimů, často úplně pitomých, dávajíce tím najevo, že čas se na nějakou dobu zastavil – jenom proto, že nějaký dočasně uctívaný potentát neumřel včas. V dějepisu a občanských výchovách tak pleteme hlavičky školním dítkám tvrzeními o obdobích lidové demokracie, socialismu a komunismu, o normalizaci či demokracii. Jenomže taková období jsou fikcí v tom smyslu, že ani během nich se čas nezastavil, tráva rostla i uvadala nezávisle na zasedáních ústředních výborů, děti byly počínány i rozeny, lidé dorůstali i stárnuli. Jediné jakž takž stálé jsou sezóny čtyř ročních období – jara, léta, podzimu, zimy. Sezóny lidmi vymezované jsou sezónami umělými.

Bohumil Hrabal použil ve svých textech výrazu odstřihnout se od… Třeba od starého Rakouska. Ten výraz se mi líbí, je to výtečná metafora. Myslím, že odvozená od představy pupeční šňůry, kterou je vyživováno embryo z krevního oběhu matky. Jenomže by se nemělo zapomínat, že krátce poté, co byla pupeční šňůra přestřihnuta, je dítko přikládáno k mateřskému prsu, aby bylo tělem matky dále vyživováno. Jenom trochu jinou cestou, jiným způsobem.

Odstřihování se od minulosti nikdy nemůže být úplné. Ani od toho Rakouska jsme se úplně neoddělili. Ty nitky nás kdysi poutající ve svých reziduích přežily desetiletí – dosvědčuje to i docela živý zájem Rakouska resuscitovat někdejší historicky podmíněný pojem Donauraum. V příhraničí, nejenom tom rakousko-moravském, prosakuje něco z životního stylu přes státní mezníky, ať už v podobě katolických poutí do Mariazell nebo tahanic o provoz Temelína.

Někdy stačí jenom se kolem sebe porozhlédnout. Nikdy jsem nepatřil ke kantorům, kteří sotva se rozkoukají, už plánují zakoupení nového nábytku, který by lépe reprezentoval jejich osobnost a osobitost. Nikdy jsem nebyl zastáncem názoru, že větší stůl a měkčeji čalouněné židle garantují vyšší intelektuální výkony. Mou názorovou oporou byly v tomto ohledu zákony profesora Parkinsona, podle něhož tyhle starosti jsou symptomem intelektuálního sestupu instituce i jejího osazenstva.

Můj pracovní stůl pamatuje časy rakousko-uherského mocnářství. Časy ministerstva kultu a vyučování. Lékařská fakulta, její teoretické ústavy, zdědily totiž budovu i mobiliář po německé olomoucké reálce, která jim byla přidělena při obnovování staré olomoucké univerzity. V roce 1946 otevírané pod názvem Univerzita Palackého.

Když se teoretické ústavy stěhovaly na přelomu padesátých a šedesátých let z této budovy vedle někdejší, hned na začátku nacistické okupace olomouckými Němci vypálené židovské synagogy, do nové budovy na okraji Tabulového vrchu, nábytek se stěhoval taky. S ním i můj pracovní stůl.

Na existenci nějakých paranormálních sil nevěřím. To mi však nebrání věřit na existenci jistého genia loci; starý stůl působí na jeho uživatele tím, že probouzí v něm pocit spojitosti mezi přítomností a časem minulým. Pocit těžko definovatelný – rozpoznatelný podle toho, že se jeho uživateli u něho dobře pracuje. Že ho takový stůl neuspává – ale naopak. Že bílý papír na desku stolu položený neodrazuje svou nedotčeností – že mu dodává odvahu nechat tužku po jeho ploše se řádky rozběhnout. Starý stůl je subjekt internacionální. Za Rakouska-Uherska se na něm a nad ním němčilo, stejně jako za první republiky; po válce byl čechizován. Umístěn na půdu univerzity byl vystaven částečné internacionalizaci – jeho deska hostila texty ruské, anglické, francouzské, ale i zase německé. Dnes i můj stůl patří do EU; na tuto úlohu je připraven – jak se odvažuji doufat.

Jmenoval se Josef

Zemřel soused, se kterým jsem se znal téměř čtyřicet let – z mých pobytů na chalupě. Podle parte byl o dvanáct roků starší než já, dožil se zasloužilého věku osmdesáti čtyř let. Soused k pohledání, dokud mu zdraví sloužilo, mistr devatera řemesel, jimiž čelil výzvám života, od kolářství přes truhlařinu až po práce zámečnické. Chlap se základním vzděláním, nikdy se nenechal životem předběhnou a zaskočit, vždycky se mu stavěl čelem. O práci jeho hlavy a rukou byl vždycky zájem, bez ohledu na politické režimy. Dobrý řemeslník je přímočaře užitečnější než nějaký vysoký úředník.

Přestože jsme se znali čtyřicet let, vykali jsme si. Na pivo jsme spolu nechodili, ona totiž hospoda v naší vsi není. Ještě před pár lety, když na místním hřišti probíhal fotbalový zápas v okresním přeboru, nám občas v neděli přinesl několik pečených makrel, jejichž konzumace bývala s místním fotbalem spojena. Teprve na tom parte jsem se dověděl, že se jmenoval prvním jménem Josef.

Taky na naší chalupě se podepsaly jeho ruce i rady. Já byl řemeslnicky naprosto naivní, takže to druhé bylo důležité. Lecčemu jsem se od něho naučil – jakkoli k žádnému výučnímu listu jsem se nepropracoval. Hobloval mi prkna na strop, spolu jsme pokládali v kuchyni podlahu. Zasazoval mi okna do zadního štítu chalupy, když jsme se rozhodli, že potřebujeme víc světla. Měli jsme nepsanou dohodu, že se u nás zastaví na pár třešní, hrst angreštu a rybízu. A na kus řeči a kousek buchty, obvykle s mou ženou.

Soused byl vášnivý houbař – který svému hobby rozumí. V jedlost a nezávadnost hub jím sesbíraných jsme věřili bez diskusí. Znal v blízkých lesích kdejaké místo, za ta dlouhá léta zkušeností. S košíkem praváků, suchohřibů, modráků i bedel nebo václavek začátkem podzimu obcházel i jiné sousedy; těšilo ho rozdávat malé dárky a dělat radost.

Až do pozdního věku včelařil. Dokonce získal pro svého koníčka i mnohem mladšího souseda, od kterého si bere med pro naše vnoučata má žena. Já mám totiž med lékařsky zakázán. Byl prototypem člověka, jehož užitečnost je všeobecně respektována.

Stárnutí je proces neúprosný. Za to, že nás nechává zestárnout, vybírá si čas svou daň. Tou jeho daní bylo několik cévních mozkových příhod, mozkových mrtvic. Některá odplavila od břehu jeho života kus schopnosti mluvit, jiná kus schopnosti pohybovat se. Vyrovnával se s tím jako chlap, do lesa potají dále unikal a houby nosil. Mezi svými a sousedy, kteří ho znali jako my, se vždycky dokázal dorozumět. Život stárnoucího člověka na vsi, obklopeného zájmem a péčí svých nejbližších, se zdá být smysluplnější než život stárnoucího jedince v anonymním prostředí města.

Sousedův dospělý život se začínal odvíjet už v době první republiky a protektorátu, v prostředí česko-německého promíšení. Za nacistické okupace denně překračoval hranici mezi Říší a Protektorátem Čechy a Morava, na cestě za prací. Šternberk byl městem, které i v době československé republiky mělo patnáct Němců na jednoho Čecha. Svou dílnu v Hlásnici zabral soused hned po válce; mezinárodní politika může rozdělit lidi, nemůže však zbavit smyslu práci, která je na nějaké politice nezávislá. Vytvořil tak vlastně jakýsi ostrůvek hanáctví v prostředí poválečných novousedlíků; ti totiž přišli převážně z Moravského Slovácka. Hanácké srstky (angrešt) se bez problému dorozuměly se slováckými chl´páčky. A nejenom ty srstky.

V době, kdy mne bohyně Náhoda obdařila mou vlastní mozkovou mrtvicí, měl soused její první ataky už za sebou; přišel mne navštívit, když mě žena poprvé přivezla z nemocnice nadýchat se letního sudetského vzduchu. Dokonce dárek přinesl, což se mezi venkovskými chlapy moc nedělá. Zdálo se mi pak, že stejně postiženi, měli jsme k sobě jaksi blíž – i když pořád ještě chlapsky ostýchavě. Přestože teprve z parte jsem se dověděl jeho křestní jméno – Josef.

Senectus morbus insanabilis est

Stáří je nevyléčitelná nemoc, říká latinské přísloví. S tím nenadělá nic žádný lékařský optimismus – na stáří jsou všichni doktoři krátcí. Stáří se dá v nejlepším případě na jeho cestě ke konci života trochu pozdržet. Co se tím získá – mívá hodnotu často dost problematickou. Stáří a nemoc nejsou sice synonyma, chodívají však ruku v ruce. V tomto ohledu statistiky nelžou, jenom připouštějí něco málo výjimek.

Bývaly doby, kdy býval suchý krajíc stáří omaštěn názorem, že stárnoucího jedince doprovází zmoudření. Že starý člověk je moudrý, čehož příčinou jsou nahromaděné životní zkušenosti. Bývali uznáváni stařešinové a vědmy. Jejich názory na rozličné problémy života bývaly ceněny jako rady.

Tohle pominulo. Hlavním důvodem pominutí je zřejmě skutečnost, že náplň času, na jehož niti je život navěšen, se obměňuje rychleji než tomu bývalo dříve. V důsledku toho zkušenosti zastarávají a jejich hodnota i cena expirují tak rychle, že problémy, jejichž řešením získával člověk dnes starý kdysi své zkušenosti, už nejsou problémy jeho dětí či vnoučat. Už nejsou zajímavé, jejich význam čas s sebou odnesl.

Co zbylo, co přetrvalo, je vazba stáří s výskytem nemocí. Před pár desítkami let bývala na plakáty vpisována hesla o mládí, kterému patří svět a které proto musí vpřed – s tím, že starým patří jejich místa, aby dnes, kdy socialismus s jeho pochybným optimismem pominul, starší jedinci s obavami očekávali, že je doba z aktivního života vyloučí, s tichým odůvodněním, že nestačí tempu. Nejenom tempu mechanického pohybu – zejména tempu osvojování si nových dovedností a znalostí, které aktuální doba považuje za nezbytné. Třeba dovednosti spojené s využíváním výpočetní techniky.

Charakteristickým rysem dnešní doby je stále se zvyšující rychlost změn parametrů sociálního prostředí. Stabilita poměrů je považována za staromilství, o které není co stát. Inovace je heslem, kterému se nadbíhá v podstatě bez ohledu na to, jaké hodnoty se tím dají získat. Dokonce inovace ministrů. Při jejich obměně nikdo neočekává, že s novou figurou bude dosaženo lepších výsledků než s figurou starou. To vůbec ne. Inovace je záležitost samoúčelná, změna pro změnu, pohyb pro pohyb. Vlk veřejného mínění je vyhládlý; premiér ho musí nasytit dřív než vlka napadne, že by i jeho, premiérovo maso, mělo být předhozeno davům. Bližší košile než kabát, raději obětovat ministerského pěšáka než riskovat ztrátu premiérské věže.

Ve volebních sezónách se střídají ve vedení státu politické partaje s pravidelností téměř neúprosnou. Voliči se mstí za zklamání, kterého se jim v období minulého vládnutí dostalo. Svou praktickou bezmocnost naplňuje část z nich lhostejností, odmítáním účasti na volbách, které považuje za zbytečné, protože neschopné cokoli opravdu vyřešit; další část pak tím, že volí stranu, která minule propadla. Dál než k minulému volebnímu období paměť voličstva nesahá.

Stárnoucímu mozku zrychlující se tempo změn, nesoucí mnohé rysy chaosu, příliš nevyhovuje. Nestačí na ně adekvátně reagovat – konec konců je vůbec otázka, je-li nějaká adekvátní reakce možná. Množina seniorů je permanentně masírována informací, že samotná jejich existence představuje pro lidskou společnost existenční hrozbu. Že se neobměňují dost rychle; že dost intenzivně nemřou. Že se na jejich existenci vynakládá příliš mnoho. A to všechno hladce a bez zadrhnutí plyne z úst politiků, jejichž platy se zvyšují na úrovni několikanásobků příjmů důchodců. Dokonce z úst politiků důchodců, kteří necítí žádnou stařeckou solidaritu.

Stáří a stárnutí jsou nemoci neléčitelné. Řešením problému je vymírání starých; jedna ze dvou spravedlností tohoto světa. Vedle náhody. Bohatí odcházejí nazí stejně jako chudáci. S sebou si na cestu neberou nic, ať by se sebevíc snažili.

Ochrana neexistující dobré pověsti

Součástí dnešní civilizace je – kromě jiných kuriozit – také ochrana dobré pověsti. Jedince, politika, ale také instituce, třeba podniku, firmy nebo politické strany. Tyto subjekty, ať fyzické či právnické, byvše nazvány lháři, podvodníky, defraudanty nebo zloději či škůdci státu – pociťují nutnost chovat se jako subjekt dotčený na své cti, jako subjekt, jehož čest byla uražena. Že bylo poškozeno jeho dobré jméno, kteroužto skutečnost je třeba napravit – a jméno očistit.

Takže se žaluje.

Soudy žaloby ochotně přijímají, právníci, advokáti a jejich kamarily si mnou radostně dlaně v naději na tučný zisk. Jednání se rozjíždí, právníci mudrují nad obsahem slov a jejich případným urážlivým nábojem.

Vychází se z toho, zda mohlo dojít nebo zda došlo k poškození něčího dobrého jména. Smysluplnost takové hypotézy má však své oprávnění jenom tehdy, bylo-li tu něco, co se dalo poškodit. Existovalo-li opravdu nějaké dobré jméno. Vzpomínám si v této souvislosti na jistý krátký dialog v jednom dnes už klasickém českém filmu, kde diskutuje maloměstský lékárník představovaný panem Milošem Kopeckým s dámou, k níž potají dochází. Rozhořčeně si stěžuje, že jeho čest byla poškozena, když mu jistý mladík nafackoval za to, že obtěžoval jeho dívku. Ona dáma (majitelka módního salonu paní Dana Medřická) to vztáhne i na svou osobu, konstatujíc, že i její čest tím byla vlastně dotčena. A tehdy pan lékárník, nedomýšleje důsledky, pronese větu – Ale vždyť ty jsi žádnou čest nikdy neměla, drahoušku!

A o to právě jde.

Jak to, že žádný soud ani soudce nemají dost fištrónu, aby začali svou práci zkoumáním, zdali vůbec nějaký substrát poškození existuje? Nemůže být přece poškozena čest, která není! Která nebyla, co vnímající prostředí pamatuje! Politická čest, čest politického subjektu, ať fyzického či právnického, je přece záležitost daleko křehčí nežli panictví nebo panenství. Což používám pro srovnání, aniž bych chtěl zdůrazňovat, že v případě panictví nebo panenství jde o kvalitu nepostradatelnou. Její ztrátou prostě přechází subjekt (v tomto případě výhradně subjekt fyzický) do jiné kategorie, pouze biologicky mírně odlišné. Na rozdíl od toho politický subjekt už prvním svým pokleskem, který hbitě nenapravil a jeho důsledky nenahradil, o svou čest definitivně přišel. Bez nároku na nějakou rehabilitaci. Zůstanu-li u subjektů právnických, neznám v této zemi politickou stranu se zachovalou ctí. Žaloby pro poškození jejich cti mi proto připadají jako stížnosti lesních vil na nekvalitní terén letních pasek v českých jehličnatých porostech.

Kolik jen českých politických stran dodnes má nebo po sobě zanechalo milionové dluhy? Stran dnes už mimo parlament stojících (a proto v podstatě bez příjmů) anebo stran rozpadlých, zrušených a ministerstvem vnitra už nevedených? Stran, které po sobě zanechaly dluhy (o nichž jejich někdejší vůdcové doufají, že je jednou ve slabé chvíli některá vláda nechá vymazat)? I takové strany si přitom nárokují právo na čest! A samozřejmě politici, kteří za ony dluhy nesou osobní odpovědnost – třeba jen proto, že ony dnes dlužné peníze spotřebovali na své volební kampaně, které za ně ta která partaj zaplatila. Tito politici převlékli kabáty tím způsobem, že se z nich vyvlékli – prohlašujíce dnes o sobě, že oni nic, oni muzikanti, oni jsou dnes nezávislí. A moc by se divili, že přece když si nechali tou kterou partají kampaň zaplatit, nesou (až do splacení dluhu) za tuhle partaj odpovědnost, které se sami nemohou zříci. A kdo je takhle dlužen, není člověk čestný. Takových lidí pobíhá na českém politickém smetišti nepočítaně.

Žaloby a soudy ve věci poškození cti politického subjektu jsou komedie, bohužel bez vtipu a nápadu. Komedie o lidské hlouposti, včetně bezduchosti české justice. Komedie postavená na slovech, která už dávno nic reálného nepojmenovávají.

Zmoudření nebo nemoc?

Už nějakou dobu, a s časem stále naléhavěji pociťuji, že ve shromážděních, která se sešla, aby zprostředkovala vzájemné obohacení jejích členů novým poznáním, se nudím. Určitě ne z nějakého apriorního snobismu – tím jsem, myslím, nikdy netrpěl. Prostě se nedokážu zaujmout. Cítit se zaujatě. Slova řečníků a debatérů mnou procházejí podobna podzimní mlze při procházce podél potoka. A kdybych měl vyjádřit svůj pocit co nejvýstižněji, označil bych ho názvem iluze již dříve slyšeného. Někde, někdy. Svět, ve kterém žiji, jako by někdo po kouscích sešíval z materiálu už jednou prožitého.

Přicházím očekávaje – a odcházím prázdný. Ne že by kolem mne neprolétlo něco slov, napůl nových a jenom trochu povadlých – pod líčidlem a pudrem novosti však prokukuje obsah dávno známý, triviální až trouchnivý.

Pokusil jsem se obrátit směr dalekohledu – a podívat se na sebe jako by z dálky. A s hrůzou zjišťoval, že vidím totéž, co jsem právě naznačil. I já jsem říkal slova, která moje posluchače zjevně nechávala lhostejnými. Ba co hůř – ti lidé kolem mne už vlastně nic neočekávali, žádný obsah, který by obohatil jejich vědění, probudil jejich zájem o věc, o níž jsem promlouval podle programu a v souladu s očekáváním. Mé působení, můj vliv na tyhle lidi, mé známé či dokonce přátele, se podobal působení poměrně dobře ošetřené a udržované egyptské mumie z doby Ramesse Velikého na návštěvníky přírodovědného muzea. Přišli shlédnout, co se patřilo vidět, protože kulturnost lidského jedince si toho žádá, není však nezbytné vpouštět si to do domu, do bytu, do života.

Evidentně si nemáme co říct. A taky si nic neříkáme. Žijíce, konáme jistý, někým někde a někdy dohodnutý rituál. Nejde o jeho obsah – jako nejde o obsah oslavy státního svátku. Ty jsou taky už dávno vyprázdněné, bez dřeně a obsahu, omezují se na vyžehlené prapory, které už dávno nikoho neoslovují, na rovné puky kalhot operetních figurek hradních stráží a vyžehlená saka figurek politických. Taky operetních, jenom navlečených do krysí šedi a havraní černi.

Je-li můj pocit odrazem reálné skutečnosti a ne mojí fantasmagorie, bylo by na místě formulovat hypotézu, podle níž je množství nápadů a myšlenek na svět přiváděných souhrnem všech lidských myslí konečné a na počtu lidských jedinců nezávislé – a opakovanost kdysi už vysloveného je zákonitá. Moje vnímání opotřebovanosti vět, které vyslovuji a kterým naslouchám, pak oprávněnost této hypotézy prověřuje.

Můj život stárnoucího muže stále víc probíhá jako by v už použitém světě. V second-hand světě. Ve světě, jehož chování určuje bývalé, někdejší, už prožité. Ve světě bez ostrých hran a úhlů, kde hlavní zákonitostí je uhlazenost a obroušenost. Ve kterém překvapivost a nápaditost se zapovídají jako projevy neslušného chování. Kde umytý krk má význam nesrovnatelně větší než čisté svědomí a geometricky souměrně uvázaná kravata je legitimací pro vstup do klubu gentlemanů pyšných na svou schopnost nedohlédnout přes plot golfového hřiště.

Nevím, mám-li se ze svého případného objevu radovat nebo naopak truchlit nad jeho skormucujícím obsahem. S tím souvisí – podobně jako terapie souvisí s diagnózou – otázka, zdali bych měl být podroben léčení já nebo by měla být léčena lidská společnost. Matně si vzpomínám, že jsem kdysi v dětství někde ve starém kalendáři viděl obrázek, ve kterém v čertovském mlýně čerti tam zaměstnaní přemílali staré báby na mladé, pohledné holky. Tahle technologie by mohla být modelem revitalizace lidské společnosti. S tím, že by se ono mletí neomezovalo na ženskou klientelu a středem zájmu by nebyla dívčí pohlednost, ale spíše nápaditost, kreativita a vynalézavost lidských jedinců univerzálně. Začít by se mohlo tím, že by se přemletím obnovovala v lidech schopnost takovou nápaditost rozpoznat. U druhých, ale hlavně u sebe. Aby míra zajímavosti lidí nebyla určována barevností kravat.

Hříšní lidé Menšího Města pražského

Zajímavý detektivní seriál připravovaný ve druhé polovině dvacátého století o hříšných lidech města pražského si vysloveně říká o soudobou parafrázi. Třeba takovou, která by se nesoustřeďovala na Jedovou chýši kdesi na pražské periferii, ale na malostranské parlamentní paláce. Hříšnost obojího pražského lidu je nesporná; své hříchy měla pražská galerka, svými vlastními hříchy páchnou skutky vysokých politiků. Zajímavé je, že v příbězích rozplétaných radou Vacátkem a pány inspektory Boušem, Brůžkem a Mrázkem se tu a tam objevuje figura ze světa vysoké politiky. Od takové se spíše dávají ruce pryč – což je ovšem zase tak trochu hřích pánů ze čtyřky.

Jakkoli hříchy lidí z pražské periferie páchnou obyčejněji než napomádované hříchy lidí z lepší společnosti, občas se v obojím smradu najde leccos společného. To, když jde o pokus retušovat mord, ať už příčinu k němu zavdalo cokoliv.

Lidská společnost měla vždycky své hříšníky; a taky ovšem vždycky platilo, že ryba smrdí od hlavy. Lidé a občané nepociťovali žádnou zvláštní potřebu ctít zákony, jestliže bývali běžně svědky nerespektování zákona těmi, kdo zákony navrhovali, pro ně hlasovali a jejich respekt vyžadovali. Nic totiž tolik myslícího občana nenamíchne, jako když z něho někdo dělá vola. Od policajtů beroucích úplatky, přes policejní náčelníky opilé brázdící ulice a silnice až po poslance, ministry a vysoké vládní úředníky, jejichž nestoudné chování musí každého soudného občana urážet. Bohužel, ještě nebyl zaveden žádný zákon proti farizejství – který by postihoval třeba bývalé velice aktivní komunisty komunismus dnes odsuzující. Problém není v tom, že by měl být komunismus chráněn; to jistě ne. Jenomže bývalí komunisté dnes komunismus odsuzující a hrající si na ortodoxní demokraty prokazují demokracii medvědí službu. Jejich věrohodnost nejenom že je nulová – je dokonce kontraproduktivní. Tito lidé demokracii propagující tuto ve skutečnosti špiní.

Jó, malé lotry věšejí…- bývalo okřídlené rčení, naznačující, co je ve světě mocných a bohatých předváděno neustále; kdo má moc a peníze, z pádnosti zákona se snadno vyvlékne. Kolik jen pobývá českých darebáků a zlodějů v bezpečném zahraničí, nedostižitelných a na české soudce dělajících dlouhý nos, protože se dokázali z moci zákona vyplatit. Někdy dokonce evidentním podplacením vysokých policejních úředníků, kteří jim urovnali cestu z dosahu už nastavených želízek.Vstup odcházejících vysokých úředníků, jimž byla svěřena státní tajemství, po odchodu z úřadu do firem, které umějí takovou informaci využít (čti zneužít), je v českém státě běžná praxe. Řeči o morálce a etice jsou směšné a trapné. Co je nejsmutnější, je skutečnost, že jde o výsměch zdravému rozumu. Chování české justice je k nerozeznání podobné počínání té, která rozhoduje v tropické Africe.

Jakkoli se o hříších té části pražského lidu, již jsme kategorizovali jako lid malostranský, běžně a všeobecně ví, náprava neprobíhá. Přesněji řečeno, jednou za uherský rok se nějaký exemplář do očí obzvlášť bijící šetrně z houfu podobných vytáhne a ještě šetrněji před soud postaví. Samozřejmě tak, aby nebyla dotčena jeho občanská práva zloděje z lepších kruhů. A pak se pečlivě dbá, aby se případné vyšetřování, soudní řízení a převedení do vazby neuspěchalo. Zejména se všemožně střeží zdravotní stav souzeného, který se v Česku pravidlem kontaktem s justicí zhoršuje. Čeští lékaři, jejichž objektivnost a věrnost Hippokratově přísaze je proslulá, ochotně a promptně dodají potřebné dokumenty; potřebné pro dobře zaplacené obhájce obviněného; a dokonce za mnohem menší honoráře než dostávají právníci. Což, jen tak mimochodem, výstižně charakterizuje priority nastavené a resprektované v této zemi – právnické a advokátské tlachy se platí několikanásobně výš než lékařské vědění. I v kruzích s pochybnou morálkou. Z toho by měl jistě radost i starý Procházka, totiž císař František Josef I., který držel úředníky (a právníky) jako základ státu. A taky na to jeho monarchie dojela.

Fikce volného času

Vysoké školy se v posledních letech s úsilím čím dál tím úpornějším snaží nalézat témata, která by mohla nabízet veřejnosti jako studijní programy. Tak už bylo vynalezeno ledacos, co by ještě před pár lety bylo považováno za naprostou vymyšlenost. A netajme se s tím – taky za naprostou zbytečnost.

Jedním z takových studijních programů je téma využití volného času. Univerzity se pokoušejí vychovávat odborníky, kteří by lidem radili, co mají dělat ve svém volném čase. Čím se mají zabývat, aby… Aby co?

Vzpomínám na tátu a mámu, kteří od jara do zimy dřeli na polích a v maštalích od nevidím do nevidím. Včetně nedělí, protože dobytek chce žrát i mimo pracovní dny. V zimě odpadlo chození do polí, obvykle sněhem zasypaných. Práce se však i tehdy našlo dost. Jestliže bych měl nějaký volný čas v životním programu svých rodičů najít, napadá mne, že v neděli odpoledne si táta schrupnul. A máma zašívala – protože asi šití na svou početnou rodinu trhanů za opravdovou práci nepovažovala. Možná už proto ne, že se při ní dalo na židli sedět. Kdyby se byli dožili časů, kdy se hledání náplně volného času studuje jako vědecký problém, asi bych jim nedokázal vysvětlit, oč jde. Možná by si dokonce myslili, že mi usilovným koukáním do knih přeskočilo.

Základní vojenská služba obohatila můj slovník o pojem organizované volno. Patřil k řadě vojenských absurdit – má-li někdo volno, měl by mít samozřejmě možnost sám si jeho obsah, jeho náplň organizovat. Jestliže tak činí politruk, sotva může o nějaké volno, o nějaký volný čas jít.

Jako každý odborný termín dneška má i pojem volný čas svůj anglický název – leisure time. Kdyby jej neměl, znělo by to míň odborně.

S mou vojenskou zkušeností s organizovaným volnem jsem poněkud na rozpacích. Jak to přijde – vývoj desítky let postupoval také jako boj (do značné míry odborářský) za zkracování pracovní doby a tedy prodlužování volného času – abychom nyní, když jsme se k jistému objemu volného, tj. nepracovního času dopracovali, začali trpět problémem jak svého volného času využít. Zdá se, jako by si lidé, usilujíce udělat si dobře, upletli na sebe bič. Majíce volný čas, mají i nový problém. Problém v podstatě nerudovský – zatímco on si nevěděl rady s obsahem starého, proleželého slamníku, lidé moderní až postmoderní si nevědí rady, co s volným časem. Zdá se, že vyřešit to dokázali jen někteří z nich – tím, že si našli dodatečnou práci, kterou by vyplnili předtím vybojovaný volný čas.

Existence odborníků na řešení problému rozumného využití volnočasových aktivit, stejně jako zavádění univerzitních studijních programů s touto náplní dokazuje, že naše vysoce vyspělá společnost zastává názor, podle kterého lidé neumějí svéprávně žít. Potřebují poradit i v tom, co by měli dělat, když právě nemají co dělat. Potřebují návody, co nejvíc návodů. Potřebují nechat se vést za ruku, odkudkoli kamkoli. Podobně jako potřebují občané této země co nejvíce zákonů. Tolik zákonů, že se v nich nikdo nevyzná. Džungli zákonů, nařízení a výkladů k nim. Občan takto zavalený se nebude nudit. I to je taky návod k využití volného času.

Nechtěl bych se nijak dotknout hluboké odbornosti a zpochybnit vědecké základy studia problému volného času – pořád se však nemohu zbavit dojmu, že vojenská koncepce organizovaného volna představuje jakýsi prazáklad tohoto oboru. Myslím, že by se mělo budoucí bojování za větší množství volného času intimněji propojit s budoucím bádáním o racionálním využití tohoto. Čím úspěšněji se totiž bude bojovat, tím hlubší bude problém vybojované využít. Neměla by se přehlížet analogie s konceptem volnosti a svobody vůbec. Když si lidé vybojovali svobodu, nevěděli si s ní rady – tak dlouho než jim poradili politici. Dnes už se svobodou žádný problém není – scvrkla se na nechození k volbám.

Metoda cukru a biče

Už téměř dvacet let se mi slovo cukr rýmuje se slovem diabetes. Se slovem cukrovka, úplavice cukrová. Myslím, že nejednomu cizinci usilujícímu zkrotit a osedlat si bujného oře českého jazyka se podobně stalo, že cukrovku považoval za samičku od cukru. Přes své téměř něžné jméno je cukrovka pěkné svinstvo. Více či méně nenápadně hlodá na cévách, tu mozkových a onde očních, zúžuje jejich průsvit a omezuje průchod toho, co jimi má procházet. Totiž krev. Na dolních částech dolních končetin vytváří uzávěry a ohrožuje následnou sepsí. A přejdeme-li od nářku individuálního k pláči epidemiologickému, nesmíme zapomenout na to, že cukrovka se šíří lidskou populací jako úplatkářství a korupce světem politiky. Tendence vývoje naznačuje velice přesvědčivě, že časem do toho spadneme všichni. Do té cukrovky. Do korupce jsme už spadli, v té vězíme až po uši. Především díky tomu, že příklady táhnou, že ryba smrdí od hlavy a že jaký pán, takový krám.

Za posledních sedmdesát let překotně se valících českých dějin se nám do krve dostalo ledacos. Něco nacismu a fašismu, něco socialismu a komunismu, něco tak zvané demokracie. To poslední pod vedením konzervativců i liberálů z dobrých komunistických rodin. No a mimo tu politiku – dostává se nám do krve pořád víc cukru. Do krve nás hyperglykemiků, kterých je mezi cukrovkáři většina.

Jsem z rodu sedláků. Lidí zvyklých jet na vysoké obrátky – vysoký výkon a vysoký příkon. Spousta práce a hodně pohybu, hodně jídla a pití. V souladu se zákonem energetické rovnováhy. Na jedné straně polní i jiné práce, na druhé zabíjačky a posvícení. Obojí vychylující systém z balance. Jak jsem si mohl i na případě svého příbuzenstva ověřit, na malér zadělává změna životního stylu. Já byl do osmnácti let navyklý na vysoký fyzický výkon a tomu odpovídající energetický příkon – a poté, co jsem odešel studovat, se můj výkon a energetický výdej zpomalil, zatímco tělo se i nadále – nezodpovědně – dožadovalo vydatné energie.

Myslím, že tohle je vcelku banální příběh o povstání vysoké hladiny krevního cukru, o vzniku hyperglykémie.

Zdravého člověka je možno definovat jako jedince, který nemá důvod si stěžovat na tělesné, případně duševní potíže. Který si na potíže nestěžuje – není-li to hypochondr, kterému dělá dobře moci si stěžovat. Tělo je zdravé, pokud svého majitele neobtěžuje tu bolestmi, tu zase jinak. Může to být ovšem klamné – jsou nemoci a chorobné stavy, které bolest nedoprovázejí – a bývají to stavy zákeřné. Bolest totiž není jenom otrava a nepříjemnost, které se hledíme co nejrychleji zbavit – bolest je především signál, informace sdělující nám, že něco není v pořádku a že by bylo rozumné hledat příčinu. Můžete mi to věřit, já o tom něco vím. Právě tímto způsobem mi zasáhla taková nebolící nemoc do života. Doživotně a nenapravitelně.

Hladina krevního cukru, glykémie, nebolí. Jenomže, jsouc zvýšená, vyskakující nad normu fyziologicky odhadnutou, škodí. Potenciálně, možně, jestliže dlouhodobě. A tato podmínka bývá splněna.

Jestliže není možno opřít zpětnou vazbu, feedback hladiny glykémie o bolest, musí se na to jinak. Inženýři vyvinuli pro doktory a jejich sestřičky přístroje na měření glykémie, glukometry. Za cenu kapky krve, docela malé její kapičky, kápne tělo božskou. Pokud jde o ten krevní cukr. Tahle informace se stává pro diabetika bičem pohánějícím jeho líné (po hanácku shnilé) tělo, aby s hyperglykémií něco udělalo. Vydalo energii, nedodalo energii. Potlačilo pocit hladu – a protože tohle nejde, prostě se naučilo hlad přehlížet. Metoda cukru a biče. Regulace glykémie, hladiny krevního cukru, je jednou z klasických ukázek systému řízení fyziologické funkce, do kterého byla – poté, co se biologický systém zhroutil – zapojena protéza lidské vůle. Bohužel také občas selhávající.

Jak lyrika zaskočila cynika

Standardní říjnové ráno. S námahou přiměřenou svému zchátralému stavu supím do stoupání, které jen trochu normálnímu jedinci nestojí za řeč. Mně, jak vidíte, za řeč stojí. S věkem člověku stačí k řečnění čím dál míň.

Proti mně sestupují, zřejmě po absolvování nějakého nemocničního vyšetření, dvě dámy. Zdravíme se a dokonce zastavujeme – s tou mladší se už řadu let znám. Dáma středních let, svou starší společnici mi představuje jako svou maminku. Chvíli si povídáme. Dozvídám se, že bydlí v domě na Nové ulici, kde má svou panelovou rezidenci i má nejstarší dcera se dvěma mými vnučkami. Svět je opravdu malý. Má známá upozorňuje svou společnici, že kromě biomatematiky provozuji také poezii a že jsem vydal pár knížek veršů. Ona sama že některé z nich má a zná. A mne zase na oplátku informuje, že její maminka je také přírodní básnířka, která v sobě našla lyrickou strunu a aktivně tvoří.

Projevil jsem zdvořilý zájem, jak bývá v amatérských uměleckých kruzích zvykem. Poezie v téhle české zemi sice už desítky let skomírá, přece jenom však čas od času nějaký oddenek nečekaně od uschlého kmene zeleným lístkem vyraší. Vlastně je to potěšující, že se najdou lidé, kteří najdou zalíbení ve verších, které jinak při životě udržuje jenom bič pětek, kterým práskají učitelky češtiny nad hlavami otrávených školáků a studentů, případně vidina pohodlného živobytí cynických bohemistických profesionálů, pachtících se za svými habilitacemi a profesurami.

Starší dáma, ona básnířka, se mne zeptala, zdali bych si nechtěl poslechnout jednu její báseň. Samozřejmě jsem souhlasil.

Přednesené verše byly silně lyrické, příroda v nich byla přímo zastoupena jablky a nepřímo koláči, vzpomínaly na maminku a zmiňovaly mezilidské vztahy. S podtržením jejich kvality a významu pro smysluplnost života. Být redaktorem příslušného časopisu, klidně bych doporučil jejich otištění.

Svůj názor jsem dal najevo. Čert mého cynismu vystrčil růžky tím, že jsem komentoval výskyt jablek a koláčů jako plodů přírody a kuchyně mně zakázaných, protože jsem diabetik. Prostě, já bych to takhle napsat nedokázal. Takové verše by mi na jazyk má Múza nepřinesla. Pak jsem byl ještě pozván na návštěvu, až budu mít cestu kolem.

Poté jsme se rozešli – a mne napadlo, že mám důvod k zamyšlení. Mou myslí se táhla myšlenka, že ze mne dlouhodobý a vlastně trvalý pobyt v prostředí akademickém a zejména občasný kontakt s politickým prostředím vykoval člověka zásadně nedůvěřivého. Nedůvěra je mé výchozí stanovisko. Abych nějaký názor, nějaké tvrzení přijal, nechávám ho projít procedurou dokazování. Abych na něčem mohl ve svém uvažování dále stavět, musí to něco získat punc falzifikace s pozitivním výsledkem.

Má principiální skepse mi v zásadě nevadí v tom, abych přiznal poezii a literatuře vůbec poznávací schopnost. Cestou metafory. Nápaditá mi připadá věta, že věda je o tom, jaký svět ve skutečnosti je, zatímco poezie usiluje o představu světa, jaký by být mohl. Ta věta je nápaditá vlastně tím, že klade důraz na záležitost vědě i poezii společnou – totiž nápaditost, vynalézavost, invenci, kreativitu. Věda dokazuje, logicky a empiricky. Využívá měření. Poezie naznačuje.

Problém je v tom, že v poezii je snadné předstírat. Tvářit se. Zatímco věda nepotřebuje výklad, poezie se vykládá. Často ji vykládají tací, pro které je poezie pouze pohodlným vysezeným živobytím. Lidé, kteří mají na právo oficiálního výkladu dekret, jehož smysl už dávno expiroval. Poetická tvorba, to je pokus vyjadřovat autorský názor na svět ve verších a metaforických obrazech, bývá zatížena zcela přirozeně jistou dávkou naivity. Jenomže její vymezení je subjektivní – podobně jako míra cynismu. Psaní poezie není jenom popis stavu světa; běžně se požaduje i jistá pěknost.

Nenápadná výroba byrokratů

České školy, včetně těch vysokých, jeví v posledních letech značnou nervozitu. Podobně jako se českým mlékárnám po letech nadbytku a nadprodukce nedostává mléka na výrobu másla a jiných produktů z mléka odvozených, začíná se českým školám nedostávat studentů. Školy se proto o studenty přetahují, dokonce i za úplatu je lanaří. Základní strategickou devizou škol je přitom snaha přežít jako instituce – což bez studentů nelze.

Školská vzdělávací politika se po převratu v roce osmdesát devět slavnostně vzdala všech snah svou produkci plánovat. Za socialismu, kdy se plánovalo všechno, se život jaksi odmítal plánu podřizovat. Usoudilo se proto, že demokracie tohle napraví tím, že nebude plánovat nic. Že to uřídí neviditelná ruka trhu. Jaksi se přehlédlo, že neviditelnou ruku trhu zpoza kulis řídí ruce velmi konkrétní a viditelné, řízené hlavou znamenitě plánující. Dohlédající třeba až na daleké Bahamy a jiné destinace proslulé laskavým klimatem nejenom finančním. Ostatně, i dnešní nedostatek mléka je výsledkem plánování na úrovni EU.

Slavnostně byla deklarována decentralizace vzdělávací politiky a přenesena odpovědnost na zřizovatele škol, případně školy samotné. Ústřední úředníci, ministerští byrokrati a školometi se zbavili podstatné části administrativy kdysi obhospodařované v (marném) úsilí naplánovat, kolik tahle země potřebuje odborníků a jakých – aniž by byla zrušena a na půdu uskladněna jediná úřednická židle. Protože humanita a odbory si žádají, aby zůstávalo naplněno heslo – Ani muže z úřadu, ani haléře ze mzdy! Vzdělávací prostředí se stalo arénou, do níž akreditační komise vpouští stále nové a exotičtější predátory, kteří se rvou o kosti skrze mříže jim vhazované. Subjekty, kteří zatouží být tou kterou školou vzděláváni, si tyto školy mají získávat vypsáním studijních oborů a nastavením studijních podmínek. Pokud si akreditáři představovali, že tohle (tržně automaticky) povede ke zvyšování studijní náročnosti a výsledné gramotnosti absolventů, projevili značnou naivitu a sociálně psychologický romantismus s poměry v českém civilizačním prostředí vůbec nesouvisející. Student se totiž řídí především vzdělávací filozofií dostat se k diplomu pokud možno lacino a s minimální námahou – čemuž školy soutěžící o studenty vycházejí bezostyšně vstříc. Pokles gramotnosti absolventů je samozřejmostí.

Zatímco před sto lety promovalo několik málo procent a maturovalo o něco málo více procent populace příslušných ročníků, zabírá dnes segment vysokoškolsky vzdělávaných jedinců třicet až (perspektivně) padesát procent a segment maturujících středoškoláků už téměř celou populaci (řekněme 80%). Jednoduchá aritmetika z toho vyvodí, že v obou těchto segmentech jsou intelektuálně nejlepší (a abstraktního myšlení schopní) jedinci pořád masivněji promícháváni s jedinci intelektuálně slabšími. Tento fenomén vstupuje do interakce se snahou škol udržet se při životě; výsledkem je vzrůstající tlak na změkčování požadavků. Objektivně a doložitelně.

Jednou z reakcí vysokých škol je zřizování studijních oborů ještě nedávno nevídaných a neslýchaných. Převážné většině z nich jsou společné soft programy. Takové, které předem nikoho neodrazují matematikou či fyzikou nebo jinými disciplínami hard věd. Programy, které duši studentíka už předem vlídně pohladí a žádnou tvrdou dřinou ho neodpuzují. Škola slibuje být hrou až do chvíle převzetí diplomu.

Mnohé z takových studijních programů jsou vlastně kryptobyrokratické. Jejich absolventi, údajně připravovaní pro vstup do státní či regionální správy, mohou dělat cokoliv. Cokoliv stejně dobře jako nic. Po nástupu do úřadů si osvojí techniky, praktiky i algoritmy zacházení se stranou, s klientem a s úřady sesterskými i bratrskými. Samotnou svou existencí vytvářejí tito takyspecialisté tlak, aby byli zaměstnáni. Žádná vláda nestojí o to, aby lidé takzvaně vzdělaní zůstávali bez práce. Ta se pro ně musí vytvořit stůj co stůj. Což je také jeden z důvodů, proč u nás pořád stojíme, přešlapujíce na místě.

Co ještě nemám?

Do českého filmu Vesničko má, středisková byla napsána figura vesnického hospodského doby pozdně normalizační, který – v rámci omezení nastavených reálně socialistickou dobou – už si opatřil všechno, co se opatřit dalo. A protože shánění jako takové je lidskou vlastností navazující na animální stereotyp shánění potravy, začne shánět, co mu ještě ke shánění zbývá – totiž hrob a pomník.

V časech nouze shání člověk potřebné; chleba do huby a střechu nad hlavu. V časech ne už nouze shání člověk věci zbytečné, nebo alespoň zbytné. Ne podle zásady co nezbytně potřebuju, abych mohl existovat?, ale podle zásady a co ještě nemám? A nemusí to být zrovna hrob s pomníkem.

Taky se tomu dá říkat rozežranost. Rozežranost měšťáků všech typů a historických odstínů, od rakouskouherských měšťanostů, přes prvorepublikové mastňáky až po reálně socialistické budovatele venkovských sídel s krby a bazény. A jejich buržoazně demokratické postkomunistické soudobé pokračovatele.

Jedním směrem jak realizovat a obsahem naplňovat filozofii životního stylu a co ještě nemám? je obrat k historii. K životnímu stylu imitujícímu – o pár desítek let později – styl doby anno dazumal. Nebo alespoň některé jeho prvky.

Už jsem si několikrát všiml v domácnostech hříšných lidí města pražského (lidé nehřešící, ctnostní v Praze vůbec nežijí), že si nechávají vyrobit nábytek ze starého, použitého dřeva. Stůl z někdejší hospodské podlahy, obložení z prken, které byly původně korytem kozího chlívku, poličku ze zachovalé dubové rakve, za drahé peníze vykoupené ze hřbitovní márnice. A tak podobně. Novodobí majitelé takových exkluzivních kusů nábytku se jimi chlubí tím víc, čím kurioznější je story jejich původu. A samozřejmě cena, která je nesrovnatelně vyšší než cena nábytku z nových, právě vyschlých prken či fošen. Do hladka ohoblovaných, namořených a lakem natřených.

Na jeden takový stůl si živě vzpomínám.

Byl hrbolatý, starobyle zčernalý (což mělo výhodu, že se nedalo poznat, kdy byl naposledy umyt nebo alespoň utřen). Hrnky s kávou nebo čajem padaly při každém zakopnutí o vyčnívající suk. Talíře nebylo možno plnit ani do poloviny; jinak bylo pobryndání a vybryndání jisté. Připomínalo mi to situaci, kdy jsem likvidoval prkna ve štítu chalupy; prožila (ta štítová prkna) v oné společenské pozici snad sto let. Na slunci, ve větru a dešti, v mrazu a vedrech. Takové prostředí eroduje měkčí části desek a nechá vystoupit části tvrdší a odolnější. Já trouba vybouraná prkna tenkrát rozřezal a ve sporáku spálil. I s tou historickou patinou. Kdybych byl ta prkna s patinou vysypal na Václaváku pod knížecím koněm na hromadu, Pražáci by mi ruce utrhali a já mohl být boháč.

Myslím, že pojem rozežranost pro označení měšťácké historizující choutky je oprávněné. Do budoucnosti nahlédnout je problematické – zeptejte se komunistů, ti nahlíželi desítky let, byli si úplně jisti, že už na to přišli, dokonce vědecky – a vidíte, dnes jim kdekdo spílá nejen do primitivů a blbců. Nahlížet do minulosti je spolehlivější, ta v naší přítomnosti přece jenom nějaké stopy zanechala.

Tahle měšťácká touha po historické patině předmětů, které do svého životního stylu zařadili, nese s sebou jedno nebezpečí. Až se budou archeologové po dalších desítkách a stovkách let přehrabovat v artefaktech nynějšího životního stylu, mohou dojít ke zmatení. Třeba takový sukovatý, neohoblovaný stůl, chemicky doložitelně pokecaný zbytky krmí, která evidentně patřila do jiné doby, se může stát archeologickou záhadou. Desítky doktorských tezí si budou lámat hlavu, jak je to možné. Věda bude zmatena – a lidské poznání obohaceno. Prostě – ono to není jenom tak, pokoušet se jít proti toku času. Byť šlo jenom o neohoblovaný stůl a sukovatou lavici.

Dobře omyvatelné svědomí

Je moderní – v současné době, mnohými označované jako doba postmoderní – hlásat a propagovat tak zvaný zdravý životní styl. Na jeho propagování si dokonce někteří lékaři i jedinci za lékaře se prohlašující, dost často za lékaře celostní medicíny, založili své živnosti. Protože je to záležitost povýtce módní a proto mediálně hlásaná, jsou zásady zdravého životního stylu poměrně všeobecně známé. Divu není i proto, že tyhle zásady hlásaly už naše prababičky. Jako v mnohém jiném, i tady jde začasté o nová pojmenování dávno známých věcí. Jako příklad za mnohé jiné uveďme substituci masa a tuků zeleninou a jinými travinami, pohyb místo ležení, střídmost v pití, nekouření a vyloučení nepřiměřených vášní ze života. Nejenom těch, které vyvolávají kontakty jedinců opačného pohlaví, ale i politická zaujetí či dokonce nepříčetnost.

Posledně zmiňovaná položka vykročila z prostoru fenoménů fyzických do prostoru fenoménů emocionálních. Tím je naznačeno, že součástí úvah o zdravém životním stylu by mělo být i chování v této oblasti. Zdůrazňovanou zásadou je zdrženlivost. Doporučuje se nepřepínat ani síly duševní ani kapacity citové. Člověk zdravě žijící by se měl v životě angažovat střídmě, dokonce i v oblasti pracovní angažovanosti či jak jsme kdysi říkali iniciativy; workoholismus se nedoporučuje. Občan by si měl zachovávat střízlivý vztah k politice všeho druhu, otázku důvěry v politiku a politiky by si v zájmu zachování dobrého zdraví neměl klást. Příklady lidí, kteří brali politiku vážně, v důsledku čehož následně zblbli, jsou početné. V té statistice nejsou zahrnuti jedinci zblblí už v době, kdy do politiky vstupovali.

Jako poslední položku, na kterou by neměla úvaha o zdravém životním stylu zapomenout, jsem si nechal to, co bývá poněkud mlhavě označováno jako svědomí. To, jak známo, způsobuje, že se člověk může trápit. Že může být svým svědomím trápen. Svědomím ztrápený člověk nežije zdravě. Bývá rozhlodáván výčitkami svědomí, což se projevuje mimo jiné i špatným spaním. A špatné spaní není slučitelné se zdravým životním stylem.

V každé situaci, kdy je snaha dosáhnout jakéhosi optima, musí si člověk stanovit v prostoru parametrů, o jejichž optimalitu se pokouší, své priority. Tak je tomu i teď. Dílčí otázka může být například formulována takto – Je důležitější nepít a nepřejídat se nebo mít čisté svědomí? A kdybychom dospěli v tomto ohledu k rozhodnutí – jak takové rozhodnutí realizovat? Obojí řešení je samozřejmě spojeno s nepochybnými oběťmi a odříkáním. Odříkáním si příjemného, požitku a potěšení.

Trochu mi to připomíná židovskou anekdotu.

Rabín a farář cestují ve stejném kupé vlaku. Farář se ptá svého profesního kolegy, zdali někdy – přes církevní zákaz – ochutnal vepřovou slaninu. Rabín zdráhavě přizná, že ano. A na dotaz, zdali mu chutnala, přizná se, že nebyla špatná. Pak farářovi jeho otázku oplatí – a zeptá se, zdali někdy – přes církevní zákaz – obcoval se ženou. Farář stydlivě zakroutí hlavou na znamení svého zachování celibátu. To mne mrzí, komentuje odpověď rabín, mohu vás ujistit, velebnosti, že je to mnohem lepší než vepřová slanina.

Tenhle příběh je ukázkou konfliktu priorit mezi parametrem tělesným (chutí vepřového) a parametrem, který za tělesný tak úplně považován být nemusí (totiž milováním, možná doplněným i emocí, láskou).

Ať už rozhodování subjektu dopadne jakkoliv, je zřejmé, že lidé, jejichž svědomí je dobře trénované vůči stresu výčitek za hříchy jimi spáchané, jsou oproti ostatním ve výhodě. Jedinci se svědomím omyvatelným, podobní husám nebo kachnám na rybníce. Tahle schopnost je mimořádně ocenitelná ve světě politiky – pokud by do něho vstoupil jedinec se svědomím neomyvatelným, utrápil by se. Prostě proto, že mezi politiky se nelze neumazat, neušpinit, nezatížit svědomí. Takový člověk by rozhodně nežil zdravě.

Zprávy 42

Úplně krátké pojednání o původu statečnosti

Utéci nebylo kam…

Úplně krátké pojednání o vývoji literárního stylu

Psal a psal…

Psal…

Psal a škrtal…

Škrtal a škrtal. A škrtal…

Rovnováha

Každý jednou vrátí

co vyhrál i co dostal darem

Bilancí projdou prohry, nálezy i ztráty

v onen čas

kdy plus i minus začnou sečítati

Zbytečně hlavu věší

kdo stále prohrává

Snadněji loučí se, kdo nemá nic

Ti, kteří nastřádali víc

ti, vracejíce, budou to mít těžší

Úskalí sečítání

Vážíce tíhu uchopeného

na miskách oddělených dlaní

jsme nakloněni odhadnout společné úkonem sečítání

Začasté ovšem

toho, kdo rozdělené do hrsti z obou dlaní shrne

udiví

jak to, co těžkým zdálo se, je vlastně nepatrné

Co známe dokonale

Hledáme

Jak

Jak na to

Jak na to jít

Aby nás případným předstíráním nemohli ošidit

Abychom věděli

zda doopravdy vědí, co je třeba znát

Jenom to známe dokonale

co už jsme stačili zakázat

Pochybnosti

S jistotou procent, jež základ dávno zapomněla

do houžve splétám vlastní stín

která by náklad udržela

až svůj vůz zastavím

Snad kdesi při okraji cest

najde se, kdo mi napoví

kudy dál pěšky jít a nést

co třeba. Ty věty jiní dopoví

I ti

I ti dokáží snít

kdo týdny páchnou stejnou špínou

jimž nedovolí okovy

se odvšivit

Dokážou žít

i ti, řetězy na zeď přitištění

Jak plíseň na kamení

z nichž pro ně dali kobku postavit

Novoroční pohlednice

Jab´ko, dva ořechy…

A v levém horním rohu rafijí hodin

do čela roku půlnoc ryje vrásku

Za rámem okna tušíš sníh

po kterém přetne Letos cílovou pásku

loňských kolejí

Jsou zprávy, které nechlubí se informací

Hubené sousto v tlamě entropie

Kdo zdraví přeje, dosud žije

A zimním nebem táhnou k jaru ptáci

Po cestách k cíli

Hledači jistot pijí

z pramenů pokrytých rmutem pochybností

Poutníci k pravdě jdoucí

nedojdou hříchů prosti

Bez chyb a omylů

nelze dosáhnout proslulosti

Je třeba míru přikládat

vidění vlastní velikosti

Hory proti obzoru

Křivky, jejichž rovnice nikdo nenapíše

a barvy nenamíchá

A za ten pohled – odměnou – zůstaneš chvíli tiše

Pak možná uslyšíš, jak země dýchá

Neodpustitelné

Možná nemíval vždycky čistou košili

ani dost knoflíků

do počtu definujícího dobré mravy

Začasté zdravil na půl úst

Úsměv a zdvořilost nedával do opravy

Chyb dopouštěl se, když přišlo na tituly

A lokty míval odrané, jak vdovci – písaři

Snad by mu byli odpustili

jenomže … upad do smůly

Zeptal se, zda je císařovo, co dává císaři

Podle vzoru

Pán na svém hradu přemítá

proč by se na to – býti muž

měl hledat stroj

Nač je tu sluha…?

Žena vlekoucí nůši už dávno píseň nezpívá

A přece kdysi byla kost

Město jak moře rozlévá se

A stejně kuře darmo nezahrabe

ve stínu stavení

Přiznání

Jsem špatný eskamotér

a taky trochu hráč

Písmena měním v symboly za plentou vzorců

Můj nástroj beze strun má jméno Počítač

a není z rodu plechů ani zvonců

Já dosud nerozhod´ se mít ho či nemít rád

Je dobrý sluha. V jeho paměti

střádá se vědění, o kterém nemám ani ponětí

(Takže je sotva kamarád)

Jsem špatný eskamotér

a taky trochu hráč

Takovým věřit neradno. Věřte mi

Co nevím já, to ví můj počítač

Bílá

Bílá je barva krve předčasně puštěné žilou

a beznaděje, po níž zbyl jenom vzdech

Barva mrazu a ticha

Hlas dechu děleného prstem na ústech

Barva sněhových vloček

jejichž pád nepřemůžeš silou

Bílá je barva krve, pro niž se nedostalo cest

A pevnost truhlice, ve které neznámé se tají

Bílá je barva tajemství, jež přiznat odmítají

Bílá je barva důvěry,o níž se soudí, že je lest

O účelu světícím prostředky

Jedna ze známých amerických bank musela nedávno propustit svého zaměstnance, který různými manipulacemi připravil paměť bankovního počítače o informaci v hodnotě 20 milionů dolarů. Konkurenční firmy mu však nabízely za ukradené informace tolik, že banka raději přijala bývalého zaměstnance zpět – a dokonce ho jmenovala šéfem informační bezpečnostní služby. Jen takovým způsobem se jí podařilo umlčet dobře informovaného a připraveného úředníka… (Zdroj: Výběr informací z organizační a výpočetní techniky, 3/82, str. 364-365)

Někdy to bývá výhodnější

Vynechat spravedlnost a spokojit se trikem:

Toho, kdo kozlem ukázal se být

jmenovat zahradníkem

Snad i pak těžko odolá

svěžesti salátu i šťávě hroznů

Zato však dobře spády zná

ostatních kozlů

Na nábřeží

Bílý kámen nehnutě leží na nábřeží

Do jeho tváře tisíce nohou opřely se, aby pokročily

Tisíce tisíců sečetly se v běhu staletí:

Kroky milenců i sebevrahů

vítězů i prchajících, odhodlaných i lhostejných

Přesto se změnil stěží

protože očima

které jej kdysi uviděly, už dávno nikdo nevnímá

Den kamene je pro nás rok

Teprve tisíc let

zas jeho s naším smísí prach

Na tvářích, v listí, na cestách

Kdo nemával

Koně jsem nesedlal

fábory nezaplétal do vyčesané hřívy

Ani mi uzlík buchet nesvazovali na cestu

Vlastně jsem neodešel

z rozkazu nebo protestu

Přesto jsem nezůstal

Jen poodstoupil kousek dál…

Teprve dlouho potom, příliš pozdě zjistil

Nemůže odejít, kdo šátkem nemával

Za světlem

Touha i úzkost čekání…

A pochybnost, kterou sudička ve znamení Býka

na dlaň položila

V zdi deštěm omšelé rezavou branku odemyká

a říká –

Jdi…!

Jenže … ten hlas, ten vůbec nezní sebejistě

A kroky

tiché, váhající, splývají s vlastní ozvěnou

Snad dříve pozná, že se jasní

kdo prošel tmou

Jsou slova

Jsou slova, která hlasitým opakováním pronikla

za tvrdá čela

aby tam zkameněla

a zaujala místo jak stín u paty obelisku

v němž poutník s hlavou pokorně sklopenou

směr k slunci vytuší

Nesmí se ovšem stát, že přijde mrak

za který slunce zajde

Pak stejně nezbude, tomu, kdo chce vědět

než zvednout hlavu

Palec

Je-li v lidském těle orgán, na který můžeme být právem pyšní, aniž bychom se vystavili obvinění ze sebechvály, je to palec naší nohy. Filozofové chválí dokonalost našeho zvětšeného, ale naivního a teprve nedávno emancipovaného savčího mozku; umělci vzdávají hold jistým ženským tvarům, většinou utvořeným z podkožního tuku; výmluvnost básníků opěvuje nejjednodušší biologické znaky, patřící k lidskému tělu – palec lidské nohy však nemá svého obhájce. (Frederic Wood Jones: Structure anad Function as seen in the Foot. Bailliére, Tindall and Cox, London 1944)

Nenápadné

Ukryté ve stínu domů už dávno opuštěných

Teplo vyhaslých komínů

nemívá šance žádné

Ač vůbec není němé

lhostejně přehlížené

dokud se na nos neupadne

Odpoledne

Pod třináct věží města slunce klade stín

Přes křižovatky a napříč náměstími

A po fasádách barvami osleplými

zvuk kroků píše gestem navyklým

že přešel kolem jeden ze sta

Nechtěje rušit, prošel tiše

O zásadách

Jsou zásady jen tak

A jiné, na nichž stojí svět

(byť pouhé jedné lidské duše)

Obojí bývá třeba znát

Nicméně – možno je návod dát

a poznáš hned

Jak druhé od těch prvých odděliti

K zásady přestoupení souhlas dát nemohu

V případě prvých smím však nevědět

Věta z učebnice

Sestupovala ze schodů a zpívala si

Comme vous êtes gaie, Mademoiselle…

přihrála mi těkající paměť

na jazyk větu z učebnice

(Neuvième leçon)

Il fait beau… - odpověděla

a zmizela za nízkým olivovníkem

Bylo mi taky hezky

Díky té otázce, která přišla bez požádání

a díky poznání, že je někomu veselo

je-li hezky, jen tak, pro všechny

Na soboteckém hřbitově

Hledal jsem jiný hrob

Protože nelze hledat, o čem nevíme

A stejně, jako potkáváme netušené a nečekané

spatřil jsem náhrobní desku

na niž se vešel svět

Alfa … Omega

Do tří teček mezi počátkem a koncem

Bez možnosti zálohy

Slíbil ukázat cestu. Do sadu

Za ošatku jablek splatnou předem

A smlouval o jedno jablko za jedno slovo

O to víc nesmlouvavě

oč méně bylo možné vybrat si zálohu

Jeden nikdy neví

Kohout je pevně přesvědčen

že den přichází na jeho kokrhání

Soudí o sobě, že je nenahraditelný

Přesto, blíží-li se čas nedělních nudlových polévek

hledí kohout sejít z očí jako každá slepice

Ví, že je nenahraditelný

Neví však, vědí-li to oni

Holubi

Chodíme kolejemi svých cest

Zprava i zleva doprovázeni hejnem holubů

Drží se kolem nás, zvedají se a usedají

dávajíce najevo úměru své důvěry

s rozsahem naší štědrosti

Krok, dva nebo pět kroků

A pak… najednou

ob jeví se holub dosud cizí a usedne na naše rameno

Aniž by zobal z ruky

Do té chvíle úplně cizí holub

Moci a chtít

Rozumím Vám – řekla shovívavě

Vy byste chtěl, ale nemůžete

Takže se Vaše Ne v rovině možného

stydlivě vede za ruku s Ano v rovině Vaší touhy

Jenomže moje chtění

předem si vyžádalo souhlas k možnosti

Interakce

V pokusu sledujícím vliv několika faktorů A, B, C, D,… na jistý znak mohou rozdíly středních hodnot znaku, odpovídajících úrovním faktoru A, záviset na úrovních faktoru B, C, D,… V takovém případě, kdy se faktory při svém působení vzájemně ovlivňují, vzniká interakce faktorů A, B, C, D,…

Veličiny se sečítají

Důsledek součtu veličin rovná se

součtu jejich důsledků jen výjimečně

Říkáme tomu interakce

V laboratoři

V životě obvykle používáme jiného názvu

Nepřízeň osudu

Anebo smůla – například

Průzkum mínění

Lev

hodlaje přezkoušet oddanost poddaných

ptal se jich po důvodech

které je přiměly uznat ho jako vládce

Protože jsi silný – řekl buvol

Protože jsi pracovitý – řekli termiti

Protože jsi laskavý – řekla antilopa

Protože jsi velkorysý – řekla hyena

To je v pořádku – řekl lev

Dalo by se to ovšem říci trochu stručněji

Uznali jste mne, protože jsem lev

O záhadě ořechu

Jsou záhady

jejichž řešení připodobňujeme louskání ořechů

Jsou ořechy

jejichž louskání nepostrádá znaky záhad

Z přítomnosti vnějšího narušení usuzujeme

na nepřítomnost uvnitř hledaného

šetříce vystavovat se zklamání

Nadto existují také ořechy dokonale hladké

nenarušené škůdcem zanechávajícím stopy

S uvěřitelným slibem užitku

Přesto však prázdné

Truchlivá míra pravděpodobnosti

nestačí utišit naše rozpaky

Lesní škůdce

Víc škody lesu natropí než obaleč či mniška

víc nežli vandal stromek shánějící na Ježíška

Básník, jenž pilně krátké verše píše

spotřebou papíru řadí se do lesních škůdců říše

Buďme přesní

Kdekdo vám řekne, kdekdo poví, že

jsem dalek toho, dělat potíže

Jen chtěl bych – Prosím, buďme přesní

kdo mě má plné zuby, ať mě nesní!

Budiž světlo!

Byl jednou jeden pěkný pán

rád do nosu si dával

s ohromnou vervou předstíral

všude, kde nastal nával

že právě on je pravý muž

nebesy vyvolený

co v duchu hesla – Vlasti služ

k lepšímu všechno změní

Pod svícnem nejvíc bývá tma

to platí v každé době

pravý muž plné kapsy má

jak naděloval sobě

Cestičky pilně sledoval

po nichž zvěř chodí k lizu

rád za tmy po nich chodíval

až chytil druhou mízu

Bojí se jen, že Stvořitel

řekne zas - Budiž světlo

V té chvíli je z něj strašpytel

Čeká na něho peklo!

Divný pán

Vidím děvče k nakousnutí, růžové jak marcipán

Jenže já jsem divný pán

Můj jazyk ví – Zralá žena

teprv může bezpochyby kuchařka být vyhlášená

Hůl

Má na to právo – po třech letech

být už otlučená

Sedřená tíhou mé nemohoucnosti

která se o ni opírala

Takhle líp snáší pohled na mou nemotornost

Prodlužovala mou ruku

Větve mi skláněla při podávání zakázaných třešní

při trhání nedovolených jablek

nejenom ze stromu poznání

a vůbec ovoce diabetologicky zapovězeného

Průvodkyně na cestě tímto hladovým údolím

zostřované půsty představ

co by se dalo, kdyby se smělo

Neznám hlad chudáka s prázdnými kapsami

Znám hlad pohledu na prostřený stůl

u každé mísy s varovným nápisem

Nedotýkati se ani drobtů na zem spadlých!!!

Byla mi oporou v dobách hladu

to znamená pořád

Jak se odměňuje hůl

zasloužilá, ne však vysloužilá?

Novým bodcem náhradou za starý

jehož mikroskopické stopy zůstaly roztroušeny

na asfaltu a kamení cest i pěšin Moravy i Čech?

Novým nátěrem?

Ne!

Potrhané a zablácené prapory

z bitev vyhraných i prohraných

se nezašívají, neperou ani nežehlí

Do muzeí paměti se ukládají bez úprav a předstírání

Takže i moje hůl

po boku diabetika cévně mozkově stiženého

dojde až k místu posledního bojování

Jsou nemoci…

Jsou nemoci, na které není léku

a každá diagnóza

učenost jenom předstírá

Bezradná profesorská póza

kdy věda jenom otálí

a každá terapie

je stejně účinná jak voda

v které si Pilát ruce myje

Moderně a tradičně

Má milá je žena moderní a proto ví, že se patří

tělo si potírati různými mastmi

jež pro ni nezištně připraví vždycky

průmysl kosmetický

Má vláčnou pleť, kterou je radost pohladiti

a z níž i neodborník s potěšením cítí

vědecky přísně zdůvodněné pH

definující, co je dívčí něha

Má milá dobře ví, po čem pokožka lační

denně jí poskytuje krém hydratační

a s vášní planoucí ji klůckem natírá

Myslím, že odradila by i upíra

K obraně těla před stářím nemusí stavět palisády

stačí jí kelímků, tub, lahviček dlouhé řady

Ať kolo vrčí a syn si s prací pílí …

Ji kosmetické masti navždy omladily

Bohužel nechápe, že při pohledu na ni

i já potřebuji být občas namazaný

Jsem skromný. Lahvička postačí mi jediná

mazání vnitřního. Dobře se po něm usíná

Život se dožaduje změny

A proto kosmetickou něhou obklopený

tu změnu hledám v drsné přírodě

ekologii nacházeje v hospodě

Tam chlapi neholení družně scházejí se

světovou politikou větrají si plíce

pilně si hledíce vnitřního mazání

jež v množství neomezeném tu bývá k dostání

Život je boj. Tak po návratu

element mužský s ženským dospívá k střetu

a strana všemi mastmi mazaná

nad mužskou logikou i pivem vyhrává

Můj koník

Můj koník ztratil už všechny své podkovy

Kovář je daleko, na západě se stmívá

Jsou skvrny, které voda neumývá

Plátno se neutká bez pevné osnovy

Staré jsem zapomněl a nové neumím

Kůl v plotě vyhnilý, který nic nepodpírá

Nevím, co pochybnosti jsou, co víra

A pořád těžší je nacházet vhodný rým

Déšť chladně studí a vítr nic nehladí

Slunce bez soucitu žhaví se jen a pálí

Čas nezná zpoždění, ten neotálí

do počtu nebere, co máme neradi

Na doživotí

Na doživotí odsouzen existovat

mým hlídačem nejsou vězeňské zdi a železné brány

mým hlídačem je vlastní bezmocnost

zostřená diabetickými půsty

a pády v případě nepozornosti

Minuly doby, kdy moje pády střežil anděl strážný

žárlivě sleduje kde, kdy a s kým …

Pach mého pekla není důsledkem voňavého hříchu

ale důsledkem gravitace

vrtkavých kloubů a lhostejnosti řízení

Střízlivost není věc svobodné volby

mezi blažeností ducha a tvrdnutím jater

Nemám strach z nebytí

mám strach ze způsobu umírání

mám strach z existence ve stavu nevědomí

bojím se anarchismu těla ve stavu bezvládí

Žijeme na způsob software ducha

s podmínkou funkčního hardware

kdy jeden vadný spoj způsobí

výpadek nápadu

klopýtnutí verše

chybu výpočtu posunem desetinné tečky

odsouzení nevinného

vzetí úplatku

přehlédnutí ruky podávané ke smíru

Doživotí je absolutní trest

Za absolutní vinu …?

Páni profesoři

Nad ty pány profesory v světě nikdo není

před zkouškou jim studentíci z očí sejít hledí

když se na ně podívají zkoumavě a přísně

pociťují studentíci dotyk hrozné tísně

Uctivě je už zdaleka hodně nahlas zdraví

jen přibližně rozpoznají – Tohle je ten pravý!

Netuší, že profesoři bývají už slepí

a příběhy o přísnosti nejsou nic než klepy

Všichni páni profesoři jsou laskaví páni

zmatení a roztržití, prostě k zulíbání

Zbytečné je na nich zkoušet pošetilé triky

minisukně, maxivlasy, trička z Ameriky

Pan profesor ničím z toho poplésti se nedá

Jak poslance imunita – jeho chrání věda!

Po stínu poznáš je…

Vůz odstavený daleko za tratí

Na střídce pole kůrečka souvrati

Náměstí velkoměst a plácky na návsích

Hluk, který nezná noc a ten, co večer ztich´

Nůž vedle bochníku je možnost krajíce

Na cestu vydal se, kdo sešel z silnice

Kdo úřad obdržel, rázem je filosof

Na studnu nárok má, ne však už na okov

Po stínu poznáš je, ten vrhat nemohou

přestože na špičky stoupají u nohou

Nevědí, nechápou, co Slovo znamená

Stačí jim, že znají ve frázích písmena

Jisti si devizou, že budou bohatí

Stačí jen rozpoznat, co se dnes vyplatí

Z ničeho splétají biče svých rozumů

na frázích závislí jak pijan na rumu

Vědec je ten, kdo zaplatil příspěvky

Otázkám uniká jak klient od děvky

Vůz odstavený daleko za tratí

Na střídce pole kůrečka souvrati

Proti gustu pánů

Pánům proti gustu dělám hořkej dišputát

Z těchhle pánů za to nikdo nemá mě moc rád

oni totiž rádi mají vůni kadidla

a tady jim panchart sype pepře do jídla

Já když slyším jak politik hlásá slovo lid

ať jsem jedl, co jsem jedl, hned se mi chce blít

Nevadí mi, když u koryt začnou nahlas žrát

žaludek mi zvedá šmíra – dobro předstírat

Dneska už jsou čeští lidé slabí v latině

(jistě věda učitelská je v tom na vině)

Když lid český znával slovo defenestrace

jednou za čas dělal s pány krátké orace

To je známo – okny proudí zdravé povětří

smetí rovnou z oken házet cestu ušetří

Na smetišti skončit patří velkou většinou

co se zvolit nechávalo malou menšinou

Telegram Karlu Havlíčkovi

Havlíčku, Havle, nastala štrapáce

pomřela v Čechách veškerá legrace

Všichni jsme páni, do morku kostí

vědomí si své důstojnosti

Navlékli jsme si lakýrky na krpce

poslušně platíme útratu za blbce

a tihle mazaní hlupáci

mají z nás legraci

Léto jen prolétne, adventu nakrátko

tu a tam dostanem volební lízátko

na sýru čteme si procento sušiny

svým vládcům trpíme, že przní dějiny

Stavíme paláce pro naše elity

z panelů lepíme své vlastní ulity

Čím výš se ty jejich do výše pnou

tím snáze si na nás došlápnou

Havlíčku, Havle, vem´ svoje olůvko

chvilku si udělej, na krátké na slůvko

Své Čechy pozvi si k veselým hrám …

Napiš nám na pány epigram!

Tvárný materiál

Člověk je tvárný materiál

Z hlíny výtvarník Život panáčka hněte

špachtlemi okolností pukliny uhlazuje

na nose přidává, ubírá bradu

po každém napití do duše vdechuje podle objednávky

V zájmu společenské rovnováhy

jednoho učence na tucet blbců

jednoho svatého na stovku mizerů

na špičku nože panáčků s charakterem

do štipce lidskosti

A do zásoby zástupy trpaslíků předstírajících velikost

Ačkoliv tohle zboží nikdo nežádá

vždycky se dobře rozprodá

protože houf holek nakonec

štiplavých jako jarní kopřivy a letní papriky

tuhle rovnováhu rozmíchá k obrazu jeho

A trpaslíci ještě povyrostou

skrčenci se níže přikrčí

učenec zblbne a blbec nezmoudří

Jenom zmatenost světa utěšeně vzrůstá

k radosti těch, kteří nic nepochopí

Neboť je trapné chápat, nevíš-li, kdo účet zaplatí …

V maštali senátu

Uprostřed maštale senátor si stýská

že si za koruny jen málo zavýská

Žádá si porovnat s Evropou relace

aby si v Paříži užil víc legrace

Lid ať se prochází v děravých holínkách

senátor – ten musí v extrovních lakýrkách

tu českou bídu co nejlíp prezentovat

svou vlastní neschopnost do lesku schovat

Že ryba smrdívá i v Čechách od hlavy

to kdosi zapomněl zanést do ústavy

grošem že smrdíme, a to se počítá

z Prahy nám voňavý senátor vyčítá

Bývali Čechové – prý – národ výtečný

teď krmí jak osli ten senát zbytečný

svým dětem kupují kousek kabanosu

aby pan senátor moh´ si dát do nosu

Já taky nabízím porovnat relaci:

Každému zaplatit úměrně za práci

Pánům, co přivedli mou zemi do svrabu

ve fackách vysázet úhradu

FINIS

LIBER CATENAUS

Úvahy o životě a přilehlém okolí

Píše S. Komenda, část 48, prosinec 2007