LIBER CATENAUS

Píše S. Komenda, část 47, listopad 2007

 

Antropologie a víno

 

Tahle úvaha má být malou, úplně nepatrnou studií o náhodě. Jakýmsi upozorněním, že náhoda chodí okolo nás jako onen známý pešek, co se nekouká, na koho.

Už nějakých čtyřicet let se ochomejtám kolem antropologů a antropologie. Přežil jsem generaci nejstarších, vlastně klasiků české antropologie, i mí vrstevníci samotní už tvoří dnes generaci seniorů. Znát bych měl skoro všechny členy této nepříliš košaté obce, s výjimkou nejmladších. Znát jejich charakteristické zvyky, jak se manifestují v jejich přednáškách, v jejich psaní, v jejich chování na odborných setkáních.

Znám i jejich vztah k vínu. Procento abstinentů nevysoké, procento alkoholiků zanedbatelné a přehlédnutelné. Vztah celkově kladný, nijak nekolidující s jejich vztahem k pivu a jiným národním tekutinám.

Obec českých antropologů se zauzlila a vytvořila tři regionální pobočky. Kupodivu jsou dvě z nich na Moravě, v Brně a Olomouci a jenom jedna v Praze. Souvisí to s univerzitní tradicí, antropologie je disciplina poměrně klasická, která zakořenila v době první republiky na tehdy existujících univerzitách. Olomoucká byla obnovena hned po válce.

Co je poněkud udivující, právě v kontextu náhody a nahodilosti, je fakt, že sídla dvou z těchto tří antropologických poboček jsou poznamenána vínem. V Praze sídlí katedra antropologie, spolu s přírodovědeckou fakultou Univerzity Karlovy, v ulici Viničné, v Brně po nedávném přesunu se najde katedra antropologie Masarykovy univerzity na adrese ulice Vinařská. Otázka zní – dokazuje to nějaký specifický vztah antropologie jako oboru k vínu? Anebo je to jenom náhoda?

Jako statistik a metodolog výzkumu samozřejmě na žádné paranormální jevy nevěřím. Jde mi o to, zdali by se nenašlo nějaké racionálně přijatelné vysvětlení pro tuto koincidenci. Úplnost shody ruší poměry olomoucké; tam sídlí antropologie na Žižkově náměstí, za zády presidenta Masaryka, který sice pocházel z vinařského kraje, v dospělosti však byl poměrně zatvrzelý abstinent. Jiná olomoucká antropologická lokalita se rozkládá v Neředíně – v jejím okolí však žádné stopy vinohradu nejsou, jenom hřbitov a krematorium. A poměrně čerstvě objevený tábor jedné římské legie, která dostala předčasně chuť na olomoucké tvarůžky a napochodovala k extrémnímu severu. Zdali s sebou přivezla nějaké italské víno, archeologové nepotvrdili.

Antropologové jsou badatelé studující poměry na lidech a u lidí. Záběr je to hodně široký. Snad i to je důvodem, že nic lidského jim není cizí. Ani lákavost a přitažlivost čehokoliv s vínem souvisejícího. Jejich pražské sídlo je na Novém městě, císařem a králem Karlem založeném. Jde vlastně o jakési geografické prodloužení Vinohrad, kdysi královských. Na stráni, která stoupala od vltavského břehu, od Starého města pražského. Protože i mne vinohrady zajímají (české vinohradnictví je dnes jenom příštipkem vinohradnictví jihomoravského), odhaduji, že v této lokalitě kdysi vinohrady byly. Než je pohltil stavební rozvoj Prahy, který vynášel víc. Protože byl okolní terén dost kostrbatý, je tam dodnes poměrný klid.

O topografii Brna vím poměrně málo. Taky o Vinařské ulici. Párkrát jsem tam byl, je to místo ve stráni, dost možná pro vinohrad příhodné. Rozhodně by to bylo lákavější než tam dnes sídlící centrum dentistického a dentálního zkoumání. Zkoumání, které přešlo od tradice stomatologické, tedy řecké, opět k tradici dentální, tedy latinské.

  Takže – dosvědčují uvedené topografické skutečnosti, že antropologie a víno k sobě patří víc než třeba matematika a slivovice? A v čem by mohlo spočívat ono patření? Ona přináležitost? Zajímá mě to i osobně – od začátku své akademické kariéry biometrika jsem byl přitahován k antropometrii; mým přiblížením se k jihovýchodní Moravě se také formovala má gravitace k vínu. Tuhle dostředivou sílu pociťuji přímo fyzicky.

 

 

Byla jednou jedna válka…

 

Před jednou z mých amerických cest se mne tamější kolegové a přátelé e-mailem zeptali, jaké jsou mé koníčky. Tak jsem uvedl, že mne zajímá historie; a že toho vím málo o té americké. Než jsme přeletěli Atlantik, už na mne v hotelovém pokoji čekala půlkilová kniha s názvem The Civil War Battlefield Guide. Průvodce bojišti občanské války. Té americké, od jara 1861 do jara 1865. U nás zmiňované především jako válka proti otroctví do té doby provozovanému v jižních státech a kritizovanému ve státech severních. Což nebyla tak příliš pravda – spor se vedl ne o zrušení jižanského otroctví, ale o to, zdali se připustí otrokářský systém v nových západních a jihozápadních teritoriích, zejména v Texasu. To, že bude zrušeno černošské otroctví ve Státech vůbec, bylo rozhodnuto až v závěrečné fázi války, kdy byla i válka rozhodnuta.

Knihu jsem prolistoval a pak i přečetl. Mapy a schémata jednotlivých bojových střetnutí jsem nestudoval – taková věc mi vždycky připomene schémata slavných bitev, které vedla rakouská armáda a které zaznamenal ve svém zápisníku kadet Biegler, toužící stát se slavným vojevůdcem; jeho snahu zesměšnil ve vlaku projíždějícím Uhrami Haškův hejtman Sagner. Co mne však zaujalo velice, byly statistiky, jimiž je kniha doplněna.

Spojené státy americké měly začátkem druhé poloviny devatenáctého století něco málo přes třicet milionů obyvatel. Populace vzrůstala mimořádným tempem díky přistěhovalectví z Evropy. S námi to souvisí mimo jiné tím, že do USA se uchýlili také někteří čeští rebelové stíhaní za události v roce 1848. Třeba Vojta Náprstek; ani nevím, zdali na jeho imigračních papírech není ještě jméno Adalbert Fingerhut. Podle profesora Josefa Škvoreckého se americké občanské války účastnilo asi pět set vojáků českého původu. Většinou v modrých uniformách armád Unie a ne šedých uniformách jižních, protože imigranti přistávali v New Yorku a usazovali se v severních státech. Myslím, že populace USA odpovídala v té době početností populaci Rakouska-Uherska.

Za čtyři roky války padlo na 625 tisíc vojáků; spolu s raněnými jich bylo asi milion a sto tisíc. To představuje pořádné puštění žilou. Federální padlí převyšovali počet konfederačních asi o sto tisíc. Podle dílčích statistik byly bitvy hodně krvavé, kanóny nabývaly na účinnosti, takže slovo jatka je na místě. Američané mají své válečné statistiky dobře vyčíslené – aniž by předstírali jejich absolutní přesnost. Mimořádně mne zaujalo, že v občanské válce padlo víc vojáků než ve všech válkách, které kdy USA od svého vzniku vedly. Ve válce za nezávislost proti Britanii 1775-1783 (4 tisíce), ve válce o kanadskou hranici 1812-1815 (2 tisíce), ve válce mexické 1846-1848 (13 tisíc), válce španělsko-americké 1898 (2 tisíce), v první světové válce 1917-1918 (117 tisíc), ve druhé světové válce 1941-1945 (405 tisíc), v korejské válce 1950-1953 (34 tisíc) a ve válce vietnamské 1964-1973 (58 tisíc).  Krutá zkušenost z občanské války asi dodnes doznívá v americké tradici, kdy veřejnost nutí své generály, aby vojáky šetřili. Je to patrné i v taženích v Zálivu, které už uváděná kniha nezahrnuje – počty padlých se pohybují ve stovkách a žádný americký generál si nepřipne další hvězdy za to, že dokázal ztratit nejvíc vojáků ze všech.

Poměry v občanské válce byly ještě dost zmatené, pokud jde o vztah k černochům. Existovaly i regimenty černých vojáků pod velením bílých důstojníků. Dokonce někteří bílí seveřané neviděli rádi černochy v uniformách. Představa, že černý voják vráží bodák do  bílého břicha, se musela teprve vžít. Konfederační velitelé zajaté černé unijní vojáky někdy popravovali. Válka ovšem především nevyřešila sociální situaci černých Američanů, dnes Afro-američanů, protože jim poválečné vlády nezajistily majetek, práci a živobytí. To byla představa přesahující americké individualistické názory; černí otroci byli totiž nejenom vykořisťovaní a nesvobodní, jižanští plantážníci jim garantovali i jistou sociální ochranu, která byla zlikvidována s jejich porážkou. Ta se vyvíjela ještě dalších sto let.

 

 

Devatero řemesel, desátá politika

 

V původní verzi to úsloví zní – Devatero řemesel, desátá bída. Politika je s bídou spojována v jiném úsloví jako bída politiky, bída české politiky. Bídou se ovšem přitom nemyslí, že by čeští politici třeli bídu s nouzí, to vůbec ne. Bída politiky spočívá v tom, že skrze politiku je do bídy uváděno občanstvo. Politika si totiž osobuje moc řídit společnost, no a když to neumí, dělá škodu. Špatné řízení je především řízení nevýkonné. Spousta zákonů je příčinou právní nepřehlednosti, v níž se spousty úředníků nedokáží orientovat, nikdo už neví, co je dobře a co špatně. Všem je jasné, že mnohé je úplně zbytečné, jenomže už nikdo nedokáže tu šlamastiku zastavit, natož se pokusit uvést ji na pravou míru.

Zbytečnost je klíčovým slovem, které tenhle stav věcí nejvýstižněji pojmenovává.

Kdysi býval podezřelý a důvěry nehodný odborník, který od jednoho ke druhému odbíhal. Vlastně přitom nešlo o řemesla; ti si odbíhání od verpánku ke krejčovině nebo pekařství dovolit nemohli – brzy by se to poznalo. Odbíhání od jednoho ke druhému přinesla s sebou doba masovějšího úřednictví a referentství. Od jedněch lejster k druhým se přesedalo poměrně snadno, s důsledky špatně rozpoznatelnými. Měnilo se záhlaví papíru, přecházelo se od firmy k firmě. Časem se vyvinul úředník jako univerzální figura, podobně všeobecně použitelná jako voják v armádě. Prostě kus, který se za pár týdnů zaškolil a zavedl.

Zavinila to snižující se konkrétnost pracovních mechanismů. Špatně ušité kalhoty se snadno poznají, špatně vyřízený úřední spis se dá okecat, svést na kolegu nebo nejasné zadání. Politika tuhle nekonkrétnost dále prohloubila, protože okecávání se v ní stalo základní kvalifikací. Změny se nedá dosáhnout ani tam, kde je zbytečnost zcela očividná. Příkladem nad jiné přesvědčivým je český senát, který je pořád ještě tvrdohlavě deklarován jako orgán demokracie, ačkoliv už jeho členy prakticky nikdo nevolí – takže o nějaké demokracii může mluvit jenom dokonale osifikovaný byrokrat.

 Mezi politiky takzvaně profesionálními se najde mnoho takových, kteří vystřídali nejedno řemeslo nežli zakotvili ve vysokých politických nebo byrokratických funkcích. Než se stali manažery s oprávněním rozhodovat. Střídání ministerstev školství a lehkého průmyslu je docela normální. Podepsat se u nás umí každý a židle jsou na nejrůznějších ministerstvech podobně čalouněné. Od ministrů se očekává jediná kvalifikace – být ministrem, jako ministr se chovat. Při veřejných projevech nekoktat víc než Vašek v Prodané nevěstě, a umět přečíst, co mu jeho úředníci pověření dbát o ministerský glanc na papír napsali. Obsah není zajímavý, žádný nápad se neočekává.

Když byla uváděna do provozu první republika, stěžoval si prezident Masaryk (nejen on, s ním i jiní lidé té doby, kterým to myslilo dále než na dohled obrýlených očí), že se příliš rychle u nás ustaluje to, čemu říkal politikaření a partajničení. Že se politické strany zakopávaly na svých záhumencích, často směšně chalupnických, odkud hájily svá stanoviska s pocity armádních vojevůdců. Nebyl pro ně státní zájem – byl jenom zájem stranický.

Stratifikace společnosti má mnoho vzájemně se křižujících dimenzí. Existují zájmy mužské a ženské, zájmy mladých, starších a starých, zájmy rodinné, profesní, kutilské, intelektuální, pěstitelské, zábavní, folklorní a nespočetné další. Spojování jedněch zájmů s jinými je slučitelné, nevylučují se. Redukovat sociální stratifikaci na příslušnost k politickým stranám je naivita a hloupost. Ostatně, i sama statistika o tom mluví jasně – členů politických stran, snad s výjimkou těch zuby nehty se držících své problematické minulosti, je sotva do čepice. A volební účast občanů prokazuje, že politické zájmy jsou nevýrazné – a jsou vyhrazeny stranickým funkcionářům, očekávajícím, že svou stranickou věrnost časem výhodně zpeněží. Chování politiků vůbec nedokazuje, že by rozhodování na stranických bázích byl moudřejší než třeba rozhodování na bázi chovatelů drobného domácího zvířectva. Holubáři nebo králíkáři? Červení nebo modří?

 

 

Hrnečku, vař!

 

Charakteristikou pohádek je překračování hranic reality, hranic mezi smyslově doložitelnou skutečností a představou, která omezení smyslů nerespektuje. Přitom je zajímavé, že dnešní skutečnost v mnohém pohádkové představy dostihla i předstihla. Například ptáka Noha – dnešní letadla unesou stovky pasažérů, kterým navíc během letu servírují obědy i večeře, a mezitím kávu s likéry. Oslíček, který se na požádání otřásal a dukáty z kožichu sypal, je dnes zastupován občany, kteří na požádání sypou do dlaní daňových výběrčích, kolik jim bylo předepsáno. Otřásají se taky – dokonce sami i bez požádání, při představě, o kolik jim zase bylo od loňska předepsáno víc. Takoví oslové jsou k nezaplacení. Za pouhý příslib občanství sypou, co to dá.

Důležitým arsenálem pohádek byly bytosti nadzemské i podzemní. K těm prvním patřili andělé, k těm druhým čerti. Čerti byli bytosti vzdělanější – zatímco není známo nic o tom, že by si andělé nechávali od bytostí lidských cokoli podepisovat, smlouvy či úpisy, bývali čerti po lidských podpisech jako diví. Specialitou čertovské administrativy bývalo podepisování se vlastní krví. Ne ovšem krví čertovskou, ale lidskou. Žádná pohádka neřeší problém identifikace, rozpoznání, že nebylo místo krve Vincka od rybníčka použito krve Puňti jeho souseda nebo někoho úplně jiného – o krevních skupinách, natož pak DNA jedince se vůbec nemluví. Ani v případě andělů se otázky identifikace hříšníků nijak důsledněji neprobírají. Dá se proto soudit, že měli vysoce vyvinutý cit pro rozpoznávání té které lidské bytosti použitelný. Něco se zdá v tom směru naznačovat poměrně často se v pohádkách vyskytující úsloví – čichám, čichám člověčinu… , případně doplněné koho tady, babo, máš? S babami, tj. staršími osobami ženského pohlaví, bývali totiž čerti často ve styku, o čemž vypovídá úsloví kam čert nemůže, tam nastrčí starou bábu. Stará žena mívala k čertům mnohem blíž než třeba mladší mužský.

V pohádkách nemáme co do činění jenom s mimozemskými bytostmi. Taky s činnostmi, ději a performancemi probíhajícími ne zcela v souladu s fyzikálními a chemickými zákony.

Tak třeba ono proslavené hrnečku, vař!, kdy oslovená nádoba se jala vařit pokrm, aniž by se pod ní zatopilo – a dokonce bez toho, že by se do ní vložily ingredience zvané vařivo. První část onoho procesu už dnes skoro umíme, s tím, že potřebujeme stisknout knoflík, otočit plynovým kohoutkem nebo zasunutím elektrické zástrčky do zdi. Bez nalití vody, vložení brambor či masa nebo nudlí však uvařit neumíme. Jistým pokusem je vaření tak zvané hřebíkové polívky, o kterém se však prokázalo, že jde o podvod. Určitým náběhem se zdá být v tomto ohledu příprava jídel z polotovarů.

Dostiženy dodnes nebyly výkony mravenců českého Honzy, Popelčiných holoubků a některých druhů ryb, jejichž pohotové srozumění s lidskými bytostmi v duchu zásady něco za něco vedlo k symbióze, spolupráci a příkladnému soužití. Předpokladem samozřejmě byla schopnost domluvit se, porozumět si. Dnešní věda už desítky let hledá způsob komunikace například s delfíny – moc se to však nedaří. Příklad situace, kde za pohádkami naše realita zaostává. Přitom jme dosáhli znamenitých úspěchů v komunikaci na dálku a do šířky, telefonem, rádiem, internetem. Rychlostí nesmírnou. Pouze však jednodruhově, mezidruhově ne. Je to opravdu škoda – bylo by jistě velice zajímavé dovědět se, co si myslí o činnosti zelených politiků zelené žáby, zelené housenky a tvorové bez ohledu na barvu vůbec.

Jistý paradox se zdá být obsažen v situacích, kdy ulovená zlatá rybka jeví mimořádnou schopnost vyhovět kdejakým přáním – když se předtím zachovala jako úplný pitomeček, protože skočila rybářovi nejenom na špek, ale na pouhého červa. To ji, zlatou rybku, teprve existenční nouze naučila jako Dalibora housti? Tohle nějak nehraje. Ledaže by to připomínalo chování voličů, kteří po každých volbách znovu a znovu pláčou nad vejdělkem.

 

 

Jablko v hlavní roli

 

Jablka se zdají sehrávat v lidských dějinách poměrně významnou roli. Hned od začátku, od úsvitu civilizace. V ráji, rajské zahradě, se pramáti Eva, zřejmě první nudící se žena, nechala přemluvit hadem, aby utrhla jablko ze stromu zapovězeného a ukousla si. Adam, snad kvůli klidu v domácnosti, si taky ukousl – a neštěstí bylo hotovo. Komunikační detaily raději pomineme.

V trojské válce si jablko taky omočilo. Paris, pověřený předáním jablka té nejkrásnější ze tří bohyň řeckého Pantheonu, uvedl do chodu story, dodnes velice živě vzpomínanou. Při diplomatické návštěvě, vyslán od trojského dvora ke spartskému králi Menelaovi, ze zachoval velice nediplomaticky, když vzal pro zpáteční cestu na svou loď královu ženu Helenu. Údajně jako odměnu od bohyně, kterou předtím vyznamenal jablkem pro tu nejkrásnější. Příběh romantické lásky a krásy poněkud kalí narážky na to, že kromě Heleny vzal s sebou Paris ze Sparty taky spartskou státní pokladnu. Ale co víme? Možná to Helena chápala jako adekvátní část svého věna, protože hodlala v novém manželství pokračovat s Paridem.

Řada historií více či méně doložených příběhů s jablkem je dlouhá. Vynecháme Wilhelma Tella i lukostřelbu a zastavíme se u dalšího příběhu, který ovlivnil civilizaci způsobem zcela zásadním. Způsobil totiž obrat ve vědě – skokem přenesl lidstvo od řecké filozofie do středověku a osvícenství. Mám na mysli jablko, které spadlo na hlavu Sira Isaaca Newtona a přimělo ho tím přemýšlet o gravitaci. Ta řada historických jablečných vystoupení končí až někde v době současné, romantikou už neoplývající, kdy je jeho hlavní rolí náplň v jablečném štrúdlu.

Sir Isaac nezpůsobil revoluční zvrat ve vědě jenom objevem gravitačního zákona. Domyslil něco, s čím si řecká filozofie (jejíž významnou součástí byla matematika) nevěděla rady. Totiž s problémem matematického uchopení pohybu, s problémem spojitosti. V tomhle nebyl tak úplně sám. Ve sporech o myšlenkové prvenství se v této záležitosti přel s jiným matematickým velikánem té doby, s Gottfriedem Wilhelmem Leibnizem. Na spor se už dávno zapomnělo, nápad nám zůstal. Bez něho by nebylo inženýrství žádného druhu, vlaky by začaly jezdit později (tím nemyslím, že by se zpožďovaly víc než dnes) a stejně tak letadla i rakety.

Řecká filozofie dospěla při svých pokusech matematicky uchopit spojitý pohyb do stádia, které dnes známe pod pojmem Zenonovy aporie. Rozpory, kontradikce, paradoxy. Objevili přitom koncept nekonečna ve formě dnes nazývané posloupností či nekonečnou řadou. V metaforických příbězích Achilla a želvy, v paradoxu šípu vyslaného za odlétajícím ptákem. Co nedořešili, byla skutečnost, že nekonečný proces postupně se zmenšujících kroků může probíhat v konečně malém prostoru a čase, v konečném intervalu. A že rozpor mezi filozofickou spekulací a reálnou skutečností musí být překonán jinak.

Dva tisíce let po řeckých filozofech se problémem začali zabývat pánové Newton a Leibniz. Také oni začali uvažovat nad otázkami nekonečně malých a nekonečně velkých veličin. Dnes jejich myšlenky sledují studenti matematiky v učebnicích infinitesimálního počtu. Newton tomu ve své době říkal teorie fluxí. Teorie plynutí, teorie plynoucího. A díky jejich úvahám podařilo se uvést matematické nápady v soulad s reálnou skutečností. Podle matematických vzorců Achilles předbíhá želvu a šíp dohání odlétajícího ptáka. Životní skutečnost, doložená smyslovými pozorováními, která má vždycky vrch nad filozofickými spekulacemi, byla vysvětlena, uchopena prostředky lidského uvažování. Prostředky rozumu, což znamená i nástroji matematiky.

Jablko pohanského trojského prince Parida jistě nebylo totožné s jablkem dobrého křesťana a anglikána Newtona. Přesto životní příběhy obou spojuje. Protože jablko není jenom náplň štrúdlu – jablko je i princip, metafora, symbol.

                                                                                                          

 

Jako malé děti?

 

O malých dětech se někdy soudí, že jsou nevinné, jindy, že jsou tak naivní, že to sousedí s hloupostí. Proto jsou také přestupky dětí dnes (nebylo tomu tak vždycky) zbavovány odpovědnosti nejenom trestní. Někdy se dokonce optimisticky (a zřejmě i hodně naivně) soudí, že se dětský provinilec jakýmsi samospádem přesvědčí a poučí o nevhodnosti svého chování a napraví se.

Zdá se mi, že v chování lidských společenství, zejména těch velkých, se projevují určité prvky dětského chování. Naivita, nepřipouštění si odpovědnosti, žádné dvakrát měř, jednou řež! Zapíchnu vidle rovnou do vosího hnízda.

Je naprosto běžným jevem, že do války, do kasáren při odvodech nastupují řady rekrutů s nadšením, opojeni nejenom slivovicí, rumem, žitnou kořalkou či koňakem, aby teprve postupně, po setkání s nepohodlím, bolestí, ranami a umíráním dospívali frontoví vojáci k poznání, že celá válka je jediná obrovská krvavá blbost, a že oficírské a politické žvásty jsou jenom děravá zástěra štábních řezníků.

Copak se to nepodobá chování dětí, které teprve pár facek poučí, že se nepatří házet kameny do oken nebo čmárat sprejem negramotné blbosti na bílé zdi? Dnes ovšem nepoučí, protože fackovat děti se prý nepatří – ani z výchovných důvodů ne. To raději ať se sklenáři činí a fasádníci dřou!

Řekl bych, že za tohle může neschopnost nebo ne dost pěstovaná schopnost vědomí souvislosti mezi příčinou a důsledkem. Mezi kamenem do okna hozeným a fackou, která následuje. Pokud možno bezprostředně, bez váhání, bez zdlouhavého jalového pedagogického mudrování. Naštěstí existují ještě rozumní rodiče, jejichž způsob uvažování nebyl překroucen falešnými přecitlivělými teoriemi pedagogických psychologů. Nedávno jsem byl svědkem potrestání vnuka, jemuž bylo uloženo za přestupek umýt sadu talířů navíc. Trest uznal, ani nebrečel na znamení pocitu křivdy. Myslím, že by neškodilo mírnit bojovnost štábních důstojníků občasnými mimořádnými službami v kuchyni. Umýváním umaštěných hrnců, škrábáním brambor, vynášením pomejí. V parádních uniformách, se všemi řády na blůzách přišpendlenými.

Mít tu moc, zavedl bych jako součást občanské výchovy promítání filmových obrazů konfrontujících nadšené davy občanů zdravících vojevůdce a sevřené řady vojáků parádešritem pochodujících ulicemi ještě nerozbombardovanými – s obrazy týchž vojáků, nebo spíš těch, kteří přežili boje a byli zajati. Žádný parádní pochod. S unavenými obličeji, strhanými krvavou zkušeností i vědomím viny. Tuhle souvislost by si měli lidé neustále připomínat. Lidé, jejichž historická paměť je tak ubohá a neúčinná! Slova na připomínku souvislosti obojího, vztahu příčiny a důsledku, jsou jenom málo účinná. Obrazy jsou prvosignálnímu prožitku bližší než slova. Kdo nepochopí, je neodpovědný hlupák – a může počítat, že si krvavý lidský blázinec zopakuje.

Tenhle příběh nadšeného začátku a truchlivého konce se v lidských dějinách odehrává s krátkými přestávkami pořád. Poražení nemívají možnost uplatnit své zkušenosti v čítankách. Do nich vpisují svá hodnocení historici stojící v žoldu vítězů. Někdy bývá poučné přečíst si hodnocení dějinných událostí z obou stran. Není třeba zajíždět daleko. V Budapešti jsem před pár lety pročítal nápisy na národním maďarském památníku – a nacházel tam slova obdivu k hrdinství mocných, kterým u nás dodnes spíláme jako ničemům. O něčem vypovídá i to, že historici evropských zemí, kteří souhlasí v době hlubokého míru s tím, že budeme žít svorně a bez potřeby vyřizovat si účty mlácením po hlavách či házením bomb – nejsou schopni se dohodnout na textu učebnice dějepisu společné nám všem.

Tak mělká je brázda vyoraná našimi politickými vůdci! Ani na takové maličkosti nejsme schopni se dohodnout!

 

 

Ježek doby postmoderní

 

Jakkoli nevím, co to postmoderna je (obávám se, že to neví pořádně nikdo), občas to slovo používám. Taky trochu tehdy, chci-li podtrhnout podezření, že jde o záležitost více či méně zmatenou, o níž se hojně mudruje, aniž by se pořádně vědělo, oč jde. Dokonce jsem nedávno přistihl jednu manažerskou doktorandku vysvětlující pojem postmoderního přístupu ke zkoumání reality jako zkoumání, které se už předem vzdává snahy cokoli vysvětlit, hledat příčiny jevů a souvislostí. Když jsem se jí pak zeptal, co má tedy takový postmoderní přístup v managementu co dělat, jak může být užitečný pro řízení něčeho, pravila, že – postmoderní přístup si otázky po smyslu našeho počínání neklade. Rozuměl jsem tomu tak, že postmoderna přistupuje beze smyslu. Vlastně tedy nesmyslně.

Ježkem doby postmoderní rozumím ježka doby současné. Jemu je to asi jedno, jak tu kterou dobu mudrující lidé označují. Ježek má řád svého života nalinkován podle řádu, který mu byl geneticky předán a který mu okolnosti, zvané životní prostředí, umožňují provozovat. Tím genetickým řádem se řídí, pokud mu to okolnosti dovolují. Pokud ne, ježek improvizuje. Činí tak ostatně i lidé – dokud jim hlavy nezmátlo mudrování o postmoderně a nesmyslu smyslu.

Ježek doby postmoderní, alespoň ten obývající dvorek naší zahrádky, je živočich granulofilní. O granule se dělí s kočkami, vytvářeje tak symbiosu, o níž pan Brehm asi nic nevěděl. Věren svým instinktům, chodí na ně v noci, kdy kočky doby postmoderní zalézají do sena. Dost často ne osaměle. V talíři nebo vedle něj zanechává svůj biologický podpis. Asi taky instinktivně.

Ježek stravující se granulemi určenými kočkám, tvorům zdomácnělým, je vlastně tvor vystavený riziku korupce. Nebezpečí zkorumpování. Přístup ke kočičímu žrádlu je mu umožňován za to, že nám poskytuje příležitost sledovat jeho chování ve svitu baterky nebo lucerny umístěné na zápraží. Je to situace podobná té, kdy platíme politikům za to, aby se nám veřejně předváděli. Korumpujeme je s úmyslem nechat se od nich bavit. Jakkoli se zdá být podobnost kočičího žrádla s poslaneckým nebo ministerským plastem dost vzdálená, podstata je stejná.

Díky této korupci (mám na mysli korupci ježčí, ne poslaneckou) ochutná ježek krmi, jakou by ve volné přírodě asi nenašel. Díky kočičímu žrádlu, zejména nápisům na pytli, ve kterém je transportována, vím, že některé granule se vyrábějí z ryb a jiné zase z kuřat. No řekněte mi, kde by ježek v plenéru přišel k rybímu karbanátku nebo kuřecím drůbkům? A zase je tu podobnost s politikou – to když my, voliči, včetně většiny z nás, kteří volit už dávno nechodí, zaplatíme našim poslancům a senátorům cesty do cizích krajin, kde si potom za naše peníze kazí žaludky exotickými krměmi s rizikem exoticky onemocnět.

V případě ježků je granulofilie slučitelná s homofobií. Ježek si nechá naložit vrchovatý talíř tím, co mu chutná – což mu ale nebrání, aby před člověkem – dárcem neutíkal. Na tomto vzorci jeho chování se dá rozpoznat, že si je vědom jisté nepatřičnosti, jistého rozporu v tom, co činí. Měřeno hledisky lidskými. I když i v lidské pospolitosti by se daly najít situace, kdy se obdarovaný svému dárci vyhýbá. Je tím poznamenán dosti běžně vztah mezi věřitelem a dlužníkem. A samozřejmě i vztah mezi politikem, který není ničím jiným než dlužníkem svých voličů, a těmi voliči. Většinu času od jedněch voleb k druhým trávívají totiž politici skrýváním se před voliči a uhýbáním před nepříjemnými otázkami  typu Proč? a Jak? Proč se dosud neudělalo, co bylo slíbeno udělat? Proč byly peníze určené na stavby protipovodňových hrází vyházeny na budování nákladných stadionů, které před záplavami nikoho a nic neochrání? Jenom proto, že na stadion je víc vidět a lépe se tam dá získávat popularita? Jak je možné, že pořád ještě hloupost kvete jako kvetla vždycky předtím – a pan poslanec její bujení kritizoval? Ježku, ježku, pospíchej k Táboru!

                                                                                                        

 

Johan

 

Johan byl jednou z postav mého dětství. Vlastně se jmenoval Jan Šplíchal, ale tak mu nikdo neříkal. Pro celou ves byl prostě Johan. Dokonce i pro děti. Vlastně ani nevím, odkdy u mého táty pracoval. Zato vím přesně, dokdy. Snad někdy od války.

Johan byl u nás něco jako čeledín, jezdíval s koňmi a pracoval na polích. Možná s omezením, vím, že napadal na nohu. Po nějakém úraze, snad k němu přišel už dříve v Německu, když se toulal světem. Pamatuji si, že se někdy zmiňoval o Brémách a Hannoveru. Věku byl pro mne neurčitého, snad mezi padesáti a šedesáti. Žil s námi, měl pro sebe místnost, které se říkalo sednička. S námi u kuchyňského stolu jedl, v neděli chodíval do kostela. Příbuzné neměl.

Jistá komplikace nastala, když si táta v pětačtyřicátém přivedl dva německé zajatce, vojáky Wehrmachtu, aby u nás pracovali. A bydleli. Myslím, že tenkrát se dohodli na obci, že Johan bude bydlet v někdejší pastoušce, která byla opuštěná, protože její dřívější obyvatelé odešli do rakouského pohraničí sedlačit na vyklizeném německém statku. Po odsunu. Jinak k nám Johan dál docházel, u nás pracoval i jedl. Včetně nedělí a svátků. Býval u nás také o Štědrém večeru.

Pamatuji si Johanův sváteční oděv. Jeho nejvýraznější součástí byl dlouhý kožený kabát, jaký u nás nikdo neměl a nenosil. Johan v něm chodíval v neděli. Přinesl si ho odněkud ze svých toulek po světě.

Do jeho i našeho života zasáhl politický převrat v únoru osmačtyřicátého. Krátce nato přišel zákaz zaměstnávat námezdní síly; slovo čeledín bylo vymazáno ze slovníku jako výraz nedůstojný člověka. Táta to musel respektovat, třebaže to představovalo jisté pracovní komplikace. Ty však postupně překonávala skutečnost, že jeho děti dorůstaly a práci na polích i v maštali dokázaly zastat.

Tehdy už jsem byl schopen vnímat, co komunistickým ideologům v jejich omezenosti nedocházelo. Johan, zbavený možnosti u nás pracovat, byl najednou vykořeněný. Dostal jakýsi symbolický důchod, dál k nám chodil o nedělích na obědy, ale pracovat nesměl; to zavánělo zákrokem esenbé.

Johan chodil jako tělo bez duše. Dokonce se tenkrát dal přemluvit místními žertéři, aby šel požádat o ruku jednu místní vdovu; že by se k ní jako nastěhoval. Ve svém svátečním koženém kabátě. Vdovu to nenadchlo, dala mu košem. A tak žil Johan dál sám.

Já potom začal dojíždět do školy mimo vesnici a ztrácel o místních poměrech přehled. Takže si ani nevybavuji, kdy Johan skončil a jak. Jak jsem říkal, příbuzné neměl a po takových lidech se stopa rychle pískem času zavěje.

Škoda, že jsem tenkrát neměl ještě dost pozornosti sledovat dění kolem sebe a registrovat jeho zajímavosti a zvláštnosti. Johanův životní příběh byl asi hodně pestrý, pro naši poklidnou ves rozhodně. Co už jsem zaregistrovat stačil, byla právě nesmyslnost aplikace všeobecné teze o vykořisťovatelské práci – ve speciálních případech. I v téhle době, hladovějící po pracovních silách, bylo mnohem účinnější využití lidí s handicapem právě v domácím hospodářství než ve fabrice při normalizované, unifikované práci u výrobního pásu. Nešlo jenom o peníze a živobytí – šlo o lidskou důstojnost, o vědomí, že jsem k něčemu užitečný, že nejím chleba milosti.

Myslím, že v dnešní době lidi starosti tohoto typu trápí daleko míň. Nikdo se nestydí brát invalidní důchod. A nepřemýšlí příliš o tom, že by byl schopen udělat alespoň kus poctivé, prospěšné práce, která by mu nějaký kus jeho živobytí obstarala. To není jeho věc – a je odpovědností doktora, jak jeho handicap posoudí. Čím víc se u nás za posledních padesát let mluvilo o společenské odpovědnosti, tím míň ji lidé pociťují. Za vaší doby nebyly jalové fráze tak výživné jako dnes, Johane.  

 

 

Kdo neuteče, vyhraje?

 

Politika je svět sám pro sebe. Uzavřený jako dvorek chalupy, po kterém se popelí slepice, důležitě se vyhýbající slepičincům, které předtím nadělaly. K paradoxům politiky patří neustálé dovolávání se lidu, pro který se dělá všechno, co se na dvorku předvádí – a současná snaha utajovat jak jen se dá, co se ve skutečnosti za vraty děje. Politické strany jsou nepatrné ostrůvky obyvatel, zvané členská základna, čítající obvykle několik málo tisíc členů. Taky třeba pár set. Víc jich ani třeba není – tohle stačí na ustanovování funkcionářů, kteří tu kterou (vlastně neexistující) stranu reprezentují a veřejnosti předvádějí. Volí se výbory, nejlépe ústřední, svolávají se sjezdy a valné i nevalné hromady. Hraje se hra, v níž televize a noviny nafukují bubliny, tvářící se, že tohle všechno je proklatě vážná věc – vážná zejména proto, že jinak by to přece nešlo.

Uvnitř politického dvorečku a zejména na hnojišti, který je v jeho rohu středem veškerého dění, se vytváří specifická atmosféra. Jestliže se vzduch, který dýchají normální lidé, skládá z kyslíku, dusíku, kysličníku uhličitého, vody ve skupenství plynném a něco příměsí na dochucení, jsou hlavními součástmi politického ovzduší vědomí důležitosti, vědomí, že nad nás není, lhaní o tom, jak nám jde především o blaho lidu. Tahle směs se koření řečmi o cti a morálce. Podobně jako se dýcháním čistého kyslíku může člověk i přiotrávit a ryba, která si přestane kyslík ředit vodou, si párkrát naprázdno polkne a lekne – stane se, že politikové se řečmi o práci pro blaho lidu a vlastní cti taky přiotráví. Projevuje se to tím, že jim tloustne a hrubne kůže; ačkoli pilně navštěvují salony krásy, jakož i salony masážní, jejich kůže jeví vlastnosti kůže hroší. Jejich sluch má znaky selektivního slyšení či spíše selektivní hluchoty – co se jim nehodí, neslyší. Tohle žádná oto-rhino-laryngologická věda nespravuje. Neslyší zejména stížnosti na jejich činnost a dotazy, k čemu jsou vlastně vůbec dobří.

Nevím, platí-li to doposud, ale staré římské právo objevilo užitečnost zásady audiatur et altera pars, budiž slyšena i druhá strana. Ve světě politiky vede aplikace této zásady k hrůzným věcem. Jedna a táž věc, například stav zdravotnictví, národní morálky, kriminality a ekonomické výkonnosti, nahlížena byvši z jedné i druhé strany, případně z několika stran, vychází jako obraz malovaný šíleným malířem. Podle hodnotitelů jedné strany, řekněme koalice, je všechno na dobré cestě, především díky moudrému koaličnímu rozhodování a několik málo drobných vad na kráse bude odstraněno, jestliže lid dá koalici důvěru i pro další sezónu. Podle druhé strany, řekněme opozice, stojí země na okraji propasti, ekonomického i morálního bankrotu, a jediný způsob, jak zabránit nejhoršímu, je v tom, že lid dá ve volbách důvěru opozici. Jinak tato za nic neručí. Pro politiku platí v míře nejvyšší, že dáš-li si poradit od jednoho mudrce, víš na čem jsi; dáš-li si poradit od dvou, úplně zpitomíš.

            Hroší kůže dodává politikům odvahu vidět černě nejenom dílo oponentů, ale i jejich charakter. Vzájemně se obviňují z takových osobních vlastností, že by nejenom pes od nich kůrku nevzal. Nemít policajti zacpané uši a brát tohle všechno vážně, nestačily by jim antony na svážení politiků zčásti do vězení a zbytku do blázince. Podle vlastních obvinění politici kradou, berou úplatky a v pracovní době provádějí věci, které se občan odvažuje provádět jenom potmě a v hlubokém soukromí. Musí se jim však přiznat, že svá obvinění nesou statečně. Kde by se normální člověk hanbou propadl a plížil kanály, politik neuteče. Odolává obviněním s čelem hrdě vztyčeným. Dokažte mi, v kolik hodin středoevropského času jsem ten milion vzal! A co jsem měl přitom na sobě! V americké občanské válce jednomu konfederačnímu generálovi přezdívali Stonewall Jackson. V nepřátelské palbě stál jako skála. Takoví jsou i naši politici. Jeden Stonewall vedle druhého. Ve všech stranách. Ať kulky obvinění z korupce a šrapnely pomluv z nemravného života bijí jakkoli, oni od svých koryt neustoupí. Z čeho by pak platili dvojí až trojí alimenty?

 

 

Na prvního máje

 

Bylo to snad v roce 1952. V prvním roce pobývání ve třídách reálného gymnázia v Moravských Budějovicích. Do školy jsme přijížděli jako v kterýkoli pracovní den, protože místní lokálka Jemnice – Mor. Budějovice žádný slavnostní jízdní řád nevedla. Pokud se pamatuji na počasí, byl to prostě májový den. Účast v průvodu budějovickými ulicemi jsme brali jako samozřejmost – ani se nám, studentům, tahle povinnost připomínat nemusela. Symboly poddanství byly respektovány pečlivěji než poddanství samotné.

Z nádraží ke škole jsme toho dne nijak nespěchali, jakkoli slavnostně vyzdobené ulice k tomu vybízely. Nebylo třeba spěchat, na prvního máje žádné zkoušení nebude. Tu slavnostnost vytvářely především stuhy z krepového papíru, s převahou červených. Jejich pevnost odpovídala pevnosti přesvědčení mnohých z nás; splihly po první jarní přeháňce. Gymnaziální příspěvek k radostné prvomájové náladě obstarával profesor kreslení a deskriptivní geometrie. V jeho kabinetu se už týdny před prvním májem vymýšlely náměty, které by povzbudily nadšení lidu pro socialismus a podpořily jeho rozhořčení vůči těm, kteří našemu budování socialismu stáli v cestě. Vůči imperialistickým válečným štváčům, kteří si začali v Koreji, bankéřům z Wall Streetu, jako pijavice vysávajícím nesocialistický svět – a také domácím nepřátelům, zbytkům dožívající buržoazie a, což bylo pro mne aktuální, proti kulakům bránícím zakládání a rozvoji jednotných zemědělských družstev, pokud možno co nejvyššího typu. Moje účast na prvomájové demonstraci byla tak vlastně demonstrací proti vlastnímu tátovi, mámě a čtyřem mým sourozencům, o mnoha dalších příbuzných a sousedech nemluvě. I proti mně samotnému, protože já, sotva jsem se vrátil ze školy, jsem na polích a v maštali pracoval pro kulactví jako třídu. Dalším tématem agitace byl boj proti církevnímu zpátečnictví, papeženství a bigotnosti, které ztěžovaly lidu pochopit dějinnou úlohu marxismu-leninismu a masově tištěných pologramotných politických brožurek.

Bylo v tom i trochu zvědavého očekávání, co pro nás soudruh profesor kreslení připravil. Zhotovené transparenty v průvodu nosili samozřejmě studenti, a já měl jisté obavy, že by se mé pobožné mámě nelíbilo, kdyby její syn nesl v průvodu obraz papeže žehnajícího zbraním pro Koreu. To už raději obraz krvavého zrádce socialismu, diktátora Josipa Broze Tita, který vytrhl jugoslávský lid z otcovské náruče vším lidstvem milovaného učitele národů Josefa Vissarionoviče Stalina – na kterémžto obrazu bude odkapávat krev ze širočiny Titovou rukou třímané. Ona se totiž témata prvomájových transparentů dala anticipovat, protože soudruh profesor se nechával inspirovat pro svá umělecká díla barevnými obrázky z Dikobrazu. Pro jistotu, protože nikdo tehdy nevěděl, kdo z dnešních mocných upadne zítra v nemilost jiných mocných. Bylo obezřetnější držet se hříšníků tak říkajíc zavedených a témat úředně, tj. stranicky posvěcených.

            Už v parku gymnázia bylo cítit ve vzduchu jakési napětí. Nejenom odvoditelné ze slavnostní chvíle. A než náš houfek prošel školními vraty, už jsme věděli, že došlo k sabotáži. Třídní nepřítel zareagoval přesně podle politických brožurek, zneužil našeho oprávněného slavnostního zaujetí prvním májem, naší nedostatečné bdělosti a ostražitosti – aby vnikl do výtvarného kabinetu a nepoužitelně poškodil výtvarné plody umění soudruha profesora. Odhadovali jsme to správně – zničen byl jak papež žehnající imperialistickým zbraním pro Koreu, tak krvavý pes Tito s jeho zkrvavenou sekerou a poškozen byl i typický kulak v zeleném klobouku s kamzičí štětkou za jeho krempou, který vítal nálet amerického brouka mandelinky bramborové na družstevní lán.

            Pracující a toho dne slavící lid zřejmě nepostřehl, že vzrušení v řadách gymnaziálních studentů nebylo vzbuzeno jenom svátkem práce. Taky přemýšlením o tom, jak asi bude probíhat vyšetřování, jehož zahájení hned druhého máje se dalo očekávat. A já osobně si uvědomoval, co je to alibi a jak je dobré, že ho díky jízdnímu řádu lokálky mám.

 

 

Nežádoucí skupenství

 

Uvažovat chci o skupenství vody. Ve fyzice a fyzikální chemii nás ve škole poučili, že skupenství je trojí – plynné, kapalné a pevné – pára, voda tekoucí a led či sníh. Nic už nám neřekli o tom, že jsou i skupenství nevhodná a nežádoucí, z jiného úhlu nazíráno. Pára, produkující sílu století devatenáctého v parních lokomotivách a elektrárnách, působí způsobem nežádoucím při nešikovné manipulaci se zařízením tak směšně titěrným jako je čajová konvice zapomenutá na plotně. Voda ve skupenství kapalném je podmínkou i předpokladem života; v množství nezvládnutelně velkém je zdrojem katastrofickým, ničivým, život ohrožujícím. Voda ve skupenství pevném je v době moderní podmínkou lyžování a zimních sportů vůbec. V množství nadměrném pak ohrožením silniční dopravy. V očích silničních a dopravních odborníků se touto nadměrností rozumí vrstva sněhu od pěti centimetrů výše. Sníh pak je možno nahlížet jako drť ledu, což je voda ve stavu zcela kompaktním. Sníh, který v podobě bílého koně zalehá celý dvůr, přičemž působí romanticky – byv produkován zimními mraky ve stavu ledových krychlí, působil by katastrofálně. Naštěstí tak nečiní.

V dobách mého klukovství se ještě koncem jara chodívalo ze vsi od kaple procesím do polí, polními cestami se v časném ránu procházelo hlavními polními tratěmi, za nábožného zpěvu a modlení. Ty předříkávané a opakované modlitby mívaly věcně účelový text – prosily o ochranu před přírodními katastrofami, před suchem, záplavami a – krupobitím. Kdo někdy zažil, co dokáže takové krupobití přede žněmi a o žních natropit, nedivil by se. Pole pšenice vymlácené kroupami nastojato – to je obraz sedlákovi ženoucí slzy lítosti a vzteku do očí. Zmařená celoroční práce, ale i ohrožení živobytí pro jeho rodinu i hospodářství. Pro dobytek a setbu příští úrody. Sedlák si nemůže dovolit myslet jenom ze dne na den.

Kroupy jsou forma pevného skupenství vody. Meteorologové mají jakési představy o mechanismech, způsobujících, že voda nedopadá na zem v kapkách, ale v kroupách. Jejich předpovědi mají ovšem spíše charakter všeobecný, lokálně jenom velice přibližný až náhodný. Varující, tak říkajíc, pro všechny případy. Aby, v případě pádu, to nezůstalo na nich. V případě pádu těch krup. Jako měšťák od přírody odtržený jsem si možnosti pádu krup nijak moc nevšímal. Dokonce ani jako chalupář ne – jaké škody může natropit hrst krup na pár metrech čtverečních trávy a několika stromech? Sucho je horší alternativa než kroupy.

Letos, po mnoha letech, na nás kroupy přišly. Na samém konci léta. Sucho bylo, pořádně nezapršelo po celý rok a po poslední zimě sněhem skrblící. Dorazili jsme na chalupu v podvečer, vybalili něco saků a paků, a pak už ani okna pořádně neotevřeli, protože se obloha kabonila. Na déšť jsem čekal jako na smilování; dal jsem si proto židli na zápraží, pod střechu a snažil se obloze napovídat. Ta jako by mě chtěla trochu potrápit – pořád ne a ne spustit, až mě napadlo, není-li obloha něčím zašpuntovaná.

Rozpršelo se až po čtvrthodině, spíše váhavě. Když mi začalo cákat na nohy i pod tu střechu zápraží, odnesl jsem židli na verandu a díval se oknem.

Kroupy přišly bez výstrahy. Bubnování kapek na plechovou střechu přešlo do rachotu a řinčení, jako by do té střechy kdosi mlátil klackem. Tvrdě, naplno, nemilosrdně. Během pár minut se viditelná plocha dvorku a zahrady pokryla vrstvou čehosi, co se do obrazu léta nezdálo patřit. Bylo teplo, normální teplo letního podvečera. A v bílé vrstvě napadaných krup si začínaly razit cestu pramínky vody valící se ze střechy odnaproti. Voda ve skupenství pevném, odstrkovaná a pak odnášená vodou ve skupenství kapalném.

Když jsem se zahrabával do peřiny, kroupy ještě vodě vzdorovaly. Ráno jejich existenci dosvědčovalo jenom listí kroupami stržené, proděravělé listy květin, keřů a stromů a popadané švestky, které už předtím přežívaly svůj čas. A kousky mechu kroupami ze střechy otlučeného. Jako připomínka, že není skupenství jako skupenství.

 

 

Peřiny na ráhně

 

V panelákových bytech býval, snad od samého začátku panelákového bydlení, panelové civilizace, symbolem peřináč. Bedna rozměru metr na půl metru, jíž bylo vymezeno místo v ložnici. V noci nepracovala, protože peřiny a polštáře byly rozestlány na postelích. Její pracovní dobou byl den, od rozednění do večera. Kultuře panelové předcházela kultura měšťanských bytů, v nichž se peřiny ani polštáře nestěhovaly; v době, kdy se nespalo, byly zastlávány na postelích do hraniček proměnlivé výšky, závisející na množství peří do peřin nadraného. Často vlastnoručně. Paralelně s kulturou měšťanskou žila svou život kultura vesnických chalup, ve kterých se postele zastlávaly podobným způsobem. Obvykle v kuchyni, což bývala místnost velmi univerzálního využití. Zastlání peřin a polštářů vrcholilo jejich pokrytím více či méně honosnou přikrývkou, někdy vyšívanou i jinak zdobenou. Její volba dokládala zámožnost, ale i uměleckou fantazii hospodyně.

Chalupářství zamíchalo ustálenými zvyky i v oblasti ustýlání. Patří k tomu i kdysi dávno provozované vynášení peřin a polštářů na zápraží, kde jsou umisťovány na předem instalovaná bidla, s představou, že čerstvý vzduch a případný vítr z nich vyžene noční chmury, zbytky zlých snů a tak podobně. Slunce i stín že je prohřejí, aniž by peří spálily, což je údajně zdravé. Pro budoucí spáče.

Ať už je na podobných hygienických názorech pravdivé cokoli, asi nelze popřít, že peřinami na zápraží vynášenými vstupuje do chalupářského provozu nová romantika. K ní přispívá i občasná hrozba nastupujících bouřkových mraků, před nimiž je záhodno s peřinami domů spěchat – po případě je za brblání o nespolehlivosti meteorologických příznaků znovu na ráhna vynášet.

 Do peřin a polštářů celodenním pobytem na ráhně vyvětraných se příjemně uléhá. Trochu mi to jako někdejšímu vesnickému klukovi připomíná povalování na hromadě červnového sena. To umělo dokonce svou pronikavou vůní omamovat. Máma nám tenkrát nikdy nechtěla dovolit, abychom místo do postele se šli vyspat na půdu do čerstvého sena. Říkala, že z něho pak bolí po ránu hlava.

Taky to připomínalo den, kdy jsme dostali příkaz vynést na dvůr své strožoky, slamníky (z německého Strohsack), z nich vysypat starou, už proleželou náplň, splasklé je odnést na mlat stodoly a vycpat je čerstvou, obvykle dlouhou žitnou slámou z čerstvého mlácení. Hodně vycpat, co síla klukovských rukou stačila. Neforemné útvary se pak s námahou dovlékly zpátky do sedničky, kde jsme jako kluci spali. První noc byla zápolením hubených klukovských těl s geometrií strožoků; rozespalá těla se snažila udržet na vrcholu jelitovitého slamníku, odkud je neúprosná gravitace stahovala dolů na podlahu mechanismem koulení. Trvalo to řadu dnů než se tvrdohlavá hmota strožoků poddala – a vydala se cestou transformace do geometrie rovinatosti až proležení.

Tato stránka chalupářství je pro mne jistým návratem k dětství. Takové prohlášení by se mé mámě určitě moc nelíbilo, protože naše chalupa by jí určitě připadala méně pokroková než byl loucký stateček před čtyřiceti roky.

Vynášení peřin na ráhno pod stříšku zápraží je dokladem toho, že člověk je si vědom povinnosti o svůj spánek pečovat. Hned poté, co se jednu noc prospal, myslet na noc následující. Na tu, která po ní přijde. Spánek je záležitost, která by neměla být odbývána. Vždyť třetinu času nám darovaného prospíme – a spánek není proto nic samoúčelného. Dodává nám sílu pustit se do úkolů dne. Jenom málo nocí za sebou si můžeme dovolit probdít. Nastávají potíže. V pohádce byl spánek prohlášen za to, co máme v životě nejsladšího. A protože lidské zlo a špatnost dokáží zneužít všeho, i lidské potřeby spát bylo zneužito mechanismem spánkové deprivace k rozvrácení lidské osobnosti při vynucování přiznání z politických vězňů za nacismu a komunismu.

                                                                                                   

 

Proč právě tři?

 

Od doby, kdy se lidé naučili počítat, angažují do svých životních příběhů čísla. Vedle jedinců a množin neurčité mohutnosti jako moc, trochu, jenom docela málo operují lidské příběhy se soubory vymezenými konkrétním počtem prvků. Zvláštní roli v tom hrají vojáci a vojenské hrátky jimi provozované, protože v nich na počtu hodně záleží. Sice se v těch příbězích často vedou řeči o statečnosti, cti a slávě, ve skutečnosti však se jejich průběh řídí zásadou kdo uteče, ten vyhraje a rozhodování se přitom opírá o spočítání, kterých je víc.

Před nedlouhou dobou učinili archeologové objev, který prokázal, že počet měl svou významnou symbolickou hodnotu už dávno, ve staré Číně. Vykopaná armáda bojovníků v počtu tisíců hlav, pečlivě formovaných z hlíny do všech detailů, opravňuje usuzovat, že samotný koncept množství byl už hluboce zakotven ve způsobu uvažování a filozofii tehdejších mocných. Množství představovalo sílu, a to nepochybně sílu odstrašující a zastrašující.

V běžném denním životě má pro člověka a jeho budoucnost zásadní význam číslo dvě. To číslo není žádným produktem lidského ducha, žádným produktem filozofického mudrování. Dvě je číslo definující základní biologický zákon; aktem stvoření bylo nastaveno pravidlo, aby se dva lidští jedinci odlišného pohlaví spojovali ve snaze zplodit jedince další generace. Potomka, dítě. Lze si jistě představit systém, který by tento postup lidské reprodukce zobecnil a rozšířil. Třeba tak, že by se pro akt zplození museli spojit lidé tři – s tím, že existují bytosti trojího pohlaví. Bylo by to jistě komplikovanější než tomu ve skutečnosti je – možná by se ale daly takhle účinněji kontrolovat některé lidské patologie. Podrobněji jsem to nepromýšlel.

V příbězích, které si lidé generace od generace vyprávějí, už dlouho i za pomoci písma a knih, se s počty jedinců, věcí i bytostí paranormálních manipuluje běžně. Někdy i s hodně fantastickou nadsázkou. Dovede si nějaký anatom a fyziolog představit, jak by tělesně fungoval takový trojhlavý, natož pak sedmi- či dokonce devítihlavý drak? Vždyť nedokážeme udržet při životě ani docela obyčejné dvouhlavé tele! Větší počet hlav než jedna není pro jejich potenciálního nositele žádnou výhodou – je fatálním handicapem. Ostatně, společenská vymoženost zvaná demokracie je poměrně přesvědčivým příkladem špatně fungujícího systému řízení, jak sama o sobě přiznává konstatováním, že demokracie je nejlepší špatný systém společenského uspořádání. Osobně spatřuji důvod tohoto nefungování v tom, že je činěn pokus rozdělit pravomoci rozhodování a odpovědnosti do příliš mnoha hlav. Prezidenti, vlády, parlamenty – to jsou dílčí hlavičky stohlavé saně, která je z toho sama celá tumpachová. Hlavy jsou totiž svou podstatou individualistky, které se jenom nerady s jinými doopravdy radí a dělí o moc. Proto to vypadá, jak to vypadá.

Řekli jsme si, že číslo dvě je univerzální biologickou konstantou, člověku vrozenou. Jinak je tomu s číslem tři, kterým se lidské příběhy rovněž hemží. Nemám na mysli tři jako konstantu manželského trojúhelníka. Jde mi o příběhy specificky lidské, třeba pohádkové. Tři bývají potomci královských rodin, pohlaví mužského i ženského. Tři jsou zlaté vlasy děda Vševěda, symbolu moudrosti. Tří bývají úkoly ukládané v pohádkových testech a anketách. Dlouhý, Široký a Bystrozraký jsou trojice. Tři jsou i sudičky bdící nad osudem novorozeněte vrnícího v kolébce.

Tahle trojka proniká i do příběhů soudobých. Máme tři stupně hodnocení znalostí a schopností univerzitních studentů, tři zkouškové termíny na zdolání úskalí kurikulárního předmětu, bronzové, stříbrné a zlaté olympijské medaile, jakož i jiné trojice pro oceňování něčeho. Taky máme lidovecké třikrát a dost! navrhované v marné snaze omezit demokratickou zločinnost. No a český národ trpěl tři sta let pod habsburskou knutou, která před námi, poslušnými, holubičími Čechy, dala cynicky přednost neposlušným Maďarům.

 

 

Rovnováha vytápění

 

Člověk je živočich tak zvaně teplokrevný, schopný svou tělesnou teplotu udržovat na hladině, která je pro fungování jeho tělesných orgánů optimální. Není to samozřejmě zadarmo – rozdíl mezi teplotou vnějšího prostředí a žádoucí teplotou jeho těla musí člověk neutralizovat z vlastních zdrojů. Musí do plnění tohoto úkolu dodávat energii a zároveň, v zájmu jejího šetření, musí bránit tepelným ztrátám mezi svou vlastní teplotou a teplotou vnějšího prostředí. V našich zeměpisných šířkách je totiž teplota vnějšího prostředí všeobecně nižší než homeostaticky udržovaná teplota lidského těla.

Jinými slovy řečeno, v našich poměrech téměř pořád člověk ohřívá vesmír. Vytápí ho, podobně jako sporák nebo radiátor vytápějí dům.

Nevím, jak tohle vytápění pociťuje a prožívá vesmír; z druhé strany, ze strany lidí, jsou ony tepelné ztráty pociťovány jako jeden ze zásadních problémů všeobecné energetické bilance. Lidé vyhřívají okolní prostředí tím více, čím je toto chladnější – a naopak tím méně, čím je okolní prostředí teplejší. Dokonce i v našich zeměpisných šířkách bývá dosahováno bodu rovnováhy – kdy totiž obojí, lidské tělo i venkovní prostředí, mají teplotu vyrovnanou. Je to situace, kdy dosahuje vnější teplota hodnoty u nás extrémní – řekněme 36°C. Tahle teplota není kupodivu člověkem vnímána jako příliš příjemná. Zdá se, jako by příjemnost vjemu teploty nebyla určována hlediskem minima tepelných ztrát, ale i nějakými hledisky dalšími. Zřejmě souvisejícími s parametry termoregulace.

Moje úvaha je velice zjednodušená. Nebere v úvahu fakt, že intenzitu ochlazování ovlivňuje i intenzita proudění vzduchu, tedy vítr, a také vzdušná vlhkost, a s tím související tlak. Stejně jako se bráníme proti vychládání těla, snažíme se regulovat jeho přehřívání. Bílými oděvy, odrážejícími sluneční paprsky. Tato ochrana by zachovala svůj význam, i kdyby odpadly důvody jako jsou zdravotně nepříznivé důsledky intenzivního záření pro kancerogenní bujení.

Civilizace si vyzkoušela a jako pozitivní shledala účinky krátkodobého působení přehřátí, ale i podchlazení na lidský organismus. Ukázalo se totiž, že jakkoli je optimální nastavení regulace žádoucí, je dobré, aby řízená soustava organismu byla vystavována požadavku kompenzace i větších tepelných vychýlení. Právě tohle udržuje organismus, řekněme, v bdělém stavu, ve stavu připravenosti reagovat na vnější podněty a následná vychýlení dostatečně pohotově. Podobně jako trénuje makrosystém známý jako sbor dobrovolných hasičů, patří se trénovat i mikrosystém termoregulace lidského těla. Mechanismy tomu sloužící jsou finská sauna či ruská baňa, ale i povalování se ve sněhových závějích nebo mroží plavání o vánočních svátcích. Vždycky přitom platí, že záměrem je organismus tepelně zatížit, ne však přetížit a rozvrátit.

Zvýšenou teplotou těla reaguje organismus na jisté poruchy, ke kterým v jeho provozu dochází. Je to významný biosignál, upozorňující, že není všechno v pořádku. Zároveň má zvýšená tělesná teplota i jistý kurativní, léčebný účinek; pro choroboplodné zárodky je optimální teplotou jejich vnějšího prostředí (tj. lidského prostředí vnitřního) standardní homeostaticky nastavená teplota – zatímco teplota vyšší už optimální není. Horečka lidského těla proces jejich množení a aktivace zpomaluje. Způsobuje však také vysílení, vyčerpání tělesných sil, což je důvod, proč se léčebně snaží medicína horečku srážet k normálu.

V poslední době je zvažován názor, že člověk ovlivňuje teplotu vnějšího prostředí nežádoucím směrem některými svými celospolečenskými průmyslovými činnostmi. Emisemi plynů zvaných skleníkové, jež zvyšují teplotu zemské atmosféry a následně vyvolávají zvýšené tání ledovců s rizikem zaplavení níže položených území. A některými dalšími riziky. Zdá se, že tenhle způsob termoregulace jako vedlejší produkt, nežádoucí účinek civilizačních aktivit, nám ještě zamotá hlavu.

                                                                                                       

  

Sitting Bull

 

Sedící Býk byla velká postava jednoho z posledních vzepětí severoamerických Indiánů. Vedl povstání Siouxů a na hlavu potřel sebevědomého generála Custera v bitvě u Little Big Horn. Došlo k tomu nedlouho po skončení americké občanské války, čtyřleté války Severu proti Jihu, která skončila na jaře 1865. Sedící Býk vyhrál pro svůj lid bitvu – válku proti bílým ovšem vyhrát nemohl – na to byly karty už předem okolnostmi namíchány a rozdány v neprospěch Indiánů.

Narodil jsem se ve znamení Býka – a mozková mrtvice mi před osmi lety přisoudila sezení jako hlavní způsob existence. Díky těmto víceméně náhodně sešlým okolnostem je ze mne teď taky Sedící Býk. Bez predikátu náčelnictví, bez nějakého teepee, bez bojovníků na mustanzích, kterým bych mohl velet. Jsem osaměle sedící býk.

Náčelník Sitting Bull je symbolem určitého typu chování. Chování člověka, který má na vybranou mezi možností sklonit poslušně hlavu, poddat se víceméně pasivně okolnostem, které nastavila vyšší síla – a možností vzdorovat, trvat na svém, dožadovat se spravedlnosti podle principů, které nastolili a do života uvedli jeho předkové. Ta první možnost slibovala přežití, se zárukami ne zcela jistými, protože to byly záruky vítězících bílých, ovládaných touhou po zlatě, zdrojích surovin, ale hlavně touhou po půdě, po pastvinách a po cestách pro železného oře, který měl propojit Atlantický oceán s Pacifikem. Druhá možnost nabízela zachování cti ve vlastních očích, za cenu nepochybně krvavou, s rizikem definitivní porážky, po níž nebude následovat vyjednání nových smluv, ale diktát bílého muže, který určí, kudy povedou hranice příštích ghet indiánských rezervací.

Sitting Bull si zvolil druhou možnost. Ještě pár stovek či tisíc bílých skalpů strhly indiánské nože. Byla to však i jejich labutí píseň.

Jako kluka mne učily kovbojky a indiánky, co je to chlapská čest. Odseknout a odplivnout si, třebaže jsi uvázán u mučednického kůlu a čekáš, kdy už tanec začne. Ačkoliv jen málokdo či vůbec nikdo může tvé pyšné gesto ocenit; tví partneři uvázaní u sousedních kůlů a ti, kteří se zdivočele těší na tvou krev.

Myslím, že mi tahle představa vydržela ještě nějakou dobu poté, co ji začaly obrušovat a otupovat zkušenosti světa dospívajících a dospělých. Jít s hrdým čelem proti silnějšímu nepříteli je představa vznešená – prohra, a ta bývá v takové situaci jistá, však už vznešená není. Kdo prohraje, bývá vysmíván. Jeho statečnost málokdo ocení. A někdejší bojovník se učí, že smlouvání vede k praktičtějším výsledkům než hrdost bez podmínek a ústupků. Život, a nejenom ten lidský, je dlouhá šňůra smluv, ústupků a kompromisů; takový je i život národů, společenských skupin a tříd. A když se zvedne někde Sitting Bull, pak jenom do chvíle, kdy bude sražen na kolena.

Největší slabostí člověka je on sám. On sám ve své osamělosti. Každý z nás může být postaven do situace, kdy vzepřít se znamená zničit se. Bít hlavou do skály ještě nikdy nevedlo k úspěchu a vítězství. Jenom k rozbití hlavy. Té, která si ještě v posledním uvědomělém momentu může šeptat – vzepřel jsem se.

Zdá se to být nepříliš statečné, ale když upadneš na zem, nemusí být racionální strategií začít hledat, kdo ti podrazil nohy. Racionální je vstát a začít přemýšlet. Třeba o tom, jak se chránit před případným dalším napadením. Jestliže totiž tomu se nevyhneš a nezabráníš mu, svou křivdu nepomstíš; mrtvý to už udělat nemůže. Spravedlnost bývá náročná, pokud jde o čas.

Nejsou jenom síly fyzikální povahy, které nás ovládají a jimž musíme čelit. Taky síly povstávající z množství, z převahy, z davů. Možná i síly myšlenek – ty se však dají překřičet, znásilnit právě množstvím. Je síla probouzená strachem, vědomím slabosti, bezmoci, beznaděje. I té je třeba čelit, nehledě na její podobnost s tou u indiánského kůlu.

 

 

Švec a jeho kopyto

 

Bývaly doby, kdy se tato zásada hlásala naprosto otevřeně, a to nejenom ve společenství obuvníků. Drž se, ševče, svého kopyta! – mohlo být chápáno i jako výzva odstrašující případné fluktuanty. Zásada, jejímž synonymem mohlo být i Devatero řemesel, desátá bída. Obojí byly zásady vyzývající ke stabilitě, varující před sbíháním od toho, čemu se člověk jednou vyučil. Byly to zásady konzervativní, v podtextu předpokládající stálost poměrů, neměnnost společenských podmínek, tržní vyrovnanost, rovnovážnost vnějšího prostředí. S tím nepochybně souvisela i péče o kopyto, jakož i verpánek, kladívko a fidlovačku – s představou, že budou ve svůj čas jako použitelné předány generaci synovské. Tato stabilita je – byť jistě jenom nepřímo – kodifikována i jako symbol češství, protože s fidlovačkou je spojen i vznik české národní hymny. U kořene novodobého českého národovectví tak stojí ševcovina, dokonce pražská ševcovina, jejíž oslava zavdala muzikantu Škroupovi důvod ke složení romantické národovecké písně o tom, kde je náš domov.

 Doba se mění, čímž došlo k tomu, že stabilita poměrů už není na pořadu dne.  Nemluvě o tom, že ševci už dofidlovali, dokonce se jejich řemeslo zásadně změnilo. Místo stability je hlásána sériovost výroby. Výroba se stala masovou, což bylo umožněno zjištěním, že rozměry lidské nohy spolu korelují – a proto vlastně není nutné předpokládat, že každá noha je svá. Do všech detailů. Noha má svou délku a šířku, které se však při svém růstu nechovají zcela nezávisle. Délkový rozměr přihlíží k rozměru šířkovému a obráceně. To se promítá do rozměrů kopyt, která jsou modelem obouvané lidské nohy. Ať už tohle pan Tomáš Baťa vnímal uvědoměle a pojem korelace rozměrů mu byl vlastní, nebo to vnímal jenom podvědomě a užíval čistě empiricky, uvedl to do ševcovského života nejenom na Valašsku, ale v celém světě. Snad na všech jeho kontinentech. Naštěstí platí, že národů ať jsme různých, nohy máme velice podobné a korelace jejich rozměrů téměř stejné. Jistou pochybnost o padnutí sériových bot vyslovil při návštěvě Zlína i prezident Masaryk. Baťa tomu kontroval celou sadou bot, které nechal vyrobit podle svých pravidel a prezidentovi dodal na Hrad.

Sériovost, hromadnost, masovost výroby bot je součástí celkového pokroku, racionalizace, která je civilizaci vlastní. I ona se musela ve své době, a to v době docela nedávné, prosadit. V její prospěch mluvil především fakt, že bota strojově vyrobená byla laciná. Lacinější než bota vyrobená ručně, podle individuálního vzoru. Proto zdůrazňovali odpůrci mechanizace i automatizace obuvní výroby rukodělnost jako záruku kvality, jíž nemůže seriová výroba bot nikdy dosáhnout. Boty vyrobené bez toho, že by je zákazník během jejich zhotovování, šití, vedle verpánku odzkoušel! Představa, že nekonečná řada různých, vzájemně odlišných zákazníků se může obout do omezeného počtu velikostí, se musela vžít. A vžila. Do omezeného počtu velikostí, které lze masově, protože sériově, opakovaně vyrábět, aby přitom převážné většině zákazníků boty přijatelně padly. Tím padla i výmluvnost prvorepublikového hesla Baťa, Busi, ševce dusí! Byla to pravda, jenomže proti ní stála baťovská láce. A ta byla náramně výmluvná.

Doba se mění především v tom, že se mění nesrovnatelně rychleji než kdy dříve. Co dříve vydrželo několik generací, vydrží v dnešní době jen několik let. Změnila se role opravárenství bot. Mnohdy je levnější tam, kde se dříve opravovalo, koupit boty nové. A opravy bot jsou už dnes jedinou doménou klasické někdejší ševcoviny. Výrobci obuvi jsou tovární dělníci, často obsluhující komplexní polyfunkční automaty. Dobré obouvání má dnes i svou inženýrskou základnu na technických univerzitách. A národy, ještě nedávno chodící bosé po blátivých cestách jihovýchodní Asie, dnes zahlcují svou obuvnickou produkcí trhy evropské včetně českých. Za samozřejmé se považuje, že většina lidí v průběhu života vystřídá několik profesí. Možná souvisejících, možná ani příliš ne. Znamená to, že výzvu držet se toho, čemu se člověk v mládí naučil, nemusí brát příliš doslova.

 

 

Večer a ráno

 

Jednotlivé díly mého oblíbeného filmového seriálu Hospoda uvádí písnička nápaditým veršem pana Zdeňka Svěráka Do naší hospůdky vedou jen tři schůdky, to je ten důvod má milá, proč já tam raz dva tři jsem – z té naší hospody stoupají tři schody, to je ten důvod má milá, proč se jde tak těžko ven… Je to geniální, vyjádřit prostředky tak úspornými tak mnoho. Schůdky a schody naznačují snadnost zapadnutí a obtížnost opouštění. Hospůdka a hospoda nenápadně vysvětlují milé, že k témuž místu je možné mít zásadně rozdílný vztah ve chvíli příchodu a při jeho opouštění. K tomu místu schůdky neutrálně vedou, z něho stoupají – což navozuje pocit těžkosti, překonávání síly nejenom gravitační. Nevím, jaké specializace nabyl pan Svěrák jako pedagog, vsadil bych se však, že na rozdíl od mnoha svých dnešních kolegů v umělecké branži vždycky měl jasno, pokud jde o fyzikální jednotky a přírodovědné zákony. Dovolil bych si použít pro vystižení jeho schopností dvou výrazů – přesnost a cit.

Letos jsem si při pobývání na chalupě všiml, jak rozdílně vnímá člověk postel večer a ráno. Při vstupu do ní a při odchodu z ní. Není to dáno jenom tím, že pod peřinu zalézám dobrovolně, zatímco ráno ji opouštím pod jistým nátlakem. Z donucení, pod výhrůžkou, že mi nikdo nebude snídani servírovat dvakrát. A že se za mne nikdo nehodlá stydět před sousedy, od rozednění pilně pracujícími – a znechucenými pohledem na lenocha před devátou ještě neumytého. Ráno je postel lidsky proteplená, vyhřátá, vlídná – nepodobná jejímu večernímu rozpoložení, které nejlépe vyjadřuje slovo – lhostejnost. Postel je zařízení přizpůsobivé a přitom své dobré vlastnosti si podržující i v nepříznivých okolnostech. Ranní postel a večerní postel jsou fenomény, které by měly být rozlišovány i slovním označením. Eskymáci prý mají několik desítek slov pro pojmenování sněhu. Představuji si to tak, že mají samostatná slova pro prašan, sníh slehlý, krupicovitý, hladký i drsný, sníh přecházející v led a sníh tající ve vodu. Večerní postel a ranní postýlka. To ovšem není dost nápadité na to, aby to vystihlo, že bych případně dokázal kvůli možnosti v ní ještě hodinku pobýt i odřeknout si snídani. Kdo spí, jako by jedl – hlásal jsem kdysi kolegům, kteří málem zaspali ranní odjezd autobusu na exkurzi při jedné konferenci.

Možná je moje uvažování poznamenáno tím, že náš vztah, tj. můj a mé postele, už bezmála osm let utvářejí zvláštní okolnosti. V olomoucké fakultní nemocnici unikl při operaci pozornosti krevní vmetek, vlastně zmetek, embol, trombus, kterému se zalíbilo usadit se v mém mozku a ucpat jednu z jeho cév. Kam chodí trombus, tam nemůže kyslík. A mozek má kyslík nejenom rád, on jej přímo zbožňuje. Dychtí po něm – a když ho nedostane, protestuje. Vzteká se, odmítá živit neurony. Ty potom pokapou, uschnou jako kytky během letní dovolené majitelů panelového bytu. Následky jsou různé, rozhodně však špatné. Patří k nim i nechození, zastupované pajdáním. A obliba lehu jako polohy nikoli tělocvičné. Protože ještě nikdo neobjevil ani nevynalezl pro polohu vleže nic lepšího než postel, bylo už jenom logickým dovršením věci, že se postel stala mou láskou. A co milujeme, toho si všímáme, tomu věnujeme pozornost. Případně i tím, že o tom píšeme úvahy.

V nemocnici jsem kdysi vymyslil, že zdravotnictví vynalezlo tři geniální věci – sestřičku, postel – a to třetí jsem už zapomněl. Sestřičkám jsem to říkával jako lichotku – na kterou ony odpovídaly poněkud unaveným – Ale jděte! To byla ovšem pro mě nahrávka na smeč, protože jsem to mohl brát jako přání neuskutečnitelné, neboť chození už mi bylo tenkrát odepřeno. A měl jsem záminku ke zdržování sestřiček od práce potřebné pro vracení nemocných do života a tím i pracovního procesu. Protože při mém stavu a v mém věku se patří myslit nejenom na spaní, ale i na věci poslední, uvažoval jsem i o možnosti nechat se pochovat s mou postelí, družkou nejvěrnější. Beztoho je službou pro mne celá opotřebovaná. Jenže nevím, jak uvést v ergonomický soulad rozměr mé postele s normalizovaným rozměrem místa posledního odpočinku. Bude to má poslední ergonomická úloha.

 

 

Ztratila se nám ručička

 

No, ona se vlastně neztratila. Jenom se stalo, že zkolabovala, svěsila hlavičku (má-li hodinová ručička jakou) a zaujala polohu mrtvého brouka. Ztratila zájem o život a protože životním úkolem a posláním hodinové ručičky je ukazovat čas, přestala svůj úkol plnit. Což je na pováženou, protože bez času se člověk neobejde. Bez času nejde nic. Ten prochází vším, oči před ním nezavřete, uši ani nos nezacpete. Čas je neviditelný, nedělá rámus, je bez chuti i zápachu – a přesto je.

Nejdříve nás trochu uklidňovalo vědomí, že nám zbyla ještě jedna. Hodinová ručička. Dokonce ta větší. A ta že odbude práci za obě. Jenomže jsme se přepočítali – už za chvíli poté, co začala malá ručička stávkovat, nám došlo, že teď víme sice přesně, kolik uběhlo v dané hodině minut od okamžiku, kdy ta hodina začala běžet, zato nevíme vůbec nic o tom, která hodina právě běží. A že vlastně malá ručička není malá svým významem – že je důležitější než její velká družka, protože umí tu právě běžící hodinu rozpoznat.

Tím vznikla otázka, kterou jsme do té doby řešit nemuseli.

Je důležitější znát detaily nebo mít širší přehled – když už nemůžeme mít obojí?

Důležitost věci bývá někdy dobré posuzovat podle toho, jak závažné důsledky může mít její absence, případně její selhání.

Řekněme, že vím, že je půl sedmé a chybí mi informace, který dnes máme den. Zdali je neděle či svátek, den pracovního klidu nebo den pracovní. Budu-li předpokládat, že dnes nemám pracovní povinnosti a zůstanu v posteli, kde se budu povalovat až do poledne, riskuji, že moje počínání nebude oceněno mým chlebodárcem, v případě, že jsem se zmýlil. Naopak, bude jím pokáráno, potrestáno, penalizováno. Až do výše ztráty zaměstnání. Pravděpodobnost, že k tomuto jevu dojde, je rovna pěti sedminám – což je riziko, že dnešní den je dnem pracovním. Pravděpodobnost, že je dnes den pracovního klidu, se rovná dvěma sedminám. S touto pravděpodobností mohu očekávat, že mé povalování žádné nepříjemné důsledky mít nebude a že strávím den příjemným lenošením oprávněně. Odpočinu si a připravím tělo pro plnohodnotné nasazení v budoucnu.

Alternativou mého jednání je v těch půl sedmé vyskočit zpod peřiny, postupně vykonat celou sérii úkonů, které běžně provádím předtím než se odeberu do práce – a na své pracovní místo se řádně dostavím. S pravděpodobností pět sedmin jsem naplnil očekávání svého okolí (a hlavně svého zaměstnavatele), a mohu očekávat, že mi to bude připsáno nejen k dobru, ale hlavně k výplatě. S doplňkovou pravděpodobností dvou sedmin však budu marně tlouci na zamčenou bránu mateřského podniku, školy či úřadu. Riskuji tím zesměšnění, o zkažené sobotě či neděli nemluvě.

Dokážu-li míru škody, která nastane, vyjádřit kvantitativně, existuje možnost spočítat průměrnou, očekávanou škodu, k níž dojde v důsledku chybějící informace o povaze daného dne. Vypočítaný výsledek poskytuje možnost zvolit takovou alternativu mého rozhodnutí, která bude očekávanou škodu minimalizovat. Tak se dá najít optimální jednání v situaci chybějící informace.

Představme si, že se probudím někdy v průběhu dne či noci, vědom si toho, jaký typ dne nastal. Hodinu ani minutu však neznám. Pokud nemá moje ložnice přímé denní světlo, takže nejsem schopen využít tuto dodatečnou informaci, bude mé rozhodnutí vydat se do práce opět spojeno s rizikem předčasného nebo naopak pozdního příchodu – s příslušnými nežádoucími důsledky. Protože vím, jaký typ dne právě je, mohu škodu, která mi nevhodným rozhodnutím vznikne, posoudit pro obě alternativy. A posléze i vypočítat střední, očekávanou škodu vůbec.

Porovnání středních, průměrných škod, která mi vznikají při znalosti pouze globálních nebo pouze detailních stavů systému umožní pak hodnotit, co je důležitější. Která ručička.

 

Zprávy 41

 

Boží mlýny melou pomalu, ale jistě. České soudy melou taky pomalu, a navíc nejistě.

 

Podstatou stáří je, že člověk přestává vnímat svět jako veličinu proměnnou a začíná se mu zdát, že svět je konstanta.

 

Běžně se soudí, že oproti jiným predátorům byl člověk ochuzen o drápy – a nehty že jsou jenom jejich zakrnělá karikatura. Omyl! Ukažte mi nějakou šelmu, které by za drápy uvázly stovky miliard, jaké uvázly za nehty nepovedeným českým bankéřům!

 

Před posvícením počet sebevražedných pokusů klesá.

 

Může být rozvojová země zároveň postmoderní?

 

Homo sapiens sapiens jako biologický druh – jakkoli se to zdá být absurdní – produkuje taky blbost. Lidé myslící obvykle volí při setkání s blbostí strategii vyhnout se. Jsou ovšem i tací, kteří dávají přednost přímému střetnutí, čelní srážce, někteří z nich předpokládajíce, že blbost může být anihilována za použití ironie. Jde ovšem o působení na veřejnost, protože blbost samotná je vůči intelektuálním vlivům imunní.

 

Četl jsem nedávno něco jako seznam vlastností, které definují postmoderního člověka. Ta definice byla s nepatrnými úpravami použitelná jako definice neodpovědného primitiva, kterému byl odepřen dar kritického myšlení. Postmodernost rozhodně není slučitelná s vědou.

 

Už mnoho lidí se nakazilo hloupostí a zblblo. Případy nákazy zmoudřením jsou však naprosto výjimečné.

 

Středověk usiloval získávat stoupence víry demonstrací příběhů mučedníků a svatých. Misijní a proselytická činnost tak zvaných demokratických politiků spočívá v demonstraci odpudivosti korupčních afér mezi lepšími až nejlepšími lidmi.

 

Politická elita je charakteristická pořádáním národního mistrovství v přeborech nevalně utajovaných čachrů.

 

Tři čtvrti roku panovalo sucho. Se všemi očekávatelnými důsledky. Pak tři dny pršelo – a propukly záplavy. Příroda mi tak začíná připomínat českou vládu. Taky si neví rady, jakmile se poměry jen trochu vychýlí z navyklé rovnováhy.

 

Mraky jsou kapesník, kterým si slunce zastírá oči, když už se nemůže dál na pozemské poměry dívat.

 

Žádný politik si nemůže přát, aby existovala boží spravedlnost. Kdyby existovala, nevyhnul by se odpovědnosti za to, co politika s touhle planetou provedla.

 

Je docela snadné představovat si, že k tomu či onomu životnímu maléru nemuselo dojít, kdyby se v minulosti o tom či onom rozhodlo jinak, kdyby byl nemusel překonávat tu či onu obtíž (kterou překonat se mu nepodařilo), kdyby mu byl do cesty nevstoupil ten či onen (mu nefandící) člověk. Jenomže taková kdyby jsou jenom hloupoučká hra. Kdyby ta kdyby nastala, šlo by o úplně jiný životní osud – ne o ten, nad kterým se právě lamentuje. Při hodnocení života se nedá postupovat tak, jako když se ze zatvrdlé vánočky vybírají rozinky, které nestačily zplesnivět.

 

Nedávej naději, nedokážeš-li dát záruky – nebo alespoň vymezit podmínky.

 

Kde se jako hlavní ctnost stanoví poslušnost a věrnost, neměly by se očekávat nápaditost a vynalézavost. To je také důvod, proč jsou politika a partajnictví tak sterilní.

 

Býval nad kuchyňskými sporáky umisťován takový vyšívaný slogan – Kde se dobře vaří, tam se dobře daří. Jenomže to není tak docela v souladu s věcnou logikou života. Aby se mohlo dobře vařit, musí být zajištěny k tomu materiální předpoklady, což je jenom jiné vyjádření skutečnosti životního zdaru.

 

Má žena si vyvinula za desítky let našeho společného života velice přehledná a jednoduchá vysvětlení nejrůznějších negativních životních jevů. Vedle standardního moc piješ a to máš z toho věčného povalování, čímž vysvětluje nejenom mou hypertenzi a obezitu, ale i nečekané vymazání čerstvě napsaného souboru v počítači, případně fakt, že mi ujel autobus. Trochu to připomíná některá uvažování jistých lékařů, vždycky vědoucích, proč to či ono. Samozřejmě bez věcného důkazu – snad z prosté radosti, že se nějaké takové nabíledni vysvětlení dá vyslovit.

 

Máš ze mne radost?, ptám se občas své ženy. Ani ne, odpovídá mi. A co ze mne tedy máš?, dotírám dál. Jenom starosti, zní konečná replika.

 

Od Mikuláše do vánoc – krátký je den a dlouhá noc.

 

Namlouval jí a namlouval si ji. Gramatický rozdíl nepatrný, věcný obsah však dalekosáhlý.

 

Sůl nad zlato? Proč ne, chápeme-li to jako projev zákona nabídky a poptávky?

 

Vlastenectví má svou komponentu rozumovou, ale i biologickou. Neříká se nadarmo – to jsme, co jíme. Pečená česká husa nejsou francouzská žabí stehýnka.

 

Čest je něco jako panenství nebo panictví. Jednou ztracené se neobnovuje. Přesto ji politici chápou spíše jako schopnost vlastní mlokům – kterým po ztrátě části těla ztracené znovu dorůstá. Politik v průběhu své kariéry, a vlastně už v době ucházení se o ni, ztrácí čest opakovaně, avšak neustává se tvářit, že ji pořád neporušenou má. V tom se podobá také amébě.

 

Jakkoli se nám zdá, že slunce obchází dům, od ranního rozbřesku do večerního soumraku, je to jinak. Tak, jak se to jeví ne nám, ale slunci. To dům obchází slunce, To dům obchází slunce, k vidění mu nastavuje jednu, druhou, třetí stranu, jak ten dům zeměkoule s sebou unáší.

 

Drcena železem sekačky, i podzimní stébla štědře rozdávají svou vůni, až na náves, z polí do zahrad a dvorků, vlastně vůni umírání.

 

Ještě teď píšu své deníkové poznámky na zadní, nepotištěnou stranu zkouškových formulářů, jaké kdysi, před desítkami let studenti vyplňovali. Popel vedoucího katedry, který je tisknout nechával, je už patnáct let v Pacifiku rozptýlen a oni studenti jako vysloužilí doktoři odcházejí do důchodu. Sic eunt fata hominorum. Univerzální svět v nepatrném detailu.

 

 Člověk, jehož zbožňování přešlo ve zbožštění, končívá jako trapné hovado.

 

Příliš dlouhé ptaní vede k zameškání. Kdo se vůbec neptá, toho omyl zdeptá.

 

Jedlík – knedlík. Jak se to rýmuje!

 

Profesoru Zdeňkovi Nejedlému při jeho adoraci Babičky Boženy Němcové uniklo, že babička byla původním povoláním pruská vojanda, což není právě typické živobytí české ženy té doby.

 

Pomnožné substantivum chasa má mužskou variantu chasník; ženské variantě chasnice, chasnička, však chybí reálná náplň.

 

S příchodem podzimu se letos s houbami jako by roztrhl pytel. Lakomé houbové léto, štědrý houbový podzim.

 

Že se od tebe nic nečeká, neznamená, že už bys nic nemohl dát.

 

Listí padá – a zemi zpátky pokorně vrací, do stromům země na jaře zapůjčila.

 

Vlaštovky odletěly – a taky mouchy zmizely. Že by si je na cestu k jihu ty vlaštovky přibalily s sebou?

 

Kdyby kohout začal snášet vejce, slepice by na dvoře založily odbojovou feministickou buňku.

 

Nemít nic proti něčemu ještě neznamená mít něco pro to.

 

Stříbrný vítr stříbrné vlasy nenačechrá.

 

Démanty pomíjivosti – kapky rosy v ranní trávě.

 

Zkreslený pohled může mít za následek zmalované oko.

 

Brát je legitimní v té míře, v jaké jsi ochoten dávat. spíše než požadavek objektivní, kvantitativní vyváženosti dávání a braní je v tom snaha nezůstávat dlužen.

 

Občanská povinnost dostavit se k volbám je slučitelná s demokracií jen tehdy, bude-li pro voliče zaručena možnost volit z otevřené kandidátky – ne z množiny státem připuštěných alternativ.

 

Tam nejsou volby, kde není na vybranou.

 

Člověku zvyklému na hluk ticho v uších zřetelně zvoní. Ticho není nula na stupnici zvuku.

 

Na zem upadne z klasu pleva – embolem ucpává se céva.

 

Politici jsou mimořádně úsporní chemici. Dokáží otrávit celý národ, aniž by požadovali příspěvek na pořízení chemikálií.

 

Politik nevolený – voják neholený.

 

Člověk netečný bývá zbytečný.

 

Člověk, který přestane být lidmi držen, může být opovržen nebo vyvržen.

 

Vlastenectví. I tenhle pojem se vyvíjí, jeho obsah se mění. Standardní Čech, Sokolem a sokolstvím odkojený, sto let chápal vlastenectví jako protivení se německému. A kdo se odrodí, čepelem tu zrádnou hruď… Za první republiky se to trochu nalomilo – najednou byli spoluobčany československého státu tři miliony Němců. Za nacistické okupace se češství přikrčilo, Reinhard Heydrich dával najevo, že jde o fenomén dějinami odsouzený k vyhynutí. Vlastenectví bylo zase zřetelně protiněmecké. Pak nás Stalin Němců zbavil – za což si nárokoval vlastenectví internacionální, lásku s vlasti ztotožnil s láskou k říši sovětů, k socialismu nového typu. Jeho nástupci a jejich čeští partajní vrtichvosti ono vlastenectví během dalších let transformovali na socialistické, do jehož náruče se vešla i láska k cizáckým tankům. Dnešní české vlastenectví se projevuje závistí vůči německému bohatství a úslužným Zimmer frei. Přestože u hospodských stolů a v předvolební agitaci primitivních politiků pořád ještě zaznívá tradiční české honzovství, zaměstnání u cizích, hlavně zase německých firem je vyhledávané. Ubi bene, ibi patria. Kde je dobře, tam i vlast je má. Ono to sice platilo vždycky, ale dnes je tento vlastenecký pragmatismus podpírán sloupem nejpevnějším, penězi, před jejichž žárem národovecké zásady schnou jako jetelíček bez vody.

Δ

Kdo se do světa dívá

skrz dno sklenice piva

ten svou životní měnu

mění za pivní pěnu

Zkreslený pohled mívá

Δ

Politici, velcí, malí

jednají, jak by nás oškubali

při pivu, kořalce, při víně

A my, pitomci, je za to platíme

Δ

V palácích na Malé straně

utrácejí naše daně

novodobí lupiči

Navíc ještě drzost mají

na potkání vykládají –

Za to můžou voliči!

Δ

Jsou chvíle luzné

jsou chvíle hrůzné

Třeba čekání na příbuzné

Δ

Zlatovlasá kočka

vypoulila očka

Pak se dala do tance

klofla pana poslance

Δ

Mimo pátek, mimo svátky

máme u nás karbanátky

usmažené na sádle

Pak jsou na nás všichni krátký

Δ

Libuše věští slávu Prahy:

Město vidím veliké

v něm lidičky malinké

A všechno je strašně drahý…

Δ

Mezi námi jedna tetka

 rejdila jak mladá fretka

Jak byla v tom kalupu

spílala mi do hňupů

Δ

Jsou lidé dovádiví

jsou lidé usedlí

Jsou lidé, kteří by rádi ulehli

Δ

Dejte mi pevný bod

a pohnu zeměkoulí

Provedu pavarot

nerad bych způsobil si bouli

Δ

Každý by chtěl míti

holku jako kvítí

děvče jako med

A za pár let živobytí

hned má zakázané pití

už má doma jed

Δ

V tom starém domě na Malé straně

nebývá ticho jak v chrámu Páně

a při vší téhle výřečnosti

najdeš tam centrum zbytečnosti

Δ

Městečko Litovel slušné má niveau

vaří tam celý rok pitelné pivo

Δ

Strouhankou se řízky těžko obalí

když nám páni maso prošustrovali

Δ

Schuster – to ví kdekdo, že je česky švec

prošustruje kdeco každý pitomec

v tlamě marnosti tak spousta věcí zmizí

občan marní vlastní a politik cizí

Δ

Někdy veřejně a jindy potají

doktoři nám těla látají

A když to popletou, lidičky

malér svedou na zlé sudičky

Δ

Přemysl byl oráč, to i děti znají

Podle té tradice kdeco poorají

Přemysla oráče dnešní následníci

této země vůdčí politici

Stejně jako tebe nás to, Přemku, bolí

neměl´s jen tak pouštět od rádla své voly

koho napadlo by, tenkrát, jémine

co se z téhle story dneska vyvine

Δ

Snížit platy, zvednout mandle

pak rozvinout svoje handle

co by hodně vynášely

To je program strany celý

 

Δ

Čechy je těžko ohlušit

když vězí v dluzích po uši

Δ

Vedete to od desíti k pěti

říkají nám – právem – naše děti

Δ

Dokavad nám břicha slavně tráví

nač si lámat hlavu nad svým zdravím?

Δ

Kazila Teta Libuši

což se zajisté nesluší

Když ji huboval kníže Krok

svedla to Teta na pokrok

Δ

Pozvala mě Klára na roštěnky

byly trochu tuhé

Pak jí upadl knoflík od halenky

a já ji poznal i ze strany druhé

Δ

Co se konce týče, obavy jsou liché

všechno zařizuje božská paní Tyché

Šťastné události, všechny nehody

razítkuje ruka paní Náhody

Δ

Jestliže si někdo osobuje právo

uzurpuje moc

měl be meslit hlavó

od Novyho roko do vánoc

Δ

Páni premiéři občas zanášejí

občané se tomu pod fousama smějí

Lítaj´ kolem oken, berou za kličku

pilně hledajíce svolnou samičku

Δ

Doktoři

sotva někdo ochoří

nasazují prášky

Ze škatulek vytahují žluté, bílé hrášky

červené i šišaté

Hořká krmě pro gurmány břichaté

Δ

Matematici

proč to nahlas neříci

unikla jim Nobelova cena

S jedním utekla kdys Nobelova žena

Δ

Kosmetičtí chirurgové

ze starého přešívají nové

na staré zástěry nové záplaty

aby ženské mohly zase běhat hambatý

Δ

Politici

téměř všici

před volbami běhaj´ po náměstí

Pak když z urny vytáhnou jim štěstí

do záložen nosí diety

a jsou sexuálně rozjetý

Δ

Státník skrývá moudrost v čepici:

Mluvit, mluvit, mluvit

k národu se tulit

a nic neříci

Δ

Spravedlnost v soudní síni ocitla se omylem

praštili ji zákoníkem, vyhodili z okna ven

Δ

V nemocnicích do pořádku poměry se dají

kde se lidé narodili, taky umírají

Δ

Vědomí, že v parlamentě máme lidi zbytečné

občany z nás dělá lhostejné a netečné

Δ

Už šedesát milionů let to mají odbyto

Dinosauři přepustili savcům svoje koryto

Teď zbývá nám, tvorům Homo, inventuru udělat

k čemu bylo, že jsme z bažin uplácali český stát

když ta naše velkohubá politická elita

nápady má dinosauří, k tomu savčí koryta

Δ

FINIS