LIBER CATENAUS

Píše S. Komenda, část 46, říjen 2007

 

Až se tě zima zeptá…

 

Týká se to nejen broučků, včetně těch páně Karafiátových. I o lidech to platilo, a pro lidi ještě docela nedávno, dokud se většina lidí živila z toho, co se jim na polích, lukách a v lesích urodilo a oni stačili svézt do stodol a na půdy, pro sebe i svůj dobytek. Kdo v létě a vlastně už od jara se nepostaral, v zimě pak marně bycha honil. Dnes už je tahle kdysi bezprostředně udělaná zkušenost modifikována rafinovanými technologiemi skladování; přesto v zásadě, vázané na lidmi nezměnitelný cyklus ročních období, platí dodnes. Jenom už zbylo mnohem, mnohem míň těch, co živobytí pro lidi obstarávají.

V akademickém světě se tahle zásada o zimním zeptání vlastně obrátila. Léto je tam, stejně jako v celém nevenkovském světě, obdobím odpočinku, úniku z paneláků, úřadů a škol rozpálených letním horkem, které si v našich zeměpisných šířkách teprve zvykáme regulovat klimatizací. Omezím-li se na akademický svět, tam platí spíše, že se ptá konec letního semestru, co jsme dělali od časného podzimu do pozdního jara. To dotazování se děje formou zkoušek všeho druhu, taky termíny odevzdávání prací předem plánovaných a děkany fakult vyžadovaných. Léto se ptá, co jsme dělali v zimě. Anebo mimo léto.

Už řadu let se stává, že koncem května až do začátku července, kdy vrcholí zkoušení pregraduální i postgraduální, promíchávané zkouškami přijímacími, zároveň nastupují dny horké, což činí právě tohle akademickými galejemi. Místo dny tuhé vazby s posty o chlebě a vodě jsou tyhle dny zostřovány povinným nošením kravat s tuhými bílými límečky a košilemi vzorně naškrobenými. Tento druh trestu sdílejí společně a nerozdílně zkoušející spolu se zkoušenci. Vzpomínám-li na roky svých akademických studií, vybavuji si, že se právě v tomto parametru vedly v dobách reálně socialistických hranice sociálního rozlišení mezi mediky, i tehdy se rekrutujícími ze sociálních vrstev lepších lidí – a námi matematiky a fyziky, jejichž kolébky stávaly většinou pod chudšími střechami. Až na výjimky, samozřejmě, protože všude se najde pšenice mezi koukolem – jak psával Hašek. Medici se ke svým zkouškám ubírali oděni v božohodové černi a s vázankami, zatímco my se pro své trojky loudávali v odřených, denně nošených manšestrákách s holými hubenými krky. Dnes už je všechno hodně jinak; nedávno jsem měl možnost shlédnout houfující se adepty přijímacích zkoušek na olomouckou lékařskou fakultu – a ke svému překvapení jsem zjistil, že mládenci jsou oblečeni velice neformálně. V džínsech a sportovních košilích. U dívek se formálnost oblečení tak nepozná, alespoň  já s tím mám potíže. Existuje pro to věcný důvod – už několik let neorganizují přijímací zkoušky odborní asistenti a docenti fakulty; celá tato procedura, svým způsobem zásadní, protože určující kvalitu příštích mediků, je svěřována specializovaným agenturám. Samozřejmě na obchodní bázi. Připadá mi to hodně neosobní, ale je to tak.

Ze svých akademických roků si taky pamatuji, že jsem si plánovával, jak všechno, co se mi během semestrů nepodařilo, o prázdninách dohoním nebo i předhoním. Byl to vlastně pokus dát relaci mezi létem a ne-létem jinou formu i obsah. Pokaždé to skončilo fiaskem. Dokud táta ještě soukromě sedlačil, pracoval jsem doma na žních – a v dobách JZD to pokračovalo v bleděmodrém, protože technologie se měnila docela pomalu. Asi se nemá nic lámat násilně přes koleno. Tohle akademické poptávání léta, co Homo academicus dělal v zimě, pro mě vlastně skončilo s tím, jak jsem se vysunul (a životem byl vysunut) z řadového akademického provozu. Ze světa intelektuální soutěže o dosažení titulů, hodností, navršování počtu publikací. Dnes je pro mne celý rok, od zimy do zimy či od léta do léta jedinou souvislou rozsáhlou loukou, po které se dá procházet, k nápadu, který někde vyrašil, si přivonět a poupě k rozkvětu se pokusit přimět. Nikdo už mne nezkouší – i když já sám občas někomu pár otázek položím. Seč to jde, se však snažím, aby hranice mezi otázkou a případnou odpovědí nebyla tak úplně hranicí mezi tázajícím se a odpovídajícím.

 

 

Držet na uzdě

 

Uzda a bič byly po celé generace, vlastně po celá staletí a tisíciletí, symboly řízení soustavy vůz, kočí, spřežení. Kočí byl činitelem řídícím, kůň, případně dvojice či násobek dvojic tažných jednotek byli silou vůz pohánějící směrem, který určovala vůle kočího, vozataje. Z počtu tažných jednotek výjimku činila ruská trojka.

Bývaly situace, dokonce ještě v dobách téměř dohledných, kdy roli tažné jednotky hráli sami lidé. Ve vozech a vozících zapřažení; ale také v pluhu. Zásadní rozdíl od potahů koňských, psích a kravských spočíval v principu řízení – člověk do tažení zapřažený býval si vědom cíle a smyslu svého počínání. Na něho nebylo třeba brát bič. Alespoň s výjimkou situací, kdy zapřažení bylo trestem.

Při řízení byla důležitá přítomnost motivace. Pokud přítomna v mysli táhnoucího subjektu byla, nebyl nutný nástroj pobízení. Bič býval i v případě selských tahounů používán zpravidla jenom jako symbol možného donucení – rozhodně ne jako nástroj bez přestání trestající. Motivace se u koní zkušených a dlouhosloužících vytvářela zřejmě mechanismem podmíněného reflexu; stačilo jim naznačit, oč půjde, aby sami domýšleli úmysl pána. Z pole domů trefili koně večer sami, pantáta běžně za jejich hřbety a zadky na prkeňáku usínal.

Zajímavý byl rozdíl ve způsobu řízení potahu koňského a potahu složeného z volů nebo chalupnických krav. K řízení se v obou případech používalo hlasových povelů – čehý, hot – v případných místních modifikacích, možná doprovázených naznačením bičem pro zvýšení pozornosti. Koňský potah byl doplňkově řízen ještě uzdou, udidlem vloženým koni do huby. Je to místo citlivé, kdy každé přitažení působí zvířeti bolest. Bylo už na kočím, jak dokázal s fenoménem bolesti jako nástrojem řízení pracovat. Myslím, že právě tím se formoval vztah koně a kočího. Na škále mezi strachem, snahou protestovat a porozuměním. V případě vztahu koně a jezdce vstupovaly do hry navíc ostruhy.

Z této komunikační oblasti mezi zvířaty a lidmi se odvozovaly a v samotné říši lidí domestikovaly autonomní vztahy. Na uzdě bývaly a dodnes jsou drženy celé lidské skupiny a celé národy. Uzda nemusí být konkrétním železným roubíkem ani nemusí být vkládána těm, které je třeba řídit, do dutiny ústní. Do huby. Co je podstatné, je možnost vyvolat strach. Strach jako převodní mechanismus garantující navození poslušnosti.

Strach je tedy významným mechanismem řízení. Dnes realizovaný snad nejčastěji metodou cukru a biče. Naznačí se nabídka, ale i možnost ucuknutí, nebudou-li splněny podmínky nabídnutí. Jakkoli by bylo dnes nemyslitelné, aby parlament odhlasoval zákon, podle kterého se neposlušnost občana trestá odnětím svobody jemu a přístup ke vzdělání jeho potomkům až do třetího kolena, je nejenom myslitelné, ale i naprosto běžné zamezit neposlušnému občanovi přístup ke slušně placenému zaměstnání – mechanismem známosti spleteným do účinně fungující sítě, které dokáží neposlušnému jedinci vysát krev jako činí pavouk mouše. Žádná justice a žádné soudy s tím nic nenadělají. Mafie je dnes mocnější než politika, jak lze soudit z toho, že se politika mafiánským známostem ochotně podrobuje. Stačí, aby se na kostkách cukru trochu přidalo.

Specifickým druhem udržování na uzdě jsou masová média. Už dávno se televize ani noviny nepředstihují, aby si konkurovali kvalitním zpravodajstvím, čerstvější informací a logicky přesným jazykem. O tohle už dávno nejde. Posluchači a čtenáři jsou vedeni na uzdě módy a reklamy tam, kde je ti, kterým bylo zaplaceno, chtějí mít. Především k nákupu toho, čeho je třeba se zbavit. Kostkami cukru jsou lízátka módy. Mechanismy podmíněných reflexů se zapojují do utváření stereotypů, předvařených v módních a spotřebitelských agenturách. Je to jen trochu složitější než slintání Pavlovových psů. Chce to výcvik, opakování, odměňování reklamními cetkami. Součástí výcviku je dát lidem zapomenout na povinnost myslícího člověka počítat. Protože právě počítání je základní podmínkou zachování lidskosti.

 

 

Homo sedens, posterectus

 

Homo sedens, člověk posedávající, sedavý, nad míru sedící – není pojmem lidské fylogeneze. Nejedná se o vývojové stádium člověka, který zařadil zpátečku poté, co se vztyčil, vzpřímil jako Homo erectus. Jde o pojem z člověčí ontogeneze. O stádium procesu, ve kterém se lidský jedinec naučí zvedat, na kolena a do kolen, aby posléze chodil i zvýšenou rychlostí se přemisťoval – a poté, co mu nohy zeslábnou, případně mu je mozková cévní příhoda podetne, dával přednost pozici vsedě. A samozřejmě vleže, což je pozice nesoucí už charakter jisté definitivy.

Přechod konkrétního jedince Homo ze stavu erektoidního do stavu sedentózního vyvolává u tohoto obvykle projevy nevole, tj. nadávání, od vyčítavých výkřiků typu Proč právě já? až po kritiku doktorského povolání a zdravotnictví vůbec. Jedinec nucenou sedencí postižený předhazuje doktorům, že se při rehabilitaci předvádějí na pacientech postižených jen lehce, kteří by se sami ze svých potíží dostali přírodním samospádem – zatímco pro případy opravdu těžce postižených mají jen hromady ušlechtile plytkých slov. Od kterých skutek samozřejmě utek.

Stav sedence podstatně komplikuje pohyb jedince. Jeho přemisťování, alespoň takové, kdy jde o vzdálenosti za řeč stojící, vyžadující zapojení externích sil a zejména kol. Takový jedinec se vlastní silou přemisťuje systémem krok-sun-krok, pádu se bráně holí. Gravitace je totiž síla lhostejná, ohled neberoucí. Ohled na mozkovou mrtvici a neurony z provozu vyřazené.

Na gravitaci se musí jít od lesa. Podobně jako v kriminále může člověk, kterému odebrali možnost podstatnějšího pohybu, lepit pytlíky nebo drát peří, může Homo sedens provozovat prakticky všechny činnosti, které i Homo erectus vykonává vsedě. A není jich nijak málo.

Samozřejmě není možné, aby Homo sedens proseděl celý den u jídla. Aby si propojil snídani, oběd a večeři do jediné souvislé šňůry. Už proto ne, že by při své nepohyblivosti hrozně ztloustnul.

Vsedě je obtížné třeba trhat jablka. Šplhání jako takové však moderní doba sedícímu člověku neznemožňuje – šplhat se dá i po internetu. Dokonce nejenom šplhat – i podlézat se tak dá.

Sám jsem si odzkoušel, že vsedě je možné zpracovávat chrastí do otýpek. Vsedě na židli se dají lámat větve přiměřené velikosti, i přes koleno, a na hromádku úhledně skládat. A naskládané vázat do provázků. Jistá užitkovost člověka je tak zachráněna.

Povinné či vlastně vynucené sezení podporuje grafomanii. Když už člověk jednou sedí, někdo se zapomene, v jeho dosahu nechá ležet tužku a hromádku nepopsaného papíru – a neštěstí je na světě. Obvykle to pokračuje zakoupením počítače; a důsledky pro naše prořídlé lesy si každý může domyslit. Tenhle fenomén je horší než kůrovec s mniškou dohromady.

Stav sedence má však i své kladné stránky; ani ty by se neměly opomíjet. Sedící mužský neběhá za ženskými. Nemá na to, ani kdyby chtěl. Protože neběhá, neutíká před zákonem. Dokonce se mu ani nevyhýbá, což je zvlášť obtížné, protože v zemi jako je naše, už dávno místo mlékem a strdím oplývající houštinami zmatených zákonů, předpisů, pravidel a příkazů, musí každý na nějaký zákon narazit, sotva se pohne. Jedná-li se o lepšího člověka nebo dokonce o politika, může ovšem přestupky i zločiny páchat po telefonu i pohodlně usazen ze své židle.

Ani své ženě Homo sedens neutíká. Naopak, úpěnlivě dbá, aby ona neutekla jemu. Někdo přece musí jeho židlí postrkovat – a jeho spílání bezzubému zdravotnictví naslouchat. O důvod víc, aby se volbě životní partnerky věnovala patřičná pozornost.

 

 

Hříchy anděla strážného

 

Instituce anděla strážného je nám všem, kteří jsme prošli školním katechismem nebo nějakým jiným druhem školního náboženského vzdělání, jistě známá. Dodnes se mi z paměti dokáže vynořit obraz okřídleného anděla, nenápadně převádějícího nepozorné dítko přes lávku nad potokem. V dnešní terminologii by se asi řeklo, že se jedná o názornou agitaci z oblasti dopravního provozu. Aktualizace by zřejmě měla směřovat od přechodů přes potoky k přechodům silničním a uličním, vyznačeným zebrami. Podle statistik totiž je mnohem víc dítek poškozováno auty na těch ulicích než se jich utopí v osamělých potocích. Také díky tomu, že dnes děti umějí plavat jako ryby ve vodě, zatímco jejich obrana proti rychlým vozům je naprosto nedostatečná.

Instituce světské čelí rizikům plynoucím pro děti z existence dopravního ruchu zejména školeními nejrůznějšího druhu. Organizovanými zástupci ředitelů škol a dopravními referenty obecních úřadů. A praktickými cvičeními, která vedou strážníci obecní i státní.

Jak ukazuje zkušenost, nevykazují hodnocení účinnosti podobných akcí nijak vysokou efektivitu. K dopravním nehodám pořád dochází, často prokazatelně za spoluzavinění dětí. Žádná snížená rychlost dopravního provozu se nezdá být dost snížená, aby zabránila srážce s klukem naprosto zaujatým úsilím zachytit míč ocitnuvší se v dopravní dráze.

Myslím, že na tomto místě přichází chvíle pro anděla strážného.

Jak to, že nikdo nepomyslel na jeho společenskou úlohu? Že se tak nestalo za reálně socialistického režimu, na tom není nic zvláštního. Ten přece víru v nadpřirozené bytosti potlačoval, a rozhodně se nedalo čekat, že by se s jejich pomocí pokoušel vylepšovat statistiky dopravní nehodovosti. Jestliže učil školáky, že Pánbůh není, protože ho ještě nikdo neviděl, sotva mohl ponechat mezi lidmi kolovat představu, že existují nějací andělé strážní, kteří by se starali o bezpečnost právě těch školáků. O jejich dopravní bezpečnost. Ostatně, dělalo by to komplikace i při jejích eventuálním zařazení do platových tarifních tabulek. Patřili by do řad strážníků? Nebo mezi vychovatele mládeže? Nebo snad – bůh nás chraň od všeho zlého – mezi příslušníky organizace tajné a přitom veřejně známé a obávané? Jako agenti StB? Jisté důvody by k tomu nepochybně byly – anděla ještě nikdo nikdy neviděl, což je vlastně definice tajných.

Mám na mysli možnost zaměřit se při proškolování účastníků dopravního provozu právě na anděle strážné. Andělíčku, můj strážníčku… Vždyť i v této dětské modlitbičce odříkávané nevinnými dítky před usnutím, zaznívá odkaz – byť jenom v jisté zdrobnělině, v deminutivu – na strážníka. Třebaže to není explicitně vyjádřeno, může se docela klidně jednat o strážníka dopravního.

Dnešní demokratické společenské poměry, na které jsme občas velice hrdí, by neměly mít principiálně s anděly žádné potíže. Pokud se jedná o jejich existenci. České televize přece pracují s nereálnými silami a existencemi zcela běžně. Numerologové, šamani tací i onací, kartářky a kartáři, astrologové, vyvolavači duchů tuzemských i mimozemských (rozuměj zahraničních a donedávna devizových) pracují s bytostmi neviditelnými a silami neměřitelnými bez rozpaků. Školení andělíčků dopravních strážníčků by se samozřejmě konalo přes internet. Systémem známým jako e-learning. Školitelé ministerstvem školství a tělocviku pověření by – po konzultaci obsahu školicích materiálů s dopraváky a ministerstvem vnitra – na internetové stránky tyto zavěšovali a jejich obsah čas od času aktualizovali. Pověřit jejich metodickým vedením by se mohly vybrané vysoké školy, neustále hladově slídící po tématech doktorských studií. Sám bych rád při jejich výběru aktivně spolupracoval; dokonce bez nároku na odměnu. Jistou potíž by představovala kontrola účinnosti takového systému vzdělávání. Protože však máme už mnohaleté zkušenosti se vzděláváním dálkovým, mělo by se i tohle zvládnout.

 

 

Mezi náma skunkama, smetana je smetana

 

Tuhle větu si pamatuji už mnoho let; pronesla ji jedna paní na osamělé americké farmě, když vytáhla utopeného skunka z konve se smetanou, ve které ji měla od večera připravenou k odvozu do města pro zákazníky. Ten skunk jí už delší dobu pil krev, protože o smetanu se chtěl s ní dělit pravidelně. Tu větu říkala paní Betty Mac Donald ve známé knížce s názvem Vejce a já. Doufám, že jsem to nepopletl. Jádro pudla, dávající té větě šmak, bylo v tom, že předtím zbytek smetany z utopeného skunka do konve zpátky vyždímala. Smetana byla  prostě smetana. Doufám jen, že do těch kafí, které jsem při pobytech v Americe vypil, už žádnou smetanu se mnou mlsný skunk nesdílel. Je to totiž tvor typický tím, že svým nepřátelům nevzdoruje ani silou, ani obratností úniku, ale smradem. Zápachem, na jehož odpudivosti se shodují případní zájemci o skunkovu výživnou svalovinu, ať patří ke kterékoli biologické predátorské odrůdě.

V terminologii českého nadávání, spílání nepřátelům, je výraz skunk dnes už jenom knižní. V praxi denního nadávání se nepoužívá. Mně utkvěl, kromě té Betty Mac Donald, už předtím z četby rodokapsů.

Skunk je, bez ohledu na literární konotace, modelem jistého typu lidského chování. Jedinec, kterému není stydno a odporno vměšovat se do mezilidských vztahů i při vědomí, že je lidem protivný. Že si ho ostatní hnusí pro některé prvky jeho osoby a zejména jeho chování. Obvykle už mezi kluky bývala jako takový prvek brána zbabělost. Pro skunka přicházeli v úvahu jako partneři zase jenom jiní skunkové – s nimiž kuli pikle proti těm, co je neměli rádi.

Vraťme se ke smetaně. Do mého vztahu k ní zasáhla významným způsobem válka. Druhá světová. Dříve než jsem rozum pobral, sebrali Němci (samozřejmě rukama protektorátních úřadů) ve staveních, statcích a chalupách, máselnice – zařízení na stloukání másla ze smetany. Taky odstředivky; předtím je zaplombovali, odnesli a pod úředním dohledem uložili na půdě místní školy. Já po celou válku, onu školu navštěvuje, o jejich existenci nevěděl. Až do nastolení míru v květnu pětačtyřicátého jsem se setkával se smetanou jenom v podobě škraloupu na povrchu bílého cikorkového kafe; ten škraloup jsem nesl jako nepříjemnou kulinární komplikaci a z hrnku jsem ho odstraňoval.

Mléko a tudíž i smetana k němu patřící se odevzdávaly v místní sběrně, což bylo účelové staveníčko o jediné místnosti, přilepené ke zdi sousedního statku, na samém okraji rybníčka. Na návsi. Součástí onoho mléčného rituálu, k němuž se trousili všichni sousedé každého rána, byla občasná kontrola kvality, spočívající v měření obsahu tuku v odevzdávaném mléce. V měření obsahu smetany. Vlastně se jednalo o kontroly náhodné, jejichž termín určovala mlékozpracující mlékárna; já se tak, tehdy ještě nevědomky, setkával snad poprvé s náhodným procesem, jaké se o necelých dvacet let později staly pevnou součástí mého života profesního.

Po mnoha letech vykrystalizoval můj vztah ke smetaně (a smetany ke mně) do vzorce malých plastikových kelímků, běžně servírovaných s hrnkem kávy. Kaffee mit Sahne, café au lait, coffee with milk or cream added. Z takových kelímků by si ani hodně skromný skunk moc nelízl. Taky jsem se k stáru namlsal; občas chodím ženě, aby nevěděla, vylizovat načaté kelímky se smetanou do lednice. Otevírat plné kelímky si nějak netroufám. Asi je v mužském něco z povahy starých kocourů, kteří i v dětských knížkách bývají smetanomilní, ale zároveň ostražití. Ze starších dob skromnosti, bídy a hladu, dob poddanství a robot, pronikla smetana do slovníku v podobě úsloví slíznout smetanu jako vyjádření jednání, kdy někdo mazaný pobral to lepší a horší nechal ostatním. Tento vzorec chování je dodnes živý, třebaže nejhorší bída pominula. Jde o vzorec chování politiků. Myslím, že by bylo dobré, aby si alespoň občas uvědomili, že i skunk, který šel původně smetany si jenom líznout, se v ní nakonec utopil.

 

 

Na odpočinku

 

Tohle slovní spojení mívalo pro mne výrazně knižní význam. Znával jsem je jenom z knížek, stejně jako spojení obdobná, v.v.(ve výslužbě), na penzi, v důchodu. Jsem kluk ze vsi – a věk stařešinský se pro mne patřilo proto spojovat s výrazem na vejminku, na výměnku. Protože se však v době mého dětství venkovské poměry radikálně lámaly, pronikala změna politických a sociálních vztahů i do náplně a obsahu pojmu vejměník, vejměnkář. Výraz odpočinek skutečné každodenní činnosti venkovských seniorů příliš neodpovídal. Pokud jim to zdravotní stav dovoloval (a ten dovoloval na vsi opravdu hodně, rozhodně mnohem víc než odpovídalo představám posudkových lékařů), bývala práce výměnkářů využívána jako vydatná rezerva nikdy nekončící venkovské dřiny.

Lidé na odpočinku měli do své péče svěřeno opatrování dětí; řekl bych, že to, co v této oblasti činili, by učitelé za žádný odpočinek nepovažovali. Staříci a stařenky, dědové a babičky vlastně obstarávali to, co učitelé ve škole dělat nemohli – nenápadně, organicky přirozeně je prováděli cestou k získávání návyků pro venkovský život nezbytných. Od pasení hus a kachen, přes obstarávání péče o drůbež a získávání užitečných dovedností. Vzpomenu jednu, tenkrát velice typickou. Alokována byla na jaře.

To se ze sklepa vynášely každodenně košíky brambor, aby se obíraly. Obírat brambory znamenalo zbavovat hlízy už scvrklé dlouhých frňousů, a pak je sypat do pařáků jako základní krmení pro prasata. Ty frňousy byly údajně jedovaté; klíčky hlíz bývaly někdy i čtvrt metru dlouhé. Pro venkovská děcka bývalo obírání brambor pěkná otrava – babičky ji vykonávaly odevzdaně, bez odmlouvání. Tahle práce k výměnkářství mé doby patřila. Dnes je všechno jinak, změněná technologie změnila i způsob života.

Od stolu, na kterém u naší chalupy tohle píšu, vidím o pár metrů dál a trochu svrchu k sousedovi, o deset let staršímu. Známe se spolu už desítky let. Povoláním řemeslník od dřeva po železo. Všeuměl, jací se na vesnici vyskytují, kde je k jejich univerzalismu vychovává potřeba dělat kdeco. Když vyhasla poptávka po kolech k povozům a kování selských vozů, nastala sezóna budování chat a chalup s potřebou řezání, hoblování, budování podlah a stropů, dokonce chatařského nábytku. I pro mne toho dost udělal.

Sedí na slunci, na lavičce vedle vchodu. Po několika mrtvicích už ani do lesa nechodí; houbaření byla jeho velká láska, houbám rozuměl; vždyť taky měl les hned za zády. Býval i horlivý včelař, dokonce i ze souseda odvedle včelaře udělal. Odpočívá – možná i proti své vůli, jenomže život má své pádné argumenty, kterým je těžké vzdorovat. Takoví lidé, když probírají při svém odpočívání obsah uplynulých let, když bilancují a vzpomínají, mají co a mají o čem. Připadá mi tenhle způsob odpočinku jaksi případnější než ten, který znám ze života městských, olomouckých důchodců, tramvajemi objíždějících super- a hypermarkety, pídíce se po tom, kde mají nejnižší ceny toho či onoho.

Stáří není záležitost nijak zvlášť radostná. Pokud ji člověku na odpočinku nezpestřují třeba vnoučata. Lituji své vrstevníky, kteří odpočívají sedíce na balkóně nebo u okna, odkud sledují život na ulici. Daleko šťastnější jsou ti, kteří si udrží až do nejvyššího věku a často až do konce kontakt se svou někdejší prací. Lékaři, intelektuálové, akademici. Dost často se tak děje cestou pěstování historie oboru. Nebo historie lokální. Žijí mezi námi lidé plní i v čase svého odpočinku tolika energie, že jí mají na rozdávání. Obvykle formou organizování různých společenských akcí. Život lidského společenství se odehrává v mnoha vrstvách. Především vrstvách časových, ke kterým sezóna odpočinku výrazně patří. Vzhledem k neustále rostoucímu podílu starších mezi námi lze očekávat, že i obsah pojmu člověk na odpočinku se bude měnit. Už to jistě nebude obírání brambor, to určitě ne. Bude ale mnohé jiné, především využívající toho, čemu se říká zkušenost. Samozřejmě transformovaná, protože dnes zkušenost zastarává rychleji než tomu bylo kdy jindy.

 

 

Náhoda na obě strany

 

V této úvaze bych chtěl hledat společné ve dvou na první pohled podstatně rozdílných situacích. V situaci pojišťovnictví a situaci hazardních her. Ta první nese znaménko výrazně kladné; pojišťovnictví je jedním z mála příkladů skutečného humanismu a lidské solidarity – alespoň v novodobé verzi jeho provozování. Hazardní hry nesou znaménko nepochybně záporné; představují scénu, na níž se vybíjejí lidské pudy vlastně agresivní, ve svých důsledcích agresivní proti člověku samému.

Podstata pojišťovnictví spočívá v pochopení faktu, že zásahem náhody do některých sociálních procesů může jedinec v nich angažovaný utrpět nehodu s obrovskými negativními důsledky; těm nedokáže účinně čelit, protože nevlastní dostatek kapitálu, kterým by mohl škody způsobené například přírodní katastrofou vyrovnat. K takovým událostem může docházet třeba jenom poměrně zřídka; jednou za mnoho let, a s vysokou pravděpodobností k nim vlastně nikdy dojít nemusí. Zmíněná skutečnost oné poměrně řídce se vyskytující zničující události může však být pro život jedince angažovaného v takové hře velice znepokojující – s představou meče na tenké niti nad hlavou visícího se špatně spí. Od toho už není daleko k nápadu, že by se mohl shromáždit kapitál dostatečného rozsahu z dílčích příspěvků únosné velikosti, od většího počtu jedinců – a z něho by se pak případné škody, ke kterým za náhodných, těžko předvídatelných okolností dojde, uhradily. Pak už zbývalo jenom spočítat, kolik by takové dílčí vklady měly tvořit, vzhledem k počtu účastníků takové hry a průměrné velikosti škod, ke kterým dochází za jednotku času.

Pojem hra je zde použit naprosto oprávněně. Na rozdíl od tradičního pojetí však nejde o to vyhrát, ale neprohrát. Zůstat na svém, přestože se naplní riziko ztráty.

V hazardní hře se riziko vyhrát označuje tradičně jako možnost výhry. Jako pravděpodobnost výskytu jevu, který hráč označí jako vítězný a vyhrávající. O tom, jak hra dopadne, rozhoduje náhoda (případně ovlivnitelná znalostmi hráče o struktuře a chování hry). Společné s pojišťovnictvím je zde ono shromáždění dílčích vkladů, z jejichž úhrnu se budou po skončení hry rozdělovat výhry; respektive, jejichž úhrn připadne vítězícímu hráči. Hazardní hra připouští možnost, že některý z hráčů bude nakonec zruinován. Pravděpodobnost této možnosti se dá obvykle vypočítat stejně dobře jako potřebná výše dílčího vkladu v případě pojištění.

Ústředním momentem obojího, vlastně obou typů hry, je intervence náhody do provozovaného procesu. Náhoda tady hraje na dvě různé strany – z hlediska lidské interpretace jednou na straně zla a podruhé na straně dobra. Je to jako s nožem, kterým se dá ukrojit z bochníku chleba krajíc anebo se ho dá použít k zabití člověka. Náhoda může člověka jednou zachránit a jindy zničit. Je ovšem třeba si uvědomovat, že náhoda je vůči této lidské interpretaci chladně lhostejná. Zlo a dobro jsou dva póly stupnice, která je dílem lidské mysli a lidského charakteru.

Zajímavé je zamyslit se nad dějinami, nad historií obou typů her – pojištění a hazardu. Hazardní hry jsou záležitostí prastarou. Lidskou civilizaci provázejí od samého jejího úsvitu. Plnily úlohu sytit lidskou chtivost hrát si, riskovat a za účasti rizika se bavit. A to v situacích, kdy člověk z prostředí rizik nevycházel – rizika být sežrán medvědem nebo jinou šelmou, zabit bleskem při bouři, utopit se při záplavách. Být zabit ve válce nebo při hospodské rvačce. A to všechno mu nestačilo, přidával si k tomu ještě hazard v házení kostkami nebo karetních hrách. Na to, aby se zabýval riziky spálení domu, do kterého uhodil blesk, potopení obchodní lodi na moři i s drahocenným nákladem nebo náhlého úmrtí živitele rodiny, k tomu člověk dospěl teprve před nějakými třemi sty lety. Vlastně teprve včera. Pojištění je nápad mladý; zdá se tedy, že na svou záchranu začal člověk myslit až dlouho poté, co si odzkoušel nesčíslně mnoho způsobů sebezničení.

                                                      

                                          

No a co ?

 

Pamatuji si tenhle verbální obrat už od klukovských polemik; tak třeba jeden z nás zapíral, nepřipouštěje, že by odpůrce mohl mít pravdu a jeho argumenty by odpovídaly skutečnosti, ale nakonec byl překřičen, zmaten a uveden do stavu, kdy už své stanovisko sám pochopil jako neudržitelné, jako nehájitelné. To pak soustředil zbytek své odvahy do výkřiku – No, a co má být?, co nejvíc furiantsky, v duchu staročeského Když na to praskla koza, ať padne i chlívek! Pokud si vzpomínám, bylo to počínání poněkud riskantní, dost často však bylo oponenty chápáno jako gesto nepostrádající jistou důstojnost i ve chvíli, kdy kavalír odhazuje širák svých argumentů v dál – a ten, kdo se jím vzdával, byl brán opět za řádného člena kolektivu. Co bylo, bylo, smažme to.

Tento druh jakéhosi umírněného klukovského furiantství přežívá i do věku dospělosti. I tehdy se dostáváme do situací, kdy se vzdáváme něčeho, oč jsme usilovali, za čím jsme šli,  z čeho jsme výhody brávali. A ono se najednou něco změnilo, z výhod se stala záležitost spíše obtížná a trapná. Životní zkušenost člověku napovídá, že je třeba změnit kurs, pootočit kormidlem, nejlépe o sto osmdesát stupňů – a najít zčistajasna, z mosta do prosta, konzistentní zdůvodnění náhlého obratu není snadné. Vlastně je to nemožné. A tak dojde na ono skoro furiantské No a co? Případně doplněné třeba Mám snad blít krev? A ještě jinak, s případným odkazem na tělesné vyměšování.

   V době docela nedávné jsme prožívali boom takových No a co má být? velice masově. Po převratu v devětaosmdesátém. Právě ta masovost tomu hodně odlehčila, a usnadnila ten slovní obrat říkat hodně nedbale, povrchně a bez hlubšího prožívání, někdy skoro jako jenom jakousi rychlou, střelnou modlitbičku. Aby se neřeklo. A bylo to odbyto, jako bych byl ve straně nikdy nebyl, nepodporoval ji a příspěvky do ní neplatil a výhody za svou loajálnost nepobíral. Vlastně, úplně to odbyto nebylo; to byl jenom první krok, nezbytný k tomu, aby se mohly udělat kroky další, tentokrát už ne destruktivně rozchodové, ale konstruktivně vstupní. Protože bylo třeba vstoupit do některé z nových politických stran, které slibovaly, že život jde dál. Odpusťme si, co jsme si, nějak jsme se přece namočili všichni, jinak to nešlo. Vždyť nám šlo o všechno.

Stejně jako někdy litujeme, že čas příliš rychle ubíhá, jindy bychom si i připlatili, kdyby nám někdo půjčil bič, kterým by se ten starý loudal Čas nechal pobídnout.  No a co?

K aktualizaci reakce No a co? dochází i mimo válečná pole politiky a jejích prebend. Třeba v situacích, kdy se ukazuje, že na zadanou nebo jen předsevzatou úlohu nestačíme. Kdy si člověk příliš velké sousto ukousnul, zub si vylomil a poznal, že na to či ono nestačí. A než by dále hřbet ohýbal ve snaze podlézt, kde nedokáže přeskočit ani přelézt – skoro furiantsky hlavu zvedne, botičkou na podlahu přidupne a spíše sám pro sebe vykřikne No a co? Taky bez diplomu se dá žít, Anton Špelec, ostrostřelec, se nakonec taky bez medaile obešel. Vlezte mi s titulem (s povýšením, s uznáním či vyznamenáním) někam. Nechte mne žít. Já tady bejt nemusím, všude chleba o dvou kůrkách. A skoro hrdě jde na příslušné místo oznámit, že už nemá zájem – i když to vyjde nastejno, je to pořád lepší než nechat se po trapných tahanicích vyhodit.

Jestliže člověk zvolí v takové životní situaci taktiku No a co?, předejde možnému pokračování, plnému trapností, předstírání a farizejství. Kdyby totiž za pomoci různých triků typu dolejzání, podlejzání, uplácení a donášení, službiček a protislužeb náš člověk kýženého výsledku dosáhl, medaili si vyžebronil – mohlo by se stát, že by nastala situace horší Turka poturčenec. Nedopečení či přepečení lepší lidé bývají pro své okolí k nesnesení. Nejenom se nahoru krčí a dolů šlapou, oni jsou schopni přitom zároveň totéž vyčítat a předhazovat lidem vůbec netušícím, oč jde. Běžně vyžadují plnění úkolů, na které sami nikdy nestačili. Farizejové hledají třísky v očích svých bližních, trámy ve vlastních očích přehlížejíce.

 

 

Nová slova pro staré samozřejmosti

 

Když tak poslouchám a čtu texty předkládané co by vědecké nebo alespoň raně vědecké výtvory adeptů vědy, často mívám iluzi již viděného či slyšeného, l´illusion de dejà vu. Bývá přece obvyklé, aby stárnoucí mozek zapomínal – ale aby si nově vymýšlel? A tak teď sleduji tento fenomén trochu pozorněji. A heuréka – ono to tak opravdu je. Do odborných slovníků, do slovní zásoby oborů se zavádějí nové výrazy – a když se pokoušíte vysypat obušek z pytle ven, abyste se konkrétněji a věcněji dopídili jejich významu – spláčete nad výdělkem. Ať se snažíte jak snažíte, pořád máte prázdné nejenom ruce, ale i hlavu.

Zdá se, jakoby lidské úsilí poznat a pochopit tento svět už dospělo do stavu, kdy je svět slovy už pokryt úplně. Přidáte-li nějaké slovo další, k těm, které už ve slovníku máme, a pokoušíte se najít pro ně místo, které by pokrylo, jde to hodně ztuha. Už se s něčím jiným překrývá. Při nejrůznějších řízeních, doktorských a habilitačních obhajobách, bývá nabobtnale velká část programu věnována vymezování obsahu pojmů, nově zaváděných, které je přitom jen velmi těžko odlišit a rozpoznat od obsahu pojmů jiných, jen trochu vedle používaných. Dost typická je snaha zabrat, rekvírovat ten který pojem pro svůj claim, a případné jeho používání v jiném než mnou vymezeném smyslu prohlašovat za kacířství, které by mělo být stíháno zákonem anebo alespoň kacéřováno akademickým upálením.

Tato snaha se nemůže setkat s úspěchem. Obory a odbory se rozrůstají jako houby po dešti. V srovnání s tímto růstem je novotvorba slov pomalejší. Nutně se proto sahá po slovech z obecného slovníku, má-li se najít vhodné, případné a metaforicky padnoucí pojmenování pro nějaký odborný objekt nebo činnost. A není přitom nijak divné, že z téhle lidové zahrádky utržené poupátko, růžička nebo pivoňka, už dříve podlehla lákání a vábení z jiného oboru, a v něm se aklimatizovala. Různé obory se příliš nestýkají, slovníky jedněch znají jedni a slovníky jiných oborů jiní – a ke konfrontaci a rozpoznání takové terminologické kolize dochází v podstatě náhodou. Ti první si postěžují na nehoráznost svých jinooborových kolegů v časopisech svého oboru, zatímco ti druzí učiní totéž ve svém rajonu. Vzájemně se nečtou, takže celá terminologická aférka beze škody vyšumí.                      

Rozumní staří kozáci vědy a výzkumu se nad takovými žabomyšími konflikty pousmějí, mávnou rukou a zapomenou na ně. Sám bych dokázal uvést bez velkého hledání několik pojmů, které se jenom v samotné matematice používají v různých oborech v různých významech. Obvykle ne v úplně různých. Ve významech něčím se podobajících, něco společného majících. Často jde o překrytí na bázi metafory. Je ovšem pravda, že případné konflikty tohoto druhu jsou brány vážně až k úplnému zesměšnění. Bojovníků za pojmovou čistotu, ale také k zesměšnění oborů.

Klasik vědy a zároveň klasik české poezie napsal kdesi chytrý aforismus, konstatující, že věda je v permanentní opravě. Je to ve své jednoduchosti výstižné, přesně to odpovídá realitě opravdové vědy. Pokud se o něčem bádá, experimentuje se a zkouší, jak by reálným pozorováním na tělo padla ta či ona teoretická představa, ten který model – bývá v kuchyni neuklizeno. V laboratořích a na pracovních stolech to vypadá jako před bouří a po zemětřesení zároveň, v rukopisech odborných článků se škrtá včera přeškrtané, protože nápady musí z těla ven. Teprve mnohem později se rovná, uklízí a přehrabuje, aby se dohledaly zbytky, které ze stolu spadly. A urovnané se do stránek sepisuje. Ono totiž se ve vědě pořád spěchá. Není to příliš zdravé a tu a tam se za to zaplatí chybami a omyly z uspěchanosti. Jenomže nikdo se nechce dát předběhnout. V takovém kvaltu není zrovna nálada na nějaké pilování slov. Popadne se první, které přišlo pod ruku – a ono někdy už napevno uvízne, ačkoli bylo jenom provizorně zamýšleno. Puléři a cizeléři slov potom ještě celé roky po strništi paběrkují, aby i oni přišli k lizu. A vymýšlení si nových slov pro věci už staré patří k jejich živobytí.

 

 

Ono se, mělo by se…

 

Někdy se zdá, jako by se mezi námi pohybovaly jakési tajemné bytosti, rozhodně virtuální povahy, které příležitostně oslovujeme. Činíme tak nepřímo – jazykem připomínajícím někdejší dávné onikání. Neříkáme šel sem, šla sem, jak činívali domácí páni ukládajíce příkazy a pokyny domácímu služebnictvu nebo zámecký pan vrchní, když velel následujou mne rychtářům jemu podléhajícím. My dnes pronášíme tajemnou větu Mělo by s tím něco udělat nebo Mohlo by se stát, když se nic nepodnikne…, s pohledem tak trochu zamyšleným, upřeným do neurčita, protože jsme si vědomi, že tohle není pokyn určený nikomu pojmenovatelnému, že je to spíše přání, aby se stalo, aby se učinilo, aby se podniklo.

V akademickém světě má použití onoho obratu svou specifickou verzi. Nevím, jak je to dnes, ale býval takový zvyk, že člověk mající pocit, že něco významného objevil, učinil o podstatě svého objevu zápis a prohlášení, a toto deponoval v uzavřeném dopise v nějaké evidováním objeveného pověřené instituci. V akademii věd, na patentovém úřadě nebo v něčem podobně ctihodném. V tom pádu pak, jestliže někdo jiný otevřeně zažádal o patent v záležitosti téhož druhu, případně se ucházel o nějakou cenu s objevem spojenou, prohlásil – Halt, já tady byl první. Mělo by se, patřilo by se teď vzít v úvahu, že já už měl před časem stejný nápad a žádám, aby se to vzalo v potaz. Prioritu mám já.

Takové případy se stávaly a docházelo kvůli nim k žalobám a soudům. Pokud se nemýlím, nakonec se zaujalo stanovisko, že takové prvenství neplatí. Jestliže si objevitel není svým objevem natolik jist, aby se ke svému myšlenkovému dítěti otevřeně přihlásil (nechtěje riskovat případnou ostudu z omylu a debaklu), nemá nárok na prvenství. Takhle přihlašované nápady bývaly většinou dost povšechné, všeobecné, bez explicitního návodu realizace.

Mělo by se představuje jistý druh alibismu. Umožňuje totiž v případě, že dojde k maléru, sebevědomě prohlašovat – Já přece vždycky říkal, že se to mělo udělat jinak, že by se v tom případě nestalo, co se stalo či stalo, co se nestalo. Takových lidí je nemálo. Je potěšením jejich vychloubačnému tlachání naslouchat; zejména pro toho, který právě ke škodě přišel. Člověk zakládající své rady na formulaci mělo by se nenese žádnou odpovědnost; ani ji nepociťuje. Proč by měl? Divil by se, kdybyste ho na toto upozornili. Přece nikomu konkrétnímu nic neradil. Jenom chtěl připodotknout, že by se mělo. Případně. Tihle připodotýkatelé jsou z rodu kibiců, vůči nimž zaujímá veřejnost stanovisko – Kibic, drž tlamajznu než tě přes ni majznu!

Velké neštěstí je, když se jedinec typu mělo by se ocitne v roli manažera. U nás je dnes manažerem každý, komu se podařilo absolvovat pár hodin nebo pár semestrů povšechného žvandání, takže podobná situace vůbec nemusí být nějakou výjimkou. Manažer musí rozhodovat, to je jeho hlavní životní program. Rozhodování si žádá určitost. Konkrétnost jak jen je možná. Manažer nesmí být člověk typu ani ryba ani rak. Jeho řeč je návodem k jednání. Jestliže manažer manažíruje (tuhle slovní hrůzu jsem zaregistroval u jedné státní zkoušky v magisterském manažerském programu) systémem mělo by se, ono se, nastává katastrofa. Obvykle se tak děje díky manažerské zbabělosti. Znám případ jedince, který získal všechny certifikáty definující jeho kompetenci k řízení na pozici vysokého manažera – a když mu vystavili dekret, s hrůzou si uvědomil, že by měl rozhodnout a za své rozhodnutí převzít odpovědnost. K jeho cti budiž řečeno, že dekret s omluvou (nebo výmluvou) vrátil.

Ono se, mělo by se je úniková ulička. Před odpovědností, před možností být vzat za slovo. Taky před vlastním strachem, který by mohl vyjít najevo, kdyby se v dané záležitosti mluvilo jinak. Sám mívám doma potíže, když mi nějaké mělo by se z huby vypadne. Obvykle se mi dostane repliky Tak nekecej, vem koště a zameť (případně záhon okopej, kytky zalij, hrušky setřes, s vnoučaty úlohy napiš) sám! Tohle je taky snad jediná alespoň trochu účinná terapie pro nás, uživatele mělo by se…

 

 

Pis Mannequin po našem

 

Mezi paměťové záznamy z mého dětství patří jisté vyobrazení, snad plakátové, které jsem opakovaně mnohokrát sledovat a přímo studoval, nad litinovými násypnými kamny v podolské hospodě U Zdražilů. Byla to hospoda patřící do zájmového okruhu mého táty (jen málokterá jemnická hospoda do něj nepatřila); pokud jsem byl svěřen do aktuální otcovské péče, doprovázel jsem ho i do jeho hospod. Po válce to byla pro mne zbrusu nová zkušenost; předtím jsem byl jednak nepatrného vzrůstu a důležitosti, a taky pivo se za války asi nedalo moc pít. O sodovkách (což jsou na Moravě limonády) nemluvě. K té hospodě patřila po nějakou dobu i benzinová pumpa; hospodský pan Zdražil byl tedy zároveň pumpařem. A protože táta používal pro rodinné přemisťování po válce motocykl, měl k návštěvě jmenované hospody nepopiratelný racionální důvod.

Vraťme se k onomu plakátu nad hospodskými kamny. Možná to byla reklama v oné době dost používaná. Nad pěknou, poeticky malířem vyvedenou studánkou stál chlapeček, podle vzhledu dobře živený i napájený. Výsledný odpadní produkt toho napájení právě směřoval svým cudně vyvedeným pindíkem na hladinu oné studánky. Nad tímto ruralisticky vyvedeným obrazem se klenul výraznými písmeny nápis – Nepijte nikdy vody!

Zřejmě to nebyla reklama zdravotnické osvěty.

Znovu a znovu býval můj zrak přitahován k oné pivovarské upoutávce, která se nedávala strhnout k nějakým rafinovaným fintám využívajícím pokleslých sexuálních motivů a podbízivé erotiky. Pracovala s motivem zcela nevinným, prostým a ve své jednoduchosti poctivým. Uváděla konkrétní důvod proč nedůvěřovat přírodě. Tohle se přece mohlo stát kdykoliv – a taky se asi běžně stávalo. Nevinné dítko mužského pohlaví si prostě zpestřilo to, co vykonat muselo, protože jeho tělesná fyziologie nedovolila jinak – výběrem místa, kam odpad své tělesné produkce uloží.

Ke svému ospravedlnění bych chtěl podotknout, že jsem se nikdy nepokusil tuto dramatickou scénku v reálu napodobit. A to přesto, že v krajině mého dětství bylo přemnoho použitelných studánek – a že mnohé byly i potřeby dát v lůně přírody průchod tělesným pochodům. Ostatně, pokud by někoho zajímala poetika tohoto konání ve srovnání života venkovského s životem maloměstským, odkazuji zájemce na knihu Gabriela Chevaliéra Zvonokosy, kde najde toto téma bohatě rozvinuté do knižního rozměru a francouzské pikantnosti.

Při svých nepříliš častých návštěvách pohostinských místností jsem nenarazil na repliku motivu, o kterém uvažuji. Myslím, že ke škodě reklamní účinnosti a změkčení jejího způsobu vyjadřování. Před několika málo roky jsem v bistru, ve kterém jsem se stavoval v horkých letních dnech na jedno točené, sledoval po jistou dobu na stěně proti stolku, u něhož jsem sedával, plakát s reklamou zařaditelnou do téže oblasti. Obrázek představoval číšnici, pěkné a nevinně vyhlížející děvče se dvěma sklenicemi čerstvě napěněného piva tam prodávané značky na tácu – to všechno obkrouženo nápisem – Není pravda, že muži neustále myslí jenom na jedno; někdy myslí i na dvě! I tímhle se dá vystihnout posun našeho uvažování, a tedy i posun reklamy usilující na naše uvažování působit – s odstupem nějakých čtyřiceti, padesáti či šedesáti let.

Dnešní hospody, jakkoliv skromně je znám, se nepochybně podobají mnohem víc těm z mého dětství v prvních poválečných letech než těm z let mnohem mladších, z let pohostinství reálně socialistického. Vysvětlení se zřejmě najde docela jednoduché – jestliže někoho jeho práce nezajímá (důležitou roli v tom hraje i materiální zájem nazývaný hmotnou zainteresovaností), dá se čekat, že ji nebude dělat dobře. S potěšením kvituji návrat nápaditosti i do hospodského prostředí. Mohou to být malé výstavky někdejší techniky, třeba kancelářské nebo hospodské. A také plakáty vonící historií časů, které už nejsou.

 

 

Píšu, píšeš, píšeme…

 

Vztah lidí ke psaní prodělává svůj vývoj. Na tom není nic zvláštního. Myslím, že jeden z takových vývojových momentů proděláváme i v nynější době. A není to pokračování v dlouhodobějším vývojovém trendu; jde spíše o jakousi zauzleninu, zapříčiněnou zásadními změnami komunikačních technologií. Samozřejmě, že u kořene toho všeho je počítač, je výpočetní technika.

Obecný trend psaní už řadu století pokračoval ve směru k stále širšímu zapojování lidí. Úzce to souviselo s gramotností, s uvolňováním prostoru pro mimopracovní aktivity (kdo musel dřít od nevidím do nevidím, asi moc nepsal, i kdyby byl psát uměl). Rozšiřování psaní jistě napomáhalo zavádění povinné školní docházky a její prodlužování. Nejde o záležitost nijak hluboce historickou – moje máma nepocházela ze žádné sociálně ubohé skupiny, a přesto se její vzdělání omezovalo na pět tříd základní školy, později doplněných nějakým hospodářským či rodinným kurzem. Taky se na tom odrazilo tehdejší podceňování potřeby vzdělávat dívky.  

Spolu se schopností něco napsat se formovalo i kritické posuzování kvality napsaného. Pamatuji se, že ještě před padesáti lety, kdy jsem z Prahy přišel na umístěnku do Olomouce a na její lékařskou fakultu, bavíval jsem se čtením vývěsek a poutačů vystavovaných před tehdy ještě malými krámky. Řeznickými, zelinářskými, před mlékárnami, kde se ještě mléko z konví do bandasek ručně rozlévalo. Inzerce aktualizující nabídku skromného sortimentu bývala výrazně poznamenána gramatickými chybami, ale také kontaminována hanáčtinou, kterou se běžně mluvilo nejenom v okolních dědinách, ale i na olomouckých předměstích. Jednou z takových specialit bývaly nápisy inzerující vedle vchodu do řeznictví jehněčí kytky – ve významu zdrobněliny slova kýta. Dnes už se to nestává. Ve znalosti gramatiky vývoj znalostí za ty dvě generace pokročil. Taky kontaminace hanáčtinou už není nijak výrazná. Úplně jiná situace byla na univerzitě, kde býval původ jejích příslušníků jazykově standardizován díky jejich komunikaci.

Každý jsme nějaký. Proto také každý z nás nějak píše. Z národa ač jsme jednoho, tutéž informaci každý z nás formuluje poněkud odlišně. Až na jisté výjimky si rozumíme. Pokud se však nasadí na posuzování kvality napsaného stylistická kritéria zahrnující i požadavek logické konzistence, nastala chvíle rozlišovat texty napsané lépe a hůře. Na rozdíl od gramatiky, jejíž požadavky jsou zapsané v manuálech Pravidel českého pravopisu, zásady dobrého stylu psaní jsou vymezovány daleko méně určitě a standardně. A ještě méně jednoznačné je to, nastolíme-li navíc požadavek psát zajímavě. Nápaditě, důvtipně a vtipně. Tady je to jako u soudu. Nebo v hospodě. Co se líbí jednomu, nemusí se líbit jinému. Asi jako při posuzování královny krásy. Napsaný text má mnoho dimenzí, což hodnocení kvality vždycky komplikuje. A zejména, subjektivní prvek do něho vstupuje. Každý jen tu svou má za jedinou.

Samozřejmě že nejde v prvé řadě o to, aby text byl krásný – podle nějakých abstraktních měřítek krásy. Text má být funkční – jeho úkolem bylo něco vyjádřit, vysvětlit, sdělit. Text by tak měl učinit ekonomicky – bez příliš mnoha slov. K ekonomii patří ovšem také námaha, kterou musí čtenář vynaložit, aby pochopil obsah sdělení. Ta se dá odvodit od logiky, kterou pisatel vládne –  ale pořád ještě tu zbývá cosi, podstatu čehož není snadné vystihnout. Snad je to důvtip – ale to je také jenom slovo. Rozhodně je to poněkud tajemné – a ti, kteří tím oním nevládnou, to sotva budou považovat za důležité. Text prostě buď má nebo nemá jisté charisma – stejně jako ho má nebo nemá ten který člověk. Myslím, že v našem věku e-mailů a esemesek se šetří nejenom slovy, ale i slovním šarmem. Jen málokdo se namáhá psát vtipně (i kdyby na to měl) – a co je ještě horší, nenamáhá se rozpoznávat důvtipný, chytrý text od zdeúředního sdělení.

 

 

Rodokapsy

 

Ještě v dobách raně socialistických bývaly předmětem zákazů. Rodokapsy, romány do kapsy. Já se s nimi setkával v bedně, kterou přechovával táta v sednici pod oknem. Když mne v loucké jednotřídce naučil pan řídící znát písmenka, právě na těch rodokapsech jsem si svou znalost čtení vybrušoval. Jestliže má pojem číst hltavě, četbou něco hltat reálnou náplň, pak ji mívala moje rodokapsová četba.

Tyhle sešity formátu A4, s křiklavě barevnými obálkami, začínaly vycházet někdy v době první republiky. Tenkrát jsem ovšem míval jiné starosti, číst ještě neuměje. Doba mého prvního čtení spadá do období války; během ní bývaly vnitřní stránky rodokapsových přebalů využívány k politické agitaci – referovalo se na nich o vítězství velkoněmeckých zbraní, o milionových davech sovětských zajatců – bolševiků všech národností a ras, samozřejmě slovansky méněcenných. O pancéřových granátnících, kteří v první válečné zimě masově pomrzali pod Moskvou.

Pokud si vzpomínám, obsah rodokapsů, hemžící se cowboyi s jejich pistolemi zavěšenými proklatě nízko, o sobotních večerech dojíždějící z rančů na nezbytnou whisky do nejbližších saloonů, velkoněmecké propagandě nevadil. I jí bývalo asi jasné, co nedocházelo komunistickým ideologům později, že totiž jde o jistý druh pohádek pro pubertálně dospívající. S rodokapsy bojovala socialistická ideologie ještě v aféře vyšehradských jezdců, vlastně trampů, kteří umožňovali atmosféře rodokapsů ještě o pár let dál přežívat.

Z rodokapsů jsem čerpal své první, primitivní a jistě zkreslené, poznatky o severoamerických reáliích. Ostatně, ani Karl May, z jehož knížek si miliony lidí formovaly své představy o amerických Indiánech, prý nikdy v Americe nebyl. Old Shatterhand, Vinnetou rudý gentleman, jeho sestra Nšo-či i učitel Khaki-Petra byly postavy čistě fantazijní.

Myslím, že dnes bych už se s žádným rodokapsovým sešitem doma nesetkal. Odešly ze světa cestou všeho papírového, co se rozpadá na jednotlivé listy, pálí ve sporácích osobami nezaujatými, tj. ženskými. Možná sehrály v literárním životě jistých vrstev čtenářů podobnou úlohu, jakou měl ve své době školák Kája Mařík nebo v mém kraji měly romány Vlasty Javořické. Vzpomínám si, že po převratu v roce osmdesát devět podnikla některá nakladatelství, kterých se tenkrát vyrojilo jako much, pokus o comeback. Káji Maříka a Vlasty Javořické. Pokus krátkodechý. Comeback rodokapsů nepřišel. Asi je to dobře, nostalgie se nemá přehánět. Ostatně, nijak moc úspěšný nebyl ani pokus o návrat Foglarových Rychlých šípů. Každá doba přichází se svou vlastní fantastikou. To konstatuji, jakkoli mi soudobí Harry Potterové, po kterých se moje vnučky mohou utlouct, nic neříkají.

Žánrem tak zvaně pokleslé literatury, někdy také vedené pod hlavičkou romány pro služky, se vážně, byť na okraji své seriozní činnosti, zabýval doktor Karel Čapek. Vysvětloval, co vytváří podhoubí jejího čtenářského zájmu a samozřejmě i zájmu autorského. Ten, podle zákonů trhu, vzniká všude, kde je zájem podobnou literaturu kupovat. Platí to jistě i dnes; stačí podívat se na masová vydání románků se spodničkově růžovými přebaly a rádobyromantickými tituly. Harlekýnky a kdovíjak jinak se to ještě jmenuje. Po anglosaském vzoru se taková literatura prodává na pobočných pultech samoobsluh, v Britanii v drugstorech.

Dnešní doba není dobou velkého čtení. Pozoruji i sám na sobě, že k otevření tlustého osmisetstránkového románu se nedokážu donutit. Nechci říci s mnohými jinými, že dnes na dlouhé čtení není dost času; toho je totiž pořád stejně a jediné, co se mění, jsou naše priority. Prostě se nám nezdá, že by se nám rozsáhlé čtení rentovalo – ať už v dimenzi poučení nebo dimenzi zábavy. Vyznáváme dnes zkreslenou představu, že budeme-li všechno dělat rychle, uděláme toho víc. Není to pravda – součin hloubky a šířky vjemů je konstantní. Rychlost koreluje s povrchností. Člověk si prostě musí vybrat.

 

 

To snad ne!

 

Existuje celá škála výrazů, jimiž dáváme najevo rozhořčení, překvapení, údiv, nesouhlas. S něčím, co se stalo nebo bylo jenom vysloveno jako úmysl něco udělat, něčeho se dopustit, něco podniknout či spáchat. Ta škála je povahy ordinální, její jednotlivé kategorie odstupňovávají naše osobní stanovisko. Kategorie To snad ne! náleží k těm mírnějším, po jejichž vyslovení se neočekává žádost o odsouzení a uvěznění, případně potrestání u hrdelního soudu. Náš postoj k tomu, co nás vyvedlo z rovnováhy, obvykle prodělává jistý časový vývoj. Ten může být obojího druhu – údiv a překvapení se mohou prohlubovat přes rozhořčení až k protestu, ale také naopak oslabovat až po dosažení stavu lhostejnosti. Obvykle pod vlivem širších okolností, které mohou vytvářet tlak i nátlak na změnu našeho postoje.

Platí to nejen v záležitostech dotýkajících se jenom nás osobně, ale i zasahujících široké lidské společenství. Bylo tomu tak, když podepsal Molotov s Ribbentropem smlouvu o neútočení, čímž si Stalin zajistil odklad války s Německem a nádavkem polovinu Polska. Šok to byl nejenom pro britské a francouzské diplomaty, kterým vypálil rybník, ale především pro komunistické strany a komunisty celé Evropy, včetně těch československých. Mnoho německých komunistů to stálo dokonce život, protože Stalinovi stálo přátelství s Hitlerem za to, aby některé německé komunisty, už v emigraci v Sovětském svazu, nacistům vydal. Na smrt. Tenkrát vyslovené To snad ne! Vladimíra Clementise nebylo nikdy zapomenuto – a stálo ho v roce 1952 v procesu se skupinou Rudolfa Slánského život.

Miliony lidí odsouzené žít v stalinistické atmosféře hrůzovlády a strachu to naučilo opatrnosti – než se rozhodli vyslovit, vyjádřit svůj názor na něco, raději si předtím ověřovali, jaký je momentálně názor oficiální. Objektivní pravda mohla být nebezpečná, jak se manifestovalo dokonce v případech zdánlivě tak odtažitých jako byla některá vědní odvětví. Stačí vzpomenout genetiku, kdy učenci odvolávali poznatky, předtím prokázané zdravým rozumem a poctivým výzkumem – v zájmu zachování existence i života. To už si To snad ne! troufali lidé znalí věci říkat jenom v hodně hlubokém soukromí.

Dokonce i do matematiky, královny věd, si neomalená ideologická troufalost zavandrovala. Za buržoazní pavědu prohlásila myšlenky, které razily cestu postupům a technikám, které jsme později, když balónek ideologické nabubřelosti vlastní nehorázností puknul, museli i u nás pracně dohánět. Vlastně důsledky tohoto zpoždění trpíme dodnes. A málo nám bylo platné pozdě bycha honit a dodatečně se divit To snad ne! Nástup výpočetní techniky jsme zaspali, pod vedením strany a vlády a jimi deklarovaného jediného vědeckého světového názoru.

To snad ne! není jenom projevem údivu a překvapení. Taky vyjádřením nedůvěry, nevěřícnosti, rozporu se zdravým, toho času stávajícím rozumem. Té nedůvěry, která je nezbytným projevem zdravé skepse. Která bývá první překážkou stavěnou do cesty politickým blábolům dožadujícím se víry a důvěry občanů. Kde se zavčas neozve nedůvěřivé To snad ne!, zákonitě následuje s jistým časovým odstupem Ach jo! Užaslé, zkoprnělé, namíchlé, rozzuřené (další stupně už využívají výrazů běžně vytečkovávaných).

To snad ne! je projevem demokratickým. Proto těmi, kteří mívají demokracie plné huby, ve skutečnosti však jí pohrdají a odsouvají do koutů, neoblíbeným. Těmi, kteří by chtěli dovést poměry do stavu přikyvování, neptání se, naivní důvěřivosti, která už předem uznává, že komu byl svěřen úřad, zároveň s ním dostal od pánaboha i rozum. Což, jak známo, vůbec neplatí. Ještě dnes se setkáváme s tím, že si tak zvaní státníci nárokují neomylnost, jako kdysi papež. Stalin byl odborníkem na jazykovědu, rozhodčím v umění, vojevůdcem nad Kutuzova i Suvorova v deseti stalinských úderech Velké vlastenecké války. Přehlédlo se, že když Hitler SSSR přepadl, Stalin na deset dní zbaběle zalezl jako jezevec do nory. Rezidua tohoto velikášství se najdou i dnes. Stačí nahlédnout do novin.

 

 

Vzít (na) hůl

 

Kdyby se někdo rozhodl zkoumat zdravotní stav národa a svou evidenci založil na pozorováních činěných v prostředcích městské hromadné dopravy (MDH), nepochybně by došel k číslům nečekaným. Zjistil by, že zejména v některých úsecích linek autobusů a tramvají se vykazuje nečekaně vysoká frekvence výskytu jedinců provozujících svoje přemisťování za pomoci jedné či dvou holí.

Samozřejmě, že tento způsob shromažďování, sbírání dat nesplňuje podmínky náhodného vybírání. Asi tak, jako je nesplňuje sbírání informací o spokojenosti národa s jejich oficiální reprezentací konané v palácích na Malé Straně. Nicméně, jsou situace, hodící se k uvažování o stavu světa nebo jeho vybraných parametrů lépe než situace jiné. A jednou z nich je právě poklidné sezení na sedadlech prostředků veřejné dopravy.

Komentovaný jev vysoké frekvence výskytu jedinců holemi své přemisťování podporujících v tramvajích a autobusech se zdá svědčit, že tyto vehikly se po městě pohybují především v zájmu osob vládnoucích holemi. Že dopravní podnik města Olomouce byl zřízen a je provozován především kvůli nim. Kvůli nám – protože i já jsem osoba holí se podporující. Kdyby se veřejná doprava zastavila – ať kvůli výpadku elektřiny nebo zastavení dodávek benzinu a nafty – bezprostředně by následovalo vymizení holí a jejich držitelů z městských ulic. Jejich pohyb by se omezil na cesty k nejbližšímu obchodu jako zdroji potravin zajišťujících přežití omezeně pohyblivých.

Stárnutí populace je neoddiskutovatelný (protože vypočitatelný) jev. Stárnutí populace je úhrnem stárnutí všech jedinců (za 365 dní o jeden rok), vyloučením aktuálně (řekněme, v daném roce) zemřelých a započtením aktuálně narozených, do uvažované množiny vstupujících s, řekněme, úplně čistým skóre. Protože tahle bilance nebývá v žádném lidském společenství vyrovnaná – ve společenstvích s vysokou natalitou se udržuje nízký věkový medián a samozřejmě nízké i jiné věkové percentily, zatímco ve společenstvích s nízkou natalitou jsou věkové percentily vysoké – vznikají i z demografických důvodů sociální tlaky a přetlaky působící jako síla emigrační, zatímco jinde naopak podtlaky, působící jako imigrační nasávání.

Stáří koreluje s nemocemi. Pozitivně koreluje, což znamená, že mezi staršími jedinci se vyskytují nemocní častěji než mezi jedinci mladšími. Týká se to i nemocí pohybového ústrojí, jejichž kompenzace si zhusta vypomáhá holemi. Vysoký výskyt lidí pohybujících se o holích tedy vypovídá o stáří populace – a naopak. Souvislost je to statistická, predikce z jednoho o druhém není jednoznačná, je pouze přibližná. Přesto je to souvislost reálná, schopná vypovídat z pozorování jednoho o stavu druhého.

Vysoký (třeba jen časově a místně lokální) výskyt jedinců odkázaných při svém přemisťování na podporu holemi způsobuje výskyt fenoménu navazujícího. Totiž kumulování, nahromadění relativně mnoha postižených v daném čase a na daném místě. Na místě k sezení v tramvaji nebo autobuse, poblíž vchodu a východu, kam se pohodlněji nastupuje a odkud se bezpečněji vystupuje. Stížnosti na neschopnost mladých a zdravých vcítit se empaticky do pozice postižených a uvolnit pro ně místo, což je úvodníkový a fejetonistický evergreen, se posouvá do změněné polohy – kdy se nad jedním takovým žádoucím sedadlem sklánějí třeba tři potřební cestující. Tady nastává skutečné babo, raď – kdo komu, kdo před kým. Etiku a gentlemanské zásady pro společenství zmrzačených žádný Guth-Jarkovský nevypracoval. A jistě sotva vypracuje. Rozhodování je na účastnících takového hromadně dopravního nachumelení, na jejich iniciativě, případně zbytcích někdejšího kavalírství. A bude to stále aktuálnější, protože starých nás bude pořád víc, relativně i absolutně. Takže se připravme, protože jeden ze zákonů hromadné dopravy pro nás oholené zní – Čím míň budeme sedět, tím víc budeme padat!

 

 

Vždycky můžeš říct, že ty horší jsem psala já

 

Každý, kdo píše, pídí se po námětech psaní. Osměluji se říci, že tohle je hlavní problém člověka píšícího. Dostanete-li nebo najdete-li nápad, je napůl napsáno. Je napůl hotovo, napůl vyhráno. Kdo má nápad, tomu stačí vytáhnout z kapsy nebo z rukávu vysypat své znalosti techniky psaní a bez prodlení začít čmárat po papíře.

Nejsem romanopisec. Mým materiálem nejsou žulové balvany a ocelové nosníky, ze kterých bych klenul vize svých architektonických snů. K mým způsobům patří spíš sbírání oblázků na březích rybníka, ze kterých pak slepuji úvahy o tom, co je – v konfrontaci s tím, co by být mohlo a někdy dokonce s tím, co by být mělo. To když se futurologicky trochu rozšoupnu. Romanopisci stačí jeden jediný nápad. Samozřejmě, přiměřeně velký. Přiměřeně plánovanému počtu stran, počtu v románu vystupujících osob, případně počtu viníků, jejich obětí a množství krve, které jest prolíti. Autor úvah pracuje sice v malém, zato však v mnohém. Nápadů potřebuje spoustu. Malých, přízemních, celé hrsti oblázků. Nelze se proto divit, že kudy chodí, tudy po nápadech pátrá.

Pod svícnem bývá tma. Stává se proto, že někdy dlouhý čas kolem nápadu přechází, který úplně po ruce leží. Nebo posedává či postává. Dokázat pátrat po nápadech kolem sebe, v nejbližším okolí, je umění. Zdrojem nápadů jsou lidé. Někdy je jím i autor sám. Taková sklizeň nápadů urodivších se na vlastním těle, a hlavně na vlastní duši, připomíná jabloň střásající svá vlastní jablíčka. Přece jenom však se nejvíce nápadů nezískává samoopylením, ale křížením. Svého vlastního pozorovacího talentu s chováním bližních. Bližších i vzdálenějších, oblíbených i odpudivých. Kupodivu platí, že oblíbení jsou méně plodní než ti protivní. V ranějších stádiích svého psaní jsem se radíval se svou ženou. Je mi osobou blízkou – a tohle mi připadalo podobné jako když malíř aktů, morálně pevný, jako modelu užívá své vlastní ženy. I takoví malíři jsou, třebaže nepočetní, jak se můžete dočíst v knihách z historie umění. Nijak zvlášť se to neosvědčilo. Když zjistila, jak její rady převádím do svého psaní, zakázala mi, abych ji do svých slátanin zatahoval. Doslova takhle to řekla! Časem došlo mezi námi k jakémusi ideologicko-kulturnímu narovnání, jehož podstatou bylo, že já se jí nevnucuji, nedělám si nároky na její pozornost, za což se mi odměňuje tím, že nepeskuje drobné výpadky mého chování z obecně přijímaného úzu.

Hlavní ochranou autora před výtkami bližních, které do svého psaní zatáhl, je, když ho nikdo nečte. Můžete mi věřit, mám to na sobě samotném odzkoušené. Z těch, kteří mne míjejí bez povšimnutí, mne nikdo nečetl. A z těch pěti kritických připomínek byly všechny od mých čtenářů. Ta kritika spočívala obvykle v prohlášení, že už je ani nenapadne číst takové slátaniny. Jako by se byli domluvili s mou ženou.

Jak říkám, hlavní problém je nedostatek nápadů. Nosných nápadů, které by po zpracování mým uměleckým talentem čtenáře oslovily. Jednou, když jsem zase trpěl nápadným mankem, začal jsem uvažovat o přechodu – od realismu k abstrakci. Že bych jako nápady už nesbíral, ale vymýšlel si je. Co byste řekli? Bylo to jako přijít z deště pod okap. Nevymyslil jsem vlastně nic. Už jsem chtěl – z čirého zoufalství – začít psát o tom, jak nemám o čem psát, ale pak jsem si někde přečetl, že už měl kdosi ten nápad přede mnou. A psát o tom, jak někdo dostal takový nápad přede mnou, jsem si už netroufl. Připadalo mi to příliš komplikované, přímo zašmodrchané. A taky jsem se trochu styděl, vždyť by to bylo přímo veřejné sebeobnažování. Na to jsem příliš dobře vychovaný. Ve chvíli slabosti jsem otevřel srdce své ženě. Řekl jsem jí o svých pochybnostech, zdali to, co píšu, je dost dobré a tak. Taky o těch chybějících nápadech. Našla pro mne pochopení, duše dobrá. Je to správná žena do naší demokratické nepohody. Ačkoli její kritičnost vůči mému dílu stále přetrvává, slova útěchy pro mne našla. V nejhorším se vždycky můžeš vymluvit, že ty nejslabší práce jsem psala já – řekla velkoryse.

 

 

Žena luštící

 

Má žena je bytost rozvážná, dbalá lékařských pokynů a návodů zdravovědy. Už v posledních letech před vstupem do důchodu se na tento pilně připravovala. Zabíralo jí to tolik času, že kvůli tomu občas zanedbávala i domácnost. To znamená mne. Z té zdravovědy si odnesla poznatek, že ke zdravému životnímu stylu patří namáhat si mozek. Jenom tak – říká zdravověda – si může člověk uchovat až do vysokého stáří mozek statný a svalnatý, pohotově a bystře reagující na podněty vnějšího světa i vnitřního prostředí. Jinak řečeno, jenom tak může člověk nezblbnout. Pokud jde o mne, postrádal jsem v oné poučce přesnější vymezení onoho pojmu až do vysokého stáří. Znám totiž blbce i velice mladé a zdravě vyhlížející, dokonce sportovce. Jeden takový, nevím ovšem, zdali si cvičil mozek, mi nedávno, když jsme se náhodou potkali a omylem se vzájemně představili, při loučení nadšeně říkal – Až se znovu někdy potkáme, prosím tě, neváhej se ke mně hlásit; já už si teď nic nepamatuji, nemusel bych tě poznat. Ale rád si s tebou zase popovídám.

Významnou součástí předdůchodových příprav mé ženy bylo zahájení výcviku v luštění křížovek. Když na ni důchod opravdu spadl, byla už poměrně dost pocvičená a v luštění křížovkových záhad zběhlá. Projevovalo se to i zvýšenou kritičností vůči autorům křížovek. Zatímco ze začátku louskala všechno, co jí do rukou a pod brýle přišlo, teď některým autorům spílala omezených tupců a redakcím novin nekompetentních nedbalců, kteří otisknou jako křížovku kdejaký zmatek. Párkrát jsem se podíval a získal dojem, že chybnými se mé ženě zdály být především křížovky, kde bylo příliš mnoho nevyluštěných řad.

Od křížovek přešla moje luštitelka na sudoku, což je v posledních několika letech veliká móda. Trošku jsem se zajímal – a vyšlo mi, že jde vlastně o to, co mne na matfyzu učili pod názvem řecko-latinských čtverců. Tehdy jako součást tématiky experimental design, pokusných plánů, jejichž záměrem bylo dosáhnout rovnoměrného vyvážení, balance vůči možným vlivům různých faktorů, jejichž případné působení na sledovanou proměnnou bylo předmětem experimentálního zájmu. Taky se používalo názvu magické čtverce. V sudoku bylo úkolem rozmístit danou množinu přirozených čísel tak, aby bylo každé umístěno právě jednou v každém sloupci, v každém řádku i v každém dílčím čtverečku.

Luštící žena nezlobí. Jde o jakýsi nevinný druh gamblingu, ve kterém se zkrachovat dá jenom utrácením za noviny, respektive jejich stránku se záhadami, které jest rozřešiti. Jistou komplikaci představuje snaha luštící ženy zapojovat do procesu řešení rodinné příslušníky. Jejich jediným představitelem jsem v naší rodině já, takže se zapojování nevyhnu. Případným stejně postiženým mohu jako účinnou metodu nenápadné opozice doporučit, aby na položený dotaz reagovali první pitomostí, která je napadne. Tím sice klesne jejich prestiž v očích ženy, zároveň však také klesne její zájem o obsah mužovy paměti. A utvrdí se její zdravovědou infikované přesvědčení, že neluštěním se blbne. Jak dosvědčuje případ jejího muže.

Ženy je biologicky tvor záhadný. Tvor sám sobě odporující, se sebou samým z rozporu nevycházející. Jakkoli se cvičí na věcech tak odtažitých jako je název nejteplejšího místa v poušti Kalahari, druh poživatelného netopýra, jméno českého vlastence, který nakonec zradil své přesvědčení, největší hloubka Tichého oceánu a politické zřízení Papuánců na Nové Guinei – praktické znalosti, pro život důchodců postkomunistické země nezbytně důležité, podržuje ve své paměti čerstvé bez nějakého Repetitio est mater studiorum. Třeba recepty na výrobu segedínského guláše z českomoravských přísad, jablkového štrúdlu ze sudetských padavek, večeří ze zbytků od oběda a bramborových knedlíků se škvarky. Trochu ji znepokojuje, že můj mozek, nijak důchodecky netrénovaný a podle zákonů zdravovědy proto zcela ochablý, což potvrzuje v každodenním provozu, si vybavuje různé naprosto bezvýznamné a v praktickém životě nepoužitelné detaily. 

                                                                                                               

 

Žena zavařující, nadšení nejevící

 

Každý jev mívá stránky světlé – a ty ostatní. Tak například léto nabídne chalupáři své růžolící a rudolící plody, které tento s rodinnými příslušníky, ale i s rodinným fruktomilným ptactvem ozobává a chuťovým pohárkům jazyka exponuje. To je ta stránka nepochybně světlá. Řekněme – líc jevu.

Rub jevu se odvozuje od toho, že přírodě jsou cizí lidské principy a měřítka přiměřenosti a vhodnosti. Příroda je extremista – tenhle rok hýří, jako by usilovala odčinit loňské ztráty, pokoušet se o světový rekord v plodnosti a k průměru srovnat své produktivní dlouhodobé chování. Jednou ric – a podruhé nic. Nebo obráceně. Jenomže naše lidské žaludky – a dokonce už i jazyky – pracují na principu uměřenosti, odvozeném jednak od chuti jednotlivce, ale také od lékařských dietetických tabulek. Proto víc než kýbl rybízu metodou z ruky do huby za léto nezvládneme. Co nad to jest, přebývá. Ani sousedé už nejsou příliš vděčni, protože jim nabízí z přebytků kdekdo. O třešních nemluvě. Letos se urodilo i něco meruněk – dokonce i ty se přejedly. A to nás ještě čekají bosenské švestky a hrušky, podzimní i zimní. Trochu to chování matky Přírody vůči nám chalupářům připomíná biblických sedm let tučných a sedm let hubených v mojžíšovském Egyptě. Bez oné striktní sedmileté periodicity.

Člověk, a tedy i chalupář, čelí oné nezodpovědné variabilitě plodnosti přírody po svém. Protitahem zvaným konzervace.

V zásadě existuje dvojí konzervárenská strategie. Každá využívá fyzikálně opačného principu. Ta první zmrazování, zastavujícího mikrobiální život chladem a přechlazením, ta druhá naopak horka, činícího totéž varem. Oběma postupům je společné, že nastavují abiotické podmínky sui genesis; pod bodem mrazu ani nad bodem varu běžné v úvahu přicházející mikroorganismy nedokáží ve zmraženém či zavařeném substrátu přežívat. A o to jde.

Rubem konzervačních či sterilizačních technik je, že při jejich aplikaci obvykle nepřežívá ani dobrá nálada hospodyňky tyto provozující. Při pohledu na ženu – protože tohle je pořád ještě doména ženského živlu – se zachmuřenou lící oplachující, krouhající, odšťavňující, míchající a vařící, cukr i další přísady přidávající – a toto nezřídka připalující – mne napadá, jaké myšlenky asi probíhají její potící se rozcuchanou hlavou. A jedna taková hypotetická myšlenka je neodbytná – Co kdybych se přestala otravovat a toho mého tloustnoucího jedince poslala, ať si zavařeniny sám v obchodě koupí?

V takové chvíli mlčím jako myška, ani nedutám, abych onu rozhodující kapku do sklenky trpělivosti nepřilil, kterou by přetéci mohla anebo přespočetné polínko do ohně nepřihodil. Mužská představa racionality se v této chvíli s představou ženy vůbec nekryje. Mužská racionalita velí – Co se urodilo, musí se zhodnotit (podobná někdejšímu reálně socialistickému Ani zrno nazmar!); ženská se spokojí s minimalistickým Vezměme si, co spotřebujeme, zbytek ať vezme čert! (ne tak doslova, protože ten zbytek shnije, uschne, opadá, nebo v lepším případě skončí ozobán a sežrán špačky).

Divím se, že se ještě nenašel sochař, který by se pokusil v kameni ztvárnit a zvěčnit zavařující ženu. Podobně jako Rodin Myslitele. Plotnou rozpálenou, s vařečkou v jedné a lžící v druhé ruce. Obklopenou sklenicemi, prázdnými i plnícími se, pytlíky s přísadami, současně sypající a míchající a tomu svému nedožerovi spílající. A slibující, že tentokrát už opravdu, ale opravdu naposled. V její tváři by ovšem musel být zachycen výraz vyjadřující ono zadumání nad tím, co také činí onen záhadný, doposud nikým nevysvětlený rozdíl mezi mužem a ženou. A co tento rozdíl podtrhuje a dále rozevírá pomyslné nůžky žensko-mužské odlišnosti. Odlišnosti, kterou se pokoušejí už roky neúspěšně vystihnout feministky nejrůznějších odrůd. Té, která se projevuje ve chvílích tak nečekaných jako je zavařování.

 

 

Zprávy 40

 

V období surového středověku se vynucoval souhlas lidí mučením. Novodobý humanismus tento postup zlidštil tím, že místo mučení zavedl podplácení.

 

Politika, jak se všeobecně konstatuje, je svinstvo. Zdravotní politika by pak tedy měla být svinstvem v hygienickém balení.

 

Slepice kdysi tu a tam chcípla i v nejpořádněji vedené chalupě. Ale teprve zprůmyslnění chovatelství a velkochovy drůbeže přinesly s sebou velké maléry. Ptačí chřipka je globalismus v říši ptáků, který postavil vznešené labutě do jedné řady s obyčejnými slepicemi. Přes univerzální virus. Nezávidím těm, kdo musejí ty hromady zhynulých i ještě žijících ptáků likvidovat. Já bych na to žaludek neměl, třebaže uznávám, že je nezbytné to provádět.

 

Jen tak mimochodem – i psi se mezi lidmi pomnožili tak, že představují něco jako velkochov. Co by se asi stalo s lidmi, s páníčky a paničkami, kdyby se začala po světě šířit nějaká psí epidemie? Léčilo by se to jako nemoc psů nebo spíše jako choroba lidí?

 

Děláš ze sebe žebráka – vyčítá mi žena přerůzných příležitostech, a možná má i trochu pravdu. Možná podvědomě cítím, že se pohybuji v prostředí, jehož důležitou přísadou jsou závist a nepřejícnost.

 

Pracovat na svém profesním růstu? Jedině snad tak, jak zněla říkanka mého dětství – Ten, kdo jí rád knedlíky, bude hodně veliký, ten může jet za Kolumbem do Ameriky.

 

Přesvědčení by mělo vyrůstat z vědění a vědění z poznání.

 

Ministr = MINImální miSTR.

 

Práce šlechtí člověka? Zkuste to říci mužskému, který si právě usekl dva prsty při štípání dříví! Možná skončíte se sekerou v zátylku.

 

To už byla válka s Hitlerem na spadnutí, když vyzýval z parlamentní tribuny Winston Churchill premiéra Neville Chamberlaina, který s Hitlerem podepsal mnichovskou dohodu, k odstoupení slovy – Pane, jediné pozitivní, co ještě můžete pro svou zemi udělat, je odstoupit. Myslím, že by se nad tím měl denně zamýšlet každý ministerský předseda.

 

Čas letí jako spřežení – bez biče, poháněn silou zákona, který dobře ví, kdy má čerstvý potah přepřáhnout, aby se pořád rovnoměrně jelo.

 

Sedím u stolu před okny chalupy a píšu tyhle poznámky na okraj života. Pro psaní používám makulaturu někdejších úředních dokumentů akademicko-byrokratického provozu a jiných listin, jejichž aktuálnost už dávno vyprchala a jedna nepotištěná stránky zůstala nevyužita. Tisklo se totiž kdysi obvykle jenom po jedné straně listu. Tak to teď napravuji. Kromě těchto objektivních důvodů mi tento způsob psaní na použitých listech přináší i jisté, možná trochu svérázné uspokojení. Psaní na úplně čistých, panensky nedotčených papírech, mne znepokojuje; uvědomuji si, že jeho popsání mnou zabraňuje, aby list popsal někdo jiný, kdo by to dokázal líp než já. Komu to myslí zajímavěji než mně, kdo má vydatnější, lepší nápady než mám já. Někdy, když se klopýtavá, klopotná chůze tužky po papíru zadrhne, obrátím list a podívám se, čím byl původně popsán. Než se stal makulaturou. Někdy tam najdu zápis z nějakého akademického sezení, jehož význam už dávno odvál čas. Byl jsem jeho účastníkem a moje jméno se objevuje v seznamu diskutujících. Kapka v moři, která už dávno ztratila svou identitu. List, který jsem právě teď obrátil, není z onoho druhu. Je to kopie e-mailu, dopisu, jakých jsem ještě před pár lety dostával každý rok několik. Byly to akce podnikavců z některých afrických zemí, nabízejících náramně podezřelé převody peněz, s tím, že za propůjčení účtu, konta, budete odměněn podílem z těchto (virtuálních) peněz. Dokonce nějaký český doktor, který sedl na lep a kterého tímto způsobem oškubali, vnikl na pražskou ambasádu příslušného afrického státu a zastřelil tam nějakého konzulárního úředníka. Dopisy tohoto druhu jsem, samozřejmě, bez odpovědi odkládal. Při mé životní skepsi nejsem totiž schopen uvěřit, že by někdo cizí pociťoval touhu nechat mne zbohatnout. Dopis otištěný na líci tohoto listu mi došel před pěti roky z Abidjanu na Pobřeží slonoviny (Côte d´Ivoire). Jeho scénář se jako vejce vejci podobal několika jiným, zaslaným mi odjinud z Afriky, ze států od Mauretánie po Jihoafrickou republiku. Odesilatel tohoto dopisu, údajně vysoký manažer mezinárodní banky tamtéž, mi sděloval, že byl o mé existenci informován známým provozujícím v Česku firmu, který mne doporučil jako champion of this business opportunity. Angličtina dopisu byla dost špatná. Můj podíl měl činit 25% z 18,5 milionu USD. Peníze měly pocházet z bankovního účtu jejich zákazníka, který zahynul při leteckém neštěstí. Jak jinak – s celou rodinou. Žádní další příbuzní se nepřihlásili. K tragédii mělo dojít před pěti roky; dopis byl napsán v roce 2002, takže v roce 1997. Podle tamějších (côte d´ivoirských) zákonů se teprve po pěti letech smí s penězi tohoto druhu manipulovat. Nyní nastal čas, kdy jsem měl vstoupit do hry já. Pisatel e-mailu tady naznačoval, že by byla škoda, což jistě chápu i já, aby se tyhle těžké, doslova z nebe spadlé peníze, vrátily do bankovního trezoru jako nevyzvednutý účet. Zahynuvší majitel účtu nebyl občanem státu Pobřeží slonoviny; nebude proto divné, když se teď, právě po pěti letech, přihlásí jistý cizinec s nárokem na dědictví. Což mám neprodleně učinit. A nemám mít přitom ani atom strachu (not entertain any atom of fear). Tak – a zadní strana tohoto dopisu ze západní Afriky je popsaná a po přepsání do počítače skončí ve sporáku, aby podpálila české chrastí. Jen tak mimochodem, teprve teď mne napadlo, zdali by bývalo nebylo divné, že příbuzný onoho zámožného nebožtíka je běloch slovanského původu, s reálně socialistickou minulostí.

 

Staré stromy. Staleté duby, staleté lípy. Vyprávějí se o nich legendy, píší povídky a knížky, točí se o nich filmy. Hovoří se o nich s obdivem, s respektem, jako o všem, co je opředeno závojem stáří a tajemna. Trochu se přitom zapomíná, že věkem dožívání a stárnutí se stromy podobají lidem. Přehlídka starých stromů se podobá návštěvě starobince. Staré stromy žijí – ale jako torza. Vykotlané kmeny, stažené kováním. Často už také starým, vykovaným šlachovitýma rukama místního kováře. Někdy kmeny spálené, když blesk do koruny udeřil a teprve liják oheň uhasil. Stromy stejně jako lidé zmrzačené. Pahýly větví dávno uschlých a na zem spadlých. Na starých stromech na návrších se blesky cvičí ve svém elektrotechnickém řemesle. Blesky se snadno nechají vyprovokovat – přijmou výzvu a udeří. Dendrologie zná celou stromovou ortopedii. Jeden z mých pradědů zasadil za stodolou, směrem do zahrady, řádku dubů. Snad deset jich tam bylo. Když je bratr zdědivší statek před více než deseti roky kácel, vypadaly ještě zdravě. Mocně zdravě. Na některých pařezech se však jako na rentgenu ukázaly dutiny, svědčící o jejich přezrálosti. Přišel čas, aby duby padly jako padají chlapi. Čas další fáze jejich života. Kácení stodvacetiletých dubů je operace přesahující hranice dvora a zahrady – s řadou komendovských dubů zanikla jedna z nejvýraznějších dominant vesnice. Na pile neměli katry dost velké na pořezání takových velikánů; na to, aby se z kmenů nařezaly fošny – které dodnes vysychají ve stodole, čekajíce, až se pro ně najde důstojné uplatnění. Na dubová vrata tvrze, pro sekeru sochařovu. Nemůžeme nechat všechny duby, aby se dožily věku stařeckého. Většina musí padnout ve věku vrcholné mužnosti, aby začaly žít svůj druhý život. V podobě stolů, nábytku, trámů a nosníků. Zažil jsem konec jedné staleté lípy, stromu už historicky, památkově chráněného. Vítr a bouře ovšem příkazům památkářů nepodléhají a prostě je nerespektují. Ten konec však nebyl úplný. Když se rozvalené torzo lípy složilo decentně na hromadu podobnou tryzně (taky přitom byla nejedna slza prolita), vyrašila ze zbylých kořenů lipka. Proutek, pak prut, později kmínek. Je ovšem otázka, přežije-li vandalství opilých hord mládeže této země. Protože tato naděje národa je zároveň  jeho největší hrozbou. Ničit je jednodušší než tvořit.  

 

Dum spiro, spero. Dum exspiro, vivo. Dokud dýchám, doufám. Dokud se potím, žiji.

 

Leckdo by chtěl být dlouhověký. Ale jen málokdo by chtěl být starý.

 

Daří-li se ti dobře, neprovokuj vyprávěním o tom, jak se ti daří.

 

Komu se opravdu dobře urodilo, může si dovolit zapomenout na mlácení cepem.

 

V mužném věku jsem přispíval k úsilí antropologů poznávat vývoj člověka. Teď, ve věku stařeckém, se věnuji poznávání závoje člověka, jeho závinu.

 

Aby mohli lidé chodit čistí, musejí řeky téci špinavé.

 

Nebýt pochybností, nebylo by vědění. Třebaže nemusí každá pochybnost vyprovokovat hledání pravdy, žádná pravda by nalezena nebyla, nebýt provokativní pochybnosti.

 

Věda je samá absurdita. Tak například profesor Pačes je člověk úplně holohlavý, tedy žádné pačesy nemající. Navíc je prezidentem České akademie věd, což podporuje názor, že věda je záležitost velice rozporuplná.

 

Člověka si jeho profese občas přizpůsobí k obrazu svému. Tak se stane, že leckterý psychiatr vypadá jako svůj vlastní pacient. Česká tradice už desítky let rozvíjí tento jev na příkladech gymnaziálních profesorů matematiky. Takoví roztržití, od reálného světa (řečtiny a latiny!) odtržení panáci jsou k nalezení v každém třetím mezirepublikovém humoristickém filmu. V tom se ovšem promítá také tradičně přezíravý vztah českého prostředí k matematice vůbec. Co jsem mohl jinde ve světě pozorovat, vztah dost málo světový. Rozhodně se ten český názor neřídí představou, podle níž každý obor je natolik vědeckým, nakolik dokáže využívat pro řešení svých problémů matematiku. Možná za to může trochu taky matematika samotná, kterou nedokáží její učitelé podávat jako nástroj řešení úloh – v kterékoliv oblasti lidské činnosti, přijme-li se nosný koncept zjednodušujícího modelu reality a možného přenosu řešení provedených na modelu zpátky jako použitelných pro realitu, jejímž byl model obrazem.

 

Gambling se dá definovat jako nezvládnutelná touha vsadit si. Za jeho méně škodlivou odrůdu se dá považovat nezřízená touha klepnout si (do klávesnice počítače).

 

Kníže Václav se stal svatým, přestože pocházel z kádrově problematické rodiny. Děda a bába převlékli kabáty víry svých předků, matka byla fanatická heretička. Bratr byl bratrovrah. Dokážeme si dnes představit, kam až to mohl kníže Václav dotáhnout, kdyby byl žil v trochu lepším rodinném prostředí?

 

Při udržení tempa současné vzdělávací politiky nebude do padesáti let v této zemi osoba, která by nebyla ozdobena doktorátem. Pak si budeme muset vypomoci zavedením bronzových, stříbrných a zlatých doktorských odznaků, jaké jsme ještě před dvaceti lety provozovali v ROH systémem odznaků pracovní iniciativy.

 

Ohrabky. To slovo přežívá dodnes ve frázi rozbitý na ohrabky, dost často v souvislosti s dopravní havárií. Myslím, že jenom málokterý z uživatelů silničního provozu ještě ví, co to ohrabky byly. Jeden z vedlejších výstupů z tlamy mlátičky v době předkombajnové, kdy speciální ouhrabeční síto vytřásalo zbylé zrní z rozbitých obilních klasů, aby pak zbytky vyplivovalo na zvláštní hromadu. ohrabky se používaly jako krmivo hovězího dobytka, hodnotnější než sláma. Míchávaly se s řezankou v kaličce. A zřejmě v nich s nenulovou pravděpodobností zůstávala tu a tam nějaká zrnka obilí. Kombajny už ohrabky neznají, jejich vytříděním se nezabývajíce.

 

Výjimečný den letošního léta. Celou předcházející noc u nás pršelo a dnes je asi tak, jak to popsal v Rozmarném létě doktor Vladislav Vančura. I ptáci mi dnes připadají po těch dnech veder nějak zmatení; lítají jaksi nedůvěřivě a dokonce se jim nechce zpívat. Na mysl mi přišla vzpomínka na jiné léto, před řadou roků, kdy jsem, tehdy ještě bytost dvounohá, při náhlé přeháňce zapadl do úkrytu jedněch domovních dveří někde v Denisově ulici. V Olomouci; tady přežil v jejím názvu francouzský historik slovanských dějin dokonce i čtyřicet let komunistické omezenosti. Tomuto příteli meziválečného Československa později přejmenovali jedno pražské nádraží, a později je dokonce jako nádraží Těšnov zbourali. V tom výklenku už někdo stál – ze stejného důvodu, pro který jsem jej chtěl využít i já. Známý olomoucký herec pan František Řehák. Místo pozdravu jsem ho oslovil slavnou větou z Menzelova filmu – Tento způsob léta zdá se být poněkud nešťastným… Pan Řehák hrál v tom filmu abbého, postavu v českých poměrech poněkud exotickou, v trojici s Rudolfem Hrušínským a Vlastimilem Brodským. Na plovárně Antonína Důry, kde tento v postavě Rudolfa Hrušínského falšoval záznamy o teplotě vzduchu a vody. Takže za podobného deštivého dne jako je ten dnešní, se začalo mé a páně Řehákovo přátelství. Dokonce pak občas četl i některé mé literární artefakty na večerních setkáních v olomouckém Muzeu umění. A ještě bych měl dodat, že po té šňůře nadmíru horkých dnů se mi ten dnešní deštivý den vůbec nezdá být nešťastným. Na to jsme měli už příliš velkou žízeň, země i já.

 

Elektřina. Stejná síla, která nutí elektrickou sekačku stříhat trávu na dvorku, pohání také strojek, jímž vlídná ruka paní holičky (nyní hair stylist) kosí zbytky mého vlasového porostu a vousy narostlé kolem ostrůvků mé brady a knírů.

 

Požáry. Po Evropě, snad s výjimkou vysokého severu a rozhodně s důrazem na hluboký jih, hoří lesy. V plamenech hynou tisíce stromů a keřů, tak důležitých pro udržování snesitelné atmosféry právě v měsících rozpáleného léta. Odhaduje se, že více než polovina z těch ohňů vznikla z nedbalosti nebo byla založena úmyslně. Turisté, kteří si nedokáží ani v lese na troud suchém odříci cigaretu. Trampové, kteří nedbale uhasili ohýnek rozdělaný na kraji lesa. A pyromani, duševně nenápadně vyšinutí jedinci, které pohled na nenasytné plameny fascinuje jako jiné upoutává pohled na tančící nahou ženu. Herostratovský komplex; já jsem ten, kdo způsobil velkou věc. A proto i já jsem velký. Neschopnost vnímat, že velikost může mít kladné i záporné znaménko. Naši předkové měli vyvinutý cit pro ničivý oheň. Palič, paličství, to byly zločiny stíhané nejenom obecným opovržením, ale i lynčem. Protože palič nezabíjel jenom plameny – ale i následnou bídou a hladem. Ještě děti paliče si nesly do života stigma prokletí postižených. Na to by měli myslit ti, kteří nesou odpovědnost za rozmazávání hranic mezi viníkem a postiženým. Zákonodárci a soudcové se zmatkem v hlavách.

 

Spisovatelé jsou velkou většinou lidé starší až velmi staří. Nemělo by se myslet na to, že tihle stářím už všelijak postižení a modulovaní lidé zřejmě produkují i postižené a modulované produkty?

 

Podáš-li politikovi ruku, raději si hned potom pro jistotu přepočítej prsty.

 

Posvícení. Tradiční konstanta raného podzimu. Protějšek poutě, obvykle konané v čase od jara do léta. U nás v kraji se většina vsí držela václavského či svatováclavského termínu, což znamenalo první neděli po svátku svatého Václava. Naše ves slavila posvícení týden po václavském. Název posvícení se údajně odvozuje od události posvěcení chrámu či kaple. Pokud tomu tak skutečně je, byl by to pojem velmi ctihodný. Nějakých tisíc let. Protože pocházím z kraje brambor, představovalo posvícení oázu odpočinku uprostřed týdnů ohýbání hřbetů nad rozoranými řádky bramborových polí. Bramborové žně pronikaly i do školních osnov – nemálo bylo vyučovacích dnů, kdy praktický školní provoz přepsal pestrou látku vyňatých slov, rovnic o jedné neznámé či exotické botanické systémy jediným programem – bramborová brigáda. My, co jsme byli zvyklí vybírat brambory z otcovských polí, jsme na čas střídali hroudy rodičovské za hroudy anonymních státních statků. V letech gymnaziálních jsme na jeden či dva týdny měnili nejenom brambořiště, ale i postele a kuchyni; ubytovali nás na zámku v Uherčicích, postupně chátrajícím pod účinným dohledem československé lidové armády, odkud nás traktorové valníky rozvážely po okolních polích. Nevím, zdali se tady, v rakousko-moravském pohraničí, odkud byli Němci vystěhováni a české statky rozkulačeny, posvícení taky slavilo. Tradice byly rozbity, co zůstalo, byl bezútěšný chlast. Posvícení bylo příležitostí k jakémusi rodinnému sletu či srazu; nás bylo hodně, takže jsme se scházeli v počtu vlastně šesti rodin. Pro babičku, mou mámu, to bývala hlavní příležitost v roce, kdy si mohla spočítat pořád rostoucí houf svých vnoučat. Počítání se zastavilo až na čtrnácti kouscích. My byli rod, který se důrazně stavěl do cesty českému demografickému úpadku.

 

Δ

Aniž vyznali si lásku

vyšli sobě na procházku

Snad při tom svém pochodu

baví se o důchodu

Δ

Nasadiv si fešácky čepici

vyšel jsem na slunce pálící

netuše, že slunce se pokusí

v mé vlastní šťávě mě podusit

Δ

Procházel se zajíc v žitě

rozhlížel se ostražitě

ostražitě velice

Rána vyšla z pšenice

Δ

Na studené loučce

potok v tůň se vlévá

A tančí tam polehoučce

místní víly dcera

Δ

Vypil jsem láhev moštu

a šel vyřídit poštu

Ač frankována běžně

 pošta skončila spěšně

Δ

Kulový blesk

bouřce dodá lesk

zatímco blesk klikatý

hromu kouká na paty

Δ

Netopýři čtyři

v temnícím kruhu víří

neboť k nim upíři míří

v naději, že si zahýří

Δ

Nanda se v zrcadle shlíží

Jozífek prý se blíží

Snad naší Nandě neublíží

Ji totiž panenství tíží

Δ

Že mu nešla na ruku

nekoupil jí paruku

Že mu nešla pod fousy

dal si narůst licousy

Δ

Před hospodou na náměstí

mlátili se chlapi pěstí

co před chvílí spolu pili

Bezmála se umlátili

Δ

Jánošík držíval se práva

bohatým brát a chudým dávat

Teď máme spravedlivý stát

ten drží právo – všem jen brát

Δ

Novou teď páni píší občanům roli

poslouchat panské žvásty jako tupí voli

Δ

Občanů plné huby mají

službou lidu se ohánějí

páni poslanci tam a sem

jak krávy po mouchách ocasem

Δ

Politiků hlavní ctnost

rozhodně je -  zbytečnost

Δ

Moudra šíří na vše strany

náš pantáta nafoukaný

Δ

Velikost opustí mužského, když mu vypadnou z huby

 zuby

Δ

Za mlada falešně miloval

ve stáří sám když usínal

falešné zuby nosíval

Δ

V Česku pilně hovoříme o etice

plné jsou jí stránky učebnice

stejně jak doktorské osnovy

morálka, čest, poctivost u silnice

V noci pak vykrádáme hřbitovy

Δ

Když jsem jel do Prahy prodat víno

upad mi na cestě Pendolíno

Je mi tě, Taloši, líto

že jsem ti dal jenom Pito

Kdybych ti bejval dal Plzeň

šlehal by ti z huby voheň

Δ

Foukal, foukal, větříček

shodil mnoho hruštiček

Větříčku náš zpozdilý

všechny hrušky pohnily

Δ

Vítr se opřel do stromů

způsobil mnoho polomů

Teď naříkají stavaři

z toho že stavět se nedaří

Δ

Oháněli se soudruzi

červených třešní haluzí

potichu přitom reptají

na hvězdy lidé že nedají

Δ

Na volební volenku

vůbec není, holenku

ani večer ani ráno

vyprodáno

Δ

Svými platy jsou si jisti

nejen byvší komunisti

Proto je nic nebolí

že je nikdo nevolí

Δ

Sedí dědek pod jabloní

hlavou se mu krotce honí

něco málo myšlenek

Smířený je navenek

Pod klenbou však kůra šedá

pošetile neposedá

Na ní dědek v boží bázni

pořád jako hříbě blázní

Δ

Letní kroupy nemám rád

ty jsou dobré akorát

v masopustě

v jelitech maštěné tlustě

Δ

Když se tělu nedaří

dostaví se felčaři

aby jedno opravili

jiné zase pokazí

Když se duši nedaří

dostaví se psychiatři

od těch prvních rodní bratři

a ti všechno dorazí

Δ

Češi, národ holubičí

jak je kronikáři líčí

Povídali, že mu hráli

ze světa si pomáhali

bratr bratru a syn otci

ve dne jedem, nožem v noci

Chtivost moci byla stálá

od Přemysla po Václava

Tohle bohumilé dílo

středověkem neskončilo

Stejnou píseň mají v plicích

novodobí politici

Poučení z dávných let?

Radši dát se podplácet!

Δ

FINIS