LIBER CATENAUS

LIBER CATENATUS

Píše S. Komenda, část 45, září 2007

Jeníček (bez Mařenky) na začátku 21. století

Bývaly doby, kdy zemi pokrývaly lesy, rozlehlé a husté. Vesnice naopak bývaly spíše malé a řídce v těch lesích rozsázené. Lidé samotní se od těch dnešních vlastně nijak moc nelišili. Někteří byli hodní, jiní míň, někdy spolu vycházeli, jindy se hádali. V krajních případech pak macechy nutily své muže, aby vyváděli děti do lesů a tam je nechávali na pospas obyvatelům perníkových chaloupek.

Dnes je jiná doba. Lesů ubylo a taky hodně prořídly. Macechy už své muže nenutí, aby nezbedné děti vyváděli do lesů; jednak je proti tomu zákon a taky dnes děti ze školy vědí, co je to mapa a kompas nebo dokonce mají mobily, ze kterých si umějí zavolat na linku důvěry – a pěkně by tak maceše zavařily. Taky perníkovou chaloupku dnes v lese najdeš hůř než hřiba praváka.

Snad je to něco jako přírodní zákon – ale každá doba si svůj způsob ztrácení lidí najde. Ta dnešní k tomu používá supermarkety a hypermarkety – podle toho, mluvíte-li raději latinsky nebo řecky. Kdo nevěří, ať tam (pro něco) běží. Třeba pro deset deka zázvoru. Jemně umletého.

Už dávno nejsem ve věku dětí odváděných do lesa – už i moje vnoučata tomuto věku odrůstají. Přesto však vyváděn bývám, jednou za uherský rok, do oněch prodejních hal rozlehlejších než velká nádraží. Má žena totiž zastává teorii, že se kvůli své špatné pohyblivosti stahuji do jakési ulity, v níž pro jiné lidi není moc místa; někdy tomu říká hlemýždí syndrom. Aby jeho rozvíjení udržela pod kontrolou, právě do těch obrovitých prodejních hal mne vyváží.

Ztrácím se tam prakticky pokaždé. Nevěřícně zírám na regály s jídlem, které kdyby se do přímky narovnaly, měřit by se na délku musely snad v kilometrech. Já to měřím tím, jak velký dostávám při pajdání kolem nich hlad. Takhle nějak si museli připadat dávný Jeníček s dávnou Mařenkou, když obcházeli perníkovou chaloupku, zkoumajíce, z které strany bude nejvhodnější ji nakousnout.

To taky bývá nejčastější důvod mého ztracení – zakoukám se. Vysvětluji si to tak, že mlsný jazyk vyšle do mozku signály o viděném a čichaném, probudí představu chutnaného, já se zapomínám, kde jsem, čas v představách uplývá – a ocitám se ztracen v houštinách mrazicích pultů jednadvacátého století. Z toho, že o svém ztrácení píšu tuhle úvahu, může případný čtenář právem usuzovat, že jsem byl po každém ztracení zase nalezen. Bez toho, že by mne pronásledoval dědek z perníkové chaloupky. Jediné, co mne přitom pokaždé pronásleduje, bývá pocit viny za mou orientační neschopnost. K té mám jakýsi zvláštní talent už od mládí – ještě si občas vzpomenu, jak jsem jako velitel družstva stačil na vojenském cvičení muže mé topografické péči svěřené spolehlivě zavést na místo tak odlehlé, že snad ani na mapě vyznačené nebylo. Svěřit mi mapu a buzolu bylo jako rozvernému dítěti dát do rukou sirky. Obávám se, že mi už život neposkytne příležitost můj nedostatek topografického smyslu napravit. Ty obří prodejny pořád víc mohutní, zatímco má pohyblivost se nelepší. Takže už Jeníčkem beznadějně bloudícím v lesních porostech mrazicích pultů zůstanu asi až do konce mých dnů. Právě tak dlouho budu asi hledán a snad i nalézán. Pořád se utěšuji, že přece jenom zůstává něco, v čem se jakž takž orientuji – ve své hlavě. I když ani to není stoprocentní – jak mi někteří mí bližní občas naznačují.

Na těch zbývajících pár řádcích musím teď uvést na pravou míru, že v mé alegorii nevystupuje žádná macecha. To aby se má žena necítila dotčena; bylo by to ode mne vůči ní rozhodně nespravedlivé. Skutečný bývá můj pocit ztracenosti, kdykoliv se v nějaké velkoprodejně ocitnu. Protože k tomu docházívá zřídka, asi mi nezevšední. Možná na tom, že místo do lesa nebo v neděli do kostela jsou dítka zaváděna právě tam, je pro ně dobrodružství jejich doby.

Ježek doby postmoderní

Člověk, veden vidinou pokroku, mění životní prostředí. Částečně uvědoměle, záměrně – zčásti však jako by nerad. K tomuto vlivu se raději nehlásí, možná proto, že zdrojem tohoto vlivu jsou odpady lidské činnosti. Od prázdných plechovek od snědeného jídla až po staré cihly z bouraček.

Svou činností mění lidé prostředí sobě – ale také všem ostatním tvorům žijícím blíže nebo vzdáleněji kolem nás. Některým to vadí jen málo, jiným hodně, dokonce tolik, že změnu prostředí nepřežijí. Jsou ovšem i takoví, kteří se změně prostředí přizpůsobují s chutí. Třeba potkani, některý hmyz a drobní ptáci.

Ježci jsou tvorové žijící svobodně ve volné přírodě, kde si obstarávají živobytí stejně jako jejich předkové před dávnými časy. Nejsou však nijak bázliví a stydliví, aby se lidem úplně vyhýbali. Líbí se jim nastěhovat se do hromady dřeva složeného v koutě dvora na zimní pořezání a zatopení, kde se dá ve dne v suchu přespat a se setměním se odtud vydat shánět něco na zub. Méně nároční se spokojí i s rezidencí pod hromadou roští, kde si najdou šikovný koutek k přespávání.

Už je to řádka let, kdy jsem v temném koutku tehdy ještě neupraveného někdejšího chléva objevil v hromádce sena pět bodlinatých zablešených ježčích kuliček, které si pak jejich matka bez mého vědomí odnesla nebo odvedla. Hodně blech tam přitom ježci zapomněli, v tom seně, které si bez dovolení ze dvorku k pohodlnějšímu spaní nanosili. Doufám, že jim ty zapomenuté blechy nechyběly do počtu.

Zvykly si k nám na dvorek docházet od sousedů kočky. Nejenom od těch nejbližších, taky ze vzdálenějších chalup. Moje žena jim do talíře štědře sype, zastává totiž teorii, že vděčné a nakrmené kočky budou pak o to horlivěji chytat myši. Obvykle nebývají ani večer talíře prázdné.

V teplém létě spávám na verandě, odkud je užší kontakt s přírodou než z kuchyně. Dobře tam slyším, kdy kuna sestupuje z půdy, aby se poohlédla po pozdní večeři. Její cesta vede po plechové střeše a je nehlučná asi jako cesta z hospody strejců, kteří se zapomněli dívat na hodinky.

Probudilo mě mlaskání a chrochtání pod oknem. V akustických projevech se ježek podobá čuněti střední velikosti. Když jsem vyšel ven, uviděl jsem ho uprostřed hodování na kočičích zbytcích. Nevím, uvažovali-li výrobci kočičích granulí o tom, že se jimi budou krmit také ježci; ujišťuji je, že tomu našemu nepochybně chutnaly. Možná budou mít teoretici správné animální výživy námitky – ježek je neměl a talíř po kočkách čistotně vylízal. Dokonce i mléko ze sousedního talíře vypil.

Možná tak zakládá dnešní doba pilíře nového soužití mezi člověkem a tvory údajně svobodně žijícími. Hranice mezi člověkem a ježkem se očividně smazává, jestliže je tento připraven stravovat se z jedné mísy s kočkou, tvorem zdomácnělým. Čí chleba jíš, toho píseň zpívej! – to jistě pochopí i on. Mělo by stačit, aby mu byl poskytnut nějaký čas.

První krok ve správném směru náš ježek učinil tím, že si dalšího večera na cestu ke kočičímu večeřadlu pozval kamaráda. Možná to byl ježek s ježicí, to nemohu s jistotou říci. V anatomii ježků se moc dobře nevyznám, zejména potmě ne.

Ježci tak vstupují do světa tvorů rozšiřujících spotřebu hromadně produkovaných výrobků. Stávají se dalšími subjekty, které pomáhají roztáčet kola průmyslové výroby a spotřeby, i když ne přímo, ale přes lidi. To je ostatně stejné jako v případě psů a koček – ti si taky sami do hypermarketů pro své granule nechodí. A kdokoli se stane součástí světa ekonomie, jako by už napůl byl člověk. Možná bude tenhle proces pokračovat dál a my se dočkáme časů, kdy převezmeme vyživovací povinnost k dalším tvorům dnes ještě považovaným za tvory přírodní.

Kde zločinec je našinec

Poklidnou hladinu českého politického blábolení, pokrytou žabincem a napadaným pozvolna hnijícím listím, občas vyruší z jejího páchnoucího existování žblunknutí kamínku společenské aféry. Někdy se tak sejdou v blízkých časových okamžicích dokonce kamínky dva. Po trapných patnáctiletých tahanicích je do fešáckého vězení spíš podobného lázeňskému sanatoriu zavírán jeden z vedoucích představitelů politické strany, jež byla už před několika roky parlamentem prohlášena za zločineckou. Do vězení odchází stařec doprovázený suitou jiných starců, kterým by náramně slušelo jít si za mříže sednout s ním. Jenomže – v téhle zemi se nesoudí za tak zvanou odpovědnost politickou; odsoudit je možno jenom za konkrétní provedený trestný čin, u něhož byla doložena účast a podíl na něm.

Už jsem kdesi psal o tom, jak mi jeden z našich studentů před patnácti lety v diskusi o vypořádávání se univerzity s marxistickou minulostí odborníků a jejich použitelnosti v pedagogickém procesu v popřevratových podmínkách řekl, že mu počínání univerzitních funkcionářů připomíná situaci, kdy si krysy samy organizují deratizační program. Kdy ti, kteří mají sami máslo na hlavě, rozhodují o tom, kdo by potřeboval umýt hlavu.

Ve stejné době, kdy člověk, který ani dnes nelituje, že se podílel na okupaci země, jejíž řečí mluví, vodu pije a jejíž dýchá vzduch, že svým jednáním aktivně přispěl k tomu, aby krev obětí cizáckých žoldáků byla zasypána hlínou zapomnění a na jejich pomnících se nesměly objevit nápisy vysvětlující jejich předčasnou smrt a že zástupy byly přivedeny pod pranýř hanby a donuceny odpřísáhnout, že lež je pravda a pravda že je lež – jmenuje předseda vlády této země jiného, jen o něco mladšího člověka stejně zvláštního ražení vysokým vládním úředníkem a svým nejbližším spolupracovníkem.

Logika věci je jasná – vysoký funkcionář a aktivní vykonavatel vůle zločinecké organizace KSČ je zločinec. Logika života této země má však s touto logikou společného pramálo; logika života této země je logikou práva a právníků logicky negramotných. Logika života této země je určována příbuzenskými vztahy soudců se špinavýma rukama z nespravedlivých procesů minulosti se soudci z nynější generace. Dědečka, tatínka nebo laskavého strejčka, který nosíval dětem čokoládu, přece nemůžeme spojovat s týráním politických vězňů, jimi odsuzovaných k trestům mnohaletého vězení. Ti starci, kteří dnes jako svědci a žalující neobratně vypovídají o hrůzných výsleších a procesech vykonstruovaných k výsměchu spravedlnosti a pohrdání vším lidským, kazí dnes poklidný obraz poměrů vyrůstajících z principu všeobecné dohody těch z druhé strany. Já na bráchu, brácha na mne. Ten propletenec je náramný, v téhle malé zemi je každý nějak zapleten s každým. Ministerští předsedové nejsou výjimkou.

Generalissimus Stalin miloval děti a vůdce Adolf Hitler rád drbal za ušima psy. Ve volných chvílích, kdy právě nemuseli podepisovat rozsudky smrti.

Včera jsem v noci poslouchal jeden pořad na R6. Na bývalém rádiu Svobodná Evropa. Mladý právník, dnes poslanec parlamentu ve vysoké funkci stínového ministra spravedlnosti politické strany, která svůj demokratismus pozvedá až k oblakům, vypráví svůj zatím nedlouhý životní příběh. Právnickou fakultu vystudoval v Plzni, už po převratu. Z Plzně pochází můj přítel, dnes americký profesor Ota Ulč, taky právník, vystudovavší pražskou právnickou fakultu začátkem padesátých let. A tak jsem začal poslouchat pozorněji.

Na dotaz moderátora, kdo byl panu poslanci za jeho studií právnickým vzorem, uvádí tázaný něco málo jmen. Mezi nimi jméno akademika Viktora Knapa, koryfeje české komunistické právní taky vědy, řadu let zastávající vysokou funkci snad přednosty politického odboru u masového vraha Klementa Gottwalda. Člověka, který byl historickým sloupem té zločinecké organizace KSČ. Takže jsem úplně klidný – právo a spravedlnost budou i po převzetí vlády ODS v těch nejlepších rukou.

Upadnout do nemilosti gravitace

Řecká mytologie připisovala spojení s matkou Zemí, kontaktu s ní, mimořádnou důležitost. Příkladem je příběh obra Anteia, který byl poražen, protože dopustil, aby ho jeho protivník v zápase nadzvedl a přerušil jeho silodárné spojení se Zemí. Staří Řekové si mohli dovolit spojení se Zemí mytizovat – gravitační zákon neznajíce, protože Isaac Newton jej objevil až o dva tisíce let později. My ovšem, díky Newtonovu objevu, víme, na čem jsme – Země každého z nás přitahuje, tím víc, čím jsme hmotnější. V tomto smyslu lze tedy konstatovat, že na svou pozemskou hruď vine tlouštíky a dlouhány silou vroucnější než střízlíky a kraťasy. To je fakt doložitelný objektivně, a žádné rádoby demokratické úvahy o rovnosti lidí před zákonem na tom nemohou nic změnit. V případě zákona gravitačního.

V gravitačním silovém poli žijeme od narození. Vlastně by se chtělo říct – od chvíle početí – to však by nebyla tak úplně pravda. Lidský zárodek, embryo, človíček dosud nenarozený sice uvnitř silového gravitačního pole žije a vyrůstá – vnitřní prostředí matky však jeho účinek v podstatě ruší. Človíček dosud nenarozený si v plodové vodě plave, gravitaci nepociťuje, podoben kosmonautovi, v jehož případě sílu gravitace kompenzuje síla odstředivá.

Jako kluk a posléze mladý muž i já jsem občas podléhal tomu druhu snění, jemuž propadají básníci a jiní snílkové, inspirováni někdy baronem Prášilem. O letu na Měsíc či dokonce ke hvězdám, technické detaily a biologická omezení velkoryse přehlížeje. Kdo by nechal přistřihovat křídla svým snům kvůli nedostatku kyslíku?

Ke skutečnostem, které biologie nedbale přehlíží, patří fakt, že gravitační síla s věkem lidského jedince vzrůstá. Fyzikové budou tomuto mému tvrzení pohrdlivě odporovat; já však, nejsa fyzik, ale pouhý pozorovatel života, hodlám na svém trvat. A protože za svou povinnost považuji podat důkaz, hmatatelný, tj. měřitelný, neprodleně tak činím. Všimli jste si, vy ostatní, staří i mladší, oč vyšší je procento našich bližních vyššího věku, kteří potřebují ve svém zápolení s gravitační silou podporu hole? Ve srovnání s mladšími? Ano, je to tak. Pro ně, pro nás starší, gravitace zesílila. Jistě, fyzik bude tvrdit, že gravitace je pořád stejně silná (na daném místě povrchu zemského) a že co se změnilo, je naopak zeslábnutí reakce ochabujícího stárnoucího těla v gravitačním poli se nacházejícího – v celkovém úhrnu to však vyjde nastejno.

Tím, že Stvořitel uvedl do vesmíru gravitaci, musel vyřešit problém, jak by se měli zeměplazové, ptáci a tvorové vodní s její silou vypořádávat. Protože jejich hlavním životním problémem je hledat si potravu, nemohli zůstat gravitací upoutáni na jedno stálé místo, podobni motýlům v krabicích entomologických sbírek! Byla proto hovada zemská i jiná vybavena složitými soustavami antigravitačními, umožňujícími jim pohyb a přemisťování. S omezeními, jejichž význam s věkem tvorů narůstá.

Stalo se, že uprostřed sedmého decenia mého věku učinila příroda zásah do řídícího systému mého těla; ten zahrnul i řízení soustavy antigravitační. Gravitační síle byla tak otevřena stavidla, což jí umožňuje pronikat do řečiště mého pohybu způsobem podobným jarním záplavám měst a vesnic. Protrhává ochranné hráze, nutí mne improvizovat a síly vydávat ve směru neplánovaném.

V takových chvílích zakopávám a upadám – což může sice básník považovat za objetí matky Země – moje odřené lokty, rozbitá kolena a odražená žebra to však pojmenovávají jinak. Dichtung und Wahrheit, poezie a próza. Jsem porouchaný stroj v situaci, kdy nejsou k dispozici náhradní díly. Ani pod pultem. Poničený stroj, jehož antigravitační systém prodělal havárii. Anebo z jiné strany, v jehož případě gravitace otočila ovládací pákou o pár stupňů doprava. Navíc. Jediný opravdu účinný způsob jak na to reagovat je – najít si pomocníka, který její sílu účinně zruší. Židli a hlavně postel.

Smysl života?

Občas sáhnu po starší knížce, abych se při čtení knížek současných trochu osvěžil. Zejména když jde o témata tak zvaně filozofická, mezi něž i otázky o smyslu života patří. O smyslu něčeho. Taky třeba o smyslu dějin. Tou starší knížkou byla tentokrát jedna z pera historika profesora Josefa Pekaře. O tom jsem už před lety nabyl – jako laik – dojmu, že jeho názorům i znalostem se dá věřit. Laik v historii musí totiž, chtě nechtě, na dojmy dát. Pekař mne zaujal svou Knihou o Kosti, dějinami českého selského stavu od války třicetileté do počátku dvacátého století. Knížka, po které jsem z touhy osvěžit se sáhl tentokrát, byla souborem jeho statí pojednávajících o některých klíčových postavách českých dějin. O Žižkovi, Janu Husovi, o Janovi z Pomuka, o Bílé hoře, o starých selských kronikách – Vavákově a Dlaskově. Taky byl v té knížce Pekařův příspěvek k tématu smyslu českých dějin. Ta knížka byla vydána už za první republiky – kdy bylo téma smyslu českých dějin aktualizováno zejména faktem, že to bylo jedno z životních témat filozofa a prezidenta Tomáše Masaryka.

Pekař byl katolík – což se v době po první světové válce příliš nenosilo. Ačkoliv se sám nazývá konzervativcem, připadají mi jeho stanoviska a postupy jeho historického uvažování velice realistické a dodnes logicky svěží. Sympatické jsou Pekařovy postoje, ve kterých kriticky posuzuje krátkodeché a horlivé české přeběhlictví té doby. Rozhodně nechoval žádné sympatie k tendencím módnosti, ať šlo o přeběhlictví od katolické církve, která se jistě silně umazala svým rakušáctvím, anebo bezhlavým, nedomyšlením ničením historických památek s církví spojovaných. Mariánským sloupem na Staroměstském náměstí počínaje a sochami Jana Nepomuckého konče. Josef Pekař se pouštěl do vysvětlování klíčových momentů české historie i tam, kde se ocital v opozici vůči většině české inteligence a vlastenecké společnosti. Tam, kde sotva mohl chovat naději na získávání kladných bodů. O Janu Nepomuckém a jeho svatořečení polemizuje i s Dr. Herbenem a Dr. Scheipflugem, vlivnými žurnalisty té doby.

Pekařův postoj k otázce smyslu českých dějin, o které tehdy probíhalo něco jako národní anketa, mi byl velmi sympatický. Už proto, že k ní přistupoval realisticky – v čemž se lišil od postoje Masarykova, se kterým si v tomto ohledu příliš nerozuměli – když dal najevo, že ona otázka je poněkud za vlasy přitažená. Život je prostě něco, co se žije. Především je to pro každého biologicky uzpůsobeného tvora, včetně člověka, primárně otázka biologická. I já jsem toho názoru, že člověk nežije proto, aby tím vyřešil nějaký problém, aby tím odpověděl na nějakou filozofickou otázku. Žije, protože byl do jeho mysli dílem stvoření vložen instinkt, aby žil, aby o uchování svého života usiloval jako o prioritu. Hlediska náboženská, národní a jiná jsou sekundární. Myslím, že i světci všech dob svými životy lehkomyslně nemarnili. Jistě, vždycky existovala alternativa sebeobětování (individuálního, osobního) života v zájmu abstraktní myšlenky – za císaře, za Stalina, za Boha a jeho proroka Alláha – ve středu každodenního života však stála jenom výjimečně.

Co může být smyslem národního života, národní existence? I v tomto ohledu půjde především o přežití. Ale také o přežití jako co? Řekněme, že jde o zachování národní identity. Co však definuje tuto identitu? Irové přežili anglické znásilňování, přestože při něm ztratili i svůj jazyk. Jazyk je tedy důležitý, nemusí však být kritériem jediným. Češi národní jazyk uchovali, Palacký jménem národa odmítl začlenit Čechy do národa německého (ačkoliv pro to byla v polovině devatenáctého století řada racionálních důvodů); kdybychom začali mluvit a psát německy, zmizeli bychom? Dnes víme, co jsme tehdy nevěděli – máme i svou identitu biologickou, genetickou. Ta se však v chování lidí jednoznačně projevovat nemusí – hitlerovské teorie existence genů židovství byly humbuk. Pokud jde o můj názor, myslím, že nikdo by se neměl za národní identitu schovávat. Každý by měl jít do světa především sám za sebe. A taky svůj vlastní život smyslem naplňovat.

Aritmetika nudisty

Ne, že bych měl něco proti nudismu, proti vyznání a životnímu stylu svých bližních, které, jak říkávala má někdejší kolegyně, šaty tíží jako cent. Vůbec ne. Třebaže k této množině nepatřím, taky z ohleduplnosti vůči jedincům esteticky vytříbenějším a náročnějším, pohled na lidskou nahotu mi nijak nevadí, někdy i naopak. Jenom si tak občas v této souvislosti trochu popřemýšlím a zauvažuji.

Zajímavý a přemýšlení hodný je v souvislosti s lidskou nahotou fenomén stydlivosti a studu. Základní otázkou zřejmě je, zdali se jedná o vlastnost biologicky lidem vrozenou nebo teprve v průběhu civilizačního vývoje získanou. Pro lidské kmeny žijící v mírném až studeném zeměpisném pásmu nebyla asi potřeba oblékat se pro olysalou opici primárně dána nějakým studem. Aby se neklepal zimou a nedrkotal zuby, pračlověk kůži ulovených zvířat nezahodil, ale na vlastní tělo navlékl. A druhotně si všiml, že zakryté části tělesného povrchu nepokrývá husí kůže – ale ani zvědavé pohledy příbuzných. Možná se v tom pocitu někomu zalíbilo natolik, že se pak odíval i v době, kdy sluníčko hřálo.

Odívání mělo jistě i jinou funkci. Kožený oděv chránil před poraněním – větvemi stromů při pronásledování jelena, před kopyty jelena na odpor se lovci postavivšího, ale i před poraněními nepřátelskými kameny a klacky. A patří už zřejmě k lidské povaze, že z toho, co bylo původně zamýšleno jako věc čistě účelová, se krok za krokem a století za stoletím vyvíjí i záležitost nesoucí určitou funkci zdobnou a okrašlovací. Třeba výstřih. Nebo suknice nad koleny odstřižená.

Takhle nějak se mohlo stát, že se vývojový kruh uzavíral. Od stavu, kdy žádoucí bylo maximálně tělo před chladem skrýt až do situace, kdy se jistá vybraná místa, o jejichž mimořádné lákavosti se tušilo, začala poodhalovat. Tu méně a tu více. Limitní bodem se stalo zcela přirozeně odhalení úplné – takže vlastně návrat do původního vývojového stavu. Stavu zranitelnosti a vlastně i bezmoci – než se v řadách zejména tak zvaně slabšího pohlaví dospělo k poznání, že tahle bezmoc je vlastně mimořádným zdrojem moci. K ní se dospělo budováním institutu tajemství, naznačováním co by se mohlo, kdyby se smělo, styděním více naznačujícím než garantujícím. Ke kultuře nudistické se dospělo přes teorii kultu volného těla, šatem netísněného, zdravého vlivu slunečních paprsků a omývání v chladné vodě. Až do doby současných obav ze vzniku melanomu kůže. O škodlivosti omývání těla vodou se zatím nehlásá nic – pomineme-li teorie ochmelků, podle nichž je voda krajně nevhodná jako prostředek očisty vnitřní, jež má být vyhrazena výhradně tekutinám alespoň částečně alkoholizovaným.

Diskusemi v prostředí občanstva vyznávajícího nudismus jsem dospěl k poznání, že mezi svými, stejně neoděnými, žádnou potřebu stydět se za svou nahotu nepociťují. Jinak je tomu ovšem v prostředí lidí alespoň částečně přioděných. Tam se stud dostavuje – čemuž nudisté čelí zákazem vstupu lidí oděných mezi ně.

Přemýšleje o tomto fenoménu, napadlo mne vysvětlení, že důvodem tohoto chování je rozdílné množství čumilů. A že nudista jako by uvažoval ve shodě s principem čím víc lidí na mou nahotu kouká, tím míň se ostýchám. A nejvíc se proto nudista stydí ve chvíli, kdy jeho nahotu očumuje jediný divák. Navíc pak ve chvíli, kdy je už částečně oděn, kdy se obléká nebo svlíká. S tímto poznatkem zřejmě souvisí i zábavní průmysl založený na fenoménu známém jako striptýz. Kdyby totiž naklusal po stažení opony houf nahatých striptérek a postavil se čelem k diváctvu, asi by byl zájem o ně nevalný. Protože však se dostaví oblečené a většinu času jejich produkci vyhrazeného stráví ve stavu polonahosti, jsou diváci rozdrážděni podstatně výrazněji. Kdybych se nebál následků, řekl bych, že i manželská okoukanost nahoty je projevem stejného mechanismu špatně dávkované ložnicové nahatosti. I lidská nahota se zdá mít svá vlastní svérázná pravidla počítání.

Fráze a floskule

V letech 2003 a 2005 vydal Vladimír Just dva díly svého Slovníku floskulí. S podtituly pojmenovávajícími některé jazykové (české) zpotvořeniny, více či méně kazícími nejenom tvář, ale i ducha českého jazyka. Na okraj podotýká, že mu jde o patologii českého vyjadřování, jak se tato předvádí především v mediálním sdělování doby polistopadové. Knihy, které mne inspirovaly k napsání této stručné úvahy, jsem dostal od ženy k narozeninám. Tajně doufám, že tento její dar nebyl míněn jako taktní šetrné pobídnutí, abych zapřemýšlel o tom, co dělám, když mluvím a píšu.

Justovy knížky jsou inspirativní. Většina jevů, které komentuje a kritizuje, zadrhává i v mé mysli, v mém vnímání. Protože nejsem ani teatrolog ani literární kritik, ale obyčejný uživatel českého jazyka (i když uživatel co do rozsahu spíše nadprůměrný), jeho kritika některých jevů mi připadá více a jiná méně naléhavá a oprávněná. Celkově však si myslím, že co bylo napsáno, stalo se po právu.

Jsem profesí biostatistik, zabývající se metodologií vědy. Vlastně všech věd, které dobývají své poznatky z empirických pozorování a měření. Z toho, co označujeme názvem data. Na tom, jak Just vymezuje patvary označované jako floskule, mne zaujalo, že velice podstatným jejich znakem je frekvence užívání, která způsobuje jejich zneužívání. Nadužívání vede ke zneužívání. Tohle je doména statistiky, statisticky kvantifikovatelná, měřitelná. A měřitelnost jevů je součástí mého řemesla.

Člověk je zoon politicon. Jinak řečeno, člověk je tvor, k jehož životnímu stylu patří stádnost. V době současné označovaná názvem dav. V politickém žargonu pak alibistickým názvem lid. To proto, že dav představuje pro politiky stádo, jehož mlékem a masem se živí – a nemohou si proto dovolit ono stádo pohněvat. Floskule je vlastně dítětem či produktem stádního myšlení, odposlouchávání a přebírání frází, které na počátku svého života, krátce po svém zrození, něčím zaujmou. Jednoduchostí, líbivostí. Úzce to souvisí s psychologií vnímání reklamy, reklamních sloganů. S módou vyjadřování – kombinující úsilí být originální s praxí co nejvíc se podobat jistým vzorům.

Fráze a floskule mají svůj metaforický model v plevelu. Stejně jako plevel utlačuje kulturní rostliny, vytěsňují fráze a floskule výstižné, věcné, nezpanákovatělé formulace toho, o čem se vede řeč. O čem se píše. Jinou metaforou tohoto vztahu je kontrast květiny na záhoně utržené s květinou uvitou z voskovaného papíru. Utrženou v pouťové střelnici. Zdůrazňující vlastnost dlouhodobého přežívání na úkor vůně. V jistém ohledu jde o předstírání něčeho, co není. Taky se to podobá maskování ztracené svěžesti mládí divadelními šminkami.

Fráze a floskule ochuzují biodiverzitu komunikačního prostředí. Asi jako když udeří dlouhodobá sucha – přežívá jenom otužilé, odolné, necitelné, nezranitelné, protože mající hroší kůži.

Jazyk je neodmyslitelnou součástí životního prostředí. Mluvíme, žijíce. Žijeme, mluvíce. Kvalita sdělování, mezilidské komunikace, spoluvytváří kvalitu života. Jazyk není jenom nadstavba života – je tmelem jeho základny. Jako takový musí dostát požadavku racionální, možná i optimální služby. Měl by být věcný, jednoduchý a přitom bohatě vybavený možností odstínit barvy i zvuky. Měl by být barvitý – nemusí však být pouťově barevný a předstírající jásání a politický optimismus jako mávátka a červeň krepového papíru na tribunách prvního máje. Našemu sdělování sluší kořeněnost – ne však předstírání cizokrajnosti tam, kde se dá plnohodnotně vystačit s produkty domácí zahrádky. Stádnost při používání jazyka se podobá stádnosti v oblékání. I tady se balancuje mezi extravagancí až křečovitostí na jedné straně a úzkostlivým přidržováním se hlavního proudu. Je to věc citu – který je třeba pěstovat – stejně jako jazyk a styl vyjadřování.

Pes diagnostik

Slovní spojení použité v nadpisu této úvahy není vlastně ničím exkluzivním. Psi doby někdejší až pradávné byli hojně využíváni k vyhledávání živočichů, které hodlali majitelé psů učinit svou potravou; v dobách novějších pak k vyhledávání lidí zavalených sněhovou lavinou či sutí zříceného domu, k identifikaci bezpečné cesty pro jedince nevidomého, k vyhledání člověka definovaného specifickým pachem – a last but not least – k rozpoznání zavazadla obsahujícího nebezpečné drogy. Všechny tyto činnosti je možno zahrnout, při troše velkorysosti, pod názvem diagnostika.

Nedávný, úplně čerstvý zážitek mi umožnil množinu mých zkušeností v oblasti psí diagnostiky dále rozšířit a obohatit.

Při ranní cestě na fakultu projevil pes protijdoucího mladého gentlemana nadstandardní zájem o mé kalhoty. Znepokojilo mne to; jednak se psy, které můj vnitřní hlas oslovuje neuctivě jménem čoklové, nijak nekamarádím – ale hlavně z důvodů zcela praktických. Nerad bych těmto tvorům sloužil jako kandelábr k vykonání jejich psích fyziologických a zároveň psovsky komunikačních potřeb.

Jako reakci na psí zájem zaujal jsem standardní a mezinárodně psům i lidem srozumitelný postoj bojovníka ve střehu. Vzhledem k mému nepřehlédnutelnému tělesnému poškození to jistě vypadalo poněkud komicky. Pes byl na dlouhém pružném vodítku, které mu umožňovalo poměrně rozsáhlé manévrování.

Majitel zvířete si povšiml naší interakce a psa si na vodítku přitáhl. Obvyklým způsobem se k němu naklonil, jal se mu domlouvat a konejšit ho zřejmě ve stylu pán ti nic neudělá, on není zlý, on jenom tak vypadá. Tohle jsem si ovšem spíše jen domýšlel. Pak se pán obrátil ke mně, pravě tónem podobně konejšivým – on vám nic neudělá, je dobře vychovaný; jenom ho znervózňují lidé s poruchou chůze; lidé, kteří špatně chodí.

Přiznám se, že takové vysvětlení čoklího chování vůči mně bylo pro mne novinkou. Už jsem byl držiteli psů ujišťován o jejich neškodnosti, o tom, jak jsou hodní, na mnoho způsobů – na tenhle však ještě ne. Abych se onomu mladému gentlemanovi revanšoval, navrhl jsem mu, že by mohl svého psa nabídnout do služeb českého zdravotnictví – že by se jeho schopnosti diagnostikovat lidské jedince s poruchami chůze mohlo využívat třeba v ortopedii nebo při hodnocení úspěšnosti léčebné rehabilitace. Mladý muž mi poděkoval a ujistil mne, že bude o mém návrhu přemýšlet. Pak mi popřál příjemný den a oba jsme se rozešli po svých. Po svých záležitostech i svých nohách.

Jak jsem šel dál, napadalo mne, že – jestliže informace mého spoluchodce byla správná – svědčilo by to o schopnosti estetického vnímání u psů. Alespoň psů jistého druhu, jisté rasy. Ta myšlenka se mne chvíli držela – myslil jsem na její případnou aplikaci třeba při posuzování uměleckých artefaktů. Jejich kvality, případného odlišení skutečného uměleckého díla od pouhého kýče. Každý, kdo se jen trochu o umění zajímá, ví, jak je takové posuzování obtížné. Omyly expertů v tomto oboru jsou velice časté – tak časté, že se nejednou pochybuje o jejich schopnosti diagnostikovat umělecké dílo vůbec. Estetické cítění lidí je velice slabý lidský smysl. Podobně jako je slabý (myslím informačně nedostatečný) lidský čich, případně lidská chuť. A kdyby se ukázalo, že psi dokáží uměleckost uměleckého díla vyčenichat stejně dobře jako jsou schopni vyčenichat kokain či marihuanu …

Domyslit důsledky takového faktu není tak obtížné. Každá umělecká galerie by zřídila systemizovaná místa služebních psů. S příslušným platem a služebnímu požitky vyplácenými ve věncích špekáčků. Některé umělecké instituce by obsazovaly zvlášť nadanými čokly i místa ředitelů, jejichž sekretářkami by se stávaly pohledné mladé fenky. Hodnocení uměleckých děl by přestalo být doménou uměleckých šibalů a stalo by se vědou. Ředitel Národní galerie pak kajícně ze svého místa odstoupí ve prospěch svého jezevčíka.

Kolektivně proti své vůli

Lidské druhy patří mezi tvory povahy stádní, skupinové, kolektivní. Už od prvopočátků existence provozují život v tlupách, zakládaných na principu rodů a organizovaných s jistou dělbou práce a sdílením jisté hierarchie sociálních postavení. Člověk prostě nebyl nikdy úplný samotář. Bývalo výhodné, aby někdo sbíral semena, lesní plody a kořínky – a jiný nadháněl či nadehnanou zvěř klacky nebo kameny utloukal. Co si budeme namlouvat; prvotní zabíjení bylo jistě především utloukáním, vytloukáním života z loveného těla. Výjimku mohlo představovat škrcení; na to, aby svůj úlovek člověk zahryzl překousnutím krčních tepen, nebyl asi nikdy dost účinně stomatologicky vybaven.

Jak tekl čas, populace lidí se množily a houstly. Už celá staletí a dokonce několik tisíciletí nežijeme v rodech, jejichž příslušníci jsou biologicky spřízněni. Přesněji řečeno, blízce spřízněni – protože, byť způsobem pořád víc se rozmělňujícím, jsme všichni vlastně tvorové jedné líhně, jednoho vrhu, jediného původu. Svým způsobem.

Se zvyšující se hustotou osídlení lidských míst se stávalo, že se některým lidem začal princip kolektivního sdílení života zajídat. O účelnosti dělby práce se nepochybovalo – někteří však soudili, že být pořád spolu, pořád pohromadě, je vlastně otrava. Tak povstal jedinec introvertní, který odmítl extroverzi jako povinný dominující princip. Takový člověk si přenesl postel do odlehlého kouta jeskyně – a dokonce snad i ženě tam dovoloval vstupovat jen občas.

Přemýšleje o životě, povšiml si člověk, že civilizace s sebou přináší jisté jevy, o které vlastně není co stát. Nadměrná prašnost, hluk a rámus, taky některé choroby se ukázaly být přenosnými a mezilidsky sdílenými. Proto nebylo divu, že se lidem zachtělo jisté izolovanosti – samozřejmě nikoli absolutní, ale jen relativní. I z hlediska hygieny, také duševní. Jednoduše a prostě dospěli lidé k názoru, že by se to s principem kolektivismu nemělo přehánět. Tam, kde se to přehnalo, k neblahým koncům to přivedeno bylo.

Ve věci rámusu se poměry vyvinuly tak, že byl hluk úředně, to znamená veřejně hygienicky, povýšen do kategorie škodlivin. V rámci principu, podle kterého všeho moc škodí, zaujala hygienická věda i praxe stanovisko, že rámusu by nemělo být moc. A měřila a pozorovala, decibely hlídala a kontrolovala, dokonce i normy spočítala. Tak se došlo k poznání, že je sice dobré a potřebné, aby se lidé mohli přemisťovat z místa na místo co nejrychleji, že však zároveň titíž lidé podávají stížnosti na patřičná místa, že je v domech kolem silnic postavených moc rámusu. Spát že se tam nedá, děti že ospalostí pláčou a nervozitou trpí. A že by se s tím něco mělo konečně udělat. Kvůli zmenšení svého trápení se pak vydali koupit si nové, větší auto.

Protože rostoucí populace už neumožňovala, aby si každý stavěl svou chýši, polozemnici či zemljanku na místě, kde by se nejvíc líbilo a odkud by byl dostatečně romantický výhled, začaly se stavět patrové domy, paneláky nebo dokonce věžáky a mrakodrapy. Tak nastal čas potíží s přenosem nejenom hluku a rámusu, ale i všech zvuků z bytu do bytů sousedních. Člověk bydlící tak začal zjišťovat, že – introverze sem a extroverze tam – se svými sousedy vlastně vstává i lehá, akusticky s ním sdíleje jejich činnosti hygienické a toaletní, jakož i detaily jejich intimního života. Člověk bydlící nabyl možnosti evidovat počet kroků učiněných sousedem během noci – mezi ložnicí a toaletou. Akusticky mohl odměřovat spotřebu vody, alespoň té užitkové. Zároveň se stal tichým společníkem návštěv u souseda se střídajících a spoluúčastníkem jejich hovorů, debat i případných rozmíšek. O programu rozhlasu i akustické složky televize nemluvě. Umožňovalo mu to odhadovat a předpovídat konání sousedova rozvodu s několikaměsíčním předstihem. Jediný faktor prostředí, hluk, tak vtáhl do kolektivního života i jedince toužící nejvíc ze všeho po holém osamění. Osamělost se stává nedosažitelným snem.

Sen o spaní

Soudí se, že sny jsou jistým odrazem reality. Jsou ovlivňovány tím, co jsme prožívali, v době nedávné, ale i dávné. Ten odraz je ovšem velice komplikovaný, často deformovaný, všelijak pokroucený; sen rozhodně není fotografií života. Spíše něčím jako abstraktním obrazem, možná i malovaným mírně cvičenou opicí nebo chovancem ústavu choromyslných. Souvislost tu ovšem nepochybně je. Docela nedávno byl jsem ze spánku vytržen (asi to není výraz příliš výstižný) zvukem výstřelu z pistole; byl doprovázen i jistým obrazovým zábleskem. Vzápětí mne však žena ujistila, že to byl jenom průvan, který zaklapl dveře mé ložnice. Protože nemám důvod v podobné záležitosti jí nevěřit, musel si můj sen, nebo mé snové zařízení, tuhle událost zaklapnutí dveří dofabulovat. Můj obdiv vůči snění tím stoupl.

Rafinovanost mých snů se dále prohloubila. Došlo k tomu tak, že se mi začalo zdát o tom, že spím. Pokud má být sen opravdu odrazem reality, nemělo by na tom být nic divného. Já totiž prospávám nejenom noc, jako každý řádný a spořádaně žijící občan, ale i část bílého dne. Spávám rád a dobře, což omlouvám svou někdejší mozkovou mrtvicí, která mi celou řadu tělesných funkcí a vůbec prožívání zpřeházela. Takže podle toho by se mé sny měly zabývat tématem spaní už dávno – a to, že jsem sny o spaní začal registrovat až teď, vlastně svědčí o něčem jako snové nedbalosti. Nelze však vyloučit, že téma spaní není pro mužské podvědomí nijak moc zajímavé; ono se vlastně ve snu nic moc neděje. Rozhodně ne nic moc reálného.

Když jsem začal činit pokusy své sny o snění analyzovat, zjistil jsem, že materiálu k takovému počínání použitelného je pramálo. Každý z nás, kteří míváme sny, přece ví, že bývá obtížné rekonstruovat obsah snu i v případě, kdy byl jeho děj vzrušující, třeba erotikou nebo létáním. Pokoušet se zachytit příběh snu o spaní staví spáče před úkol téměř už předem neřešitelný.

Kdyby byl takový můj sen probíhal způsobem, že bych se při něm vznášel nad postelí, v níž bych mohl pozorovat svou pod peřinou spící postavu, evidovat její převracení ze strany na stranu, konstatovat její hlučné chrápání a odfukování – pak by se snad dal shromáždit nějaký materiál, použitelný pro analýzu snu. Jenomže takhle to určitě nebylo. Prostě se mi zdálo, že spím – bez jakýchkoliv konkrétnějších a pro dodatečnou analýzu použitelných atributů.

Nevím, co by problému snu o snění řekl náš skoro krajan Sigmund Freud. Pocházel z Příbora, což je od Olomouce, co by kamenem dohodil. Teda, hodně výkonný házeč. Já jeho dílo nijak moc nestudoval, odrazovalo mne Fredovo soustředění na sexuální parametry lidského života. Ne že bych jimi opovrhoval a za důležité je nepovažoval – ale nikdy mi nepřipadalo, že by to byla osa, kolem které se všechno otáčí. Možná je to i tím, že už jsem dosáhl věku, kdy z nesvaté trojice víno, ženy a zpěv mužský vystačí s uctíváním toho prvního a bez ženských a zpívání se obejde. Samozřejmě, pokud má nějak zajištěny snídaně, obědy a večeře.

Zařadil jsem teď sledování výskytu snů o spaní do svého stálého programu. Lehaje vstávaje hodlám na to myslit. Bohužel je to úkol, na jehož vyřešení je obtížné vypsat cílové prémie a odměny, jimiž bych mohl podplatit svou zlenivělou mysl. Nicméně, malé ryby taky ryby – i v dnešních vybrakovaných mořích se pořád nahazují rybářské sítě. Nemá kocour pořád posvícení – jak říká jedno z přísloví, které mi v paměti uvízlo z mé školské ruštiny, a kterým jsem kdysi uváděl v údiv své ruské kolegyně na antropologických konferencích. V originále to zní – ně vsjo kotu maslenica.

Jak tak tyhle řádky po sobě přehlížím, vidím, že nejsou nic moc. Skoro to připomíná úvahu politika – od níž je spravedlivé nic moc taky neočekávat. No ale, pokusil jsem se – a odvážit se má taky svou hodnotu.

Zamyšlení nad nemyšlením

Lidem, jak je všeobecně známo, dostává se vzdělání postupně prodlužovaného, vybavovaného stále dokonalejší výukovou technikou včetně počítačů, zajišťovanou pedagogy stále vzdělanějšími, někdy opatřenými dokonce i doktoráty cizokrajného původu. Bohužel se nezdá, že by se tyto masivní, protože nikterak laciné, investice do vzdělavatelské industrie nějak výrazně projevovaly na straně výstupu – kterým je kvalita studentů opouštějících školní škamny. Kvalita hodnotitelná nejenom objemem vědomostí. Celkem rozumně hodnocená podle schopnosti absolventů orientovat se ve struktuře životního prostředí, podle jejich schopnosti umět rozpoznat, co je důležité nejvíc a co se dá v dané chvíli a situaci jako méně důležité zanedbat. Podle vědomostí studenta umožňujících mu využívat obecných principů a metod, s nimiž ho škola seznámila, při řešení konkrétních situací nejenom každodenního životního provozu. Jinak řečeno, podle jeho schopnosti aplikace. A, last but not least, podle chování absolventa v sociálním prostředí, v interakci s jeho bližními, počínaje rodinou, lidmi z blízkého okolí i lidmi, k nimž chová vztahy tak říkajíc neutrální. Protože vzdělání zahrnuje i složku sociálního chování. Zanedbání této komponenty může totiž vést k patologickým poruchám s důsledky někdy katastrofálními. Příklady studentů se samopaly v rukou a granáty v kapsách odstřelujících a do povětří vyhazujících své spolužáky a učitele jsou dostatečně výmluvné.

V této úvaze bych se chtěl zamyslit nad jevem, který nevypadá tak morbidně, má však podstatně užší vazbu na vzdělávací proces. Mám na mysli skutečnost, že velni početná část populace jedinců, kterým se dostalo soudobého vzdělání, někdy dokonce vysokoškolského, vykazuje povážlivé znaky negramotnosti. Nejde o to, že by neuměli číst a psát, a že by si nedokázali spočítat, která v běžném životním provozu bije. O to jde, že jejich názor na základní otázky existence vesmíru, světa i jich samotných, se i po absolvování tak zvaně postmoderního vzdělávání poměrně blízko podobá názoru našich středověkých předků.

Nejde přitom jenom o stav negramotnosti jedinců obývajících českou a moravskou kotlinu. Týká se to i obyvatel země, jakou jsou Spojené státy americké. Některé statistiky (i když o jejich spolehlivosti si nedělám iluze, protože jsou výsledkem sociologických měření) konstatují, že v USA se masově věří na duchy v podobě ufonů, bible se nebere jako soubor básnických metafor, ale jako výpovědi, které je třeba interpretovat doslovně, včetně výpovědi o stvoření světa. Životní styl spousty lidí se formuje jako mix interakce šamanství a vrcholné informační techniky – předpovědi a rady do života tvoří součást televizního vysílání, hojně konzumovaného. Analogií v malých českých poměrech je (zatím) noční vysílání kartářek, numerologů a kouzelníků předpovídajících budoucnost. S tímhle haraburdím jsme vstoupili do jednadvacátého století!

Kořeny této postmoderní negramotnosti vidím v absenci, případně v nedostatečném pěstování kritického myšlení. Ve školách, od prvňáčků až po promoce. V tom, že není dostatečně pěstován princip – ptát se, vyžadovat důkaz platnosti každého tvrzení, matematikou počínaje a politikou konče. Občan ke kritickému myšlení vychovaný nevěří všemu, co se mu k věření předkládá. Ptá se. Proč? A jak? Čím se dá potvrdit oprávněnost hlásané teze? Jaké jsou záruky, že věci se budou mít opravdu tak, jak je hlásáno? Lidstvo se dělí do dvou podmnožin – jedni se kriticky ptají, druzí bez ptaní věří. Těm prvním se nadává do šťouralů, rejpalů a nespokojenců, ti druzí jsou politiky chváleni za to, že se chovají jako stádo pitomých a naivních ovcí. Protože páni politici, stejně jako šamani, skopové milují.

Jak znásilnit spravedlnost

Spravedlnost je koncept povýtce lidský. Nepatří k principům biologickým, přírodě je to princip lhostejný. Prioritou přírody je princip přežití, jemuž se podřizuje všechno ostatní. Děti matky Přírody se snaží přežít za každou cenu, na nějakou spravedlnost se neohlížejíce. Pokud jde o přežití, jakákoli ohleduplnost by jedince o přežití usilujícího handicapovala. Interakce mezi jedinci, biologicky druhově různými, ale někdy i rodově stejnými, se vede především po linii je k sežrání – potrava to není, jinak řečeno je to alimentárně zajímavé – je to nepoživatelné, případně i jedovaté.

Lidská civilizace dospěla v jistém stádiu vývoje k poznání, že na každého jednou dojde (onemocní, zestárne, zinvalidní), a bylo by na místě přesto ho nenechat na pospas živlům, dravé zvěři a vůbec lhostejnosti. Že by se na jeho další existenci mohla vynaložit jistá péče i tehdy, když to nevypadá na investici spíše nevýnosnou. To zřejmě současně s tím, kdy si lidé uvědomili, že jednají podle zásady jak ty mně, tak já tobě, nebo, chcete-li jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Tak nějak se mohla civilizace dopracovat k principu spravedlnosti.

Demokracie rozmnožila principy mezilidské interakce o zásadu měřit každému stejným metrem. Zásada se to zdá být ušlechtilá – a mezi dvěma válkami je ušlechtilost poměrně módní, hodně se nosí. Zejména ovšem v situacích, kdy o nic nejde. Jakmile však o něco jde – což znamená, jakmile jde o peníze, bývá ušlechtilost odkládána stranou a do hry vstupují pravidla dávná až pradávná. Jakmile jde o peníze, je normální jít druhým po krku anebo alespoň na druhé se neohlížet.

Zdá se, že nesoulad mezi ušlechtilým hlásáním sociální spravedlnosti a její praktickou realizací představuje konstantu společenského jednání. Asi jako nesoulad mezi filozofií politiky a praktickou politikou. A právě moderní, téměř současné české dějiny demonstrují brilantní ukázku farizejské rozpolcenosti mezi hlásanou spravedlností a zcela nespravedlivým provedením toho, co bylo jako spravedlivé proklamováno. Jde zároveň o rozpor mezi formou a obsahem – kdy se formálně činí zadost hlásanému, aby se přitom obsah hlásaného zcela pokřivil, znehodnotil, vyprázdnil.

Uvažuji o české popřevratové privatizaci.

Předmětem hlásání byla proklamace spravedlivé nápravy věcí komunismem pokroucených. Vrácení komunisty rozkradeného majetku kdysi soukromě drženého. A zprivatizování majetku v držení státu, který z kapitálu kdysi soukromého povstal.

Proklamována byla zásada spravedlnosti – každý měl mít stejnou možnost z posledně zmíněné části majetku určeného k rozdělení dostat stejnou část.

Nějak českým teoretizujícím ekonomům nedošlo (nebo dojít nemělo), že jedinou metodou, jak takovou spravedlnost realizovat, je princip loterie. Jedině náhoda je schopna zajistit její naplnění. A tou náhodou rozhodně nebylo, jestliže se připustilo, aby ti, kteří měli informaci o kvalitě a perspektivnosti dílčího majetku, mohli využít této informace při rozhodování o tom, co komu připadne. Tím byla náhoda vyřazena ze hry, rozhodování se stalo zcela nespravedlivým. Spravedlnost byla znásilněna zcela cynickým způsobem. Neumím si představit, že by ti, kteří určovali pravidla hry na privatizaci, byli tak negramotní, aby jim nedošlo, o čem teď mluvím. Jsem si jist, že věděli. Prostě dali před spravedlností přednost hře na malou domů. Co je doma, to se počítá. Řeč se vede a pivo se pije. Však to nějak okecáme – a co jsme si už urvali, nikdo nám zpátky nevezme. Vždyť tomu stejně nikdo pořádně nerozumí. A že třeba v jižní Africe tohle pochopili a vztah spravedlnosti a náhody respektovali? No a co? Vždyť to jsou jenom Afričané!

Politické lži a podvody, které se staly standardním způsobem komunikace mezi politiky a občany, mezi vládou, parlamentem a soudy na jedné straně – a občanskou masou je platící na straně druhé – se v kuponové privatizaci představily v celé své nahotě.

Vyhasínání dychtivosti

Lidský život je doprovázen řadou procesů, vykazujících nepochybnou závislost na čase. Na čase ontogenetickém, kterému také říkáme stárnutí. Samozřejmá bývá počáteční fáze vyzrávání procesu – který se ustaluje na určitém plateau v období plné síly dospělosti, aby poté pozvolna nastupovala fáze poklesu až do vyčerpání životních sil onen proces živících.

K procesům tohoto druhu patří třeba pamatování, touha po tom či onom, vis vitalis takového či onakého typu, samozřejmě sexualita – a také dychtivost. Možná je dychtivost obsažena více či méně v každém z dalších procesů, které jsem se pokusil uvést – snad to nevadí.

V této úvaze mě zajímá ona klesající, vyhasínající část křivky dychtivosti doprovázející astronomicky registrovaný proces stárnutí. Jakkoli lze o moudrosti matky Přírody (podle lidských kritérií a měřítek) pochybovat, v téhle záležitosti je nutno její postup považovat za racionální. V tom smyslu, že s vyhasínajícími životními silami paralelně vyhasínají i touhy – a dychtivost touhy ukájet. Stárnoucí člověk nechává býka příležitosti kolem něho pádícího prostě pádit, aniž by pociťoval nutkání popadnout ho za rohy, nutkání, kterému v mládí obvykle odolat nedokázal. Není to úplně lhostejnost; člověk si uvědomuje, možná s lítostí, že už nebude, co bývalo. Už se ti, mládenče, nohy třesou, už tě na rozhlednu nevynesou …

Jedna hluboká moudrost, na uvažovanou situaci aplikovatelná, je vyjádřena přáním – Pane, dej, ať se zdarem vykonám, nač mi síly stačí, ať se nepouštím do díla, které dokončit bych nestačil – a ať dokážu rozpoznat, kdy jde o to první a kdy o to druhé. Tohle někdy příroda opravdu zařídí; dokonce i tehdy, jedná-li se o úpadek fungování lidského rozumu. Je milosrdná vůči člověku, umožní-li mu neregistrovat, jak upadá. Jiná věc je, že to nemusí být vůbec milosrdné vůči jeho okolí.

Dospěl jsem do věku, kdy se pro mne úvaha tohoto druhu stala aktuální. S potěšením konstatuji, že mé touhy velice pokrotly, že už nemám potřebu hříběte prohánět se po kvetoucí louce – a spokojeností mě naplňuje přemýšlivé žvýkání voňavého sena. Čímž myslím talíř dršťkové polévky s křupavým rohlíkem nebo uzené s krajícem sladkého chleba a otevřenou lahví šedého rulandského. Mnohé z toho, co mi kazívalo spaní, mne už znepokojuje jenom docela mírně. Jediná trvalka zůstává mému znepokojení blízká – lidská hloupost. Zejména pak hloupost mazaná, drze si vymiňující výhody, spoléhající na to, že normálnímu solidnímu a poctivému člověku by bylo trapné na hloupost tohoto druhu otevřeně poukazovat. Tak vůči drzé mazané hlouposti jsem stále dychtiv vystupovat a do hádek i bojů se pouštět, i za cenu ztráty důstojnosti.

Dost se to podobá situaci, kdy člověka zub času připraví o zuby – a on najednou zjišťuje, že ho přechází chuť na vepřový řízek a místo ní se dostavuje chuť na krupičnou kaši. Tomu říkám životní harmonie. Jak diskordantně ve srovnání s tím působí obraz stárnoucího mužského, tedy dědka, s pohledem vilně upřeným nadbíhajícího ženě o třicet let mladší! Nedokážu v příběhu dvorního rady Goetha snažícího se okouzlit Ulriku von Loewetzow vidět především romantický příběh – daleko víc mi na plátno vstupuje trapnost komplikací, kterým se jejich životní zauzlení sotva mohlo vyhnout.

Tímto konstatováním bych nechtěl odsuzovat soužití a komunikaci mezi starým mužem a mladou ženou vůbec. Záleží na tom, jak jsou role napsány. A zejména, jak jsou dodržovány režijní pokyny. Vůbec jde o pravidla mezigenerační komunikace. Starý by se neměl pokoušet imponovat mladým v dimenzích, ve kterých jim nemůže stačit. Vždyť je přece dost prostoru, ve kterém by mohl mít vrch. Zkušenosti existují, ne, že ne. Samozřejmě záleží i na tom, zdali se starý umí dostat ke slovu, zdali přesvědčí o svém hledisku, o smysluplnosti svého východiska a postoje.

Zprávy 39

Díky vysokému počtu doktorů a zlepšené diagnostice využívající vynálezy inženýrů a informatiků nejsou v této zemi už žádní zdraví lidé.

Kdysi vymezoval socialismus vztah mezi generacemi ušlechtile farizejským – Mladí vpředa staří na svá místa ! Dnešní cynický kapitalismus to poněkud pozměnil – Staří blbci, udělejte místo mladším!

Obchodník snažící se důsledně bránit riziku ztrát z neprodaného zboží riskuje, že bude zbytečně platit prodavačkám postávajícím před prázdnými regály a pulty.

V množině mých mnoha vnuček vykazují některé ve svých vzdělavatelských procesech výsledky více než uspokojivé, jiné dokonce vynikající a jedna, ve vědách trochu zaostávající, mívala od první třídy pravidelně pochvaly za vzorné chování ve školní jídelně. Nikdy jí nic nezbylo na talíři.

Svůj venkovský vzduch dýchám na dohled od Mírova. Na dohled s panem Kájínkem.

Lepší lidé se v Česku poznají i podle toho, že poté, co nabourají několik cizích aut, nemusejí dýchat do balónku. Asi proto, aby se obyčejným lidem nebraly o lepších lidech iluze.

V posledních šesti týdnech jarního semestru jsem páchal zkouškové a obhajovací násilí na asi dvaceti doktorandech. Až do konce příštího podzimního semestru bude doba doktorandského hájení.

Dcera telefonicky konzultuje se svou matkou, jak vyrábět rybízovou šťávu, z rybízu falešné brusinky a také pro dědu diabetický džem. Konečně jedno rozumné využití mobilu.

Jako starý lakomec jsem sázel stromky třeba jenom pouhý metr od plotu dvorku. Jedna z meruněk se pochlapila a narostla do objemu nad poměry. Navíc se cítila omezeným prostorem dvorku tísněna – a vyklonila se do volnějšího dvorku sousedova. Letos se meruněk urodilo. Mé selské lakomství pociťuje závist nad bohatou sousedovou úrodou; držíme se totiž zásady, že – co přes plot je, není už moje. Totiž toho, v čí půdě kořeny stromu vězí. Naštěstí jsou naše sousedské vztahy zdravé.

Rain maker. To bych chtěl umět. V letošním suchu bych si tím na živobytí bohatě vydělal.

Doktorské teze o bezdomovectví, homelessness. Pokus dobrat se příčin fenoménu. Hranice, pod níž už lidský jedinec ztrácí zájem zapojit se. Budoucí doktorka filozofie konstatuje, že i v úplně ubohých příbytcích, vlastně brlozích, nacházela artefakty jakoby upomínající rezidua někdejšího, teď už opuštěného života. Na hřebíku ve zdi zatlučeném křížek, malovaný talíř, někým do popelnice vyhozený. Připomnělo mi to pasáž z kdysi velice známého románu francouzského autora Vercorse Les animaux superiéres, Nepřirozená zvířata. Šlo v ní o to, jak vlastně definovat člověka; jak ho vymezit oproti nově objevenému lidoopímu druhu, kterému hrozilo zneužití v chamtivé tlamě moderního průmyslu. Soud, britská justice, dospěla tehdy k rozhodnutí, že člověk začíná (a končí) tam, kde uvažovaný tvor začíná užívat symboly, amulety, artefakty, předměty bez racionálního zdůvodnění. Předměty svědčící o tom, že tvor má strach. Že se bojí také jinak než jenom mechanismem strachu o život, regulovaným nepodmíněnými instinkty. Tím vlastně dává najevo, že uvažuje v duchu zásady – zvíře a příroda jsou jedno; člověk a příroda jsou dva. Člověk začíná tam, kde je vědomí o vydělení z celkového, univerzálního kontextu přírody. Člověk je tvor, který se bojí nejenom na základě vrozeného obranného instinktu. Tvor, který se dokáže bát iracionálně – a svému strachu do cesty staví amulety.

Otevřené dveře na verandu uvazujeme provázkem, protože jinak nás slyšitelným lupáním straší.

Musíme pohrabat tu posečenou trávu – říká ona, a dodává laskavě – ale začít s tím můžeš až večer, až se trochu ochladí.

Politik, aby se stal populárním, je ochoten udělat cokoli. Třeba běžet za bílého dne po náměstí v černých podvlékačkách. Ale běda, když padne návrh na omezení jeho prebend. Pak se hned naježí a navrhovateli spílá do populistů.

A přece se točí – stejnou větou vzdoroval Galileo omezeným církevním prelátům – a o pár set let později pak český občan – pivař z ní čerpá s pohledem na roztočenou pípu naději a sílu do boje s negramotností a chamtivostí politiků.

Vlaštovčí škola. Na střešním okapu sedí vedle sebe čtyři mladé vlaštovičky jako školáčkové ve školních škamnech; učební předmět – lítání. Dva instruktoři, snad rodiče, na ně nalétávají, zřejmě ve snaze donutit je, aby se pustily plechové opory a spustily se do čtyřmetrové propasti. Blíží se září, doba odletu, a vlaštovka, která zavčas nesloží lítací maturitu, nemá šanci překonat moře. Motivace je to náramná. I vlaštovčí život je neustálé zvažování velikosti rizik ztrát a zisků. Vlaštovčí cost – benefit analýza.

Ať trpěl jakoukoli sklerózou, na sebe sama nikdy nezapomínal.

Každý, kdo na své zahrádce nebo na svém dvorku ošetřuje strom, jehož většinu plodů oberou špačci nebo vrabci, dělá pro ekologii mnohem víc než deset zelených politiků, kteří o ochraně přírody ušlechtile žvandají.

Před šedesáti lety jsem jako primárek s otevřenou hubou ve vláčku-dřeváčku poslouchal písně sextánů a septimánů Až nám bude sedum, sedumdesát sedum, sedumdesát sedum let, budou naše děti, děti našich dětí, dětem o nás vyprávět… A vida, už se to blíží. Cítím to v kostech, už dávno ne primánských.

Myslím si o sobě, že jsem křesťan. Připouštím ovšem, že ne moc uhlazený, spíše sukovatý, kterého není radno hladit po srsti, protože se snadno naježí.

Život je závod, ve kterém se s tím, jak ubíhá čas, stále méně často vyhrává. Až přijde ta chvíle, kdy člověka soudce definitivně odpočítá a knockoutovaného z ringu, provazy ohraničeného, nohama napřed vynesou.

Víno se nalévá dvakrát. Ponejprv, když se hrozny ve střapcích kulatí – a podruhé ze džbánku nebo koštýře do sklenky.

Celý život tě zařazují a rovnají podle abecedy – ve škole v zasedacím pořádku, v tělocviku, na vojně – až přijde ta jedna ze dvou spravedlivých, a tu druhou, Náhodu, si přizve, a vybírá si abeceda sem, abeceda tam. Ani na hřbitově, posledním ze všech seznamů a rovnání, se už podle abecedy nic neřídí.

Že spravedlnost na světě neexistuje, dokazují nejlépe soudy.

Znám ženu tak pořádkumilovnou, že v dřevníku oprašuje a omývá polínka, aby se jí při přikládání do sporáku prachem nezanášela kamna.

Plánované řízení bylo zavrženo, nastolen byl zákon trhu. Všechno je řízeno nikoli plánem, uvědomělým záměrem, ale balancí nabídky a poptávky, tlačenou k rovnováze těmito dvěma silami. Obávám se však, že pořád ještě existují okrajové tendence, ve kterých se polotajně, poloveřejně propaguje odsouzený socialistický princip plánování a řízení. Mám na mysli plánované rodičovství. To se pořád ještě jistými nezodpovědnými kruhy hlásá. Přitom je jasné, že takové plánování by zákonitě vedlo k vyhynutí národa. Už dnes je zřejmé, že Češi přežívají jenom díky sexuální anarchii mladých, kteří podléhají hormonálním touhám a pudům, obstarávajíce tak podstatnou část natality. Pokud by mělo hlásání plánovaného početí nějaký podstatnější vliv na pohlavní chování lidí, do konce století by lidstvo vymřelo. Takže – české demografické obrození může přinést jenom tržní, anarchistické sexuální chování!

Láska, sebevíc žhavá, není stáložárná.

Populární hudba posledních let je pro mne nestravitelná. Rámus, zběsilé bubnování, křik a zoufalé kvílení. Učí mne to vážit si klasické hudby; díky té současné populárně hudební mizérii se ze mne stane konzument vážné hudby. Příklad negativní selekce, výchovy odporem.

Péče o zdraví prodlužuje, bohužel, život na jeho nezdravé straně.

Svěřil jsem se sousedovi, že mi všichni politici připadají v televizi stejní. Dokonce i ženské. Pokýval hlavou a vysvětlil mi, že je to pochopitelné, protože všichni mají živobytí ze stejných peněz. Z těch našich. A člověk je přece tím, co jí. A za co jí.

Kdykoli začne přede mnou někdo mluvit o spravedlnosti, pociťuji zvláštní neklid. Asi takový jako když se mluví o trojhlavé sani nebo o skleněném vrchu za sedmero horami a sedmero řekami. Prostě – o něčem neskutečném a neexistujícím.

Kdysi se podávaly k soudům žaloby se záměrem pře vyhrávat. Dnes se žaluje proto, aby se aféry zametaly pod koberec – mechanismem nekonečných stání, sezení a snad i klečení či ležení. A hlavně odvolávání. Žaloby proti nactiutrhání nikdo nebere vážně. Čest je v téhle zemi mezi lepšími lidmi nedostatkové zboží.

Změna je doprovodným faktorem života. Nebo dokonce jeho podmínkou? Změny, proměnlivost stavů pozorovatelných, evidovatelných veličin, mají několik komponent, složek. Třeba počasí – tu část změny, působenou astronomickými faktory, rotací Země kolem Slunce, Země s vychýlenou osou otáčení, jsme pojmenovali čtyřmi ročními obdobími – ačkoli je někdy zima teplejší než podzim a léto studenější než jaro. Tuhle variabilitu v rámci dané roční sezóny, variabilitu intrasezónní, obstarává Země z vlastních zdrojů. Koloběhy atmosférických front, oceánských proudů, tepelnými poklesy a zdvihy. A větry; třeba monzuny. Dokonce už se my, lidé, hádáme o to, nakolik k vlivu tohoto faktoru sami přidáváme – a co pojmenováváme skleníkovým efektem (k nemalému podráždění ješitných prezidentů některých bezvýznamných států). Jsou však faktory, vycházející z ještě větší hloubky. To když se ve vnitřnostech našeho Slunce pohne, nová reakce se zapne a povrch Slunce vychrlí chuchvalec energie teoriemi nepředvídaný. Erupci jako trest za naši lidskou korupci?

Déšť tváři země vrásky vyhladí.

Lidé jako Havel, Tomeš, Janů, Pavlů či Petrů mají, pokud jde o jmeniny, vlastně neoprávněnou výhodu – mohou slavit nejenom, když jim kalendář připomene jejich jména křestní, ale i v případě jména rodného.

Spolehlivý lék. Vysypal tabletu z tuby. Zatímco sháněl, čím by ji zapil, pokoušel se přečíst příbalový leták. Ten sděloval, že za odstranění potíží je třeba zaplatit (kromě marže pro lékárníka) rizikem něco vedlejších účinků. Taky ospalost se tam uváděla. Byl to opravdu spolehlivý lék. Usnul téměř okamžitě.

Každý z nás se denně potkává s mnoha lidmi. Nevyhledává je a oni nevyhledávají jeho. Povinnosti, které plní oni se potkávají s povinnostmi našimi – takže se nepotkáváme jako lidé, ale jako nositelé těchto povinností. Naše povinnosti a úkoly se neobejdou bez našich těl a duší, mozků a rukou, bez našich slov, představ a myšlenek, bez našeho smutku a veselí právě tak, jako zpráva potřebuje posla, kdysi telegrafní přístroj či dnes mobil nebo e-mail. Jenom někdy to takhle není. Někdy si uvědomíme, že povinnost je pro nás méně důležitá než její nositel. A právě tehdy člověk ví, že se potkává s lidmi.

Osteolog v davu lidí – Toho nevyužitého materiálu!

Kočka má přirozený smysl pro respekt vůči autoritám. Vyjde-li na dvorek má žena, jde před ní. Vydám-li se na cestu já, cupitá poslušně za mnou.

Čím rozsáhlejší je předmět tvého poznávání, tím víc musíš vynaložit, abys dosáhl dané kvality poznání – ve srovnání s poznáváním předmětu méně rozsáhlého. Relace čím – tím nebývá naštěstí relací lineární závislosti.

Od svého základního životního programu (nazývejme ho pracovním, bereme-li za něj plat), tu a tam odbíháme. Nejenom uvařit si kávu a zatelefonovat domů. Také to nemusí být odběhnutí evidentně neplodné – jako třeba když magistrátní úředník místo odbavování stran hraje na počítači poker. Bohužel nikdo nedokáže kvantifikovat, kolik užitečného se díky těmto vedlejšákům udělalo! Karel Čapek se jako knihovník nudil – a napsal věci dodnes s potěšením čtené. Anton Čechov a Vladislav Vančura čas od času nechávali léčení, pro které měli odbornou kvalifikaci, a psali dramata, povídky či romány. Ti neléčení se bez nich obešli – a co zajímavého po takových doktorech zůstalo! Bohumil Hrabal pověsil právnické řemeslo na hřebík, živil se jako zaučený brigádník – a psal. Jistě ne v pracovní době – ale z této okolnostmi vynucené zkušenosti vytěžil, co se dalo. A dalo se toho dost. Je příznačné, že z právnické minulosti do jeho psaní neproniklo nic. Což není nic divného, představíme-li si, co je právo zač. Právníkem byl vlastně i Jan Werich, který práva vystudoval jako úlitbu svému otci. To, že takoví lidé svému původnímu životnímu pověření ukrádali čas, aby dělali to, co je zajímalo, se nakonec ukázalo jako velice plodné. Možná v tom sehrávalo svou roli i to, že si možnosti tvořit, dělat to, co je bavilo, vážili víc než lidé, kteří se od svého verpánku a kopyta, třeba úřednického, ani nehnuli. Kteří se nepokusili, kteří v sobě nenašli dost odhodlání. A příležitosti. Kterým zavčas nedošlo, že život je příliš krátký než aby ho člověk strávil děláním toho, co ho nebaví.

Narkomanie není záležitost výhradně lidí. Mám tady mouchu, která se nevzdálí na metr od mého stolu a usedá zásadně buď na můj kávový hrnek nebo na čajovou konvici. Moucha – kofeinistka. Kdyby byla tahle vlastnost pro mouchy univerzální, mohli by ji úspěšně využívat výrobci mucholapek.

Někteří poťouchlí kritici nenápadně člověku píšícímu naznačují, že se opakuje. Že opisuje sám od sebe. Rafinovanost takového počínání je zákeřná i tím, že naznačuje, jako by člověk neměl dost odvahy opisovat od jiných. Že je vlastně plagiátor – zbabělec.

Pokoutně. Hezké slovo. Různé doby by se vlastně také mohly rozdělovat podle toho, co v té které z nich lidé řadí do kategorie činností pokoutních a těch, které ještě pokoutnost nevyžadují. Vzhledem k tomu, že v dnešní době je celkem běžné být s ostudou jedna ruka, patří do kategorie pokoutnosti vlastně máloco.

Má roztržitost vzrůstá nad přijatelnou mez. Šel jsem si zavařit kafe – cosi jsem udělal mezi zapálením vařiče a zalitím vody – a odnesl jsem si z kuchyně v hrnku tu horkou vodu. Co mě však doopravdy vyděsilo, byla skutečnost, že já trouba půl hrnku vypil než jsem na to přišel.

Nejúčinnější čisticí prostředek je politika. Kam se na ni hrabe Henkel s celou parádou? Léta se politici přehrabují ve špinavých penězích – a pořád mají ruce čisté!

Co se do krámu nehodí, oko prostě nevidí.

Nemám se, jak jsem se míval

už nejsem, čím jsem kdys býval

pivo i víno jsem píval

vodu marnotratně vylíval

Hurikán jménem Kyril

vrásky nám do čela vyryl

Kdo hledají pití v sklepě

ti si vedou velkolepě

Kdo čerpají pití v studních

bývají patroni nudní

Pan asistent odborný

studentům byl odporný

Kos natáhne si maskáče

s červem v zobáku přiskáče

Dialektika

Objednal plnou sklenici

Nakoupil pěknou opici

Ministři hlavy si lámali

jak ten rozpočet sestaví

Jeden poslanec čehý, druhý hot

v každé straně je idiot

Voličům lízátky mávali

potřebné peníze rozdali

Z cizího prý krev neteče

do voleb čas líp uteče

Po nás ať přijde potopa

dí poslanecká holota

Stádo

za pastvou táhne rádo

Vpředu největší vůl

vzadu pasák a hůl

K vyhnání z ráje

nedošlo na prvního máje

protože teprve v září

jablka zrale se tváří

Při vzpomínce na tanky

dodnes hořknou líbánky

Kdysi v hnutí mírové

věřili jenom slouhové

Teď, když máme, co jsme chtěli

vidíme, že nezmoudřeli

lidé ani o palec

Hloupost, to je věčná věc

Dlouhý, Široký a Bystrozraký

obtížné na ně šít fraky

Viktor Kožený

soudy už je zmožený

říká si – jiní maj kliku

dali se na politiku

dneska mají svoje jistý

plný kapsy, ruce čistý

modré ptáky, rudé růže

rukavičky z hroší kůže

Jenom jeden má vrozený

že se narodí Kožený

na rozdíl od mnohých, kteří jsou celí

zkožnatělí

Ti, co se mají neradi

jiné proti sobě navádí

profesoři i suplenti

jakož i prezidenti

Vychovávajíce k bádání

nedostatky máme

školit zapomínáme

adepty v kurzech opisování

V krvi měl dvě promile

dorazil však do cíle

Policajti byli milí

alkohol mu neměřili

Že je – vědí poliši

politicky na výši

Před zákonem jsme si rovni

ať jsme zlí či ať jsme hodní

Co bychom víc nechtěli?

Soudci by to věděli!

Je politiky součástí

lkát nad volební účastí

Doplnit politikům řád?

Nechat je skládat reparát!

Poslanci si hodují

za peníze lidu

k čemuž jim lid nevděčný

nedopřává klidu

Utíkej, občane, utíkej

honí tě politik divokej

Prý děláš při volbách drahoty

rád by z tebe stáh kalhoty

Rovnováha rozumu a blbosti

dělá nyní lidstvu velké starosti

Co se politika vžila

blbost nad rozumem převážila

Politici rozhazují všemi směry

tvrdíce, že lid si žije nad poměry

Kdybychom z poslanců si brali vzory

utráceli jak tyhle potvory

do tří let by země naše milá

bankrotem se položila

Voják ve své torbě má maršálskou hůl

i kdyby byl stoprocentní vůl

Nechceš zajít na úbytě?

Ke korytu spěchej hbitě!

Může urvat velení

jen komu se nelení!

Čeští manažeři

ve svou šťastnou hvězdu věří

Rudá trochu pohasla

padla ovšem do másla

Matematika

ta se českých manažerů vůbec netýká

Svého řemesla jsou znalí

aniž by si spočítali

že když blbec blbost řek

blábolem je výsledek

Ministerstvo vědy a tělocviku

zavedlo povinně

zdánlivě nevinně

bádání ve výmiku

Civilní obrana

přidá prý ke svým trikům

jak chránit občana

proti politikům

Jak občané stále více

posílají politiky do zadnice

po případě do semtele

vznikají tam tlačenice

Přepadl šaman děkanát

jen jediné měl přání

zřídit místo něj šamanát

na příštím zasedání

Poměry jsou tady k breku

Nejdřív tahá soudce za nos

Na všem korupce je nános

Teď je zase na útěku

Píseň převlečeného kabátníka

Až půjdeme do nebe

nepůjdem jen za sebe

vezmem s sebou staré známé

kamarády z StB

Optimistická

Kamarádi

je to mládí

kterému dnes patří svět

staří ať se na hřbitově

s hlínou učí rozumět

Pak nás tohle tihle staří

všechno chápat naučí

až budeme – dneska mladí –

v stáří vězet po uši

Čas – to je pán spravedlivý

nechá padat jako slívy

politiky, houmlesáky

Tisícovky, halíře

třeba je to k nevíře

úplatkářům hází zpátky

Povídali, že jim hráli

odměny se nedočkali

nebylo to k ničemu

ještě, že jim zatleskali

Dívala se kočka vyčítavě

jako kdyby byla u nás ke stravě

Říkám kočce nahlas, ať to dobře slyší –

pro kočky jsou u nás ke stravě jen myši

Dvojí jsou, co loví na udici

Rybář ryby, lidi politici

na udičky s červy, na udičky slov

volby nejsou než čas pro výlov

Plížil se kocour humnama

tajně se plížil za náma

úmysly maje kocouří

doufal, že oko přimhouřím

Kdekdo chce být vzdělaný

zpředu, vzadu, ze strany

Všichni budou doktoři

sem tam někdo zmagoří

Sil jsem proso na souvrati

skoro až do úmoru

Jali se mne přemlouvati

tohle že se nevyplatí

Prý – ať přejdu na konopí

při něm že se každý vzchopí

půjde rychle nahoru

Na pravoboku

napsal jsem jednu sloku

čímž znechutil jsem levobok

Teď musím napsat více slok

Jenom tak člověk obhájí

své politické vyznání

Ti, které dobře neznám

zaplní celý seznam

Ti, co znám jak své boty

nepadají mi do noty

Procházeje se u vody

podvodník shledával důvody

jak vypadal by zcela čistě

setrvat mohl na svém místě

a utajil své podvody

Šel myslivec na čekanou

s kulovnicí zanedbanou

Dvojka sama spustila

čekanou mu zkazila

Už jsem přestal, moje milá, kvaltovat

od teď začnu, chtě či nechtě, šlajfovat

Naši politici pilní

zdají se být euromilní

platy si násobí třiceti

počítat neznají do pěti

Když starý Vávra propil grunt

i žito nestojatě

zbyly mu staré gatě

a zůstal jako lunt-

děti ho proklely za to

Jsme na tom stejně

ve stejném vězíme lejně

Těžko se říká – táto

panstvu, jež prohýřilo

aniž si ruce mylo

dětem i vnoučatům i pod nohama bláto

Vyšel si kos na procházku

by dešťovkám vyznal lásku

Přitom ho to napadlo –

Vynalezl ruchadlo

Pan ministr financí

pravil s velkou razancí

že svou zemi oddluží

že příčině nedostatku dostane se pod kůži

Pýřila se naše Nána

že je celá rozcuchaná

prý ji Lojzík pocuchal

když jí špital do ucha

Naše kočka zablešená

leností je nakažená

dělává, že neslyší

když ji lákám na myši

Žádný politik nemá rád

když se mu začne vyčítat

že kudy chodí, tudy lže

dokud na tu lež neumře

Všichni tvorové, co tady žili

na zemi těla uložili

(pokud nebyli sežráni)

Na jejich kostech lože máme

na prachu těl si ustýláme

jak ti, co přijdou za námi

Vítr čechrá stromům peří

slibuje všem, co mu věří

vylepšení počasí

(schváleno všemi hlasy)

Kapky, prášky v zájmu zdraví

doktoři se neunaví

předpisují o závod

Jásá lékárnický rod

Staří Češi jako duby

Dnešní však neduhy hubí

Není to pro legraci

pořád kašlat – na práci

FINIS

LIBER CATENAUS

Úvahy o životě a přilehlém okolí

Píše S. Komenda, část 45, září 2007