LIBER CATENAUS

Píše S. Komenda, část 44, srpen 2007

 

1 plus 1 rovná se 10

 

Největší potíž nastala s hledáním motivu činu.

Že sotva mohlo jít o nešťastnou náhodu, případně sebevraždu, bylo vcelku zřejmé. Člověk obvykle nepadá na nůž zády, stejně jako se při pokusu ukončit svůj život nesnaží hledat pro svou duši cestu z těla ven otvorem v zádech. Zepředu je to mnohem pohodlnější – a komu by se chtělo ještě i v poslední chvíli provádět nějaké krkolomné tělocvičné kousky?

Jenomže – lámal si hlavu vyšetřovatel Málek – jaký mohl být důvod připravit o život člověka tak nenápadného jako byl informatik Přílišný? Peníze v tom sotva mohly hrát nějakou roli – ten člověk si na živobytí vydělával poctivě a poctivou prací se v této zemi přece zbohatnout nedá. Jako učitel žil určitě ode dne ke dni a z ruky do huby, přestože to nebyl, podle svědectví sousedů, žádný pravidelný návštěvník hospod, o masážních salonech nemluvě.

Dokonce neměl ani psa, jak je teď i u chudých lidí v módě.

Jediný přepych, který si informatik Přílišný za svého, teď předčasně ukončeného života dopřál, byla manželka, toho času dáma středního věku a standardní česká dvojice dítek obojího pohlaví. Celá trojice se teď nacházela ve stavu zjevného truchlení a také zmatení; ani jim totiž na mysl nepřicházelo nějaké možné vysvětlení násilného odchodu jejich manžela a otce ze světa. Dítka nebožtíka Přílišného vypadala spořádaně a úhledně, pomineme-li nepřehlédnutelné známky, které na obličeji zanechává dlouhodobé prolévání slz a neustálé posmrkávání. O jejich informaticko-matematickém původu svědčily také brýle, s podobně silnými skly, jaká měly brýle nalezené pod tělem Přílišného mrtvoly. Bohužel rozbité.

Nebude to snadný případ – říkal si v duchu vyšetřovatel Málek – není čeho se chytit. Takoví nenápadní a zřejmě spořádání lidé jako byl tenhle Přílišný, se nemají do žádných vražd plést. Nepatří tam. Jenomže, věděl Málek naprosto jistě, s tímhle názorem by ho ti nahoře vyhodili a ještě by mu do osobního záznamu přičinili poznámku o předčasné senilitě. Znal své Pappenheimské.

Nezbylo než se pustit, chuť nechuť, do té úmorné policajtské dřiny. Prohledávat, vyptávat se, čmuchat.

Hledat tím nejméně zajímavým způsobem – totiž hledat, aniž by bylo hledajícímu jasno, co hledá.

Prohledávat desku pracovního stolu, přihrádky jeho šuplat a regály skříní na pracovišti matematika je činnost mimořádně obtížná už proto, že zdrcující většině poznámek, rukopisů, tabulek a grafů tam se nacházejících Málek nerozuměl. A to svěřili tenhle případ právě jemu, protože na rozdíl od většiny svých kolegů prošel střední školou bez toho, že by přitom propadl z matematiky.

Prohlížení zápisků starších jednoho roku Málek už předem vzdal. Usoudil, že vražda bývá většinou čin provedený v afektu, obvykle kvůli penězům nebo ženským. Že by příčinou zabití informatika Přílišného mohl být nějaký jeho hřích z hlubší minulosti, připouštěl vyšetřovatel jenom s nedůvěrou. Při tak nezajímavě spořádaném curriculu?

A tak se soustředil na sepisování hubeného seznamu jmen a adres, které dokumentovaly nebohaté informatikovy styky se světem. Pachatel by měl pocházet z tohoto okruhu. Lidé nebývají zabíjeni někým, s kým se vůbec neznají. Vyloučíme-li kategorii nájemných vrahů, zabíjejících nikoli z vášně či nenávisti, ale jen podle zákona trhu.

Chudičký seznam Přílišného adres už byl Málkovými pomocníky prověřen, s výsledkem rovnajícím se nule. Pár kolegů ze studií, jejichž stopy už zjevně značně vychladly. Dvě ženské adresy; kontakt zřejmě nepřekročil meze e-mailového dopisování. Navíc obě byly profesionálky také se ochometající kolem počítačů. Skříně byly prohlédnuty, zbývalo pár posledních šuplátek rozlehlého psacího stolu.

Po otevření jednoho z nich vyhrábla Málkova pravačka složku s poněkud tajemným, protože v informatickém prostředí nečekaným nápisem Mona Lisa. Obyčejná odkládací složka, v jaké shromažďují lidé jakékoliv profese zápisy, doklady a lejstra týkající se jednoho tématu, ve snaze zabránit jejich rozptýlení v prostoru a čase a tedy upadnutí do stavu zapomnění.

Málek probíral jeden list za druhým, pořád přemýšleje, jaký vztah může mít obsah téhle složky k tajemné Moně Lise, jejíž portrét namalovaný Leonardem da Vinci měl viset, jak vyšetřovatel věděl, v pařížském Louvru. S krátkými přestávkami, kdy se nacházel v hrabivých rukách zlodějů uměleckých předmětů.

Svítat mu začalo teprve poté, co v prohlížené složce nalistoval nevelký výstřižek z jakéhosi ilustrovaného časopisu. Autorem vystřiženého článku byl informatik Přílišný.

Na internetu zjistili Málkovi spolupracovníci bez velké námahy, o jaký časopis jde. Kulturní magazín, jeden z těch, které se líhnou jako králíci a jako králíci také končí. Ne na pekáči, ale na lopatě Jagy Baby tržní ekonomiky. Článek vyšel v rubrice Věda a umění, v níž se zřejmě občas referovalo o možnostech, jimiž mohou technické vynálezy, případně vědecké objevy přispět k pokroku i v oblastech považovaných za doménu uměleckých zájmů.

Když dočetl vyšetřovatel Málek nedlouhý článek potřetí, uvědomil si, že pátrání po zavražděném informatikovi Přílišném dostává nový směr.

Při návštěvě redakce skomírajícího žurnálu se dostalo Málkovi informace, že článek, jehož kopii nosil teď při sobě, vyvolal před nedlouhým časem v redakční radě pobouření tak trochu neobvyklé.

„Docent Bláha, náš umělecký kritik, dobře známý v kruzích sběratelů uměleckých předmětů a zejména obrazů, se tehdy rozčílil a hlasitě vykřikoval, že má nájezdů negramotných laiků do oboru, ve kterém se tak trochu cítil být autoritativním vládcem, už konečně dost. Málem nás přesvědčil, abychom ten článek neotiskli. Jenom díky tomu, že tihle lidé považující se za umělecké kritiky jsou všichni navzájem rozhádaní, a co jeden vyhlásí, je pro jiného nepřijatelné, jsem mohl článek do čísla zařadit.“

Odpověď na Málkův dotaz, zdali později ještě autor Přílišný redakci časopisu kontaktoval, byla záporná. Pan šéfredaktor mu sdělil, že autora vlastně osobně vůbec nezná, protože rukopis článku přišel do redakce e-mailem. Jak je dnes běžným zvykem v každé své cti alespoň trochu dbalé redakci. Honoráře se nevyplácejí – jak je v této zemi poměrně obvyklé – takže důvody k osobnímu styku vlastně nejsou nijak naléhavé. Tenhle autor, o kterém se vede řeč, nebyl jejich autorem kmenovým; ti ovšem navštěvují redakci spíše pravidelně.

Málek odešel, když si předtím vyžádal adresu onoho člena redakční rady, kterého rukopis článku informatika Přílišného tak rozčílil.

Pracovna docenta Bláhy ve čtvrtém patře fakulty na katedře s těžko zapamatovatelným názvem připomínala dračí sluj, místo v kompaktní skále vydlabanou ve stozích papíru. Jediným místem nezavaleným papíry, časopisy a knihami byla úzká stezka od dveří k psacímu stolu. K žádnému ze dvou oken přístup nevedl. Hustota vzduchu v místnosti nasvědčovala tomu, že okna byla možná naposledy otevřena za některého z předcházejících politických režimů. Pan docent byl holohlavý, což mu však nebránilo, aby si zadní část stařeckého věnečku šedivého hlavového ochmýření nesvazoval barevnou gumičkou do tenoučkého myšího ocásku.

 Na vyšetřovatelův dotaz po inkriminovaném článku vyskočil docent ze židle a předvedl mu dramatickou scénu s námětem namyšlených primitivů odvažujících se zpochybňovat staletími kultivovanou vědu o umění úvahou o možnosti identifikovat umělecké dílo pomocí ubohé bakelitové bedýnky s připojenou klávesnicí.

„Umíte si to představit, pane, pane …“  lapal po dechu, umožňuje tak Málkovi, aby mu ukázal svůj služební průkaz a představil se, „obraz Mony Lisy prohlašovat za totožný s řadou nějakých pitomých nul a jedniček …? Vždyť on se dokonce odvažoval tvrdit, že postup, který vymyslel, bude identifikovat obraz spolehlivěji než renomovaný znalec umění! To je přece svatokrádež.“

Párkrát polknul naprázdno a když si pozorněji prohlédl stále víc tuhnoucí obličej vyšetřovatelův, dodal důvěrnějším tónem: „Pane komisaři, tomu člověku nebylo svaté vůbec nic! Vždyť on mi dokonce vykládal, že to jeho počítačové čarodějnictví pošle půl kriminalistiky do důchodu. Že se zločinci dají identifikovat stejně jako ty obrazy. Každý člověk prý v sobě nosí řadu nul a jedniček nebo písmen jakési krátké abecedy, a v té řadě má ta písmena každý úplně jinak uspořádaná a zpřeházená. A počítač že prý dokáže porovnat biologické stopy na místě činu se vzorkem podezřelého. Za pár minut!“

Už úplně uklidněný klesl docent Bláha do svého odřeného křesílka a docela potichu, hlasem člověka vyrovnaného, pokračoval: „Tohle všechno mi říkal u sebe v kuchyni, když jsem ho navštívil. Úplně klidně mi to říkal, úplně bezcitně. Jak říkám, kulturní barbar. Vůbec mu nedochází, že zanikne umění hledat na obrazech znaky identity ve stopách viditelných jenom očima odborníka v teorii umění. Nuly a jedničky! Ať je jich kolik chce! A vás, pane komisaři, vás by to taky zničilo! Bakelitová bedýnka? Pchá!“

A pak, když docenta Bláhu v želízkách z fakulty a katedry odváděl uniformovaný strážník, ozvalo se od něho směrem k Málkovi polohlasem: „Ještě že to bylo v kuchyni, pane komisaři. Ještě že tak. V kuchyni lidé mívají nože …“

 

 

Agresivita člověka

 

Tohle téma se dnes diskutuje z mnoha stran a nahlíží ze všemožných úhlů. Dost často se agresivita lidského jedince ztotožňuje s vandalismem, snahou člověka odreagovávat jakousi svou záhadnou potřebu ničením výsledků práce lidských rukou a lidských myslí a také výsledků tvořivé činnosti samotné přírody. Anihilací hodnot, které člověka dráždí a provokují už samotným faktem své existence a tím, že on sám dobře pociťuje vlastní neschopnost něco podobného stvořit.

            Lidská agresivita však je vlastnost či princip jednání kořenící podstatně hlouběji než by se mohlo na první pohled zdát – a zaslouží si proto také pohled podstatně komplexnější, úplnější.

            Svou biologickou podstatou je člověk, dokonce i ve své zatím poslední vývojové verzi Homo sapiens sapiens, predátor, dravec, který si svou obživu obstarává za pomoci násilí páchaného na jedincích jiných biologických druhů. Je sice pravda, že magistrátní úředník nebo gymnaziální profesor českého jazyka si neshánějí nedělní oběd tím, že by štvali kance podobni Bivojovi vybaveni kopím a pazourkovým mlatem – dávajíce přednost tomu, aby vybaveni několika stokorunami a radami svých zákonitých manželek navštěvovali super- a hypermarkety, kde plní pojízdné vozíky mraženými kuřaty, uzeným bůčkem a knedlíky v prášku. To však na faktu násilí z jejich strany páchaného nic nemění. Oni toto násilí nepáchají bezprostředně, ale zprostředkovaně. Prostě si zaplatili, aby toto násilí, které možnou konzumaci pečeného kuřete nebo bůčku s knedlíkem a zelím nutně předchází, vykonal někdo jiný za ně. Drůbežářské závody či řezník na jatkách.

            Je tedy zřejmé, že bez jisté dávky agresivity by lidí zahynuli hladem. Pravděpodobně by jim čuníci i slepice zachovali světlou památku – odvažuji se však mírně cynicky domnívat, že by je pietní vzpomínky na lidskou laskavost a jejich velkorysost brzy přešly. Přibližně záhy poté, až by zjistili, že jim nikdo nenaplnil koryta pomejemi ani nenasypal zrní. Jejich reakce by se možná dost podobala reakci starých Židů na hladové poušti vzpomínajících na plné hrnce jídla v egyptském otroctví.

            Samozřejmě platí, že vrozená biologicky podmíněná agresivita člověka způsobuje v lidském společenství četné a nepřehlednutelné potíže. Všechny druhy a formy násilí sem patří.

            Jenomže lidská společnost faktu lidské agresivity, kterou odsuzuje třeba ve vztahu muže k ženě, v jiném kontextu vítá, podporuje, využívá a záměrně ji pěstuje. Stačí uvážit kontext armád vojáků, zbraní ničení hromadného i jednotlivého a válek všeho druhu. Válek z vlastní strany vždycky obranných, ze strany opačné pak vždycky útočných. O konečné kategorizaci vždycky pak zcela objektivně rozhoduje vítěz.

            Specifickou formu ventilace lidské agresivity představuje sport.

            Před více než dvěma tisíciletími se domluvili Řekové na konání olympijských her, během nichž povinně umlkly zbraně a přestalo se – po dobu jejich trvání – válčit. Agresivita mužů se dočasně vybíjela házením předmětů na cíl a do dálky, zápasením bez užití řezných a bodných zbraní a – světe zboř se – recitováním veršů.

            To bylo kdysi. Kdysi dávno.

            Většina dnešních sportů slouží bez jakékoliv kamufláže jak nástroj ventilování agrese – nejen aktivních sportovců, ale i diváků, pasivně přihlížejících. Na fotbale, při hokeji, při rugby.

            Možná má i tato zástupná forma ventilování lidské agrese svou pozitivní dimenzi – přestože ústívá do vandalství. Asi je lépe, když si fotbaloví fanoušci rozbíjejí nosy v ulicích kolem stadionů než aby po sobě stříleli z kulometů a kanonů, házeli granáty a odpalovali mezikontinentální rakety. 

                                                                                                                   

 

Americké brambory

 

Už je to více než sto let, co zvedla Amerika prapor světového pokroku, světového bohatství a všeobecné hegemonie. Dost podstatně jí to umožnila neschopnost evropských politiků a pasovaných vůdců národních i vícenárodních států, občas hraničící se slabomyslností. Ta ve vražedné kombinaci s bezohlednou chamtivostí přivedla evropský kontinent do zničující světové války, při jejímž vyvrcholení nezbylo jedné z válčících stran než škemrat v Americe o podporu, ekonomickou i vojenskou. Píši-li o Americe, mám samozřejmě na mysli Spojené státy americké, USA, vedoucí velmoc kontinentu.

            První světová válka evropské státy zbídačila, ty co ji prohrály, ale i ty vítězné. USA své postavení pozvedly, nejenom relativně, ale i absolutně. Staly se světovým věřitelem, kterému zůstali dlužni všichni ostatní. Taková pozice je nesmírně výhodná, umožňuje totiž určovat pravidla hry, jíž je způsob řízení světa, ve všech jejích dimenzích od ekonomiky až po kulturu.

            Amerika, od konce patnáctého století Nový svět, se rozvíjela roubováním, často velice krvavým, evropských technologií i tradic na americkou podnož; tu považovala za plaňku, kterou lze formovat po libosti, aniž by musel být brán ohled na to, že před příchodem Španělů i Angličanů už zde existovalo původnější osídlení s vlastní tradicí.

            Primárním zájmem španělských přistěhovalců bylo zlato. Teprve podstatně později se předmětem zájmu stala půda jako základní zdroj dobývání živobytí. Začali se dovážet z Afriky otroci a předmětem zájmu se staly původní americké plodiny. Tabák, kukuřice a – brambory. Ty postupně začaly v průběhu osmnáctého století putovat opačným směrem než evropští přesídlenci – z Ameriky do evropských zemí, které je přejímaly za své, zejména poté, co došel pochopení fakt, že nutriční hodnota bramborových hlíz převyšuje nutriční hodnotu obilí – při tehdy obvyklých výnosech. Příkladem názorným za mnohé jiné může posloužit Irsko, kde existence brambor umožnila vzrůst počtu obyvatel ostrova v první polovině devatenáctého století až na osm milionů – a vzápětí nato, po napadení brambor zničující plísní, jich nechala tři miliony pomřít hladomorem na ostrově a v podpalubích vystěhovaleckých lodí odvážejících vychrtlé irské ubožáky do Ameriky.

            Brambory byly možná nejdůležitějším darem nabídnutým Amerikou Evropě. Darem přírody objeveného kontinentu přírodě kontinentu objevujícího. Možná, kdyby se bylo s pojmenováním domnělé Indie počkalo a Amerigo Vespucci svůj deník nenapsal, napadl by někoho o stopadesát let později jako případný název nového kontinentu Bramborika. Samozřejmě v české verzi – anglicky by to asi byl Potatoland.

            Historie nikterak neoplývá vděčností. Myslím, že kdybychom se pokusili vyčíslit, kolik procent jedlíků brambor si při jejich konzumaci třeba jen letmo vzpomene na jejich americký původ, bylo by to číslo s mnoha nulami za desetinnou čárkou. Zaujalo mne proto, když jsem si při svých nepříliš častých návštěvách restaurací povšiml neobvyklého názvu v seznamu příloh – americké brambory. Vedle knedlíků a rýže, ale také brambor vařených, smažených brambůrků, pomfritů, bramborové kaše a kdovíčeho ještě. Při mém nevyhubitelném romantismu mne napadlo, že by se mohlo jednat o opakovaný nájezd amerických brambor do Evropy, tentokrát v dimenzi technologie kuchyňské přípravy.

            V rozhovorech s jinými pojídači amerických brambor jsme dospěli k názoru, že jejich příprava pečením za sucha je zřejmě inspirována snahou snížit kalorické zatížení strávníka. Svědčí o americkém smyslu pro humor, jestliže takovou snahu do světa exportuje země oplývající nejen mlékem a strdím, ale i nejvyšším procentem tlouštíků ve srovnání s jinými zeměmi. Nicméně – nápad to není k zahození a hlavně – americké brambory jsou dobré. Rozhodně je to lepší vývozní artikl než drogy, některé prvky americké demokracie, atomové bomby a mnohé jiné ze způsobu života. Včetně feminismu.

 

 

Archanděl evidencí výzkumu pověřený

 

Někdy přemýšlívám o tom, že Stvořitel, který do vývojového vzorce člověka vložil schopnost pídit se po původu světa a jeho stvoření, včetně původu a stvoření svého, se asi zajímá o to, jak úspěšně naše lidské pídění postupuje. Bylo by mi divné, kdyby tomu tak nebylo; je sice vševědoucí, to však nemusí nutně vylučovat zvědavost. Určitý počet stupňů volnosti nám zřejmě byl ponechán, abychom měli čím naplňovat svou lidskou svobodnou vůli.

            Protože nemám dost fantazie, abych dokázal myslet mimo své lidské mantinely, budiž mi teď odpuštěno trochu antropocentrismu. Trochu uvažování po lidsku o záležitostech vyšších sfér, o poměrech tam nahoře.

            Řekl bych – protože tahle záležitost asi představuje i v nebeské agendě oblast dost důležitou – že sledováním lidského pokroku ve věci zkoumání stvoření světa včetně jeho dalšího vývoje byl pověřen subjekt s nějakým přiměřeně vyšším postavením. Pravděpodobně s dekretem archanděla. Jistě má k ruce něco jako Ústav pro studium pokroku lidského zkoumání, s řadou oddělení, sekcí a podsekcí. Andělé v takovém ústavu zaměstnaní se zřejmě rekrutují z někdejších osob vzdělaných přírodovědně – ve fyzice, chemii, biologii a vědách o Zemi. Představuji si to tak, že kromě jejich pozemského vzdělání na univerzitách různých zemí se jim dostalo speciálního nebeského školení, v němž byli zasvěceni do tajemství stvoření a zejména záměru, který má Stvořitel s tímto světem. To proto, aby měli pokrok vědy a výzkumu na zemi dosažený s čím srovnávat a pro potřeby nebeské evidence počítat koeficient vyjadřující stupeň dosaženého odhalení.

            Když se tak v tom, co píšu, snažím orientovat, zdá se mi, jako by tak trochu docházelo k obracení rolí. Jako lidé jsme byli stvořeni, jako lidé o podstatě a způsobu svého stvoření bádáme – a sami se stáváme objektem bádání o tom, jak daleko jsme se už dobádali. Je to kapánek zašmodrchané, taky trochu do kruhu. Vlastně by mě docela zajímalo, jak je to celé daleko.

            Myslím, že v tom nebeském ústavu pod archandělským ředitelováním nemají žádné sekce právníků, politologů ani sociologů, nemluvě o oborech tak zvaně alternativních. Ty předmětem dávného aktu stvoření nebyly, jsou to díla lidská. Už podle toho soudě, jaký zmatek v nich panuje. Zřejmě tam chybí i sekce matematická. Zatímco svět stvořil Bůh, matematika je dílem lidí. Alespoň se to už dlouho traduje. Trochu bych tenhle názor zmírnil poukazem na to, že schopnost invence a fantazie, bez nichž je matematika nemyslitelná, byla asi v inventáři aktu stvoření zahrnuta. Stal se básníkem, protože k tomu, aby byl dobrým matematikem, neměl dost fantazie.

            Sledovat lidi, jak se hemží ve snaze vykutat z jejich pozorování a měření pravdu o světě, může být pro pozorovatele docela zábavné. Jak si pracně vymýšlejí hypotézy a teorie, které pak pomocí dat odzkušují, jak neradi svoje pracně napadnuté spekulace opouštějí a jak jsou kolikrát ochotni za ně i ruce do ohně dávat. A jak snadno jsou ochotni pro dosažení pravdy i lhát.

            Představuji si, jaké pocity asi prožívají filozofové (tj. matematici a přírodovědci) minulých století, když se při jejich začlenění do nebeského ústavu a při povinném školení dovědí, po čem se často celý život pachtili. Pro mnohé z nich to může být i rozčarování, když zjistí, že jejich životní objevy byly omylem a zavedly lidskou vědu do slepé uličky. Jak se asi tváří pánové Newton a Einstein, Koperník a Gauss a všichni nositelé Nobelových cen za posledních sto let?

            Při své vrozené skromnosti pochybuji, že by na mě po smrti v nebeském výzkumném ústavu zbylo systemizované místo. Zvědavý ovšem jsem; klidně bych bral i místo vrátného nebo uklízečky. Po skončené šichtě bych chodil na pivo s těmi pány, na které místo vybylo – a v tom by byl čert, abych z těch andělů nevytáhl, jak to vlastně je.

           

           

Bůh se obejde bez hypotéz

 

K vrcholným filozofickým vynálezům lidského úsilí, které vynakládá člověk v procesu hledání cest k pravdě, v procesu poznávání jak svět, ten kolem nás i ten v nás, vlastně funguje, patří induktivní logika. Jde vlastně o vytvoření matematického systému, který zavádí pravidla rozhodování o tom, co je pravdivé a co nikoliv; rozhodování, které je – jako všechno lidské – vystaveno rizikům omylu. Velikost tohoto vynálezu je v tom, že umožňuje tato rizika kontrolovat – alespoň v situaci, kdy chování jistých prvků zkoumané skutečnosti modelujeme veličinami matematicky uchopitelnými.

            Věda a výzkum (Science and Research) si kladou otázku, jak funguje svět, jakými zákonitostmi se řídí. Činíme tak hlavně z důvodů zištných – už dávno jsme pochopili, že poznání se dá prakticky využít; že vědění zlepšuje kvalitu chleba, zlevňuje jeho výrobu a zvyšuje počet bochníků, které jsme schopni upéci. Věda je pokus člověka nahlédnout do karet Stvořiteli, vlastně mu kibicovat a od něho odkoukat, jak se dělá svět.

            Stává se, že někteří nedokáží svou netrpělivost udržet na uzdě, nabudou dojmu, že už pochopili, jak se to dělá – a začnou si hrát na takystvořitele. Tak vznikají šamani, léčitelé a astrologové. Ti trpělivější usilují o vytvoření vlastních, lidských nástrojů, které by mohly pochopení zákonitostí světa pomoci. Induktivní logika a statistická indukce jsou takovým nástrojem.

            Lidská řeč a její gramatika poskytly logice prostředek nad jiné významný – nabídly jí kondicionál. Jestliže nevím, jak se věci mají, jak se co děje a jak se to či ono stalo – mohu se ptát Co by se stalo, kdyby …  ? Od takhle položené otázky je už jen krok k sestavení pokusného plánu, v němž se ono kdyby učiní tělem a bude se sledovat, zdali se stane či nestane. Samozřejmě není třeba zůstávat u pokusu jediného; položenou otázku je možno modifikovat, obměňovat a hlavně pokusy realizovat opakovaně.

            Základní strukturou našeho kondicionálu je hypotéza. Nástroj specificky lidský. Stvořiteli by nebyla hypotéza k ničemu. Formulace Kdyby … pak … totiž odkazuje na cosi hlubšího než je aktuálno, na jakousi další sílu tkvící v kořenech ještě hlubších. Tohle není situace Stvořiteli vlastní; On ví všechno, Jeho věty užívají gramatiky Staniž se …

            Formulace hypotéz se stává člověku instrumentem kladení otázek. Když se nám na otázky typu Jak to vlastně ve světě chodí …? nedostává vysvětlující odpovědi, přistupujeme k formulaci otázek hypotetických, k našim kondicionálům, k našim pokusům – tolik podobným dětským hrám, v nichž se dotazující pokouší identifikovat objekt, na němž se ostatní smluvili; identifikovat jej dotazy po přítomnosti určitých vlastností.

            Jestliže Stvořitel nechal člověka vyvíjet se až do stavu, ve kterém mu jeho mozek dovolil uvědomit si sama sebe a hlavně, umožnil mu myslet, byl si nepochybně vědom, že tím do hlavy člověka implementoval zvědavost nebo zvídavost, chcete-li. Dalo se očekávat, že je jenom otázkou času, kdy se člověk začne zajímat o podstatu věci, tj. o záležitosti stvoření, existence a fungování světa.

            Kondicionál logického úsudku spolu s hypotézou v něm inkorporovanou, následovaný pozorováními a měřeními schopnými potvrdit nebo vyvrátit očekávaný důsledek, je v poslední stovce let všeobecně uznávaným a přijímaným motorem mohutného stroje lidské poznávací mašinérie. Všeobecné uznávání není samozřejmě nezbytné – hlasování není nástrojem vědy, ale jen vědní politiky. Je ovšem významné pro širokou aplikaci matematicko-logické technologie na uvedeném principu založené. Nepřehlédnutelným nežádoucím jevem, který doprovází šíření statistické indukce při její aplikaci, je její redukce na mechanické přejímání výpočetních postupů realizovaných počítačovým softwarem. Je to podobné jako když se princip víry zformalizuje na pouhé chození na mši. Stejně jako věřit není totéž co modlit se, chápat podstatu indukce není totožné s oháněním se statistickou signifikancí.

 

 

Cyprinus carpio a Homo sapiens

 

 

Jakkoli exoticky to zní, ten první není nikdo jiný než kapr obecný. Tvor pomáhající tomu druhému, člověku moudrému, aby se alespoň o vánočních svátcích rozpomenul na lepší část svého vlastního Já a na chvíli přestal dělat svému jménu ostudu. Když už mu tu ostudu dělá po celý zbytek roku.

            Podobně jako téměř všichni reformátoři lidské špatnosti taky kapr na svou pomoc lidskosti zle doplácí. Za to, že sehrává svou nepochybně ušlechtilou roli, platívá tím nejcennějším, co má – svým životem. Je to poněkud cynické účetnictví – kvůli pochybnému, ale opravdu velice pochybnému možnému, avšak nepříliš pravděpodobnému lidskému polepšení přicházejí každoročně koncem kalendářního roku statisíce kaprů o jistotu svých životů. Nechtěl bych ovšem tvrdit, že k tomu dochází jenom díky jejich reformátorské úloze; jistou roli v tom sehrává zřejmě i skutečnost, že kapr obecný má vedle svých zásluh o lidský charakter také nezpochybnitelné kvality fyzické, které vyniknou zejména v kombinaci s vlašským salátem podávaným se smaženým kapřím řízkem. Tyto kvality nejsou však nijak úzkoprsé – dokáží se projevit i ve formě kapra na pivu, na černo, v rosolu i v podobě rybí polévky připravené se zeleninou a do zlatova osmaženou houskou.

            Podobně jako ve světě lidí, také ve světě ryb existují druhy zvláštní, tvarů a barev neobvyklých až bizarních a chování nečekaného – také ve světě lidí nacházejí se druhy neobyčejné vedle těch docela běžných. Vedle těch, kterých je mnoho a jejichž statistika je proto činí nepříliš zajímavými.

            V našich regionálních poměrech patří kapr mezi ryby spíše obyčejné. Jedinců tohoto druhu žije v lidském okolí mnoho – a zejména, život kapra neskrývá pro člověka žádná zvláštní tajemství. Až snad na tu jeho funkci reformátora špatností nenapravitelného lidského rodu. Těžko může být tajemným lidskému prostředí tvor, kterému se člověk vměšuje do života způsobem tak neurvalým a nediskrétním, že za něho obstarává dokonce i samotné jeho rozmnožování. Podobně jako i některým jiným, daleko větším a biologicky bližším tvorům z třídy savců využívá jejich přirozené matkou přírodou jim svěřené touhy po udržení vlastního rodu, nevyčkává kapří pohlavní dospělosti, účetnicky kalkuluje s hýřivou silou přírody a proces, který se měl odehrávat v intimním stínu vrb a olší nad proteplenou mělčinou rybníka, nahrazuje necitlivým až cynicky chladně propočítaným aktem míchání jiker násilně odňatých mateční kapřici s kapřím mlíčím v červeném kýblu z umělé hmoty. Vášeň redukovaná na propočet úživnosti a výnosnosti. Na management optimalizace ve prospěch člověka. Vůbec bych se nedivil, kdyby měl chudák kapr obecný tváří v tvář třeba lososovi obecnému (Salmo salar) mindráky, když dojde při vzájemné výměně informace na téma rybí erotiky! Protože – jak může vypadat romantika lososích tahů do jejich trdlišť k prameništím řek, skoků přes říční prahy a boj s nenasytnými medvědy, ve srovnání s mícháním jiker s mlíčím ušmudlanou husí peroutkou v míse rukou porybného? Oba nesou přídomek obecný – ten rozdíl, ten je však nepřehlédnutelný! A nikdo ať mi nevykládá, že si kapří a lososí samečci ve chvílích, kdy se právě nepasou a neloví, nevykládají o kapřích a lososích ženských!

            Už je to tak. Nevím, zná-li kapří tradice úsloví v tradici lidské zdomácnělé Kdo po tobě kamenem, ty po něm chlebem. Čím se my lidé odvděčujeme kaprovi za jeho vylepšování lidského charakteru? Tím, že zbavujeme poslední špetky romantiky jeho intimní život. Jen tak pro srovnání – jak by asi líbilo milencům, kdyby je při jejich objímání a líbání na břehu tůně v červnovém podvečeru zpod hladiny potoka šmíroval nějaký nevychovaný kapří puberťák? A případně jejich počínání cynicky komentoval a při některých neobratných úkonech jim napovídal? Vidíte – a právě tohle my lidé kaprům provádíme. Bez toho, že bychom se alespoň jednou v roce nad svým počínáním zamyslili a zastyděli se za ně.

           

           

Dům se staví cihla po cihle

 

Projekty podobné stavbě domu procházejí fází nápadu a představ, fází konfrontace představy s realitou možností jak technických tak finančních a konečně fází realizace, provedení, uskutečnění. Úplně oddělené od sebe ty fáze nejsou – i v průběhu realizace bývá možné leccos v primární představě upravit.

            Podstatné je, že zatímco první dvě fáze projektu jsou povahy globální, výsledné provedení musí pracovat v detailu. Dům se staví cihla po cihle, každá cihla, každý jednotlivý kámen, každá střešní taška musejí být uchopeny rukama člověka, v jehož hlavě se nachází plán stavby. Představa domu se mohla zrodit najednou, vnuknutím, inspirací z viděného, slyšeného, přečteného. Samotná stavba roste s každou cihlou položenou do řady k těm položeným před ní, hodinu po hodině, den za dnem, měsíc po měsíci. Dům roste stejně jako stvol trávy, živený z hlíny a deště, podle stavebního plánu uloženého do každé rostlinné buňky genetickým zákonem.

            Plán růstu rostliny podobně jako plán stavby domu jsou záležitostí dlouhodobou, podle nich vyrostou miliardy jednotlivých rostlin botanikem řazených k témuž druhu. Podle téhož plánu může být postaveno mnoho domů. Ke změnám v plánu dochází mutací a změnou architektonických představ o tom, co je módní, co je dobré a co ještě lepší, případně změnou vyvolanou nabídkou nových stavebních materiálů s lepšími užitnými vlastnostmi.

            Podobné je to i s jinými lidskými projekty. Snad jenom se zmíněné fáze jeho realizace nezdají být tak zřetelně od sebe odděleny.

            Někdy se stává, že se za tvůrčí činnost považuje jenom jeho první fáze, fáze nápadu. Fáze provedení, uskutečnění se považuje za činnost více méně technického rázu, při níž stačí přidržovat se už známých pravidel a postupů. Projevuje se to i v tom, že jako autor projektu se uvede autor představy a nápadu vždycky, zatímco ten, kdo detaily do výsledného celku sestavoval, je uváděn jenom někdy.

            Tohle může být zdrojem nespravedlnosti a pocitů křivdy; je totiž pravda, že vlastní řešení může vyžadovat podstatně víc nápaditosti než výchozí představa, zejména tehdy, jestliže byla tato představa jenom nahozená, horkou jehlou spíchnutá a především nepromyšlená co do možností realizace. Kdo podle takového plánu projekt uskutečňuje, musí vyvíjet hodně invence, aby díry zalátal a rokliny přemostil a aby nakonec zjistil, že tohle všechno je považováno za samozřejmé.

            Úrodnou půdou pro podobný vývoj řešení projektu je atmosféra nedbalosti, nedůslednosti a pokrytectví ve vztahu mezi nadřízeným a podřízenými; i v prostředí tzv. demokratickém lze nacházet zákoutí, ve kterých vzkvétají malé i větší pašalíky osazené vládci, jejich milci a také těmi, kterým se obliby nedostalo. Ať už pro omezené zdroje, z nichž mohou vládcové odměny oblíbencům čerpat nebo pro nechuť některých zobat z ruky s vyhlídkou možnosti přednostního sbírání kostí a drobtů.

            Tahle úvaha vlastně patří k nevyčerpatelným možnostem zkoumání povahy lidské tvořivosti. Ona schopnost lidských jedinců je jejich hlavním biologickým bohatstvím, jehož využívání je pozvedlo na příčku prvních mezi kdysi rovnými. Své postavení na ní si lidé mnohonásobně zajistili – z čehož však nijak nevyplývá absolutnost této výsady. Spadnout se dá z jakékoliv výšky; a  zejména tvorové, kteří si už na svých dějinných zkušenostech ověřili svou vysokou afinitu k existenčnímu hazardu, by si měli dávat na sebe pozor. V posledních desetiletích se lidstvo pohybuje na ostří nože; zdá se, jako by ho ta hra bavila neméně než gamblery ochotné v hazardu prohrát svou přítomnost i budoucnost. Hazardem stejného druhu je i neodpovědné znevažování a zneužívaní potenciálu lidské tvořivosti. Ne že bychom si toho nebyli vědomi – nutíme učitele, aby při výchově dětí tohle chránili a pěstovali. Ve světě dospělých však zůstává naše bezradnost pořád nebezpečně velká.

           

           

Etika poznávání a etika matení

 

Klíčovým pojmem etiky procesu získávání vědění, poznatků cestou výzkumu, klíčovým pojmem etiky vědy je – pravda. Poznávat znamená usilovat poznat pravdu. Pochopit mechanismy, řídící životní procesy, uchopit je tím, že je dokážeme zařadit do soustavy vědění stávajícího – případně toto stávající vědění o nové poznatky rozšířit. Někdy se to neobejde bez více či méně razantních stavebních zásahů, při nichž se vybourává, aby se mohlo poté přistavovat s obecnějším rozmachem. Věda je v permanentní údržbě a přestavbě – praví klasik.

            Hledání pravdy o světě včetně toho v nás samotných je záležitost internacionální. Miliony mravenců snášejí stébla a jehličky do útrob mravenišť vědeckých institucí, pěstují mšice svých modelů a usilovně dbají o řádné líhnutí vědních mláďat z nakladených vajíček, dobře si jsouce vědomi krátkodobosti individuální mravenčí existence v kontrastu s nekonečností života. Už se jim podařilo překonat problém zmatení jazyků při stavbě babylonské věže, shodli se, byť s potížemi, na lingua franca vědecké komunikace. Byl vypracován a je realizován systém návaznosti nových poznatků na vědění už existující, dílčí poznání, počínaje samotnými primárními daty je komprimováno logikou abstrakce do podoby obecných zákonů. Neustále se propracovává systém transformace obecného vědění do forem přístupných a dostupných rozumu jednotlivce. Jenom tak je totiž možno zabránit zahlcení systému, udržet jeho prostupnost a umožňovat další výstavbu.

            Nepřítelem vědy není nevědění – to je prostě terén, který lze kultivovat, překonávat jeho nepřístupnost a transformovat na pole orná. Nepoznané převádět poznáváním na poznané – to je standardní úloha člověka i lidí.

            Skutečným nepřítelem vědy je pavěda. Počínání vědění předstírající, počínání klamné, založené na absolutizaci domnělého. Pavěda využívá toho, že každá lidská činnost usilující o poznání začíná intuicí, nápadem, myšlenkou. Padlí andělé pavědy propadají peklu tím, že na onom nápadu také končí. Na oltář primárního nápadu kladou oběti zápalné, vzývají jej svými modlitbami podobni Korahově rotě v době Mojžíšově tančící kolem zlatého telete.

            Věda dovolávající se rozumu jako nejvyšší autority postupuje tak, že začíná onen primární nápad prověřovat. Nástrojem kádrové prověrky nápadu je nezávislé opakování situace, v níž má nápad možnost se projevit. Ano či ne. Povede expozice příčiny dnes ke stejnému důsledku, k němuž vedla včera? Nezávislé opakování a následná evidence – to je způsob prověřování prvotní myšlenky, jež si dělá ambice na to, aby se stala součástí poznání.

            Základní ctností pavědy je víra, pokud možno slepá a oddaná, základní ctností vědy je nedůvěra. Nedůvěra jenom pozvolna tající po dopadu paprsků opakovaného potvrzování primárního nápadu nezávislou evidencí. Síla vědy není v možnosti dosáhnout absolutní platnosti poznatku – síla vědy je v metodě podávající návod, jak hodnověrnost poznatku krok za krokem upevňovat, v závislosti na množství relevantní evidence.

            Z toho se zároveň odvozuje etika vědy. Všechno, co přispívá k naplnění tohoto jejího úkolu na cestě k pravdě, je dobré a tudíž etické. Samozřejmě, že není etické postupovat po této cestě na úkor lidského utrpení; pokusy na lidských subjektech musejí být přísně regulovány podle zásady co za jakou cenu. Pavěda je neetická, protože předstírá, protože cestu k vědění tarasí a mate. Není důležité, že se honosí ušlechtilými úmysly. Žádný úmysl není dost ušlechtilý, zavírá-li dveře rozumu. Cesta do pekel je, jak známo, dobrými úmysly přímo dlážděná. Pavěda skrývá ještě jedno nebezpečí, podstatně lépe maskované než v případě vědy. Je jím možnost úmyslného, vědomého předstírání a klamání. Naivita je živnou půdou, z níž vyrůstají obchodníci s deštěm, mastičkáři slibující vyléčení čehokoliv od padajících vlasů po ochabující sexuální potenci. A last but not least – jestliže dnes etiku vědy ohrožuje chamtivost mocných, pavěda je chamtivostí prostoupena od samého kořene.

 

           

Loupení času

 

Čas je pro fyzika dimenzí nutnou a kterýkoliv fyzický děj podmiňující; všechno, co se děje, děje se v čase. My ostatní, o čase méně explicitně uvažující, jsme si také vědomi, že se vším, co konzumujeme, konzumujeme i čas. Dá se říci, že tím, jak nám byl dán život, byl nám dán čas jako jeho součást. Anebo je život s tím svěřeným časem totožný?

Jako statistik bych měl poznamenat, že čas je možnost; možnost něčím ho naplnit. Teprve vyplnění času vytváří předpoklad k úvahám o smysluplnosti života.

Tohle všechno je vlastně triviální. Netriviální jsou ovšem některé konsekvence, důsledky z toho vyplývající.

Z nenahraditelnosti času (za jednou dané neexistují žádné rezervy) vyplývá absolutní trestuhodnost počínání, které člověku jeho čas odnímá – tím, že mu znemožní využít ho podle vlastních představ a s vědomím vlastní odpovědnosti za to. Za jediný přiměřený trest pro toho, kdo člověku odejmul nebo znehodnotil jeho čas, považuji, aby byl zbaven stejného množství jeho času. Času viníka. Soudci, v tomto kontextu rozhodující o objemu viny a výši trestu, by měli uvažovat právě takto. Oko za oko a zub za zub. Trestní sazebníky jsou jinak zcela subjektivními tabulkami.

Jsou profese vystavené velkému riziku znehodnocování času spoluobčanů. Všichni veřejní činitelé. Od učitelů a vychovatelů mládeže, přes úředníky a pracovníky služeb, včetně zdravotních, až po politiky. Zatímco ti první mohou znehodnocovat čas jednotlivců nebo relativně malých skupin, dokáží ti poslední znehodnotit čas celých národů. Nejenom ve válkách, kdy zabitý se svým časem ztrácí zároveň život; nejmasovější znehodnocování času probíhá v procesu slepování nefunkčních zákonů a jejich vnucování občanům; v podlamování vůle občanů ke svémocnému rozhodování o vlastním osudu.

Výchova k občanství by měla být především výchovou k úctě vůči času těch druhých. K respektu vůči jejich právu svobodně s ním nakládat a hospodařit. S jediným podstatným omezením – není dovoleno omezovat a kazit čas jiných.

Musíme připustit, že ne vždy si člověk ví s časem, kterého se mu dostalo, rady. Z objektivních hledisek nazíráno, člověk může marnit svůj vlastní čas. V takovém případě je dovoleno do integrity člověka (a co je podstatnější součástkou této integrity než čas?) zasáhnout zvnějška. Jde samozřejmě zásadně o děti v závislosti na stupni jejich vyzrálosti a jedince jako jsou opilci, narkomani a sebevrazi. O jedince – přechodně – neschopné racionálního rozhodování. Takové zásahy musí být ovšem vedeny s maximální obezřetností, aby nezpůsobily víc škody než užitku.

Totalitní společenské režimy, často pod záminkou pseudovědeckých ideologií, masově zneužívaly občanského času pro své sobecké cíle. Pro ukájení své chamtivosti a zášti. Nacistické koncentrační tábory a komunistické kriminály vysávající vězně provinivší se jenom požadavkem, aby mohli po svém, smysluplně využívat vlastní čas, jsou příklady nad jiné přesvědčivé. To se projevilo i v tom, že byly propočítávány úhrny trestů na svobodě v té které kauze udělených. Úhrny stovek a tisíců hodin zmařeného času, který nikdy nebylo možné vrátit. Protože čas teče jenom jedním směrem. A patří proto k nejkrutějším ostudám civilizace, že tak zvaně jenom politicky odpovědní nebyli potrestáni podle principu zbavení jejich času. Včetně soudců, kteří se v této zemi k této zlovůli masově a zbaběle propůjčovali. Právě oni byli zásadní součástí mechanismu loupení času.

Méně dramatickou, o to víc však masovou, formou vykrádání času je ukládání práce a úkolů, které jsou mařením času. Každý manažer, každý vedoucí, který zadává úkoly svým podřízeným nepromyšleně a nekvalifikovaně, tak, že výsledné produkty musí být odhozeny jako bezcenné, znehodnocuje jejich čas. Riziko takového jevu se zdá být při dnešní detailní dělbě práce mimořádně vysoké.

 

 

For ladies only!

 

Přiznávám, že debaty o feminismu jsem snad nikdy neshledal jako příliš zajímavé. Podle mého soudu patří k těm, v nichž se nelze dobrat žádného rozumného konce. Důvod není složitý – celý problém je falešný, špatně nastavený. Společenská dělba práce se prosazovala a konstituovala jako racionální princip společenského chování dlouhou řadu let; sotva mohla přitom vynechat stratifikaci i podle pohlaví jedince. Snad jenom s výjimkou špatně doložených Amazonek a české dívčí války se všechna etnická uskupení shodla na výhodnosti dělby práce, kdy ženy sbíraly jahody a drby, připravovaly potravu a vychovávaly děti, zatímco muži lovili a obstarávali bílkoviny živočišného původu. Nejsem specialista v antropologii rodinného života; myslím však, že v oboru své působnosti mívali muži i ženy vymezeny – asi silou zvyku – své vlastní kompetence, do nichž se jim druhá strana v podstatě nevměšovala.

Nechci podstrkovat feministkám a feministům primitivná názor, že ženy mají zastávat jakoukoliv mužskou práci. Myslím, že už je za námi doba, kdy se ženy emancipovaly řízením traktorů, obsluhou jeřábů v železárnách a kopáním uhlí v dolech. To je zřejmě passé pro obě strany debaty. I když snaha žen prosazovat svou účast v bojových armádních jednotkách patří také do kategorie tohoto druhu. Možná v příštích válkách vedených emancipovanými obojpohlavními armádami budou výsledky tažení a bitev uvádět ztráty vlastní i nepřátelské nejen v počtech padlých a raněných, ale i ve statistice znásilněných.

Zdá se, že za hlavní bitevní pole považují feministé oblast řízení, oblast moci, vlivu a rozhodování, v nichž zejména reklamují žádoucí podíl pro ženy. Své požadavky podpírají především poukazem na statistiky nepřiměřeně nízkého podílu žen posedávajících u novin v parlamentě, v dozorčích radách průmyslových společností, mezi ministry vlád a v ústředních výborech politických partají. Nehodlám tvrdit, že existují věcné důvody, proč by na takových pozicích měla žena obstát hůře než muž. Domnívám se, že podstatnou roli (kvantitativně její vliv odhadnout nedokáži) tady hraje faktor známý jako Já na bráchu, brácha na mne, Old Boys Network a vůbec party a tradice všeho možného druhu. Tento faktor působí proti principu volné soutěže a nezávislého posuzování a lze se domnívat, že vytváří i návyk držet ženy tam, kam podle tradice patří.

Feministické hnutí se někdy dovolává i nároku na pozitivní diskriminaci, na Affirmative Action, kdy by měly být předem stanovovány kvóty pro ženy na pozicích, o které je ve společenské soutěži zvlášť velký zájem. Prakticky to znamená zrušení principu volné soutěže a nezávislosti rozhodování a jejich podřízení politické statistice.

Ani v tomto ohledu nejsem principielně proti. Jenom bych rád upozornil na to, že tahle zbraň má dvojí ostří, že je dvojsečná. Zkušenost ukazuje, že i na jedince opravdu talentované z řad těch, které pozitivní diskriminace zvýhodnila, se dívá většina společnosti skrz prsty. Vnímá jako nekompetentní nejenom ty, kteří dost kompetentní nebyli a nebýt onoho pozitivně diskriminačního opatření by svou nynější pozici nemohli zaujmout; vnímá jako nekompetentní i ty talentované, kteří by sítem úspěšně prošli i bez pozitivního diskriminování. Jako příklad poměrně masový stačí uvést pozitivní diskriminaci straníků-členů někdejší KSČ, v době českého reálného socialismu. Doktoráty stranické Sorbonny, vokovické RSDr., považovali za trapný paskvil i sami straníci.

Docela nedávno byla má zkušenost v téhle záležitosti posílena docela novým faktem. Jak mi bylo sděleno, je ve vídeňském hotelu Biedermeier na Ungarnstrasse, v podzemních garážích několik vyhrazených parkovacích míst. Od převážné většiny ostatních se liší tím, že je jejich parkovací plocha o metr širší. Nesou označení For ladies only. Z praktického hlediska je to nesporně opatření ženy zvýhodňující. Nejsem si však tak úplně jist, zdali se tím nedává najevo, že ženy nepatří za volant tak úplně, protože se na své místo nestrefí.

 

 

Homo canensis – člověk psovitý

 

K nepřehlédnutelným jevům naší doby patří změny v sociálním vztahu mezi člověkem a psem. Mezi lidmi a psy. Zatímco od dob dávnověkých, kdy člověk domestikoval psa a nastavil svůj vztah k němu podobným způsobem jako k jiným domestikovaným tvorům, dnes tento výrazně mění. V našich geografických souřadnicích se ustálil poměr člověka ke psu jako k tvoru nejedlému. Tím se poměry u nás odlišily od poměrů třeba v jihovýchodní Asii, kde je pes velmi obecně chápán jako poživatina. Navíc se u nás dnes zcela zřetelně vytrácí představa, že pes by měl být k něčemu. Odmyslíme-li si doposud okrajově přežívající funkci psa v roli průvodce nimrodů, záchranáře zpod sněhových lavin, sutin po zemětřesení, hledačů drog v uzavřených zavazadlech, vodiče slepců a hlídačů movitého majetku – převážná většina psů s trvalým pobytem v Česku tráví své psí životy v roli předmětů ozdobných a kratochvilných. Jako takoví stávají se psi výrazným módním doplňkem nejen starších dam, ale i gentlemanů s prošlou záruční lhůtou.

            Jako pozorovateli životního cvrkotu mi nemohly uniknout četné změny, k nimž dochází zřejmě v průběhu interakce mezi psy a jejich majiteli. Jde o jevy v biologii známé a mnohokrát již popsané. Ne však v téhle specifické situaci. Jedná se o jakýsi druh sbližování, konvergence mezi příslušníky dvou odlišných biologických druhů, kteří spolu pohromadě tráví většinu, neřkuli všechen čas jim životem vymezený.

            Už jistou dobu se mi zdá, jako by pánečkům doprovázejícím své psí druhy se protahovaly a stydly čumáčky, stejně jako paničkám jejich tlamičky. Zdá se mi, jako by obvyklý lidský komunikační stereotyp hádat se přecházel v tendenci štěkat – a člověčí stereotyp brečet nebo fňukat přecházel spíše v jakési kňučení.

            Když odkopávám pejsky dotírající a se zjevným zalíbením hledící na moje vyžehlené nohavice, nazývaje tyto (psy, nikoli kalhoty) –  podle situace – čokly, čubami, zablešenci, vořechy a co v takové chvíli ještě jiného slina na jazyk přinese, nemohu se zbavit tísnivého pocitu, že kdyby se na mne takto verbálně zneuctěné psisko vrhlo, jeho páneček či panička by se na mne vrhli a mne pokousali s ním společně.

            Jako člověka, který se už téměř čtyřicet let stýká také s fyzickými antropology a somatology, mne znepokojuje tendence psů stavět se a pohybovat po zadních, zatímco jejich průvodci mají dobře pozorovatelné cukání spouštět se na všechny čtyři. Tohle je totiž fenomén nesmírně závažný – právě stoj na zadních končetinách a bipedální lokomoce odstartovaly kdysi proces hominizace, polidšťování. Nastává snad doba, kdy by se tohle mělo opakovat tentokrát se psem?

            Před pěti miliony let se z temna dávnověku vynořil na okraj evidovatelných dějin druh Homo. Před pouhými několika desítkami tisíc let složil zkoušky z antropogeneze a získal titul Homo sapiens sapiens. Přitom se zdá, že u některých lidských jedinců proces sapientizace neboli zmoudření doposud úplně neproběhl. Alespoň soudě podle jejich chování. A v této situaci už má docházet k ústupu zpět, k regresi, k animalizaci a kvadrupedii? Velice mne to znepokojuje.

            Pořád ještě zápasíme s ryze člověčím problémem xenofobie, vzájemné nesnášenlivosti jednotlivých lidských etnik – a už se na obzoru rýsuje vznik nové minority, kterou bych se odvážil označit jako Homo canensis – Člověk psovitý. A s tím souvisejícího poddruhu Canis hominalis – Pes polidštěný. Jak se s touto revolučně novou skutečností vypořádáme sociálně? Budou takoví polidštění psi dostávat plastikové občanské průkazy nebo pořád ještě plechové známky? Budou moci jezdit sami tramvají a navštěvovat lepší restaurace? Volit aktivně do parlamentu a být do něj sami pasivně voleni? Získají nárok na starobní důchod a příplatky na štěňata? Budou zařazeni do seznamů pro státní vyznamenání? Budou chodit na vojnu – a v kolika letech?  A co hlavního: Budou odvádět do státní pokladny daně?

 

 

Houpačka politického posvícení

 

V politickém a politologickém světě je používán pojem legitimita – politického subjektu, strany, poslance, přijatého rozhodnutí. Obvykle se jím rozumí míra či stupeň souhlasu, který projevili voliči při volbě subjektu případně v anketě na názor nebo postoj voličů vůči subjektu se dotazující. Tím je řečeno, že legitimita je veličina měřitelná a měřená na jisté škále, vymezující interval od nuly (legitimity zcela chybějící) do jedné (legitimity maximálně dosažitelné. Často se udává v procentech, což je triviální transformace uvedené škály na interval od nuly do sta procent.

            Jedná se o veličinu spojitou (pomineme-li zde nepodstatnou skutečnost, že jednotkou měření je reakce voliče, svou povahou kategoriální: Ano – Ne). Tu je však metrologicky zanedbatelné, stejně jako je zanedbatelný hlas individuálního voliče.

            Volební mechanismus změří v čas voleb legitimitu politických stran, na základě čehož se rozhodne o tom, které strana, případně koalice kterých stran sestaví vládu. Podaří-li se to, může být zahájeno vládnutí.

            Desetiletími a vlastně už staletími nahromaděná zkušenost dovoluje učinit určitá zobecnění. K nim patří poznání, že v průběhu vládnutí od voleb do voleb legitimita vlády a vládních stran klesá. Měření legitimity konaná v průběhu právě probíhající vládní sezóny to konstatují s vysokým stupněm spolehlivosti. Zdá se tedy být zřejmé, že ti, co vládnou, se stávají postupně více a více neoblíbenými. Je zcela obvyklé, že větší část doby svého vládnutí bývá legitimita vládnoucích hodně pokleslá, často hluboko pod úrovní legitimity subjektů opozice. Jejich legitimita se naopak zdá stoupat; důvodem přitom nemusí být přímočaře růst oblíbenosti, lepším vysvětlením bývá to, že legitimita vlády a legitimita opozice se vyvažují mechanismem jakési politické houpačky. Pořád si totiž ještě podstatná (třebaže už dávno ne většinová) část občanstva a voličstva myslí, že někdo přece, ksakru, tu pitomou vládu převzít musí.

            Pořád ještě nemáme odvahu připustit a přiznat si, že mechanismus zastupitelské demokracie realizovaný parlamentními volbami už svůj potenciál vyčerpal a je na čase vymyslit a hlavně realizovat vládnutí na jiný způsob – při kterém si nebudeme nic namlouvat a předstírat o službě lidu a podobných naivitách. Vládnutí, při kterém bude hlavním úkolem najít lidi, kteří věci alespoň trochu rozumějí, a které bude třeba účinně kontrolovat třeba tím, že bude pro ně osobně výhodnější řídit systém k vysokým výkonům než ve zmatcích systému nevýkonného pokoutně krást.

            Zdá se, že pokles legitimity politického seskupení, které jsme sami před časem přivedli k moci, nám připadá jako jev docela přirozený. Asi proto, že si to jinak představit neumíme. Institut předčasných voleb, který si někdy opoziční strany vynucují, je pokusem na tento jev reagovat. Pokud k tomu dojde, byly chudáku voličovi z kapsy vytaženy a do tlamy politického kolotoče vhozeny další peníze za něco, co tak jako tak daný problém principiálně neřeší. To by bylo možné jenom radikální přestavbou systému řízení.

            Svědectvím toho, že fenomén poklesu legitimity vládnoucího politického subjektu může dosáhnout stavu do nebe volajícího, jsou poměry v dnešním českém senátu, k nimž se blíží i poměry v případě některých trpasličích stran českého parlamentu. Na vládní moci se podílejí a moc zákonodárnou vykonávají lidé, zastupující množinu voličů, jejíž mohutnost v matematice nazýváme nekonečně malou a jejichž legitimita je už téměř nezměřitelná. Zdá se přitom, že to nijak zásadně provozu vládnutí nevadí – což posiluje mé přesvědčení, že vůle lidu vyjadřovaná cestou parlamentních voleb je pojem už dávno patřící do říše pohádek nebo alespoň do politického muzea. Mé přesvědčení, že by společnost bylo možno řídit i bez téhle historicky vyčpělé veteše. Jenom by bylo třeba se nad tím zamyslet a nenechávat se už dál opíjet rohlíky politických frází zvěstovaných těmi, kteří si na tom založili živobytí.

 

 

Hříchy muže po odkvětu

 

Úsloví konstatující, že život je změna bere mužský jako součást folklóru tak dlouho, až najednou s údivem zjistí, že je to pravda. Že mu svaly přestaly tvrdnout a mozek začal měknout, například. A jiné, většinou stejně neradostné. Začne si proto oněch průpovídek o životě víc všímat. Zjistí přitom, že ne vždycky to funguje. Tak třeba ta vypovídající o moudrosti stáří – a mužský s údivem zjišťuje, že předpovídaná moudrost se s rostoucím věkem jaksi nedostavuje. Ne že by sám … ale lidé kolem něho nedávají najevo, že by jeho chování zmoudřelo, pro rady do života si nechodí a dokonce se ani netváří, že by nějakou moudrost od stárnoucího mužského očekávali.

            A tak si začne náš stárnoucí mužský sám všímat, sama sebe i dění kolem sebe. Dělá si inventuru toho, co bylo a co už není, a taky toho, co dřív nebylo a teď to je. Přitom mu neujde, že se taky změnila statistika hříchů; zatímco v mládí by se byl při jejich předčítání pan páter ve zpovědnici za hříšníka studem červenal, teď je pravděpodobné, že by při jejich vyznávání spíše usnul. Přestupky proti mravopočestnosti by byly vystřídány přiznáními k drobným podvodům do výše měsíčního platu a nadáváním na poměry. Na rostoucí drahotu a nerostoucí platy, na blábolení politiků a špatně hraný fotbal.

            Samostatnou kapitolou v seznamu hříchů stárnoucího mužského jsou sny. Ty ho někdy vracejí do časů mládí a kvetoucí mužnosti, kdy se přebytek sil ventiloval nadbíháním děvčatům a ženám všech velikostí a barev. Barev vlasů, které se měnily v závislosti na dobové módě. Tyhle nynější sny bývají někdy stejně šťavnaté jako někdejší skutečnost. Naštěstí trvanlivost snů je kratší nežli trvanlivost jahodové zmrzliny na rozpálené červencové pláži.

            Dá se tedy říci, že budoucností šťavnatých hříchů mužského je bohatost jeho snů ve věku podstatně pozdějším. Stáří je tak návratem do doby mládí, s transformací od skutečnosti do snů.

            Nechtěl bych tím ovšem říct, že stárnoucí muž žije jenom ve snech. To rozhodně ne. Těžiště jeho života se přesouvá na jiná hřiště – z nichž k nejpodstatnějším patří svět jídla a pití, svět požitků kulinárních, svět, jemuž kralují Bakchus a Dionysios. Také tento svět má své specifické hříchy; souhrnně se jim říká poživačnost.

            Ve světě stárnoucího muže dochází ke změně kompetencí tělesných orgánů. Zatímco jedny, v mládí až nadměrně a bujaře zaměstnávané, jsou odkládány, podobny muzeálním exponátům, do přihrádek a regálů mezi starou keramiku a jen o málo mladší vycpaniny, jiné, za které bych zmínil třeba jazyk, nastupují do nových rolí. Rolí velkých, rolí hlavních hrdinů kulinárních dramat budoucnosti.

            Stárnoucí muž odkládá a do beden balí svou sbírku motýlů a dívčích skalpů, aby uvolnil místo pro sbírku archivních vín. Dívčí a vůbec ženské návštěvy uvolňují svá místa návštěvám kamarádů a mužských přátel, kteří lépe a odborněji než dámy dokáží ocenit vybrané chutě a vůně. Poezie jarního zurčení potůčků sycených táním posledního sněhu je střídána poezií opěvující věčnou krásu vín a mužnou sílu slivovice. Jejich touhy a nezkrotnost.

            Do slovníku vstupují na místa oblých, štíhlých a tělnatých žen oblá, štíhlá a tělnatá vína – z jižní Moravy i horních Rakous, ze sladké Francie i ohnivé Itálie, z Burgund, Anjou, Province stejně jako ze Sicílie a jiných italských provincií. Chladná vína moselská i vášnivá vína z andaluských Španěl i Afriky severní a jižní, Chile i Argentiny a z nich odvozená vína, která dozrávají na půdách kalifornských i australských.

            Hříchy obžerství stárnoucího muže nevoní heřmánkem dívčích vlasů ani mandlemi jejich těl – voní uzeným, které dozrávalo nad tichým ohněm švestkových polen. A když se tak nad tím zamyslím, nějak se nemohu rozhodnout, který z těch dvou druhů poezie je lepší.

 

 

Chvála sousedství

 

Sousedé a sousedství jsou jednou ze základních komponent životního prostředí člověka. Komponentou poněkud specifickou v tom, že je mu jenom zčásti dána objektivně, na něm nezávisle, člověk totiž do značné míry svoje sousedství spoluvytváří, aktivně na jeho podobě spolupracuje.

            Podobně jako ryba pozná, jak důležitá byla voda pro její existenci, teprve ve chvíli, kdy ji rybář z té vody podběrákem vytahuje a ona po ní bezmocně lapá, také člověk rozpoznává a uvědomuje si důležitost dobrého sousedství a dobrých sousedů ve chvíli, kdy tyto ztrácí – anebo naopak, kdy se špatných sousedů zbavuje a dobré získává.

            V dnešní době plné chvatu a nervozity je třeba ocenit už to, když si sousedé nečiní naschvály. Kdy neztrácejí soudnost kvůli každé zatoulané slepici a nevhod štěkajícímu psovi a z větví nerozvážně přesahujících plot nečiní spor jdoucí do statků a hrdel.

            Sousedství opravdu dobré se projevuje nejenom výměnou buchet za štrůdl v rámci soukromé kulinářské olympiády sousedek vládnoucích troubami, jeho existenci dokazuje především výměna služeb za služby, při níž se účetnicky nekalkuluje a hned se nevypisují faktury. Samozřejmě i tady je dobře, platí-li klasické dobré účty dělají dobré přátele; nemusí však hned jít rovnou o podvojné účetnictví.

            Dobré sousedství dělá vzájemný respekt; ten se projevuje především tím, že nemá zapotřebí pomlouvání, že si strany nemusejí upevňovat své sebevědomí zdůrazňováním inferiority strany druhé. Na svém si stůjme a cizího si važme – říkávali naši předkové, kteří o významu sousedství pro život věděli své.

            Z dob svého raného dětství si pamatuji některé konkrétní projevy toho, čemu se říkávalo sousedská výpomoc. V dobách, kdy ještě nebylo pojišťovnictví samozřejmostí, umožňovala sousedská spolupráce ekonomické přežití požáru chalupy, větrné smrště, krupobití nebo záplav. Postižený dostal od sousedů, čím by do žní uživil rodinu a dobytek a drůbež. Zpětná vazba upevňovala vědomí, že dnes ty mně, zítra já tobě. Neštěstí a pohromy se neřídily zákony, ani přírodními ani lidskými – čelilo se jim vzájemností.

            Je jistě daleko příjemnější s pohlednou sousedkou přes plot zažertovat než hledat na svém dvorku místa, kam by od sousedů nebylo vidět a odkud by nebylo u sousedů domáckou výměnu názorů slyšet. Občasná rodinná přeřeknutí jsou součástí každodenního všedního provozu a patří k sousedské etice umět je přehlížet a nekomentovat (jakkoli nepotlačitelná je lidská zvědavost).

            Sousedství, jehož podstatou je koexistence a sdílení společného prostředí (nemám na mysli jenom to, že dýcháme společný vzduch a pijeme vodu ze stejného zdroje), už podvědomě vybízí k jisté soutěživosti – o více a větších jablek, slepic, králíků, včel, psů a koček. Naštěstí ne každý pěstuje jablka a ne všichni chovají králíky. Každý ze sousedů má své priority nastaveny trochu jinak – což poskytuje možnost obstát či vyniknout všem. Ten dělá to a ten zas tohle – jak zpíval Jan Werich, dodávaje – a všichni dohromady uděláme moc. Bylo to sice trochu idealizované, protože tehdejší doba spíše než spolupráci přála udavačství, něco však na tom přece jen bylo.

            V anonymitě městského života je sousedství oázou známosti, někdy i léta trvající. Matematicky řečeno, je bodem singularity v prostoru lhostejnosti, ve kterém je kompaktnost lhostejnosti narušena, asi jako zeleň houfu palem rostoucích kolem studny narušuje jednotvárnost pouštního písku. I kdyby jediným projevem takového sousedství byla zápůjčka lžičky soli, jíž se jedné straně nedostalo při přípravě nedělního oběda.

            Sousedství venkovské a chalupářské je nadčasovým prodloužením staré rustikální tradice. I když nemusí být každý soused milionový, jako býval televizní všeuměl Bohouš personifikovaný panem Josefem Kemrem; stačí soused oceněný tisíckrát.

 

 

Jak se hubí naděje

 

Podle standardní představy zahubit je možno jenom něco živého, čemu v cévách koluje červená krev tvořená plazmou a krvinkami. Živé je vystaveno riziku umrtvení, riziku záhuby a zničení.

            Jenomže ono to tak úplně neplatí.

            Odumřít může třeba i láska. Taky důvěra nebo víra v něco. V Boha, v lidskou poctivost, v demokracii nebo v docela obyčejnou lidskou slušnost. Odumřít může víra v budoucnost, což se manifestuje skokem z okna desátého poschodí, zavřením oken a otevřením plynu, vložením ústí pistole do úst.

            Hubit a zahubit je možno i naději.

            Jako matematický statistik musím poznamenat, že naděje patří také k pojmům, které si matematika do svého slovníku z obecné mluvy adoptovala. Po té adopci ji pak po svém způsobu a k obrazu svému vychovala. Podstatnou složkou oné výchovy bylo naučit naději, aby se nebránila, bude-li podrobována měření. Totiž měření své kvantity, měření množství naděje.

            Matematickou nadějí se dá měřit intenzita či množství očekávání, že dojde k něčemu, co je předmětem našeho zájmu. Očekávání, že naše zamilování bude opětováno, že se náš nadřízený konečně dovtípí, kdo je oporou úřadu, z čehož vyvodí naprosto samozřejmý důsledek našeho povýšení, že se naše choroba ukáže být jenom přechodnou poruchou jinak železného zdraví a že štěstí konečně pochopí, na koho má sednout – únava neúnava, vůl nevůl.

            Naděje je záležitost v určitém ohledu velice zvláštní.

            Zatímco je obvyklé, aby lidská touha spěla od probuzení ke svému vyvrcholení, v případě naděje je tomu obráceně; uskutečněním snu, k němuž se naše naděje upínala, tato naděje zároveň zaniká. Podobně jako nasycením zaniká hlad nebo žízeň. Ty ovšem časem povstávají znovu jako báječný pták Fénix, aby podstupovaly nový zánik, novou záhubu. Dokonce se to zdá být podstatou života.

            Zdá se, že naděje vznikající spontánně probouzí v člověku snahu uskutečnit předmět její touhy – a tím ji zahubit. Příklad zrodu a zmaru jako dialektiky pohybu lidského usilování a směřování.

            Matematická naděje převzala jako abstraktní konstrukt do svého organismu nejen hledisko cíle, hledisko žádoucího optima – ale také hledisko možnosti, šance tohoto dosáhnout.

            Matematická naděje je abstraktním ztělesněním střízlivosti. Neuvažuje jenom samotný cíl – uvažuje spolu s ním i jeho dosažitelnost. Matematická naděje je konstruována jako součin, jako produkt, jako symbióza předmětu našeho úsilí spolu s možností dosažení tohoto předmětu.

            Velký cíl násobený nízkou šancí jeho dosažení má stejnou váhu jako malý cíl násobený vysokou šancí dosažení.

            Střízlivost, navíc matematickým výpočtem doložená, působí jistě jako tlumič vášní, jako obrácení pohledu člověka k všednosti, od romantické poetiky ke střízlivé próze. Zároveň však také tlumí intenzitu zklamání v případě, kdy naděje nedokáže nabídnout výhru, ale nechá minci padnout navrch stranou prohrávající.

            Sotva může být pochyb o tom, že naději potřebujeme k životu stejně jako vzduch k dýchání a vodu k pití. Jde ovšem o to, aby ten vzduch nebyl otráven spalinami benzinových a naftových motorů aut a kouřem topenišť tepelných elektráren. A ta voda aby byla pitná, neotrávená jedovatými odpady. Jde o to, aby naše naděje nebyly zamořovány prolhanými  hesly, o něž své naděje opírají politikové všech stran.

 

 

Jak to dává smysl

 

Smysluplné a stejně tak nesmysné může být lidské počínání, uvažování, představy. Mluví se o nesmyslných myšlenkách, nápadech, plánech. O smysluplném nebo nesmyslném rozhodování. Zdá se být podstatné, že smysluplnost nebo nesmyslnost se váže nějakým způsobem k určitému lidskému kritériu, k lidským hodnotám. Nesmyslnost události není dána jenom tím, že v jejím důsledku vznikla škoda. Nesmyslné není neštěstí, přírodní pohroma, katastrofa. V takových případech nemluvíme o smyslu, neptáme se, jaký byl jejich smysl. V jejich důsledku došlo k poškození lidského díla; to však nezakládá důvod ptát se po jejich smyslu.

            Zdá se tedy, že smysluplnost či nesmyslnost se váže jenom k těm událostem, kterým dal vzniknout člověk. Ten první predikát je události přisuzován, jestliže bylo jejím důsledkem dobré, žádoucí, užitečné – a druhý predikát tehdy, jestliže byl důsledek události špatný, nežádoucí, škodlivý. Smysluplnost je vlastnost lidského produktu směřující ke člověku, k jeho hodnocení. Jako v případě všeho lidského hodnocení, také posuzování smysluplnosti počínání je relativizováno stanoviskem, hlediskem posuzovatele. Válka se jeví jako počínání nesmyslné tomu, kdo prohrál. Jako smysl mající se může naopak jevit vítězi. Jako nesmyslná vyjde při výpočtech toho, kdo se snaží objektivizovat zisky a ztráty a sečítá i odečítá na obou stranách podle stejného hodnotového klíče. Ve výpočtech toho, pro koho je zabitý či zmrzačený člověk nebo zbořený dům a ohořelý strom stejnou ztrátou, ať patřil kterékoliv straně.

            Složitější je uvažovat o smyslu života.

            Poměrně bezproblémovou se taková úvaha jeví být těm, kdo mají v sobě pevně ukotvenou představu, že život není výsledkem počínání lidského, ale že byl člověku apriori dán. Tímto darováním že vzniká člověku automaticky povinnost o dárek řádně pečovat, starat se o něj, aby mohl, až přijde čas, vydat ze svého života počet. Uvažovat o smyslu něčeho takhle mimo-lidsky získávaného není vlastně nutné, stejně jako uvažovat o smyslu životodárné letní bouřky nebo vražedného výbuchu vulkánu.

            Komplikovanější to má ten, pro koho život začíná rozhodnutím dvou lidí, jeho budoucích rodičů. Pro něho je zcela na místě uvažovat o smysluplnosti života, o hodnotách, které jeho započetím získal. Takhle se to jeví i jiným, třeba právě těm, kteří vtiskli jeho životu svou genetickou pečeť – a po kratším či delším čase své hodnocení smysluplnosti jeho života změnili. Třeba tak, že od hodnocení kladného přešli k hodnocení zápornému a rozhodnutí život, který zaseli, vytrhnout z kořene. Zlikvidovat jej. K takovému přepólování názoru na smysl života dochází denně v lidské společnosti mnohokrát – a jako zdůvodnění se uvádí, že ono rozhodnutí bylo vystaveno intervenci náhody, za niž odmítají nést odpovědnost. Náhoda ovšem není z říše lidí, pojem odpovědnosti nezná a na sebe ji rozhodně nevezme.

            Otázka smysluplnosti či nesmyslnosti života povstává také v průběhu života v situaci, kdy se životní realita, jak ji určují schopnosti jedince v interakci s objektivními poměry, rozchází podstatně s představou jedince. Kdy má člověk pocit, že váhy převažují příliš nespravedlivě na straně minusů, že plusů je k neunesení málo. Výpočet nebo odhad směřující k nesmyslnosti dalšího pokračování ho pak vede k předčasnému vzdání se života.

            Zásadní roli v úvahách o smysluplnosti života sehrává čas. Čas, který stárnoucímu člověku, během života odsouvanému z prvních řad až kamsi na laciná zadní sedadla, opakovaně přehrává ty části představení, ve kterých míval své vlastní výstupy, někdy dokonce provázené potleskem. Jaký je smysl odehraného času? – ptá se sám sebe a rád by, aby ostatní nezůstávali hluší k naléhání jeho hlasu. Řád by slyšel odpověď,  že nebýt smysluplné minulosti nebylo by na čem stavět smysluplnost budoucnosti. Nejde přece o to stavět minulému času pomníky; umět jeho smysluplnost jako jádro z ořechu vylupovat, to je, oč tu běží.  

 

 

Jak to leží a běží …

 

Vášeň může mít nejrůznější podoby. Romantičtí básníci opěvují svěžest mládí, sílu lásky, která hory přenáší a rokle zavaluje, touhy, kterým odolávat je možno pouze teoreticky. Předmětem jejich zájmu je vztah mezi vášní a časem – její slábnutí v čase i její s časovým odstupem rozněcování, láska až za hrob i láska pomíjivá. Vášeň nahraditelná a vytěsnitelná vášní jinou, stejně jako vášeň se transformující jako oheň rozněcovaný vzpomínkami a uhasínající v provázcích deště.

            Člověk, kterému se podařilo přežít při dobrém vědomí několik desítek let, si stačil povšimnout, že vášně jsou – mimo jiné – také záležitostí sezónní; v tom smyslu, že věková sezóna studentské zamilovanosti je střídána sezónou lásky schopné sežehnout chladné výhonky rozumu a za ukojení naléhavosti okamžiku zaplatit úvěrem nekrytým na dlouhé roky dopředu.

            Sezóna druhých míz obrací zrcadla ke zdi, nutí k zapomenutí roky společně prožitého a k jejich výměně za riskantní jízdu na klisničkách a hřebečcích sotva uvyklých sedlu. Až do prvního infarktu, prvních projevů artrózy, dýchavičnosti a potomního procitnutí – někdy až na špitální posteli.

            Nepřehlédnutelnou je sezóna vášní kulinárních – lásky k dobrému jídlu a pití. Třebaže lékařské poznatky znají ledacos o podobnosti důsledků sežehující lásky k opačnému pohlaví a důsledků jež hrozí gurmánům a gurmetům, považuje lid obecný ono poslední za méně nebezpečné a společensky přijatelnější. Tento druh vášně bývá vyhrazen zejména mužům (ti se k němu hlásí mnohem odvážněji než ženy), a to věku spíše zralého; k tomu, aby člověk ocenil a získal zasvěcený vztah k jídlu a pití, musí se propracovat zkušeností, musí se k tomu projíst a propít. Obojí chce čas.

            Myslím, že patřím k jedincům, kterým je vlastní určitá náruživost k jídlu a pití. Nikdy jsem sice necítil potřebu účasti na závodech v pojídání švestkových knedlíků nebo pití piva, dobře napsaná povídka, ve které jídlo hrálo důležitou úlohu, mne však vždy dokázala upoutat a věty zvlášť působivé ve mně vyvolávaly stejné pocity a fyziologické nutkání jako prvosignální informace obsažené v pohledu na lákavě prostřený stůl, doprovázený klapáním rozmisťovaných talířů a cinkotem příborů, a zejména vůněmi; v takové situaci přesvědčivě pociťuji, že neurofyziologické poznatky o čichovém smyslu jako nejslabším ze všech se mohou přece jen mýlit. Takovou povídku napsal kdysi lékař Anton Pavlovič Čechov; při jejím i opakovaném čtení jsem si pokaždé dobře uvědomoval, že jsem vlastníkem plně fungujících slinných žláz. Podobně chuťově přesvědčivé bylo pro mne tvrzení Jana Wericha, když vyprávěl, jak chutná po půldenním chytání pstruhů na břehu rozbalený ten nejobyčejnější salám s kusem čerstvého chleba. Tohle byly pro mne důkazy o mém talentu a mých předpokladech k vášni vyvolávané jídlem a pitím.

            Docela nedávno bylo mi svěřeno poslání vydat se do centra města (na jehož okraji bydlím), s pověřením vyhledat jistý malý obchod, jehož poloha mi byla topograficky specifikována, a zakoupit tam něco jejich produktů. Ke zkormoucení lékařů specializovaných na zdravou výživu přiznávám, že šlo zejména o domácí škvarky, tam dodávané z jistého venkovského podniku. Přesnější zeměpisné souřadnice onoho obchůdku nesdělím, protože o tyto krajně nezdravé výrobky je už teď velký zájem a já bych jej rád i v budoucnu ještě navštívil. Vstupuje do tohoto obchodu, který jsem předtím několik let nenavštívil, pocítil jsem směs vůní tak pronikavých, že se mi z toho hlava zatočila mnohem víc než to se mnou dokázala udělat kterákoliv rozkvetlá červnová louka mého dávného mládí. Uzené, tlačenka, párky na spoustu druhů, salámy tlusté, tenké i něco mezi tím, kulaté, válcovité i myslivecky ploché – všechny voněly až se sliny ze všech stran sbíhaly. A já zatoužil být bohatý natolik, abych si tenhle krám mohl koupit se vším, jak to leží a běží, včetně tří prodavaček.

 

 

              Zprávy 38

 

Vláda = spolek nedobrovolně placených hasičů.

 

Letošní zrání propuklo systémem Blitzkriegu. Všechno dozrává nejenom předčasně, ale i najednou. Meruňky šlapou na paty třešním, angrešt rybízu. O kytkách nemluvě; ty vystřelují prach svých květenství tak rychle, až se z toho zdají být samy zmateny. A všechno v tom omamujícím horku a suchu marnotratně voní, neekonomicky, jako by se všeobecně pohrdalo jakoukoli šetrností.

 

V třicetistupňových vedrech jsem si pokaždé připadal jako buchta v rozpálené troubě nedělního poledne. Jen se do mne zakousnout – a na jazyku bych se rozplýval.

 

Přecpaný třešněmi sedím pár kroků od stromu, který mi svou štědrostí tento sezónní požitek poskytl. Ve větvích bezostyšně hodují špačci. Hlasitě tleskám – ne na znamení obdivu nad jejich žravostí, ale abych je vyplašil. Tak mne napadá – není v tom protimluv – snažit se vystrnadit špačky? Mé tleskání není vlastně nijak funkční – na strom já už vylézt nedokážu, takže většina třešní připadne špačkům tak jako tak. Přesto si tohle gesto majitele odhánějícího drzého vetřelce nedokážu odpustit. Snad abych vyjádřil něco jako morální požadavek – že i zloděj má mít jakousi elementární ohleduplnost a krást teprve poté, co se vlastník kradeného vytratí a nebude muset bezmocně přihlížet tomu, jak je šibaly okrádán. Konec konců, vždyť i v parlamentu nás poslanci a senátoři okrádají pokradmu, svou neblahou činnost provozujíce spíše ve stínu než v plném světle. A se zvyšováním svých platů a prebend nás ohleduplně seznamují teprve z donucení.

 

Svět nefunguje – kafe jsem vypil a nápad se nedostavil.

 

Uhýbání je jednou ze základních životních strategií člověka, zejména pak lidí rozhodováním pověřených a za rozhodování placených. Politiků, manažerů, funkcionářů, vyšších úředníků. Rozhodování bolí – uhýbat je pohodlné. Rozhodovat – to vyžaduje kuráž. Před rozhodováním uhýbat a utíkat znamená alibisticky, zbaběle se schovávat. Rozhodnutím se riskuje nevraživost, nepřátelství ze strany těch, kterým rozhodnutí něco vzalo, a zpravidla pramalého vděku ze strany těch, kterým rozhodnutí prospělo. Proto statistika uhýbajících u nás pořád roste.

 

Hluková kulisa působená auty všeho druhu se stala jednou z univerzálních konstant životního prostředí. Pro všechny živé tvory, lidi i zvířata. Všichni jsme si zvykli. Docela by mne zajímalo, jak moc bychom se vyplašili a jak obtížně bychom si zvykali, kdyby došel benzin a nafta – a motory i kola aut se ve svém pohybu a hlučení tím vyvolávaném zastavily. Možná bychom v tom tichu dokonce ohluchli.

 

Myslím, že jednou z vlastností, která se v českém akademickém světě nadměrně pomnožila a rozplemenila, je zbrklost. Spěcháme od jednoho k jinému, aniž bychom výsledky a důsledky toho jednoho řádně vyhodnotili. Naše tak zvané vědecké počínání má příznaky uspěchanosti a povrchnosti. Ti, kteří rozhodují o tom, že do toho či onoho konání se investuje tolik a tolik milionů, se už jenom velice zběžně a jen málo důsledně zajímají, jaký byl přínos této investice. Nejen v penězích, ale i přínos objevný, intelektuální; nakolik tahle investice založila základ pro další možnou úrodu. Tohle počínání je rozmařilé, jakkoli jsme vlastně chudí. Myslím, že tento druh rozmařilosti bychom si neměli dovolovat. A jestliže si někteří z těch, kdo mají moc o těchto investicích rozhodovat, myslí, že si takhle počínat můžeme, jsou to hospodáři pramizerní.

 

Voda, voda, voda… teprve když není, uvědomujeme si, že bez ní nemůžeme být.

 

Ptáček hopsálek. Biologicky, ornitologicky ho nezařadím, na to nestačím. Vrabec to ale není. Možná nezkušené nebo jen nedbale proškolené mládě. Bezstarostně se promenuje v kočičím rajónu. K našemu stolu se přiblíží na dva kroky, zobe na kamenech cosi, co sám nerozeznám. Pak objeví talíř s kočičímu granulemi – a začne se zajímat. Nezobe do nich, jsou pro něj moc velké. Asi jako celý váleček knedlíku pro mne. Kdyby kočky z kočičária mé ženy viděly a věděly, že jim čerstvé ptačí kuřátko samo vlezlo až do talíře... to už je skoro jako do huby! Pak objeví misku s vodou vedle talíře, napije se – a vhupsne dovnitř. Se zjevnou, dobře viditelnou rozkoší se začne v misce čachtat, roztaženými peroutkami plácat jako na plovárně. To trvá několik minut, pak odletí na nízkou větev třešně. A ponaučení? I ve světě plném smrtelných rizik se dá žít bezstarostně! Až do sežrání…

 

Na olomoucké konferenci jedné z našich fakult jsem se setkal se svým někdejším učitelem z matfyzu – ne matematikem, ale filozofem. V předposledním ročníku tam přednášel marxismus jako asistent docházející z filozofické fakulty. Jeden z těch, kteří na konci padesátých let pootvírali dvířka rozumnému v záplavě tehdejší bolševické ortodoxie a nudy. V duchu přirozeného vývoje se o patnáct let později propracoval k maléru po osmašedesátém, kdy se znovu formovaly šiky pravověrných, Novotného pohrobků. Zní to možná trochu paradoxně, ale po dalších téměř padesáti letech jsme se sešli na velmi podobné tématické půdě. Tím tématem je metodologie vědy a výzkumu; on se tím zabýval vždycky, a já se k tomu propracoval přes aplikovanou matematiku a biostatistiku. Zdá se, že některé cesty přece jen vedou do Říma.

 

Zvláštní světlo, na to, že je deset dopoledne letního času i počasí. Bouřkové mraky, ke kterým už řadu týdnů vzhlížíme s nadějí a očekáváním, vytvářejí slunečnímu světlu specifický filtr tohoto nasvícení.

 

Odborné konference mají okolnostmi vyhrazeny v akademickém roce dvě hlavní sezóny. Na konci letního semestru a na začátku semestru zimního. V tradičním českém pojmenování. Ve druhé polovině května a v červnu – a potom zase v září, než se naplno rozjede univerzitní výuka. Samozřejmě mají mnoho společného, obě tyto sezóny. Taky se ale něčím odlišují. Jednak vnější teplotou – ale zároveň vnitřním naladěním účastníků, obvykle trochu víc opálených a po vyčerpávajících zahraničních dovolených snad i o poznání svěžejších.

 

Střídmě z bohatého stolu. To je má aktuální situace. Tři druhy třešní současně dozrávajících, ze kterých já stačím obrat po jedné větvi. Zbytek, 95%, spořádají špačci a neúprosný čas, který na ekonomii a hospodárnost nehledí.

 

Mydlit. Mydlit hlava-nehlava. Termín pedagogicko – výchovný. Dnešními teoriemi opovrhovaný a zavrhovaný. Dnešního pedagoga a vychovatele představa trestání žáka mydlením přímo děsí. Navozuje u něho obraz dítka tepaného rukou dospěláka – a navíc do hlavy! Automaticky – obraz dospělce odreagovávajícího své nejnižší pudy na nevinném dítěti. Přitom ono dítko možná preferuje namydlení před vymydlením – kterážto operace bývala odbývána v dobách lavorů a umyvadel v místě dnešních koupelen spíše v oblastech krku než hlavy. Vztah mezi proviněním a následným namydlením býval v oněch dobách průzračně jasný. V rámci výchovné strategie bezprostředně spojující akci a reakci. Provinění dítka a namydlení rukou vychovatele. I dítka to vnímala jako co jsme si, to jsme si. A pak to smažeme, shodíme se stolu, když jsme si vzali poučení. Jistě přitom došlo k nejednomu ublížení, k pocitu křivdy. Ale copak dnes, v době netrestání, k ublížení nedochází? Jaké asi má pocity žák, který nezlobí a chová se ukázněně, že zlobivý a neukázněný kolega potrestán či napomenut není? On by si také třeba rád zazlobil, ale překousne to, netroufne si – což zavdává oprávnění k pocitu křivdy. Trest nemusí mít výhradně podobu konání, ale taky nekonání.

 

Když se hladově (vlastně žíznivě) čeká na déšť, který neodpovědní meteorologové neustále slibují, a hluboce zamračené nebe zareaguje jenom jednorázově padesáti kapkami na čtvereční metr, je to postačující důvod k nedůvěře v existenci řádu světa.

 

Dej Bůh štěstí tomu stromu, zasadil jsem, nevím komu.

 

Jak je to v tom světě živých tvorů vymakané, rafinovaně a přitom moudře vymyšlené! Odháním ruky mávnutím mouchu, tvora kdekým opovrhovaného. Já, pán tvorstva se rozmáchnu – a ona pohotově stačí můj pohyb anticipovat, předem vypočítat (jak to mám jinak říct?) trajektorii pohybu mé dlaně – a uletět. Ještě má přitom časovou rezervu. Pán – nepán. Toho tvorstva. Vlastně – jaký já jsem vůči ní pán? sedá na mne, občas do mě i bodne, sosák si namočí a krve svého pána si ucucne. Nebo alespoň z jeho kafe. Tohle má být vztah pána a nepána? Vůbec ne! To je vztah mezi tvorem hřmotným a neobratným, a tvorem mnohem obratnějším, schopným manévru a lsti. Zatímco moucha mne vytáčí a dostává bezprostředně, tím, čím ji příroda vybavila, já se jí dokážu zbavit jenom nasazením komplikovaných nástrojů od plácačky přes mucholapku až po insekticidy. Náš vztah se podobá vztahu mezi knížetem pánem a pytlákem, který jen výjimečně bude polapen.

 

Nechali jsme zalívací hadici ležet přes noc neuklizenou na dvoře. Trochu z lenosti, trochu jako projev vzdoru proti stálému nepršení. A ejhle, v noci zapršelo. Kdybych byl pověrčivý, mohl bych si myslit, že byl ten déšť vyvolán naší malou provokací.

 

Kontrast, v dnešní době určitě jeden z nejvýraznějších. Hypermarket, nákupní nádraží zástupů – a vesnický obchůdek, i ve srovnání s někdejší Jednotou skromňoučký. Pult, chladnička, dva tři regály. Chleba se objednává, zbýt ani ztvrdnout nesmí; na to nemáme. Kupuje se vlastně, jen co se ve městě koupit zapomnělo; zdejší většinou dojíždějí do měst za prací. Nakupuje i pár důchodců, jejichž potřeby jsou stejně skromné jako tenhle krámek – a jako jejich důchody. Pijáci alkoholů jsou pijáky piva, lahváčů, jejichž přepychem je vychlazení. Sklenice se nevedou, musely by se umývat. Velká politika se tu neprobírá, bylo by to příliš okatě nepatřičné. Důležitější než zasedání parlamentu je výskyt mšic nebo sucho pro okurky. Televizi mají doma všichni a vědí proto už předem, která bije; ještě dřív než předseda kladívkem do stolu uhodí.

 

Circulus vitiosus. Človíček batolící se, capající, rovnováhu hledající. Člověk pobíhající, padající, odřeniny si působí, protože nedává na rady moudrých – neupadni! Člověk klusající a (kdysi) pochodující, aby pak podle politického taktu a partajních praporů šlapat odmítal. Ledaže by po funkcích a korýtkách zatoužil. Člověk rozvážně do práce tlapající, zeširoka, protože se dostavuje platfus. Nakonec pak člověk pajdající, o hůl se opírající. A dalšího vývoje se obávající. Ontogeneze lidské mobility a pohybu v kostce.

 

Pekla se buchta s třešněmi. Protože se loudilo, musela se přiložit ruka k dílu. Nejdříve se trhaly třešně, míchalo se těsto a pak, protože se zapomnělo na tuk, muselo se míchat ještě jednou. Homogenizovat směs mouky, vody a ještě čehosi, o čem nemusí být pomocná míchající síla podrobně informována. Pak se přikládaly ruce přikládáním do kamen. Plamen se přitom reguloval, protože hrozilo riziko připálení. Pro tento případ se vyhrožovalo, že případně připálená buchta bude po vychladnutí nadrobena sousedovým slepicím. Upečení se podařilo, až na to, že se zespoda připekl podložní papír, tlumící riziko spálení. Nastalo pokárání za to, že se na tuto možnost dost nemyslilo. Za slib, že se už příště podobná nehoda nestane, se smělo připečený papír odtrhávat a olizovat pocukrované prsty. Vlastní. Nakonec se káralo, že se buchta hltá ještě horká. Námitky, že taková je nejlepší, odmítnuty jako nemístné. Závěrem poručeno, aby byly zbytky zakryty utěrkou proti mlsným a bacilonosným mouchám. Teprve pak dovoleno, aby se šlo spát.

 

Kočky se vyvinuly z opic. Prokázalo to pozorování kotěte, které vyběhlo po kmeni jabloně téměř až do její koruny, kde bylo ptačí hnízdo. Cesta zpátky zvažována přes střechu; nakonec nápad zamítnut a dána přednost cestě na zem zase po kmeni. Že jsou kočky druhem poněkud už od opic odvinutým, dokázalo kotě tím, že se stromu slézalo pozpátku, couváním, hlavu držíc vzhůru. Tím se už podobá lidem, najmě klukům.

 

Určit čas, kdy má zedník opustit své místo u zdi, kdy má naposledy vypláchnout uprázdněný kalvas, do tašky složit kladívko, fanku a lžíci, přihodit vodováhu a olovnici, není nic komplikovaného. Zedníka nesmí bolet záda nad únosnou míru při dynamickém zatížení, při podávání a kladení cihel, ohýbání a rovnání hřbetu. Zedníkovy ruce i kolena musejí být schopny ohýbat se v kloubech; svaly nesmějí příliš zeslábnout. Stane-li se tak, zedník odchází. Ve shodě životních plánů s životnímu možnostmi. Evidovat odchod tělesných sil je snazší než evidovat odchod sil intelektuálních. V úřadu není tak dobře rozpoznatelné, že už jsem pomalý, že se stávám nerozhodným, že uhýbám řešením, která je třeba provést. Nohy nebolí, protože mohu sedět. Není tolik vidět, že se místo chůze šourám. Proto je při odchodu z úřadu častěji vidět pocity nevděku, bolestínství, stesku po něčem, co už není.

 

Pajdavý diabetik – bezmocně a vyčítavě hledím od svého stolu do korun stromů, kde to červená a žloutne kilogramy ovocného cukru. Mně bohužel nedoporučovaného a zakazovaného.

 

Mám podezření, že prší a my to nepozorujeme, protože než kapky na zem dopadnou, stačí se v horku vypařit.

 

Kočka květomilná. Nejraději se povaluje a k odpolednímu spánku ukládá v trsech nízkorostoucích květin.

 

Denivky. Každý den rozkvétá i odkvétá jeden květ. V letošním vedru spíš týdenivky – protože rozkvétají i odkvétají po celých trsech. Jako by spěchaly – do zapomenutí.

 

Atmosféra nad našimi hlavami je fyzikálně obdobná prostoru pod našima nohama. Ne doslova, samozřejmě. Hlubiny oceánů a moří se v tomhle podobají vrstvě vzduchu nad našimi hlavami – stovky, několik tisíc metrů. Na hladině vod dokážeme plout a na lodích splývat. Pod vrstvami vzduchu, v jejich nejspodnějším okraji, nás gravitace přidržuje u nejsytějšího zdroje našeho dýchání. Tam, i pod proudem vodních hladin, žneme a sklízíme své živobytí. Ze stolu pořád ještě bohatého, ale už ne nevyčerpatelného. Je nás mnoho. Lidí je mnoho.

 

I kočka dokáže dělat psí kusy.

 

Na chalupě spává moje žena na půdě, kde jsem ještě v dobách svého junáctví vybudoval obytnou místnost. Pro letní pobyt – topení jsem v ní nezařídil. Mne nechává dole, protože prý nezřízeně chrápu (jako by existovalo nějaké zřízené chrápání). Zajímavé je, že v čase našeho mládí jí to nevadilo; ložnici jsme mívali společnou. Tuhle sešla ráno z půdy dolů a podávala hlášení o událostech noci. To je u nás doma takový zvyk, ještě z dob někdejších politických desetiminutovek. Měla prý té noci divný sen – neznámá, tajemná bytost se dotýkala jejího obličeje a nahých paží, a stejně jako nehlučně přišla, zase odešla. Byv požádán o možný výklad, podotkl jsem, že by se nemělo zapomínat na kuny, které s námi už několik let sdílejí podkroví. Teprve teď se žena doopravdy vyděsila – představa intimního kontaktu s kunou, která nám už dlouho pomyslně pije krev, ji přivedla na temné myšlenky. V jejím obličeji, ve kterém už jsem se za padesát let manželství naučil číst líp než v učebnici matematiky, se zračila otázka – Co je horší, brutální chrápání vlastního muže nebo jemné laskání nevlastní kuny?

 

Bouřka olámala několik větví sousedovic lípy a odfoukla je přes dva ploty na náš dvorek. Vznikl názor, že jde o dar nebes – a že nemůžeme nebesa urazit tím, že bychom z té úrody neobrali lipový květ; lípa byla totiž právě v plném květu. Snažil jsem se od záležitosti distancovat, prohlašuje, že mám už čajů dost – mátového, z kopřiv, heřmánkového, z nejrůznějšího listí, které ani neznám. Podlehl jsem však a půl dne otrhával lipová kvítka s pocitem mukla v komunistickém kriminále.

 

Zasadit strom. Říká se, že i tohle patří k povinnostem muže. Nebo člověka. Anebo strom vychovat, naroubovat, naštěpovat plaňku. To je jako zdárně, k plodnému, užitečnému životu vypěstovat sirotka, dítě nalezené. Strom, pod kterým teď tyhle řádky píšu, jsem před téměř čtyřiceti lety narouboval; třešničku, proutek jako prst ze štěrbiny ve starém kamenném tarasu uchycený. Rouby jsem na jaře uřízl z třešní kolem silnice čerstvě pokácených; byla to tak trochu náhodná hra, protože já pořádně nevěděl, z jakých stromů rouby beru. Ujalo se jich několik; taky jedna ptačinka. Ta mívá tužší kořínek než ty lepší druhy. Dnes, a vlastně už několik let předtím, dorostla třešeň do výšky, do níž jsem nedorostl já. Ani s žebříkem na bělice nedosáhnu. Jenom ty spodní větve, s třešněmi nejskromněji vybarvenými dokážu otrhat, protože na ně dosáhnu. Většinu oberou špačci. Přesto jsem rád, že jsem ten stromek vychoval; štěrbinu v kamenech tarasu a vrchní betonové desce za ty roky na tloušťku kmene strom rozšířil. Síla stromu je i v jeho trpělivosti. Možná i kvůli němu někdo na mne vzpomene, až už tady nebudu. Příroda nenechá žádný kousek země bez života; i místa zdánlivě zcela jalová, bez kouska slunce, něčím zeleným nechá porůst. Stačí dát mu občas napít.

 

Jak stárnu, pořád míň nových, ještě neviděných míst mi na oči a pod nohy přijde. Inspirací mých úvah a přemýšlení jsou pořád častěji vzpomínky; jako bych žil z informací z druhé ruky, z jakýchsi časových konzerv, když jsem ty vzpomínky do plechovek uzavřel. Ze vzpomínek nejenom svých; z příběhů v knížkách jinými zapsaných, které se po několikerém přečtení staly součástí mých příběhů vlastních. Se Saturninem pozoruji mísu koblih a představuji si, že by se jimi dalo po kavárně házet; posedávám v křeslech místností dědečkova domu, kde je všechno na elektriku. Bez námahy se dá přeskočit a ocitat se v prázdninovém domě ženiny babičky, kde na půdě voní prachem a plísní zažloutlých knížek minulé i předminulé století. Ve chvílích ticha tu křičí a dovádějí děti, jejichž zestárlé postavy už dávno práchnivějí pod drny trávy hřbitova na kraji vsi. Dětství jsem prožil na venkově – starý chlév i maštale jsou ještě zabydleny kravami, telaty a stíny posledních dvou tátových valachů. Všechno živé odešlo svou cestou. A já, jak se můj odchod přibližuje, přede mnou odešlé pořád živěji prožívám.

 

Mé hlásnické pobyty oživují muzikanti, dešťové kapky bubnováním do plechových střech. Nad verandou a zápražím. Tahle muzika mě přežije – a ještě mým nástupcům za bouřek zahraje. Zvaní, nezvaní, jistě přijdou, jistě budou přicházet.

 

Doktorské zkoušky ze zdravotní politiky. Řeč se vede o zdravotním pojištění. Kandidátka odříkává naučený text, šedivé hlavičky členů komise spokojeně přikyvují. Padne slovo solidarita – bohatších s chudšími, zdravých s nemocnými. A protože bývá přitom standardním zvykem vyjmenovávat za prvé, za druhé a za další, případně za a, za b, za c, vypočítávají se také různé systémy zdravotního pojištění. Padnou slova pojištění bismarckovského typu – kterým se toho času řídí i zdravotnictví české. Pokud vím, byl pruský kancléř Otto von Bismarck, přezdívaný železný kancléř, sjednotitel německých státečků od poloviny 19. století pod vedením Pruska, především vojevůdce, osnovatel několika krvavých válek, dokonce i na českém a moravském území. Válečný štváč, masový vrah srovnatelný s jeho předchůdcem Napoleonem Bonapartem. Že by tomuto člověku šlo o nějakou solidaritu? To nanejvýš v romanticky naivních mozcích dnešních zdravotních politiků. Bismarckovi, domnívám se, opřen o logiku dějin, šlo o to, aby měl dost zdravých vojáků. A pro to bylo třeba něco udělat ještě předtím než byly vyhlášeny odvody – verbuňky, Werbungen. Zdravotní pojištění jako pruský státní institut zavedl jistě právě proto – aby pruští kluci neměli tak často tuberkulózu, aby se jejich matky najedly a měly pro budoucí vojáky dost mléka. Nějaká solidarita? Nenechte se vysmát. U kořene bismarckovského pojištění stálo úsilí vylepšit zdravotní stav pruských vojáků – aby mohli účinněji zabíjet vojáky francouzské a rakouské, včetně těch českých.      

 

U zkoušek jsem byl útlocitnými dušemi napomenut, abych nebyl na zkoušené agresivní. Jako by agresivita nebyla samotnou podstatou zkoušení! Proč myslíte, ohleduplní páni examinátoři, že se examinovaní potí a třesou, proč koktají a někdy dokonce upadají do kataleptických stavů? Protože zkoušení chápou jako svého druhu akt agrese, jemuž jsou vystavováni! Včetně pohrůžky sankcí! Na tomto faktu žádné pseudohumanistické řeči a názory nemohou vůbec nic

změnit.

 

Láhev rumu jako úplatek nikomu neublíží. Takhle se vzájemně uplácejí malí čeští člověkové. Lepšího člověka ovšem flaškou neuplatíš – nepochopil by to, protože o malém člověku už vůbec nic neví a nikdy pro něho nic neudělal.

 

Vzhledem k tomu, že čeští Honzové se do světa vypravovali tradičně s buchtami, nelze mít za prokázané, zdali případný dojem na svět udělali Honzové nebo ty buchty. O něčem ovšem vypovídá to, že od doby, kdy si už Češi s sebou do ciziny buchty neberou, stal se jejich vliv na světové dění zanedbatelným.

 

Do Spojených států amerických si s sebou nesmí cestující vzít ani svačinu, žádné placky ani buchty, o medovnících a smažených řízcích nemluvě. Jako zdůvodnění se udává ochrana před zavlečením nákaz a chorob. Soukromě si myslím, že si tohle ochranářské opatření prosadila americká svačinářská a pekařská lobby, která nemá odvahu vystavit své výrobky zahraniční konkurenci.

 

S tím, jak vstupují do poslucháren univerzit stále intelektuálně slabší ročníky, což je měřitelné nižším a nižším zájmem o studium abstraktně náročnějších oborů, produkují české vysoké školy absolventy s rostoucí převahou méně náročného humanitního vzdělání. Exaktní a technické obory vyžadující schopnost zvládat matematiku a jiné vědní disciplíny jako jsou fyzika, chemie, biologie, zápasí s nedostatkem zájmu. To následně vytváří tlak na zřizování zaměstnaneckých míst v oborech vlastně zbytečných. Ten tlak však představuje určitou sílu, která si tohle vynucuje. Faktory onu sílu určujícími jsou jednak snaha studentů a jejich rodičů něco vystudovat, ale také úsilí vysokých škol uživit se na trhu nabídky vzdělavatelských služeb. Výslednicí tohoto tlaku je posun kvalifikované pracovní síly někam, kde je její uplatnění vlastně umělé a samoúčelné. Dochází tak ke vzniku společenské třídy úředníků zvláštního typu, byrokratů ani ryba ani rak, vykonávajících činnosti, jimž je vlastní především absence jakékoliv tvořivosti a nápaditosti.

Δ

V politice když děláš – Čelem vzad!

pozor dej, abys na hubu neupad!

Δ

Do kůže střech bubnují kapky

zprvu váhavě, jako by neochotně

pak se odvažují a zrychlují tempo

Možná vědí, že letos mají zpoždění

a usilují dohonit zameškané

jako záškolák

nepozorný manžel

a stařec, kterému teprve s temnoucí pamětí

v mysli se rozsvěcuje…

Δ

U sklenky vína

krásně se rozpomíná

i zapomíná

Δ

Byl zdvořilý; a blaho přál

i těm, kterým by radši zadek nakopal

Δ

Jenom když nebe hojně zapláče

budem mít chleba, strdí, koláče

Δ

Jen když se slunce občas zamračí

lidé nad výdělkem nespláčí

Δ

Na frak dal všem učeným akademikům

člověk, co jako první úspěšně vypálil rum

Δ

Riskantně pohrávat si s osudem:

prozradit, co máš za lubem

Δ

Gotiku dělal jen na oko

a tak vymyslil baroko

Δ

Trhala Maruška jahody

za mrazu, uprostřed prosince

Měla k tomu své důvody:

chtěla se zavděčit matince

práci tu konala vesele

Maruška – truhlík bezradný

matičku tím ovšem namíchne

Měla jít do psycho-poradny

Δ

Rád bech šíl do světa pěške

mám však nožičky těžké

Δ

V parlamentě demokrati

pracují tam jako kati

všem by daně zvednout chtěli

jen na sebe zapomněli

Koho píchá, koho bolí

připlatí si na doktory

Ten, kdo by chtěl léky míti

zaplatí i lékárníky

vyšší platy, vyšší marže

žádá každá paták-šarže

Δ

Česká politická genealogie:

Třešně rudé, modří ptáci

v rodokmenech estébáci

Δ

Národ by hrozbě uniknul

vyjedou rytíři z Blaníku

Jenže dnes největší šejdíři

křičí – My jsme ti rytíři!

Δ

Zavírá česká justice

šibaly, co kradou tisíce

Patří však k dobrému tónu

nechat jít, co kradou stovky milionů

na Seychely i na Bahamy

Duchem jsou ovšem stále s námi

Chovají něžné vzpomínky

na staré přátele, na nové pusinky

Ze všeho ovšem ponejvíce

chtějí se uplatnit v politice

Kapříci jsou jen malé ryby

jednou snad přijde jejich – Kdyby

Zpívat se budou jiné sloky

Nepůjde o kapry. O žraloky!

Δ

FINIS