LIBER CATENAUS

Píše S. Komenda, část 43, červenec 2007

 

Canis ornans – pes ozdobný

 

Vkus je druh chuti. Někdo má rád holky, jiný vdolky. Někomu nevadí obojí kombinovat, nejenom sériově, ale i paralelně. Za sebou nebo najednou. Manifestací vkusu a tedy i chuti je móda. Někdy je to spíše manifestace choutek. Nedávno mě navštívila jedna z mých dospívajících vnuček; na riflích, které by si neoblékl žádný své cti dbalý vandrák, dírami velikosti pětikoruny až pětitisícovky prosvítala z léta opálená stehna. Když jsem se jí zeptal, zdali mají doma nitě a záplaty, urazila se – prý ve své maturitní třídě vyhrála neoficiální soutěž o nejotrhanější studentku. A že já jsem neodpustitelně zaostalý.

Přesunu teď své uvažování z oblasti módy v odívání do oblasti módy ve výběru psů. Je tam drobný rozdíl – zatímco nějak se obléká každý z nás, pořád ještě se mezi námi vyskytují lidé, které na psech zajímá jenom místo, na kterém se tyhle lidské módní doplňky vykadí. To proto, aby do onoho doplňku nešlápli.

Psi totiž v naší době jenom výjimečně k něčemu užitečnému slouží. Tyhle výjimky doprovázejí slepce, vyhledávají zasypané z lavin a trosek zřícených domů, případně narkotika v zavazadlech pašeráků. Dohledávají postřelenou zvěř o honech a postřelené zločince při špatné mušce policistů. Bernardýni také slouží jako hlavní postavy humoristických filmů. Nejenom českých. Tito psi služební tvoří však v množině všech psů jenom menšinu – asi jako volící voliči v množině všech voličů.

Většina psů u lidí žijících neslouží k ničemu zjevně užitečnému. Slouží svým majitelům jako společníci a společnice (v Japonsku tuhle funkci zastávají gejši, což je ovšem role v malých českých poměrech příliš exotická a hlavně drahá), a především jako ozdoba. Dáma doprovázená čoklem na provázku si jistě připadá trochu víc než dáma. Jako lepší dáma. Taky je tu nepochybná výhoda snadného navazování konverzace s jinými lepšími dámami tohoto typu. Místo tak trochu trapného hovoru o vlastních chorobách je možno konverzovat o poruchách trávení jejich ozdobných přátel. O ozdobných zácpách či průjmech, například.

Podobně jako mezi lidmi lze rozpoznávat různé rasy a typy, lišící se tu barvou kůže, tvarem nosu, zakřivením nohou i stupněm plešatosti, je možno bohatě kategorizovat i mezi psy. Dokonce se mi zdá, jako by čoklí portfolio bylo výrazně pestřejší než portfolio lidské. Společné tu ovšem je, že – stejně jako všichni lidé jsou jednoho původu – jsou jednoho původu zřejmě i všichni psi. Dá se tak usuzovat z toho, že zkřížení libovolných dvou lidských jedinců opačného pohlaví a fertilního věku vede ke zrození plodného potomka (až na přehlédnutelné výjimky), což platí i v případě psů. Jakkoli představa spojení Čecha s Eskymačkou nevypadá  ani zdaleka tak exoticky jako spojení irské vlkodavky s čínským pinčlíkem.

U psa používaného k ozdobě jeho majitele hraje vzhled zásadní roli. Vzhled toho psa – s majitelem se toho moc dělat nedá. Už samotná velikost zvoleného psa hodně vypovídá. Někdy si mohutný čoklíkář zvolí čokla taky mohutného, jindy naopak pinčlíka drobného a při zemi se plazícího. Znám dámy, které se ozdobily psem, jaký býval v oblibě u předválečných mlékařek v roli tahounů jejich mlékařských vozíků. Mlékařky vymřely, tahouni zůstali; jenomže netahají, jsouce dnes pověřeni zdobením. Někdy, sleduje koexistenci těch dvou, mívám pocit, jako bych viděl náhrdelník cloumající dámou jím ozdobenou.

Gentlemani se s oblibou zdobí čokly typu, které při své kynologické omezenosti nazývám špic. Asi jsem se nechal ovlivnit vyprávěním Jaroslava Haška o špici ukradeném jistému obrštovi, který přivedl do maléru obrlajtnanta Lukáše. Vlastně ho do maléru přivedli oba – obršt i ukradený špic. Nebylo by však správné přehlédnout fakt, že kdyby nebyl obrlajtnant Lukáš podlehl své marnivosti a nechtěl se ozdobit čoklem, k maléru vůbec nemuselo dojít. Možná není bez zajímavosti, že čokly, zvláště zvícími pořádných hovad, se s oblibou zdobí manželky králů, prezidentů a vůbec potentátů všeho druhu.

 

 

Quod licet Jovi, non licet bovi

 

Co je dovoleno Jovovi, není dovoleno volovi – tohle latinské úsloví bylo jednou z prvních vět, se kterou jsme se setkávali v dobách, kdy se latina ještě jakž takž na gymnáziích učila. Tím Jovem, Jovišem, se rozuměl bůh Jupiter, hlavní figura římské mytologie. Rozhodně to nebyla věta, kterou by si měl na svůj prapor vyšívat liberál a demokrat – otevřeně totiž hlásá nerovnost jedinců v dimenzi jejich jednání.

Životní zkušenost lidi učí, že hlásání zásad je jedna věc – a praxe každodenního provozu věc jiná. Obojí spolu často souvisí jenom docela vlažně. Zejména politika je excelentním důkazem tohoto nesouladu. Takže – uvedený latinský výrok, produkt uvažování otrokářské společnosti, padne na praktické jednání ve společnosti demokratické jako ulitý. Myslím přitom na skutečnost, že – co je dovoleno instituci, může být pro občana jednáním zapovězeným. Instituce je bohem, občan je za vola.

Dost často se stává, že rozdíl mezi právem instituce a právem občana je vymezen nikoli kvalitativně – smí se, nesmí se – ale kvalitativně – smí se hodně, smí se jen co by se za nehet vešlo. Tenhle kvantitativní rozdíl bývá méně nápadný – ve srovnání s rozdílem mezi zákazem a tolerancí.

Jako příklad, kdy jde instituce za boha a občan za vola, bych chtěl uvést pojem úroky. Institucí je v tomto případě banka. Dnes je to tak, že když jí občan svěří své úspory – když jí je vlastně zapůjčí – činí tak za úrok, o jehož výši je lépe nemluvit. A to se tento ubohý úrok občanovi ještě zdaňuje. Vím, že existují možnosti, jak si může vkladatel úrok zvýšit. Nejedná se však o zvýšení nominální – ale jen o možnost zvýšení úroku – protože se zároveň zvyšuje riziko, že vkladatel o svůj vklad přijde. A protože solidnost českých bank je – díky zkušenostem s českým bankovnictvím devadesátých let – srovnatelná s mravní bezúhonností pracovnic i pracovníků jiných institucí, rovněž se hlásících ke službě veřejnosti, nelze se divit, když standardní český střadatel, neznalý detailně zákulisních bankovních machinací a čachrů, má-li se pustit do odvážnějších operací, váhá. 

Banky fungují jako instituce sbírající vklady (které pak mohou dále investovat ve snaze docilovat zisku), ale zároveň i jako instituce poskytující půjčky. I jiným občanům. Stačí byť jenom letmo nahlédnout, aby pozorovatel postřehl rozdíl. Nemalý rozdíl mezi úrokem, který banka vyplácí za vklad a úrokem, který vyžaduje v případě poskytnutí půjčky. A to nijak nezdůrazňuji ten typ vkladů, kdy banka půjčuje tak zvané rychlé peníze a kdy je požadovaný úrok v podstatě lichvářský. Proceduru mazání medu kolem huby klientů v reklamě na tyto půjčky pomíjím.

Quod licet Jovi, non licet bovi.

            Občan-střadatel ukládá své peníze do banky, aby své úspory zhodnotil. Řečeno přímo a bez nějakých eufemismů, aby něco vydělal. Tím, že půjčí bance, vydělá pár šupů. Banka činí totéž. Stejně jako jí byl půjčen vklad, také ona půjčuje. Jiným občanům, s úrokem daleko vyšším. Vydělá podstatně víc. Asi je to nutné proto, že podnikáním s vklady střadatelů vydělat toho moc neumí. To je také důvod, proč za kdejaké kliknutí na počítači si účtuje bankovní poplatky. Vyšší než bývá zvykem v civilizovaném světě a v civilizovaném bankovnictví, kde umějí hospodařit i podnikat ještě jinými metodami než jsou české podvody a zlodějny. 

            Banka jako instituce je vzhledem k občanovi jako základní jednotce státu neomaleně zvýhodňována. Jako v případě mnoha jiných fenoménů se ptám, proč tomu tak je. Cui prodest? Komu to prospívá, komu to slouží? A vychází mi, že je to jistě pro někoho či pro některé výhodné. Jistě pro lidi s bankami úzce spojené. S akcionáři bank, zejména akcionáři vlastnícími podstatné balíky. Těch akcií. S lidmi v bankách zaměstnanými, bankami placenými. Stačí sledovat statistiky příjmů podle typu zaměstnání.

 

 

Kam jsme to dopracovali? Do ohrady!

 

Neředínské sídliště v posledních letech zúhlednělo, jeho obyvatelé zaplatili svým panelákům nové kabáty, které svými barvami svítí do daleka i široka. Soukromá iniciativa je motor, který někdejší bolševické hekavé pajdání evidentně předjíždí. Jakkoli nás pořád ještě ohryzává český šlendrián, je to přece jenom o kousek veselejší.

Jednou takhle po ránu, brodě se na chodníku napadaným listím (i to se zdá být nějak barevnější než bývalo dřív), dovolil jsem svému zraku učinit vlevo hleď. V mém případě je takové dovolení nutné a smysl mající, protože můj zrak je standardně upírán k zemi, sleduje případné překážky, o něž bych mohl klopýtnout.

Co jsem uviděl, přimělo mne zastavit. Mezi dvěma sousedními domy vyrostl – od mé poslední registrace – jakýsi útvar předtím nebývalý. Oplocený čtvereček. O stranách zvících snad pěti, šesti metrů. Plot, onen geometrický útvar obhánějící, byl nevysoký, z drátěného pletiva utvářený. Dokonce natřený byl – barvu už si nevybavuji. Ten čtverec nebyl prázdný; jako má povidlová buchta uprostřed svého tělesa povidla, svítilo uvnitř čtverce novotou dětské pískoviště.

Pokračoval jsem v cestě a trochu přitom přemýšlel.

Bývaly kdysi doby, kdy ploty vymezovaly životní prostředí psů hlídajících domy a chalupy. Někdy se ovšem rozdělení životních rolí časem změní. Bývaly doby, kdy se děti batolily v parcích a na pískovištích si z písku plácaly bábovičky. Psům byl přístup do parků buď zakázán nebo dovolován jenom na řetězu. Pak se začala vyvíjet nová lidská odrůda, zvaná ekologové, ochránci zvířat a tak podobně – která pro psy vylobovala, že nemusejí nosit obojek, protože je to nehumánní (vlastně nepsí) a že mohou po parcích pobíhat volně. Ochráncům zvířat nedošlo, že když tohle vymohli pro psy, automaticky zabránili malým dětem přehrabovat se v písku v parcích. Pískoviště se začala totiž plnit psími exkrementy s hojnou nádivkou nakažlivých mikroorganismů. Co začali čoklové, to dorazili narkomani s jejich infikovanými jehlami. Korunu tomu nasadili mudrci z Evropská unie; aby se hygieně učinilo zadost, přišel zákaz pískovišť vůbec.

Ten čtverec, o kterém jsem začal svou úvahu, je vlastně snad první vlaštovkou, která vztah človíčka a čokla obrátila naruby. Zpoza plotu vypustila psy – a do drátěné ohrady zavřela malé děti. Vůči čoklům je to nepochybně humánní – a jejich ochránci mohou mít radost. A pokud jde o ty děti? Žádný strach! Ochranáři a čoklíkáři si jistě po čase prosadí, aby čistá pískoviště uvnitř drátěných ohrádek byla zpřístupněna i psům. I oni mají přece právo čůrat a kadit do čistého!

Trochu mi tohle ustupování lidí před terorem čoklů a čoklíkářů připomnělo poměry, které jsem měl možnost před pár roky odpozorovat v Americe. Tam už řadu let dochází k tomu, že bílí (a zámožnější) obyvatelé měst opouštějí své byty v centrech, v downtowns, a stěhují se do nově vznikajících příměstských osad (samozřejmě americky velkoryse pojímaných), kde si zařizují vlastní osadní bezpečnostní systémy jako ochranu před městskou zločinností. Vyklízejí pozice a ustupují, doufajíce, že je zločinnost nedostihne. Pokud jde o mne, já jejich víru nesdílím. O mne však nejde. Do práce dojíždějí, běžně až sto kilometrů. Trochu jim to usnadňuje fakt, že dnes lze provozovat řadu řemesel a profesí na dálku, přes počítače. Dokonce řadu profesí akademických. Zdá se to být významné, protože i v Americe začaly růst ceny benzinu.

V zásadě nemám nic proti psům. Proti čemu jsem, je velké množství psů; navíc psů, chovaných jenom pro ozdobu, bez jakéhokoliv užitku. Možná se můj problém vyřeší, až se k nám masově začnou stěhovat Číňané; oni psy rádi – jako potravinu. Čeští ozdobní čoklíci se přemění v užitečné bobíky. Snad se české děti jednou zase – díky čínské imigraci do Česka – dočkají nového vstupu do parků, ze kterých je psí záplava vytlačila.

 

 

Jak jsme jen mohli žít bez …?

 

I takhle se dá změřit, že pokrok se děje, ne že ne. Stačí občas se zastavit, zpátky se poohlédnout – a všimnout si.

Jak jsme mohli na chalupě takové roky žít bez sprchy? Bez teplé vody? V parném létě, zpocení i tím, že jsme tehdy pořád ještě něco dělali, spravovali, slepovali a přistavovali?

Jindy se s údivem rozpomeneme, že jsme dokázali celá léta žít bez ledničky – což se zdá být zvlášť nepochopitelné, protože jsme v téže době žili ve všudepřítomných frontách na cokoliv i něco jiného, kdy se nemohlo nakupovat systémem z ruky do huby, protože například s masem a uzeninami přijíždívala prodejna jenom jednou týdně. Dnes to člověku připadá, jako bychom bývali tehdy žili na samém okraji hygienických hazardů.

Jenomže stačí domyslit tuhle zkušenost jenom o další generace dál – aby sis představil, že i pivo se muselo v hospodách v parném létě udržet přijatelně studené bez elektriky! Led byl ve sklepě hospody od zimy naledován a slámou izolován. Čerstvé vepřové bylo jen pár dní kolem zabíjačky – bez mrazáků vydrželo déle jenom uzené nebo do sklenic zapečené a sádlem vzduchotěsně zalité. Slepice na dvoře a králíci v králíkárně museli čekat živí a zdraví až do dne konzumace.

Sestavování jídelníčku bývalo kdysi podstatně jednodušší než dnes. Jeho sezónnost byla nepřehlédnutelná. Podle toho, co se objevilo na stole, se dal naslepo docela spolehlivě uhadovat kalendář. Jitrnicím a jelitům odpovídal masopust, uzenému předjaří, podle staré slepice se dalo usuzovat na léto, smažená kuřata korespondovala s podzimem, zajíc na smetaně oznamoval zimu po skončení podzimních honů.

Stejně jako podle masných chodů dala se odečítat roční sezóna podle zeleninových příloh a moučníků. Salát na jaře a v létě, švestkové knedlíky na podzim, jablkový štrúdl v zimě. Taky brambory – nové oznamovaly konec léta. Nekonzervovalo se mrazem, ale naopak teplem. Místo mrazení se zavařovalo.

Jak jsme mohli žít bez aut?

Není to tak dávno, nějakých sto let, kdy jediným prostředkem veřejné hromadné dopravy byl vlak. Vláček prkeňáček, dnes i v modernějším kabátě opovrhovaný. Nohy se ještě používaly k chození – nejen sportovně turistickému. Prostě se kvůli každé prkotině neuhánělo autem. Ani služebně ne. Čas se ukusoval z krajíců dnů jaksi rozvážněji, počítalo se s ním v jiných jednotkách než dnes. Víc se přemýšlelo. Kam se nejelo, poslal se dopis. Tenkrát ještě lidé uměli psát, třebaže se pera musela namáčet do inkoustu v kalamářích.

Jak jsme jen mohli žít bez telefonů?

Dokonce bez mobilů, připoutáni ke šňůře aparátu jako čokl unuděné paničky?

Mnohé z toho, co se dnes do drátů nebo do éteru říká, nebylo vysloveno. Troufám si říci, že lidstvo tím informačně nezchudlo a netrpělo; obsahy dnešních telefonních hovorů jsou plytké jako vyschlé letní stružky.

Jak jsme jen mohli žít bez svobody?

Bez možnosti veřejně si od plic zanadávat na chamtivost politiků, na jejich tupost a zabedněnost, na jejich hroší kůži? Myslím, že tady je odpověď nejsnazší. Na tupost mocných jsme nadávali soukromě, potichu, doma za zavřenými dveřmi, jenom mezi přáteli. A vymýšleli si a vypravovali o blbosti mocných anekdoty. Tohle je znamenitá medicína, účinně konzervující mozek. Navíc medicína velice univerzální. Bez masa jsme dokázali žít, protože nebylo. Bez svobody jsme žili, protože jsme neměli odvahu si ji vzít. Ono to bylo možné, ale jenom velice dočasně. Dokonce ještě dočasněji než tady pobývaly sovětské tanky. Za sáhnutí po svobodě, ovoci zapovězeném, se platilo příliš draze. A trvale. Zabouchnutím školních dveří pro děti a vnoučata. Ztrátou práce, pro kterou měl člověk kvalifikaci.

Svoboda se spíše dala oželet – protože pro svobodu nikdo kvalifikaci nemá.

 

 

Do třetice všeho dobrého

 

Čísla patří k velkým objevům lidské civilizace. Dalo by se to definovat i tak, že lidství začíná právě s tímto objevem. Lidství, ne lidskost. Protože od pojmu čísla je odvozen i pojem vypočítavost, což má naopak k lidskosti dost daleko.

Že velikost souboru věcí lze změřit spočítáním bylo neméně důležitým poznatkem jako že chuť a stravitelnost masa se zvýší jeho uvařením ve vodě, v nádobě, pod níž byl předtím rozdělán oheň. Spočítat množství prvků v množině bylo jako objevit existenci ohně a tepla.

Teoretikové numerogeneze (analogie antropogeneze) soudí, že k objevu konceptu, pojmu čísla dospěl člověk cestou přiřazování. Střídáním sousta cibule a sousta masa v procesu oběda poznal, že počet soust prvního by měl být stejný jako počet soust druhého. Lovec, přinášející a následně rozdělující přinesené králíky svým hladovým potomkům musel dospět ke zjištění, že jich ulovil právě tolik, kolik mu jeho ženy porodily dětí. To v případě, že na každé dítě vyšel právě jeden králík.

Takže přiřazení jsme zvládli a počítat se naučili. Už víme, že jedna a jedna jsou dvě a že nakupovat za pět prstů se nemá.

Poznání konceptu čísla nepřineslo jenom racionální rozvoj v podobě aritmetiky počítání. I do tohoto zásadního civilizačního objevu zaválo dechem starého šamanství, dodnes přežívajícího pod pokličkou numerologie.

Stačí podívat se do světa pohádek.

Proč mají lidé tak osobitý, svérázně rozdílný vztah k jednotlivým číslům? I pohádky nám mohou umožnit sestavit statistiku o tomto fenoménu přesvědčivě vypovídající. A nad zjištěnými fakty chvíli uvažovat.

Třeba číslo tři. Začněme právě jím.

Byl jednou jeden král a ten měl tři syny. Nebo tři dcery. Prostě tři. Byli i tací králové, kteří se zmohli jenom na jedináčky nebo na potomky dva; těch se však v oné statistice rozhodně najde míň. Králové se čtyřmi dětmi se prakticky nevyskytují. Jakkoliv to demografické zákony nevylučují, pohádky to na vědomí neberou.

Mimořádnou přitažlivost čísla tři v pohádkovém světě potvrzují i tři zlaté vlasy děda Vševěda, tři úkoly v přijímacím řízení kandidátů ženitby s princeznou, draci specializovaní na konzumaci princezen mívali tři až třikrát tři hlavy.

K číslům čtyři, pět a šest mívají pohádkové příběhy vztah vlažný až chladný. Rozhodně přezíravý.

Zvláštní oblibě se těší číslo sedm. Sedm bylo zakletých krkavců, Sněhurku si oblíbilo sedm trpaslíků, cíle cest se zásadně nacházely za sedmero horami a dolinami, za sedmero řekami a sedmero lesy. Od sedmi do jedenácti čísel se vyskytuje v pohádkách poskrovnu.

Teprve zakletých princezen bylo dvanáct, a Maruška, v zimní sezóně vyštvaná příbuznými sklízet jahody, potkala dvanáct měsíčků, kteří ji nechali u ohně zkřehlé ruce si ohřát.

Dál už se toho nijak moc neděje – až na poněkud exotických čtyřicet loupežníků páně Ali Babových.

Do říše pohádek už ovšem nepatří tvrzení, že Čechům jde jen o to jedno, které je pozváním na pivo s mírně erotickým podtextem. Ani lidovecká trvalka Třikrát a dost! pokoušející se vyhubit nevyhubitelné; samozřejmě jde o zločinnost v dimenzi její opakovanosti, recidivity. Tři králové byli také tři. Taky jsme kdysi prožívali příběh sedmi statečných s Yulem Brynerem v čele. Do světa širého uvedl Jaroslav Hašek sedm kulí jako v Sarajevu. Trochu mimo pořadí je skoro pohádková třináctá komnata. A všechno přetrumfne milionová bába, žebračka z jedné povídky malostranské Jana Nerudy.

                                                              

 

Čučorietkový džem

 

Žena ho přinesla z obchodu a hned mi – preventivně – zakázala se ho dotknout. Někomu by to mohlo znít jako matrimoniálně silná slova; ale není to tak. Ta slova byla vyřčena v rámci péče o mé zdraví, nalomené diabetem. Skleničky s borůvkovým džemem jsem se samozřejmě dotknul, jinak bych ji těžko mohl začít prozkoumávat. Byl jsem informován o její mimořádné láci, což mě zaujalo. Láce je v dnešní době fenomén poměrně vzácný; v duchu slovenštiny na etiketě použité zriedkavý.

U potravin zabalených v sáčcích, sklenicích a plechovkách jsem si navykl studovat údaj o množství energie obsažené v hmotnostní jednotce substance v nich obsažené. Obvykle je takovou jednotkou 100 gramů. Na této skleničce onen údaj chyběl. Na Slovensku možná není dodržování diabetologických předpisů vyžadováno tak striktně jako u nás v Česku. Ze strany výrobců potravin.

V případě potravin vyráběných ze surovin poměrně vzácných, a takovými borůvky jistě jsou, by si měl potenciální konzument vzpomenout na tradovaný recept popisující složení slavičí paštiky: půl na půl kombinováno maso ze slavičích jazýčků s masem koňským. V poměru jedna ku jedné, jeden slavík na jednoho koně. Letmý pohled na etiketu mne informoval, že i tady jde o směs ze dvou surovin. Borůvek a jablek. Borůvky byly dokonce vyobrazeny, jablka, asi ze skromnosti výrobce, nikoli. K jeho cti však musím přiznat, že neuváděl poměr složek jedna ku jedné – jedno jablko na jednu borůvku. Přiznával, že to zhruba poměr jedna ku jedné je, měřeno ovšem jednotkami hmotnostními. Což by mělo být v pořádku – tím spíše, že mne se tohle zakázané ovoce vlastně netýkalo.

Už třetím rokem pravidelně píšu do bratislavského časopisu Diabetik fejeton. Do každého čísla. Cítím proto také jistou odpovědnost i za slovenské diabetiky, mé spolutrpitele. Tím spíš, že nás na obou březích řeky Moravy rychle přibývá. Nemoci jsou velmi neukázněné, nerespektují hranice ani národní, ani státní. Jediné zákony, jimiž se řídí, jsou zákony genetické a fyziologické. A zákony, přikázání a doporučení nutriční, dietní. Žádný cukr, zejména ten z řepy rafinovaný, a raději ani jiné cukry ne. Sacharóza, fruktóza, glukóza. I v samotných borůvkách je ovocný cukr; stejný jako ve slovenských čučorietkách – a byl-li navíc nějaký další cukr výrobcem přidán, nech si, diabetiku nadnárodní, raději zajít chuť.

Slovo borůvka zní v češtině příjemně, dokonce jako by slibně. Ve filmovém seriálu o básnících a jejich osudech v Čechách se jedné půvabné dívce přezdívalo borůvka. Asi bych měl psát velké B. Ve slovenštině, odhaduji, má dokonce slovo čučorietka mírně erotickou konotaci. Soudím tak z některých formulací nebohého pana Júlia Satinského. Snad tak nazval i nějakou svou knížku. Pro slovenského mužského je asi čučorietka nejenom lesní plod, ale také pohledná dívka vlídného, vstřícného chování. Třeba i taková, která nikdy žádnou voňavou modrou kuličku v borovém lese neutrhla. A jediné, co o borůvkách kdy slyšela, je píseň Blueberry Hill Louise Satchmo Armstronga.

Jako kluk jsem jednou či dvakrát na borůvkách byl. Muselo se to organizovat jako celodenní výlet na kolech; borůvky u nás nerostly hned za humny. Když jsem se oženil, nebylo to sice s dívkou – borůvkou, jistá souvislost tu však byla. O prázdninách mne s sebou brávala (jako otce našich dcer) do kraje, kde borůvky rostly a o prázdninách dozrávaly. V lesích hned za humny, takže lov na borůvky byla běžná záležitost několika málo hodin. Skoro všechny mé letní prázdniny bývaly provoněny borůvkovými koláči. Můj diabetes byl tehdy ještě ve stavu pouhé možnosti, v hlubokém utajení. Ještě zbýval čas, nejenom malin, ale i borůvek zralých i nezralých.

Co všechno nedokáže jedna malá sklenka, navíc s nealkoholickým obsahem, z hlubin paměti na její povrch vytáhnout …

 

 

Jak se tvoří příležitost

 

Městský autobus na provizorní náhradní lince, ospalé ráno letního dne slibujícího, že topením šetřit nebude. Sedím hned za řidičem, na sedadle, které mi umožňuje nastoupit a vystoupit s minimální námahou. Na rozdíl od toho letního dne já energií šetřím. V zimě i v létě, jakož i mezi tím.

Jako poslední pasažér se do dveří vozu vsunul pomenší gentleman, jehož tvář mi připadla poněkud povědomá. Přesnější identifikace jsem však schopen nebyl. Káravě jsem se na něho zahleděl, protože se jal horlivě rozmlouvat s řidičem jako se starým známým; tím ho ovšem rozptyloval v jeho soustředění na záležitosti městské hromadné dopravy – což se dělat nemá. Sedadlo vedle mne obsadila pohledná dívka, i v tom počínajícím vedru si zachovavší mladistvou svěžest.

Dveře klaply, vůz se začal rozjíždět. Jeho start komplikoval omezený manévrovací prostor a nutnost objet ostrůvek překážející jízdě v přímém směru. Sotva řidič uvedl vozidlo jemu svěřené do pohybu, do pohybu se daly i jiné věci. Gentleman s řidičem hovořící ustal v hovoru, sáhl někam pod plátěnou vestu a odtud vylovil odznak opravňující ho k revizi jízdenek. Ten sevřel palcem a ukazováčkem v pohotovostní poloze – a významně se rozhlédl po cestujících. Samozřejmě přednostně po těch nejbližších, k nimž jsem patřil i já.

Pochopil jsem, odkud toho pána znám. Už mne jednou, před nedlouhou dobou, na téhle provizorní trati kontroloval. Usmál jsem se na něho, jak činí cestující s čistým svědomím a průkazkou opravňující ho jezdit bez placení. Neobratně jsem z kapsy své vietnamské bundičky vylovil peněženku, ve které průkazku přechovávám a nastavil ji jeho očím ke studiu.

Zdvořile pokývl hlavou na znamení, že ho má reakce uspokojila. Poté udělal čtvrtobrat a začal svou pozornost věnovat mé spolucestující slečně. Ta vylovila z tašky dámskou peněženku a jala se v ní listovat. S rozpaky vteřinu od vteřiny rostoucími. S tím samozřejmě narůstal i zájem kontrolujícího pána. Situace se mu zřejmě začala jevit slibnou – po nudných cestujících jako jsem já konečně někdo, na kom lze před tváří magistrátu města Olomouce prokázat smysluplnost existence revizorů MHD.

Nastala chvíle, kdy mladá dáma hledání v peněžence vzdala. S povzdechem ji zaklapla a obrátila se na revizora. Její první věta konstatovala, že si cosi zapomněla doma – asi průkazku. Pan revizor nasadil výraz to známe, to nám říká každý ve vaší situaci. Slečna přisadila – můžete se přesvědčit, pane. Bydlím tady jen pár kroků od zastávky.

Neodolal jsem, abych se nevmísil do úřední debaty. Zatahal jsem úřední osobu za rukáv, právě – Pane revizor, tohle se Vám nestane každý den! Využijte příležitost! Kdy Vás naposled pozvala takhle půvabná dáma k sobě domů?

Opovržlivý pohled mne přiměl, abych nechal nejapného vtipkování a raději zmlkl. Což jsem učinil. Úřední osoba vytáhla blok a dámě naznačila, že vystoupí s ní, aby mohli na ostrůvku dokončit zápis a celé úřední jednání. Já ještě nebyl tam, kam jsem potřeboval dojet, takže jsem v cestě dalších pár minut ještě pokračoval.

Vlastně nejsem schopen popsat příběh, jehož úvodní část jsem viděl rozehrávat, až do jeho konce. Trochu mi to připomnělo Miroslava Horníčka a jeho Kinoautomat. Na tomhle místě, v tomto časovém momentě, se mohl příběh odvíjet po linii společensky odvážné, kdy revizor přece jenom podlehne, pozvání mladé dámy přijme a spolu s ní se odebere, aby zkontrolovali existenci té zapomenuté průkazky. Poté se rozejdou, aby každý z nich vstoupil opět do kolejí svého dne. Nebo vzájemnou interakci kontrolou průkazky neukončí. Dál se příběh po této linii rozvíjet nepokusím. Celý příběh ovšem může skončit naprosto prozaicky – revizor dopíše svoje oznámení, vyinkasuje pokutu a se slečnou se zdvořile, nicméně chladně rozloučí. A v Olomouci přibude další osoba revizory nemilující.

 

 

Jména hloupých na všech sloupích

 

Tohle úsloví se stává víc a víc aktuálním s tím, jak narůstá počet akademicky otitulovaných jmen v české populaci. No, možná tohle není specifikum jenom české – ono se akademicky víc a víc tituluje asi všude ve světě. Česko však patří k zemím, ve kterých se akademické tituly v akademickém světě užívají tak hojně, že to vyvolává dojem něčeho jako titulových lízátek. Groteskně to působí v kontaktu s akademiky například americkými i západoevropskými; ti běžně v interakci užívají titulu jediného – zatímco čeští bez váhání uvádějí tituly tři. V podstatě tady platí zvyk – čím méně výživné akademické a vědecké menu, tím hojněji se tituly koření.

Statistika akademických titulatur, kdyby se jí někdo podjal, by nepochybně vykázala růst a košatění v čase. Třeba za posledních sto let. Procento otitulovaných roste daleko rychleji než hrubý domácí produkt. Ostatně je to logické – vyrobit absolventa s titulem přijde laciněji než pozvednout úroveň státu. Možná to taky trochu souvisí s tím, že až do doby současné si političtí papaláši, počítaje v to i ministerské předsedy, vyráběli a nechávali vyrábět akademické grady v průběhu funkce. Co si budeme povídat, stejně jako kdysi v období reálného socialismu jezdívaly po českých univerzitách šestsettrojky s indexem, určitě i v dobách nejnovějších a údajně demokratických se v takovém pádu přihlédlo. Oko se přimhouřilo a index se podepsal.

Takhle kynoucí (jako buchty kynou) statistika akademicky otitulovaných jedinců má za následek, že tituly jsou vnímány, s tím, jak plyne čas, jako stále méně významné a zajímavé. Ne pro uchazeče o titul – tady zájem neklesá. K tomu poklesu dochází v řadách vnímatelů, v řadách veřejnosti. Logicky a psychologicky pochopitelně.

Jména hloupých na všech sloupích.

Přehánět to s titulováním je trapné. Rozhodně pro ty, kteří musejí litanie jmen s tituly vpředu i vzadu při představování osazenstva nejrůznějších komisí poslouchat. A pokud má někdo z nositelů titulů pocit, že jejich vyčerpávajícím uváděním kvalitu svých tvrzení, posudků či názorů posiluje – uvažuje hodně naivně. V kruzích lidí opravdu zasvěcených se dobře ví, čí názor je podepřen znalostmi a logikou uvažování a čí názor se viklá v pískovišti slov.

Česká kultura ještě nestrávila skutečnost, že není titul jako titul. Že stejnou titulární zkratkou může být označen mezinárodně respektovaný odborník v astronomii, biochemii nebo molekulární biologii – ale také obratný povídálek v disciplině povahy žvandavé, který může sotva k poznání světa nějak přispět a naopak svým povídáním přispívá k zatemňování pod záplavou duchaprázdných slov. V českém prostředí je možnost podle titulu usuzovat na schopnosti jeho nositele navíc komplikována známými společensko-politickými zmatky, kdy se akademické tituly masově udělovaly za politické zásluhy, dokonce i tituly nejvyššího ranku v akademii věd. O doktorátech typu RSDr., rozhodnutím strany doktor, s nimiž se nestydí ještě dnes ohánět kandidáti politických stran ve volbách, raději nemluvě. Stává se to asi spíše výjimečně, ale už jsem byl svědkem habilitačního řízení (na jisté fakultě měkčího a méně pevného charakteru), kdy se kandidát tímto pochybným titulem vykázal.

S hodnotou titulů se to má ještě hůř než s hodnotou známek školního prospěchu. Ani tam by se nemělo na zapsané příliš spoléhat. Bývalo takové racionálně zdůvodnitelné opatření, kdy si kandidáty učitelství školská správa vlastnímu inspektory přezkušovala. Myslím, že stávající nedůvěra zaměstnavatelů ke kvalitě, tj. ke schopnostem a dovednostem čerstvých absolventů škol, o něčem reálném vypovídá. Titul netitul. Podobně vypovídá skutečnost, že tak mnozí nepříliš úspěšní otitulovaní odborníci opouštějí svá někdejší řemesla, někdy poměrně poctivá (jsou mezi nim i lékaři) – a vstupují do politiky. Na půdu, jejíž pochybnost byla už dějinami prověřena a jejímž lákadlem je především pach peněz.

                                                                                                        

 

Učiň blbci dobře …

 

Název téhle úvahy se inspiroval starým českým úslovím Učiň čertu dobře, peklem se ti odmění. Takže zbývá ještě dopovědět … Čím se tak asi může odměnit blbec, jemuž bylo dobře učiněno? Samozřejmě blbostí. Tu má bez námahy po ruce.

Zdá se mi, že je možno z životní zkušenosti vypreparovat něco jako modelovou situaci. Bona fide, z dobré vůle pomůžete svému bližnímu (a není příliš důležité, jak blízký je vám ten bližní) z maléru, nebo ho před malérem preventivně ochráníte. Před malérem, na který si ten váš bližní více či méně sám zadělal. A najednou s úžasem zjistíte, že jste mu svým zásahem, svou pomocí vlastně poskytli medvědí službu. Vy jste mu vlastně zabránili, aby si dost důkladně uvědomil, dost vychutnal onu svou pitomost – a on teď, k vašemu úžasu, provede pitomost ještě větší. Švejk by jistě řekl – zablbne si na kvadrát.

Život takhle někdy člověka poučí, že blbcům nemusí být radno pomáhat. Celá záležitost se vám může vysmeknout z ruky a vy spláčete nad výdělkem. Samozřejmě, že by zaplakat nad sebou měl především onen blbosti se dopustivší trouba; jenomže tomu vůbec nemusí dojít, která bije. Svou blbostí, která vás,  jedince zcela nevinného, přivedla do stavu politováníhodného rozpoložení, protože jste se namočil, do věci zamíchal a z hráze do rybníka ji postrčil.

Často se v životě stává, že člověk vytlouká klín klínem. K tomu je zapotřebí dvou (těch klínů) a taky trochu šikovnosti při tom vytloukání, aby klín akutně zatloukaný ten zatlučený předtím ze štípaného pařezu či polena uvolnil. Blbec, vytloukaje, klín nevytluče. Podaří se mu zatlouci oba, čímž se celý proces štípání zastaví – až do sehnání dalších klínů. Blbcům jest svěřovati pouze úkoly, při jejichž řešení je prakticky vyloučeno takto zabřednouti. Není-li to vyloučeno, blbec prakticky jistě zabředne.

  V řadě národních kultur existuje v nějaké verzi úsloví Vůl je nebezpečný zepředu, kůň zezadu a blbec ze všech stran. Jenom irská tradice tohle úsloví, proverb či saying na základě vlastních specifických zkušeností modifikovala do podoby, v níž je blbec nahrazen slovem Angličan. Irům se zdá být Angličan nebezpečnější než blbec. No co, je to konečně jejich vlastní věc. 

K tomu, abychom se nechovali v souladu s tímto mým varováním a blbcům dobře činili, i s rizikem, že tím naděláme víc škody než užitku, nás někdy přivádí ne dost racionálně promyšlený soucit. Vedle pojmu blbec existuje jeho zdrobnělina – blbeček. Jak onomatopoeticky vyplývá, jedinec politováníhodný, který jako by za svou blbost tak úplně nemohl, na kterém se matka Příroda macešsky vyřádila. Blbeček není vlastně malý blbec. Blbec trpasličí. Někdy je to jedinec, který blbne i na kvadrát. Jenomže – jeho počínání jako by s sebou neslo něco jako aureolu jisté nevinnosti. Zajímavě se to projevovalo v jistých dějinných souvislostech, kdy se v panovnických rodinách a v genealogické posloupnosti s nárokem na trůn vyskytl jedinec, jehož způsob myšlení a zejména jednání vykazoval známky určité, řekněme, duševní nestandardnosti. Byl jím třetí předposlední císař domu habsbursko-lotrinského Ferdinand zvaný Dobrotivý, svými vídeňskými poddanými familiérně přezdívaný Nandl. Ferdáček-blbeček. Už podle vzezření tahle přezdívka pasovala. Panovnickému rodu jsme z téhle šlamastiky pomohli u nás v Olomouci, v arcibiskupském paláci, kde v roce 1848 milého Ferdáčka trošku ještě víc zpitoměli, v stavu jeho nadstandardní zmatenosti mu k podpisu podstrčili abdikační listinu a celému mocnářství Ferdáčkova synovce Františka Josefa I. Ten se zdál být duševně zdravý, údajně měl fenomenální paměť, které využíval k intenzivnímu ouřadování. Musím však říci, že tahle osudový zásah do vyššího úradku osob z boží milosti nakonec taky vedl k maléru. K první světové válce, která rakousko-uherské mocnářství rozmetala na ohrabky. Ovšem za cenu milionů zabitých a zmrzačených a trápení nezměřitelného. Pozor na blbost, zvláště v politice. 

 

 

Papouščí nemoc

 

Před nějakými devadesáti lety, jako důsledek hroutících se epidemiologických poměrů na konci první světové války, byla jedna z tehdejších epidemií označována názvem papouščí nemoc. Nemýlím-li se, psitakóza. Zdali měla něco etiologicky společného se soudobou ptačí chřipkou, bird flu, nemohu sloužit. Ostatně to není vůbec důležité, protože o této papouščí nemoci vůbec uvažovat nehodlám. Moji dnešní úvahu podnítila akutně účast na jistých zkouškách, a chronicky ji podněcují řeči, které se mudrlantsky vedou o nejlepší strategii vyučování a studia. O strategii ekonomické, takové, která by umožnila vynaložené úsilí studujících i vyučujících co nejvíc zhodnotit, přinést obojím co největší užitek v objemu získaných znalostí, ale především v úrovni pochopení toho, co je předmětem vzdělávání.

Už se ani nepamatuji, kdy se řeči na tohle téma vést začaly. Někdy se mi zdá, že to muselo být někdy v dobách panování císařovny Marie Terezie. Trochu mi tuhle představu narušuje skutečnost, že o racionalizaci a optimalizaci školního vzdělávání začínal mluvit každý ministr školství, na kterého se pamatuji – jako o objevu, který učinil právě on a který konečně a revolučně změní poměry v českém školství k lepšímu. Pokud by tenhle text nějakou náhodou četl profesor Petr Vopěnka, filozof matematiky, můj kolega z matfyzu a popřevratový ministr školství, myslím v pořadí druhý – upřímně se mu omlouvám. On přestavuje ve zmiňovaném procesu realistickou výjimku.

S papouščí nemocí tohle souvisí tím, že deklarovaná racionalizace školního vzdělávání se vede pod heslem Dosti biflování – vzhůru k samostatnému myšlení! Nebo taky Primární není hromadění faktů, ale zvládnutí způsobů jak z nich dobývat relevantní informaci a využívat ji k řešení úloh. Nebo jinak, v tomhle duchu. Všichni konstatují, že na českých školách se příliš papouškuje. Studenti odhrkávají naučené texty, často bez hlubšího pochopení jejich smyslu. Velice se to blíží učení se koránu v islámských školách – jakkoli každý učitel na kterémkoli stupni školy, v kterékoli platové třídě a vyučující téměř kterýkoli předmět či studijní obor, jakož i všichni školdozorci a manažeři školství toto mé konstatování rozhořčeně odmítnou. Takže to berte jako názor jednoho mírně popleteného kantora po padesáti letech.

Občas se přistihnu, že si zdánlivě protiřečím. To když se potkám s pedagogickými revolucionáři, kteří zavrhují učení se faktům vůbec – hlásajíce výuku čisté metodologie, od špinavých faktů oproštěné. To je samozřejmě nesmysl. Fakta, metody a postupy řešení úloh je třeba řadit v soustavě výuky vyváženě; a protože o vyváženosti se krásně žvandá u kafe, ale jen obtížně se uvádí do studijních plánů a vlastní výuky, jde celý ten proces racionalizace náramně ztuha. Ono se to celé totiž neobejde bez toho, že by si kantor lámal hlavu, jak dosahovat optimálních, žádoucích výsledků u svých studentů – pozoroval, registroval, evidoval a analyzoval. Já vím, že i tohle jsou zase jenom slova – a proto dodávám – taky trochu počítal. Protože i školská pole orná a válečná zahrnují jevy a procesy kvantifikovatelné. V posledních letech existuje pro to pojmenování edukometrie. A se zadostiučiněním konstatuji, že na jedné z nedávných habilitací padl v debatě pojem Evidence-based Education – podle vzoru Medicíny založené na důkazech. Analogie či metafora obojí intimně spojuje, pedagogický proces s procesem diagnosticko-terapeutickým.

Ve výuce matematiky a přírodních věd je už tradičně spojována snaha podporovat rozvíjení tvořivosti, invence a nápaditosti ve studiu s konceptem řešení slovních úloh. Takových úloh, které staví před studenta úkol nejenom řešit, ale ještě předtím si úlohu modelovat. Rozpoznat parametry situace a navrhnout její formalizaci. Tím se školská situace přibližuje životu bez iluzí. Tohle rozumné počínání rozhodně není podporováno unikáním studentů do oborů matematiku nevyžadujících. Samozřejmě, i na hlavách učitelů matematiky by se našlo máslo – jejich vlastní tvořivost by měla garantovat, že tato bude pro studenty přitažlivá a bude vzrušovat jejich fantazii bujněji než třeba uši drásající bubnování.

 

 

Slovutní mistři, páni magistři …

 

Občas se z úst a řad škarohlídů, k nimž se sám taky počítám, ozývají hlasy plné obav – co že si počneme se zástupy lidí vysokoškolsky graduovaných, z nichž mnozí jsou dokonce ověšeni doktoráty filozofie (PhD). Ty obavy se uvádějí do kontrastu s nedostatkem zedníků a jiných profesionálů řemesel, pro každodenní život rozhodně nezbytných. Je fakt, že filozofové žádnou zeď nepostaví – dokonce ani tu hladovou, pod dohledem císaře Karla IV. na Petříně zahájenou. Učenci z řad manažerů-pedagogů, vzdělanost v této zemi regulujících, a ovšem taky z řad funkcionářů univerzit i dalších vysokých škol rozhodně stojí na tom, že vysokoškolsky vzdělaných lidí máme v této zemi pořád ještě málo – ten nedostatek zedníků přecházejíce opovržlivým mlčením. Taky jim, těm manažerům, uniká, že struktura vysoké vzdělanosti se povážlivě přesouvá směrem k oborům neproduktivním, kdy jsou masově vyráběni nejrůznější humanisté, psychologové, právníci, sociologové a vůbec lidé podobného druhu. Lidé, kteří obtížně hledají místa, jež by považovali svému vzdělání za adekvátní – a vytvářejí stále masovější tlak na systemizování míst v podstatě úřednických, což zakládá velmi neblahý zdroj sociální patologie – a následně ne-produktivity.

Argumentace vysokých škol všeho druhu je pochopitelná – kdyby neměli studenty, co nejvíc studentů, přišli by o chleba. Anebo by museli své krajíčky jenom potenku mazat. A tak jsou rozhodnuti raději se o své studenty prát jako psi o kost – sázejíce na intelektuální úlevy, na podbízení, kdy soukromé školy dávají najevo, že u nich se nepropadá, u nich se každý ke svému diplomu nějak propracuje. Čím hlouběji se sahá při verbuňku studentů do levé části Gaussovy inteligenční křivky, tím nižší schopnosti budoucí české inteligence k abstraktnímu uvažování a logice. To se projevuje velice konkrétně v nezájmu o přírodovědné a technické obory – které by měly tvořit zdravý pilíř národní vzdělanosti a kultury. Podbízení, o kterém v této souvislosti mluvím, představuje v dnešní situaci jistý druh hry s ohněm.

  Před pár roky jsem měl příležitost diskutovat o politice vzdělanosti s jedním svým německým kolegou. Řeč přišla také na průměrnou délku setrvání studenta na německé univerzitě – která byla o dva až tři roky delší než délka plánovaná, předpokládaná studijním plánem. Vysvětlil mi, že německý student si běžně školu nějakou dobu oťukává, aby se pak případně rozhodl pro jinou, která se mu zdá být zajímavější. Ale i jiný fenomén zmiňoval – studenti občas volí strategii studia na nějakém atraktivním, uměnovědném nebo dokonce uměleckém oboru – aby po jeho dokončení vystudovali navíc nějaký obor praktický, třeba účetnictví. Ten druhý ho uživí, někdy velice dobře. A ten první obor si nechá jako životního koníčka, kterému se může naplno věnovat třeba v důchodu. Němci jsou totiž, na rozdíl od nás,  lidé praktičtí. Tahle cesta se mi zdá být rozumnější než cesty českých učitelů, kteří po absolvování fakulty odcházejí k policii.

Dnešní ráno mi postavilo do cesty na fakultu nenadálou překážku. Před lékárnou pod bývalou Delvitou se má tápající hůl nečekaně zabořila – ačkoliv zbytek Olomouce sténal pod náporem vražedného sucha – do řídkého bahna. Nade mnou se tyčil bagr, který ono bahno zpoza země dobýval a po ulici rozpatlával. Zřejmě prasklé vodovodní potrubí, kterému nedošlo, že slušně vychovaný vodovodní řád praská za zimních mrazů a ne za letních veder.

Ještě než jsem změnil směr chůze, abych nejhlubší marast obešel, spočinul můj zrak na dveřích doprovodného vozidla k onomu bagru přistaveného. Byl na něm písmem přiměřené velikosti vyveden nápis, seznamující veřejnost s majitelem vodoopravného podniku, rýpacího bagru a dalšího příslušenství. Taky adresa tam byla, včetně telefonu a e-mailové adresy. Co mne zaujalo především, byl akademický titul Mgr. odborníka onu službu provozujícího. Najednou mi to připadlo jako závan osvěžujícího větru. Opravář havárií s univerzitním titulem. Zřejmě jedinec, podle jména Čech, se zdravým německým přístupem k životu. Titul pro potěšení, řemeslo pro živobytí. Popřál jsem mu mnoho následovníků.

 

 

Jaké jsou ceny na trhu s anděly?

 

Hlasatelé a zastánci všemocnosti a univerzálnosti ruky trhu se mohou opírat také o doznívání národního obrození. Speciálně mám na mysli Smetanovu Prodanou nevěstu – v níž je dokumentována univerzálnost trhu poměrně zvláštní, ne zcela typickou komoditou, zbožím, které je předmětem obchodu. Prodávána je nevěsta, známá pod dívčím jménem Mařenka, nemýlím-li se, Krušinová. Prodávajícím je jistý Jeník, představující se jako uchazeč o Mařenčinu ruku, tedy ženich. Tržní situaci navozuje makléř, v dobové situaci představovaný jako dohazovač, jemuž vybral autor libreta Karel Sabina jméno s vysloveně politickým kontextem, totiž Kecal.

Podstatou obchodu je, jak známo, předstírání. Prodávající předstírá, že hodnota nabízeného zboží je vyšší než skutečně je, vědom si toho, že jediné, co je důležité, je hodnota tržní. A ta se vytváří, formuje kecáním. Kupující je pánem situace, dokud drží své peníze pevně v dlani nebo v kapse. Jakmile se nechá ukecat, stává se nahým v trní. Dohazovač mu předehrává situaci, předkládá k uvážení alternativy – samozřejmě tak, aby dění a rozhodování směřovalo k výsledku, který mu vyhovuje. Dohazovači žijí z provizí, jichž se jim dostává, dokážou-li kormidlovat člun do správných vod. V zájmu toho, kdo platí.

Libreto Prodané nevěsty vychází z naivně romantického předpokladu, že rozhodnutí o vdavkách či ženitbě je řízeno faktorem známým jako zamilovanost či láska. Přehlíží se statistika, která dokazuje, že ve všech dobách hrál tento faktor roli pouze podružnou – a že určujícím faktorem v takovém rozhodování byla předurčenost povahy sociální, kdy adepti vdavek už dlouho předem, ještě prepubertálně, byli ovlivňováni směrem k selekci podle majetkových poměrů. Rovný nos a pěkné nohy byly sice zajímavé, v kontextu majetkových poměrů však nepříliš podstatné.

Dějová zápletka opery spočívá v konfliktu statisticky obvyklého rozhodování s rozhodováním marginálním, jež dovoluje do hry vstupovat tak zvané lásce. Toto základní schéma komplikuje libretista mazaností Jeníka, který – maje být Kecalem ze hry vystrnaděn – tohoto přelstí. Jeník předstírá ochotu vystoupit z rozehrané role milovníka až za hrob do role statistikou předpokládané – za úplatu. Tři sta zlatých dobové měny. Udičku Kecalem mu nastraženou transformuje v udičku pro Kecala. Příležitost mu poskytne – situace pro dnešní dobu pořád ještě moderní – informace jemu známá, dohazovači však nepřístupná. Princip, který sehrál významnou roli ještě koncem minulého století, kdy se nastavovala pravidla kuponové privatizace. Kdo měl přístup k informaci, mohl si pořídit Mařenek, co hrdlo ráčilo. Kdo přístup neměl, ostrouhal kolečka. Zbývalo ještě přesvědčit Mařenku, andílka mého, aby nezkazila hru. Byla to totiž dívka tvrdošíjná, můžeme říci i trochu natvrdlá. Nechtěla – po jistou dobu – pravdu zvědět.

Virtuální hra o prodané nevěstě byla napsána v okolnostech hry zcela reálné. Karel Sabina, jak známo, revolucionář z roku osmačtyřicátého, vstoupil do čítanek jako konfident rakousko-uherské tajné policie. Poté, co byl propuštěn z několikaletého kriminálu v Olomouci. A poté, co ponechán na pospas hladu a bídě ustrašenými a zbabělými českými vlastenci, našel si živobytí právě ve službách tehdejších rakouských estébáků. Poměrně zajímavá česká motanice, kombinující vlastenectví s donašečským tržním hospodářstvím.

Osudová rozhodování, kterým byl Karel Sabina vystaven, jsou pro naši dobu velmi aktuální. Také druhá polovina dvacátého století nabídla masově možnost vylepšovat si životní úroveň donašečstvím na své bližní. Donašečství oslazené medem socialistického vlastenectví ve službách masového vraha Džugašviliho i vrahů lokálních. Mnoho jich usedlo na lep. A mnozí z těchto mnoha si v další politické sezóně oblékli sako polepšených bolševiků, aby se vydávali za revolucionáře nové generace. Za romantiky, kteří Mařenky nových politických funkcí opravdově, ale opravdu opravdově milují.

 

 

Doktorské obhajoby

 

Čas končícího letního semestru (podobně jako čas předvánoční) je mimo jiné i časem nadílení akademického, doktorských státních zkoušek a obhajob. Má účast na nich je poznamenána faktem, že – jsa pracovníkem oboru považovaného za vědní – jsem stavěn před úkol hodnotit pokusy o bádání v oblastech ne – vědních, ve kterých jsou doktorandská úsilí opírat vyvozování svých poznatků o nějakou formu experimentu posuzována podle metodických hledisek správné vědy, výzkumu prováděného podle správných, ortodoxních pravidel. Uvedená skutečnost má svá specifika, nepochybně související s tradičním nesouladem mezi způsoby uvažování v oborech vědních a oborech humanitních.

V akademickém prostředí je dnes situace taková, že zásady ortodoxní vědecké metodologie bývají obecně respektovány. Bohužel je tento respekt vůči nim vyjadřován především slovně; při realizaci dílčích úloh tento respekt již naplňován není. Dílem k tomu dochází z důvodů objektivních – terén, na kterém se výzkum humanitně orientovaný pohybuje, připomíná někdy tekuté písky. Sledované veličiny a jevy, které mají uchopovat fenomény, o které badateli jde, jsou měřitelné jenom měkce – jejich reliabilita, hodnotitelná vzájemnou konfrontací opakovaných měření, bývá nevysoká. Někdy se obtížně dokazuje i jejich validita – experti se ve svých názorech, co vlastně měřené znamená, významně rozcházejí. Obojí se promítá do výrazné variability pozorování, měření, dat. Tato skutečnost následně změkčuje závěry, z empirických dat a jejich analýzy činěné.

Jedním z manévrů, humanitoidálními badateli volených jako alternativa kvantitativních přístupů v měření i následné analýze, je přístup kvalitativní. Spočívá v tom, že – na rozdíl od východisek kvantitativních – neprovádějí se měření přikládáním měřeného na měřicí škálu; zdrojová informace se shromažďuje mnohem volněji, zpravidla formou rozhovoru mezi probandem a examinátorem, jenom do jisté míry řízeného. Analýza informace pak probíhá prohledáváním shromážděného, s cílem vyhledat prvky často se vyskytující, spolu s vazbami, které se dají mezi nimi rozpoznat. Je třeba říci, že čím větší volnost při pořizování dat, tím objemnější práce při identifikaci informačního skeletu v nashromážděném materiálu obsaženého. Problematická je také očekávatelná víceznačnost nálezů. 

Naslouchaje reakcím trápených doktorandů, jsem podněcován k úvahám o mnohosti slov a naopak nedostatku invence. Zdává se mi, jako se by adepti nových filozofických doktorátů ve zmíněných oblastech neodvažovali pouštět do vlastních úvah – přidržujíce se autority jinými napsaného. Mnohost vysvětlení a výkladů jevů se připouští jenom v situacích, kdy je uznávané autority samy uvádějí výčtem typu za prvé, za druhé, za další. Mívám dojem, že se vytrácí názor, podle něhož podstatou výzkumu je prověřování pravdivosti a oprávněnost autorit, zpochybňování jedinečnosti hlásaných pravd a hledání nových, dosud neprošlapaných  cest. Hledání doposud neznámého.V zájmu pravdy poznání, k níž patří také poznání a pochopení rizik možných omylů. Protože poznání není samo sebou bez tohoto způsobu metapoznání. Neomylnost není metou, jíž by se věda měla snažit dosáhnout; tou metou je přiblížení se pravdě o světě. Při současném uvědomování si omylnosti našich poznávacích postupů – a pokoušení se tuto naši omylnost kvantifikovat.

Jsem toho názoru, že formalizace, kvantifikace interakce examinátora s probandy sice jistým způsobem omezuje prostor probandova možného vyjádření a poskytnutí informace, na druhé straně však nedává prostor šumu, aby do této interakce pronikl více než je zdrávo. Myslím, že neexistuje obecný univerzální návod na nejlepší řešení. Napadá mne jediné – je třeba brát rozum do hrsti. Někdy se k tomu účelu hodí i rozum selský. Od středověku se v literatuře dnes už historické udržel pojem učená hádání. Podtrhuji slovo hádání. Konfrontaci názorů. Mně diskuse v doktorských řízeních jako hádání moc nepřipadají.

 

  

Kytka za trest

 

Já vím, že kytky se za trest nedávají. Dávají se z lásky, jako projev úcty nebo blahopřání k nějakému životnímu úspěchu. K maturitě, promoci, ke svatbě (i když si nejsem tak úplně jist, zdali je svatba jednoznačně životním úspěchem – alespoň podle toho soudě, jak často končí svatby rozvodem). Kytka prostě bývá spojována s událostmi, kterým si lidé navykli přiřazovat kladné znaménko; události tak zvaně pozitivní. (Teď ovšem musím zase přičinit poznámku pod čáru – výjimku tvoří kytky, kterými na poslední cestě obdarováváme nebožtíky). 

Kytka, která mne přiměla k napsání této úvahy, v tom byla úplně nevinně. To, že se stalo její darování trestem pro obdarovaného, způsobil souběh okolností – vlastně každý malér, k němuž kdy dojde, bývá působen souběhem okolností, později hodnocených jako okolnosti nešťastné, případně nahodilé – rozhodně však nepodložené žádným špatným či dokonce zlým úmyslem. Vůbec by asi stálo za statistickou studii, kolik malérů a malérečků začínalo těmi nejlepšími úmysly. Vlastně, jak praví lidová moudrost, takovými úmysly bývá dokonce dlážděna cesta do pekel.

Zastávám názor, že každé úsilí vykonat dobro by mělo být předtím podrobeno kritickému rozboru. A odhadu možných důsledků. Korelace mezi kvalitou úmyslu a kvalitou důsledků jeho naplňování nemusí totiž vždycky končit pozitivně. I když onen úmysl zahrnuje účast květin.

Okolnosti, při nichž se kytka stala pro obdarovaného trestem, byly až banálně všední a obyčejné.

Při jisté administrativně – akademické akci, odehrávající se v kolektivu příslušné komise složené z určitého, vcelku nevelkého počtu účastníků, dal její předseda průchod své představě o společenském taktu a zdvořilosti vůči osobám dostatečně zchátralým tím, že připomněl oné osobě i dalším, v podstatě nevinným přítomným, kvantum oné zchátralosti. Na znamení úcty a respektu za to, že se mi podařilo dožít mého věku (nevím, co může být na samotném faktu zestárnutí úcty či respektu hodného), mne obdaroval lahví znojemského vína, knížkou aforismů a – taky kytkou. Růže, jejichž rozvíjející se poupata jistě nebyla nijak moc nadšena představou, že mají skončit v rukách zchátralého staříka, nedávaly své chybějící nadšení nijak výrazně najevo. Bodejť – co chybí, se nadšeně projevovat nemůže.

Zasedání komise končilo v jistém chvatu, odůvodněném navazujícími jednánimi některých jejích účastníků. To způsobilo, že jsem neměl dost času, abych si v klidu promyslil možné důsledky skutečnosti, že bych se měl, jedinec nevládnoucí jednou dolní jakož i jednou horní končetinou, vydat na cestu nacpaným autobusem a následně tramvají, v časně odpoledním návalu účastníků městské hromadné dopravy, a nést přitom vedle nezbytné hole a tašky ochraňující úřední spisy, navíc produkty svého obdarování.

S knížkou to bylo jednoduché – aforisté jsou autoři skromní, dobře vědoucí, že současná doba nepřeje spisům objemným a gravitaci obtěžujícím. Prostě jsem ji přihodil k akademickým lejstrům. Hrubě jsem přehlédl možnost elegantního řešení – darované kytky rozdat přítomným dámám a láhev nabídnout jejich kolegům k pohotovému zkonzumování. A poté se odebrat domů jako gentleman sice pajdající, přesto však nadměrně neriskující upadnutí. 

První růži přelomil už v autobuse mladík uvolňující mi sedadlo. Druhá přišla k úrazu při nastupování do tramvaje. Třetí růže přežila, její svěšená hlava však svědčila o tom, že takhle si svůj osud opravdu nepředstavovala. Do své panelové rezidence jsem došel zcela vyčerpán a pokroucen úsilím dopravit tam alespoň zbytky svého obdarování. Nebýt jara s charakterem vysokého léta, připomínal bych jednoho z gardistů Napoleona Bonaparta vracejících se v zimě 1812 z neslavného tažení do Moskvy. 

 

 

Statistika věda je, má-li správné údaje

 

Všechno chce svoje – praví moudrost lidu. Je to ovšem moudrost podepřená tím, že toho říká tak málo, že skoro nemá šanci zmýlit se. Zároveň je pravda, že poměrně velká část chyb a omylů, kterých se dopouštíme, bývá způsobena volbou nevhodných a nepatřičných nástrojů při řešení té které úlohy. Ať už se jedná o konzumaci rýže dřevěnými tyčinkami nebo řešení soustavy rovnic o příliš mnoha neznámých.

Statistika je matematická disciplína s úzkou vazbou k životní realitě. Speciálně pak v oblasti zpracování, vyhodnocování dat. Jistá, dokonce nemalá část matematické technologie při tomto počínání využívané, se nezdá být nezvládnutelná ani pro laického uživatele. Je proto také poměrně masově laicky při zpracování dat aplikována. Často jsou přitom odsouvána a přehlížena některá omezení aplikovatelnosti – což mívá negativní vliv i na následnou interpretaci vypočítaných výsledků. Vlastně – je to podobné jako v jiných oborech; také tam dochází občas k jistému znásilnění použité metody, když je tato aplikována v situaci nevhodné.

Induktivní statistika jde za pouhý statistický popis. Pokouší se řešit analytické úlohy, nejčastěji se týkající studia souvislostí jevů a veličin – a také komparace, srovnávání, zdali se sledovaný jev či veličina chovají statisticky stejně v různých podmínkách. Podstatou té analytičnosti je představa, že data, která má badatel k dispozici, jsou pouhým vzorkem, výběrem z daleko rozsáhlejší, obvykle virtuální, populace; ne ovšem vzorkem jen tak halabala vzatým, ale vzorkem z populace vybraným podle poměrně přísných pravidel. Jejich respektování má zaručit reprezentativnost vzorku vůči populaci – což je nezbytné, má-li být zobecnění, generalizace nálezů na vzorku učiněných na celou populaci vůbec možná. Součástí, v podstatě nezbytnou, experimentu vedeného v duchu zásad dobrého, tj. dobře organizovaného, naplánovaného výzkumu, je přítomnost kontrolní skupiny, často spojované s konceptem placebo.

Má to svůj dobrý důvod.

Při zkoumání možného vlivu něčeho na něco téměř nikdy nejde o vliv absolutní. Ono něco je téměř vždy ovlivňováno nejenom tím sledovaným něčím, ale i mnoha jinými, dalšími faktory, o kterých někdy víme, jindy jejich přítomnost tušíme, ale o kterých také nemusíme mít ani ponětí. Tyto faktory působí na veličinu či jev námi sledovaný jako jakési pozadí, background. A máme-li posoudit vliv faktoru v experimentu angažovaného na námi sledovanou veličinu, musíme být schopni případný vliv pozadí kontrolovat. Vyloučit tento vliv zpravidla nemůžeme; jediné, co býváme schopni pro kontrolu udělat, je vyvážení, balancování vlivu pozadí tím, že mu dáme stejnou šanci uplatnit se v situaci pokusné i v situaci kontrolní. Absence kontroly tohoto typu by nesla s sebou riziko přítomnosti bias, zdroje systematické výchylky v chování sledované veličiny.

Někdy se stává, že induktivní statistika zaujme badatele nad některým historickým tématem. Může jít třeba o hodnocení možného časového vývoje určitého jevu. O jeho dynamiku. Data, popisující absolutní četnosti výskytu takového jevu však pro výpověď nestačí. Musí být totiž zaručeno, že taková absolutní data pocházejí ze srovnatelné základny ve všech časových etapách. Nepůjdu teď do žádné daleké historie (třebaže bych mohl). Jako příklad uvedu úvahy, které se vedly o dopadu či vlivu spojeneckého leteckého bombardování na německou válečnou produkci za druhé světové války. Statistické údaje o německé válečné produkci udávaly, že tato se zvyšovala i v letech nejmasivnějších spojeneckých náletů. Od roku 1942 do roku 1944. Usuzovat z uvedené statistiky na neúčinnost bombardování by bylo statisticky nesolidní. Válečná produkce je totiž superpozicí minimálně dvou procesů – mobilizace vnitřních zdrojů Německa a proti tomu jdoucí ničení výrobní základny. Závěr o neúčinnosti bombardování nelze proto dostupnými daty o výrobní produkci dokázat.

  

 

Co bylo – a co být mohlo

 

Trajektorie života každého z nás se potkává s cestami, po nichž se pohybovali jiní lidé – někdy pro naše vlastní osudy dost důležití. V nějakém smyslu naše životní trajektorie ovlivňovali. Ostatně – i život každého z nás se mohl odvíjet podstatně jinak, kdyby byly ukazatele podél našich cest nastaveny jinak než byly. Souvisí to se skutečností, že biologické určení lidského jedince je sice nesporné, ale že vlivy životního prostředí, do kterého tento svým narozením vstoupil, tento biologický rámec vyplňují do značné míry autonomně. Faktory prostředí nemohou biologické parametry člověka rušit – mohou však na nich stavět rozdílně, podobně jako když se na kamenných základech postaví víkendová chata nebo imitace středověké tvrze.

Způsobem téměř experimentálním dovoluje do téhle hry možností nahlédnout doba převratová. Nedávno jsme něco podobného přece prožili. A také pár desítek let předtím a ještě předtím. V letech puberty jsem musel zdolat jednu knížku jisté národní umělkyně s názvem (té knížky) Lidé na křižovatce. Knížka to byla vrcholně poplatná své době a dnes už jistě není ničím zajímavá; také se v ní totiž dost lhalo a předstíralo. Její název však vystihuje to, o čem bych chtěl na pár řádcích uvažovat. Parametry životního (především sociálního) prostředí provádějí s lidskými osudy něco jako kaprálské Kehrt euch! Nebo Vlevo v bok! na vojenském cvičáku. Biologické nastavení do toho člověku mluví jenom v případě, že jeho mysl byla utvořena tak, že neuznává žádné autority, jejichž pokyny nebyly rozumově zdůvodněny.

Revoluce a politické převraty jsou vůbec momenty, ve kterých je psychobiologická podstata lidského jedince potlačována a faktorům životního prostředí naopak popouštěna uzda. Jako studentíkovi mi do hlavy vtloukali kánon o komunistech jako lidech zvláštního ražení. Zdálo se mi, že podstatou oné ražby měla být především zakutost, snad nejvýstižněji vyjádřená názvem jiné bible té doby, nesoucí titul Jak se kalila ocel. Byl v tom i skrytý symbol – komunista všech komunistů si přece dával říkat Stalin – Ocelový.

Ocelovost a zakalenost komunistů se však náramně rychle popouštěla (to je, prosím, odborný kovácký a kovářský termín, jehož technologickou podstatou je opětovné ohřátí dotyčného kovového předmětu) s tím, jak se ukazovalo, že poměry bijí jinou. Pevnost a bolševická zásadovost, o nichž stranické teorie předpokládaly, že přímo biologicky vrostou do organismu komunisty, se ukázaly být zviklatelné vidinou možnosti ekonomického vylepšení sociální situace. Vidinou koryt naplněných ještě bohatěji než bývala koryta zvláštních obchodů pro pravověrné, zásobovaných i zbožím z prohnilé buržoazní ciziny. Do buržoazně manažerských obleků vklouzávali včerejší komunisté úplně hladce; operace sociální transformace probíhaly ideologicky bezbolestně.

Můj někdejší šéf katedry prošel – jako kluk z chudé německé rodiny – pražskou německou lékařskou fakultou a pak, o něco málo později, se uchýlil do Anglie, kde prožil válku v lékařském výzkumu. Nebyl totiž úplný árijec. Po návratu hrál roli přesvědčeného komunisty. Občas jsem přemýšlíval o tom, jak jinak se mohl jeho osud vyvíjet, nebýt příměsi židovské krve v jeho krevním řečišti. Němec z německo-českého prostředí, lékař a člověk cílevědomý i ctižádostivý – zdali by býval odolal nabídce kariéry lékaře SS? Pokud by byl přežil válku a případné ruské zajetí, místo akademické kariéry na české univerzitě by šel do odsunu a stal se německým občanem. Možná aktivně se domáhajícím návratu do rodného moravsko-slezského kraje. Jediný dílčí biologický faktor, navíc značně vyumělkovaný, protože žádný rasový základ židovství, žádný materiálně prokazatelný gen židovství vlastně neexistuje, mohl rozhodnout o zásadně odlišné variantě životního osudu. Samozřejmě nemám v úmyslu cokoli komukoli podsouvat – způsobem mohlo by být, kdyby. Jistě bych mohl i bez velké fantazie narýsovat analogický scénář možných alternativ osudu vlastního nebo osudu jiných.

                                                                                                

 

Zlý sen (pedagoga)

 

Je zvykem pánů a paní pedagogů stěžovat si na nezájem svých žáků o vědění a tomu odpovídající špatné výsledky jejich hodnocení. A povídat si o tom, jaké by to bylo krásné, kdyby … kdyby žáci a studenti překypovali horlivostí a ještě v předmaturitních ročnících se hlásili zvednutýma rukama, prosím, prosím, paní učitelko. Můj nedávný sen mi připomněl, že není zlato všechno, co se třpytí. Že pedagog se může dostat do ještě horší situace než je ta oplývající studijním nezájmem a následnými chabými vědomostmi. Do situace pramenící, tak říkajíc, z opačného pólu.

Zkušeným pedagogům to není situace tak zcela neznámá. Tu a tam se objeví v kolektivu třídy žáček mimořádně horlivý, který, zřejmě podporován nezodpovědnými rodiči, učí se dopředu. Látku, učitelem k příštímu probírání plánovanou, se naučí už den předem – aby pak jevil v hodině při učitelovu výkladu snahu tomuto napovídat. Situace to může být až ošemetná; respekt k učiteli, pokud tento mezi žáky ještě existuje, může utrpět a pošramocen býti. Naštěstí věci obvykle dokáží uvést do pořádku kolegové takového školáka, žáci – záškoláci, kteří mu o přestávkách vysvětlí, že šprťáctví je počínání nežádoucí a solidního žáka nehodné. Obvykle to bývá – s trochou brachiálního násilí – docela úspěšné.

Zcela výjimečně se může učitel matematiky setkat se studentem mimořádně matematicky nadaným. Matematika je snad jedinou disciplínou školního programu, kde se něco podobného může přihodit – a kde se talent může projevit. Mně samotnému se to stalo v mé pedagogické kariéře jednou, a to až v univerzitním studijním programu. Ten student byl skutečně bohem obdařen, což prokazoval během celého studia. Já to tenkrát řešil tím, že jsem na chvíli opouštěl svou pozici za katedrou u tabule a nechával ho, aby příslušný výklad provedl za mne. Myslím, že to fungovalo, aniž by důstojnost kohokoli z nás brala nějakou újmu. Prostě jsme vzali na vědomí, že se taková věc může přihodit.

Můj sen, o jehož prožití se s vámi chci podělit, vytvořil mimořádnou situaci tím, že ve třídě, v níž jsem měl vyučovat, všichni uměli všechno. Cokoliv jsem řekl, bylo mými studenty přijímáno jako samozřejmost. Ne jako nový poznatek, nad kterým by byli měli žasnout, podivovat se, případně sténat nad jeho složitostí. Dožadovat se podrobnějšího výkladu, dalších vysvětlení a nápověd. Nic takového. I nad těmi nejkomplikovanějšími tématy se tvářili, jako bych řekl něco tak neutrálního jako Dobrý den.

Protože jsem tehdy měl už dost rozsáhlé zkušenosti se studenty můj výklad jen s námahou chápajícími anebo dávajícími zřetelně najevo jeho nepochopení i nepochopitelnost vůbec, mohl jsem srovnávat. Konfrontovat mou někdejší nespokojenost se stavem věcí, vyvolávající podezření na mou pedagogickou neschopnost – s mým nynějším zděšením nad úplnou dokonalostí mých studentů. Dokonalostí, která nechávala klíčit myšlenku o zbytečnosti pedagoga, přinášejícího dříví do lesa, sovy do Athén a kdovíco ještě kdovíkam.

Nocí protékal sen a mne poléval pot. Bylo mi jasné, že si nemohu dovolit zatloukat ani zlehčovat skutečnost, která naprosto zřetelně nastala. Bylo by to nepochybně trapné, protože mí studenti byli nad věcí. A protože já byl té věci součástí, byli i nade mnou. Jakýmsi šestým smyslem jsem, tušil, že by nepomohlo vytáhnout do boje s jinou látkou, o jejíž existenci neměli mít vůbec tušení. Kdybych tak učinil a situace by se vyvíjela v tomtéž duchu jako předtím, byl bych se ponořil do hlubin beznaděje ještě hlouběji. Snad ještě nikdy jsem nebyl tak vděčen nedostatečnosti svého močového měchýře za to, že mne probudil. Byl jsem díky tomu ušetřen definitivního debaklu své pedagogické důstojnosti. Nevím, zdali se dá z této snové zkušenosti vytěžit nějaké hlubší obecné poučení. Pokud jde o mne samotného, vím, že už si nedovolím shlížet svrchu na studentíky propocené úsilím při řešení zadaných úloh. Jenom takoví totiž garantují smysluplnost mé vlastní kantorské existence. Podobně jako lidé nemocní zaručují smysl existence a smysluplnost práce lékaře.

 

 

Priority smyslů

 

Teorie informace, aplikována na smyslová čidla člověka, konstatuje, že objektivně měřeno nejbohatěji průtočným smyslem je v případě člověka zrak. Vidění. O stavu vnějšího prostředí nás nejvíce informují oči – samozřejmě včetně celého anatomického a fyziologického aparátu zajišťujícího záznam počitků světelných a tvarových, jejich aferentní transport od čidla do příslušné arey mozku, tamního zpracování a eferentní transport informace představující pokyny efektorům. Oko uvidí klacek dopadající na mou hlavu – a nohy zařídí, že hlava před úderem uhne nebo alespoň loket nastaví. Raději zlomený loket než rozbitá hlava.

Dalším lidským smyslem je sluch, zprostředkovávající slyšení. Dá se spočítat, že informace sluchem dodávaná je chudší než informace vidění. Pořád však je tento informační tok bohatší než informace, kterou obstarávají čich, chuť a hmat. Makrosmyslovým kritériem je fakt, že poruchy, případně úplné vymizení čichu, chuti nebo hmatu nezpůsobují postiženému lidskému jedinci problémy, které by byly srovnatelné s postižením zraku či sluchu. Nedokázat si vychutnat jídlo je rozhodně nepříjemné, stejně jako neschopnost ucítit vůni rozkvetlé louky, aleje akátů, šeříku či jasmínu je ochuzením života, o neschopnosti vychutnat si pohlazení jablka či jiného měkkého a oblého předmětu nemluvě – nevidět či neslyšet však razantně omezuje ten nejpodstatnější životní provoz.      

Lidské smysly neplní svoje úkoly vzájemně nezávisle. Spolupracují. Počitek vnímaného mívá mnoho dimenzí, do jejichž vějíře či portfolia jednotlivé smysly svým dílem přispívají. Stačí uvažovat počitek zdánlivě tak všední jako je situace přinášeného oběda. Na talíři vidíme husí stehno, do zlatava vypečené, obklopené věncem knedlíků a kupkou  moravského zelí, bohatě omaštěného hnědavou šťávou. Slyšíme vzrušené mlaskání spolustolovníků (možná jde o posvícení podložené babiččiným pozváním). Tenhle smysl, sluch, však v této specifické situaci ustupuje do pozadí, přehlušen vůní linoucí se z mis a talířů; tento smysl připravuje svého partnera, chuť, na požitek, jemuž daleko široko rovno není. Také hmat nemá dnes svůj den – civilizace nás totiž nutí jíst pomocí nože a vidličky, jakkoli ruce a prsty bývaly při stolování nástrojem králů. Bývá ovšem dovoleno, zejména v užším kruhu rodinném, pomocí prstů ohryzat kosti.

Situace letmo zde popsaná stačí dokázat relativní platnost obecného teoreticko-informačního zákona o průtočnosti smyslů. Každý chvilku tahá pilku.

Prioritní postavení zraku a sluchu podtrhuje fakt, že dnes člověk získává velmi podstatný díl informace zprostředkovaně, nikoli prvosignálně, totiž prostřednictvím čteného nebo slyšeného textu. Zajímavé je, že absence schopnosti číst viděná písmena se kompenzuje hmatem. Braillovo slepecké písmo, založené na soustavě hmatatelných vyvýšenin na řádcích textu. O použití chuti nebo čichu jako zástupného smyslu se neuvažovalo. Hmat je vlastně angažován i v situaci, kdy cestu nevidomého zajišťuje slepecký pes. Zrak slouží jako náhradní smysl za chybějící sluch v případě dorozumívání neslyšících.

Lidská mysl vlastní zařízení, do něhož ukládá smyslové počitky; říká se mu paměť. Zajímavá je otázka, zdali stupeň angažovanosti toho kterého lidského smyslu, čidla, souvisí s trvalostí paměťového záznamu. Ne že bych mohl v téhle věci přispět nějakým objektivizovatelným poznatkem – co však vím jistě, je trvalý paměťový záznam třeba čichového a doprovodně i chuťového počitku nedělního oběda; nudlové polívky, které za oběť padla slepice ze dvora, ochucené a provoněné petrželí čerstvě nařezanou v zahrádce pod oknem světnice. Možná je tento paměťový záznam ovlivněn specificky mou mimořádně kladnou vazbou k jídlu vůbec. Na druhé straně mám dojem, že některé paměťové záznamy viděného, někdy i exotického zážitku, blednou a vyprchávají poměrně rychle. O paměťových záznamech slyšeného ani nemluvě. V rychlosti zapomínání však žádný počitek nedokáže překonat projevy politiků, včetně těch tak zvaně státnických.

 

 

O hubení politiků a jiného škodlivého hmyzu

 

Na málokterou věc nadává lid tak systematicky a kompaktně jako na politiku – a záležitosti s politikou související. Dokonce i v případě daní – věci vrcholně nepříjemné – se najdou někteří, ochotní připustit, že z něčeho se školství, zdravotnictví, obrana státu a některé tak zvaně mandatorní výdaje hradit musí. O potřebnosti politiků však není – kromě politiků samotných – přesvědčen asi nikdo.

Nebudu se ohlížet přes národní plot a omezím svou úvahu na domácí zahrádku. Co jsem rozum začínal brát, hned jsem se obeznámil s obecně hlásaným sloganem, tvrdícím, že politika je špinavost, že politika je svinstvo. Jednoduchým logickým doplněním tohoto konstatování je, že kde je svinstvo, musejí být i tvorové za svinstvo odpovědní. Řekněme svině. Běžným predikátem politiky je označení parazitismus. Běžně se konstatuje, že politici parazitují na společenském organismu, tím, že vyvolávají zdání potřeby politických stran a všeho, co s tím souvisí. Pod pláštíkem demokracie, nutnosti zastupitelství a nemožnosti přímého rozhodování aplikovaného v demokraciích antických.

Politika provozovaná v podmínkách zastupitelské demokracie úzce souvisí s pojmem politických stran. Původní idea zřejmě byla postavena na představě, že je možno názory občanů na řízení státu a komunit vůbec inkorporovat do několika málo názorových trsů, kolem nichž jako jádra se politické strany zformují. Nacionalisté, demokraté, liberálové, konzervativci, socialisté. Napíší se hesla a volební programy, ušijí a vyšijí prapory, založí sekretariáty a dohodne se harmonogram sjezdů. Zvolí se předsedové stran a jejich zástupci, ústřední výbory a volební komise.

Bohužel se záhy, ale opravdu velice záhy ukázalo, že zatímco ideové programy vyčichají, šednou a blednou, partajní byrokracie naopak kornatí, kostnatí, tuhne a utužuje svou existenci jakož i vliv. Daleko důležitější než idea se stával ideolog jako osoba ideologii hlásající. Zosobněním strany se stával Vrchní Straník, generální tajemník, první předseda a vůbec. Přebíhání politiků od jedné strany k jiným, podle toho, kde mu nabídli výnosnější místo, jasně dokázalo, že nejde o ideje – že to, oč jde, jsou koryta a jejich obsah.

Aby dnes politická strana mohla existovat, musí mít co nabídnout. Samozřejmě ne nějaké ideje – ty už dávno nikoho nezajímají. Strana musí mít zajištěn zdroj míst dostatečně úživných a tím zajímavých. Nejenom míst partajně tajemnických – ale především míst ve státní správě, v úřadech státem placených, v institucích státem spravovaných. Bohatou, žírnou pastvu pak zajišťují místa v dozorčích radách soukromých podniků, jejichž obsazování se děje na základě strategie já na bráchu, brácha na mne nebo taky Old Boys Network. Protože politika rozhoduje například o státních zakázkách, představují tahle místa v dozorčích radách mimořádně zajímavé propojení mezi politikou a ekonomikou, kdy jedna strana podporuje druhou na společné cestě ke žvanci. A samozřejmě také cestu, po níž prochází a kolem níž rozkvétá a bujně se košatí korupce.

Politiku na její dějinné cestě provází politikaření. Už od raných dob, od samotného počátku samostatné Československé republiky, kritizuje tento fenomén prezident Masaryk, doktor Karel Čapek a Ferdinand Peroutka. Redukce politiky na politikaření, na partajničení, to je, co považují na společenském životě republiky za velice nezdravé. Boj o koryta, o poslanecké platy, o senátní místa. Zbytečnost senátu v českém státním mechanismu je pociťována a volební neúčastí demonstrována dnes stejně jako tehdy. A také lhostejně jako tehdy přehlížena, čímž politika dokazuje své pohrdání názorem občanů. Není proto divu, že tito nezapomínají a své nevraživosti vůči politikům dávají průchod řečmi o naházení politiků do Vltavy – v jakési aktualizované variantě tradičního českého aktu defenestrace z oken pražského hradu. Bohužel, žádná analogie mucholapek v podobě novodobých politolapek známa není. Ony by ty politolapky místo medem totiž musely být namazány tisícovkami.

 

Zprávy 37

 

Člověka napadá ledacos. Taky ho ovšem může napadnout věc nepříjemná. Někdy nepřímo, zprostředkovaně. Takový případ nastává, když nepříjemná věc napadne ne vás, ale vaše srstky – a to plísní angreštovou, americkým padlím. Tím zapříčiní omezení (to je formulace téměř vojenská či policejní!) výroby jamu a tím i dodávky vitamínů. Zmíněná skutečnost mne donutila k přemýšlení. Ne ovšem přemýšlení tématicky volnému. K přemýšlení vázanému na plíseň angreštovou a opatřením k jejímu potlačení vhodným. Shromáždiv po sousedech informace o tomto jevu, zesmutněl jsem. Opatření, třeba i velice drastická a očekávanou úrodu omezující, stoprocentně účinnou terapii nezaručují. Tragičnost situace podtrhuje skutečnost, že angrešt je jednou z mála mých zahradních dřevin, na které při česání plodů dosáhnu. Z přistavené židle. Dokonce mne při mém hloubání napadla analogie mezi angreštovou plísní a vysokou politikou. Obojímu je totiž společná ta obtížnost potlačení či vyhubení. Alespoň jsem nikdy neslyšel o žádném prostředku na hubení politiků, o žádné politické analogii DDT nebo pesticidů. Jediným snad použitelným návodem se zdá být práškovací letadlo, kterým se, koho by to napadlo, pokoušel vypudit Jóžina z bažin inženýr Ivan Mládek.

 

Manželka chová absolutní nedůvěru v mé tvořivé schopnosti. V takové, které má nebo by měl mít každý pořádný mužský. Zejména pak takový, který se odvážil pořídit pro rodinu chalupu. Občas si myslím, že si není zcela jistá, že jsem měl – vzhledem k tomuto svému nedostatku – před padesáti lety morální právo se oženit. Rozhodně ne s ní. Že učinit tak byla ode mne lehkovážnost a neodpovědnost. A je si vědoma i svého vlastního selhání, že nedokázala mou neschopnost přiměřenou údržbou udržovat domácnost v technickém chodu zavčas rozpoznat. Omlouvá ji snad jenom to, že jsme měli v počátcích naší manželské kariéry domácnost vybavenou tak chudičce, že udržovat ji v chodu bylo přehlédnutelné a zároveň i neschopnost její údržby odhalit vlastně nebylo ani možné.

 

Lidský intelekt a hlavně charakter se jako určující faktor chování a formování světonázoru člověka značně přeceňují. Daleko výraznějším formativním faktorem jsou okolnosti a životní prostředí. Příklad za jiné. Můj někdejší první šéf, vedoucí katedry lékařské fyziky Bruno Schober, pozdější profesor, o sobě s oblibou prohlašoval, že je přesvědčený komunista, předválečný člen strany (KSČ, o jiných stranách v padesátých a šedesátých letech nemohla být řeč) – a že je nositelem všech tenkrát známých predikátů pravověrnosti. Proletářský původ, kádrová bezúhonnost a tak. A stačilo, aby na dvacet let uvízl v prohnilé kapitalistické cizině – a z kanadského Vancouveru mi po převratu do Olomouce psal anekdoty hanobící český komunismus a proletářský internacionalismus. Jiným důkazem rozhodujícího vlivu okolností na formování světového názoru člověka je transformace českých komunistických hospodářských lídrů do postavení kapitalistických bossů poté, co jim změněné poměry umožnily nakrást si a privatizovat (případně v opačném pořadí). O převlečení ideologických kabátů někdejších komunistů a jejich hbitého zápisu do výplatních listin tak zvaných nových demokratických stran raději nemluvě.

 

V padesátých letech patřilo do ideologického arsenálu nadávek udržujícího bdělost a ostražitost Strany vůči renegátům, zrádcům, revizionistům, trockistům a vůbec straníkům nepevným a kolísajícím také označení kavárenský komunista. Spílalo se tak třeba Husákovi, když ho za slovenský nacionalismus zavřeli. Taky se v té souvislosti používalo heslo Co politika rozděluje, slivovice spojuje. Dnes, o padesát let později, se už politici žádné partaje za svou příchylnost ke kavárnám a ke slivovici stydět nemusejí. Dnes je to i pro komunistické politiky samozřejmost. Alespoň v tomto ohledu demokracie nic nepředstírá.

 

Bývaly doby, kdy jsem se odhodlával sednout si. Zastavit se. Dnes se odhodlávám vstát. A to ne vždycky úspěšně.

 

Drobný všední zážitek ze Žižkova, od dcery. Nakoupila v hypermarketu, přeložila nákup do tašek a chystala se odvézt prázdný vozík na shromáždiště prázdných vozíků před vchodem obchodu. Přiběhl místně působící bezdomovec s nabídkou, že vozík za ni uklidí. Souhlasila a jako protihodnotu za službu přemístění prázdného vozíku o pár metrů dál mu přenechala pětikorunu v držadle vozíku zamčenou. Bezdomovec poděkoval a převzal vozík, s čímž se rozešli. Doma zjistila, že se jí z nákupu ztratilo mango v ceně třiceti korun. A zapřísahala se, že si příště na houmlesáka počká a před obecenstvem ho odhalí. O možné výchově Čechů k poctivosti mám už léta vlastní, velice skeptický názor. Vychovávat ke změně něčeho geneticky zakódovaného je plýtvání časem – jak dokládají výsledky soudobého školství. Taky to ve mně vyvolalo vzpomínku na jeden sloupek Karla Čapka o žebrání. Poté, co vyslovil názor, že na žebrání samotném nemusí být nic nečestného (protože do potíží se může dostat kdokoliv), dodal, že největším nepřítelem žebráka a žebrání není lakomec a lakomství, ale lžižebrák a fenomén lžižebráctví. Totiž existence žebrajících, kteří almužnu propíjejí nebo si k ní, jako v případě žižkovského obchodu, navíc přikrádají. Právě tato nepoctivost a podvádění vyvolávají nedůvěru potenciálních dárců almužny. Nikdo totiž nechce být považován za blbce, za kavku, kterou se šibalovi podařilo obelstít. Jen tak mimochodem, tohle je také důvod neoblíbenosti politiků – z poplatnických daní se vykrmujících a za to jim lhoucích a je podvádějících.

 

Podobně jako si kuřáci pochvalují chuť cigarety konzumované na čerstvém vzduchu, nedám já dopustit na chuť kávy, k níž se dá přikusovat vůně šeříku a čiřikání ptáčků-rybízáčků.

 

Ve sporáku pálím chrastí. Od loňského podzimu vysychající. Je to tak trochu návrat nejenom do časů dětství (tenkrát máma přikládala do kamen otýpky chvojí ze smrkových haluzí), ale ještě hlouběji, do časů prababiček. A není to jenom veteš vzpomínek – protože se na tom chrastí dá i polívka na sporáku uvařit a vdolky v troubě upéct.

 

Sousedovy maliny za plotem jsou vždycky sladší než vlastní před plotem. To už z principu psychologického. Smutné ovšem je, když je to pravda i objektivně, podle ochutnání a názoru jedince sousedsky neutrálního.

 

Jistým druhem půjčky na oplátku je i lichocení na oplátku. Problém může být jenom v nejistotě záruk. Mimochodem, tenhle fenomén hrává podstatnou roli v akademickém světě při hře na recenze, posudky a hodnocení.

 

Šeřík je keř nenáročný, k pěstování vděčný. Jedinou jeho nevýhodou je, že kvete v době, kdy kolem dokola rozkvétá i všechno ostatní. Problém konkurence. Kdyby rozkvétal v lednu, lidé by si za ním paty uběhali.

 

Když někdo na tebe dá, jako by tobě dal. Totiž důvěru, což není málo.

 

Kdo má ustláno v peří, po růžích se neshání.

 

Sedm trpaslíků není stav normální. Nejdou Sněhurce do páru.

 

Propadnout alkoholu znamená vypadnout ze hry.

 

Někteří pedagogové a vychovatelé jsou tak ušlechtilí, až jsou úplně blbí. Například pokud jde o zákaz dětské práce – čímž se vedou mladí lidé k nezájmu o ni a pohrdání jí.

 

Jak ukazují statistiky dopravní nehodovosti, bude zanedlouho třeba převést silniční dopravu do působnosti ministerstva války.

 

Jeden z důkazů politického farizejství je pojmenování ministerstva, v jehož působnosti jsou vojáci a zbraně, názvem ministerstvo obrany – a ne ministerstvo války, jak by se poctivě patřilo. Jak patrno, lhát se dá i při výrobě a uklízení mrtvol.

 

Lidé by se pouštěli do válčení s daleko větší vervou, kdyby se škody a ztráty omezovaly jenom na lidské zdraví a lidské životy. Vědomí, že při válčení vznikají i škody na majetku, je alespoň trochu drží zpátky.

 

Jedním z vrcholů politického cynismu je – kanóny a bombardováním rozbíjet domy a pak se přihlásit do konkurzu s projektem nápravy škod.

 

Nevím, co je větší mizérie – dělat si o sobě iluze anebo nedělat si iluze o těch ostatních.

 

Když pánbu dopustí, i motyka spustí. Když spustí žena, bývá to boží dopuštění.

 

Čert z nouze mouchy lapá. Z toho, že není jako mucholapka využíván, lze logicky usuzovat, že není snadné čerta do stavu nouze uvést.

 

Ptáčkové na keřích a stromech krásně zpívají. Jinak jsou to ovšem pěkně sobecké mrchy. Od chudáka hladového koťátka ne a ne se nechat v klidu a míru sežrat.

 

Všichni boží tvorové by měli k něčemu rozumnému sloužit. Jako žrádlo pro jiné tvory, na příklad – to je služba z nejctihodnějších. Tento požadavek ovšem nesplňují psi a kočky sloužící v městských domácnostech k potěšení pánečků a paniček. V případě paniček je jejich neužitečnost podtrhována navíc tím, že je domácí mazlíčkové zdržují od užitečné práce, kterou by jinak, nebyvše zdržovány, mohly vykonávat ve prospěch hladovějícího mužského lidstva.

 

Kočka lihomilná. Dopil jsem láhev vína, špunt vložil zpátky do hrdla a láhev hodil do trávy. Zvědavé kotě přiběhlo a jalo se láhev očichávat. Prokazatelně věnovalo víc času očichávání špuntu než očichávání dna.

 

Moderní mezigenerační vztahy. Tatíček koupí synáčkovi auto – a ten promptně požádá o zvýšení kapesného, s odůvodněním, že v nových poměrech musí teď kupovat benzin a platit opravy.

 

Smutné je stačit se opít dříve než jsi stačil dopít.

 

Domácí opice přijde laciněji než opice exotická. Tak třeba pavián slivovičný přijde na třetinu ceny makaka koňakového.

 

Nejlepší hračkou pro děti jsou děti. Příbuzenství není na škodu.

 

Čekání na déšť je čekáním na úrodu.

 

Riziko maléru dodává životu na pikantnosti. Zejména pak riziko cizího maléru.

 

S přestavbou je vhodné začínat, dokud ještě trvá chuť ke změně. Přestavovat cokoli v prostředí všeobecné lhostejnosti není k ničemu. Pak je na místě nechat záležitost vyhnít, opustit ji a začít jinde s něčím úplně jiným.

 

Hlína, kůže matky země, vyrůstá z pozůstatků jejích dětí. Proto se patří chovat k ní s pokorou a úctou. Možná je právě tohle podvědomý důvod, proč si exulant odnáší s sebou přehršli prsti z rodné hroudy.

 

Princip mít všechno dohromady se neosvědčil. Lidem je zřejmě vlastní princip něco vlastnit.

 

Solidní znamená pevný. V mírně přeneseném smyslu je solidní člověk jedinec pevných zásad – takový, který je příliš často nemění. Toto adjektivum se však také používá v onkologii a patologii – ve spojení solidní nádor, novotvar tuhé konzistence, ostře vymezený vůči okolní tkáni.

 

Léto. Čas dovolených, ale i dovolování si (ve zvýšené míře, protože někteří si dovolují po celý rok, nezávisle na sezóně).

 

Univerzitní pedagog v pokročilejším věku nahlíží – jako examinátor nejrůznějších typů zkoušek, obhajob, posuzování a hodnocení – jako by z opačné strany na to, co sám kdysi jako student prožíval. Teď má možnost důvěrně se seznamovat s děním v akademickém zákulisí. A zjišťovat, že je daleko méně dramatické, obřadné a vznešeně tragické než se mu to kdysi jevilo z hlediště i jeviště studentského.

 

Tím, že se lidé stali dvounožci, nesporně získali nad svými čtyřnohými bratranci převahu. Pomalost pohybu kompenzovali koly, chudozubost více než nahradili luky a šípy, jakož i prachem a broky, případně kulemi, slabozrakost dalekohledy a radary, dokonce i rentgenem a počítačovým tomografem. Něco málo jsme však tím přece jenom ztratili – ve srovnání s kočkou se už člověk nedokáže podrbat za uchem svou dolní končetinou.

 

Fíkovník přesazovaný ze zimního schodiště paneláku do květnové zahrádky u chalupy, místo, aby pookřál, se po pár dnech na slunci vykazuje spálenými listy. Vliv panelákového stínu přehlušil jeho přirozenou genetickou povahu subtropické rostliny. Asi jako zkorumpované prostředí vysoké politiky zkazí chování i těch několika málo jedinců, kteří při vstupu do ní byli ještě (eticky) normální.

 

Šeřík, jako by věděl, co je pro lidi důvodem jeho pěstování, udržuje své bohaté květy v perfektním stavu po celý měsíc.

 

Smetanově bílé květy černého bezu, keře v podstatě rumištního a plevelného, se pro mne staly symbolem měsíce června, školních výletů, případně upocených závěrečných zkoušek a maturit. Černý bez bíle rozkvétal i v parčíku moravskobudějovického gymnázia, který býval původně hřbitovem. Jeho květy byly svědky našeho loučení se školou v červnu roku 1954, na řadu let naší klubající se dospělosti.

 

Napospas. Jsou taková slova, která člověk užívá jako by mimoděk, asi tak, jako mimoděk zamyká domovní dveře. Bez uvědomělého povšimnutí, bez paměťové registrace. Jakýmsi automatismem, za dlouhé roky ustaveným. Napospas živlům, dravé zvěři, politické korupci. Jakou etymologií takové slovo nebo úsloví vzniká? Je odvozeno od pastvy, pasení – a my jsme vydáváni k pastvě oněm živlům, dravé zvěři, zkorumpovaným politikům? Aby se na nás popásli? Jist si tím nejsem. A jen tak mimochodem, všiml jsem si, že jsem hned v první větě tohoto odstavce použil jiného podobného slova – mimoděk. Jak vzniklo a proč vzniklo mimoděk?

 

Soudobé sečení trávy je činnost zaplňující víkendové půldny rámusem. Sekaček motorových, elektrické rámusí méně. Za mého mládí a ještě v dospělosti tráva pod rozmachy a údery kosy chroustala a chrupala; kosa svištěla, do trávy se zakusovala pod hodně ostrým úhlem, aby si dobře ukrojila sousto správné velikosti. Aby se nezahltila přílišnou nedočkavostí a nenasytností. A ještě jeden rozdíl v tom byl. Kosa si žádala přítomnost ranní rosy, aby tráva byla křehká jako vánoční cukroví. Sekačky naopak rosu nerady. Jejich rotační nože se na trávu obořují přímo; její sousta odkrajují spojitě a žádají si trávy suché, neorosené a nezavlhlé. Proti gustu žádný dišputát.

 

Moje letošní knížka se rodí těžce, velice pomalu. Nikoli její text – ten je hotový už dávno. Zpožďuje se její vydání. Moje redaktorka dlouhodobě onemocněla a její mladé nástupkyně jevily rozpaky nad dohodnutým přebalem. Pak se zas něco dalšího zadrhlo, takže výroba trvá už skoro rok, což se v dnešním vydavatelském standardu rovná přenošení. Něco jako přenošená známost, jak říkával jeden můj známý rehabilitační primář.

Δ

Měla vzhled džbánku a vůni kytky

s útlými boky, plnými lýtky

na slunci zářila jí kadeř rusá

Celkem to byla husa

Δ

Pikantní nosík pihovatý

mívala ona. On býval sťatý

Δ

Upadnout do lásky. To fall in love

Někdy to nevyšlo. Byl z toho paf.

Δ

Bez plánu, někdy i omylem

Nebýt toho, v Česku vyhynem

Δ

Dětí se rodí čím dál tím méně

v denní i noční směně

Δ

Každý Čech touží být muzikantem

Řeči semelem pantem

Δ

 Když se státník pochlapí

Přibral si státník do své klícky    

rozměr globálně klimatický

Představil zelené holotě

budoucnost v plné nahotě

Že kdo se bojí, nesmí do lesa

Ekonom radostně zaplesá

poklusem pro pilu poběží

a les mu hbitě vytěží

Prý, kdo si bere do hlavy

že nás vyplaví záplavy

měl by si chladný obklad dát

a začít zlato rýžovat

Ledovce mohou klidně tát

Hlavní jsou růstu procenta

Protismogové náústky

zaplatí bankovní přírůstky

Občasné výkyvy počasí

uhradí delší přesčasy

Bere si státník na své témě

odpovědnost za osud země

S tímhle si snadno poradí

vůle znalosti nahradí

Integrály i rovnice

vyřídí modrá pravice

Planetu kdysi zelenou

budem´ mít na modro natřenou

Ve volné chvíli modrou šancí

převálcujeme vegetaci

Ekonom ve velkém stylu

zakroutí krkem chlorofylu

a nové stranické teze

odzvoní fotosyntéze

byť by si greenhorni zelení

nasvinibrodili i brnění

 Δ

Politikem o zem tříská

nafoukanost politická

Δ

Poslanec – ten skromnost

nepočítá za ctnost

Δ

Zadali projekt. Proč prý páni

jsou tak zavile nafoukaní?

Po čase našlo se řešení:

Páni prý splasknout nechtějí!

Δ

Pronáší státník zlatá slova

řekl je včera, dneska znova

Pronese prý jich ještě více

do prázdné státní pokladnice

Δ

Měla hruď klenutou, k tomu pas vosí

zvědavým říkala – to se teď nosí!

Δ

V houští

milenci se spouští

Lásce daří se přece

na pasece i v řece

Δ

Hodlaje sbírat ostružiny

na tělo navlékl si džíny

Vypadal pak jako jelen

Skončil na komoru střelen

Δ

Dneska člověk bez ohledů

ohledy odkládá k ledu

Ve svátek i všedně

jedná bezohledně

Δ

Andulka konopí močila

občas si jointa stočila

Na druhý den močila len

z toho se dal stočit špagátek jen

Δ

Galánky švarné

dny bývaj´ parné

v noci je zima

chytne se rýma

Δ

Proti záplavám účinné pravidlo:

Zavřít vodu, spustit stavidlo!

Δ

V celém světě jediný je Held:

Jmenuje se Money Děngi Geld!

Δ

Na tom světě, lidé milí

kdybychom se uskrovnili

každý z nás by měl co žrát

Nebylo by proč se rvát

Δ

Člověk, tvor kdysi nahatý

dnes touží býti bohatý

jak mu radívá ekonom

Dávno už opustil svůj strom

a postavil se na čtyři

Vzhůru do světa zamířil

Opovrh´ chýší, stavěl dům

přitom záviděl sousedům

že měli sklep a pater víc

Nechtěl být pánem z Nemanic

Když ho ten nápad popadl

nač dosáhl, si nakradl

svůj chtěl mít dům, taky svůj strom

Vyrostl z něho ekonom

Δ

Žalo děvče, žalo trávu

nebylo v tom zcela v právu

tráva, kterou kosila

pasákovi patřila

Uviděl ji pasáček

řek´- děvče, to má háček

a než trávu dožala

porada se konala

Kosení má rozměr lidský

uvažuj ekonomicky!

Chceš-li ty mi trávu krást

budu já tě muset pást!

Zahoď, děvče, zahoď kosu

přepudruj se kolem nosu

poblíž jede Germánec

nabídni mu hubanec!

Něco málo navíc k tomu

já ohlídám kolem domu

nejsem přece nemehlo –

by to zdárně proběhlo

O eura se spolu šábnem´

vůbec špatně nedopadnem´!

Δ

FINIS