LIBER CATENATUS

Úvahy o životě a přilehlém okolí

Píše  S. Komenda (komenda@tunw.upol.cz)  Část 42, červen 2007

                       ------------------------------------------------------------------

 

Okouzlení negramotností

 

Minulost a záležitosti s minulostí spjaté naši přítomnost neopouštějí. Procházíme přítomností, svou a nejen svou minulostí umazáni. Za mnohá jiná stačí uvést slovo vzpomínky. Ale také přítomné události, vzpomínky evokující. Třeba fotografie nebo sny. Žádný dospělý jedinec se nemůže beze zbytku odříznout od prožitků svého dětství. Tam, kde stojí člověk dnes (a kde dnes stojí lidstvo) jsme museli dojít jistými cestami nebo alespoň pěšinami. Jinak to nešlo a ani v budoucnu to jinak nepůjde. Rád bych ovšem zdůraznil, že je normální, aby člověk odlišoval, co bylo, od toho, co je. A pokud je přesvědčen, že přes všechny peripetie vývoje se přece jenom pohybujeme v průměru žádoucím směrem, aby mu záleželo především na přítomnosti a budoucnosti. Lidstvo investuje nemalé prostředky do procesu výchovy a vzdělávání mladých populačních ročníků. Nejde jenom o peníze. Především se jedná o čas, který je hlavní součástí těchto investic. Ten je totiž, na rozdíl od statků materiální povahy, zcela nenahraditelný. Už tohle je důvod, a to důvod velice pádný, aby se věnovala pozornost účinnosti, výkonnosti vzdělávacího procesu. Dalším důvodem je skutečnost, že investice do vzdělávání se prohlubují. V dimenzi času, prodlužování doby školní docházky, ale také materiálních investic. Počítač je přece jen o něco dražší než křída.

S hodnocením, vlastně měřením účinnosti vzdělávání to není snadné. Jde totiž o koncept mnohadimenzionální – a každý hodnotitel jeví tendenci preferovat některou specifickou stránku věci. Hitem posledních let je zdůrazňování významu tvůrčího myšlení oproti množství znalostí. Proti tomu se nedá vcelku nic namítat – je však na místě žádat, aby se kvantifikovalo to první i to druhé; jinak jde o prázdné plácání. Tvůrčí myšlení je totiž latentní, skrytá proměnná. Stejně jako množství znalostí. Kvantifikovat se dá jenom uvedením seznamu úloh a výpočtem, jaký díl z nich dokázal subjekt zvládnout. A nastavením standardů hodnocení. Samotné tvůrčí myšlení předpokládá neomezované rozvíjení fantazie – doplněné metodologií kritického hodnocení nápadů a myšlenek. To poslední představuje kostru vědeckého myšlení v empirických vědních oborech – a je soustavně zařazováno jako součást doktorských studií.

V posledních letech se roztrhává pytel s nejrůznějšími způsoby tak zvaného alternativního myšlení. Míněna je zřejmě alternativa k tomu, co jsem v předcházejícím odstavci nazval kritickým hodnocením nápadů. Namátkou uvedu kartářství, numerologii, horoskopy, sázky v hazardních hrách, případně další způsoby předpovídání budoucnosti. Zdá se, že prohlubování vzdělání nevytváří žádnou prevenci naivity a lidské hlouposti. Podle českých televizí soudě, je vzdělanost moderátorů velice chatrná. Umělecké vysoké školy se zdají být spíše líhní negramotnosti než moudrosti. Vinu mají zřejmě školy od středních až po vysoké, kde tak zvané humanitní obory také tmářství namnoze spíše pobízejí než by mu čelily. Řekl bych, že nůžky mezi gramotností oborů vědních a oborů humanitních se stále rozšiřují, což činí z univerzit instituce pořád víc diverzifikované. Jedinci neschopní pochopit kouzlo newtonsko-leibnizovského uchopení pohybu se nechávají okouzlit středověkými rituály. Chybu spatřuji v tom, že se na středních a vysokých školách, zejména při naplňování zásady tvůrčího, kritického myšlení, nevedou studenti k racionální povinnosti ptát se – Proč? (žádá se důkaz tvrzení) a Jak? (žádá se předložení postupu, kterým se dospívá k hlásanému). Jsem přesvědčen, že na téhle úrovni by měl být schopen student (gymnázia či univerzity) pochopit, v čem je klíč ke kritickému myšlení. Pro myslícího jedince není tak nesnadné navrhnout experimentální plán, jehož aplikací by se dala prověřit platnost toho kterého šamanského tvrzení. Vedle toho by měli studenti vědět, že nesmyslnost a neracionalita sázení v hazardních hrách se dá vypočítat. Vystačí se přitom s elementárními kombinatorickými poznatky. To, že se tak nečiní, uvádí české školství v podezření z negramotnosti a neschopnosti plnit základní vzdělávací funkci. Mluvím-li o školství, mám na mysli učitele.

 

 

O pokusu – poznámka v podstatě triviální

 

Díky bohatě propracovanému software statistické analytické techniky stává se běžně, že její metody často používají badatelé ve statistice jenom zapracovaní. Pokládající logické základy těchto metod za cosi jako samozřejmost, za malou násobilku, k níž není třeba  se vracet, protože je eo ipso v software vyčerpávajícím způsobem obsažena. Aplikace induktivní statistiky se v jejich představě redukuje na matematickou technologii (ošetřenou výpočetním programem) a rutinu interpretačního tanečku kolem statistické signifikance.

Zastávám názor, že alespoň občasný návrat ke kořenům statistické malé násobilky nemůže škodit. Právě naopak. Nikdy by nemělo badateli, provádějícímu statistickou analýzu dat, unikat se zřetele, že tato data jsou produktem experimentu, ve kterém vystupují v hlavních rolích herci Stimulus a Response. Podnět a Odpověď. Taky označovaní jako Nezávisle a Závisle proměnná. Independent a Dependent Variable. V databázi se stavy veličin řadí ve sloupcích jedna vedle druhé, takže může někdy uniknout, že jde o veličiny z hlediska technologie poznávání zásadně odlišné. Veličiny prvního typu řídí experimentátor, badatel (označují se jako experimenter controlled variable), stav veličin druhého typu určuje pokusný subjekt (či objekt), a jsou označovány názvem subject controlled variable.

 Často tomu bývá tak, že experimentátor udržuje v celém pokusu podnět na jediné úrovni. Tomu odpovídající odezvou nebývá konstanta; na daný, vždy týž podnět, reaguje každý subjekt zpravidla poněkud jinak – vykazuje jistou variabilitu.

Obvyklejší je nastavení podnětu ve dvou úrovních – často označovaných jako úroveň kontrolní (také placebo) a pokusná. Předmětem analýzy je potom studium a vyhodnocování rozdílu v odpovědích subjektů ošetřených jedním či druhým způsobem. Všudypřítomná variabilita evidovaných dat sice prováděné srovnání komplikuje, nicméně je zároveň zdrojem cenné informace o povaze dat. K souboru dat jejich variabilita neodmyslitelně patří asi jako proměnlivost politických názorů v souboru svobodně uvažujících občanů. Komparace takových dvou souborů je snad nejčastěji používaným experimentálním plánem.

Obecnější je schéma experimentu, ve kterém nastavuje badatel celou škálu hodnot nezávisle proměnné – a sleduje odezvu na každou z nich, se snahou zachytit případnou závislost globálně. Například tím, že se spočítá, o kolik se v průměru změní hodnota závisle proměnné, zvýší-li se hodnota nezávisle proměnné o jednotku. Metoda je známa jako lineární regrese – a byla už v mnoha ohledech modifikována a zobecněna. Co do typu závislosti, jakož i co do počtu veličin vstupujících do hry jako prediktory, jako nezávisle proměnné, jako stimuly. Badatel se zabývá také situacemi, v nichž není stimulus bezprostředně patrný, jako přímý, bezprostřední zásah badatele. Stimulem může být stav veličiny, která sama je zprostředkovaným projevem skrytějšího experimentálního zásahu. Může jít o stav nějakého tělesného rozměru – třeba tělesné výšky – a jeho vliv na, řekněme, inteligenci. Experimentální zásah spočívá vlastně v tom, že badatel vybírá v množině subjektů záměrně tyto tak, aby pokryli pokud možno kompaktně celou škálu tělesné výšky. Požadavek randomizace musí být přitom respektován tím, že do vybírání subjektů nezasáhne jiný faktor, s výškou související, korelující. Třeba pohlaví (muži jsou vyšší než ženy), nebo etnický původ (Číňani jsou menší než Američani). Prostě se musí ohlídat přítomnost bias.

V každém experimentu, takovém, že jeho předmět deklaruje studium vztahu dvou veličin, třeba porodní délky a hmotnosti novorozence, intervenuje nespočetně mnoho faktorů dalších. Včetně aktivity slunečního magnetického pole během těhotenství. Tyto faktory vytvářejí konstanty uvažované situace. Běžně je neregistrujeme, nevšímáme si jich. Je to podobné jako neregistrovaly lékařské ani jiné pokusy paranoiu diktátorů Hitlera či Stalina. Ani případná intelektuální selhání při rozhodování ministrů soudobých. Ačkoli rozhodnutí jedněch i druhých mohly mít zásadní vliv na životní úroveň badatele.

 

 

Obtížně modernizovatelné stáří

 

S delším časovým odstupem jsem zase absolvoval jeden odborný seminář. Jako jeho aktivní účastník, což znamená, že jsem slíbil přednést referát. Na vlastoručně vybrané téma. Trochu mě to zaskočilo, především v jednom ohledu; dnes už je samozřejmostí, aby přednášející dokumentoval a doprovázel svou řeč počítačovou projekcí, která jeho akusticky podávanou informaci dubluje také vizuálně. Pro řečníka je taková prezentace ulehčením; dobře připravená projekce ho tématicky vede a usnadňuje mu plnění klasické řečnické strategie – Rem tene, verba sequentur! Drž se věci, slova se dostaví sama. Z jiné strany je to zároveň naplnění jedné ze zásad vojenské strategie – Více potu na cvičišti, méně krve na bojišti. Tím potem se rozumí příprava oné prezentace, která musí být provedena předem, v předstihu před přednáškou. Bohužel, já už se při své lenosti potím nerad.

Jsem člověk, který už studentům nepřednáší. Pregraduálním studentům, od pultu či z katedry v posluchárnách. Mí postgraduální studenti, doktorandi, mne vyhledávají individuálně, abychom si vyměňovali informaci, případně aby podstupovali předepsané examinace tváří v tvář. Svou standardní kariéru univerzitního pedagoga jsem končil klasicky, s bílou křídou před černou tabulí; poslední, nevypsaný kousek křídy jsem si z posluchárny odnesl domů na památku. Do svého domácího počítače jsem si ani program známý jako PowerPoint nenechal instalovat, předpokládaje, že se do hrobu odeberu bez téhle dovednosti.

Dopadlo to, samozřejmě, jak jsem předpokládal. Zatímco mladší (a šikovnější) kolegové elegantně pózovali vedle projekčního plátna s ovladačem v dlani, já, když přišla má chvíle, usedl u přistaveného stolku, na jehož desku jsem předtím rozložil hrst zmuchlaných papírů a – kvůli dojmu – pár knížek, a začal mluvit. Jedinou proprietou, kterou bylo možno považovat za vizuální, byl vztyčený ukazovák mé pravé ruky.

Byl jsem zdvořile vyslechnut a způsob mé prezentace byl přijat se shovívavostí, již přísluší projevovat omšelým starcům. Vrátil jsem se na své posluchačské místo a trochu přemýšlel. Z fyziologie vnímání je známo, že informace předkládaná posluchači více smyslovými kanály paralelně, má vyšší šanci, že jím bude registrována. To je dobré. Také však mám vlastní zkušenost (jako posluchač), že řečník při prezentaci zejména náročnějšího textu neodhadne správně možnosti jeho vnímání posluchačem – a přehltí ho. Knoflík ovladače se dá snadněji tisknout než se dá pochopit předkládaný vzorec. To není dobré. Řekl bych – aniž by tohle mělo být vykládáno jako staromilské horování, placené ze strany lobby křídových dolů – že riziko řečníka nasadit přílišné tempo v případě, že píše křídou po tabuli nebo fixem na listu flipchartu, hrozí daleko méně. Komunikace od stupínku k posluchačům teče přirozeněji. Počítaje v to i zpětnou vazbu mezi oběma stranami.

Počítačová prezentace skýtá řečníkovi velké možnosti. Především jde o možnost názorně obrazem vysvětlit předkládanou myšlenku. To je důležité zejména v případě, kdy má vysvětlovaná situace složitou strukturu, jejíž komplikovanost je objektivně daná. Bohužel je má zkušenost z mnoha prezentací, které jsem jako posluchač a divák absolvoval, taková, že se na promítacím plátně objevují slova a věty, prostě dublující vizuálně, co vychází z řečníkových úst. Smysl takových prezentací mi uniká. Jsou bez nápadu – nezávisle na tom, že používaný notebook je posledním výkřikem počítačových technologií. Trochu mi to připomíná situaci, kdy si sedlák nechává svůj trakař hnoje táhnout nově zakoupeným traktorem. Počítačová projekce má své plné oprávnění v situaci, kdy je její struktura složitá a při výkladu je žádoucí, aby si posluchač naslouchající výkladu detailů neustále uvědomoval (a měl nejenom před očima) globální situaci. Předkládaný obraz pak vlastně funguje jako nastavená paměť. Z počítačové prezentace by se neměla stávat móda. Pamatuji si, že před nějakými čtyřiceti – padesáti roky pouhá zmínka o tom, že závěry práce, o níž se referuje, se opírají o výstupy z počítače, garantovala její vědeckost. Taky to ovšem byla pouhá móda.

 

 

Úplně jiná tramvaj

 

Protože mi městská hromadná doprava nabízí poměrně vlídnou (user-friendly) variantu transportu z fakulty domů do mé panelové rezidence, tuto pilně využívám. Kombinuji přitom dopravu kolovou s dopravou kolejovou. Autobus s tramvají. Svou cestu konám v těsně popoledních hodinách. Díky této okolnosti probíhá moje cestování klidně, nerušeno tlačenicemi a nervozitou, kterou každé zhuštění lidstva zákonitě vyvolává. Je totiž dokázáno i pokusy na krysách a potkanech, že se zvyšující se hustotou osazení obyvatel klece jejich agresivita narůstá. Dokazatelně, protože měřitelně. A chování krys a potkanů je obdivuhodně výstižným modelem chování lidského. V mnoha ohledech, v mnoha dimenzích. Pohybujete-li se v nějakém prostředí delší dobu, zvyknete si na ně jako na standard. Jako na něco víceméně samozřejmého. Říká se tomu habituace – je to cosi, co každý zná jako zvyk, jako navyknutí si na okolnosti vymezující naše prostředí.

Změnu prostředí vnímáme jako faktor rušivý – zejména, jde-li o změnu k horšímu, změnu dosavadní stav znepříjemňující. Tohle téma by se dalo psychologicky rozpitvávat a rozmazávat; jistě by to bylo zbytečné, protože každý ví, oč se jedná. Konkrétně mám na mysli skutečnost, která nastává, jestliže okolnosti mého denního provozu změní dobu, kdy bych se měl po známé trase navyklými dopravními prostředky ubírat k domovu. Totiž ke hřbitovu. Takovými okolnostmi může být účast na nějaké odpolední přednášce, kterou bych si rád poslechl, nutnost dopsat text, který nemohl být napsán v obvyklou dobu, protože se domáhal konzultace zvlášť horlivý doktorand nebo prostě fakt, že jsem uvízl za jazyk cestou z fakulty. Jsem totiž tvor poměrně ukecaný.

Do svého autobusu pak vstupuji jako do neznámého světa. Jeho vnitřní prostředí, atmosféra v něm panující jsou jiné než obvykle. Lidí se zdají být zasmušilí, unavení, nevlídní. Jejich obvyklá vstřícnost vůči spolucestujícím bližním je o několik stupňů nižší než obvykle. Pro člověka oholeného, pajdajícího a v pohybujícím se vozidle kymácivého to činí aktuálním idiom, kdy starší cestující do prostoru přeplněného vozidla vznáší řečnickou otázku – To tady není žádný gentleman, který by uvolnil místo staršímu? – na což hlas z řad sedícího lidu odpovídá – Copak o to, gentlemanů je dost, ale míst k sezení je málo! Tahle situace demonstruje přímo školský příklad závislosti chování na parametrech prostředí. Příklad toho, že uvažovat o etice a morálce v jakémsi absolutním, od prostředí nezávislém prostoru, je vlastně pitomost. Pitomost nikoli abstraktní, ale velice konkrétní.

Situace v tramvaji, do níž nastupuji, usiluje vykonat druhou část svého putování, je podobná té v autobuse – jako přes kopírák. I tady se zdají lidé být zahleděni do sebe, neschopni vnímat starosti svých bližních. Hluboce soustředěni na své vlastní problémy. Asi jako je na své vlastní osobní problémy soustředěn ministr, poslanec nebo senátor. Tak hluboce soustředěn, že mu už nezbývá kapacita jeho starostlivosti, aby alespoň malou její část věnoval problémům trápícím občany, kteří ho volili. Případně i nevolili – protože i nevolící občané jsou nuceni platit daně, ze kterých je zase placen pan politik.

Moje literární schopnosti jsou velice málo tvůrčí – pokud jde o líčení atmosféry. Jsem si tohoto svého nedostatku vědom. A protože tahle úvaha by měla být především uchopením a vyjádřením atmosféry a její změny vyvolané okolnostmi cestování, nebude asi příliš působivá. Myslím, že ten nápad nebyl úplně špatný; kdybych byl mocen, zpracoval bych ho líp. Mocen však nejsa – nemohu překročit hranici svého literárního stínu. Měl bych se asi snažit, abych se do podobné situace při svém hromadně městském putování nedostával. Měl bych bedlivěji sledovat jízdní řád – a to s hodinkami v ruce. V tom mi ovšem dosti brání skutečnost, že jsem své hodinky už před téměř deseti lety definitivně odložil. Inspirován jsem přitom byl svými irskými přáteli, kteří na mou otázku, proč každé hodiny na veřejné budově ukazují něco jiného, odpovídali – A jaký by měly smysl hodiny všechny ukazující totéž?

 

 

Konvergence k nule

 

Tenhle termín znají (nebo se s ním alespoň setkali) všichni příslušníci tohoto národa, jimž se dostalo dobrodiní solidnějšího vzdělání, zahrnujícího také úvod do infinitesimálního počtu. Dostalo se jim poučení o nekonečnu, o tom, že existují nekonečna vícero řádů (podobně jako znají armády vícero hodností generálských). Jde samozřejmě o kategorii povýtce filozofickou, nikterak neovlivňující druhové složení našich snídaní či večeří, jakož i rychlost městské hromadné dopravy.

Počítání matematických konvergencí funkcí a řad k nekonečnu, předpokládající nekonečně velký počet provedených kroků takového přiblížení, může mít zcela praktický význam v tom, že někdy už poměrně nevelký počet kroků aproximuje, tj. přiblíží se, k oné hypotetické, v nekonečnu předpokládané limitě docela blízko. Použitelně blízko. Přitom matematický, analytický postup je řešitelný jednodušeji a elegantněji než vyčerpávající procedura enumerací. V matematické statistice se této technologie používá hojně, se zhrubením někdy velice opovážlivým.

Zajímavou situací, kdy se využívá představ o matematické konvergenci, je volební aritmetika. Zmiňme se především o vztahu mezi celou populací voličů, tj. jedinců vládnoucích právem volit, a souborem občanů skutečně volících, tj. k volebním urnám se dostavivších. Případně o vztahu mezi postoji občanů v populaci a postoji občanů ve vzorku, na kterém se provádí předvolební měření postojů k politickým jevům.

Teorie pravděpodobnosti zná tak zvané zákony velkých čísel. Také v nich jde o konvergenci. O chování statistických veličin závisejících na počtu měření, v situaci, kdy počet měření se zvyšuje a soubor tedy rozšiřuje. Politická aritmetika zachází tak daleko, že využívá soubor, řekněme, dvou tisíc měření, aby se pomocí získaných výsledků odhadovalo možné chování v populaci nějakých osmi milionů voličů. Jakkoli je takový postup už hodně drsným znásilněním principu konvergence, zdají se být výsledky pořád ještě prakticky použitelné. Za předpokladu ovšem, že vybírání probandů z populace do vzorku respektuje alespoň přibližně požadavky reprezentativnosti – že se vzorek probandů vybírá z populace náhodně.

V téhle úvaze bych se rád zmínil o poněkud jiném typu konvergence. Nejde v něm ani tak o matematiku, ale spíš o projev a dopad názoru občanů na jistou společenskou instituci. Na senát České republiky.

V časovém proudu posledních patnácti let jsme mohli pozorovat, jak se počáteční rozpaky vyvolané instalací senátu do české parlamentární soustavy vyvíjejí poměrně rychle a výrazně směrem k občanské lhostejnosti. Volič nemá příliš mnoho možností, jak dát najevo, že považuje senát za instituci zbytečnou. Za marnotratné vyhánění peněz z beztak děravé státní kasy. Kritika, často po česku značně drsná a servítky si neberoucí, sklouzává po kůži senátorů jako rybniční voda po peří cákajících se hus. Hrách se hází na zeď, o perlách jistým domácím živočichům nemluvě. Jedinou možností, jak dát svůj názor na existenci senátu najevo, je nevolit. Senátní volby bojkotovat. A voliči tak skutečně činí, v míře postupně vzrůstající.

Už za první republiky nepožíval senát nijak vysoké vážnosti. Běžně se označoval pojmem Karrierenfriedhof. Hřbitov kariér. Dávalo se tím najevo, že senátoři jsou něco jako poloviční nebožtíci. Dnešní postoj voličů k senátu je vlastně týž – voliči si senátních nebožtíků nevšímají. Dokonce jim ani o dušičkách věnec nepřinesou. V té konvergenci se volební účast vytrvale přibližuje k nule; už dosáhla nějakých dvaceti procent – a v posledních doplňovacích volbách něco málo přes deset. V prvním kole; druhé bývá ještě slabší. Bohužel si politologičtí učenci nedokáží položit otázku, jak hluboce bude muset procento volební účasti klesnout, aby se chytili za nos. Senátoři se za nosy rozhodně nechytí, protože těm jejich senátní židle zajímavě voní; výše jejich platů totiž na volební účasti nezávisí.

 

 

Komu se nelení …

 

Přísloví o tom, že komu se nelení, tomu se zelení, má smysl jenom za podmínky, že některá z větších bankovek má zelenou barvu. Nezkoumal jsem, zdali se tohle přísloví vytvořilo poté, co cedulová banka začala tisknout zelené stokoruny, nebo naopak se cedulová banka nechala tímto příslovím inspirovat. Tohle zkoumání rád přenechám historikům vývoje platidel.

V dnešních aktuálních poměrech je, myslím, stokoruna vybarvena v podstatě zeleně, poněkud však nevýrazně. Nevyznám se v barvách soudobých bankovek nijak přesně; hotovostní platby obstarává v naší domácnosti má žena. Činí tak obratněji než já, který navíc při vydávání peněz trpím neblahým pocitem, že jsem nakoupil zbytečně draho – což je jeden z výrazných důsledků mého vrozeného selského lakomství.

Za zajímavou a proto povšimnutí hodnou považuji skutečnost, že bankovky vyšších až  nejvyšších hodnot zelené nejsou. A stokoruna (dnes) není tak veliká, aby rozházela žižkovského Pepíka (ona totiž platí tak málo, že nerozhází ani hanáckého Frantu). Před sto lety se tahle pražská písnička zpívala o dvacetikoruně. Ale to není podstatné. Podstatné ovšem je, že zelené nejsou tisícovky ani jejich násobky. Dvoutisícovky a pětitisícovky. Případná existence platidel vyšší nominální hodnoty mi známa není, stejně by neodpovídala výši mého důchodu.

 Přísloví, nad nímž uvažuji, se tedy zdá být dobově podmíněné – jako ostatně skoro všechno. Čas je faktor univerzální, neoblomně pronikající vším, co děláme. Tahle dobová podmíněnost to byla, co mi nabídlo možnost všimnout si jisté absurdity.

Lidem, kterým se nelení, to znamená lidem, kteří pilně pracují, se možná zelení stokorunovými bankovkami – zatímco lidem, kteří nepracují, kteří si na svůj chleba nevydělávají v potu tváře, ale spíše bez prolévání potu spekulují, co jim to vynese, se sice nezelení, ale zato hnědí, okří a jinými barvami probleskuje v hrstech bankovek vyššího řádu. Prací v této zemi nikdo nezbohatl ani nezbohatne.

Tohle přísloví patří k těm, jejichž smysl a metaforickou hodnotu okolnosti setřely a vlastně úplně potlačily. Mnohá jiná úsloví takovému osudu unikla – vrabec v hrsti bude pořád lepší nežli holub na střeše. Alespoň do té doby než budou vyhubeni všichni vrabci, případně všichni holubi. Respektive dokud se budou stavět sedlové střechy, protože právě sezení na nich dávají ptáci přednost. Na střechách rovných sedají ptáci neradi – snad s výjimkou vran hřadujících na střešních okrajích sídlištních paneláků.

Taky rovný rovného si bude hledat, dokud vrány budou vyhledávat společnost vran. Ani tomuto přísloví nehrozí zánik. Dokonce i proto, že mnohá přísloví s týmž metaforickým nábojem se vyskytují v různých kulturách a jazycích v odlišných kulisách. A rozhlodá-li zub času jedny takové kulisy, mohou je docela dobře zastoupit kulisy z jiné kulturní oblasti. Český vrabec v hrsti má například svůj metaforický ekvivalent v irském (irštinu neovládaje, znám jej z angličtiny), lepší pstruh na pánvi nežli losos v moři. České po bitvě je každý vojín generálem obsahuje touž metaforu jako irské pacient přeživší úspěšně operaci se cítí být polovičním chirurgem.

S penězi vlastně také souvisí české komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí. Naplňuje to obsahem úsloví penězi k nezaplacení. Naštěstí existují takové dary stvoření, které nelze nakoupit bohatstvím. I když je platnost takových úsloví poněkud zviklávána jinými, třeba komu pánbůh, tomu všichni svatí – zpochybňující nezávislost společenských uznání. O naší věci vypovídá i není pravda, že s ouřadem člověk dostává i rozum – jakkoli denní společenská a politická praxe svědčí o opaku. Alespoň v tom, že člověk do ouřadu dosazený, případně dokonce i zvolený si skoro samozřejmě myslí, že i ten rozum dostal. A ať mu absence vlastního rozumu dochází čili nikoliv, dělá všechno pro to, aby projevům rozumu jiných zavčas zatínal tipec.

 

 

Čerti na zdi

 

Sprejeři čmárající své pubertální nesmysly po všech dostupných i nedostupných plochách nejsou ve svém počínání nijak zvlášť originální. Zdi, obzvláště ty ještě jakž takž světlé, sloužily jako podkladové plochy čmáralům snad od nepaměti. Budeme-li postupovat proti toku času, neměli bychom zapomenout na turisty a návštěvníky hradů a zámků, zanechávající svá nesmrtelná sdělení typu Byli jsme tady a podepsali jsme se vyrytá oblázkem nebo kouskem cihly na nedávno zabílených plochách. Rozdíl mezi nimi a současnými sprejery je především v používaném malířském materiálu; pokud jde o nápaditost, žádný rozdíl se nekoná. Pokud vím, turisticko-návštěvnické čmárání a rytí do historicky zajímavých zdí se občas stávalo předmětem seriózních studií, zabývajících se duší a myslí čmárajících a ryjících autorů. Studoval je i Jaroslav Hašek. Vzpomínám-li si dobře, tyhle studie nevyznívaly ve prospěch autorů nijak lichotivě.

Po zdech se ovšem čmáralo, rylo a kreslilo už v historii dávné a pradávné. K velikému potěšení soudobých a nedávných archeologů. Například ve Starém Egyptě, v jeho různých periodách a faraónských dynastiích. Tehdejší autoři – na rozdíl od sprejerů dneška – konali svou činnost na státní zakázku. Objednavatelé se zřejmě výrazně vměšovali do rozhodování o tématech a obsahu zobrazovaného. Součástí toho rozdílu je i skutečnost, že tehdejší autoři byli lidé mnohem vzdělanější než naši současníci a absolventi dnešních moderních škol – jakkoli nepravděpodobně to zní. Díky tomu jsou staroegyptské nástěnné nápisy zdrojem cenné informace o poměrech panujících v dávných společnostech. Rytí do kamenů hluboko zazděných do stěn chrámů a hrobek zaručilo jejich přežití a uchování po tisíciletí, mnohem jistěji než při používání třeba papyrů.

Zkoumání nástěnných maleb, kreseb a rytin v pravěkých jeskyních dokazuje, že potřebu čmárat měli už lidé žijící ve společenstvích, která nazýváme primitivními. Lidé  paleolitičtí i neolitičtí, pěstující kulturu halštatskou a cromaňonskou, organizovaní ještě v tlupách lovců a sběračů. Keltové a jiní národové, kteří se nijak moc nevyžívali v grafomanii.

Vrátíme-li se do doby modernější až moderní, zjišťujeme, že autoři nástěnných nápisů a rytin využívali zdí poměrně selektivně. Výrazné jsou aplikace nástěnných zobrazování na stěnách nejrůznějších veřejných prostorů; důvodem bývala a je zřejmě snaha autora o co nejširší čtenářský dopad. Nijak mu přitom nevadilo, zdá se, že usiluje o co nejširší čtenářský dopad informace o své pitomosti.

Mezi těmito veřejnými zdmi a stěnami zvláštní místo zaujímají veřejné záchodky. Umělecká díla tohoto typu a umístění bývají rovněž předmětem hojného studia. Někdy i dost učeně se tvářícího. Na internetu jsem kdysi narazil na zajímavý nápis opsaný z jednoho veřejného záchodku v New Yorku. Text zněl Splachuj pořádně – New York potřebuje vodu! Tento nápis je zřejmou intelektuální výjimkou. Statistika záchodkového neboli kloakálního umění vykazuje naprostou převahu nápisů a kreseb inspirovaných mužskými i ženskými anatomickými orgány, jejich funkce s oněmi místy úzce souvisí. Svědčí to o tom, že člověk je tvor přemýšlivý – a často ho napadá přemýšlet o tom, co právě dělá. Zejména tehdy, poskytuje-li mu situace k přemýšlení čas.

     Sprejerství je možno považovat za odrůdu grafomanie. Sprejer je autor odhodlaný vnucovat projevy svého ducha veřejnosti, nedávaje se nikterak odrazovat tím, že mu tato spílá do vandalů, idiotů, barbarů a blbů. Neodrazují ho náklady spojené s pořizováním barev a sprejů. Ani rizika doprovázející lezení do výšek, pronásledování městskými policajty a jejich psy. Sprejer si zřejmě připadá jako středověký či raně novověký umělec, který musí krást mrtvá těla ze hřbitovů pro své nepovolené anatomické studie. Jako umělec, kterému se odpírá možnost vystavovat svá díla v oficiálních galeriích. Je pevně přesvědčen, že kapky vytrvale kapající nakonec i kámen udolají. Stejně tak jeho čerti na zdích.

 

 

Starého psa … nenaučíš

 

Ten slogan, uveden celý, zní – Starého psa novým kouskům nenaučíš. Poznatek je to moudrý, opravdu zkušenost dokládá, že starý tvor všeobecně se hůř učí než jeho mladší protějšek. Z fyziologie učení je možno dokonce závislost učení na věku kvantifikovat. Nejenom pro psy;  i pro případ učení u lidí. Moudrost onoho tvrzení je i v tom, že nevylučuje existenci tvorů mladých, které je také nesnadno něčemu naučiti. Jak v případě psů, tak v případě jedinců lidského rodu. Platnost je přijatelná, přestože provozujeme univerzity třetího věku, v nichž se učí novým kouskům lidé školním škamnám už výrazně odrostlí.

 Omezená schopnost – ale i vůle – starých osob učit se novým věcem, což jsme si navykli označovat názvem konzervatismus, je nositelem tradice. Na rozdíl od mladistvé dychtivosti po změně, tíhnoucí k novotářství. Revoluce všeho druhu bývají produktem spíše mladších osob. Samozřejmě včetně mnohého dalšího, co s tendencí ke změně souvisí – například jistou zbrklostí, unáhleností, nerozvážností. A především nedomýšlením důsledků, které by ze zaváděných změn mohly vyplynout.

V dřívějších dobách, pro něž platívalo, že zavedené mravy, zvyklosti a tradice je třeba ctít a respektovat, se učení novým kouskům prosazovalo nepoměrně obtížněji než dnes. Dokonce i mladým se bránívalo v zavádění novot. Součástí tradice byl respekt vůči starým – který je dnes velice pohaslý. Tohle vyhasínání probíhalo a probíhá velmi rychle. Já sám pamatuji, že teprve v mé generaci jsme svým rodičům, tátovi a mámě tykali. Prarodičům, dědům a babičkám, jsme vykali. Táta mi někdy jako nejstaršímu zdůrazňoval, že on jako kluk rodičům vykal; upozorňoval mne tím na svůj demokratismus. Taky se v jeho dětství ještě ruce na znamení úcty líbávaly. K tomu mne už nikdo nijak zvlášť nevedl.

Paralelně s tím, jak se bez přílišného promýšlení zavádějí novoty, roste taky společenská manažerská zbrklost. Nejmarkantněji je to patrné ve světě politiky, etiky a morálky. V dobách mého dětství se venkovský člověk, na kterého se profláklo, že jinému něco ukradl (ke krádežím se nepočítaly souše z panského, potažmo státního lesa), společensky úplně znemožnil. Pověst kriminálníka (člověka na základě soudního rozhodnutí zavřeného) měla hodnotu cejchu na čele vypáleného žhavým železem. V tomhle způsobil převrat institut politických vězňů, zavíraných z důvodů politických, náboženských a jinak kádrové nevhodnosti. Jiným důsledkem tohoto zpřeházení hodnot a hříchů byl samozřejmě úpadek společenského postavení a respektu soudů a soudců; v očích občana se soudce stával pasivním nástrojem zvůle mocných, kteří svou moc odvozovali výlučně z násilí. Soudce se stával figurkou, za jejíž provázek tahali pochybní politici často velice vulgárního, sprostého ražení. I v tomhle se masivně projevovala zbrklost – to když včerejší spolupachatelé politických násilností byli vlastními soudruhy donucováni k sebeobviňování z úplně absurdních skutků a posléze věšeni na stejných šibenicích, na kterých sami předtím dávali věšet nevinné.

K rozvratu tradičních hodnot, udržovaných staršími, přispívala také nepromyšlená adorace mladých a tedy nezkušených a tradicí méně zasažených jedinců. Bylo to činěno záměrně – lichocení probíhalo souběžně se zneužíváním. Za sovětské současnosti byl dokonce přejímán vzor syna udávajícího svého politicky neuvědomělého otce. Pavlík Morozov. Za revoluční dění byl vydáván zmatek a hodnotový rozvrat. V kalných vodách se některým dobře lovilo.

Nejsem žádný obdivovatel starých dobrých časů. Jsem skeptik a vím, že špatné se dá najít v každé době. Jde ovšem o kvantitu. Poslední desetiletí učila tuto zemi cynismu; poslední roky v tom, bohužel, dále pokračují. Je obtížné dosáhnout i třeba dobrého hlásáním, jestliže nikdo nikomu nevěří. Zejména těm, kterým je svěřována moc rozhodovat v masovém měřítku. S vědomím, že představitelům země, ve které žiji já a zejména moji potomci, se nedá věřit, se nežije nijak zvlášť radostně.

 

 

Kávový šťouchanec

 

Ne, nejde o nový typ moučníku s přísadou kávy. Na mysli mám jev téměř fyzikální, kdy jedno těleso předá jistý objem kinetické energie tělesu druhému. Anebo také trochu jinak, totiž kdy nějaký podnět, třeba povahy nefyzikální, mechanismem předání informace přiměje těleso – v tomto případě člověka – k jisté akci. Neboť i samotná informace dokáže člověka pošťouchnout a přimět k činnosti. Podobně jako podnět hrubě fyzický, třeba kopanec.

Myslím, že to, o čem uvažuji, je fenomén běžně známý většině z nás. Po ranním probuzení, ať už spontánním nebo surově budíkem či něžnou dlaní rodinného příslušníka vynuceném, neprocitá probuzená osoba ihned do provozuschopného stavu. Protahuje se a zívá, zalamuje nejenom ruce až klouby sténají a praskají, zkouší úhel otočnosti hlavou na krku a pokouší se zorientovat v prostoru a čase. Sebe samého identifikovat a zorientovat. A hlavně uvést do provozu.

Šťouchancem schopným zprovoznit člověka ráno povstavšího je káva. Už samotná její vůně. Nefunguje to jenom v případě jedinců akutně postižených rýmou nebo trpících chronickou neprůchodností čichového orgánu. Na všechny ostatní jedince má vůně ranní kávy podobný účinek jako ostruhy na váhajícího komoně. A je-li posléze do ranní pobídky zapojen kromě čichu i jazyk, bývá ranní probuzení člověka úspěšně završeno.

Jakkoli je kávové pošťuchování v době časně ranní nesmírně výrazné, není výhradně na ráno omezeno. Jako kostku cukru v hrnku čaje rozpouští šálek kávy odpolední poklimbávání, obzvláště po kaloricky přehnaném obědě. Zase je tu pár doušků černé tekutiny bičíkem nebo ostruhami. Smazávají únavu, ať už oprávněnou nebo jenom lidskou leností navozenou.

V Evropě a obzvlášť u nás, v Evropě střední, není historie kávy v lidské civilizaci nijak dlouhá. Několik málo staletí. Přes Turecko, přes Arabii. S Tureckou osmanskou říší jsme my, někdejší Rakušané, žili dost dlouhou dobu v intimním styku. Ta intimita brala na sebe podobu válek s Turkem, válek křesťanství s islámem. Na souši i na moři. Vojáci české krve bojovali s Turky v Uhrách a jinde na Balkáně. Absurdity soužití národů se projevují i v tom, že zatímco čeští váleční vysloužilci vzpomínali, jak ranami šavlí na jediné seknutí sráželi hlavu bimbaši paši, turečtí usedlíci otvírali v českých městech kavárny nabízející tureckou kávu. Její chuť se naštěstí ukazovala být nezávislá na náboženském vyznání jejího konzumenta – chuťové pohárky jazyků se chovaly velmi kosmopolitně.

Káva a její chuť, počítaje v to i funkci pošťuchovatele, je světově univerzální. Odvažuji se říci, že je to jedna z konstant lidských chutí – jakkoli se její příprava národ od národa poněkud liší a odlišné jsou i rituály jejího servírování. Když se mi poprvé povedlo účastnit se mezinárodního antropologického kongresu začátkem osmdesátých let v řecké Makedonii, už jsem žil řadu let ve světě kávy připravované tehdy tradičním českým způsobem na turka. Kávy bez přílišné nápaditosti zalívající namletý prášek horkou vodou. Snad jedinou předností tohoto způsobu přípravy byla možnost po dopití z pozůstalé kávové sedliny předpovídat osud. V makedonské či thesalské Soluni, kde jsem si po způsobu tehdejších českých cestovatelů kupoval džíny pro dceru, mi majitel krámku nabídl jako součást naší obchodní dohody kávu připravenou po tamějším způsobu. V džezvě, z protější kavárny před džínový krámek přinesené. Tenkrát jsem poprvé ochutnal kávu ne-turka, což velice přispělo k mému pocitu weltmana.

Něco podobného jsem zažil o pár let později v Irsku, už po převratu. Irish coffee je totiž údajně jediné kafe na světě, mající nárok být označováno jako drink. Je totiž napůl mixované s irskou whisky. Po této letmé zkušenosti mi už připadala britská i americká káva jako velice blízká příbuzná s českým kafem. Nehledě na různé varianty decaf, decoffeinated coffee.  

 

 

Modulární sny

 

Občas se mi zdává. Náměty snů se obměňují, inovují s věkem. Myslím, že se to považuje za normální, fyziologické a jsoucí v normě. Někdy podrobuji své sny jisté analýze. Té neušlo, že jsou v nich obsaženy dílčí prvky, které si mé sny vzájemně vypůjčují, pronajímají a vůbec všelijak handlují. Současnou terminologií by se tento jev dal označit jako modulární uspořádání. Jednotlivými moduly, stavebními prvky mých snů jsou právě ony dílčí prvky použitelné a používané opakovaně, vestavované do různých snových témat, často i poměrně různorodých. V mnoha různých snech se mi stalo, že jsem byl okraden. Ztrácely se mi kufry, tašky a jiná zavazadla, v posledních letech hůl; taky se mi leckdy ztratily boty – jakmile mne okolnosti snu přiměly, abych se někde zul. Hledání bot při následném obouvání bylo ve snech spojeno s beznadějí a trápením – boty, které na místě jejich odložení zbyly, byly pokaždé děravé, odřené a nenositelné škrpály. V tomhle bývaly mé sny natolik živé, že jsem se při každé nové cestě trápil pomyšlením, že jsem si obul své poslední boty. A jestliže i ty mi ukradnou… v čem budu chodit potom? Kupodivu mi nikdy nikdo neukradl třeba rukavice. Zato jsem opakovaně přišel o svou čepici – i ve svých snech obvykle užívám pokrývku hlavy – což také mívá oporu v reálném životě. Dokonce mám, teď ne ze snu, paměťový záznam z jedné pražské konference. Při ní se v aule odkládaly svršky v horní části auly, včetně pokrývek hlavy. I já takhle odložil. V polední přestávce jsem svou čepici marně hledal; na háku osaměle visela jiná, trochu té mé podobná. Otráveně jsem si ji nasadil a odešel přes ulici do hospody na oběd. Když jsem se po obědě na přednášky vrátil, má čepice už tam zase visela. Naformovaná trochu jinak než já ji nosívám. Vrátil jsem čepici mnou zcizenou, uchopil tu svou a pro jistotu ji uložil do tašky. Paměťový záznam ukradení vlastní čepice zřejmě má továrna na sny uložila a do jednoho modulu zapracovala.

 Jiným takovým modulárním prvkem mých snů bývá zmeškání letadla nebo vlaku. Zvláštní na tom je, že se pokaždé jedná o zmeškání na cestě domů. Při zamýšleném návratu. Nikdy se to nestalo při cestě tam; pokaždé při cestě zpět. Obvykle v tom bývá i jakási schválnost – času je nadbytek, kvůli jistým okolnostem, zpravidla úplně pitomým a malicherným, prostě spoj nakonec nestihnu. Tohle se mi přihodilo docela nedávno, ve snu úplně čerstvém – když jsem při opouštění Austrálie právě takhle zmeškal osobní vlak premávající mezi Austrálií a Olomoucí. Sny zřejmě neprocházejí ani povrchní cenzurou a kontrolou; jinak by jim nemohl uniknout fakt, že žádný osobák mezi pátým kontinentem a Hanou nejezdí. Dokonce ani rychlík ne.

Dá-li se zlodějský modul vysvětlit všeobecnou zlodějnou naší doby, zmeškávání dopravních prostředků se takhle vysvětlit nemůže. Ne že by se nezpožďovaly – není to však tak soustavné jako krádeže. Do mých snů v dobách dřívějších se často vnořoval modul létací. Mé sny mne s oblibou nechávaly vznášet se nad krajinou, ale i nad lidmi, k nimž jsem měl takový vztah, že mi létání nad nimi dělalo dobře. Tento modul už dlouho mé sny nepoužívají; asi to nějak souvisí s tím, že i snům připadá jako nevhodné, aby nad zemí lítal člověk, který nedokáže pořádně ani chodit. Modulární uspořádání systémů je záležitost technologicky progresivní. Stavebnicové uspořádání se výrazně uplatňuje, abych alespoň namátkou příklad uvedl, třeba v kontejnerové dopravě. Aby se nemuselo při nakládání a překládání manipulovat s detailními prvky, seskupují se tyto do rozsáhlejších celků, které se přemisťují přehledněji. Předpokládá to ovšem dostupnost větších manipulačních sil jeřábů a tak. Vzhledem k tomu, že ve snech se fyzikální parametry prezentovaného dění hrubě nerespektují, je modulární snová strategie docela dobře dostupná. Z běžné životní zkušenosti víme, že obsah i samotné téma snu bývají zapomenuty bezprostředně po procitnutí. Možná je to právě mechanismus opakovaně ve snech angažovaných tématických modulů, co alespoň fragmentární zapamatování si snů podporuje.

 

 

Vítr

 

Je jednou z kategorií pojmu kdysi používaného častěji než dnes – pojmu živly. Že vítr je živel si uvědomujeme především tehdy, když zafouká opravdu silně. Když se vzdušné masy začnou přemisťovat rychlostí zařazovanou meteorology do těch částí stupnice, pro niž používají hrozivě znějících označení jako vichřice, větrná bouře, hurikán, tornádo, orkán. V takových chvílích si i člověk meteorologicky nepříliš gramotný uvědomuje, že vzduch, ve kterém se neustále pohybujeme a kterým za standardních podmínek prostupujeme bez toho, že bychom si takové prostupování nějak zvlášť uvědomovali, je ve skutečnosti hmotou, masou fyzicky stejně určitou jako třeba kaše z pohádky Hrníčku vař! Nebo mořská voda, zahuštěná solí. Bláto, asfalt, tuhnoucí beton.

Vnímání vzduchu člověkem je zřejmě výrazně podmíněno rychlostí, jakou se vzdušná masa vzhledem k němu pohybuje. Úplně podobně je na tom ryba ve vodě. Pokud se vzduch vzhledem k člověku nepohybuje rychlostí vyšší než několik málo metrů za sekundu, vlastně existenci vzduchu téměř nevnímáme. A pokud ano, je to vnímání stříbrného větru ve vlasech rozdychtěného mladíka. Vítr o vyšší rychlosti nás upozorňuje na existenci síly, s níž nám jest se potýkat (při hřebenové túře na běžkách), případně o jejímž zapřažení do práce ve službách civilizace jsme povinni jako racionálně uvažující bytosti přemýšlet. V lopatách větrných mlýnů, v soustavách plachtoví lodí, ve větrných elektrárnách.

Síla přírodních živlů, jakým je i vítr, ponechaná sobě samé, neregulovaná, neřízená a nespoutaná, je silou ničivou. Je to vcelku podobné síle jaderného výbuchu; jenom síla přizpůsobená člověku může být silou užitečnou. Nespoutaná síla může být krásná – vnímaná z patřičné vzdálenosti se může takovou zdát být i síla ničící. Podobně jako hřebec s rozpuštěnou hřívou a vlajícím ocasem cválající jarním osením. Obraz valacha rozvážně krok za krokem v brázdě klíčících brambor rádlem čistícího pole od parazitujícího plevele jistě nepovzbuzuje tolik poetické vidění rurálního poety. Je to však obraz síly zapřažené ve službách civilizace a života. Síly spoutané, ukázněné, pracující. Ten první obraz si možná zaslouží náš obdiv – druhý si však rozhodně zaslouží úctu.

Lidský um a inženýrská technika dokázaly dosahovat v záležitostech řízení přírodních sil obdivuhodných výkonů. Vodní přehrady s elektrárnami, například. Zdá se, že přitom musela být splněna jistá podmínka – poutaná síla vykazovala jistou stabilitu. Co neumíme – je poutat sílu, jíž jsou vlastní výrazné singularity; což je právě případ vichřic, hurikánů a zuřících bouří. Takovou sílu spoutat je jako pokoušet se vecpat už vybuchlou jadernou bombu dovnitř jaderné elektrárny. Zůstaneme-li v našich poměrně mírných evropských poměrech, i tam nám vítr předvádí své právo chovat se k obrazu člověka – rozzuřit se k nepříčetnosti a ničit výsledky mnohaleté předchozí práce – strhávat střechy, potápět lodi v přístavech, vyvracet stromy (a při stávající vysoké hustotě osídlení jimi rozmačkávat auta, tarasit silnice i železnice) i zabíjet lidi. Mechanicky přímo nebo také zprostředkovaně atakou oběhového systému a srdečních pump lidí zdravotně oslabených. A vzápětí se uklidnit a počínat si jako beránek věřící v lidskou ušlechtilost dokonce i o velikonocích.

Co bychom potřebovali, je inženýrsky zvládnout singularity přírodních sil. Také toho větru. Modelem by mohl být klasický i moderní postup zklidnění zuřícího člověka. Svěrací kazajkou, donedávna a občas i dnes aplikovanou na psychiatrických odděleních. Bohužel je to postup použitelný jenom v případě, že bychom měli k dispozici sílu řádově srovnatelnou se silou, kterou potřebujeme regulovat. Na psychiatrii tomu tak je. Není to však podmínka splněná v případě hurikánu. Asi nám nezbývá než hledat analogii s modernějším postupem ošetřování lidské zuřivosti – s postupem využívajícím síly chemie. Pokusit se nalézt medikament, který by meteorologové preventivně aplikovali do jádra rodícího se hurikánu; předpokládá to ovšem existenci něčeho jako bouřkový mozek.

 

 

Kdo je odpovědný za distribuci snů?

 

Sny a snění jsou fenomén tak trochu se vymykající lidské racionalitě. Nepochybujeme o jejich existenci – snad i ten nejzarputilejší zastánce přísné racionality přiznává, že sny jsou, existují, dějí se. Přicházejí a vstupují do našeho spánku neobjednány, nepředvídány, nečekány. Někdy přijdou, jindy nás vynechají. Odejdou stejně málo evidovány jako bez objednávky vstoupí. Ale také hluboce naše vědomí ovlivní, stopu zanechají, kterou od skutečnosti fyzicky prožité jenom obtížně oddělujeme.

Jakkoli se vazba snů s racionalitou života nejeví být nijak přímočará, existenci této vazby předpokládáme. Soudíme, že sny jsou odrazem bdělého bytí; jakýmsi jeho domýšlením, dotvářením, dokreslováním. Nebo možná zkreslováním. Někdy mívám dojem, jako by sen otevíral okno, které má mysl v bdělém stavu nechávala zavřené. Nebo jenom trochu pootevřené.

Sny se liší zcela zásadně od stavu bdění v ohledu právní odpovědnosti. Zatímco facka, kterou v nezvládnutém afektu uštědříme svému oponentovi na ulici, na schůzi nebo v parlamentu, se může stát předmětem žaloby pro urážku a tělesnou újmu, úkladná vražda, které se s jasným vědomím páchaného skutku dopustíme ve snu, prožívajíce přitom hluboké uspokojení z toho, že jsme si to konečně s tím panchartem definitivně vyřídili, je skutkem zcela beztrestným. Žádná žaloba, žádný soud, žádný trest. Za obsah svých snů nenese spáč odpovědnost. Přestože právě ve snech se obsah jeho mysli vylévá naplno, nezkreslován pokusy vylhat se.

Jestliže je ve snu vyjevován úmysl, nebylo by na místě snícího jedince za obsah jeho snění hnát k odpovědnosti? Nebo ten úmysl nebyl vlastně jeho? Byl mu jenom kýmsi nebo čímsi implementován? Jestliže ano – kým vlastně?

Kdo je odpovědný za distribuci snů – a za jejich aktuální obsah?

Možná jsou sny něco jako stín, který vrhá lidská duše. Stín, který nepotřebuje svit slunce ani měsíce, protože většina snů se rodí v noci. Ve tmě. Stín, který se někdy dostaví a jindy ne. To druhé tehdy, je-li v duši podmračeno. Pošmourno.

Jakkoli jsme valně nepokročili při hledání odpovědí na otázky, proč sníme a proč se nám sny zdají, už dlouhá léta s náramnou horlivostí sny vykládáme. Už jsme shromáždili celé koše tvrzení, ve kterých formou dvojsloupce jako ve dvojjazyčném slovníku přiřazujeme tomu kterému snu ten který výklad. Existují snáře, tisknou se snáře, na výkladu snů se zakládají živnosti a živobytí. Věští se budoucnost – zřejmě soudíme, že sny nejsou jenom odrazem toho, co se nám ve stavu bdění stalo, ale i zábleskem toho, co se teprve v budoucnu stane. Také jeden z příkladů, jak se dá parazitovat na nedostatku vědění – a mezery v poznání přemosťovat prognózami utkanými z vláken čiročirého šamanství.

Vykladačství snů není záležitost nijak novodobá. Jedním z nejznámějších výkladů byl ten, který nabídl egyptskému faraonovi jeho židovský otrok (a vysoký úředník) Josef. Dějiny židovského národa tak byly podstatným způsobem ovlivněny výkladem snů jednoho člověka. Sen se stal v dějinách nejednou mechanismem, jehož prostřednictvím se vedla komunikace mezi bohem a lidskými smrtelníky. Poselství andělů využívala snů – a nejednou byla proto jejich věrohodnost zpochybňována. Zvěstování Panny Marie, například. Cestovní průvodce tří mágů – králů usilujících doručit dary budoucímu židovskému králi.

Lidé naší doby hledají mechanismy, jak si sny vynutit. Jak přimět svou mysl, aby snila. Jako nástroje takového donucení používají drogy. Bičují svou mysl pod příslibem sladké odměny snů žádoucích parametrů. A jsou ochotni za to zaplatit – dokonce svým zdravím a v krajním případě i životem. Sny tady získávají statut úniku z bdělého stavu, z bdělého života, ve kterém platí standard vzájemného ubližování a vyžadování respektu vůči zákonným omezením. Tyhle sny ovšem nestojí vedle života; stojí proti němu.

 

 

Devatero řemesel, desátá bída

 

Tohle úsloví je možno považovat za historicky první agitaci v rámci prevence fluktuace v zaměstnání. Drž se ševče svého kopyta, protože pečení holubi nikde do huby sami nelítají. Čemu ses jednou vyučil, toho se v budoucnu přidržuj – stálým cvikem se zdokonaluješ a stáváš mistrem. Asi tak.

Novější doba proděravěla mnohým řemeslům zlatá dna. Někdy racionálně – to když se už nevyplatilo drátovat hliněné hrnce, protože bylo levnější koupit si hrnec nový a starý vyhodit do střepáku. Když se přestali koně kšírovat do nových postraňků a chomoutů, protože přestaly jezdit koňské potahy. Když plátenictví převzaly výkonnější továrny. Jindy ne tak docela – to když se řemeslnické dílny nuceně zavíraly z důvodů pochybně politických, protože bylo rozhodnuto podetnout kořeny potenciální třídě kapitalistických vykořisťovatelů. Od konce čtyřicátých let tyhle nekvalifikované, protože nepromyšlené a nedomyšlené zásahy do oblasti řemesel opravdu také k bídě směřovaly. Leccos o transformaci řemeslníků a drobných obchodníků do dělnické třídy vypovídají Skřivánci na niti Bohumila Hrabala.

S těmi řemesly to ovšem nemusíme brát úplně doslova. Řemeslem je vlastně – alespoň do jisté míry – každé povolání. Řemeslem v dobrém slova smyslu – prací smysluplně promyšlenou a naplánovanou a následně dobře provedenou. Konec konců, i umění má svou řemeslnou složku – za což se poctivý kumštýř nestydí.

Jistou degradací řemesel se stalo fušerství nejrůznějšího druhu, na světlo světa přivedené nedostatkem kvalifikovaných a hlavně dovedných odborníků – jejichž činnost bylo nutno nahrazovat a látat různými formami amatérské lidové tvořivosti. A tak se lékaři učili spravovat auta, matematici a učitelé stavět z cihel zdi, rodinné domky, chaty a krby či zahradní bazény. Někdejší řemeslnící, kteří ojediněle přežili, fungovali v roli poradců. Lid se stával národem všeumělů – někdy dokonce se zajímavými výsledky.

Fenomén devatera řemesel se mimořádně aktualizoval v souvislosti s politikou. Vlastně teprve skrze ni, jejím prostřednictvím dochází k tomu, že se amatérství profesionalizuje. Že se z amatérů stávají profesionální politici. Bez zaškolování, pouhým odkoukáváním grifů od svých předchůdců, souputníků i odpůrců (předtím než tyto zavřeli). Je zajímavé, že politická profese, cech, jehož členům je svěřována moc nad národními penězi, daněmi a jimž jsou do opatrování dávány klíče skoro ke všemu, vystačí s minimálním profesním vzděláváním. Skoro se zdá, jako by žádné vzdělání nebylo k politikaření nutné. Na rozdíl od ševcování, krejčování, sedlačení, provozování pohostinství a jiného. Politikaření se však v tomto ohledu jednomu řemeslu přece jenom podobá. Řemeslu, o němž se s oblibou prohlašuje, že je nejstarším řemeslem v dějinách lidské civilizace vůbec. Mám na mysli řemeslo ženského sexuálního oblažování a regulace mužské hormonální rovnováhy. Ta podobnost obou řemesel spočívá v tom, že obojí spoléhá na přirozený talent provozovatele. Jak politika, tak lehké děvy. Zaškolování netřeba. Výjimkou jsou pokusy některých politiků zaškolovat své rodinné příslušníky do politického řemesla prostřednictvím institutu asistentů a poradců. Školné platí státní pokladna.

Na politickém kolbišti se devatero řemesel realizuje pod staročeským pojmenováním mnohoobročnictví. Páni a dámy poslanci a senátoři si po obdržení svých jmenovacích dekretů i nadále podržují svá řemesla původní. Ředitelů a vedoucích pracovníků něčeho, školmistrů i spoluúčastnictví či podílnictví na čemkoliv výnosném a dobře placeném. Spolu s přijímáním účasti v nejrůznějších radách a grémiích tak svoje příjmy a výnosy multiplikují – aniž by byla někým kladena otázka po možnosti politikova stohodinového pracovního dne. Zdá se, že ve světě těch, kteří jsou pověřováni vydáváním zákonů, základní zákony fyzikální neplatí. V okruhu právníků a zákonodárců je Sir Isaac Newton se svými úvahami o prostoru a času v hlubokém opovržení. Kdo umí, umí!

 

 

Jezdit nebo parkovat?

 

Trochu to připomíná otázku – Co bylo dřív – slepice nebo vejce? Stejně jako si nedokážeme představit vejce bez slepice, která ho snesla, činí nám potíže představa slepice bez vejce, ze kterého se předtím vylíhla a přes stav kuřete ke stavu slepice dospěla. Parkování bez auta je představa nesmyslná. Kdo nemá auto, nemá důvod o parkování vůbec uvažovat a lámat si hlavu otázkou Jak? Teprve jedinec auto vlastnící a jím se přemisťující začíná uvažovat, kam jeho vůz hlavu a kola složí v době, kdy se nepřemisťuje. Tou hlavou se rozumí hlava válce.

Otázka parkování se stává problémem parkování od chvíle, kdy aut začne být na světě moc. Moc lidí vede k tomu, že je i moc takových, kteří chtějí mít auto a jím se přemisťovat, jakož i v době, kdy se nepřemisťují, někde auto parkovat. Přibývání vede k hromadění a kupení, k tlačenicím, shlukům a zácpám. Traffic jam, ale taky parking jam. Kdysi bylo hlavním problémem automobilisty uvést vůz do chodu. Po ránu, za mrazu, v mlze způsobující nastuzení svíček a jejich špatnou vznětlivost. Problémem býval začátek. Dnes se problém přesunul. Vrásky na tváři řidiče nevyvolává ani tak start, ale naopak dojezd. Jak zaparkovat, kde zaparkovat? Tak, aby nemusel automobilista od svého zaparkovaného vozu putovat na místo, kam se chtěl dostat, kilometry a hodiny.

Parkovací poplatky se stávají stále významnější položkou automobilního provozu. Počítaje v to i případné pořizovací náklady při stavbě garáže. Automobily se dnes samy mezi sebou dělí na ty z lepších kruhů, které se domohly vlastní garáže, a na ty, kterým jejich páni obstarali jenom parkovací místo. Poslední skupinu, jakési automobilní homelesáky, tvoří auta, které jejich nedbalí majitelé parkují jen tak halabala, případ od případu, každou noc někde jinde. Dost často jedněmi koly na chodníku nebo alespoň obrubníku, na trávě mezi psími exkrementy. Kde riskují odtažení, nasazení botičky, pohotové vykradení.

Je zle – a bude stále hůř. Aut totiž přibývá rychleji než je stačí silniční provoz likvidovat. Zemský povrch není gumový, natahovat se nedá. Nejvíc je to znát v místech, na nichž se usadila města. Ulice a chodníky stále razantněji omezují svou funkci průtokovou na úkor funkce parkovací. Dynamiku pohybu škrtí potřeba někam postavit vozy, které dojely, kam dojet chtěly – a potřebují na tom kterém místě na nějakou dobu spočinout. Ulice a chodníky se stále víc podobají cévám lidského těla, jejíchž průtočnost omezují zúžení způsobovaná aterotickými pláty parkujících vozů. Místem, kde se parkuje, nelze projet. To je axiom moderní doby.

Je zvykem civilizace, že problémy se neřeší, když vzniknou. Řešit se začínají ve chvíli, kdy dochází ke katastrofě. K zauzlení, neprůchodnosti, k dopravnímu kolapsu. K ucpání, k ileu. Představuji si to tak, že jednoho dne padne ve vládě návrh, aby byla automobilní doprava regulována. Jako prevence dopravních kolapsů, kterých už se vyskytuje příliš mnoho. Třeba tak, že každý řidič si musí vybrat – v liché dny bude jezdit a v sudé parkovat. Nebo naopak – v sudé dny jezdit a v liché parkovat. Samozřejmě bude mít tohle pravidlo své demokratické výjimky. Poslanci a senátoři budou moci jezdit bez omezení – dokonce se jim povolí zvýšená rychlost přepravy jejich ušlechtilých těl, protože omezená doprava uvolní ulice a silnice.

Alternativní řešení by se mohlo založit na ekonomickém principu. Jezdit bude jenom ten, kdo na to bude mít. Benzin se zdraží (na mezinárodních trzích) nikoli dvacetkrát jako se stalo v posledním čtvrtstoletí, ale dvěstěkrát. Tohle už běžnému občanovi zabrání, aby v budoucnu na silnici a v ulicích se svým vozítkem překážel. Jízda autem se stane odznakem moci, vizitkou lepšího člověka. Zabijí se tak dvě mouchy jednou ranou – zvýší se průjezdnost silnic a ulic a zároveň se oddělí společenské zrno od společenských plev a smetí. Lahvičky benzinu si budou lidé dávat jako dárky k narozeninám a státním svátkům. Budou k nim čichat a opájet se vzpomínkami na doby, kdy ještě mohli v ulicích se svými auty překážet.

 

 

Vždyť oni taky …

 

Nevím, zdali jedná o vlastnost typicky českou. Asi ne. Zřejmě jde o vlastnost všeobecně lidskou, o typ jednání, s nímž se lze setkat kdekoli. Mám na mysli jednání nevhodné, negentlemanské, nestatečné. Jednání alibistické, vlastně zbabělé.

Oč mi jde?

Začnu příběhem vlastně metaforickým. Kdysi, když byla naše chalupa ještě ve statu nascendi, ve stavu polorozpadlém, ze všech sil přežívajícím a velmi výrazně splývajícím s okolní přírodou, našel jsem v chlívě, kde kdysi přebývali čuník a koza původních majitelů, pod kamenným korytem ježčí rodinku. Asi pět ježčích kuliček zachumlaných do hrsti uschlé trávy, kterou jsem předtím na dvorku tupou kosou upižlal. Zvířátek bylo pod tím korytem mnohem víc, jak jsem poznal o něco později. Kromě těch několika ježčat tam bylo nepočítaně blech. Ve filmu Na chaloupce pod lesem by možná usoudili, že ježčí blechy na člověka nejdou; já však místopřísežně prohlašuji, že se hladově vrhly i na mně, jehož člověčenství někteří mí kamarádi občas zpochybňují.

Hnízdo jsem si prohlédl při svitu baterky – a pak je opustil, aby mohla ježčí rodinka (předpokládal jsem existenci nějaké ježčí mateře) v klidu rozhodnout o svém dalším osudu. Chlív jsem totiž tenkrát k ničemu podstatnému nevyužíval.

Když jsem po nějaké době znovu pod koryto nahlédl, ježci tam už nebyli. Po sobě mi na památku zanechali kupku sena, původně mého – a tu spoustu blech. Obojí jsem, možná v rozporu s názorem zelených, v ohništi spálil. Možná se na blechy ochrana zvířat nevztahuje. Pak se objevila ježčice; alespoň předpokládám, že šlo o ni. Objektivně zjistit to bylo pro mne obtížné, protože ježčí dámy sukně nenosí. Pár ježků jsem už v životě potkal, takže jsem mohl posoudit, že byla dobře urostlá. Ustoupil jsem a naznačil jí, že bych uvítal, kdybychom vyšli na dvorek. Neměla námitky a prolezla odpadovým vodovodním kanálkem. Tím se ozřejmilo, kudy se dostala do chlíva. Pokračovala dvorkem k plotu, občas se po mně ohlížejíc. Sledoval jsem ji. Zdálo se, že není v cestování nijak silná, protože se jí podařilo skončit pod příkrou kamennou zídkou, kterou přelézt nemohla. Tam se zastavila, udělala čelem vzad – a zaujala výhrůžnou pozici. Právě takovou, jakou zaujímají nejenom ježci zahnaní do kouta. Dal jsem jí najevo, že se bít s ní nehodlám a šel si dopít kafe.

Ten příběh je metaforou i pro lidské jednání. Jako taky pedagog jsem za léta svého působení mnohokrát musel zkoušet studenty. Já zkouším nerad, protože nejsem nijak přesvědčen o objektivnosti a přesnosti zkoušení a klasifikace znalostí. I při této své činnosti jsem se setkal s reakcí subjektu zahnaného do kouta. Nebo alespoň cítícího se být do kouta zahnán. V situaci zkoušení mívala tahle reakce podobu – Vy mi dáváte horší známku než jim (míněni studentovi kolegové), a oni si ještě včera večer nechávali ode mne vysvětlovat … To není spravedlivé!

Dokonce jsem míval někdy pocit, že bránící se student své kolegy denuncuje. Plně uznávám, že se mohl cítit osudem (a mnou) podveden. Se spravedlností je prostě problém. Skoro vždycky. Přesto zastávám názor, že obrana takového subjektu je postavena na velice vratkém základě. Etickém základě. Vychází totiž z principu – Když těm ostatním něco (nebo někdo) umožnilo, aby úspěšně prošli (třeba s odřenýma ušima), i já mám právo projít! Proč to mám být právě já, na koho se vytáhnou nějaké přísnější požadavky? Snad nikdy se mi v takové situaci nestalo, že by mi kritizovaný subjekt (nešlo vždycky o studenta) oponoval  uváděním konkrétních námitek vůči mým argumentům. Své chyby uznával – jenom reklamoval své právo, aby byly shovívavě přehlédnuty, tak jak byly – podle jeho názoru – přehlédnuty jiným. Pro pedagoga jen trochu sebekritického a uvědomujícího si relativnost svých rozhodnutí je tohle nepříjemná situace. Myslím, že se dost často nechá okolnostmi zkorumpovat. V zájmu klidu a míru – byť se jednalo o mír problematický.

 

 

Vlčí hora

 

Poetický, romantizující název. Taky trochu proto, že my o vlku a žádný vlk za humny. Uvažovat o vlcích můžeme v klidu, nerušeni vytím hladových vlků za stodolou. Ta Vlčí hora je místo v katastru mé rodné vsi, necelý kilometr od našich humen. Název hora nebude asi odvozen z faktu výrazné nadmořské výšky; nic takového na tom místě není. Etymologie to bude jiná – název hora byl používán také pro označení lesa, nemluvě o jiných možnostech. V krajích vinných a vinohrady oplývajících to bývalo i označení pro vinohrad. V době dozrávání hroznů býval vstup do hory přísně zakazován.

Protože můj rodný kraj není krajem vinic ani hroznů, názvem hora byl asi označován les. Ten na onom místě dodnes roste, dost netypický, protože se v něm promíchávají břízy se smrky a borovicemi, pro zpestření kombinovány s dalšími dřevinami, duby, habry, jasany. Na straně odvrácené ode vsi se Vlčí hora svažuje do údolí potoka, na kterém v mém mládí založili rybník. Nic velkého. Pro koupání kluků ze dvou vsí a kaprů pro místní rybáře.

Vlky na tom místě nepamatuji. Ostatně, myslím, že je nepamatovali sedláci už z několika předchozích generací. Paměť slov a jazyka bývá trvalejší paměti vizuální a jinak smyslově reálné. Zato si dobře pamatuji, že v tom lese, zejména na některých jeho místech, přebývali králíci. Divocí králíci, na které o některých nedělích organizovali jemničtí a loučtí nimrodi hony. Pokud si vzpomínám, směli se divocí králíci střílet celoročně, hájeni nebývali. Něco si o tom pamatuji, protože táta býval vášnivý nimrod. Někdy mi už tenkrát vrtalo hlavou, jak to přijde, že vlci nejsou, přestože jsou hájeni – zatímco divocí králíci, kteří vůbec hájeni nejsou, přežívají přes veškerou snahu o jejich ulovení. Trochu mi to pomáhalo ve škole v zeměpise pochopit, proč nedokáží australští farmáři vyhubit králíky, na pátý kontinent imigračně zavlečené a jejich ovcím trávu užírající.

Kromě divokých králíků přitahovala Vlčí hora mého tátu ještě jiným artiklem. V zimě tam chodíval, někdy se sáňkami, ořezávat březové větve, ze kterých pak na dvoře nebo v komoře pletl březová košťata. Těch se každý rok spotřebovalo v hospodářství víc než stovka. Na zametání dvora, stodoly, průjezdu a kůlen, prasečích chlívků a dobytčího chléva či koňské maštale. Bylo až neuvěřitelné, jak rychle se košťata ometala. I tihle březoví staříci se pak ještě využili o svatojakubském večeru při pálení čarodějnic. Namočená v dehtu se nad ohněm zapalovala a s výskáním i jucháním vyhazovala do vzduchu.

Vlčí hora nebyla vlastně žádný pořádný les, který by se táhl kopci a údolími a chození v něm by riskovalo zabloudění. Takový rozlehlejší háj to byl. Vlastně ani nevím, komu to místo patřilo. Rozloženo bylo uprostřed selských a chalupnických polí, které ho obklopovaly ze všech stran. Přitom si nevzpomínám, že by to bylo místo rozdělené na nějaké selské podíly. Rozhodně v něm táta nevlastnil nic – kromě těch případně upytlačených divokých králíků a v zimě ořezaných březových větví.

Jedno z tátových polí končilo pár desítek metrů od hranice lesa. Kdykoli na mě vyšla povinnost nějaké činnosti na přilehlých ouvratích, dívaje se na les představoval jsem si, jaké to asi bylo, když lidem na poli kdysi pracujícím hrozila možnost napadení roztouženě vyjícím vlkem, který toho dne ještě neobědval.

Vůbec bývala v obecním katastru místa jako by halená oparem jisté tajemnosti. Obvykle místa, v nichž zpod kůže země, tenké vrstvy orné půdy, náhle vystupovalo holé kamení. Třeba místa obecních lomů k nim patřila. Vytvářela svérázný ekosystém – šípkové keře, hlohy, trnky, trsy suchomilné stepní trávy. Pokud vedla podél nich polní cesta, odhazovaly se tam zdechlé kočky a utracení psi. Podivnou romantiku oněch míst dotvářely porosty jahod trávnic, sladkých vyprahlostí skalnatého podloží. Vlčí hora nebyla úplně stejná – přece jenom to byl lesík. I tam se však dala najít místa, v nichž z hloubi na povrch se rodilo a vystupovalo kamení. To se na někdejší vlky jistě pamatovalo.

 

 

Životodárný rozklad

 

Může se to zdát snad i absurdní – spojovat rozklad s představou životodárnosti. To ale jenom při povrchním pohledu; co je pro něco, z jednoho hlediska, rozkladem, může být pro něco jiného, z jiného hlediska, procesem životodárným. Musím však dát této úvaze jiný směr – nejde mi o záležitost vázanou na živé organismy, jedná se o věc abstraktní, zabývající se informací a jejím strukturováním.

Standardní experiment je procedura zkoumající a analyzující odpověď (response), jíž pokusné subjekty či objekty reagují na podnět (stimulus), jemuž jsou exponovány. Předmětem sledování nebývají subjekty či objekty jako celek – ale jen jistá vlastnost, komponenta jejich chování, která je předmětem sledování, účelem výzkumu. 

Základní heuristickou procedurou, jejímž prostřednictvím usilujeme poznávat, je komparace, srovnávání. Strategie poznávání je nastavena tak, aby byly pokusné jednotky exponovány dvěma pokusným situacím – které se liší úrovní právě jediného faktoru. To pak vede k řešení jakési experimentální rovnice o jediné neznámé.

Experimentátor si musí uvědomovat, že pokusné jednotky (a tím i jejich chování, reakce na podněty), jsou vystaveny možnému vlivu řady dalších faktorů, z nichž některé evidovány být mohou, většinou však evidovány nejsou. Pokud jde o ně, požaduje se, aby jejich možný vliv byl v pokusu vyvážen, vybalancován. To znamená, že jejich vliv by měl mít stejnou šanci působit v obou srovnávaných situacích. Vyváženost pokusného plánu (experimental design) je pojmem klíčovým.

Inspirací pro statistiku vyhodnocování vlivu různých faktorů na měřená data bylo zemědělské pokusnictví, šlechtitelství – kdy sledovanou reakcí byly především výnosy zemědělských plodin a faktory například dávky hnojiv, o nichž se předpokládalo, že by měly výnos ovlivňovat. Nebo dávky biogenních prvků v hnojivech obsažených. Polní pokusnictví zanechalo své stopy také v terminologii experimentů vůbec. Malá políčka umožňovala kontrolovat, tj. řídit, i možné působení dalších faktorů, které nebyly předmětem zájmu, mohly však rušivě ovlivňovat sledované výnosy (objem půdní vláhy, orientace políčka, jeho poloha na celém poli). Tou rušivostí rozumíme zvyšování variability získávaných dat.

V experimentu platí, že variabilita sledované, měřené veličiny, třeba výnosu, není nikdy zcela potlačitelná. Experimentální kontrola není nikdy stoprocentní. Naštěstí to zase tolik nevadí – dokážeme-li vliv rušivých, vlastně parazitních faktorů, vybalancovat alespoň mechanismem znáhodnění. Co je nutno zajistit, je vyloučení systematických vlivů typu bias, jednostranného vychýlení.

Je tomu méně než sto let, co začalo soustavné studium experimentálních plánů a jejich vyhodnocování. Ukázalo se, že hlavním pomocníkem při posuzování vlivu pokusných faktorů na cílovou veličinu se může stát to, co bylo původně považováno za nepříjemný vedlejší produkt – totiž variabilita. Působení faktorů se projevuje zvyšováním rozptylu – a co je hlavní, v případě dobře naplánovaných, správně vyvážených plánů, je možné vypočítat, jaký je podíl toho kterého faktoru na celkovém rozptylu sledované veličiny. Verifikuje se nulová hypotéza, předpokládající, že ten který faktor žádný vliv na sledovanou veličinu nemá. Kdyby to byla pravda, jeho podíl na celkové variabilitě by byl nepatrný. Významný podíl na celkové variabilitě usvědčuje faktor z jeho vlivu na sledovanou veličinu, třeba právě na výnos studované obilniny. Souhrn statistických metod tohoto typu je znám pod označením analýza rozptylu (ANOVA). Jde o zkratku názvu ANalysis Of  VAriance.  Jejím úhelným kamenem je právě rozklad celkové variability sledované veličiny na ortogonální komponenty.

Vzdáleně to může připomínat problém třídění odpadků. Dokážeme-li třídění, onen rozklad, provést, získáváme kvalitní surovinu, ze které se dá těžit, kterou můžeme znovu plnohodnotně využít. V našem případě těžíme samozřejmě informaci.

 

 

Zprávy 36

 

Žena, která vaří, nezlobí.

 

Vytáhl jsem z jímky dvě konve vody, abych spravedlivě podělil své dvě hlavy vinné révy; při bližším, řekl bych přímo důvěrném ohledání, jsem totiž usoudil, že vedle listů raší zárodky hroznů. A za tuhle naději jsem chtěl projevit vděčnost. Den před prvním májem. Chromá noha s projevem vděčnosti nesouhlasila; sobecky dávala přednost poděkování ústnímu. Budu si to muset pamatovat a její chování jí připomenout koncem září, až vyhlásím zákaz vstupu do hory a své dvouhlavé vinobraní.

 

Tři ze čtyř našich jabloní vyhlásily stávku. Místo větví obsypaných bílými a růžovými květy přivedly do stavu rozkvetení jenom několik truchlivých osamělců, méně než deset na celý strom. Kdyby to mělo vydat na váhu za standardní úrodu, muselo by každé jablko vážit aspoň třicet kilo. Takže na podzim nebude calvados – ale možná ani štrúdl.

 

Čeština je pramálo důsledná v pojmosloví sexuální jazykové oblasti. Uvedu alespoň pár vyňatých slov. Proč se samička kance nejmenuje kaňka? Sameček svině proč není sviňák a jejich potomci nejsou svinstvo? Proč vrána nekamarádí s vraníkem, vodník vodárnou a valach valaškou? Pokračování ad libitum.

 

Obloha znepokojivě modrá, mráčky jen řídce roztroušené, snad aby se na ně úplně nezapomnělo.  A sucho s tím související. To všechno za přihlouplých komentářů z rádia a televize o krásném počasí. Hlupáky přesvědčí jenom neúroda a hlad.

 

Nejsem hudebně nadaný ani tak vychovaný. Bez hudby se obejdu – a v práci mne dokonce ruší. Jenomže slovní komentáře v rozhlase jsou tak stupidní a protivné svým úsilím suverénně vnucovat názory naprosto subjektivní, že hudba, která se obejde beze slov, působí na mysl člověka jako vlažná sprcha. Samozřejmě hudba vážná, tak zvaně klasická, bez doprovodného komentáře.

 

Střídání provozu všedních a víkendových dnů mne přesvědčuje, že změna je dobrá věc. Samozřejmě změna nevelká, kterou nedoprovází přílišné vzrušení. Vzdálený pohled na katedrálu starého města vystřídá blízký pohled na klenutí starého venkovského stavení. A pohled na břízy a topoly ukotvené v asfaltu se na pár dnů vymění za pohled na keře rybízu přesvědčeně se držící jílovité hlíny promíšené  kamením.

 

Zima byla mírná, snad až příliš ohleduplná. Zapomněla totiž přinést sníh. Mé dva vinné keře vůbec neomrzly. Sestříhal jsem je na jaře velice šetrně, na každém jsem nechal několik delších výhonů. Když vyrašily pupeny, snažil jsem se rozpoznat listové zárodky od těch, které můj mlsný jazyk zajímají víc. Teď, po pár týdnech od vyrašení, se už zdá, že se keříky o nějaké květy pokusily. Jestliže dozrají – a špačci je přehlédnou – budu to považovat za další vítězství ducha nad hmotou.

 

Možnost sloužit dobré věci je privilegium, kterého se jenom některým dostává. Právě tak, jako nutnost sloužit věci špatné je odsouzením do žaláře – srovnatelného s trestem Sisyfovým. Počítaje v to službu člověku hloupému, špatnému nebo zlému. skrze něhož špatná věc pochází. A jenom málo může uklidnit vědomí, že sám sis nevybral, že osud a jeho zlé okolnosti rozhodly. Člověk má jenom někdy na vybranou. K nejhorším alternativám pak patří, jestliže musíš plnit příkazy negramotného nafoukance, neschopného vidět, že to, co poroučí, je naprosto zbytečné a že svým počínáním maří tvůj čas, který jsi mohl využít smysluplně.

 

Své geny v krevním řečišti potomků se svými životními druhy rozmícháváme. Kombinace, s vysokou zátěží náhodnosti, jsou mechanismem, který dává vzniknout novému, jinému, dalšímu. Ano, principy tohoto mechanismu byly kdysi dávno zvoleny, vytvořeny, aplikovány. Ten plán nebyl vyčerpávající v tom, že neurčuje detaily; síle náhody přiznává charakter tvořivosti. A stejně nemilosrdně jako kdysi v helénské Spartě, zavrhuje a nechává odejít, co se nepovedlo v zásadě. Co proto není schopno přežít ve standardním nastavení parametrů života. Obrovské plýtvání umožňované a jištěné nadbytkem. Člověče, užívej darů, které ti život nabízí – neomezuj se však na pouhé hodování a požitek, také tvoř! Objev rozkoš z uchopení nápadu, rozvíjení myšlenky, zhotovení stolu, vypěstování pšenice, semletí mouky a upečení chleba! A také rozkoš z namalování obrazu či sestavení a vyřešení rovnice! Abys, ze světa odcházeje, mohl si být jist, že ještě nějakou dobu zůstaneš – nejenom ve svém rozpouštějícím se geonomu.

 

Dostal jsem láhev kamarádské slivovice. Od přítele, ze švestek pod svatým Kopečkem dozrálých a na jeho půdě sesbíraných. Zase se budu mít s čím příležitostně mazlit. Dobrá slivovice je totiž prostředkem vnitřního pomazlení, kdy se objektu touhy mužský dotýká především nikoli zevně, ale naopak objekt touhy hladí jeho tělesné orgány zevnitř. Čímž bych chtěl naznačit, že ani polaskání s vychlazenou lahví se nevylučuje.

 

Nejstarší vnučka se mnou e-mailem konzultovala svou semestrální práci (2. semestr). Z předmětu statistika – studuje na VŠE v Praze. Takže statistická tradice, v našem rodu mnou před padesáti lety založená, přece jenom nevyhyne – přestože se v generaci mých dcer neujala a nezakořenila.

                                                                                          

Stačí sebemenší vykolejení ze stereotypu každodennosti, aby se narušil rituál mého rozvrhu konzumace léků. Píchání inzulínu, polykání tablet. Takže každá láskyplná návštěva potomků a jiných příbuzných vlastně ohrožuje zdárnou obranu mého chátrajícího zdraví. Jenom doufám, že se jim tyhle řádky nedostanou do ruky; mohli by nabýt dojmu, že je nemám dost rád.

 

Víkend, plánovaný jako čtyřdenní, se představil zataženou oblohou, čímž nabídl mé vrozené i získané lenosti záminku pro alternativu zůstat pod peřinou. Protože je hrozivé sucho, těšil jsem se, jak si nechám pod teplou přikrývkou zdát o dešti bičujícím vyprahlou zem – hlavně na chalupě. Ačkoliv je obraz země deštěm bičované poněkud masochistický, myslím, že je případný. Pro suchou, horkem rozpukanou zemi je jistě představa rozkoše žíznivého lokání proudu dopadající vody podmalována sexuálními pocity.

 

Promiňte mi tuhle jistě cynickou asociaci. Nebýt Hitlera, nebyla by světová válka ani den osvobození a vítězství nad nacismem – a potažmo v každém následujícím roce sváteční den i pro nás, žádné zásluhy nemající. To samé platí pro den prvního máje – čímž se stal květen měsícem hojně státními svátky obdařeným a pánům ekonomům vrásky na čelech prohlubujícím. Když se slaví, nepracuje se.

 

Přát hodně zdraví jedincům se zdravím značně už poškozeným je přání do jisté míry problematické. Ona číslovka neurčitá hodně už totiž nemůže zahrnovat žádných sto procent – ta jsou nedosažitelná, podle dobrozdání (či spíše špatnozdání) lékařů a zdravotní pojišťovny. Takže by bylo dobré, v rámci žádoucího zpřesnění obsahu onoho přání, aby přející jedinec pokud možno specifikoval horní hranici onoho hodně. Na padesát procent a v případě poškození značnějšího, třeba na pouhých procent dvacet či třicet.

Δ

V touze zahnat nával nudy

pěstují Čechové bludy

Bohatství i jiná štěstí

vidí na planetách kvésti

Kartářky i horoskopy

v jejich řadách zmatky tropí

Čecháčkové nevzdělaní

podvodům se neubrání

Za svou touhu draze platí

Kdo neumí počítati

jiní mu to spočítají

O štěstí mu báje bájí

Kdo si vsadí do lutrie

ten vidinou výhry žije

V školních počtech neprospíval

z logiky vždy čtyřku míval

V zlomcích viděl pouhé smetí

Teď gaunerům hned naletí

Kdo si šance nespočítá

jako trouba ve hře lítá

Marně vzdychá – chyba lávky

koho škubou v roli kavky

Sázet – patří k stejným hříchům

jako věřit politikům

Δ

V klukovský čas házet kamením

mužný věk pak strávit žvaněním

Δ

Dopustil´s, Pane, nevím jakým trikem

že se stal Adamův potomek politikem

Stala však, Pane, se podivná věc:

Předek jablko poznání požil –

potomek-politik přesto je pitomec!

Δ

Sociověda pracně shledává vysvětlení

politického dění

Pravdu však pravdoucí našel, kdo prostě řek´-

že stačí najít ženskou, případně úplatek

Δ

Modly se kácí, těch, kteří slavně žili

sotva jsme jejich slávě odmodlili

Najednou víme, sotva zapředem´ potlachy

že vždycky šlo jim především o prachy

Δ

V jižní Africe

slaví opice

byť by to bylo k nevíře –

zatčení českého krejčíře

Δ

Na Bahamy

známých Čechů dobrý známý

kdysi dávno vycestoval

aby si tam prachy schoval

které v Česku nakradl

Teď, když ho soud dopadl

řek´, že by chtěl do Čech zpátky

do volební kandidátky

že se cítí vlastenecky

že je v Čechách všude hezky

s kamarády dá si bene

co bylo – se zapomene

cítí prý, že v Čechách soudy

voní pachem rodné hroudy

Mohovití lupiči

mají přístup k paklíči

Δ

Mezi lepším člověkem a horším darebákem

rozdíl nevelký být zdá se

oba mají rádi buchty s mákem

a oba nakradli si za privatizace

Δ

S trochou korupce, s minimem násilí

 revoluci v sametu jsme povili

Δ

To nám nedávejte najevo

co se vysázet dá na dřevo!

Δ

V Česku pivo rádi máme

ještě radši zapíráme

korupce i defraudace

přiznání dá spoustu práce

zapíráme mazaně

i v přiznáních na daně

Δ

Kdo má správnou informaci

může dělat lehčí práci

navíc lépe placenou

Ten, kdo nemá informaci, osobou je bezcennou

Δ

V čokoládovně u linky

balila Pražačka pralinky

že byla lákavě stavěná

do týdne byla sbalená

Δ

Po injekci inzulínu

cele oddávám se splínu

Δ

Kdysi mne moji přátelé

považovali za tele

Teď na mne nikdo nevolá

jinak než jako na vola

Δ

Nejdřív mne učili písmena

Potom, co slovo znamená

Ta jsme ve věty skládali

abychom nudu zahnali

A teď už máme všeho dost

čímž jsme získali gramotnost

Δ

Politikové malátní

konali volby senátní

byly to volby kočičí

nedostavili se voliči

Δ

V parlamentní zahrádce

prý tam bývá nuda

pletou hladce-obrace

v barvě starorudá

Δ

Mnohého člověka napadá

v Česku že humor upadá

Že tomu ale tak není

napadá mne v okamžení

Humor se do Čech zas navrací:

Za zločineckou organizaci

KSČ dědici tradic prohlásili

jak Pilát v lavóru si ruce myli

od teď se cítí být čisti

ve všech partajích komunisti

Δ

Ústav paměti národa

ten nám hrdosti nedodá

jen řekne jinými slovy

to, co seznamy Cibulkovy

Δ

Bulvár zcela předpojatý:

Poslanci si sníží platy!

Δ

Zvrhlost českého soudnictví

každého o sobě ujistí:

Estébáci své cti dbalí

svědčí, kdo jim podepsali

krví s ďáblem úpisy

Oni jsou jen přes spisy

Viníci – ne postižení

těch si české soudy cení

neboť soudců tatíci

byli taky zvrhlíci

Δ

Když se ruka k ruce vine

politika nepomine:

V televizi pomluvy

v parlamentě námluvy

Δ

Jedním jsou si páni politici jisti:

Snížit naše platy chtí jen populisti!

Δ

Svých učitelů žáci zdární

poměry carské, orientální

dováželi jsme v leninském balení

Obal se rozpad –

na obsahu nic se nemění!

Δ

Postkomunismus – první dějství

mauzoleum lidského farizejství

Δ

Český lev, moravská orlice

rozhodně se neshlížejí v matematice

přednost dávajíce bohapustým žvástům:

Horoskopy, karty posadili na trůn

Δ

Jene Ámosi Comenie

nevalně se v Česku vědě žije

Nikdo nemá ani potuchy

kde se vzala víra na duchy

Možná zavinil ten pokles lidský

ústav druhdy Prognostický

Možná na vině jsou školské reformy

že ten národ český vychází z formy

Víru upíná teď k hrozným blbinám

které módní žreci natahali k nám

Nestačí jim hastrmani, hejkali

ve svých aurách by se pořád patlali

Vrať se do Čech zpátky, Jene Ámosi

naprav českým bláznům jejich kokosy!

Δ

Přišla nová móda, která v Čechách platí

vůbec není třeba pranic počítati

K čemu bychom měli do formulí dávat

co se dá tak lehce frází okecávat!

Δ

Pozitivní energie

Lidé o tom dávno snili

Pozitivní energií

když se ráno nabijí

(ne, rum přitom nepijí)

celý den se nezastaví

výkonní jsou, šťastní, zdraví

Natažené hodiny

minuty i vteřiny

Tak mě přitom napadlo

pozitivní ruchadlo

Pozitivní elektrárna

lidská touha je pradávná

Pozitivní auta

jsou nejtvrdší valuta

Člověk nemusí se opít

stačí v kamnech kladně topit

Elektrické vedení

pozitivně laděný

svítí v každé domácnosti

K Joulům přidá špetku ctností

A kdo myslí záporně

ten se chová odporně!

Δ

Když přijdou záplavy

zkáza se dostaví

Když dlouho neprší

zkáza se dovrší

Δ

Dříve si byli komunisti

svým názorem zcela jisti

dokonce na šibenicích

chtěli straně Díky… říci

Dnes o tomhle vychování

politici nemaj´ zdání

Svá partajní přesvědčení

jak fusekle rychle mění

rudě, modře, do růžova

odbarvují svoje slova

Zásady nic neplatí

Hlavně, když jim zaplatí!

Δ

Hlásal kdys Komenský – Škola hrou…

Pak přišla nadvláda rudá

do škamen pronikla nuda

se školou Nejedlou…

Δ

Kantoři hlásávali vždycky

optimismus pedagogický

Co však dnes, když od první věty

žáci nabijí kulomety?

Δ

Naučil se počítati

Komu dal, komu má dáti…

Naposled stisk´ školní kliku

pak se dal na politiku

Tam se učí jinší znaky:

Tomu beru, tomu taky…

Δ

Vařila myšička kašičku

přitom se pýřila trošičku

Zdalipak na ni někdo poví

že dala cizímu myšáčkovi?

Δ

Všech chutí tanec a vír

je plnotučný sýr

Na všechny nemoci lék

je plnotučný špek

Δ

Tohle za všech pánů platí

ať jsou rudí, modří, zlatí

ať patří k jinačí straně:

Nízké platy, velké daně!

Δ

Kdyby lidé kola měli

odpadl by problém celý

se zdravotní údržbou

artrózou či podagrou

V reklamě si slogan vede:

Kdo maže, ten taky jede!

Nastolen je přísný řád:

Ráno, večer – dvakrát denně

pořádně se namazat!

Δ

Ve vodách ryby

ve vzduchu ptáci

na zemi tvorové

telefonovací

Δ

Snoubenci – jsou manželství stoupenci

Manželé – rozvodů jsou přátelé

Δ

FINIS