Píše S. Komenda, část 42, červen 2007
Okouzlení negramotností
Minulost a
záležitosti s minulostí spjaté naši přítomnost neopouštějí. Procházíme
přítomností, svou a nejen svou minulostí umazáni. Za mnohá jiná stačí uvést
slovo vzpomínky. Ale také přítomné
události, vzpomínky evokující. Třeba fotografie nebo sny. Žádný dospělý jedinec
se nemůže beze zbytku odříznout od prožitků svého dětství. Tam, kde stojí
člověk dnes (a kde dnes stojí lidstvo) jsme museli dojít jistými cestami nebo
alespoň pěšinami. Jinak to nešlo a ani v budoucnu to jinak nepůjde. Rád
bych ovšem zdůraznil, že je normální, aby člověk odlišoval, co bylo, od toho,
co je. A pokud je přesvědčen, že přes všechny peripetie vývoje se přece jenom
pohybujeme v průměru žádoucím směrem, aby mu záleželo především na
přítomnosti a budoucnosti. Lidstvo investuje nemalé prostředky do procesu
výchovy a vzdělávání mladých populačních ročníků. Nejde jenom o peníze.
Především se jedná o čas, který je hlavní součástí těchto investic. Ten je
totiž, na rozdíl od statků materiální povahy, zcela nenahraditelný. Už tohle je
důvod, a to důvod velice pádný, aby se věnovala pozornost účinnosti, výkonnosti vzdělávacího procesu. Dalším důvodem je
skutečnost, že investice do vzdělávání se prohlubují. V dimenzi času,
prodlužování doby školní docházky, ale také materiálních investic. Počítač je
přece jen o něco dražší než křída.
S hodnocením, vlastně měřením účinnosti vzdělávání to není snadné.
Jde totiž o koncept mnohadimenzionální – a každý hodnotitel jeví tendenci
preferovat některou specifickou stránku věci. Hitem posledních let je
zdůrazňování významu tvůrčího myšlení
oproti množství znalostí. Proti tomu se nedá vcelku nic namítat – je však
na místě žádat, aby se kvantifikovalo to první i to druhé; jinak jde o prázdné
plácání. Tvůrčí myšlení je totiž latentní,
skrytá proměnná. Stejně jako množství znalostí. Kvantifikovat se dá jenom
uvedením seznamu úloh a výpočtem, jaký díl z nich dokázal subjekt
zvládnout. A nastavením standardů hodnocení. Samotné tvůrčí myšlení předpokládá
neomezované rozvíjení fantazie – doplněné metodologií kritického hodnocení
nápadů a myšlenek. To poslední představuje kostru vědeckého myšlení
v empirických vědních oborech – a je soustavně zařazováno jako součást
doktorských studií.
V posledních letech se roztrhává pytel s nejrůznějšími
způsoby tak zvaného alternativního
myšlení. Míněna je zřejmě alternativa k tomu, co jsem
v předcházejícím odstavci nazval kritickým
hodnocením nápadů. Namátkou uvedu kartářství, numerologii, horoskopy, sázky
v hazardních hrách, případně další způsoby předpovídání budoucnosti. Zdá
se, že prohlubování vzdělání nevytváří žádnou prevenci naivity a lidské
hlouposti. Podle českých televizí soudě, je vzdělanost moderátorů velice
chatrná. Umělecké vysoké školy se zdají být spíše líhní negramotnosti než
moudrosti. Vinu mají zřejmě školy od středních až po vysoké, kde tak zvané
humanitní obory také tmářství namnoze spíše pobízejí než by mu čelily. Řekl
bych, že nůžky mezi gramotností oborů vědních a oborů humanitních se stále
rozšiřují, což činí z univerzit instituce pořád víc diverzifikované.
Jedinci neschopní pochopit kouzlo newtonsko-leibnizovského uchopení pohybu se
nechávají okouzlit středověkými rituály. Chybu spatřuji v tom, že se na
středních a vysokých školách, zejména při naplňování zásady tvůrčího, kritického myšlení, nevedou
studenti k racionální povinnosti ptát se – Proč? (žádá se důkaz tvrzení) a Jak? (žádá se předložení postupu,
kterým se dospívá k hlásanému). Jsem přesvědčen, že na téhle úrovni by
měl být schopen student (gymnázia či univerzity) pochopit, v čem je klíč ke
kritickému myšlení. Pro myslícího jedince není tak nesnadné navrhnout
experimentální plán, jehož aplikací by se dala prověřit platnost toho kterého
šamanského tvrzení. Vedle toho by měli studenti vědět, že nesmyslnost a
neracionalita sázení v hazardních hrách se dá vypočítat. Vystačí se přitom s elementárními kombinatorickými
poznatky. To, že se tak nečiní, uvádí české školství v podezření
z negramotnosti a neschopnosti plnit základní vzdělávací funkci. Mluvím-li
o školství, mám na mysli učitele.
O pokusu – poznámka
v podstatě triviální
Díky bohatě
propracovanému software statistické analytické techniky stává se běžně, že její
metody často používají badatelé ve statistice jenom zapracovaní. Pokládající
logické základy těchto metod za cosi jako samozřejmost, za malou násobilku,
k níž není třeba se vracet, protože
je eo ipso v software
vyčerpávajícím způsobem obsažena. Aplikace induktivní statistiky se
v jejich představě redukuje na matematickou technologii (ošetřenou
výpočetním programem) a rutinu interpretačního tanečku kolem statistické
signifikance.
Zastávám názor, že alespoň občasný návrat ke kořenům statistické malé
násobilky nemůže škodit. Právě naopak. Nikdy by nemělo badateli, provádějícímu
statistickou analýzu dat, unikat se zřetele, že tato data jsou produktem
experimentu, ve kterém vystupují v hlavních rolích herci Stimulus a Response. Podnět a Odpověď. Taky označovaní jako Nezávisle a Závisle proměnná. Independent a
Dependent Variable. V databázi se stavy veličin řadí ve sloupcích jedna
vedle druhé, takže může někdy uniknout, že jde o veličiny z hlediska
technologie poznávání zásadně odlišné. Veličiny prvního typu řídí
experimentátor, badatel (označují se jako experimenter
controlled variable), stav veličin druhého typu určuje pokusný subjekt (či
objekt), a jsou označovány názvem subject
controlled variable.
Často tomu bývá tak, že experimentátor udržuje v celém pokusu
podnět na jediné úrovni. Tomu odpovídající odezvou nebývá konstanta; na daný,
vždy týž podnět, reaguje každý subjekt zpravidla poněkud jinak – vykazuje
jistou variabilitu.
Obvyklejší je nastavení podnětu ve dvou úrovních – často označovaných
jako úroveň kontrolní (také placebo) a pokusná. Předmětem analýzy je potom
studium a vyhodnocování rozdílu v odpovědích subjektů ošetřených jedním či
druhým způsobem. Všudypřítomná variabilita evidovaných dat sice prováděné
srovnání komplikuje, nicméně je zároveň zdrojem cenné informace o povaze dat.
K souboru dat jejich variabilita neodmyslitelně patří asi jako
proměnlivost politických názorů v souboru svobodně uvažujících občanů.
Komparace takových dvou souborů je snad nejčastěji používaným experimentálním
plánem.
Obecnější je schéma experimentu, ve kterém nastavuje badatel celou
škálu hodnot nezávisle proměnné – a sleduje odezvu na každou z nich, se
snahou zachytit případnou závislost globálně. Například tím, že se spočítá, o kolik se v průměru změní hodnota
závisle proměnné, zvýší-li se hodnota nezávisle proměnné o jednotku. Metoda
je známa jako lineární regrese – a byla už v mnoha ohledech modifikována a
zobecněna. Co do typu závislosti, jakož i co do počtu veličin vstupujících do
hry jako prediktory, jako nezávisle
proměnné, jako stimuly. Badatel se zabývá také situacemi, v nichž není
stimulus bezprostředně patrný, jako přímý, bezprostřední zásah badatele.
Stimulem může být stav veličiny, která sama je zprostředkovaným projevem
skrytějšího experimentálního zásahu. Může jít o stav nějakého tělesného rozměru
– třeba tělesné výšky – a jeho vliv na, řekněme, inteligenci. Experimentální
zásah spočívá vlastně v tom, že badatel vybírá v množině subjektů
záměrně tyto tak, aby pokryli pokud možno kompaktně celou škálu tělesné výšky.
Požadavek randomizace musí být přitom respektován tím, že do vybírání subjektů
nezasáhne jiný faktor, s výškou související, korelující. Třeba pohlaví
(muži jsou vyšší než ženy), nebo etnický původ (Číňani jsou menší než
Američani). Prostě se musí ohlídat přítomnost bias.
V každém experimentu, takovém, že jeho předmět deklaruje studium
vztahu dvou veličin, třeba porodní délky a hmotnosti novorozence, intervenuje
nespočetně mnoho faktorů dalších. Včetně aktivity slunečního magnetického pole
během těhotenství. Tyto faktory vytvářejí konstanty uvažované situace. Běžně je
neregistrujeme, nevšímáme si jich. Je to podobné jako neregistrovaly lékařské
ani jiné pokusy paranoiu diktátorů Hitlera či Stalina. Ani případná
intelektuální selhání při rozhodování ministrů soudobých. Ačkoli rozhodnutí
jedněch i druhých mohly mít zásadní vliv na životní úroveň badatele.
Obtížně modernizovatelné stáří
S delším časovým
odstupem jsem zase absolvoval jeden odborný seminář. Jako jeho aktivní
účastník, což znamená, že jsem slíbil přednést referát. Na vlastoručně vybrané téma. Trochu mě to zaskočilo, především v
jednom ohledu; dnes už je samozřejmostí, aby přednášející dokumentoval a
doprovázel svou řeč počítačovou projekcí, která jeho akusticky podávanou
informaci dubluje také vizuálně. Pro řečníka je taková prezentace ulehčením; dobře připravená projekce ho tématicky vede a
usnadňuje mu plnění klasické řečnické strategie – Rem tene, verba sequentur! Drž se věci, slova se dostaví sama.
Z jiné strany je to zároveň naplnění jedné ze zásad vojenské strategie – Více potu na cvičišti, méně krve na bojišti.
Tím potem se rozumí příprava oné prezentace, která musí být provedena
předem, v předstihu před přednáškou. Bohužel, já už se při své lenosti
potím nerad.
Jsem člověk, který už studentům nepřednáší. Pregraduálním studentům, od
pultu či z katedry v posluchárnách. Mí postgraduální studenti, doktorandi,
mne vyhledávají individuálně, abychom si vyměňovali informaci, případně aby
podstupovali předepsané examinace tváří v tvář. Svou standardní kariéru
univerzitního pedagoga jsem končil klasicky, s bílou křídou před černou
tabulí; poslední, nevypsaný kousek křídy jsem si z posluchárny odnesl domů
na památku. Do svého domácího počítače jsem si ani program známý jako PowerPoint nenechal instalovat,
předpokládaje, že se do hrobu odeberu bez téhle dovednosti.
Dopadlo to, samozřejmě, jak jsem předpokládal. Zatímco mladší (a
šikovnější) kolegové elegantně pózovali vedle projekčního plátna
s ovladačem v dlani, já, když přišla má chvíle, usedl u přistaveného
stolku, na jehož desku jsem předtím rozložil hrst zmuchlaných papírů a – kvůli
dojmu – pár knížek, a začal mluvit. Jedinou proprietou, kterou bylo možno
považovat za vizuální, byl vztyčený ukazovák mé pravé ruky.
Byl jsem zdvořile vyslechnut a způsob mé prezentace byl přijat se
shovívavostí, již přísluší projevovat omšelým starcům. Vrátil jsem se na své posluchačské
místo a trochu přemýšlel. Z fyziologie vnímání je známo, že informace
předkládaná posluchači více smyslovými kanály paralelně, má vyšší šanci, že jím
bude registrována. To je dobré. Také však mám vlastní zkušenost (jako
posluchač), že řečník při prezentaci zejména náročnějšího textu neodhadne
správně možnosti jeho vnímání posluchačem – a přehltí ho. Knoflík ovladače se
dá snadněji tisknout než se dá pochopit předkládaný vzorec. To není dobré. Řekl
bych – aniž by tohle mělo být vykládáno jako staromilské horování, placené ze
strany lobby křídových dolů – že riziko řečníka nasadit přílišné tempo
v případě, že píše křídou po tabuli nebo fixem na listu flipchartu, hrozí daleko méně.
Komunikace od stupínku k posluchačům teče přirozeněji. Počítaje v to
i zpětnou vazbu mezi oběma stranami.
Počítačová prezentace skýtá řečníkovi velké možnosti. Především jde o
možnost názorně obrazem vysvětlit
předkládanou myšlenku. To je důležité zejména v případě, kdy má
vysvětlovaná situace složitou strukturu, jejíž komplikovanost je objektivně
daná. Bohužel je má zkušenost z mnoha prezentací, které jsem jako
posluchač a divák absolvoval, taková, že se na promítacím plátně objevují slova
a věty, prostě dublující vizuálně, co vychází z řečníkových úst. Smysl
takových prezentací mi uniká. Jsou bez nápadu – nezávisle na tom, že používaný
notebook je posledním výkřikem počítačových technologií. Trochu mi to připomíná
situaci, kdy si sedlák nechává svůj trakař hnoje táhnout nově zakoupeným
traktorem. Počítačová projekce má své plné oprávnění v situaci, kdy je
její struktura složitá a při výkladu je žádoucí, aby si posluchač naslouchající
výkladu detailů neustále uvědomoval (a měl nejenom před očima) globální
situaci. Předkládaný obraz pak vlastně funguje jako nastavená paměť. Z počítačové prezentace by se neměla stávat
móda. Pamatuji si, že před nějakými čtyřiceti – padesáti roky pouhá zmínka o
tom, že závěry práce, o níž se referuje, se opírají o výstupy z počítače,
garantovala její vědeckost. Taky to ovšem byla pouhá móda.
Úplně jiná tramvaj
Protože mi městská
hromadná doprava nabízí poměrně vlídnou (user-friendly) variantu transportu
z fakulty domů do mé panelové rezidence, tuto pilně využívám. Kombinuji
přitom dopravu kolovou s dopravou kolejovou. Autobus s tramvají. Svou
cestu konám v těsně popoledních hodinách. Díky této okolnosti probíhá moje
cestování klidně, nerušeno tlačenicemi a nervozitou, kterou každé zhuštění
lidstva zákonitě vyvolává. Je totiž dokázáno i pokusy na krysách a potkanech,
že se zvyšující se hustotou osazení obyvatel klece jejich agresivita narůstá.
Dokazatelně, protože měřitelně. A chování krys a potkanů je obdivuhodně
výstižným modelem chování lidského. V mnoha ohledech, v mnoha
dimenzích. Pohybujete-li se v nějakém prostředí delší dobu, zvyknete si na
ně jako na standard. Jako na něco víceméně samozřejmého. Říká se tomu habituace – je to cosi, co každý zná
jako zvyk, jako navyknutí si na okolnosti vymezující naše prostředí.
Změnu prostředí vnímáme jako faktor rušivý – zejména, jde-li o změnu
k horšímu, změnu dosavadní stav znepříjemňující. Tohle téma by se dalo
psychologicky rozpitvávat a rozmazávat; jistě by to bylo zbytečné, protože
každý ví, oč se jedná. Konkrétně mám na mysli skutečnost, která nastává,
jestliže okolnosti mého denního provozu změní dobu, kdy bych se měl po známé
trase navyklými dopravními prostředky ubírat k domovu. Totiž ke hřbitovu.
Takovými okolnostmi může být účast na nějaké odpolední přednášce, kterou bych
si rád poslechl, nutnost dopsat text, který nemohl být napsán v obvyklou
dobu, protože se domáhal konzultace zvlášť horlivý doktorand nebo prostě fakt,
že jsem uvízl za jazyk cestou
z fakulty. Jsem totiž tvor poměrně ukecaný.
Do svého autobusu pak
vstupuji jako do neznámého světa. Jeho vnitřní prostředí, atmosféra v něm
panující jsou jiné než obvykle. Lidí se zdají být zasmušilí, unavení, nevlídní.
Jejich obvyklá vstřícnost vůči spolucestujícím bližním je o několik stupňů
nižší než obvykle. Pro člověka oholeného,
pajdajícího a v pohybujícím se vozidle kymácivého to činí aktuálním
idiom, kdy starší cestující do prostoru přeplněného vozidla vznáší řečnickou
otázku – To tady není žádný gentleman,
který by uvolnil místo staršímu? – na což hlas z řad sedícího lidu
odpovídá – Copak o to, gentlemanů je
dost, ale míst k sezení je málo! Tahle situace demonstruje přímo
školský příklad závislosti chování na parametrech prostředí. Příklad toho, že
uvažovat o etice a morálce v jakémsi absolutním, od prostředí nezávislém
prostoru, je vlastně pitomost. Pitomost nikoli abstraktní, ale velice
konkrétní.
Situace v tramvaji, do níž nastupuji, usiluje vykonat druhou část
svého putování, je podobná té v autobuse – jako přes kopírák. I tady se zdají lidé být zahleděni do sebe, neschopni
vnímat starosti svých bližních. Hluboce soustředěni na své vlastní problémy.
Asi jako je na své vlastní osobní problémy soustředěn ministr, poslanec nebo
senátor. Tak hluboce soustředěn, že mu už nezbývá kapacita jeho starostlivosti,
aby alespoň malou její část věnoval problémům trápícím občany, kteří ho volili.
Případně i nevolili – protože i nevolící občané jsou nuceni platit daně, ze
kterých je zase placen pan politik.
Moje literární schopnosti jsou velice málo tvůrčí – pokud jde o líčení
atmosféry. Jsem si tohoto svého nedostatku vědom. A protože tahle úvaha by měla
být především uchopením a vyjádřením atmosféry a její změny vyvolané okolnostmi
cestování, nebude asi příliš působivá. Myslím, že ten nápad nebyl úplně špatný;
kdybych byl mocen, zpracoval bych ho líp. Mocen však nejsa – nemohu překročit
hranici svého literárního stínu. Měl bych se asi snažit, abych se do podobné
situace při svém hromadně městském putování nedostával. Měl bych bedlivěji
sledovat jízdní řád – a to s hodinkami v ruce. V tom mi ovšem
dosti brání skutečnost, že jsem své hodinky už před téměř deseti lety
definitivně odložil. Inspirován jsem přitom byl svými irskými přáteli, kteří na
mou otázku, proč každé hodiny na veřejné budově ukazují něco jiného, odpovídali
– A jaký by měly smysl hodiny všechny
ukazující totéž?
Konvergence k nule
Tenhle termín znají
(nebo se s ním alespoň setkali) všichni příslušníci tohoto národa, jimž se
dostalo dobrodiní solidnějšího vzdělání, zahrnujícího také úvod do
infinitesimálního počtu. Dostalo se jim poučení o nekonečnu, o tom, že existují
nekonečna vícero řádů (podobně jako znají armády vícero hodností generálských).
Jde samozřejmě o kategorii povýtce filozofickou, nikterak neovlivňující druhové
složení našich snídaní či večeří, jakož i rychlost městské hromadné dopravy.
Počítání matematických konvergencí funkcí a řad k nekonečnu,
předpokládající nekonečně velký počet provedených kroků takového přiblížení,
může mít zcela praktický význam v tom, že někdy už poměrně nevelký počet
kroků aproximuje, tj. přiblíží se, k oné hypotetické, v nekonečnu
předpokládané limitě docela blízko. Použitelně blízko. Přitom matematický,
analytický postup je řešitelný jednodušeji a elegantněji než vyčerpávající
procedura enumerací. V matematické statistice se této technologie používá
hojně, se zhrubením někdy velice opovážlivým.
Zajímavou situací, kdy se využívá představ o matematické konvergenci,
je volební aritmetika. Zmiňme se
především o vztahu mezi celou populací voličů, tj. jedinců vládnoucích právem
volit, a souborem občanů skutečně volících, tj. k volebním urnám se dostavivších.
Případně o vztahu mezi postoji občanů v populaci a postoji občanů ve
vzorku, na kterém se provádí předvolební měření postojů k politickým
jevům.
Teorie pravděpodobnosti zná tak zvané zákony velkých čísel. Také v nich jde o konvergenci. O chování
statistických veličin závisejících na počtu měření, v situaci, kdy počet
měření se zvyšuje a soubor tedy rozšiřuje. Politická aritmetika zachází tak
daleko, že využívá soubor, řekněme, dvou tisíc měření, aby se pomocí získaných
výsledků odhadovalo možné chování v populaci nějakých osmi milionů voličů.
Jakkoli je takový postup už hodně drsným znásilněním principu konvergence,
zdají se být výsledky pořád ještě prakticky použitelné. Za předpokladu ovšem,
že vybírání probandů z populace do vzorku respektuje alespoň přibližně
požadavky reprezentativnosti – že se vzorek probandů vybírá z populace
náhodně.
V téhle úvaze bych se rád zmínil o poněkud jiném typu konvergence.
Nejde v něm ani tak o matematiku, ale spíš o projev a dopad názoru občanů
na jistou společenskou instituci. Na senát České republiky.
V časovém proudu posledních patnácti let jsme mohli pozorovat, jak
se počáteční rozpaky vyvolané instalací senátu do české parlamentární soustavy
vyvíjejí poměrně rychle a výrazně směrem k občanské lhostejnosti. Volič nemá příliš mnoho možností, jak dát
najevo, že považuje senát za instituci zbytečnou. Za marnotratné vyhánění peněz
z beztak děravé státní kasy. Kritika, často po česku značně drsná a
servítky si neberoucí, sklouzává po kůži senátorů jako rybniční voda po peří
cákajících se hus. Hrách se hází na zeď, o perlách jistým domácím živočichům
nemluvě. Jedinou možností, jak dát svůj názor na existenci senátu najevo, je nevolit. Senátní volby bojkotovat. A
voliči tak skutečně činí, v míře postupně vzrůstající.
Už za první republiky nepožíval senát nijak vysoké vážnosti. Běžně se
označoval pojmem Karrierenfriedhof. Hřbitov
kariér. Dávalo se tím najevo, že senátoři jsou něco jako poloviční nebožtíci. Dnešní postoj voličů k senátu je vlastně
týž – voliči si senátních nebožtíků nevšímají. Dokonce jim ani o dušičkách
věnec nepřinesou. V té konvergenci se volební účast vytrvale přibližuje
k nule; už dosáhla nějakých dvaceti procent – a v posledních
doplňovacích volbách něco málo přes deset. V prvním kole; druhé bývá ještě
slabší. Bohužel si politologičtí učenci nedokáží položit otázku, jak hluboce
bude muset procento volební účasti klesnout, aby se chytili za nos. Senátoři se
za nosy rozhodně nechytí, protože těm jejich senátní židle zajímavě voní; výše
jejich platů totiž na volební účasti nezávisí.
Komu se nelení …
Přísloví o tom, že komu se nelení, tomu se zelení, má smysl
jenom za podmínky, že některá z větších bankovek má zelenou barvu.
Nezkoumal jsem, zdali se tohle přísloví vytvořilo poté, co cedulová banka začala
tisknout zelené stokoruny, nebo naopak se cedulová banka nechala tímto
příslovím inspirovat. Tohle zkoumání rád přenechám historikům vývoje platidel.
V dnešních aktuálních poměrech je, myslím, stokoruna vybarvena
v podstatě zeleně, poněkud však nevýrazně. Nevyznám se v barvách
soudobých bankovek nijak přesně; hotovostní platby obstarává v naší
domácnosti má žena. Činí tak obratněji než já, který navíc při vydávání peněz
trpím neblahým pocitem, že jsem nakoupil zbytečně draho – což je jeden z výrazných
důsledků mého vrozeného selského lakomství.
Za zajímavou a proto povšimnutí hodnou považuji skutečnost, že bankovky vyšších až nejvyšších hodnot zelené nejsou. A stokoruna (dnes) není tak veliká, aby
rozházela žižkovského Pepíka (ona totiž platí tak málo, že nerozhází ani
hanáckého Frantu). Před sto lety se tahle pražská písnička zpívala o
dvacetikoruně. Ale to není podstatné. Podstatné ovšem je, že zelené nejsou
tisícovky ani jejich násobky. Dvoutisícovky a pětitisícovky. Případná existence
platidel vyšší nominální hodnoty mi známa není, stejně by neodpovídala výši
mého důchodu.
Přísloví, nad nímž uvažuji, se
tedy zdá být dobově podmíněné – jako ostatně skoro všechno. Čas je faktor
univerzální, neoblomně pronikající vším, co děláme. Tahle dobová podmíněnost to
byla, co mi nabídlo možnost všimnout si jisté absurdity.
Lidem, kterým se nelení, to znamená lidem, kteří pilně pracují, se
možná zelení stokorunovými bankovkami – zatímco lidem, kteří nepracují, kteří
si na svůj chleba nevydělávají v potu tváře, ale spíše bez prolévání
potu spekulují, co jim to vynese, se
sice nezelení, ale zato hnědí, okří a jinými barvami probleskuje v hrstech
bankovek vyššího řádu. Prací
v této zemi nikdo nezbohatl ani nezbohatne.
Tohle přísloví patří k těm, jejichž smysl a metaforickou hodnotu
okolnosti setřely a vlastně úplně potlačily. Mnohá jiná úsloví takovému osudu
unikla – vrabec v hrsti bude pořád
lepší nežli holub na střeše. Alespoň do té doby než budou vyhubeni všichni
vrabci, případně všichni holubi. Respektive dokud se budou stavět sedlové střechy, protože právě sezení na
nich dávají ptáci přednost. Na střechách rovných sedají ptáci neradi – snad
s výjimkou vran hřadujících na střešních okrajích sídlištních paneláků.
Taky rovný rovného si bude
hledat, dokud vrány budou vyhledávat společnost vran. Ani tomuto přísloví
nehrozí zánik. Dokonce i proto, že mnohá přísloví s týmž metaforickým
nábojem se vyskytují v různých kulturách a jazycích v odlišných
kulisách. A rozhlodá-li zub času jedny takové kulisy, mohou je docela dobře
zastoupit kulisy z jiné kulturní oblasti. Český vrabec v hrsti má
například svůj metaforický ekvivalent v irském (irštinu neovládaje, znám
jej z angličtiny), lepší pstruh na
pánvi nežli losos v moři. České po
bitvě je každý vojín generálem obsahuje touž metaforu jako irské pacient přeživší úspěšně operaci se cítí být
polovičním chirurgem.
S penězi vlastně také souvisí české komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí. Naplňuje to obsahem
úsloví penězi k nezaplacení. Naštěstí
existují takové dary stvoření, které nelze nakoupit bohatstvím. I když je
platnost takových úsloví poněkud zviklávána jinými, třeba komu pánbůh, tomu všichni svatí – zpochybňující nezávislost
společenských uznání. O naší věci vypovídá i není pravda, že s ouřadem člověk dostává i rozum – jakkoli
denní společenská a politická praxe svědčí o opaku. Alespoň v tom, že
člověk do ouřadu dosazený, případně dokonce i zvolený si skoro samozřejmě
myslí, že i ten rozum dostal. A ať mu absence vlastního rozumu dochází čili
nikoliv, dělá všechno pro to, aby projevům rozumu jiných zavčas zatínal tipec.
Čerti na zdi
Sprejeři čmárající
své pubertální nesmysly po všech dostupných i nedostupných plochách nejsou ve
svém počínání nijak zvlášť originální. Zdi, obzvláště ty ještě jakž takž
světlé, sloužily jako podkladové plochy čmáralům snad od nepaměti. Budeme-li
postupovat proti toku času, neměli bychom zapomenout na turisty a návštěvníky
hradů a zámků, zanechávající svá nesmrtelná sdělení typu Byli jsme tady a podepsali jsme se vyrytá oblázkem nebo kouskem
cihly na nedávno zabílených plochách. Rozdíl mezi nimi a současnými sprejery je
především v používaném malířském materiálu; pokud jde o nápaditost, žádný
rozdíl se nekoná. Pokud vím, turisticko-návštěvnické čmárání a rytí do
historicky zajímavých zdí se občas stávalo předmětem seriózních studií,
zabývajících se duší a myslí čmárajících a ryjících autorů. Studoval je i
Jaroslav Hašek. Vzpomínám-li si dobře, tyhle studie nevyznívaly ve prospěch
autorů nijak lichotivě.
Po zdech se ovšem čmáralo, rylo a kreslilo už v historii dávné a
pradávné. K velikému potěšení soudobých a nedávných archeologů. Například
ve Starém Egyptě, v jeho různých periodách a faraónských dynastiích.
Tehdejší autoři – na rozdíl od sprejerů dneška – konali svou činnost na státní
zakázku. Objednavatelé se zřejmě výrazně vměšovali do rozhodování o tématech a
obsahu zobrazovaného. Součástí toho rozdílu je i skutečnost, že tehdejší autoři
byli lidé mnohem vzdělanější než naši současníci a absolventi dnešních
moderních škol – jakkoli nepravděpodobně to zní. Díky tomu jsou staroegyptské
nástěnné nápisy zdrojem cenné informace o poměrech panujících v dávných
společnostech. Rytí do kamenů hluboko zazděných do stěn chrámů a hrobek
zaručilo jejich přežití a uchování po tisíciletí, mnohem jistěji než při
používání třeba papyrů.
Zkoumání nástěnných maleb, kreseb a rytin v pravěkých jeskyních
dokazuje, že potřebu čmárat měli už lidé žijící ve společenstvích, která
nazýváme primitivními. Lidé paleolitičtí
i neolitičtí, pěstující kulturu halštatskou a cromaňonskou, organizovaní ještě
v tlupách lovců a sběračů. Keltové a jiní národové, kteří se nijak moc
nevyžívali v grafomanii.
Vrátíme-li se do doby modernější až moderní, zjišťujeme, že autoři
nástěnných nápisů a rytin využívali zdí poměrně selektivně. Výrazné jsou
aplikace nástěnných zobrazování na stěnách nejrůznějších veřejných prostorů;
důvodem bývala a je zřejmě snaha autora o co nejširší čtenářský dopad. Nijak mu
přitom nevadilo, zdá se, že usiluje o co nejširší čtenářský dopad informace o
své pitomosti.
Mezi těmito veřejnými zdmi a stěnami zvláštní místo zaujímají veřejné
záchodky. Umělecká díla tohoto typu a umístění bývají rovněž předmětem hojného
studia. Někdy i dost učeně se tvářícího. Na internetu jsem kdysi narazil na
zajímavý nápis opsaný z jednoho veřejného záchodku v New Yorku. Text
zněl Splachuj pořádně – New York
potřebuje vodu! Tento nápis je zřejmou intelektuální výjimkou. Statistika
záchodkového neboli kloakálního umění
vykazuje naprostou převahu nápisů a kreseb inspirovaných mužskými i ženskými
anatomickými orgány, jejich funkce s oněmi místy úzce souvisí. Svědčí to o
tom, že člověk je tvor přemýšlivý – a často ho napadá přemýšlet o tom, co právě
dělá. Zejména tehdy, poskytuje-li mu situace k přemýšlení čas.
Sprejerství je možno považovat za odrůdu
grafomanie. Sprejer je autor odhodlaný vnucovat projevy svého ducha veřejnosti,
nedávaje se nikterak odrazovat tím, že mu tato spílá do vandalů, idiotů,
barbarů a blbů. Neodrazují ho náklady spojené s pořizováním barev a
sprejů. Ani rizika doprovázející lezení do výšek, pronásledování městskými
policajty a jejich psy. Sprejer si zřejmě připadá jako středověký či raně
novověký umělec, který musí krást mrtvá těla ze hřbitovů pro své nepovolené
anatomické studie. Jako umělec, kterému se odpírá možnost vystavovat svá díla
v oficiálních galeriích. Je pevně přesvědčen, že kapky vytrvale kapající
nakonec i kámen udolají. Stejně tak jeho čerti na zdích.
Starého psa … nenaučíš
Ten slogan, uveden
celý, zní – Starého psa novým kouskům
nenaučíš. Poznatek je to moudrý, opravdu zkušenost dokládá, že starý tvor
všeobecně se hůř učí než jeho mladší protějšek. Z fyziologie učení je
možno dokonce závislost učení na věku kvantifikovat. Nejenom pro psy; i pro případ učení u lidí. Moudrost onoho
tvrzení je i v tom, že nevylučuje existenci tvorů mladých, které je také
nesnadno něčemu naučiti. Jak v případě psů, tak v případě jedinců
lidského rodu. Platnost je přijatelná, přestože provozujeme univerzity třetího
věku, v nichž se učí novým kouskům lidé školním škamnám už výrazně
odrostlí.
Omezená schopnost – ale i vůle –
starých osob učit se novým věcem, což jsme si navykli označovat názvem konzervatismus, je nositelem tradice. Na rozdíl od mladistvé
dychtivosti po změně, tíhnoucí k novotářství.
Revoluce všeho druhu bývají produktem spíše mladších osob. Samozřejmě
včetně mnohého dalšího, co s tendencí ke změně souvisí – například jistou
zbrklostí, unáhleností, nerozvážností. A především nedomýšlením důsledků, které
by ze zaváděných změn mohly vyplynout.
V dřívějších dobách, pro něž platívalo, že zavedené mravy,
zvyklosti a tradice je třeba ctít a respektovat, se učení novým kouskům
prosazovalo nepoměrně obtížněji než dnes. Dokonce i mladým se bránívalo
v zavádění novot. Součástí tradice byl respekt vůči starým – který je dnes
velice pohaslý. Tohle vyhasínání probíhalo a probíhá velmi rychle. Já sám
pamatuji, že teprve v mé generaci jsme svým rodičům, tátovi a mámě tykali.
Prarodičům, dědům a babičkám, jsme vykali. Táta mi někdy jako nejstaršímu
zdůrazňoval, že on jako kluk rodičům vykal; upozorňoval mne tím na svůj
demokratismus. Taky se v jeho dětství ještě ruce na znamení úcty líbávaly.
K tomu mne už nikdo nijak zvlášť nevedl.
Paralelně s tím, jak se bez přílišného promýšlení zavádějí novoty,
roste taky společenská manažerská
zbrklost. Nejmarkantněji je to patrné ve světě politiky, etiky a morálky.
V dobách mého dětství se venkovský člověk, na kterého se profláklo, že jinému něco ukradl (ke
krádežím se nepočítaly souše z panského, potažmo státního lesa), společensky
úplně znemožnil. Pověst kriminálníka
(člověka na základě soudního rozhodnutí zavřeného) měla hodnotu cejchu na
čele vypáleného žhavým železem. V tomhle způsobil převrat institut politických vězňů, zavíraných
z důvodů politických, náboženských a jinak kádrové nevhodnosti. Jiným
důsledkem tohoto zpřeházení hodnot a hříchů byl samozřejmě úpadek společenského
postavení a respektu soudů a soudců; v očích občana se soudce stával
pasivním nástrojem zvůle mocných, kteří svou moc odvozovali výlučně z násilí.
Soudce se stával figurkou, za jejíž provázek tahali pochybní politici často
velice vulgárního, sprostého ražení. I v tomhle se masivně projevovala
zbrklost – to když včerejší spolupachatelé politických násilností byli
vlastními soudruhy donucováni k sebeobviňování z úplně absurdních
skutků a posléze věšeni na stejných šibenicích, na kterých sami předtím dávali
věšet nevinné.
K rozvratu tradičních hodnot, udržovaných staršími, přispívala
také nepromyšlená adorace mladých a
tedy nezkušených a tradicí méně zasažených jedinců. Bylo to činěno záměrně –
lichocení probíhalo souběžně se zneužíváním. Za sovětské současnosti byl
dokonce přejímán vzor syna udávajícího svého politicky neuvědomělého otce. Pavlík Morozov. Za revoluční dění byl
vydáván zmatek a hodnotový rozvrat. V kalných vodách se některým dobře
lovilo.
Nejsem žádný obdivovatel starých dobrých časů. Jsem skeptik a vím, že
špatné se dá najít v každé době. Jde ovšem o kvantitu. Poslední desetiletí
učila tuto zemi cynismu; poslední roky v tom, bohužel, dále pokračují. Je
obtížné dosáhnout i třeba dobrého hlásáním,
jestliže nikdo nikomu nevěří. Zejména těm, kterým je svěřována moc
rozhodovat v masovém měřítku. S vědomím, že představitelům země, ve
které žiji já a zejména moji potomci, se nedá věřit, se nežije nijak zvlášť
radostně.
Kávový šťouchanec
Ne, nejde o nový typ
moučníku s přísadou kávy. Na mysli mám jev téměř fyzikální, kdy jedno
těleso předá jistý objem kinetické energie tělesu druhému. Anebo také trochu
jinak, totiž kdy nějaký podnět, třeba povahy nefyzikální, mechanismem předání
informace přiměje těleso – v tomto případě člověka – k jisté akci.
Neboť i samotná informace dokáže člověka pošťouchnout a přimět k činnosti.
Podobně jako podnět hrubě fyzický, třeba kopanec.
Myslím, že to, o čem uvažuji, je fenomén běžně známý většině
z nás. Po ranním probuzení, ať už spontánním nebo surově budíkem či něžnou
dlaní rodinného příslušníka vynuceném, neprocitá probuzená osoba ihned do
provozuschopného stavu. Protahuje se a zívá, zalamuje nejenom ruce až klouby
sténají a praskají, zkouší úhel otočnosti hlavou na krku a pokouší se
zorientovat v prostoru a čase. Sebe samého identifikovat a zorientovat. A
hlavně uvést do provozu.
Šťouchancem schopným zprovoznit člověka ráno povstavšího je káva. Už
samotná její vůně. Nefunguje to jenom v případě jedinců akutně postižených
rýmou nebo trpících chronickou neprůchodností čichového orgánu. Na všechny
ostatní jedince má vůně ranní kávy podobný účinek jako ostruhy na váhajícího
komoně. A je-li posléze do ranní pobídky zapojen kromě čichu i jazyk, bývá
ranní probuzení člověka úspěšně završeno.
Jakkoli je kávové pošťuchování v době časně ranní nesmírně
výrazné, není výhradně na ráno omezeno. Jako kostku cukru v hrnku čaje
rozpouští šálek kávy odpolední poklimbávání, obzvláště po kaloricky přehnaném
obědě. Zase je tu pár doušků černé tekutiny bičíkem nebo ostruhami. Smazávají
únavu, ať už oprávněnou nebo jenom lidskou leností navozenou.
V Evropě a obzvlášť u nás, v Evropě střední,
není historie kávy v lidské civilizaci nijak dlouhá. Několik málo staletí.
Přes Turecko, přes Arabii. S Tureckou osmanskou říší jsme my, někdejší
Rakušané, žili dost dlouhou dobu v intimním styku. Ta intimita brala na
sebe podobu válek s Turkem, válek křesťanství s islámem. Na souši i
na moři. Vojáci české krve bojovali s Turky v Uhrách a jinde na
Balkáně. Absurdity soužití národů se projevují i v tom, že zatímco čeští
váleční vysloužilci vzpomínali, jak ranami
šavlí na jediné seknutí sráželi hlavu bimbaši paši, turečtí usedlíci
otvírali v českých městech kavárny nabízející tureckou kávu. Její chuť se
naštěstí ukazovala být nezávislá na náboženském vyznání jejího konzumenta –
chuťové pohárky jazyků se chovaly velmi kosmopolitně.
Káva a její chuť, počítaje v to i funkci
pošťuchovatele, je světově univerzální. Odvažuji se říci, že je to jedna
z konstant lidských chutí – jakkoli se její příprava národ od národa
poněkud liší a odlišné jsou i rituály jejího servírování. Když se mi poprvé
povedlo účastnit se mezinárodního antropologického kongresu začátkem osmdesátých
let v řecké Makedonii, už jsem žil řadu let ve světě kávy připravované
tehdy tradičním českým způsobem na turka.
Kávy bez přílišné nápaditosti zalívající namletý prášek horkou vodou. Snad
jedinou předností tohoto způsobu přípravy byla možnost po dopití
z pozůstalé kávové sedliny předpovídat osud. V makedonské či
thesalské Soluni, kde jsem si po způsobu tehdejších českých cestovatelů kupoval
džíny pro dceru, mi majitel krámku nabídl jako součást naší obchodní dohody
kávu připravenou po tamějším způsobu. V džezvě, z protější kavárny před džínový krámek přinesené. Tenkrát jsem poprvé ochutnal kávu
ne-turka, což velice přispělo k mému pocitu weltmana.
Něco podobného jsem zažil o pár let později
v Irsku, už po převratu. Irish
coffee je totiž údajně jediné kafe na světě, mající nárok být označováno
jako drink. Je totiž napůl mixované
s irskou whisky. Po této letmé zkušenosti mi už připadala britská i
americká káva jako velice blízká příbuzná s českým kafem. Nehledě na různé
varianty decaf, decoffeinated coffee.
Modulární sny
Občas se mi zdává.
Náměty snů se obměňují, inovují s věkem. Myslím, že se to považuje za
normální, fyziologické a jsoucí v normě. Někdy podrobuji své sny jisté
analýze. Té neušlo, že jsou v nich obsaženy dílčí prvky, které si mé sny
vzájemně vypůjčují, pronajímají a vůbec všelijak handlují. Současnou terminologií by se tento jev dal označit jako modulární uspořádání. Jednotlivými
moduly, stavebními prvky mých snů jsou právě ony dílčí prvky použitelné a
používané opakovaně, vestavované do různých snových témat, často i poměrně
různorodých. V mnoha různých snech se mi stalo, že jsem byl okraden.
Ztrácely se mi kufry, tašky a jiná zavazadla, v posledních letech hůl;
taky se mi leckdy ztratily boty – jakmile mne okolnosti snu přiměly, abych se
někde zul. Hledání bot při následném obouvání bylo ve snech spojeno
s beznadějí a trápením – boty, které na místě jejich odložení zbyly, byly
pokaždé děravé, odřené a nenositelné škrpály. V tomhle bývaly mé sny
natolik živé, že jsem se při každé nové cestě trápil pomyšlením, že jsem si
obul své poslední boty. A jestliže i ty mi ukradnou… v čem budu chodit
potom? Kupodivu mi nikdy nikdo neukradl třeba rukavice. Zato jsem opakovaně
přišel o svou čepici – i ve svých snech obvykle užívám pokrývku hlavy – což
také mívá oporu v reálném životě. Dokonce mám, teď ne ze snu, paměťový
záznam z jedné pražské konference. Při ní se v aule odkládaly svršky
v horní části auly, včetně pokrývek hlavy. I já takhle odložil.
V polední přestávce jsem svou čepici marně hledal; na háku osaměle visela
jiná, trochu té mé podobná. Otráveně jsem si ji nasadil a odešel přes ulici do
hospody na oběd. Když jsem se po obědě na přednášky vrátil, má čepice už tam
zase visela. Naformovaná trochu jinak než já ji nosívám. Vrátil jsem čepici
mnou zcizenou, uchopil tu svou a pro jistotu ji uložil do tašky. Paměťový
záznam ukradení vlastní čepice zřejmě
má továrna na sny uložila a do
jednoho modulu zapracovala.
Jiným takovým modulárním prvkem
mých snů bývá zmeškání letadla nebo
vlaku. Zvláštní na tom je, že se pokaždé jedná o zmeškání na cestě domů.
Při zamýšleném návratu. Nikdy se to nestalo při cestě tam; pokaždé při cestě zpět. Obvykle
v tom bývá i jakási schválnost – času je nadbytek, kvůli jistým
okolnostem, zpravidla úplně pitomým a malicherným, prostě spoj nakonec
nestihnu. Tohle se mi přihodilo docela nedávno, ve snu úplně čerstvém – když
jsem při opouštění Austrálie právě takhle zmeškal osobní vlak premávající mezi Austrálií a Olomoucí.
Sny zřejmě neprocházejí ani povrchní cenzurou a kontrolou; jinak by jim nemohl
uniknout fakt, že žádný osobák mezi pátým kontinentem a Hanou nejezdí. Dokonce
ani rychlík ne.
Dá-li se zlodějský modul vysvětlit
všeobecnou zlodějnou naší doby, zmeškávání dopravních prostředků se takhle
vysvětlit nemůže. Ne že by se nezpožďovaly – není to však tak soustavné jako
krádeže. Do mých snů v dobách dřívějších se často vnořoval modul létací. Mé sny mne s oblibou
nechávaly vznášet se nad krajinou, ale i nad lidmi, k nimž jsem měl takový
vztah, že mi létání nad nimi dělalo dobře. Tento modul už dlouho mé sny
nepoužívají; asi to nějak souvisí s tím, že i snům připadá jako nevhodné,
aby nad zemí lítal člověk, který nedokáže pořádně ani chodit. Modulární
uspořádání systémů je záležitost technologicky progresivní. Stavebnicové
uspořádání se výrazně uplatňuje, abych alespoň namátkou příklad uvedl, třeba
v kontejnerové dopravě. Aby se nemuselo při nakládání a překládání
manipulovat s detailními prvky, seskupují se tyto do rozsáhlejších celků,
které se přemisťují přehledněji. Předpokládá to ovšem dostupnost větších
manipulačních sil jeřábů a tak. Vzhledem k tomu, že ve snech se fyzikální
parametry prezentovaného dění hrubě nerespektují, je modulární snová strategie
docela dobře dostupná. Z běžné životní zkušenosti víme, že obsah i samotné
téma snu bývají zapomenuty bezprostředně po procitnutí. Možná je to právě
mechanismus opakovaně ve snech angažovaných tématických modulů, co alespoň
fragmentární zapamatování si snů podporuje.
Vítr
Je jednou
z kategorií pojmu kdysi používaného častěji než dnes – pojmu živly. Že vítr je živel si uvědomujeme
především tehdy, když zafouká opravdu silně. Když se vzdušné masy začnou
přemisťovat rychlostí zařazovanou meteorology do těch částí stupnice, pro niž
používají hrozivě znějících označení jako vichřice,
větrná bouře, hurikán, tornádo, orkán. V takových chvílích si i člověk
meteorologicky nepříliš gramotný uvědomuje, že vzduch, ve kterém se neustále
pohybujeme a kterým za standardních podmínek prostupujeme bez toho, že bychom
si takové prostupování nějak zvlášť uvědomovali, je ve skutečnosti hmotou,
masou fyzicky stejně určitou jako třeba kaše z pohádky Hrníčku vař! Nebo mořská voda, zahuštěná
solí. Bláto, asfalt, tuhnoucí beton.
Vnímání vzduchu člověkem je zřejmě výrazně podmíněno rychlostí, jakou
se vzdušná masa vzhledem k němu pohybuje. Úplně podobně je na tom ryba ve
vodě. Pokud se vzduch vzhledem k člověku nepohybuje rychlostí vyšší než
několik málo metrů za sekundu, vlastně existenci vzduchu téměř nevnímáme. A
pokud ano, je to vnímání stříbrného větru ve vlasech rozdychtěného mladíka.
Vítr o vyšší rychlosti nás upozorňuje na existenci síly, s níž nám jest se
potýkat (při hřebenové túře na běžkách), případně o jejímž zapřažení do práce
ve službách civilizace jsme povinni jako racionálně uvažující bytosti
přemýšlet. V lopatách větrných mlýnů, v soustavách plachtoví lodí, ve
větrných elektrárnách.
Síla přírodních živlů, jakým je i vítr, ponechaná sobě samé,
neregulovaná, neřízená a nespoutaná, je silou ničivou. Je to vcelku podobné
síle jaderného výbuchu; jenom síla přizpůsobená člověku může být silou
užitečnou. Nespoutaná síla může být krásná – vnímaná z patřičné
vzdálenosti se může takovou zdát být i síla ničící. Podobně jako hřebec
s rozpuštěnou hřívou a vlajícím ocasem cválající jarním osením. Obraz
valacha rozvážně krok za krokem v brázdě klíčících brambor rádlem
čistícího pole od parazitujícího plevele jistě nepovzbuzuje tolik poetické
vidění rurálního poety. Je to však obraz síly zapřažené ve službách civilizace
a života. Síly spoutané, ukázněné, pracující. Ten první obraz si možná zaslouží
náš obdiv – druhý si však rozhodně zaslouží úctu.
Lidský um a inženýrská technika dokázaly dosahovat v záležitostech
řízení přírodních sil obdivuhodných výkonů. Vodní přehrady s elektrárnami,
například. Zdá se, že přitom musela být splněna jistá podmínka – poutaná síla
vykazovala jistou stabilitu. Co neumíme – je poutat sílu, jíž jsou vlastní
výrazné singularity; což je právě případ vichřic, hurikánů a zuřících bouří.
Takovou sílu spoutat je jako pokoušet se vecpat už vybuchlou jadernou bombu
dovnitř jaderné elektrárny. Zůstaneme-li v našich poměrně mírných
evropských poměrech, i tam nám vítr předvádí své právo chovat se k obrazu
člověka – rozzuřit se k nepříčetnosti a ničit výsledky mnohaleté předchozí
práce – strhávat střechy, potápět lodi v přístavech, vyvracet stromy (a
při stávající vysoké hustotě osídlení jimi rozmačkávat auta, tarasit silnice i
železnice) i zabíjet lidi. Mechanicky přímo nebo také zprostředkovaně atakou
oběhového systému a srdečních pump lidí zdravotně oslabených. A vzápětí se
uklidnit a počínat si jako beránek věřící v lidskou ušlechtilost dokonce i
o velikonocích.
Co bychom potřebovali, je inženýrsky zvládnout singularity přírodních
sil. Také toho větru. Modelem by mohl být klasický i moderní postup zklidnění
zuřícího člověka. Svěrací kazajkou, donedávna a občas i dnes aplikovanou na
psychiatrických odděleních. Bohužel je to postup použitelný jenom
v případě, že bychom měli k dispozici sílu řádově srovnatelnou se
silou, kterou potřebujeme regulovat. Na psychiatrii tomu tak je. Není to však
podmínka splněná v případě hurikánu. Asi nám nezbývá než hledat analogii
s modernějším postupem ošetřování lidské zuřivosti – s postupem
využívajícím síly chemie. Pokusit se nalézt medikament, který by meteorologové
preventivně aplikovali do jádra rodícího se hurikánu; předpokládá to ovšem
existenci něčeho jako bouřkový mozek.
Kdo je odpovědný za distribuci
snů?
Sny a snění jsou
fenomén tak trochu se vymykající lidské racionalitě. Nepochybujeme o jejich
existenci – snad i ten nejzarputilejší zastánce přísné racionality přiznává, že
sny jsou, existují, dějí se. Přicházejí a vstupují do našeho spánku neobjednány,
nepředvídány, nečekány. Někdy přijdou, jindy nás vynechají. Odejdou stejně málo
evidovány jako bez objednávky vstoupí. Ale také hluboce naše vědomí ovlivní,
stopu zanechají, kterou od skutečnosti fyzicky prožité jenom obtížně
oddělujeme.
Jakkoli se vazba snů s racionalitou života nejeví být nijak
přímočará, existenci této vazby předpokládáme. Soudíme, že sny jsou odrazem bdělého bytí; jakýmsi jeho
domýšlením, dotvářením, dokreslováním. Nebo možná zkreslováním. Někdy mívám
dojem, jako by sen otevíral okno, které má mysl v bdělém stavu nechávala
zavřené. Nebo jenom trochu pootevřené.
Sny se liší zcela zásadně od stavu bdění v ohledu právní
odpovědnosti. Zatímco facka, kterou v nezvládnutém afektu uštědříme svému
oponentovi na ulici, na schůzi nebo v parlamentu, se může stát předmětem
žaloby pro urážku a tělesnou újmu, úkladná vražda, které se s jasným
vědomím páchaného skutku dopustíme ve snu, prožívajíce přitom hluboké
uspokojení z toho, že jsme si to konečně s tím panchartem definitivně
vyřídili, je skutkem zcela beztrestným. Žádná žaloba, žádný soud, žádný trest.
Za obsah svých snů nenese spáč odpovědnost. Přestože právě ve snech se obsah
jeho mysli vylévá naplno, nezkreslován pokusy vylhat se.
Jestliže je ve snu vyjevován úmysl, nebylo by na místě snícího jedince
za obsah jeho snění hnát k odpovědnosti? Nebo ten úmysl nebyl vlastně
jeho? Byl mu jenom kýmsi nebo čímsi implementován? Jestliže ano – kým vlastně?
Kdo je odpovědný za distribuci snů – a za jejich aktuální obsah?
Možná jsou sny něco jako stín,
který vrhá lidská duše. Stín, který nepotřebuje svit slunce ani měsíce,
protože většina snů se rodí v noci. Ve tmě. Stín, který se někdy dostaví a
jindy ne. To druhé tehdy, je-li v duši podmračeno. Pošmourno.
Jakkoli jsme valně nepokročili při hledání odpovědí na otázky, proč
sníme a proč se nám sny zdají, už dlouhá léta s náramnou horlivostí sny
vykládáme. Už jsme shromáždili celé koše tvrzení, ve kterých formou dvojsloupce
jako ve dvojjazyčném slovníku přiřazujeme tomu kterému snu ten který výklad.
Existují snáře, tisknou se snáře, na výkladu snů se zakládají živnosti a
živobytí. Věští se budoucnost – zřejmě soudíme, že sny nejsou jenom odrazem
toho, co se nám ve stavu bdění stalo, ale i zábleskem toho, co se teprve
v budoucnu stane. Také jeden z příkladů, jak se dá parazitovat na
nedostatku vědění – a mezery v poznání přemosťovat prognózami utkanými
z vláken čiročirého šamanství.
Vykladačství snů není záležitost nijak novodobá. Jedním
z nejznámějších výkladů byl ten, který nabídl egyptskému faraonovi jeho
židovský otrok (a vysoký úředník) Josef. Dějiny židovského národa tak byly
podstatným způsobem ovlivněny výkladem snů jednoho člověka. Sen se stal
v dějinách nejednou mechanismem, jehož prostřednictvím se vedla komunikace
mezi bohem a lidskými smrtelníky. Poselství andělů využívala snů – a nejednou
byla proto jejich věrohodnost zpochybňována. Zvěstování Panny Marie, například.
Cestovní průvodce tří mágů – králů usilujících doručit dary budoucímu
židovskému králi.
Lidé naší doby hledají mechanismy, jak si sny vynutit. Jak přimět svou
mysl, aby snila. Jako nástroje takového donucení používají drogy. Bičují svou
mysl pod příslibem sladké odměny snů žádoucích parametrů. A jsou ochotni za to
zaplatit – dokonce svým zdravím a v krajním případě i životem. Sny tady
získávají statut úniku z bdělého stavu, z bdělého života, ve kterém
platí standard vzájemného ubližování a vyžadování respektu vůči zákonným
omezením. Tyhle sny ovšem nestojí vedle života; stojí proti němu.
Devatero řemesel, desátá bída
Tohle úsloví je možno
považovat za historicky první agitaci v rámci prevence fluktuace
v zaměstnání. Drž se ševče svého kopyta, protože pečení holubi nikde do
huby sami nelítají. Čemu ses jednou vyučil, toho se v budoucnu přidržuj –
stálým cvikem se zdokonaluješ a stáváš mistrem. Asi tak.
Novější doba proděravěla mnohým řemeslům zlatá dna. Někdy racionálně –
to když se už nevyplatilo drátovat hliněné hrnce, protože bylo levnější koupit
si hrnec nový a starý vyhodit do střepáku.
Když se přestali koně kšírovat do nových postraňků a chomoutů, protože
přestaly jezdit koňské potahy. Když plátenictví převzaly výkonnější továrny.
Jindy ne tak docela – to když se řemeslnické dílny nuceně zavíraly
z důvodů pochybně politických, protože bylo rozhodnuto podetnout kořeny potenciální
třídě kapitalistických vykořisťovatelů. Od konce čtyřicátých let tyhle
nekvalifikované, protože nepromyšlené a nedomyšlené zásahy do oblasti řemesel
opravdu také k bídě směřovaly. Leccos o transformaci řemeslníků a drobných
obchodníků do dělnické třídy vypovídají Skřivánci
na niti Bohumila Hrabala.
S těmi řemesly to ovšem nemusíme brát úplně doslova. Řemeslem je
vlastně – alespoň do jisté míry – každé povolání. Řemeslem v dobrém slova
smyslu – prací smysluplně promyšlenou a naplánovanou a následně dobře
provedenou. Konec konců, i umění má svou řemeslnou složku – za což se poctivý
kumštýř nestydí.
Jistou degradací řemesel se stalo fušerství nejrůznějšího druhu, na
světlo světa přivedené nedostatkem kvalifikovaných a hlavně dovedných odborníků
– jejichž činnost bylo nutno nahrazovat a látat různými formami amatérské
lidové tvořivosti. A tak se lékaři učili spravovat auta, matematici a učitelé
stavět z cihel zdi, rodinné domky, chaty a krby či zahradní bazény.
Někdejší řemeslnící, kteří ojediněle přežili, fungovali v roli poradců.
Lid se stával národem všeumělů – někdy dokonce se zajímavými výsledky.
Fenomén devatera řemesel se mimořádně aktualizoval v souvislosti
s politikou. Vlastně teprve skrze ni, jejím prostřednictvím dochází k tomu, že se amatérství
profesionalizuje. Že se z amatérů stávají profesionální politici. Bez
zaškolování, pouhým odkoukáváním grifů od
svých předchůdců, souputníků i odpůrců (předtím než tyto zavřeli). Je zajímavé,
že politická profese, cech, jehož členům je svěřována moc nad národními penězi,
daněmi a jimž jsou do opatrování dávány klíče skoro ke všemu, vystačí
s minimálním profesním vzděláváním. Skoro se zdá, jako by žádné vzdělání
nebylo k politikaření nutné. Na rozdíl od ševcování, krejčování,
sedlačení, provozování pohostinství a jiného. Politikaření se však v tomto
ohledu jednomu řemeslu přece jenom podobá. Řemeslu, o němž se s oblibou
prohlašuje, že je nejstarším řemeslem v dějinách lidské civilizace vůbec.
Mám na mysli řemeslo ženského sexuálního oblažování a regulace mužské
hormonální rovnováhy. Ta podobnost obou řemesel spočívá v tom, že obojí
spoléhá na přirozený talent provozovatele. Jak politika, tak
lehké děvy. Zaškolování netřeba. Výjimkou jsou pokusy některých politiků
zaškolovat své rodinné příslušníky do politického řemesla prostřednictvím
institutu asistentů a poradců. Školné platí státní pokladna.
Na politickém kolbišti se devatero řemesel realizuje pod
staročeským pojmenováním mnohoobročnictví.
Páni a dámy poslanci a senátoři si po obdržení svých jmenovacích dekretů i
nadále podržují svá řemesla původní. Ředitelů a vedoucích pracovníků něčeho,
školmistrů i spoluúčastnictví či podílnictví na čemkoliv výnosném a dobře
placeném. Spolu s přijímáním účasti v nejrůznějších radách a grémiích
tak svoje příjmy a výnosy multiplikují
– aniž by byla někým kladena otázka po možnosti politikova stohodinového
pracovního dne. Zdá se, že ve světě těch, kteří jsou pověřováni vydáváním
zákonů, základní zákony fyzikální
neplatí. V okruhu právníků a zákonodárců je Sir Isaac Newton se svými
úvahami o prostoru a času v hlubokém opovržení. Kdo umí, umí!
Jezdit nebo parkovat?
Trochu to připomíná
otázku – Co bylo dřív – slepice nebo
vejce? Stejně jako si nedokážeme představit vejce bez slepice, která ho
snesla, činí nám potíže představa slepice bez vejce, ze kterého se předtím
vylíhla a přes stav kuřete ke stavu slepice dospěla. Parkování bez auta je
představa nesmyslná. Kdo nemá auto, nemá důvod o parkování vůbec uvažovat a
lámat si hlavu otázkou Jak? Teprve
jedinec auto vlastnící a jím se přemisťující začíná uvažovat, kam jeho vůz
hlavu a kola složí v době, kdy se nepřemisťuje. Tou hlavou se rozumí hlava
válce.
Otázka parkování se stává problémem parkování od chvíle, kdy aut začne
být na světě moc. Moc lidí vede k tomu, že je i moc takových, kteří chtějí
mít auto a jím se přemisťovat, jakož i v době, kdy se nepřemisťují, někde
auto parkovat. Přibývání vede k hromadění a kupení, k tlačenicím,
shlukům a zácpám. Traffic jam, ale taky
parking jam. Kdysi bylo hlavním problémem automobilisty uvést vůz do chodu.
Po ránu, za mrazu, v mlze způsobující nastuzení svíček a jejich špatnou
vznětlivost. Problémem býval začátek. Dnes se problém přesunul. Vrásky na tváři
řidiče nevyvolává ani tak start, ale naopak dojezd. Jak zaparkovat, kde zaparkovat?
Tak, aby nemusel automobilista od svého zaparkovaného vozu putovat na místo,
kam se chtěl dostat, kilometry a hodiny.
Parkovací poplatky se stávají stále významnější položkou automobilního
provozu. Počítaje v to i případné pořizovací náklady při stavbě garáže.
Automobily se dnes samy mezi sebou dělí na ty
z lepších kruhů, které se domohly vlastní garáže, a na ty, kterým
jejich páni obstarali jenom parkovací místo. Poslední skupinu, jakési
automobilní homelesáky, tvoří auta,
které jejich nedbalí majitelé parkují jen
tak halabala, případ od případu, každou noc někde jinde. Dost často jedněmi
koly na chodníku nebo alespoň obrubníku, na trávě mezi psími exkrementy. Kde
riskují odtažení, nasazení botičky, pohotové vykradení.
Je zle – a bude stále hůř. Aut totiž přibývá rychleji než je stačí
silniční provoz likvidovat. Zemský povrch není gumový, natahovat se nedá.
Nejvíc je to znát v místech, na nichž se usadila města. Ulice a chodníky
stále razantněji omezují svou funkci průtokovou
na úkor funkce parkovací. Dynamiku pohybu škrtí potřeba někam postavit
vozy, které dojely, kam dojet chtěly – a potřebují na tom kterém místě na
nějakou dobu spočinout. Ulice a chodníky se stále víc podobají cévám lidského
těla, jejíchž průtočnost omezují zúžení způsobovaná aterotickými pláty
parkujících vozů. Místem, kde se parkuje, nelze projet. To je axiom moderní
doby.
Je zvykem civilizace, že problémy se neřeší, když vzniknou. Řešit se
začínají ve chvíli, kdy dochází ke katastrofě. K zauzlení, neprůchodnosti,
k dopravnímu kolapsu. K ucpání, k ileu. Představuji si to tak, že
jednoho dne padne ve vládě návrh, aby byla automobilní doprava regulována. Jako
prevence dopravních kolapsů, kterých už se vyskytuje příliš mnoho. Třeba tak,
že každý řidič si musí vybrat – v liché dny bude jezdit a v sudé
parkovat. Nebo naopak – v sudé dny jezdit a v liché parkovat.
Samozřejmě bude mít tohle pravidlo své demokratické výjimky. Poslanci a
senátoři budou moci jezdit bez omezení – dokonce se jim povolí zvýšená rychlost
přepravy jejich ušlechtilých těl, protože omezená doprava uvolní ulice a
silnice.
Alternativní řešení by se mohlo založit na ekonomickém principu. Jezdit
bude jenom ten, kdo na to bude mít. Benzin se zdraží (na mezinárodních trzích)
nikoli dvacetkrát jako se stalo v posledním čtvrtstoletí, ale dvěstěkrát.
Tohle už běžnému občanovi zabrání, aby v budoucnu na silnici a
v ulicích se svým vozítkem překážel. Jízda autem se stane odznakem moci,
vizitkou lepšího člověka. Zabijí se tak dvě mouchy jednou ranou – zvýší se průjezdnost
silnic a ulic a zároveň se oddělí společenské zrno od společenských plev a
smetí. Lahvičky benzinu si budou lidé dávat jako dárky k narozeninám a
státním svátkům. Budou k nim čichat a opájet se vzpomínkami na doby, kdy
ještě mohli v ulicích se svými auty překážet.
Vždyť oni taky …
Nevím, zdali jedná o
vlastnost typicky českou. Asi ne. Zřejmě jde o vlastnost všeobecně lidskou, o
typ jednání, s nímž se lze setkat kdekoli. Mám na mysli jednání nevhodné,
negentlemanské, nestatečné. Jednání alibistické, vlastně zbabělé.
Oč mi jde?
Začnu příběhem vlastně metaforickým. Kdysi, když byla naše chalupa
ještě ve statu nascendi, ve stavu
polorozpadlém, ze všech sil přežívajícím a velmi výrazně splývajícím
s okolní přírodou, našel jsem v chlívě, kde kdysi přebývali čuník a
koza původních majitelů, pod kamenným korytem ježčí rodinku. Asi pět ježčích
kuliček zachumlaných do hrsti uschlé trávy, kterou jsem předtím na dvorku tupou
kosou upižlal. Zvířátek bylo pod tím korytem mnohem víc, jak jsem poznal o něco
později. Kromě těch několika ježčat tam bylo nepočítaně blech. Ve filmu Na chaloupce pod lesem by možná
usoudili, že ježčí blechy na člověka nejdou; já však místopřísežně prohlašuji,
že se hladově vrhly i na mně, jehož člověčenství někteří mí kamarádi občas
zpochybňují.
Hnízdo jsem si prohlédl při svitu baterky – a pak je opustil, aby mohla
ježčí rodinka (předpokládal jsem existenci nějaké ježčí mateře) v klidu
rozhodnout o svém dalším osudu. Chlív jsem totiž tenkrát k ničemu
podstatnému nevyužíval.
Když jsem po nějaké době znovu pod koryto nahlédl, ježci tam už nebyli.
Po sobě mi na památku zanechali kupku sena, původně mého – a tu spoustu blech.
Obojí jsem, možná v rozporu s názorem zelených, v ohništi
spálil. Možná se na blechy ochrana zvířat nevztahuje. Pak se objevila ježčice;
alespoň předpokládám, že šlo o ni. Objektivně zjistit to bylo pro mne obtížné,
protože ježčí dámy sukně nenosí. Pár ježků jsem už v životě potkal, takže
jsem mohl posoudit, že byla dobře urostlá. Ustoupil jsem a naznačil jí, že bych
uvítal, kdybychom vyšli na dvorek. Neměla námitky a prolezla odpadovým
vodovodním kanálkem. Tím se ozřejmilo, kudy se dostala do chlíva. Pokračovala
dvorkem k plotu, občas se po mně ohlížejíc. Sledoval jsem ji. Zdálo se, že
není v cestování nijak silná, protože se jí podařilo skončit pod příkrou
kamennou zídkou, kterou přelézt nemohla. Tam se zastavila, udělala čelem vzad –
a zaujala výhrůžnou pozici. Právě takovou, jakou zaujímají nejenom ježci zahnaní do kouta. Dal jsem jí najevo, že
se bít s ní nehodlám a šel si dopít kafe.
Ten příběh je metaforou i pro lidské jednání. Jako taky pedagog jsem za
léta svého působení mnohokrát musel zkoušet studenty. Já zkouším nerad, protože
nejsem nijak přesvědčen o objektivnosti a přesnosti zkoušení a klasifikace
znalostí. I při této své činnosti jsem se setkal s reakcí subjektu zahnaného do kouta. Nebo
alespoň cítícího se být do kouta zahnán. V situaci zkoušení mívala tahle
reakce podobu – Vy mi dáváte horší známku
než jim (míněni studentovi kolegové), a oni si ještě včera večer nechávali ode
mne vysvětlovat … To není spravedlivé!
Dokonce jsem míval někdy pocit, že bránící se student své kolegy
denuncuje. Plně uznávám, že se mohl cítit osudem (a mnou) podveden. Se
spravedlností je prostě problém. Skoro vždycky. Přesto zastávám názor, že
obrana takového subjektu je postavena na velice vratkém základě. Etickém
základě. Vychází totiž z principu – Když
těm ostatním něco (nebo někdo) umožnilo, aby úspěšně prošli (třeba
s odřenýma ušima), i já mám právo projít! Proč to mám být právě já, na
koho se vytáhnou nějaké přísnější požadavky? Snad nikdy se mi v takové
situaci nestalo, že by mi kritizovaný subjekt (nešlo vždycky o studenta)
oponoval uváděním konkrétních námitek
vůči mým argumentům. Své chyby uznával – jenom reklamoval své právo, aby byly
shovívavě přehlédnuty, tak jak byly – podle jeho názoru – přehlédnuty jiným.
Pro pedagoga jen trochu sebekritického a uvědomujícího si relativnost svých
rozhodnutí je tohle nepříjemná situace. Myslím, že se dost často nechá
okolnostmi zkorumpovat. V zájmu klidu a míru – byť se jednalo o mír
problematický.
Vlčí hora
Poetický,
romantizující název. Taky trochu proto, že my
o vlku a žádný vlk za humny. Uvažovat o vlcích můžeme v klidu,
nerušeni vytím hladových vlků za stodolou. Ta Vlčí hora je místo v katastru mé rodné vsi, necelý kilometr od
našich humen. Název hora nebude asi
odvozen z faktu výrazné nadmořské výšky; nic takového na tom místě není.
Etymologie to bude jiná – název hora byl
používán také pro označení lesa, nemluvě
o jiných možnostech. V krajích vinných a vinohrady oplývajících to bývalo
i označení pro vinohrad. V době dozrávání hroznů býval vstup do hory přísně zakazován.
Protože můj rodný kraj není krajem vinic ani hroznů, názvem hora byl asi označován les. Ten na onom
místě dodnes roste, dost netypický, protože se v něm promíchávají břízy se
smrky a borovicemi, pro zpestření kombinovány s dalšími dřevinami, duby,
habry, jasany. Na straně odvrácené ode vsi se Vlčí hora svažuje do údolí
potoka, na kterém v mém mládí založili rybník. Nic velkého. Pro koupání
kluků ze dvou vsí a kaprů pro místní rybáře.
Vlky na tom místě nepamatuji. Ostatně, myslím, že je nepamatovali
sedláci už z několika předchozích generací. Paměť slov a jazyka bývá
trvalejší paměti vizuální a jinak smyslově reálné. Zato si dobře pamatuji, že
v tom lese, zejména na některých jeho místech, přebývali králíci. Divocí
králíci, na které o některých nedělích organizovali jemničtí a loučtí nimrodi
hony. Pokud si vzpomínám, směli se divocí králíci střílet celoročně, hájeni
nebývali. Něco si o tom pamatuji, protože táta býval vášnivý nimrod. Někdy mi
už tenkrát vrtalo hlavou, jak to přijde, že vlci nejsou, přestože jsou hájeni –
zatímco divocí králíci, kteří vůbec hájeni nejsou, přežívají přes veškerou
snahu o jejich ulovení. Trochu mi to pomáhalo ve škole v zeměpise
pochopit, proč nedokáží australští farmáři vyhubit králíky, na pátý kontinent
imigračně zavlečené a jejich ovcím trávu užírající.
Kromě divokých králíků přitahovala Vlčí hora mého tátu ještě jiným
artiklem. V zimě tam chodíval, někdy se sáňkami, ořezávat březové větve,
ze kterých pak na dvoře nebo v komoře pletl březová košťata. Těch se každý
rok spotřebovalo v hospodářství víc než stovka. Na zametání dvora,
stodoly, průjezdu a kůlen, prasečích chlívků a dobytčího chléva či koňské
maštale. Bylo až neuvěřitelné, jak rychle se košťata ometala. I tihle březoví staříci se pak ještě využili o
svatojakubském večeru při pálení čarodějnic. Namočená v dehtu se nad ohněm
zapalovala a s výskáním i jucháním vyhazovala do vzduchu.
Vlčí hora nebyla vlastně žádný pořádný les, který by se
táhl kopci a údolími a chození v něm by riskovalo zabloudění. Takový
rozlehlejší háj to byl. Vlastně ani nevím, komu to místo patřilo. Rozloženo
bylo uprostřed selských a chalupnických polí, které ho obklopovaly ze všech
stran. Přitom si nevzpomínám, že by to bylo místo rozdělené na nějaké selské
podíly. Rozhodně v něm táta nevlastnil nic – kromě těch případně
upytlačených divokých králíků a v zimě ořezaných březových větví.
Jedno z tátových polí končilo pár desítek metrů od hranice lesa.
Kdykoli na mě vyšla povinnost nějaké činnosti na přilehlých ouvratích, dívaje se na les představoval
jsem si, jaké to asi bylo, když lidem na poli kdysi pracujícím hrozila možnost
napadení roztouženě vyjícím vlkem, který toho dne ještě neobědval.
Vůbec bývala v obecním katastru místa jako by halená oparem jisté
tajemnosti. Obvykle místa, v nichž zpod kůže země, tenké vrstvy orné půdy,
náhle vystupovalo holé kamení. Třeba místa obecních lomů k nim patřila.
Vytvářela svérázný ekosystém – šípkové keře, hlohy, trnky, trsy suchomilné
stepní trávy. Pokud vedla podél nich polní cesta, odhazovaly se tam zdechlé
kočky a utracení psi. Podivnou romantiku oněch míst dotvářely porosty jahod trávnic, sladkých vyprahlostí
skalnatého podloží. Vlčí hora nebyla úplně stejná – přece jenom to byl lesík. I
tam se však dala najít místa, v nichž z hloubi na povrch se rodilo a
vystupovalo kamení. To se na někdejší vlky jistě pamatovalo.
Životodárný rozklad
Může se to zdát snad
i absurdní – spojovat rozklad s představou životodárnosti. To ale jenom
při povrchním pohledu; co je pro něco, z jednoho hlediska, rozkladem, může
být pro něco jiného, z jiného hlediska, procesem životodárným. Musím však
dát této úvaze jiný směr – nejde mi o záležitost vázanou na živé organismy,
jedná se o věc abstraktní, zabývající se informací a jejím strukturováním.
Standardní experiment je procedura zkoumající a analyzující odpověď
(response), jíž pokusné subjekty či objekty reagují na podnět (stimulus), jemuž
jsou exponovány. Předmětem sledování nebývají subjekty či objekty jako celek –
ale jen jistá vlastnost, komponenta jejich chování, která je předmětem
sledování, účelem výzkumu.
Základní heuristickou procedurou, jejímž prostřednictvím usilujeme
poznávat, je komparace, srovnávání. Strategie
poznávání je nastavena tak, aby byly pokusné jednotky exponovány dvěma pokusným
situacím – které se liší úrovní právě jediného faktoru. To pak vede
k řešení jakési experimentální rovnice o jediné neznámé.
Experimentátor si musí uvědomovat, že pokusné jednotky (a tím i jejich
chování, reakce na podněty), jsou vystaveny možnému vlivu řady dalších faktorů,
z nichž některé evidovány být mohou, většinou však evidovány nejsou. Pokud
jde o ně, požaduje se, aby jejich možný vliv byl v pokusu vyvážen, vybalancován. To znamená, že jejich vliv
by měl mít stejnou šanci působit v obou srovnávaných situacích. Vyváženost pokusného plánu (experimental
design) je pojmem klíčovým.
Inspirací pro statistiku vyhodnocování vlivu různých faktorů na měřená
data bylo zemědělské pokusnictví, šlechtitelství
– kdy sledovanou reakcí byly především výnosy zemědělských plodin a faktory
například dávky hnojiv, o nichž se předpokládalo, že by měly výnos ovlivňovat.
Nebo dávky biogenních prvků v hnojivech obsažených. Polní pokusnictví
zanechalo své stopy také v terminologii experimentů vůbec. Malá políčka
umožňovala kontrolovat, tj. řídit, i možné působení dalších faktorů, které
nebyly předmětem zájmu, mohly však rušivě ovlivňovat sledované výnosy (objem
půdní vláhy, orientace políčka, jeho poloha na celém poli). Tou rušivostí
rozumíme zvyšování variability získávaných dat.
V experimentu platí, že variabilita sledované, měřené veličiny,
třeba výnosu, není nikdy zcela potlačitelná. Experimentální kontrola není nikdy
stoprocentní. Naštěstí to zase tolik nevadí – dokážeme-li vliv rušivých,
vlastně parazitních faktorů, vybalancovat
alespoň mechanismem znáhodnění. Co je nutno zajistit, je vyloučení
systematických vlivů typu bias, jednostranného
vychýlení.
Je tomu méně než sto let, co začalo soustavné studium experimentálních
plánů a jejich vyhodnocování. Ukázalo se, že hlavním pomocníkem při posuzování
vlivu pokusných faktorů na cílovou veličinu se může stát to, co bylo původně
považováno za nepříjemný vedlejší produkt – totiž variabilita. Působení faktorů se projevuje zvyšováním rozptylu – a co je hlavní, v případě dobře
naplánovaných, správně vyvážených plánů, je možné vypočítat, jaký je podíl toho
kterého faktoru na celkovém rozptylu sledované veličiny. Verifikuje se
nulová hypotéza, předpokládající, že ten který faktor žádný vliv na sledovanou
veličinu nemá. Kdyby to byla pravda, jeho podíl na celkové variabilitě by byl
nepatrný. Významný podíl na celkové variabilitě usvědčuje faktor z jeho
vlivu na sledovanou veličinu, třeba právě na výnos studované obilniny. Souhrn
statistických metod tohoto typu je znám pod označením analýza rozptylu (ANOVA). Jde o zkratku názvu ANalysis Of VAriance. Jejím úhelným kamenem je právě rozklad
celkové variability sledované veličiny na ortogonální komponenty.
Vzdáleně to může připomínat problém třídění
odpadků. Dokážeme-li třídění, onen rozklad, provést, získáváme kvalitní
surovinu, ze které se dá těžit, kterou můžeme znovu plnohodnotně využít.
V našem případě těžíme samozřejmě informaci.
Zprávy 36
Žena, která vaří, nezlobí.
Vytáhl jsem z jímky dvě konve vody, abych
spravedlivě podělil své dvě hlavy vinné révy; při bližším, řekl bych přímo
důvěrném ohledání, jsem totiž usoudil, že vedle listů raší zárodky hroznů. A za
tuhle naději jsem chtěl projevit vděčnost. Den před prvním májem. Chromá noha
s projevem vděčnosti nesouhlasila; sobecky dávala přednost poděkování
ústnímu. Budu si to muset pamatovat a její chování jí připomenout koncem září,
až vyhlásím zákaz vstupu do hory a své dvouhlavé vinobraní.
Tři ze čtyř našich jabloní vyhlásily stávku.
Místo větví obsypaných bílými a růžovými květy přivedly do stavu rozkvetení
jenom několik truchlivých osamělců, méně než deset na celý strom. Kdyby to mělo
vydat na váhu za standardní úrodu, muselo by každé jablko vážit aspoň třicet
kilo. Takže na podzim nebude calvados – ale možná ani štrúdl.
Čeština je pramálo důsledná v pojmosloví
sexuální jazykové oblasti. Uvedu alespoň pár vyňatých slov. Proč se samička kance nejmenuje kaňka? Sameček svině proč
není sviňák a jejich potomci nejsou svinstvo? Proč vrána nekamarádí s vraníkem,
vodník s vodárnou a valach s valaškou? Pokračování ad libitum.
Obloha znepokojivě modrá, mráčky jen řídce
roztroušené, snad aby se na ně úplně nezapomnělo. A sucho s tím související. To všechno za
přihlouplých komentářů z rádia a televize o krásném počasí. Hlupáky
přesvědčí jenom neúroda a hlad.
Nejsem hudebně nadaný ani tak vychovaný. Bez
hudby se obejdu – a v práci mne dokonce ruší. Jenomže slovní komentáře
v rozhlase jsou tak stupidní a protivné svým úsilím suverénně vnucovat
názory naprosto subjektivní, že hudba, která se obejde beze slov, působí na
mysl člověka jako vlažná sprcha. Samozřejmě hudba vážná, tak zvaně klasická,
bez doprovodného komentáře.
Střídání provozu všedních a víkendových dnů
mne přesvědčuje, že změna je dobrá věc. Samozřejmě změna nevelká, kterou
nedoprovází přílišné vzrušení. Vzdálený pohled na katedrálu starého města
vystřídá blízký pohled na klenutí starého venkovského stavení. A pohled na
břízy a topoly ukotvené v asfaltu se na pár dnů vymění za pohled na keře
rybízu přesvědčeně se držící jílovité hlíny promíšené kamením.
Zima byla mírná, snad až příliš ohleduplná.
Zapomněla totiž přinést sníh. Mé dva vinné keře vůbec neomrzly. Sestříhal jsem
je na jaře velice šetrně, na každém jsem nechal několik delších výhonů. Když
vyrašily pupeny, snažil jsem se rozpoznat listové zárodky od těch, které můj
mlsný jazyk zajímají víc. Teď, po pár týdnech od vyrašení, se už zdá, že se
keříky o nějaké květy pokusily. Jestliže dozrají – a špačci je přehlédnou –
budu to považovat za další vítězství ducha nad hmotou.
Možnost sloužit
dobré věci je privilegium, kterého se jenom některým dostává. Právě tak,
jako nutnost sloužit věci špatné je
odsouzením do žaláře – srovnatelného s trestem Sisyfovým. Počítaje
v to službu člověku hloupému, špatnému nebo zlému. skrze něhož špatná věc
pochází. A jenom málo může uklidnit vědomí, že sám sis nevybral, že osud a jeho
zlé okolnosti rozhodly. Člověk má jenom někdy na vybranou. K nejhorším
alternativám pak patří, jestliže musíš plnit příkazy negramotného nafoukance,
neschopného vidět, že to, co poroučí, je naprosto zbytečné a že svým počínáním
maří tvůj čas, který jsi mohl využít smysluplně.
Své geny v krevním řečišti potomků se
svými životními druhy rozmícháváme. Kombinace, s vysokou zátěží
náhodnosti, jsou mechanismem, který dává vzniknout novému, jinému, dalšímu.
Ano, principy tohoto mechanismu byly kdysi dávno zvoleny, vytvořeny,
aplikovány. Ten plán nebyl vyčerpávající v tom, že neurčuje detaily; síle
náhody přiznává charakter tvořivosti. A stejně nemilosrdně jako kdysi
v helénské Spartě, zavrhuje a nechává odejít, co se nepovedlo v zásadě. Co proto není schopno
přežít ve standardním nastavení parametrů života. Obrovské plýtvání umožňované
a jištěné nadbytkem. Člověče, užívej darů, které ti život nabízí – neomezuj se
však na pouhé hodování a požitek, také tvoř! Objev rozkoš z uchopení
nápadu, rozvíjení myšlenky, zhotovení stolu, vypěstování pšenice, semletí mouky
a upečení chleba! A také rozkoš z namalování obrazu či sestavení a
vyřešení rovnice! Abys, ze světa odcházeje, mohl si být jist, že ještě nějakou
dobu zůstaneš – nejenom ve svém rozpouštějícím se geonomu.
Dostal jsem láhev kamarádské
slivovice. Od přítele, ze švestek pod svatým Kopečkem dozrálých a na jeho
půdě sesbíraných. Zase se budu mít s čím příležitostně mazlit. Dobrá slivovice je totiž
prostředkem vnitřního pomazlení, kdy
se objektu touhy mužský dotýká především nikoli zevně, ale naopak objekt touhy hladí jeho tělesné orgány zevnitř. Čímž bych chtěl naznačit, že
ani polaskání s vychlazenou lahví se nevylučuje.
Nejstarší vnučka se mnou e-mailem konzultovala svou
semestrální práci (2. semestr). Z předmětu statistika – studuje na VŠE v Praze. Takže statistická
tradice, v našem rodu mnou před padesáti lety založená, přece jenom
nevyhyne – přestože se v generaci mých dcer neujala a nezakořenila.
Stačí sebemenší vykolejení ze stereotypu
každodennosti, aby se narušil rituál mého rozvrhu konzumace léků. Píchání inzulínu,
polykání tablet. Takže každá láskyplná návštěva potomků a jiných příbuzných
vlastně ohrožuje zdárnou obranu mého chátrajícího zdraví. Jenom doufám, že se
jim tyhle řádky nedostanou do ruky; mohli by nabýt dojmu, že je nemám dost rád.
Víkend, plánovaný jako čtyřdenní, se představil
zataženou oblohou, čímž nabídl mé vrozené i získané lenosti záminku pro
alternativu zůstat pod peřinou.
Protože je hrozivé sucho, těšil jsem se, jak si nechám pod teplou přikrývkou
zdát o dešti bičujícím vyprahlou zem – hlavně na chalupě. Ačkoliv je obraz země deštěm bičované poněkud masochistický, myslím, že je případný.
Pro suchou, horkem rozpukanou zemi je jistě představa rozkoše žíznivého lokání
proudu dopadající vody podmalována sexuálními pocity.
Promiňte mi tuhle jistě cynickou asociaci. Nebýt Hitlera, nebyla by světová válka ani
den osvobození a vítězství nad nacismem – a potažmo v každém následujícím
roce sváteční den i pro nás, žádné zásluhy nemající. To samé platí pro den
prvního máje – čímž se stal květen měsícem hojně státními svátky obdařeným a
pánům ekonomům vrásky na čelech prohlubujícím. Když se slaví, nepracuje se.
Přát hodně
zdraví jedincům se zdravím značně už poškozeným je přání do jisté míry
problematické. Ona číslovka neurčitá hodně
už totiž nemůže zahrnovat žádných sto procent – ta jsou nedosažitelná,
podle dobrozdání (či spíše špatnozdání) lékařů a zdravotní pojišťovny. Takže by
bylo dobré, v rámci žádoucího zpřesnění obsahu onoho přání, aby přející
jedinec pokud možno specifikoval horní hranici onoho hodně. Na padesát procent a v případě poškození značnějšího,
třeba na pouhých procent dvacet či třicet.
Δ
V touze zahnat nával nudy
pěstují Čechové bludy
Bohatství i jiná štěstí
vidí na planetách kvésti
Kartářky i horoskopy
v jejich řadách zmatky
tropí
Čecháčkové nevzdělaní
podvodům se neubrání
Za svou touhu draze platí
Kdo neumí počítati
jiní mu to spočítají
O štěstí mu báje bájí
Kdo si vsadí do lutrie
ten vidinou výhry žije
V školních počtech
neprospíval
z logiky vždy čtyřku míval
V zlomcích viděl pouhé
smetí
Teď gaunerům hned naletí
Kdo si šance nespočítá
jako trouba ve hře lítá
Marně vzdychá – chyba lávky
koho škubou v roli kavky
Sázet – patří k stejným
hříchům
jako věřit politikům
Δ
V klukovský čas házet
kamením
mužný věk pak strávit žvaněním
Δ
Dopustil´s, Pane, nevím jakým
trikem
že se stal Adamův potomek
politikem
Stala však, Pane, se podivná
věc:
Předek jablko poznání požil –
potomek-politik přesto je
pitomec!
Δ
Sociověda pracně shledává
vysvětlení
politického dění
Pravdu však pravdoucí našel, kdo
prostě řek´-
že stačí najít ženskou, případně
úplatek
Δ
Modly se kácí, těch, kteří
slavně žili
sotva jsme jejich slávě
odmodlili
Najednou víme, sotva zapředem´
potlachy
že vždycky šlo jim především o
prachy
Δ
V jižní Africe
slaví opice
byť by to bylo k nevíře –
zatčení českého krejčíře
Δ
Na Bahamy
známých Čechů dobrý známý
kdysi dávno vycestoval
aby si tam prachy schoval
které v Česku nakradl
Teď, když ho soud dopadl
řek´, že by chtěl do Čech zpátky
do volební kandidátky
že se cítí vlastenecky
že je v Čechách všude hezky
s kamarády dá si bene
co bylo – se zapomene
cítí prý, že v Čechách soudy
voní pachem rodné hroudy
Mohovití lupiči
mají přístup k paklíči
Δ
Mezi lepším člověkem a horším
darebákem
rozdíl nevelký být zdá se
oba mají rádi buchty
s mákem
a oba nakradli si za privatizace
Δ
S trochou korupce,
s minimem násilí
revoluci v sametu jsme povili
Δ
To nám nedávejte najevo
co se vysázet dá na dřevo!
Δ
V Česku pivo rádi máme
ještě radši zapíráme
korupce i defraudace
přiznání dá spoustu práce
zapíráme mazaně
i v přiznáních na daně
Δ
Kdo má správnou informaci
může dělat lehčí práci
navíc lépe placenou
Ten, kdo nemá informaci, osobou
je bezcennou
Δ
V čokoládovně u linky
balila Pražačka pralinky
že byla lákavě stavěná
do týdne byla sbalená
Δ
Po injekci inzulínu
cele oddávám se splínu
Δ
Kdysi mne moji přátelé
považovali za tele
Teď na mne nikdo nevolá
jinak než jako na vola
Δ
Nejdřív mne učili písmena
Potom, co slovo znamená
Ta jsme ve věty skládali
abychom nudu zahnali
A teď už máme všeho dost
čímž jsme získali gramotnost
Δ
Politikové malátní
konali volby senátní
byly to volby kočičí
nedostavili se voliči
Δ
V parlamentní zahrádce
prý tam bývá nuda
pletou hladce-obrace
v barvě starorudá
Δ
Mnohého člověka napadá
v Česku že humor upadá
Že tomu ale tak není
napadá mne v okamžení
Humor se do Čech zas navrací:
Za zločineckou organizaci
KSČ dědici tradic prohlásili
jak Pilát v lavóru si ruce
myli
od teď se cítí být čisti
ve všech partajích komunisti
Δ
Ústav paměti národa
ten nám hrdosti nedodá
jen řekne jinými slovy
to, co seznamy Cibulkovy
Δ
Bulvár zcela předpojatý:
Poslanci si sníží platy!
Δ
Zvrhlost českého soudnictví
každého o sobě ujistí:
Estébáci své cti dbalí
svědčí, kdo jim podepsali
krví s ďáblem úpisy
Oni jsou jen přes spisy
Viníci – ne postižení
těch si české soudy cení
neboť soudců tatíci
byli taky zvrhlíci
Δ
Když se ruka k ruce vine
politika nepomine:
V televizi pomluvy
v parlamentě námluvy
Δ
Jedním jsou si páni politici
jisti:
Snížit naše platy chtí jen
populisti!
Δ
Svých učitelů žáci zdární
poměry carské, orientální
dováželi jsme v leninském
balení
Obal se rozpad –
na obsahu nic se nemění!
Δ
Postkomunismus – první dějství
mauzoleum lidského farizejství
Δ
Český lev, moravská orlice
rozhodně se neshlížejí
v matematice
přednost dávajíce bohapustým
žvástům:
Horoskopy, karty posadili na
trůn
Δ
Jene Ámosi Comenie
nevalně se v Česku vědě
žije
Nikdo nemá ani potuchy
kde se vzala víra na duchy
Možná zavinil ten pokles lidský
ústav druhdy Prognostický
Možná na vině jsou školské
reformy
že ten národ český vychází
z formy
Víru upíná teď k hrozným
blbinám
které módní žreci natahali
k nám
Nestačí jim hastrmani, hejkali
ve svých aurách by se pořád patlali
Vrať se do Čech zpátky, Jene
Ámosi
naprav českým bláznům jejich
kokosy!
Δ
Přišla nová móda, která
v Čechách platí
vůbec není třeba pranic počítati
K čemu bychom měli do
formulí dávat
co se dá tak lehce frází
okecávat!
Δ
Pozitivní energie
Lidé o tom dávno snili
Pozitivní energií
když se ráno nabijí
(ne, rum přitom nepijí)
celý den se nezastaví
výkonní jsou, šťastní, zdraví
Natažené hodiny
minuty i vteřiny
Tak mě přitom napadlo
pozitivní ruchadlo
Pozitivní elektrárna
lidská touha je pradávná
Pozitivní auta
jsou nejtvrdší valuta
Člověk nemusí se opít
stačí v kamnech kladně
topit
Elektrické vedení
pozitivně laděný
svítí v každé domácnosti
K Joulům přidá špetku
ctností
A kdo myslí záporně
ten se chová odporně!
Δ
Když přijdou záplavy
zkáza se dostaví
Když dlouho neprší
zkáza se dovrší
Δ
Dříve si byli komunisti
svým názorem zcela jisti
dokonce na šibenicích
chtěli straně Díky… říci
Dnes o tomhle vychování
politici nemaj´ zdání
Svá partajní přesvědčení
jak fusekle rychle mění
rudě, modře, do růžova
odbarvují svoje slova
Zásady nic neplatí
Hlavně, když jim zaplatí!
Δ
Hlásal kdys Komenský – Škola
hrou…
Pak přišla nadvláda rudá
do škamen pronikla nuda
se školou Nejedlou…
Δ
Kantoři hlásávali vždycky
optimismus pedagogický
Co však dnes, když od první věty
žáci nabijí kulomety?
Δ
Naučil se počítati
Komu dal, komu má dáti…
Naposled stisk´ školní kliku
pak se dal na politiku
Tam se učí jinší znaky:
Tomu beru, tomu taky…
Δ
Vařila myšička kašičku
přitom se pýřila trošičku
Zdalipak na ni někdo poví
že dala cizímu myšáčkovi?
Δ
Všech chutí tanec a vír
je plnotučný sýr
Na všechny nemoci lék
je plnotučný špek
Δ
Tohle za všech pánů platí
ať jsou rudí, modří, zlatí
ať patří k jinačí straně:
Nízké platy, velké daně!
Δ
Kdyby lidé kola měli
odpadl by problém celý
se zdravotní údržbou
artrózou či podagrou
V reklamě si slogan vede:
Kdo maže, ten taky jede!
Nastolen je přísný řád:
Ráno, večer – dvakrát denně
pořádně se namazat!
Δ
Ve vodách ryby
ve vzduchu ptáci
na zemi tvorové
telefonovací
Δ
Snoubenci – jsou manželství
stoupenci
Manželé – rozvodů jsou přátelé
Δ
FINIS