LIBER CATENAUS

Píše S. Komenda, část 40, duben 2007

 

Berní víla

 

Berní instituce, dnešním žargonem označované jako finanční úřady, jsou podniky, ve kterých panuje ovzduší spíše zasmušilé a trudnomyslnost vyvolávající. Podobné tomu, jakým se vyznačují čekárny zubních lékařů či dnes zase dentistů anebo třeba pohřebních síní, které navíc charakterizuje zvýšená vlhkost mající původ v slzách pozůstalých, ať už dědících nebo z dědictví nebožtíkem vyloučených. Berňáky mají etymologicky svůj název od slova berně a tedy slovesa bráti. Lidem se bere, aby bylo z čeho jiným rozdávat. Aby se mohli ti jiní, rozdáváním pověření, tvářit jako dobrodinci lidstva, jako že dávají ze svého. Ministrem financí počínaje. S berním úřadem se stýkám jednou do roka – v měsíci březnu. Ten pro mne už skoro dvacet let není měsícem dne žen- nebo spíše dnem mužského připíjení ženám. Březen jako den učitelů jsem nikdy neslavil – bývalo by mi to připadalo trapné. Taky mi nějak unikal březen jako měsíc knihy – když jsem si potřeboval něco přečíst, nebral jsem přitom ohled na roční sezónu. Proto je pro mne březen už po několik let měsícem přiznávání berně, včetně jejího neochotného odvádění. Měsícem plným obav – protože každý rok znovu odhalujícím mou neschopnost vést plnohodnotný dialog s úřady. Vždy znovu si připomínám, že v Americe, jejíž poměry v některých ohledech obdivuji a v jiných jejich bizarnost nechápu – je právě schopnost občana vyplnit úřední listinu rozhodujícím kritériem občanské gramotnosti. Aplikováno na české poměry, gramotným českým občanem nejsem. Protože jsem Čech, toto kriterium aplikovat na sebe odmítám; a protože nejlepší obranou je útok, obviňuji z negramotnosti ministra financí. Konkrétně ho viním z neschopnosti zjednodušit daňové formuláře tak, aby si poplatník nemusel při pokusech vyplnit je zoufat. Navrhnout zašmodrchaný formulář – to totiž dokáže každý blbec.

V beznadějné temnotě berních záležitostí měsíce března zakmitlo mi na konci daňového tunelu světélko naděje. Do mé březnové hry vstupuje – podobna víle tančící na sluncem prozářené červnové pasece – mladá dáma, vlastně ještě děvče, vlídné, laskavě přijímající ve své daňové kanceláři omšelého starce, a laskavým slovem ho provázející úskalím řádků a stránek formuláře. Být to v nemocnici nebo jiném zdravotnickém zařízení, použil bych teď termínu milosrdná sestra. Takhle se omezím na termín milosrdná daňová víla. A protože jsem v předcházejícím odstavci vynadal ministrovi financí do negramotů, chtěl bych svůj odsudek změkčit – možná právě on vydal pokyn, aby byly do služeb finančních úřadů přijímány mladé dámy, jejich vzhled a chování by zmírňovaly smutek tam odíraných poplatníků. Kdyby tomu tak skutečně bylo, svědčilo by to naopak o inteligenci a přirozeném psychologickém páně ministrovu talentu. Zvláštní pikantnosti dodává popisované daňové operaci fakt, že je přitom nutno vyhovět liteře zákona, přikazující, aby byl formulář vyplněn poplatníkem vlastnoručně. A tak je moje trémou se třesoucí propiska vedena laskavým prstem mé daňové víly od řádku k řádku, za doprovodu slov vysvětlujícího komentáře. Velmi to opět připomíná milosrdnou sestru přidržující třesoucí se lžíci s rýžovým nákypem nebo jinou dietní nemocniční krmí u úst nemocného starce. Kdyby tomu tak skutečně bylo, pak vám, pane ministře, z hloubi duše děkuji. A svou berni, ve výši několika stokorun, odevzdávám do vaší dlaně rád. Pokud by však byla moje představa pouhým produktem mé poplatnicky vzrušené fantazie, pak se z mé strany žádné děkování samozřejmě nekoná.

Období komunistického režimu, normalizačního i toho před ním, se ke mně nechovalo nijak vlídně a já neměl žádný důvod držet mu palec. Patřil jsem mezi občany druhého řádu – v tomto ohledu jsme si – já a režim – nedělali žádné iluze o vzájemném vztahu. Jednu výhodu však komunistický režim pro mne přece jenom měl – neobtěžoval mě požadavkem vyplňovat dotazník daňového přiznání. Tohle mu přiznávám jako polehčující okolnost. Ovšem, polehčující jenom docela mírně.

 

 

Proč nejsem politikem

 

Někdy v roce 1924 napsal doktor Karel Čapek poměrně rozsáhlý příspěvek s názvem Proč nejsem komunistou do stejnojmenné ankety. Byl to článek moudrý, žádné plané spílání a nadávání. Jeho argumenty byly formulována pregnantně – pro každého, kdo byl ochoten vnímat. Jeho napsání v oné době vyžadovalo jistou intelektuální kuráž – začátkem dvacátých let byla v módě intelektuálních kruhů revoluční, případně anarchistická rétorika.

Proč se nestal komunistou, vysvětloval Karel Čapek především tím, že nevidí ve strategii komunistické strany primárně snahu o zlepšení poválečné mizérie, postihující především nejchudší vrstvy občanstva. Že komunistická strana praktikuje politiku čím hůř, tím líp. Že bídu vlastně vítá, protože to žene vodu na její politický mlýn. Protože ti nejchudší, neschopní bránit se spekulantům a politickým zlodějům všeobecně, slyší na komunistické volání. Že komunisté nejsou ochotni udělat nic pro drobná, každodenní zlepšení životního údělu nejubožejších. Odmítají jakoukoli charitu. Zlepšení podmiňují úspěšným uskutečněním revoluce za každou cenu. Ať to stojí, co to stojí. Hospodářský rozvrat považují za přiměřenou cenu. Sázejí všechno na jedinou kartu – až komunismus zvítězí, vybudujeme ráj na zemi. Do té doby je veškerá bída světa naším, komunistickým spojencem.

Genialitu sociálního vidění Karla Čapka potvrdily dějiny. Bohužel to trvalo sedmdesát let než vřed reálného komunismu praskl a mohlo se začít s léčením. V jeho hnisu se otrávily desítky milionů; někteří předčasně zahynuli, jiným byly v celkovém úhrnu tisíce let života vyplněny hrůzou gulagů nejenom sovětských.

Záležitosti sociálního a tedy i politického uspořádání civilizace mi nikdy nebyly lhostejné. Přestože mi bylo dovoleno sledovat je jenom pasivně, z odstupu vymezeného občanům nižších jakostních tříd. Je samozřejmé, že můj vztah k načalstvu, k věrchušce, byl kritický – a co mi v té kritice vycházelo, rozhodně nebyl obdiv.

Po převratu v devětaosmdesátém, jehož hlavním principem bylo formální přepólování ideologického hlásání typu trh kontra plán, soukromí kontra kolektivismus a podobně, doplněné zachováním hospodářské moci v rukou jejích starých držitelů, začal i československý politický suchopár rašit desítkami politických stran, straniček a skupin. Působit začal stejný princip, jaký je vlastní fenoménu móda. Každý politický subjekt tak dlouho usiloval o vlastní svéráz, až se ukázalo, že jsou si všechny podobné jako vejce vejci. Ta všeobecná vejcovitost spočívala v tom, že všem těmto, řekněme stranám, šlo především o jediné – dostat se k politickému lizu. Dostat se k moci, dosáhnout na koryto. A hned se ukazovalo, že kdo je závislý na žlabu, nemůže být nezávislý na řetězu. Na řetězu připoutávajícím politický subjekt ke žlabu moci.   

S komunisty z dob Karla Čapka má tahle politická současnost společnou právě tu prioritu touhy po moci. Všechny partaje, a nejvíc je to patrné na partajích velkých, slibují, co všechno by chtěly pro občany země udělat. Podmínkou splnění jejich slibů je ovšem to, že jim občané svěří své hlasy. V co největším počtu. Pokud jim hlasy nesvěří – neměli by se divit, že ani jejich strana pro občany nic neudělá. Nikdo přece po nich nemůže chtít, aby opozice spolupracovala s vládní koalicí pro blaho lidí! To by nedávalo smysl – posláním opozice je přece dokazovat a pro to pracovat, aby se dokázalo, že vládní koalice neumí a možná ani nechce lidu blaho zaručit – což se nejlépe učiní realizací principu čím hůř, tím líp. Stejného principu, který byl základem politické strategie komunistické strany za první republiky.

Zdá se mi tedy, a to už nemálo let, že v kořenech politiky leží cosi destruktivního. Nejsem naivní – a chápu, že princip soutěže a konkurence je principem zdravým. Nesmí se však stávat, aby tento princip ústil v ničení. Stačí si všimnout fotbalu – dnes už se leckde musejí zavírat stadiony před diváky, aby se na nich vzájemně nepozabíjeli. A úplatkářské aféry politiků jsou rodnými sestrami úplatkářství sportovních funkcionářů.

                                                                                                

 

Zdvořilost na český způsob

 

Můj návrat z fakulty je zároveň jízdou ke hřbitovům. Není v tom žádný záměr, ačkoliv to občas poskytuje mým taky kamarádům důvod k nejapnému vtipkování na téma, jak jsem si volbu své rezidence uměl prakticky zařídit. Víc než půlku života moci trénovat hladké zvládnutí poslední cesty!

Nechme však pochybného mužského humoru a věnujme se tématu vážnému. S tou cestou tramvají to souvisí. Stanice Hřbitovy je stanicí předposlední, za ní už je podle jízdního řádu i prosté empirie jenom konečná, také nazývaná smyčkou nebo točnou. V mezinárodní terminologii stanice terminální.

V rámci pěstování dobrých, korektních až přátelských vztahů Dopravního podniku města Olomouce k městsky cestující veřejnosti je těmto na mé stanici Hřbitovy z řidičovy kabiny oznamováno, že následuje stanice konečná, v níž by si měli vystoupit. Ten výstup je povinný – vím to z vlastní zkušenosti, protože jsem si na konečné jednou nevystoupil, hodlaje se nechat ještě kousek svézt – a řidič mne nekompromisně z vozu vykázal. Oznámení o příštím vystoupení je z kabiny řidiče doprovázeno vyslovením díků cestujícím za to, že použili ke své cestě služeb DPMO. Zní to velice zdvořile – třebaže mne pokaždé při mé vrozené poťouchlosti napadne, že ten dík je trochu existenciálně laděný; jiným veřejným dopravním prostředkem se člověk ke hřbitovům přece nedostane. Pohřební vůz není totiž součástí dopravy veřejně provozované. Navíc je v mém případě na místě (z mé strany) jisté zahanbení; jako invalida jezdím totiž tramvají zadarmo, bez toho, že bych DPMO poskytl za poskytnutou službu jako protihodnotu nějaký peníz. Poděkování je mi tedy poskytováno vlastně neoprávněně.

Má poťouchlost, o níž jsem se už zmínil, mne přiměla uvést do souvislosti dopravní zdvořilost městského podniku s jinou skutečností, která městskou tramvajovou dopravu rovněž doprovází. Do tramvaje nastupuji na stanici s poetickým názvem Šibeník; na ní se totiž křižuje tramvajová linka do Neředína s autobusem směřujícím od lékařské fakulty. Poměrně často dochází při tomto přestupu k tomu, že přijíždějící tramvaj nestíhám. Jako lékařsky osvědčený pajda nemám samozřejmě šanci tramvaj ve stanici dobíhat. Veškeré pobíhání a tedy i dobíhání tramvají je mi až do konce života odepřeno. S touto skutečností jsem smířen a svým chováním na zastávce nečiním na řidiče tramvaje nijaký nátlak. Nechovám se  vyzývavě, nehrozím holí ani nespílám světu.

Co ovšem nesu poměrně těžce, je skutečnost, že dost často mi tramvaj ujede před nosem. Touto definicí rozumím vzdálenost tak tří, čtyř kroků, které mi chybí k tomu, abych se tramvajových dveří svými prsty dotkl. To, že se dveří nedotknu, se pak dotýká mne. V tomhle pádu pociťuji naštvání. Vím, že jako invalida nemám právo komplikovat provoz městské dopravy. Ta má svých starostí dost – aktuálně právě teď zřejmě až do konce tohoto roku působených výlukou v samém centru města, v Denisově ulici. Jenomže, když se jedná o pouhý zlomek vteřiny…

Uvádím tento fenomén do souvislosti s pojmem zdvořilost. Opakovaně jsem už registroval fakt, že dost často se aplikuje formální zdvořilost třeba aktem zdravení a přáním dobrého zdraví – aby se na druhé straně lidem zdraví kazilo nešetrným jednáním, byrokratickou buzerací, odkazováním a posíláním od čerta k ďáblu. Na tento fenomén české formální zdvořilosti a věcného hulvátství mne upozorňoval už několikrát můj přítel českoamerický profesor Ota Ulč. Po celém světě platí prý jakási norma zdvořilosti v tom, že když autor pošle do redakce k otištění text, redakce mu odpoví a informuje ho, zdali text přijímá a hodlá ho otisknout za takových či makových podmínek. České redakce neodpovídají. Tahle elementární zdvořilost jim není vlastní. České civilizaci je zato vlastní třeba i opakované zdravení u vrbiček. Věcnost není silnou českou stránkou.

 

 

Tekutá jednohubka

 

Jeden z mých nečetných vstupů do obchodní sítě. Vlastně – tahle formulace je nadnesená až nabubřelá; cestou od holiče jsem si uvědomil, že mi na ústavu dochází kafe a tak jsem zašel. Do krámku v postranní, jen málo frekventované ulici. V přízemí velké činžovní vily, kdysi honosné. Teď s omítkou spíše oprýskávající, protože koloniál asi moc nevynáší. Dveře, které jsou vizitkou pro klienty, tvarované z hliníku, což bývala móda v letech normalizace. Jinak se krámek ekonomicky drží, odolává naléhání trhu a nevybíravé konkurenci super- i hypermarketů.

V krámku velikosti obývacího pokoje skromné domácnosti se pultu přidržovali dva zákazníci. Třetí krámek právě opouštěl, ukusuje přitom z rohlíku. Čímsi posypaného, jak teď bývá pekařskou módou. Zákazníci u pultu cosi nepříliš nápadného právě vybírali. Jejich počínání s přiměřeným zájmem sledovala z druhé strany pultu paní nižších středních let.

Měl jsem proto asi dvě minuty času na to, abych se zorientoval a zapojil do sociální komunikace. Jakkoli mi šlo o to docházející kafe, jehož několik sklenic stálo úhledně vyrovnáno na jednom z regálu ve výši očí, dopřál jsem svému zraku, aby chvilku potěkal. Po změně azimutu mého pohledu (promiňte ten dělostřelecký termín) jsem na dosah ruky uprostřed pultu zahlédl úhledně srovnané políčko sklínek, jaké bývá mužský navyklý potkávat spíše na pultu hospodském než koloniálním. Sklínek očividně naplněných čímsi jasně průhledným; že jsou naplněné se dalo usuzovat z toho, že byly uzavřeny nějakým barevně potištěným staniolem – podobně jako bývají uzavřeny kelímky s jogurtem.

Pocítil jsem zvědavost. Ještě než jsem vyslovil zákaznickou žádost ve věci sklenice rozpustné kávy, zeptal jsem se paní z opačné strany pultu: „Můžete mi, prosím, říci, co to tady máte za exotické zboží?“ – a doplnil svou otázku nasměrováním pravého ukazováku ve směru sklínek.

Paní se zřejmě nudila, na což bylo možno usuzovat z toho, že na můj nijak důvtipný dotaz okamžitě zareagovala: „Když se trochu blíž podíváte, pane, hned budete mít jasno. Obsah té sklínky se jmenuje česká švestka a obsahuje slivovici. Patrně moravskou.“

Jeden ze spolukupujících, opouštěje krámek, se ve dveřích obrátil a prohodil na vysvětlenou: „Jednohubka. Každá z těch sklínek je tekutá jednohubka.“

Termín jednohubka mám už několik desítek let spojen se stravou konzistence pevné. Jako ostatně asi každý Čech. Bází jednohubky je centimetrový špalíček odkrojený z rohlíku, něčím přimáznutý a s něčím na jeho povrchu připíchnutým. Za pomoci párátka, obvykle dřevěného, v případě racionálněji založeného hostitele (hostitelky) párátka umělohmotného. Ve druhém případě jde o párátko povahy vratné, po konzumaci jednohubky neodhazované, ale do potravního řetězce zpátky vracené. Tekutá jednohubka je pro mne terminologická novinka – dokazující, že nikdy není člověk příliš starý, aby se nemohl ještě poučit.

Poté došlo na směnu oné sklínky kávy za její peněžní ekvivalent. Uložil jsem ji do jedné z objemnějších kapes zimní bundy a opustil krám. Cestou jsem ještě několik minut věnoval úvaze nad onou drobnou událostí. Ne že bych z ní vytěžil nějaké hlubokomyslné moudro – jenom mi došlo, že když si zákazník zakoupí tu tekutou jednohubku, zbude mu po jejím zkonzumování ta malá, pohledně tvarovaná sklínka pro případné další použití. Asi na novou dávku slivovice; o tu si vlastně docela vyzývavě říká.

Taky jsem si uvědomil, že tekutá jednohubka z pultu v onom krámku má cosi společného se sklenicí kávy v mé kapse. Totiž onu opakovanou použitelnost. V posledních letech se balí řada potravinářských produktů do šikovných sklenic, vhodných k opakovanému použití. Třeba právě káva. Všiml jsem si, že po jistou dobu je hospodyňky sbírají. Na domácí zavařeniny, na cukr, sůl, rozinky, cukrlata pro vnoučata nebo čaj. Vyhazovat je začnou až poté, kdy se jich ve špajzech nashromáždí moc.

 

 

Demonstrace odborné neschopnosti

 

Pověst českých bank a českého bankovnictví není nic, čím bychom se mohli pyšnit. Od politického převratu koncem roku devětaosmdesátého se čeští bankéři oblékají do kabátů z ostudy ušitých. Jakkoli se postižení brání, propady, tunely a zlodějny nejrůznějšího druhu pohltily – podle odhadů – stovky miliard korun. Jistě se dá připsat část toho, co zmizelo, na vrub nekompetentnosti bankéřů zděděných po komunistickém hospodářství; elementární psychologie však nabádá, aby nebyly přehlíženy ty nejprimitivnější pohnutky obohatit se. Využít příležitosti, která dělá zloděje. A těch příležitostí bylo tehdy, v počátcích československého a později českého pubertálního kapitalismu, nepočítaně.

Český kapitalismus z pubertálního stádia sice ještě nevyrostl, k jisté stabilizaci se české bankovnictví přece jen propracovalo. Podvádí a krade se omaleněji než kdysi. Dokonce je tu a tam někdo z lepších lidí obžalován, odsouzen a zavřen.

V současnosti je českému bankovnictví vyčítáno, že si účtuje nadměrné poplatky za poskytované bankovní služby. Že si vůbec nějaké poplatky za služby účtuje. A to v situaci, kdy úroky bankami vyplácené jsou nižší než nízké, kdy v podstatě nestojí za řeč. (Stojí však za napsání pár řádků).

Poměry v českých bankách a jejich chování vůči majitelům vkladů bývá srovnáváno s chováním bank v zahraničí. Schválně nepíši s chováním zahraničních bank – protože banky jsou dnes instituce nadnárodní. Jakkoli takovými jsou, nechovají se všude stejně. Nadnárodně se nechovají. Neměří každému stejným bankovním metrem. Rozlišují vkladatele, vůči nimž si mohou dovolovat, od těch, vůči nimž si navlékají sametové rukavičky a dovolují si mnohem méně. V dimenzi bankovních poplatků.

Nejsem žádný odborník v bankovnictví. Tolik však vím, že svým zaměstnancům platí banky lépe než slušně. Dokonce několikanásobek platů v sektorech jako je zemědělství a těžební průmysl, které jsou pro přežívání lidské společnosti nepochybně mnohem důležitější než banky.

Moje otázka, kterou bych rád v této úvaze položil, se týká nakládání bank s prostředky, které jim jako střadatelé a držitelé bankovních účtů svěřujeme. Tyhle peníze jsou přece obrovským kapitálem, se kterým banky hospodaří. Který investují se záměrem rozmnožit jej. To platí už od starozákonních dob – bible požaduje, aby ten, jemuž bylo půjčeno, vydal počet ze svého hospodaření. My bance půjčujeme – předpokládajíce, že banka, jíž zákon velkých čísel zaručuje určitou stabilitu kapitálu, tento svými investicemi zmnožuje. A pokud to umí, tj., pokud sedí v těch bankách lidé kompetentní, zvaní odborníci, měli by umět manipulovat s kapitálovými vklady tak, aby se z výnosů pokrylo i to, čemu se říká bankovní služby.

Když už neplatí banky vkladatelům skoro žádné úroky, měly by se stydět vyžadovat ještě nějaké poplatky. Naopak by se měli bankovní úředníci, včetně jejich ředitelů, denně modlit za zdraví střadatelů a děkovat jim za to, že jim umožňují blahobytně žít. A ne je obtěžovat nehoráznými poplatky za bankovní služby.

To, že tuhle nehoráznost bankovní domy činí, svědčí o dvojím. Buďto o hroší kůži jejich manažerů – nebo o jejich neschopnosti bankovně podnikat. Buď jsou připraveni odřít z kůže každého, kdo se jim dostane do rukou, naprosto nezávisle na tom, kolik bankovním podnikáním vydělají – nebo nic vydělat neumějí. Vždyť přece oni půjčují podnikatelům na úrok několikanásobně převyšující úroky, které oni sami svým věřitelům vyplácejí! Jejich jednání naplňuje skutkovou podstatu každé rozumné definice lichvy.

Samozřejmě by bylo naivní domnívat se, že by se bankéři a bankovní úředníci dokázali stydět. Nestydatost je zřejmě součástí bankovní kvalifikace. Stejně jako hroší kůže – jakkoli to dosud nebylo dermatologicky objektivně prokázáno.

 

 

Když se na dvojím děje totéž, nemusí to být totéž

 

Množí se výtky adresované úrovni absolventů škol. Samozřejmě se týkají úrovně špatné a klesající. Odmyslíme-li si působení jevu, jehož výskyt se konstatuje snad celá staletí, že totiž mládež je generace od generace horší a s její výchovou a vzděláním je to pořád míň valné – pořád ještě je tu důvod k zamyšlení. Zejména v kontextu rostoucích vkladů a investic nejenom časových, do přípravy učitelů vkládaných.

Celkem pochopitelné a snadno vysvětlitelné jsou nářky a stížnosti středních škol na úroveň absolventů škol základních, stejně jako nářky univerzit na úroveň maturantů. Tyhle skutečnosti jsou projevem alibismu, tentokrát učitelského, který se pokouší už preventivně omlouvat případné budoucí problémy s vlastními absolventy poukazováním na nedostatky v práci škol nižšího typu. Čímž nemá být řečeno, že na každém šprochu by nemohlo být pravdy trochu. Sekvence oněch stížností nekončí univerzitními promocemi. Pokračují kritikou z míst, na něž absolventi univerzit přecházejí, že jsou tito jenom nevalně vybaveni do životní praxe. Nejenom pokud jde o vědomosti, ale i co se týče iniciativy, vynalézavosti a samostatného jednání.

Občas se ozve i kritika adresovaná do vlastních řad. Jedna taková vlna se vynořila zdola, z kateder naší univerzity. Kálení do vlastního hnízda nebývá přitom příliš obvyklé; za jistých okolností je to ovšem jev v podstatě zdravý. Někdy může mít píchnutí do vosího hnízda pozitivní vliv. Pokud vosy toho, kdo do hnízda šťourá, samy žihadly neuštípou.

Chtěl bych na pár řádcích uvažovat o úrovni absolventů škol v jistém kontextu, totiž v kontextu populační demografie a statistiky. Střízlivě uvažující posuzovatel nemůže nevidět, že v minulých desetiletích a zejména v posledních sedmnácti letech po politickém převratu se procenta středoškoláků i vysokoškoláků rychle zvyšují. Není teď podstatné, že se tak děje pod silným vlivem a tlakem okolních poměrů. Dnes zaštiťovaných heslem EU. Nějakou formu střední školy (měřeno délkou školní docházky) s maturitou určitého typu absolvují dnes tři čtvrtiny mladé populace. Střední vzdělání se tak stává vzdělávacím standardem sui generis. Procento mladých jedinců, kteří absolvují nějaký typ vysoké školy činí dnes u nás plus minus nějakých třicet procent. Odhaduji, že začátkem dvacátého století to bylo procent méně než  pět. Tento fakt se nemůže neprojevit klesajícími nároky na studenty. Pravděpodobnostní rozdělení inteligence v populaci může být diskutováno, ne však popřeno. Ke studiu jsou přijímány stále inteligenčně méně talentované skupiny – při jejichž vzdělávání je třeba slevovat, zejména co do dimenze abstrakce. Objektivním důkazem toho je nízký zájem o studium matematiky, fyziky a těch oborů inženýrských, které se bez exaktních disciplin neobejdou. Studovat by chtěl kdekdo – ale bez námahy, bez nároků na přítomnost nadání

k abstrakci; studování by chtěl omezit na nezávazné žvandání.

            Domyšleno do důsledků – střední i vysoké školy mají z titulu demografie a statistiky jakési právo na pokles úrovně svých produktů-absolventů. Z materiálu druhé jakosti se nedá vyrobit prvotřídní výrobek. I když tato skutečnost nezbavuje výběrové školy povinnosti přebudovávat studijní programy – s ohledem na potřeby společnosti – tak, aby se i omezený intelektový potenciál studentů optimálně využil.

            Tohle právo ovšem nemají základní školy. Pro ně se žádný intelektový pokles jejich žáků nekoná. Pokud nebudeme předpokládat, že obecně a celkově lidská populace hloupne – což asi nebudeme. Je rozumné soudit, že geneticky je v ohledu inteligence lidská populace v posloupnosti generací stacionární. Případný pokles úrovně žáků základních škol by bylo nutné přičítat především na vrub poklesu kvality učitelů. Z jejich pozice se na nějaké demografické a statistické změny vymlouvat nelze. Jakkoli se to může zdát vůči nim nespravedlivé, právo vymlouvat se na statistiku nemají. Tím spíš, že právě učitelské studium bylo v uplynulých letech významně prodlouženo i jinak dotováno.

 

 

Optimalizovat nesmysl je nesmysl

 

Ve svém vývoji, který nepochybně nese jisté, rozumově zdůvodnitelné známky pokroku, zabloudilo lidstvo také do slepých uliček, cest, které k ničemu rozumnému nevedou, do neprůchodných bažin iracionálna. Za mnohé jiné uveďme třeba politiku všeho druhu, módu, reklamu, šamanství parazitující na lidské hlouposti a také soutěžení o dosažení rekordů za každou cenu, o rekordy pro rekordy. Vrcholový sport například.

Dnes už je to celé odvětví lidské činnosti. Úsilí dosahovat extrémů. Dobývat rekordy. Stát se prvním mezi všemi – v něčem, v čemkoli. Třeba jenom na chvilku. V lezení na nejvyšší horu světa, v polykání švestkových knedlíků nebo vídeňských párků, v konzumování co nejodpornějších poživatin. Dosahovat extrému znamená přitom dobývat maxima nebo naopak minima. Maxima v pobytu pod vodou, minima v čase, za který se uběhne dohodnutá vzdálenost. Jde vlastně o extrém nepřirozenosti.

V souvislosti s extrémy hovoříme mnohdy o optimalizaci. Vezměme třeba reklamu. Každý rozumný člověk uzná, že podstatou reklamy je pitomost. Její původní pra-úmysl, totiž informování o tom či onom, už dávno zanikl. V reklamě dnes nejde o předávání informace s cílem optimalizovat, usnadňovat rozhodování lidského jedince v té či oné oblasti jeho chování. Záměrem dnešní reklamy, jejím cílem, je implementovat         jejímu adresátovi potřebu, jejíž ukájení by přineslo vysílateli reklamy zisk. V dnešní reklamě nejde primárně o adresáta, potenciálního zákazníka, občana. Ten vystupuje v reklamní hře pouze v úloze držitele peněz, které by provozovatel reklamy rád převedl z jeho kapes do kapsy vlastní. Vnímatel reklamy není aktivním prvkem této hry; je prvkem pasivním, který má být aktivován v jediném směru – má být transformován do stavu ochoty vydat své peníze za něco, co vlastně nepotřebuje, co je pro něho zbytečné. Čeho však by se provozovatel reklamy, který si tuto zakoupil, rád zbavil.

Úkolem reklamy je zbavit potenciálního zákazníka pocitu zbytečnosti. Zbytečnosti toho, co je mu vnucováno. A nahradit tento pocit zbytečnosti pocitem nezbytnosti. Pocitem, že kdo tuto zbytečnost nemá, je v jistém smyslu neplnohodnotný, nedokonalý, nestandardní, nemoderní. Úkolem reklamy je předělat lidského jedince, zbavit ho části jeho svéprávnosti. Zatímco výroba produktů k životu potřebných se snaží tyto maximálně přizpůsobovat jejich potenciálnímu uživateli, usiluje reklama přetvářet potenciálního uživatele do podoby, kdy mu produkt, o kterém ještě před chvílí ani neuvažoval, začne připadat jako pro život nezbytný.

S tím, jak se stále víc uvolňuje vazba mezi původním smyslem reklamy informovat o něčem a jejím dnešním provozováním, žije reklama svým vlastním autonomním životem. Je to podobné jako s úřady a byrokracií – po čase dochází k tomu, že úřad, původně určený k řízení čehosi, začíná tíhnout k autonomní existenci, která se bez onoho čehosi docela klidně obejde. Úřady bez občanů, kterým měly sloužit, školy bez žáků a studentů, zdravotnictví bez pacientů. Snahy optimalizovat chování institucí přesvědčivě dokazují, že jejich provoz dosahuje svého optima v situaci, kdy jsou ze hry vyloučeni občané, studenti, pacienti. Jsou to právě oni, kteří dosažení optimálního fungování institucí brání.

Reklama se už stačila prodrat i jako studijní program univerzit. Jde přitom o to, využít k optimalizaci jejího působení vědeckých metod. Je to typická ukázka situace, kdy má být optimalizováno něco, čeho podstatou je nesmysl. Optimální pitomost sotva ovšem může být něčím jiným než pitomostí. Aby celá tahle úloha dostala smysl, musí být premisa – že reklama je z principu pitomost – potlačena, z úvahy vyloučena. Trochu je to podobné jako optimalizovat vojenskou techniku. Výkonnost zbraní, výkonnost zabíjení. Smysl tomu se dodává tím, že se bude mluvit výhradně o obraně. Žádný stát nemá ministerstvo války – jenom obrany. Je to taky druh reklamy – která má za úkol vytáhnout z kapes občanů peníze, za které se pořídí zbraně vraždící jiné občany.

 

 

Repetitio est…

 

Ten slogan z páté lekce gymnaziální latiny zní Repetitio est mater studiorum. Obvykle se to interpretovalo v tom smyslu, že studenti by měli své lekce opakovaně pročítat, propočítávat anebo přímo biflovat. To bývalo v dobách, kdy se všeobecně naučením, studováním rozumělo osvojování, pamatování si faktů. Na znalost fakt se dnes důraz neklade, dokonce i mudrci z ministerstva školství a tělocviku se odvolávají při svém hlásání vzdělávacích strategií na to, že učit se a vyučovat znalost fakt je záležitost druhořadá. Prvořadá že je schopnost vzdělávaných a vzdělávajících se učit se tvořivě myslet. Nějak mi uniká, jak toho lze dosáhnout bez znalosti přiměřeného objemu reálných skutečností, tedy fakt. Učit se a vyučovat tvořivému, kreativnímu myšlení bez jistého objemu faktů (fakt) mi připadá jako vyučovat plavání bez toho, že by se vyučovaný hodil do vody.  Ani tvořivému myšlení se nedá učit bez opory v konkrétní věcné materii! Logika usuzování musí přece manipulovat s fakty! Taky mi připadá, jako by ministerští mudrci a jejich externí poradci jenom docela matně tušili, co to tvořivé myšlení je. Jen tak mimochodem, máme-li být důslední – proč se prvňáci pořád ještě nazpaměť učí malé násobilce?

V úvodu zmíněný latinský slogan má ještě jeden hlubší význam. Sahající za (a nad) učení kvůli zapamatování. Má zásadní význam pro poznání – což je koncept daleko významnější. Zásadu, tvrdící, že opakování je matkou poznání, si do svého štítu vepisuje induktivní statistika nebo, chcete-li, statistická indukce. Dodat je ovšem třeba požadavek, že musí jít o opakování prováděná vzájemně nezávisle. Jenom při splnění této podmínky lze informaci v jednotlivých pozorováních a měřeních obsaženou shrnovat a sečítat. Není-li tato podmínka splněna, má opakovaná informace podobnou hodnotu jako politická hlasování, jásání nebo odsudky davu a rozhodování soudců podplacených, strachem o svá živobytí se třesoucích nebo partajními bossy zkorumpovaných. Zcela evidentně to prokázaly události před nějakými padesáti lety – aktuální je to ovšem i dnes.

Obávám se, že pedagogickým, vědecky se tvářícím mudrcům nedochází, že mají-li být školní dítka vedena k tvořivému myšlení, měl by jim být zdůrazňováno, mimo jiné, vedle zásadního významu nápadů a myšlenek, také jejich kritické vyhodnocování a posuzování. A to právě cestou nezávisle opakovaných pozorování a měření – jejímiž milníky jsou spekulativně formulované hypotézy a z nich vyvozované důsledky. A zejména konfrontace těchto vývodů s empiricky pozorovanými fakty.

Repetitio est mater scientiae.  

Alespoň ve všech oborech poznávání, kterým jde o nalezení pravdy (o našem světě nebo jeho vybrané části). Obory, kterým nejde o hledání a nalézání pravdy, anglosaský systém klasifikace neoznačuje jako vědu. V tomto smyslu nejsou vědou práva, obory jazykozpytné a literárnězpytné, celá spekulativní část psychologie, sociologie, politologie, management a mnohé další (jakkoli tak česká klasifikace běžně činí). V těchto oblastech intelektuálních aktivit nejde o hledání pravdy o světě; oč jim jde, je optimalizace jistých systémů společenského uspořádání a jejich řízení. Tím, že se těmto oborům nepřiznává charakter vědy (science), není popírána jejich důležitost. Jde prostě o něco – ve zdůrazněném smyslu – jiného. Trochu to souvisí s rozdílem mezi objevem a vynálezem.

Problém nezávislosti při získávání informace není vůbec záležitost triviální. Je mnohem obtížnější alespoň přibližně ji respektovat než se běžně soudí – a hlavně ve výzkumu činí. Nesplnění tohoto požadavku běžně, tj. často, vnáší specifická rizika do úsudků z výzkumu vyvozovaných. Například rizika selekce, zdroje bias. V různých alternativních postupech (rozuměj – postupech usilujících o přiznání statutu k vědě alternativnímu, zároveň však s vědou rovnocennému) je to právě vztah k nezávislému opakování, v čem se od vědy a zásad dobrého výzkumu odlišují.

 

 

Čas námluv, čas výmluv

 

Je zvykem lidské civilizace pořádat a klasifikovat. Vymezovat jevy, procesy, periody. Pojmenovávat, oddělovat a třídit. Charakterizovat a vystihovat. Je něco v nás lidech, co nás k tomu pohání, co nás k takovému počínání nutí. Protože ke změnám dochází v čase, mnohé z těchto klasifikací jsou vázány na čas. Kategorie se řadí, některé jsou konstatovány před, jiné potom, případně mezitím.

Ve vztahu dvou jedinců opačných pohlaví (vztahy jedinců téhož pohlaví znám pouze z dimenzí nesexuálních) bývá počáteční období jejich sbližování nazýváno časem námluv. Také se říká, že takoví dva spolu chodí – třebaže zakrátko už to neplatí nijak výlučně, protože spolu posedávají, případně ještě další možné polohy zajímajíce. Termín námluvy je zřejmě odvozen od skutečnosti, že spolu mluví, rozmlouvají a občas se taky přemlouvají. Obvykle přitom – alespoň podle literární tradice – on přemlouvá ji. Ona mu odmlouvá, přičemž intenzita odmlouvání závisí na prudérii její výchovy, případně na obavách z nežádoucího otěhotnění. Dnes už to platí mnohem méně výrazně, také díky hlásané emancipaci, případně feminismu.

Fáze namlouvání se časem stabilizuje, dospívá k jistému ekvilibriu, ke stavu rovnováhy. Ta se ustaluje zejména díky tomu, že zájem každého z obou jedinců namlouvajícího se páru konverguje ke společné limitě; jeden každý z nich bere stále více zájem toho druhého za svůj. Markantně se to projevuje tím, že jedinec je ochoten zřeknout se naplnění svého vlastního zájmu, kdyby to mělo narušit či dokonce ohrozit zájem jeho partnera. V tomto období se výrazně projevuje formování párového zájmu jako prioritního vůči zájmům jedince. Namlouvající se zdají naplňovat romantickou tezi jedno tělo, jeden duch.

Je těžké odhadovat časovou konstantu trvání tohoto stádia vztahu dvou. Rozhodně se spíše než o konstantu jedná o náhodnou proměnnou, o veličinu, jejíž statistické chování je ovlivňováno subjektivními faktory osobností, ale také faktory environmentálními, vlivy prostředí, ve kterém se vztah dvou realizuje, odehrává a naplňuje.

Čas jako by pokrýval vztah dvou prachem neznámého původu, nicméně prachem téměř hmatatelným. Namlouvání odeznívá, stále častěji nahrazováno odmlouváním. Názor jednoho nebývá přebírán názorem druhého; a pokud ještě k takovému převzetí dojde, děje se tak za pronášení poznámek, začasté kritických. Zejména tehdy, týká-li se onen názor způsobu investování rodinného jmění – zdali do piva nebo do střevíců.

Začne-li ve vztahu dvou křesat a jiskřit nad jistou mez (i tato mez je určována individuální tolerancí), pokoušejí se oni dva obrušovat hrany vzájemných názorových střetů mechanismem, který lze snad nejvýstižněji nazvat vymlouváním. Co oko nevidí, to srdce nebolí. Vymlouvání je vlastně jistým druhem vyhýbání se střetům. Kde se názory míjejí, nemohou se srážet. Hádku vždycky nějaká srážka musí předcházet.

Čas vymlouvání připomíná cestu, do níž životní provoz vyhloubil dvě více méně rovnoběžné, paralelní koleje. Pokud se provozní a dopravní pravidla dodržují a respektují, loukotě vozů na sebe nemusejí narážet a tím se poškozovat. Zákolníčky drží na svých místech, kola se neuvolňují ani nelámou.

I v této periodě vztahu dvou může dojít k jistému snesitelnému režimu, k ustálení, kdy si obě strany existence nečiní vědomé potíže, nekují pikle a nekladou nástrahy. Vášně neplanou vysokými plameny, názory tiše a téměř lhostejně doutnají uhlíky, schopnými rozhořet se a vydat teplo, pokud někdo nové dřevo přiloží. Do tohoto období patří i režim souhlasu, který vlastně souhlasem není – jenom neochotou vzepřít se. Motorem udržujícím vztah se stává zvyk. Není to motor ženoucí život do vysokých obrátek; pořád však je to život, který stojí za to žít – a rozhodně je to lepší než v předstíraném bouřliváctví havarovat.

 

 

O neposlušných kůzlátkách

 

Pohádka je to všeobecně známá. Kůzlátka mají chuť na maminčino mlíčko a vlk má chuť na mladou kozlečinu. Maminka koza má z toho pojem, obojí si dala dohromady – a čelí nebezpečí, že by vlk mohl využít kozlečí nezkušenosti, prohloubenou výchovou. Opouštějíc útulný domov (v chlívku by se nenapásla), varuje své děti, v jejichž vrozenou inteligenci příliš nevěří, před případnou vlčí lstí. Větší část pohádky je o tom, jak vlk překonává kozlečí naivitu za pomoci kovářských nástrojů aplikovaných na vlčí anatomii. Myslím, že to v pohádce dopadne dobře; ale bylo to jenom o fous.

O ten fous mi v této úvaze jde. O fous a naivitu. A taky o zvědavost; ostatně, i ta hraje v naší pohádce jistou roli.

Pohádka o neposlušných kůzlátkách je modelem či metaforou, chcete-li, pro chování lidské. Nemusí jít přitom výhradně o děti a dospělé. O děti, které jsou poučovány o existenci životních nástrah, jejichž lákání podlehnout znamená vystavovat se riziku velkého maléru. Dnes je to fenomén dobře vystihující riziko spojené s pokusy ochutnat ovoce ze stromu zapovídaného; ze stromu, na jehož větvích rostou drogy. Podobně jako s těmi kůzlátky jde o to, že šedivá je každá teorie, věčně se však zelená strom života. Děti jsou před riziky spojenými s ochutnáním drog varovány snad na každém kroku; už se z toho varování utvořil byznys, ve kterém se točí nemalé peníze. Bohužel se zdá, že účinnost varování je nepatrná. Statistiky jsou v tomto ohledu pesimistické. Vlci v rouše obchodníků, prodejců a distributorů drog se do kozích chlívků dostávají stále častěji.

Těmi kůzlátky nemusejí být vždycky jenom děti. Také dospělí, jimž je vlastní jistý objem naivity, mohou být předmětem vlčího zájmu. Taky v těch drogách – může se však jednat i o záležitost vyhlížející ne tolik smrtelně, totiž o hazardní hry. Režie téhle hry je velice podobná – na straně kůzlátek romantická touha ukájet potřebu štěstí, v kombinaci s neschopností počítat. I tahle kombinace může lidský život důkladně pošramotit – a na celé roky odsoudit jedince, který si neuváženě vsadil, k živoření v závislosti na něčem, čemu se nedokázal postavit čelem. Vlky jsou v této variantě naší pohádky manažeři vlastnící práva hazardní hry provozovat, která jim negramotný stát lehkomyslně prodal. Ti mají ve hře, kterou roztáčí náhoda, své jisté. Dané zákonem velkých čísel. Jeho platnosti nemůže využít nikdo z účastníků provozujících svou hru v drobném. Tento handicap způsobuje, že i když někdy vyhrají dílčí bitvu, válku o štěstí musejí zákonitě prohrát.

Vzdorovat vlčím smečkám drogových mafií a jejich dealerů se svět pokouší demonstrací odstrašujících příkladů rozpadlých osobností jedinců, kteří mámení drog propadli a dovolili, aby jejich vůle byla převálcována neschopností odříci si svou aktuální dávku. Neschopni dohlédnout za hranici obzoru, usínají v blátě všednodenní ubohosti. Podle sdělení statistik mají vlci vrch.

Bohužel, narkomanie nemá možnost výskytu katastrofy si propočítat. Tu možnost účastník hazardních her má. Oba, narkoman i hráč, jsou však na tom stejně, jestliže chybí schopnost spočítat si nebo alespoň vypočítanému rozumět. Pochopit, že pravděpodobnost výskytu toho kterého jevu je záležitost stejně hmatatelná jako možnost být za bílého dne na ulici okraden. Školy mají v tomto ohledu neoddiskutovatelný dluh. V obou případech bývají  strážci zákona obvykle někde úplně jinde než by měli být.

V téhle zemi je rozšířen zvyk plakat nad rozlitým mlékem. Omlouvat a vysvětlovat, že se stalo, co se stát nemělo. A předstírat, že všechno nakonec dobře dopadne. Tenhle český optimismus, také propagovaný ochránci postižených, je hodně falešný. Podle statistik to dobře nedopadá. Slabost by neměla být omlouvána ničím; vždycky by mělo být postiženému prioritně dáváno najevo, že on je odpovědný. Lidský jedinec, který odpovědnost za své jednání nepřijímá, už lidským jedincem není.

 

 

Kovářova kobyla

 

Konečně zamrzlo. Každý jev má ovšem svá pro i svá proti. Lyžaři juchají, že mohou provětrat za drahé peníze Ježíškem dodané lyže; řidiči se mohou jít klouzat. Ukazuje se, že někdejší bolševický slogan o čtyřech nepřátelích socialismu, kterými jsou jaro, léto, podzim a zima, zůstává v platnosti i pro český pubertální kapitalismus. Taky nám na jaře hrozí povodně (když peníze potřebné pro stavby protipovodňových záplav prošustrovali politici na stavby sportovních stadionů, které líbivě dokazují jejich lásku k regionu), v létě pak sucha a na podzim komáři. O zimních hrozbách mluvit bylo by nošením dříví do lesů – kam je ostatně vstup právě zakázán kvůli polomům.

Deset centimetrů nížinného sněhu se po rozježdění auty transformuje ve slanou břečku. Na chodnících je osud sněhu dvojí; chodníky v soukromém držení, k činžákům a domkům těsně přiléhající, pověření držitelé uklidí. Odhrabou, dokonce někdy i zametou. Polední slunce, spolu s trochou soli zbytek sněhu rozpustí, aby mohl snáze sublimovat. Chodníky v držení města vydávají svědectví o tom, že v Česku dosud socialismus neroztál. Ačkoli se k němu dnes nikdo oficiální nehlásí, vydává o své nezdolné existenci přesvědčivé svědectví. Socialistické vlastnictví především postrádalo odpovědnost; všechno se okecávalo a byrokraticky odsouvalo podle zásady – však ono to nějak dopadne. Za odfláknutý úklid města nikdo nikdy postižen nebýval. Tohle platí pořád dál. Co je městské, obecní, jako by bylo socialistické. Primátor města neuklízí. To by mi ani tak nevadilo – Olomouc je obec natolik velká, že má pro úklid systemizované lidi. Na ty by měl ovšem primátor dohlížet – třeba prostřednictvím svých zástupců. Jednak proto, aby si občané nelámali na zledovatělých chodnících hnáty, ale i proto, aby tolik nebil do očí rozdíl mezi soukromým a obecním. Abychom si pořád nemuseli připomínat, že obecní je vlastně socialistické – zejména pokud jde o nevýkonnost a neodpovědnost osob pověřených. Včetně třeba obecních strážníků, kteří jsou příliš zbabělí na to, aby primátorovi a radním připomněli, že město potřebuje odklidit sníh.

Olomouc je město povahy rovinné. Kopeček aby člověk pohledal – nejde-li mu o Kopeček svatý. Jeden z takových vzácně se vyskytujících kopečků je součástí parkoviště Fakultní nemocnice. Plní dvojí funkci – je příjezdovou cestou k veřejně bezplatně přístupné části parkovacího prostoru a zároveň cestou pro pěší, použivší jedné z možných vstupních cest k nemocnici a lékařské fakultě. V případě napadení sněhem se mění – po uježdění auty – v prvotřídní klouzačku. Nemocnice je také podnik státní – a proto vykazující zřetelné znaky socialistické výchovy. K nim patří také přehlížení povinnosti led vysekávat nebo alespoň sypat. Tato skutečnost je zvlášť pikantní v kombinaci se starostlivým nabádáním lékařů v televizních novinách, aby byli občané při svém přemisťování opatrní a dbali prevence zlomenin všeho druhu. Obzvláště pak zlomenin krčku femoru.

Do českého zdravotnictví se poměrně úspěšně prodírají prvky tržního hospodářství. Kdykoli chorý jedinec jenom trochu poleví ve své pozornosti, už mu zdravotníci něco zdraží. Tu aspirin, onde inzulín a ve všech ohledech zuby. Ekonomická strategie zubařství je zdůvodňována tím, že lidé si pořád stěžují, že jsou čím dál chudší, že nemají co do huby – takže zuby vlastně pořád míň potřebují a nemělo by jim dělat potíže na jejich údržbu si připlácet co se dá.

Jak jsem o tom vztahu ekonomie a klouzání přemýšlel, napadlo mě, že i tady by mohla být zajímavá souvislost. Lékaři jsou lidé nápadití – a jistě jim už dávno došlo, že občan uklouznuvší a na náledí při vstupu do areálu nemocnice si některou končetinu zlomivší zcela jistě požádá o její ošetření právě v té nemocnici. Je to znamenitá prevence nezaměstnanosti zdravotníků a rozmnožení plateb ze strany pojišťoven. Kovářova kobyla a ševcova žena chodívají bosé.

 

 

Ne, co je možné – jen, co je nutné!

 

Příkazem doby by měla být střídmost. Nejenom v jídle a pití, kde byla škodlivost obžerství a opilství mnohonásobně prokázána. Taky střídmost v projevech – v řečech, ve slibech, ve vášních. Možná mi romantici namítnou, že krocení vášní by vedlo k redukci literární inspirace, k zevšednění života, k tomu, že Romeo se mine s Julií. Já však se ptám – kdyby nebyla napsána jedna romantická hra o vášnivé lásce – a náhradou za ni by se byli ti dva dožili daleko vyššího věku prožitého střízlivě, bez nějakých excesů – nebylo by to v celkovém souhrnu lepší? Montekové a Kapuleti by se dál v bázni boží nenáviděli, jak káže tradice, občas by v rámci uznávané vendety někdo někoho kordem propíchl – ale k žádné rodinné tragedii by bývalo nedošlo. Tvrdím, že střízlivost je to, co bychom měli hojněji než dosud pěstovat.

Už jako jinoch písmen znalý jsem v románech přeskakoval úvodní pasáže, líčící jak bylo ve chvíli, kdy autor příslušnou stránku psal (nebo snad hrdina popisovaný děj prožíval). Podvědomě mi připadalo nepodstatné, zdali mraky právě pluly oblohou potrhané, hnané východním větrem a záměrem autora. Nebo zdali dokonce pršelo. Tahle literární meteorologie mne už tehdy nudila a dodnes nudit nepřestala. Taky počet knoflíků na kabátě hrdiny mi připadal jako aritmetika nepřípadná. Uznávám, že knoflíky mohou hrát roli významnou – ale jenom v jistých vypjatých situacích, v nichž je důležitý spíše počet knoflíků už rozepjatých nebo chvatně utržených. Á propos těch knoflíků – kdybych sečetl všechny škody na oděvech jednajících postav v mnou přečtených románech napáchané postavami, které popouštěly svým vášním nezkroceně uzdu – uživily by opravy celou krejčovskou manufakturu.

Pokud jde o romány, zdá se být dnešní doba střízlivější ve srovnání s dobou neodpovědného romantismu. Také se mi však zdá, že střízlivosti přibylo jenom zdánlivě; ze stránek románů se autorská rozvláčnost přesunula jinam. Oč méně se beletrista vyžívá v líčení červánků nad večerním obzorem při interakci milenců právě zaujatých něčím úplně jiným, o to více se derou zbytečné odstavce do pera autorů tak zvaného vědeckého sdělení. Samozřejmě že nejde o líčení hvězdného nebe v pojednání o sexuální psychologii strunatců. Jde o to, že se do odborného spisu zaplétá informace třeba i odborná – s pojednáním aktuálně sepisovaným však související jenom velice volně.

Zvlášť markantně to bývá patrné v pojednáních většího rozsahu. Spisů doktorských či habilitačních. V jejich případě se jistý minimální rozsah předpokládá. Když k tomu přidáme psychologický poznatek, že autor psaní takového spisu zahajující trpívá mánií, že se mu nemusí podařit tak velký počet stran zaplnit – nelze se tak úplně divit, že usiluje zapracovat do své studie všechno, co mu padne pod ruku. Všechno, co je možné. Nebo co se zařaditelné být zdá. Tato výchozí situace se mění s tím, jak studie pokračuje. V jisté fázi sepisování autorovi (i méně bystrému) dojde, že materiálu, který na počátku plánoval do ní zahrnout, sebral už moc. V této fázi tvorby vstupuje do hry další psychologicky zajímavý fenomén. Totiž nevůle autora jednou napsané škrtat. Škrtání se podobá řezání do živého. Do vlastního těla, do vlastního masa. A to samozřejmě bolí. Přesto všechno by měl autor touto bolestnou fází projít. Jenom tak získá zkušenost a osvojí si poznatek, že je třeba postupovat podle jiné strategie – do studie nezahrnovat všechno, co je možné – ale jen to, co je nutné. Bez čeho by nebyl naplněn její záměr, nebylo by dosaženo jejího cíle.

Obvykle se soudí, že negramotnost spočívá v neschopnosti napsat. Podle mne je tato představa příliš omezená. Existuje i jiný typ negramotnosti – spočívající v neschopnosti napsat racionálně. Napsat s jistým stupněm kázně, garantujícím pochopení napsaného čtenářem. A navíc ho nenutícím vynakládat nadlidské úsilí, aby se vyznal, aby se zorientoval. Studium odborného spisu nemusí být pohodlná procházka růžovým sadem – nemělo by však čtenáře vyčerpat víc než štípání pařezů.

                                                                                                          

 

Dejte mi čas

 

Jen málokteré žádosti je tak obtížné vyhovět jako právě této. Nikdo totiž nevládne ani svým vlastním časem – natož časem někoho jiného. Jako částečně učitel jsem, zejména v čase zkoušek, tuto žádost slyšel nespočetněkrát. Jak naivní je to od studenta, a neméně naivní od učitele, který by propadl iluzi, že mu je schopen nějaký čas poskytnout. S časem se to má totiž tak, že při vstupu do tohoto světa byl každému z nás určitý čas, jisté množství času, poskytnut. Vlastně, ani ne tak poskytnut jako propůjčen. Na omezenou dobu, totiž na omezený čas. Naše stupně volnosti pak spočívají v tom, že do jisté míry svobodně rozhodujeme o tom, čím čas nám zapůjčený vyplníme. Požadavek studenta, aby mu učitel poskytl určitý čas, by měl přesněji znít – Mistře, dovolte mi, abych ještě pár minut svého času vyplnil přemýšlením o tom, jak co nejvýstižněji odpovědět na otázku Vámi mé osobě položenou. Požadavek Dejte mi čas je věcně nepřesnou zkratkou.

Ani na rozmyšlenou nemůže být člověku žádný čas nikým poskytnut. Skutečnost je taková, že si lze vyžádat, aby člověk nebyl po jistou dobu rušen, což by mu mohlo umožnit, že si rozmyslí…

Ačkoliv tedy nikdo nemůže jinému čas dát, může mu jeho čas vzít. Pregnantním příkladem je situace k smrti odsouzeného. Trest za jeho zločin spočívá právě v tom, že si určitá lidská instituce osobuje právo zasáhnout do vztahu mezi lidským jedincem a Stvořitelem – a čas Stvořitelem jedinci propůjčený tomuto vezme. Toto násilí je vlastně násilím zasahujícím do výsostného práva Nejvyššího. Dokonce se soudí, že žádná lidská síla není oprávněna k násilí na životě – dokonce ani na vlastním životě ne. Lidská společnost ospravedlňuje své počínání v tomto ohledu poukazem na to, že člověk ke ztrátě života odsuzovaný sám předtím někomu jinému nebo některým jiným život vzal – a čas jim propůjčený neoprávněně ukrátil. Nejsem zastáncem názoru, že trest na hrdle je v každé situaci neoprávněný. Svá práva nemá jenom zločinec – má je i jeho oběť. A také tato práva je soudce povinen hájit – tím, že nedovolí, aby zločin unikl trestu. Třeba hrdelnímu.

V tomto kontextu zvlášť vyniká zrůdnost odnímání času politickým vězňům – ať by se jednalo o tresty hrdelní nebo jenom o tresty odnětí svobody. O tresty odnětí času, Stvořitelem vězni propůjčeného. Bohužel, lidská společnost je velice málo citlivá při vnímání této zrůdnosti – a zločince, nejenom ty na vysokých politických postech, ale i jejich poslušné loutky v soudcovských talárech, přiměřeně netrestá. Myslím, že tady má své plné oprávnění zásada oko za oko, zub za zub. Tomu, kdo rozhodl o neoprávněném odnětí svobodného času v takovém či onakém množství, stejné množství svobodného času budiž odňato. Třeba na stovky či tisíce let. Není totiž většího zločinu, který by mohl být na člověku člověkem spáchán. Vůbec by se návratem ke kořenům při rozhodování o lidské vině a nevině mohlo mnohé ozdravět. Myslím, že už jsme zabředli příliš hluboko do bahna advokátského mudrování, filištínství a šustění papírem na stránkách zákoníků. Chce to zjednodušení – rázné a nesmlouvavé, opřené o zásady systémového inženýrství místo o hradby papírových zákoníků. Spoustu rozhodování o jednotlivých případech by mohly převzít počítače. Jejich software by ovšem nesměli připravovat právníci; nastoupit by museli analytici a inženýři.

Neodpovědné zlodějství v dimenzi času se na lidech páše i v každodenním životě. Vypadá to docela nenápadně, ale děje se to. Procházel jsem nedávno halou finančního úřadu, berňáku. Vedle recepčního pultu stál stůl – s deskou o nemalé ploše – nějaké dva metry čtvereční. Ta plocha byla plná knih, úhledně vyrovnaných. Odhadem několik desítek titulů. Snad všechny se zabývaly nějakou stránkou výpočtu a placení berně. Totiž daně – z příjmu, majetku, z dědictví, z převodu majetku odněkud někam. Napadlo mne při tom pohledu, že pokrok lidské společnosti není záležitost jednoznačná. Jestliže se předpokládá, že tyhle haldy by mohl lidský rozum sežvýkat a hlavně strávit – je něco shnilého ve státě českém. 

 

 

O (ne)svobodě rozhodování

 

Demokracie deklaruje svobodné rozhodování člověka jako jeho základní občanské právo. Dokonce ho na staví na úroveň práv biologických – práva dýchat, práva vyjadřovat vlastní názor na cokoliv bez toho, že by byl za to vystaven postihu (teď nevím, je-li tohle právo biologické, ale já to při svých občasných anarchistických sklonech tak pociťuji) a mnohých práv dalších. Jenomže není dobré chápat a interpretovat tohle právo příliš rozevlátě. Už samotné dýchání vzduchu je omezováno faktem, že ovzduší našeho životního prostředí nejenom není čisté – dokonce je někdy lidskému zdraví škodlivé a jedovaté. Doporučení odborníků přitom zní – dýchej, občánku, ale raději ne moc zhluboka!

Žádná demokracie nedokáže lidem zaručit svobodu pití vody – není-li pitná voda k dispozici. Hodnota pitné vody a dýchatelného vzduchu už dávno překročila hodnotu deklarovanou jako možnost svobodně volit. Svobodně rozhodovat o tom, komu má být svěřena moc. Zejména je-li všeobecně známo, že zvolený politik se v první řadě bude starat o kyslík pro svá auta a vodu pro svůj zahradní bazén. Kyslík a voda pro občany ho zajímají především jako témata předvolebních agitací.

Rozhodování občana v záležitostech života jeho i jeho blízkých je regulováno především zákony. Ty nejsou vždycky nastaveny v souladu se zdravým rozumem. Tak například jsou cestou státního rozpočtu občanům z kapsy vytahovány peníze na záležitosti zcela zbytečné – stačí uvést senát této země. Se zdravým rozumem není ve shodě ani fakt, že těch zákonů je ve svém souhrnu tolik, že je žádný normální člověk nemůže znát. Že jim ani nemůže rozumět – na jejich výkladu se ani samotní právníci, tak zvaní odborníci, běžně neshodnou. Soudy řeší svou neschopnost shodnout se na výkladu zákonů tím, že si vytvořili jakési rozhodovací schodiště o několika, snad pěti stupních – a pokoušejí se dospívat ke konečným rozhodnutím tím, že si z jednoho stupně na jiný jako horký brambor nebo nakřáplé vejce přehazují případy, o nichž je třeba rozhodnout. Přes všechnu tuhle zašmodrchanost nakonec tak jako tak dospívají ke konečným rozhodnutím autoritativně. Ten nejvyšší má právo celý ten proces právnické bezmocnosti a neschopnosti zastavit. Samozřejmě bez logického či věcného zdůvodnění; bylo mu prostě svěřeno takové právo.

Jiným mechanismem regulace lidského rozhodování jsou etická pravidla, v podstatě zhmotněná v jakémsi zvykovém právu. Lidé se rozhodují o tom, jak by se měli zachovat, podle toho, jak se chovají jejich bližní. Potíže nastávají nejenom se sobci, kteří chtějí pro sebe urvat ze společného koláče víc než jim podle obecného mínění náleží.

Mají-li mechanismy zákonů a etiky charakter příkazů, narůstá v nynější době význam doporučení, která se na občana hrnou ze všech stran, zejména v proudu reklamy. Reklama nepoužívá vykřičníků – spíše se snaží implementovat do vědomí občana-konzumenta představu, že bez toho či onoho nemůže plnohodnotně existovat. Bez zubní pasty právě této značky (jiné pasty nezabrání kazivosti a padání zubů), bez dětských plenek takových či onakých (batole jinak balené bude hůře prospívat, duševně zaostávat i jinak strádat), bez ženských hygienických vložek (používání jiné než této značky vyvolává životní nespokojenost až depresi, případně noční prosakování) se prostě občan na úrovni nemůže obejít.

Svoboda rozhodování (včetně způsobu čištění zubů, balení kojenců a balení žen) může být omezována i tímto způsobem. Méně nápadným. Ona totiž reklama už dávno není nástrojem informování zákazníka. Je mnohem víc nástrojem agresivního vemlouvání se, názorového znásilňování. Vnucováním vůle výrobce a prodejce. Zneužíváním skutečnosti, že žádný občan nemůže vědět všechno o všem, co je v dané komoditě na trhu. Proto jde o zneužívání tím, že se vybírá a předkládá informace účelově vybraná. Sloužící těm, co reklamu objednávají a vytvářejí – a rozhodně ne rozhodování potenciálních konzumentů.

                                                                                                  

 

Kulacký koně

 

Začněme gramatikou. Kulacký koně jistě nejsou gramaticky správně okšírovaní (okšírovaný). Je to ovšem tvar v českém jazyce užívaný, jako třeba v národní písničce Já mám koně, vraný koně, jsou to koně mý… S koni je vůbec potíž. Možná způsobená tím, že kůň je tvor s člověkem dějinně spjatý, v mnoha krocích lidské civilizace angažovaný. Snad proto i ta kontaminace v gramatice. Kůň se skloňuje podle maskulinního vzoru životného, totiž muž. Alespoň doufám. Gramatické zákony nejsou v češtině ještě úplně ustálené a tu a tam doznávají změn. Svého mluvnického vzoru se však kůň drží méně pevně než jezdec jeho hřívy. V prvním pádě množného čísla máme totiž tvary muži a méně časté mužové oproti koně a méně často koňové. Prostě – kůň si v české gramatice vymohl zvláštní postavení – které vynikne například ve srovnání s jeho příbuzným v tahu volem, který se drží svého mluvnického vzoru pán jako klíště. Páni a pánové, voli a volové, bez pánů jako bez volů, s pány jako s voly. Dnes to zní velice moderně.

S koni byly potíže už v dobách mých gymnaziálních studií. Vzpomínám si, jak zápolil jeden z kolegů kvintánů s gramaticky žádoucím skloňováním koní (koňů) v interakci s poli. Ti koně (ty koně) mu kontaminovali ony polnosti na tvar s polmi, u nás krajově používaný. Dokonce se mi tehdy zdálo, že svým neústupným trváním na zvoleném tvaru zviklal i přesvědčení soudružky profesorky, představující u nás tehdy arbitra v oboru českého jazyka.

Od gramatiky přejděme teď do oblasti věcné. S lety mého dětství a mládí se potkaly životní trajektorie dvou párů koní – první, ty starší, byly kobyly Zorka a Stará, mladší pár po jejich odchodu ze služby i ze života tvořili dva valaši – Adolf a Naděj. Jejich vysloužilé chomouty už řadu let visí osiřele na zdi naší chalupy, kam mi dovolil je deponovat můj mladší bratr Honza, kterému patřily právem dědickým.

V době od konce války až do konce padesátých let nesli kulačtí koně na svých hřbetech tíhu osudu spolu se svými majiteli. Jakkoli koně nenesou žádnou odpovědnost za politické intriky produkované lidskou zabedněností, ústrky a úklady činěné jejich majitelům dopadaly také na ně. Stejně jako byl zlý osud sedláků komunistickou ideologií prohlášených za podlidi, za třídního nepřítele a tedy občany druhého a ještě nižších řádů, nebyl dobrý ani osud jejich koní. Nebylo moc co do huby pro obojí. Pro koně oves, pro sedláky chleba. Rudé panstvo žádalo nemožné, v naprostém rozporu s fyzikálními zákony. Vyžadovalo se trhání chlupů na dlani nerostoucích – a sklízení pšenice, která nemohla být zaseta, protože osivo bylo násilím hned po žních zrekvírováno. Bolševická, komunistická nelidskost se podepisovala i na osudech kulackých koní.

Znal jsem nejenom z čítanek a slováckých písniček verš, podle kterého na strážnickej (možná jsem ten místopis popletl) pile stojá koně šimle…Já znal šimly ze selského reálu. Taky grošáky – kterým, když byli dobře živeni, tmavší groše na těle kroužkovaly. Tak tenkrát takových mezi selskými koni moc nebylo. Bývali pohublí, sedření, se srstí zašedlou. Asi jak to popisuje Jindřich Šimon Baar v jihočeském příběhu o čeledínu a později sedlákovi Janu Cimburovi. Ten šiml se jmenoval Běláček a vrátil se po válce, do které ho násilím odvedli, umřít do rodného statku. Náhodou. Zapřažený, celý zbídačelý, ve vápenickém voze. Bída jeho posledních let byla rodnou sestrou bídy komunistických světlých zítřků mého dětství a mládí. S odstupem půldruhé generace.

 Selští koně dnes už přežívají jenom v okrajových výspách dožívajících zarputilých sedláků, kteří se rozhodli ve svém stavu dožít. Samozřejmě bez perspektivy, protože technologický vývoj je neúprosný. Dnes už bez ohledu na komunismus – který svou bezvýchodnost prokázal v krutém dějinném experimentu východní a střední Evropy. Zalknul se krví svých obětí a udusil chuchvalci papíru popsaných nesmyslnými ideologickými bláboly. Ani ty selské koně nenechal dožít v pokoji.

 

 

Potěšení z díla?

 

Práce může být otrocká či nevolnická (a jako taková může být provozována i v období fašismu či komunismu, v koncentračních táborech nebo zařízeních nucené práce) nebo svobodná. Samozřejmě i práce konaná na základě svobodného rozhodnutí může být výsledkem donucení. Ekonomického přinucení daného tím, že každý člověk si musí opatřovat prostředky, ze kterých by uhradil náklady svého živobytí. Jídlo, bydlení, košili, kalhoty a boty. Něco na sebe a něco do sebe. Do žaludku. Práce konaná na základě svobodného rozhodnutí, ne však podle zcela svobodné volby (každý nemůže být filmovým hercem – potřeba údržbářů je vyšší), nebývá zdrojem potěšení. Skloubení zdroje obživy se zdrojem potěšení je koincidence spíše výjimečná – třebaže se mnozí lidé dokáží vyvinout do stavu, kdy si na práci původně ne zcela svobodně vybranou zvyknou – asi jako si lidé dokáží zvyknout na manželství uzavřené z rozumu. I takové se přece dá konzumovat s potěšením.

Někdy i dřina, je-li člověkem konána v zájmu dobré věci (obstarává živobytí dětem a milované ženě či starým rodičům), může přinášet uspokojení, od něhož je k potěšení už docela blízko. Nikdy nezapomenu na tátu, který v podvečerním letním soumraku přepočítával panáky ze snopů pšenice za den postavené. Tohle byla jeho satisfakce, která mu nahrazovala dovolenou, jež byla fenoménem jeho životu neznámým.

Uspokojení či potěšení z vykonaného díla je zřejmě podmíněno vědomím jeho užitečnosti, smysluplnosti. Jestliže je tomu tak, nezbývá než litovat pracovníky, lidi vykonávající činnost, jejíž smysluplnost je pochybná. Aktuálně mám na mysli zaměstnance nejrůznějších úřadů. Zejména úřadů centrálních, jakými jsou třeba nejrůznější ministerstva. Troufám si tvrdit, že jejich program prostupuje anonymita. Od ministerského dotazníku či jiného šalabastru, aktu či listiny k jeho realizačnímu výstupu je přece strašně daleko. Nedohledně daleko. A navíc každý jen trochu o své činnosti přemýšlející ústřední úředník tuší, že často jsou na konci onoho realizačního výstupu především nadávky občana, kterému další úřední výnos opět zkomplikoval život. Tohle jsou však záležitost notoricky známé – a o nich uvažovat nechci. Tím méně pak o smysluplnosti počínání třeba politiků.

Prvním dílem v tomto vesmíru realizovaným bylo stvoření světa. Ať si ho budeme představovat podle kreseb Jeana Eiffela, podle slov bible anebo jinak. Myslím, že by bylo zbytečné lámat si hlavu otázkou, zdali Tvůrce, Stvořitel, pracoval na tomto díle ze svobodné vůle nebo něčího donucení. Dokonce ani otázka, zdali nešlo o něčí zakázku, nedává příliš smyslu. Sotva si lze představit vůli, která by mohla být svobodnější než byla vůle Stvořitelova.

Z toho lze logicky vyvodit, že ze hry zvané stvoření světa nemůžeme vyloučit přítomnost potěšení. I bible dodává, po každém kroku v tom kterém dni učiněném, že učiněné bylo shledáno dobrým. To je jasný a přesvědčivý ekvivalent uspokojení, satisfakce. Trochu mi to připomíná počítání obilních panáků na polích mého táty.

Uznávám ovšem, že inventura díla Stvořitele je záležitost řádově obtížnější než naše rodinná žňová produkce. O mnoho řádů obtížnější. V zásadě však kořen obojího je společný. Také Stvořitel může dospět k jednomu ze dvou možných hodnocení – Je to dobré anebo není to dobré. Řečeno jenom trochu jinak – je naše lidské hemžení bohulibé nebo nelibé? Je s realizací svého záměru spokojen či nikoliv? Představitelné je i to, že ho vývoj jeho díla znepokojuje natolik, aby uvažoval o případné jeho přestavbě. O vesmírné perestrojce. Anebo dokonce o tom, že se jevíme být Stvořiteli zmetkem. Což by bylo poměrně závažné, protože není známo, že by existoval nějaký vesmírný second-hand shop, do kterého by se daly lidské zmetky se slevou odprodat. Řeklo by se, že když už jednou byl náš svět stvořen, dá se čekat, že ho Stvořitel po tolika letech jen tak s lehkou myslí nerozkotá. Ale pozor – pro Stvořitele je náš lidský věk pouhou vteřinou a k dispozici má času celou věčnost!

 

 

Utajenost jara a jarní bouřliváctví

 

Před mnoha lety, za mého tehdejšího pobytu v Praze, jsem trpíval pocitem, že mi jaro zase letos uniklo. V tehdejším letos. Připadalo mi to tak, že pořád byla jako by zima, čímž chci říci nanicovatá pražská zima, olezlá, nastydlá a nestydatě odhalující po parcích a ulicích neřádstvo Pražany kolem nich při procházení metané – a najednou, zčista jasna, se na jižních stráních a svazích zasazené a zaprášené keře zazelenaly. Těmi zasazenými keři rozumím keře pokryté pražskými sazemi.

Pražské jaro se mi zdálo nekontrolovaně propukat. Mně, venkovskému klukovi, který si doma žádné jaro nehlídal, protože tam bylo střídání ročních období samozřejmostí a jejich předěly nebyly podstatné. V Praze to tenkrát pro mě bývalo jiné – zeleň, i v její nepovedené velkoměstské variantě, mě spojovalo s  rodnou vesnicí.

V Olomouci, na okraji Hané, střídá jaro zimu zase poněkud svérázným způsobem. Svým způsobem. Někdy mívám dojem, že jde o jakýsi kompromis mezi ryze vesnickým a velkoměstským přechodovým rituálem. Asi je moje vnímání tohoto fenoménu ovlivňováno faktem, že jsem se stal člověkem sídlištním – o víkendech sídliště opouštějícím a stávajícím se přechodně obyvatelem vesnice.

Protože se cítím oprávněn odhadovat stav jarního propuknutí na chalupě z jeho stavu městského (po odečtení koeficientu rozdílné nadmořské výšky), sleduji bobtnání pupenců na větvičkách keřů zasazených podél chodníků. Na ně totiž i při svém zraku upřeném k zemi (z důvodu prevence zakopnutí) snadno dohlédnu.

Dospěl jsem k názoru, že ve vývoji přírody od zimy k jaru je možno rozeznat jak utajenost, tak bouřliváctví. Možná v tom hraje jistou roli i fakt, že v noci spím a má pozorování se tak diskrétně omezují jenom na ranní a polední procházení. Tím chci říci, že i teď mne jarní nástup dokáže překvapit. Hlavně tou kombinací ostýchavé zdrženlivosti a překvapivého bouřliváctví.

Rychlost růstu jarního olistění je téměř neuvěřitelná. Kdyby mě rozum neujišťoval, že růst je proces spojitý, který si nemůže dovolit některé intervaly svého vývoje přeskakovat, bylo by snadné uvěřit, že růst probíhá řadou skoků. Že chvíle horlivého růstu jsou střídány chvílemi, kdy se veškerý růst zastavuje, aby se poskytl čas plánování, kontrole a měření. Aby se mohly kontrolní mechanismy růstu ujistit, že realizace procesu probíhá v souladu se záměrem plánu.

Jarní růst je na dnešním venkově kontrolován mechanismem velice pragmatickým – totiž stavem trávníku. Nástup jara je vnímán jako nezvratný od chvíle, kdy majitel usedlosti dospěje k rozhodnutí, že je nutno trávu posekat. Křidýlka jí přistřihnout, dávno už ne kosou, ale žacím strojkem, původu mountfieldovského či výroby podomácké. Moravský venkov je totiž úrodnou půdou pro pěstování domácího kutilství, často i motorově orientovaného a schopného zkonstruovat travní sekačku třeba z vyřazeného motocyklového motoru.

Strojovým zástřihem se dává jaru najevo, co se patří a co je součástí dobrého vychování. Nevystrkovat hlavy z řady. Držet se v zákrytu, zachovávat útvar i tvar. Přírodě se dovoluje nevázanost – ale jenom za plotem. Uvnitř prostoru ploty vymezeného se musí příroda chovat ukázněně – a není-li schopna takové ukázněnosti spontánně, musí být ke kázni vedena za použití mírného násilí.

V lepších domácnostech se výchova přírody ke kázni neomezuje na trávník. Také keřům, případně stromům se dává najevo, zač je toho (rozuměj toho jara) loket. Výjimku z tohoto pravidla představují hospodáři tělesně vadní či jinak neschopní lézt po žebříku a ohánět se pilou či nůžkami i ve výškách převyšujících možnost triviálního dosahu. To dává možnost ze stavu zahrádky či dvorku usuzovat na stupeň tělesného postižení či neschopnosti majitele usedlosti. I bez lékařské prohlídky.

                                                                                                         

 

Zákon schválnosti – zkušenost nebo pověra?

 

Řekl bych, že tohle už napadlo kdekoho. Dost běžně se totiž ocitáme v situacích, kdy nás pojem zákon schválnosti napadá. Už třeba při takové banalitě, kdy jednomu před nosem ujede tramvaj, na kterou právě dnes mimořádně spěchal, aby stihl cosi důležitého. Zatímco jindy, kdy člověk nijak zvlášť nespěchá, jezdí tramvaje docela obstojně a v odstupech uspokojivých. Nemusí ovšem jít jenom o dochvilnost prostředků veřejné hromadné dopravy. Kapkou, která mě přiměla k napsání této úvahy, bylo něco úplně jiného.

Na začátku letošní zimy – nezimy jsem si nainstaloval, v očekávání mrazů, sněhového chumelení a zejména náledí, na svou hůl-podporovatelku pajdavých, obligátní bodec. Činím tak už několikátý rok; statistika mých zimních pádů vykazuje po zavedení tohoto opatření příznivější hodnoty. Ten bodec má svou dynamickou komponentu; v případě suchých chodníků jej mohu sklápět do mimopracovní polohy.

Jak zima – nezima odpočítávala korálky dnů na šňůrce času, trčel můj bodec stále v nepracovní poloze. Nebyl důvod nutit jej pracovat – nebyla zima, nebylo náledí. Když poklesla – podle standardního stoletého kalendáře – šance vzniku náledí hodně nízko, rozhodl jsem se svou hůl dezaktivovat. Bodec demontovat a uložit k letnímu odpočinku, po případném odstranění nánosu rzi z neopotřebení.

Než jsem stačil od úmyslu přejít k činu, najednou napadl sníh. Nečekaně, dokonce televizí neohlášen. Zákon schválnosti. K aktivaci přivolán podobně jako zapomenutý deštník přivolává záplavové lijáky. Do večera sníh sice roztál – přesto jsem stačil svůj protiskluzový bodec použít.

Platnost zákona schválnosti bývá předmětem sporů. Někteří tvrdíme, že jde o pouhou náhodu, jiní zastávají názor, že existuje jakási osudová síla, uvádějící do chodu mechanismus oné schválnosti. Selhání auta právě ve chvíli, kdy musí být řidič někde včas, od čehož závisí jeho životní štěstí. Liják v čase, na který si mladík smluvil rande s dívkou zajímavě tvarovanou kdesi v terénu, který neumožňuje ukrytí a kam by dotyčná přišla jedině při pominutí smyslů. Přitom celých čtrnáct dní už ani nekáplo. Anebo propuknutí rýmy a červeného nosu právě tehdy, kdy se má jít člověk představit do nového, slibného zaměstnání.

Jako profesionální statistik jsem povinen k této věci zaujmout stanovisko rozhodné a vědecky podepřené. Takže se o to pokusím.

Myslím, že zákon schválnosti je produktem psychologického fenoménu majícího kořeny v selektivní povaze lidské paměti. Při ukládání zkušenosti, poznatku, události je toto uložení provázeno čímsi jako koeficientem emoční významnosti. Zapamatujeme si především to, co bylo doprovázeno silnou emocí. Vrátíme-li se k oné tramvaji, která nám ujela, nemůže nám uniknout, že nás tato událost namíchla, naštvala, rozzlobila (silnějších výrazů nechci užívat). V porovnání s tím, desítky, stovky našich interakcí s tramvajemi, které nám neujely, proběhly nenápadně, bez vzrušení (ani příjemného ani odpudivého) – a proto i bez emočně silného podnětu pro paměťový záznam. Podobně je tomu i v případech jiných, z nichž některé jsme zmínili. V kořenech naší představy o existenci zákona schválnosti je selekce při ukládání paměťového záznamu. Selekce podmíněná proměnlivou emoční zátěží té které vnímané události. Paměť lidského mozku není pamětí počítače; lidský mozek si vybírá – co si má pamatovat a co ne. Čemu má přiřadit pro zapamatování prioritu a co je balast, který může být zapomenut. Nebo do paměti zařazen jenom na okraj, nedbale, dočasně. Co má být evidováno a co evidováno být nemusí. Počítač je jako smrt – bere všechno. Jeho paměť nezná koeficient důležitosti. Buď si pamatuje nebo ne. Takto vedená evidence pak umožňuje vydávat souhrn a průměr. Objektivně a nezkresleně – rozumíme-li tím zahrnutí všeho, co se stalo. Živá lidská paměť funguje jinak. Vybírá si, co vzít v úvahu a co nechat propadnout sítem nepaměti. A co případně připsat na triko zákonu schválnosti.

                                                                                                                

 

Dobrá voda

 

Průmysl vodní a vodovodní, včetně těch jeho odvětví, které do obchodů dodává vodu v plastových lahvích, často promlouvá o dobré vodě. Případně o dobrých vodách. Zdůrazňuje přitom, že tekutina, kterou dodávají a prodávají, je čistým přírodním produktem, což ilustrují obrázky žab, ryb, bobrů a jiných divoce žijících tvorů, kteří takovou vodu pijí – a přežívají. Věren svému životnímu skepticismu a nedůvěře, ale i logice, usuzuji, že tam, kde je voda dobrá, musí se vyskytovat i voda špatná. Řečem o dobré vodě dává totiž smysl právě existence vody špatné; jinak bychom vystačili s pojmem vody (jako takové). Vody bez přívlastku.

Zatímco v případě vína je jeho přívlastková charakteristika považována za věc pozitivní, v případě vody je tomu naopak. Zejména v zemi tak malé jako je ta naše, se stalo už dávno standardem pít vodu, kterou jsme už předtím jinak použili. Kterou jsme už kdysi dříve vypili a pak do stoky a následně do potoků i řek vypustili, ve které jsme si nohy i jiné oudy tělesné umyli, ve které jsme vyprali (za vydatné pomoci saponátů) špinavé prádlo a umyli použité nádobí. A to komentuji jenom méně problematické parametry recyklace vody, kterou pijeme. Těmi problematičtějšími parametry jsou zdroje špíny z velkých průmyslových odpadů. Kdyby měla příroda možnost myslet, určitě by si o nás udělala pěknou představu. Ani si netroufám naplno odhadovat, jakou.

Patřím k nepatrné množině obyvatel této země, kteří mají, alespoň občas, možnost pít vodu opravdu čistou. Opravdu dobrou. Pít ji na chalupě. Samozřejmě nemám na mysli vodu ze studny, z jakých ji čerpají na vesnicích, do nichž ještě nedosáhlo dobrodiní veřejného vodovodu. Voda v takových studních bývá pravidelně více či méně kontaminována splachy z polí, luk a strání. Splachy organických i strojených hnojiv a také herbicidů a pesticidů. Daň za výkonnost zemědělství. Vesnice, v níž svou vodu pijeme, čerpá tuto samospádem ze skalních prostor, které ve stráni nade vsí zůstaly po někdejší těžbě železné rudy, tam provozované od devatenáctého století a pokusně obnovené Němci za poslední války. Je to vlastně voda studniční, bez možné kontaminace poměry na povrchu, respektive od povrchových poměrů izolovaná vrstvami kamene a písku.

Tahle voda splňuje podmínky definující dobrou vodu jako takovou vodu, mezi jejíž pramen a žíznící jazyk pijáka nevstupuje žádný mechanismus její úpravy. Sice se o této naší vodě trousí pomluvy, že je mírně radioaktivní – to mne však vzrušuje míň než vědomí, že jsme se ve vodě, kterou pijeme, předtím myli a čurali do ní.

Možná nese má úvaha znaky jisté drsnosti. Možná bych neměl být na vodu tak přísný. Vždyť například i vzduch, který dýcháme, byl už předtím použit. Někým jiným vdechován a vydechován. Dokonce nejenom člověkem – ze společného zdroje dýcháme s dalšími živočichy. Kdo není odkázán na vzdušný kyslík? Konzumujíce hovězí guláš nebo vepřovou kotletu požíváme tkáně tvorů kdysi odkázaných na společný kyslík. Dokonce holoubata usmrcujeme tradičně tak, že jim přívod vzduchu přerušíme zlomením vazu a udušením.

Dobrá voda se stává na zemi podpultovým zbožím, úzkým profilem a dokonce předmětem strategických geopolitických projektů, páchnoucích střelným prachem. Podobně jako jím je třeba dobrá vůle; ani té není na zemi dost – a pocházejí z toho velké potíže. Nedávno jsem na internetu shlédl fotografie načančaných paláců, pozlacených koupelen a bazénů a automobilů z ryzího stříbra – demonstrující procovský životní styl naftového magnáta kdesi v Abú Dubai. Pikantní na tom bylo, že nad tímto rozmařilým životním stylem v zemi, kde teče víc ropy než vody, vyslovoval rozhořčení autor z USA – kde také není skromnost  domovem. Důvodem jeho kritiky byla zvyšující se cena benzinu v USA. Plýtvání bylo povýšeno na ekonomický zákon roztáčející cestou co největší spotřeby kola pokroku. A bude to možná právě dobrá voda, která nás donutí uvažovat o tom, co je v životě nejdůležitější.

 

 

Zprávy 34

 

Jedeno úsloví, vlastně určující jistou dimenzi lidského chování, říká – Co se dá, to se nebere. Vzpomínám si, že při klukovských hrách, kdy se moc pravidel nerespektovalo, se právě tohoto dovolávali slabší kluci ve sporech se silnějšími. A když silnější tohle dovolání se nerespektoval a vzal si kdysi dané násilím, činil tak s vědomím, že se dopouští bezpráví. Lidský život je možná záležitost příliš vážná, takže není na místě stavět ji vedle klukovských her v kuličky. Jenomže v případech vážné nemoci nás taky napadá – Ano, život jsme dostali, byl nám darován; ale proč je nám teď najednou kažen, s hrozbou jeho úplného odebrání? Čelit této otázce, odpovídat na ni (bez odvolávání se na omezenou biologickou životnost všeho živoucího) se dá i takhle. Život není člověku dáván, je mu jenom propůjčován. Dnešní doba by měla mít pro tohle cit – slušná, solidní půjčka je přece dnes laskavost. Vždyť často se půjčuje jenom proto, aby bylo možno dlužníka vysávat až do dřeně kostí. Ten, který člověku život propůjčuje, žádá jeho vrácení proto, aby mohl jiným půjčovat. Živé se nemůže bez omezení hromadit. Sama sebe tou neomezeností zahltit – úplně stejně jako by neomezená životnost a trvanlivost aut učinila automobilní průmysl zbytečným, živořícím jenom pro potřeby údržby. A co horšího, zastavila by vývoj k lepšímu, dokonalejšímu. Ještě hrůznější je představa, že by získali neomezenou trvanlivost politici – včetně těch nejomezenějších a nejchamtivějších z nich. Od jejich koryt by je neodehnal nikdo a nic. Lidská hloupost by zakořenila trvale jako pýr na nedbale oraných souvratích.

 

Vzdělanost a gramotnost spolu souvisejí jenom docela volně – soudě podle toho, jaké nesmysly šíří z televizní obrazovky i lidé akademicky otitulovaní. Horoskopy, numerologie, kartářství. Tvrzení se vůbec ani nepokoušejí naznačit důkaz a postrádají byť jenom na špičku nože kritické skepse.

 

Ortodoncie – rovnání zubů – se stává v nynější době kvetoucím medicínským oborem. Kdekteří rodiče chtějí, aby úsměvy jejich dítek byly stoprocentně souměrné, aby jejich zuby směřovaly kolmo na bázi dásní, zaručujíce plnohodnotný skus, ukusování a žvýkání. Má tedy tento národ vyhlídku, že se stane lidem ortodonticky dokonalým. Kupodivu ještě českému zdravotnictví nedošlo, že jsou tu i jiné parametry, jejichž stav si žádá ráznou nápravu. Mám na mysli český charakter. Všeobecně se uznává, že právě ten se v posledních sedmdesáti letech výrazně pokazil. Podepsaly se na něm fašismus, komunismus i nový český pubertální kapitalismus. Práce by tu bylo jako na kostele! Celý ortocharakterní průmysl by se na tom uživil.

 

Sociálním demokratům se vyhrožuje bankrotem. Zapletli se s advokátem – a údajně svou partaj prosoudili jako kdysi furiantský sedlák prosoudil grunt. Žalující advokát už chce miliardy. A v téhle situaci jakýsi mudrc uvažuje o tom, že by prodluženou partaj měl z marastu vytáhnout státní rozpočet. Všichni poplatníci. Mít nějaké vlasy, stály by mi na hlavě zděšením a hrůzou! Jak na tohle někdo mohl přijít? Co má nějaká politická partaj společného s lidmi? Ať vyhlásí bankrot – proč ne? Do konkursní podstaty ať je zařazen majetek movitý i nemovitý, včetně platů partajních poslanců a senátorů za posledních deset let! Ať odejde politická nebožka ze scény, důstojně a klidně. Členům strany se povolí nošení černých smutečních pásek – po dobu odsouhlasenou rozlučkovým sjezdem strany. Mělo by se postupovat úplně standardně – jako když zkrachuje hospoda nebo psí útulek. Nejde přece o žádnou součást svatovítského pokladu! Politická partaj je podnik nabízející zboží různé, spíše nevalné jakosti, bez problému nahraditelný. A ještě k tomu mudrci dožadujícímu se, aby partaj sanoval státní rozpočet. Připomíná mi to jednu židovskou anekdotu – kterou si dovolím parafrázovat. K rabínovi přijde jistý člověk ze štetlu s nářkem: Rebe, máme veliké trápení. Stará Rachel Finkelsteinová dluží lichváři 500 zlotých a nemá ani groš. Vyhazujou ji z bytu, nemá co dát dětem, nemůže na nohy, takže nikde nepracuje… To je opravdu trápení – zamyšleně přikyvuje rabín – hned uspořádám sbírku v synagóze, padesát zlotých dám sám, další stovku by mohlo přidat představenstvo obce… Vy jste její příbuzný? – Ne, já jsem ten lichvář.

 

Každoročně v březnu, pokoušeje se vyplnit mnoholistý formulář přiznání daně z příjmů fyzických osob, obracím svůj uslzený zrak k nebi, volaje – Ó, pane, který nás trestáš za naše hříchy, proč právě negramotným ministrem financí?

 

Vyslala mne žena zařídit, aby nám byla za minulý rok odpuštěna daň domovní, vlastně bytová – s tím, že jsme měli v roce zdanění velké výdaje se zateplováním domu. Po jistém tápání a bloudění dostal jsem se k příslušnému daňovému pultu. Vyplniv formulář, čekal jsem na verdikt úřadu, zastoupeného úhlednou dámou nižšího středního věku. Nejenže ve formuláři doplnila, nač můj matematický rozum nestačil; dokonce mi oznámila, že je nám daň z vlastnictví bytu promíjena ne na jeden, ale na pět příštích let. S podotknutím, že se mám proto dostavit k úhradě této daně v lednu roku 2012, abych zaplatil za rok 2011. Z kanceláře jsem odcházel, když jsem poděkoval za vlídné zacházení a vyslovil křesťanské pozdravení – cestou k autobusu se koje nadějí, že třeba budu mít štěstí a do té doby, k zármutku finančního úřadu, umřu.

 

Výraz upadnout do spánku je velmi výstižný. Přechod ze stavu bdění do stavu ne-bdění se opravdu podobá pádu do hlubiny – jako by organizovaného něčím nebo někým třetím, protože ani bdění ani spánek okamžik upadnutí neregistrují.

 

Naivní lidé se domnívají, že teorie je něčím vznešenějším než empirie, než praxe. Dokonce i v případech lidských činností a oborů, které by se bez empirie zhroutily nebo vůbec ztratily smysl své existence. A hlavně, v každém oboru by měly být teoretické, modelové představy neustále prověřovány konfrontací s empirií – jakkoli hrubou, neotesanou a třeba i špinavou.

 

  Ve východočeském městečku denně chodí procházkou po náměstí stoletý důchodce. Nikdy neopomene zastavit se před vývěskou Pohřební služby. Pečlivě pročítá vystavená oznámení – a s radostným halasem pak pokračuje v cestě – Ještě tam nejsem!

 

Občan ve státě je něco jako platící divák na fotbalovém stadionu. Může kritizovat hráče, pokřikovat sudí mrkev – ale zápas samotný ovlivnit za své peníze nemůže. Jeden zásadní rozdíl tu ovšem je – občas hráčům na hřišti fandí!

 

Asi se mnou všechno v pořádku není, protože i ve svých snech se občas chovám jako idiot.

Δ

U soudů poučení získati:

Být darebákem se vyplatí!

Δ

                                                           Můj strejček Příhoda          

má jméno Nehoda

Δ

Za lepší lidi

lidé se často stydí

Δ

Ne všem žákům hnedle v září

dojít do školy se zdaří

Δ

Uvěřit dá se stěží

že lidstvo blábolům věří

Δ

Naše přecpané dálnice

rok za rokem mění se v márnice

Δ

Červená Karkulka marně na vlka čekala

dostala rýmu – a myslivce z pychu udala

Δ

Bývalo – kdy sličná panna

milovala hastrmana

Dnes by vodník panně vodu

musel nosit z vodovodu

Δ

Karta, o níž kdekdo sní?

Karta kreditní!

Δ

Někdy tma jak v ranci

poskytuje šanci!

Δ

Aby ses dostal k úvěru

musíš mít v bance důvěru

A to i tehdy, když nikdo bankéři

nevěří

Δ

Vraceje se z nákupu

cítím se jak po lupu

Jenomže zcela jasné není

koho postihlo oloupení

Δ

Dříve, podle tradičních zvyků

přepadal houfec loupežníků

Dnes je to jiné – nemáš ani zdání

jak došlo k tvému oškubání

Δ

Ještě se pamatujem´- možná ne všici

lítali se k nám líbat politici

s našima tamti

tanky vybavení buzeranti

Δ

To mi dělá starosti –

V lepších kruzích odhalili

epicentrum blbosti

Δ

Češi se nechtějí ženit

Češky se nechtějí vdávat

Proč vlastně příjmení měnit?

Radši převlečem´ kabát

Δ

Při pobytu na poušti

tuk se dobře rozpouští

Δ

Práce věnovaná dobytku

je nepochybně k užitku

Za práci určenou vědám

hlavu na špalek nedám

Δ

Mnohým je umění putna

guláš však každému chutná!

Δ

Pravdu, jež sídlí ve víně

nemusíš hledat v kantýně

Δ

Patříme k sobě jak válec a píst

jenom si nejsem těsněním jist

Δ

 

 

 

Věrnost – to je profil ouzký

podpultové zboží –

Milenci se rozcházejí

rozvody se množí

Δ

V hospodě si povídají při sklenici

rozčilení strýci –

Nezaručí tvrdou měnu

ti natvrdlí politici

Δ

Na Moravě platívá se tvrdou měnou

slivovicí z domácího vypálenou

Δ

Tam, kde bývají líní chlapi

ženská si málo užije

K lepšímu se to neobrátí –

líné jsou prý už spermie!

Δ

Šla Nanynka do zelí

natrhat trochu lupení

zatímco její Pepíček

šel koupit bůčku kousíček

Δ

Podle vládního výnosu

nesmí prý vodníkům od šosu

ukápnout kapka ani

Jinak riskují potahování

Δ

V sobotu si má milá

s úklidem pospíšila

a zatímco já kdesi pil

navštívil ji pan Pospíšil

Δ

Mládež dnes bez ohledů

zdvořilost dává k ledu

Snad jí to pánbůh odpustí

že nás sednout si nepustí

Δ

Vylíhlo se ku sobotě

v pantátově dřeváku

černé kočce bílé kotě –

bude postrachem ptáků

Δ

Nedávno na Malé Straně

vsadili se poslanci

kdo vypíše vyšší daně

a kdo vydá kvitanci

Δ

 

 

Abychom nebyli národem ztraceným

rozhodli poslanci – koupíme gripeny!

Ať říká proti co kdo chce –

toť skvělá možnost korupce!

Δ

I v úplatkářství platí –

Dneska já – a zejtra ty!

Δ

Pokání zhřešivšího politika

Až, Pane, obhlédneš svou líchu

popatříš na seznam mých hříchů

dlouhý, ach, tolik dlouhý

které bych měl si odpykat –

pomni, ač politik, jsem člověk pouhý

a příležitost byla veliká!

Δ

Často skrze ženy lehké

hříchy páchají se těžké!

Δ

O velikonocích či v době rorátů

nelze odlučovat církev od státu

Farář by musel chroupat lupení –

děti se nekřtí, lidé nežení!

Δ

Na apríla

zjevila se lesní víla

na pasece hajnému

Tomu vztahu tajnému

nepřála však hajná

žena nepoddajná

Zatrhla tu neplechu

na pasece v pelechu

Δ

Kdysi život jel na dvojku

s nadějí na perestrojku

Dnes plnou rychlostí pádí

politické harampádí

Δ

I v srdci plném vřelé lásky

rozum má tahat za provázky!

Δ

Náš lidský vesmír se scvrknul nad míru

v důsledku pokroku

Úroky počítáme z úroků

tonouce v haldách počmáraného papíru

Δ

Ráno raníčko panna vstala

prádlo se v uzel zavázala

Než kotouč slunce zapadl

někdo jí prádlo ukradl

Δ

Stěžuje si panna Stázi

že jí hrubě manžel schází

že naděje žádná není

na manžela nalezení

Δ

Na Malé Straně, v barokních palácích

národní důchod se utrácí

A navíc, milí braši

tam rudí demokrati straší

Δ

Podivné zvěsti teď kolují

rovinou, údolím, strání

že si pár miliard vydělal

advokát mozolnou dlaní

Δ

Ministři se tváří jako hospodáři

Jenom tají, kdy že byli v Turecku na stáži

Δ

Jsem v tom úplně nevinně …

Chodil jsem zalívat dýně

 až jsem se ocitnul v kuchyni

Teď dávám pozor na tchýni

Δ

Vzal si strýc Pepa do hlavy

že ho lázeňství zotaví

jenže se hnedle po úvodu

stal alergickým na vodu

Δ

Vdavekchtivá vdova

Vlasta Toufarová

rozhlásila po ulici

že k manželské instituci

něžné city chová

Δ

Chodívali do průvodů

chlemtat víno, kázat vodu

Na prkennou tribunu

čmárali rudou runu

Δ

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Soudobě loupežnická

Dříve než vlezou do pastí

lumpi si kapsy namastí

Takhle to chodí v téhle hře –

omastek nikdo z nich nesedře

Pan soudce ani nedutá

že by moh´ zabavit auta

vily s bazénem, kožichy

co drobnou náplast za hříchy

I lump přece svá práva má!

Kradené se zpět nedává!

Lidé to berou s výhradou?

Tak ať si taky nakradou!

Δ

Bolševik či demokrat –

Neměl, co si neukrad´!

Δ

All people of one origin

Všichni lidé jsou jednoho původu

tentokrát však z jiného důvodu

V Čechách jsme bývali všichni chudí

výjimku tvořili ústřední rudí

Poměry mění se velmi prudce

když nás postihla (pseudo)revoluce

a lidé ve stejné odění gatě

dělit se začali na chudé, na bohaté

Ti první měli jen svou práci

ti druzí navíc informaci

A lidé jednoho původu

už k rovnosti nemají důvodu

Jedni se dále čvachtají v blátě

ti druzí naopak topí v zlatě

Bohatství nedá se získat prací

ale jen zlodějskou spekulací

Δ

Dnes prý mnohý Čech je Otesánek

s množstvím zdraví neprospěšných stránek

Δ

Na veřejnost tečou třesky-plesky

žádný div, že Češi neznaj´ česky

Δ

Hospodáři jsme své rodné líchy

místo mrvou hnojíme ji hříchy

Δ

Dlouhý, Široký a Bystrozraký

dávno přišli o své saky-paky

 

FINIS