LIBER CATENAUS

Píše S. Komenda, část 39, březen 2007

 

První objev

 

Je zajímavé, jak málo pozornosti se věnovalo a věnuje událostem při a následujícím těsně po vyhnání z ráje. Tedy Adama a Evy, prarodičů lidstva, když spáchali prvotní hřích požitím jablka ze stromu poznání, ze stromu zapovězeného. Traduje se, že jejich vyhnáním byl pověřen jeden z archandělů, což dokazuje, že Hospodinovi dost záleželo na tom, aby vyhnání nebylo provedeno polovičatě; aby nebylo odfláknuto. Také se traduje, že pověřený archanděl byl vybaven hořícím mečem – což zřejmě mělo podtrhnout závažnost prováděné akce.

Z literatury není známo nic o tom, že by byl našim vyháněným prarodičům poskytnut nějaký čas na sbalení jejich pěti švestek. Možná proto, že žádné švestky neměli; mohlo to být i proto, že spáchaný hřích se týkal ovoce (provinili se pozřením jablka) a Hospodin se přidržoval zásady nemluvit o provaze v domě oběšencově. Nechtěl jitřit čerstvě otevřenou ránu. Občas se zaobírám přemýšlením o záležitostech svých příbuzných, včetně těch dávno odešlých. Představuji si, co by se stalo, kdyby nebylo, co bylo, případně naopak. Kdyby bylo, co asi nebylo. Někdy vede takové přemýšlení k docela zajímavým nápadům.

Myslím, že úvahy o prvních minutách po onom velkém rajském třesku přehlížejí jednu významnou skutečnost. Totiž fakt, že Adam s Evou již požili – že dužinu jablka ze stromu poznání již zkonzumovali, rozžvýkali a jali se trávit. Není sice nic známo o latenci působení faktoru poznání na organismus člověka; můžeme však předpokládat jistou analogii s působením vitamínů nebo fyziologií krevního cukru – což znamená, že ve chvíli, kdy oba ráj opouštěli, byli nejenom drceni vědomím jejich provinění – ale zároveň jim docházelo ledacos z toho, co by jim bylo nedošlo, kdyby bylo předtím nedošlo k požití jablka.

Podstatou poznávání, jak víme všichni, kteří si vážíme daru Stvořitelem do našich myslí vloženého, je hledání a nalézání souvislostí. Mezi jevy a procesy, dotýkajícími se našich smyslů a tyto dráždícími k přemýšlení právě o těchto souvislostech. Není od věci domnívat se, že do tohoto stavu se právě čerstvě prodírala i mysl Adamova; mysl Evinu zatím pomineme; k její mysli se proces myšlení musel pracněji prodírat přes materiál žebra, původně Adamova – což jistě není báze myšlení nějak zvlášť urychlující.

Vžijme se Adamovy situace.

Chuť jablka měl ještě na jazyku a očima vnímal plameny živené mečem archanděla. Klasická situace, v níž jiskra nápadu zažehne oblouk myšlenkového reflexu, v mysli zacvakne nápadem a zrodí se nové, doposud nepoznané. Díky požitému jablku Adamovi došlo, že i když se mu brány ráje nadobro uzavřou, přes plot rajské zahrady daleko sahají větve bohatě obsypané jablky, možná už neobsahujícími poznání, zato však určitě plné sladké šťávy bohaté fruktózou. A že by mohlo být zajímavé pokusit se zkoumat interakci ohně a cukru. Teď, jako člověk stvořený k obrazu božímu, měl už vlastně k takovému zkoumání boží pověření. Teď už byl přece povinen…

Od tohoto myšlenkového kroku byl už jenom malý krůček, který by posunul abstraktní nápad k jeho konkrétní realizaci. Poprosil archanděla, zdali by mu ohnivý meč nedaroval. Třeba jako památku na někdejší společný pobyt v ráji. Že by jinak mohlo trvat neúnosně dlouho než vynalezne oheň křesáním kamene o kámen nebo škrtáním sirek o krabičku. A že tak jako tak nebude v ráji v nejbližší době ohnivého meče zapotřebí, protože vyhánět už není koho. Dá se předpokládat, že archanděl Adamovi vyhověl – nebyl přece žádný nelida.

A tak Adam s Evou odešli, aby v potu tváře dobývali svůj chléb. Ze země. A že nejenom chlebem živ je člověk, postavil si Adam malou palírničku, ve které po nocích experimentoval, vyráběje calvados. A jelikož ke schopnosti poznání patří i schopnost  objevy zobecňovat, začal s pálením i jiných druhů. Taky švestek, trnek a kadlátek. Měl teď pod čepicí, a tak ho napadlo občas nějakou lahvičku za plot do ráje podstrčit. A protože žádná nebyla s odporem za plot ráje vyhozena, lze mít za to, že Hospodin uznal, že je to dobré.  

 

 

Negramotnost grafomanství

 

K mému řemeslu patří jako jeho dost podstatná součást povinnost posuzovat a hodnotit kvalitu textů, vypracovávaných s cílem řešit jistá zadání. Zadání takzvaně odborná, lišící se od textů beletristických tím, že jejich sestavování by mělo respektovat jisté formální požadavky. Ty se týkají členění textu – ale i jasného vymezení záměru, cílů práce, způsobu nakládání se zdroji informace, jichž bylo při psaní použito.

Každý text psaný s cílem přispět k řešení odborné úlohy má jistý rozsah. Patří k povaze člověka – autora, aby svými slovy, jichž k sepsání textu používá, vyplnil určitý počet stran. Stejně tak patří k jeho povaze, aby usiloval o co možná bohatý počet těchto stran. Moje zkušenost říká, že existuje jistá korelace, vztah mezi autorskou kompetencí nebo obratností, chcete-li, a úsilím popsat těch stran co nejvíc. Ta korelace je záporná – čím menší autorská kompetence, tím větší úsilí o objem textu. Možná je to psychologicky pochopitelné – člověk si obvykle nejvíc na sobě cení toho, co moc neumí, co mu příliš nejde – přehlížeje to, k čemu jisté vlohy má.

 Obecně platí, že autor (zřejmě každý autor) má ke svému dílu, k tomu, co píše a co nakonec napíše, vztah podobající se mateřské lásce. Představa, že by měl napsané nebo jeho část zahodit a začít znovu, protože jinak, vyvolává u něho bolení hlavy, případně břicha, nebo alespoň podrážděnost a nevrlost. Řezat do vlastního masa (na počítači dnes hlavně klávesou delete) bolí. S tímto typem sebelásky vlastně narcistní svádí v mysli autora boj jeho schopnost sebekritiky. Škrtá se, je-li sebekritika dostatečně vyvinutá a v mysli autora zakořeněná. Autor, jehož sebekritika zakrněla, případě vůbec nezakořenila, plodí pak stránky pro stránky.

Mechanismy vedoucí k plození stránek pro stránky jsou různé.

Jedním z nich je zbytečné citování; citování zdrojů majících k řešenému problému vztah jenom velice volný. Já o koze, ono o voze. Jiným mechanismem, jímž lze nabobtnávat text, je přebírání literárních zdrojů, které by stačilo stručně ocitovat. Jen tak mimochodem, autor si mnohdy neuvědomuje, že tím riskuje – zejména při přebírání vzorců jejich přepisováním se dopouští chyb, kterým se mohl při stručném odkazu k pramenům vyhnout. I tohle je má zkušenost statistika.

Asi hlavním důvodem bubření textu, tak podobným vycpávání slamníku slámou či senem, je v autorská neobratnost – jeho neschopnost stručného vyjádření. Jsem toho názoru, že nešikovné vyjádření, neprůhledná formulace, bývá produktem autorské neschopnosti logicky urovnat nápad (pokud se nějaký nápad dostavil). Leckdy se autor zdá být omámen svou schopností chrlit slova natolik, že mu uniká nutnost kontrolovat, řídit konstrukci vět a odstavců. Z oněch slov. Klíčovým slovem je v tomto ohledu srozumitelnost. Stává se, že i nápaditou myšlenku může stylistická neobratnost zmrzačit nebo dokonce zabít. Text pak bobtná tím, že neobratný styl potřebuje k vyjádření mnohem více slov než styl obratný a logicky ukázněný.

Text o rozsahu desítek či stovek stran představuje konstrukci, jejíž montáž je problémem sui generis. Autorovi, který zvládá stylistickou konstrukci na úrovni vět a odstavců, se může text rozsypat na úrovni kapitol i celé studie. Třeba tím, že opakuje, co už napsal jinde; nebo naopak, že opomenul, co napsat bylo nezbytné v zájmu srozumitelnosti textu. Autor, kterému dělá styl a rozvržení textu potíže, bývá sváděn, aby do něj vlepoval a všíval doplňky a vsuvky, podobně jako se záplatami látají děravé kalhoty nebo stará zástěra. Také tím se text nafukuje.

Úsporně a přitom logicky dobře napsaný text má znaky jisté elegance. Asi jako dobře padnoucí kostým. Bohužel se zdá, že klesá schopnost kvalifikovaného rozpoznání textu dobře napsaného od negramotného slepence. Touto neschopností se kontaminují mladší, v duchu poznatku A bove maiori arare discit minor,  od starého vola se mladší učí orat.

 

 

Věrnost lékaři a věrnost ženě

 

Taková konfrontace může se zdát nepřípadná; hodlám však poukázat na jisté podobnosti. Souvislost tady rozhodně je.

Začněme trochou statistiky. Lékař, aby se uživil, musí naplnit kartotéku svého počítače přiměřeným počtem pacientů, které může prohlásit za své – protože tito se do jeho ordinace občas dostavují, dožadujíce se léků jednou jim naordinovaných, případně s aktuální stížností na výpadek tělesných či duševních funkcí. Obvykle to činí hodně set nebo několik málo tisíc. Vztah lékaře a jeho pacientů byl kdysi, za socialistického zdravotnictví, regulován zásadou rajonizace – každý občan měl přiřazeného lékaře v závislosti na místě bydliště, na věku, případně pohlaví. Socialismus vycházel z předpokladu, že doktor jako doktor, jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet. Za rozhodující byla považována vzdálenost mezi doktorem a pacientem – a tu zásada rajonizace minimalizovala.

Český pubertální kapitalismus vyzvedl na svůj štít princip volného výběru, svobodné volby lékaře – jako odnož zásady volného trhu. Právě ten trh oddělí zrno od plev, doktora schopného od doktora neumětela. Ti první se prosadí, zbohatnou díky kvalitní péči o nemocné, ti druzí zkrachují a změní povolání. Třeba tím, že vstoupí do politiky. Zdraví národa se povznese, umírat se bude jenom zřídka. V politice lékaři – neumětelové žádnou škodu nenatropí, protože tam už nic víc pokazit nejde. Případné zvýšení průměrné vzdálenosti mezi občanem a jeho ošetřujícím lékařem bude překonáno díky rozvoji automobilismu.

Myslím, že občané svůj trh zklamali. Svých někdejších doktorů, pokud tito setrvali v rajonu, se drží. Případné změny probíhají spíše na bázi osobních nevraživostí než kvality lékařské péče. Pacienti a lékaři prvního kontaktu se zdají zachovávat si věrnost.

Vztah mezi mužem a ženou upravuje zákon pravidlem jedna ku jednomu. Jeden ku jedné. V daném čase. To nijak nevylučuje, aby – pořád v rámci zákona – nevstupoval do matrimoniálního či partnerského vztahu jeden muž s řadou žen, za předpokladu, že se přidržuje zásady sekvenčnosti, totiž obměny jedné za jinou. S jednou skončí, s jinou si začne. V případě žen to platí symetricky. Právě symetrie je to, co garantuje rovná práva obou pohlaví.

Lidský život se nedá, samozřejmě, vtěsnat do kornoutu a chomoutu zákona. Zákon se ani nepokouší regulovat paralelní vztahy mezi muži a ženami, odehrávající se mimo svazky veřejně vyhlašované. Tohle ponechává tak zvané etice. Etika je ovšem záležitost, která má v dnešní společnosti povahu pouze platonickou – mluví se o ní, píší se o ní doktorské a habilitační práce, se životní realitou to však má společného asi tolik jako programové prohlášení strany a vlády. Totiž nic.

Pokud jde o věrnost, jak manželskou či partnerskou, tak věrnost nemocného jeho lékaři, zajímavou se zdá být jejich závislost na věku. Na věku partnerů – a na věku nemocných. Věk lékaře se nezdá být podstatný.

Statistika partnerské věrnosti vykazuje, že její pevnost se zvyšujícím věkem partnerů roste. Rozvádějí se především manželství relativně nová. Nikoli úplně nová, spíše, řekněme, zánovní. Podobný vztah platí o věrnosti nemocného vůči jeho lékaři. Starší a staří nemocní se svého lékaře drží. Věrně a oddaně. Pravděpodobně v tom vztahu nehraje žádnou roli lékařův vzhled ani vybavení jeho ordinace. Ta věrnost se odvozuje a je podporována především vědomím nemocného, že jeho choroby jsou mu taky věrné – a kontakt s doktorem přece jenom zvyšuje pravděpodobnost, že jejich progrese se trochu zpomalí. Cestou do práce, kterou konám po ránu, procházím kolem několika zdravotnických zařízení. Do jejich dveří vstupují trpící nemocní – z nichž některé už podle jejich vzhledu dobře znám. Jejich tváře připomínají tváře věřících, vstupujících do dveří kostela v nedělním nebo svátečním ránu. Jsou věrni víře ve svého doktora. Někdy jim, sám lékařský bezvěrec, jejich víru závidím.

 

 

Učitel – don Quijot naší doby

 

Rytíř smutné postavy, rytíř de la Mancha, přežil do naší doby především jako model jedince bojujícího s větrnými mlýny, s něčím, na co rozhodně nestačí. Je hrdinou – ale hrdinou smutným, protože už předem je objektivně dáno, že své hrdinství nemůže naplnit. Nemůže pokrýt své jméno slávou – leda mezi sobě podobnými.

Pedagog je společenská funkce nesoucí mnohé rysy donkichotství. Chce se po něm, aby ze subjektů stále méně ochotných ke spolupráci vyrobil mladé muže a ženy vzdělané a občansky kompatibilní. Tím posledním se rozumějí jedinci uznávající hodnoty deklarované společností a aktivně vystupující za jejich prosazování v životě.

Tím základním, co dělá z role učitele dona Quijota, je zásadní rozpor mezi tím, co má učitel svým svěřencům do jejich mladistvého vědomí vštěpovat – a tím, co společnost svým rozhodováním a jednáním oceňuje, protože odměňuje. Učitel je rytířem smutné postavy, protože je mu osnovami i celou tak zvanou pedagogickou vědou předepsáno, aby bojoval proti lidské přirozenosti. Proti základnímu mechanismu, jímž a skrze nějž se člověk učí. Buduje si podmíněné reflexy, nastavující pravidla společenského chování.

Lidské mládě školní docházkou povinné nežije jenom ve škole a školou. Jeho životním prostředím je také ulice nebo náves, a samozřejmě domov, rodina, byt, návštěvy strýců a tet, jakož i jiných příbuzných a známých. Rozpor mezi tím, co slyší ve škole a jinde, nezahrnuje poučky matematické, fyzikální a chemické zákony. Dnes už se jenom málokde doma polemizuje s vývojovou teorií opírající se o Darwina. Rozhodně však nebývají v souladu s názorem mimoškolního prostředí poučky občanské výchovy, případně dějepisu. Možná mívají rodiče a zákonní zástupci žáků rozdílný názor na český pravopis, zejména jeho interpunkci, vzhledem k tomu, co hlásají školní osnovy. To všechno však můžeme pominout, protože česky se stejně jenom málokterý Čech pořádně naučí.

Co je v tomto ohledu zásadní, je rozpor mezi morálními a etickými zásadami, hlásanými obvykle mezi řádky učebnic a kantorských komentářů na jedné straně – a životní realitou, jak se demonstruje v konkrétním jednání mimo třídu a učební osnovy. Pedagogické mudrosloví končívá totiž už na školních chodbách – o prostředí mimoškolním raději nemluvě.

Už samotná televize by se mohla označovat alternativním názvem antiškola. Počínaje televizními novinami je dítkám předváděna životní realita plná lží, zlodějen, podvádění, zločinů. Jsou tím informováni, že tohle všechno se smí, tohle se může. Především proto, že za vinou nenásleduje trest. Zákonodárci běžně porušují zákony. Chamtivost je omluvitelná a je omlouvána, pokud nebyl zloděj přistižen s rukou v cizí kapse. A státní pokladna kapsy nemá. Děti vědí – na takové vědění žádnou školu nepotřebují – že je lépe být bohatý než chudý. A existuje-li ke zbohatnutí cesta obcházející kriminál velikým obloukem – proč po ní nejít? A učitel, hlásající skromnost a poctivost jako občanské ctnosti, je tím odsuzován k donkichotství. Dokonce bez toho, že by se nějaký český soudce musel obtěžovat nasazováním taláru. Jestliže by měla škola vychovávat žáky k občanské úspěšnosti, musela by do osnov zařadit témata jako šikovné lhaní, advokátské obcházení zákonů a hledání děr, které v nich nechali jejich zákonodární kolegové, zdůrazňování lidských práv lidí provinilých (protože mrtvým už stejně nikdo nepomůže), hospodářské podvody přispívající ke shromažďování prvotního kapitálu (peníze přece nesmrdí). Zvláštní kapitolky by byly u jednotlivých témat připojeny pro žáky hodlající se věnovat (což znamená pocházející z příslušných společenských vrstev) politice, advokátní či jiné právnické praxi, soudnictví a justici. Mohly by se případně zařazovat pod čáru. Pod tlustou čáru, kterou bude čas od času třeba udělat, aby se právnicky vyvětralo. Jednou z příležitostí k takovému vyvětrání mohou být prezidentské amnestie. Děti se musejí naučit, že nelze zavírat každého, kdo něco spáchá – protože by nás pak bylo víc na vnitřní straně mříží než venku.

 

 

Skleróza jako důvod úspornosti

 

Skleróza je pojem v běžné komunikaci hojně frekventovaný. Na rozdíl od jiných duševních poruch, které lidé tají a nejrůznějšími způsoby zastírají – ke své skleróze se bez rozpaků hlásí. O ní se běžně žertuje, v hospodách i na podiích kabaretů. Za hlavní příznak sklerózy považují i laici jí doposud nezasažení zapomínání. Ztrátu paměti, respektive ztrácení paměti, protože se obvykle nejedná o jev jednorázový, ale o proces s jistou rychlostí probíhající.

Když člověk zpozoruje, že skleróza přichází (šťastnější jedinci si toho nevšimnou), obvykle se nezříká hospodského žertování na téma zapomínání – začíná však činit opatření, jak čelit jejím nepříjemným důsledkům. Začnu mést před vlastním prahem – už rané sklerózy jsem si v učitelské části svého řemesla všiml při přednáškách. Výpadky paměti, zprvu docela nenápadné, bylo možno zacelit drobným vtípkem na vlastní účet, který si mohli studenti vyložit tak či jinak, nebo opisem. V jednom anglickém výkladu jsem potřeboval použít slovo krtek. Tedy mole. V souvislosti s dvourozměrným normálním rozdělením. Paměť hanebně zklamala – možná i proto, že jsem anglického krtka do ní nikdy neuložil. Začal jsem tedy do vzduchu oběma rukama rýsovat jarní louku s hnědými krtčími hromádkami, za doprovodu slov hovořících o malém, chlupatém, černém zvířátku. Po půl minutě jedna z mých černých studentek hlasitě zvolala it´s mole! Byl jsem pak jistou dobu na své improvizační umění docela pyšný.

            Řešení problému sklerózy tímto způsobem se stává nepoužitelným v případě, že výpadky paměti překročí jistou hranici intezity. Výklad se pak totiž začíná košatit, souvislosti se ztrácejí a komunikace mezi přednášejícím a posluchači vázne. Hodinová přednáška trvá hodiny dvě. Tato situace se stala záminkou žertování přečetných kabaretních a estrádních výstupů na mnoha scénách.

            Lidová moudrost praví, že skleróza sice nebolí, pacient se však hodně naběhá. Je to pravda – skleróza je únavná choroba. Jako příklad bych chtěl uvést syndrom opakovaného kontrolování uzamčení dveří. Vysvětlovat to nebudu – kdekdo jej zná. Trpím jím i já sám; když se zapomenu a zavírám dveře manželčina bytu neuvědoměle, zamyšlen nad nějakým světově významným problémem – po dvou, někdy i více krocích znejistím a zneklidněn se vracím zpátky, abych se ujistil, že jsem opravdu dveře zamkl. Tento syndrom má i svou kvantitu – mám přátele, kteří se ke dveřím vracejí kontrolovat jejich uzamčení dokonce několikrát.

            Svým sklerotickým bližním (slovo bližní je tu zcela na místě, protože i já jsem sklerotik) bych chtěl poradit – z upřímného srdce i mysli – jak svému postižení čelit. Klíčovým slovem mé rady je jednoduchost. Zjednodušovat své chování a především svůj verbální projev. Odřeknout se jakékoli košatosti a květnatosti; obojí nahrává skleróze, nabízejíc jí příležitost, aby se vydováděla. Směřovat k vytčenému cíli sdělování přímočaře, bez odbočování a větvení. Preferovat věty holé před větami rozvitými. Nenechat se strhnout rétorickými obraty partnera. Vytvářet o sobě obraz člověka, jemuž je logická strohost nade vše. Člověka, který miluje přehlednost a transparenci, linearitu a rovnoběžnost a zuby nehty se brání riziku zabřednutí do slepých uliček a bažin postradatelných detailů.

            Specifickou radu mám pro zvládání situací, kdy je sklerotik na veřejnosti (v tramvaji, ve vlaku, na ulici, na rautu) osloven jedincem jemu (tj. jeho paměti) neznámým, a radostně poplácáván po zádech za vykřikování slov o někdejším kamarádství ze školy, z vojny, případně z nápravného zařízení. O společných prožitcích při někdejším dávném chození na pivo, za ženskými, případně kamkoli jinam. Při vyvolávání vzpomínek, pro něž  paměť sklerotika nedodává vlastní ekvivalent, je třeba reagovat uměřeně, nadšení nepřehánět – nicméně partnerovi neodporovat. Předstírání naléhavého úkolu někde úplně jinde je nejenom dovolené, ale i doporučeníhodné.

 

 

Nevěřící Tomáš současnosti

 

Z Nového zákona je známa postava Kristova učedníka Tomáše, který se zdráhal uvěřit zjevení svého ukřižovaného Pána a učitele, a žádal, aby evidence poskytovaná mu zrakem, byla doplněna evidencí taktilní, hmatovou. Rozhodnut neuvěřit, dokud nevloží prsty do ran na Kristových rukou zanechaných hřeby římských žoldnéřů. Bible praví, že jeho žádosti bylo vyhověno – a Tomáš poté uvěřil.

Soudím, že chování učedníka Tomáše by mohlo být výstižným modelem chování lidí, přesvědčených, že pramenem poznání je věda a výzkum. Věda, opírající se o empirické prověřování hypotéz. V terminologii bližší té biblické by se to dalo vyjádřit jako vkládání jejich prstů (prodloužených měřicími přístroji stále více vynalézavými) do ran poznávané skutečnosti. Do ran našeho bolavého světa.

Skepse je to, co spolu s vrozenou touhou poznávat roztáčí motor výzkumu. Skepse, která se bolestínsky neuzavírá sama v sobě – ale naopak je faktorem, podněcujícím člověka, aby svou skepsi podroboval zkouškám. Skepse není pro vědu životním programem; je nástrojem, jehož pomocí je vytyčována cesta k pravdě. Jistě nedokáže odstranit její klikatý charakter – rozhodně však snižuje rizika, že se zabloudí do slepých uliček a uvázne v blátě cest nekritického šamanství.

Skepse se projevuje jako nedůvěra k absolutnu vnuknutí. Nejde přitom o odmítnutí možnosti dostat nápad, vylovit z rybníka mysli myšlenku. Záblesk vědomí patří k zázrakům člověčího reálna. Skepse nepopírá, že na cestě k řešení problému je možné učinit zásadní krok vhledem. Vnuknutím. Trvá ovšem na tom, že žádné vnuknutí nesmí být považováno za apriorně natolik geniální, aby bylo vyňato z povinnosti podrobit se zkouškám v ohni empirie. Poslední staletí a zejména několik posledních desetiletí specifikují parametry takových zkoušek. Bývají shrnovány do pravidel a požadavků dobrého výzkumu. Přírodní vědy, jakož i obory proklamující předmět svého snažení jako poznání zákonitostí společenské reality, zásady dobrého výzkumu přijímají jako oprávněné a svému cíli – poznání – poctivě sloužící. Uhýbání před povinností podstoupit, podrobit se požadavkům dobrého výzkumu, je vnímáno jako podezřelé a metodologii daného oboru zpochybňující.

Víra není opakem skepse. Spíše jejím možným doplňkem v určité situaci. Víra by neměla věřícímu bránit v tom, aby si kladl otázky. Aby pochyboval. A – pokud to situace umožňuje – aby prověřoval alternativy, jejichž existence je pochybování vlastní, způsobem odvozeným ze zásad dobrého výzkumu.

Dobrý výzkum je možné budovat jenom na základech jisté kvality. Ty zahrnují možnost objektivního měření vlastností, o kterých se uvažuje a které jsou předmětem zkoumání. Objektivnost měření bývá zaručena jejich nezávislostí, což umožňuje informaci kondenzovat, shrnovat a sečítat. Pokud se úsilí zkoumat pohybuje v prostoru, který nezávislá, opakováním získaná měření shromažďovat neumožňuje, metodologie dobrého výzkumu aplikovatelná není. Teprve potom přichází chvíle pro spekulace opřené o jiné principy. O vnuknutí, vhled, alternativní postupy, k nimž se racionální zkoumání chová maximálně zdrženlivě – v podstatě je považujíc za něco jako z nouze ctnost.

Víra má oprávnění nastupovat jako princip chápání problémů a otázek ve chvíli, kdy si vědecké poznávání neví rady. Je ovšem třeba mít na zřeteli, že nevědět si rady je kategorie relativní a dočasná. S čím si neví racionální výzkum rady dnes, může si vědět rady zítra. Ve chvíli, kdy pokročí a rozšíří se možnost měření toho, co včera měřitelné nebylo. Dochází k tomu docela běžně. Nejeden článek víry se tak může stát hypotézou, s důsledky logicky a empiricky verifikovatelnými. I takovými kroky poznání postupuje. Statistická indukce je nepochybně nástrojem – v dobrém výzkumu – mocným. Ani ona však nemá neomezenou moc. Právě to, že si je vědoma svých omezení – a měří je – je devizou její poctivosti.

 

 

Nezdravé zdravotnictví

 

Na máločem se lidská společenství shodnou tak jednoznačně jako na tomhle. Dokonce se na tom shodnou i politici s občany – a to je co říct! Sami zdravotníci souhlasí s tím, že ne všechno je v jejich profesním organismu v pořádku. V čem už ovšem shoda nevládne, jsou představy o léčebných postupech, jimiž by se stavu dobrého zdraví mělo ve zdravotnictví dosáhnout.

Poměrně jasno v tom mají sami zdravotníci. Ti se soustřeďují na finální stav – uvažujíce prioritně o účinném plnění svého hlavního úkolu – udržovat zdraví společnosti na žádoucí úrovni. Na úrovni, představu o níž si vytvářejí s ohledem na stav biomedicínských věd a dosažený stupeň vývoje diagnostických a terapeutických technologií. Počítaje v to nejmodernější výsledky farmaceutického průmyslu. Mají jasno. Tvrdí, že si umějí spočítat, kolik by dosažení tohoto žádoucího stavu – zdravé lidské společnosti – stálo. Výpočty se pohybují v intervalu od dvaceti do sto padesáti procent státního rozpočtu (nebo snad HDP?)

Ekonomové ve zdravotnictví se přiživující ochlazují nadšené lékařské hlavy tvrzením, že takto dokonale vyléčení občané by potom zakrátko pomřeli hladem. To proto, že na jídlo (nemluvě o jiných lidských potřebách) by už ve státním rozpočtu nezbylo. Výsledkem lékařských představ o optimálním zdravotnictví že by byly plné hřbitovy úplně zdravých nebožtíků. A vyvozují z toho, že řízení zdravotnictví není možno ponechat v rukách (a hlavách) lékařů – příliš jednostranně zaujatých.

Už mnoho let, snad od vzniku veřejného zdravotnictví v dobách rakouského císaře Josefa II., se hledá optimální model řízení zdravotnictví. V podstatě je přitom jasné, že ono hledané optimum bude muset být výsledkem kompromisu mezi žádoucím stavem zdraví občanů a obsahem státní pokladny. Kybernetika k tomu podotýká, že jde o dvě veličiny podstatně rozdílného charakteru – zatímco zdraví občanstva je veličina otevřená, kterou lze neustále vylepšovat, je obsah státní pokladny veličinou s jasným omezením. Z toho vyplývá, že požadavky zdravotníků je třeba držet na uzdě. Dokonce i v situaci, kde se obojí zřetelně dotýká, se tak běžně činí. Generálové, i při své tradiční intelektuální omezenosti, by chtěli, aby jim odvody dodávaly zdravé a zdatné rekruty; když je však zdravotníci upozorní, že kvalitní rekrut může vyrůst jenom z kluků kvalitně po celé dětství živených, přesměrují raději peníze na lití děl a koulí do nich.

Je tedy zřejmé, že požadavky zdravotnictví se musejí vejít do omezeného státního rozpočtu. Znamená to, že do diagnostických a terapeutických metod se neinvestuje všechno, co by se tam vložit dalo, ale jenom to, co zaplácne nejhůř zející díry. Společnost by neměla zkolabovat v důsledku epidemií, ale ani následkem zimy a hladu.

Není-li peněz, co hrdlo ráčí, vstupuje do hry požadavek úspornosti, šetření, ekonomie. To vytváří živnou půdu konfliktu mezi profesní hrdostí lékaře, který ví, že by mohl poskytnout péči lepší (a dražší) než poskytuje – a příkazem ekonoma (často ředitele zdravotnické instituce poskytující péči), podle něhož může být poskytnuta péče jenom do výše rozpočtu. Připouští se, aby byla péče o zdraví optimalizována – optimum je však třeba hledat jako podmíněné. Matematická analýza takový pojem zná – jde o hledání extrému funkce (stavu zdraví) s podmínkou, že náklady nesmějí překročit předepsanou mez. Svobodná vůle lékařů je oktrojována požadavkem, aby se naučili počítat. Aby přijali jako součást svého společenského pověření povinnost kalkulace nákladů. Aby se dokázali zřeknout nejlepšího léčebného postupu, jestliže by byly náklady s jeho aplikací spojené příliš vysoké. Neúnosně vysoké. Protože unést se nedá všechno. Součástí léčebné strategie se má stát hledání alternativ. Nákladově přijatelných. Jakkoli to v prostředí zdraví a nemoci může znít cynicky – nelze vždycky poskytnout to nejlepší za každou cenu. Konec konců, kalkulujeme i při rozhodování o lásce – nejenom Kecal počítá, co to vynese.

 

 

Kocour v botách

 

V jedné písničce se hlásá, že kdo má židli, bydlí.  Jistě se to může brát jako definice bydlení. Logicky správně formulovaná. Splníš-li podmínku vlastnictví židle, stal ses člověkem bydlícím. Aniž by se přitom od tebe požadovalo, abys v sedě na židli trávil všechen čas svého přebývání v bytě.

Zcela v duchu zmíněné filozofie bydlení bylo by možno formulovat filozofii Kdo má boty, chodí. Ani ta nevylučuje možnost chození bez bot, naboso. Kdo je však majitelem bot, je ponoukán k chůzi a chození už tím samotným faktem – zahrnujícím možnost se majetnictvím bot vytahovat.

Vynález obouvání je produktem civilizace až na jistém stupni jejího vývoje. I nejhorlivější zastánce významu obouvání jistě uzná, že důležitější než člověk obutý byl člověk najedený, sytý, nehladovějící. Takže lze mít za to, že vynález bot byl pravděpodobně produktem člověka, který netrpěl hladem. Kterého v dané chvíli akutně trápil fakt, že se mu podařilo šlápnout na jedovatého štíra nebo na ostrý kámen. Objevit princip obouvání měl větší šanci horal než člověk nížinný – na horách je víc kamení a tedy i větší šance zakopnout a odrazit si palec.

Historické nálezy i archeologie podávají svědectví, že lidé se obouvali už dávno. Už v dobách prehistorických. Bible píše na mnoha místech o opáncích palestinských i římských občanů. Ještě starším dokladem obouvání jsou vojáci hliněné čínské armády. Zajímavým dokladem prehistorického obouvání byl poměrně nedávný nález Etziho, člověka z ledovce v tyrolském Őtzthalu. Archeologické nálezy zbytků lidských obutí však říkají pramálo o tom, jak mnoho lidí se obouvalo. Demografie obouvání je doložena velice špatně. A technologie chození bosky se v denním životním provozu uplatňovala až do doby téměř současné; můj táta nám vyprávěl, že ještě jako kluk viděl jednu ze starých sousedek v prosincových mrazech a ve sněhu chodit s bosýma nohama do kaple na roráty. Tam já už chodil o třicet let později obutý – v dřevácích, kterým jsme u nás říkali hluky. Nosily se do nich tlusté vlněné ponožky podšité režným lněným neroztrhatelným plátnem vyrobeným z domácího lnu tkalcem ze sousední vsi.

Boty a obouvání jsou významné v kontextu vojáctví, válčení a bojování. Jestliže si dnes lze představit bosého turistu, představa bosého vojáka je pouze okrajová – dokonce v zemích, kde je velice teplo a nohy se v botách zvlášť nepříjemně potí. Voják v bagančatech vypadá hrozivě už tím, že může civilistovi, obutému jen lehce nebo vůbec ne, způsobit zranění pouhým šlápnutím na nohu. Nevzpomínám si, že bych byl při svém sledování válečných událostí uviděl někdy bosého tankistu. Zato se dobře pamatuji, že vedle jídla byly tím prvním, co voják sháněl, dobře padnoucí boty. Stahovaly se z nohou zabitých nepřátelských vojáků, ale i z nohou padlých kamarádů. Stejně jako je košile bližší než kabát, jsou bližší než kabát i boty. Bez kabátu se bojovat dá – bez bot je to prakticky nemožné. Bojovník může jen těžko uhýbat kulkám a šrapnelům, musí-li současně dávat pozor, aby nešlápl na střepy skla. A při bojování se moc neuklízí.

Je paradoxem, že s tím, jak umožnil technologický pokrok lidem pořád dokonaleji se obouvat (výstižným termínem je v tomto kontextu pojem dobré padnutí), lidé pořád méně chodí. Místo chození posedávají a sedí. Někdy i tak, že od sezení v parlamentě a ve vládních lavicích přecházejí k sezení v nápravných zařízeních, ve vězení a institucích, odkud je obtížnější krást než při pobytu na svobodě. Tento fenomén je považován učenci bádajícími v oboru tělesného pohybu za nepříznivý a zdraví škodlivý. Na rozdíl od nich si myslím, že bývá lépe zloděje a spekulanty v pohybu omezit – v zájmu vylepšení zdraví lidské společnosti. Rád bych ještě podotkl, že věda ještě definitivně nevyřešila problém, zdali si lidé šlapou po štěstí s větší pravděpodobností naboso nebo v botách.

 

 

Nacházet i nenacházet zalíbení

 

Je to věc dobře známá, každý s tím má větší či menší zkušenost. V lidském hemžení, jehož jsme všichni součástí, jsou nám svým vzhledem i svým chováním někteří sympatičtí víc a jiní méně. V případě některých klesají naše sympatie vůči nim k nule i pod ni. Nelíbí se nám, jsou nám protivní. Obvykle platí přitom zákon vzájemnosti – oni k nám pociťují relace podobné jako my k nim.

V dnešní době stále víc a častěji vstupujeme do vztahů se svými bližními nepřímo – zprostředkovaně – tím, že jejich projevy a produkty čteme; obvykle s povinností je posuzovat a hodnotit nebo se podle nich řídit. Písemný projev člověka je vlastně jistým typem chování – specifickým tím, že v případě psané komunikace se předpokládá respektování trochu jiných pravidel než při komunikaci ústní. Ta nejdůležitější jsou odvozena od faktu, že komunikujíce psaním míváme podstatně víc času než při komunikaci face-to-face. V písemném projevu se může jeho autor či tvůrce vracet k řádkům a dokonce odstavcům či stránkám napsaným předtím – a případně je upravovat vzhledem ke skutečnostem aktuálně se vynořivším. Psaný projev se podobá stavbě z cihel; do jisté doby je možné i kus zdi ubourat s úmyslem ji přestavět. V projevu mluveném se improvizuje podstatně víc. Jednou vyslovené se nedá přeškrtnout nebo v počítači zrušit. Je však docela dobře možné jej doplnit, dát najevo, že předchozí formulace bude vyjádřena nově, případně její rozhodnost že bude zmírněna. Příprava písemného projevu má mnohem více prostoru – platí však, že litera skripta manet. Jednou napsané (a z ruky vydané) zůstává a trvá.

Vnímané audiálně (a mimicky) je ovlivňováno osobnostními parametry mluvčího. Jeho hádavostí, nehorázným prosazováním vlastního názoru, odmítáním přihlížet k argumentům protistrany. Významným fenoménem je skákání do řeči a také vlastnost známá jako nepustit partnera ke slovu. Tyhle vlastnosti navozují pocit nechuti, partnera otravují a kazí mu náladu. S takovými lidmi neradi komunikujeme – a pokud to okolnosti umožňují – vyhýbáme se jim. Samozřejmě to není možné vždycky; třeba v případě, že partnerem komunikace je osoba nadřízená a představená. Ta poměrně obecně trpívá pocitem, že součástí úředního pověření byl i nárok mít vždycky pravdu. Z druhé strany, ze strany podřízeného,  bývá komunikace zatěžována jeho případnou servilností, pro niž má čeština nejeden výraz podstatně peprnější. S použitím anatomické terminologie například výraz circumanální akrobacie.

Ve srovnání s projevem ústním, orálním, bývají projevy písemné uhlazenější. Člověk píšící má víc času, takže není okolnostmi tlačen, aby použil – ve chvílích potřeby vyjádřit se razantněji – prvního výrazu, který ho napadne. Váží proto i společenskou únosnost použitého výrazu, nejenom přiléhavost věcnou.

Čím je ústnímu projevu užvaněnost, je projevu písemnému grafomanství. Obvykle se obojí posuzuje především na základě délky projevu. Podle počtu minut (případně hodin, jak bývalo zvykem v obdobích socialistické a komunistické orientální košatosti) či počtu popsaných stránek. Racionálně vzato, je tohle kritérium rozumné; nemělo by se však zapomínat, že za jistých okolností je i pětiminutový či jednostránkový projev pustým žvaněním – zatímco projev košatý a kniha tlustá mohou být vlastně stručné. Závisí totiž na tom, zdali se něco rozumného (a nového) řeklo. Potíž je, že tohle posuzovat je mnohem náročnější než odměřit ty minuty nebo stránky. Rekordů v oblasti kratičké politické žvanivosti dosahují billboardy politických stran a jejich představitelů. Slavné nedávné Grossovo Můžete mi věřit, stejně jako Hitlerovo Ich meine es ehrlich z dvacátých let minulého století vešlo do dějin jako ukázky bezobsažného politického žvanění. Podobně jako hodinové projevy partajních tajemníků na sjezdech – jejichž bezinfarktové přežití bývalo měřítkem zdravotního stavu řečníka.

 

 

Jeden za všechny

 

K heslům dne patří racionalizace státního provozu. Zápasíme všemi silami s byrokracií, která se nám do řízení státu dere nejenom dveřmi a okny. Ten zápas prohráváme, často i kontumačně 3:0. To když se pověřenec naší strany k zápasu nedostaví. Jakkoli se halasně škrtá ve všech resortech, co jich košatý vládní tým zná, přesto, že v posledních letech i saldo zahraničního obchodu vykazuje přebytek vývozu nad dovozem, stát je pořád dlužen každému, na koho se podívá. Všechny nápady, jak omezit výdaje, končí zpravidla návrhem na zřízení komise pro omezení státních výdajů. A činnost té komise začíná požadavkem na dotaci jejího rozpočtu, protože bez poradců, asistentů, mluvčího a pověřence pro záležitosti PR, public relations a sekretářek, jakož i logistického vybavení nelze na omezení výdajů pracovat. V zasvěcených kruzích se tomuto fenoménu říkávalo circulus vitiosus, začarovaný kruh. Jako amatérský sociolog (existují i jiní?) a svědomitý občan (existují i jiní?) přemýšlívám v bezesných nocích, co by se s tímto jevem dalo dělat. S jevem, který, zdá se, přerůstá lidem za řízení státu odpovědným, přes hlavu. Ne že by si zoufali, to ne. Jsou to lidé srdnatí, vůči přírodním i společenským katastrofám otrlí. Ne nadarmo se o nich říká, že už jsou za vodou. Vykládám si to tak, že už přebrodili tok, ve kterém se může člověk namočit a v němž riskuje, že bude přistižen se spuštěnými kalhotami. Už nejsou jednou nohou v kriminále. Za tyhle lidi tedy v bezesných nocích přemýšlím.

Nedávno překonaná krize (ne)vládnutí v této zemi aktualizovala otázku legislativní (ne)gramotnosti tvůrců české legislativy. Jak je možné – ptám se – že na začátku jednadvacátého století se může v zemi, která se považuje za téměř civilizovanou a trochu i rozvinutou, stát, aby došlo k patu mezi pravicí a levicí? Každý absolvent obecné školy přece ví, že k takovému neblahému jevu mohlo dojít jenom proto, že jednotkou stupnice, na níž se rozhodování o tom, kdo ve volbách vyhrál, bylo poslanecké křeslo. To je jednotka velice hrubá (i při nízké volební účasti znechucených voličů představuje tato jednotka – parlamentní křeslo – několik desítek tisíc hlasů odevzdaných pro některou z politických stran). Proč nikoho nenapadlo, aby se za základ rozhodování o výherci prostě vzal počet hlasů? V tom případě by totiž pravděpodobnost, že dojde k plichtě, byla téměř nulová. Je to úplně stejné, jako když sportovní manažeři (u nichž se žádná velká genialita nepředpokládá) přešli při měření výkonů ve sprintu od vteřin ke zlomkům vteřiny.

Můj návrh, který tu nezištně předkládám, je o něčem, co s předchozími řádky dost souvisí. Jde o zmíněné šetření státního provozu.

Poslanecká sněmovna má dvě stovky členů a tomu odpovídající množství asistentů, provozních zaměstnanců a vůbec. Nevím, kdo došel k číslu dvě stě – asi je to jedna ze záhad české státnosti. Podobně jako blaničtí rytíři. Jejich počet není znám, existují vlastně jenom virtuálně, což má pro český lid dost podstatnou výhodu, že nepobírají platy ani diety a jiné prebendy. Politické strany se neustále ohánějí tvrzeními, že smyslem jejich existence je stranický program. Kolem něho se poslanci shlukují jako včely (a trubci) kolem královny. Odpadlíci od stranické víry jsou kacéřováni, tj. za heretiky považováni.

Ptám se proto – proč vlastně má strana, která získala ve volbách n parlamentních křesel, na Malé Straně také n poslanců fyzicky? Přece by stačilo, aby tam seděl jeden, s tím, že drží v rukou svých n hlasů. V dnešní politické konstelaci by tam sedělo pět osob, každý s jinou vahou. Není obtížné představit si, jak by se tím zjednodušilo partajní licitování kolem každého zákona! Na dnešní parlamentní zmatky by se zakrátko vzpomínalo asi tak, jako dnes připomínají archeologové pozdní dobu kamennou. Ale hlavně – umíte si představit, jak by to zlevnilo provoz řízení státu? A navíc – odpovědnost za chyby, případně přečiny, by přestala být anonymní, jak je tomu dnes. Za každého trestně stíhaného poslance by strana měla pohotově v rezervě náhradníka s úhledně zabaleným teplým prádlem.

 

 

Vliv zapomnětlivosti na spotřebu zájmen

 

Literární odborníci bádají nad souvislostmi leckdy esoterickými, zapomínajíce přitom na báji o hrdinovi řecké mytologie Anteovi, který ztrácel sílu jenom tehdy, jestliže byl přerušen fyzický kontakt jeho chodidel s matkou Zemí. Kdyby nezapomínali, nemohlo by jim unikat, že jazykové projevy lidí jsou významně ovlivňovány lidskou fyziologií a zejména parametry neurologickými. Nemám teď přímo na mysli takové skutečnosti, jako že mluvčí koktá nebo v řeči zadrhává. Ostatně, koktali a koktají dokonce i někteří jazykovědci. Předmětem mé skromné úvahy je souvislost řeči se zapomnětlivostí mluvčího.

V naznačené záležitosti konám už drahnou dobu pokusy sám na sobě. Je to něco jako lingvistická vivisekce. Ne že bych tolik prahnul po povznesení jazykovědy – soudím, že v případě jejího nepovznesení lidstvo nevyhyne ani chleba nezdraží. Ty pokusy konám jaksi mimochodem, v rámci svého každodenního provozu. Jsa subjektem zapomínajícím a zároveň mluvícím mohu denně vyhodnocovat korelaci mezi některými parametry mých jazykových projevů a prohlubováním mé sklerózy.

Zapomnětlivost mé paměti nijak podstatně neovlivnila mé pozorovací (včetně těch sebepozorovacích) schopnosti. A tak mé pozornosti neuniklo, že už delší dobu látám díry svého rozpomínání se na určitá konkrétní slova, na jisté výrazy, které k vyjádření svého záměru potřebuji, slovy náhradními, zástupnými, která mi na jazyk přicházejí pohotověji. Jde o jakousi z nouze ctnost. Těmito zástupnými slovy jsou obvykle zájmena. Osobní, ukazovací, ale i zájmena jiná, trochu exotičtější. Večerní hovory, které vedu se svou ženou, bývají takovými zájmeny vycpány jako strožok žitnou slámou. Rozhovor o hereckém obsazení ve filmu, který se rozhodujeme shlédnout, se hemží samými víš, tamten, no, co hrál taky v tom filmu o těch, no, jak se nemohli dohodnout o tom, co by udělali, kdyby se stalo, no, víš co. Dost se to podobá některým televizním politickým debatám. Slova se vyslovují, řeč se koulí, obsah posluchači uniká.

V dobách dnes už dávných, kdy mne na Almae matris Univerzitě Karlově vzdělávali (vedle oborů matematických) také v dovednostech nutných pro sestřelování letadel jeden plukovník a jeden desátník spolu se dvěma nadporučíky a později kapitány, používal jeden z obou posledních, národností slovenský Maďar, v roli zástupného zájmena výraz bazmek. Když mu při výkladu anatomie a fyziologie protiletadlového kanónu nebo zaměřovacího radaru došly odborné výrazy, vypomáhal si  formulacemi typu hen ten oný bazmek. Myslím, že do hovorové češtiny by se bazmek měl překládat českým ekvivalentem čudlík, případně čudl. Takové oné je vlastně zájmeno.

Fyziologický fenomén zapomnětlivosti tak ovlivňuje charakter řeči způsobem nesporným – a v krajních případech výrazným. Samozřejmě způsobem, který k ekonomii a účinnosti projevu nepřispívá. Část rehabilitace a rekonstrukce projevu zapomnětlivostí mluvčího narušeného bere na svá bedra redundance jazyka. Obsah našeho projevu bývá multiplikován metaforickým opakováním – podobně jako se částečně překrývají střešní tašky, zabraňujíce pronikání dešťové vody pod krytinu.

Význam zájmen se tedy zdá s věkem mluvčího narůstat. Zatímco v projevu mluvčího mladší věkové kategorie hlavní role hrají substantiva, adjektiva a slovesa – dostávají se v projevu staršího mluvčího do popředí zájmena. Výrazy zastupující nikoli subjekty a objekty povahy individuální, ale celé jejich množiny. Starší mluvčí se tak zdá hovořit o lidstvu spíše než o jednotlivých lidech, o souborech objektů spíše než o konkrétní věci.

Moje žena, v dobách, kdy bývala o dvacet kilo mladší, mívala ve zvyku korigovat řeč svých blízkých, v níž se vyskytovaly formulace typu ona říkala, že… výtkou ona je koza; tvá máma (případně babička, teta a podobně) má jméno. Vlastně to bylo něco jako prevence nadužívání zájmen. Teď už používá téhle korekce méně často.

 

 

Včely a trubci

 

Úsilí feministek o uznání a konkrétní realizaci mimořádné a výjimečné role žen v lidské společnosti má svůj model v postavení včel a trubců ve společenství tohoto hmyzu, tak důležitého pro zajišťování životaschopnosti dalších generací rostlin, keřů a stromů. Jak správně rozpoznaly radikálnější představitelky ženského hnutí, podrobí-li se mužská role zdravé a nesmlouvané kritice, objeví se nabubřelost jejího soudobého hodnocení v plné nahotě. Ano, vážené dámy, muži jsou v podstatě trubci. Nastal čas říci to naplno, bez okolků a strachu z možných důsledků. Společenská zkušenost dokazuje (dnes už dokonce i vědecky, máme přece svá gender studies), že žena je schopna zastoupit muže ve všech jeho rolích – s výjimkou jediné, zcela nepatrné, totiž v produkci pár kubíků spermií. Nastala proto doba, kdy jsou ženy nejenom oprávněny, ale přímo povinny se ptát – kde je vlastně důvod existence mužské poloviny lidstva? Stačilo by přece jenom několik tisíc vybraných, biologicky zdatných jedinců, kteří by na svá bedra (doslova) převzali všechno to, co dnes – v podstatě velice liknavě a často i nedbale – plní nějaké tři miliardy mužských jedinců. Ti vybraní mužští jedinci (males) by v podstatě plnili společenskou roli trubců. Živily bychom je, dokud by na plnění svého pověření stačili. Poté by byli odsunuti do ústraní nebo šetrně utraceni.

Racionalita této úvahy je zřejmá a nepochybná. Jediné, co brání její realizaci, je pochybné staromilské trvání na tom, čemu se sobecky a neodpovědně říká individuální sex. Záležitost zcela pochybné kulturní hodnoty – vždyť se jedná, řekněme si to zcela otevřeně –  o pochybnou biologickou projekci jistého fyzikálního fenoménu, totiž tření. Každý učitel fyziky vám přitom řekne, že tření jako téma představuje v učebnicích fyziky kapitolku zcela nepatrnou, ve srovnání s tématy jako jsou mechanika, termika, optika, transformace energie, atomová fyzika. Biologické účinky fyzikálních jevů z vyjmenovaných oblastí jsou přitom mnohem závažnější než je tomu v případě tření. Elektřina, záření všeho druhu a tak podobně. A takový bezvýznamný jev jakým je tření, by měl zabránit zásadní přestavbě lidské společnosti, o níž zde uvažujeme?

Naše filozofie navazuje na filozofii Amazonek. Samozřejmě si nebudeme amputovat levý prs, aby se nám lépe střílelo z luků. Věk nukleárních sil nehodláme opouštět. Naopak, oč nám jde, je zbavit naši dobu posledních zbytků někdejšího lidského primitivismu a nefunkčnosti, udržovaných při životě z důvodů tak zvané tradice; samozřejmě tradice mužské.

Tím, že dala vzniknout mužskému jedinci, projevila příroda svou rozmařilost a marnotratnost. Přírodě je totiž princip ekonomie životního provozu cizí. Stačí všimnout si, z kolika procent květů, dokonce opylených, vyroste nakonec jablko, hruška, meruňka nebo švestka, aby poskytly materiál pro calvados,  hruškovici, barack pálinku či slivovici! A to hýření v nadprodukci spermií, které mužské jedince vlastně jenom zneklidňuje a nutí je, aby obtěžovali nás, ženy, svými primitivními choutkami a nechutnými návrhy! Do tohoto momentu společenského provozu je třeba rázně po žensku zasáhnout. Nač živit provozně nákladné zástupy samčích jedinců vlastně zbytečných? Dokážeme-li my, ženy, zvládnout vývojově nám vnucené sexuální stereotypy na naší straně, učiní lidská (teď vlastně už spíše ženská) společnost významnější krok k vyspělosti než jakými byl objev ohně, vynález kola, objev neeuklidovské geometrie a trvalé ondulace.

Včelí model není pro lidské společenství úplný. Nemáme královnu-matku. Naši trubci mohou být soustředěni na jednom místě – odkud bude jejich produkce distribuována do celé ženské populace, podle individuální záliby. Každá žena dostane ke Dni žen (či matek) obrázkový katalog možných otců – doplněný údaji o tělesných vlastnostech i případné inteligenci. Lze očekávat, že ekonomické úspory navrhovaného společenského provozu se zvýší i díky tomu, že bude možné zrušit fond pro podporu svobodných matek a nemanželských dětí. Svobodné budou totiž všechny matky a nemanželské všechny děti.

 

 

Jak mít lidi za pitomce

 

Reklamní péči o blaho lidstva nedávají spát ani záležitosti tak nedůstojné a nepříjemné, které by si mohl člověk jemnější povahy třeba i ošklivit. Když už jsem tohle ošidné téma nakousl, řeknu to naplno a bez servítku. Televizní reklama už obětavě pečuje také o naše nosy, o naše čichové počitky, o to, abychom nebyli obtěžování nelibými pachy. Jinak řečeno, televizní reklama pečuje – v rámci starosti o kvalitu našeho životního prostředí - i o náš smrad.

Několik dam vcelku slušného vzhledu rozmlouvá v oné reklamě o tom, že konečně nastala doba, kdy už nebudou muset trpět různými nepříjemnými pachy – protože se na trhu objevil oust. Prostředek, zřejmě sprej, který si s pachy poradí. Dokonce tak, že – na rozdíl od jiných prostředků, které pachy pouze překrývají – pachy odstraňuje. Jak to dělá, to mi uniklo, protože reklama se podrobnějším vysvětlováním mechanismů překrývání a odstraňování nezabývá. Prostě to konstatuje. To ovšem stačí, aby jedna z dam přítomných rozprašování, komentovala tuto vzrušující událost prohlášením – to je skvělé!

Jsem člověk povahy prosté a uvažování spíše jednoduchého. Až doposud, do doby oustově předreklamní, jsem praktikoval odstraňování pachů tím, že jsem otvíral okna. S výjimkou dnů, kdy televize vyzývala obyvatelstvo, aby okna neotvíralo, protože venku panuje smrad hlubší než v uzavřené obytné místnosti. Bývá to v případech, kdy blízká chemická továrna utrpí havárii, v jejímž důsledku do ovzduší unikne něco látek nejenom čichově nepříjemných, ale i zdraví škodlivých. Nikdy jsem si nevšiml, zdali se likvidace oněch pachů děje jejich překrýváním nebo jejich odstraňováním. Na základě svých pozapomenutých fyzikálně chemických znalostí bych řekl, že se tak děje zřeďováním účinné látky jejím rozptylováním do většího prostoru. Řekl bych, že zeměkoule páchne a smrdí v průměru pořád stejně – co se čas od času mění, jsou páchnutí a smrady lokální. Všechno je asi otázka chemických transformací a vazeb různých látek – z nichž některé nám páchnou více či méně nepříjemně; jsou ovšem i takové, které nám voní. Asi jich není nijak moc, protože, pokud jsou nabízeny na trhu, chtějí za ně prodejci dost peněz. Je to podobné jako s lidmi – také nám někteří nevoní (nejde jenom o záležitost nosu a čichu). Prakticky všechny nepříjemné lidské pachy však mohou být odstraněny či překryty penězi – ty, jak je známo, nikdy nesmrdí.

Když už vedeme řeč o tom, co nám nevoní, rád bych poznamenal, že mi téměř nikdy nevoní televizní reklamy všeobecně. I ty o odstraňování smradů a pachů jsou na hony cítit farizejstvím a prolhaností. Rozhodně naplňují definici klamavé reklamy, protože jejich sliby jdou daleko za důkaz jejich uskutečnění. To je ovšem záležitost dnes všeobecná – se zárukami reklamních slibů si nikdo hlavu neláme. Jediná možná obrana je na straně potenciálního zákazníka a spotřebitele vychvalovaného produktu – a jmenuje se nevěřit! Býval kdysi v obchodním světě v dobách malých krámků a koloniálů používán termín obchodní solidnost. Prodejce, který ztratil pověst solidního, utrpěl škodu. Dnes, kdy vztah mezi prodejcem a kupujícím je v podstatě anonymní, už to neplatí. Solidnost hlídá obchodní inspekce systémem viny a trestu.

Kontrolovat prohnilost masa, prošlost záručních lhůt sýrů a klobás je snazší než kontrolovat prolhanost reklamy. Slova a věty jsou totiž podstatně obtížněji uchopitelné než věci povahy hmotné. Slova nepáchnou ani tehdy, jestliže lžou o zápachu a jeho odstraňování či překrývání. Jsou už taková. A nám někdy dost důsledně nedochází, že svět lidských vztahů, včetně těch mezi prodejcem a spotřebitelem, je významným způsobem budován ze slov, vět, odstavců. Taky reklamních.

Řekl bych, že v televizi to musí kvůli těm jí vysílaným reklamám hodně smrdět. Doporučoval bych jako nápravu časté větrání. Obávám se však, že vedení televize nesmrdí peníze, které za reklamy vybírají – takže větrat se asi nebude.

 

 

Jak svět přichází zkrátka

 

Patřím už k mužským, kteří svoje kontakty s fenomény ženského charakteru omezili na přátelství jediné – kamarádím se sklerózou. Je to přátelství věrné a vytrvalé, třebaže postrádající prvky nějaké něžnosti či dokonce erotiky. Má skleróza mne doprovází i na mých nedlouhých cestách za skromnými úkoly, jimiž mne život pověřuje, jakož i stejně skromnými potěšeními, jež prožívat mi tu a tam dopřává. Skleróza se mi prostě stala životní družkou, na niž má žena nežárlí, dobře si jsouc vědoma faktu, že mužský se stálou sklerózou je pořád ještě lepší alternativou než mužský se stálou opicí.

            Při dlouhodobém soužití se ženským živlem si i mužský nepříliš nápaditý (můj případ) osvojí jisté postupy, jimiž čelí ranám osudu; no, někdy je pojem rány osudu možná zbytečně silný a stačilo by uvažovat o nepříjemných stránkách života, které jeho poklidný běh zbytečně komplikují. Kritickým připomínkám, které má moje žena k mému chování, čelím zpravidla omluvami a přičinlivým přikyvováním, jakož i tichými sliby, že příště už nikdy a že se vynasnažím…  

            Pokud jde o mou sklerózu, na tu se musí jinak. Jejím úkladům čelím v každé situaci odlišně; třeba tím, že ve svých projevech (ke studentům i občanům bezúhonným) zásadně neslibuji, že své takové či onaké prohlášení podepřu třemi důkazy. To by bylo počínání – v případě sklerotikově – velice riskantní. Pokud bych si dokázal vybavit příklady dva, bylo by to dobré; vybavit si příklad třetí bylo by už téměř jistě nad moje síly. Zmíněný slib je třeba modifikovat tak, aby jeho určitost byla snížena – třeba tím, že nebudu slibovat tři důkazy, ale nějaký důkaz. A pokud mi zbytky paměti na jazyk naženou důkazy tři, budu šťasten, bez toho, že bych musel podstupovat riziko ostudy.

            Při mé oblíbené poloze vleže na posteli se mi někdy stává, že než usnu, dostanu nápad. Možná jako zálohu na budoucí sen. Protože vleže pod dekou se v prostorách mužského těla rozlévá blažená lenost, nenacházím v sobě dost síly vstát a nápad si na kousek papíru zapsat. Zkušenost ukázala, že po probuzení nebývá po nápadu ani stopy; je po něm veta. V takové situaci se pak člověku zdává, že to, oč díky nepamatování si přišel, byla věc nesmírné hodnoty, že tím neutrpěl ztrátu on sám, ale celé lidstvo. Ztrátu nenahraditelnou. A rozhodne se proto nedat už příště skleróze příležitost. Vedle postele si na dosažitelné místo umístí kus papíru či dokonce celý notes a vedle něj tužku. Přijde-li nápad, není třeba zvedat celé tělo, stačí zvednout ruce, uchopit notes do jedné a tužku do druhé – a nápad zapsat. Na věčné časy, to znamená do probuzení.

            Jak jsem si usmyslil, tak činím. Z jakýchsi špatně vysvětlitelných důvodů se nápady začaly poté dostavovat méně často než dříve. Navíc ty, které se dostavily, nezdály se po probuzení být tak geniální jakými se jevily předtím nápady zapomenuté.

            Bohužel je skleróza dáma velice prohnaná. Dokázala kontaminovat i moje protisklerotické opatření. Ta kontaminace spočívala v tom, že způsobila, abych po zapsání své poznámky (činím tak potmě, protože na vypínač vleže nedosáhnu) zapomněl popsaný list ze zápisníku vytrhnout. V takovém případě, dostaví-li se další nápad, se mi pak podaří přepsat jednou napsané novou čmáranicí, čímž dojde ke znehodnocení obojího. Obou nápadů. Pokud se vám to zdá být tohle konstatování vykonstruované, zkuste to sami. Napište potmě dvakrát po sobě na stejné místo různé texty – a pokuste se je potom přečíst. Je to obtížnější než lovit vlas v nudlové polévce. Výsledkem je opět znehodnocení nápadu s následnou ztrátou pro lidské poznání a vědění. Zákeřnost mé sklerózy se manifestovala také tím, že dopustila, aby se na zvoleném místě vedle mé milované postele ocitla tužka natolik opsaná, že nebyla schopna zanechávat po sobě na papíře viditelnou stopu. Prostě – dřívko (abych neriskoval umazání peřiny, nepoužívám průpisku). I v tomto případě způsobuje má skleróza újmu na myšlenkovém bohatství lidstva. Případný nápad na protiopatření uvítám.

                                                                                                                          

 

K čemu je také dobrá tělesná zdatnost

 

Už několik generací lidského rodu si stěžuje na klesající fyzickou zdatnost svých příslušníků. Ještě před pár lety to byli u nás zejména vyšší pupkatí důstojníci, kteří tak halasně činili, s odůvodněním, že málo zdatným vojákům se špatně prchá před nepřítelem. Je zajímavé, že s klesající tělesnou zdatností se zdá prodlužovat trvání lidského života – čím jsme zchátralejší, tím déle žijeme. Možná je to tím, že fyzicky nevýkonný lidský jedinec nesportuje a v žádném sportovním dovádění nevyniká. To mu umožňuje úspěšně se vyhýbat úrazům – na rozdíl od třeba vrcholových politiků, kteří, vládnouce neomezeným objemem volného času, lyžují, tenisují a v oceánech se koupou, následně se při občasných parlamentních zasedáních producírujíce zatíženi kilogramy sádry tu na ulomených dolních končetinách a onde na tenisových loktech, případně nakousnuti žralokem. To poslední je ovšem ve skromných českých poměrech záležitost poněkud exotická.

Hodlám na tomto místě agitovat za tělesnou zdatnost z poněkud jiného úhlu pohledu. Jsem pro to, aby český lid pravidelně sokoloval (výraz používaný prezidentem Masarykem), aby denně komíhal trupem, rozpažoval, upažoval i zapažoval a předpažoval. Myslím, že se tento druh pohybu označuje názvem prostná. Takže, jsem pro to, aby lid provozoval prostná. Jistě, můžete se ptát, proč se dožaduji něčeho, o čem jsem o pár řádků výš prohlásil, že to zkracuje lidský život. A já vám odpovídám už předem – délka života není všechno! Stejně důležité je, abychom prožívali život jisté kvality, život pokud možno aktivní. Tato životní aktivita, vis vitae, vis vitalis, se stává mimořádně významnou zejména v období stáří, pokročilejšího věku. Každý ví, že nutit někoho cvičit prostná ve stáří je už chozením s křížkem po funuse. Stáří není od toho, aby se cvičilo; je tady proto, aby využívalo a sklízelo plody tělesných cvičení provozovaných ve věku jarosti.

Budu směřování své úvahy konkretizovat.

S věkem, jak známo, se stále intenzivněji zapomíná. Ztráta paměti je doprovázena zapomínáním právě tak, jako rýhováním vrásek. V situaci, kdy se zpomaluje vybavování z paměťových struktur mozkové kůry, dostává šanci nonverbální komunikace. Váznoucí či chybějící pohyb slov z mozku k jazyku musí suplovat aktivace pohybu zejména horních končetin. A tady je hlavička hřebíku. Kdo v mládí hojně sokoloval, prostná pěstoval, roz-, u-, při- a zapažoval, je na koni. Mozek takového jedince se může spolehnout, že jeho výpadky kvalitně zastoupí šermování rukama. Zapomínající a zapomnětlivý člověk se začíná svými komunikativními projevy podobat jedinci zvládajícímu znakovou řeč hluchoněmých. Až na jisté detaily.

Rád bych na tomto místě upozornil, že stáří se nevyhne nikomu, leda těm, kteří odbočí zkratkou. Což není řešení univerzálně aplikovatelné. Z toho plyne, že také většina z nás se bude jednou potýkat s problémem zapomínání a projevy sklerózy. Dostane se do stádia, kdy začne shledávat své schopnosti komíhání pažemi se všemi předponami. Protože se bude potřebovat i v tomto stádiu nějak domluvit. S omezeným počtem využitých slov – a tím větší potřebou prostných. O tom, co mu bude předloženo k obědu, čeho by se měl pod hrozbou penalizace vyvarovat, kam musí jít a kam chodit nesmí. Nositel zdatných, vytrénovaných paží je přitom ve výhodě. Výměna informace probíhá účinněji, s lepší vyhlídkou případných důsledků.

Tohle všechno mluví pro to, aby bylo pěstování prostných cvičení podporováno. Ani ne tak kvůli lidskému zdraví – jako kvůli zlepšení možnosti mezilidské komunikace ve stádiu senilního zapomínání. Kdybych měl vyrazit nějaké stručné heslo, znělo by – Prostnými za zlepšené dorozumívání! Celá tahle záležitost je speciálním případem demonstrujícím zástupnost jedné lidské schopnosti (či neschopnosti) schopností jinou. Strategie musíme si navzájem pomáhat platí nejenom mezilidsky, ale i vnitrolidsky.

 

 

Je to v loji!

 

Tato úvaha by se mohla docela dobře jmenovat taky Krmte ptáčky! Napadlo mě to; pak jsem však ten nápad zavrhl, protože zněl příliš staromilsky. Jako opsaný z někdejšího vesnického kalendáře. Proto jsem dal přednost názvu navozujícímu dojem, že jsem opisoval z něčeho současnějšího.

S příchodem zimy mění má žena provoz na balkoně. Odnáší odtud květiny, s případnou výjimkou mrazuvzdorných. Takovými jsou rostliny suché, s minimálním obsahem vody – zmrznout může totiž jenom to, co obsahuje vodu. To je ostatně důvod, proč by měli jedinci s vyšším obsahem vody v mozku chránit v zimě své hlavy tlustší čepicí. Aby nepodlehla jednostrannosti, moje žena nejenom z balkonu odnáší, ale zároveň tam také přináší. Například ptačí budku či krmítko s úmyslem, že do něho bude ptáčkům sypat. Různá semena, zrní a věci podobné, včetně takových, které jsem odmítal konzumovat během roku, s poukazem na to, že je to možná zdravé, ale že můj jazyk preferuje před suchými semeny mastný uzený bůček.

Součástí přinášení je také instalace čehosi podobného punčoše menší velkosti nebo větší jitrnice. Podrobnější prohlídkou jsem zjistil, že nejde o nic lidsky konzumovatelného. Ono těleso bylo vyplněné lojem, o kterém má žena prohlašuje, že prospívá sýkorkám. Možná to pravda je, možná taky ne. Nejsa sýkorkou, nemohu to posoudit.

Celou zimu řešívá má žena problém nastolení ptačí harmonie. Jedná se jí především o to, aby vychovala větší ptáky, holuby a hrdličky, k úctě a respektu vůči ptáčkům menším až titěrným, různým druhům sýkorek, které já nedokážu od sebe rozeznat. Kosové představují na této škále jakýsi mezistupeň. Aniž bych celou záležitost dlouze rozebíral, už předem prozradím, že s výchovou k meziptačí harmonii to dopadá podobně jako s výchovou českého občanstva ke vzdělanosti, gramotnosti, humanitě a demokracii. Velice truchlivě.

Velcí ptáci odhánějí své menší druhy stejně agresivně jako dobře podplacení vládní úředníci likvidují pokusy odehnat je od plných koryt. V tomto případě naplněných nejenom ptačím zobem. Podobnost chování ptactva s počínáním vládních úředníků pokračuje také jejich rozhazovačností. Ptáci při svém zobání u krmítka dělají stejný svinčík jako úředníci při zadávání státních zakázek. V případě ptáků lítá na všechny strany zrní, v případě úředníků lítají kolem úplatky. Ačkoliv o mně má žena nejednou prohlásila, že jsem taky pěkný ptáček, její požadavky vůči mně jsou mnohem náročnější. Nenutí mne sice po sobě umývat nádobí, kdybych však kolem sebe drobil a rozlíval jako její ptáci, neunikl bych sžíravé kritice. Rozhodně nemohu říci, že by se u nás měřilo všem stejným metrem. Pták nepták.

Letošní zima je mírnější než mírná. Projevuje se to i v chování ptačích návštěvníků našeho balkonu. Tím, že se letos nijak nehrnou. Kolem odpadkových kontejnerů to vypadá jako v rozích hojnosti. Ptáčkové se dostavují k našemu krmítku podobni starším dámám, které si po domácím obědě zajdou do cukrárny na kafíčko a moučník. Prostě – letos nejde ptáčkům o život a přežití. Jde jenom o dobré a ještě lepší bydlo. Nebo bidlo? Bidýlko?

Nechtěl bych prohlašovat, že mne poměry panující v ptačí říši nějak zvlášť zajímají. Ornitology občas ztrápí úbytek vrabců na pražských sídlištích a hrozí se faktu, že každý den vyhyne na světě jeden živočišný druh. Asi jsem otrlý cynik – mne tohle vyhynutí, i kdyby k němu opravdu docházelo, moc nevzrušuje. Přírodě je cizí lidský humanismus (i pseudohumanismus). Taky je zvyklá případně vzniklé prázdné niky zaplňovat něčím jiným. Co je vývojově po ruce. Důležité je, aby to nově přicházející nebylo horší než to odcházející. Samozřejmě horší podle našich lidských hledisek. Už je nám na zemi dost těsno – a vybírat si musíme účelně, rozumně, k čemuž patří i hledisko úspornosti. Naším lidským problémem je neodpovědné plýtvání. Měli bychom si na podezřelé ptáčky mezi námi umět posvítit. Třeba nějakou lojovou svíčkou, ušetřenou v sezóně mírných zim.                                                                                           

 

Zprávy 33

 

Proud života

Zrozeni na svět pozvánkou touhy

jíž bylo obtížné odříci – Ne

tenoučký pramínek v úžlabí strouhy

z něhož se sotva kdo kdy napije

 

Živ z darů deště i z kapek rosy

na síle přibírá, za krokem krok

aniž by žebral, aniž by prosil

počítá týdny; věčnost je rok

 

Dětství je potok, mládí je řeka

ví, co je proud, jenž omývá břeh

Nejasně tuší, co dál ho čeká

jak dlouhý bude jeho vln běh

 

Širokou náručí laskavě bere

sirotky ve svůj sílící proud

od břehu ke břehu měkce jim stele

s časem se nedá než smířlivě plout

 

Když se zdá nejvíc, že nemá stání

a že ho zastavit nemůže nic

ztrácí své jméno a v odevzdání

skutečné věčnosti uplývá vstříc

Δ

Noha s nohou

Hádaly se noha s nohou

jaká je to bída

když se musí pravá s levou

ve vedení střídat

 

Když jen trochu rychlej´ pádím –

stěžuje si pravá

při přechodu předozadním

že prý zakopává

 

Nad tím se zas pousmála

 její družka levá

a pod fousy zamumlala

cos o kusu dřeva

 

Už je hlava okřikuje –

vždyť v každičké době

jedna z nich když na zem spadne

ležet budou obě

Δ

Pozdě v noci, vlastně za úsvitu

utrpěl jsem ztrátou cesty k bytu

Δ

Rád bych věděl, zda do přírody

zahrnou zelení taky hospody

Δ

Bejvával jsem vždycky

chlapík pragmatický

Však s poměry tady

už si nevím rady

Δ

Ten, kdo má srdce zaječí

měl by mít hbité nohy

Umět kombinovat své vlohy

nejen u zajíců se osvědčí

Δ

Nedávno, před dvěma lety

dávala si Káča do trumpety

uprostřed strašlivé sloty

Jenže neuměla noty

Δ

Politici nemaj´ ani zdání

jak je politika k popukání

Δ

Hodlajíc si užít světa

rozhodla se naše teta

z pozic člena senátu

sehnat místo pro tátu

Δ

Inzerát

Vyměním metrák demokracie za deset deka kázně.

Značka: Z čiré bázně

Δ

Muzika je dneska plná cizoty

Na a ne mi kápnout do noty

Δ

Ekonomie podle Grassela

Chudákům brát – říkaj´ grázli shodně

vyplatí se, jen je-li jich hodně

Δ

Tři sta let úpěl pod Rakouskem Čech

a pak, když zvedl k nebi volný slech

z východu uslyšel zas jiné úpění –

Slováci od Čechů jsou trápeni!

Δ

Naší době se upřít nedá

že se v ní rozšířila věda

Někdejší hloupé třesky a plesky

provozujem´ teď zcela vědecky

Δ

Nejeden člen strany bolševiků

dal se po převratu na intriku

a Marxově bustě ve tvář dí –

Soudruhu, peníze nesmrdí!

Δ

Buřty se jí, pivo pije

kolem spěchá historie

Život není estráda

Občas ti i facku dá

Δ

Andulka konopí močila

občas si jointa stočila

Na druhý den nemočí len

pustit ji nechtějí z lapáku ven

Δ

Po dlouhých cavykách je vláda k mání

nikde však neslyšet – pánbůh zaplať za ni

Δ

V hazardní hře, díky náhodě

jeden přijde ke štěstí a mnozí k nehodě

Δ

Když hledal zdroje výnosu

dostal do nosu

Δ

Tak dlouho známou být chtěla

až její pověst utrpěla

Δ

 

Zachtělo se ploskonosé opici

knížky chovat doma v polici

Kdekomu teď v houfu vypráví

že má nejen ocas chápavý

Δ

Hádají se v Praze poslanci

co je vlastenectví a co zrada

Už to mají skoro odbyto

Jenom se jim pořád nerýmuje slovo

koryto

Δ

S použitím politických triků

máme vládu díky přeběhlíkům

Feministky vyšly do ulic –

a co takhle vláda přeběhlic?

Δ

V Ústavu pro jazyk český

řeší se teď úkol těžký

Jak sloveso cigánit

ve slovníku nahradit

politicky korektně

Kde cigáni cigánili, tam ať Rom si lže

Δ

Rozpustilé laňky

přemlouvaly daňky

v koutě obory

Jsou to potvory

Δ

Nejhorší ze všech čeká zrada

toho, koho nic nenapadá!

Δ

Zůstala mi utajena

majonéza strejdy Bena

Δ

Láskou vzplál jak svíce rozsvícená

uchvácen něžnou krásou jejího věna

Δ

Hádali se poslanci

kdo z nich víc už nakrad´si

a kdo koho očerní

že je straně nevěrný

Δ

Politicky zásadový

Ať jsem z Brna, ať jsem z Dejvic

věrně jdu tam, kde daj´ nejvíc

Δ

Ošidila jsem Tě, bylo to špásem

Kdopak si na tohle vzpomene časem?

Δ

 

Politik

Jak rád bych pečoval o blaho lidu

jen kdyby panchart lid nechal mne v klidu!

Δ

Zase máme vládu

zaplať ta to pánbu

Ale nijak moc

Možná budem zanedlouho volat o pomoc

Δ

V téhle zemi policajt si hvízdá

Kdo by píchal do vosího hnízda?

Δ

Zalezu do své postýlky

budu tam chytat motýlky

Δ

Tvrzení o vládě lidu

po volbách necháme v klidu

Δ

Patří k politické kráse

odsedět si pár let v base

Δ

Já jsem malej mysliveček

než bych lezl na kopeček

posadím se na pařízek

a posvačím s chlebem řízek

Δ

Šly dvě panenky silnicí

potkaly myslivce s opicí

a že ho to bralo fest

viděl jít panenek šest

Δ

Nedávno moje milá

velmi mne rozzlobila

Ještě než trávu nažala

hajného k sobě lákala

Δ

Pravil Honza – do třetice

zprůbuju to v politice

chci brát rentu od státu

zprůbuju to v senátu

Δ

Když mě moje žena pozve na slovíčko

někdy z toho vzejde dlouhá řeč

umeje mi hlavu, zvalchuje tělíčko

bévám z teho decke celé preč

Δ

Někdy ve svých snách

stávám na hradbách

Uvnitř městskou pokladnici

rabují tři loupežníci

Δ

Jak mívám tu a tam ve zvyku

obul jsem se do politiků

Musím však přiznat, páni a paní

vůbec to nebylo zdravé obouvání

Δ

Ve spolupráci s sekretářkou Věrkou

ředitel lopotil se s uzávěrkou

Nikdo neví, jak se to stalo –

příští rok jim dítko přebývalo

Δ

Nechceš pračku „v prádle“ mít?

Používej Calgonit!

Δ

Na horním konci Dolního náměstí

v tajemném kostela stínu

těší se výborné pověsti

restaurant U kapucínů

Δ

 

Existence člověka není existencí kamene, ale existencí plamene (pravil klasik kybernetiky). Člověk nepřežívá v nehybnosti trvalého, přežívá v pohybu přechodného. Vzplane a zakrátko uhasne, když předtím zapálil, vznítil nové ohně genetickým mechanismem ve svých potomcích a někdy i následovnících. To druhé v případě, že byl plamen jeho života dost intenzivní a žhavý.

 

Velké životní problémy, které se nás osudově dotýkají, nás zahlcují podobny vichřici, jež nám letí vstříc. A jenom mezi dvěma za sebou přilétajícími poryvy jsme schopni nechat plíce nadechnout a myšlence na záchranu dodat potřebný kyslík.

 

Na tom, jak pacient hodnotí své lékaře, se podepisuje výsledek léčby. Kde to dopadlo dobře, je pan doktor vychvalován do nebe málem jako strůjce zázraků. Kde to nedopadlo – nedopadá dobře ani ošetřující lékař. Přitom všichni zúčastnění vědí, že výsledek léčení není výhradním dílem lékařů – podílí se na něm konkrétní stav nemocného a reakce jeho organismu na aplikované postupy. Vedle nesoustavných jiných aktuálních faktorů.

 

Celostní medicína. Jedno ze slov naší doby. Už dost dlouho se používá v kontextu výtek analytické medicíně, které se klade za vinu, že se soustřeďuje na jednotlivé dílčí součásti systému lidského těla a terapii jejich poruch – přičemž jí uniká skutečnost, že lidské tělo je komplexní systém, jehož součásti spolu souvisejí a spolupracují na jediném díle. Že se jí občas i stane, že opravujíc a do pořádku se pokoušejíc uvést jedno, přitom (nevědomky) naruší funkci jiného podsystému. (Je to pravda, sám o tom něco vím, protože jsem to na vlastní nejenom kůži zažil a jsem tedy oprávněn se o tom zmiňovat). Tyto výtky mají své oprávnění – a přemýšlivější doktoři o nich dobře vědí. Problém je, že podobně jako na jiných situacích, kde se lidský rozum zadrhne, začnou na nich parazitovat šamani. Nejde o to, že by lékaři požadavek respektovat celostní hledisko odmítali. Prostě je to zatím ve svém komplexu neuchopitelné. Vědou neuchopitelné. Požadavkem dne je v medicíně usilovat jak jen je to možné, aby korigováním jedné části člověka nebyla narušována činnost jiné jeho části. Šamanský přístup vychází z představy, že když vím, že tělo je komplikovaný celek, s udržováním jehož harmonie má medicína potíže – může se svými rozumy, se svou trochou do mlýna přicházet kdekdo. Tedy – ne úplně kdekdo, ale každý, kdo má dost velkou drzost, troufalost a neodpovědnost. Lékaři celostní medicíny (termín lékař nemusí znamenat doktor s diplomem) se ve svých přístupech a svém počínání podobají astrologům. Ti si osobují právo, ze skutečnosti, že slunce a jiné vesmírné vlivy mají zásadní význam pro lidskou populaci, předvídat osudy jednotlivých lidských jedinců. Je to podvod stejně nehorázný jako jsou různé tak zvané rozpisy v případě hazardních numerických her. Obecný zákon není aplikovatelný vyčerpávajícím způsobem na jednotlivý případ. Pro šamany a šamanství je tohle pole neorané, na jehož zaplevelení se mohou hodně vydovádět.

 

Hygiena po česku – ruka ruku myje…

 

Fakt, že se podvádí a krade za demokracie, nesmývá vinu za podvody a krádeže spáchané za komunismu.

 

Kdysi se v Čechách zpívalo

O Velvary, o Velvary

kde jsou mé tolary?

Dnes, kdy jsme skončili s českým zápecnictvím, změnili jsme notu

Seychelly, Seychelly, z českých korun vyspěly…

Bahamy, Bahamy, velký sousto do tlamy..

 

Už skoro čtyřicet let spojuji své biostatistické řemeslo s měřeními fyzické antropologie. Tento sňatek z rozumu ostatně podtrhuje oprávněnost používání oborového názvu biometrie – měření biologických fenoménů. Jedním z českých klasiků fyzické antropologie je profesor Jindřich Matiegka (i s tím staročeským „g“ na místě fonetického „j“). Teprve před několika lety, při inventarizaci archivních rodinných písemností, jsem narazil na seznam univerzitních přednášek svého tchána (nikdy jsem ho nepoznal, zemřel velice mladý na začátku druhé světové války) – a našel tam zápis přednášek z biometrie a antropologie. Podepsaný jménem právě profesora J. Matiegky. Tchán studoval v letech 1928-31 na Univerzitě Karlově profesuru tělocviku a, myslím, zeměpisu. Ta biometrie a antropologie tam patřily hned vedle Svojsíkova skautingu a přednášek o sokolství. Můj tchán měřil tehdy jako univerzitní student děti na školách v Litoměřicích, zřejmě v rámci praktických cvičení. Litoměřice (Leitmeritz) bylo tehdy město převážně německé, takže šlo pravděpodobně o děti českých Němců. Ledaže by se byla tchánova měření omezovala na nějakou českou menšinovou školu. Jeho doktorská disertační práce pro získání hodnosti RNDr měla název Somatologický typ českého dítěte v Českém středohoří; obhájil ji v roce 1932. Cesty osudu se někdy potkávají na křižovatkách dost nečekaných. Vlastně bych mohl být oponentem jeho doktorské disertace – kdyby se nám podařilo překonat pár desetiletí sekulárního rozdílu. Naše rodina se tedy začala angažovat ve fyzické antropologii o nějakých pětatřicet let dříve než jsem si donedávna myslil.

 

Různé kultury (a jejich jazyky) vnímají rozdílně záležitosti obecně platné a užívané. Neženatého mužského označuje čeština jako svobodného, což silně podtrhává okolnost, že mužský ženatý byl svobody zbaven. Ženatý už není svobodný. Oproti tomu užívá angličtina pro neženatého muže výrazu single, což je ve vztahu ke svobodě neutrální. Angličan, než se ožení, žije prostě sám. Podobně by se neměl cítit úplně zbaveným svobody Francouz – výraz celibataire je také ve vztahu ke svobodě neutrální.

 

Dívčí poctivost je ekonomicky zvláštní záležitost. Podle toho, co se o ní říká a zpívá, dá se jenom opatrovat a ztrácet (vlastně bych měl použít slovesa dokonavého, protože ztráta poctivosti bývá proces jednorázový, bez možnosti přílišného protahování a vůbec už ne opakování). Někdy jako výsledek dlouhodobého úsilí. Jenomže jsem nikdy neslyšel, že by se nějak evidoval zisk na druhé straně této ekonomické hry. Mluvívá se někdy o zelených věnečcích, které však obvykle uplavou po vodních tocích; často v tom je angažována řeka Dunaj. O sběratelích se na mužské straně sice ledacos naznačuje – že by se však někdo nějakou sbírkou poctivostí holedbal? Sbírkami různých fetišů, odstřižených kadeří, punčoch a jiných částí ženské garderoby, to snad ano. Ale kolekcí poctivosti? Možná to souvisí s tím, že po první sklizni už nejde o sběr poctivosti – a možnost výskytu padělků je v téhle záležitosti ještě větší než u značkového zboží ve vietnamských stáncích v příhraničních tržištích.

 

Symbolem bezohledné chamtivosti mocných bývalo kdysi okrádání vdov a sirotků. V dnešní humanismem překypující době i tohle pokročilo – chamtiví politici okrádají ty, kteří se ještě nenarodili. Aby si mohli vyplácet nekřesťanské platy (dokonce i křesťanští politikové tak bezostyšně činí), nechávají narůstat státní dluh, který budou splácet naše děti, vnoučata i generace ještě nenarozených. Mělo by se proto dbát na to, aby se nezapomínalo, čí vinou… Aby mohli ti, které povinnost splácení postihne, spílat těm pravým viníkům a jejich chamtivost adresně proklínat.

 

Nejoblíbenější písnička těch, kteří v Česku rozhodují a hospodaří – Já nic, já muzikant…

 

Gramotnost je, co člověku zůstane poté, kdy zapomněl všechno, čemu se naučil.

 

Kdo touží přijít k penězům, neměl by vzdychat, že přijde o čest.

 

Komu není shůry dáno, žádá o podporu zdola.

 

Nemějte hned za zlé těm, kteří vás nemají za dobré!

 

Fouká-li od severu, nemůže nefoukat k jihu. Výjimky platí jenom v politice.

 

Ani špatný stát nechválí špatné občany. Třeba zloděje. I on dává přednost zlodějně v mezích (svého) špatného zákona.

 

Moderátory olomoucké regionální televize obléká dámská móda Bruno a pánská móda Senátor. Mne už několik let obléká samotný Ježíšek – a nevytahuji se tím.

 

Ptáky, kteří důsledně nevyužívali svou schopnost létat, zlenivělé pobíháním a hrabáním, lidé opovrhovali – dokonce natolik, že je začali masově pojídat, když je předtím pozavírali do posad, klecí a kurníků. Vařené, smažené i pečené. V polívce s nudlemi. Pojídají dokonce i jejich ještě nevylíhnuté zárodky.

 

Letošní nepovedená zima mi připomněla některé zimy mého dětství. V jedné takové, z roku 1941 na 1942 zamrzla Hitlerova armáda pod Moskvou. Zimám opačného ražení než je ta letošní, opravdovým zimám, se u nás doma na Vysočině říkávalo zima jako v psírni.

 

Počítač je zařízení nejenom inteligentní, důsledné, rychlé a logické. To je o něm všeobecně známo. Je však i zařízením vykazujícím nepochybné známky vrtkavosti, hravosti a možná i škodolibosti. Alespoň pokud jde o můj notebook. K jeho oblíbeným žertíkům patří hra na schovávanou. Občas se některá lišta přede mnou schová – zajede jako polekaný pes do boudy. Tím, kdo se přitom doopravdy poleká, jsem já. Obvykle jde o takovou, bez níž se těžko obejdu. Taky ikony mi s oblibou ztrácí. Ať dávám sebevíc pozor, stává se mi, že mám najednou na displeji ikon jenom polovic. Jakkoli to odporuje zákonu o zachování toho, co je. Naše vzájemné vztahy – mezi jím a mnou – jsou plné záhad, k jejichž probádání nestačí celý život lidský, natož pak život počítače. Nevím, zdali jste o životním cyklu počítače někdy přemýšleli – já ho odhaduji na přibližně stejně dlouhý jako život psa. Je pravda, že počítač na mé pokyny reaguje, někdy dokonce i podle očekávání. Nejednou se však stane něco nečekaného, s čím jsem nepočítal, oč jsem nežádal a oč nestojím. S čím si pak obvykle nevím rady. Možná mu po letech našeho soužití došlo, že jsem statistik a soudí, že by mi jisté prvky nahodilosti v našich vzájemných stycích udělaly radost. Mýlí se. Neudělaly. Jenomže jsem ještě neobjevil, jak bych mu svou nespokojenost s jeho žertíky dal na srozuměnou.

 

Vývoj jazyka je zajímavá věc. V případě jazyka malého národa věc svérázná – u každého národa jiná. Hodně se na tom vývoji podepisují sousedské poměry; sousedí-li spolu srovnatelně velké národy, obvykle na sebe žárlí, nafukují se a vlastní (nefyzickou) velikostí se holedbají. Kdo je nadanější – muzikálně, technicky, kde žijí hezčí holky a tak podobně. Jiné je to v případě sousedství s národem podstatně početnějším. Tam jsou jisté parametry nacionálně neožvanitelné. Češi, poté, co středověká rozdrobenost odezněla, byvši nahrazena centralizačními tendencemi, v nichž svou roli sehrával i jazyk, svůj kontakt se světovou civilizací cedili přes němectví a němčinu. Jakkoli čeština přežila ve stavu umožňujícím obrozeneckou resuscitaci. Široké portfolio evropských jazyků představuje dnes v politicky a vojensky se sjednocující Evropě komplikující faktor. Řeči o bohatosti národních kultur se hezky poslouchají – nutnost překládat v Bruselu mezi nějakými pětadvaceti jazyka však stojí nemalé peníze. Jazyková rozmanitost Evropy je vlastně evidentní přepych. Dá se odhadovat a předpokládat, že racionalizace se i v tomto ohledu prosadí. Základní tendence se v posledních desetiletích rozvíjí na frontě angličtiny jako lingua franca. Jako jazyka vědy a techniky, mezinárodního obchodu, politiky. Někdy dráždím profesní larvovanost svých známých bohemistů tvrzením, že čeština jako živý jazyk nepřežije jednadvacáté století. Nejdříve ztratí svůj smysl čeština jako jazyk odborný – studenti budou číst matematiku, přírodovědné a technické obory v angličtině. O něco déle přežije tak zvaná krásná literatura; jakmile si však osvojí čeští autoři i angličtinu idiomatickou, začnou i oni psát anglicky. Prostě proto, že to bude pro ně výhodné. A co je výhodné, po tom se vždycky nakonec sáhne. Bohemisté dospějí do stavu jakýchsi funebráků českého jazyka. Ústav pro jazyk český se stane márnicí, ve které budou marnit svůj čas poslední mohykáni někdejšího jazykového obrozování, které podlehlo ekonomii životního provozu.

 

Poslední události kolem sociálně demokratických přeběhlíků naznačují, že bude vbrzku paleta poslaneckých přídavků, příplatků a diet rozšířena o další položku – o příplatek věrnostní. Nepůjde ovšem o věrnost manželskou, ale o věrnost straně. Poslanec, který v průběhu povolební sezóny změní barvy, převleče kabát a přeběhne k nepříteli, o věrnostní přídavek přijde. Jeho zavedení se ukazuje být nezbytným proto, že pokus stranické přeběhlictví trestat se ukázalo jako neúčinné. Se strategií trestání partajních přeběhlíků (a hlavně sběhlíků, protože u nás vlastně po čtyřicet let existovala jediná politická strana; ty ostatní byly jenom formálně do počtu) máme poměrně rozsáhlé zkušenosti. Kacíři bývali trestáni škrtnutím, případně vyloučením. To první mívalo za následek zastavení veškerých služebních postupů včetně zákazu tak zvaného odborného růstu, to druhé zbavení zaměstnání a odsunutí na okraj společnosti, do jakéhosi sociálního vyhnanství. Tresty zanechávaly stopy i na potomcích trestaných; ty spočívaly v omezování vzdělání na základní školu a zápisu špatného původu v kádrových materiálech. Mělo to něco společného se žlutými šesticípými Davidovými hvězdami pro Židy v prvních letech Protektorátu. Němci k nim později ovšem připsali pokračování v podobě Sonderbehandlung. Tenhle druh trestů se jisté politické straně osvědčil – a nic nebrání tomu, aby byl jako alternativa k odebrání věrnostního příplatku zase zaveden. A protože KSČ, před pár lety prohlášená za zločineckou organizaci, má v českém parlamentu svou ideovou pokračovatelku, je nabíledni, kdo by měl zmíněný návrh ve formě poslanecké iniciativy podat.

 

FINIS