LIBER CATENAUS

Píše S. Komenda, část 36, prosinec 2006

 

Modlitba poustevníka doby raně kybernetické

 

Milý Ježíšku,

promiň, že Tě obtěžuji v době, kdy máš nejvíc napilno. Kdy Ti píší i ty děti, které jinak píší jenom velice nerady, protože páchají při svých písemných pokusech nemálo chyb. Tvoje velebná role štědrého dárce je pak ztěžována luštěním rébusu, oč vlastně takové nepříliš gramotné školní dítko žádá – zdali o domácí parní lokomotivu nebo domácího (ne)hlídacího psa.

Moje přání bude pro Tebe – alespoň doufám – co do obsahu průhledné čili transparentní. Pokud bych se i já dopustil při jeho formulaci nějakých chyb a prohřešků proti gramatice a literárnímu stylu, vezmi, prosím, velkoryse na vědomí, že tyto nejsou důsledkem dnes obvyklé mladistvé nedovzdělanosti, ale ve všech společenských epochách obvyklé stařecké nesoustředěnosti, zapomnětlivosti a sklerózy. Na rozdíl od mých dětských spoluprosebníků se už nedá, bohužel, očekávat žádný vývoj k lepšímu. To je ostatně v souladu se zákony ontogenetického vývoje, takže i se záměrem Vašich nebeských velebností. Jak jsem stačil poznat, případně vírou se nechal osvítit.

Můj milý Ježíšku, dovol, abych Tě mohl považovat za svého sponzora. Na oplátku Tvé velkorysosti bych chtěl, při vší své skromnosti získané i vrozené, zmínit skutečnost, že investici, kterou se do mne případně rozhodneš vložit, si můžeš odepsat z nebeského daňového základu. Jistě něco takového i tam u Vás nahoře funguje. Rozdávat se dá totiž jenom z toho, co je. Co je k dispozici, co se našetřilo. Prázdný pytel jistě ani v nebi nestojí. A taky je tu zákon o zachování hmoty a energie. Jak bude zřejmé vzápětí, nedovoluji si žádat o nic nemožného, co by nebeský rozpočet nějak mimořádně zatížilo. Moje přání stojí oběma nohama pevně na půdě reality a uskutečnitelnosti. Kvůli mé nepatrné osobě nebudeš muset obracet svou nebeskou pozornost do oblasti zázraků a záležitostí podobných.

Ale abych konečně přešel od úvodu k vlastnímu obsahu mého přání a mé uctivé žádosti.

Milý Ježíšku, Ty víš lépe než i ti nejpoučenější z nás lidí, že na všem, čeho se nám z Tvé dobrotivosti, elektronických vynálezů Billa Gatese a bakelitu dostává – mám na mysli věci zvané počítače – podléhá zubu času. Ten, jak při své vševědoucnosti jistě víš, je dílem ďáblovým. Přivádí věci ke zkáze, když ještě předtím je přivádí do stavu snížené použitelnosti až dysfunkce, kteréžto projevy nutí uživatele věcí vykřikovat slova nemravná, nadávky a kletby, jež jistě urážejí Tvou mysl, vychovanou v těch nejjemnějších andělských mravech.

I můj stařičký počítač byl, dobrodinče náš, působením zubu času postižen. Na mé pokyny reaguje loudavě, dávaje si drahně na čas. Nejčastěji právě ve chvílích, kdy o něco důležitého jde; o něco vyžadujícího reakci promptní, pohotovou a neodkladnou. Také já se v podobných situacích jenom s námahou ovládám, a svému elektronickému služebníku spílám. Dokonce přitom někdy zapomenu, že byl už opakovaně repasován, že v něm byly elektronické pazourky již mnohokrát za nové vyměněny, ostřeji přikřesané a hladčeji vybroušené. Stáří je prostě stáří – a hlásí se neodbytně o svá práva.

Jsem už kmet věkem nachýlený, který gravitačnímu zákonu jenom s pomocí hole a pajdání vzdoruje. Díky svému věku jsem pamětníkem počítačového dávnověku této malé české země, kde domov můj. Ale to jsi jistě rozpoznal už z poštovního razítka na tomto dopisu. A tak se ve vší uctivosti, které je má vzdorovitá mysl schopna, ptám – nenašel by se,  dobrodinče náš, v nebeských skladech nějaký odložený počítač, který se už pro zpracování nebeských dat nehodí, a který by v mé poustevnické jeskyni ještě nějaký čas posloužil? Slibuji, že při sepisování svých traktátů se hrubým slovům jak možno budu vyhýbat. Dokonce i tehdy, kdy si o to politikové peklu propadlí naplno říkají. Ledaže by sis Ty sám přál, abych jim za jejich nemravné chování pořádně vynadal; jistě i Tebe tím už nejednou namíchli.

 

 

Irská diplomacie v české verzi

 

Irská diplomacie je schopnost poslat člověka do háje (jak činí ti slušnější; ti ostatní ho posílají do prdele) tak, aby se začal na tu cestu těšit.

Tuhle irskou charakteristiku jisté irské schopnosti, tenhle saying či proverb, jsem si před lety z Irska domů importoval. Několik let jsem se domníval, že jde o vlastnost výlučně irskou – mimochodem, Irové jsou na tuhle schopnost svých nejenom diplomatů docela pyšní. Teď mne však přiměla životní zkušenost, abych svůj názor změnil; i naši doma upečení, vypečení čeští politici jeví snahu nás, občany této země, do háje či na ono alternativní místo posílat, doufajíce, že se budeme na cestu těšit a jejich poselství oceníme. K té úplně svěží životní zkušenosti došlo, když po skončení druhého kola senátních voleb papaláši politických stran téměř dojatě děkovali voličům, že k volbám šli a jejich strejdy a tety volili – ačkoliv k urnám zašla pouhá jedna pětina voličů, z těch, kteří zajít mohli a měli.

Ze strany děkujících politických papalášů to byl očividně projev politického farizejství. Při stylistické negramotnosti české politické elity určitě přitom děkovali i těm, kteří místo k urnám volebním raději zašli k urnám na hřbitovech. Konec konců, urna jako urna – termín politická mrtvola je vlastně přechodem mezi politikou a pohřebnictvím. Pány papaláše bych chtěl upozornit, že ona irská diplomacie je dvojsečná zbraň – do háje poslalo senát s celou jeho volební maškarádou 80% voličů; papaláši demonstrovali především neprůstřelnost svých hroších kůží.

Co ještě demonstrovali, je – pohrdání občanem. Prakticky od samého vzniku senátu staví se k němu občané lhostejně, což dávají najevo tím, že nechodí senátory volit. Tato skutečnost samozřejmě nikterak nebrání televizním moderátorům, aby jako poslušní pinčlíci nevrtěli ocásky kolem volebních procent – aniž by jim docházelo, jak málo taková procenta, počítaná z téměř zanedbatelné menšiny voličů, vlastně znamenají. Hlavním výsledkem senátních voleb je fakt, že skoro nikdo senátory nevolí. Ani za první republiky se netěšil senát žádné zvláštní úctě občanstva – býval označován názvem Karrierenfriedhof, hřbitov kariér. Trafiky přidělované těm, kteří se už k žádné pořádné práci nehodí. V ostatních státech, co jich po světě existuje, se jich podstatná část bez senátu obejde. Ten český byl do ústavy zakódován v popřevratovém zmatku; stal se dítkem romantické politické naivity a české aritmetické negramotnosti, která si nedokázala spočítat, že co je zbytečné, je i zadarmo drahé. Tím spíš je drahé to, co vedle zbytečnosti stojí i peníze. Docela by mne zajímalo, zdali se občas páni a dámy senátoři budí ze snů s pocitem, že vlastně kus svého života prožili zbytečně, ani k užitku, ani k ozdobě.

Úvahy o zbytečnosti senátu a o rozumnosti jeho zrušení se čas od času objevují; dokonce i z řad politiků. Obvykle z takových prohlášení jako sláma z bot čouhá účelovost na straně žadatele – to když například navrhoval zrušení senátu politický velikán s případným jménem Gross – poté, co strana jím řízená jedny takové trapné senátní volby na celé kolo prohrála. Obvyklý argument, kterým se potrefené husy brání, se dovolává ústavy republiky. Prý – co je psáno, to je dáno. Takový argument mi připadá zvlášť půvabný v zemi, která není schopna žádnou tradici si utvořit – a kde se každý kapesní velikán snaží zůstavit po sobě jakýsi pomníček. V zemi, kde zákony se předělávají jako cáry papíru a respekt vůči nim je prakticky nulový. Bodejť by nebyl, když je bezohledně a nestydatě porušují i ti, kdo jsou za jejich dodržování všemi občany odpovědni. Jak by mohla být tato země právním státem, když zákony nedodržují nejen řadoví policisté, ale ani samotní jejich náčelníci?

Možná jsem to s tou irskou demokracií v Česku přehnal. Irové jsou totiž lidé se smyslem pro humor. Není divu, žili celá staletí po boku Angličanů – kteří je sice utlačovali a znásilňovali, ale také učili logice humoru. Pro české politiky však platí to, co se tradovalo o české povaze za Rakouska – že Čech je buď slouha nebo hulvát.

 

 

Pravděpodobnost Boha?

 

V nedávném čísle poněkud záhadného deníku Metro, jehož výtisk občas přinese má žena z nákupu potravin jako vedlejší neplacený produkt, jsem zahlédl a poté přečetl nevelký článek s neobvyklým titulem kladoucím otázku po existenci Boha a referujícím o jisté anglické knize, jejíž autor se pokouší na onu otázku odpovědět za podpory statistických či spíše pravděpodobnostních argumentů.

Metoda vyjmutá z bohatého rejstříku procedur teorie pravděpodobnosti, které se autor knížky údajně dovolává, nese jméno Bayesova formule. Před padesáti roky mi o ní a jejím možném použití přednášeli na matfyzu, méně žoviálně na matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy. V pozdějších letech jsem stručný výklad o ní opakovaně zařazoval do svých přednášek z biometrie a výkladu o metodologii výzkumu. Bylo proto samozřejmé, že jsem onen novinový článek nepřehlédl.

V případě Bayesovy formule, případně Bayesovy teorie je zajímavá už samotná postava jejího autora. Před zhruba dvěma sty roky jím byl reverend anglikánské církve (Church of England) Thomas Bayes, který měl pro kněze neobvyklou zálibu v počítání a matematickém teoretizování. Vzorec, který odvodil, vypočítával tzv. aposteriorní pravděpodobnost platnosti jisté hypotézy – na základě známé apriorní pravděpodobnosti její platnosti a rovněž známé podmíněné pravděpodobnosti výskytu náhodného jevu, představujícího podmínku v oné aposteriorní pravděpodobnosti. Vypadá to možná poněkud zašmodrchaně, ale kupodivu se někdy před padesáti roky stala Bayesova formule logickým základem pro model automatizované, pomocí počítače realizované lékařské diagnostiky. Byly o tom napsány za padesát let desítky knih, většinou čitelných jenom pro čtenáře matematicky gramotné.

Nabídka Bayesovy formule spočívá v tom, že umožňuje využít nově získané empirické informace pro zpřesnění našeho vědění o hypotéze, která nás zajímá. V případě lékařské diagnostiky jsou takovými hypotézami diagnózy (patologické stavy) přicházející v úvahu v případě, který lékař hodnotí. Celý vějíř takových (vzájemně se vylučujících) diagnóz vstupuje do výpočtu jejich podmíněných pravděpodobností; podmínkami jsou přitom jevy, jejich výskyt lékařské vyšetření u pacienta konstatuje – zvýšená teplota, hodnoty ukazatelů biochemických, mikrobiologických či hematologických. Každý takový empirický jev nese v sobě jisté množství informace svědčící pro validitu té které diagnózy. Konečné rozhodnutí, které lékař po skončeném vyšetření a provedení potřebných pravděpodobnostních výpočtů učiní, se řídí principem maximální pravděpodobnosti – za správnou bude považována diagnóza, pro kterou vykáže aposteriorní (Bayesova) pravděpodobnost nejvyšší hodnotu.

Pokus aplikovat Bayesovu formuli na hypotézu boží existence je komplikován nutností dosadit do výpočtu počáteční hodnotu apriorní pravděpodobnosti (boží existence). Obvykle se použije principu stejné šance pro existenci i neexistenci boží. To je ovšem předpoklad velice razantní. Hypotézy jsou tady vlastně dvě; výpočty stačí provádět pro jedinou, protože pravděpodobnost té druhé tvoří její doplněk do jedné. Problémem je – podle mého názoru – i volba jevů vystupujících jako podmínky svědčící pro boží existenci. Článek zmiňuje například existenci dobra. Svět je však plný i jevů jiných – zlo všeho druhu, nemoci a jiná trápení. Za svou osobu bych si přisadil jako jev svědčící pro boží existenci fakt humoru. Myslím, že to je opravdu boží dar. Na druhé straně je tu ovšem politika, což je fenomén, nad kterým zůstává rozum stát; nedokážu si představit, že by s takovým očividným nesmyslem mohl mít Bůh cokoli společného. Že by politika mohla být produktem z jeho dílny.     

Jen tak mimochodem, na Bayesovu formuli narazil před více než sto dvaceti roky filozof Tomáš Masaryk ve své přednášce, s níž se představil na pražské univerzitě. Jméno Bayes přitom sice nepadlo, ale implicite v ní bylo. Pro toho, kdo umí číst mezi řádky.

 

 

Sbohem, pane profesore …

 

Z výboru České statistické společnosti došla zpráva, že zemřel Ing. Josef Machek. Působil na katedře pravděpodobnosti a matematické statistiky matfyzu, Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy, od samotného založení fakulty v roce 1952. Byl tehdy čerstvým absolventem ČVUT, její fakulty s poněkud netradičním názvem – Vysoká škola speciálních nauk. Tu fakultu hned potom bolševici zrušili; studovaly se na ní obory pojistná matematika, ekonometrie a matematická statistika. Ty první dva byly vhozeny rychlokvašenými marxistickými učenci do pytle buržoazních pavěd, spolu s kybernetikou. Matematická statistika byla ušetřena a stala se základem zmíněné katedry na matfyzu.

Ing. Machek byl o sedm let starší než já. Setkali jsme se v roce 1954, kdy jsem byl, po jistých peripetiích, přijat ke studiu matematické statistiky. Naše kontakty podstatně vzrostly po třetím semestru, kdy pro nás skončila první část studia, společná s ostatními matematickými kombinacemi – a našeho vzdělávání se ujala katedra statistiky. Nebyla nijak rozsáhlá, a odborný asistent Ing. Josef Machek byl na ní nepřehlédnutelný. Přednášel a cvičil několik předmětů. Tím hlavním byla, myslím, teorie statistického odhadování. Sešity s jeho výkladem jsem si schoval; přestože jsem se z podstatné části po promoci živil analýzou dat, moje pravděpodobnostní modely asociativního učení se bez metod odhadování neobešly. K přednáškám profesora Jaroslava Janko Statistická kontrola jakosti s námi pan asistent Machek konal cvičení. Asi jsme nebývali příliš soustředění – na páně profesorovu přednášku jsme totiž dobíhali udýchaní a propocení z tělocvičny Maratón, sídlící v Křemencové ulici hned vedle hospody u Fleků. Tam ovšem bývalo dopoledne zavřeno; doplňovat tělesné tekutiny v tělocvičně vydané jsme museli v nedalekém Černém pivovaru na Karlově náměstí vedle rohové budovy techniky.

Odhaduji, že jsem prošel rukama několika desítek pedagogů. Jako žák a jako student. Podobně jako většina mých bližních. Paměťové záznamy téměř všech blednou a upadají v zapomenutí. Zůstávají epizodky nepodstatného. Jenom několik málo učitelů si dokážu vybavit jako úplný obraz nebo dokonce jako postavu živou, se mnou hovořící, gestikulující, mnohorozměrnou, multidimenzionální. To poslední je navíc statistický odborný pojem. Ing. Josef Machek patří mezi ně. Byl to člověk mnoha talentů – rozhodně byl talentovaný matematik, schopný hluboké abstrakce. O tom svědčí i základní díla matematické statistiky jím přeložená. Měl i talent jazykový; pokud vím, komunikoval výborně anglicky; několik let předával matematickou statistiku na Kubě. Kromě zkušeností odborných i jazykových ze svého pobytu vytěžil i svou španělskou ženu. Nepřehlédnutelná byla jeho velkorysost, s níž rozdával své znalosti nám, talentem méně obdařeným. V prvních letech svého olomouckého působení jsem se občas jezdil za ním na katedru (sídlící ještě v ulici Ke Karlovu) radit. Patřil jsem tedy k těm jeho studentům, kteří ho okrádali o drahocenný čas i poté, co dostali v Karolinu svoje diplomy promovaných matematiků.

Ing. Josef Machek byl pro mne prototypem anglického gentlemana – nejenom pro své anglofilské záliby. Byl skromný tím nejopravdovějším způsobem; nikdy jsem ho nezaslechl, že by se svými znalostmi holedbal – a že bylo čím. Patřil navíc k několika málo lidem, které znám, kteří se vůbec nesnažili obložit svá jména akademickými tituly zepředu a zezadu. Zdá se, že si byl hluboce vědom, že hodnota člověka je v něčem jiném. Anglický byl i jeho smysl pro humor; opravdový, nenucený, neformální a přirozený. Měl ho vrostlý nejenom pod kůži. Jeho glosy se strefovaly in medias res. V jeho přítomnosti jsme se neváleli smíchy – vždycky jsme se však intelektuálně bavili – a zároveň se od něho učili. Ing. Josef Machek byl jedním z lidí, díky nimž byl matfyz v dobách komunistického absurdna oázou, v níž pramen rozumu nikdy nevyschl, protože pořád tady byli, kdo ho opatrovali a opatrovat učili. Byl jsem pyšný, když mi nabídl tykání. Bude se mi odcházet ze světa lehčeji, když vím, že se zase sejdeme.

 

 

Pějme píseň dokola…

 

Lidskou civilizaci doprovázejí jevy, které přijímáme jako samozřejmé – přestože stačí jenom docela málo se zamyslet, aby ze stínu samozřejmosti vykoukla absurdita. Mám teď na mysli následující.

Pořád se zdražuje, pořád jako občané na zdražování nadáváme. Za zdražováním, jako jeho ocásek radostně se vrtící, následuje zvyšování platů. Zatímco zdražování přichází, tak říkajíc, samo sebou (páni ekonomové s vážnými tvářemi tvrdí, že je to přirozený proces  vyvolaný působením ekonomických zákonů, mezi nimiž jako bůh Zeus na řeckém Olympu vládne neviditelná ruka trhu) – zvyšování platů si musejí občané vynucovat. Za pomoci odborů, jejichž byrokrati si z těch platů nemálo uhryzují, někdy i za cenu vynakládání času ve stávkách, manifestacích a shromážděních. Co je přitom hlavní – zvyšování platů za všeobecným zdražováním pokulhává v čase. Tahle časová prodleva ponechává vládě, potažmo ministru financí (a státního mrhání) jisté úroky na přilepšení věčně hladovému státnímu rozpočtu.

A tak se ptám – Jaký to má vlastně smysl? Tohle věčné zdražování, pracně doháněné následným zvyšováním platů? Nebylo by možné tohle zastavit, tento gordický uzel rozetnout a nastolit stacionární poměry? Kdy by se ceny nezvyšovaly a platy držely na uzdě? Umím si docela dobře představit, jak si ekonomové rvou zbytky svých šedin naříkajíce nad mou národohospodářskou negramotností. Vždyť přece každý žáček ví…   

Prožil jsem svá mladá léta v době, kdy komunisté poroučeli větru, dešti – a taky diktovali ceny. V některé době docela natvrdo. Zkušenost prokázala, že to nebylo dobré. Diktát cen pokřivil ekonomické poměry – později nám cenotvorní odborníci vysvětlovali, že ceny se nastavují samy v souboji dvou dam – paní Nabídky s paní Poptávkou. Například letos nebude dost brambor, takže dámy vyženou cenu na dvacet korun, což je o dost víc ve srovnání s loňskem, kdy ceny dělaly dvě až pět korun; brambor bylo totiž dost. Tohle já chápu; poměrně stálé jsou výrobní náklady, a když dámy stlačí cenu pod výrobní náklady, farmáři začnou místo brambor pěstovat něco jiného – třeba zelí. Nicméně, tohle pořád ještě nevysvětluje fakt, že ceny v globálním úhrnu pořád rostou.

Kdysi jsem na půdě našel Knihu o Kosti českého historika profesora Pekaře. Z ní jsem se poučil, že inflace (což je jev s růstem cen zboží úzce související) existovala zřejmě vždycky; Pekař ji dokládá na základě statistik selského stavu zhruba od třicetileté války do začátku dvacátého století. Inflaci způsobovaly vládnoucí kruhy – panovník vdával dceru a věno sháněl tím, že vypsal daně, ale také tím, že zkazil minci. Ošidil množství drahého kovu v ražbě. Pokud sedláci platili šlechtě v naturáliích, ceny se hýbat nemusely. Platy v penězích však se zvedat nebo jinak kompenzovat musely, protože si za ně majitel panství koupil míň než dříve. Obvykle to řešil tím, že prodlužoval robotu; ta se za tři sta let zvýšila z několika dnů v roce na několik měsíců za rok.

Jakkoli tedy připouštím, že fenomén, o kterém tady uvažuji, má objektivní ekonomický základ, nepochybuji o tom, že se na něm přiživují subjektivní zájmy politiků i podnikatelů, které by bylo možno zahrnout pod společný název podnikavci. S cenami se dá nepochybně hodně čarovat; je prakticky nemožné oddělit vliv neviditelné ruky trhu od vlivu viditelných rukou trhovců, kteří ze svých nečistých zisků odloupli úplatky schopné zaslepit oči spravedlnosti.

Jedno se zdá být jisté. Ceny půjdou pořád nahoru – a platy za nimi budou pokulhávat. V čase i v nominálních hodnotách. Pokud se bude i nadále rozvíjet spolupráce vysoké politiky s dobře organizovaným zločinem a pokud bude vysokou politiku v jejím počínání napodobovat i politika komunální, bude se svádět na neviditelnou ruku trhu ledacos z toho, co vykonají ruce mající své konkrétní nositele i jejich mazané advokáty.

 

 

Kde čas nejsou peníze

 

Součástí mého (téměř) každodenního pochodování mezi hřbitovy a fakultou je překonání snad třímetrového výstupu přes nemocniční parkoviště. Jeho větší, spodní část je veřejná, parkovat se tam smí bez placení. V horní, podstatně menší části, je parkování zpoplatněno; krásné české slovo, vonící novotou a byrokracií. Utvořeno je podle vzoru zpopelnit, zpolitizovat, zblbnout, zkrášlit. Rozdělení parkoviště, před časem veřejného, na onu zpoplatněnou a bez placení přístupnou část provedla nemocnice, vedena snahou majitele trochu si přivydělat a přiživit se na potřebě klientů někde umístit svá auta po dobu jejich vyšetření, případně ošetření. Těch klientů, ne aut.

Počáteční marketingový odhad manažerů ředitelství, podle něhož byla pro neplatící veřejnost ponechána jenom malá část parkoviště, se ukázal být trapně chybný; auta návštěvníků nemocnice obsazovala nejen vyhrazenou část pro bezplatné parkování; ucpala i všechny přilehlé ulice tak, že se některé z nich staly neprůjezdnými. Zpoplatněná část zela přitom prázdnotou.

Po nějaké době manažerům došlo, že řidiče k placení nepřimějí. Začali proto měnit poměr obou částí parkoviště ve prospěch části placení nepodléhající – až se dospělo k nynějšímu stavu, kdy se pro zpoplatněné parkování vyhradilo jenom asi dvacet procent celkové parkovací plochy. I tahle malá část zůstává přitom téměř prázdná.

Mnohé z vozů usilujících zaparkovat na nezpoplatněných místech nejsou žádná skromňoučká lidová vozítka. Jde o auta ne právě laciná. Jejich majitelé a provozovatelé dávají už samotným jejich vzhledem najevo, že nejsou žádní hejpočkej. Že na to mají. Na to, aby si koupili pořádné auto, kterým by dali své postavení najevo.

Co mne teď zajímá, je skutečnost, že tito zřejmě žádní chudáci jsou náramně šetrní, mají-li zaplatit nemocniční parkovné. Na auto mají, zřejmě i na benzin – než by však pohodlně, tj. hlavně pohotově a rychle zaparkovali, dávají přednost alternativě otravného bloudění a kroužení po nezpoplatněné části, riskujíce přitom infarkt, protože sotva lze takovou činnost podstupovat bez rizika úhony na zdraví těla či ducha.

Už šestnáct let si zvykáme na evropské poměry. Dokonce už i papíry na to máme; taky ve formě evropských nálepek na autech. Na evropských autech. Rádi bychom byli za Evropany považováni a jako Evropané jinými vnímáni. Jenomže právě na takových maličkostech jako je placení parkovného nám naše česká sláma vyčouhne z bot. Aby bylo jasné – vztahuji to i na sebe. Snad nejsilněji jsem si své češství uvědomoval v Americe, kdy jsem musel řešit otázku – Dát či nedat? Ta otázka se týkala spropitného pro hotelový personál, který mi dopravoval kufry od recepce na pokoj. Těžko se tvářit jako weltmann, když dolar v mé české profesorské kapse znamená víc než dolar v kapse amerického pikolíka či liftboye. Ještě hodně vody ve Vltavě či v Moravě uplyne než se obsahy českých kapes srovnají s kapsami evropskými či americkými. Ty rozdíly se možná nevyrovnají nikdy – pominu-li tenký proplástek českých zbohatlíků. Existuje však jedna dimenze, velice důležitá, v níž nemusíme našim bohatším světoobčanům závidět; jde o dimenzi času. Toho máme právě tolik, co oni – čtyřiadvacet hodin denně. Z toho vyplývá, že náš český čas je – ve srovnání s časem evropským – lacinější. Projevuje se to třeba právě tím, že se rozhodujeme ztrácet ho kroužením po přeplněném parkovišti, v situaci, kdy bychom ho mohli ušetřit zaplacením parkovného. Neuděláme to, protože náš čas nám není dost drahý.

Dlouhé roky jsme si navykali dostávat platy velice mizerné – oslazovali nám je přitom občasnými drobečky státního zadarmo. Levného nájemného (pro ty, na které byt vybyl), odborářské rekreace, neplacené zdravotní péče. Proto tak těžko zvykáme představě, že bychom měli před nemocnicí platit pro náš vůz nějaké parkovné. Nepřipomíná to situace, kdy  Romové dojížděli před úřady pro své chudinské podpory v ojetých amerických bourácích?    

 

 

Stíny interakce

 

Zase mne začala pobolívat záda. Zná to kdekdo – nežádoucí vedlejší účinek, kterým platí příslušníci rodu Homo sapiens za přepych, který si dovolili tím, že začali chodit po dvou. Místo toho, aby se spokojili s odkazem svých dávných kvadrupedálních předků. Díky bipedii se lidská kostra stala v podstatě pákou opřenou o matičku zemi jenom jedním koncem – a výkyvy vyvolávané chůzí a vůbec jakýmkoli vyvažováním stabilní polohy těla nasazují páteřnímu skeletu vruty a výkruty, na jejichž balancování není živočich původně  kvadrupedální stavěn.

Jedním ze způsobů, jimiž se člověk pokouší čelit vertebrogennímu pobolívání, jsou tablety s deklarovaným účinkem analgetickým a antiflogistickým. Vedle prostředků daleko více klasických, jako je pobyt v teple a poloze pokud možno nebolestivé, setrvávání v obkladech (já používám kočičák) doplňovaných četbou co nejlehčí povahy. Při ataku, který mne k tomuto psaní inspiroval, sáhl jsem po krabičce Ibuprofenu. Považuji ho za jeden z léků, který v mém případě jistý účinek už dříve prokázal. Což není věc tak úplně samozřejmá.

Bylo to ráno, po snídani, když jsem si svou hromádku léků, které mi doktoři předepsali, před sebou na stole narovnal. A jednu tabletu Ibuprofenu k nim přihodil. Nechtělo se mi z pohodlného křesla hned vstávat – a tak jsem z krabičky vytáhl příbalový leták a začal si v něm číst. Nebyl tak úplně stručný, takže jsem četl nedbale a chvílemi nějaký odstavec přeskočil. Přesto mi neunikl řádek, ve kterém distributor léku upozorňuje uživatele, že tento lék může rušit účinek jiných léků, užívaných jako prevence utváření trombů. Teď jsem zbystřil pozornost; tohle je přece můj případ, jako sekundární prevenci (zajímavý lékařský termín, protože slovo prevence už v sobě zahrnuje aplikaci něčeho předem) mám předepsán a pravidelně beru tabletu Anopyrinu. Mělo by se tedy jednat o klasickou situaci negativní vzájemné interakce, kdy dva léky svoje účinky navzájem ruší. Anihilují či neutralizují. Ve skutečnosti může být jejich interakce ještě složitější – jeden z nich může účinek toho druhého převálcovat a svůj vlastní účinek přitom zachovat. Třeba jen částečně.

Vzájemná interakce léků je – z hlediska čistě logického a aritmetického – záležitost velice komplikovaná. Především proto, že typů interakce může být, díky nesmírnému počtu představitelných kombinací léků a jejich dávek, tolik, že jejich reálnou existenci není klinická medicína schopna v dostatečném rozsahu prověřit. Osobně soudím, že se zkušenost sbírá především z evidence problémů, které při aplikacích většího počtu léků vznikají. Samozřejmě jsou závažnější ty situace, které se vyskytují často; vertebrogenní potíže k nim rozhodně patří. Totéž platí pro léky typu Anopyrin.

Pro mne osobně z této informace vyplývá jednoduché poučení – tišit případné bolesti zad Ibuprofenem uváženě. Dávkování rozhodně nepřehánět. A pozorně, jak jen je to možné, si případných interakcí všímat. Nepředpokládat úplně samozřejmě, že lékař všechno ví a na všechno myslí – protože to patří k jeho řemeslu. Pacient by měl mít tu nejsilnější motivaci vůbec představitelnou – jde o jeho zdraví!

Aktuálnost možných lékových interakcí stoupá s tím, jak se zvyšuje počet různých léků, danému pacientu předepisovaných a jím užívaných. Naštěstí nejsou reálné interakce tak časté, jak vysoký je jejich možný výskyt aritmeticky a logicky. A taky lidské tělo lecjaký nepříznivý efekt dokáže zvládnout bez škodlivých následků. Trochu se to podobá interakci lidské moudrosti a lidské blbosti. Je pravda, že setkání daného jedince  s projevem evidentní pitomosti (byrokratické, politické) nejenom dokáže zkazit náladu, ale i vzít kus chuti do života. Setkání s chováním moudrým může tomuto jedinci naopak spravit chuť. Typů takové interakce je ovšem mnoho – také záleží na způsobu vnímání jedince. Někteří jsme takoví, že si chování svých bližních bereme hodně, zatímco jiní se jím necháváme ovlivňovat jenom málo. V tomhle ohledu je dobré dokázat být vybíravý.

 

 

Čas – mixér generací

 

Když jsem před téměř padesáti roky prošel branou tohoto města (míněno obrazně; přijel jsem standardním českým pomalým vlakem, předstírajícím, že je rychlík), poskytlo mi střechu nad hlavou několikero provizorních ubytování. Po této úvodní rozcvičce v oboru bydlení mi okolnosti umožnily vložit hrst rodinných úspor do družstevního stroje na panelové bydlení. V tehdy (šlo o polovinu šedesátých let) dokončovaném sídlišti v Neředíně, které uvádělo v intimní sousedský vztah domky Dělnické ulice se standardně šedivými paneláky na místě, kde ještě krátce předtím měly svá místa malé hanácké zahrádky.

Demografie sídlišť má svá specifika. Stěhovaly se do nich takřka výhradně mladé rodiny, to znamená rodiny s malými dětmi. Kočárky dodávané tehdejší nepříliš nápaditou výrobní módou preferující uniformitu jako strategický princip, se odvážně den co den prodíraly cestami-necestami terénem, připomínajícím ze všeho nejvíc tankodrom. Černozem nedávno ještě zahrádek promíchávaly svými koly terénní náklaďáky s přeraženými panely, polámanými zednickými japonkami, zapomenutými pytli cementu, které přes víkend ztuhly v nezničitelná abstraktní sousoší. To všechno doplňované polámanými fošnami, které um a nápaditost budoucích obyvatel sídliště využívaly pro budování provizorních cest mezi silnicí a domovními dveřmi.

Jak ubíhal čas, prostory mezi jednotlivými domy se planýrovaly, s vydatným přispěním obyvatel, kteří rychle pochopili, že zablácenosti svých potomků mohou bránit jenom co možná rychlým osíváním jakž takž zarovnaných ploch travou. Když předtím ještě vydolují ze země zbytky panelů, jejichž železná armatura prozrazovala místa, na nichž se je vynalézaví stavbaři pokoušeli umně pohřbívat. Tráva rostla a místy i houstla; stejně tak rostly děti a houstl jejich počet. Ubývalo kočárků a přibývalo školních brašen. Tu a tam se už někdo vystěhoval a jeho někdejší byt sídlištního prvoobyvatele začal užívat někdo jiný; občas to byli i lidé jiné věkové kategorie. Demografické složení obyvatel sídliště se posouvalo, směrem k věkovým kategoriím mužů a žen středního věku, s dětmi školáky a studenty.

Citlivě začaly na tento proces reagovat okolní školy všech kategorií. Jesle a školky, loni ještě natřískané, s místy majícími charakter podpultového zboží, se začínaly uvolňovat. Teď bylo přeplněno ve školách základních. Úřady, jako obvykle zaskočené jevy aritmeticky docela dobře předvídatelnými, mluvily o problémech.

Protože jsem konzervativně setrvával ve své sociální pozici člena fakulty, mohl jsem onen demografický vývoj docela dobře sledovat. Přízemní místnost nepříliš nápaditě nazývaná kočárkárnou se začala zaplňovat bicykly. Aniž by na tuto skutečnost reagovalo její pojmenování. A protože se vyvíjel i charakter mladých spějících k dospělosti, propukaly občas aféry se zmizelými nebo po částech rozebranými koly. Taky můj bicykl, který jsem rok nepoužíval, tam najednou nebyl.

Náš panelový dům už překročil svou čtyřicítku. Nevím, zdali si povšiml, že se změnila doba a s ní i jeho právní statut. Už není domem družstevním; jednotlivé byty patří někdejším družstevníkům. Protože však dům není jenom množinou bytů, družstvo existuje jako forma právního zastřešení. Včetně placení daně z majetku.

Zestárnutí obyvatel domu se projevuje i dalším jevem – totiž pohřby. Vedle vývěsek o tom, kdo má kdy uklízet, jsou vyvěšována parte. Taky přibývá v domě počet holí; tím myslím, že se pořád víc obyvatel o ně při chůzi opírá. A saniťáci přivolaní nemocnými, jejichž choroby vyžadují nemocniční péči, nadávají na úzké schodiště, na kterém architekt nemístně šetřil místem. Obyvatelé domu vykazují teď podstatně větší věkovou pestrost. Jsme tady staří i mladí; taky pár kočárků nové generace. Čas námi zamíchal jako se na podzim v kotli míchávala povidla. Už vlastně nejsme sídliště; už jsme součástí města. Ještě jeden symptom, dříve nebývalý, je tu nepřehlédnutelný. Je to tady samý pes.

                                                                                          

 

K jídlu ano – a k dílu…?

 

Vztah české společnosti k její podmnožině romské se odehrává ve dvou rovinách – na úrovni vládních a možná i nevládních organizací se vedou ušlechtilé řeči dovolávající se humanismu a lidských práv pro menšiny. Taky pod tlakem snahy zalíbit se příslušným institucím v EU, které jsou v tomto ohledu ušlechtilost sama. Tou druhou úrovní je každodenní soužití s Romy, v domech, ve školách, na ulicích a silnicích. Komunikace na této úrovni se ani tak nedovolává lidských práv; argumentuje pojmy jako vybydlení, což znamená uvedení bydlením domu či bytu do stavu připomínajícího kombinaci tsunami s prasečím chlívkem. A protože šedivá je každá teorie a vesele se košatí strom života, hromadí se nechuť gádžů bydlit společně s Romy či v jejich okolí, což vede k jejich vytěsňování a sestěhování do romských ghet. Jejich romský způsob života se díky tomu upevňuje. To všechno v kombinaci s kapitalistickým tlakem na ekonomii a romskou nechutí vzhlížet k budoucnosti a podporovat vzdělávání dětí odsouvá Romy na periferii společnosti. Naprosto nezávisle na ušlechtile formulovaných projektech se nezdá skutečnost spět k optimistickým zítřkům. Romové se, ústy svých mluvčích, odvolávají na extrémní nezaměstnanost, která je žene do náruče lichvářů, úžerníků. Jako lidé s nedostatečně vyvinutým smyslem pro realitu a jako lidé navyklí žít spíše ze dne na den, si vypůjčují, neschopni dohlédnout důsledky. Vytloukání klínu klínem nic neřeší. Společnost znervózňuje fakt, že Romové považují státní příspěvky na jejich živobytí za samozřejmé, aniž by přitom projevovali vděčnost. Pojem státní příspěvky je přitom eufemismus – jde vlastně o úplně krytí životních potřeb romských rodin. Respekt k lidským právům se promítá do faktu, že ve státních příspěvcích jsou zahrnovány i náklady na bydlení; ty by si měli Romové z nich platit. Neplatí je, dovolávajíce se někdejších socialistických poměrů.

Vsetínský starosta našel nedávno odvahu říci věci na plnou hubu. Pojmenovat jevy, o kterých všichni víme – s výjimkou politiků, kteří chtějí především hezky vypadat a mají-li říci něco otevřeně, mají už předem plné kalhoty. Vsetínský starosta se o stav svých kalhot zřejmě nebojí. Řekl – na politika způsobem docela gramotným – v čem je jádro pudla. Naše doba dělá spoustu kopanců; měla by však být alespoň minimálně důsledná – a měřit všem stejným metrem. Samozřejmě s tím, že vůči Romům jsou už samotná pravidla společenského soužití nastavená podle principu pozitivní diskriminace. Záchranná sociální síť jim započítává a bere ohled na nižší vzdělanost a z toho plynoucí potíže při hledání zaměstnání. Nemůže (a neměla by) zohledňovat jako ztížení sociálního uplatnění skutečnost, že houf dospělých lidí v jednadvacátém století není schopen vzít lopaty a košťata a uklidit svinčík kolem svého domu. Myslím, že k tomu není třeba žádné zvláštní kvalifikace – nepočítám-li mazanost kalkulující s tím, že inspektoři životního prostředí a hodnotitelé životního stylu jsou osoby dostatečně naivní, aby tuhle hru na oběti společenského útlaku spolkli i s navijákem. Zejména, jsou-li to osoby odjinud, kteří mají o faktorech určujících civilizaci této země, znalosti velice, ale opravdu velice mlhavé. Především hodnotitelé ze Spojených států se vyznačují mimořádně vysokým stupněm neznalosti společenského kontextu a sociální naivity.

Romové se standardně dovolávají práva, aby mohli žít jako lidé. Jistě oprávněně. Ale součástí práva žít jako lidé jsou i povinnosti žít jako lidé. Odpovědnost za své chování a jednání. Lidská práva – to nejsou rozinky ve vánočce, ze které by se mohly vybírat a okoralé zbytky nechávat pro jiné. Ostatní lidé lopaty a košťata běžně používají a úklid svého prostředí berou jako samozřejmou povinnost. S tím, že kdo by ji chtěl na své sousedy přesouvat, bude k této povinnosti donucen. Kdo není ochoten dostát standardům sociálních povinností, nemůže čekat, že mu společnost zajistí víc než jenom holou životní nezbytnost. A hrst rad k tomu. Pytle mouky se do nekonečna rozdávat nebudou. Občané této nebohaté země musí ze svých skromných příjmů živit taky nenasytné poslance a senátory.  Ti se svých prebend ve prospěch bědujících Romů nezřeknou.

                                                                                          

  

Svádějící a zavádějící

 

Je po volbách, nastal čas obměny billboardů. Na jednom, v dohledu na který denně pochoduji, došlo k výměně standardní komunálně politické mužské tváře za nadstandardní radostně se tvářící tvář ženskou. Při prvním pohledu jsem se domníval, že jde o reklamu na něco zubařského. Ta dáma totiž vystavovala v dokořán otevřených ústech téměř celý maxilární oblouk; tedy, chrup horní čelisti. Kvůli těm zubům museli onu dámu jistě dlouho pečlivě vybírat – zuby jsou to opravdu záviděníhodné. Pravolevě symetricky uspořádané, žádná pozorovatelná nepravidelnost, žádný viditelný zubní kaz.

Teprve při druhém a dalších pohledech mi došlo, že se mýlím. Nejedná se o reklamu na dentální služby nebo dentální zboží. Předmět, který zubící se dáma drží před svými otevřenými ústy, není koncový nástavec zubní vrtačky (nejznámějšího mučicího nástroje doby postmoderní); tím předmětem je docela obyčejný mikrofon. A předmětem reklamy nejsou služby dentální, nýbrž služby akustické. Billboard vyzývá diváky, aby poslouchali rádio, jehož značka je poblíž uvedena – a možná i to slibuje, že právě taková dáma jim něco zazpívá. Na plnou… na plná ústa.

            Záměrem i smyslem reklamy je svádět. Obvykle ke koupi něčeho, z čeho by mohli mít prodejce i výrobce zisk. Potenciálního kupce se snaží reklama postrčit směrem k rozhodnutí koupit. Řečeno méně kultivovaně a diplomaticky – ke koupi ho dokopat. A pokud se jedná o zboží, které by si občan koupil tak jako tak, například zubní pastu, přimět ho, aby si z portfolia tržní nabídky vybral právě tu, kterou mu billboard strká pod nos.

            Proces svádění se dosti těsně dotýká s procesem zavádění. Třeba tak, jak jsem naznačil v konfrontaci reklamy jistého soukromého rozhlasu s reklamou zubařskou. Mé zavedení možná zavinila moje nedbalost při vnímání reklamního plakátu; možná měl jeho autor více dbát na rozlišení obojího. Nijak moc na tom nezáleží.

            Když už jsem o zubařskou reklamu zakopl, chvilku u ní, s dovolením, zůstanu. Jednou z televizních reklamních trvalek je propagování zubní pasty (zubních past). O některých vypráví reklamní pohádka, že ti, kdo je pravidelně používají, odcházejí od svého zubaře bez toho, že by na ně (ten zubař) musel vytáhnout vrtačku. Nemám žádné námitky proti zubní hygieně – a jsem ochoten připustit, že pravidelné zbavování chrupu zubního plaku může snižovat možnost vzniku zubního kazu. Zdůrazňuji – může snižovat možnost jeho výskytu a také pochybuji o tom, že by se případný účinek omezoval výhradně na zubní pastu v reklamě uváděnou. Na tom trvám a moje trvání nemůže zviklat ani tvrzení o tom, že tohle všechno nezvratně prokázala zubolékařská věda. Žádná solidní věda totiž nic podobného o svých možnostech tvrdit nebude; taková sebechvála smrdí reklamní nabubřelostí.

            Konzument reklamy – jakékoliv reklamy – by si měl uvědomovat, že tato usiluje působit především na jeho emoce. Tomu, aby vnímal reklamní tvrzení mozkovou kůrou, se snaží autor reklamy spíše decentně zabránit. To je důvod poměrně masového uplatnění spoře oděných slečen v reklamách na zboží tak prozaické jako je třeba parní pluh. (To jsem teď přehnal; případnější by byl, řekněme, velkotonážní bagr). Taky si všimněte, prosím, že sličná pacientka, vstávající ze zubařského křesla, má vždycky zoubky jako perličky – ačkoli daleko případnější by byl chrup nevalné jakosti, nepřehlédnutelně zubem času nahlodaný.

            S těmi emocemi je to tak. Sice jsme o sobě prohlásili, že náš biologický druh se patří označovat názvem Homo sapiens sapiens, nijak důsledně se však podle toho nechováme. Ostatně, jenom díky tomu může vlastně reklama vůbec existovat. Při rozhodování se spíše obracíme na stupnici líbí se – nelíbí se než na škálu je to rozumné – je to nerozumné. Proto se také většina reklam soustřeďuje na ženy; všimněte si, že dokonce i reklama na věc tak výrazně mužského použití jakou je holicí strojek, se dovolává ženy – totiž té, k níž se skvěle oholený muž po holení přitulí, aniž by jí líčka poškrábal a odřel.

 

 

Když dva dělají totéž, nemusí to být totéž

 

Měl jsem možnost docela nedávno vyslechnout odbornou přednášku pro mírně poučenou veřejnost. Přednesl ji chemik, český odborník na přírodní látky, který v minulých letech dosáhl v zahraničních laboratořích světově uznávaných výsledků. Jednalo se o chemickou identifikaci komponent odpovědných za léčebné účinky jisté rostliny, která vešla ve všeobecnou známost především díky jejímu možnému použití jako drogy (což s jejím léčebným účinkem samozřejmě souvisí).

Jde mi teď o problém identifikace účinné komponenty. Tento typ hledání představuje poměrně typickou úlohu vědeckého výzkumu. Určitá rostlina či produkt živočišné tkáně vykazují slibné působení při terapii jistých potíží; soudí se, že za toto působení je odpovědná jenom jistá jejich strukturní část, jistá složka. Tu je žádoucí rozpoznat, detekovat, odhalit. Ostatní komponenty, označované jako balastní, mohou totiž terapii komplikovat případnými nežádoucími účinky. Významnost této úlohy dobře dokumentuje například objev penicilínu; teprve nějakých deset let po Flemingově objevu baktericidního účinku jistého typu plísně se podařilo rozpoznat a zejména oddělit (purifikovat, vyčistit) účinnou složku, jejíž léčebná aplikace se stala bezpečnou, protože prostou nežádoucích vedlejších účinků.

O totéž šlo v případě přednášky, která mi dala podnět k téhle úvaze.

Bylo v ní konstatováno, že taková úloha se podobá hledání jehly v kupě sena. Souhlasím s tím, že jde o dobrodružství, dobrodružství poznání, napínavější než detektivka. Je tady totiž vazba na užitek pro nemocného člověka. Jak jsem poslouchal, vybavovala se mi představa obdobné úlohy, jejíž řešení je ještě komplikovanější. Vyjádřeno metaforou, jde o hledání jehly v kupě sena, na louce, kde se řady takových kupek táhnou až k obzoru – a není známo, ve které z nich by ta hledaná jehla měla být. Navíc se neví, jak taková jehla vypadá a zdali je to vůbec jehla.

Mám na mysli hledání faktoru odpovědného za lidské chování. Za inteligenci a její projevy, za agresivitu, za výkon v učení, za kriminální sklony, vandalství a chování asociální. Při srovnání s takovou úlohou je chemik v nesporné výhodě. To je zřejmé už z toho, že chemie, zejména organická a biochemie, už v oblasti identifikace účinných složek přírodních látek dosáhla a dosahuje řady úspěchů – zatímco psychologie, případně pedagogika, dokonce v kooperaci s psychiatrií a neurofyziologií dosahují výsledků velice, ale opravdu velice skromných. Jedním z důvodů nevalné úspěšnosti výzkumu lidské duše (tj. funkcí, jimiž se lidské duchovno projevuje) je zřejmě skutečnost, že těch kupek, ve kterých se ona pověstná jehla hledá, je moc. Druhým důvodem je fakt nevalného instrumentálního vybavení pro takové studium. Chemici mají dnes široké instrumentarium, pro jejich hledání použitelné. To jim umožňuje rozpoznávat dokonce chemické struktury hledaných účinných komponent. Samozřejmě za předpokladu, že je hledající dostatečně nápaditý, protože bez filipa by sebedokonalejší instrumentář metod nebyl badateli nic platný. Navíc mají možnost kontrolovat správnost svého objevu tím, že nalezenou komponentu chemicky syntetizují (uměle stvoří) a otestují její léčebný účinek.

Neurovědy mají dnes nesmírně sofistikované (a příslušně drahé) nástroje, jimiž nahlížejí do nitra mozkových struktur s vysokým stupněm rozlišitelnosti. Zdá se však, že to všechno nestačí, protože znalost struktur ještě nevysvětluje studované funkce a chování. Tedy – nevysvětluje s dostatečnou úplností. Tak, aby bylo možno říci – tenhle jedinec, do jehož mozku právě nahlížíme, je potenciální vrah a násilník. Anebo z opačné strany – tento člověk by nikdy neměl být soudcem, protože je nastaven tak, aby se dopouštěl při svém rozhodování nehorázných chyb. Úloha chemika se liší od úlohy rozpoznání příčiny vadného chování tím, že v prvním případě je cílem vyléčit nemoc – zatímco v tom druhém ani zdaleka nemáme jasno v tom, co znamená být normální či duševně zdravý. 

 

 

Odolené vody

 

Jsou slova, nad nimiž se rozum, byť nerad, zastavuje. Upadá do rozpaků, marně hledaje jistotu. Možná by stačilo sáhnout po slovníku a zalistovat. Jenomže se slovy, nad nimiž se rozum zastavuje, se potkáváme i mimo dosah regálu se slovníky – a on člověk někdy jenom nerad do slovníků nahlíží. Listovat ve slovníku je trochu jako přiznávat nevědomost, neznalost, nedouctví. Sobě to přiznávat.

Odolená voda je jedno z takových slov. Jaká musí být voda, aby byla vodou odolenou? Co je to za vlastnost, ta odolenost? Jak souvisí odolenost (nebo odolení) s jinými slovy, kdo jsou její příbuzní, kam se patří ji zařadit? Je odolenost vlastností dobrou a žádoucí nebo naopak špatnou a zavrženíhodnou? Má si ji člověk přát nebo se jí na hony vyhýbat? S takovými slovy a vlastnostmi jsou potíže, asi jako s podezřelými příbuznými, kteří možná strávili jistou dobu u cirkusu, v politice nebo v jiných prostředích s nízkou známkou morální kvality. Zvláště jedinci zakládající si na své pověsti lidí společensky uhlazených, dobře vychovaných a na jisté úrovni se vyjadřujících, by měli pečlivě zvažovat problematiku svého styku s takovým slovem. Rozhodně do té doby než bude úředně rozhodnuto, jedná-li se o slovo slušné nebo patřící do argotu, žargonu, a vůbec pod čáru, kam se slušný člověk raději nedívá.

Závažnou otázku představuje přesnost pojmu. Může být odolenou, tj. mít vlastnost odolenosti, ještě nějaká jiná kapalina? Může být odolenou jenom voda nebo třeba i víno, slzy, kyselina dusičná, krev skupiny AB či šťáva z aloe vera?

Otázka přesnosti by rozhodně neměla být přehlížena. Není to tak dávno, co věda zjistila, že vedle vody jako takové, v níž se omýváme a kterou někdy dokonce i pijeme, vedle vod pramenitých, kalných, zurčících, životadárných a záplavových existuje i voda těžká, k výrobě atomové bomby použitelná. Dokonce se diverzní akce kvůli těžké vodě vedly, s oběťmi na životech.

Odolená voda by měla být předmětem zkoumání nejenom filologického a jazykozpytného. Její vzorky by měly být předány laboratořím chemickým, bakteriologickým a molekulárně biologickým. Měla by být zkoumána její podstata – její odolenost – se zřetelem na možnou využitelnost. Také pro účely lékařské. Jestliže mohou vylepšovat lidské zdraví lázně vodoléčebné, proč by nemohly podobně vznikat i lázně zakládané u pramenů vod odolených?

Možná by bylo při zkoumání odolené vody konečně odhaleno tajemství vody živé a vody mrtvé. Uvítal bych to; už od útlého dětství mi vrtalo hlavou, proč se při oživování osoby mrtvé má důsledně používat technologie nejdříve polít vodou mrtvou a teprve pak vodou živou? Obrácený postup má být zcela neúčinný. Proč vlastně? A jakou roli by při takovém oživování mohlo sehrát kropení vodou odolenou?

Většina vody na této planetě Zemi je vodou slanou, vodou mořskou. Další díl je součástí těl rostlin a živočichů. Vodou ve formě fyziologických roztoků – mimochodem, dost podobných vodě mořské, vodě prapůvodního oceánu, kolébky všeho živého. Něco vody je i v horninách, chemicky vázané. Teprve zbytek tvoří voda pitná, sladká. Takhle nazývaná, protože my si její sladkost uvědomujeme jenom ve chvílích mimořádné žízně.

Na rozdíl od češtiny označuje angličtina pitnou vodu jako fresh water, vodu čerstvou. Opakem je voda slaná, salt water. Jakkoli je základní tekutina buněk našeho těla slaná, pít musíme vodu sladkou. Slaná, třeba mořská voda, jsouc pita, lidskému tělu škodí; uprostřed oceánu hynou trosečníci dost často právě žízní, dehydratací.

Na závěr naší úvahy se můžeme vrátit k jejímu úvodu. K místu, kde padla zmínka o možnosti podívat se do slovníku. Doufám, že teď už je každému jasné, proč. Prostě – kdybychom se do slovníku už předem podívali, ztratilo by psaní celé této úvahy smysl.

 

 

Pozdní konvergence k horizontalizaci

 

Svůj život začíná člověk ležením. Poté, co přijde na svět. Krátké údobí před narozením, které tráví zárodek človíčka plaváním v plodové vodě, pro účely naší úvahy pomineme. Po narození, sotva se nadechne a začne řvát, je človíček položen na záda a naznačí se mu, aby přijal tuto polohu jako své základní postavení. Vlastně postavení hluboce filozofické – může se dívat na nebe. Pokud tomu nebrání strop.

Od této počáteční instalace do horizontální polohy se človíček začíná prodírat k její zásadní alternativě, k poloze vertikální. Jako by tušil, že se to patří; že zralý lidský jedinec by se neměl jenom povalovat. A proto se povalovat začne.

Cesta ke vzpřímené poloze není totiž přímočará. Trochu se podobá šplhání do příkrého kopce; jít přímo od paty ke špici (toho kopce) neodpovídá energetickým a biomechanickým možnostem chodce; volí proto cestu po spirále. Stoupá jako matka po závitu šroubu. Vzestup o jednotku výšky si rozdělí na více jednotek délky.

Pro človíčka to znamená, že se začne převracet, pást koníčky i za cenu uslintání peřinky. Po čase zakódovaném v zákonitostech vývoje objeví človíček možnost pozvednutí hlavy vzepřením na loktech. Pak zjistí, že dolní končetiny nejsou jednoduchou pákou – je tu možnost ohnout je v kolenou. Na kolena kleknout, čímž se uvolní horní končetiny. Těm je třeba najít nějakou činnost, protože flákání podporuje lenost – a tak se človíček začíná chytat, čeho se dá. Naštěstí nebývá v okolí nic špatného. Nabídnuté ruky, špryslíků a postýlky. Až pak najednou se stane ten zázrak – a hlava zjistí, že nohy se nehodí jenom pro kopání, že se na nich dá i stát. A človíček by od toho zjištění, že patří mezi tvory dvounohé, bipedální a vertikální, pořád jenom stál a stál. Zvláště když pozná, že stát se dá i na jedné noze, což umožňuje té druhé udělat krok vpřed. Jedinec nedávno vertikalizovaný se stává chodcem. Do horizontální polohy se vrací jenom dočasně, když se hlava nedívá, protože se jí přes oči zavřela víčka a človíček usnul.

V období dospělosti dělí teď už ne človíček, ale člověk svůj čas mezi polohu vertikální a horizontální spravedlivě v poměru dva ku jedné.

Člověk přezrávající může své přezrávání odměřovat také podle intenzity svého vracení se do stavu někdejší horizontálnosti. Stále častěji by spal, stále častěji polehává. Někdejší koeficient jedné třetiny se zvyšuje.

Nastává doba návratu k tomu, co bylo, co bývalo. I když trochu jinak; na rozdíl od človíčka si člověk pamatuje.

Moudrost vývojových zákonů je také v tom, že člověku se vlastně líbí, co se s ním děje. Samozřejmě, že ne vším je nadšen. Bolestmi kloubů, například. Slábnutím úderů sekery. Spát se mu líbí a pospávat. Vývojové zákony si mysl člověka připravují na to, co bude. Co nastane, co přijde. A moudrý se nevzpouzí. Nenechte se mást tím, že ještě každou chvíli přes postraňky vyhazuje, na protest křičí a opratěmi cuká. To všechno se upraví, až únava svalů a kostí přemůže vzpomínky na mládí.

Člověk, bytost vertikální, se vrací ke svým horizontálním počátkům. Kůň je jednou hříbětem, člověk dvakrát dítětem – říkávala v Saturninovi teta Kateřina. Ta, co to s příslovími příslovečně přeháněla. A když už jsme to nakousli, můžeme ještě sousto přidat. Jedno známé přísloví trošku dotvořit. Napadlo mě to Mladí ležáci – staří taky. Možná zní trochu drsně, ale duchu naší úvahy odpovídá. Pokud jde o tu vodorovnost, taky platí, že mladý musí, starý může. A nakonec stejně musí.

Také choroby, k stáru návštěvami houstnoucí, se dožadují polohy horizontální. Ve stoje se špatně stůně. Zejména, když nemoc ne a ne odejít. Tohle bývá ten hlavní a nejvíc působící důvod, proč se člověk horizontalizuje a vrací tam, odkud vyšel. Protože nakonec v téhle poloze už definitivně zůstane.

 

 

Znásilnění třetí dimenze

 

Na počátku bylo slovo. A tím slovem bylo určeno, že člověk patří do třídy zeměplazů. Že jeho světem je plocha zemského povrchu, doly a hory, údolí a kopce. Že nebude lítat, že bude chodit. Nanejvýš běhat. Pěší pták, pták dvojí dimenze.

Ptákům, tvorům ze světa tří dimenzí, člověk záviděl. Dokonce i potom, co je dokázal přemoci, sestřelovat je z oblohy luky a šípy a kulemi a broky, zabíjet je a tím jim jejich křídla přistřihovat.

            Chtěl být jako oni. Ve svých snech, ve svých pohádkách sedlal ptáky a na jejich hřbetech létal jak byl zvyklý jezdit na hřbetech koní. Jenomže tyhle představy nikdy nepřekročily hranice snů. O historii lidského pokoušení a zkoušení lítat byly napsány nesčetné knihy. Nádherné příběhy jako ten o Daidalovi a Ikarovi, ve kterém zmocnění se třetí dimenze bylo zároveň únikem ze zajetí do svobody. Létání je sen inspirovavší stránky poezie jenom o málo řidčeji než třeba láska. Ostatně, nemluví se o chvílích milostné extáze téměř stejnými slovy jaká používá také aviatik? Létal dokonce baron Prášil – na dělové kouli a na Měsíc. Také v těchto příbězích se setkávají sen, láska a lítání. To nemůže být jenom náhoda. Musí jít o víc, o průsečík představ, které vyměšuje mysl člověka podobně jako snová pavouk nitky svých sítí.

Nastala doba, kdy se sny neobratných milenců a šikovných básníků začaly dotýkat skutečnosti. Skutečnosti složené z plátna a překližky, ale také z motoru poháněného benzinem a vrtulí. A z přehršle poznatků z mechaniky a aerodynamiky. Skutečnosti procházející sporem o to, zda může do vzduchu vzlétnout těleso těžší než tento. Balony plněné lehkými plyny, dokonce neobratně řiditelné – proti letadlům, vzduchu se nepoddávajícím. Balony zákony třetí dimenze respektovaly, letadla je znásilňovala. Ty první zdvořilým aristokratickým úskokem, ta druhá hrubou silou. Bezohlednou, nečekající slitování v případě chyb. V případě pádu. V pádu pádu.

Když shořely vzducholodi, vzduch za moře považován být nepřestal. Místo lehkých plynů, které se tak snadno vzněcovaly, zaujaly lehké kovy. Hliník, dural a další slitiny. Plátno a překližky byly odloženy do starého železa; nastoupily nýty, díly lisované z kovů; nastupovat začali první cestující na pravidelných leteckých linkách.

Létání přestávalo být dobrodružstvím a začínalo být obchodem. Předmětem nákupu a prodeje. Dobrodružství létání skončilo s prvním pasažérem, který u okénka letadla ve své Economy class nebo Business class usnul. Místo toho, aby obdivoval kupy mraků, štíty hor a zástěry polí a lesů.

Už po prvních dvou desetiletích létání v kategorii vrabců a holubů, pěnkav a sýkorek, postoupil člověk do kategorie dravců. Válečných stihačů a bombardérů, ptáků plivajících kulky z kulometů a náboje z hlavní kanónů. Letadel bojových. Ptáků kladoucích smrtonosná vejce bomb do hnízd pěších ptáků. Domů měst, chalup vesnic i polí válečných.

Znásilnění třetí dimenze bylo dokončeno, když se zjistilo, že i pěší ptáci jsou schopni rozhodnout o osudu svých válek právě ve třetí dimenzi.

Další kapitoly v knize historie lidského dobývání třetí dimenze píší rakety. Ptáci, kteří odhodili křídla a vsadili všechno na jedinou kartu – na kartu síly. Vzduch už není oporou křídel a mořem, jehož vlnami se prokousává vrtule. Vzduch se stal pouhou překážkou, která pohyb neumožňuje, ale brání mu. Pěší pták si pohrává s nápadem, že Země je mu malá. Básník sice nedokáže poradit, může však inspirovat.

Stejně jako kdysi krčí se pěší pták ve svém pozemském hnízdě, náhodou mu v nekonečných prostorách vesmíru poskytnutém. Pořád závidí ptákům jejich lehkost, snadnost odpoutání, vznášení se vlastní silou. Dokáže si ale představit, umí vypočítat. Už ví, že létat sice není snadné, je to však možné. Silou jinde vypůjčenou.

 

           

Někdo tady je

 

Dostali jsme hodiny. Nástěnné, baterkou poháněné. Jenomže my už jedny takové v kuchyni v paneláku měli – a jiná zeď nepřipadala v úvahu. Dar je ovšem věc zavazující k tomu, aby se využila, aplikovala a použití se demonstrovalo. Odložit dar až na někdy je potenciální urážka, znevážení a možný zdroj mrzutostí.

Takže se musely sloužící kuchyňské hodiny sundat, aby uvolnily místo hodinám darovaným. Koni, na jehož zuby hledět se nepatří. Rozhodnutí – Kam s ním? – v tomto případě se starými hodinami, padlo vzápětí. Odvezou se na chalupu, jako všechno, co doma přebývá a přitom se ještě nehodí vyhodit. Tam se už vymyslí, co se s nimi stane.

Věci zaběhané a ke spokojenosti uživatelů sloužící mívají zvláštní vlastnost. Byvše vyloupnuty ze svého vysezeného (v tomto případě vyvěšeného) místa, přestanou se cítit dobře. Není bez problému přesazovat je – asi jako se nedoporučuje přesazovat starý strom. Po převezení na chalupu bylo nutno konstatovat, že zákon o nevhodnosti přesazování fungující věci platí i v případě našich hodin. Hodiny i nadále šly, což dokazovaly tikáním. Pravidelným, které by jistě uspokojilo i velmi náročného hodináře. Jenomže to bylo asi tak všechno. Baterie dodávala energii, hodiny vydávaly tikání. To hlavní, kvůli čemu se hodiny pořizují a instalují, fungovat odmítalo.

Ručičky neukazovaly čas. Vlastně ukazovaly, dokonce obě dvě. Malá i velká. Bohužel ukazovaly stále stejný čas. Nehýbaly se, vzdor ukázkovému tikání.

Hodiny, které neukazují čas, se podobají psovi, který nehlídá dům. Který štěká pořád a na každého, bez selekce a výběru objektu, na který se štěká. Takový pes je zvíře možná ozdobné, může být bráno na procházku, dá se předvádět naivnějším návštěvníkům. Nemělo by se však očekávat, že ohlídá dům a odradí zloděje. 

Baterie byla zřejmě zánovní, instalovaná v plné bakterijní síle a životnosti. Dovezena v zimě, ještě v létě pilně poháněla tikání. Ne ovšem ručičky.

I stalo se, že jistého letního dne byly hodiny zvednuty z jakéhosi nepodstatného důvodu z místa, na kterém už déle než půlrok spočívaly odloženy. Možná kvůli setření prachu. A posunuty o kousek dál. Přeloženy na stole z jednoho místa na jiné. Nic víc a nic míň s nimi učiněno nebylo. Žádné očekávání nestanulo napjatě ve vzduchu, žádná věta hodná zaznamenání nebyla pronesena. Žádné hleďme, hleďme! Nic takového.

Pak jsme se jali obědvat, protože nastalo poledne a dostavil se hlad. Podle svědectví úplně jiných hodin. Máme i jiné hodiny, neboť na to máme.

Už nevím, kdo z nás to zahlédl jako první. Asi má žena, protože ona je nositelkou většiny prvenství, kterých naše rodina dosáhla. Bývá první v rodinných karetních hrách, ve sbírání borůvek i hub. Kdyby se ještě po večerech dralo peří, byla by první i v draní. Teď tedy k seznamu svých prvenství připojila další. Co uviděla, bylo by jedinci slabšímu na plíce stačilo vyrazit dech. Jí ovšem ne, má žena vlastní plíce plně funkční.

Hodiny šly. Nejenom tikaly, i ručičkami hýbaly. Šly správným směrem, odleva doprava. Obě najednou.

Větší část záhady měla teprve přijít. Jakýmsi reflexem, vlastním člověku doby postmoderní, se má žena podívala na hodinky, na své vlastní náramkové – a plna úžasu zvolala – Ony jdou správně!

Teď jsem se pořádně podíval i já. Na hodiny rodinné, nástěnné, i hodiny náramkové, ženiny. Já hodinky přestal nosit už před šesti roky, kdy mi můj osobní čas zpřeházela mozková mrtvice. Žena měla pravdu. Skutečně bylo tolik, kolik právě bylo! Na těch do této chvíle nefunkčních rodinných nástěnných hodinách.

Začal jsem počítat. Dělávám to ve chvílích, kdy mne život překvapivě zaskočí. Uvažoval jsem – kdybych přesnost vymezil jednotkou jedné minuty, měla malá ručička šedesát možných poloh; velká právě tak. Pravděpodobnost, že se záhadně rozešedší hodiny strefí do přesného astronomického času (s vymezenou přesností), je tedy za předpokladu nezávislého chování obou ručiček rovna (1/60).(1/60)=1/3600. Je to sice víc než pravděpodobnost výhry prvního pořadí v české lotynce, ve Sportce, přesto však dost málo, aby jeden zíral.

Žena se odmlčela. Když jsem na její dotaz, zdali jsem s hodinami neprovedl některý ze svých kanadských žertíků, které ona nemiluje, přísahal, že jsem se hodin už déle než půl roku ani nedotkl – dlouze se zamyslila a pak stejně dlouze vydechla, pravíc – Já se bojím. Někdo tady je!

Aniž by se pokusila svůj závěr blíže specifikovat, odebrala se na dvůr. Tam se zahleděla na nebe způsobem, jakým činívají mužové pokoušející se najít tu svou, totiž hvězdu. Obvykle krátce po půlnoci, cestou z hospody. V případě mé ženy to považuji za známku nejhlubšího možného vzrušení.

Takže jsem i já přistoupil k její víře. 

Někdo tady je!

                                                                                                     

           

Mezi námi kočkami

 

Etologové zabývající se chováním živočišných druhů si kladou také otázku po jejich způsobech dorozumívání. O tom totiž, že nějak se dorozumívat musejí, zajisté ve svých teoriích nepochybují.

K úvaze o kočičím dorozumívání mne přimělo jednoduché empirické pozorování. Mám ženu a společně s ní chalupu (kdybych to obrátil a prohlásil, že mám chalupu a společně s ní ženu, byl by to nesmysl; tohle je příklad nepřípustné záměny dvou předmětů ve větě. Obracet věci není jen tak. Život je plný takových asymetrií).

Žena trpívá pocitem, že jí za její neúnavnou a velice kompetentní péči nedávám svůj vděk dostatečně najevo. Aby mne v této záležitosti trochu žádoucím směrem postrčila – ženy totiž mívají rády, když se jim dává najevo – přibrala do sféry své péče navíc sousedovic kočku. Ta na ni před příjezdem jejího auta už čekává, na tom místě tarásku, kde má své stálé místo její bílý talíř na granule a hnědá miska na vodu. Marně ženu přesvědčuji, že kočka není ve skutečnost vděčná za péči; že je prostě kočičím způsobem mazaná. Způsobem nápadně podobným způsobům vděčnosti lidí. Kočka věcně – a správně – odhaduje potřeby ženské duše, vědouc, že její kočičí chování se dá interpretovat různě – a předpokládá, že si má žena vybere interpretaci pro ni, kočku, výhodnější.

Za touhle kočkou milující granule a mou žednou, předpokládající, že kočka miluje ji, se postupně začaly táhnout další kočky. A kocouři; já to nerozeznám, v kočičích rodech si pěstují vousy obě pohlaví. Jediným pro mě spolehlivým znakem je občasná zavalitost kočky směřující ke kočičímu mateřství. Ačkoliv je začínám podezírat, že i to mateřství umějí kočky (she-cat, podle anglické gramatiky) markýrovat. Určitě už postřehly, že v takovém pádu jim žena sype granulí víc než jindy. V tomhle ohledu táhnou všechny kočky světa za jeden provaz; obvykle proti nám, pánům tvorstva, kteří jsme tohle jejich nadělení způsobili.

Po té první kočce přišly její kolegyně s trvalým místem pobytu taky u sousedů; po nich se objevili kočky a kocouři ze vzdálenějšího sousedství. Po nějakém čase dokonce kocour z dolního a jeho rival z horního konce vsi. Tuhle identifikaci žena získávala na základě důvěrných konzultací u sousedů. Trochu to připomínalo policejní pátrání a doplňování archivů.

Abych se vrátil k tématu úvahy. Jak si takové kočky mohou sdělovat, že v čísle popisném tom a tom (čísla neznajíce) se na kraji tarásku zarostlého mechem objevuje po příjezdu auta s poznávací značkou (to samé v modrém) talíř s granulemi, po vyjedení úslužně doplňovaný jistou paní, která za to žádnou protislužbu nevyžaduje? Na rozdíl od vousatého pána s holí, který je v jejich granulovém hodování neustále ruší výkřiky, jež by se mohly do kočičiny překládat jako výzvy k chytání myší. Taková zaostalost! Kočky a chytat myší, v jednadvacátém století?! Hluboký středověk! Ve věku počítačů a internetu.

Mohou mít kočky ve svém slovníku výraz pro granule? A pro auto? A jak při svém sdělování rozlišují mezi lidmi? Samečky a samičkami, vousatým s holí a bezvousým (nebo jen nevelkým knírkem vybaveným)?

Existuje v kočičím společenství naší vsi něco jako býval za mého dětství v úplně jiné vsi obecní orgán (pastýř, posel, bubeník, obecní sluha), který bubnováním na buben, odznak své pravomoci, upozorňoval, že po skončeném bubnování přijde sdělení pana starosty. O denním režimu v provozu obecního býka, o sčítání slepic a hus, o kontumaci psů v okruhu obce. Zůstává to pro mne záhadou. Zatímco tohle píšu, přiloudala se pod tarásek další kočka; ještě jsem ji u nás neviděl. Bílá se žlutými skvrnami. Asi přišla požádat o dodatečný zápis do seznamu strávníků.

Budu muset tenhle systém kočičí komunikace řádně prostudovat. Mohla by se mi jeho znalost hodit – lidé se o mé knížky neucházejí tak intenzivně jako kočky o granule mé ženy.

 

 

Zprávy 30

 

Hlavní nebezpečí korupce: Nemůže být nezávislý na řetězu, kdo je závislý na žlabu.

 

Kdo má přístup k cizím penězům, je vystaven pokušení krást. A kde je pokušení, bývá i hřích.

 

Někdy si před spaním chvilku zdřímnu; zdává se mi, že nemůžu usnout; probouzím se pak celý nevyspalý.

 

Dvojí dobré se může špatně sečítat – například vůně smažené cibule jako předzvěst guláše a vůně floxů kvetoucích pod oknem kuchyně.

 

Seru na všechno – může s plnou odpovědností prohlašovat jenom pták v oblacích.

 

Do rubriky pracovní specializace uváděl ichtyolog, specializovaný na rybí filé.

 

V dobách socialistického zemědělství kolovala v projevech zemědělských tajemníků průpovídka, která měla dokazovat jejich spjatost s pracujícím lidem venkova – Dej krávě do držky, ona ti dá do dížky! Jako manifestace faktu, že vědecký komunismus po letech ideologických kotrmelců dospěl k poznání, že ani v chlívě prázdný pytel nestojí. K poznání, které bylo samozřejmé už našim prababičkám se třemi třídami obecné školy. Možná ty tajemníky mátlo, co mate i jejich partajní následovníky dodnes – totiž že z hlav politiků nevypadne nic rozumného, ať se jim do žlabu jakkoliv bohatě sype.

 

Možná mi politika vadí zejména proto, že mi vadí chování některých politiků.

 

Nikdy se nevyčerpá mnohotvárnost vln v mořském příboji, stejně jako proměnlivost mraků na obloze.

 

Na slunci jsme pořád; nejsme však pořád na výsluní. Můžou za to mraky – a ty si Země obstarává sama z vlastních zdrojů.

 

Rozdíl mezi pánem někdejším a pánem dnešním je v jejich vztahu k odpovědnosti. Někdejší pán uznával, že by se měl o poddaného postarat v dobách nouze – jako revanš za to, že ho poddaný živil. Jistě to vždycky nedokázal; a možná se leckdy ani dost nesnažil. Ale za svou povinnost to považoval. Dnešní páni politici občas se nechávající nazývat společenskou elitou, žádnou odpovědnost za osud svých dnešních poddaných nepociťují ani neuznávají. V případě malérů a pohrom se z odpovědnosti vyvlečou – třeba útěkem do emigrace. Jejich elita je elitou neodpovědnosti, připouštějící a uznávající za své činy méně odpovědnosti než švec flokující rozčvachtané křápy nebo obecní zřízenec zametající zasviněné ulice.

 

Žádné šediny nejsou ctihodné jenom z důvodu barvy. Svou případnou ctihodnost si mohou zasloužit jenom tím, co způsobilo jejich zešedivění.

 

Ortodontisté rovnají lidem zuby, fyzioterapeuti a chiropraktici záda, ortopedi jiné kosti a klouby. Jenom se pořád nikdo nemůže odhodlat, aby začal lidem rovnat charaktery.

 

Tomu patří, kdo se stará.

 

Pracovat na svém profesním růstu je fráze stejně nesmyslná jako pracovat na své lásce nebo pracovat na růstu své tělesné výšky.

 

Abys mohl vodu ze studny vyvážit, musíš do ní předtím okov spustit.

 

Co bylo dřív? Velbloud nebo poušť?

 

Nesnadno kozu na provaze postrkovati.

 

Politika je ventil lidské hlouposti, podobně jako je sport ventilem lidské agrese.

 

Celá staletí přesvědčovali lékaři své nemocné, že pouštění žilou je může uzdravit. Když s tím nesmyslem konečně přestali, převzala z mikromedicíny jejich metodu  makroekonomie.

 

Nedám si to líbit = nepřipustím, aby se mi to líbilo. Velmi aktuální obranná životní strategie v dobách, kdy člověk je pořád k něčemu tlačen, donucován, formován; kdy je jeho myšlení standardizováno a unifikováno nejrůznějšími ideologiemi a reklamou.

 

Starý muž, po několika mozkových cévních příhodách. Omezená mobilita, řeč deformovaná na hranici srozumitelnosti. V prostředí nezúčastněných by byl odsouván k živoření na okraji zájmu. Mezi svými je však pořád ještě aktivním členem mikrokomunity.

 

Berličkou nerozvážného mládí je krabička cigaret. Berličkou uvážlivého stáří je krabice léků. Co mi za mlada připomenula chuť, ve stáří mi musí připomínat vědomí nezbytnosti; léky chuť nevyvolávají.

 

Čím je primitivnímu domorodci rytmus slavnostních bubnů, je člověku civilizovanému nedělní rozklepávání řízků.

 

Člověk bez vlastního názoru je jako loď bez nákladu. Každý větší náraz je vyvede z rovnováhy.

 

Konec se dostaví, ať na něj myslíš nebo ne.

 

Tvůj odchod bude pro jiné jen krátkou zastávkou.

 

Krásný je pohled na ženu při tanci, krásnější na ženu při práci.

 

Olomouc je podle gramatiky femininum. Přespolní ji dost často skloňují jako maskulinum. To však pořád ještě nedostihuje gramatickou bohatost slova brambor či brambora, protože u nás na Vysočině (v kraji oprávněném, protože bramborovém) se manipulovalo s tímto slovem jako s neutrem – bramboro. Zdá se, že čeština je v záležitostech rodů občas poměrně velkorysá.

 

Na britskou zásadu gentleman nepije před devátou odpovídá bodrý Čech na dobrý pití není nikdy příliš brzy!

 

Jak zastavovat krvácení? Především zabránit noži, aby pokračoval ve své cestě!

 

Homosexuál je vlastně denaturák.

 

Hlavní chod slavnostního oběda odzbrojovacích konferencí – nadívaná holubice míru. Nadívaná sliby a dobrými úmysly, opékaná na oleji do tankových motorů.

 

Pro přejedeného je kdeco nejedlé.

 

Dříve začne téct voda do kopce nežli přestane politik lhát.

 

Strategie justice – prolhat se k pravdě.

 

Ve válkách se ti, kdo o nich rozhodli, dovolávají boží pomoci. Podle toho soudě, že se přitom snaží vyrobit co nejvíc co nejúčinnějších zbraní, vojevůdci svým bohům příliš nedůvěřují.

 

Politický převrat klade nejvyšší nároky na protégé d´ancien régime. Zatímco disidentům stačí pokračovat v načaté dráze, tito musí navíc udělat čelem vzad, takže se do pohybu k novým korytům dostávají s jistým zpožděním a tedy handicapem.

 

Nad příchodem masopustu a odchodem politika oči nevlhnou.

 

Mezi poslanci a senátory je několik lékařů. V době, kdy ještě pracovali, zbavovali lidi nemocí. Po svém zvolení je zbavují iluzí.

 

Nevím, co na to páni fyzikové – ale rozhodně by se měl prozkoumat vztah mezi přitažlivostí zemskou a přitažlivostí ženskou.

 

Král Karel při pitce s Buškem z Velhartic se po několikerém napití propil k názoru, že dobře nasátý vládce může najít zalíbení i ve spojení s lidem. Dnešní politici také zdatně nasávají, ke svému občanstvu se však váží vztahem spíše podobným tomu, který mají k lidem klíšťata – zakousnou se, pijí jim krev, pustit se nechtějí a někdy i ošklivými chorobami špatného příkladu je infikují.

 

Příklady odstrašující patří se počítat mezi příklady dobré.

 

Špatný příklad, nepotrestán, stává se přitažlivým.

 

Zlatá horečka naší všední doby – předvolební kampaň.

 

Čisté ruce? To je pouhá romantická fikce! Člověk, který má něco udělat, musí mít po většinu života ruce umazané, zašpiněné, prací poznamenané. Je to normální, protože samozřejmé. Podstatná není umazanost rukou, ale umazanost čím. Ruce jsou jenom nástroj, tím hlavním je dílo.

 

Dokud kořeny žijí, mají větve  naději.

 

Kočka je důvodem bdělosti myší a projevem nepřejícnosti lidí.

 

Houbaření je atavismus někdejšího dávného sběračského období lidské civilizace.

 

Poslední parlamentní volby prokázaly, že bez vlády i parlamentu se stát docela dobře obejde – o lidech nemluvě.

 

V malé vodě velká ryba nevyroste; velkým řečem však malé poměry nijak nevadí.

 

Zákaz lhaní rovnal by se zákazu politiky.

 

Od pramene k ústí potoky a řeky přibírají vodu, ale také špínu.

 

V moderní době se stávají odpadky civilizace jejími zdroji. V době postmoderní se stávají zdrojem myšlení odpadky myšlení dob předchozích.

 

Možnost zastávat současně několik pracovních úvazků dokazuje především, že s nimi moc práce spojeno není.

 

Komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí. Vždycky však je tu možnost zeptat se v sekretariátě nějaké politické strany.

 

Mně padnou každé kalhoty jako ulité. Mému břichu nepasují skoro žádné.

 

Praotce Čecha patřilo by se případněji nazývat Čechem pradědkem.

 

Někdy se zdá i déšť prožívat své modré pondělí. Od rána zakaboněný, nerozhodný, ne a ne se dát do práce.

 

Andělský vzhled nevylučuje potřebu rákosky.

 

Mravnost a moc se špatně snášejí.

 

Zlo plodí zlo – které by to první zamaskovalo.

 

Vědění vlastními smysly a vlastním umem získané má dvojí hodnotu – pro sebe i pro jiné.

 

Relativita věku: V mládí vyšší věk kvalifikuje, ve stáří diskvalifikuje.

 

Čím víc se řeční o míru, tím blíž bývá válka.

 

Když se za velké krize počátkem třicátých let dvacátého století objevily zprávy o pálení obilí pod kotli elektráren a lokomotiv, vzbudilo to rozhořčení celého světa. Tehdy i v nejprůmyslovějších zemích někteří lidé hladověli. Tento jev byl hodnocen jako důkaz neschopnosti kapitalismu, který sice dokázal potřebné vyrobit – ale už nebyl schopen vyrobené rozumně rozdělit tak, aby výrobci dostali zaplaceno a hladovějící dostali najíst. Také Voskovec s Werichem zpívali písničku o pálení laciného žita v peci, aby zdražil chleba… poslouchal jsem nedávno rozhlasové povídání na téma zemědělství a energetika. Zase máme zemědělské přebytky. Pojem přebytek je ovšem záležitost relativní – přebytek je sám sebou jenom vzhledem k něčemu. Vzhledem k nějaké normě potřeby, tvořící hranici mezi nedostatkem a nadbytkem. Evropské zemědělství údajně vyrábí víc než stačí Evropané sníst a vypít, při rozumné míře spotřeby. Pšenice, masa, vína. Přitom je evropská zemědělská produkce dotována; jinak by ji znehodnotila lacinější produkce z Afriky, Ameriky a Asie. Podpultovým zbožím celého světa je dnes energie. V té její nejpříhodnější, nejlaciněji dobyvatelné podobě – ropa a černé uhlí. Během pár desítek let vzrostly ceny ropy dvacetkrát. A najednou se staly aktuálními úvahy a pokusy z doby před osmdesáti lety – spalovat obilí. Opět to zní nelidsky, vzhledem k tomu, že v různých částech světa lidé pořád ještě hladovějí. Podstatné ovšem je, že právě do těchto míst nedokážeme potraviny racionálně dopravit – není spojení, nejsou cesty a není ani dobrá vůle. Docela představitelné je, že pšenice jednou do místa potřeby darovaná nebude na místě hladovějícím rozdána – bude tamními mocnými a ozbrojenými rozkradena a poté třeba i dárcům zpátky odprodána; peníze pak budou použity na nákup zbraní pro udržení či získání moci. Svět se prostě globálně chová jako integrální idiot. Samozřejmě bez toho, že by regionální idiotismus přestal existovat. V této situaci problém Evropy hladovějící po arabské ropě a zároveň zavalené hromadami pšenice v přetékajících skladech, kladoucí si otázku po možnosti energetického využití zemědělských produktů (nejenom pšenice), začíná nabývat nové racionality. Ponecháme-li stranou otázku etiky, zbývá problém inženýrského řešení rovnice, jejímiž proměnnými jsou kalorie a dolary. Kolik energie z té, kterou ročně spotřebováváme, je schopna roční zemědělská produkce uhradit. Protože zemědělství určuje roční cyklus jara, léta, podzimu a zimy. Tím by se světový energetický problém odejmul zmateným hlavám politiků a jiných vandalů a mohl by se začít technologicky řešit. Cost-benefit analýzou, do které by na rozdíl od situace před osmdesáti lety vstoupily i konstanty genetické, chemické a molekulárně biologické. Jenom si budeme muset zvykat na představu, že energii rohlíků ke snídani, knedlíků k obědu a makaronů k večeři budeme sečítat na stejné stupnici jako energii benzinu našeho rodinného auta. V jednotkách kilokalorií. Nebo spíš mega- a gigakalorií.

 

Pohyb zdánlivý, zdání pohybu vyvolávající. Třeba tím, že se o pohybu mluví, aniž by se cokoli fyzicky hýbalo, měnila se něčí nebo něčeho pozice. Opakem pohybu zdánlivého je pohyb opravdový, přemisťující hmoty a lidi z pozic jedněch do pozic jiných – usilující vytvářet zdání, že fyzické přemisťování je doprovodem pohybu funkčního, přemisťováním nápadů a myšlenek, informace a jiných toků, které zdokonalují stávající, dosavadní fungování systému. Filozofickou podstatou takového pohybu je úsilí předstírat něco, co není, co se však považuje za žádoucí. Dochází k tomu zejména v situaci, kdy odpovědný manažer není schopen realizovat žádoucí doopravdy; předstírat a kamuflovat si však troufá.

 

Čas padání jablek. Kdyby to jenom na těch jablkách záleželo, to by mohlo být Isaaců Newtonů!

 

Dědicové nezkoumají původ peněz; zajímá je jenom jejich množství.

 

Je snazší říci Děkuji vám mnohokrát než jedenkrát darované oplatit.

 

Dokud se svoboda nepřihlásí ke svým povinnostem, nevybředne z bláta akademických, k ničemu nevedoucích diskusí. Svobodu žádat a povinnosti nevnímat – to zabraňuje dosažení rovnováhy a spravedlnosti.

 

Nebude šťasten vrabec toužící stát se orlem. Dokonce ani tehdy ne, nabude-li dojmu, že už orlem je. Oprávněnosti jeho pocitu neuvěří ani orlové, ani vrabci. Ti druzí ho ovšem mohou v jeho názoru a pocitu utvrzovat – má-li je čím podplatit. Ve světě lidí se tohle stává poměrně často. V politice se vrabci vydávajícími se za orly dost hemží.

 

Mocní zapomínají, že jejich chyby, přehmaty a omyly jsou zřetelněji vidět než v případech obyčejných lidí. Není to vůči nim spravedlivé; jenomže taky není spravedlivé, že existují mocní a bezmocní.

 

Bohatý je, kdo nic nepostrádá. Bohatým tedy může být, kdo má hodně, stejně jako ten, kdo má jen málo. Diogenes se chudým být necítil.

 

Bohu závidět je nebetyčná drzost; bohu nezávidět znamená boha urážet.

 

Jde-li o pravdu, souhlas mnohých dokazuje jen pramálo.

 

 Kdo vysoko šplhá, i pád riskuje zvysoka.

 

Jestliže lidem nestojí za to znát své vládce, tito vládcové zřejmě za moc nestojí.

 

Mít dobrou pověst u špatných lidí je na pováženou.

 

Dobré zákony jsou srozumitelné; srozumitelné zákony mohou být dobré. Srozumitelnost zákonů je nutnou, ne však postačující podmínkou jejich kvality.

 

Dobré zákony respektují slušnost a mravnost.

 

Zločinnost je přímo úměrná přísnosti zákonů a volnosti mravů.

 

Každý starý vůl byl kdysi mladým býkem, ne každý mladý býk se volského stáří dožije.

 

Ne každý mrak splní, co slibuje.

 

Vysoký s nízkým se obvykle míjejí.

 

Učitel, v hlavách svých studentů působící zmatek, měl by změnit zaměstnání nebo alespoň studenty.

 

Každý učitel byl kdysi žáčkem; ne každý žák se stane učitelem.

 

Běžec na dlouhé trati nesmí pořád běžet ze všech sil.

 

Vítězí se nejen silou svalů a silou vůle, ale i silou rozumu.

 

Když jsi hrušeň zasadil, nečekej sklizeň fíků.

 

Kdo jinému jámu kopá, bývá nájemný kopáč.

 

Kdysi dědům našim jeskyně bývaly domovem, a my dnes po panelácích vzhlížíme.

 

Kocoura když jsi na smetanu naučil, že vodu pít nechce, se nediv.

 

Kočka nejdříve cizí kosti olíže, a teprve pak vlastní vousy.

 

Cuius regio, eius et religio. Čí země, toho i náboženství. Taky se dává císařovi, co je císařovo a co je božího, bohu. Bolševický, novocarský císař se spokojil s předstíráním, že dostává všechno; že mu patří všechno, včetně víry v boha. Projevem víry v něho bylo i popření víry v cokoli jiného. Vyžadoval, aby s ním, s jeho panováním, byla spojována budoucnost. Není boha kromě komunismu a ústřední výbor je jeho prorok. Bez komunismu není budoucnost – stejně jako vykřikoval Hitler, že bez nacismu a vůdce není a nebude Německo. Alespoň pro příštích tisíc let. A jako vykřikují dnešní političtí proroci, že není a nebude budoucnost bez voleb a parlamentu, a možná ani bez pimprlového cirkusu, v jehož pozadí tahají za nitky vládců a politiků držitelé moci a peněz. Všichni trvají na svém, že bez nich nebude budoucnost. Jenomže budoucnost bude, i když – díky lidské pitomosti kombinované s chamtivostí – nebudeme my.

 

Všechny nás život přesvědčuje, že jsme pořád hlouběji a hustěji zaplétání do sítí byrokracie. Vědí to i skalní byrokraté. Jenom ti, kdo jsou za tuhle obludnou hydru odpovědni, tak zvaní manažeři, to popírají. Samozřejmě přitom využívají faktu, že se byrokrati mohou ukrývat a maskovat v nevinně technicky vyhlížejících šuplatech různých pseudoodborností. A také toho, že se pořád další a další byrokratické činnosti přesouvají na lidi pracující – jako součást jejich činností. Rozsah téhle zrůdnosti nelze vůbec racionálně kvantifikovat. Malý příklad za mnohé. Když jsem jako asistent před téměř padesáti lety na univerzitě začínal, obsluhovala jedna sekretářka dvě katedry. Situace dnes nepředstavitelná! Byl tenkrát rozšířen takový obligátní vousatý vtip – Pan docent se vychloubá kvalitami své sekretářky, jejíž polovina mu podléhá. A naslouchající se ptá, zdali ta vrchní nebo spodní půlka. Tenhle vtip dávno vyhynul – a tím nad jiné jasněji dokázal, jak od té doby byrokracie zmohutněla.

 

Co je cílem vzdělání? Čeho by mělo být dosaženo v procesu, kdy stále nákladnějším způsobem institucionálně ošetřujeme rozsáhlou populaci mladých lidských jedinců; kdy je samotné vedeme k tomu, aby se dlouhé roky s nemalým vlastním aktivním nasazením do procesu vzdělávání zapojovali. Činíme tak s představou, že je to dobré pro budoucnost. Že se to vyplatí – jak vzdělávaným a vzdělávajícím se jedincům, tak společnosti těchto jedinců, celé populaci. Platí přitom, bohužel, že racionalita tohoto procesu má spoustu trhlin. Rozhodně se nezdá, že by zdrojů (především času a lidských kapacit) bylo přitom využíváno stoprocentně. Mnohá rána padne mimo. Do formovaných hlav a myslí se nacpává spousta zbytečností. Nejenom věcí zbytečných kvůli jejich stáří a neaktuálnosti, ale i věcí nových, které se být poznatkem jenom tváří. Pseudopoznatky vydávající se za něco, čím nejsou. Ve věku, kdy je mladý člověk nejvíce tvárný, formovatelný a dychtivý přijímat poznatky jako houba, jsem po čtyři roky ztrácel týden co týden jeden den vojenskou přípravou. Nikdy nevyužitou, protože nevyužitelnou. Ne že by bylo na místě toho nevyužití litovat, to ne. Ale ta promarněnost času byla naprosto evidentní. Čtyři roky jsem byl učen a vzděláván k něčemu, o čem muselo být už dávno jasné, že je to nepoužitelné. Byl jsem trénován k ovládání starého šrotu. Další tlustý krajíc z mého času si uhryzla výuka marxismu-leninismu. Nepoužitelná, zbytečná, navíc matoucí. Výklad z podstatné části naprosto nekvalifikovaný, jak se dalo poznat i bez zřetele k obsahu vykládaného. Kdo je to vzdělaný člověk? Definuje se vzdělanost objemem znalostí? Asi takových, jaké měří různé televizní kvízy? Osobně si myslím, že vzdělaný a pro život dobře připravený je člověk, kterému jeho připravenost umožňuje a usnadňuje být užitečný. Pracovat, přizpůsobovat se měnícím okolnostem prostředí, udržovat v pořádku zahrádku, domácnost a taky dobrou náladu kolem sebe šířit. Jsou lidé nepochybně velice učení, tj. znalí, a přitom v životě nepoužitelní. Ani na trhu práce ty své znalosti prodat nedokážou. A to ještě není ten nejhorší případ. Tím jsou takoví, kteří se domnívají, že mohou svou učenost, diplomy posvěcenou a mnohdy velice zmatenou, jiným dokonce vnucovat. Dnes tak činí za pomoci televize a rozhlasu. I tam se totiž hodně dá na plané mudrování.

 

Je hanebné brát podíl na udělování rad a zároveň odmítat podílet se na odpovědnosti za následky přijatých rozhodnutí. To je i důvod všeobecného opovrhování senátem.

 

Ke svým chybám se nehlásíme. Jsou-li však zveřejněny, omlouváme je a jejich důsledky zlehčujeme. Naše chyby jsou nám dětmi jen napůl legitimními. Dokonce se někdy snažíme jiným je podstrkovat jako kukačka svá vejce do cizích hnízd.

 

Hrouda se nám zdá být tím rodnější, čím je úrodnější.

 

Člověk bez smyslu pro humor není dobrý společník; horší je jenom ten, kdo se křečovitě snaží za každou cenu žertovat.

 

Snesitelnost smrti je připravována nesnesitelností života.

 

Diktátor je zároveň žalobcem i soudcem. Ze soudů dělá tragickou frašku, ze soudců trapné šašky.

 

Pod šaty je každý nahý; za slovy tě odhalí čin.

 

Kdo hledá, zvyšuje šanci nalezení.

 

Hodně vědět umožňuje hodně zapomínat.

 

Když hodování končí, všichni začínají chválit střídmost.

 

Chceš z hor do údolí? Sleduj potok!

 

Kolomazník nebývá umazán borůvkami.

 

Politika z pravdomluvnosti nepodezírej!

 

Vlastní sleduješ krátkozrace, cizí dalekozrace.

 

Šilhavý král měl by vládnout sousednímu království.

 

Platit se dá za věc i za možnost věci.

 

Než všechny nepřátele vyhubit je snazší alespoň  některé na svou stranu získat.

 

Poslední řečník má výhodu možnosti komentovat omyly všech svých předchůdců.

 

Není to mnohoženství, co činí muže agresivními?

 

Chceš si život ukrátit? Učiň lékaře svým dědicem!

 

K mnoha mužským záletům by nikdy nedošlo, nebýt mužské ješitnosti a touhy před jinými mužskými se vychloubat.

 

Umění řečnické – nemnoha slovy říci vše potřebné.

 

Velké množství zákonů v zemi nesvědčí o píli, ale o neschopnosti zákonodárců.

 

Svého nástupce vychvaluj s mírou; než odejdeš, dbej, aby zdůrazňoval, žes byl jeho učitelem.

 

Odvaha učitele – hlásit se ke svým žákům.

 

Lék neznamená uzdravení; znamená možnost uzdravení.

 

Pomluva je jako štafeta, k níž při každé předávce trochu přidají.

 

Rozhazovat – to neznamená nadměrně rozdávat.

 

Víno si žízeň donese s sebou.

 

Mládí se osvěžuje láskou, stáří vzpomínkami.

 

Starým je zamilovanost mladých symbolem nerozumu.

 

Kdo kvalitu předstírá, nespěchá, aby dílo dokončil. Naopak, neustále nové začíná, aby zakryl svou neschopnost přinést užitečné.

 

Štěstí, kam prve usedlo, hned zapomíná.

 

Přátelství uzavřené nad politým hospodským stolem se často v kaluži utopí.

 

Naději uchovávej na samém dně kapsy; tu kdybys ztratil, všechno bys ztratil.

 

Co jiným nezdá se spravedlivé, jako tvou spravedlnost neuznají.

 

Nedávejte mi šperky či drahé kameny; skromným oděvem se zahalím; stačí mi slušné konto v bance.

 

Politická korektnost – okrást člověka tak, aby se zloději omluvil, že měl u sebe v kapse tak málo.

 

Oklamaný milenec své vlastní nevěry do výčitek nezapočítává.

 

Chybovat je lidské; chyb se nedopouštět bylo by nelidské – všem ostatním byl by takový člověk nesnesitelnou výčitkou.

 

Ze spravedlivého stáří se netěšíme víc než z mládí plného nespravedlnosti a ústrků.

 

I když se vrátíš, nikdy to nebude do stejného, ze kterého jsi odešel.

 

Šaty dělají člověka – zejména v čase, kdy mrzneš jako drozd, kdy se zimou klepeš jako pes a kůži máš dokonce husí.

 

Je snadné volit mezi bohatstvím a chudobou, mezi zdravím a nemocí. Ale jak se rozhodneš mezi zdravím v bídě a nemocí v přepychu?

 

Budeš-li zdůvodňovat nešťastnost třináctky tím, že jde o prvočíslo, sotva svůj názor prosadíš. Ale že celá numerologie stojí na tvrzeních stejně málo oprávněných, tomu se mnozí brání zuby nehty.

 

Kdekdo užívá adjektiva průměrný. Dokonce někdy nezapomene uvést, v jakém ohledu, v jaké vlastnosti průměr má na mysli. Jenom málokdy se však pokusí vymezit soubor jedinců, z něhož svůj průměr odvozuje.

 

Bedly, bedly, bedly. Letošek jich nadělil požehnaně. Už se mi o nich začalo dokonce zdát. Jejich společný výskyt s politickými čachry a handrkováním o české vládě zřejmě způsobil, že mi ještě dlouho bude jedno připomínat druhé. Aniž bych tím chtěl zdůvodňovat nějakou hlubší věcnou souvislost obojího – kromě jejich krátké životnosti.

 

Francie bývala donedávna proslulá tím, že její vlády padaly jako kuželky. Přitom se poukazovalo, že to nemá žádný podstatný vliv na řízení země; dospívalo se k názoru, že na existenci vlády ani tak moc nezáleží. V Česku jsme to vzali z jiného konce; racionálně uvažujeme, že vláda, kterou se nepodaří sestavit, nemůže ani padnout.

 

Dalším, pokročilejším stupněm pěstování švestek budou švestkové knedlíky, vzniklé zkřížením slivoně s pšenicí.

 

Nápravnému zařízení pro obtížně vychovatelná dítka by slušel název Herodes.

 

Kdo miluje vepřové, měl by mít rád i prase a vážit si řezníka.

 

Občas mi zazvoní telefon a ze sluchátka se poté, co jej zvednu, ozve hlas dotazující se na četnost mého telefonování – s nabídkou případné změny tarifu na variantu cenově pro mne nejvýhodnější. Posledně se mne hlas ptal, telefonuji-li málo často nebo hodně často. Žádal jsem definici těchto pojmů – Jak moc často je málo často? Hlas tím byl zjevně zmaten a raději s omluvou zavěsil. Ještě chvíli mi pak vířila mou nedůvěřivou hlavou otázka, proč by si telefonní podnik chtěl dělat škodu tím, že mi umožní platit za jimi poskytovanou službu míň než platím doposud. 

 

FINIS