LIBER CATENAUS

Píše S. Komenda, část 35, listopad 2006

 

Volby svobodné v mezích zákona

 

Se slovem svoboda se hodně hauzíruje. Zejména ve světě politiky se s ním zachází jako s onucí; hodně obnošenou. Bývaly ještě před časem docela krátkým v téhle zemi volby, o kterých se hlásalo, že teprve ony jsou opravdu demokratické; ta demokratičnost bývala odůvodňována tím, že kandidáti voleb byli vybráni jako nejlepší z nejlepších. Podstatou voleb bylo tedy zcela pochopitelně a oprávněně, aby jeden každý volič tento výběr nejlepších z nejlepších nad otvorem urny potvrdil. Kdo nepotvrdil, nešel s námi – a šel tedy proti nám. Následky si zavinil sám. Když odmítl dát svůj hlas nejlepším z nejlepších – choval se jistě naprosto nerozumně.

Pak nastala doba, kdy byl tento způsob volby úředně prohlášen za nesvobodný. Manifestačnost volby přestala být povinnou. Už nikdo nehlásá, že volíme nejlepší z nejlepších – já osobně to pochopil tak, že by bylo nespravedlivé, aby ti nikoli nejlepší, tj. ti horší, nedostali příležitost být taky zvoleni. Vždyť i oni jsou lidi! A nastala doba volebních listin, na nichž počet kandidátů převyšuje počet těch, kteří mají a mohou být zvoleni. Nastala doba zaškrtávání a škrtání. Doba, kdy volební místnosti jsou povinně vybavovány tužkami.

Moje řemeslo stojí a padá s mechanismy měření a rozhodování. S vyhodnocováním výsledků takových procedur, včetně posuzování jejich rozumnosti, důslednosti a vůbec kvality. Jsem totiž biostatistik.

A tak, protože volební akt není činnost nijak zvlášť napínavá ani zábavná, jsem se tu a tam, vole, zahloubal (ono krátké slůvko mezi dvěma čárkami nebudiž považováno za nadávku směřující k urážce případného čtenáře; jde o přechodník přítomný slovesa voliti, takže zcela na místě v úvaze věnované otázce voleb). Jako výsledek onoho zahloubání vytanulo mi na mysli, že ani tento způsob voleb by neměl být považován za volby zcela svobodné. Nehodlám polemizovat s jejich označováním za volby demokratické; to je záležitost definice. Uznávám, že volby dnes praktikované jsou o několik tříd svobodnější než bývaly ty, které praktikovali čeští bolševici. Nicméně trvám na svém názoru, že úplně svobodné naše dnešní volby nejsou. Je to docela prosté – dnešní volič si může vybírat, ne že ne – pořád však je to volba omezovaná nabídkou politického menu odsouhlaseného ministerstvem vnitra.

Volební nabídce chybí cosi, co teprve dodá volbě či volbám charakter volby úplně svobodné. Tím cosi je možnost nevolit. Nevybrat si nic z toho, co bylo k volbě nabídnuto. Tahle okolnost je podle mne velice podstatná; časté konstatování občanů, že není z čeho vybírat, o tom vypovídá dost výmluvně.

Volby jsou procedura, která by měla umožnit občanovi vyjádření názoru na jisté jevy. Aby bylo spektrum těchto názorů úplné, musí být vyčerpávající, exhaustivní. A takovým může být jen tehdy, bude-li seznam nabídek zahrnovat také onu možnost nevolit. Já vím, můžete mi namítat, že nosím dříví do lesa; že totiž tuhle možnost český občan má; že se vlamuji do dveří otevřených. To je pravda – když však už jsem řekl „A“, měl bych říci i „B“. 

Občanů využívajících možnosti nevolit není žádná hrstka. Běžně je jich třetina až polovina z oprávněných voličů. O volbách do senátu, kdy odmítá volit osmdesát procent voličů, raději mluvit nebudu. Co mne zaráží, je přístup politické věrchušky k téhle části občanstva. K části, tvořící zdaleka největší proporci občanstva. Při posledních parlamentních volbách jich bylo více než 35%. Téměř dvojnásobek voličů každé z dalších dvou větších politických stran. Jak je tedy možné, že jejich zástupce, zástupce nejpočetnější názorové skupiny obyvatelstva, prezident republiky k sobě na Hrad k rozhovorům o budoucnosti země nepozval? Lidé, podle jejichž názoru nebylo koho volit, budou přece platit daně v plné výši, nikdo jim ani halíř nesleví, pořád budou tvořit zdrcující většinu obyvatel. Pro takzvanou politickou elitu neexistují. Jako by to byli bezdomovci obtěžující žebráním a ne průměrně řádní občané, ze svých nastřádaných grošíků i tisícikorun platící politické prebendy.

 

 

Geopolitické farizejství

 

Nedávno jsem vyslechl zajímavou přednášku o vzdělávání zdravotníků pro severoamerické Indiány Pueblany – kmene Navajo a Hopi. Došlo k tomu docela zajímavým způsobem, dokládajícím, že svět se opravdu stává jedinou globální vesnicí (ve které, samozřejmě, české země nepředstavují zrovna náves). Jedna naše kolegyně pobývala v indiánské rezervaci ve státě Arizona – na základě projektu výchovy zdravotnických pracovníků etnických minorit. Ukázalo se totiž, při hodnocení onoho projektu a úvaze o tom, které dílčí problémy do něho zahrnout, že sociálně zdravotní problematika Indiánů Navajo má ledacos společného s tím, co trápí nás v ohledu zdravotně sociální situace u našich Romů.

Asi to hlavní (protože o peníze jde vždycky až v první řadě) společné je v tom, že jak severoameričtí Indiáni v rezervacích, tak čeští Romové i ghetech i mimo ně, žijí ze státních podpor. Americké vlády si tím asi léčí své komplexy, kterými trpí při vzpomínkách na minulost vcelku nedávnou, kdy své Indiány masově vybíjeli winchestrovkami, alkoholem a neštovicemi. České vlády tak činí, protože jim nic jiného nezbývá; dnes není možné sociální skupiny odsunuté dobrodiním kapitalismu na okraj společnosti nechat prostě vymřít hladem. Zkušenost ukázala a ukazuje, že je žádoucí, aby si alespoň některé služby uvnitř vlastní komunity zajišťovali její příslušníci sami; přispívá to jistou měrou ke zvýšení pocitu odpovědnosti za vlastní osud. Zdravotnictví a péče o zdraví jsou významnou komponentou tohoto osudu. Americká indiánská zkušenost se zdá být v tomto ohledu bohatší než česká – měli k jejímu získání víc času, neprožili holocaust.

K oné zmíněné globální vesnici patří i to, že Česko není pro USA zemí neznámou. Podstatných věcí o nás vědí asi pramálo – nemohli ovšem přehlédnout, že jsme jim na posledním mistrovství světa v kopané ostudně napráskali (pár dní předtím než nám to stejně ostudně natřela Ghana), a že Češi poměrně slušně bruslí a dovádějí s pukem. A taky ti, kteří se pohybují ve zdravotnickém prostředí, z televizních zpráv vědí, že čeští doktoři masově sterilizují romské ženy ve fertilním věku. Američtí občané jsou na takové záležitosti mimořádně vnímaví – jejich předkové hubili Indiány, kromě prostředků už zmíněných, také hladem. Při stavění transkontinentální železnice marnotratně vybíjeli bizony, kteří tvořili pro některé severní a západní kmeny hlavní zdroj obživy. Indiánku, která zemřela v zimních mrazech hladem, už nebylo třeba sterilizovat.

Zprávy o tom, že čeští lékaři sterilizují romské ženy, se špatně poslouchají. A hlavně, v kruzích lidí, kteří o českých zdravotnických poměrech nevědí skoro nic, se s nimi obtížně polemizuje. Tyto americké kruhy totiž nevědí také nic o tom, že sloveso lhát má v češtině synonymum cikánit. V tomto ohledu by mohli Romové nosit při svých demonstracích transparent My politici jsme všichni cikáni. Řekl bych, že americké zdravotnické uši podobné zprávy slyší s jistým zadostiučiněním – Nejenom my s našimi Indiány máme máslo na hlavě. Vida, vida, tak i páni Češi, s jejich humanistickým žvandáním – a když se nikdo nedívá, sterilizují Romky!

Cesty dnešních velmocí k jejich velmocnosti nevedly vždycky růžovým sadem. Svoje o tom vědí i dějiny ruské kolonizace Sibiře a střední Asie. Britové nekolonizovali Indii a jiné země Commonwealthu v jelenicových rukavičkách. Když jde o moc a bohatství, lidskost musí jít stranou. Vždycky se najdou historici, kteří vysvětlí a omluví jakákoliv zvěrstva; ve jménu pokroku. Farizejské lhaní k historickým spisům neodmyslitelně patří. K odlehčení jejich svědomí znamenitě přispívá korupce dnešních vládců postkoloniálních zemí; a můžeme se jenom politologicky dohadovat, zdali jsou dnešní zkorumpovaní diktátoři učenlivými žáky někdejších koloniálních sáhibů nebo využívají vlastního domorodého talentu. Takže, stejně jako se od potomků amerických otrokářských plantážníků učíme demokracii, budeme se od Indiánů učit, jak vzdělávat české Romy, aby byli zdravotnicky soběstační.

                                                                                   

 

Korektní násilí

 

Amerika (pojem často zástupně používaný pro Spojené státy americké) se odvděčila Starému světu států evropských za výchovu imigrantů ledačím – namátkou jmenujme virginský tabák, indiánské skalpování, brambory a kukuřici, náboženskou toleranci a upalování čarodějnic v Salemu (což ovšem nebyl americký vynález, jak víme my, Moravané, z posledního takového procesu řízeného olomouckým soudcem Bobligem veVelkých Losinách), hubení Indiánů a kovboje, prohibici a intimní vztahy mezi velkou politikou a organizovaným zločinem, poněkud svéráznou demokracii, které nevadila existence otrokářství a posléze segregace černochů. Americe však nemůžeme upřít (abychom jí nenasazovali jenom psí hlavu) ani nejvyšší produktivitu práce na světě, rozvinutí výroby penicilínu a zejména výpočetní techniky. A její dychtivou pohotovost při rozpoznávání nápadů, na kterých se dají nadělat velké peníze.

Amerika je také kolébkou mnoha konceptů, nad jejichž smyslem vrtíme my, zaostalí a natvrdlí Evropané, už celé roky nevěřícně hlavou. Zřejmě to trochu souvisí s americkou oblibou extrémů všeho druhu – od Velkého kaňonu a Niagarských vodopádů až po mimořádné rozpětí v kdejaké myslitelné dimenzi. Říká se, že Amerika je země protikladů – pohádkové bohatství nevylučuje extrémní bídu, mimořádné duševní výkony se zdají docela dobře existovat vedle kolosální pitomosti. Země, která zkonstruovala jako první atomovou pumu, dodnes vlastně nestrávila Darwinovu vývojovou teorii. Země, ve které existuje Silicon Valley, masově věří na existenci UFO a stejně masově dochází na psychoanalytická ležení. Racionalita vrcholné americké vědy koexistuje s produkcí desetitisíců právníků, masově vyrábějících absurdno.

Jedním z poměrně nových amerických konceptů tohoto druhu je koncept politické korektnosti, political correctness. Nejde ani tak o pojem samotný, znějící docela nevinně. Jde o jeho konkrétní formy. Jedná se o to, čím je tento pojem naplňován. Jsou to mimo jiné právě zástupy amerických právníků, kteří absurditu takového naplňování obstarávají. Jen tak mimochodem, o mnohém v tomto ohledu vypovídá jinak tuctový televizní seriál z právnického prostředí kolem zbrklé Ally McBealové. Soudní líčení tam vylíčená jsou přehlídkou zbytečností a pitomostí, které si může dovolit jenom země, do které jako Mississippi tečou proudy peněz z vědeckých nápadů, vynálezů a produktivity práce.

Jako Evropan bych si asi měl říct – Co je mi po tom, jak Američané své peníze utrácejí, za jaké nesmysly je vyhazují; sami si je vydělali a moje řeči nejsou vlastně nic jiného než pustá závist evropského krejcarového chalupníka, který si tenhle druh americké zábavy nikdy nebude moci dovolit. Asi bych měl – jenomže americká politická korektnost má i svou odvrácenou stranu.

Její projekce i aplikace do oblasti sexu vede údajně (tohle mám od svých amerických známých) k takovým pitomostem, že rozvášněný mužský je politickou korektností zavázán, aby si po každém kroku, který k ukojení své touhy podnikl, znovu vyžadoval dovolení, smí-li pokračovat v sexuální krasojízdě. Nedávno jsem se pozastavoval nad tím, jak při tomhle způsobu rozmnožovacího provozu mohly Spojené státy vůbec dospět k oněm dnes slavnostně vyhlašovaným třem stům milionům obyvatel.

Chtěl bych se ale zmínit o mnohem tragičtější odvrácené straně politické korektnosti. Mám na mysli jevy známé jako střílení ve školách všeho druhu. Při pohledu na televizní zpravodajství předvádějící školy, ve kterých externí cvoci nebo žáci či studenti vystříleli své spolužáky i pedagogy, se ptám, zdali pachatelům absurdity z provozování politicky korektních životů nezatemnily mozky natolik, že už nedokáží rozpoznat, co je normální a co se patří – od toho, co se nepatří a co normální není. V prostředí absurdit se dá zpitomět – jak víme i my, kteří v absurdním prostředí z bolševického donucení desítky let žili.

                                                                                         

 

Úřední uznání nahodilosti

 

Už dávno se konstatuje, že v lidském světě je jenom dvojí spravedlivé – smrt a náhoda. Dodal bych k tomu, že to platí, pokud se lidé nepokoušejí švindlovat. Švindly s náhodou si umí představit každý, kdo někdy přemýšlel o manipulacích s ruletou nebo s loteriemi nejrůznějšího druhu, s jackpoty nastřádanými z nerozdělených výher, majících podpořit negramotnou lidskou touhu zbohatnout. Negramotností tady rozumím neschopnost spočítat si, s čím mohu počítat a s čím ne. Švindlování se smrtí mívá podobu poskytování privilegií nemocným a umírajícím boháčům v soustavách péče o zdraví – ve srovnání se standardy umírání lidí nezvýhodňovaných. Přiznám se však, že toho, co tím very important persons navíc získávají, se docela rád zřeknu. Není to nic záviděníhodného.

Už nějakou dobu oficiální imigrační politika Spojených států uznává náhodu jako princip realizace spravedlnosti pro vpouštění cizinců do země zaslíbené. Do oněch Spojených států, kam je už spoustu let veliký nával. Po někdejším volném vstupu, omezovaném jenom požadavkem dobrého zdraví zájemců o vstup do země, a po řadě let, kdy byl praktikován princip vstupních kvót pro jednotlivé země původu uchazeče, byl do vpouštěcího mechanismu zaveden princip loterie. Detaily nebudu diskutovat, protože je ani neznám. Podstatný je ten princip – jména uchazečů se vloží do osudí, z něhož se předem vládou stanovený počet šťastlivců vytáhne. Vylosuje. Důvodem pro zavedení takového nebyrokratického postupu, na evropské poměry hodně revolučního, byla zřejmě skutečnost, že žádná předem nastavená kritéria výběru pro vpuštění žadatele se neosvědčila. Vsadil bych se, že byla zkorumpovatelná, zašmodrchaná a špatně kontrolovatelná. Důkazem je skutečnost, že imigračními kontrolami se do Spojených států dostalo mnoho lidí, se kterými jsou dnes veliké potíže. Mám na mysli terorismus. Zavedení principu náhodného výběru bylo vlastně tak trochu projevem bezradnosti nad nefunkčností předchozích složitých procedur.

Jako statistik považuji rozhodnutí imigračního úřadu za zajímavé. Nahodilý výběr dává stejnou šanci jedinci žádoucímu (z hlediska představy americké vlády) jako jedinci nežádoucímu. Připomíná mi to situaci, kdy jsem (tak trochu z žertu) navrhoval někdejšímu děkanovi olomoucké lékařské fakulty, že bychom mohli zkusit vybírat mediky z řad uchazečů o studium lékařství náhodným procesem. Chtěl jsem tím trochu podtrhnout a do jisté krajnosti dovést pochybnosti, které jsme tehdy sdíleli o účinnosti používaných přijímacích testů. Jestliže si nejsme jisti, že pomocí testů vybíráme z množiny nabízejících se uchazečů ty lepší, vzdejme tyhle pokusy a svěřme kormidlo náhodě. Vedení fakulty nenašlo odvahu amerického imigračního úřadu – prohlásit, že vybírat nedokážeme a dáme tedy průchod spravedlnosti s použitím náhody.

Při sledování zmatků a zašmodrchanosti české politiky, jejíž provozování není přitom žádná laciná záležitost, často mě napadá, že svěřit rozhodování náhodě by mohlo být to pravé. Občané si běžně myslí, že je úplně jedno, kdo zasedne ve vládě a ve sněmovně – o senátu ani nemluvě. Proč tedy provozovat ony obvyklé volební tanečky (ke kterým už často chodí jenom menšina občanů oprávněných volit)? Místo procedur v podstatě především trapných stačilo by na náměstí umístit větší krabici (třeba od ledničky, ale možná by stačila krabice od zimních bot), do ní sesypat lístky se jmény všech uchazečů o zvolení, ty potom nějakou delší vařečkou zamíchat – a táhnout. Tolikrát, kolik je v zasedačce volných židlí – na radnici či v parlamentě. V jednokomorovém, protože senát by byl v rámci racionalizace jako zbytečný zrušen.

Ať mi nikdo nevykládá, že by tím byla nějak degradována demokracie. Ta má totiž po světě tolik rozdílných podob, že je vlastně demokracií celý vějíř. Jestliže unese americká demokracie loterii ve své imigrační politice, nevím, proč by neměla chatrná česká demokracie strávit a přežít loterii na místě voleb. Už jsme toho prožili v českém politickém prostředí tolik, že tenhle nápad bychom také unesli.

                                                                                         

 

Přírodní zákony – ostrov stability v moři postmoderního blábolení

 

Vlastně se to zdá být záležitost jakési módy. Podobně jako se nechávají inspirovat ševci – návrháři a krejčí – designéři tím, co se nosívalo kdysi, k čemuž se přikombinují tu barvy podzimu a onde odstíny jara, někdy se pentličky přivěsí a jindy odstřihnou, na kostmi chrastících anorektických manekýnách se prohloubí výstřihy, aby bylo všem zřejmé, že nemají co skrývat – stává se módní inspirací i věda.

Vychází se z představy poměrně jednoduché. Jestliže je věda považována za záležitost složitou, při běžném pohledu nepříliš průhlednou a pokud je oblékána do hávu matematických formulí, odrazuje i ty odvážnější z laiků – nemělo by být nijak obtížné prohlásit za složité i to, co je jenom zašmodrchané, úplně nezávisle na obsahu oné zašmodrchanosti.

Posledním hitem v této oblasti bylo pro mne nedávné víkendové vysílání Rádia 6; to se zdá vykazovat mimořádnou náklonnost k šamanství, paravědám a vůbec záležitostem stojícím a padajícím s tlučhubovstvím a prázdným tlacháním. Vzhledem k tomu, že tohle rádio je dědicem někdejší Svobodné Evropy, je to věc obzvlášť pikantní. Ten hit byl předkládán posluchačům pod názvem emoční inteligence.

Při poslechu jsem trpěl; přesto jsem se přinutil rádio nevypnout, jakkoli se mi prsty na to jen třásly. Byla to přímo klasická ukázka fenoménu, který snad nejlépe vystihuje označení nové názvy pro staré věci. Kdykoli se paní, onen fenomén předvádějící, pokusila nějaký zaváděný pojem vysvětlit (a že jí to šlo dost ztuha), jako sláma z bot vyčouhla nějaká trivialita či banalita. Podle ní by se emoční inteligence měla stát partnerem inteligence rozumové neboli školní. Její množství či intenzitu měří psychometrika pomocí testů schopností logického uvažování a řešení úloh. Paní pravila, že něco podobného by se mělo zavést i pro měření inteligence emoční – jenom jaksi není dodnes jasno ani jednotno, jak. A že prý psychologové (o nichž já vím, že s vědeckostí svého oboru mají sami dost potíží) svými měřeními emoční kvalitu jedince nepokryjí a nevystihnou. Jsou prý – ti psychologové – z možného etablování emoční inteligence dost nervózní. Mohlo by jim to chleba ujídat nebo alespoň vrstvu másla na něm ztenčit.

Jak jsem naslouchal výčtu vlastností, které by měla emoční inteligence zahrnout, vůbec se mi nezdálo, že by to byly pojmy psychologům neznámé a jimi neošetřované. Vstřícnost, empatie či naopak třeba agresivita se psychologickými měřeními ošetřují. Samozřejmě s problémy, s jenom omezenou přesností. Ale to je, pokud jde o lidskou duši, všeobecná situace. Schopnost komunikovat v lidském kolektivu se vyšetřuje a ošetřuje v každém manažerském kurzu. Nevšiml jsem si, že by k tomu mohla nějaká emoční inteligence něco přidat.

Každý jen trochu gramotný učitel umí rozpoznat jisté osobnostní vlastnosti svých žáků – už třeba proto, aby mohl čelit projevům násilí a vandalství ve školních kolektivech. Aby rozpoznal vůdčí typy a naopak typy podrobivé; jedince dominantní a jedince submisivní. Pro rozpoznání šikany a jejích zdrojů je to věc základní. Pořád však nevím, čím by mohlo v těchto záležitostech přispět zavedení nového pojmu – emoční inteligence. Školní psychologové a výchovní poradci se přece už celé roky zabývají právě tím, co tento pojem objevuje jako novou Ameriku. Vůbec se zdá, že si málo všímáme, jak snadno se nechává věda zaplevelovat tématy, jako vědecká se tvářící a nutnost řešení předstírající. Pseudověda s jejími pseudoproblémy. Věda přitom vůbec není definována a vymezena tématy, které jest řešiti. Věda není v materii, v látce; věda je v metodě řešení. A, samozřejmě, musí být vždycky zvažováno, zdali to, co je jako problém k řešení předkládáno, opravdu smysluplným problémem je. Vůbec to není samozřejmé; i do zavedených vědních oborů se občas podaří proniknout tématům, které se jako smysluplné jenom tváří. Nezanedbatelný díl peněz vyhrazených vědě skončil vyhozen oknem a prožvaněn v duchaprázdném tlachání.

                                                                                          

 

Kreativita dnů všedních i svátečních

 

Slovo kreativita používáme obvykle v souvislostech poměrně výjimečných a mírně vznešených. V akademickém světě například o ní diskutujeme zcela pravidelně, zejména při zkouškách a obhajobách doktorských a habilitačních řízeních. Vážnosti dodává našim diskusím především fakt, že jsme se v posledních zhruba sto letech ještě nikdy neshodli na tom, co to ta kreativita je. Tato okolnost je mimořádně slibným předpokladem pro vedení kvalitní diskuse. Klíčovou otázkou při zavádění pojmu, jehož úkolem je vystihnout jistou lidskou schopnost, je možnost jejího měření. Bez toho, že by bylo možno kreativitu člověka změřit, je diskuse o ní planou růží na trnitém keři filozofie. Planou, to znamená neplodnou. V případě kreativity nejde ovšem o to, že by neexistoval způsob jejího měření; problém je spíše v tom, že navrhovaných způsobů jejího měření je moc. A to je svízel úplně stejná jako kdyby ten způsob měření nebyl k dispozici žádný.

Jenom málokdo asi pochybuje o tom, že kreativita, tj. schopnost tvůrčího uchopení řešeného problému, jinak taky nápaditost, schopnost dostat nápad, je motorem pohánějícím káru poznávání světa dopředu. Jakkoli nemusí být v každé chvíli úplně jasné, co je to dopředu. Jenomže čím obratněji dokážeme žonglovat slovy a větami, s jejichž pomocí se pokoušíme pojem kreativity, vynalézavosti vymezit, tím zřetelněji vyniká trapný fakt, že tato slova nejsou schopna překračovat hranice svého stínu. Čím víc mluvíme, tím zřetelněji je jasné, že jenom mluvíme.

Podobně jako v mnoha jiných dimenzích lidských aktivit, i v ohledu kreativity se obracíme od jalového psychologického mudrování k empirickému měření. Filozofie takového počínání se dá popsat tradiční formulací kreativita je, když… Kreativní je člověk, který dokázal vyřešit takovou či onakou úlohu, protože ho napadlo, že by se to dalo provést tak a tak – což jiné nenapadlo. Kreativní člověk si umí vybrat adekvátní metodu z rejstříku metod známých; nebo si vymyslí metodu dosud neznámou. Zkombinuje do nového nástroje komponenty, které jiní takhle nezkombinovali. Jistou metaforou může v tomto ohledu být oberfeldkurát Lacina z Haškova Švejka, když v arestantském vagoně mudruje o podstatě kvalitní oficírské menáže; chce to inteligenci, nápaditost – protože všechno záleží na tom, jak se jednotlivé složky připravovaného jídla zkombinují. Taky řeznice v jedné Hrabalově povídce takhle vysvětluje podstatu kvality párků vyráběných v jejich podniku; na mase vlastně vůbec nezáleží – hlavní je koření, které párkům dodá jejich chuť, na niž jazyk jednou ukusivší už nikdy nezapomene. Tahle nápaditost představuje podstatu vynalézavosti. A pozná se, změřit se dá jenom podle výsledku – například chuti.

Když už jsem svou úvahu zavedl do hájemství umění kulinárního, dovolte mi v něm ještě pár řádků setrvat. Taky to souvisí s feminismem. Dámy tento životní postoj vyznávající projevují svou pramalou vynalézavost tím, že pomíjejí oblast, v níž ženy vynikají. Masově, každodenně i božíhodově. Miliony žen denně vynalézají, co by předložily svým mužům, ať už zákonitým či na psí knížku vedeným. Objem této vynalézavosti je v úhrnu nezměřitelný; rozhodně je nesporný a nezpochybnitelný. Navíc je třeba ocenit, že motivace těchto vynalézavých žen je často velice slabá – jedná se začasté o muže pupkaté, plešaté, nudné a vůbec nijak nevynikající. Přesto dokážou ženy nechat se inspirovat – a rozvíjejí hlavní (nebojím se to říci naplno) stránku své invence způsobem obdivuhodným. Akademické hodnocení tvůrčí invence by se mělo nechat kreativitou našich kuchařek inspirovat. Neváhal bych vysílat své doktorandy k nim na výzvědy – kdybych se nebál, že by mohli uvíznout v sítích nástrah příliš lákavých. Dobře si pamatuji, jak často jsem já sám musel zápasit se silou, která mne přitahovala ke kuchyni. Možná si vzpomenete na herce Plachého z filmu Hostinec u kamenného stolu, kterého vůně hotelové kuchyně odlákala z prken, jež znamenala svět. Protože – jakou šanci může mít Hamlet proti do zlatava vypečené huse? 

                                                                                                        

 

Co je štěstí…?

 

My v Čechách víme – možná na rozdíl od jedinců odchovaných jinými kulturami – že štěstí je muška jenom zlatá. Už drahně let nás o tom ujišťuje z televizních obrazovek jeden z pamětnických filmů o škole, študácích a kantorech. To je ovšem jenom názor básníka, navíc interpretovaný profesorem velice školometským. Což znamená od života odtaženým.  

Štěstí je ovšem věc závažná, ne že ne. Natolik závažná, že právo na štěstí dostalo jako součást základního zákona některých států statut jednoho ze základních lidských práv. Podle mého názoru oprávněně – třebaže je to právo jenom problematicky vymahatelné. Jako příklad si dovoluji uvést jedince, který považuje za základ svého životního štěstí lásku jedné slečny. Pokud tato slečna nebude vůči němu vstřícná, sotva bude možné ji nutit k tomu, aby pro naplnění štěstí tohoto svého bližního udělala všechno, o čem on sní. Snaha naplnit právo na štěstí někoho nesmí totiž zasahovat násilně do práva na štěstí někoho jiného. Ona slečna může mít o svém vlastním štěstí představu úplně jinou. Možná by chtěla vstoupit do kláštera, možná se zamilovat do někoho úplně jiného.

Můj přítel, český spisovatel na severoamerické půdě žijící, profesor Ota Ulč, mi poslal nedávno úvahu na téma štěstí. Rozebírá tento koncept s důkladností sociálního badatele a znalostí literatury. Z mnoha stran. Rozhodně to není bez zajímavosti.

Jeden z poznatků, k němuž se dopracovala už antická řecká a římská moudrost, říká, že podmínkou štěstí je schopnost člověka uvést v soulad své tužby se svými možnostmi. V tomto smyslu nebude šťasten lakomec, jehož touhu po penězích nedokáže ukojit žádná hromada peněz, případně majetku movitého i nemovitého. K tomu dodávám, že totéž platí i pro politika toužícího po moci. Podobně jako prostor majetku je i prostor moci otevřeným systémem, který prostě až po vrch naplnit nelze – zejména v konečné časové dimenzi. Opakem takového otevřeného systému je uzavřený prostor gourmanda či gourmeta – své břicho nemůže nikdo přecpávat k prasknutí. Koho těší jíst a pít, ten si dříve či později uvědomí, že optimum jeho potěšení není maximum přecpání.

Zdá se být nepochybným poznatkem, že k pocitu štěstí člověka podstatnou měrou přispívá vědomí, že je na tom lépe než jeho bližní. Že má víc než oni. Tento, zdá se že přirozený lidský postoj, má i svou patologii; jako příklad bych uvedl českou představu uvedení poměrů do tohoto stavu – Má-li soused kozu, kterou já nemám, stanu se šťastným, jestliže sousedovi jeho koza chcípne.

Pocit štěstí může mít podobu veličiny nikoli kvalitativní – šťastný, nešťastný – ale veličiny kvantitativní, metrické – šťastný více nebo méně, nešťastný více nebo méně. Myslím, že velice důležité pro vnímání svého neštěstí je vědomí, že nejsem ve své situaci osamělý. Že jsou tu i jiní, které život postihuje stejně, ke kterým se chová podobně krutě a nespravedlivě. Když jsem se snažil vžít do pocitů židů v situaci šoa, holocaustu, vědomých si, že byli odsouzeni k umírání vzpírajícímu se všem měřítkům lidskosti, dospíval jsem k názoru, že kromě základního biologického pudu po životě to bylo právě vědomí sounáležitosti ke kolektivu stejně mučených, co jim dodávalo odvahu překonávat zoufalství beznaděje.

Jako výrostek jsem prožíval vědomí třídního boje. Vědomí, že jsem synem otce kulaka, po kterém ve škole plivaly primitivní zvrhlé bolševické fráze. Doma jsem viděl sedřenou matku a otce, který po svém vzdoroval absurdnímu prostředí, ve kterém mu občas šlo o život. Ve vsi bylo takhle postižených rodin víc; vzájemně si dodávali odvahu vzdorem a zesměšňováním primitivního rudého panstva. Ve škole, v níž jsem se udržel vlastně jen díky bolševické nedůslednosti a z Ruska navátému chaosu, jsem byl ve svém sociálním vyhnanství sám. Zbývalo mlčet a tiše nenávidět ty, kteří třeba jenom z nedbalosti a neschopnosti vcítit se ubližovali. K pocitu štěstí stačilo docela málo – být vděčný za každou chvíli, kdy tě nikdo neurážel a nevystavoval posměchu nic, na čem ti záleželo.

                                                                                            

 

Jedno sáhnutí vedle

 

V naší mateřštině je už odedávna zakořeněno úsloví šlápnout vedle. Zahrnuje případy, kdy člověk jdoucí někam nebo za něčím šlápne jinému na kuří oko, ale také případy, kdy člověk šlápne do něčeho, co na něm nepříjemně ulpí a stopu zanechá. V době současné se o to přičiňují měrou významnou a nedílnou čoklové s jejich čoklíkáři, okupující ulice a chodníky měst i městeček.

Šlápnout vedle se nemusí jenom ve smyslu konkrétním. Dá se tak učinit i v dimenzi vlastně abstraktní. To například v situaci, kdy se člověku podaří vykládat anekdotu o neschopných představených, a přitom přehlédnout, že jeden konkrétní jeho představený v nenápadném pozadí pozorně naslouchá. V takovém případě rozhodně neplatí, že čím povedenější vtip, tím lépe pro vypravěče.

Vedle se však nemusí jenom šlapat. Vedle se dá taky sáhnout. Zejména v době moderní až současné je takové sáhnutí vedle poměrně aktuální. Souvisí to s psaním na počítači. Myslím, že každý, kdo třeba jenom občas počítač používá, už tuhle zkušenost udělal. Sáhnul vedle – obvykle ani nevěděl kam – a podařilo se mu smazat soubor. Třeba i soubor uložený a průběžně ukládaný – pokud se mu podařilo sáhnout hodně vedle.

O sáhnutí vedle existuje řada záznamů v literatuře. Jen tak namátkou si vzpomínám na Jaroslava Haška, který uvažuje o hříších, k nimž může dojít hmatem (což je jenom synonymum sahání).  Hašek jako muž zkušený a světa v jeho potemnělých koutech znalý komentuje hříchy taktilně páchané (v dnešní právní terminologii kvalifikovatelné asi jako přestupky) v prostředí tancovaček vesnických i městských, kdy neví pravice, co činí levice, ale také hříchy páchané vkládáním ruky do cizích kapes za účelem sice nikoli nemravným, ale s jiným paragrafem trestního zákona souvisejícím.

Sáhnutí vedle při práci s počítačem by mohlo být považováno za cosi jako trest. Za všechny naše hmaty a přehmaty kdysi, zejména v časech mládí, učiněné. Přitom hmat není mezi smysly, jimiž byl člověk od přírody vybaven, smyslem nejdůležitějším. Dá se to dokonce objektivně kyberneticky změřit – množstvím informace, které tím kterým lidským smyslem do mozkové kůry přitéká. V tomto ohledu se jako nejdůležitější pro člověka prokazuje zrak, obstarávající vidění. Jen tak mimochodem, také zrak má své pokoutní možnosti. Člověk může koukat, kam nemá; zejména v dobách minisukní, podobně jako už před staletími v dobách hlubokých dekoltů, může se zrakem sahat, kam se nemá. Je ovšem obtížné a vlastně i kruté, chtít po mužském, aby se nedíval vedle, aby nepošilhával, jestliže se tak mnohé a zajímavé k pošilhávání nabízí. Zapomenout by se nemělo ani na možnosti nabízené existencí klíčových dírek. Je to asi jako nesmět se zajímat o sousedovy zrající hrušky, když i vosy si mohou podle libosti na ně dokonce usednout.

Pokud se množství dodávané informace týče, byl hmat předstižen nejenom zrakem, ale i sluchem. Taky to se dá změřit a spočítat. Sáhnutím vedle v dimenzi slyšeného může být poslouchání za dveřmi, předstírané neslyšení, ale i předstírané zaslechnutí toho, co řečeno nebylo. Bez naslouchání nebylo by potřebných podkladů k donášení.

Tak za tohle všechno jsme zřejmě trestáni důsledky sáhnutí vedle při psaní na počítači. Já tohle beru jako druh pokání za to, co jsem spáchal sáhnutím vedle, pošilháváním i odposloucháváním v minulosti. Jinak bych měl problém, jak si se ztrátou souborů, kterou přivodilo takové sáhnutí vedle, osobně poradit. Když si mohu říci, že je to trest za kdysi spáchané provinění, dokázal jsem si tento jev zařadit a interpretovat. Mne totiž ztráta souboru při mém lakomství jinak duševně drtí; projevuje se to tím, že nejsem schopen odhodlat se pohotově takovou ztrátu opakovaným psaním nahradit; musí uplynout jistá doba než mi přestane být takový pokus odporný.

Jaké to trápení skrze anonymní klávesu počítače pochází!

                                                                                                    

 

Kocour na špeku

 

Prosím, nepodezírejte mě z nějakých pochybných kulinárních choutek. Kočky nejím, ani kocoury na špeku připravené. Dokonce nekonzumuji ani psy, kteří jsou na podstatné části světa považováni za standardní součást jídelníčku. Řekl bych, že moje stravovací návyky se váží na středoevropskou kuchyni; zejména pak na ty její položky, jejichž přípravu suverénně ovládá má žena.

Tahle úvaha nebude o kocourovi, který byl nebo měl být na špeku připraven. Bude, téměř naopak, o kocourovi, který mne o špek připravil. Tím, že do kuchyně pronikl a tam ho neplánovaně sežral. Jeho činem byl jsem připraven nejenom o kus špeku, ale také o iluze. Naivně jsem se totiž domníval, že kocour, který se už nějakou dobu tvářil, že hodlá se mnou kamarádit, mé přístupnosti zneužil tímto obzvlášť odsouzeníhodným způsobem. Že se zachoval jako politik, který se dušuje, že mu případní voliči mohou věřit – a při první příležitosti je prostě a sprostě okrade. Protože když politik zpronevěří nějaký státní fond, okradl občany, kteří musí to ukradené zaplatit svými daněmi. Je to krádež úplně stejná, jako kdyby ty peníze politikova nenechavá ruka vytáhla přímo z jejich kapes.

K tíži musím kocourovi připočítat, že odcházeje z kuchyně, mlsně se olizoval. Přímo provokativně. To slušný tvor přece nedělá. Já, například, když někde podlehnu svým nepřípadným choutkám, nějakou dobu se lidem vyhýbám. Zejména pak těm, které jsem svým jednáním přímo poškodil. Kterým jsem zabránil, aby mnou snědené sami snědli. Nechodím jim na oči; chovám se ohleduplně, věda, že co oči nevidí, srdce nebolí. Dokonce ani politici, což jsou lidé charakterů velice pochybných, se na veřejnosti neolizují – poté, co na své soukromé konto převedli pět v českých. Žádné ukojení svých zlodějských laskomin nedávají najevo; v krajním případě na nás vyplazují jazyk, kojíce se nadějí, že si nakradli dost, aby to stačilo k zakoupení advokáta s dobře obrněným svědomím. Možná dokonce dost k zakoupení soudce.

Ten kocour, o kterém tady uvažuji, je tvor líný. Skoro jako já. Chytit myš by zřejmě nedokázal, ani kdybych mu ji zahnal rovnou pod nos. Z té kuchyně, do níž nemá přístup povolen, procházel přes dvorek kolem několika čerstvých děr; na rozdíl od lenivých koček máme myši jedny z nejpilnějších. Kdybych chtěl být spravedlivý, musel bych ten špek zanést na kraj nějaké myší díry. Možná by to bylo i výchovné – třeba by kocourovi došlo, co tím chci naznačit, a chytil by se za nos. Jenomže, znáte to – kdybych i překonal své vrozené lakomství a rozhodl se příkladnou píli našich myší ocenit uznáním v mastném papíře, mohl by mne někdo ze sousedů při mém počínání uvidět a já bych jen obtížně vysvětloval, že se nejedná o progresi mého podivínství, ale o docela obyčejnou výchovnou lekci na rozhraní světa koček a myší.

Jakkoli je kocour, jak jsem už byl předeslal, mimořádný lenoch, při získávání špeku projevil nejenom iniciativu, ale i talent. Nesrovnatelně větší než při chytání myší. Nehodlám vás balamutit tvrzením, že si otevřel lednici. Její zavřené dveře překonat nemusel; v kuchyni je kromě měsíců letních veder velice chladno, takže potraviny zůstávají na vyvýšeném místě, jak bývalo na vsích zvykem. Tak byl umístěn i onen špek. Na stole, mimořádně vysokém (sám jsem jej kdysi z borových fošen sešrouboval). Vedle kusu mastného papíru ležel odložen zamoučněný vál, na kterém se předtím formovaly škvarkové knedlíky. V době kocouřího nájezdu už uvařené a částečně i snědené. Se zelím kyselým. Na tom válu zanechal kocour otisky svých nenasytných tlapek. Asi se nedívá na televizní seriál o záhadách kriminalistiky. Jinak by byl jistě pozornější. Záhadné bylo, jak se na ten vysoký stůl dostal – žádná židle ani nic, oč by se mohl při svém šplhání opřít, tam nebyla. Na líného starého kocoura to byl docela slušný výkon; ve sportovní lidské terminologii se jednalo o výskok z místa, bez rozběhu. Zřejmě se budu muset zamyslit nad otázkami vlivu chuťové motivace na tělesný výkon.

                                                                                 

 

Homo bureaucraticus

 

Před nějakou dobou dospělo lidstvo k názoru, že je oprávněno označit sebe sama jako biologický druh moudrý, jako Homo sapiens sapiens. S tou dvojí moudrostí je to asi podobné jako s doktorátem obojího práva, JUDr, Juris utriusque doktor; biologická klasifikace živočišných druhů má totiž dost složitá pravidla, která nám, laikům, mohou někdy připadat zbytečně komplikovaná. Tohle označení zavedli lidé sami pro sebe; trochu se na to vztahuje pořekadlo sebechvála smrdí. S žádnými jinými biologickými druhy totiž lidé tohle označení nekonzultovali.

Kdybych měl snést nějaké konkrétní výhrady k deklarované lidské moudrosti, rozhodně bych se necítil jako jedinec s prázdnýma rukama. Samozřejmě uznávám, že ve srovnání s ptáky, plazy, obojživelníky a rybami, ale také s ostatními ne-lidskými savci, mají lidé možnost vykázat v řadě dimenzí četné úspěchy. Taky úspěch ze všech nejzákladnější – zaonačili věci tak, že ostatní živí tvorové slouží lidem k užitku; ti, kteří se užitečnými lidem být neprokázali, byli odsunuti na vedlejší koleje stále více omezovaných biologických nik. Zdá se, že vyhlašovaná lidská moudrost si nejméně ze všeho dokázala poradit s tvory nejmenšími, titěrnými až mikroskopicky; mám na mysli mikroorganismy, bakterie a viry. Nicméně, tahle lidská moudrost má, přes všechny nepopiratelné úspěchy, taky jisté vady na kráse.

Takovou nepřehlédnutelnou vadou je sklon lidstva k byrokratizaci společenského života. Zdá se totiž, jako by lidé, po dosažení jisté intelektuální úrovně, jisté úrovně chápání, najednou zhloupli. Dost nepochopitelně. To zhloupnutí, výstižněji řečeno zblbnutí či zblbění, spočívá v tom, že na lidi přijde, lidi posedne jakási patologická přemoudřelost, a oni se začnou chovat iracionálně. Najednou se stane, že přestanou organizovat záležitosti a řídit věci tak, aby tyto spěly k rozumnému cíli. Aby řepa na polích rostla a cukernatěla, aby krávy dojily mléko hojné a tučné, aby vepři spokojeně tloustli k zabíjačkám, a hlavně, aby se neplýtvalo lidskými kapacitami fyzickými i duševními, na činnosti nic rozumného neprodukující.

A právě k tomu dochází. Rok od roku intenzivněji. Moloch byrokratických zbytečností pohlcuje čas lidí, který uvolňuje nepochybně rostoucí produktivita práce. Připomíná to sadaře, který pilně sází, okopává, hnojí, stříhá a jinak ošetřuje jabloně, aby jablka na podzim pečlivě očesal, snesl na úhledné hromady a ty pak nechal shnít. Na jaře shnilé zakopal do země – a začal znovu o své jabloně pilně pečovat. V případě sadaře bychom se všichni asi shodli na tom, že si počíná jako naprostý blbec. Ale copak se chováme v globálu jinak? Kolosy ouřadů nejrůznějšího druhu, od ministerstev, parlamentů, soudů, berních a jiných mramorových paláců si vzájemně přeposílají dokumenty tvářící se důležitě až k nezbytnosti, dožadujíce se jejich vyplňování, podávání hlášení a urgencí. Tyto ouřady vytvářejí svět existující a žijící sám v sobě. To, k čemu byly takové ouřady původně, před lety, zřizovány, dávno expirovalo. Lidé žijící mimo ouřad jsou ouřadům na obtíž. Jsou jenom nedůsledně normováni a špatně standardizováni, nechápou dost rychle počítačové kódy, pod kterými jsou oni sami a jejich jednání vedeni. Zásadní je pohyb a činnosti samy o sobě, smysl počínání je zanedbatelný a evidenci uniká.

Červ byrokracie vyžírá obsah a zpevňuje formu. Skořápka formalismu se vyplňuje smetím frází, v nichž už dávno nikdo nečichá žádnou člověčinu. Trochu na tom všem může mást skutečnost, že ještě nikdy žádný byrokrat o sobě neprohlásil, že je byrokrat. Dovolává se pořádku a řádu, kázně, nevybočování, které by komplikovalo evidenci. Důležitější než co se dělá, je jak se to dělá. Co nebude uděláno ve shodě s pravidly, nebude uznáno, ať by to bylo jakkoli zajímavé a užitečné. Bohužel se to týká i té části světa, která si racionalitu zapsala na svůj prapor jako klíčové slovo. Akademického světa.

                                                                                                                                                                                

 

V jednoho boha věřiti budeš!

 

První přikázání Desatera je dnes dokonce i v ateisticky lhostejné české společnosti plně respektováno. Je tomu tak díky neurčitosti onoho desaterního příkazu – onen jediný bůh, víra ve kterého je člověku přikazována a ukládána, není explicitně pojmenován. Takže si za něho dnešní lidé mohou klidně dosazovat modlu Mamonu.

Víra v boha mamonu se stala prvním přikázáním současnosti. Bohatství je prvním zájmem, kterému se dnešní člověk věnuje, o který se stará, který vyplňuje jeho těkavou mysl. Usilujete-li předvídat budoucí chování dnešního člověka, neuděláte chybu, vyjdete-li z předpokladu, že toto chování bude orientováno, soustředěno na kritérium zisku, osobního prospěchu, zbohatnutí.

Celá záležitost upoutání člověka vírou v mamon je komplikována skutečností, že lidský život se bez jistého materiálního zabezpečení neobejde. Společenství lidí by se rozpadlo v beznadějném chaosu, kdybychom se při dnešní hustotě populace rozhodli prožívat své životy jako poustevníci. Všichni. Už jenom proto, že by se pro nás všechny nenašlo dost poživatelných kořínků. Taky jeskyní vytvořených stavebními podniky přírody rozhodně není k dispozici dost. A kdo by poskytoval almužny zástupům poustevníků, kdybychom začali poustevničit všichni?

Víru v božství mamonu, zdá se, nemůžeme počítat od nuly. Vzývání mamonu musí zřejmě začínat od jakési konstanty, kterou bychom mohli označit pojmem už zavedeným – nazvěme jej životním minimem. Problém je, samozřejmě, v tom, že na tom, co by mělo oním životním minimem být, se rozhodně neshodneme. Nejde totiž jenom o koncept čistě ekonomický; do jeho nastavení intervenují mnohé faktory další, subjektivní, kulturně historické, psychosociální. A hlavně fakt, že člověku se zdá být vrozena snaha vybočovat z lidského kolektivu, vyniknout nad ostatní, žít jinak než ti druzí. S tím zásadně souvisí i to, že tahle snaha je zároveň motorem pohánějícím lidskou společnost ve směru vyšší výkonnosti, ve směru vytváření mohutnějších zdrojů.

Kde tedy začíná mamon, víra v jeho všemohoucnost a jeho uctívání?

Samozřejmě ne pod hranicí hladovění. To sotva může být ideál, ke kterému by měli lidé napřít své směřování. Tato úvaha se sotva může vyhnout představě o rovnosti lidí v dimenzi bohatství, majetku, vlastnictví. Taková představa se nabízí – a pokusy s ní byly v dějinách mnohokrát prováděny. Nepříliš úspěšně – rovnostářství vede k lhostejnosti a nevýkonnosti, a navíc bylo opakovaně porušováno svými hlasateli a proroky byrokraticko-farizejskými mechanismy nejrůznějšího typu. Třeba socialistického a komunistického.

Intenzitu víry v mamon dokážeme kvantifikovat. Měřit hustotu kadidla páleného před oltářem. Jednou z takových měr je ukazatel definovaný jako podíl společenského bohatství drženého či užívaného, řekněme, daným procentem nejbohatších jedinců. Jestliže vlastní jedno procento nejbohatších lidí padesát procent společenského bohatství, víra v boha mamonu zřejmě naplno funguje. K oslabování této víry dochází mechanismem mecenášství; mecenáši a sponzoři jsou něco jako kacíři této víry. Proroky víry jsou zřejmě Harpagon a všichni lakomci, ztělesnění v postavách světové literatury.

Podobně jako v případě jiných náboženství a věr, optimem není maximum. Horlivost víry v mamon vede ke společenské patologii a k nelidskosti. Protože podkladem této víry je jistá vlastnost člověku vrozená, je zřejmě užitečná určitá společenská kontrola. Předmětem uctívání by neměli být žádní blahoslavení a svatí této víry. Ani její mučedníci. Teoretici víry v mamon, zpravidla vychovaní na četbě evangelií různých (často protikladných) ekonomických teorií, by neměli být příliš uctíváni a respektováni. Měli by být bráni s rezervovou. Hodně tomu napomáhá sledování ovoce, které jejich hlásání přináší. Často bývá chuti velice, ale opravdu velice trpké.

                                                                                             

 

O jedné nápadně nenápadné souvislosti

 

Není to jenom mé vlastní pozorování; už jsem slyšel od mnoha jiných svých bližních názor nápadně podobný mému. Možná to někdy napadlo i vás.

Oč jde?

Všimli jste si někdy ve společnosti mužů stejného věku, třeba na srazu absolventů gymnázia či měšťanky po větším počtu let, jak rozdílně staří vypadají vedle sebe stojící nebo sedící jedinci vlasatí a plešatí? Ti, kterým dědičnost a hormony (což může spolu velmi silně korelovat) kadeře z mladých let zachovaly – a ti, kterým zub času hlavy probral jako dřevorubecká pila lesní mlází?

My s holými, případně hodně prořídlými hlavovými porosty vypadáme starší. Co nám čas na vlasech ubral, na letech jako by nám přidal. Kvůli rovnováze. Spravedlivé to rozhodně není – jenomže spravedlnost je pojem v přírodě neznámý. A vlasy, případně holohlavost, jsou jevy přírodní.

Předchozí úvahu mohu zopakovat. Tentokrát nebude sledovaným jevem konfrontace vlasatosti s plešatostí; předmětem srovnání učiníme vousaté a holobradé. Zůstat přitom můžeme u našeho demonstračního příkladu shromážděných abiturientů některého ze starších ročníků.

Porovnání vousatých a holobradých vede k poznatku na první pohled paradoxnímu. My vousatí vypadáme starší. Holobradost se zdá své nositele omlazovat (dává-li pojem nositel holobradosti nějaký smysl). A tak se ptám – Jak je možné, že ochlupení klenby lební vyvolává dojem mládí, zatímco ochlupení brady navozuje dojem stáří? Anatomicky (nebo snad dermatologicky) se přece jedná o stejný materiál! Vlasy i vousy jsou prostě chlupy! Obojí koření v kůži, u někoho pevněji, u jiného jenom mělce – ale je to tak! Nějakými detaily by snad mohli přispět severoameričtí indiáni, jejichž kmenové tradice zahrnují studium skalpů a skalpování. Na mou základní otázku však asi ani oni odpovědět nedokáží – Jak vysvětlit, že přítomnost či absence něčeho tak bezvýznamného jako jsou chlupy nebo štětiny, ovlivňuje vnímání stáří lidského jedince jeho lidským pozorovatelem? A navíc – proč je tento vjem závislý na poloze ochlupení? Jak to přijde, že ochlupení hlavy působí mladě, zatímco ochlupení brady vyvolává vjem stáří?

Kdybychom měli hledat vysvětlení pozorovaného jevu, museli bychom začít faktory jako je třeba vzdálenost obou inkriminovaných míst, temena hlavy a bradového výběžku. Zdá se být ovšem těžko uvěřitelné, že by vzdálenost tak nepatrná mohla být příčinou tak odlišných vjemů.

Myslím, že vysvětlení bude třeba hledat na straně vnímajících subjektů. A to v historickém kontextu. Lidský jedinec, v dobách dávných ponechávaný přirozenému vývoji jeho zevnějšku, do jehož hlavového porostu se zasahovalo minimálně, jevil cestou ke svému stáří tendenci k vypadávání vlasů a naopak obrůstání vousem. Tyto dva procesy spolu negativně korelovaly – ubývání vlasů a přibývání vousů. Stovky a možná tisíce lidských generací si zvykaly, že tohle je přirozený stav věcí. Absence vlasů a přítomnost vousů byly ukazatelem stáří.

Tyto biologické indikátory ovlivňují lidské vnímání i v dnešní době, kdy máme k dispozici objektivní indikátory stáří – dokumentované křestními a rodnými listy, občanskými průkazy a pasy, matrikami i archivy. Při pohledu na hlavu člověka přidává nebo ubírá pozorovatel k objektivnímu kalendářnímu údaji o věku pozorovaného jakousi konstantu. Historií, tradicí navozenou. Tato konstanta přičítá zřejmě k objektivnímu údaji nejvíc v případě, že pozorovaný jedinec je zároveň holohlavý i bradatý; můžete mi to věřit, já jsem obojí. Nejvíc naopak od objektivního věku pozorovatel ubírá, je-li pozorovaný jedinec holobradý a zároveň vlasatý. A je to.

                                                                                               

 

Etika – dvě strany jedné mince

 

O etice se u nás mluví poměrně často. O etickém jednání, častěji však o jednání neetickém. O mravnosti a nemravnosti – což jsou dnes pojmy znějící značně archaicky. Diskutuje se o vztahu etiky a morálky k zákonům – politici zdůrazňují, že jejich jednání nepřekročilo meze zákona, kdykoliv jim kdekdo vytýká jeho neetičnost.

Etika bývá považována za vědní obor, za součást filozofie. Jako taková bývá studována akademicky – budují, udržují a oprašují se její teorie, jejich podmíněnost postoji a východisky.

Pokaždé, když jsem se ocitl v prostředí, ve kterém se o etice vedla debata, kladl jsem si otázku – Vedeme řeč o tom, jak etické je jednání lidí, jejich institucí a představitelů v každodenním životě, anebo se mluví o tom, jaké to jednání mělo být, aby splňovalo požadavky na etiku kladené tím nebo oním hodnotovým systémem? Jde nám o praktické jednání nebo o nějaký akademický ideál, který budeme pitvat a studovat chladnými logickými nástroji – jde nám o metody měření reálného chování? Občas jsem nabýval dojmu, že při uvažování například o doktorském studiu v oboru etiky se obě hlediska poněkud zašmodrchávají.

Požadavek, aby lidské jednání respektovalo příslušný zákon, by mělo být podle tohoto zákona vymahatelné a také ve skutečnosti vymáháno. Alespoň podle litery. Životní realita je samozřejmě jiná; zejména v českém prostředí, ve kterém je justice velmi ochablá a respektu vůči sobě pramálo dbalá. Zprávy a statistiky o tom, jak úspěšně se zákonně odsouzení jedinci vyhýbají nástupu trestu, jsou bujaře košaté. Myslím, že by neškodilo spočítat, oč vyšší je nemocnost takových lidí ve srovnání s nemocností jedinců do vězení neodsouzených. Taky by se asi vyplatilo prověřit počínání lékařů, kteří odsouzeným a výkon trestu nenastupujícím osobám vystavují neschopenky. Možná by se zjistilo, že takové statistiky spíše než o zdravotní nezpůsobilosti odsouzených vypovídají o nekompetentnosti posudkových lékařů. Ne-li o něčem podstatně horším – o jejich korupci a prodejnosti.

  S respektem vůči etice je to ještě horší. Požadavek respektovat zákon jakés takés nástroje svého vymáhání přece jenom má. Jakkoli bezzubě jsou takové nástroje aplikovány. Jenomže etika, zdá se, může spoléhat jenom na dobrou vůli. A té roste v našich krajinách pramálo. Vztah mezi zákonem a etikou se v tomhle podobá vztahu mezi požadavky gramatiky a požadavky literárního stylu. Kde se patří psát měkká a tvrdá i(y), určuje příručka pravidel pravopisu; neexistují však žádná závazná a jednoznačně vypovídající pravidla, jak by mělo být to či ono napsáno, aby to bylo krásné a dobré. To vyžaduje expertní posouzení – kdo však stanoví, jak se pozná expert?

Podvést či okrást bližního svého je neetické i nezákonné. Jak je to však s faktem, že jsem podvedl nebo okradl podvodníka a zloděje? Je takové počínání neetické? Považuji se za křesťana – možná ne úplně prvotřídní kvality – ale, byv udeřen ve tvář pravou, levou rozhodně nenastavím! Naopak, pokusím se facku vrátit, pokud možno i s úroky! Na rozdíl od mnohých hlasatelů smířlivých morálních či etických zásad jsem přesvědčen, že zásada neodporování zlému je škodlivá tím, že podporuje a upevňuje v násilníkovi vědomí, že násilí se páchat smí! A to je špatné, nemravné, neetické.

Viděl jsem nedávno film, který se vracel do let poslední světové války. Do jednoho nevelkého regionu na Balkáně. Geopolitická situace rozdělila síly tam působící do několika stran. Každá z nich si vynucovala na lidech, kterým šlo především o přežití, aby ji podporovali – a zároveň neposkytovali žádnou podporu jejich protivníkům. Lidé tam žijící se stali zajatci svého prostředí – ať udělali, co udělali, vystavovali se perzekuci, často končící ztrátou života. Neetickou tady byla válka – od ní se všechno zlo odvozovalo. Jednání člověka vystaveného absolutnímu násilí jeho etiku absolutně relativizuje.

                                                                                             

 

Potkáváme se …

 

Fyzikálně vzato, intenzita či frekvence potkávání je určována hustotou lidí na jednotku veřejné plochy. Jenomže není jenom průměrná hustota. Potkávání závisí i na lokální proměnlivosti této hustoty, na tom, jak se střídají lidská nakupení s místy poloprázdnými. Záleží i na intenzitě pohybu lidských jedinců – při pohybu pomalém jsou i potkávání řidší než v situaci, kdy se lidé řítí, kdy uhánějí jako o závod, jako by jim koudel za patami hořela. Uhánějící jedinec hodně potkává, ale málo prožívá. Obvykle neuhání sám, odrážeje se od země nohama; uhání na kolech, která se anonymně otáčejí, využívajíce tření valivého. Modelem lidského setkávání není Brownův pohyb, kdysi popsaný Albertem Einsteinem v jeho stochastických rovnicích. Ten totiž předpokládá náhodnost; pohyby lidí, jejich přemisťování, jsou však určovány záměrem, úmyslem a plánem. Byť by to vnějšímu pozorovateli tak připadat nemuselo – lidské hemžení je chaotické jen zdánlivě. Stačí ocitnout se poblíž fotbalového stadionu. Nebudeme však popírat, že náhodné jevy na lidských záměrech nepochybně parazitují. Vybočením z plánu je přece každé ohlédnutí se mužského za nečekaně pohlednou protijdoucí ženou, setkání s dlouho neviděným známým z vojny nebo nutnost odskočit si z projektované cesty pod nátlakem fyziologického nutkání.

Lidé, které člověk potkává, jsou několikerého druhu. Nejvíc je takových, po nichž jeho pohled jenom sklouzne, aniž by se zachytil nebo utkvěl. Oko informuje mozek, že tu je někdo bez bližšího zařazení, bez chuti a zápachu, koho není třeba podrobněji si všímat. Obvykle se k této pomíjivé registraci přidá informace o tom, že jde o osobu dříve již viděnou, opticky rozpoznanou, jmenovitě neidentifikovanou. Významným prvkem rozlišení a kategorizace je skutečnost, zdali je potkávaný od potkávajícího se zdraven. Rozlišování osob zdravených od nezdravených je kritériem poměrně zásadním.

Člověk mého způsobu života, pravidelně se přemisťující po svých cestách opakovaně, může svou statistiku potkávání stabilizovat také díky zákonu velkých čísel. Tím se odlišuje od lidí, jejichž životní trajektorie jsou mnohem vrtkavější, jejichž přemisťování vykazuje podobu křivky typu cik-cak.

Některé lidi potkávám téměř denně. Přesto se neznáme, nikdy nás nikdo vzájemně nepředstavil. Dokonce registruji ve své paměti jejich oblečení. Mladý muž opírající se o sukovici. Gentleman ze starší školy, v tvrdém, dnes už jenom zřídka nošeném klobouku, elegantní, upravený, ukázněný. Nedávno jsem neodolal a při našem míjení jsem na něho kývnul. Kývnutí opětoval, takže se teď pravidelně zdravíme pokynem hlavy. Jiný starší muž, vysoký, zajímavého vzhledu; podobá se Albertu Einsteinovi – a je si toho vědom. Už jsme se oslovili a vyměnili si pár slov. Anonymně potkávám mladou paní s dvojčaty v širokém kočárku. Třetí, odrostlejší dítko poskakuje tři kroky za nimi. Myslím, že už brzy dvojčata vyletí z hnízda svého kočárku a budou se do jeslí či školky batolit po svých. Řada těch potkávání se odehrává v přítomnosti čtyřnohých svědků; psů je dnes na ulicích téměř tolik, co lidí. Tahle setkání bývají někdy poznamenána mou nerudností, s níž dávám najevo, že psi na ulicích mne neuvádějí v nadšení.

Last but not least  kategorii tvoří setkání doprovázená zastavením a kratším či delším povídáním. Tohle jsou setkání identifikovaná nejenom jmenovitě; leccos o sobě víme, takže se vede hovor na téma zdraví a nemocí, samozřejmě počasí a nezbytného spílání politikům. Do této kategorie patří známí a kolegové z jiných fakult olomoucké univerzity. Často také senioři a důchodci jako já. Pro mne poněkud specifická jsou potkávání s lékaři, kteří se podíleli na kurýrování některé z mých chorob; já se totiž snažím doktorům vyhýbat; pod záminkou nepřetěžování věčně upachtěného českého zdravotnictví tak naplňuji svůj názor, že nemocnice je velice nezdravé prostředí, ve kterém se dá dokonce i umřít. Takže naše občasná setkání na chodnících, obvykle v okolí fakulty, využíváme k výměně názorů na mé zdraví, k upřesnění diagnóz a diskutování možných terapií. Tahle setkání bývají poměrně krátká a stručná; lékaři spěchají a já je nezdržuji.

Obávám se, že ještě nikdo se nepokusil statisticky podchytit, jaký díl svých dnů trávíme potkáváním se. Odhaduji, že to není díl přehlédnutelný a zanedbatelný. Rozhodně si zaslouží, abychom se nad ním občas zamyslili.

                                                                                             

 

Zprávy 29

 

Pokrok civilizace se zastaví ve chvíli, kdy veškerou energii a um, jimiž disponuje, bude muset lidstvo vynaložit na nápravu škod předtím civilizací způsobených.

 

Při tahanicích pánů politiků se leckdy peřina odkope a nemyté nohy se ukážou. Například když jedna z tahajících se stran té druhé nabídne, že její program za svůj převezme, za to, že jí k vládnutí cestu uvolní – a ta druhá odmítne. Přesvědčivá demonstrace, že program je záležitost vedlejší – hlavní je vládnutí! Program – to je přece pro obyčejné lidi – a vládnutí, to je pro nás, pro politiky! A ještě jedno tohle politické odkopání demonstruje. Odmítající odůvodňují své odmítnutí tím, že sliby jsou chyby. Že přece po nich nikdo nemůže chtít, aby nějakým politickým slibům uvěřili. A my, misera plebs contribuens, jim věřit máme?

 

 Politoval jsem před sousedem kombajnéry, že v subtropických vedrech musejí i přes poledne nad rozpáleným motorem sedět, a v potu a prachu chléb nejenom svůj dobývat. Rozhodně se mnou nesouhlasil. Někdejší družstevník, na rozdíl od motorizovaných kombajnérů pěší, mi plasticky vylíčil, oč víc se nadřeli ti, kteří jako on žňovou pěší robotu konali třeba při nakládání a odvážení balíků slámy. Bez klimatizace a dovážených chlazených limonád. Přimělo mě to k zamyšlení – i v těch nejběžnějších, nejobyčejnějších záležitostech se my, lidé, potřebujeme dohadovat, odporovat si, kritizovat a hlídat, aby našim bližním ani v tom nejmenším nadržováno nebylo.

 

Pobyt ve stresogenním prostředí zvyšuje člověčí agresivitu. Stačí sledovat chování řidičů v letním vedru. Klimatizovaná auta by proto měla jejich agresivitu tlumit. Jenomže klimatizace v domech podstatně zatěžuje elektrické rozvodné sítě, které kolabují – což zase obyvatele stresuje. Něco za něco, za všechno se platí – a řízení by se mělo soustřeďovat na permanentní  cost-benefit analýzu, abychom našimi opatřeními neztráceli víc než získáváme.

 

 Včera jsem slyšel dvě anekdoty. V té první volá strojvůdce Pendolina na stařenku jdoucí podél trati:„Babi, pojďte se kousek svézt!“ A oslovená dáma pohotově odmítá: „Jsi hodný, synku, ale až jindy, já dnes spěchám.“ Ta druhá je trochu cizokrajná. Dva lední medvědi jdou po Sahaře a jeden při pohledu na písečné duny táhnoucí se do nedohledna uznale říká: „Pane kolego, tady muselo být pořádné náledí, když tolik sypali!“

 

Když se dožaduji u své ženy informace o povaze plánovaného oběda, netrvám na podrobnostech. Jsem raději, když se mi jenom naznačí. Určité události by si měly podržet alespoň špetku tajemství. Ani v případě dětí, na jejichž výchově se mužský podílí, si přece nemůže být autorstvím stoprocentně jist … 

 

V dětství patřila k mým oblíbeným pohádkám ta o princezně na hrachu. Však víte, o té, které ani pod vysoko nastlanými peřinami jediný hrášek nedovolil se vyspat – tak byla háklivá, čímž prokázala svůj královský původ. Po letech dospívání jsem od této pohádky plynule přešel k realističtějšímu  příběhu o hrachu s uzeným. K mým oblíbeným knížkám židovských anekdot patří jedna s názvem Hrách v botách. Jde o jistou analogii křesťanského klečení na hrachu. Dva členy židovské obce potrestá rabín za jistý mravnostní poklesek tím, aby za pokání celý týden chodili v botách, do kterých si předtím nasypou hrách. Jeden si zkrvaví nohy – druhý chodí jako pán, protože si do bot nasypal hrách předem uvařený. Kdo umí, umí, kdo neumí, puchýře si nadělá.

 

 Nejsou růže bez trní. Kdyby byly, měly by selektivní nevýhodu v prostředí navyklém růže trhat; byly by trhány přednostně.

 

Člověk zaujímá stanovisko v dané záležitosti poté, co zvážil výhody a nevýhody z toho plynoucí. To je pochopitelné – a samo jako takové přijatelné. Jenom by nemělo být zdůrazňováno, že jde o problém morálky – když ve skutečnosti jde o problém výhodnosti. Morálka – to vyžaduje vedle kritéria výhodnosti ještě něco dodat.

 

Všichni se stáváme úředníky. Lidmi provádějícími úkony podle předepsaných algoritmů, jejichž kvalita se stále více dovolává přesnosti plnění a stále méně se zajímá o účel plnění. Obrysy účelnosti se stávají pořád víc a víc mlhavými, a dotazy po ní pořád méně žádoucími. Naše konání nabývá smyslu samo o sobě, bez odkazu k rozumu a racionalitě. Nejsmutnější na tom je, že to platí i o akademickém světě, o prostředí univerzit, které by měly být centry antientropických procesů, narušujících zaběhané stereotypy nemyšlení.

 

Dlouho si člověk klade otázku – Co za to mám? Potom však jednou přijde chvíle, kdy svou otázku změní, zdánlivě maličko, ve skutečnosti velmi podstatně, a začíná se ptát – Co z toho mám? Tahle druhá otázka jde do větší hloubky, jde za bezprostřední materiální odměnu, uvažuje o možném širším dosahu.

 

Dostalo se mi pokárání. Kvůli jednomu z mých aforismů, který se vyjádřil o jisté sociální skupině, k níž patři i tatínek jednoho z mých někdejších spolužáků. Obecná prohlášení jsou nebezpečná, konkrétní taky. Kdo nechceš kárán být, nic neprohlašuj!

 

Moje žena podstupuje rehabilitační kúru. Pouštějí do vybraných částí jejího těla elektrický proud speciálních fyzikálních parametrů. Účinky jsou už patrny. Koleno ji sice ještě bolet nepřestalo, ale hned po návratu z ošetření jsem byl přísně pokárán za nevynesení peřin na bidlo. Snížení vlídnosti jako nežádoucí vedlejší účinek.

 

Žádný spisovatel –  pravila má žena. Jsi opisovatel! Nepíšeš, co jsi vymyslil, ale co jsi ode mne zaslechl!

 

Možná je to zjištění poněkud překvapující, ale naši bližní se nám jeví v průměru tím bližší, čím víc jsou od nás vzdálení.

 

Na dálku je možno se hádat, ne však se fackovat. Pokrok civilizace se projevuje v tom, že na dálku je možno místo těch facek posílat rakety.

 

Člověk pohybující se v prostředí nedoslýchavých navyká si mluvit hlasitě. Nejhlasitěji ze všech mluvíval jeden můj kolega, anatom, který trávil hodně času mezi neslyšícími, mezi nebožtíky.

 

Pití nepřikládal velkou váhu; odměřoval je na litry.

 

Čím tenčí jehla, tím méně rámusu.

 

Kdybychom dokázali uhádnout, co se bude dít, bylo by třeba veškeré dění zakázat.

 

Bývá obtížné rozpoznat, zdali člověka víc potěší něco mít nebo vidět bližního svého něco nemít.

 

To nejcennější si lidé nezávidí. Neznám ignoranta, který by záviděl moudrému jeho rozum.

 

Naříkal, že se moc potí. Poradili mu, ať nenaříká; že je to namáhavé a to podporuje pocení. Když se dál potil, doporučili mu, aby přestal na pot myslit, že námahu působí i myšlení.

 

Stroj běžící naprázdno se podobá člověku, který o nic neusiluje.

 

Sebeprudší průvan starosti nerozfouká.

 

Nápady se rodí nemyté a nečesané. Uhlazené bývají fráze.

 

Raději dobře zarostlý než špatně oholený.

 

Starostlivá slepička a neodpovědný kohoutek, jak je známe z pohádky, jsou produktem drůbeží statistiky; kdyby na každého kohouta připadala na dvoře jedna slepice, nemohl by si kohoutek dovolit svou neodpovědnost a slepička by nemusela být nijak zvlášť starostlivá.

 

Proč se snadněji pozná nahý než bohatý? Protože nahý už víc nahý být nemůže – zatímco u bohatého si nikdy nemůžete být jisti. Bohatství má budoucnost, nahota ji měla jen dokud nepřiznala barvu.

 

Své tři zlaté vlasy získal děd Vševěd jako honorář od své žačky Zlatovlásky za to, že ji doučoval v počtech, a také jako odškodné za to, že mu přitom jeho vlastní vlasy hrůzou vypadaly.

 

Voda z mraků na zem vyprší a zase se znovu do nich po odpaření vrátí. Tenhle cyklus však není pouhou demonstrací fyzikálních sil; voda při něm prochází těly rostlin a živočichů, kterým tak umožňuje žít – sama se přitom stávajíc součástí života.

 

Jak může milovat motýly, kdo si oškliví housenky?

 

Než si dát radit kartářkou, je rozumnější obrátit se s žádostí o radu ke svému úhlavnímu nepříteli; a řídit se jejím opakem. Rada kartářky je totiž produktem náhody, zatímco rada nepřítele produktem zášti. Měla by proto být spolehlivější.

 

Dvojí činnost je tvůrčí – tvořit, ale také k tvorbě jiných vytvářet podmínky. Jinak řečeno – tvořit nebo tvoření umožňovat. Tvorbou je přitom každá činnost produkující rozumné. Produkty tvoření slouží lidem, produkty těch, kteří tvoření umožňují, slouží tvůrcům a skrze ně lidem. Rozpoznat smysluplnost prvního je snadnější než rozpoznat smysluplnost druhého. Činnost manažera lehčeji sklouzne k negaci a škodlivosti – kdy tvorbu nepodporuje, ale brzdí ji. Stačí si všímat politiky.

 

Děti nestačí krmit a oblékat. Je třeba je ošetřovat tak, aby poznaly, že existovat má smysl.

 

Každý odpovídá za sebe a za své potomky; za to, co dělají a jak se chovají. Za své předky odpovědnost nenese. Ledaže by se tito nechávali ve svém chování ovlivňovat činy svých potomků. Například tím, že by se za ně styděli.

 

Až se tě zima zeptá, cos dělal v létě, nebude na tvé odpovědi nijak moc záležet. Už bude totiž pozdě bycha honit.

 

Ryby jsou němé, protože je to jediný způsob, jak zabránit lidem, aby jim neskákali do řeči.

 

Jediná naděje, jak mohou lidé přežít záplavu automobilismu je, že nemá smysl, aby aut bylo víc než lidí. Ledaže by lidé dělali nesmysly.

 

Dnes, v sezóně feminismu, se zdá, že mužskou moudrost už dosvědčuje jenom úsloví moudřejší ustoupí.

 

Tím, že umí vařit, je žena důležitější než muž. Důležitost muže se odvozuje jenom od toho, že ženě k jejímu vaření svou žravostí zavdává důvod.

 

V Olomouci jsem někdy slýchával, že porostou houby, protože lesy se páří. Zejména dámy jsem přitom upozorňoval, že páření není totéž, co paření. A že obvyklým důsledkem páření bývá něco jiného než houby. Kupodivu přispívalo tohle mé nevinné gramatické poučování k mé pověsti sprosťáka.

 

Asymetrie: Kde se dobře vaří, tam se dobře daří – vyšívaly si hospodyňky na kuchařkách nad sporáky. Obráceně ovšem, z faktu, že někde se dobře daří, vyplývá jenom implikace slabší – tam je i zvýšená šance dobrého vaření. Někdy se totiž i v dobrých materiálních podmínkách dá vařit mizerně.  

 

Dostává se mi péče tak znamenité, že mám obavu, aby se mi z toho nepokazil charakter.

 

Literární odborníci jsou lidé zvláštního ražení. Jeden z nich, a to jsem ho považoval za svého přítele, o knížkách mých aforismů říkával, že jsou to hromady štěrku. Nebral jsem to zrovna jako lichotku – přesto však kladně, protože štěrk je věc nepochybně užitečná. Umožňuje vylepšovat cesty a tím i společenský provoz. Navíc se na hromadě štěrku dá nápaditě studovat závislost kvality betonu z něj odlitého na četnostní distribuci velikosti prvků kamenné drtě.

 

Paměť je zařízení s výrazně selektivní schopností. Lidská paměť, na rozdíl od paměti počítače. Většina člověkem prožitého propadne sítem zapomnění asi jako semena plevele propadala oky sít v mlátičce mého táty. Co zůstává, bývá umazáno emocemi, které doprovázely onen prožitek. Co jsi měl rád nebo cos naopak nenáviděl, co ti ublížilo nebo pocit křivdy vyvolalo. Stává se, že člověk s překvapením v paměti nachází záznam události naprosto bezvýznamné – možná tam kdysi uvízl a klíček důvodu se přitom ztratil. Když jsme vzpomínali při absolventském setkání na příběhy dávných let, uváděl jeden z kolegů detaily o profesorovi, který nás uváděl do záhad matematiky v primě; já si jeho existenci vůbec nevybavil. Možná to bylo tím, že jeho ta matematika trápila o něco víc než mne.

 

Ve slovenské národní písni o Janovi, čo pásol tri voly u hája, na kterého přišli uhorskí zbojníci, se mi něco nezdá. Ti tri voli mi, jako selskému synkovi, nejdou do páru. Měli by být buď dva nebo čtyři. Na voly se považuji tak trochu za odborníka; jako kluk jsem s voly oral – a ve svém dalším životě měl ledacos do činění s lidmi, které jsem kvůli jejich uvažování a jednání za voly tak trochu považoval.

 

Při měření rozsahu textu existuje analogie s měřením času. V obojím užíváme přirozených jednotek – v astronomii den, měsíc a rok, v textu slovo. Týden není jednotka fyzikálně zdůvodnitelná; podobně relativními jednotkami jsou řádek, odstavec, stránka. Zejména používání počítače relativizovaly tradiční polygrafické jednotky – standardní stránka o třiceti řádcích s šedesáti úhozy na řádek byla vázaná na používání psacího stroje, který je už řadu let spíše jen historickou rekvizitou.

 

Týden byl do měření času jako jednotka zaveden nejspíše biblickou metaforou o stvoření světa. Stvořitel šest dní pracoval a sedmého dne odpočíval. Ačkoliv se křesťané od židů a muslimů liší názorem na to, který den byl dnem odpočinku, týden jako jednotku respektují všichni. Svěcení pátku, soboty či neděle tenhle princip nenarušuje.

 

Moudrý připouští, že do Říma vede více cest. Některá výhodnější, jiná méně. Z hlediska vzdálenosti, doby trvání, pohodlí nebo bezpečnosti. Při rozhodování zvažuje a proto váhá. Hlupák se rozhoduje snadno a rychle. Alternativy nezvažuje, protože rozhodování komplikují. Alternativy nemá rád. Nedochází mu, že mít či nemít rád je kritérium vhodné do jiné hry než je rozhodování o cestě někam. Tohle je kritérium povahy subjektivní – rozhodování o volbě cesty by mělo brát v úvahu kritéria objektivní.

 

Dokonce ani v akademickém světě si občas nejsme vědomi nutnosti rozlišovat mezi rozhodováním vědeckým a vědně politickým. Kdykoliv se hlasuje, jde o vědní politiku. Ve vědě nikdy nemůže mít každý účastník rozhodování jeden hlas – ve vědě je demokracie hlasování nepatřičná a nemístná, protože nesmyslná. Ve vědě platí – kdo umí, umí (a patří mu všechny hlasy). Demokraticky hlasovat umí každý trouba; některý dokonce velice elegantně.

 

Pocit křivdy, pocit, že mu bylo ublíženo, je snad nejsilnějším motorem pohánějícím lidské jednání. Najdeme ho v kořenech snad každého konfliktu. Problém je, že neutralizován se zdá být jenom mechanismem odplaty. Už jako kluci jsme při svých vádách po jistém počtu kroků naráželi na otázku Kdo začal? Obvykle se už odpověď na ni nenašla a její palčivost zchladil teprve čas zapomínání. Tenhle princip klukovských sporů a rovnání pociťovaných křivd je živý i v dimenzi světa. A stejně jako ve světě kluků ho překrývá a dočasně odsouvá hrubá síla, vůči pocitu křivdy nevnímavá.

 

Přesvědčit o oprávněnosti svého názoru můžeš jenom toho, kdo je ochoten respektovat tvůj způsob uvažování. Přesvědčit o účelnosti svého názoru můžeš každého, kdo má stejné potřeby jako ty.

 

Jestliže něco vypadá jako X, není nerozumné začít zkoumat, zdali to není X.

 

Podnět je zánět mozku.

 

Málokterý nebožtík se těší tak upřímnému zájmu jako pašík o masopustu.

 

Nemá právo odsuzovat krádeže, kdo nařizuje zabíjení.

 

Krást se dá na mnoho způsobů. Asi na tolik, na kolik způsobů se dá lhát.

 

K nejtvárnějším materiálům patří svědomí.

 

Ti, kteří by měli mít nejvíc hříchů na svědomí, nemívají svědomí.

 

Kdo hřeší s představou, že to jednou spraví dodatečným pokáním, hřeší dvojnásob.

 

Kdo spáchanou křivdu napravit se nepokusil, na odpuštění nemá nárok.

 

Studená kamna může omluvit teplá postel. Ovšem, jenom dočasně.

 

Láska prý prochází žaludkem. Přitom riskuje natrávení, případně otravu.

 

Mezi choroby přenosné neboli nakažlivé rozhodně nepatří pracovitost. Lenost, kupodivu, ano.

 

Ještě jsme nestačili strávit jedno módní slovo – politická korektnost – a už se vynořilo další, velice podobné – gender correctness. Naše jednání a naše řeč by neměla žádnému pohlaví nadržovat. Žvatlání na tohle téma v rádiu nepostrádalo prvky naivní půvabnosti. Gender korektní není například kresba v čítance zobrazující maminku u plotny a tatínka u počítače. Nevím proč, ale měl jsem pocit, že ona žvatlající gender odbornice by za mnohem korektnější považovala, kdyby na tom rodinném obrázku byly dvě maminky (obě u počítačů) nebo dva tatínkové (oba u sporáku). Nějak mi přišlo líto, že v tomto století je možné úplně vážně diskutovat o takových zbytečnostech. Jistě, schopnosti žen byly a dodnes jsou v mnohém nedoceňovány. Jenomže to platí někdy i v případě mužů. Proti čemu je třeba neustále vést nejenom diskusi, je lidská hloupost a projevy nerozumu – nezávisle na pohlaví diskutujícího i pohlaví hlupáka. Rozdíly mezi ženami a muži jsou nejenom podmínkou existence  života, ale i existence lidské civilizace. Ostatně, ze svého mládí se pamatuji na adorování žen v kabinách jeřábů a málem i u důlních kombajnů. Nějak to později vyčichlo; byla to slepá cesta. V poněkud exkluzivní oblasti přežívají ženy jako kosmonautky; v oblasti méně exkluzivní jako vojačky a policistky. Důsledky posoudit nedovedu. Čím jsem si však jist, je, že bych se nerad dožil dnů, kdy budou v gender oborech obhajovány doktoráty filozofie a habilitační spisy. Předstírané vědy už je v akademickém světě dost.

 

Kdyby měl svět brát vážně každé mudrování o smyslu života a smyslu existence, a pokaždé začít přestavovat civilizační kulisy podle jeho závěrů – ze zmatku bychom nevyšli. Naštěstí má svět jistou stabilitu – danou především určitými konstantami. Ještě před úvahami o smyslu života byl a je tady život sám. Byl nám dán, darován, byl nám umožněn. Darovanému koni na zuby nehleď – říká přísloví. Podle mého názoru se hledět může – ne však s despektem, ale s pocitem vděčnosti. Sám jsem o smyslu života uvažoval – ve chvíli, kdy se mi ukázal z odvrácené strany. Kdy mne z cihlového domu zdraví přesadil do doškové chalupy handicapu. Obral mne o mnohé z toho, co mi předtím jako samozřejmost poskytl. Dost dlouho mi trvalo než jsem si to v hlavě porovnal. A k rozhodnutí dospěl – že pořád ještě stojí za to žít. Jednodušeji, pomalu, pokřiveně. O vrácení života se nemá uvažovat s lehkou myslí. A s pýchou v duši. Říkám to já, kterému pokora nebyla do kolébky dána.  

 

Pořád se v řízení, v managementu čehokoli, dost nerespektuje zákon, myšlení lidí, těch řízených subjektů, vlastní – že totiž čeho se jim dostává zadarmo, to málo ceněno bývá; dost nezávisle na objektivní hodnotě darovaného. Lidé věří, že cena věci odpovídá její hodnotě. Hodnota darovaného se jim zdá blízká nule. Proto by se i za vzdělání mělo něco přímo platit; snad by to přispělo k odbourání názoru, že hlavním produktem vzdělávání je diplom.

 

Pozorovat změnu – růst, zrání, zkázu či zánik – vyžaduje, aby měl pozorovatel čas. Aby mezi registrací výchozího stavu a stavu následného nějaký čas uplynul. To je konstatování fyzikálně triviální. Nároky na čas odstupu jsou různé – týden v případě růstu trávy, půlrok v případě růstu vnoučete.

 

Má záda opět jednou zapomněla na dobré vychování. Nechala se svést k vymknutí z kloubů, přemluvit k pokřivení, uskřinutí a hlavně – dovolují si bolet. Moc si dovolují, minutu od minuty troufaleji. Vynucují si větší pozornost než celé zbylé tělo. Záda, věc gramaticky pomnožná, taky bolet umějí jako za několik najednou. Páteř je důležitou součástí celého skeletu – a taky součástí nejproblematičtější. Je místem lidského těla, na němž je člověk trestán za opovážlivost postavit se na zadní. V tom vyjádření je symbolika – postavit se na zadní je v češtině idiom vyjadřující opozici, vzepření se tradici, danému stavu. Tím stavem bylo předlidské chození po čtyřech. Právě vertikalizace lidské postavy a bipedální lokomoce s sebou přinesla jako nežádoucí vedlejší příznak snadné vyviklání páteře, poškození hřebene obratlů v místech náramně háklivých – tam, kde z míchy odstupují nervové snopce podobné rozvodům elektrického vedení. Není mi známo, že by si opice na bolesti zad stěžovaly. Možná i tohle by se dalo brát jako časový okamžik oddělení člověka od jeho čtyřnohých předků. Možná by se mohli antropologové učit dělit vývojová období hominidů na před hexenšusem a po něm.  

 

Proroctví, že vláda věcí jeho se lidu opět navrátí dosahuje svého naplnění z padesáti procent – navrací se vláda.

 

Poslanci pracují jako lvi. Čekají, až lvice – pracující občané – něco uloví, a pak se zvednou a jdou se nažrat. Ostatní čas tráví a spí.

 

Budování je doprovázeno lomozem, rámusem, hlukem. Ne každý rámus, lomoz a hluk  je však budováním.

 

Politiku vymyslili lidé, kteří se snažili zvýšit zaměstnanost subjektů k ničemu rozumnému se nehodících.

 

Déšť po několika dnech sucha je osvěžením nejenom pro rostliny. Udělá dobře i lidem. Střídání sucha a deště je jednou z nejdůležitějších změn v životě tvorů, pro které změna je život.

 

Stále podceňovaným kritériem při posuzování charakteru a povahy člověka je – jak dokáže vycházet sám se sebou, zdali se sám nudí nebo se dokonce nesnáší. Jsem toho názoru, že kdo nevychází se sebou samým, bude mít s vysokou pravděpodobností i potíže vycházet se svými bližními. Platí to i pro vztahy k příbuzným, k lidem biologicky a sociálně nejbližším. Člověk je přece sám sobě příbuzným nejbližším – a když se sebou nevyjde, nemůže se divit, že to jeho okolí hodnotí jako lidské selhání. K fenoménu nevycházení se sebou samým řadím ovšem i narcisismus, kdy dotyčný jedinec nevychází z obdivu nad svou dokonalostí.

 

Vědět – a představovat si. Čím víc člověk ví, jak se věci mají, tím bohatší má příležitost představovat si, jaké by mohly být. Skutečnost života je zásadním zdrojem představivosti o něm. 

 

Na kopii může být špatné jedině to, že se vydává za originál. A to i v případě, že jde o věrnou kopii vynikajícího originálu.

 

Hlupák porovnávající se s moudrým zdůrazňuje především, že oba nosí boty číslo čtyřicet tři  a v čase žízně oba rádi pivo.

 

Zdůrazňuješ-li, že něco máš, zároveň zdůrazňuješ, že na to máš.

 

Není důkaz každá váda, že tě vůbec nemá ráda.

 

Tak zvaný moderní svět málo oceňuje přínos těch, produkty jejichž práce nás bezprostředně živí a šatí. Mnohem výš hodnotí produkty činnosti těch, kteří přispívají nebo mají přispívat do společenského produktu nepřímo, zprostředkovaně. Od obchodu přes dopravu k dalším službám všeho druhu. Školství, věda, peněžnictví, umění. Zatímco produkty přímých přispěvatelů bývají také prvoplánově, bezprostředně kontrolovatelné, je užitečnost těch druhých zahalena – díky dlouhé cestě ke konzumentovi – mlhou anonymity. V ní se mohou skrývat, a leckdy opravdu také skrývají, předstírači, obchodníci s deštěm, falešní hráči s esy v rukávech. Kontrola kvality jejich produktů je obtížná, s problematickou účinností, ovlivnitelná korupcí moci a rozhodování. Stačí srovnat kontrolu kvality masa, mléka, pšenice, dříví či uhlí s kontrolou kvality produktů učitele, malíře nebo dokonce, bůh mi odpusť, kvality produktů politika.

 

Dotknout se cti můžeš jenom v případě lidí, kteří nějakou čest mají. Ale jak by ses mohl dotknout cti člověka, jehož samotná existence je nečestná?

 

Very Important Person (V.I.P.). Ale v jaké vztažné soustavě? Z jakého hlediska? Podle jakých kritérií důležitosti měřeno? Bez toho, že budou podány odpovědi na takové otázky, je výpověď o důležitosti kohokoliv prázdná jako vypitý sud.

 

Bez zpovědního tajemství by zpověď jako instituce zanikla.

 

Představa negramotného učitele odpovědného za řízení osudu jemu svěřených dětí by každého rodiče jistě zděsila. Představa negramotného politika odpovědného za řízení osudu státu jemu svěřeného, občana, zdá se, nijak zvlášť nevzrušuje.

 

V čase sucha je zurčení splachovadla opatřením nejenom hygienickým, ale i náhradním pocitem osvěžení v doslechu vodopádu.

 

Nedělní kuře – oběť slepičí civilizací přinášená na oltář lidské civilizace.

 

Kdysi dávno o žních odnášela si máma v poledne nebo k večeru s sebou domů snopek obilí, obvykle pšenice. Z pole, které nebylo daleko. Ten na dvoře rozvázala a nabídla slepicím k ozobání. Obávám se, zdali by dnešním šlechtěným slepicím nebylo nutné poskytnout s takovým snopkem také školení na téma jak z klasů zobat.

 

Při vzpomínkách a oslavách mučedníků bývá opomíjena druhá strana příběhu; pozornost nebývá věnována těm, kteří byli ne pasivními oběťmi mučednictví, ale jeho aktivními provozovateli. Je to zvláštní, už kvůli tomu, že takto unikají dodatečnému pokárání. Nebýt jich, nebylo by mučedníků a mučednictví. Nemohu se ubránit dojmu, jako bychom dnes byli i jim trochu vděčni za to, že mučednictví zosnovali. Bez nich by to nešlo.

 

Politika a politici jsou pregnantní ukázkou zbytečnosti a hlouposti lidského počínání. Než dojde k jejich definitivnímu zrušení, měli bychom, jako občané, vytěžit z jejich dosavadní existence maximální poučení jako z odstrašujícího příkladu.

 

Jen výjimečně sděluje člověk, který nemá, co by řekl, lidstvu právě tuto prostou skutečnost. Mnohem obvyklejší je, že tuto věc sděluje světu mnoha slovy, z nichž se ona prostá skutečnost musí teprve pracně dobývat.

 

Léky neléčí – jenom se více nebo méně úspěšně o léčení pokoušejí.

 

Kdyby občas nebyl učedník nad mistra, nebyl by pokrok.

 

Také den, jako astronomicky vymezený časový interval, má své význačnější okamžiky. Šírání při východu slunce doprovázené buditelským křikem kohoutů, šveholením ptactva konzumujícího první ranní housenky, vystoupání slunce k vrcholu jeho zdánlivé oběžné dráhy, jeho sestup k večernímu zenitu, romantické červánky ohlašující příchod noci s výzvou k odpočinku. A především chvíle servírování ranní kávy, poledního oběda a předvečerní večeře. Tak jako se posouvá karavana pouští s představou stinné oázy, sunu se i já podél niti denního času od jedné takové malé oázy k té další. A každá předepsaná dieta popouští uzdu fantazie mé osobní faty morgany.  

 

Buridanův osel je odstrašujícím příkladem neschopnosti rozhodnout se, končící fatálně; osel mezi dvěma otýpkami sena s možností žrát z obou nakonec zdechne hladem. Dost to připomíná letošní letní rozhodování o české vládě a parlamentu; snad s tím rozdílem, že politici neschopní přijmout rozhodnutí nebudou těmi, kdo by pošli hladem.

 

Zdvořilost je ctnost, kterou ve svém hodnotovém top ten žebříčku řadím hodně nízko. Příliš často jsem byl svědkem ničemností halených do zdvořilých ozdob. Ani mě neplní nadšením anglický zvyk, kdy kat oznamuje odsouzenému jeho exekuci s naprosto korektní zdvořilostí. Dávám přednost tomu, aby forma sdělení odpovídala jeho obsahu.

 

Dávat dobrou míru. Taky míru správnou, míru spravedlivou. Zdá se, že dobrý, správný, spravedlivý jsou synonyma. Pokud jde o opak, obvykle nás zajímá asymetricky, jednostranně – míra nesprávná vůči tomu, komu je měřeno, míra, která mu nedává, co mu patří, míra falešná v jeho neprospěch, míra, která šidí. Měření chybné v neprospěch toho, kdo měří, se vyskytuje nezajímavě, zanedbatelně méně často. Jenomže k šizení může docházet nejenom tím, že se šidí míra. Může k němu docházet také tím, že byl nespravedlivě nastaven standard onu míru definující. Tento dvojí způsob šizení má i svůj společensky podmíněný původ. Nedodržením hladiny piva ve sklenici, holbě či džbánu šidí hosta hospodský; snížením obsahu stříbra v minci okrádá své poddané panovník nebo vládce s právem ražení mince. Protože obsah drahého kovu v minci definuje standard, vymezuje míru, k níž má být cena zboží vztahována. Tohle je zároveň metafora situace, kdy v roli standardu vystupují zákony a těmi, kdo měří (třeba vinu a trest) jsou soudci, policie a vůbec osoby rozhodováním v občanskoprávních záležitostech pověřené. Špatně může být nastavena míra – ale také lze falešně k míře, ke standardu, měřené vztahovat. 

 

FINIS