LIBER CATENAUS

Píše S. Komenda, část 32, srpen 2006

 

Česká politická trvalka

 

Před osmdesáti lety, v roce 1926, napsal doktor Karel Čapek do Lidových novin článek na aktuální politické téma. Aktuální tenkrát a aktuální dnes. Jednalo se o sestavení úřednické vlády. Čapek si klade otázku a vzápětí na ni odpovídá – Je skutečně úřednický kabinet něčím méně demokratickým než kabinet politiků z profese? Pro nás občany není nijak narušena rovnost, spravuje-li dráhy nebo pošty odborník místo nějakého mocného muže, který přijímá i propouští úředníky se zvláštním zřením k jejich stranické legitimaci – říká Karel Čapek.

Politik se nestane ministrem pro své zvláštní znalosti, nýbrž proto, že mu to náleží z moci a prestiže jeho strany. To však, má-li mít slovo „demokracie“ ještě vůbec nějaký smysl, nemá s demokracií co činit. Je demokratičtější, aby ministrem veřejných prací byl člověk,  který ví, jak se dělají a řídí silnice nebo splavy, nežli člověk, který ví, jak se řeční z okna. Je-li však z vyšších a tajemných důvodů nutno, aby určitý počet politických činitelů dostal hodnost ministra, pak by snad bylo lépe stvořit ministerstva pro harmonii sfér, pro kvadraturu kruhu, pro styk s Martem a jiné věci, ve kterých nemohou prakticky škodit.

Demokracie je ohrožena hlavně tehdy, je-li zneužívána; je navíc otřesena, ztrácí-li důvěru občanů. Demokracii … podvrací strana, která z ní dělá své loviště; podvrací ji koalice, která ji uvádí v bezmoc.

Je jedna věc ve státě, která je nade všechny jiné demokratická, neboť dělá dobře nám všem – je to pořádek. Bude-li úřednická vláda skutečně úřednická, bude spíše konat službu než vládu … Úřednický kabinet není porážka demokracie; je to jen prohra politiky.

V době, kdy Karel Čapek psal článek, z něhož cituji a který komentuji, bylo Československé republice osm let. Jeho zdravý pozorovací talent však stačil postřehnout, jak se naše politika už ve svém prepubertálním věku dokázala nechat kontaminovat rakousko-uherskými manýrami popanštělosti – které v kombinaci s lokajskými zvyky českého plebejství vytvořily prostředí připomínající zaplevelený dvorek s neupraveným smetištěm, na kterém se naparují političtí kohouti.

Jestliže měla československá politika první republiky své kořeny v poměrech rakousko-uherských, sála česká popřevratová politika živiny zvyklostí a tradic chování z období reálného socialismu a normalizace. Ohnuté hřbety jsou při náhlém narovnání ohrožovány nalomením páteře. Převlékání kabátů a jejich zapůjčování z rodinných šatníků od dědka k otcům a z otců na syny a vnuky způsobilo, že z šedého poslaneckého žaketu leckde vyhřezla rudá podšívka. Aniž by to přitom jakkoli bránilo osvojení si buržoazních manýrů v záležitostech moci a peněz.

Nehledě na tyto dobově podmíněné kulisy přežívá i po osmdesáti letech společný jmenovatel někdejší československé a dnešní české politiky. Partajnictví se všemi jeho nechutnými symptomy – předstíráním, lží a chamtivostí. Politické trvalky odvozující svou životnost od toho horšího a nejhoršího, co je vlastní lidské povaze.

Už dlouho si lámu hlavu otázkou, jak je možné, že na kdejaké, třeba i docela malé veřejné postavení a veřejnou zakázku se povinně vypisuje veřejná soutěž – zatímco politická místa, z nichž se rozhoduje o alokaci a využití miliard z našetřených a v daních odvedených občanských peněz, se obsazují bez jakýchkoli kvalifikačních požadavků a předpokladů.

Karel Čapek ve své úvaze vzpomíná situace, kdy byla za Rakouska místa velitelů armádních sborů automaticky obsazována členy panovnické rodiny. Ti sice prodělávali vojenskou výchovu – k jejich talentu se však nepřihlíželo. Automatismus politických partají, kdy jsou do parlamentu opakovaně nominováni političtí šíbři, kteří už v předchozích sezónách nasbírali pěknou řádku trestných bodů z afér a ostud, je podoben nepotismu degenerovaných šlechtických a panovnických rodin jako vejce vejci.

Karle Čapku, promiň, že jsme se nepoučili!  

                                        

 

Mnoho hub, málo chleba

 

Letos prší, skoro by člověk řekl, že nad poměry. Přísloví uvedené v názvu úvahy se zdá být případné. I ve vlhkém počasí se však mohou konat parlamentní volby, teď, když tohle píši, skončila předvolební kampaň ve stádiu lítání facek, takže by se hodilo mykologicko-potravinářské přísloví doplnit o další část – mnoho slov, málo záruk.

Myslím, že v tom je jádro pudla. V tom je ten pes zakopán. V polarizaci nakynutého množství slov, pronesených, napsaných, vytištěných, ve kterém se chudáci voliči topí jako sedláci v pohádce Hrnečku, vař!, kteří se museli při návratu z polí na návsi navařenou kaší prokousat – a chudičkého, skromňoučkého ranečku záruk naslibovaného. Věc je ještě horší než jsem řekl – nejenže chybí záruky slibů; ti slibující si už ani neuvědomují, že by ty záruky měli poskytnout. Že z pouhých slov se žádná hospoda nepostaví, pivo neuvaří a housky nenapečou.

Zbývá naděje, že si tuhle povinnost politických slibotechen uvědomují voliči. Alespoň někteří. A nedají své hlasy nikomu, kdo jim nabídne jenom sliby. Bez záruk. Samozřejmě je přitom třeba nenechávat se opíjet rohlíkem – upečeným z předstírání, že slova jsou automaticky zárukami sebou samých. Když se dívám po billboardech čas od času obměňovaných, pořád vidím jenom slova slibů. Včetně slov našeho pořád ještě premiéra, z dvoumetrové plochy slibujícího, že bude pro nás pracovat. Nejsem schopen brát tahle slova vážně – protože ze své pozice nemůže premiér vydávat občanům počet ze svých činů, jako třeba ten, kdo nasbírá na poli koš brambor, v chlívku vypěstuje prase nebo ve fabrice vyrobí skříň. A taky proto, přiznám se, že mi britský seriál s názvem Ano, pane premiére! poskytl zajímavý pohled do kuchyně, kde se připravuje polévka zvaná vládnutí. Se všemi ingrediencemi, kořením, a hlavně šizením na vstupních surovinách a výsledných rozdělovaných porcích.

Mnoho hub, málo chleba.

I tahle klasická část přísloví vlastně vypovídá o politice předvolebních sezón. Stačí ji vzít jako metaforu. Hubou se může rozumět i huba politikova, stejně jako její produkty. Slova z té huby šířená. Kde se mnoho mluví, tam se málo dělá. Mlácení hubou nemá hodnotu mlácení cepem. Byť by se při obou technologiích prášilo.

Je-li politické mluvení prázdné, neznamená to, že je neškodné. Prázdné, bezobsažné tlachání kazí dobré mravy. Může v myslích lidí naslouchajících a čtoucích vyvolávat a upevňovat dojem, že se to může. Že se to dokonce patří. Že je to normální a standardní – mluvit a přitom neříkat nic. Zamořovat éter formou bez obsahu. Slupkami bez jádra. Atrapami myšlenek místo myšlenkami. Prázdné tlachání upevňuje představu, že fráze je pro lidskou mysl stejně výživná jako věta obsahující nápad. Jako myšlenka.

Ve své poslední knížce Život a dílo skladatele Foltýna, kterou už nestačil koncem roku 1938 napsat, na samém jejím konci s nedopsanou stránkou uvažuje doktor Karel Čapek o povinnosti umělce nezneužívat velkých slov k předstírání velikosti toho, co chce vyslovit. Rád bych jeho myšlenku přenesl i na pole politického řečnění. Čapek říká – vezměte některým lidem velká slova – a nezbude jim nic. A jako kontrast uvádí matematiku, logiku infinitesimálního počtu. Jako kontrast k planému tlachání, které si obléklo brokátové roucho vznešených slov. Matematika vzdoruje přístupu prázdného tlachání svou hlubokou abstrakcí, která se nedá zneužít k žonglování se slovy. Proto stojí matematika a politika, exaktní věda a politika, tak nezávisle vůči sobě. Zažil jsem v období intelektuální křečovitosti reálného socialismu situace, kdy byli matematici nabádáni (pod pohrůžkou existenčního postihu), aby matematickými argumenty podpořili prefabrikované politické teze. Skončilo to vždycky intelektuálním fiaskem – pro každého, s výjimkou sociálních cyniků a kariéristů nejhrubšího zrna. A jinak to skončit nemůže ani dnes – protože princip zůstává stejný. 

 

 

Podobnost čistě náhodná

 

Uvedené úsloví bývalo a možná ještě pořád bývá užíváno na knižních záložkách jako prevence autora před možným napadením. Někdy kvůli použitému jménu – bídák dopustivší se bídáctví v Česku se sotva může jmenovat Mohamed Alibaba. Kdyby ho takhle autor pojmenoval, riskuje kritiku s pravděpodobností blížící se jistotě. Bude-li se jmenovat Josef Novák, pravděpodobnost, že alespoň jeden z tisíců Nováků v této zemi prohlásí, že on nikdy žádné bídáctví nespáchal, se také přiblíží jistotě. 

Proto ona zmíněná autorská prevence.

Stává se, že snaha vyřešit problém přivede někdy řešitele z deště pod okap. Klín je vytloukán klínem – a klín vytloukající sám na místě klínu vytloukaného uvízne. V našem případě je tím nově uváznutým klínem pojem čisté náhodnosti.

Náhodnost je predikát spojovaný s pojmem jev. Jako náhodný označujeme jev, který se za daných, přísně vymezených a kontrolovaných podmínek či okolností může nebo nemusí vyskytnout. Intenzita této možnosti je přitom kontrolovatelná; kontrola nebo také měření možnosti výskytu jevu předpokládá, že ony podmínky či okolnosti je možno nastolovat opakovaně a že výskyt či nevýskyt sledovaného jevu v jednom opakování není v žádné závislosti na výskytu či absenci jevu v opakování jiném. Takovým opakováním se říká nezávislá. Síla možnosti výskytu jevu se měří pravděpodobností jeho výskytu, což je matematický koncept odhadnutelný prostřednictvím relativní četnosti výskytu jevu. Relativní četnost samotná se získá jako podíl počtu opakování, při nichž se jev vyskytl, k celkovému počtu všech provedených opakování.

Pojem čisté náhodnosti matematika nezná. Není nijak definován. Predikát čistoty náhodnosti je autorská licence. Nemůže-li tedy být náhoda čistá, nemůže být ani náhoda špinavá nebo nějak nečistá. Z matematického hlediska je proto autorská prevence zakládána na tekutém písku, protože je problematické, jak je vlastně ona žádoucí nepodobnost postav autorem na svět přivedených s postavami v reálném světě lidí existujících zajištěna. Co je to tedy podobnost čistě náhodná?

O tom, jak matematika kvantifikuje a měří náhodu, jsme se zmínili. Matematika však vládne i nástroji, pomocí nichž dokáže měřit stupeň podobnosti (něčeho s něčím jiným). Míru podobnosti. V této souvislosti se používá pojmu korelace, korelační koeficient. Jsou však i jiné nástroje, jinak pojmenované. Aplikovatelné i v mnohorozměrném prostoru. Míry podobnosti, míry similarity. Případně nepodobnosti, disimilarity. Obvykle se při takovém měření a vyjadřování podobnosti využívá škála od nuly do jedné či od minus jedné do jedné. Záleží na situaci, v níž se pohybujeme.

Abych byl konkrétnější, vrátím se k problému podobnosti jména knižní postavy se jménem postavy reálné, z masa a kostí. Pojmenuje-li autor svého oblíbeného padoucha Nowak, může tím odradit od kritiky gentlemana s příjmením Novák. Jména nejsou sice totožná, jejich podobnost však je dosti značná. Podobné je to v případě, kdy náš padouch je na řádcích knížky zaměstnán jako zahradník – řekněme pěstující jablka. Zase je tu otevřená otázka, jak velká je šance, že reální, nikoli jenom virtuálně existující knižní sadaři, se ozvou s protestem. Dejme tomu, mezi nimi, i zahradníci pěstující kedlubny nebo měsíční jahody. Taky jsou to zahradníci; jejich podobnost s padoušským zahradníkem z knížky není sice úplná, není však ani nulová.

Jak tomu může čelit autorovo jde o podobnost čistě náhodnou?

Podobnost knižní postavy s nějakou postavou reálnou nikdy nemůže být nulová. Jinak řečeno – čistě náhodná. Už proto ne, že jedinec, který by se nepohyboval ve světě reálných lidí, Nováků i zahradníků, by sotva mohl někdy nějakou knížku napsat. Ať by o svém autorském stylu tvrdil cokoliv, v jisté nenulové míře je každý autor realista.

                                                                                                       

 

Nalézání nehledaného

 

Hledání patří k základním aktivitám člověka. Od hledání něčeho k snědku a kamene vhodné velikosti k usmrcení živočicha, který by tuto potřebu uspokojil – až po hledání kořene rovnice, pro který tato rovnice platí. Jak život běží, pořád hledáme. Pozici ve společenské struktuře, která by uspokojila naše ambice a zejména, která by nás uživila, hledáme životního druha nebo družku, mimo jiné i s cílem interakce našich genetických vzorců pro vznik nových jedinců. Tohle všechno je ovšem hledání cílené nebo alespoň tušené. Hledání, které by mělo naplnit nebo doplnit představy člověka o jeho budoucnosti.

Lidské hledání těsně souvisí s pamětí. Předmět cíleného hledání je v paměti hledajícího držen; jinak by to nešlo. Pravidelně však dochází k tomu, že pokud trvá proces hledání dlouho, aniž by dosáhl žádaného cíle, dochází k útlumu žádosti hledané najít, člověk si na stav nenalezení zvyká. Dostavuje se habituace na nastalou skutečnost, totiž skutečnost nehledání.

 Člověk hledající využívá určitých postupů, historicky osvědčených, které – v závislosti na povaze hledaného – zvyšují možnost jeho nalezení. Do těchto historicky osvědčených algoritmů, například hledání na místech, kde se zdá být pravděpodobnost nalezení nejvyšší, bývá zapojována náhoda. Může se to zdát nelogické – přesto tomu bývá opravdu právě tak. Člověk dlouho neúspěšně hledající bývá nakloněn tomu substituovat racionalitu hledání postupy iracionálními – místo, aby hledal podle principu očekávanosti, uchyluje se k opačnému pólu strategie hledání – hledaje na místech, kde se zdá být pravděpodobnost nalezení hledaného nízká. Sám této strategie občas využívám. V případě hledání ztracených tužek, oblíbené průpisky a podobných jiných malých předmětů, o nichž se předpokládá, že neopustí svá místa jim vyhrazená na psacím stole, po jisté době neúspěšného hledání oznámím hlasitým prohlášením, že své úsilí najít končím. Že si seženu jinou tužku, že si oblíbím jinou průpisku. Jakkoli se považuji za racionálního skeptika, takto činím. Zajímavé je, že ztracený předmět se po čase vynoří. Nečekaně, nehledaně. Tato skutečnost patří k několika světovým záhadám, pro něž nemám vysvětlení; mezi ně řadím i vlaky jezdící rychlostí stovek kilometrů za hodinu a hanáckou technologii výroby jelit s použitím rýže místo krup.

Obraťme však konečně pozornost k situaci, kdy už člověk hledání vzdal a hledat přestal. Uvažujme o situaci, kdy takový jedinec na to, co kdysi hledal, narazí – někdy se to stane téměř doslova, jindy jde o smyslový dotyk, kdy se kdysi ztracené zahlédne. Holistický princip lidské paměti v takovém případě umožní jedinci vrátit se do někdejšího stavu, uvědomit si. Připomíná to biblický příběh o návratu ztraceného syna.

Soudobá varianta nalézání už nehledaného má podobu zjištění, že datový nebo textový soubor považovaný za ztracený, jehož hledání už autor dávno vzdal, se nečekaně a nehledaně odkudsi vynořil. Z hlubokého tajemna kyberprostoru, v němž jsme téměř všichni pouzí amatérští turisté. Nad takovým nečekaně nalezeným souborem plesá jeho autor více než nad stovkou souborů řádně před ztracením uchráněných. Stejně jako se v nebesích plesá nad hříšníkem na správnou cestu obráceným – více než nad stovkou spravedlivých. Jakkoli se to těm spravedlivým nijak zvlášť spravedlivé zdát nemusí.

 Zvláštní kategorii nalézání nehledaného představuje situace, kdy člověk nachází sebe samého. Není mi znám případ, kdy by se našel člověk, který se uvědoměle hledal. Toto je případ hledání, kdy tlačit na pilu nijak nepomáhá. Člověk sám před sebou ztracený si svou ztracenost nemusí vůbec uvědomovat. Stejně jako si nemusí uvědomit, že se našel, že sebe samotného nalezl. Někdy se do tohoto procesu vměšuje medicína, kdy se psychiatři snaží člověku sebe ztrácejícímu a nalézajícímu pomáhat. Bohužel přitom zřejmě existuje nenulové riziko, že se při tom hledání ztratí taky hledající psychiatr.

                                                                                                    

 

Bod obratu

 

Ve snaze kvantifikovat nejrůznější děje a procesy často využíváme ukazatelů založených na jakémsi jejich pomyslném středu; na mediánu, což je takový stav věci, kdy polovina naměřených hodnot se nachází pod a polovina nad ním; doba, kdy původní počet vlasů nebo zubů klesne na polovinu; věk, kdy bylo dosaženo poloviny očekávané délky života, kdy výkon ledvin či jater poklesl na polovinu a slinivce břišní trvá několikanásobně déle než sníží glykémii po jídle naskočivší na polovinu.

V oblasti sociální užíváme ukazatelů metrologicky a statisticky obdobných. Důležitou charakteristikou sociálního chování je bod obratu – věk, dokdy je lidský jedinec závislý na podpoře svých rodičů, což je zároveň věk, odkdy by měl začít být soběstačný – a následně věk, kdy by měl naopak začít své rodiče podporovat. Jako model může sloužit klasická situace vyjádřená ústy uhlíře jako odpověď na údiv krále, dovídajícího se, že uhlíř vystačí s pouhými třemi haléřky denního výdělku – Pro sebe samotného vystačím s jediným haléřem; z těch tří jeden půjčuji a druhý vracím; půjčuji synkovi, který ještě sekeru neunese a vracím otci, který ji už neunese.

Lidské kultury by bylo možné třídit podle jejich vztahu k bodu obratu. Podle způsobu, jakým se v nich bod obratu realizuje. Má to někdy razantní sociální dopad – například v Číně, jejíž kulturní tradice předpokládá, že starého otce povinně živí jeho syn, je v životním zájmu mít syna – příštího živitele. Tahle tradice v interakci se státní politikou jediného dítěte vede už několik let k odkládání novorozených děvčátek, čímž vzniká patologická převaha chlapců a následně mladých mužů, jen s obtížemi hledajících životní partnerky.

Jinou patologií je indický způsob mrzačení dětí, aby jako pouliční žebráci získali zvýšenou šanci dostat almužnu a přispívat tak k obživě rodiny už v raném věku.

V našich středostavovských geopolitických poměrech je vcelku běžné, aby rodiče přispívali svým potomkům v čase zakládání jejich rodinných hnízd. Současná realita masové rozvodovosti tohle přispívání sice poněkud komplikuje, nicméně neruší. Koupě bytu či stavba domku představuje pro většinu příslušně věkově vymezené populace nemalou investici, takže je vícezdrojové financování žádoucí. Významnou formou podpory je také prarodičovská péče o děti, vlastně vnoučata. Druhá část bodu obratu, totiž doba, kdy by měli potomci začít pečovat o staré rodiče, za normálních, tj. sociálně normálních poměrů funguje. Dost často však bývá někdejší výměnkářská tradice narušována rozvolněním mezigeneračních vazeb a sociálním tlakem dávat přednost výdělku před péčí o rodiče tuto potřebující.

Jen tak pro odlehčení tohoto nepříliš úsměvného jevu bych chtěl vzpomenout na drobnou scénu z parodického filmu Pytlákova schovanka, kdy se vlakový lupič svěřuje stařence sdílející s ním lavici ve vagónu třetí třídy, že je úplným sirotkem, který se už od svých osmatřiceti let musí živit sám.

Myslím, že fenomén bodu obratu by si zasloužil zájem sociologů. Jeho kvantita o mnohém vypovídá. Dokonce existuje i jistá souvislost s fenoménem kukaččího vejce, kdy biologičtí rodiče odkládají svého potomka na vychování do cizího hnízda. Případný střet biologického a sociálního elementu poskytuje lidské kultuře námět na mnohé příběhy románové, filmové scénáře a televizní adaptace.

S fenoménem bodu obratu bývá spojován i černý humor. Jak jinak by se měl hodnotit hojně užívaný lidový slogan, vymezující bod obratu konstatováním věku krajně nežádoucího slovy mládí pryč a do penze daleko.

Jako statistik bych chtěl konstatovat, že jakkoli má koncept bodu obratu základ zcela objektivní, nese jeho kvantifikace silně subjektivní zátěž. Každý jsme na tom jinak. Hodně záleží na tom, jak si člověk ustele – platí totiž, že jak si kdo ustele, tak si i lehne. A nemusí tím být myšleno jenom ulehnutí do hrobu.

                                                                                                         

   

Míjíme se …

 

K základním mechanismům počítání v doméně náhody a náhodného patří určování poměru počtu případů, kdy se sledovaný jev vyskytl, k počtu všech případů, kdy se vyskytnout mohl. Tímto způsobem se kvantifikuje statistika možného. Počítat se tak dá mnohé. Možnost onemocnění tím či oním, možnost vyhrát hlavní výhru ve hře, ve které množinu případů, kdy k výhře mohlo dojít, představuje každá provedená sázka, možnost usednout do letadla, které spadne a dokonce možnost šťastně se oženit.

Ve všech případech, kdy se sledovaný (obvykle žádoucí) jev vyskytnout mohl, avšak nevyskytl, jsme se s čímsi minuli. Zastavme se ještě na okamžik u situace, kdy mladý muž neprotivící se ženitbě potká dívku, která by se mohla stát jeho vyvolenou. Svou možnou budoucí manželku. Pokud by někdo registroval taková setkání, jistě by ve statistice našeho mladého muže zaznamenal takových setkání celou řadu; jenom jedna by asi skončila na radnici nebo před oltářem v kostele. Dál by ta statistika nepokračovala, protože sledovaný žádoucí jev by už nastal. Záleží ovšem na okolnostech; onen mladý muž by i po svatbě mohl pokračovat v naší hře – a otáčet se po zajímavých mladých dámách dál. Teď už jenom virtuálně, protože je šťastně ženat. Jenomže hry se dají virtuálně hrát, podobně jako šachy naslepo.

V této úvaze mě zajímá fenomén míjení.

Zdá se, že k tomu, aby mohl sledovaný a nás zajímající jev nastat, musela nás kratší nebo delší řada možností minout. Neboť není výskytu bez možnosti výskytu. Není skutečnosti bez možnosti uskutečnění.

Klasik pravil – Náhoda přeje jen duchům připraveným. Ten výrok se připisuje Louis Pasteurovi, který ho údajně pronesl v úvaze o tom, jak dochází v životě badatele k objevu.  Statistik ho bude interpretovat asi takto. Příprava – to není nic jiného než zvyšování možnosti, že k objevu dojde. Náhoda má v každé situaci jistý prostor pro své působení, pro provoz své hry. Badatel, jehož mysl se intenzivně zaměstnává přemýšlením o tom, jak se věci mají, tento prostor vyhrazený náhodě zúžuje, čímž zvyšuje možnost výskytu objevu.

Objev se míjí s badatelem, podobně jako se mladý muž míjí s ženou, s níž mohl vytvořit šťastný manželský pár. Kdybychom byli schopni registrovat všechny relevantní okolnosti, jejichž naplnění do výskytu sledovaného jevu vyústí, všechny články logického řetězu by se spojily, mezery by se zaplnily; stačilo by kauzální zákon zapsat. Jenomže taková registrace je nad naše síly. Nejsme jí mocni. K žádoucímu cíli nedokážeme jít přímou cestou, bez odbočení, bez toho, že bychom se více nebo méně, déle nebo kratčeji míjeli. Nestačí se potkat – nutné je také uvědomit si a rozhodnout se.

Člověk se nemíjí jenom s jevy vnějšího světa nebo s jinými jedinci. Může se míjet i se sebou samým. To když je nevšímavý k sobě samému – někdy proto, že je příliš zaujat některou svou vlastností nebo schopností, o jejíž realizaci soustředěně usiluje – přehlížeje přitom, že má daleko slibnější talent v jiném směru, v jiné dimenzi svého člověčenství. Právě v tomto ohledu mají velký závazek ke svým žákům a studentům jejich učitelé. Povinnost své žáky na takovou možnost ve vhodný čas upozornit a k rozvíjení takového talentu je účinně vést.

Často mluvíme o klimatu prostředí, o společenské atmosféře. Třeba v kontextu zločinnosti, o tom, že současné poměry podporují toleranci násilí, přestupování zákonů, bezohlednosti, omlouvání korupce mocných, nedůslednost při odhalování a následném trestání zneužívání moci politiky a jinými osobami, které byly pověřeny právem rozhodovat ve věcech veřejných. I tohle je specifický druh míjení. Míjení navozovaného faktem odtrženosti mocných od masy občanů, jejichž řadovost je zároveň standardem občanství – což je atribut, který přehlížet by nikomu nemělo být dovoleno.

                                                                                              

 

Dobrodiní samozřejmého

 

Lidský jedinec, mládě ze skořápky rodinné ulity se klubající, se nechává vést a ovládat zvědavostí, jejíž jiné jméno je hledání. Všechno je nové – a všechno nové je třeba shlédnout, vyslechnout, ohmatat, očichat a ochutnat. Do všeho strčit nejenom nos. Není to záležitost vychování a vychovanosti; je to přírodní zákon. A tomu vzdorovat by bylo proti přírodě.

Po nějaké době klubání transformuje se člověk v procesu evoluční ontogeneze do stádia člověka usedlého. Samozřejmě procházením fází člověka usedajícího, tu pozvolna a onde rychleji. Usedlý člověk se může vyznačovat ženatostí, zahrnující plození potomstva, budováním rodinného hnízda, šetřením na koupi auta. Jedinci s narušeným talentem k usedlosti podléhají svodům bohémství – rozvádějí se, někdy ještě dřív než budování hnízda řádně dokončili. Podléhají volání dálek – třebaže někdy je tou dálkou jenom vzdálenost na opačný konec vesnice k přívětivé sousedce. Je zajímavé, že v tomto kontextu se mluvívá o volání dálek v kontrastu k vůni domova; zdá se, že akustický signál mívá v takovém případě vůči signálu čichovému navrch.

Nicméně, fenomén usedlosti existuje nepopiratelně. Přes všechny případy jeho dočasnosti a narušování. S pojmem usedlosti přitom úzce souvisí pojem samozřejmosti. Lidský dospělec je člověkem usedlým, přijímá-li jako samozřejmé jisté zvyklosti (kterými ve stavu neusedlosti obvykle pohrdal). Tyto zvyklosti bývaly (a možná dodnes jsou) jedinci dosud neusedlými označovány jako šosáctví, maloměšťáctví, paďourství, strejcovství, páprdovství. Označení jsou to vesměs hanlivá. Přesto však je třeba konstatovat, že z hlediska občanského a státoprávního jsou nositelé haněných vlastností považováni za element kladný, protože společnost stabilizující. Páni, držitelé moci, raději vidí občana za stolem v ruce se sklenicí piva než na ulici v ruce s transparentem hanobícím počínání ministra (třeba) zdravotnictví.

Základem státu je rodina – a základem rodiny je člověk usedlý.

Možná vám to připadne jako argument malicherně nepatřičný a v této souvislosti uváděný nevhodně; právě malé věci však bývají základem věcí velkých. Chtěl bych říci, a to bez rozpaků, že k životnímu biotopu člověka usedlého patří nošení bačkor. Na nich jako na sociálním modelu bych chtěl demonstrovat účelnost a užitečnost jevů. Používání bačkor zajišťuje nemalý počet pracovních míst v obuvnickém průmyslu, přispívá k udržení nízké prašnosti a tedy vysoké hygieně rodinného prostředí a – last but not least – k udržení mužského doma a k prevenci jeho úniku do zaplivaného prostředí blízké hospody.

Usedlý mužský tím, jak zpevňuje svůj stereotyp usedlosti, se učí oceňovat dobrodiní domova. Dobrodiní samozřejmého, které ho zbavuje nutnosti přemýšlet, co bude. Mužský, který ví, že v pondělí budou karbanátky, v úterý párky s bramborovou kaší, ve středu žemlovka, ve čtvrtek nudle s mákem a tvarohem a v pátek bramborový guláš, to pak v sobotu kompletováno návštěvou tety z Hranic a v neděli příchodem marnotratného syna – to všechno místo moučníku doplněné každý večer televizním seriálem – takový mužský má své jistoty, proti kterým jsou jistoty desetinásobku Viktora Koženého pouhou chimérou.

Naše doba nabídla usedlému člověku stabilitu jeho usedlosti i pro případ, že přestala fungovat jako její kotva paní domu. Manželka, žena, životní družka. Každá z těchto kotev se dá plnohodnotně substituovat, nahradit. Nejlepším přítelem člověka – psem. Pejskem, čoklem, čoklíkem, kterého je možno vodit na provázku a přitom předstírat, že oběma takové počínání dělá radost.

Usedlost je proces mající svůj vývoj. Zákonitý vývoj. Usedlost člověka v čase, určovaném statistikou životnosti, konverguje k ulehlosti. K tiché zadumanosti hrobu a hřbitova. Až přijde jeho čas, každý z nás se zklidní a odebere do míst, kde už nebude rušen. Do míst samozřejmého, podléhajícího už jenom zákonům přírodním, nikoli lidským.

                                                                                        

         

Tkanička jako test humanity

 

Humanita se může projevovat různě. Záchranou tonoucího, bezplatným opakovaným darováním krve, adopcí handicapovaného dítěte. Možná taky sepsáním filozofického eseje vznešenými slovy agitujícího za humánní chování; tohle je však záležitost, do níž může proniknout předstírání za velká slova se skrývající. Filozofování nemusí mít očekávaný dopad – daleko věcnější a nepochybnější je, dá-li žák o přestávce ukousnout ze svého namazaného krajíce sousedovi, který do čeho kousat nemá.

Jsou činy velké a činy malé, jsou i činy nejmenší. Ani takové by však neměly být zapomínány. Tohle jsem si uvědomoval při svých pobytech v anglosaském zahraničí, když jsem sedával na lavičkách ve veřejných parcích nebo univerzitních kampusech a prstem si ukazoval na mosazných cedulkách, kdo peníze na pořízení takové lavičky věnoval. Podobně tomu bylo i v kostelech, kde byly podobné cedulky k nalezení také. Je to jistá, třebaže ne úplná obdoba zdí ověšených cedulkami a lístky v našich českých kostelech – jako projev díků za pomoc, kterou příslušný svatý, podle názoru autora, tomuto poskytl jako reakci na jeho prosby. Ona česká verze projevů vděčnosti přijde laciněji než verze anglosaská; přiznám se však, že mi ten anglosaský způsob připadá při jeho pragmatičnosti věcnější a sympatičtější. Myslím, že humanita by se neměla tajit. Komu čest, tomu čest.

Šel jsem svou obvyklou, už hodně vyšlapanou trasou od našeho domova na fakultu. Ránem nijak přemrštěně časným. Už nějakou dobu pro mne čas neletí jako spřežení, nad kterým práská bič. Už jsem se jeho biči vymknul, sice se nedomnívaje, že bych nad ním mohl nějak vyzrát nebo dokonce vyhrát, přesto však nenechávaje se jím bezmezně ovládat. Poté, co jsem prošel prvními dvěma ulicemi, které jsou součástí mé trasy, všiml jsem si jistého nedostatku ve svém oblečení. Tkanička mé levé boty se uvolnila ze svého uvázání, smyčky přestaly být samy sebou a při každém kroku se jaly o botu plácat.

Nedostatky v úpravě svého oblečení člověk takovou závadu zpozorující pohotově opravuje a upravuje. Samoobsluhou – aby si zavázal uvolněnou tkaničku, nejdříve se kolem sebe rozhlédne, a když zjistí, že není středem nežádoucí pozornosti kolemjdoucích, zlomí se v kolenou, podřepne a provede jisté úkony, které se učí zvládat lidské mládě obvykle na přelomu věku jeselního a školkového. Dokonce bývá tohle bráno jako jeden z testů tělesné a rozumové vyspělosti. Mé tělo bohužel to, čemu se dávno ve věku ještě předškolním naučilo, už zapomnělo. Mozková cévní příhoda mi sice zachovala paměťový záznam, takže vím, že jsem to kdysi uměl – příslušné úkony provádět však už nedokážu. A tak, nechtěje riskovat nedůstojné poskakování v kombinaci s možným pádem, nechal jsem milou tkaničku tkaničkou, a svou pozornost omezoval na kontrolu, abych si ji druhou, zavázanou botou, nešikovně nepřišlápl. V závěrečné části mého putování byl jsem osloven dámou, která se vynořila za mnou. Upozornila mne na můj nedostatek – a nabídla se, že mi botu zaváže. Má hůl vydávala jasné svědectví o situaci a dáma byla důvtipná, v moderní terminologii empatická. Podobná nabídka nutně přivádí osloveného mužského do rozpaků. Jakkoli pajdá, pořád ještě je to mužský, který si podobné služby nikdy od ženy prokazovat nenechával. Snad s výjimkou zdravotních sester v případě vztahu pacient – zdravotnice.

Tyhle rozpaky nakonec život sám vyřešil. Za onou paní se vynořil kolega z fakulty, který, když pochopil, jaká bije, se bez dlouhého mudrování sehnul a tkaničku u boty mi zavázal. Od kolegy takovou službu přijmout dokážu – takže jsme potom těch zbylých deset minut společně na fakultu došli a během hovoru některé zásadní otázky životního provozu prodiskutovali. Celý ten příběh je pramálo dramatický a mohl by být označen i jako samozřejmý. Jenomže my často samozřejmě pášeme druhým drobné škodolibosti; úsluhami šetříme. Je to jako s těmi cedulkami na lavičkách v Anglii; tuhle úvahu berte jako jednu z nich; jako malou mosaznou cedulku.

                                                                                           

 

Ztrácení

 

Pokud vím, předpokládá se, že obsah snů je vázán (způsobem nepříliš průhledným) na realitu života. Sny jsou pokračováním toho, co se stalo nebo stát mohlo, řešením v realitě nedořešeného, reakcí na strach, obavy, výzvy či hrozby. Nehodlám do toho zatahovat doktora Sigmunda Freuda; ve své úvaze si hodlám vystačit s vlastní zkušeností.

Tématika mých snů vykazuje jistou sezónnost; tím chci říci, že mé sny se po nějakou dobu zabývají frekventovaně určitým vybraným tématem, aby po čase dávaly přednost tématu jinému.

Poté, co se moje mobilita redukovala na jisté zbytkové minimum, často se mi zdávalo, že při pobytu na odborných konferencích ztrácím tašky s konferenčními materiály, a když je po pracném hledání najdu, při odjezdu s hrůzou zjišťuji, že s sebou nemám tašku s osobními věcmi, kufr nebo batoh. Dost často se do takových snů vmísilo téma ztrácení bot. Kdykoli bylo nutno někde se vyzouvat (nevím proč, nikdy jsem se na žádné mezinárodní konferenci nepřezouval), pokaždé se stalo, že jsem při odchodu své odložené boty nenašel. Obvykle na mne zbývaly jakési staré, rozšmajdané škrpály, použitelné jen s největším sebezapřením. Dokonce jsem pak po návratu domů zjišťoval, že už mi v předsíni, na policích k ukládání bot určených, zbývá jen jediný pár. A o ten až příště přijdu, budu muset jezdit na mezinárodní konference bos.

V poslední době se tématika snového ztrácení přesunula od obuvi k jiné komoditě. Ztrácím svou hůl, která je pro mne od jisté doby stejně důležitá jako pro civilizovaného člověka kapesník. Kdyby bylo možno do snu zabudovat něco jako chronometr, zjistilo by se (teď usuzuji podle svého subjektivního dojmu), že většinu děje v takovém snu zabírá hledání ztracené hole. (Uvědomuji si, že pokoušet se roubovat do snů nějakou objektivní metrologii je asi nesmysl; čas, ve kterém sen probíhá, podléhá zřejmě nějaké snové transformaci, o níž je toho známo pramálo). Zajímavé je, že při hledání ztracené, někde zapomenuté hole, běhám (samozřejmě bez ní) jako čamrda. Možná i tohle je důvod jejího zapomínání; jsem schopen pohybovat se bez ní. Možná to připomíná hledání ztracených brýlí; tohle téma však, pokud si vzpomínám, žádný můj sen nikdy nerozvíjel. Nalezení ztracené hole je pokaždé doprovázeno pocitem obrovské úlevy – jako reakce na úzkost a rozladěnost, které mne přepadají, kdykoliv zjistím, že svou hůl zase nemám.

K tématu ztrácení ve snu patří také ztrácení sebe samotného. Ocitám se na neznámých místech, odkud odjet mi činí zásadní potíže už při samotném zjišťování možností spojení autobusových, železničních nebo leteckých. Obvykle to bývá kombinováno s vědomím, že v době nedosažitelně krátké bych měl naléhavě být někde na opačném konci světa nebo alespoň Evropy. Tyhle situace bývají neřešitelné – a právě neřešitelnost problémů mého postavení představuje podstatný element mého snění.

Odráží-li obsah snů opravdu problémy, které snící subjekt prožívá ve stavu bdělém, samozřejmě včetně podvědomí, musí problém řešitelnosti a neřešitelnosti sehrávat v mém životě opravdu roli dost zásadní. Včetně doprovodné úzkosti a obav, že se řešení problému nenajde. Možná odsud pramení moje skepse, pokud jde o možnosti podpořit řešení problémů nějakým grantovým příspěvkem. V mých snech se nikdy nestalo, že by peníze pomohly vyřešit, co bez peněz uvázlo na mělčině. Vždycky šlo jenom o to, zdali se vynoří nebo nevynoří z hlubin podvědomí nápad, který celou záležitost s konečnou platností definitivně rozhodne. K tématice ztrácení patří se řadit i sny, ve kterých pořád chodím do školy, naprosto nepatřičně ke svému věku. Do škol různého typu. Tam zjišťuji, že mé někdejší vědomosti se ztratily, že nejsem schopen obstát při zkouškách a že se ocitám v postavení jedince pochybné jakosti, vlastně v postavení podvodníka. Nejsou to sny, po jakých by člověk toužil. Nicméně jsou, existují a vytěsnit je ze snového repertoáru uvědomělou vůlí nelze.

                                                                                                     

 

Devět kanárů, co nejdou do páru

 

Bývala kdysi taková písnička z rodu odrhovaček – Já mám devět kanárů, ti mi nejdou do páru… No, bodejť by do páru šli, když z aritmetiky každý ví, že liché číslo není dělitelné dvěma.

Pokud jde o páry a párování, věc je povahy daleko širší a obecnější. Do páru musejí jít například i boty – má-li se bez problému jít, odejít a zejména chodit. Žádný problém v tomto ohledu nemusí řešit jedinec chudý, pouze jediným párem bot vybavený. Ten ráno do svých jediných bot vklouzne a večer po návratu se z nich zase vyzuje. Jeho problémem je rozpoznat pravou botu od levé a zvládnout jednoznačně přiřazení levé boty na levou bohu a pravé boty na nohu pravou. Jako pomůcku tohoto složitého počítání uvádím, že stačí zvládnout tu první část problému; jakmile se levá bota s levou nohou sejdou, zbylá část problému je řešitelná už úplně triviálně – stačí obout zbylou botu na zbylou nohu.

Situace, kdy má občan této země jediný pár bot, neodpovídá standardu zámožnosti v této zemi obvyklému. Bosí už desítky let nechodíme. Standardem zámožnosti je, aby občan této země vlastnil více než jediný pár bot. Dokonce i občan mužského pohlaví, o němž je známo, že bývá majitelem podstatně menšího počtu bot než občan pohlaví ženského, tedy než občanka.

V důsledku této skutečnosti jsou občané naší země vystavování denně (protože denně se obouvají) riziku nezvládnutí požadavku jedno-jednoznačného přiřazení svých bot svým nohám. Nejenže musejí čelit riziku obutí levé boty na pravou nohu (a obráceně), denně jsou vystavováni i riziku obutí boty z jednoho páru na jednu nohu a boty z jiného páru na nohu zbývající. Stejnému riziku, o kterém se hovoří v kanáří písni z titulu této úvahy.

Slábnoucí paměť, podmíněná rostoucím věkem, postihuje i situace související s obouváním.

Zejména obouvání prováděné v prostředí rušeném jinými vlivy s vlastním obouváním nesouvisejícími, může do problému výrazně intervenovat. Třeba pobíhání vnoučat, tolik podobné stochastickému, náhodnému přemisťování, může zmást obouvající se starší subjekt natolik, že dojde k narušení stereotypu dlouhými roky vžitého. A tak dojde k tomu, co nebylo předvídáno ani očekáváno. Dojde k záměně, dojde k nesouladu přiřazení levo-levého a pravo-pravého.

            Problémem, který si zaslouží speciální pozornost, je zvládnutí objevu, který učiní obutý jedinec ve chvíli, kdy náhodným letmým pohledem odhalí onen nesoulad. Kdy zjistí, že má sice levou nohu obutu do levé boty a pravou do boty pravé, ony boty však nejdou do páru. Asi jako ti nešťastní kanáři.

            Jednou z možných reakcí člověka, který takový objev učinil, je zvolit strategii zatloukat. Zašlápnout levou nohu nohou pravou, aby se případnému pozorovateli znemožnila identifikace jevu. Tvářit se, jako by se nic nestalo. A věřit, že nikdo nic nezpozoroval – a kdyby i zpozoroval, vyvolat u něho dojem, že se přehlédl, že se zmýlil, že se stal obětí sebeklamu. A hlavně – vyvinout na něho jakýsi psychologický nátlak, který by ho znejistil a přiměl ho k tomu, že na své pozorování zapomene a nebude o něm promlouvat se svými sousedy.

            Jinou je strategie opačná.

            Jedinec postižený obutím nepárových bot se naopak začne tvářit, jako by celou příhodu záměrně zosnoval. Jako vtip pro pobavení obecenstva. Jako člověk, který ze všeho nejraději osnuje žerty, vtipy, anekdoty a veselé příhody pro pobavení svých bližních a jejich bližních. Událost komentuje, rozvíjí její okolnosti, tu a tam ji ještě připepří. Situace, o které tu uvažujeme, je nelehkým testem prověřujícím schopnost improvizovat a pohotově zareagovat na škodolibost osudu. Zejména v případě, kdy jde o člověka v momentální funkci moderátora.

                                                                                                                     

 

Hmatatelnost rizika

 

Popřevratová doba přinesla, mimo jiné, také změny v dimenzi životních rizik. Samozřejmě, že ve svém počínání v kterékoli době člověk riskuje – bez toho, že by jistá rizika podstoupil, nemohl by ani vkročit do jízdní dráhy nebo si v hospodě čtvrté cenové skupiny objednat hovězí guláš. To je záležitost natolik triviální, že zajímavou začíná být teprve ve chvíli, kdy o ní začneme uvažovat kvantitativně. Kdy začneme přemýšlet o velikosti rizik.

V dobách komunistických kádrových bariér nemohl člověk se společenskými ambicemi pomíjet při svém rozhodování ideologickou dimenzi – ať by se zdála na první pohled velice vzdálená oboru, ve kterém hodlal svůj talent uplatnit. K rizikům s tím spojeným patřilo rozhodování o členství ve straně-strážkyni všeho živého i neživého, movitého i nemovitého. A rozhodování o případném přijetí nějaké funkce se stranictvím spojené. Pominu ve své úvaze věrnost idejím – ta byla zejména v posledním dvacetiletí českého socialismu faktorem irelevantním. Na čem záleželo, byly výhody se stranictvím spojené – na straně jedné – a rizika z něho vyplývající – na straně druhé. Podrobnosti by bylo možno konzultovat například u soudruha Slánského neblahé paměti a tisíců jiných klopýtnuvších v nepřehledných ideologických houštinách v roce osmašedesátém.

Tohle popřevratová doba změnila. Ne sice úplně – princip stranictví si svou váhu zachovává dodnes, nejde však už o stranu jedinou; jde o vícestranickost, o multipartajnictví. Rizika, která začali podstupovat lidé podnikaví, byla a jsou riziky jiného druhu. Riziky souvisejícími se špatným odhadem situačních parametrů – jejichž důsledkem už není upadnutí v nemilost partajních mocipánů, ale úpadek hmotný. Rizika krachu a neschopnosti splácet sjednané úvěry. Riziko upadnutí do dluhů, které, jak známo, jídají s člověkem ze společné mísy.

Pomineme kategorii podvodníků, už předem kalkulujících s tím, že získají úvěr a ten splácet nebudou. A že se povinnosti řádného chování nějak vyhnou za pomoci děravých zákonů nebo pomoci kamaráda, který v bance přimhouří oko. Případně za pomoci obojího, s eventuálním nastrčením bílého koně.

Co mne zajímá, jsou lidé, kteří se chtějí v těchto podmínkách aktivně účastnit na hospodářství této země, přestože jsou si vědomi reálnosti doprovodných rizik. Jejich hmatatelnosti, tak odlišné od rizik minulého režimu. Mám vůči takovým lidem respekt ze dvou důvodů. Prvním důvodem je má vlastní opatrnost, která se mi během života zadřela do kůže natolik hluboko, že se dostala až do krve. Ačkoliv je Náhoda a tedy i rizika s nahodilostí spojená součástí mého statistického živobytí, nestaly se součástí mého životního stylu. Byl to i důvod, proč jsem se neodvážil v osmašedesátém odejít do exilu. Pro lidi jako jsem já se taky užívá označení držet se při zdi. Druhým důvodem mého respektu vůči lidem odvažujícím se čelit rizikům a jít proti nim s otevřeným hledím, je fakt, že můj táta býval takový. Jemu bylo riziko kořením života. Byl podnikavý, miloval vzrušení, které přinášelo zavedení něčeho nového – s nejistotou očekávání, jak to dopadne. Jako kluk a později výrostek jsem měl možnost této hry se zúčastňovat. A pozorovat, že někdy to vyšlo – a jindy ne. Táta měl prostě ve svých cévách pár kapek krve, jakou mívají hráči. A to přesto, že karty nehrál.

V úspěšném českém filmu Limonádový Joe, s podtitulem Koňská opera, je vyslovována věta o tom, že podnik potřebuje talenty všeho druhu. Je to míněno ve smyslu padouch jako hrdina, teď jsme jedna rodina. Míním to samozřejmě trochu jinak. Asi v tom smyslu, že pro lidskou společnost je dobré, že se v ní vyskytují odvážlivci milující riziko podnikání spolu s opatrnými, kteří se rizik spíše trochu bojí. Kteří mají rádi jistotu – jakkoli jsou si vědomi, že jistota je koncept v reálném světě nezaručitelný. Prostě – dávají přednost počínání, jehož rizika příliš nevystrkují růžky. V té společnosti to může docela klapat, pokud ti opatrní těm odvážným a v zájmu dobré věci riskujícím drží nejenom palce.

                                                                                             

 

Teple se obleču – a půjdu do kuchyně

 

V každé domácnosti je něco. Někde zlobí děti, jinde tatínek nebo dědeček. Nevyberete si. Nevím, zdali je menším zlem – e duobus malis elige minus – dědeček se zálibou pro začouzené hospody nebo tatínek se slabostí pro čerstvě vymalované slečny. Dceruška s toulavými lodičkami nebo synáček s botanickou vášní pro psychotropní rostliny.

V každé domácnosti něco je.

V té naší je problémem studená kuchyně. Dovolte mi to vysvětlit.

Náš tatínek je člověk šetrný. Jeho oblíbeným příslovím, které s obzvláštní oblibou cituje v přítomnosti maminky, je o tom, že šetrná hospodyňka pro pírko přes plot skočí. Maminka potom tluče nádobím a tatínka se ptá, kdo že zaplatí té šetrné hospodyňce roztržené punčochy. On že to jistě nebude. A ještě než se uklidní, něco si potichu mumlá o lakomcích, kteří by pro groš nechali vrtat koleno. Samozřejmě ne svoje.

Náš spořivý a škudlivý tatínek žije v neustálých obavách, že přijde bída, která na nás těžce dolehne. Myslím, že to má z neustálého koukání na televizi, při kterém bez přestání vzdychá nad rostoucími miliardami státního dluhu. Vnoučatům starostlivě připomíná, že rozmařilost dědů a otců bude muset zaplatit šetrnost generace vnoučat a pravnoučat. Vede je proto ke skromnosti. Žádné zbytky na talířích, žádné nedojedené kůrky. Učí je vidět přímou úměru mezi hospodařením české vlády a nedojídáním obědů a večeří. Nedávno jsem byl svědkem dojemné scény, kdy jeho pětiletý vnouček mu se slzami v očích přinesl polodopitý hrníček mléka se žádostí, aby ho donesl hladovějícím černouškům do Afriky – že jemu stačí jen půlka hrníčku. Dodnes mne podezírá, že jsem vnoučka navedl já.

Šetrnost našeho tatínka a zároveň dědečka, přikrmovaná statistikami státních schodků, způsobila, že máme studenou kuchyni.

Ne, nejde o nic, co by souviselo se švédským stolem, se studeným bufetem a studenými mísami. V naší studené kuchyni se připravují teplá jídla. Polévky bramborové i gulášové, vepřová pečeně na několik způsobů, zapékané těstoviny, francouzské brambory i španělští ptáčkové. Šetrnost našeho tatínka a dědečka způsobila, že do místnosti na naší chalupě vyhrazené pro kuchyň, nebyla zavedena voda teplá ani studená, jakož i jakýkoli zdroj tepla – ze dřeva, uhlí, plynu, elektřiny původu fosilního, jaderného či alternativního. Aby tomu mohlo být jinak, bylo by v čase rekonstrukce nutno rozkopat a znovu osadit kamennou dlažbu, kterou tatínek v dobách, kdy ještě nebyl dědečkem, vlastnoručně položil. Tuto možnost považoval dědeček, v čase, kdy už nebyl pouhým tatínkem, za něco jako svatokrádež a zejména plýtvání časem a energií. Ostatně, prohlašoval tehdy, teplá voda je v koupelně vzdálené pouhých deset kroků (možná patnáct) – a projít se je zdravé.

Kuchyň je situována v severním rohu chalupy, navíc zastíněném; jejím zdím chybí do celého metru jenom pár centimetrů. Jako další argument proti zavedení vody a tepla šetrný tatínek uváděl, že se ušetří za lednici. V naší kuchyni se neodváží žádná potravina zteplat, natož pak zkazit. To je důvod, proč je nutno, aby se personál do kuchyně vstupující a tam pobývající a pracující oblékal teple. Zatímco jinde jsou hospodyňky navyklé při pobytu v kuchyni si odkládat, u nás se naopak halí do svetrů. Představa kuchařky rozpálené žárem plynového sporáku či trouby je v případě naší kuchyně zcela nepřípadná. Jediné, co dokáže kuchařku u nás rozpálit, je zlost na tatínkovu nemístnou šetrnost.

Naše kuchyň se zdá být ideálním prostředím pro pěstování revmatismu, chřipek, zápalů plic a možná i kurdějí. Rozhodně se nehodí pro pěstování společenských styků a přátelská ženská klábosení – což náš šetrný tatínek považuje za klad.

Kritiku nedostatků a závad jevících se při provozu naší chalupní kuchyně odbývá tatínek velkorysým mávnutím. Tepla prý si můžeme do sytosti užívat v kuchyni olomouckého paneláku. Tam je tepla tolik, že lednička je od neustálého chlazení a mrazení celá zpocená.

                                                                                                     

 

S čím kdo zachází, tím také schází?

 

Kdyby měla mít tahle lidová moudrost svou platnost zaručenu s jistotou, bylo by to s námi statistiky dost špatné. My totiž ze všeho nejvíc a ze všeho nejčastěji zacházíme s chybami. Chyby, jejich zdroje, jejich existence a hlavně jejich důsledky nám obstarávají živobytí, náš chléb vezdejší – a občas taky kousek pomazánky na něj. Chyby samozřejmě nikdo nemiluje, nikdo je nemá rád. Od toho se odvozuje a svou příčinu v tom bere i nevalná oblíbenost statistiků. Když trochu přitlačím na pilu metafory, troufnu si tvrdit, že je tu jistá analogie postavení statistika s postavením středověkého kata – jeho nezbytnost pro jakés takés udržování zdravých společenských poměrů byla uznávána, přesto však byl kat považován za osobu se sníženou ctí, s povinností v hospodě sedávat u zvláštního stolu, u soudu nebo na radnici stát na prasečí kůži a v kostele se modlit v určené lavici. K těmto povinnostem někdejšího mistra ostrého meče dnešního statistika nikdo jistě nenutí; taky je statistik v běžné populaci těžko k rozeznání od osob kontrolní skupiny; nenosí speciálně zhotovený klobouk ani jiný odznak svého řemesla. Přesto si troufám tvrdit, že ještě dnes přežívají v lidské společnosti jedinci, přesvědčení o tom, že statistikové jsou sice součástí rodu Homo, náležejí však do zvláštního poddruhu Homo sapiens statisticus. Neumějíce si představit, že by si statističí sameček mohl namlouvat a rozplozovat se standardním lidským způsobem, jsou názoru, že si tito své družky získávají za pomoci nějakých tajuplných výpočtů. Těmi je omámí a dočasně zbaví rozumu. Účinnost kouzel trvá dostatečně dlouho než stačí ona nešťastnice říci před oltářem své Ano. Další fáze manželského života statistika se zdá pak probíhat vcelku standardně.

Duševno, jakož i filozofické názory statistika, jsou jeho celoživotním obcováním s fenoménem chyby jistě poznamenány. Tak jako byly poznamenány životní názory kata jeho důvěrným stykem s popravčí sekerou a napínacím skřipcem. Kati bývali, jistě díky právě tomu, znamenitými anatomy. Statistik by měl o chybách, jejich podstatě a vlastnostech, tak říkajíc o ekologii chyb vědět co možná všechno – aniž by měl přitom chybám propadat. Tím chci říci, že sám by měl chybovat co nejméně. Neměl by se nechávat chybami korumpovat. Říká se, že dluh jídá s dlužníkem z jedné mísy – statistik podobně stoluje s chybou; měl by si však udržet od ní celoživotní odstup. Není to jednoduché, neboť – jak praví jiná životní moudrost – čím hrneček navře, tím taky páchne.

Někdy přemýšlívám o posledních věcech života – a jsa statistikem – o posledních věcech statistika. Myslím, že i konec statistikův bude jeho celoživotní interakcí s chybami nějak poznamenán. U Posledního soudu, který by měl být – na rozdíl od soudů pozemských – soudem spravedlivým, bude jistě i v případě statistika v úvahu vzato, že errare humanum est. I statistikovi by měly být jeho omyly, kterých se dopustil při hledání pravdy o životě, posuzovány shovívavě. Ovšem, na rozdíl od lidu nestatistického, budou nepochybně uplatněna při tomto posuzování kritéria kvantitativní. Do protokolu bude zavzata vedle jejich závažnosti i frekvence výskytu omylů. A bude otestována hypotéza, zdali není tato frekvence odlišná od tohoto parametru v referenční kontrolní populaci. V případě statisticky významně nižší četnosti výskytu statistikových omylů bude tento za slavnostního hlaholu trub nebeských dopraven do nebe s dekretem posmrtného referenta s plnou penzí.

V případě statistika, pro něhož nebyla statistická signifikance rozdílu oproti referenční populaci prokázána, bude tento téměř jistě umístěn dočasně v očistci. (O případu statistika chybujícího signifikantně častěji než je společenský standard, se zdráhám mluvit. Přijde do pekla, aby tam plakal a skřípal zuby spolu s jinými vyvrhely lidské společnosti jako jsou politici, advokáti, úplatní soudci a chovatelé psů nesbírající jejich exkrementy). Ten statistický očistec si představuji jako harém, ve kterém místo hurisek obklopují očišťujícího se statistika chyby nestydatě před ním odhalující své vnady, zkoušejíce pevnost jeho vůle.

                                                                                                

 

Vůči spokojenosti neutrální

 

V naší biometrické agendě zpracování dat zdravotnického výzkumu představuje poměrně vydatnou položku analýza dotazníků. Je to obvykle dáno situací, kdy studentky ošetřovatelství zjišťují spokojenost nemocných s péčí jim v nemocnici poskytovanou, postoje zdravotnického personálu vůči parametrům prostředí, ve kterém pracují, případně i ledacos jiného. Pro účely svých diplomových prací bakalářských i magisterských.

S biometrickou analýzou dotazníků jsou spojeny některé specifické problémy. Protože dotazníky si obvykle navrhují a konstruují naše klientky samy, je potřeba kontrolovat a hlídat některé stránky věci, které bývají už předem ošetřeny v případě dotazníků takzvaně profesionálních, deklarovaných jako dotazníky standardizované.

Dotazník je množina položek, taky označovaných jako otázky. Klíčovým dělením je rozlišování dotazníků, případně položek vědomostních, kognitivních – a dotazníků či položek postojových, attitudinálních. Ty první zjišťují vědomosti, znalosti probandů o vybraných tématech, ty druhé by měly měřit jejich postoje k jistým problémům či jevům. V případě měření znalostí se využívá škály ví - neví, při zjišťování postojů se obvykle volí ordinální stupnice ve snaze zachytit intenzitu postoje probanda k dané záležitosti. Jako typický příklad lze uvést položku dotazníku spokojenosti pacienta s poskytovanou zdravotní péčí. Položka formuluje dotaz Jak byste hodnotil kvalitu nemocniční stravy? a spolu s ním nabízí tázanému možné odpovědi na škále bída s nouzí - ujde to – normálka – občas se vytáhnou – kuchař má zlaté ručičky. Pětibodová škála s neutrální pozicí uprostřed. Škála dvoustranná, symetrická.

Než se zahájí biometrické zpracování dotazníku, je třeba se ujistit, zdali jsou všechny jeho položky škálovány stejným směrem. Slovně formulované stupně na škále se totiž skórují, přepisují do číselných kódů. Třeba 1 – 2 – 3 – 4 – 5. Nebo -2, -1, 0, 1, 2. Pokud by došlo k tomu, že v jedné položce bude nízký kód znamenat nízkou spokojenost se stravou a vysoký kód vysokou spokojenost – zatímco v položce měřící hygienickou péči budou záporné hodnoty znamenat obráceně vysokou spokojenost a kladné skóre spokojenost nízkou, může nastat zásadní potíž při vytváření celkového skóre celého dotazníku. Měření se stane nesmyslným.

V dotazníku se může přihodit, že se mezi položkami výše zmíněného charakteru ocitne jiná, třeba Máte redukční dietu? s nabídnutými alternativami odpovědi ano – ne. Taková položka nemá emoční náboj. Redukční dietu je možno mít i nemít – samo o sobě to není dobré ani špatné. Bude-li skóre takové neutrální položky začleněno do nějakého skóre globálního, může dojít k porodu nesmyslu. Také z hlediska spokojenosti nemá taková položka smysl. Pacient může být spokojen s dietou, kterou mu doktoři předepsali – nikoli však proto, že mu takové jídlo chutná, ale proto, že rozumově chápe jeho prospěšnost pro své zdraví. Tohle ovšem není schopna takhle nastavená položka rozlišit.

Měření není nikdy triviální záležitost. Na tom nic nemění fakt, že si tohle někteří autoři dotazníků mohou myslet a v souladu s takovou představou si počínat. Měření musí být především validní – mělo by měřit to, co by autor dotazníku chtěl změřit. A tenhle samozřejmě znějící požadavek nemusí být respektován a může být narušen přehlédnutím specifického charakteru některé jeho položky. Nedomyšleným skórováním.

V případě postojových položek je velmi záhodno nezapomínat ještě na jinou věc. Pro dotazovaný subjekt nemusí být zcela bez problému, aby otevřeně, nezastřeně veřejně vyjevil svůj postoj. Jsou i záležitosti, a není jich málo, povahy důvěrné. V případě položky o názor subjektu na takovou choulostivou záležitost se zajímající by měl autor dotazníku počítat s tím, že subjekt bude chtít svůj obraz v očích veřejnosti v žádoucím směru stylizovat. Bude chtít, aby vypadal vhodně, typicky, hezky. Protože veřejnost si řádného občana, třeba i pacienta, nějak představuje. A on bude chtít vyhovět.

                                                                             

 

Zprávy 26

 

Nežádám právo měnit řád. Na tom však trvám: Smět se ptát!

 

Povzdech satirika odtrženého od života: Pracovní podmínky se nesnesitelně zhoršily – není co kritizovat.

 

Moudré zešediví, ale nezestárne.

 

Frázi z kořenů nevyvracej – žádné nemá. Frázi vyvrací její neschopnost cokoli rozumného porodit.

 

Opravdový blbec je takový blbec, vedle kterého je téměř nemožné vypadat jako blbec.

 

Blbost se téměř vždycky tváří důstojně.

 

Kdo se skrčí, zvýší pravděpodobnost, že přežije. Ovšem, jako skrčený.

 

Menšina větších lidí přisvojuje si práva většiny.

 

Nelamentuj, že tvůj syn není jako ty. Jedině tohle dává šanci pokroku.

 

Existují instituce, kde objevení se myšlenky vyvolává šok. Naštěstí jenom u těch, kteří jsou schopni rozpoznat, že jde o myšlenku.

 

Když ho obvinili z kacířských myšlenek, propadl nadšení; do té doby totiž netušil, že je myšlenky mocen.

 

Myšlenka je sama sebou jenom na daném místě, za daných okolností – fráze kdekoli a kdykoli.

 

Ve svém vystoupení podal přesvědčivý důkaz, že přítomnost myšlenky je přepych, bez něhož se docela dobře dá obejít.

 

Vysoké procento souhlasících nedokazuje pravdivost. Pravda není záležitost kvantity ani rozhodnutí. Pravda je záležitost kvality a vědění. O pravdě se nehlasuje, pravda se poznává.

 

Falešné jsou zásluhy, jimž nepředcházela služba.

 

Nejeden už byl odsouzen za to, že sebral odvahu.

 

Obecenstvo tleskající mizernému vystoupení může očekávat, že se mu příště dostane opět mizerného vystoupení.

 

Projevy vedoucího byly tak mizerné, že úkol vypadat ještě hůř než on připadal jeho podřízeným jako téměř nerealizovatelný.

 

Z příliš častého připíjení na zdraví dá se i onemocnět.

 

Je snazší jednou za rok o narozeninách přát oslavenci všechno nejlepší než pro něho ve zbylých 364 dnech roku něco doopravdy udělat.

 

Nejpoužívanější cvik světové gymnastiky: nastavit ruku.

 

Dokud žijí na světě lumpi, měl by mít každý slušný člověk alespoň pár nepřátel.

 

Zákon na dva odstavce, seznam výjimek na dvě kapitoly.

 

Součástí kolektivní smlouvy odborového svazu vězeňských dozorců byl požadavek záruk, že zločinnost neklesne pod úroveň minima, zaručujícího plnou obložnost cel.

 

Odřeknout si můžeš požitky – ne však trápení. Vzdát se můžeš hodností a poct – ne však ponižování. Ani trápení ani ponižování však nemusíš přijímat zoufale.

 

Jsou funkcionáři, jimž hrozí riziko vypěstování kultu osobnosti – a jiní s pouhým rizikem kultu.

 

Nuda textů, jimž předem dáno jest se klaněti, je posvátná nuda.

 

Nemůže dobře vládnout, kdo se špatně ovládá.

 

Je mlčení těch, kteří nechtějí prozradit, co vědí – a mlčení jiných, kteří nechtějí prozradit, že nevědí.

 

Častěji než mlčením bývá tajemství chráněno lží.

 

Dva si mohou vybírat: bohatý a skromný.

 

Za špinavé peníze rádi se vzdáváme čistých rukou.

 

Vlastním názorem se nejvíc holedbají, kdo nevědí, co je to názor – a vůbec už ne, co je to vlastní názor.

 

Důstojné mlčení je znamenitým konzervačním prostředkem neschopnosti. Kdo důstojně mlčí, neprozradí se.

 

Ten je svobodný, kdo si bez obav z následků může stěžovat na svou nesvobodu. Ten nepodvádí, kdo přiznává, jak těžko je mu odolat nutkání tu a tam podvést.

 

Vtip sice není řešení – je to však příslib pochopení problému.

 

Jsou lidé, kteří dokáží nastavit ruku hned poté, co jsi klopýtl přes nohu, kterou ti předtím nastavili.

 

Trapnost pochlebování vždycky ti, kterým se pochlebovalo, ve zdraví přežili.

 

Odporné je překonatelné, je-li dobře zaplacené.

 

Leckdo by se docela ochotně stal mučedníkem, kdyby nebylo třeba přitom trpět.

 

Kdo se o funkci uchází, měl by dát zřetelně najevo, že mu dochází, u koho se uchází.

 

Vysvětlování podávané filozofy k některým věcem bývá tak krkolomné, že jako jediný vysvětlující pojem napadá člověka slovo – zmatenost.

 

Buďto si dnes vážíme svých životů víc než dříve, anebo míň svých myšlenek – protože, kdo by byl dnes ochoten za svou myšlenku jít na hranici?

 

Odhodlání za svou myšlenku umřít dávají někdy najevo i ti, kteří nikdy žádnou myšlenku neměli.

 

Ani v tak mrazivém dni, kdy ti zamrzla studna, nemáš právo nechat zamrznout své svědomí.

 

Člověk nemusí vždycky vědět; stačí, aby věděl, co by měl vědět.

 

Názor, kterého ses zřekl, podobá se nevlastnímu dítěti, na které jsi povinen ještě několik let odvádět alimenty – přestože jsi mezitím přivedl na svět úplně jiné děti.

 

Člověk má mít, nač má.

 

Popřená lež ještě nemusí být pravda.

 

Zjistíš-li, žes prožil život zbytečně, nezapomeň poučit syna – ušetříš mu čas.

 

Je snazší dosáhnout toho, aby tě mnoho lidí obdivovalo po nějakou dobu než aby tě jediný člověk obdivoval po celý život.

 

Na sebe jsi krátký; ani ten, kdo suverénně lže zástupům, nedokáže si po dvoudenním půstu nalhat, že nemá hlad.

 

Pozornost věnujeme tomu, co je pozoru hodné. Pro jiné bývá přitom pozoruhodné, čemu věnujeme pozornost.

 

Váhy: Co je nejtěžší? Zvážit sebe samotného!

 

Nápad: Jediné, co ho v posledních letech napadlo, byl zlý pes.

 

Fyziologický: Smysl pro humor? Tak kolik těch smyslů člověk vlastně má?

 

Smysly a nesmysly: Smyslnost ho přivedla k tomu, že si vedl úplně nesmyslně.

 

Peří: Ptáka poznáš po peří. Ale podle čeho poznáš peří?

 

Motyka:Neuvěřitelné! Tolik praštěných!

 

Postel: Jak si kdo ustele … Ale já do toho taky můžu mluvit!

 

Sekera: Jakápak sekera? Jsem společný dělitel všeho dřevěného!

 

Cep: I mlátit se musí umět!

 

Umět všechno: Umím všechno, jenom to neumím říct. Vlastně … umím doopravdy všechno?

 

Nedůslednost: Lidé jsou hrozně nedůslední – rozčilovala se bota – říkají, že co je malé, je i milé. Tak proč ten můj o mně tvrdí, že ho tlačím?

 

Židle: Sedět na dvou židlích? To nejde! O tom bychom musely něco vědět především my!

 

Židle v biografu: To je nějakého vytahování! Já stojím v první řadě už od narození!

 

Volant: To všechno řídím já!

 

Dvakrát nula: Vždyť je to úplný hlupák! Nezná vůbec nic. Já vím dvakrát tolik, co on!

 

Lopata: Hrabat … hrabat dokáže kdekdo. Ale jen někdo umí pořádně nabírat.

 

Dveře: Vůbec není pravda, že já nedoléhám! To my nedoléháme! Pro mne za mne si můžeme dokonce vrzat. Mně osobně to vůbec nevadí!

 

Sklenice: To si vypijete!

 

Míč: Musím to všechno pokaždé odskákat já?

 

Nůž: Já ho nepořezal! To on se o mne řízl!

 

Klíč: Dobré slovo? Nesmysl! Železná vrata otvírám já!

 

Pětistovka: Komu se nelení … A co byste řekli takové světle hnědé?

 

Hůl: Kdo chce psa bít … Promiň, kamaráde, prostě mne našli.

 

Sekera: Kladivo? To je přece úplně jednostranná záležitost!

 

Křivítko: Přímka je přece taky křivka!

 

Korouhvička: A přece se točím! Dokonce každou chvíli jinam!

 

Plášť: To já ukazuji větru, kam má foukat!

 

Komár: Není do čeho píchnout!

 

Blecha: Já že jsem kousavá?

 

Bagr: Láska hory přenáší … Tak proč nechávají pořád dřít mne?

 

Pozdní příchozí: Přesnost je vlastností králů … Pane, já jsem republikán!

 

Nevyspalý: Měl jsem na růžích ustláno.

 

V zoo: Chtěl bych pracovat jako lev!

 

Stín: U mne se schováváte před sluncem? Vždyť já bych nemohl bez slunce vůbec vydržet!

 

Strach: Já se ničeho nebojím! Pro sebe mám uděláno!

 

Pravda: Ano, lidé se pro mě často hněvají. Ale rádi!

 

Pila: Dvakrát měř … Jsou to lenoši. Měřit je prostě dvakrát lehčí než řezat.

 

Kámen: Kdo po tobě kamenem, ty po něm chlebem … Nu, proč ne? Není-li žádný šikovný kámen po ruce … Ale tvrdým!

 

Chudoba: Jistě, chudoba cti netratí. Ale to nepohodlí …

 

Okno: Tak se konečně rozhodněte! Mám být průhledné nebo mám zatemňovat?

 

Dobrovolník: Člověk, kterého nikdo nenutí dělat to, co dělá. Pouze okolnosti.

 

Tužka: Vzdělání je důležité. Já, například, píšu ve třech jazycích.

 

Nadpis (kritizované povídky): Mě můžete nechat. Stačí přepsat tu povídku.

 

Diktát: To červené nejsou chyby. To jsou pokyny k úpravě pořadí písmen.

 

Logaritmus: Jsem dítě lenosti. Těch, kterým se nechtělo násobit.

 

Počítač: Mýlíte se. Já toho moc neumím. Ale umím to rychle.

 

Chyba: Vždyť já jsem gramatická veličina! Neshoda mezi indikativem a kondicionálem – mezi je a mělo by být.

 

Pythagorova věta: Trojúhelníky? Copak jsou ještě jiné než pravoúhlé?

 

Archimédův zákon: Ano, platím obecně. Ale některá tělesa je lépe neponořovat a jsou i kapaliny vhodné k jinému použití. Třeba k pití.

 

Káva: Samozřejmě, že dokážu povzbudit myšlení. Jenomže bič bez koně vůz neutáhne.

 

Alkohol: Jsem metla lidstva. A lidé jsou velice čistotní.

 

Jablko: Jablko nepadá daleko od stromu. Ale může se daleko zakutálet. Stačí stát na šikmé ploše.

 

Trny: Že nejsou růže bez trní? Jistě – ale proč se nemluví o tom, že taky píchá třeba angrešt?

 

Přátelství: Pes je přítel člověka. Kniha je dokonce přítel nejvěrnější. Přítel mého přítele je i mým přítelem. Tak proč můj pes odmítá číst?

 

Zdraví: Čistota půl zdraví. Veselá mysl taky. Takže rozverný lazebník nepotřebuje doktora.

 

Volání do lesa: Jak se do lesa volá? Ze zvědavosti!

 

Mladí – staří: Mladí ležáci, staří taky.

 

Násobení a dělení: Jsme sečítání a odčítání v období vědecko-technické revoluce.

 

Klas: Jsem množné číslo slova zrno.

 

Učebnice dějepisu: Ti lidé mají ale fantazii!

 

Ticho: Dělat hluk? To je toho … Víte, co práce dá udělat ticho?

 

Informace: Já jsem to, co se nečekalo. Dřív mi říkávali překvapení.

 

Míč: Proč se bojíte, že vás nakopnou? Bez kopance se letět nedá!

 

Nula: Mohu znamenat mnoho, ale jenom ve správném postavení.

 

Nekonečno: Nekonečno je cokoliv, poté, co bylo vyděleno nulou.

 

Relativnost velikosti: Můžeš být libovolně velký. Stačí obklopit se dostatečně malými.

 

Limita: Usilovat může mít smysl, i když se cíle nedosáhne. Dojít znamená – dojít dostatečně blízko.

 

Pravděpodobnost: Jsem cíl všech relativních četností. Ale cíle dosáhnou jenom ty, které na to mají.

 

Chyba: Jsem vzdálenost mezi teorií a skutečností. Mezi tím, co se ví a tím, co by se vědět mělo.

 

Negace negace: Každé měření je chybné. Teprve mnoho měření a tedy mnoho chyb vede k měření téměř bezchybnému.

 

Rozum: Žaludek nasytíš – a věnuješ-li se mu víc, uškodíš mu. Nemá smysl oblékat se častěji než chceš vycházet. Jenom rozum a fantazii nikdy nenasytíš – těm můžeš věnovat všechen čas i prostředky, bez obav, že bys jim mohl uškodit.

 

Housle: I na dobře naladěných houslích lze hrát falešně.

 

Strategie: Hrají-li housle falešně, přezkoušej nejdřív houslistu!

 

Neúplnost: Jediné, co ho dosud nenapadlo, bylo to, že by měl vypadnout.

 

Vražda: Touhu můžeš zabít tím, že ji naplníš.

 

Kritérium jakosti: Byly dvě knihy. Obě s touž frekvencí výskytu písmen abecedy. Přesto jedna byla ležák a druhá bestseller.

 

Četnost: Pštros dokáže snést vejce dvacetkrát větší než slepice. Přesto se dává přednost pěstování slepic.

 

Šťastná náhoda: Jev, jehož existenci si uvědomujeme především tehdy, týká-li se těch druhých.

 

Náhoda: Náhoda může být zdůvodněním, ale ne vysvětlením.

 

Písek: Já byl taky včera skála!

 

 Přesnost: Přesnost tvrzení je kompromisem mezi ostrostí tvrzení a spolehlivostí tvrzení. Při daném množství evidence (informace) se za zvýšení jednoho platí snížením druhého.

 

Rovnost: Při rovnosti dvou veličin je zbytečné usilovat o další zvýšení jejich rovnosti. Vyvolává to pochybnosti o skutečném stavu.

 

Podobnost: Není možno posoudit, nakolik jsou si dva jedinci podobní, dokud nevíme, čím se navzájem odlišují.

 

V tom to není: Podoba Davida byla v mramorovém bloku už před prvním dotekem Michelangelova dláta. Každá hromádka písmen, v níž jsou prvky abecedy zastoupeny v souladu s frekvencí výskytu, odvoditelnou četnostní analýzou třeba nevalné novinové reportáže, je stavebním materiálem té nejpůsobivější básně světové poezie.

 

Stejnost a rozdílnost: Množina obsahuje prvky daného druhu, ale ne prvky totožné. Každý prvek musí mít svou identitu, musejí být rozlišitelné. Množina je vymezena tím, co je společné rozdílnému.

 

Spravedlnost: Spravedlivé je, když ten druhý dopadl hůř než já.

 

Výjimka: I výjimku je možno učinit součástí pravidla.

 

Hypotéza: Hypotéza může být empirickou evidencí potvrzena jenom více nebo méně – nikdy úplně. Vyvrácena však může být její platnost beze zbytku. Hejno černých vran potvrzuje platnost tvrzení Vrány jsou černé méně důkladně než ji existence jediné bílé vrány vyvrací.

 

Název: Atraktivní název ještě nezaručuje kvalitu knihy.

 

Mládí: Mládí není zásluha. Mládí je příležitost.

 

Mládí – stáří: Je-li stáří skutečnost, je mládí možnost. Je znamená přítomnost od může být.

 

Hodnota: Není dobré posuzovat hodnotu knihy vážením na decimálce. Hodnotu vepře ano.

 

Dějiny: Historia magistra vitae. Jenomže kdo si na starou paní učitelku vzpomene?

 

Kmen: Stěžoval si kmen, že ho větve tíží. Přišli a větve ořezali. A kmen ke svému žalu zpozoroval, že umírá.

 

Diktát: Jsem zkouška z pravidel jazykového provozu.

 

Dva druhy lidí: Dva druhy lidí dokáží diskutovat o daném tématu suverénně, bez zábran a rozpaků – ti, kdo vědí o něm skoro všechno a druzí, kteří o něm nevědí téměř nic.

 

Něco za něco: Kdo chce žít pohodlně, neměl by vyhledávat silné zážitky.

 

Šibenice: Mne neodsuzujte. Kdybych nebyla, našel by se třeba strom. Zato bez provazu by to nešlo!

 

Svíčka: Že slunce svítí silněji? Zato já svítím i v noci!

 

Víno: Není pravda, že je ve mně pravda. Pravda je, že lidé pijící víno přestávají mít chuť lhát!

 

Co je důležité: Vždycky se objeví někdo s odlišným názorem. Nedej se zviklat; to není překvapující, to je samozřejmé. Důležité je, aby s tebou souhlasili moudří. Anebo alespoň mnozí.

 

Matematika: Jsou dva druhy lidí zabývajících se profesionálně matematikou. Ti první matematiku rozvíjejí a tím obohacují. Ti druzí jsou matematikou rozvíjeni a obohacováni – aniž by jí to dokázali oplatit. Těch prvních, kteří jí dokáží být rovnocennými partnery, není příliš mnoho. Stále však přibývá těch, kteří matematiku používají, jimž je matematika trpělivým věřitelem – i když jenom s nevelkou nadějí na vrácení byť jen úroků.

 

Píle a nadání: Kdo je ochoten dost pracovat, zrnko talentu v sobě vždycky najde.

 

Zákon: Vy všichni to máte jednoduché. Víte, co máte dělat – stačí řídit se podle mne. Ale podle čeho se mám řídit já?

 

Přednáška: Co mi vadí? Přece ten nepoměr! Jeden je zcela zaujat tím, co vykládá a sto dalších poklidně spí. Jak velké musí být nadšení jednoho, aby vyvážilo lhostejnost sta?

 

Vyřizování věcí: Věci mají být vyřizovány tehdy, dostaneš-li – byť sebemenší – nápad s věcí související. Tím spíše, že s nápadem se obvykle dostaví i chuť věc řešit. Jakmile se vyřízení věcí začne odkládat, stává se postupně těžknoucím břemenem, které ti nedává v noci spát a mechanismem pozitivní zpětné vazby přeroste nakonec ve výčitku svědomí, kterou je třeba buď rázně zapomenout anebo zlikvidovat přesunutím do sféry odpovědnosti někoho jiného.

 

Limita: Není třeba dosáhnout; stačí se přiblížit. Ovšem dost blízko a hodně rychle.

 

Mezera mezi slovy: Mezera mezi slovy je nic, jehož přítomnost dělá z hromady písmen text stejně jako koření dělá z mastné vody polévku.

 

Opasek: Ze mne si nikdo utahovat nebude!

 

Didaktická technika: Neexistuje technologie schopná z vrbového proutí uplést turbinu elektrárny. Žádná didaktická technika nevychová génia tam, kde chybí nadání. I když nadání je pouze nutnou, ne však postačující podmínkou geniálního pedagogického výsledku.

 

Nula a nekonečno: Moci všechno a nemoci nic si může být dost podobné. Daleko víc vzrušující je rozhodovat se volbou z konečné množiny možností.

 

Úsilí: Úsilí je déšť zavlažující naději.

 

Odvaha: Odvaha je ta část našeho sebevědomí, která nám umožňuje stisknout kliku ordinace zubního lékaře. Proto je třeba, aby tato klika fungovala lehce.

 

Trpělivost: Trpělivost přináší růže. Jenomže není růže bez trní – což vysvětluje, proč bývá cesta trpělivých trnitá.

 

Útlocitný: Byl do práce jako kat – s nechutí ji dělal proto, že byl příliš útlocitný.

 

Lev: Pracoval jako lev. Taky spal dvacet hodin denně.

 

Statistická: Se džbánem pro vodu chodí leckdo. Ale jenom někomu se utrhne ucho. A to dokonce po různě dlouhé době.

 

Relativita: Pozdě dnes je pořád dřív než časně zítra.

 

Vědomí práva a povinnosti: Dej mi peníze, ať tě můžu živit – říkají denně miliony žen, vtělujíce – většinou vedeny jenom svým zdravým ženským instinktem – do jediné paradoxní věty podstatnou část právního řádu (odstavec: Práva a povinnosti).

 

Na věčné časy: Budu tě milovat na věčné časy může znamenat tak dlouho jak bude možno nebo také tak dlouho jak bude nutno.

 

Věda: Věda je hledání. Někdy však spíše tápání. Ne každý si totiž uvědomuje, že něco jiného je hledat, je-li předmět hledání znám než hledat, co vlastně má být hledáno.

 

Paměť: Máš-li krátkou paměť, nezoufej! Nemusí být všechno ztraceno. Třeba ji máš širokou!

 

Vědění: Vědět o mnohém nevylučuje vědět velmi málo.

 

O stěžování si: Nebuď sobec! Postihne-li tě nezdar, nezapomeň si postěžovat těm okolo tebe! Jinak ti nikdy neodpustí, žes jim neposkytl příležitost projevit laskavost tím, že tě politují!

 

Dialektika chování: Nestěžuj si, že tě tví přátelé přivedli do maléru! Jak by ti lépe mohli dokázat svou účast než tím, že ti pomohou z něj se dostat?

 

Trpělivost: Trpělivost přináší růže. A začasté máloco jiného.

 

Efektivnost: S nejmenší hlavou dosáhnout nejvyššího postavení.

 

Co je třeba: Sebelepší kvas nezaručí dobrý chléb, nemáš-li v díži mouku. Dokonce ani špatný chleba ne.

 

Sytý a hladový: Sytý hladovému nevěří – že je hlad tak hrozná věc.

 

Volba tématu: Nemluv o provaze v domě oběšencově a riziku obezity v přítomnosti otylého – kvalita tvého řečnického umění nebude oceněna!

 

O schopnostech: Vězte, že není jalových hornin – jsou jenom takové, z nichž těžit užitečný kov jsme se ještě nenaučili.

 

O závisti: Všichni jsme schopni závidět. Velkodušný se od malicherného liší tím, že v sobě závist dokáže potlačit.

 

Cíl: Žádný cíl není dostatečně vznešený, aby jeho dosažení ospravedlňovalo použití libovolných prostředků.

 

Starý strom: Nepřesazuj starý strom – ani do lepší půdy ne! Možná už nebude mít dost času, aby v ní zakořenil alespoň tak hluboko jako dosahují jeho kořeny teď.

 

Logická: Z platnosti výroků Vyučujíce, sami se učíme (docendo discimus) a Chybami se člověk učí (errando discimus) nelze usuzovat, že nejvíc se naučíme chybným poučováním jiných.

 

Zastáncům jednoznačného přiřazení: I když platí nejčastěji Jeden pes, jedna bouda, je docela možné, aby se v jediné boudě cítila dobře celá řada psů a existovali psi, kteří nelpí na boudě jediné. Jsou ovšem také boudy opuštěné a psi bez přístřeší.

 

Vědomí viny: Neodpouštíme těm, jimž jsme ublížili. Provinili se tím, že nám připomínají naše selhání.

 

O šetrnosti: Důsledně šetrný by měl i šetrně šetřit!

 

FINIS