LIBER CATENAUS

Píše S. Komenda, část 31, červenec 2006

 

Fackování na nejvyšší úrovni

 

Zatímco v krajích anglosaské kultury si gentlemani vyřizovali v konečných fázích svoje spory v záležitostech takzvané cti pěstmi – direkty, knockouty a pravými či levými háky – dávala česká tradice v podobných situacích přednost fackování. Tenhle poznatek učinil dokonce slavný americký detektiv Nick Carter ve filmu Adéla ještě nevečeřela. Poznání mu umožnil pan Rudolf Hrušínský blahé paměti.

Přes intenzivní průsak anglosaské civilizace do rozvíjejících se krajin střední Evropy v posledních už téměř dvaceti letech se nezdá, že by gentlemanské zvyky u nás už dostatečně zdomácněly. Odvažuji se tak soudit z nedávných událostí, jež proběhly na půdě lékařských odborníků, jimž byla svěřena péče o chrupy českých občanů a potažmo jejich bezproblémové žvýkání. Protože žvýkání a trávení je to, oč tu běží v první řadě. Občan nedobře trávící je občanem otráveným, což v období voleb snižuje nadšení a ohrožuje účast.

Událost, k níž na shromáždění stomatologické obce došlo, má i svou lékařsko-mezioborovou stránku. Fackoval zubař a fackován byl ministr zdravotnictví, profesně všeobecný lékař. Jako pedagog na lékařské fakultě působící vím, že mezi studenty stomatologie a studenty všeobecného lékařství existovala jakási jemná tenze, pouze zasvěcenými postřehnutelná; bývaly totiž doby, kdy se zájemci o studium všeobecného lékařství pokoušeli tohoto dosíci oklikou – zdolavše přijímací zkoušky na zubní lékařství, pokusili se po prvním ročníku přestoupit na všeobecnou medicínu. Některým se to podařilo. Nebylo jich nijak mnoho – protože však se snad nikdy nevyskytl případ opačný, kdy by se pokoušel všeobecný medik přestoupit na zuby, ulpěl na stomatologii nádech jisté inferiority vzhledem ke všeobecné medicíně.

Tou mezioborovou stránkou konfliktu jsem rozuměl skutečnost, že oba jeho protagonisté patřili do opačných táborů.

To, že agresivní zubař (jen tak mimochodem, můj někdejší student) v duchu české tradice fackoval a nepoužíval pěstí, mohlo být i projevem jisté profesní etiky; jako stomatolog si určitě byl vědom toho, že následky facky nenechávají na chrupu fackovaného devastaci tak hrozivou jako rána pěstí. Na druhé straně však je třeba připustit, že rány pěstí mohou být zejména pro některé stomatologické obory zdrojem obživy; zejména pokud jde o protetiku. Jakkoli nejsem právě životní optimista, chovám naději, že široká lékařská veřejnost bude konflikt, o kterém zde uvažujeme, chápat spíše jako střetnutí politické než stomatologicko-všeobecně lékařské. Volbu facky jako nástroje obrany mužné cti je možno pochopit i jako projev páně stomatologova vlastenectví. On totiž je vedle své zuboléčitelské kvalifikace znám i jako překladatel Shakespearových sonetů. Ty překlady jsou údajně docela dobré. Lze proto soudit, že je důvěrněji seznámen s anglosaským prostředím než je v této zemi běžné. Měl by tedy mít blíže i k boxování než třeba já. Volba pravého háku by proto byla v jeho případě vysvětlitelná.

Kriminalisté a Francouzi říkají cherchez la femme! – naznačujíce tím, že uvažovat o ženě jako příčině konfliktních událostí nebývá postup nerozumný. Můžeme-li věřit mediím, bylo tomu tak i v našem případě. Samozřejmě to nebyla první žena v dějinách lidské civilizace, která už samotnou svou existencí zasáhla do osudu této malé země. Jak známo, už v samých počátcích české státnosti, můžeme-li použít této terminologie, v počátcích mytologických, stál konflikt. Vlastně velice moderní. Soudní výrok kněžny Libuše v kauze Chrudoš kontra Šťáhlav byl účastníky sporu hrubě napaden antifeministickým výrokem Běda ptákům, k nimž se zmije krade, běda mužům, kterým žena vládne! – na což Libuše diplomaticky reagovala návrhem, aby byl na pražský trůn povolán její boyfriend Přemysl ze Stadic. Možná by tohle mytologické řešení mohlo inspirovat i účastníky konfliktu, o němž jsme uvažovali.

 

 

Kdyby politologové uměli počítat,

 

musely by jejich volební komentáře vypadat jinak než vypadaly. Za prvé by jim neuniklo, že nejsilnější stranou, s nejvyššími preferencemi, nebyli občanští demokraté. Na prvním místě skončila SNV, strana nevolících voličů, což je množina občanů, kteří volit nešli. Nepochybně k tomu měli svoje důvody. Troufám si je pojmenovat – nedokázali si z nabídky uvedené na hrsti volebních lístků vybrat. Žádná ze stran tam uvedených jim nepřipadala dostatečně věrohodná. Natolik věrohodná, aby se obtěžovali zajít do volební místnosti. Všechny připuštěné nabídky jim připadaly nerozlišitelně stejné. Podobné jako vejce vejci. Možná se odlišující takzvanými volebními programy, naprosto však shodné absencí záruk svých slibů. Takových nevolících voličů bylo v množině oprávněných voličů 35,5%. Podle oficiálních státních statistik.

Uvedený údaj o počtu nevolících voličů by bylo třeba porovnat s preferencemi politických stran. Začneme ODS, která měla mezi nimi preference nejvyšší, totiž 35,4%. Toto číslo ovšem není možno s výše uvedeným údajem srovnávat. Představuje nikoli četnost volby ODS v množině všech oprávněných voličů, ale pouze v množině voličů, kteří volili. Abychom dostali četnost voličů ODS v množině oprávněných voličů, musíme údaj posledně uvedený, který je podmíněnou četností, přepočítat na četnost nepodmíněnou. Není to nijak složité – zdá se to však být příliš složitým pro osoby pouze politologicky vzdělané. Abychom k četnosti volby ODS dospěli, stačí halasně vyhlašované preference politických stran vynásobit četností volební účasti. Ta je dána číslem 0,645 – doplňkem údaje o volební neúčasti do jedné. Jednoduchá volební aritmetika tak udává preferenci ODS v množině oprávněných voličů hodnotou 35,4 . 0,645 = 22,7%. Jak je patrno, volilo ODS podstatně méně voličů než bylo těch, kteří nevolili nikoho.

Nebudu obtěžovat případného čtenáře výpočtem preferencí ostatních stran. Výpočtem preferencí, jichž se stranám dostalo v množině oprávněných voličů. Uvedu jenom celkové výsledky. Ty činí po přepočtu oficiálně uváděných podmíněných četností 20,8% pro ČSSD, 8,3% pro komunisty, 4,6% pro lidovce a 4,1% pro zelené. Podtrženo a sečteno, 35,5+22,7+20,8+8,3+4,6+4,1 = 96,0%. Pokud jsem něco v té volební aritmetice popletl, omlouvám se; jistě není problém po mně to přepočítat. Já to dělat nebudu, není to příliš zábavné. Chybějící čtyři procenta by měla připadnout na preference zbylých, do parlamentu se neprohlodavších trpasličích straniček. Také to by nebylo obtížné propočítat. Podstatné je jedno – přehlížet hlasy nevolících voličů je pohrdání občanem. I ten, kdo nevolí, platí daně. Musí, stát ho donutí. A možnost nevolit je volbou naprosto legitimní, což nemohou zrušit žádné ušlechtilé řeči o občanské povinnosti. Už proto ne, že volby, jak jsou praktikovány, rozhodně nejsou volbou zcela svobodnou. Občan si může vybrat jenom z předložené nabídky, předem úředně schválené. V tom se svoboda parlamentních voleb podobá svobodě výběru oběda v hospodě kterékoli cenové kategorie; a taky svobodě výběru slečny v nevěstinci. Co ti nenabídnou, nemůžeš mít. Ledaže by sis v té hospodě poručil minutku, kterou ti donesou za půl hodiny. Parlamentní volby prostě nejsou nikdy zcela svobodné, ať by se kolem toho mudrovalo sebevznešeněji.

A ještě o jednom bych se chtěl ve své úvaze zmínit. Už před nějakým časem jsem uvažoval o podobnosti výsledků voleb s výsledky házení mincí. Jako příklad jsem uváděl prezidentské volby v USA, parlamentní volby v Německu, volby v Itálii. Pokaždé se voliči rozhodovali mezi dvěma možnostmi – v zásadě. V českém případě jsou jako tyto dvě možnosti označovány levice a ne-levice. Ta označení jsou velmi nevýstižná, v této situaci však postačující. Také v Česku jsme mohli ušetřit stovky milionů, které byly volbami vyhozeny oknem. Jsem člověk šetrný, jemuž je rozmařilost protivná. Při vší své šetrnosti hraničící s lakomstvím jsem však ochoten minci pro hození mezi pravicí a levicí poskytnout.      

 

 

Hloupost elektronizaci vzdorující

 

V současné době se poměrně masově opájíme představou, že cokoliv realizované s účastí počítače je vrcholem civilizace v uvažované dimenzi; taky se pro to užívá metafory –jakási  třešnička na vrcholu intelektuálního dortu. Máloco je tolik v rozporu s realitou jako tahle představa. Velice snadno lze přinést řadu příkladů, dokazujících, že pitomost uskutečňovaná s využitím počítače tuto nijak nevylepší – naopak, pitomost původně průhlednou zahalí závojem elektronického tajemna, což zhorší její detekovatelnost, její rozpoznatelnost. Ke škodě věci, ke škodě rozumu.

Počítač funguje vlastně v jistém smyslu velice podobně jako třeba obyčejný nůž. Pomůže ukrojit krajíc, který by musel být bez něho pracně a neúhledně ulamován a nadměrně by okorával. Může ovšem také ukrojit nebo nakrojit kráječův palec, k jeho malé radosti a velké škodě na zdraví. Statistické zpracování dat zatížených systematickou chybou povede k úhrnu či průměru taky zatíženému chybou. Mlácení prázdné slámy pytel pšenicí nenaplní. Nanejvýš plevami. Ani kdyby šlo o mlátičku nejnovější konstrukce, vybavenou elektronickými čidly a motorem na jaderný pohon.

 Jak se do lesa volá, tak se z něho ozývá.

Tuhle moudrost nikdo nevyvrátil; nejde to už proto, že se jedná a fyzikální zákon – nejde o nic, co by vypadlo jako pochybný produkt jednání parlamentu nebo senátu.

Počítač nemůže pomáhat vyvracet platnost fyzikálních zákonů. Dokonce ani jiných zákonů formulovaných v souladu se zdravým rozumem. Počítač může lidské jednání urychlovat, usnadňovat, ekonomizovat – rozhodně však nemůže nahrazovat myšlení. Jestliže zesumíruje několik jedinců mdlého rozumu závěr, usnesení, rozhodnutí či názor jsoucí v nesouladu s empirickou skutečností nebo logikou zdravého rozumu – a přizdobí svůj produkt několika tabulkami, schématy a grafy, dokonce barevnými – produkt takto vylepšený nijak svou moudrostí nepřekoná původní pitomost. Naše doba plodí přemnohé produkty zmíněného typu. V lepším případě se jedná o triviliality, jimž účast počítače přidává na lesku zdánlivou komplexností, ve skutečnosti však zbytečnou zašmodrchaností a neprůhledností. Racionální je na takovém počínání to, že za takto zbytečně zkomplikovaný produkt lze požadovat vyšší cenu. Racionální je to samozřejmě v dimenzi zisku autorů či řešitelů příslušného projektu; zadavatel úlohy tím nezískal vůbec nic. Právě naopak – bude se muset při aplikaci prokousávat nepřehledností jako sedláci kaší v případě pohádky Hrníčku vař!

V dnešní době masové dostupnosti výpočetní techniky, ale i softwaru, nabývají někteří uživatelé dojmu, že není třeba lámat si hlavu chápáním podstaty a základních logických a matematických principů užívané metody – a že stačí naučit se vkládat data do systému a spouštět algoritmus řešení. Pro interpretaci výstupu že stačí povolit uzdu fantazii. 

Samozřejmě že fantazie je schopnost skvělá, k jejímuž vlastnictví je třeba každému držiteli upřímně gratulovat. Bohužel není ona gratulace na místě v případě interpretace získaných výsledků. Tam je naopak na místě kázeň. Přísná kázeň. Fantazii má být popouštěna uzda ve chvílích lovení nápadů, při hledání inspirace při úvodním rozbalování problému, identifikaci komponent jeho struktury a hledání souvislostí mezi nimi.

Podobně je na místě kázeň při posuzování intelektuálních výkonů. Nedbalost, jejímž důsledkem je přehlížení podstatných prvků posuzovaného a tím spíše jejich záměrné a svévolné zkreslování je odsouzení- a trestuhodné. Zejména tehdy, nemá-li nedbale posuzovaný a záměrně odsuzovaný možnost účinně se bránit. Hrát si na blahosklonného soudce bez vědomí odpovědnosti za svoje názory a soudy činěné na jejich základě je zneužíváním situace a příležitosti. Možná se v dlouhých časových úsecích takové počínání vybalancuje – protože každý chvilku tahá pilku, každý je jednou soudcem a jindy obžalovaným. Na boží mlýny bychom však neměli nijak nadměrně spoléhat.

 

 

Vina a trest při pochybení v péči o zdraví

 

Byl jsem nedávno účastníkem doktorské obhajoby, jejíž teze se zabývaly analýzou statistiky výskytu mimořádných příhod toho druhu, kdy dochází k ohrožení, případně poškození               pacientova zdraví nikoli z vůle přírody, ale zaviněním systému zajišťujícího péči o toto zdraví. Protože na zdraví záleží každému velmi silně, není divu, že podobné události bývají výrazně medializovány – rozhodně častěji než by odpovídalo frekvenci jejich výskytu. Proceduru obhajoby jsem sledoval se zájmem nejenom jako člen komise, ale i z důvodu osobního. Před šesti roky jsem sám jako pacient, podrobující se jistému chirurgickému zákroku, utrpěl cévní mozkovou příhodu, která se na mně podepsala trvalými následky. Nepřehlédnutelnými. Třebaže posuzovaná studie zahrnovala mnohem častěji situace méně dramatické. Pády v důsledku uklouznutí na mokré podlaze, například.

Problematika viny a trestu představuje významný civilizační fenomén. Nejsem právní expert; mé hledisko je odvozováno od postoje občana současné české společnosti s jistou, jistě nijak soustavnou znalostí historického kontextu – a zároveň postoje biomatematika pohybujícího se už téměř padesát let v prostředí zdravotnického a lékařského výzkumu. A téměř denně konfrontovaného s problémy etiky výzkumu, zdravotní péče a manažerského rozhodování.

Myslím, že zavinění, problém viny v situaci péče o zdraví má – ve srovnání s obecným problémem viny – svou specifičnost. Abych to osvětlil, uvedu příklad. Z prezentací soudních řízení si pamatuji, že bývá posuzována také otázka úmyslu. Soud zaujímá stanovisko k otázce, zdali obviněný spáchal posuzovaný čin úmyslně či neúmyslně. Obvykle mi to připadalo akademické a od života odtržené – jestliže měl obviněný ze svého činu prokazatelný zisk či nějakou výhodu, úmysl v tom téměř s jistotou byl. Říkám téměř s jistotou, protože s jistotou, to jest s pravděpodobností jedna, nelze v reálném světě prokázat nic. Tento princip nemohou překonat právnické formulace typu nade vši pochybnost a podobně. Vezměte si třeba kauzu známou pod kryptogramem pět českých na stole.

Zdravotní péče je komplex situací, kdy je naprosto výjimečné, že by zdravotník nebo instituce, kteří pochybili, mohli mít ze svého počínání zisk nebo výhodu. Stane-li se, že operatér vyjme z těla pacienta zdravou ledvinu záměnou za ledvinu chorou, je to pro pacienta tragické – sotva se však dá předpokládat, že důvodem toho činu byl chirurgův úmysl nemocného poškodit. Naopak se dá předpokládat, že příčinou události byla jeho odborná nekompetence (počítaje v to i případné selhání přístrojů, protože za jejich bezchybné fungování někdo odpovídá), případně jeho nedbalost (což je nekompetence sui generis, totiž etická, v dimenzi odpovědnosti). Ze svého selhání nemůže mít chirurg výhodu – jenom pokles respektu, ztrátu pověsti.

Tímto konstatováním není samozřejmě vyřešena otázka viny a trestu. K poškození pacienta došlo, někdo ho zavinil. V citovaném případě lze poškození kategorizovat jako tragedii. Osobní, ale zasahující také rodinu, příbuzné, přátele a známé. Nemělo by se diskutovat o otázce odškodnění; to je samozřejmé. Stejně jako omluva.

Tím byla nastolena otázka otevřenosti zdravotnictví vůči pacientovi v podobných situacích. To tell him/her or not to tell? Samozřejmé by mělo být, že ona příhoda bude vyhodnocena uvnitř systému. Také chybami se máme učit. S cílem vyvarovat se výskytu chyby v budoucnu. Neměl by se výskyt mimořádné události zatloukat z pohnutek stavovské solidarity. Tohle je kontraproduktivní zejména v případech, kdy se příslušná informace do veřejnosti stejně dostane; opožděné přiznání přikrmuje podezření a upevňuje přesvědčení o špatném svědomí. Na tomto místě je asi případné rozlišení mezi událostí, k níž došlo – a rizikem výskytu takové události; kdy k události sice nedošlo, ale dojít k ní mohlo. Kdy nastaly okolnosti, které k události mohly vést. A které byly zavčas odhaleny a výskytu události bylo zamezeno. Protože rozkrytí příčin takových rizik by se mělo rovněž do preventivních opatření promítnout.

Obraťme pozornost k otázce trestu. V případě neúmyslných pochybení zdravotníků je trestem už samotný fakt pojmenování události a následná ztráta prestiže. Soudní posouzení by mělo brát v úvahu neúmyslnost provinění a absenci zisku či výhod. Institut trestu má svou projekci do otázky přiznání, přihlášeni se zdravotníka k vině a odpovědnosti. Vysoká míra trestu může být za jistých okolností kontraproduktivní. Jestliže je žádoucí, aby se nežádoucí události ve zdravotnictví analyzovaly (s cílem podporovat prevenci), je také žádoucí, aby nebyli pachatelé výší trestu od přiznání odrazováni. Jako metaforický model uvedeného fenoménu si dovolím uvést příklad z oblasti mimo zdravotnictví. Zdroj informace nemohu citovat, už jsem ho zapomněl.

Na jaře 1944, v čase finálních příprav invaze z britských ostrovů na evropskou pevninu, udali jistí britští manželé vojenským úřadům, že jejich syn, štábní důstojník, je rizikem pro utajení data a místa invaze – během své dovolené doma nemístně žvanil. Rodiče si byli vědomi, že jejich potomek bude potrestán, zřejmě degradací a přeložením ze štábu k některé bojové jednotce – přesto tak učinili, protože úspěch invazní operace považovali za prioritní. Komentátor tohle popisující k tomu připojil úvahu, že v podobné situaci by asi němečtí rodiče důstojníka Wehrmachtu svého syna neudali – protože by věděli, že by byl neprodleně zastřelen. Tím by způsobili, že riziko vyžvanění zásadního vojenského tajemství by zůstalo a vyšší zájem by tím utrpěl.

  Vím, že má úvaha je pouhou poznámkou k tématu. Přesto však soudím, že komentátoři předkládající úvahy o nežádoucích příhodách vyskytujících se při péči o zdraví by měli diskutované okolnosti brát v potaz.

 

 

Tak vidíš, že to jde!

 

Žádný politický systém, různé podoby demokracie v to počítaje, nezabrání vzniku situací, kdy je uvedena v interakci rozhodovací pravomoc nadřízeného jedince nebo instituce v jisté záležitosti negramotné s jedincem pověřeným onu záležitost dovést k úspěšnému konci, k jejímu zdárnému vyřešení. Jde o vztah dvou – jeden nařizuje, druhý koná. Ovšem v situaci specifické tím, že straně nařizující a rozhodující chybí kvalifikace vydat ke konání pokyn jednoznačně návodný; absence kompetencí na straně nařizující se projevuje tím, že místo algoritmu vedoucího k řešení nabídne pouze všeobecný pokyn. Také se mu někdy vznešeně říká pokyn politický.

V téhle hře, jejíž scénář jsem naznačil, zůstává Černý Petr jednoznačně na straně pověřené konáním. Může samozřejmě odmítnout konat a vykonat. Jenomže se tím vystavuje nebezpečí – demokracie sem, demokracie tam – že bude tato strana zbavena nejen svého pověření, ale taky svého platu.

Alternativou je postup, jehož modelovým příkladem je chování infanteristy Josefa Švejka. Negramotnost strany nařizující nechat rozvinout a do plné krásy vykvést tím, že se bude jednat ve shodě s pokyny jí vydanými. V rozvíjení přitom pokračovat tak dlouho, až se hloupost zadání stane zřejmou každému, kdo má alespoň pár závitů ve své šedé kůře mozkové.

Takového poněkud šibeničního počínání není však každý schopen. V takovém případě zbývá ještě řešení třetího typu. Poměrně dobře vystiženého heslem Maul halten und weiter dienen! Držet hubu a krok. Stisknout pysk, sevřít zuby, shrbit hřbet – a negramotné pokyny strany rozhodnutí vydávající se pokusit přepracovat, na svá bedra převzít práci, kterou měla vykonat a za kterou pobírá plat strana nařizující – a pracně krok za krokem budovat cestu, o níž tuší, že ji nikdy nebude moci vydávat za své dílo.

Jako statistik a nenápadný pozorovatel života odhadují, že tuhle hořkou pilulku, kterou žádný doktor nepředepsal, polykají denně tisíce našich bližních. Polykají, aniž by možná postřehli, jak se jim plní žlučovody. Žlučí. Jak jsou postupně životem otravováni, jak vlastně sami sebe otravují. Protože ke skutečné příčině tohoto dění se žádný viník nepřihlásí. Jde o reálný kontrast k ušlechtilým řečem vedeným specialisty na humanismus a lidskou humanitu vůbec. A blbá nálada se množí jako myši po mírné zimě.

Životní strategie posledně uvedená má – mimo jiné – jeden nežádoucí důsledek. Pomáhá upevňovat názor, že takhle to jde. Že je to počínání normální. Že se takhle jednat smí, že se takhle chovat můžeme. Že takové jednání je nejenom beztrestné; že je dokonce kompatibilní s etikou manažerského chování. Se zásadami morálky a mravnosti. A že vede k cíli. Na konci postupu, o kterém uvažujeme, bývá totiž výrok manažera zadavatele – Tak vidíš, že to jde! Výrok vyjadřující jeho spokojenost, protože on přece věděl … On umí pracovat s lidmi. Je nepochybně člověkem na svém místě. Člověkem, který neztrácí a nemaří čas s podružnými detaily, který se soustřeďuje na politické vize.

K jinému nežádoucímu důsledku dochází, zjistí-li se při pokusech o řešení zbabraného, negramotného zadání, že bude třeba chybějící racionalitu a jednoduchost řešení nahradit přijetím dalších pracovníků. Za nekompetentnost řízení se k tomuto platidlu sahá velice často. Bujející byrokracie je důsledkem neschopnosti řízení – od špiček státu až po ten nejmenší ouřádek. Najmout další úředníky totiž dokáže každý manažerský trouba. Hledat a nacházet jednoduchá a tedy i laciná řešení – to vyžaduje fištrón. Jenomže – není každému dáno. Dokonce si ani každý neuvědomuje, že by dáno být mělo.

Zneužíváním pravomoci se obvykle rozumí rozkrádání svěřených fondů, zadávání zakázek za úplatu, preferování příbuzných a známých. Jenomže zneužívat postavení se dá i tím, že neplním povinnosti, jejichž plnění postavení mi svěřené předpokládá.

 

 

Civilizace a hříchy proti rozumu

 

 Jakkoli jsem životní realista s občasným překročením do skepse, jsem ochoten připustit, že civilizace v čase pokračuje – ne, že ne. Alespoň v řadě svých dimenzí, z nichž některé považuji za důležité. Technologický pokrok činí lidský život pohodlnějším, zvyšuje produktivitu práce, takže zbývá víc času na vzdělávání i zábavu. Má významný podíl (cestou vědy včetně té lékařské) i na zlepšování údržby lidského zdraví a prodlužování života. Třebaže na tom méně příjemném konci, totiž ve stáří. Samozřejmě že dokážu vyjmenovat i několik dimenzí, ve kterých civilizace zadrhává. K nim rozhodně patří nezvládnutá zločinnost, provázání gaunerství s politikou a stále víc chátrající morálka. Vlci byli úspěšně vyhubeni a žraloky v rybnících nemáme. Stará bezpečnostní rizika byla však nahrazena riziky novými – přepadnou a znásilní vás v parku, ukradnou a rozeberou vám auto, přepadnou a oloupí v bytě nebo domě. V těchto a některých podobných dimenzích civilizace nepokročila – jenom si převlékla kostým.

Před nějakými sto dvaceti lety se představil docent filozofie Tomáš Masaryk, tehdy žijící ve Vídni, akademické obci pražské univerzity profesorskou přednáškou o Humově skepsi. O filozofii anglického filozofa Davida Huma, který Masarykovu dobu předcházel o více než sto let. Podstatou Humova skepticismu byla jeho úvaha, že osmnácté století vneslo nesporný pokrok do lidského poznání – přestože filozofické uvažování docházelo k poznatku, že (kromě matematiky a logiky) celá přírodověda stojí na vratkých základech empirie bez toho, že by objevované zákony musely platit s naprostou jistotou. Prostě – přírodní vědy a technika i technologie z nich odvozené chrlily vynálezy a objevy, aniž by se staraly o nějakou filozofickou úplnost a jednoznačnost. Objevené zákony se zdály fungovat – a důvěra v jejich budoucí aplikovatelnost se opírala o takovou vulgárnost a primitivnost jako byl fakt opakovaného fungování v dalších a dalších nezávisle se objevujících situacích. Filozofické mudrování sem – filozofické mudrování tam.

Tomáš Masaryk přišel jako jeden z prvních s tím, že za nos by se měli chytit páni filozofové. Jestliže něco funguje, nesmí to být zapíráno ani přehlíženo. Mudrování nemůže být prioritní. Filozofie neschopná tuto skutečnost uchopit není hodna svého jména. A doporučil jejich pozornosti matematickou indukci – jako princip schopný i filozoficky adekvátně vysvětlit to, co empirie přinášela ve svých opakovaných pozorováních.

Je nespornou skutečností, že mnohé, co je součástí těla a ducha soudobé civilizace, se zdá být v rozporu se zdravým rozumem. Nedůslednost, nekonzistence toho, co je hlásáno, s tím, co se činí. Rozum zůstává stát nad fakty, které se dějí, ale i nad tím, že už nám pomalu přestává vadit, že se dějí. Život lidské společnosti je – podle představ, kterým se učí mládež ve školách – řízen zákony. Jenomže stačí jen letmo nahlédnout, aby člověk rozpoznal, že lidé svoje chování podle zákonů řídit nemohou! Z prostého důvodu – v téhle husté, nepřehledné a neproniknutelné džungli se nevyznají ani sami právníci! Takže je na místě se ptát – čím se vlastně řídí civilizace? Subjektivními záměry několika mocných jedinců nebo korporací?

Zůstaneme-li u židovsko-křesťanské tradice, je zajímavé všimnout si, jak se vyvinuly zákony, jejichž smyslem je regulovat lidské chování – od Mojžíšova Desatera až po dnešní poměry. Od primitivního pouštního pastevectví po dnešní neustále vylepšovaný humanismus počítačového věku. Primitiv sem, primitiv tam, kdysi bylo každému, kdo nechtěl sebe sama podvádět, jasné, zdali zhřešil nebo jednal spravedlivě. Dnešní soudce už o spravedlnosti raději vůbec neuvažuje. Omezuje se na právo. Obsah se vypařil, vsákl do pouštního písku – zůstala pouhá forma. Vůbec si neidealizuji někdejší poměry; jistě už tenkrát platilo, že bohatý a (tedy) mocný si mohl záležitosti zařídit k obrazu svému. Jenomže na to bylo víc vidět než dnes. Místo podobenství máme precedenty. Farizejství se dnes provozuje ve velkém; jeho jméno je předstírání.

 

 

Bratrstvo průměrných

 

Jedním z poznatků o povaze lidí jako biologicko-psychosociálních subjektů je opakovaně potvrzované zjištění, že četnostní rozdělení mnoha ukazatelů charakter těchto subjektů popisujících se řídí Gaussovým (normálním) zákonem. A protože tyto ukazatele nejsou vzájemně nezávislé – vykazují určitý stupeň statisticky měřitelné závislosti – je třeba uvažovat o takových rozděleních ve vícerozměrných prostorech.

Jedním z důsledků uvedené skutečnosti je to, že v lidské populaci dochází k určitému nakupení jedinců v mnoha ohledech průměrných. Na tom není samo o sobě nic hanlivého; je dobré být jedincem průměrného, tj. standardního zdraví, obvyklých tělesných rozměrů (usnadňuje to nalézání oděvů přiměřené velikosti), obvyklých standardů chování (nečinívá to potíže v dimenzích občanského soužití a mezilidské komunikace). Snad nejvýraznějším se jeví být standard a standardizace k průměrnosti v oblasti vojenství. Tam zahrnuje standardizace i takovou dimenzi jakou je věk. Vojna nepočítá se starci ani dětmi, svůj zájem omezuje na jedince standardního zdraví a dokonce pokud možno standardního myšlení. Teprve nedávno slevila v dimenzi pohlaví. Excesy v žádném směru nejsou žádoucí.

Přestože standard a průměr se zdají být vhodnými v mnoha ohledech, nemusí tomu tak být vždycky.

Příkladem jsou oblasti s mimořádnými, nestandardními nároky na myšlení. Na nápaditost, vynalézavost, kreativitu. Na schopnost hbitě se pohybovat v oblastech s vysokým stupněm nejistoty. V oblastech s bílými místy (hic sunt leones), v územích bez rozcestníků a podrobně instruujících ukazatelů.

Je logickým důsledkem specifikovat tyto oblasti pojmenováním věda a výzkum a také řízení systémů. Především makrosystémů známých jako lidská společenství. Na nejrůznějších úrovních rozsahu a složitosti.

Jistou komplikaci při osazování obou zmíněných oblastí lidským materiálem představuje skutečnost, že se zdají být atraktivní. Pro onen lidský materiál. Společenské ocenění jedinců v těchto oblastech se angažujících bývá relativně vysoké – což nemusí vždycky znamenat jenom výši platu. Ona komplikace nastává v tom, že lidské zdroje, které by měly být v oblasti řízení jakož i vědy a výzkumu využívány, je třeba cíleně vybírat. Ne právě demokraticky; ne každý uchazeč má rovnou šanci být vybrán.

Oblast vědy a výzkumu má vypracována kritéria pro takové vybírání. Nejsou dokonalá – podstatné však je, že jsou v určité míře autokorektivní. Existují mechanismy, umožňující rozpoznat chyby, k nimž došlo – a napravovat je. Intelektuální výkony jsou evidovány, měřeny, hodnoceny. Samozřejmě, že do těchto procesů vstupují lidské faktory – například snaha změkčovat objektivní kritéria postupy typu já na bráchu, brácha na mne, Old Boys network a podobně. Jedním z takových změkčujících faktorů jsou bratrstva průměrných. Zdá se, jako by jedinci blízcí středu vícerozměrných Gaussových ploch pociťovali vůči sobě jakousi přitažlivost. Jako by byli vzájemně přitahování silami přímo fyzikálními.

Jak jsem se snažil vyjádřit, věda a výzkum znají mechanismy, s jejichž pomocí se dají poměry v bratrstvech průměrných kontrolovat. Alespoň v jisté míře.

V oblasti řízení je situace poněkud delikátnější. Použitelná kritéria kvality řízení se většinou soustřeďují na ukazatele úspěšnosti. Bohužel existuje v oblasti řízení, managementu, mnohem těsnější vazba k moci než v oblasti vědy. Moc má sílu i tato kritéria ovlivňovat; někdy velice zásadně. Typickým příkladem je řízení státu v době válečných konfliktů, kdy je možno kamuflovat neúspěchy velice dlouho a balamutit občany státu až do konečné katastrofy. Podobné je to v oblasti politiky – kde vůbec neexistují účinné mechanismy výběru ani do vrcholových funkcí řízení státu. Jejich selhání zažíváme dnes a denně – stala se součástí našeho běžného života podobně jako dešťové záplavy.

 

 

Vyvlastnění Jana Husa

 

Měsíc červenec zahrnuje v množině svých dnů také státní svátek, kterým má být vzpomenuto upálení Mistra Jana Husa. Má být připomenuto ponížení, kterého se českému národu dostalo ve sporu náboženském, teologickém, akademickém – ale zároveň a neoddiskutovatelně politickém, sociálním a hrubě materiálním. Protože v patnáctém století náboženství prorůstalo svými kořeny i svými důsledky celým společenským organismem. Křesťanskou církví prorůstala korupce odshora až dolů. Od papežského stolce – vlastně stolců několika. Vzájemné proklínání častým používáním ztrácelo na síle; sáhlo se proto k osvědčené metodě – kde přestávají působit argumenty ideologické, pořád ještě zůstává argument spolehlivě zabírající vždycky: peníze a s nimi související a od nich odvozená moc. Prodávaly se odpustky – církev začala obchodovat se zbožím, na úvěr jí svěřeným z rukou samotného Hospodina. S odpouštěním hříchů.

Jan Hus se postavil postupující morální zpustlosti do cesty. Ne silou moci, jeho moc nebyla velká. Nepřesahovala hranice univerzity. Nepočítáme-li možnost veřejných kázání z kazatelny kaple Betlémské a jiných kostelů. Slova Husových kázání nepřestávala u teologických, biblických tezí. Vyvozovala z nich důsledky morální. Rozvíjením a interpretací morálních principů vystavovala žalobu chamtivosti mocných, kterým stálo bohatství a rozmařilost nad schopností vidět bídu a hlad chudých a bezmocných. Milosrdenství a láska k bližnímu se zdály být pohřbívány pod nánosem otrlé lhostejnosti a touhy po moci i majetku.

Tuto otrlou lhostejnost moci učinil Hus předmětem své kritiky. Jeho slova byla skalpelem otvírajícím vředy společenského organismu, za který byla církev odpovědná. Otevřené vředy přestávaly být skryté, páchly a bolely. Nikdo nemá rád, je-li jeho vina nahlas pojmenována.

Co následovalo, byly akce na Husovo umlčení. V Praze, v českém státě, v křesťanské Evropě. Až po jeho uvěznění a upálení na hranici. Od této chvíle se datuje rozpad křesťanské církve pod kritikou protestního hnutí. Po Husovi přišli v patnáctém a šestnáctém století další. Luther, Kalvin, Zwingli. Kruh od Johna Wiklefa se přes Jana Husa vrátil do západní Evropy.

Křesťanské rozštěpení má jako základní příčinu chamtivost těch, kteří si moc jim dočasně svěřenou uzurpovali k osobnímu prospěchu. Mechanismus v církvi této chamtivosti propůjčovaný měl jméno mnohoobročnictví. Mechanismus praktikovaný od papežského stolce až k venkovským farám. Akce provokuje reakci. Protestantství bylo – ve svých počátcích – reakcí na církevní mnohoobročnictví.

Budiž mi dovoleno předvídat, že kolem Husových oslav bude proneseno nemálo slov na něho vzpomínajících – z úst poslanců této země. Troufám si tvrdit, že to nebudou projevy o mnohoobročnictví. Proto nebudou, že páni poslanci dobře vědí, že není dobré hovořit o provaze v domě oběšencově. Že česká politika má mnoho nepohřbených kostlivců ve svých partajních skříních. Hlásit se k Husovi – to ano, občané to mají rádi. Řídit se Husovým odkazem, to raději přenecháme teologům a filozofům, jejich slova do politiky nedolehnou. Husa ano, Husova morální naléhání raději ne. Děti ať se ve školách učí, že díky němu se nemusí čeština trápit se spřežkami (protože zavedl háčky a čárky, nabodeníčko velké a nabodeníčko malé; mimochodem, ve věku počítačů to moc praktické není). O mnohoobročnictví takzvaných politických elit ať se jim nic neříká; poslanci nemají zájem na nějakém dalším politickém protestantismu. Například takovém, který by mohl požadovat zrušení senátu pro zbytečnost a politických stran pro nenapravitelnou chamtivost jejich sekretariátů a věrchušek. Dojde tedy opět k zamlčení vlastního Husova odkazu. K jeho vyvlastnění. Politické komentáře opatrně zůstanou na povrchu věci; není přece problém najít dostatečný počet vhodně neškodných slov. Vlk politiky se nažere a koza občanské nedotčenosti zůstane celá.   

 

 

Zklamané iluze?

 

Pod tímto názvem uveřejnil Ferdinand Peroutka v roce 1932 článek uvažující o tom, proč pouhých 14 let po vzniku samostatného Československa v řadách občanstva vymizela úcta k poslancům parlamentu. O horní sněmovně příliš nemluví; o vztahu občanů k ní však vypovídá dostatečně tehdy vžitý název pro Senát Republiky československé – Karrierenfriedhof, hřbitov kariér.

Peroutka začíná svou úvahu citací anglického klasika „ … nejlépe je založena demokracie, která spočívá na uctivosti lidu k vůdcům.“ A dodává „Tato myšlenka v našich poměrech bohužel je schopna vzbuzovat spíše beznaděj …“ A věren své zásadě hledat vysvětlení pozorovaného jevu, říká „Je-li třeba, aby také naše demokracie byla založena na uctivosti lidu k vůdcům, je čím dále tím méně toho, na čem ji zakládat.“

Jako doklad svého názoru uvádí příklady z referátů o některých divadelních hrách. „Za nic nebylo publikum tak vděčno jako za odmítavé připomínky o poslancích. Chce-li autor sklidit potlesk na otevřené scéně, nechť vloží některé své osobě do úst ostrý vtip na parlament.“ V této souvislosti nemohu nevzpomenout na veleúspěšný britský seriál Ano, pane ministře! a také Ano, pane premiére! Stačí se jenom trochu nad tím zamyslit, aby člověku došlo, že seriály by nikdy nemohly dosáhnout takového úspěchu jenom díky brilantnosti talentu jejich autorů. Nepochybně musely trefit do černého; najít bolavé místo ve společenském organismu, místo trvale zhnisané korupcí, přetvářkou, farizejstvím a politickými čachry. Také české pořady typu S politiky netančím jsou obecenstvem přijímány s nadšením. Mluví jim z duše.

O jiné hře říká: „Nadšení dostoupilo vrcholu, když se ze scény poukázalo na nepřekonatelnou lásku poslanců k dietám.“  Přestože od Peroutkova článku už uplynulo téměř tři čtvrti století, chování členů českého parlamentu se podobá jejich chování v tehdejším parlamentu československém jako vejce vejci. Stačí porovnat někdejší lásku poslanců k dietám s jejich nynějším zvýšením platů jaksi omylem. Omylem bohužel nenapravitelným. Láska je mocná, včetně lásky poslanců k platům a jiným požitkům.

A ještě do třetice: „Obecenstvo bylo chladné, ale když se z jeviště ozvaly narážky na úplatnost politiků, publikum povstalo a aplaudovalo …“  Tohle snad ani nepotřebuje žádný komentář. Snad jenom bych dodal, že úplatnost politiků je politická trvalka, která bez úhony přežila několikerou změnu režimu, nacismus, poválečnou krotkou demokracii i reálný socialismus. Roste stále, kvete a vyhání do klasů, zraje a vysévá se od generace ke generaci. Často i v rodinných klanech, s převlékáním bolševických kabátů otcovských do demokratických sak synů a vnoučat.

Peroutka uvažuje o příčinách této společenské patologie; o příčinách neúcty občanů k takzvaným politickým elitám: „Parlamentní machři, kteří se o nic tak nestarají jako o zmechanizovaný boj mezi stranami, ukázali se zcela neschopnými pochopit, jak intenzivně reaguje veřejnost proti každému zjevu korupce v parlamentě. Političtí odborníci se oddělili od lidu zástěnou parlamentní praxe, cesta, kterou přicházejí zvenčí podněty do parlamentu, je zatarasena profesionální otupělostí.“

Za první republiky bylo možné omlouvat nechutné parlamentní poměry poukazem na nevyzrálost československé politiky, která neměla čas dospět k etickému chování. Která nevyrostla z klukovské usoplenosti a pubertálního vandalství. Jenomže – tři čtvrti století uplynuly a chování poslanců se nezlepšilo; je pořád stejně nechutné a hanebné jako kdysi, snad s tím rozdílem, že se jejich čachry staly otrlejšími a rafinovanějšími. Nejde tedy o žádnou dětskou nemoc, o žádné poslanecké spalničky. Je téměř jisté, že jde o nemoc chronickou, možná nevyléčitelnou bez radikálního chirurgického zásahu – nahrazení voleného amatérského parlamentu komisemi jmenovaných profesionálů.

 

 

Krátká lidská paměť

 

Mužský šovinismus kdysi troufale připisoval nedostatečnost rozumu ženské polovině lidstva tvrzením Dlouhé vlasy, krátký rozum. Bez nějaké průkazné evidence. Dnes, kdy délka vlasového porostu s pohlavím lidského jedince prakticky nekoreluje, ztratilo uvedené úsloví smysl – pokud vůbec nějaký smysl kdy mělo. Zato lze mít za prokázané, že pro obě pohlaví platí tvrzení o krátké paměti. Odvozené od toho, že lidé zapomínají podstatně rychleji než stárnou – a v paměti podrží i věci životně důležité jenom nakrátko, takže bývá jejich jednání zapamatovaným neovlivněno. Často nepochopitelně.

Známé úsloví říká, že co si člověk nedokáže zapamatovat, bude si muset v budoucnu zopakovat. Ono totiž sice Historia magistra vitae est, jenomže historie je učitelka nezaručující délku pamatování výukou osvojeného. Na tento parametr lidské paměti se zase hodí jiné úsloví, totiž Repetitio est mater studiorum – jenomže jsou události a jevy, které by si ve vlastním zájmu měl člověk zapamatovat už po jedné jediné učiněné zkušenosti.

O neblahých důsledcích krátkosti lidské paměti se v popřevratových letech mluví velice často. Zejména v kontextu nebezpečí, že co se nechá z paměti nerozvážně vypadnout, skoro jistě napomenuvšího člověka v budoucnu nepříjemně zaskočí. Ti, kteří usilují tento poznatek bagatelizovat, zdůrazňují při tom potřebu rýsování tlustých čar, které by oddělily minulost, na jejíž černé skutky a špinavosti je lépe zapomenout, od budoucnosti, která nepochybně bude jenom růžová.

 Fenomén krátké paměti projevuje svou existenci také v české justici. Jednou z jejích forem je například vyžadování, aby političtí vězni z padesátých let dokládali své obžaloby na chování komunistických vyšetřovatelů objektivními dokumenty; nejlépe snad zvukovými záznamy a barevnými fotografiemi. Nad nechápavými pohledy vězňů, které ani nenapadlo, že by podobná absurdita mohla českého soudce napadnout, pak krčí rameny, dávajíce tak najevo požadavek nezávislosti a objektivity. Požadavek, na který zapomínají myslet, kdykoli se jich někdo potměšile zeptá, zdali nebyl někdo z tehdejších komunistických soudců a vyšetřovatelů jejich příbuzný z pokolení otců nebo dědů. Měřit všem stejným metrem není totiž v této zemi ani zdaleka samozřejmostí.

 Zapomínat je přirozená biologická vlastnost lidského jedince. Vlastnost účelně do výbavy člověka vtělená – kdybychom nezapomínali, naše paměť by se zahlcovala informací relativně méně důležitou než je informace aktuální.

Vedle paměti jednotlivce existuje však také paměť lidstva. Ta není prostým úhrnem pamětí jednotlivců. Paměť lidského společenství se vytváří jejich specifickým organizováním. Na něm se podílí hodnocení dílčích paměťových záznamů (včetně hodnocení, které vůbec nemusí být objektivní, vykazuje vysoký stupeň tendenčnosti a potlačování všeho, co moc právě panující by chtěla ze společenské paměti vymazat). A tady je zapotřebí připomínat, že zatímco biologické je objektivně existující, promítají se do společenského i mnohé subjektivní zájmy. 

Pokud by ve hře nebyly patologické mocenské zájmy, neměl by být problém udržovat společenskou paměť svěží a nechátrající téměř libovolně dlouho. Mechanismem knih a knihoven, filmových a jiných dokumentů, mechanismem archivů a muzeí, biografií, memoárů – veřejnosti předkládaných k oživení individuálních lidských pamětí v televizních dokumentech a novinách.

Neměl by být problém.

Problém však je, protože vždycky se najdou lidé usilující vylepšovat svou vlastní image a v očích veřejnosti utajovat ledacos z toho, čeho se v minulosti dopouštěli. Dochází k selekci. Zásahy do dokumentů, a když tohle není možné, pak alespoň působením vedoucím k výběru jednoho a podhodnocování jiného.

 

 

Počet zubů a množství práce

 

Jak plyne čas, odnáší s sebou ledacos, co ještě donedávna se zdálo být s člověkem pevně srostlé. Čas jako by podobně jako voda člověka omýval a smýval. V plynutí času odplouvají iluze, které si člověk o světě svých bližních dělal, vlasy a zuby – aby náhradou za ně čas přidával třeba vrásky. Právě v souvislosti s těmi ubývajícími zuby mě napadlo cosi, o čem bych se s vámi chtěl v této úvaze podělit. Svou úvahu budu opírat především o zkušenosti vlastní, kterých nabýt bylo mi už umožněno vrchovatě.

Zuby jsou – nejenom pro člověka – nástrojem kousání, ukusování a žvýkání. To je fakt vcelku triviálně samozřejmý. Požívanou potravu je třeba, předtím než bude polknuta a z dutiny ústní přemístěna do žaludku, rozmělnit – nejlépe na kaši. To usnadňuje a někdy i podmiňuje trávení. A dobré, fungující trávení je podmínkou prakticky všech dalších životních funkcí. Včetně funkce ze všech nejvznešenější, totiž myšlení. Ano, je to opravdu tak; dokonce psaní sonetů a řešení diferenciálních rovnic by bylo asi znemožněno selhávajícím trávením.

Pokrok lékařské, v tomto případě stomatologické (jste-li přáteli řečtiny) nebo dentální (je-li vám bližší latina) vědy a techniky je schopen zuby, které podlehly zubu času, nahrazovat. V případě, že podlehnutí zasáhlo samotné kořeny, je ovšem i toto nahrazování jenom omezené a částečné.

Můžeme proto globálně konstatovat, že zubů s plynutím času ubývá. Úbytek je úměrný délce uplynuvšího času, tj. věku jedince.

Pečlivým pozorováním jsem dospěl k rozpoznání souvislosti mezi počtem přežívajících zubů a objemem práce, kterou je třeba na mělnění potravy vynakládat. Původně jsem měl jenom jako by nejasný pocit. Ten však postupně krystalizoval do uvědomění si existence fyzikálního zákona – čím méně má člověk zubů, tím víc se při kousání a žvýkání nadře. Heuréka! Opravdu to tak musí být! Aby se dosáhlo srovnatelné kvality rozmělnění ukousnutého sousta, musí chudozubý jedinec provést větší počet cyklů sevřít čelisti – čelisti uvolnit než jedinec plnozubý. Rozdíl bude tím větší, čím víc zubů mu chybí. Rozdíl v množství práce, kterou bude třeba vynaložit na dostatečné rozmělnění potravy.

Jako důsledek by bylo jistě možno vyvodit (a vypočítat), kolik kilokalorií by měl spotřebovat navíc ve své potravě chudozubý jedinec – aby pokryl zvýšené množství vynaložené energie. Tenhle problém se ovšem střetne s problémem přirozené nižší potřeby energie u staršího jedince. To by se snad dalo řešit návrhem tenčího mazání krajíců pro seniory.

Možná by stálo za to domýšlet vznikající situaci do extrémů.

Maximální počet vypadaných zubů, což je údaj doplňkový s minimálním počtem zubů v dutině ústní přítomných, se rovná třicet dva, eventuálně nula. Tento stav maximální chudozubosti bývá označován jako bezzubost. Vlastní mělnění potravy bezzubými dásněmi se pojmenovává jako žmoulání. Do hry vstupuje v této situaci ovšem další faktor, nám statistikům dobře známý; faktor selekce.

Bezzubý jedinec si totiž v prostoru zdrojů potravy nevybírá stejným mechanismem, jímž řídí svou volbu jedinci ozubení, beroucí v potaz chuť, oblibu, zdravotní nezávadnost, vůni a lákavost pohledu – a samozřejmě i cenu na jídelním lístku uváděnou. Bezzubý jedinec musí všechna tato výběrová kritéria krotit a přísně regulovat. V jeho případě totiž sehrává zásadní roli dodatečný ukazatel – pokousatelnost a rozkousatelnost hodnoceného energetického zdroje. Potrava, která v tomto požadavku neobstojí, musí být rázně zamítnuta, byť by sebelákavěji voněla a zrak sváděla přímo nehorázně. Bezzubý jedinec by měl mít situaci volby potravy vždy pod kontrolou – a měl by myslit na případné následky. Těmi by se mohl stát prohraný zápas se soustem příliš tuhým nebo tak velkým, že nepolknutelným. Pak už by totiž nemuselo jít o nasycení, ale přímo o život.

 

 

Naivní představa o věčnosti paměti

 

Změna je život – říká se. Kdo však jen trochu pozorně život pozoruje, neunikne mu, že život je doprovázen neustálými změnami ve všemožných dimenzích, že život je změna. Takže to tvrzení o vztahu života a změn platí obousměrně.

Tahle úvaha bude o paměti. Spíše než o vlastní paměti člověka budeme uvažovat o jejích protézách, o způsobech jejího nastavení a prodloužení, o konzervaci pamatovaného.

Bazální prodloužení paměti představovala řeč, která umožnila zachovat ústním podáním paměťový záznam uložený v mozku lidského jedince jeho přenesením do paměti jiných jedinců. Dokonce s možností zmnožení počtu záznamů vyprávěním. Hardware zubem času zničený převzal jiný hardware dosud živý.

Kvalitativně novou protézou lidské paměti se stalo písmo. Od kódů tesaných a škrábaných do kamene, přes záznamy na papyrech, plátně, kůži a papíru. Od písma konstruovaného ručně, husím brkem a ocelovým perem, po písmo sázené z matric dřevěných a později skládané do řádků liteřinou v hlomozných sázecích strojích. Každý krok násobil, zmnožoval počet přístupů k zaznamenanému.

Každá technologie výroby paměťových protéz přinášela s sebou týž problém – problém uchování paměťového záznamu. Dá se v historii jeho řešení vypozorovat jistá zákonitost – čím primitivnější hardware, tím odolnější, tím robustnější jeho odolnost vůči ničivému působení času. Kamenné desky a stély starého Egypta jsou dodnes čitelné – pokud jich mladší Egypťané nepožili na stavbu stájí pro velbloudy. Na irských pastvinách se ještě dnes najdou vztyčené kameny pokryté záznamy keltského písma Ogham script. Sofistikovanější paměťové protézy papyrové, kožené, na březové kůře a papíru polyká zub času jako maliny. 

Poslední technologie paměťových protéz prodělává svůj vývoj v kooperaci s historií výpočetní techniky. Jde o skok v pravém slova smyslu kvalitativní a revoluční. Ukládání záznamů je nesrovnatelně rychlejší než dříve, a také uživatelsky vstřícnější. Ten skok nebyl, podíváme-li se zblízka, vlastně tak úplně jednorázový. Já sám si dokážu vybavit několik technologií ukládání záznamů. Všem bylo společné použití dvojkového kódu. Lišil se však materiál nosičů záznamu – od papírové děrných štítků, pásky až po umělohmotné nosiče na disketách formátu osmipalcového, pětipalcového a třípalcového – až po současné kompaktní disky, CD. Tyto změny proběhly v dimenzi čtyř nebo pěti desítek let – a vývoj pokračuje neúnavně dál. Starší záznamy nejsou už běžně čitelné – v počítačích už pro ně nejsou šachty. 

Historie vývoje paměťových záznamů zná důvěrně fenomén přepisování informace ze záznamů uchovaných na starších nosičích na nosiče nové. Z kamene na papír, z papíru na disk. A také z disku na disk – protože všechny typy hardwaru stárnou a stojí před nebezpečím nečitelnosti. Aktualizace paměťových záznamů jejich přepisováním na nosiče technologicky modernější je denním chlebem i noční můrou nejenom ústředních knihoven a archivů.

Optimismus v záležitosti uchování paměťových záznamů na věky věkův, jejich podržení na hrázi věčnosti, se zdá být narušován úvahami o pomíjivosti nosičů v současné době nejmodernějších. S jejich předpokládanou věčností se to má podobně jako s přátelstvím se Sovětským svazem – na věčné časy a nikdy jinak – až se tato věčnost ukázala být spočitatelnou a vyjádřitelnou číselným údajem – jedenačtyřicet let. Žádná knihovna a žádný archiv by neměly být ukolébány představou, že jednou nastane čas, kdy budou moci zvolat – dokonáno jest! Zdá se, že přepisovat paměťové záznamy bude nutno pořád. Jestliže se v něčem může oprávněně mluvit o věčnosti, měla by to být věčnost tohoto přepisování. Přitom mne – možná kacířsky – napadá, že by se mělo vedle racionalizace paměti racionalizovat také zapomínání. Skartování paměťových nosičů nesoucích například bezduché politické bláboly. Už proto, abychom nebyli svým potomkům pro legraci.

 

 

Znáte nějakou jinou hru …?

 

Čas od času obšťastňuje televizní reklama Sazky své diváky po uvedení výsledků jednoho svého produktu otázkou Znáte nějakou jinou hru, ve které stačí uhádnout jenom polovinu čísel a vyhrát hlavní výhru?

Jsem standardní, to znamená přiměřeně otrávený divák televize a profesí statistik, kterého hrátky s účastí náhody, provozované televizní reklamou, dráždí víc než jiné diváky rovněž nucené přetrpět reklamní duchaplnosti. Nehoráznost dotazu uvedeného v prvním odstavci spočívá v jeho evidentní nekvalifikovanosti. To, zdali v číselné hře stačí k získání hlavní výhry uhádnutí pouhé poloviny nějakých čísel je skutečnost – z hlediska hráče – zcela irelevantní. Jediným relevantním ukazatelem je z jeho hlediska šance vyhrát, vyjádřená jako pravděpodobnost výskytu výsledku vedoucího k získání hlavní výhry. V české lotynce známé jako Sportka vede například k hlavní výhře uhádnutí všech šesti čísel z šestice, která bude při slosování tažena. K jisté, podstatně nižší výhře vede uhádnutí pěti čísel z oné šestice, čtyř a dokonce tří z nich. To znamená poloviny z šesti. Co je ovšem podstatné, je pravděpodobnost výskytu toho kterého z oněch čtyř možných výsledků. A ta je samozřejmě tím menší, čím vyšší je možná výhra. Každý maturant by měl umět tyto pravděpodobnosti vypočítat. Kdyby tak učinil, zjistil by, že téměř s jistotu nevyhraje nic – že totiž skoro jistě uhádne jenom dvě, jedno nebo žádné z oněch šesti šťastných čísel.

 Televizní reklama, o níž uvažujeme, má na mysli hry typu, v němž hráč usiluje uhádnout jistý počet čísel z předem dané jejich množiny. Pro výši pravděpodobnosti výhry je podstatné, jaký rozsah tato množina má a kolik čísel z ní se má uhádnout. Obsahuje-li množina n čísel a šťastných z nich je k (tah je prováděn s vracením čísel případně už předtím tažených zpátky do osudí), je pravděpodobnost uhádnutí všech k šťastných čísel rovna  (1/n)^k . Z toho je zřejmé, že tato pravděpodobnost klesá jak s rostoucím n, tak s rostoucím k. Zvolí-li organizátor hry rozsah množiny čísel n předem nějak (což je samozřejmé), stačí, aby šíboval s počtem čísel k, která jest uhádnout, dostatečně vysoko, tak, aby výsledná pravděpodobnost hlavní výhry byla zcela nepatrná. Pak specifikuje hru třeba tím, že ono číslo k zdvojnásobí. A máme hru, při níž lze vyhrát i při uhádnutí pouhé poloviny čísel!

Jen tak mimochodem, formulace lze vyhrát nebo sázející může vyhrát je nenapadnutelná při použití jakéhokoliv čísla k ; opravdu se může stát (příslušný jev má nenulovou pravděpodobnost výskytu), že nejlepšího výsledku ve hře dosáhne hráč uhádnuvší méně než polovinu z oněch k šťastných čísel – když všichni ostatní dosáhli výsledku ještě horšího. Jediné, co je opět podstatné, jsou pravděpodobnosti výskytu takové konstelace výsledku hry. Jde o statistiku extrémních hodnot.

Jedna věc je hra, kterou hrají sázející hráči – a jiná je hra provozovaná pořadateli číselné hry. Jedni i druzí hrají za účasti náhody – rozdíl, a to rozdíl velice zásadní, je v tom, že pořadatelé hrají s účastí zákona velkých čísel. Oni mohou téměř s jistotou počítat s tím, že jim hráči nerozbijí bank. Že se skoro jistě nestane, aby vyhrál každý druhý z těch, kteří si zakoupili herní tiket. Ostatně, jejich výhra, jejich profit je garantován navíc i pravidly hry; v případě vícenásobné hlavní výhry se její částka snižuje, takže jim žádné nebezpečí ani z této strany nehrozí.

Dost se to podobá jiné hře, kterou v pravidelných intervalech naše doba aktualizuje. Stačí místo hráčů dosadit občany a místo pořadatelů hazardní hry dosadit politiky s jejich volebním cirkusem. Nevolící občané mají vlastně statut jedinců odmítajících účast ve hře, v níž nelze vyhrát, ve které občan s jistotou prohraje. Politici si díky nemožnosti nebýt nezvoleni přijdou na své, ať by volby proběhly tak či onak. Krásnou ukázkou jsou volby senátní – dnes volí pouhá pětina oprávněných voličů; a kdyby jich volilo jenom jediné procento, senátoři stejně usednou do svých lavic s dlaněmi důstojně nataženými.

 

 

Zprávy 25

 

Tenhle červenec je už třetí v nedlouhém životě tohoto měsíčníku. Součást třetích prázdnin jeho autora. Netrpím nijakou zvláštní nostalgií; beru život jak jde, bez protestů proti jeho objektivním zásahům a změnám, které úzce souvisejí především s mým věkem. S časem, snad jediným životním parametrem, na který se dá spolehnout a na něj bez váhání vsadit. Samozřejmě ne na obsah, na nabídku, se kterou přijde; spolehnout se dá na samotný fakt jeho příchodu, na jeho uplývání. Infinitesimálně nazíráno, spojitě plynoucí čas vlastně škrtá z lidského života přítomnost, na které si tolik zakládáme a o ni se rveme. Okamžik přítomnosti se jenom virtuálně mihne – od nedaleké minulosti přecházeje do blízké budoucnosti. To jenom fakt, že lidské vnímání je vlastně intervalové, nikoli bodové, zakládá důvod našeho chápání přítomnosti jako něčeho hmatatelného. Můj vztah k prázdninovým letním měsícům už přestává být, čím býval kdysi – odráží rozvolnění mého vztahu ke studentům. Má angažovanost se omezuje na doktorský studijní program, na studia postgraduální. Jeho kroky nejsou určovány školním zvoněním, nepodléhají rozvrhu od … do. Jsou osobními dohodami studentů s jejich profesorem; zkoušky jsou diskusemi, při nichž se obě strany nerozdělují nijak důsledně na tu, která klade otázky a druhou, která na ně odpovídá. A možná se nedosycenost mého času pedagogickými aktivitami promítá tak trochu i do řádek tohoto měsíčníku. Takže, kdyby se případnému čtenáři zdálo, že autor jeví tendenci poučovat, pokárejte ho, buďte však k němu shovívaví.

 

Červenec je čas žní (pokud neodsune chladné počasí jejich začátek na později). Sklizně obilí, základu našeho chleba vezdejšího. Také technologie žní se začala v průběhu mého života měnit podstatně rychleji než po celá staletí předtím. Zažil jsem ještě kosy, hrabice a plachetky, které transformovaly řádky do hrstí. Žačky hrsťovačky tažené koňmi, se čtyřmi hřebeny hrdě vztyčenými, které chod koní uváděl do pohybu, při kterém ocelový váleček po řadě jeden po druhé v určené fázi otáčení skláněl, nořil do stojícího obilí těsně před žací lištu, a po odseknutí určeného množství je položil na plechový vál, po kterém je spojitě pootočil o devadesát stupňů a odsunul z válu na strniště. Vlastně to bylo dávkování snopů, které se vázaly do povřísel. Dalším technologickým krokem byly samovazy, které procesy sečení a vázání do snopů integrovaly v jeden. Následovaly kombajny, spojující v jedno sečení i mlácení; vázání do snopů odpadlo jako nepotřebný mezičlánek. Za cenu vynakládání síly, která byla nad sílu koňského potahu.

 

Manželství se podobá botám – kde tě tlačí, poznáš až za nějaký den po svatbě.

 

Bývaly doby, kdy nevěsta na svatbě plakala. Údajně štěstím; já to znám z knížek. Plačící nevěstu jsem už dávno neviděl – možná se dnes štěstí nedává najevo pláčem. Zato mám při občasném shlédnutí svatebních fotografií doby současné (které mi žena někdy podstrkuje) neodbytný pocit, jako by měli ženiši ve tváři jakýsi poněkud zasmušilý, rezignující výraz.

 

Veškeré narozeninové gratulace po šedesátce je na místě odmítat jako nehorázné pomluvy. Případně je přestat považovat za blahopřání (ve stáří je blaha pramálo) a zařazovat je do kategorie kondolencí, vyslovení soustrasti.

 

Už je zase na místě aktuální otázka: pane poslanče, za kterou politickou stranu budete v této sezóně lhát v parlamentě?

 

Inventura frontálního útoku zimních vojů nelítostného mrazu a sněhových chumelenic se na zahrádce dokončuje a účty se uzavírají až koncem jara a začátkem léta. Meruňka z posledních sil zápasící o život, usychající jabloň, která stačila nasadit na květ, listy však už jí nevyrašily. Keře vinné révy vyrašily jenom v nejnižším patře; musí se začínat znovu od píky, od kořenů. Statistika padlých a raněných se zaplňuje; po zimě jako po bitvě. Co bylo několik let stromem plodícím červená jablka, ještě rok bude existovat jako dříví, které po vyschnutí odejde cestou ohně. Meruňka odchází ve věku dětském, vlastně ještě nerodila. Ale i to se stává, patří to ke smutku života. V tom se osud stromů podobá osudu lidí.

 

Staří říkávali, že s poctivostí se nejdál dojde. Nejsem si jist – říci nejdál je stejně kategorické jako říci vždycky, všichni, nikdo. Logika výroku obsahujícího taková slova nepřipouští výjimky; stačí najít jediný případ, pro který tvrzení výroku neplatí, aby byla jeho platnost vyvrácena. I s tou poctivostí je to tak, že mezi těmi, kteří došli dost daleko, aby bylo možno uvažovat je jako kandidáty onoho nejdál, se určitě najde spousta nepoctivých a zejména podezřelých. Stačí sledovat televizi a noviny. Nicméně, něco pozitivního se přece jenom najde. Čím větší šance se dá pozorování života, tím vyšší je možnost poctivosti projevit se. Získat uznání, dojít uznání. Dojít uznání se dá považovat za synonymum pro dojít daleko. Myslím tím opravdové uznání, přesvědčené, ne jenom takové, které očekává protislužbou pochvalu pro sebe. Je ovšem třeba počítat s tím, že opravdové uznání není z věcí a jevů projevujících se příliš hlasitě. Komu jde o uznání hlasitě pochlebné, měl by se spokojit s výroky hlučných, kteří okounějí na chodnících a okrajích oslavných průvodů.

 

Když jsem byl kluk, byla válka doprovázená vedlejšími jevy jako řízené nacistické a protektorátní hospodářství s jeho omezeními. Byl jsem však ze vsi a můj táta nebyl strašpytel a navíc měl kladný vztah k riziku a hazardu. Hlady jsem netrpěl. Totéž v modrém platilo i pro můj život pod komunistickým panstvím. Jenom jsem byl o několik let starší. Bez chleba jsme nebyli – třebaže za komunismu nebylo nijak zvláštní, když se v selských rodinách musel chleba kupovat, protože obilí zabavili (téměř bez zaplacení vykoupili) novodobí drábové ohánějící se rudou vlajkou se srpem a kladivem. K snídani to samozřejmě byl chleba jen tak, suchý, zapíjený meltou. Pro mé vnučky už je dnes samozřejmé, že jim babička připraví chleba s něčím. Namazaný, obložený, ochucený, zpestřený. Svědčí to o změně životní úrovně. O jejím zlepšení. Ale také o změně standardů lidských očekávání. Myslím, že tohle je poměrně důležitý pojem – standardy našeho očekávání.

 

Odhadování patří k nejčastěji používaným postupům, na které se ve své práci odvoláváme. Jsme si vědomi, že většina našich měření by se měla přiléhavěji nazývat odhadováním. Výsledky měření jsou jen odhady. Předpovědi, ale i měření opírající se o používání přístrojů. Odhadem je všechno, co může být zatíženo chybou. Chybou měření. A chybou může být zatíženo, ovlivněno a postiženo všechno naše počínání. Máloco bývá tak často zneužíváno jako odhadování. Jestliže nevíme nic o rizicích spojených s naším měřením, směle to prohlásíme za odhad. Tento pojem je hodně širokým deštníkem. Jediný obor, který se pokusil koncept odhadování matematicky uchopit, je matematická statistika ve své teorii odhadování (estimation theory). Slovo teorie zde znamená, že se považuje za samozřejmé, aby byla kvantifikována rizika chyb s odhadováním spojená. Ten úkol se může zdát neřešitelným – jde totiž o posouzení odchylky odhadu od odhadované skutečnosti; obvykle konstanty, hodnoty parametru pravděpodobnostního rozdělení nějaké náhodné veličiny, jejíž chování nás zajímá. Tu skutečnost totiž nikdo nezná – znát ji může jenom Stvořitel. Je svědectvím lidského matematického důmyslu, že přesto se dá – za jistých modelových předpokladů o chování oné náhodné veličiny – nepřesnost odhadu, chyba odhadu kvantifikovat. Díky teorii odhadování dokážeme zhodnotit své možnosti vidět do světa, který jsme zahlédli jenom letmo. Útržkovitě, zlomkovitě, částečně, neúplně. Je to podobné jako když kapitán ponorky periskopem odhaduje, co by měl udělat, aby vypáleným torpédem zasáhl nepřátelský křižník.

 

Drobný svéráz hanáčtiny. Na dotaz, zdali nepotřebuje s něčím pomoci, odpovídá bodrý Hanák (nebo Hanačka) – Ale né, děkujo pěkně, me ož máme všecko podělany.

 

Hanáci jsou na svůj dialekt, na své nářečí mnohem háklivější než Angličané na angličtinu. Alespoň z toho tak soudím, že mi žádný Angličan nevynadal za prznění jeho světové mateřštiny, zatímco chyby mé hanáčtině vytýkají  místní rodáci každou chvíli.

 

Nikdy jsem příliš nechápal, proč si lidé blahopřejí k životním výročím. Snad aby se mohli radovat z toho, že přelstili zubatou a s trochou škodolibosti ujistili postiženého, že dobře vypadá. Ještě lépe než posledně, takže je oprávněná naděje, že do rakve ho jednou položí se vzhledem pomilování hodného mladíka.

 

Na gratulaci Tak jsem se doslechl, že jsi měl sedmdesát, se patří odpovídat To jsi neslyšel dobře, já je mám pořád, ona ta potvora sedmdesátka ne a ne odejít!

 

Pes, nejlepší přítel člověka. Spolu s ním žere, pije, spí, prochází se a – kadí. Zatímco ty prvně zmíněné úkony konzumuje se svým nejlepším přítelem soukromě, o to poslední, o vyměšování, se nesobecky dělí se svými bližními, psy nechovajícími. Své bližní nutí čoklíkáři, aby sdíleli znečištění ulic, chodníků a parků, přestože tito o to nestojí. Jsou prostě nuceni. Psí terorismus patří do stejné kategorie jako terorismus kuřácký, s tím rozdílem ovšem, že ten psí nelze omezit a dílčím způsobem regulovat. Kuřáci platí významnou daň v cenách cigaret. Daň vybíraná od držitelů psů je směšně nízká. Zatímco může být účinně zakazováno kouření v hospodách, na úřadech a ve veřejných prostorech, nedá se psovi přikázat, aby omezil své vyměšování na polovinu. Nedávné zavedení plechových košů na psí exkrementy je směšné. Formální, symbolické, stejně alibistické jako stovky jiných nařízení a úředních opatření, na která občan kašle. V tomto případě občan-čoklíkář. Jejich respektování a dodržování si úřad vynutit nedokáže. A poslat městské a obecní policajty, aby psí bobky po čoklech sbírali, to by uráželo policejní důstojnost. Také by si mohli stěžovat zloději, kdyby je měl zatýkat policajt upatlaný od psích hoven. Lidská práva jsou nedotknutelná. Hned po těch psích. A tak, zdraví i pajdaví, šlapeme do psích hoven a rozmazáváme je po světě, aby si užili pokud možno všichni. Ať žije pes, nejlepší přítel člověka! Ať žije internacionála psích bobků všech barev a odstínů!

 

Ještě před volbami věnovali páni politici občanům dárek. Sice nijak zvlášť originální, přesto však vybočující z běžné všední každodenní politické nudy. Dva z nich se veřejně pofackovali – přesněji řečeno, jeden fackoval a druhý držel a facku obdržel. Citlivější duše to asi rozhořčeně odsoudili jako další důkaz pokleslosti české politické scény. Jsem jiného mínění. Ono fackování jsem uvítal jako událost kladnou. Jako blýskání na lepší časy. Na časy, ve kterých se páni politici přestanou udávat a žalovat na sebe – a začnou se fackovat. Soudím, že je to zdravější; trocha brachiálního násilí může pročistit ovzduší, dnes tolik udáváním a žalováním zamořené. Možná by stálo za úvahu uzákonit jistá kvanta facek, které by si mohli politici té které strany v parlamentě za rok vyměnit. Nebo v průběhu daného volebního období. Příklad mládeži, uvyklé na zbabělé uhýbání politiků, na zapírání a zatloukání jejich čachrů, na jejich advokátsky kluzkou úhořovitost. Takže – aniž bych chtěl těm politickým fackám provolávat slávu – přeji jim i nám, jejich nevděčným divákům – jen houšť a větší kapky!

 

Někteří nosíme uniformu na těle, jiní na duši. Političtí straníci nevypustí do světa bez uniformy ani myšlenečku.

 

Rozdíl mezi cenou a užitnou hodnotou je nejmarkantnější ve světě nápadů.

 

Modrý Portugal, Zelený veltlín, Šedá rulanda. Jsou i vína bílá, červená, růžová. Jak zajímavá stupnice pro rozeznávání barev!

 

Dámy, nepodléhejte stereotypnímu diktátu módy a novosti oblečení! Budete-li nosit staré a obnošené, budete se tím vracet do mladších let a možná i samy omládnete!

 

Poslední kapky ze sklenice vína připomínají slzy. Slzy smutku a melancholie.

 

Nejlepší musí být lepší než dobré jenom v gramatice.

 

Přikázání slunce ať nezapadá nad hněvem vaším není v případě Eskymáků a Laponců nijak přísné.

 

Komu pomalu dochází, toho občas doběhnou.

 

Naposledy mne v mém holičství stříhala a holila nová mladá síla. Docela pohledná. Vystavený účetní doklad zněl na částku o dvě desetikoruny vyšší než obvykle. Při odchodu jsem nahlédl do ceníku úkonů vyvěšeného na zdi. Nic nového, visí tam stejný už tři roky. Nejdražší nabízený mužský úkon činil šedesát pět korun. Poslední dva řádky uváděly ceny pro ženské zákazníky; na rozdíl od jmenovitých cen mužských pouze rámcově: osmdesát až sto korun. Takže jsem usoudil, že moje mužství sice degradovalo věcně, povýšilo však finančně.

 

  Komunisti jsou už standardní politickou stranou. Kradou jako demokrati, nechávají se korumpovat jako socialisti, lžou jako lidovci. Bylo by proto nespravedlivé bránit jim v účasti na řízení státu.

 

Letošní český červen splňoval kritéria irského léta. Vlhkostí, teplotou, větrností.

 

Vyjeli jsme na chalupu za sluncem. V olomoucké nížině nezastřeně svítilo; žádná saharská teplota, vítr lhostejně poklimbával, takže se putování za sluncem zdálo být perspektivní jako volební vítězství v optimistických představách volebních lídrů. Pršet začalo až před vjezdem do vsi. Rozložení sil se ustálilo na polojasno v rovině za zády a nízce zamračeno na vršcích před námi. A ve vsi. Teď ještě zbývá nainstalovat odpovídající rovnováhu do duše.

 

Čvachtá pod nohama. Krásně výstižné české slovo, zvukomalebné, onomatopoetické. Zřetelně vysloveno, okamžitě navodí představu i zvukový záznam činnosti, kterou pojmenovává. Zdá se, že letošní jaro i léto nám poskytnou obzvlášť šťavnatou příležitost pořádně si začvachtat. No co, i tohle patří k variabilitě života.

 

Nemívám ve zvyku přírodu kritizovat. Ale když nechává třešně v přeprškách popraskat a následně shnít na větvích ještě předtím než stačí dozrát, nedokážu to považovat za moudré počínání.

 

Matka utopenců. Dvě z koček navštěvujících granulový talíř dosýpaný štědrou rukou mé ženy, nedávno porodily. Prý do téhož hnízda. Malthuziánský životní názor sousedův, zahrnující obavu z kočičího přemnožení, vedl bezprostředně po narození k jejich utracení. Lidská mysl není schopna si představit, zdali kočičí matka prožívá tuto skutečnost jako neoprávněný zásah do kočičího osudu – anebo co vůbec prožívá. Není to člověku dáno – už do osudů jiných lidí se vžíváme dost nesnadno. Kdyby nám byla dána možnost se vžívat, ze zármutku bychom vůbec nevyšli.

 

Vančurovo Rozmarné léto bylo možná loni literárně zařaditelné jako romantismus. Letos, vzhledem k červnové teplotě a vlhkosti, je každý literární odborník musí klasifikovat jako dílo ryze realistické.

 

Až naprší a uschne je metrologický údaj o délce trvání jistého časového odhadu. Může ho užít dívka odmítající schůzku s obtěžujícím nápadníkem, dlužník dávající najevo nerudnost vůči naléhání věřitelovu. Výrok odkazuje na meteorologii a půdní kapilaritu. Analogií je výrok až se zpotí a uschne, který onen  časový odhad odkazuje na meteorologii a námahu vynaloženou lidským jedincem. Jeho použití zdá se být vhodné v případě manželky podmiňující servírování oběda předchozím rozštípáním dříví strávníkem.

 

Připadá mi to zajímavé. Kdekdo používá rčení je to na houby; nikdo neřekne je to na hřiby či na bedly, na klouzky nebo na holubinky.

 

Mnohé váhání by nenastalo, kdyby mu nepředcházelo uvažování. Váhání je dítkem a možná levobočkem uvažování.

 

Nejenom bílý kůň dokáže zalehnout celý dvůr. Taky černý mrak. Dokonce uprostřed léta.

 

V prostředí, kde je standardní předstírat a lhát, je velmi nesnadné hájit věc člověka spravedlivého.

 

Slova někdy připomínají cukrovou vatu, jakou prodávají na pouti. Taky jsou nasládlá, lepí se na jazyk a nebývají nijak drahá.

 

Když se to tak vezme – tím, že je smyslem vědy poznávat, jak to na světě chodí, je zároveň  její snahou bránit výskytu překvapení. Na straně poznávajících. Přesto však, kupodivu, jen máloco přináší tolik překvapení jako věda.

 

V období přijímacích zkoušek na univerzitu prošly naší domácností tři uchazečky z jistého moravského gymnázia. Dcera jedné z mých početných neteří a dvě její kamarádky, taky čerstvé maturantky. Všechny tři přijely pevně odhodlány začít studovat historii – v případné kombinaci s dalším humanitním oborem. Jistě ty tři mladé dámy nepředstavují náhodný vzorek z populace absolventů moravských gymnázií. Ani českých ne. Je tu faktor příbuzenství a taky to, že žiji ve městě, které je sídlem tradiční univerzity s příslušnou skladbou fakult a tomu odpovídajících studijních oborů. Nicméně – ať své odhady jakkoli koriguji – tři adeptky historie mi v dané situaci připadají trochu moc. U hrnků pozkouškové kávy jsem jim položil otázku, proč se nezajímají o studium inženýrství – tyhle studijní obory jsou slabě obsazené, uchazeči jsou mnohde přijímáni bez zkoušek a perspektiva budoucího uplatnění bývá docela slibná. A přidal jsem své oblíbené povídání o tom, že kulturu českých zemí tradičně, už snad půldruhého století, formovali technici, inženýři a kvalifikovaní dělníci. Diskuse se jako obvykle posunula k argumentu, že vysoké procento začínajících studentů inženýrských oborů po jednom či dvou semestrech ze školy odchází a své studium předčasně končí. Důvod bývá skoro vždycky týž – intelektuální a pracovní nároky matematiky a fyziky. Pokaždé o tom znovu přemýšlím – je únosné, aby mladí lidé s takovou samozřejmostí hledali své budoucí uplatnění v oborech, které uživí jenom docela malý houfek českých intelektuálů? Dost často narážím na situace, kdy i v humanitním oboru potřebuje profesionál ke kvalitnímu vyřešení problému použít kvantitativní postup. Třeba statistický. Za pobytu v Irsku jsem nabyl dojmu, že anglosaské prostředí se takovému názoru nebrání tak urputně jako prostředí české. Negramotnost ve znalosti elementů a zásad kvantitativních metod vede pak k pokřiveným a zparchantělým výstupům, dost často dále nepoužitelným. Někde se chybička vloudila a pořád dál vesele loudí. Ke škodě věci a nás všech.

 

Občas se podaří rozpoznat princip společný životním situacím velice odlišným. Ten, který mám právě na mysli, bych chtěl nazvat odváděním pozornosti. Kdo by ho neznal, kdo se s ním ještě nesetkal? Na tuhle otázku se snad nedá odpovědět záporně. Kdykoliv odbočí debata na cestičku, která by mohla vést do místa, kam se člověku nechce, protože jeho někdejší setkání s ním bylo pro něho spojeno s ostudou, trapností, nezdarem, prostě s něčím, co si člověk nerad připomíná – odvádí pozornost. Princip odvádění pozornosti od svého hnízda ukrytého v trávě zná koroptví slepice a jistě i lecjaký jiný pták. Se spuštěným křídlem předstírající poranění a snažící se upoutat pozornost vetřelce na sebe jako na snadnou kořist a odvést tak jeho pozornost od ohroženého hnízda. Od hnízda své nevědomosti odvádí pozornost učitele žáček nenápadně přesouvající těžiště dotazu z tématu jeho mysli cizího na téma známější. Pomocí slovních obratů jako ano, ale …, případně anebo třeba trošku jinak … Taky v politice je princip odvádění pozornosti v neustálé permanenci.

 

Mužského, dokonce i starého mužského, přepadne někdy rozverná nálada. Možná by ani nedokázal vysvětlit, proč. Něco se podařilo, něco podle očekávání vyšlo … nebo dokonce nečekaně. Prostě, dostaví se rozverná nálada. V takové chvíli se stává mužský sdílným. Pociťuje potřebu s někým se o svůj pocit rozdělit, někomu říci, co se mu na duši urodilo … A jde, a udělá nějakou pitomost. Třeba plácne po gluteálním svalstvu dámu, která se právě po ruce vyskytla. Osobu ženského pohlaví, známou nikterak důvěrně. A stane se, že ona dáma, jíž bylo ono poselství mužské radosti sděleno, se namíchne, na rozverně naladěného mužského se osopí, vynadá mu do obtížného hmyzu, do nemravů a pacholků neomaleně dámy obtěžujících. Pod takovou sprchou mužský ochladne o desítky stupňů, rozvernost se pokryje jinovatkou, nálada zmizí do ztracena. Pak přijde to nejtrapnější – když takto zpražen začne vysvětlovat, že to vlastně tak nemyslel, že v tom nebylo nic eroticky ošklivého, že se chtěl jenom o radost podělit. A jak už je to chvatné omlouvání rozjeté, ujede mu, že by ho normálně ani nenapadlo právě ji mužsky obtěžovat. Čímž tomu nasadí korunu. Končí to samozřejmě blábolením, ze kterého se vytratil smysl a zůstala krystalicky čistá trapnost. A mužský se zařekne, že už nikdy … A kdyby přece jen se někdy rozverná nálada zas dostavila, že ji srazí ze schodů, vypráská bičem a požene ke všem čertům. A rozhodně, v žádném případně se o ni s nikým nebude chtít dělit.

 

Na angreštech se objevilo něco jako plesnivina či prašivina. Prý se to jmenuje americké padlí. Připomnělo mi to amerického brouka mandelinku bramborovou, v padesátých letech s oblibou kreslenou na stránkách Dikobrazu. Rozumět tomu Američani, obvinili by nás, že jim nasazujeme psí hlavu.

 

Sobě samému je člověk soudcem laskavým a velkoryse shovívavým, žalobcem nevynalézavým a obhájcem horlivým, žádnou polehčující okolnost nevynechávajícím. Sobě samému je člověk soudcem velmi, ale opravdu velmi závislým.

 

Zrání třešní. Každoroční zázrak transformace zelené do červené a bezchuti do sladka. Fotosyntéza vnímaná jazykem, bez fyziologických grafů, vzorců a schémat.

 

Chudobky na ploše trávníku chalupního dvorku. Podobně jako v rodinách někdejších chudých obdařené hojným počtem dětí.

 

Slunce živému – trávě, stromům, keřům – život umožňuje. Mrtvé, uschlé jenom spaluje a vniveč přivádí. Stín však neodepře nikomu a ničemu, nezávisle na životě.

 

Cestou všeho smrtelného odcházet. Bez lítosti, ale s účastí a porozuměním.

 

I tohle je běžné – říci člověku Buď zdráv a zároveň si přát, aby nebyl. Nejenom nebyl zdráv, ale nebyl vůbec.

 

Jenom málokdy bylo tak zřetelně jasné jako při sestavování poslední české vlády, že programy jsou záležitostí až druhořadou. Prvořadé je – být u toho, být u vládnutí, být u vesla, u lizu, nenechat se odstrčit od místa, ze kterého se bude rozhodovat. Právě tam se dají zajistit vlastní zájmy. Jejich prosazení a jejich neprozrazení.

 

Lidé se liší od ptáků také tím, že ptáci nezavřou zobáky od jara do zimy. Lidé nedají jazykům odpočinout ani v zimě; dokonce spolu klevetí i na dálku.

 

Výraz do nejdelší smrti (tě nechci vidět, například) je nepřípadný. Délka smrti je záležitost nejasná. Smrt prostě buď je nebo není, přijde nebo ještě posečká.

 

Byl to vzpurný chlapeček. Své rodiče trestal tím, že se nemyl. Jeho rozhodnutí upevňovaly komentáře návštěv, které ho chválily jako vzorně čistotného hošíka.

 

K životnímu úspěchu lze dospět taky lezením, plazením, dolejzáním a podlézáním. Neumím si představit jak chutná úspěch, musí-li úspěšný pečlivě tajit okolnosti cesty, kterou k úspěchu dospěl.

 

Bilance dne se provádí večer. Bilance noci někdy s odkladem devíti měsíců.

 

Myslím, že hranicí oddělující primáty od lidí by mohla být doba, kdy se začala považovat kopulace mezi samci a samicemi za záležitost důvěrnou, které přísluší soukromí a nemá být provozována veřejně. Napadlo mne to v zoo, v pavilonu opic. Trochu mě pak dodatečně zmátlo, když jsem si uvědomil, že člověk současný se ve svých sexuálních manýrách vrací zpátky k opicím – když předvádí a nechává předvádět sex ke všeobecnému nahlédnutí na obrazovkách televize (a někdy i na divadelních scénách).

 

Sexuální harašení je odsouzeníhodné především tehdy, je-li obtěžováním nebo dokonce vydíráním.

 

Požádá-li sekretářka šéfa – Nepůjčil byste mi tisícovku, já vám ji vrátím, až budete moct – vzniká otázka směru sexuálního obtěžování.

 

Slunce nezapadá za hory. To je konstatování ptolemaiovské. Prohlášení respektující názor Mikuláše Koperníka by mělo znít – Země horami přehradila cestu slunečnímu záření.

 

Šňůra předcházejících deštivých dnů zvyšuje pravděpodobnost, že i zítra bude pršet. Taky počasí může být nakažlivé.

 

Mlčenlivý hlupák může být snesitelnější společník než užvaněný mudrlant.

 

Kdo si chce přijít na své, neměl by přehlížet cizí.

 

Pod jabloní pomeranče ani v čase nadúrody nehledej!

 

Nejlacinější pomocí je svépomoc.

 

Abys vypálil rybník, stačí prokopat hráz.

 

Parlament je shromáždění deklarující nesoulad v záležitostech idejí – a prokazující náramný soulad v záležitostech platů, požitků a všelikých výhod.

 

Komu se urodí, ten se neodrodí.

 

Kdo se narodí, občas marodí.

 

Život je zaměstnání s poměrně benevolentní zkušební lhůtou. Ale taky s jistotou, že definitivu nikdy nedostaneš.

 

Pohádky o vlcích ohrožujících život ovcí už dnes nepatří do realistického oboru. Ovčí život ohrožuje a jeho délku zkracuje především chuť lidí na jehněčí a skopové.

 

Smolař je popleta, který se zapletl.

 

Politické sliby se podobají potoku, který zurčí, že teče do kopce.

 

Lež má krátké nohy – a dobrý sprint.

 

Strom, na rozdíl od člověka, po smrti na místě, kde žil, zůstává stát. Člověk ze svého místa obvykle ještě za života odchází.

 

Mizerné, nedomyšlené zákony, které je třeba jako doškovou střechu pastoušky pořád znovu a znovu opravami látat – to je práce parlamentu. A nikoho přitom nenapadá, že by právě tohle mohlo být spolehlivým ukazatelem neumětelství poslanců, jejich neodpovědnosti a nedbalosti. A taky nikoho nenapadá, že za každý takový zmetek by měli platit pokutu nebo nedostávat plat. Rázem by byly další dvě stovky lidí na sociální podpoře!

 

Parlament je ukázkou fungování zákona o vektorovém skládání sil. Síly, jedny čehý a jiné hot se vzájemně ruší, takže k pohybu nedochází. Jediným viditelným a slyšitelným produktem jsou hádky, nadávky, urážky a obviňování, žaloby podávané k soudům. To není hluk a lomoz práce k rozumnému cíli směřující. Je to druh neplodného, nikam nevedoucího hašteření.

 

Bejvávalo … jenomže tohle pro nás bejvávalo bylo kdysi pro naše předky vyhlíženou budoucností.

 

Za svými předky se ohlížíme dozadu.

 

Česká utrakvistická tradice přijímání podobojí je v současné době pěstována českými politiky ve formě přecházení od jedné politické strany ke druhé. Podobojí se přijímají peníze a prebendy.

 

Taky někdejších jidášských třicet stříbrných je v české politice manévr dost aktuální. S tou obměnou, že zrazován není Kristus, ale ideje spíše pochybné.

 

Čím větší síly do práce zapřaháme, tím větší hluk a rámus to doprovází. Možná i to je důvod, proč k našim uším nedoléhá naléhání bližních. Nedoslýchavost obecně proklamované humanity.

 

Přikázání naléhá – Pomni, abys den sváteční světil. Nepomníme, nesvětíme. Hlavně asi proto, že nevíme, co by mělo být obsahem slova světit. Dokud lidé manuálně pracovali, světit den znamenalo už od práce odpočívat. Jenomže dnes? Jak by se mělo odpočívat od sezení u

počítače?

 

Sklenice vína je benzínem pohánějícím káru poezie básníka, jehož Pegas ztratil podkovy a chuť táhnout. Džbán vína se může stát příčinou dopravní nehody a případného básníkova poškození.

 

Lidé se dělí na nezaměstnané, zaměstnané a zbytečně zaměstnávané.

 

Vůně současného venkova – směs šeříku a pálených pneumatik.

 

Překvapení bývají příjemná a nepříjemná. K těm posledním patří vždycky nemoc a někdy smrt.

 

Urážlivý není ten, kdo se uráží často, ale ten, kdo se uráží neoprávněně.

 

Silné dojmy dají se ředit alkoholem.

 

Na židli dá se posedět, starou židlí dá se zatopit. Od energie takto získané je ovšem třeba odečíst energii vynaloženou na rozštípání židle.

 

U soudu přísedící má funkci přisoudící.

 

Průměrem po smíchání vody a vína je křtěné víno, které nezapře vlastnosti vody. Kmotrem bývá číšník, farářem hospodský.

 

Abych čelil kritikům své obezity, zrušil jsem institut oběda. Prohlásil jsem oběd za předkrm večeře.

 

Ve zdravém těle zdravý duch. Mívali jsme to vyšité na praporu reálného gymnázia. Dokonce latinsky – sana mens in corpore sano. Trochu ve mně tuhle víru zviklalo pozdější poznání, kolik že je na světě úplně zdravých blbců.

 

Naše doba přijímá za svou modifikovanou strategii zacházení se starým a použitým. Už se neopravuje, vyhazuje se. Použité se recykluje transformací na elementární části, na materiál – ze kterého se odlévá nové. Aplikaci nové strategie jsme, bohužel, nedokázali provést důsledně. V tom úplně nejdůležitějším. Při obnovování porouchaných a zubem času ohlodaných lidských těl pořád používáme klasických technologií dílčích oprav, tolik podobných spravování zpuchřelého žebříku, rozlámaného trakaře nebo vyvráceného kola panského kočáru. Nezávisle na tom, jak vznešeně své lékařské zákroky pojmenovávají doktoři a zdravotníci. V téhle oblasti si počíná mnohem racionálněji a v duchu zcela moderním matka příroda, když své definitivně odepsané výrobky také nechává rozložit na dílčí prvky a nahrazuje je novorozeňaty vybavenými možnostmi vývoje.

 

Semena, aby dobře vzešla, měla by padat na úrodnou půdu. Metaforicky se tahle věta používá i o pronesených slovech. V tomto případě by však měli být nasazováni Popelčini holoubci s jejich možnostmi přebírání. Není totiž žádoucí, aby všechna vyřčená slova taky vzcházela.

 

Dovolit se – a dovolit si; jediné písmenko a jaký rozdíl!

 

Čím větší trouba, tím vyšší jistota.

 

Světlo do pytle nenabereš – teplo ano.

 

Sukně přes kalhoty nosit se dají. Kalhoty přes sukni však funkčně neoblékneš. Dá se to brát i jako metafora manželského soužití.

 

Je mnoho věcí mezi nebem a zemí – hlavně proto, že nikdo neví, kde nebe začíná a kde končí.

 

Velké kolo si může dovolit otáčet se pomaleji.

 

Cigarety, doutníky, tabák – jsou kuřivo. Žvýkací tabák není kuřivo ani poživatina, nepožívá se. Vhodným se zdá být název žvýkanina.

 

FINIS