LIBER CATENAUS

Píše S. Komenda, část 30, červen 2006

 

 

Naivní, ale zase jen pouhá slova

 

Vedle starých (a starobylých) politických harcovníků, kteří se do parlamentních lavic prolhali už v několika volebních maškarádách, se i v letošním turnaji objevují tváře předtím neokoukané. Pokračovatelé někdejších zástupců Strany přátel piva z doby prvních popřevratových voleb, navazující na rakousko-uherskou tradici Haškovy Strany mírného pokroku v mezích zákona. Jejich pouliční plakátování je skromné, přiměřené skromnosti dotací. Což je – v kontrastu k rozmařilosti tzv. velkých stran, připomínající někdejší žižkovské frajery o pouti se předvádějící ve vypůjčené vestě a ukradených perkách – rozhodně sympatické.

Neparlamentní politické strany dostaly příležitost prezentovat své představy o řízení státu v televizi. Pořady tohoto typu nejsou, obecně vzato, nijak zvlášť vzrušující. Přesto však při svém přepínání televizních kanálů, ve snaze vyhnout se proudu ohlupujících reklam, někdy do takového pořadu zabloudím a chvíli v něm setrvám.

Projevy zástupců parlamentních politických stran nesou zřetelnou pečeť mnoholeté rutiny, dávající slovnímu žonglování patinu vyšší až vysoké politiky. Sliby, tvořící neodmyslitelnou součást předvolebních agitačních projevů, jsou kulaceny nabytou zkušeností, radící ohlazovat jejich určitost co nejvíce do kulata. Do podoby, maximálně komplikující jejich uchopitelnost rukama a mozky občanů, potenciálních voličů. Zcela v souladu se zásadou když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají. Ostřílení borci parlamentních klání vědí, jak obrušovat hrany slov, aby nenarušovaly laminárnost proudění kritiky, aby nevyvolávaly nežádoucí turbulenci.

Televizní vystoupení představitelů neparlamentních stran nesou mnohé znaky naivity, jíž se nevyhnou ani ti nejvíce snaživí amatéři. Při prvním setkání s nimi má divák a posluchač pocit jisté svěžesti a neopotřebovanosti, která onu naivitu na chvíli překryje. Rétorika jejich projevů je méně uhlazená, slova klopýtají, takže se zdá, jako by řečníci dokonce hledali 0optimální způsob vyjádření toho, co by vyjádřit chtěli.

Bohužel, stačí chvíli sledovat vystoupení adeptů politiky budoucnosti, aby divák a posluchač rozpoznali, že jejich projevy obsahují vedle slov nezbytných také slova zbytečná. Slova plnící úlohu vycpávek do ramen saka, s cílem vytvořit dojem širokých ramen. Ramen schopných unést tíhu řízení státu. Ramen Atlantů. Projevy politických amatérů se podobají jako vejce vejci projevům rutinérů v tom, že postrádají argumenty záruk. Jejich sloh také staví na slibech; také se však pečlivě vyhýbá uvedení postupů, které by měly zaručovat naplnění skořápek slibů obsahem jejich splnění.

Tihle političtí junioři jsou ve svých projevech vousatí staříci. Nezávisle na tom, že jsou třeba zelení nebo jinak exotičtí a nezávisle na jejich fyzickém věku. Sázejí na excentricitu, na nestandardnost – vůbec netušíce, že negace mizerného nemusí automaticky znamenat dobré; mizerné totiž může existovat na mnoho odlišných způsobů. Jejich novost není novátorstvím; zdá se být pouhou módností, pomíjivou a pominutelnou.

            Jako kluci jsme se do sebe trefovávali říkánkou – sliby se slibují, blázni se radují. Do předvolebního folklóru to padne jako ulité. Ty blázny dělají z občanů a voličů političtí agitátoři. Tím, co pevnost předvolebních slibů vyviklává, je vědomí, že naprosto nezávisle na slibech jde politikům o získání, případně udržení dobrých bydel. Tohle je všem politickým stranám společné – přestože o tom odmítají diskutovat, ohánějíce se přitom slovy jako laciný populismus, urážení cti a poslanecká imunita. Papež je neomylný ve věcech víry a mravů – politici jsou nekriminizovatelní v záležitostech přestupování zákonů. Jakkoli nesleduji šarvátky politických agitátorů a jejich nadbíhání občanům nijak soustavně, nezdá se mi, že by do české politické zatuchlosti měl začít proudit svěží vzduch. Že by nové tváře rozproudily průvan – průvan logiky, důkazy jako pendant slibů, dřinu hledání místo pohodlného lhaní.

 

 

Prosperita bez korupce

 

Billboardy, za jejichž pořízení platí politické strany miliony (předtím nenápadně vytažené z kapes nepříliš tušících poplatníků), jsou půvabnou přehlídkou logické omezenosti jejich objednavatelů. Jejich autorů. Komentovat by v tomto ohledu bylo možno jeden za druhým. Z důvodu omezenosti prostoru i času šťouchneme dnes pod žebra jeden billboard lidovecký.

Základní text na objemné ceduli vyvedený je totožný s titulem této úvahy. Prosperita bez korupce. První pikantérie, která se čtenáři prodírá při četbě do mozku, je vědomí, že právě tohle hlásá strana, která je už řadu politických sezón stranou vládní. Předpokládám-li, že do nového volebního období vstupují lidovci s novým projektem, s heslem něčeho nového, musím se nutně zamyslet nad tím, co bylo tím starým. Prosperita je heslem každé politické strany; neumím si představit, že by třeba jen jediná z nich lákala občany heslem úpadku, národního krachu a všeobecného bankrotu. Nové by mělo být protikladem starého; jestliže je jako nová hlásána prosperita bez korupce, připouští tedy lidová strana, že minulé vládnutí bylo provozováno jako prosperita s korupcí. Vládní strana, lidovci, tím logicky připouštějí, že se na korupci podíleli – a vlastně až doposud podílejí. Jejich aktuální volební program znamená tedy zásadní obrat jejich dosavadní politiky – od vládnutí s korupcí k vládnutí bez korupce. Jedno přísloví říká, že není dobré přepřahat koně uprostřed brodu. Lidová strana je všeobecně známá svou strategií usilovat o účast ve vládě s kýmkoli větším (její volební preference jsou spíše skromné). Tuto strategii podtrhuje zdůrazňováním, že je stranou středu. Třebaže pojem politického středu je záležitost stejně mlhavá a chimérická jako příšera z jezera Loch Ness. Hlásat změnu strategie vládnutí – od systému s korupcí k systému bez korupce, na který byli (podle vlastního logického přiznání) lidovci doposud zvyklí, není ničím jiným než takovým přepřaháním koní uprostřed brodu.  

Moje životní zkušenost statistika s měřením biologických a sociálních jevů a procesů mne poučila o houževnatém životě spojitosti. Mám teď na mysli houževnatost charakterů lidí a tedy i politiků. Jakkoli jsou politikové lidé zvláštního ražení (teď parafrázuji slova učitele národů Josefa Vissarionoviče Stalina), biologicky jsou to přece jen lidé. Přijímají potravu, spí i bdí, jejich mysli i těla zpracovávají počitky i požitky. Vyměšují, komunikují a hovoří, někdy dokonce plynně. Proto mi činí jisté obtíže představit si, že se politici strany lidové úderem voleb změní ze Šavlů na Pavly. Že se ze dne na den zřeknou strategické linie s korupcí, aby zaujali postoj bez korupce. Neodpovídá to mé zkušenosti o jisté kontinuitě a houževnatosti lidského charakteru.

Na heslo, o kterém uvažujeme, se dá podívat i z jiné strany. Obojí – prosperita i korupce – nemohou existovat ve společenském vzduchoprázdnu. Prosperita je míněna pro někoho; obvykle pro toho, kdo ji hlásá; pro politiky. Statistiky oficiálně uváděných analýz užitku zahraničních investic v této zemi dokazují, že je na místě střízlivost. Na hromádku, které se říká národní důchod, připadá jenom zlomek nominálních odhadů.

Stejně tak by bylo na místě s heslem korupce nebo bez korupce uvádět, kdo je míněn jako její nositel. A zejména, jakými nástroji a prostředky hodlají lidovečtí politici korupci zlikvidovat. Samozřejmě se nabízí představa, že nejlépe dosažitelná by pro ně měla být likvidace korupce ve vlastních řadách. Trámy ve vlastních očích by jim měly být bližší než třísky v očích jejich bližních. Jsem přesvědčen, že kdyby autoři billboardového textu svůj nápad v tomto ohledu více rozvinuli, jeho účinnost by se zvýšila. Stačilo by uvést a zdůraznit, že lidovci jsou odhodláni potlačit či zlikvidovat korupční jednání svých vlastních politiků – aby tím dali příklad občansky bezúhonného chování svým kolegům z jiných politických stran. Exempla trahunt, příklady táhnou. Tedy – táhly by, kdyby … Bohužel, naděje, že by tato úvaha byla něčím jiným než házením hrachu na stěnu, je zřejmě mizivá. Volební agitace zůstane i nadále jenom žonglováním slov, bez kousku zamyšlení nad povahou věci.

 

 

Lékař jako normalizátor

 

Slovo norma má v české civilizaci negativní konotaci odvozenou z doby, kdy bývalo v módě zpevňování norem všeho druhu; normalizace má konotaci zápornou a ještě výraznější ze dvou desetiletí, z let sedmdesátých a osmdesátých, kterým dokonce dala své jméno podobně jako pobělohorská doba temna. Normalizace byla zavedena a podepřena tanky cizí velmoci, osazené cizímu vojáky; její demokratičnost spočívala v tom, že stejnou měrou utlačovala nestraníky i nehodné straníky, kteří se zpronevěřili své někdejší stranické přísaze.

Přes svou negativní konotaci se české civilizační prostředí nemůže pojmu norma zříci. Mimo politiku je tu třeba medicína, pro kterou je pojem norma či standard pilířem pro stanovení diagnózy a poté i terapie. Kdyby někdo nebo něco autoritativně odňal lékaři koncept normy a zakázal mu jeho pracovní použití, zahájili by zdravotníci protestní hnutí ještě intenzivněji než tak činí dnes proti počínání svého rezortního ministra.    

Název norma etymologicky souvisí s názvem normální. Existuje konotace normálního s běžným, s obvyklým, s očekávaným, průměrným. Tohle se respektuje při konkrétním stanovování normy. Obvyklý postup spočívá v tom, že se sestaví referenční soubor lidí v daném ohledu fungujících, zdravých – a pro každého z nich se změří, zjistí stav příslušného ukazatele, pro který má být norma stanovena. Opakuji znovu, že všichni tito lidé v daném ohledu fungují; například nemají problémy s krevním tlakem. Zjištěné hodnoty vykazují určitou biologickou variabilitu, proměnlivost; to je prostě očekávatelný fakt, se kterým je nutno při konstruování normy počítat. Prakticky to znamená, že normu je třeba vymezovat jako určitý interval na škále měřeného ukazatele. Od – do. Jsou případy, kdy stavu zdraví vadí jenom jednostranná odchylka – patologické jsou jenom hodnoty příliš vysoké nebo naopak příliš nízké. Tento postup se obvykle ještě doplňuje tím, že se do intervalu vymezujícího normu nezahrnou všechny naměřené hodnoty; jistý podíl extrémních, nejnižších a nejvyšších hodnot se předem vyloučí. Přestože jejich nositelé v daném ohledu fungují.

Uvedený postup vymezení normy kombinuje hledisko funkční s postupem statistickým. Ze své praxe aplikujícího biostatistika jsem nabyl dojmu, že masovému používání konceptu normy ne vždy odpovídá uvědomělá představa o tom, jak se k té které normě, k normě pro ten který fyziologický, biochemický nebo jiný ukazatel zdraví a nemoci dospělo. Norma se stává často fetišem spadlým ze zdravotnického nebe. Zejména sestřičky bývaly překvapeny, když jsem se snažil implementovat jejich něžným duším představu, že normu pro zdraví člověka určil stav zdraví lidí.

Nejdůležitějším heuristickým principem lidského poznávání, včetně poznávání lékařského, je porovnávání. Také ono porovnávání stavu ukazatelů tělesného či duševního zdraví jedince s normou. Vlastně s normami, protože zdravotní stav člověka je popsán vektorem údajů, nikoli jedinou konstantou. Porovnávání je procedura, kterou je člověk zvyklý používat v běžném životě zcela masově už odmalička. Porovnávání počitků na škále příjemné – nepříjemné, malé – velké, ošklivé – hezké. To všechno je ovšem porovnávání na jednorozměrné škále. Problém nastává, má-li být takové porovnání provedeno na škále vícerozměrné. Třeba zdravý –  ne zcela zdravý – nemocný. Člověk se zlomeným malíčkem není zcela zdráv – je však rozhodně nemocen méně než člověk, kterému selhávají játra. V takové situaci se stanovují normy pro různé stupně invalidity, pracovní neschopnosti. Normy určující společenské chování na pomezí zdravotnictví a sociálního života. Normy prakticky vymezující etiku ve vztahu lidí vůči lidem. Koncept normy hraje zásadní roli v dimenzi sociálního chování. S normou zdraví má společné to, že ji určuje zvyk. Patologickému chování by měl zamezovat zákon. Bohužel, do vymezení zákonů často intervenují iracionální faktory odvozené z případné patologie zákonodárců. Dobré či špatné chování se rozpoznává obtížněji než dobré či špatné fungování pankreatu.

 

 

Těžký život hledače pravdy

 

Z knihovny jsem vytáhl ohmataný svazek esejů a úvah Ferdinanda Peroutky. Novináře, publicisty a spisovatele stojícího v řadě, jíž cestu prošlapávali Karel Havlíček, Jan Neruda, Tomáš Masaryk a Peroutkův současník Karel Čapek. Už po pár stránkách jsem si znovu připomněl, že ohmatanost knížky je dobrou zárukou kvality jejího obsahu.

Jestliže pisatel tvrdí, že mu jde o pravdu a nic než pravdu, příliš to neznamená. Vzhledem k tomu, že ani žádný politik se nechlubí tím, že by při hlásání a prosazování svých názorů používal lež – ačkoli je zřejmé, že pro dosažení svých cílů považuje za posvěcený každý prostředek – je třeba se při hledání pravdy opírat o jiné pilíře než jsou slova. 

Ferdinand Peroutka uměl psát. Soudím tak z toho, že mu jeho styl uvažování závidím. Kdybych dokázal psát jako on, má sebedůvěra by vzrostla. Teď mluvím o logice jeho způsobu argumentování, o smyslu pro humor, o tahu jeho vět na branku představovanou závěrem, který chtěl zdůvodnit.

Myslím, že mu dělalo potěšení prát se. Dělalo mu dobře udělat pár boulí na těle lidské hlouposti, předstírání a farizejství. I za cenu toho, že nebude oblíben zástupy lidí snadno podléhajících lákavé píšťalce krysařově. Že se o něho otřou, že po něm plivnou. V takovém případě se zase pral. Ne ovšem tak, že by plivání oplácel. Rány vracel tím, že vznesená obvinění rozpitval jako anatom a vyzvedl jednotlivé vypreparované součástky nad plochu pitevního stolu, aby ukázal, z čeho se obvinění skládá. Se zvláštní oblibou odděloval hlavu pitvaného obvinění od trupu, aby všem ukázal, že v ní chybí mozek. Že je prázdná. A vůbec nejevil při tom potřebu se za svou nesmlouvavost omlouvat.

Ferdinand Peroutka psal v letech první, Masarykovy republiky způsobem, který dráždil profesionální kritiky společenských poměrů. Psal pro republiku. Vytýkali mu prohradní postoje; netoužil v oněch dobách bořit. Zastával názor, že i stát s chybami a neschopností rázem odstranit všechny sociální problémy, je lepší a pro budoucnost slibnější než permanentní revoluce. Opakovaně se hlásil k Havlíčkově střízlivosti v tomto ohledu. Nebyl revolucionář, byl pro evoluci řízenou rozumem. Byl státotvorný, když se státotvornost v módních intelektuálních kruzích nenosila. Odmítl plavat s proudem komunismu, včetně onoho v Čechách oblíbeného komunismu kavárenského; zastával názor, že drobné činy pro zlepšení poměrů jsou lepší než velká slova vrhaná do mraků mlhavé budoucnosti. Vždycky, když slyšel slova slibů, ptal se po zárukách jejich naplnění.

Po druhé světové válce, on, který se hlásil k socialismu, odmítal nekriticky sdílet nadšení pro sovětský komunismus a pro jeho přesazování na československou půdu. Ptal se po důkazech údajně nejvyšší materiální úrovně sovětského dělníka a údajně nejsvobodnější svobodě sovětského vědce a umělce. Kladl primitivní otázky, které jeho oponenty rozhořčovaly nejenom svým obsahem, ale už tím, že byly kladeny. Ptal se, proč lidí odcházejí na západ a ne na východ. Žádal vysvětlení, proč Leninovi soudruzi končí ve Stalinových gulazích. Před oči všech, kteří chtěli vidět, stavěl do řady ideologické kotrmelce komunistických manifestů, aby dokázal, že komunistická pravda je určována jenom subjektivními potřebami momentální politické účelnosti.

Hledání pravdy bylo Peroutkovi hledáním argumentů pro pravdu. Analyticky i synteticky. Politické i umělecké teorie shledával lehkými, jestliže za slovy nenásledovaly příklady skutků. Odmítal opíjení rohlíky; dával přednost soustům faktů.

Neunikl nacistickému koncentráku; před komunistickým pracovním lágrem se mu utéci podařilo. Svoje hledání pravdy neopustil, ani když musel se zaťatými zuby sledovat, jak se záplavy lží té nejnehoráznější ražby řinou na české hlavy z českých zdrojů. Trpělivě rozplétal překroucené, pojmenovával zatajované, vysvětloval zapírané. Jeho víra ve vítězství demokracie nebyla naivní; věděl však, že slunce svítí i když je nevlídně zamračeno. 

 

 

Působení faktoru nepohodlí

 

Lidské životy jsou ovlivňovány mnoha faktory, o nichž by to člověk na první pohled neřekl. Působení jednoho takového nenápadného faktoru mi bylo nedávno připomenuto. Docela nedávno. Není bez zajímavosti, že toto působení je z rodu vlivů iracionálních, o kterých obvykle uvažuji bez přílišného respektu; možnosti takového působení spíše zlehčuji. Jenomže – když pánbůh dopustí, i motyka spustí.

Abych přešel k věci.

V rámci zvelebování a renovace námi obývaného panelového domu byly vylomeny původní, před nějakými čtyřiceti roky instalované vstupní domovní dveře – aby bylo jejich místo osazeno dveřmi novými, už ne dřevěnými, ale plastovými. Funkčnost oněch dveří byla oproti dveřím původním zvýšena zabudováním dopisních schránek, čímž byla umožněna bezkontaktní dodávka pošty. Tím chci říci, že listonoši se nemusejí denně domáhat vstupu do domu zvoněním na obyvatele přízemních bytů – stačí, aby dopisy a noviny naházeli do schránek zvenčí. Tohle opatření je veskrze pozitivní – kromě vyššího komfortu pro poštovní doručovatele je tu i vyšší bezpečnost pro obyvatele domu.

Pokud si dobře vzpomínám, první komentář mé ženy při obhlídce nových dveří zněl Dobře nám to udělali; naše schránka není ani úplně nahoře, kam bych nedosáhla já, ani příliš nízko, kam by ses nesehnul ty. Je zhruba uprostřed, pro nás akorát.

Za použití nečeského výrazu akorát jsem ji pokáral. A protože příležitost pokárat ji mi moje žena neposkytuje příliš často, uvízla mi tato situace v paměti. A já si uvědomoval, že jestliže naší rodině umístění poštovní schránky výškově vyhovuje, musí být v našem domě jiní, jejichž schránkám se dostalo pozic méně výhodných – příliš vysokých nebo naopak přízemních. Od tohoto zjištění byl už jenom malý krůček k nápadu, zdali nemůže mít nevýhodná poloha poštovních schránek vliv na kvantitu komunikace jejich majitelů. Zdali frekvence jejich poštovních zásilek díky obtížnější dosažitelnosti schránek touto skutečností nějak netrpí. A v případě, že ano – jak moc? A zdali by dokonce nebylo možné prokázat nějakou matematickou závislost hojnosti poštou doručovaného na pohodlnosti umístění poštovní schránky.

Tuhle otázku jsem se svou ženou nediskutoval. Určitě by mne odbyla – ženy totiž nemívají mnoho smyslu pro absurdno. Kontrovala by mi odkazem na racionalitu našeho světa; pisatelé dopisů, zasilatelé účtů dlužníkům a novin i časopisů předplatitelům přece nevědí nic o tom, jakou pozici zaujímá poštovní schránka adresáta! Otázka mnou formulovaná svědčí o jediném – řekla by má žena – o tom, že mozková cévní příhoda, která tě před pěti lety postihla, nezůstala bez následků!

Takže si svou otázku nechávám pro sebe (neberu-li v potaz fakt, že o tom teď uvažuji na internetu). Ale internet je zařízení virtuální, vlastně téměř nefyzické (neuvažuji-li bakelitové bedýnky jeho uživatelů). A protože v sobě asi nenajdu dost odvahy, abych sociologicky zkoumal frekvenci poštovních zásilek svých panelákových sousedů, nabízím svůj nápad jako možnost zkoumání parajevu českým záhadologům. Mám jedinou podmínku – nesmějí prozradit mé ženě, že jsem podnět ke zkoumání dal já. Že vzešel z mé mysli, která je v jejím podílovém spoluvlastnictví.

Pokud by zmíněné zkoumání přineslo pozitivní výsledek – to znamená, kdyby prokázalo, že faktor zvýšeného nepohodlí přístupu do poštovní schránky snižuje frekvenci do schránky dodávané pošty – mohlo by se tohoto nálezu prakticky využít. Obyvatelům domu, které poštovní zásilky obtěžují (na dopisy je třeba odpovídat, což je povinnost v podstatě nepříjemná a odvádějící adresáta od činností mnohem zajímavějších, například spaní), by byly přidělovány schránky hodně vysoké a zcela nízké, prostě nepohodlné; těm, kteří dopisování milují, by byly přiděleny schránky dostupné s maximálním pohodlím.

 

 

Lobbying za chodecký průkaz

 

Má žena je – na rozdíl ode mne – řidička. V ohledu přemisťování, dopravy, traffic máme společné chodectví. Naše názory na to, co by být mělo a co by naopak být nemělo, se proto dílem kříží a dílem shodují. Také názor na zákonnou úpravu pravidel dopravního provozu nejenom silničního. Taky chodeckého, chodničního, pěšího, pedestriálního. Jako chodec a manžel řidičky respektuji a pokorně přejímám její názor, který vyslovuje o neodpovědnosti a nekázni chodců, jejichž přízemní mozky, zapínané na nejnižší převodový stupeň, si nedokáží dost rychle uvědomovat základní fyzikální konstanty; například fakt, že jedoucí vozidlo nezastaví na fleku, vstoupí-li mu do cesty bez předběžného upozornění chodec do cesty. Žádný dopravní zákon nemůže být nadřazen zákonům fyzikálním.

V debatě nedávno vedené na téma optimalizace dopravy – nad úterním obědem – mi žena vyjmenovala jevy, které by měl chodec vést v patrnosti, zejména předtím než vstoupí na bitevní pole městské křižovatky. Dopravní světla (strážníkem řízenou dopravu jsem už dlouho neviděl), hustota pohybu aut, přítomnost tramvaje, bicyklistů, zeber a psů, zvýšená víkendová nervozita v týdenním cyklu, účast handicapovaných, jejichž pohyb se jen obtížně odhaduje, případné sněhové či ledové zátarasy. Ze své podobojí zkušenosti (pěší i jízdní) – pravila má dobrá žena – jsem se dopracovala k poznatku, že je pro mne stále obtížnější být chodcem než být řidičem. Obstát jako chodec mne vyčerpává víc než vyrovnat se s rolí řidiče.

Udiveně jsem mlčel. V záchvatu nemístného optimismu mne dokonce napadlo, že mi navrhne lepší výživu, vydatnější stravu, která by mi pomohla obstát ve stále více stresogenní chodecké situaci. Samozřejmě jsem se mýlil.

Jako řešení této obtížné situace má žena navrhla, že by měla být pro chodce zavedena povinnost analogická té, kterou musí podstupovat řidiči motorových vozidel. Jako studijní discipliny, ze kterých by měli být chodci zkoušení předtím než budou vpuštěni do ulic, pohotově uváděla znalost pravidel silničního provozu na obtížnostní úrovni řidičů motorových vozidel do jisté hraniční kubatury, dovednost v poskytování první pomoci raněným a postiženým srdečním infarktem, případně obstarání posledního pomazání při dopravních nehodách s fatálním vyústěním, zajištění očkování proti vzteklině v případech pokousání psem nebo jeho majitelem, technické znalosti umožňující kvalifikovaně odhadovat rychlost pohybujícího se dopravního prostředku jednostopého, dvoustopého i kolejového, včetně odhadu možného zrychlení či zpomalení.

Na tomto místě jsem se vzpamatoval a učinil nesmělý dotaz, jaká opatření by měla být učiněna s chodci, kteří při zkouškách z navrhovaných disciplin neobstojí. Sotva jim přece lze možnost přemisťování zakázat!

Moje dobrá, humanisticky vychovaná žena s přehledem jí vlastním pravila, že je to docela jednoduché. Stačí přece nechat se poučit z analogie. Stejně jako řidič mající v kapse průkaz na řízení osobního vozu nesedá za volant dvacetitunového náklaďáku, nebude chodec bez platného chodeckého průkazu vpouštěn na křižovatky, jejichž provoz překračuje předpisem určenou intenzitu. Smí se demokraticky pohybovat v síti chodníků, přechodů ulic však bude moci využívat jenom na místech s provozem mírným, příslušnou dopravní značkou označených. V případech chodců, jejichž inteligenci už životní stres destruoval natolik, že jejich zvládnutí nové dopravní situace už nelze předpokládat, se dá uvažovat o zavedení institutu dopravních asistentů, kteří budou takové chodce na křižovatkách převádět. Tito asistenti budou držiteli chodeckého průkazu zvláště vysokého stupně.

Dopravní policii přibudou, v případě uvedení zmíněného návrhu mé ženy v život, další úkoly. Některé z nich radostné; to když budou vybírat pokuty za nedodržování pravidel chodeckého provozu v rozsáhlé množině chodců, jimiž jsme vlastně všichni. Pro mě osobně z toho vyplývá, že zbytek života budu trávit převážně ve vězení.

 

 

Otevřená dimenze chamtivosti

 

Vlastnosti, jejichž nositeli lidé jsou, můžeme dělit do dvou kategorií také podle toho, jsou-li kvantifikovatelné na škále omezené či neomezené. Na škále uzavřené nebo otevřené. Abych uvedl příklad – na takové uzavřené škále se dá měřit třeba sytost, nasycenost. Tato vlastnost má nulu jako stav vyhladovění, nulové nasycenosti – a na druhém konci stupnice stav úplného nasycení, kdy už jedinec nemůže nic jedlého ani vidět, aby se mu neudělalo nevolno. Jako modelové situace si lze představit posvícení v Hudlicích, vdavky jediného dcery bohatého tatíka nebo raut party politických zbohatlíků. V tomto ohledu není už tak úplně vyhraněná škála, na níž se měří napitost či opilost. Jediným spolehlivě rozpoznatelným koncovým bodem takové škály je delirium tremens, případně vyhasnutí životních funkcí.

Příkladem otevřené škály je stupnice lidské chamtivosti. Její extrém, její maximálně dosažitelnou hodnotu se ještě nikomu nepodařilo nalézt. Hamounství člověka se zdá být bez hranic. Kdokoli už má víc než si kdy uměl představit, v okamžiku, kdy tohoto stavu dosáhl, jeho představivost nabere další obrátky. Zbohatlictví je stav permanentní neukojenosti. Znám člověka, kterého ani jeho stotisícový měsíční příjem neodradí od toho, aby si požádal o přídavky na cokoliv možného ve výši nepatrného zlomku jeho pravidelného příjmu.

Co je doma, to se počítá.

Po válce jsme jako kluci papouškovali slogan, který měl představovat životní filozofii a ideologii komunistů – Co je tvý, to je mý, a co je mý, po tom ti nic není. Malounko jsem to upravil. Aplikovat se to dá i mimo svět komunismu.

Vývoj lidské chamtivosti v dějinách člověčenstva by se měl nechat vystopovat až k bodu, v němž se chamtivost udělala pro sebe. K bodu, kdy existence chamtivosti nabyla smyslu. Vlastně tím navazuji na příklad již uvedený; být chamtivý nemělo smysl, dokud žil člověk strategií z ruky do huby. Dokud mu šlo o holé přežití a případný blahobyt se odlišoval od stavu polovičního hladovění jenom tím, že člověku nekručelo v břiše nijak vyzývavě a provokativně.

   Potrava se tehdy nijak déle uchovávat nedala, ledničky neexistovaly ani v lidské fantazii. Výjimkou byli Eskymáci. Vlastnit víc než jednu střechu nad hlavou nemělo valný smysl. Chamtivost se možná mohla vydovádět v dimenzi počtu žen – ale i v tomto ohledu jsou možnosti mužského omezené – co si budeme namlouvat. Byl jsem snad dvakrát v harému – jednou v serailu na Krymu, podruhé v sultánově paláci v Istanbulu. Samozřejmě v obou případech jako platící návštěvník muzea, v tom prvním případě dokonce pod přísnou kontrolou své vlastní milované ženy. Pokaždé jsem měl při prohlídce oněch zařízení tísnivý pocit, že pro majitele takového harému to musela být vlastně pěkná dřina. Muset takovou činnost provozovat povinně, jako státnický úkol, dokonce pod přísným dozorem vrchního eunucha, který jeho výkony pečlivě zapisuje – to nemůže žádné velké potěšení přinášet. A to nemluvím o problémech, které v košaté rodině přináší dospívání potomků, z nichž každý usiluje stát se nástupcem– a to co nejdříve. K čemuž běžně sloužilo utracení milovaného tatínka uškrcením, otrávením nebo stětím.

Rozvoji lidské chamtivosti dal mocný impuls vynález všeobecně uznávaného platidla. Ve formě drahých kovů či jiných drahých komodit a konečně peněz. Tím dostala smysl výroba dubových truhel, nejlépe dobře okovaných. A později instalace bank jako institucí na uchování majetku specializovaných. Životní krédo Hamty, hamty, hamty, ať mám víc než tamti bylo tak možno uvádět do životní praxe v míře neustále košatější. Zbohatlictví se stalo životním stylem lepších lidí. Stylem lepší lidi definujícím. Chtivost peněz, bohatství a moci neohrožuje chtivého, bohatnoucího a mocného ani obezitou ani selháním ledvin či ztvrdnutím jater. Hromadění peněz a moci je příkladem pozitivní zpětné vazby. Principu čím víc mám, tím víc bych chtěl mít. Dnes posilovaného také interakcí mafií hospodářských s politickými.

                                                                                                

 

Skutečná příčina?

 

Trochu jsem se vyspal po obědě, takže bych teď před půlnocí neusnul. Chudičký televizní program nabízí jako jediný jakž takž koukatelný program americký film o amerických speciálních námořních jednotkách; hrdinové bez bázně a hany osvobozují své zajaté druhy z rukou arabských hrdlořezů, jejichž mrtvoly se kupí na ústupové cestě. Poměr ztrát odhaduji na deset ku jedné. To vyšší číslo patří samozřejmě Arabům.

Jaksi mimochodem, z přirozené zvídavosti a stachanovské pilnosti, otevřou námořní specialisté jednu z hromady velkých beden na místě akce naskládaných – aby uvnitř objevili rakety země – vzduch. Potom už spěchají, aby dopravili raněné do vrtulníku a na americkou válečnou loď. Myslím, že to byla dokonce loď letadlová.

Pak následoval střih na poradu jakéhosi vojenského štábu, kde velitel námořních bojovníků referoval o splnění mise, jíž byla jeho jednotka pověřena. Nezapomněl se zmínit o nalezených raketách; nejvyšší přítomný voják přitom významně pohlédl na zřejmě nejvyššího civilistu – což asi souviselo s prostřihem uvnitř tohoto střihu, jehož obsahem bylo sestřelení amerického letadla raketou Stinger. Raketou stejného typu jako byly ty uskladněné v bednách na dvoře arabského domu.

Mimořádnost sledované události dodávaly občasné zmínky o tom, že bude třeba o záležitosti informovat prezidenta. Amerického.

Další děj filmu byl věnován sledování nové mise námořních speciálních bojovníků, pověřených úkolem vyrvat z rukou neodpovědných arabských teroristů již zmíněné rakety. Kvůli zpestření programu vstoupila do děje mladá žena, vzhledu samozřejmě velice atraktivního, kvůli větší pikantnosti poloviční arabka. Český překlad názvu použitého drsným americkým námořníkem, který by rozhodně neměl být považován za projev rasismu, zněl uzenka. Ve zbývající části děje bylo dost prostoru a času, aby mohl vrozený něžný cit, maskovaný drsným vojenským výcvikem, počáteční nepochopení přetvářet až do stádia náklonnosti a vzájemné přitažlivosti. Uzenka neuzenka.

Musím se přiznat, že jsem film neshlédl až do konce. Při jeho třetím přerušení otravnou a nespočetněkrát obehranou reklamou jsem televizi vypnul a odebral se do postele, která mne nikdy – na rozdíl od té televize – nezklame.

Ještě než jsem usnul, probíral jsem si v mysli některé momenty z toho cele neshlédnutého filmu.

Především mi připadlo absurdní, že nikoho z těch vysokých prezidentových lidí, ať už v premovaných a řády ověšených uniformách nebo bez nich, nenapadlo, že ty rakety, které bylo třeba s takovými riziky vydřít z rukou arabských teroristů, byla vyrobeny ve Spojených státech. A že by bylo proto mnohem jednodušší a méně riskantní postarat se, aby se tyhle americké rakety do rukou arabských teroristů vůbec nedostaly. Jak je možné, že země, která neváhá vyslat letadlovou loď, aby zabránila použití zbraně masového vraždění, není schopná zajistit, aby nebyly zbraně v této zemi vyrobené, teroristům prodány?

Spojené státy jsou zvláštní země, ve které svorně vedle sebe koexistují vrcholné produkty vědy a techniky, s naprostou, jinde nepochopitelnou pitomostí. Týká se to už vztahu ke zbraním vůbec – společnost, v níž je naprosto běžné masově využívat služeb psychiatrů, může mít každý doma pod postelí rychlopalnou ručnici a pár handgranátů. Zbraně jsou běžně dostupné dětem, po americku rozmazleným a neodpovědným. Je v tom i něco jiného. Business je byznys, svobodně se smí prodávat cokoli. I to, co později ohrozí národní bezpečnost. Vyškolíme piloty, aniž bychom se zajímali o to, co plánují pilotovat. Na kšefty se sahat nesmí; na kšeftech stojí a padá majetek mocných i nejmocnějších. To raději budeme posílat armádu, aby ochránila národní zájmy, které jsme sami svou chamtivostí předtím ohrozili. Konec konců, všechny velké peníze jsou špinavé – jak víme i u nás.

 

 

Léčení jedince a léčení souboru

 

Na tutéž záležitost může být nahlíženo z více úhlů, z více stran. Přitom mohou být všechny způsoby rozumné, jedno hledisko, jeden způsob nazírání nevylučuje rozumnost způsobu jiného. Významnou záležitostí tohoto druhu je otázka zdraví a nemoci. Jiná kriteria posuzování situace volí praktický lékař nebo klinik postavený před úlohu rozpoznat příčiny potíží, se kterými ho vyhledal nemocný jedinec – a podle jiných kritérií posuzuje problém epidemiolog nebo zdravotnický manažer, odpovědný za stav zdraví v regionu jeho péči svěřeném.

V prvním případě prověřuje lékař funkci jednotlivých tělesných a duševních systémů, veden snahou rozpoznat příčinu potíží. K dispozici mu bývá řada speciálních vyšetření a testů; vylučováním systémů, které žádnou patologii nevykazují se množina možností zúžuje a soustřeďuje na příčinu nejpravděpodobnější.

Ve druhém případě pracuje zdravotnický manažer řízením péče o zdraví pověřený (zdravotní rada kraje, ředitel nemocnice, ministr zdravotnictví) především se statistikou. O stavu systému, kterým je zdravotní stav referenční populace, vypovídají ukazatele nemocnosti a úmrtnosti (morbidity, letality, mortality). Výskyt nemocí (incidence a prevalence) a další ukazatele vyjadřují stav sledovaného systému v procentech, procentech připadajících na jednotku času a ukazatelích odvozených. Podstatné je, že stejně jako může být zdravý (relativně zdravý) či nemocný jedinec, může být více či méně nemocná i referenční populace. Termín relativní hraje v případě populace zásadní roli – manažer jej může kvantifikovat na škále od nuly do sta procent. Na téhle škále se také umisťuje hranice (cut off) vymezující pojem epidemie. V období předjarních chřipek se tak děje více méně pravidelně. Zjednodušeně řečeno, zatímco v případě jedince se rozlišuje zdravý a nemocný, v případě populace porovnáváme soubory zdravější a méně zdravé.

Rozlišení zdraví jedince a zdraví souboru není neprodyšně oddělené. Už proto, že soubor je vlastně množinou jedinců, jejich úhrnem. I lékař u lůžka nemocného nebo ve své ordinaci se při svém rozhodování opírá o koncept normy. Stav zdraví je totiž vymezen jako jistý interval na škále té které tělesné nebo duševní funkce – a vybočení z tohoto intervalu jako symptom jejího narušení. Norma samotná je ovšem konstruována statisticky – jde o interval, v jehož rozmezí leží hodnoty vyjadřující stav oné funkce v souboru zdravých jedinců (s případným vyloučením extrémních hodnot). Posuzování zdraví jedince a posuzování zdravotního stavu populace jsou vzájemně dialekticky propojeny. Samozřejmě přitom platí, co vyjádřil klasik české literatury Jan Neruda už ve druhé polovině devatenáctého století – Bude-li každý z nás z křemene, je celý národ z fládrů. Nerudu bychom měli už za tenhle verš přijmout za čestného člena České statistické společnosti, případně epidemiologické komise České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně. Předpokládám, že oba pánové o sobě ve své době věděli.

Význam konceptu norma si manažeři lidské společnosti uvědomovali už dávno i mimo oblast lékařství a zdravotnictví v užším slova smyslu. Stačí připomenout vojenství – význam zdravé obecné populace pro zdravě fungující armádu si páni generálové a stratégové uvědomovali, když při odvodech branců testovali jejich tělesnou a duševní způsobilost. A to se přitom, jak je všeobecně známo, na myslitelské schopnosti vojáků nikdy nijak zvláštní důraz v žádné armádě světa nekladl. Zdravotní stav dětí a mládeže sledují státní, zpravidla akademické instituce vcelku systematicky a pozorně – protože souvislost s poruchami zdravého vývoje tělesného a duševního se zdravým chováním zejména adolescentů je nepochybná. Mám na mysli drogy, alkohol a vandalismus. Škody poruchami chování způsobované se významně zakusují do státních rozpočtů. Statistické ukazatele zdravotního stavu populace, jakkoli nezáživně mohou vypadat, by se při rozhodování neměly opomíjet.

 

 

Člověk – stroj vnímající důsledky

 

O člověku jako stroji uvažovali filozofové už před staletími. Hranice pouhého nezávazného mudrování překročily tyto úvahy se zrodem kybernetiky – kdy se začaly z podobnosti chování živých a neživých systémů vyvozovat důsledky směřující k aplikacím. Cybernetics or control in the animals and machines – řízení bylo rozpoznáno jako princip vlastní všem organizovaným systémům – ať je vyprodukoval vývojový plán Stvořitele nebo lidský rozum vedený záměrem, účelem, cílevědomým jednáním. Fyziologie homeostázy si podala ruku s inženýrským principem řízení systému.

Může se to zdát absurdní, ale křižovatka, na níž se řízení živých organismů sešlo s řízením systémů zkonstruovaných lidmi, byla označena výrazným nápisem – Pozor, chyba! Je to opravdu tak – tento mimořádně významný krok představující pokrok v chápání podstaty organizace systému byl umožněn změnou strategie člověka v chápání konceptu chyby. Vedle úsilí chybu eliminovat nebo alespoň omezovat pochopil člověk, že s chybou se musí naučit žít – a že koncept chyby musí učinit legitimní součástí svých úvah o chování systémů, svých teorií řízení. Chybami se člověk učí; jenomže tohle platí nejenom v případě lidí; a právě tato schopnost byla rozpoznána jako použitelná pro kvalitativní zlepšení konstrukce stroje.

Stroj nebo organismus jsou naprogramovány tak, aby prováděly jisté činnosti. Živý organismus se chová tak, aby přežil jako jedinec i jako biologický druh (antilopa s důrazem na to první, mravenec s důrazem na to druhé), stroj vyrábí produkt, kvůli jehož výrobě byl zkonstruován a uveden do provozu. Organismus (nebo jeho dílčí systémy, jako jsou krevní oběh, dýchání, trávení a imunitní systém) pracují na principu homeostázy, negativní zpětné vazby, zajišťující, aby kolísání té které funkce nevybočovalo z mezí zdravého fungování. Odchylky od žádoucího stavu je možno považovat za chyby, a homeostatický řídící systém by je měl odstraňovat, napravovat, negovat zapojováním příslušného efektoru (třeba uvolněním jisté dávky inzulínu do krevního oběhu).

Stroj vybavený řízením dokáže rozpoznat vybočení z funkce tím, že průběžně kontroluje kvalitu výrobku – a hlásí případné odchylky od předepsané normy. Hlásí výskyt chyby. Součástí zpětnovazební smyčky je opatření vedoucí k nápravě – v závislosti na povaze chyby se provedou změny na vstupu – přitažení nebo uvolnění šroubu regulujícího určitý velikostní rozměr výrobku, promazání ložiska, vyčištění vstupní štěrbiny.

Podstatné je, že existence chyby není popírána. A to přesto, že je pořád považována za nežádoucí element. Chyba, a to dokonce v její kvantitě, je využívána jako symptom, jako signál vyžadující zásah do systému. Chyba, která sama svou přítomnost ohlásila, tím podepsala nad sebou rozsudek – náprava bude zjednána tím, že zpětnovazební systém ji zlikviduje. Je v tom analogie situace, kdy organismus ohlásí mozku přítomnost bolesti – aby tím byl spuštěn proces jejího odstranění; podaří-li se to, usuzuje se, že byla odstraněna i nociceptivní příčina bolest vyvolávající. Což může být někdy úvaha zkratová, protože odstranění bolesti nemusí znamenat odstranění její příčiny, ale pouhé její potlačení při zachování příčiny.

Princip zpětné vazby hraje svou roli i při řízení lidského chování. Analogií homeostatického nastavení by měla být pravidla správného chování, jak je vymezují právní řád, etické kodexy a ustálený zvyk. Problém je v tom, že slovo psané vůbec nebývá shodné se slovem vzatým. Policie a justice ani zdaleka nemají spolehlivost ledvin nebo močového měchýře. Slova napsaná v zákonech nejsou jednoznačně interpretovatelná – a také nejsou jednoznačně interpretována. Soudní rozhodování od základních instancí až po ústavní soud připomínají hru v kostky; náhodnou hru. Tomu odpovídá neúčinnost zpětné vazby, jejíž součástí má být trest. Propojení mafií politických, mocenských a soudních činí z celého systému něco na způsob mletí v čertově mlýně, známém z pohádky Jana Drdy.

 

 

Dvě strany téže mince

 

Patří to ke standardnímu počínání badatele. Ve snaze rozpoznat přítomnost jistého fenoménu (nemoci, patologie, nákazy) se navrhuje postup, obvykle zvaný test, který by měl takové rozpoznání umožnit. Ten test nemusí směřovat k identifikaci onoho fenoménu přímo – může se zaměřit na zachycení přítomnosti jiného jevu, který je se zkoumaným fenoménem v určité souvislosti; může být jeho důsledkem, vedlejším projevem, a k onomu fenoménu může směřovat nepřímo. Obvykle to bývá tak, že by provedení testu mělo být jednodušší (lacinější, subjekt méně obtěžující, rychlejší) než jiné způsoby usilující přítomnost fenoménu rozpoznat.

Že někdo dokázal navrhnout metodu pro zjišťování přítomnosti něčeho, není samo o sobě důvod k odšpuntování láhve šampaňského. Ten důvod nastane až poté, co objevitel prokáže (naměří a vypočítá) kvalitu navrhované metody. Její účinnost, její spolehlivost. Validitu a reliabilitu. Až prokáže schopnost metody dostatečně výstižně změřit to, co změřit bylo záměrem (není v tom posun jinam, metodu nepostihuje bias) a zároveň náhodné chyby měření doprovázející svým rozsahem neznehodnocují výstupy metody k nepoužitelnosti. Takovému počínání se říká metapřístup, metaměření, kalibrace měření.

Ze své praxe biostatistika znám řadu případů, kdy byla nadšeně předkládána metoda měření, slibně reagující na přítomnost poruch nejrůznějšího druhu. Tím má být řečeno, že byly zjišťovány vysoké nebo naopak nízké hodnoty (oproti normě zdravých jedinců) za přítomnosti nejrůznějších chorob od chřipky po jaterní selhání, od únavy po fyzické námaze po předstartovní stav ve zkouškovém období. Navržený test prostě reagoval na kdeco, z jeho změn bylo možno usuzovat na celý vějíř patologií. Jenomže tahle jeho vlastnost z něj činila problematické měřidlo; usuzovat z takového signálu na přítomnost dané konkrétní patologie je prostě problém. Zjednodušme si uvažovanou situaci do schématu, kdy vyšetřovaný subjekt je buď nemocen nebo zdráv (což samozřejmě nevíme a právě kvůli tomu se provádí test), a test samotný reaguje výstupem ANO či NE. Řekněme, že Ano či + má být interpretováno jako výpověď testu o přítomnosti choroby a NE či – jako výpověď testu o její nepřítomnosti. Svou kvalifikovanost pro rozpoznání, pro identifikaci nemoci prokazuje test dvěma vlastnostmi – svou citlivostí, senzitivitou, a svou specifičností, specificitou. Citlivost testu odhaduje pravděpodobnost, že test zareaguje pozitivně v případě subjektu nemocného; specifičnost odhaduje pravděpodobnost, že test zareaguje negativně u subjektu ve skutečnosti zdravého. Problém nastává v situaci, kterou jsme zmínili výše. V situaci, kdy test reaguje pozitivně na více než jedinou patologii. Pak si lze představit, že u jedince trpícího patologií námi uvažovanou, jejíž přítomnost chceme detekovat, může náš test velice spolehlivě, tj. s vysokou citlivostí, přítomnost patologie konstatovat. Zároveň však, díky reakci také na jiné patologie, bude test reagovat pozitivně u mnoha lidí, kteří ve skutečnosti námi sledovanou patologií netrpí. Jinak řečeno, test bude odhadovat pravděpodobnost negativní reakce u zdravých subjektů poměrně nízko – a bude tedy mít relativně nízkou specifičnost. Také lze pro jeho hodnocení použít formulace – test s vysokým podílem falešně pozitivních výsledků. Obě strany mince vyjadřující kvalitu a tedy účinnost testu pro detekci dané patologie je třeba brát jako celek; až na výjimečné případy není rozumné omezovat se při hodnocení testu na stranu jedinou. Falešná pozitivita i falešná negativita, obojí představuje vady na kráse. Na kráse našeho testu. Zbývá ještě poznámka na konec. Vlastně dost důležitá. Celá tahle úvaha je vlastně jenom virtuální – v tom smyslu, že prakticky nerealizovatelná. Stačí všimnout si její podmíněnosti. Pravděpodobnost toho kterého výsledku testu u lidí trpících danou patologií nemůžeme odhadovat – protože nevíme, kteří lidé takoví jsou. Kdybychom to věděli, nemuseli jsme se trápit vymýšlením onoho testu. Nerealizovatelnou podmínku proto nahrazujeme jinou – říká se jí zlatý standard. To je vlastně jiný test, relativně přesnější a tedy také dražší. I cesta k pravdě je dlážděna ústupky a kompromisy.

 

 

Hra na kočku a myš

 

Možná to tak každému nepřipadá, mně však ano. A protože tuto úvahu nepíše každý a píšu ji já, bude teď následujících pár řádků po mém. Ty řádky píšu v květnu, protože jinak to nejde; je obvyklé a dokonce nezbytné, aby červnové číslo měsíčníku bylo z větší části napsáno v květnu. Určité fyzikální konstanty, jako je třeba čas, musí respektovat i počínání tak iracionální jako je esejistika. Už několik týdnů je menu televizních zpráv doplňováno zpravodajstvím o průzkumech tak zvaného veřejného mínění, jak se toto projevuje v preferencích politických stran. Trochu se to podobá jídelním lístkům restaurací a hospod, na kterých se v jarní sezóně začnou objevovat nabídky nových brambor jako přílohy k masům. Dvakrát do týdne pět různobarevných sloupečků s piktogramy ptactva, květin, peckovin a dalších propriet. U každého sloupečku číslo – jak už pan Werich zpívával – U každé vesnice šibenice, u každého města dvě. Ta čísla by měla měřit, anticipovat, předvídat podíl voličstva odhodlaného odevzdat svůj hlas té které politické straně. Slovo odhodlaného je zcela místě; rozhodnout se v Česku jít volit, to vyžaduje odhodlání. Po všech těch zkušenostech, které čeští voliči se svými politiky udělali. Naslouchat slibům, v jejichž splnění nevěří ani ti, kteří je ochraptělými hlasy vykřikují. Připadat si jako blbec, který ví, že je klamán ze všech stran a že tomu ani nemůže být jinak v systému, kde krást a podvádět je stejně samozřejmé jako dýchat. Měřením předvolebních preferencí si dnes v této zemi vydělává už několik agentur. Jejich nástrojem je statistika – se všemi svými možnostmi i nedostatky. K těm možnostem patří především platnost zákona velkých čísel, podle něhož by se odhady preferenčních podílů v dotázaném vzorku voličů měly v jistém rozumném slova smyslu blížit těmto preferenčním podílům v celé voličské populaci. Znamená to, že přesnost měření je možno kontrolovat velikostí vzorku; platí přitom, že za málo peněz málo muziky – co ušetří sociolog na velikosti vzorku, odplatí se mu na přesnosti jeho odhadů. Jde o náhodnou chybu měření.

Druhá stránka měření se týká chyby systematické, známé pod názvem bias. Jejím zdrojem je především způsob vybírání probandů do vzorku. Případní stoupenci jednotlivých stran jsou například geograficky stratifikováni rozdílně; a pokud tuhle skutečnost způsob vybírání probandů nezohlední, bude odhad zatížen systematickou odchylkou.

Každá liška chválí svůj ocas. Ze stejného důvodu bude každá agentura tvrdit, že tohle všechno, možný výskyt systematických chyb, má ve svých postupech ošetřeno. A tady je na místě položit otázku proč se tedy výsledky různých odhadů, prováděných s několikadenním odstupem, od sebe tak výrazně liší? A protože známe své Pappenheimské, napadá televizního diváka podezření, že sociolog může svými výsledky vyhovět zákazníkovi bez toho, že by přímo lhal; stačí, když sáhne při sestavování vzorku do vhodné části referenční populace.

Honba sociologů za jejich čísly se podobá chytání myši kočkou. Myš, což jsou skutečné, neznámé hodnoty preferencí, před kočkou kličkuje a uhýbá; a tak kočka, protože musí vykázat nějaké výsledky (je za ně placená), jako výsledek vykazuje zeměpisné souřadnice místa, na které doskočila naposled. Co mi vrtá hlavou, jsou rozdíly v oněch za sebou jdoucích hodnotách souřadnic zeměpisné délky a šířky. Myška možná pobíhá cikcak; případná časová změna politických preferencí se však určitě nemění v nějakých výrazných skocích. Sociologické cikcakování tedy zřejmě neodráží změny měřené skutečnosti; jeho příčinou budou nespolehlivost a hrubé systematické chyby vlastního měření.

A na závěr ještě jedna poznámka. Zdaleka největší chybu, tak velkou, že příslušné měření je nepoužitelně zkresleno, vykazuje odhad volební účasti. Už v několika předcházejících průzkumech jsem si všiml, že tento odhad bývá systematicky nadhodnocován. Příslušná položka dotazníku prostě selhává. Ptát se probanda, zdali hodlá volit, je stejně naivní jako ptát se ho, zdali někdy kradl v samoobsluze. ANO v prvním případě má stejnou hodnotu jako NE ve druhém. Takhle se žádná myš nechytí.

 

 

Informace z druhé ruky

 

Jednou ze schopností, které si člověk v průběhu fylogenetického vývoje osvojil, je schopnost předstírat. Tato schopnost na jedné straně zvyšuje možnosti člověka při formování a upevňování jeho postavení ve společenství lidí, na druhé straně však komplikuje členům tohoto společenství, jeho bližním, rozpoznání, identifikaci takového jedince. Rozpoznání kdo je kdo, s kým mám tu čest.

Podstatná část sociologie stojí a padá s tímto problémem přímého měření. Dotazníky, jejichž položky se snaží rozpoznat postoj respondenta, jeho názor na tu či onu záležitost, mají totiž zásadní vadu nejenom na kráse, že nedokáží vyloučit zkreslení vyvolané snahou respondenta nějak vypadat. Vypadat dobře, k obrazu řádného občana. Možná dokonce vzorného občana. Sociologická měření jsou proto hrubě nevalidní – neměří skutečný stav mysli respondenta, ale jeho vlastnoručně namalovaný obraz, model. Sociologické dotazníky nepodávají zprávu o stavu mysli dotazovaného jedince, ale o tom, jak by dotazovaný chtěl být viděn v očích konzumentů dotazníku.

Pro badatele zvyklého měřit objektivně zjistitelné veličiny a jevy se může zdát podivným, že by kvalita a výstižnost přímého měření mohly být předstiženy výstižností měření nepřímého. Přesto je tomu opravdu tak – jedná-li se o měření parametrů stavu lidské mysli a jejího uvažování. Změřit tělesnou výšku badatel dokáže, přiměje-li měřeného, aby se u měrné latě narovnal. Pokoušet se změřit agresivitu člověka tím, že mu bude položena otázka, zdali se za agresivního považuje, je naivní pitomost; na straně měřícího sociologa. Má-li se skutečně agresivita jedince měřit, musí být tento exponován situaci, v níž bude jeho případná zvýšená agresivita vyprovokována k tomu, aby se projevila. Jinak si na měření jenom hrajeme.

Už téměř padesát let žiji v hanáckém prostředí. Do něho jsem se dostal ze svého rodného horáckého hnízda cestou pětiletého pobytu v Praze, v prostředí novoměstsko-vinohradsko-žižkovském. Pozorování reakcí a vůbec chování formovalo můj názor, podle něhož Hanák je člověk povahy rozvážné, rozhodně se při svém rozhodování nijak neukvapující, na rozdíl od obecného vzorce chování, kdy se dvakrát měří a teprve potom jednou řeže, měřící raději vícekrát než sáhne po pile. Pražák že je v kontrastu s takovým chováním jedinec zbrklý, povahy spíše vrtkavé než zásadové, kvapem se ženoucí do revolucí i kontrarevolucí. Člověk objímající i odvrhující své bližní mihnutím okamžiku, z volání Hosana! hbitě přecházející do pokřiku Ukřižuj ho! Kde Pražák žije přítomností, tam žije Hanák budoucností. Jenomže – pokuste se tenhle rozšířený a všeobecně přijímaný etnologický názor podepřít objektivním měřením! Dotazníkový průzkum veřejného mínění by měl stejnou spolehlivost jakou mají v podobných případech všechny sociologické dotazníky – totiž žádnou. Jedinou naději skýtají měření nepřímá.

Napadlo mne, že bychom se v tomto ohledu mohli obrátit na nejlepší přátele lidí – na jiné tvory, kteří s námi už nesčíslně generací žijí ve společných domácnostech. Že bychom mohli využít skutečnosti, že tito tvorové přejímají vlastnosti svých lidských partnerů – a nejsouce schopni předstírat, mohli by o nich poskytnout objektivní informaci, po níž toužíme. Nemusí jít přitom jenom o psy nebo kočky; také z chování tvorů jako jsou blechy by mělo být možné vyčíst, jakou povahu má jejich živitel. Vztah člověka a blechy je přitom vztahem nanejvýš intimním – vždyť sdílejí společné lože. Odvažuji se proto vyslovit hypotézu, že blecha pražská bude vykazovat vysokou přelétavost (či přeskočnost) ve srovnání s blechou živící se hanáckou krví, která naopak vykáže podstatně vyšší názorovou zásadovost a věrnost jediné posteli. Kdyby se podařilo vyčíslit počet postelí, které ta která blecha vystřídá za jednotku času, objektivní sociologická míra by byla na světě. Jediné, co by ještě zbývalo vyřešit, by byla korekce na dobu použití téhož prostěradla; ta by jinak mohla sehrát roli bias.

 

 

Zprávy 24

 

Červen byl pro mne v dětství po řadu let měsícem školních výletů a senoseče. Také procesí do polí, kdy se ráno vycházelo z kaple na návsi, aby se prosilo za ochranu před suchem a krupobitím. Tuhle pokoru zrušilo nabubřelé komunistické chvástání s jeho poručíme větru, dešti …

 

Na svět přicházíme beze všeho – nazí a dokonce beze jména. I když už je naše biologická existence skutečností, naší sociální budoucností je pořád ještě pouhá možnost.

 

Červen  je měsíc zrajících třešní. Vlastně to není úplně přesné – červen je měsíc, ve kterém třešně dávají své zrání nejzřetelněji najevo. Třešně totiž začínají s procesem svého zrání zakrátko poté, co mlsní lidé a žraví špačci (nebo naopak) zlikvidovali plody předcházejícího roku.

 

Na jeden ze svých červnů se dobře pamatuji. Bylo to někdy v počátcích padesátých let, kdy dovezl udýchaný kluk na bicyklu do Doupí, kde se na potoce nade vsí sekla a sušila sena, zprávu o kriminálce dorazivší na náves. Táta mi hodil opratě našich koní, sedl na totéž kolo a uháněl do vsi. Stačil ještě do studny v podjezdu hodit německou ručnici, kterou měl schovanou na hambálcích od konce války; našel ji tenkrát v lese jako památku po prchajících vojácích Wehrmachtu. V té studni pak přežila mnoho let, až do uklidnění protiselské komunistické zběsilosti. Stačilo tehdy málo a mohl jsem být sirotek.

 

Senem se tráva stává v okamžiku jejího podetnutí. Příklad transformace s účastí lidského faktoru: z kvetoucí jarní louky na krmivo pro dobytek. Seno je konzerva přežvýkavců, stejně jako je uzené konzervou lidských všežravců.

 

 Kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp. Jenomže lidé i ten úsměv falšují, předstírajíce potěšení ve chvíli, kdy to v nich vře zlostí.

 

Medicína se pořád ještě občas brodí po kolena v močálu středověké nevědomosti a šamanství.  S tím středověkem možná souvisí i lpění na latině.

 

Divím se, že do předvolebního folklóru, tak podobného obchodním reklamám, ještě nepronikla hesla o výprodejních akcích, o sezónních slevách. Třeba Poslanci naší strany až do konce léta budou své nedocenitelné služby poskytovat pracujícímu občanstvu se slevou až 60%; rozměry billboardů omezíme na 1x1 metr, velikost hlavičky předsedy strany na rozměr kopacího míče; každý,kdo se zaváže volit naši stranu, může si na pitomost jejích funkcionářů veřejně do libosti zanadávat. A tak podobně.

 

Při pobytu v průvanu riskuješ nachlazení, zato omezuješ možnost zatuchnutí a zplesnivění.

 

Příležitost dělá zloděje – jak přesvědčivě dokazuje politika. Každý, kdo má příležitost, by proto měl být podezřelý a jako takový být prověřován. Ale pozor – talent a nadání jsou taky druhem příležitosti!

 

Zeď z režného, lomového, štípaného kamene. Žádná zídka – je to zeď stavení, někdejšího chléva či sýpky, stavěli ji kdysi, jistě před více než sto lety, zdejší Němci, kterým se později říkalo sudetští. Bez jakéhokoli pojiva – na sucho. Svrchní kámen váže kameny pod ním, síla gravitace ukázněně spojuje jednotlivé v celek, kameny v zeď. Stejný fyzikální zákon určuje řád zdi sýpky i zdi kostela. Ta zeď má svůj půvab, svou drsnou, nic nepředstírající krásu, jejími atributy jsou jednoduchost, geometrie, prostota materiálu, poslušné podřízení fyzikálnímu zákonu. Stačí podívat se na ještě neomítnutou zeď, kterou postavili z cihel, abys postřehl rozdíl – i tahle zeď se ukázněně podřizuje zákonu gravitace, je však jiná. Cihly jsou jedna jako druhá, žádná nemá osobitost. Kámen, každý kámen je svůj. Má nejenom vlastní geometrii a hmotnost; má charakter. Kamenná zeď je jako společenství jedinců s vlastními názory, na kterých trvají, které ve společenství uplatňují. Cihly, ať už vestavěné do zdi, naskládané na paletách nebo vysypané na hromadě, jsou jedna jako druhá; pokud nepřišla k úrazu a nebyla něčím rozbita na půlky, čtvrtky, prostě na kousky. Stavět z cihel, tvořit z nich kolektiv zdi, je jednodušší než stavět zeď z kamene. Než položí zedník kámen na místo, na kterém by měl přetrvat další desetiletí nebo staletí, musí o tom kameni přemýšlet. Musí jeho svéráz, jeho osobitost rozpoznat a respektovat. Pokud to neučiní, bude postavena špatná zeď. Svéráz cihly je možno přehlížet, nepřihlížet k němu – a nic podstatného se nestane. Cihly jsou jako občané, kterým může politik cokoli nabulíkovat. Bez nápadu, líně a bez odpovědnosti. Zeď z cihel – to je politická strana. Řízená zásadou nevybočovat, nepřečuhovat, držet hubu a krok. Hlasovat zvedáním ruky, tolik se podobajícím gestu vojáka vzdávajícího se své svobody. Kameny – to jsou občané přemýšlející. Přesvědčit je mohou pouze argumenty respektující jejich osobitost. Lidé, pro které partajní prapory, odznaky a hesla znamenají pramálo; možná vůbec nic. Takovým občanům se obtížně vládne, protože se ptají, kritizují, nedůvěřují, odmlouvají, mají vlastní názory. Jsou nároční, neprodávají se lacino. Nenechávají se opíjet rohlíky. Je zásadní vadou demokracie, že není schopna respektovat svéráz občana – a každého z nich počítá jako jednotku jediného hlasu. Že projevení názoru omezuje na přihlášení se k té které politické partaji. Ve stranách totiž nejde o názor – tam jde o sdílení moci, což není totéž jako sdílení nápadů. Politik, který nevidí kameny a do zdi bez přemýšlení rovná cihly, je mizerný zedník a ještě horší stavitel.

 

Hledání je univerzální lidská činnost. Platí to nejenom pro vědu a výzkum, ale i pro šamanství. Obojímu je vlastní dychtivost, touha najít. Čím se liší, je především netrpělivost, která způsobuje, že šamanství nečeká na dostatečné ověření, potvrzení spatřovaných souvislostí. Kvůli tomu přehlédne možnost vyviklání a vyvrácení vztahu, který se jevil být slibným. Šamanství je trhání nedozrálých jablek, pojídání vajec, ze kterých se měla vylíhnout kuřata. Šamanství je pubertální stav poznávání, ze kterého se nikdy nedozraje a nevyspěje, nikdy se nedoroste. Zdá se však, že jsou lidé, kterým setrvávání v pubertálním stádiu vývoje docela vyhovuje.

 

Sudetendeutsche Landsmannschaft se neúnavně, opakovaně ve vlnách mezinárodních politických sezón, pokouší změnit interpretaci a následně věcně korigovat poválečný odsun Němců z Čech a Moravy. O tom, že by se tím otevřela stavidla dalších a dalších historických korektur a revanší jako v mariáši, svědčí i drobná epizoda – když se při nedávné státní návštěvě britské královny Alžběty v Německu pokoušeli z ní vymámit omluvu za rozbití Drážďan a smrt desítek tisíc drážďanských obyvatel v únoru 1945, britská královna bez velkého halasu, zato naprosto rázně požadavek omluvy odmítla. A to šlo jenom o pouhou omluvu! Nikdo z Němců od ní nepožadoval vrácení polí a chalup, hradů a zámků! Královna komentovala německý požadavek prohlášením, že válku začali Němci (přestože ji Německu vyhlásili Britové kvůli napadení Polska, se kterým měla Britanie smlouvu) a také to byli Němci, kdo začal s nálety na města. Coventry a Londýn jsou příklady za mnohé jiné. Už si nevzpomenu, zdali ve svém prohlášení použila slova odplata. Řekla, že je jí líto toho, co se stalo. Nic víc. O nálet na Drážďany si Němci sami řekli. Bylo to jako Kaifášovo jeho krev na nás a na naše syny! – když naléhali Židé na Pontského Piláta, aby nechal Krista ukřižovat. Němci, obdivovatelé Hitlerova génia – dokud vyhrával. V jednom záběru filmového týdeníku z roku 1940, uprostřed vybombardované londýnské ulice slibuje premiér Winston Churchill Odplatíme jim stonásobně! Byl v tom příslib i oněch rozbitých Drážďan. Toho, kdo se zlem začne, patří se trestat – což vedle nápravy škod zahrnuje i něco navíc. Něco, čemu se dá říkat pomsta. Že se k tomuto silnému slovu nechce současná slabošská, degenerovaná demokracie hlásit, je jiná věc. Vždycky bude oprávněně platit že kdo seje vítr, měl by sklízet bouři. Právem. Je to lidské, v každé vypjaté situaci války a rozpoutaného násilí se pomsta přihlásí o slovo, je to oprávněné, je to odstrašující. A mělo by to být i účinné. Neúčinnost pseudohumanistických bububu, včetně těch praktikovaných dnešními soudy, se v posledních letech prokázala dostatečně přesvědčivě.

 

Povídá se ledacos … Proslýchá se. Jsou lidé, kteří celé své chování přizpůsobují požadavku, aby se o nich nic nepovídalo. Aby se o nich nešířily drby a pověsti, aby o nich jedna paní nepovídala. Jiní lidé odmítají připustit, že se o nich něco povídá, nepřipouštějí, že by se o nich něco problematického povídat mohlo. Zcela bez ohledu na to, zdali tu něco objektivního k povídání je či není. A pak jsou lidé, kterým je to fuk. Kteří soudí, že se vždycky povídalo a povídat bude, a že se tomu nedá zabránit. Tak proč si tím lámat hlavu a trápit se kvůli něčemu, čemu se nedá zabránit?

 

V této době se hodně žaluje. asi víc než se žalovalo kdy jindy. Žalují na sebe politici, podnikatelé. Kvůli podezírání z korupce a tak. Je zajímavé, že se žaluje pro nactiutrhání. Je zajímavé, že se tím víc kvůli cti žaluje, čím míň toho, co by se za čest mohlo považovat, mezi těmi lidmi je. Odříkaného chleba největší krajíc. Čest mezi politiky je záležitost stejně vzácná jako panna v bordelu. A taky je zajímavé, že se dovoláváme soudní ochrany v situaci, kdy respekt vůči soudcům poklesl na samé dno možného. Trochu to připomíná situaci, když se za války prohrává, všechno dochází a místo menáže do ešusů se na rozbité, špinavé uniformy vojáků připichují válečné kříže a medaile.

 

Příbor se od výboru liší tím, že šance jeho užitečného využití je vyšší.

 

Chamtivost – k politice most.

 

Slovo revoluce je odvozeno od pojmu pohyb. Pohyb znamená změnu oproti stávajícímu stavu v relaci k tomu, co právě je. Kontrarevoluce je tedy pohyb směřující proti pohybu. Jak patrno, zásadní roli při tomto posuzování a následném hodnocení hraje stanovisko, postoj hodnotitele. Záležitost se může komplikovat tím, že kontrarevoluce nemusí nutně usilovat o pohyb zpět, o návrat k původnímu stavu. Kontrarevoluce může mít výhrady ke směru pohybu. Snad nejlépe to dokazuje takový vývoj revolučního pohybu, kdy jsou odmítány alternativy naléhající na korektury nového standardu, nového establishmentu. Reakce běžně sahá k teroru; revoluce začíná požírat vlastní děti.

 

Doprovodným znakem společenských přeměn a zvratů je kontaminace nového hříchy starého. Někdejší kritizovaná privilegia jedněch přežívají, transformována v privilegia druhých. Ti, kteří povstali ve jménu odstranění starého panstva, se stávají panstvem novým. V nových kabátech, v jiných převlecích – s podržením starých privilegií. Také náš poslední převrat je toho důkazem. Obchody vyhrazené starým komunistickým funkcionářům zastoupily parlamentní kantýny s laciným rumem pro byrokraty nových partají. Peníze a moc jsou univerzální nejenom jako platidlo – jsou univerzální i pro lidské charaktery. Bolševik jako demokrat, oba láká možnost předvádět se, dávat najevo, že má víc než ti kolem něho. Žít v přepychu drahých aut a vil s bazénem a tenisovým kurtem. Rozmařilý způsob života, to je, co spojuje do jediné civilizační šňůry všechny režimy. Bez ohledu na to, co právě hlásají. I čínské komunistické haleny z modrého plátna už ustupují do pozadí funkcionářskému přepychu. Bicykly už jsou předjížděny auty. Kulturu životního stylu mocných určuje nejbohatší země – Amerika. I s jejich nesmyslně dlouhými limuzínami. Jako by obraz země nevytvářel průměr, ale extrém. A extrémy chudých zemí se snaží vyrovnat extrémům zemí bohatých. Občan je pouhou kulisou, která má podtrhovat odlišnost mocných, kterou je možno obelhávat, ošidit vhodně nastaveným pseudozákonem.

 

Slepičí kdákání se v řeči užívá jako pejorativní označení žvanivosti, třeba politické. Je to nespravedlivé – slepice odkdáká a snese vejce, zatímco poslanec obšťastní ty kolem sebe jenom svým dalším sterilním žvaněním.

 

Anatom: Slepé střevo? Není divu, když si uvědomíte, do čeho se po celý svůj život musí dívat!         

 

Král Ječmínek by se měl vlastně jmenovat Ječmínek Sladovnický ze Spilky a na Humnech.

 

Guláš se neobejde bez cibule, zdravotnictví bez čekání.

 

Čeští politici dokazují, že pro lepší lidi ani fyzikální zákony nemusejí platit. Třeba ten o tom, že den má čtyřiadvacet hodin. Dokážou zastávat několik míst a obročí najednou; zatímco obyčejný, prostý člověk v případě dvou zaměstnání vykonává tato seriově, jedno za druhým, druhé po skončení prvního, konají politici paralelně. Připomínají tím někdejší slavné stachanovce, rubající uhlí rukama nohama, současně obsluhující dvacet tkalcovských stavů nebo dojících několik krav najednou. Není se co divit, když podstatná část politiků jsou potomci někdejších komunistických povzbuzovatelů k boji za lepší zítřky. Silou, která politiky k takovým činům pohání, je vědomí, že peníze jsou veličina využitelná v jakémkoli množství a k jakémukoli účelu. Veličina, kterou lze s výhodou použít k investicím – k podplácení mocných, jejichž výpomoc v budoucím čase potřeby jako když najdeš.

 

Člověk někým je a za někoho se považuje. Jak ukazuje zkušenost, tyhle dvě věci se jenom málokdy v jedné hospodě sejdou.

 

Jedna z mála prací, kterým se lidé nevyhýbají a na něž se opravdu těší, je kousání, žvýkání a polykání.

 

Bez kouska studu – s hanbou jedna ruka.

 

Kdo neuhýbá a pevně na svém si stojí, bývá otlučený a plný boulí na těle i na duši.

 

Uválenost a ušpiněnost není důkazem pijanství – před některými hospodami bývá uklizeno a čistě zameteno.

 

Pohodný – jako ochránce zvířat nevhodný.

 

Politik – bezhlavý rytíř, kterému nedochází, že maškarní bál by se neměl konat po celý rok.

 

Reklamy farmaceutických firem doporučující léky by bylo případné brát jako pohádky pro nemocné a trpící. Taky proto, že jejich autoři a vypravěči si za svou činnost účtují pohádkové sumy. Bohužel se nevede evidence, kolik trpaslíků časem nečekaně vyrostlo, zdali Sněhurka na jaře neroztála a zlá královna že se dostala do senátu. Říká se, že líná huba, holé neštěstí. Pro reklamy na léky ovšem případněji platí – že vás huby nebolí!

 

Předčasně umřít je nevlastenecké, protože to kazí národní statistiku přežití. Na druhé straně, ovšem, to šetří státní pokladnu o nevyplacený důchod, který si pak mohou vládní ministři mezi sebou rozdělit.

 

I na toho, kdo nejvíc proti vykořisťování brojí, se včely a další bezobratlí v sezóně opylování stromů, keřů a rostlin dřou. Ještě jsem si nevšiml, že by někde socialisti agitovali pro založení odborového svazu bezobratlých. Možná proto, že my, přestože obratlovci, jsme někdy bezpáteřní.

 

Agresivní červotoč – rozhlodal mi kolotoč – Říkali mi sousedi – ten když hlodá, nehledí.

 

Vůči jiným komunista – totalitně by jim vlád – na sebe bral míru jinou – liberální demokrat.

 

Nebyl to jen prostý lapka – Naučil se lepší trik – s kravatou a v novém saku – krade coby politik.

 

Horší Turka poturčenec – to by měli všichni znát – stejně jak když z bolševika – vyloupne se demokrat.

 

Plakáty lepili, billboardy stavěli – hory i doly slibovali – a přitom dumali – jak by si kapsy namazali.

 

Po volbách zůstanou plakáty, cedule – voličům oči pro pláč – jak žravé hodule – to jsou ti pánové zač.

 

Ministr financí plivl si do dlaní – a s chutí přistoupil k vybírání daní – Tenhle má košili, ještě dát může – a kdo už nic nemá, odřem´ ho z kůže.

 

Nemívám na růžích ustláno – dvě deky stačí mi, na večer, na ráno – Lavice dřevěná, ani ta netlačí – když z trouby zavoní dva plechy s koláči.

 

Podle jiných hochů vzoru – chtěl bych někam do výboru.

 

Bez protekce ani ránu – nechci zůstat na průvanu!

 

V pastě, na dně tuby – nalezl jsem zuby.

 

V Americe vynalezli recyklaci slečen – materiál dotejkaný bude nedotečen.

 

Občas vedu se svou uklízivou ženou debatu jistého typu. Ona na chalupě nablýská okna – a pak nevraživě naslouchá mým dotazům, k čemu jsou dobrá napulírovaná okna, když větší část týdne tu není nikdo, kdo by mohl tu krásu obdivovat. Má životní družka jen pohrdavě a přezíravě odfrkává – což má asi znamenat, že takhle hloupou otázku nikdo normální nepokládá. Umývat okna se podle mé ženy patří, ať už se na ně (a skrze ně) někdo kouká či nikoliv. Má žena by neváhala a za nepatřičné nepovažovala mytí oken ani v případě, že by bylo po neděli ohlášeno zemětřesení stupně osm a půl podle Richterovy stupnice. Pořádek musí být, i kdyby tragače padaly.

 

Ideální management spolupráce – příklad – včely a sadaři, včely a zemědělci. Každý sleduje svůj vlastní sobecký zájem, žádné předstírání starostí o toho druhého. Obě strany jdou za svými cíli, ať je určován druhovým instinktem nebo ekonomickým vědomím. Celek je nastaven, vyladěn tak, že prospívá oběma. Žádné parlamentní dohadování, žádná rovnováha trhu. Řízení je to objektivní, uvědomělé jenom z jedné strany. Poučení? Co takhle celý ten zašmodrchaný, komplikovaný a přitom nezvládnutý rádoby vědecký chaos poslat k čertu – a spolehnout se na instinkt i na straně lidí? Co lidská společnost jako řízení provozuje, je tak překombinované, že to z odstupu vypadá jako naprostá pitomost; a přitom to zřejmě taky pěkná pitomost je.

 

Příroda syntetizuje – říká se tomu růst, od semena, zárodku, vajíčka až po klas, dospělce, zralého jedince. Obilí, prase, slepice. Lidské činnosti jsou převážně analytické. Trháme plody, třídíme obilí na zrno, plevy a slámu, kuřata na křidýlka a stehýnka. A odměřujeme čas potřebný k dokončení přírodních syntéz.

 

Pozoruji včely a čmeláky přemisťující se z květu na květ, sbírající své hrudky pylu. Trochu mě to znervózňuje – umím si představit vyšší systematičnost takového počínání. Zdá se mi, že ztrácejí čas přílišným přeletováním; kdyby to vzali po pořádku, jeden květ za druhým, od spodního konce větve až po její vršek, museli by přece udělat víc! Nakonec se však přece jenom ovládnu a do jejich počínání jim nezasahuji ani se nepokouším je školit v racionalizaci řízení. Napadá mě totiž, že to pro ně nemusí být jenom práce provozovaná za daným účelem; taky by v to mohlo hrát nějakou roli i potěšení a radost. A do toho nemá nikdo cizí právo se plést a zasahovat. Ze své vlastní člověčí činnosti už bychom měli vědět, kolik špatnosti se natropilo, když se potěšení z práce vylučovalo jako iracionální zdržování.

 

Dvě sýkorky se zájmem o tutéž kuličku loje na větvi zavěšenou. Jedna klove, druhá ukázněně opodál čeká jako zákazník ve frontě socialistického obchodu.

 

Představujeme si … Důvodem představy je vlastně nevědění, neznalost alespoň částečná. To, co známe úplně, nemáme důvod si představovat. Usilovat o představu něčeho předpokládá alespoň kousek neurčitosti. Kousek prostoru, který by mohla vyplnit fantazie přestavujícího si. Schopnost představovat si patří k největším výdobytkům lidského vývoje. A bylo ho dosaženo díky tomu, že jsme nedokonalí; kdybychom úplně dokonalí byli, byli bychom stroje,

 

Člověk je hledající stroj; k hledání ho podněcuje nespokojenost pramenící z vědomí, že dělá chyby. Chybné výkony. Každým nalezením a odstraněním chyby se zavdává důvod a vytváří příležitost ke vzniku chyby jiné, zpravidla rafinovanější.

 

Nebýt strachu, nikoho by nenapadlo uvažovat o statečnosti.

 

Ten nebývá hrdina, kdo se nejvíc vypíná.

 

Elegance a symetrie stromu nevypovídá nic o jeho plodnosti.

 

Co je k vzteku, bývá i k breku.

 

Kdo umí plavat, bude mít potíže při pokusu spáchat sebevraždu utonutím.

 

Na vojně jsme na víkend fasovali suchou stravu; v dobách mého vojákování to byl obvykle decimetr kabanosu a sladká oplatka. Teď, ve stáří, mi suchou stravu předepisuje doktor. Na každý den, včetně sobot a neděl. Zapíjet ji smím vodou. Mou suchou stravou je teď hrst tablet a různobarevných prášků.

 

Rizika výskytu některých malérů na věku nijak nezávisejí. Přesto vnímá jejich existenci starý člověk citlivěji než mladý. Možná je to zvýšenou opatrností, možná sníženou troufalostí.

 

Myslím, že jsem během svého školního docházení nikdy nezatoužil stát se učitelem. Učitelé mého dětství a mládí nebyli hrdiny bez bázně a hany. Změnilo se to až na univerzitě; to už jsem ovšem poznal, že být učitelem matematiky na univerzitní úrovni, na to nejsem dost dobrý.

 

Býval jsem aplikující matematik; po odchodu do důchodu jsem matematik aplikovavší.

 

Člověk obvykle volí mezi úsilím dosáhnout svého malého jistého nebo urvat velké, ale nejisté. Lepší jisté, přesněji s relativně nízkým rizikem anebo větší, spojené s velkým rizikem nedosažení a zklamání. Ta životní strategie zřejmě souvisí se vztahem člověka k náhodě, s vírou ve štěstí ochotné se usmát i na vola usednout.

 

Pokaždé zkrotnou derviši, sotva usednou v semiši.

 

Statistika z novodobé americké historie, možná dodnes platná – padesát procent národního bohatství vlastní ve Spojených státech pouhé jedno procento jejich obyvatel.

 

Snad poprvé soustavněji čtu o korejské válce 1950-1953 popis a vysvětlení napsané americkými historiky. A z hlubin paměti se mi vynořují záznamy oficiální verze výkladu komunistického. Hned první otázka – kdo začal? Mně se do hlavy pokoušeli nacpat – a já sám to jistě ve škole papouškoval – že začali američtí imperialisté a jejich loutkoví jihokorejští přisluhovači. Dokonce i jméno jihokorejského prezidenta Syngman Rhee jsem si z anglické transkripce vybavil. Nikdy nemohla být položena otázka – Jak bylo možné, že imperialistický útočník, který mohl využít momentu překvapení, od začátku války ustupoval až k přístavu Pusan na samém jihu země? A že teprve potom, kdy se podařilo shromáždit jednotky OSN, byli Severokorejci zahnáni až na samotný sever k řece Yalu? Patová situace pak postupně nastala až po vstupu čínských armád na korejskou půdu. Dnes už to není aktuální – komunistické lži už nejsou pro nikoho žádným překvapením; tehdy jsme si však na znásilňování logiky teprve zvykali – a zahraniční rozhlas neměl také vždycky stoprocentní kredit.

 

Billboardový souboj ODS a ČSSD jasně demonstruje zmatenost a zvrácenost politiky. Levice ví, co dělá pravice. Zejména ví, že černé může být v politice docela dobře bílé a naopak. Že v ní nikdy nic neplatí, nikdo nic negarantuje, že skutky se sliby se stejně rozejdou, takže se plus může stejně dobře interpretovat jako minus. Slova jsou kulatá, aby politickým slibovačům hladce po jejich prolhaných jazycích klouzala. Aby se jich posluchači jenom obtížně chytali a jejich naplnění dožadovali. Ten trik s plusy a minusy trochu připomíná židovskou anekdotu : Pánové Kohn a Roubíček mají své krámy se střižním zbožím v sousedících domech. Když se Kohn pokusil zvýšit razanci své reklamy tím, že si nechal zhotovit nový vývěsní štít s trojnásobně velkými písmeny, kontroval Roubíček tím, že nad dveře svého krámu nadepsal – Hlavní vchod zde!

 

Teprve při uváženě hřejícím ohni kachlového sporáku si člověk stačí všimnout, jak se vaří voda. Nejdříve tiše, jako by se udiveně ptala – a co to se mnou v tom hrnci děláte, lidičky, vždyť můžu někoho popálit – aby po chvíli, jejíž délka závisí na tom, co a jak do kamen přikládáte – začala nahlas protestovat; pak už stačí jen chvilku počkat až se voda s poměry smíří a ztichne. A to je ten moment, kdy je voda připravená zalít kávu nebo čaj.

 

Pozoruji sýkorky; přelétají z větve na větev, tuhle zobnou a támhle klovnou, pak si na minutku do otvoru ve zdi zaletí, kde mají zřejmě svou dvougarsonku 1+1 bez příslušenství. Z mé židle se to trochu jeví jako Brownův pohyb zrníček pylu, jak jej stochastickou rovnicí popsal Albert Einstein. Náhoda jako vyšitá. Jenomže pro sýkorku je její počínání možná stejně účelově zdůvodnitelné jako chování upoceného ministerského předsedy.

 

Z dokvétajících třešní a švestek otrhává sudetský neurvalý vítr okvětní plátky. Ještě pořád bílé se snášejí na zem, aby byly pohlceny věčně hladovou trávou a stráveny v zubech času nenasytnou zemí. Lidský pohled eviduje poezii; prózu tlení vynechává. A přitom jedno nebylo by bez druhého.

 

Víš, jak se pozná hrdlička – diabetik? Necukruje!

 

Při opisování žáček riskuje, že opíše chybu. V případě připisování zásluh se riskuje totéž.

 

Nemějte mi za zlé, že vás nemám za dobré!

 

Kdo obětuje bohům z toho, co nepoctivě získal, boha neuctívá, ale uráží. Má ho totiž evidentně za naivního troubu. V menším měřítku tohle provozuje každý politik, který se při rozdělování státního rozpočtu tváří, jako by lidem ze svého dary rozdával.

 

Láhev slivovice, která skončila nevypita, protože rozbita a vylita, je připomínkou myšlenky, již se nepodařilo uskutečnit a talentu, který zůstal promarněn.

 

Lidský život je přehlídkou promarněných příležitostí a náhod využitých nedopatřením či omylem.

 

Nezlehčujte skromnost výsledků, dokud jste nepřevážili velikost šancí!

 

Advokát je člověk, který ví všechno o právu a nedokáže udělat pranic pro dosažení spravedlnosti.

 

Přijít o všechno může ten, kdo má hodně, stejně jako jiný, kdo nemá skoro nic. Je ovšem pravda, že to nemusí v obou případech stejně bolet.

 

Ostrá tužka, tupá hlava – psaní příliš nepomáhá.

 

Představa, že právě básníci hladoví zimou se třesoucí v podkroví vyrábějí 1A primissima poezii je neodpovědně naivní. I kdyby si poetové opravdu ve stavu hladovění a hibernace libovali – myslíte, že by tím byly nadšené i jejich hladové a omrzlé Múzy?

 

Bohové obžerství, vašimi svátky jsou narozeniny!

 

Předvolební sezóna je obdobím velice specifického způsobu komunikace mezi občany a osobami usilujícími usadit se v těch či oněch politických židlích. Podstatou tohoto způsobu je předstírání a lhaní. Není to ovšem lhaní, které by využívalo principu náhodnosti; nejedná se o chyby, k jejichž odhalování či analýze by se dalo použít příslušných statistických zákonů. Lže se účelově – aby bylo ovlivněno chování občanů a toto orientováno žádoucím směrem. V tomto ohledu má počínání adeptů politiky hodně společného se strategií sňatkových podvodníků; jde o to, přimět bohatou nevěstu nebo vdovu, aby řekla ano a upsala polovinu majetku podvodnému novomanželovi. Ten předstíral lásku až za hrob a ty nejlepší úmysly, na všechny strany sliboval modré s nebe snášet. A pouhý týden po svatbě začne vysedávat v hospodě a vyženěné peníze plnýma rukama rozhazovat. Stejně jako poslanec nebo senátor hned po svém zvolení. Mouřenín občan vykonal své a může dál jako předtím držet hubu a krok.

 

FINIS