LIBER CATENAUS

Píše S. Komenda, část 28, duben 2006

 

Až jednou …

 

Až jednou po nás převezmou správu této planety mravenci nebo potkani (nenulová naděje se dává také švábům, kvůli jejich vysoké odolnosti vůči radioaktivnímu záření), a jejich historici se začnou zajímat o dějiny předmravenčích či předkrysích civilizací (podobně jako se my, lidé, zajímáme o dějiny dinosaurů), určitě někdy narazí (v některé z hlubokých podzemních vrstev v základech zříceného velikého mramorového domu) na stohy formulářů přiznání k dani fyzických osob. Když se jim podaří přeložit vysvětlivky jednotlivých položek z člověčiny do mravenčiny nebo krysštiny, strnou úžasem. A když pak dokonce najdou některé z formulářů dávnými lidskými poplatníky vyplněné, jejich úžas nebude brát konce. Jak je možné, že tvorové schopní něco tak složitého vyplnit, mohli vyhynout?

Teprve později, když se do svých archeologických nálezů ponoří hlouběji, jim dojde, že věc je poněkud složitější. Podobně jako kdysi rosettská deska ve starém Egyptě, obsahující hieroglyfický text se dvěma paralelními překlady do jazyků mladších a pro nálezce srozumitelných, umožnila pochopení staroegyptského písma – díky nálezu několika formulářů s totožnými podklady také mravenci pochopí: lidské daňové formuláře byly kdysi pro lidské poplatníky stejně nesrozumitelné jako teď pro ně. Příliš zašmodrchané pro pochopení i mozkem poměrně vyvinutým. Tak komplikované, že mozky, které si s vyplňováním daňových formulářů lámaly hlavu, nakonec z toho zblbly až do úplného vyhynutí.

Tento objev a následná interpretace mravenčích archeologů bude mít pro vývoj jejich civilizace zásadní význam.

Mravencům dojde, jak hrozivé riziko se skrývá v existenci takových oblastí civilizace, jako jsou práva a jiná odvětví byrokracie. Pohotově zařídí, aby bylo pod nejpřísnějšími tresty (například otrháním křídel) zabráněno produkci právníků a úředníků. Pokusy zřizovat právnické fakulty na mravenčích univerzitách budou považovány za přečin proti lidskosti (pardon, mravencovosti). Na rozdíl od jiných oblastí lidské historie, v níž najdou mravenčí intelektuálové nejeden podnět a inspiraci pro vlastní mravenčí vývoj, oblast práva a byrokracie musí sloužit výhradně jako příklad odstrašující.

Dá se předpokládat, že v tomto stádiu vývoje se už nástupnická mravenčí civilizace propracovala do stádia pekuniárního, používajícího univerzální směnný ekvivalent při výměně zboží. Tento předpoklad má své oprávnění i přesto, že u mravenců jako tvorů kolektivních bude asi převládat spíše princip socialistický než kapitalisticko-soukromovlastnický. Zásada za kulatý zas kulatý je totiž tak praktická a výhodná, že se díky své objektivitě prosadí i u mravenců. Při jejich píli a spořivosti.

I mravenci budou muset přemýšlet o systému zdanění obyvatelstva. O jeho zpoplatnění.

Dá se čekat, že odstrašující příklad vyhynulé lidské civilizace je přidrží u principu maximální jednoduchosti. Něco jako jednotná daň. Samozřejmě daleko důsledněji uplatňovaná než v případě návrhu uctívačů modrého ptáka. Ve společenství mravenců totiž odpadne celá oblast výjimek při slevách na děti – děti nejsou soukromou záležitostí, jsou věcí státu, celého společenství. Zjednodušení daňového systému může tedy být opravdu razantní – což bude prevencí předčasného vyhynutí mravenčí civilizace mechanismem daňového zblbění.

Nakonec mi nezbývá než litovat, že se tohoto stavu věci nedočkám. Že nebudu moci jako vetchý stařeček sledovat plazmové televizní zprávy, rozvážně informující mravenčí daňové poplatníky, jak si počínat v období před koncem měsíce března. V období, kdy někdejší dávní lidé, předchůdci mravenců, přikládali na svá čela rozpálená daňovou horečkou, chladivé obklady, jimiž by alespoň o pár dnů zpozdili, co zákonitě muselo přijít – vyhynutí lidstva v důsledku zašmodrchanosti daňového systému.

                                                                                    

 

Známosti – faktor sociální korupce

 

Sociologové, psychologové a jiní odborníci studující mezilidské vztahy, jsou schopni snést celé haldy poznatků o faktorech, v prostoru mezilidských vztahů působících. Dokonce o těch, jejichž působení se sice předpokládá, empiricky však bylo o jejich masivnosti prokázáno jen pramálo. Na druhé straně existují faktory, o jejichž působení nepochybuje ani žádný laik, které však odborníci pojmenovávají a jejich účinek zkoumají jenom opatrně; tak opatrně jako zkoumá chemik látku, manipulace s níž hrozí výbuchem nebo mikrobiolog kulturu, u níž se předpokládá vysoká toxicita nebo virulence.

Pojem známosti mezi ně rozhodně patří. Už proto, že zásadním způsobem narušuje to, existenci čeho nejrůznější sociologické a politologické teorie jako samozřejmost předpokládají. Totiž nezávislost. Jenomže zkoumat vliv známostí na chování a zejména rozhodování lidí je počínání připomínající manipulaci s výbušninou bez solidního pyrotechnického zajištění. Důvodem je skutečnost, že jeden nikdy neví. Ve společenství, kde jsou známosti nejrůznějšího typu využívány při ovlivňování společenského postupu samozřejmě a masově, zároveň však důvěrně, utajeně a popíratelně, existuje výrazné riziko, že osoba takový jev zkoumající narazí. Na někoho, kdo má sice hroší kůži, avšak s háklivými místy. Kdo případné kritické nálezy vztáhne na sebe. Ne sice tak, že by jejich platnost uznal, oddal se upřímné lítosti a vydal na cestu k nápravě; takoví jsou lidé možná v čítankách pro prvňáčky. Ve skutečném životě lidé při podobných obnaženích zapírají ze všech sil; přiznávat se nepatří v českém prostředí k projevům statečnosti; přednost dáváme raději zbabělosti – vždycky se lze tvářit, že věci se nemají tak docela …

Představa společenství lidí jako množiny vzájemně nezávislých jednotek je naprosto mylná. Ne že by tato skutečnost byla sama o sobě odsouzeníhodná, to ne. Je normální, aby člověk žil v síti vazeb s jinými jedinci, vazeb tu silnějších, tu slabších, od vysokého stupně přízně a podpory až po stejně vysokou nevraživost či nenávist. Problém je v tom, že je mnohem snadnější o skupinách lidí teoretizovat jako o souboru nezávislých jednotek než budovat teoretické modely lidského chování beroucí v úvahu mnohotvárně fungující vazby.

Jsou známosti odvozené z biologické souvislosti mezi jedinci různého stupně pokrevenství; souvislosti krve. Daleko nejvíce rozprostraněné jsou však vazby sociální, utkané z pavučin souvislostí typu já na bráchu, brácha na mně. Dnes pomůžeš ty mně, zítra já tobě. Vzájemně pokryjeme svými možnostmi věci, které je lépe udržet ve stínu veřejného zájmu. Důvodem bývá získání určitých výhod, mechanismem půjčky za oplátku. To, co se takto neoprávněně získá, děje se úkor a účet někoho třetího. Někdo to prostě zaplatit musí. V současných poměrech to bývá onen tak často citovaný stát, což jsou jako by všichni, fakticky však ona neustále vykořisťovaná většina.

Některé typy známostí si v současné morálně zdegenerované společnosti vydobyly pojmenování, která se smějí užívat veřejně, aniž by takto pojmenovaným jedincům hrozil trestní postih. Mám na mysli pojmenování lobby, lobbying, lobbista. Jedinci navazující známosti s politiky, vládnoucí mocí, právem spolurozhodovat o záležitostech, ve kterých výsledná rozhodnutí mohou být pro někoho zdrojem ekonomických výhod. Samozřejmě se jedná o docela obyčejné podplácení, o korupci, kterou lobbista zprostředkovává mezi zájemcem o výhody a politikem majícím moc o těchto výhodách rozhodnout; přijatelně pojmenováno to však zní méně odpudivě. Specifickou kategorií jsou známosti podezřelé. Takové, o nichž se tuší, že byly navázány a jsou konzumovány, není však důkaz smyslově uchopitelný na fotografii nebo v odposlechnutém zvukovém záznamu; jsou známosti, jejichž existenci lze předpokládat podle zákonů logiky věci. Asi tak, jako bývalo kdysi, v dobách hluboce temných, považováno za prokázané, že dvě osoby opačného pohlaví strávivší noc v témž domě, přitom nedlely výhradně na modlitbách.

 

 

Zánik civilizací

 

Koho chce pánbůh potrestat, postihne ho slepotou – praví přísloví. Myslím, že jde o metaforu, nejedná se o nějaké vypichování očí. Slepotou se zde rozumí ztráta schopnosti rozpoznat, oč jde. Slepotou je míněna zaslepenost.

Podobně jako nemoc nebo jiná patologie, zaslepenost může postihovat jedince, ale také celá lidská společenství. Diagnóza se v obojím případě liší; zatímco jednotlivec zaslepený buď je anebo není – podléhá lidské společenství zaslepenosti, jakmile se zaslepenou stane síla držící moc anebo se nechá zaslepit rozhodující většina. Takže – problém zaslepenosti se týká diktatur stejně jako demokracie.

Zaslepenost je pojem ve své abstraktní verzi představující odstup od kritického rozumu. Zatvrzelé shlížení se v zrcadle odrážejícím do zorného pole hledícího nebo hledících jenom tu část spektra, kterou jsou tito ochotni vidět. Zrcadla, tuhle vlastnost nemající, jsou rozbíjena, aby nebyly mateny iluze zaslepeného. Historie civilizací ukazuje, že takovými iluzemi může být třeba sveřepě uplatňovaná náboženská představa nebo jiná ideologie.

Projevem zaslepenosti je odtrženost od reality. Od fakt, která lze smysly pozorovat, přístroji naměřit a ve shodě s logikou vypočítat. O zázracích si člověk může myslit cokoli; jakmile však začne s jejich výskytem počítat ve svých plánech a zázraky zabuduje do stavebních konstrukcí své budoucnosti, nutně zkrachuje a pravděpodobně se zahubí.

Starověké civilizace se rozpadaly pod koly vozů a kopyty nájezdníků ve chvílích, kdy jejich vládci přestali počítat, kdo je silnější a spolehli se, že bůh je s námi. Tahle deviza totiž moc platit nemůže – na své bohy totiž spoléhala i druhá strana. Zaslepení často přehlédli, že přílišným vzýváním nespolehlivých božstev oslabili materiální struktury svých bojových sil. Třeba nákladným budováním pyramid, nejenom egyptských. Vyspělejší civilizace se ubránily, jako třeba římská říše, dokud se jejich vládcové nenechali zaslepit pohodlím přepychu a nádhery uměleckých děl. Pokud se tak stalo, barbaři je převálcovali hrubou silou. Takhle zvítězil na Evropou Adolf Hitler s jeho novodobým nacistickým barbarstvím. Existence západní civilizace s její zaslepenou vizí věčného míru, ve kterém bude možno v pohodlí užívat koloniální kořisti, visela na vlásku. Stejně jako o pár desetiletí později málem vyvrátilo tutéž civilizaci barbarství sovětské – s úspěchem poukazující na korupci demokratických struktur, v zaslepenosti vlastního sobectví mrhajících hodnotami, které vytvářely stovky milionů a které si přivlastňoval tenký proplástek vykořisťovatelské vrstvy. Nebýt toho, že se vládci sovětského impéria zapletli zaslepeně do sítí své vlastní despotické korupce, mohli ovládnout svět.

Naštěstí je zaslepenost nemoc nakažlivá.

Dnešní západní civilizace se střetává s náboženským barbarstvím jiného druhu. Jeho symptomem je pohrdání jednotlivým lidským životem – ve jménu boha toto pohrdání odměňujícího. Naše změkčilá civilizace, zaslepená mudrováním o lidských právech bez  důsledného vyžadování odpovědnosti, nedokáže tomuto barbarství čelit. Vzdává jednu pozici za druhou. Neschopná pochopit, že dialog nemůže vést jenom jedna strana. Navíc oslabovaná vlastní korupcí, chamtivostí svých mocných ochotných prodat vlastní matku, bude-li to pro prodávajícího výhodné.

Tohle je metafora, která by měla vystihnout skutečnost, že barbaři zabíjejí na naší straně zbraněmi, které my sami vyprojektovali, vyrobili a jim prodali. Výstižná ukázka fenoménu podřezávání větve, na které podřezávající sedí. Zaslepující vyhlídka okamžitého zisku je naplněním hesla po nás ať přijde potopa! Což je právě ten princip, v souladu s nímž se hroutily a zanikaly civilizace. Myslím, že vedle barbarství náboženského fundamentalismu ohrožuje naši civilizaci i fenomén, který jako nádor bují v jejím vlastním těle. Sterilní byrokracie, ochromující výkonnost lidského intelektu.

 

 

Tmavé brýle chamtivosti

 

Patří k lidské povaze, že ji náhlá změna parametrů prostředí může vyvést z míry. Co se mění se změnou poměrů, je samozřejmě chování. Jenomže povaha se manifestuje, projevuje prostřednictvím chování; skrze ně. Z chování pak se usuzuje na povahu.

Je přísloví, konstatující, že horší Turka poturčenec. Poturčenec je člověk, který s Turky žil, ať už dobrovolně nebo z donucení, a turecké zvyky za vlastní pobral a je si osvojil. Přísloví říká, že si obvykle ty horší vybral a že v tureckých špatnostech přehání. Lidmi typu poturčenců se obvykle v netureckém prostředí pohrdá.

Významnou změnou parametrů prostředí může být zbohatnutí. Nabytí majetku a moci dědictvím nebo jinou náhlou změnou společenského postavení. Doposud sice nebylo lékařsky prokázáno, jak je to možné, ale není pochyb, že se to stává, že k tomu dochází – zbohatlík oslepne a ohluchne – své někdejší známé nepoznává, jejich zavolání neslyší. A taky mu někdejší známí nevoní. V dřívějších dobách se také stávalo, že takový jedinec zapomněl, jak se česky mluví, a najednou koktal a lámal třeba němčinu, jazyk v některých dobách považovaný za panský, za jazyk lepších lidí. 

Jedinec, kterého životní okolnosti přesunuly z množiny lidí normálních do množiny lidí lepších, zjišťuje, že se v něm probouzejí vlastnosti až doposud kdesi v koutku jeho povahy nenápadně dřímající. Třeba chamtivost. Předtím míval pocit, že nemá dost, úplně stejně jako ostatní lidé; zanadával si na poměry a nakonec vždycky nějak potřebné drobné v kapse schrastil. Teď už nenadává – podvědomě tuší, že za stávající poměry jsou jaksi odpovědní lepší lidé, mezi které teď on sám patří – a bylo by přece nepatřičné nadávat sám sobě. Taky nadávání ostatních, obyčejných lidí, nese nelibě; pod kůží ho svědí tušení, že by se to i jeho samotného mohlo týkat.

V zásadě však platí, že nevidění a neslyšení získáním moci vyvolané usnadňují lepšímu člověku kritické poznámky na adresu lepších lidí přeslechnout a hrozby pěstmi nevidět. Této adaptaci velice napomáhá téměř výlučné pobývání v prostředí lepších lidí, jedinců stejné sorty jako je on sám. Je to pochopitelné; mezi svými, mezi těmi, kterým lidé zvnějšku nadávají, se nenadává. Jenom se shovívavě nebo dokonce útrpně krčí rameny nad naivitou občanů, podléhajících trapnému populismu o tom, že všichni by si měli být rovni. Nehorázné otázky, jak je možné, že si v demokratickém státě někteří jedinci sami určují výši svých platů a dalších požitků, shovívavě přecházejí. Že přitom nikdo nekontroluje jejich pracovní výkon – což je zjevné ze skutečnosti, že si přibírají sezení v dalších a dalších nemálo placených křeslech, provozujíce tak impozantní mnohoobročnictví – zcela v rozporu s elementárními zákony fyziky (den má jenom 24 hodin pro každého lidského jedince, na čemž nemůže změnit nic, ani kdyby si poslanci odhlasovali pro sebe výjimku) a fyziologie (z těch 24 hodin musí jednu třetinu prospat i politik, ať by se jakkoli vymlouval, že jemu stačí spánek, který absolvuje na zasedání parlamentu).

Bohužel platí, že chamtivost je vlastnost se škálou od nuly do nekonečna. Jinak řečeno, člověk může chamtivosti podlehnout v té míře, že nikdy nemá dost. Mezi lepšímu lidmi v českém parlamentu se to projevuje tím, že neváhají odhlasovat si další zvýšení svých platů jako by omylem, přičemž nenacházejí v sobě dost sil, aby ten omyl zpátky napravili. Raději ho (ten omyl) překryjí dalším navýšením, doufajíce, že se na jejich šmejdy zapomene, protože občané už dávno ztratili o těch šmejdech přehled.

Myslím, že i v tomhle se naši lepší lidé mýlí. Je sice pravda, že v detailech politických šmejdů se už vyzná jenom málokdo. Zato přetrvává globální dojem, že politika je svinstvo a ti, kdo ho provozují, jsou označováni substantivem etymologicky odvozeným. Má to však i svou pozitivní stránku, kterou by bylo špatné nevidět. Politici slouží občanům jako příklad – odstrašující příklad. Jako vzor, podle kterého se patří nechovat.

 

 

Absurdity civilizace

 

Náruč lidské civilizace je široká, košatá i hluboká. Vejdou se do ní jak nejnovější objevy a vynálezy přírodních věd a techniky, tak pozůstatky kroků, kterými si razila kdysi dávno cestu historie. Ruchadlo vedle atomového reaktoru, aspirin vedle antibiotik a cytostatik. Tyhle dvojice mají přitom nárok stát v řadě vedle sebe; obojí bylo a je ve své době užitečné, funkční, lidem prospívající. Košatá náruč civilizace však dokázala zahrnout i jiné věci. Vedle záležitostí smysluplných mezi nimi nacházíme i artefakty, přežívající v ní díky zašmodrchanosti vydávající se za složitost. Odpovídá to skutečnosti, že lidskou mysl není tak obtížné zmást; atributy složitého a zašmodrchaného si mohou být vnějším vzhledem dost podobné.

Absurditou nad jiné do očí bijící je konfrontace lidského pronikání do nitra hmoty a procesů v něm probíhajících – se zmatkem, nepřehledností a neúčinností řídících systémů, které kontrolují mocenské a ekonomické síly jednotlivých subsystémů této planety. Na úrovni kontinentů, mezinárodních uskupení, států a regionů. Věda, science, nepostupuje přímo; ostatně, vlastně není apriori jasné, co to přímý postup je. Ten proces je procesem hledání, zkoumání, poznávání; zaráží se v místech, která proces stvoření pro lidský mozek zauzlil; jsou to však zarážky objektivně dané, obvykle po kratším nebo delším čase překonatelné. Stejně tak v technice; od prvních fyzikálních aerodynamických představ přes experimenty krok za krokem prověřující jejich technickou realizaci se civilizace dostala od plátěných a dřevěných víceplošníků přes nadzvukový Concord až k raketoplánům pro opakované použití k letům do vesmíru. Na rozdíl od vědy, hledající pravdu o stavu světa, měly by systémy řízení společenských struktur konstruovat soustavy optimalizující účinnost takového řízení. Přitom nejde o hledání pravdy – management, sociologie, právo nejsou vědami. Ústředním, pilířovým konceptem je přitom účel, utility. Vymyslet systém, řízení, který by fungoval co nejlépe, který by obsahoval autokorekční prvky, odhalující a eliminující politickou korupci, schopný čelit důsledkům chamtivosti, kterou jsou všechny řídící systémy obsahující lidské prvky zamořeny podobně jako jsou sklady supermarketů zamořeny potkany.

Problémem číslo jedna lidské civilizace byl a je problém dostatku energie, včetně té, kterou je třeba dodávat lidským tělům jako potravu. Systémy řízení společenství nejsou schopny regulovat porodnost a kontrolovat demografický vývoj; naštěstí dokázaly biologické vědy a zemědělská technika svými genetickými objevy a využitím chemie tuto neschopnost řídících systémů kompenzovat. Fyzika jaderné syntézy je hlavní nadějí do budoucna.

Sledovat vývoj řídících systémů znamená absolvovat nekonečnou přehlídku lidské nemohoucnosti. Nedomyšlená manažerská opatření představují soustavu černých děr, pohlcujících miliardy jednotek jakékoli měny. Takovým menším modelem je řízení zdravotnictví, které je ukázkou lidské manažerské neschopnosti. Ministr střídá ministra, s občasným záskokem k soudu a do kriminálu.

Blíží se konec března, kdy zajíci vyvádějí své mladé, učitelé vzpomínají na Komenského (ten už se nemůže bránit) a daňoví poplatníci šedivějí nad formuláři přiznání k dani fyzických osob. To, že jsou položky formulářů rok od roku měněny, aniž by některý ministr financí je dokázal zjednodušit a zpřehlednit, tj. racionalizovat, vypovídá o jejich intelektuální nedostatečnosti. Navrhnout komplikovaný, zašmodrchaný dotazník pod záminkou, že je třeba, aby v něm bylo všechno, dokáže každý nedůvtipný moula. Navrhnout řešení jednoduché a přehledné a přitom funkční – to dokazuje, že navrhovatel má pod čepicí. Takoví lidé se bohužel členy českých vlád nestávají. Nakonec mi dovolte poznámku z jiné kapsy, jen zdánlivě od tématu odtažité. Už řadu let zírám, pročítaje libozvučnou češtinu byrokraticko-právnických vysvětlivek daňových formulářů. Jako celek představují perly; při jejich chroustání si vždycky připadám jako ona pověstná svině, jimi nevděčně pohrdající. 

 

 

Vyučování nebo učení?

 

S přelomem století – z devatenáctého na dvacáté – se lámalo také jedno ze základních paradigmat pedagogické strategie; nedávno jsem na to narazil při četbě kapesních (asi osmisetstránkových) dějin Spojených států, což je má četba před usnutím. Citován byl v této souvislosti dnes už dávno klasik John Dewey, University of Chicago, Columbia University 1899, School and Society. Jsem si vědom toho, že v oné době ještě kontinentální Evropa ovlivňovala velmi podstatně civilizaci Nového světa – takže i zmíněná změna pedagogického paradigmatu měla své kořeny v Evropě. Já však na to narazil právě takhle – a uvědomil si přitom, že proces započatý před více než sto lety probíhá vlastně dodnes.

Teaching or learning?

Škola není jenom přípravou na život; škola je součástí života. Podstatnou už jenom svým rozsahem, každou chvíli dále bobtnajícím. Změna pedagogického paradigmatu je přesunem od pojetí procesu vzdělávání jako spíše pasivního přejímání a přijímání předkládané materie, fakt a poznatků k pojetí procesu vzdělávání jako spíše aktivní spoluúčasti žáka či studenta, který si uvědomuje, že vzdělání je investice mající základní význam pro další život. Z takového přístupu samozřejmě vyplývá i vědomí odpovědnosti jedince za to, že využije možností, které mu společnost nabízí. Zároveň ale také vědomí společnosti, že vzdělaný jedinec s vyšší pravděpodobností přispěje k vytváření užitných hodnot, prospěšných všem.

Naznačil jsem, že proces změny paradigmatu probíhá dodnes. Mám tím na mysli skutečnost, že i soudobá prohlášení vrcholového managementu školské politiky v této zemi se dovolávají nutnosti klást důraz na aktivní přístup vzdělávaných jedinců. Slavnostně se v nich zříkají memorování a dovolávají se potřeby samostatné formulace úloh. Zdůrazňuje se potřebná prostupnost mezi úlohami, jak je před člověka staví život a řešeními, k nimž nabízejí metody jednotlivé učební předměty. Jak je patrno, za sto let problém přechodu od pasivity a aktivitě zřejmě vůbec nebyl vyřešen, je dodnes svěže aktuální. A protože jsem svým založením skeptik, troufám si tvrdit, že i po uplynutí hodně vody pod vltavskými mosty a vystřídání velkého počtu ministrů školství a tělocviku zůstane aktuálním pořád. Stále bude objevováno dávno již objevené, byť v poněkud modifikované terminologii. Na podstatě věci se toho změní pramálo.

Jako matematik – a zároveň i učitel – mám k diskutovanému tématu trochu specifický vztah. Úvahy o přechodu od školní pasivity ke školní aktivitě se neobejdou bez odvolávek na kreativitu, tvůrčí přístup. To je matematice blízké; už mnoho desítek a snad stovek let nabízí matematika takzvané slovní úlohy. Právě na nich, na jejich řešení, se brousí ostrovtip studentů; řešení takové úlohy nezačíná nasazením vhodně vybrané, už předem hotové metody; postup řešení začíná ještě krok předtím. Začíná formalizací předkládané situace, tím, čemu dnes říkáme nalezení vhodného, tj. dobře padnoucího matematického modelu. Schopnost formalizovat řešený problém spočívá ve schopnosti rozpoznat podstatné strukturní  prvky uvažované situace a důležité vazby, souvislosti mezi nimi existující. Jenom takhle transformovanou situaci je možno matematicky uchopit – a předložený problém matematickými nástroji řešit. Kreativita řešitele, studenta, se manifestuje právě ve schopnosti padnoucí formální model najít. Aplikace matematiky se tak stává polem, prostorem, ve kterém se dají tvůrčí schopnosti subjektu testovat. Tohle není výlučně o matematických znalostech; je to o něčem trochu jiném. Slovní úlohy tak nabízejí výjimečnou příležitost k testování, v jaké míře je subjekt tvůrčího uvažování schopen. Myslím, že jde příležitost výsadní; jiné školní předměty ji v takové míře neposkytují. O tvůrčích schopnostech se toho v pedagogice namluví spousta; pokud však má být taková diskuse vedena alespoň trochu seriózně, bez odkazu ke slovním úlohám se neobejde.

 

 

Buď hodnej nebo budu zlej!

 

Nevím, jak často jsou školní dítka vychovávána metodami odvozenými z pedagogické strategie Komenského. Třeba škola hrou, schola ludus. Vsadil bych však své nedělní sako, že podle zásady uvedené v nadpisu mého uvažovaní probíhá výchova lidských nezletilců mnohem častěji. Racionální na ní je, že není pouhým nabádáním; zároveň uvádí sankce vysazené pro případ, že první část výchovného pokynu nebude vychovávaným jedincem respektována.

Je zajímavé, že to, co se zdá být racionálním z hlediska managementu výchovy, mohlo by se jevit mírně cynickým z hlediska pedagogických teorií. Zatímco manažer žádá, aby pravidla hry jasně vymezovala strategii, včetně odměn a trestů, sní pedagog o harmonii a vstřícné spolupráci obou složek výchovného procesu – učitele i žáka. Snad nemusím podrobně rozvádět, komu z nich dá životní realita za pravdu a podle jakého scénáře hra zvaná výchova doopravdy proběhne.

Zásadu nadepisující naši úvahu není třeba omezovat jenom na výchovu a řízení chování nezletilců. Život ji masově uplatňuje i v případě subjektů dospělých; snad jenom s tím rozdílem, že do procesu řízení lidského chování zapracovává jako dílčí princip metodu cukru a biče – například už tím, že odstraní vykřičník uvedený na konci věty.

V kontextu naší úvahy by asi nemělo chybět slovo vydírání. Vlastně je vydíráním každý výchovný požadavek určitý typ chování od vychovávaného subjektu si vynucující. Jistý extrém – vzhledem k našemu středoevropskému standardu – představuje výchova nezletilců ve Spojených státech, kdy se role vydíraného a vydírajícího obracejí. Princip neomezování citlivé duše dítěte, se záměrem nekřivit jeho přirozený vývoj, je našincem vnímán jako podpora tyranie rozmazleným spratkem vyzařovaná do širokého okolí. Našincem, kterému se na mysl dere otázka Stojí za tu dřinu takového spratka pracně vychovávat nebo bude lépe pořídit si nového usmrkánka?

Vydírání je pojem velice široký. Zahrnuje situace tak nevinné jako je oznámení milující manželky, že oběd se nebude podávat dříve než někdo odhází z chodníku čerstvě napadlý sníh, ale vlastně obecně podmiňování chování jednoho z účastníků hry chováním druhé strany. Na opačném pólu takové pomyslné stupnice se nachází situace, kdy vydírající drží pod krkem vydíraného hrozbou uveřejnění informace, která by ho společensky znemožnila, protože by zpochybnila jeho takzvanou bezúhonnost. Dnes už sice každé malé dítě ví, že třeba v případě politiků a politických institucí jsou řeči o cti a dobrém jménu pouhými pohádkami bez reálného podkladu, přesto však patří ke společenskému folklóru podobné pojmy používat. Maně si v této souvislosti vzpomínám, jak si dobrý voják Švejk v ruském zajetí v diskusi se svým spoluzajatcem lámali hlavu tím, jak mohla dcera jejich ukrajinského zaměstnavatele po svatební noci demonstrovat své čerstvě ztracené panenství umazaným prostěradlem – když se oba dobře pamatovali, jak s ní dováděli při nedávné senoseči.

V české situaci se často mluví o vydíratelných politicích. Také s tím souvisí udržování v činnosti lustračního zákona. Ta česká specifičnost je dána tím, že podstatná část lidí bažících po moci a do politiky se deroucích jsou bývalí podporovatelé bývalého režimu. Ti starší přímo, mladší nepřímo, obvykle jako jejich potomci v prvním nebo druhém kolenu. A je nabíledni, že je jenom otázkou času, kdy je někdo požádá o službu, o neoprávněnou výhodu – pod pohrůžkou zveřejnění skutečností, které by takový vydíratelný mocipán raději udržel pod pokličkou. Zvláštní kapitolu v tomto kontextu představuje situace, kdy je vydíráním držen na řetězu jedinec se sklonem k páchání špatností. Kdy je nástrojem považovaným za odsouzeníhodný zadržováno potenciální zlo. Myslím, že tady přichází jako návod k jednání ke slovu stará latinská zásada E duobus malis elige minus – ze dvou zel vyber to menší.

 

 

Smělé začátky, stydlivé konce

 

Nejsem si jist, je-li fenomén, o kterém chci uvažovat, záležitostí národní nebo všeobecně lidskou. V českých zeměpisných souřadnicích se však vyskytuje poměrně hojně – tím jsem si jist. Svou zkušenost jsem shromaždoval a evidenci vedl především v oblasti akademického života, vědy a zkoumání.

Podobně jako v živé přírodě po zimě přichází jaro, to bývá vystřídáno létem, následně časem zrání v sezóně podzimu a konečně nastoupivším obdobím zimního uklidnění – také v akademickém světě se střídají sezóny podávání grantových přihlášek a vyhlašování badatelských programů s dobou jejich vyhodnocování, následným přijímáním či zavrhováním a konečně rozhodováním o množství peněz přidělovaných na podporu realizace vyhlašovaných záměrů.

Uvažoval by naivně, kdo by předpokládal, že rozhodování o případné grantové podpoře výzkumného záměru je záležitost jednoduchá, probíhající hladce od zahájení do výsledného rozhodnutí. Grantové procedury, to je soutěž. Znamená to, že více je povolaných, ale méně vyvolených. Jinak řečeno, ne každý, kdo si přihlášku podal, žádané dostane. Znamená to, že – někdy dost podstatná, větší část přihlášených, vynaložila práci na sestavení podané přihlášky zbytečně, že šlo o čas vlastně ztracený. A jak ukazuje už několikaletá zkušenost, objem této časové investice bývá nemalý. Podobá se to například soutěži o titul Miss Něčeho; většina soutěžících končí v poli poražených. Grantové přihlášky je zapotřebí dokládat rozsáhlými dokumentujícími materiály, které by měly představovat záruky, že uchazeč má předpoklady k tomu, aby splnil očekávání.

 Podobně jako se uchazečka o titul Miss Něčeho nedostaví na soutěžní podium tak, jak se vyloupla zpod peřiny, rozcuchaná, nenamalovaná a jinak nezkrášlená, ani uchazeč o grantovou podporu svého výzkumného projektu se nezapomene vyzbrojit vším, co má k tomuto účelu po ruce. Na tom není nic divného ani nic kritizovatelného. Jistý rozdíl tu však přece jenom je. Adeptka v oblasti krásna je povinna se předvést v odění sporém, případné tělesné nedokonalosti nezakrývajícím. Uchazeč o grant přiodívá své tělo kompletním oblekem; pokud není povinen předstoupit před rozhodovací orgán fyzicky, posílá za sebe kompletní fascikl odborných dokladů, o něm vypovídajících.

Tohle je ovšem situace, nabízející možnost vylepšení svého image větším nebo menším předstíráním. Žádná komise, byť byla seberozsáhlejší, nedokáže prověřit a ověřit úplně všechno, co o svých výkonech a schopnostech uchazeč o grant prohlašuje. Vždycky zbývá jistý prostor neúplnosti, který je třeba překlenout dohadem. Dohadem opírajícím se o důvěru, důvěryhodnost, informaci nepřímou. Tohle překlenování vychází poměrně samozřejmě ze základního objemu informace, kterou uchazeč o sobě podává. A v této chvíli vstupuje do hry faktor, který bych chtěl označit jako index smělosti uchazeče. Možná index troufalosti nebo dokonce drzosti. Platí tady ono známé Drzé čelo lepší než poplužní dvůr. Anebo jiné – Kdo nevsadí, nevyhraje. Proto se vyskytují, kteří sázejí. A když se i riskantní sázka podpoří v českém prostředí všudypřítomnými známostmi, může to vyjít.

Proces rozhodování o tom, komu se grantová podpora přizná a komu ne, zabírá část badatelských kapacit. Rozhodně nikoli zanedbatelnou. Možná právě tohle způsobuje, že badatelské kapacity a síly chybějí v další fázi procesu, totiž při vyhodnocování výsledků bádání. To se odbývá – a pozornosti unikají projekty, při jejichž řešení hora porodila myš. Hora plánů a slibů porodila výsledky, které se stydlivě krčí v jejím stínu, snažíce se uniknout pozornosti případných hodnotitelů. A protože se fáze hodnocení výstupů projektů časově překrývá s fází posuzování nových grantových přihlášek další sezóny, může přihlášení se do další soutěže fungovat jako mimikry v prostředí hodnocení minulých výkonů. I v tomhle dost často odvážnému štěstí přeje.  

 

 

Těžké rozhodování

 

Tahle úvaha bude o fenoménu, který bych měl označit jako pití. Slovo jednoduché, stručné, prostinké, pouhé dvě slabiky mající – a přesto pro život povahy zásadní. V jedné socialisticky optimistické písni se kdysi zpívalo … bez radosti nelze žít … Možná je to tak trochu pravda. Co však je pravdou rozhodně, nesmlouvavě a bezpodmínečně, je fakt, že žít se nedá bez pití. Fyziologie ví, jak dlouho (plus minus určované zákony biologické variability) dokáže člověk přežít bez toho, že by přijímal potravu; stejně spolehlivě však také ví, že doba takového přežití bez možnosti pít je rozhodně kratší.

Pít se musí.

Vím, že jsem povinen své konstatování upřesnit specifikací přijímané tekutiny. Obecně je platné pro vodu – dokonce ovšem jenom pro vodu pitnou, protože pitelnou, k požívání člověkem uzpůsobenou. Kontrolovanou biologicky a chemicky.

Zajímavé je, že lidé diskutující o pití, ve většině případů nemají na mysli pití vody. Nehledě na to, že pití vody je životně důležitější než pití čehokoli jiného. Musíme vzít jako fakt, že v průběhu lidské civilizace se ustavil specifický vztah k pití alkoholu; jde o kulturní fenomén natolik markantní, že se s ním musí vypořádat a stanovisko k němu zaujmout každá kultura. Tahle škála sahá přitom od naprostého odmítnutí pití až jeho uznání jako prostředku přivádějícího mysl do stavu nirvány.

Rozhodování, o jehož obtížnosti uvažuji, se týká prostředí, které je mi nejbližší. Prostředí, které pití toleruje, přestože si je vědomo, že jde vlastně o drogu, kterou obecně odmítá. Nikdy jsem nebyl abstinent – přestože jsem si dobře vědom, že pití alkoholu se může stát pohybem nad okrajem propasti. V tomto smyslu je vlastně pití něčím, co by se dalo označit jako adrenalinové chování. Dost možná to tak někteří pijáci alkoholů právě takhle prožívají.

Lékaři, kteří jsou ex offo vlastně propagátory zdravých životních stylů (schválně používám čísla množného, protože jejich názory jsou velmi, ale opravdu velmi různorodé), svým klientům obecně pití nedoporučují až zakazují. Vzhledem k tomu, že ani oni nebývají abstinenty, změkčují strohost svého stanoviska prohlašováním, že z rukou lékaře alkohol v malých dávkách podávaný neškodí v libovolném množství. Musím přiznat, že na své životní dráze jsem zažil obojí.

Má skromná gymnaziální latina mi zůstavila říkanku Quinque sunt causae bibendi: amicis adventus, sitis praesens atque futura, vini bonitas at quaelibet altera causa. Je pět důvodů k pití vína: příchod přítele, žízeň přítomná i budoucí, lahodnost vína a kterákoliv příčina jiná. Tenhle poněkud cynický názor, prezentovaný zejména na pomaturitních srazech absolventů, představuje protipól stanoviska abstinentského. Obtížnost rozhodování, kdy musí  konkrétní lidský jedinec zvolit ve vztahu k pití vlastní vzorec jednání, by měla být usnadňována hledáním vyváženosti obou extrémních stanovisek. Přesněji řečeno – oněch pět důvodů pro pití by se mělo konfrontovat s důvody proti pití.

Asi by nebylo nijak obtížné těch důvodů najít víc než pět. Je ovšem třeba do kalkulace započítat, že těch důvodů pro pití se vlastně uvádí nekonečně mnoho. Důležitější je však zvažovat také závažnost důsledků; každý z nás je nějak nemocen nebo alespoň ne-zdráv. Třeba diabetik, žlučníkář, vředař či epileptik. V takových případech je pití prostě kontraindikováno – a přátelské přemlouvání kamarády prokazuje přemlouvanému medvědí službu. S pitím je to jako s mnohým jiným – v jisté kvantitě (a kvalitě) může život obohacovat; dokonce může podnítit člověka, aby ze sebe vydal výkon, který by jinak vydán nebyl. V této souvislosti se mi líbí prohlášení Sira Winstona Churchilla o koňaku jako zdroji inspirace. Uznávám však, že není univerzálně aplikovatelné. Kde nic není, ani ten nejlepší koňak nic nevezme či nepřidá.

 

 

Víno na nesprávném místě

 

Víno – mám teď toto na mysli už jako produkt ve stavu tekutém, po skončeném předtím proběhnuvším procesu kvašení a zklidnění – má své tradicí ustálené a vymezené místo v sudech a lahvích, v demižonech, ve sklepích a vinotékách a konečně ve sklenkách. To vše jako části přepravní cesty vína na místa konečného určení – na jazyk a půnebí, do vyschlého hrdla a žaludku, odkud je vstřebáváno na místo, o které konec konců především jde, totiž o mozek. Tam ho – červené nebo bílé – rudá krev donese, aby lidská mysl božího daru využila a vydala ze sebe to nejlepší. Aby ze sebe vydala myšlenku, nápad, který by jinak, bez povzbuzení vínem, ustrnul, zaschnul a plody ducha nevydal.

V souvislosti s vínem má své plné oprávnění zásada škoda kapky, která se nevypije.  Kapky, které se rozlije, na stůl přelije nebo nevylita či nedopita zůstane. Je to podobné jako hlavní pedagogická zásada škoda rány, která padne mimo. Tím truchlivější je, že víno, o kterém chci tady uvažovat, skončilo na nesprávném místě vlastně na půdě pedagogické. Přesněji řečeno, v těsné souvislosti s pedagogickou institucí nejvyššího řádu.

Na podvečerní schůzi místní pobočky antropologické společnosti se dostavili i její přespolní členové. Dojeli z vysokého učení jiného moravského města, antropologicky k naší pobočce přifařeného; antropologové jsou tvorové vyskytující se natolik vzácně, že jim permanentně hrozí vyhynutí, kterážto skutečnost dosud bohužel nenašla adekvátní odraz v ekologickém ochranářství vzácných biologických druhů. Lze ovšem doufat, že dojde ke změně zákona dříve než dojde k vyhynutí.

Členové akademické obce Univerzity Tomáše Bati mají vedle kladného vztahu k učení a bádání v oblasti vědy a techniky kladný vztah také k tradicím svého kraje. Je jim vlastní vyvinutý smysl a cit k historickým kořenům, kterými sáli mízu své rodové identity jejich otcové a dědové v mnoha pokoleních. Nebyly a nejsou to kořeny ledajakých planěk; jde o kořeny švestek, sliv, trnek, broskvoní, meruněk – což jsou způsoby, jimiž dává východomoravské slunce dozrávat cukrům a slivovici – a hluboké, přehluboké kořeny vinné révy, schopné transformovat sílu země a slunce do hroznů a vína.

Tím však výčet kladných vztahů zlínských akademiků nekončí. Jejich široké moravské duše nezapomínají ani na přátele a kolegy z měst a regionů, kterým slunce ani země tolik nepřejí. Kde se víno neurodí – přestože chuť a žízeň se dostavuje. A tak i schůzí antropologické společnosti využívají, aby se rozdělil, co sami vypít nestačili.

Darované dvě láhve jsem po skončeném zasedání do tašky uložil, odhodlán využít také nabídky, že mne cestou domů na okraji tohoto města vyloží; cesta jejich návratu vede totiž kolem mé panelové rezidence. Když se podařilo několika kolemstojícím antropoložkám, před fakultou se loučícím, mou ne právě subtilní postavu do auta za použití jistého násilí vecpat, a toto se dalo do pohybu jihovýchodním směrem, pocítil jsem, jako by se mým tělem šířil chlad. Zprvu jsem se domníval, že příčinou je smutek z rozloučení s přáteli – měřiči lidských těl. Podivné, protože jen těžko touto hypotézou vysvětlitelné bylo, že epicentrum onoho ochlazení se mi podařilo lokalizovat do oblasti podbříšku, tam, kde se nachází skloubení dolní části trupu s horním koncem dolních končetin.

Nejsem myslitel nijak rychlý. Takže mi trvalo několik ulic než jsem pojal podezření, že darované víno nebylo vínotěsně zašpuntováno. Že uniká z některé ze dvou lahví, které v tašce zaujaly nevhodnou, protože horizontální polohu. A po celou zbylou část cesty k našemu domu jsem se snažil odpovědět si na otázku, zdali červené nebo bílé. Lítost nad ztrátou uniknuvšího vína se v mé duši mísila s představou, že červené víno se z kalhot a svetru, o prádle nemluvě, hůř pere. Špatně uzavřeným se ukázalo být bílé. Poloprázdnou láhev dopila ještě večer má žena; její obsah pochválila. Červené, které jsme vypili při nedělním obědě, bylo dokonce vynikající. Quinque sunt causae bibendi …

 

 

Italské špagety a čeští manažeři

 

Aféra kolem nepojízdnosti vlakových souprav Pendolino, předem avizovaných jako vlajková loď českého ajznbónu, jehož zaostalost je už desítky let pověstná přímo celoevropsky, rozvířila bahno na dně rybníka českého šlendriánu. Manažerského šlendriánu. Včetně jeho odborářské větve, spolu s řízením českých drah a příslušnými odděleními ministerstva dopravy vytvářejícími zauzlení byrokracie, neschopnosti a nevýkonnosti. Pořád se nemůže najít nikdo, kdo by dokázal tento gordický uzel rázně rozetnout. Kolejová doprava v Česku je věrný dědic poměrů reálně socialistických; pokusy pustit do těchto stojatých vod štiku privatizace končily ostudnými aférami rozkrádání toho, co ještě za rozkradení stálo.

Projekt Pendolino měl být jedním z pokusů neudržitelné, přesto však pevně udržované poměry rozhýbat. Namísto toho se stal zrcadlem křivé hubě  neschopnosti českého managementu nastaveným. Detaily jsou známy – nejdříve několikaleté zpoždění, dokazující, že u nás neplatí ono světoznámé čas jsou peníze; čeští manažeři nejsou dost gramotní, aby byli schopni zkontrolovat, zdali je dochvilnost dodávek zaplaceného zboží smluvně ošetřena; pokud bychom jejich gramotnost v tomto ohledu předpokládali, museli bychom je podezírat, že se nechali dodavatelem Pendolina podplatit.

Hned po nasazení elektronicky supervybavených vlakových souprav do provozu se ukázalo, že opožděné zahájení provozu bylo pořád ještě předčasné. A to i přesto, že požadavky na výkonové parametry vlakových souprav, na jejich provozní vlastnosti, byly pro české prostředí změkčeny; pro postkomunistickou rozvojovou zemi, s postkomunistickými rozvíjejícími se politiky, ministry a vrcholovými manažery je to přece i takhle dost dobré. Vlastně dokonce výborné – civilizační náraz opravdových rychlovlaků opravdu rychle jezdících by přece mohl v tomto civilizačně nepřipraveném českém prostředí vyvolat šok. A to by mohlo český management, trpící soustavnou a propracovanou korupcí, dorazit. Což si opravdu, ale opravdu nemůžeme dovolit.

Jsem člověk konzervativní – pokud záruční lhůtu konzerv neurčovala pravidla socialistické hygieny. Můj konzervatismus mi říká, že bychom se měli – ve svých kontaktech s jinými zeměmi – držet osvědčených vzorců chování. Italové produkují prvotřídní špagety, dokonce filmy natáčejí dobré, jejich auta vcelku bez větších problémů jezdí. Taky obojí moře mají zajímavé. Skoro se mi chtělo říct, že na moři není co zkazit; to však už dávno neplatí – zkazit se dá nejenom tím, že se do něho nechá vylít nafta. Tak takových produktů bychom se měli při obchodování s Italy držet. Zůstat u historicky osvědčeného. Vždyť některé italské špagety dokonce ani nelepí!

České vlaky už si na tradici své technické zaostalosti zvykly. Pasažéři jsou otrlí, ve vlacích se cestující chovají podle zásady Jaký pán, takový krám. Kdysi jsem kdesi prohlásil, že v souladu s tímto úslovím by měl být český ministr dopravy malý ušmudlaný mužík, který všude chodí pozdě. Aby produkty svého rezortu nezkresleně reprezentoval. Odborový dopravní boss by měl být jeho dvojníkem. Zahraniční turisté nabývají a do svých domovů si odnášejí zkušenost, že Češi jsou národ technicky uvíznuvší na úrovni počátku dvacátého století. A že jejich hygienické návyky jsou příjemně vstřícné – včetně pravidla, že psům je v této zemi dovoleno vykonávat tělesné potřeby kdekoliv a jakkoliv. V některých sousedních zemích to aplikovali ve velkém – odpad do Čech vyvážejí stovkami kamionů. Vlastní svinstvo a neřád dovézt k nám je záležitost laciná a snadno realizovatelná. Jedem das seine! – každému, co si zaslouží. A kdyby se na to náhodou přišlo, vždycky je tu možnost dovezené odpadky na českém území zapálit. Pánům nahoře to nevadí; ti ve vlacích nejezdí a v autech, musí-li projet kolem skladů hořícího svinstva, vždycky mohou na chvíli zavřít okénka.

Obchodovat s Čechy musí být radost. Póvl politikům a póvl manažerům se dá prodat kdejaké póvl zboží. Eppur si muove - A přece se točí!

 

 

Výchova ke kapitalismu (v malých českých poměrech)

 

Obyvatel této země žije zcela přirozeně v prostředí, jehož jedním parametrem je vědomí malosti. Nemyslím to nijak pejorativně; geopoliticky je to naprosto odůvodněné, realistické konstatování. Není nezvyklým přiznání, že co je malé, je i milé. Na druhé straně to nevylučuje, abychom mohli pěstovat i občasné velikášství. Malé české velikášství.

O českém chalupnictví vypovídá také úsloví nemusí hned pršet, stačí, když kape a podobná úsloví jiná. Ani to není nic pejorativního. Nevím, proč by se mělo zakazovat pečlivé hospodyňce přes plot pro pírko skákat; peříčko k peříčku, až je z toho peřina (nezbytný doplněk manželství). Skromnost malého českého člověka, vlastně človíčka, je jistě případnější než napodobování weltmanských korupcí a následných přesunů do teplých krajin. Za vydatné pomoci malé české policie, malých českých politiků a malé české justice.

Dostal jsem psaní.

Protože vnější svět se mnou koresponduje většinou velice střídmě, ani teď jsem nečekal žádné vzrušující sdělení, v němž by se mi oznamovalo, že jsem byl navržen na Nobelovu cenu (za něco, co si vlastně neumím představit), že kvůli mně propukla občanská války v Tasmánii nebo padla americká vláda. Razítko odesilatele střízlivost mého očekávání podpořilo. Stavební bytové družstvo, od něhož jsem před nedlouhou dobou odkoupil panelový byt, je instituce poměrně solidní, zatím korupčně neprofláknutá. Takže jsem obálku otvíral v očekávání pozvánky na schůzi, což je oblast společenských aktivit v naší rodině vyhrazených mé ženě.

Má anticipace se ukázala být nesprávná. Úvodní věta dopisu zněla Oznámení o rozdělení zisku Stavebního bytového družstva za rok 2004 – mezi vlastníky. Zbystřil jsem pozornost. Oznámení o zisku, navíc naznačující, že já mám být jeho příjemcem, je informací nesporně pozitivní, potěšující a vítanou.

Příjemně naladěn pokračoval jsem ve čtení.  

Na Vaši bytovou jednotku připadá podle spoluvlastnického podílu celkem 2,40 Kč. Tato částka je složena z těchto položek:

1)Podíl na zisku z podnájmů bytů na Vaší samosprávě

2)Podíl na zisku z pronájmu nebytových prostor/z reklamy

3)Podíl na zisku z OSP

SBD v souladu se zákonem o daních z příjmů srazilo členům družstva 15% z jejich podílů na zisku, a to na úhradu srážkové daně … částka 0,36 Kč bude Vám vrácena  …

Celkový podíl na zisku je pro Vás příjmem … Povinnost podat daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob se řídí § 10 zákona …

V televizním zpravodajství mi snad každý večer oznamují, kolik, kde a jak nějaký český velikán, špičkový manažer neb vrcholový politik, zpronevěřil, ukradl nebo zašantročil. Milionů či miliard. Začal jsem pociťovat, jak stoupám v ceně ve vlastních očích. I já jsem se začal podílet na českém ekonomickém životě. Nic nevadí, že jsem se vedle těch miliardových transakcí postavil do řady s pouhými dvěma korunami. Není důležité zvítězit, hlavní je zúčastnit se. A k tomu došlo.

Do prostředí českého reálného, tj. malého (nicméně už nahnilého) kapitalismu jsem vstoupil malým krůčkem; přece jsem však vstoupil. I na mne, malého českého důchodce, byla vztažena, byla aplikována pravidla velkého světa. Možná i já jednou dozraji k ekonomickým transakcím velkého formátu. Podobně jako olomoucký tvarůžek. Také o mně se bude promlouvat televizním zpravodajství.

Mít podíl na zisku, který ke mně dospěl (nebo já k němu) bez vlastního vědomého přičinění – to člověka povznáší. Patřím k těm, kteří vykazují zisk. Výnos z majetku – takový, že státu stojím za to, aby mi ho zdanil. Kdysi to dokonce bylo podmínkou práva volit.

 

 

Zprávy 22

 

Duben zvaný také apríl, je měsíc neustálených zásad, který se jenom s obtížemi rozhoduje, ke komu nebo čemu se přidat. Zdali konzervativně se zpátky po zimě ohlížet nebo progresivně se přiklonit k jaru. Proto tak často sám nad sebou pláče a vůbec jeví lítostivý charakter. Duben je měsíc rozpačitost sama. Mám k dubnu poněkud zvláštní vztah; čtyři sedminy mých vnoučat se takhle jmenují – Dubnovi. Nazývám je dubňaty, podobně jako oslovoval nedávno pan Bohumil Hrabal svou americkou překladatelku v dopisech Dubenko. Jmenovala se April, myslím, že Gifford. Při svém pobytu v Irsku jsem dospěl k názoru, že v této ostrovní zemi znají jediné počasí – celoroční duben. Rozdíl mezi teplotními extrémy v zimě a v létě jsou ve s rovnání s našimi minimální – a to jsme obojí v mírném zeměpisném pásmu. V Irsku skoro nemrzne a v létě jen výjimečně může někdo utrpět úžehem.

 

Politika je druh obchodu – s nadsazováním cen, porušováním hygienických předpisů včetně nemytých rukou a špínou za nehty, falšováním vah a zlehčováním mince, okrádáním zákazníků a prodejem zboží se záruční lhůtou prošlou dřív než vůbec začala platit. Politika je hokynářství a kšeftování, užívající klamavé reklamy a triky, za které by se nemusel stydět žádný vietnamský stánkař.

 

Jediným omluvitelným důvodem zabití živého tvora je hlad; nikoli hlad zabíjeného, ale hlad zabíjejícího.

 

V debatě, v níž dojde k projevení znalosti či neznalosti o jisté záležitosti, neváhám uplatňovat možnost náhodného uhádnutí (guessing). Obvykle neuhádnu, takže má důvěryhodnost v budoucích podobných situacích klesá. Skutečně platí klasické – Kdybys byl mlčel, mohl jsi platit za filozofa.

 

Myslím, že by učitelé neměli zapomínat upozornit své žáky a studenty, že jaro je záležitost povýtce goniometrická. Jaro přichází postupně, s tím, jak se zvětšuje úhel dopadu slunečních paprsků na uvažované místo zemského povrchu. Jaro není výsledkem definice; je to proces probíhající spojitě, v kterémžto průběhu udělá kalendář administrativním rozhodnutím čáru, použitelnou pro nastavení letního času.

 

Obložením paneláku zateplovacími deskami polystyrénu se zvětšil jeho objem. To si vyžádalo následnou úpravu podokenních říms – staré oplechování bylo nutno strhnout a nahradit jej novým, o příslušnou velikost širším. Holubům a hrdličkám, kteří učinili panelák součástí svého biotopu, tak stavební úprava nabídla velkorysejší plochy k jejich holubímu a hrdliččímu pochodování, předvádění se a neomalenému nakukování do místností, představujících biotop výlučně člověčí. Nepočítám-li pavouky, mouchy i jiné bezobratlé, kteří už dávno považují lidi za své domácí, u kterých bezplatně přebývají.

 

Stížnosti občanů na komplikace spojené s vyplňováním formulářů daňových přiznání nejsou svědectvím o občanské negramotnosti poplatníků, ale o manažerské negramotnosti jejich autorů, včetně ministra financí.

 

K prostředí mého klukovství patřila slova vázaná na předjaří. Na rybníčku uprostřed návsi se z ledu odlamovaly šífy, krkolomné přeskakování z jednoho na druhý a vratké pojíždění na nich se nazývalo šífováním. Kdo uklouzl nebo špatně odhadl nosnost šífu a do vody spadl, vymáchal se. Slovník je systém tvárný jako dětská plastelína; otiskují se do něho činnosti a zážitky aktuálně provozované – a právě tak mizící s tím, jak jejich aktuálnost pomíjí.

 

Boží muka. Sloupek vytesaný z místního kamene někdy koncem osmnáctého století. Stářím na slunci zešedivělý, obrostlý lišejníkem, v horkém létě úsporně seschlým. V čase mého mládí stojící na průsečíku hranic pole a švestkové aleje. Asi tomu tak nebývalo vždycky; švestky nejsou stromy dlouhověké. V posledních desetiletích arondování pozemků radlicemi silných pluhů i pole podléhala změnám poměrně radikálním; mizely meze, stráňky, úvozy, požadavkům zarovnání často ustupovaly i stromy, osaměle nebo ve skupinách kdysi vysazované sedláky na okrajích pozemků. Ta boží muka byla bodem stability a vytrvalosti, časem jen málo dotčeným.

 

Přišel jsem domů později než se čekalo. Byv dotázán, co mne zdrželo, použil jsem standardní výmluvu – Ále, potkal jsem staré známé, chvíli jsme si povídali. Ženy nemilují sdělení povahy neurčité, v podobných situacích se dožadujíce podrobností a vysvětlení, nejlépe doplněných jmény s adresami. Nevím, jestli je znáš – vymlouvám se. Z tázavého pohledu bylo zřejmé, že budu muset s další barvou ven. Byli dva – přiznávám – jeden se jmenoval Müller a ten druhý Thurgau. Dva dny jsme pak u nás měli tichou domácnost.

 

Můj lékař usoudil, že nastal čas udělat něco nadstandardního pro mé zdraví. Na dotaz po tělesné hmotnosti jsem po pravdě přiznal, že vážím metrák, o krevním tlaku jsem se pochlubil, že se měřím víceméně pravidelně a že je jenom mírně nad normou (kterou doktoři samotní definují poměrně pružně). Pak jsem vyložil svou teorii – za nejdůležitější faktor ovlivňující zdraví člověka považuji životní pohodu; a to i za cenu případného narušení faktorů jiných, třeba právě té tělesné hmotnosti. Po nastalé pomlce mne informoval, že právě vydal s jedním ze svých kolegů příručku o zdravé výživě, kterou bych si měl ve volné chvíli přečíst. A mně došlo, že můj lékař je nejenom odborník na údržbu chátrajících lidských těl, ale i znalec Gutha-Jarkovského; dovede pokárat nehodného pacienta tak, aby se tento necítil příliš provinile.

 

Jsem zatvrzelým kritikem chovatelství psů pro parádu a údajné potěšení jejich majitelů. Obtěžují občanskou většinu v tomto směru neangažovanou. Kazí hygienu měst, jsou nebezpečím zejména pro děti, pohybující se v podobných nadzemních výškách jako čoklové a čoklíci. Myslím, že by se s tím mělo něco radikálnějšího udělat. Vhodná doba nastala nedávno, když začal tát sníh a v jeho obnažujících se vrstvách se na povrch dostávaly v masovém měřítku pozůstatky psího trávení. Dokonce se na jednom místě, v tomto ohledu zvlášť exponovaném, objevila cedule s nápisem – Uklízej po svém psovi, barbare! Nejsem zastáncem výzev; v dnešní době, kdy nikdo nikoho nerespektuje, nejsou k ničemu. Navrhuji zavést roční poplatek pro majitele psů, odstupňovaný podle hmotnosti – toho psa, nikoli majitele. Řekněme deset tisíc korun do pěti kilo a dvacet tisíc nad pět kilo živé psí hmotnosti. Město by zřídilo rozumný počet pracovních míst pro uklízeče psích pozůstatků; každý z nich by měl na starosti svůj seznam ulic a náměstí, za jejichž čistotu by odpovídal. Zvýšila by se zaměstnanost i úroveň hygieny. Náklady by uhradili ti, kteří potíže působí, což je spravedlivé. Poznámka na okraj: ta cedule třetí den zmizela; asi se někdo z postižených čoklíkářů cítil kritikou příliš dotčen.

 

Politik je člověk škodlivý už jenom tím, že existuje.

 

Bývaly doby, kdy lidé přetvářeli krajinu pohlazením a dotýkáním, nástroji drženými a ovládanými rukama. Dnes její kůži škrábou a rýpají silou strojů tažených motory.

 

Velikonoce mého dětství jsou pro mne spojeny také s několika výrazy, prakticky jenom o velikonocích používanými. Kočičky byly ratolesti z keřů jívy odříznuté; stejně tak křemfa, správně česky asi střemcha, což byl nevysoký stromek rostoucí v jedné ze zahrádek strejdy Žandy; byla to zahrádka stinná, skromně se tulící k vysoké zdi stodoly a právě jí stíněná. Také z té křemfy se ořezávaly nebo ulamovaly ratolesti; náruč se jich brala do kostela, aby se svěcené potom zapichovaly křížem na ouvratích (po česku souvratích) jednotlivých polí. Ještě když se v čase žní pole obsíkala, aby se mohlo začít žnout hrsťovkou nebo samovazem, jsem na ty velikonoční větvičky, už uschlé, narážel. Od Zeleného čtvrtka přes Velký pátek po Bílou sobotu jsme jako kluci svými vrkačkami a klapačkami nahrazovali zvony, odletěvší do Říma. Ty se vrátily zpátky až na Bílou sobotu v poledne. Podstatná část odpoledne velikonočního Hodu božího byla v našem klukovském programu vyhrazena vyhazování vajec. Spočívalo to v tom, že natvrdo uvařené kraslice, zpravidla jenom jednoduše obarvené na světle hnědo cibulí, na zeleno hrstí právě rašícího obilí nebo také méně ekologicky obaly od cikorky a podobných snadno dostupných artefaktů, se Na loučkách za vsí vyhazovaly vší silou do výšky. Většinou pád přežily; ty které nepřežily, skončily hned poté jako doplněk nedělního oběda. A protože jich každý s sebou nosil plné kapsy, musely být velikonoce zároveň svátkem vysokého cholesterolu. Co ještě velikonoce doprovázelo, bylo všudypřítomné bláto. Stará uschlá tráva, ještě zapadaná prachem zimních měsíců, kterým pod nohama roztál sníh, jenom zvolna uvolňovala místo novému rašení.

 

Život se nezastavuje před branou a zdmi hřbitova. Jedinou opravdovou, protože nepřekročitelnou hřbitovní zdí je zapomínání těch, kteří ještě na chvíli zůstali.

 

Ve srovnání s autobusem je tramvaj v městské dopravě symbolem relativní stability. Autobus může změnit svou trasu i časy zastavení; tramvaj jenom ten čas. Koleje ji přidržují v mezích vyšší kázně a spolehlivosti.

 

Doktorská postgraduální studia. Kdysi v dobách větrů vanoucích z východu aspiranti kandidatury věd, dnes, kdy sledujeme především větry ze západu, čekatelé doktorátu filozofie, PhD. Třebaže s nějakou tradiční filozofií to má společného pramálo. V českých geopolitických souřadnicích je tradice často měnit formu uspořádání čehokoliv; možná to souvisí s potřebou uživit neustále rostoucí zástupy úředníků, včetně těch akademických. Bohužel, ve stínu kopců formálních předpisů o tom, jak se věci mají dělat, do pozadí ustupuje a pozornosti uniká problém smysluplnosti vypisovaných úloh a nápaditosti jejich řešení. 

 

Chceš vypadat progresivně a novátorsky, působit dojmem aktivního elementu? Poskytnu ti pár dobrých rad.

1.Neustále začínej, vyhlašuj a zahajuj nové projekty.

2.Pečlivě se vyhýbej odpovědnosti za jejich zakončení a hlavně kontrole výsledků.

3.Dbej, abys byl viděn při zahajování a stával se neviditelným při závěrečném vyúčtování.

4.Všemi silami se snaž diskreditovat požadavek, aby byl konfrontován užitek projektu s vynaloženými náklady.

5.Nevadí, že nic nedotáhneš do konce. Lidská paměť je velice, ale opravdu velice krátká; je to jeden z mála poznatků, na které se dá spolehnout.

 

Z pokladů literární kritiky: Rozlišovat se patří texty zajímavé, dojímavé a projímavé.

 

Nedoporučujeme zpívat před usnutím – rušilo by to v usínání! Po usnutí už vůbec ne – rušilo by to ve spánku!

 

Myslím, že úsměvy televizních moderátorek, nasazované od ucha k uchu, se k truchlivým a odpuzujícím zprávám, které předčítají, vůbec nehodí.

 

Sezame, otevři se! bývala výzva používaná v některých pohádkách mého dětství. Myslím, že v pohádkách spíše cizokrajného původu, možná arabských. Do hory se pak vstupovalo za tajemným pokladem, který si odnášel hodný, co si zasloužil – zatímco nehodný, který chamtivě nabíral a hrabal, zmeškal čas otevření hory a musel v ní za trest zůstat až do dalšího termínu. Myslím, že v české tradici to alespoň trochu odpovídá hoře Blaník; v ní ovšem nejde o zlatý poklad, ale o rytíře, kteří z hory vyjedou zachránit nepříliš statečný český národ. Můj čas pohádek už minul; přesto se s pojmem sezam setkávám častěji než kdy předtím – se sezamovými semínky na chlebové kůrce a na povrchu rohlíků. Poklad to sice není, ale je to dobré – což dokazuje, že i opadaná semínka prsty na stole pečlivě sbírám.

 

Věrná průvodkyně životem, která vždycky potěší a nikdy na jiné nežárlí – lžíce.

 

Jsou alimenty, od jejichž placení občanovi ani negativní test DNA nepomůže. Jde o příspěvek na výživné, ošatné, dopravné a rozmařilné poslancům a senátorům. Od placení nepomůže ani předložení dokladu, že občan už celé roky k volbám nechodí. Ta analogie s alimenty placenými na pancharta kulhá jedině v tom, že k placení není odsuzován jediný, ale miliony. Včetně ženských. Jen tak mimochodem – docela nedávno se nechal předseda českého senátu slyšet, že na rozdíl od dolní sněmovny parlamentu, kde se pořád hádají, je senát vlastně sborem ušlechtilých gentlemanů. Nějak mu při jeho prohlášení uniklo, že gentleman si nenechává své životní potřeby platit od ženských.

 

Čím vyšší postavení, tím méně se dá posoudit, zdali se při jeho zastávání vůbec něco dělá.

 

Neznám zedníka, který by po práci na lešení dělal ještě kuchaře ve večerním provozu v restauraci. Zato znám řadu politiků, kteří při sezení v parlamentu dokáží sedět na několika dalších dobře placených židlích. Jediné vysvětlení je, že nikde nebyla definována pracovní náplň s obsazením takových židlí spojená. A že tihle pánové vlastně nedělají – kromě pobírání prebend – nikde nic.

 

V lidské společnosti je příliš mnoho zdánlivého, za skutečné vydávaného. Zejména při posuzování velikosti.

 

Zima tohoto roku byla, podobně jako podomní dealeři a reklamy obchodních domů, úporná a neodbytná. Ne jako v předcházejících letech; někdy přece už dávno před kalendářním ukončením její sezóny začínaly zimy balit kufry a svá fidlátka, rampouchy a závěje, sníh rozpouštěly a opouštěly, vyklízely pozice. Letos se zima chová jako žena, která nepřipouští své stárnutí. Určitě jde proti teoriím globálního oteplování; ledovce v evropských horách jistě  spíše přibraly než zhubly.

 

Duben je sice měsíc nestálosti a proměn, jedna konstanta však k němu neodmyslitelně patří – je to měsíc čerstvého uzeného. Vybraného masa, které bylo krátce po zabíjačce naloženo do sudu či bečky, správně nasolené, a po patřičném počtu týdnů (závislém na druhu použité soli) na hácích zavěšené do komína, aby v proudu vzduchu vyhřívaného švestkovými poleny křehlo do stavu lákajícího lidský nos, jazyk i představivost. Plátek čerstvého uzeného je odměna, které se člověku dostává za týdny trpělivého čekání.

 

Barvami dubna jsou zaprášenost, šeď a hněď, ze kterých se ostýchavě, ale odhodlaně dere zeleň.

 

Veškeré snahy přeskočit nebo jinak vynechat nevlídné období jako je duben jsou nejenom zbytečné, ale i škodlivé a scestné. Bez dubnových rozpaků a mokrých nosů nebylo by červnových třešní ani srpnového bronzu – stejně jako bez neohrabaných batolat nebylo by olympijských vítězů.

 

Komára, kterému jsi zabránil, aby se tvé krve napil, jsi zahubil stejně spolehlivě, jako bys ho byl dlaní o kůži rozplácnul.

 

Dělat z komára velblouda je počínání jsoucí ve zřejmém rozporu se zákonem o zachování hmoty.

 

Nedělat nic vede ke stejnému výsledku jako dělat nic. Obojí by mělo být proto i stejně namáhavé. Přesto je počínání bezdomovce odměňováno nesrovnatelně skromněji než počínání politika.

 

Herec ztrácí paměť s příchodem stáří. Politik ji ztrácí s odchodem voleb.

 

Sliby jsou chyby. A chybou je také všechno, co se sliby nějak souvisí – láska nebeská a politika pozemská.

 

V obchodě přemalovat firmu znamená vyměnit nabízené zboží; v politice přemalovat firmu znamená nechat si platit někým jiným.

 

Doprovázejíce své zemřelé, litujeme jejich odchodů – přestože dobře víme, že odchody starých jsou nutnou podmínkou možného příchodu nových. Počítaje v to i odchody nás samotných.

 

Globálně počítáno, přibývá na této planetě především míst k stání. Počet míst k sezení je omezený – a uvolňovat je se žádnému pevně už usazenému nechce.

 

Poslancům a senátorům se vytýká zneužívání asistentských příplatků k navyšování příjmů jejich rodin. Z toho, že někteří své počínání odůvodňují tím, že pekař přece taky potomka do řemesla zaučuje, se dá soudit, že politici vnímají své úřady jako dědičné. Dokonce nejen v linii po meči, ale i po přeslici. Kromě toho je tohle chování dokládá, jak triviální a zbytečná je činnost politika vůbec – jestliže ji může vykonávat vlastně kdekdo.

 

Za vítězný únor prohlásili kdysi komunisté únor roku 1948. Letošní únor mu ale dal na frak; ukázal svému vítěznému kolegovi a také komunistům, jak má pořádný únor vypadat. V parametrech síly mrazu a množství sněhu.

 

Vítězství, kterých se dosahuje hlasováním, bývají problematická, protože relativní. Ať už jde o hlasování v různých výborech a shromážděních, tedy hlasování politická, anebo hlasování o královnách krásy, tedy hlasování módní. Nejde o rozhodování založené na rozumu. Na tom vůbec nic nemění skutečnost, že jde o hlasování tajná, kdy se nezvedají ruce, ale vhazují upravené lístky do urny. Ani fakt, že se přitom ve všech pádech skloňují slova jako demokratický a demokracie.

 

Vnímání obrazu vyžaduje odstup. V případě obrazu malého odstup malý, v případě obrazu velkého odstup přiměřeně větší. Svět je obraz poměrně rozměrný; možná jeho optimální vnímání vyžaduje, aby divák odstoupil tak daleko, že se to vyrovná zakrytí obou očí oběma dlaněmi.

 

Sebevětší množství detailů nevytvoří celek – nebyla-li uplatněna organizace. Teprve ta dodává hardwaru software, struktuře funkci, tělu duši. Slabost organizace znehodnotí i vysokou výkonnost v produkci detailů.

 

V rodinách, jejichž hlava je povoláním hasič, patří se pohádku O ptáku Ohniváku buď tajit, anebo doplňovat poznatkem, že nejdůležitějším ptákem Ohnivákem je červený kohout, který se posadil na střechu.

 

Jsou řemesla, pro která neplatí co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš. Zaměstnání lehké ženy ve stáří zákonitě ztěžkne.

 

V lékárně se klienta magistři pravidelně ptají, zdali ví, jak má kupované zboží konzumovat. Zato v obchodě s potravinami, kde zákazník nakupuje zboží plné životu nebezpečných látek jako jsou nasycené tuky, cholesterol, kofein a jitrnice, se ho vůbec nikdo nezeptá, má-li dostatečně přesnou představu, jak by si měl nakoupené dávkovat. Jak je možné, že tento stav věci lékaře nijak nevzrušuje? A zejména pak jedince, kteří sami sebe označují titulem lékař celostní medicíny? Dávajíce tím najevo, že jim jde o celého člověka, zatímco diabetologovi jenom o funkci pankreatu, psychiatrovi o funkci mozku a hepatologovi o bezchybné fungování jater. Jen tak mimochodem, o celého člověka jde také hrobníkovi; ten se rozhodně nemůže specializovat jenom na vybrané tělesné součástky.

 

Dietetika je věda o tom, co všechno by měla lidská strava obsahovat a v jakých proporcích, aby byla zdravá. Kulinářství je umění, jak zkombinovat dostupné ingredience tak, aby to bylo k jídlu.

 

Kůň nesoucí na svém hřbetě pod Muzeem svatého Václava, je figura hluboce symbolická. Praga caput regni – a my, mimopražští a přespolní, si říkáme – Necháme to koňovi, ten má větší hlavu.

 

Snad někdy bývaly doby, kdy soudce byl osoba vážená a obávaná. Dnes vážená rozhodně není; zůstaly jenom obavy, aby se soudní řízení nemusela nakonec konat v kriminálech, kam budou nehodní soudci zavřeni.

 

Je snadné dávat hlavu na špalek v zemi, kde byly popravy gilotinou zrušeny.

 

Hledat práci nemusí být totéž jako hledat zaměstnání. Příkladem jsou politici; ti hledají zaměstnání s dobrým platem, o práci raději pomlčujíce. Kdyby v jejich zaměstnání hrála práce nějakou roli, nemohli by si těch zaměstnání přibírat hned několik.

 

Chuť je funkcí nejenom chutnaného, ale faktorů čistě fyzikálních, jako je například jeho teplota a struktura. Promrzlý jedinec ocení spíše čaj horký než studený a křupavé rohlíky jsou chutnější než jejich gumová varianta.

 

Březnová chumelenice nám může připadat stejně nemístná jako dvoudílné plavky na konci října. Díky ní jsem teprve letos pochopil smysl pojmu vodní lyžování.

 

Kdysi jsme poroučeli větru a dešti. Bohužel ústřední výběr strany tenkrát nenapadlo rozšířit to taky na padání sněhu.

 

Dříve se zlé macechy zbavovaly nežádoucích dítek jejich vyháněním do lesa; dnes spoléhají spíše na uplácení.

 

Zlý člověk, chce-li si udělat radost, činí tak spácháním zlého činu.

 

Podle nejnovější informace se Sněhurka se svým princem rozvádí. Projevoval jí nebezpečně žhavé city – a tak se raději zapletla s jedním fešným sněhulákem, který jí chladnokrevně slíbil lásku až do jarního tání.

 

             I láska může chutnat hořce – pozveš-li svou vyvolenou na kafe bez cukru.

 

Příležitost dělá zloděje – a motiv hledá příležitost.

 

Kanadské žertování až za hrob – odkázat pozůstalým dluhy.

 

Mravní otrlost – odejít ze života v hospodě před zaplacením účtu.

 

Dudy patří k instrumentálnímu vybavení keltské muziky, což dokazuje folklór skotský, velšský a irský. Jak to, že jsme tímto směrem nepátrali? Možná by se zjistilo, že chodské dudáctví má své kořeny už v českých Keltech někdy před dvěma tisíci roky!

 

V letošní sněhem bohaté zimě se potvrzuje, že kůň svatého Václava je rodem šiml.

 

Není politicky korektní vytýkat českým politikům, že bohatí pořád víc bohatnou, zatímco chudí pořád víc chudnou. Kdyby tomu bylo opravdu tak, byl by to nález optimistický; pesimismus bude na místě, až chudí chudnout přestanou, protože už nebudou mít chudnout kam a z čeho.

 

Je manažersky nedomyšlené snažit se dosáhnout spokojenosti občanů pracným zvyšováním blahobytu nespokojených mas. Ta se dá nastolit mnohem snadněji snížením blahobytu podstatně menšího počtu těch, kteří naopak dávají najevo svou spokojenost.

 

Všude plno řečí o humanismu. Abstraktně, naplano přežvykujeme klasiky a národní idoly. Přitom v praxi každodenního života nedokážeme ani po sobě uklidit, co jsme spolu se svými psy na ulicích nadělali.

 

Kdo se směje naposled, údajně se směje nejlíp. Zkušenost ukazuje, že platnost tohoto poznatku nevylučuje, že kdo se první zasmál, jako první o svůj úsměv přišel.

 

Dejte mi pevný bod v politickém vesmíru – a já zařídím, aby skončili za mřížemi všichni, kteří si to zaslouží.

 

Vysoká politika se podobá močálu, nad jehož třasovisky se mihotají bludičky politických programů a z řídkých rákosin se ozývají blekotavé hlasy hejkalů. A truchlivá menšina občanů ochotných ještě volit se podobá naivně důvěřivým dětem, věřícím, že se snad přece jenom zjeví tajemná víla, spoře oděná v nadějích budoucnosti.

 

 Je takové české slovo – taras. A slova odvozená – tarasit, zatarasit, tarasnice. V mém dětství byly tarasy zídky z plochého lomového kamene, na sucho poskládané a vymezující úvozy, do polí zahloubené jako úseky polních cest, vyježděných v těch místech příliš hluboko, než aby jejich svahy udržely keře šípků, trnek a hlohu. Taras byl zarážkou hlíně, mající tendenci se dolů sesouvat. Zejména v čase letních lijáků. Už řadu let se v polích netarasí; podobné vrásky na tváři země se vyhlazují a urovnávají. Občas se mi tohle už málo používané slovo taras v mysli vynoří, když se veřejně mluví o neschopnosti vytvořit zábrany politické a ekonomické chamtivosti, o záplavách korupce a mocenského zlodějství. Zdá se, že bohužel zatarasit cestu ke korytům korupci a chamtivosti je mnohem obtížnější než zatarasit cestu nevhod spěchající vodě.

 

Sekerník nebo také sekyrant je označení člověka, který jiné sekýruje, tyranizuje, buzeruje. Jenomže, pokud si správně vzpomínám, bylo sekernictví poctivé řemeslo a sekerník měl v pracovní náplni povinnost sekerou přisekávat povrch kamenného mlýnského kamene tak, aby optimálně drtilo mleté obilí na mouku. Mlýn tak měl vlastně kola dvě – jedno dřevěné, jehož lopaty roztáčela voda mlýnského náhonu, aby se transformovala energie vodního proudu v energii otáčivou a dováděnou až ke hřídeli kola, jehož zhrubený povrch omílal a drtil obilní zrna. A odděloval tak mouku od otrub. Ještě za dob mého mládí se z bílé mouky několika druhů hrubosti pekl chleba a jiné pečivo, koláče, buchty a vařily knedlíky. Otruby se zkrmovaly dobytkem, stejně jako šrot, což bylo obilí celozrnně rozdrcené. Doba se změnila. Mudrci správné výživy objevili, že bílá mouka, dokonce i vejražka v národních písních oslavovaná, je pro lidi škodlivá. A že lidskému zdraví prospívá konzumace šrotu, kdysi zkrmovaného prasaty; kvůli zjemnění terminologie se tomu říká celozrnné výrobky, Sekernictví souviselo s tím, co objevili archeologové a antropologie – abraze zubů. Při odírání obilní slupky z povrchu zrn se odírá, ohlazuje i mlýnský kámen, jehož zrnka se tak míchají s moukou a při kousání a mělnění soust obrušují zubní sklovinu. Obráceně umožňuje stupeň obraze zubů odhadovat, co lidští předkové konzumovali. Sekerník vstoupil do historie českých mlýnů méně razantně než třeba jeho kolega krajánek, rozhodně však do ní patří.

 

Polní cesty byly polní také v tom, že nebývalo obtížné je zřizovat i rušit. Cesty jsou proto, aby vedly odněkud někam. A zpátky. Takže, když se změnilo rozdělení polí, jejich parcelace, cesty se nové skutečnosti přizpůsobovaly. Nepotřebné, protože teď už nikam nevedoucí, se rozorávaly, nově potřebné se zakládaly, třeba uprostřed někdejších polí. Polní cesty byly symbolem dočasnosti. Je to podobné životu člověka; také v něm jsou cesty trvalé, stálé a s pevným povrchem – a jiné, polní, po kterých se jezdí a chodí na hlíně, v blátě a prachu. Cesty, které vznikají a zanikají, po čase zapomenuty.

 

Věčnost je v koloběhu, ve změně. Stabilita může být zaručena jenom dynamikou, interakcí tlaku a protitlaku, působením a protipůsobením sil. Chvění nemusí být projevem slabosti; může být doprovodným symptomem zápolení oněch sil, kdy se rovnováha ustaluje v procesu neustávajícího přestřelování hledaného ideálu dolů a nahoru, pod a nad, v systému zpětné vazby. Nemusíme přitom zacházet do procesů zvlášť složitých – vždyť i obyčejná, všední, každodenně provozovaná chůze je udržováním rovnováhy doprovázejícím lidskou snahu pohybovat se, přemisťovat, měnit polohu. Každý krok je riskantním vykročením z rovnovážného stavu opřeného o postoj obou dolních končetin, jeho dočasným nahrazením oporou končetiny jediné, ovšem doplněné existujícím pohybem. Daleko výrazněji je to patrné v pohybu cyklisty, který se odvažuje oné atlantovské opory zřeknout úplně a spolehnout se výhradně na setrvačnost garantovanou kruhovým pohybem kol, převáděným na pohyb přímočarý. Toto spolehnutí na stabilitu dynamickou má ovšem i svá specifická rizika – jimiž jsou pády.

FINIS