LIBER CATENAUS

Píše S. Komenda, část 27, březen 2006

 

Národ Komenského …?

 

Mezi příslovími je známo také jedno promlouvající o chlubení se cizím peřím. Rozhodně patří mezi ty moudrosti anonymních autorů, které byly inspirovány reálnými životními příběhy. Mezi mnoha jinými se mi vybavuje situace z popřevratových dob (jde o převrat z rakousko-uherského mocnářství do československé republiky), kdy kritizoval historik profesor Josef Pekař české ateisty vystupující z katolické církve a zaklínající se odkazem Mistra Jana Husa. Profesor Pekař byl katolík – a ve své interpretaci smyslu českých dějin se rozcházel i s profesorem Tomášem Masarykem; ateistickému přisvojování si Jana Husa čelil poukazováním na to, že lidé, kteří se oportunisticky k němu hlásí, naprosto pomíjejí podstatu jeho odkazu. Totiž toho, že Mistr Jan usiloval především o nápravu mravů v křesťanské obci, především pak v životě kněží a prelátů. Že nenavrhoval bořit, ale reformovat. Reformovat k lepšímu. Žádal bohaté a mocné, aby pomáhali chudým a bezmocným. Další vývoj mu dal za pravdu v tom, že –  podobně jako většina revolucí – i revoluce husitská prošla obdobím, které bychom mohli nazvat, kdyby to nebylo v rozporu s tokem času – obdobím jakobínským. Tohle byl Pekařův argument; hlásit se k Mistru Janu Husovi beze snahy respektovat jeho odkaz je pouhý politický cynismus.

Ve školním programu výuky vlastivědy, což by mělo být vědění o vlasti, nechybí dost rozsáhlá kapitola o Komenském. Bývá prezentován jako Učitel národů; s podtextem, že odlesk toho padá na celý český národ. Češi jsou národ Komenského, bibli četli pravidelně a masově už od dob husitských, kdy každá prostá žena se v ní vyznala lépe než mnohý prelát (viz svědectví z pera jednoho z těch prelátů). Možná se teď projevím jako kacíř nebo alespoň advocatus diaboli. Chci zmínit některé skutečnosti, v té vlastivědě nezdůrazňované.

Jana Amose Komenského z jeho rodné země Češi vyhnali. Do ciziny. V cizích službách napsal převážnou většinu svých knih a jiných děl. V Polsku, Slezsku, Sasku, Švédsku, Anglii, a Francii. A především v Holandsku. Tam našel mecenáše, kteří jeho práci podporovali. Bez nich by to tehdy bylo nešlo. Ostatně – zdá se, že to bez nich nejde ani dnes. Při svých nečetných pobytech v cizině jsem se snad nikde nesetkal s tím, že by bylo jméno Comenius spojováno s Čechami. Dokonce i církev, jejímž byl biskupem, nese (dodnes) jméno Moravian Brethern. Nikoli Čeští bratři.

A tak se ptám, mají-li Češi právo prohlašovat Comenia za Čecha? Narodil se u nás, to je pravda; ale tak na tom byli i mnozí jiní – třeba Sigmund Freud, kterého za Čecha nepovažujeme. Comenius je pochován v holandském Naardenu; ani kus české nebo moravské hroudy jsme mu nedopřáli. Komenský byl, samozřejmě z donucení okolnostmi, Evropanem, kosmopolitou, světoběžníkem. A troufám si tvrdit, že jeho exulantství kladně přispělo a prospělo jeho dílu, jeho tvorbě. V českém prostředí by ho byly aktuální politické a náboženské úkoly odváděly od obecnějších, univerzálnějších zadání. A to přesto, že v sedmnáctém století přemosťovala latina propasti jazykových rozdílů.

Řekl bych, že i tahle historie je příkladem českého chlubení se cizím peřím. Můžeme vysvětlovat, že v oné době jsme my, Češi, nebyli pány ve svém domě. Že nás okupovali cizáci, že české majetky, šlechtické i měšťanské, byly za pakatel rozdány rakouskými císaři cizím lidem, žoldákům v nájemných službách. To je pravda, ne však úplná. Albrecht z Valdštejna byl rodem z této země – dokonce pobýval nějakou dobu na jezuitském vysokém učení olomouckém. Byl to šlechtic – hrabivý, bezohledný, bohatství mu bylo vším. O jeho ideálech bude lepší raději nemluvit. Přestože svým životem také kosmopolita, byl v Čechách zakořeněn hlouběji než jeho současník Komenský.

V českém filmu o životních zkouškách tří vysloužilců jsou dvě scény; v jedné jsou příchozí vítáni transparentem Cizinec je našinec, v jiné nápisem Cizinec není našinec. Možná bychom měli o tom v Čechách trochu víc přemýšlet.

                                                                                              

 

Životní role: Don Quijot

 

Životní role se od role divadelní liší tím, že na scéně života není pro člověka napsána úloha jediná. Život není vtěsnán do jednoho večera či odpoledne; v životě toho musí člověk stihnout mnohem víc. Do jeho osudu se vejde rolí celá řada, často značně odlišných. Charakterem i zákulisními okolnostmi.

V životě si včerejší don Quijot dnes klidně střihne Sancho Panzu; to první tváří v tvář větrným mlýnům, to druhé v diskusi se svou hospodyní, žádající o peníze na nákup. Roli Dulciney a Rosinanty pominu. Přesto však platí, tak trochu statisticky nahlíženo, že bývá v našich životech určitá role typická, hlavní, převažující. Jsme považováni za takové, jakými se jevíme být většině lidí kolem nás. Nebo alespoň té části našeho společenského biotopu, která v něm vykonává nejvýraznější, rozhodující vliv.

Životní role jsou ovšem nesrovnatelně pestřejší než je napsal ve svých hlavních postavách Cervantes. Nejsou jenom romantičtí, trochu úsměvní až směšní, nepraktičtí a mimo hlavní životní proudy stojící rytíři smutných postav, ani životní tíži neustále si drobnými úskoky zlehčující sluhové, kterým spíše než na cti a charakteru záleží na tom, aby jim příliš nahlas nekručelo v břiše. Jsou také životní role těch, kteří se přes tišení hladu propracovávají k předstírání cti a charakteru – dobře si uvědomujíce, že zatímco hlad je až bolestivě konkrétní, čest i charakter jsou koncepty předstíratelné, zastupitelné planým žvaněním, prorostlým několika ušlechtile znějícími slovy jako prorůstá libová svalovina anglickou slaninou. Kteří dobře vědí, jaké cesty a pěšinky vedou k cíli, ke korýtku vždycky plnému; cesty a pěšinky moci, která rozhoduje o jeho naplnění a možnosti přístupu.

Jsou lidé žijící pro ideály a jiní, žijící z parazitování na potřebě těch prvních nějaké ideály mít.

Už po několikáté jsem si v televizi všiml reportáží o jevu, označovaném jako pyramidové, letadlové hry. Obvykle až post faktum, poté, co celá záležitost skončila jako aféra, když se provalila drzá nestoudnost organizátorů, ale také trestuhodná naivita těch, kteří se nechali svést, a samozřejmě neprofesionální lhostejnost úředních míst včetně policie a justice – je všem jasno. Nikoli však předem, než došlo k lámání chleba, tj. k vyplacení peněz a podepsání závazků. Pro české poměry je typické, že v této chvíli nastupují psychologové a různí jiní mudrci, o kterých české prostředí nevím proč předpokládá, že by k té záležitosti měli mít co říct. A začíná se mudrovat. O tom, že se nemělo tolik věřit a tak podobně. Zcela se přitom pomíjí to hlavní – že většina Čechů neumí počítat, že nekriticky naslouchá líbivému žvanění tam, kde by se měli ptát. Proč? Jak můžete dokázat, že máte pravdu? Ne slova – ale logika a především výpočet by měly vést za ruku jednání. Než podepíši, uvažuji a počítám. Nesolidnost pyramidových her je přitom průhledná jako křišťálová studánka. Stačí nenechat si zakalit její vodu žvaněním o možnosti závratných výher. A že sliby v tom angažované jsou žvaněním na stejné úrovni jako sliby politiků, by si měl umět vypočítat každý absolvent i nepříliš kvalitní české střední školy.

Stačí mít alespoň jakés takés ponětí o geometrické posloupnosti a řadě. A sledovat, po jak málo krocích se projeví konečnost referenční populace, ze které se mají získávat další účastníci hry. Celá strategie hry mámící její účastníky vidinou rychlého zbohatnutí, stojí totiž na předpokladu nekonečně rozsáhlé referenční množiny potenciálních hráčů. Na předpokladu nereálném, chybném, lživém. Pokaždé to dopadne tak, že po čase se lživost tohoto předpokladu projeví a hra skončí krachem. Její organizátoři se vypaří a účastníci využijí svých očí pro pláč. Přijdou o své peníze – a ti, kteří je podvedli, začnou organizovat novou hru pod jiným názvem, zato na úplně stejných principech. A ohlížejí se po nových českých ovcích, které nemají elementární matematické znalosti, zato však mají chuť rychle zbohatnout. Což je spolehlivá cesta do pekla rozčarování a pozdního honění bycha.

 

 

Otisky prstů na těle a duši českého jazyka

 

Jazyk je organismus živý, neustále ukázňovaný kodifikacemi národních jazykových institucí, ale také orgány méně oficiálními jako jsou redakce nakladatelství, časopisů a novin, projevy televizními a rozhlasovými, a rovněž školní výukou od mateřinek až po univerzitní doktorské programy. Živost a životnost jazyka však těmito kodifikacemi neustále prosakuje, tu skotačivě a onde zatraceně drsně. Řeč vedená ve společenství pubertálních jinochů a dívčin, byvši perem zachycená, přiměla by papír, aby se červenal snad nepřetržitě. Totéž platí pro jazyk hospodských provozoven i mnohých pracovišť, dokonce i těch, ve kterých se vyrábějí produkty smysluplné a nepochybně užitečné.

Jazyku je těžko poroučet. Představy, které o spisovné i hovorové češtině vytvářejí oficiální dokumenty Ústavu pro jazyk český, se s jeho každodenní aplikací rozcházejí podobně jako se nesejdou programy politických stran s jejich praxí. Ta podobnost není, díkybohu, tak úplná; pubertální jinoch se nakonec přece jenom se svými utýranými rodiči nějak domluví – což se o politikovi a občanech obvykle říci nedá.

Z hlediska teorie informace se možnost domluvy mezi jedinci hovořícími dvěma výrazně odlišnými variantami daného jazyka vysvětluje existující jazykovou redundancí. Jeho informační nadbytečností – umožňující zachovat srozumitelnost i při zkomolení dost podstatné části sdělovaného. Tento jev se dá dokonce kvantifikovat a měřit.

 Jazyk může být, a také je, prezentován v podobě panenské nebo panické; stejně jako v životě lidské společnosti je však jeho panenství neustále pokoušeno, podrobováno pokusům setřít pel nevinnosti z jeho lící. Poklesky a prohřešky drobné, ale i hříchy, které by každý lingvista považoval za těžké až smrtelné, jsou všedním i svátečním údělem mateřského jazyka. Karel Havlíček napsal kdysi epigram – cituji zpaměti, takže možná nepřesně – V rukou kněze růžence a panny jmenují se dotejkaný, což by se mohlo aplikovat i na jazyk mateřský. Také ten je denně v provozu dotýkán a ohmatáván, muchlován a pokrýván otisky nešetrných lidských mluvidel, jejichž stopy po nějakou dobu přežívají, jestliže byly zaznamenány písmem. Litera scripta manet.

Jako celé lidské společenství, i jazyk prodělává své evoluce a revoluce. Vyvíjí se drobnými krůčky evolučního nasávání vlivů ještě včera považovaných za nepřijatelně cizorodé; čas od času se ochranné hráze protrhnou silou záplavy příliš tíživé, na kterou reagují kodifikační mechanismy podstatnější změnou pravidel. Někdy je podobnost s obecnějšími společenskými změnami výrazná – například jsou změny vedeny pod heslem demokratizace, zlidovění jazyka, potlačení nebo odstranění jeho aristokratizačních rysů, historicky už příliš  ustrnulých. Stává se, že uvnitř populace uživatelů jazyka dochází ke sváru trvajícímu i delší dobu, kdy jedny společenské vrstvy zaujímají pozici konzervativní, zatímco vrstvy jiné zastávají názor progresivní. Proti změnám a pro změny.

Jazyk nemá jenom tělo – gramatická pravidla, slovník, sloh – má i svou duši. Často se používá formulace, deklarující, že ten či onen jazykový počin neodpovídá duchu jazyka, že jde proti němu. Měl by tedy mít jazyk svého ducha. Možná patří k duchu jazyka i takové přímo fyzikální parametry jako je jeho zpěvnost. Jeho melodie, intonace, přízvuk. Součástí duše jazyka bude asi i jeho strategie ve vztahu k vlivům jazyků sousedních. Na jednom pólu stojí dychtivost přejímání, otevřenost a vstřícnost – a na druhém pólu uzavřenost, ostražitost a odtažitost. V současné době se jedná především o vztah k lingua franca současnosti, k angličtině, jejíž postavení se stalo výsadním také díky monopolu v computer science, v informatice a oborech příbuzných.

Myslím, že při posuzování racionality, oprávněnosti jazykových změn by měla být prioritou funkčnost. Přehlednost, jednoduchost, efektivita komunikace a vyjadřování v jazyce mateřském – při zachování jeho osobitosti, která může obohacovat i přes náruč mateřskosti.

                                                                                                

 

Stejnoměrně nejlepší

 

Chce-li matematický statistik vyjádřit, že je daná metoda lepší než jiné nezávisle na parametrech prostředí, na podmínkách, v nichž se uvažované metody aplikují -  použije pro její označení termínu stejnoměrně nejlepší. Je ovšem pravda, že takovým titulem se honosit může matematická metoda jenom výjimečně – podobně jako třeba metoda terapeutická v klinické medicíně. I tady obecně platí, že zatímco jeden postup je nejlepší ze všech v téhle situaci, je jiný nejlepší v situaci jiné.

Hledání stejnoměrně nejlepších metod se podobá hledání zlatého grálu, kamene mudrců, živé vody a lektvaru nesmrtelnosti. Hledání absolutna, hledání dokonalého. Do kategorie hledání stejnoměrně nejlepšího (uniformly best) patří i nedávné hledání největšího Čecha. Už jsem o tom kdesi uvažoval. Takové hledání je obtížné zejména proto, že jedince nejlepšího ve všech lidských dimenzích, tělesnou výškou počínaje a inteligencí konče, nalézt nedokážeme. Co dokážeme nalézat, je optimum v jednorozměrném prostoru. Latina Jana Amosa Komenského byla jistě lepší než latina hokejisty Jágra; dá se však očekávat, že Jágr má lepší techniku bruslení a výraznější tah na branku než Komenský. Už tenhle prostinký příklad ukazuje, jak obtížné je dosáhnout kvality stejnoměrně nejlepší.

Už naši předkové v období hluboce předstatistickém si byli vědomi této obtíže; důkazem je například jejich hledání nevěsty se všemi pěti P. Místo jediné dimenze hledali optimum v prostoru pětidimenzionálním; v úvahu brali poctivost, pracovitost, peníze, panenství, přátelskou povahu. Možná jsem to trochu popletl – mělo by však být zřejmé, oč mi jde. Pět dimenzí je víc než jedna jediná, rozhodně však méně než třeba dimenzí sto. Je tu však ještě jedno, čeho bychom si měli všimnout; každá z uvažovaných pěti vlastností je měřena na škále s pouhými dvěma stavy: daná vlastnost na subjektu přítomna je nebo není. Jde o bipolární měření, o použití stupnice se stavy nula – jedna.

Myslím, že až budou Češi hledat nej-Čecha někdy v budoucnu, až budou hledat Čecha stejnoměrně nejlepšího, měli by své hledání omezit na prostor s konečným počtem dimenzí, a to dimenzí nula – jedničkových. Spory a hádky by se mohly rozvíjet už na úrovni volby, vybírání těchto dimenzí; zahrneme mezi ně schopnost hrát hokej? znalost latiny? nositelství Nobelovy ceny za něco?

Do takové soutěže by se dala vnést jistá kvantifikace – což by její intelektuální úrovni nepochybně prospělo. V případě, že by takových binárně skórovaných vlastností či dimenzí bylo uvažováno n, mohly by subjekty do soutěžení zahrnuté zaujmout jednu z 2ⁿ možných kategorií. Stejnoměrně nejlepší by byla kategorie jediná.

Při tomto způsobu rozhodování by se pak mohlo postupovat tak, že v případě padnutí více než jednoho subjektu do kategorie stejnoměrně nejlepší by se množina požadovaných vlastností rozšířila o vlastnosti další; tento krok by se mohl opakovat, až by se dosáhlo žádoucího stavu.

V případě nenaplnění kategorie stejnoměrně nejlepší ani po vyčerpání všech kandidátů optimality by se naopak mohlo z požadavků slevit – a za nejlepšího by se prohlásil jedinec s nejvyšším skóre; kvůli jednoduchosti bych doporučoval skórovat jedničkou za nositelství vlastnosti a nulou za její absenci. Celkové skóre by se pak získávalo prostým součtem skórů za jednotlivé vlastnosti.

Uvedená modifikace by ovšem nemusela vést k nalezení jedince absolutně, tj. stejnoměrně nejlepšího. Pouze k nalezení nejlepšího. I takové řešení má však cosi do sebe. Ostatně, i když se žení mužský opravdu náročný, se všemi pěti P při hledání nevěsty počítat nemůže. Řekl bych, že v dnešní jen málo ukázněné době bude úzkým profilem obvykle požadavek panenství. Naštěstí, vzhledem k univerzálnosti peněz, bývá přijatelným kompromisem zástupnost některé z nedostatkových vlastností jinou, totiž právě penězi.

 

 

Přehlídka zbytečností

 

Jedno přísloví říká, že člověk si zvykne na všechno, dokonce i na šibenici. Nejhorších že je těch prvních deset minut. Ze stejného pytle je i filozofie nacistického ministra propagandy Josepha Goebbelse, zastávajícího názor, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou; stačí zamezit zveřejnění kritických názorů. To, o čem chci uvažovat, se může zdát být ve srovnání s tím, co uvádějí předchozí řádky, záležitostí v podstatě neškodnou. Nikomu neubližuje, nikomu není vnucována násilím, pod hrozbou trestu. Můj názor je odlišný – a jeho oprávněnost hodlám prokázat. Tvrdím totiž, že cokoli je zbytečné, je zároveň i škodlivé. Ona totiž žádná zbytečnost není zadarmo – i za zbytečnosti se platí. A to i tenkrát, kdy nemusí být zcela průhledné, do čí kapsy se při tom placení sahá. Viz český senát.

Provozovatelé reklamy, její uživatelé i výrobci, se horlivě ohánějí tvrzením, že jejich produkty slouží lidstvu tím, že mu poskytují informaci. Možná tomu tak kdysi bylo. Kdysi dávno. Od té doby se posunul nejenom čas; posunulo se i těžiště reklamy. Myslím, že výstižné je v tomto ohledu slovo samoúčelnost; úloha informovat je odsouvána do pozadí, hlavním účelem se stává úsilí recipienta reklamy šokovat – často i za cenu, že mu smysl celého podnikání uniká. Vznikají tak reklamní shoty někdy docela vtipné, takže shlédnutí si zasluhující – v tom lepším případě. K takovým patří občas v televizi opakovaný šot o Bobikovi, kdy čínský kuchař nesprávně pochopil žádost hosta, aby se mu po dobu pobytu postaral o psa – a postaral se mu o pečeni z toho psa. Nápad je to skvělý a já jeho autorovi gratuluji k nápaditosti. Zároveň však musím podotknout, že vtipnost šotu přehltila záměr reklamy – totiž pečlivě dbát, aby byl správně pochopen smysl sdělovaného.

Tahle reklama je spíše výjimečná. Obvyklé je, že reklama recipienta ani nepobaví, ani neinformuje. Existuje termín zavádějící reklama, klamavá reklama. Takovou je podle mne dnes skoro každá. Reklamy sázející na vtip a důvtip jsou relativně poctivé. Jsou to metafory – a svou povahu nezastírají. Ostatně, autor sázející na vtip nese svou kůži na trh poměrně drsný; nepovede-li se mu, ostrouhá nejenom kolečka.

Většina reklam sází na jistotu vychvalování toho, kdo si zaplatil. Jeho zboží, jeho nápadu. Takové vychvalování bývá neomalené, nezřídka těsně pod povrchem hanící zboží konkurence. Alespoň mně připadá jako samozřejmé, že kdo tvrdí, že to jeho je ze všeho nejlepší, zároveň tím tvrdí, že všechno cizí je horší. Samozřejmě, že spolu s našimi předky víme, že sebechvála smrdí. Jenomže tahle pravda se střetává s pravdou Josepha Goebbelse – a výsledek nemusí být jistý.

Snad nejzávažnějším vedlejším, nežádoucím účinkem reklamy, její sideeffects, jak se říká vedlejším účinkům při testování léků, je skutečnost, že vyvolává v recipientovi pseudopotřeby. Působí na jeho podvědomí tak, aby si uvědomil možnost konzumace něčeho, co by nekonzumoval, kdyby na takovou možnost nebyl záměrně upozorněn. Demonstruje se tu fakt, že informace nemá žádnou absolutní hodnotu, hodnotu an sich; zásadním parametrem informace je její množství – ale také její účel. Informace má smysl – který se sice nemusí krýt s úmyslem jejího autora – na škále tohoto smyslu se však také nachází bod, který bychom mohli označit jako nesmysl.

Vyvolávání pseudopotřeb není vlastně lží – jakou je připisování vychvalované věci vlastností, které tato nemá. Rozhodně však to není počínání etické – v situaci, kdy podstatná část lidské populace trpí nedostatkem v saturování jejích nezbytných potřeb, je podpora pseudopotřeb, podpora konzumace zbytečného, počínáním nehumánním. Jsem v tomto ohledu i osobně háklivý; vadí mi nedojídání talířů, jejich poloplné odnášení a vyhazování jinde postrádaného. Dokonce jsem tohle pociťoval nepříjemně i v jednání amerických zdravotníků v seriálu MASH z korejské války – když evidentně plýtvali jídlem v prostředí hladovějících Jihokorejců, stěžujíce si na jeho nepoživatelnost.

 

 

Kolektivní odpovědnost?

 

Pojem kolektivní odpovědnost byl a je v posledních letech přetřásán a diskutován hojně. V souvislosti s Benešovými dekrety, odsunem či vyhnáním českých Němců po válce, a také s etnickými čistkami na Balkáně, v Africe a v Asii. Stačí připomenout komunistické masakry Polpotova režimu v Kambodži a občanskou válku mezi Huty a Tutsii. Obecně zastávaný současný názor, odvolávající se na zásady humanity a lidských práv zní – Ze současného hlediska je princip kolektivní odpovědnosti nepřijatelný a jeho aplikace je nepřípustná. Co se dělo například po válce, bylo omluvitelné poválečnými poměry, ukrutnostmi, které napáchal nacistický německý režim; touha pomstít se může být vysvětlitelná, individuální výstřelky jsou však neomluvitelné a měly být trestány podle standardního demokratického práva.

Vraťme se k záležitosti českému prostředí nejbližší a pořád ještě úplně nevychladlé. K odsunu českých Němců. Nehodlám teď diskutovat otázky mezinárodně právní – kdo co schválil v Postupimi i jinde. Jde mi spíše o etiku ve společenském měřítku. Domnívám se, že to, co chci říci, má přenositelnou platnost i do doby pozdější.

Souhlasím s názorem, že občané německé národnosti někdejšího Československa, jehož státní integritu zlikvidovalo hitlerovské Německo za podpory slovenské luďácké politiky, se ve své většině na násilí páchaném na českém obyvatelstvu za války přímo nepodíleli. Jistě podporovali nacistické válečné úsilí nepřímo – v řadách Wehrmachtu, ale i na polích a ve fabrikách s válečnou výrobou. Jenomže to nebyla věc jejich volby; kdyby to nedělali, hrozily by jim tresty za podlamování válečného úsilí; asi tresty hrdelní. Ostatně – tímto způsobem podporovali německé válečné úsilí i čeští obyvatelé Protektorátu, včetně mého táty, dodávajícího podle příkazů vrchnosti maso a chleba .

 Jiná věc ovšem je, že němečtí obyvatelé Protektorátu, stejně jako Němci v Sudetech, měli ze svého němectví materiální výhody. Jejich potravinové a jiné příděly byly podstatně lepší než příděly Čechů. V tomto ohledu ze svého němectví těžili; získávali z něho výhody, v některých ohledech nemalé.

Můžete mi namítnout, že za tyhle hmotné výhody draze zaplatili. Životy a zmrzačením svých příbuzných, otců rodin, synů a vnuků. Jenomže to je jiná historie – i Češi měli své oběti na životech, třebaže ne na válečných frontách. O českých Židech nemluvě.

Hmotné výhody vyčlenily české Němce ze společenství strádajících této země; strádali méně. Krajíce jejich chleba bývaly namazány i v dobách, kdy české krajíce byly suché. Komu se zdá být mé uvažování cynické, tomu bych rád připomněl, že i v šesti protektorátních letech lidí žili své všední a sváteční dny, chodili nejen do práce, ale i do biografů a na plovárny, ženili se a vdávali, vychovávali děti. Protože ani neustálý strach z budoucnosti a jejích hrozeb nezabraňuje lidem žít jejich životy.

Také na základě tohoto kritéria kolektivního zvýhodnění je možno vymezovat kolektivní odpovědnost. Kdo výhody bral, musí odpovědnost nést. Třebaže si přímo ruce krví neumazal.

Kolektivní odpovědnost tohoto druhu nesou také komunisté a funkcionáři komunistických institucí ze čtyřiceti poválečných let. Ti, z nichž někteří se dnes dovolávají až k EU, poukazujíce na to, že jim lustrační zákon komplikuje přístup k moci. Cítí se být diskriminováni – oni, kteří se aktivně podíleli na diskriminaci občanů druhého řádu ještě před několika málo lety.

Kolektivní odpovědnost nesou ovšem také dnes poslanci a senátoři českého parlamentu, pobírající prebendy, které si odhlasovali údajně omylem. Vůbec nezáleží na tom, že někteří z nich se k tomuto nemravnému skutku nechtějí hlásit. Kdo z nakradeného má užitek, jako by sám ukradl. A nese za to odpovědnost. Tento druh kolektivní odpovědnosti není zrušitelný poukazem na lidská práva. Ta se na práva podvodníků a zlodějů nevztahují.

 

 

Čí vina?

 

V jednom rozhlasovém komentáři jsem kdysi zaslechl názor, že dělníci plzeňské Škodovky pracovali za války pro německou brannou moc více než bylo nezbytně třeba. Že se nechávali ovlivnit politikou cukru a biče Reichsprotektora Reinharda Heydricha víc než bylo nezbytně třeba pro zachování vlastních životů. (Heydrich totiž motivoval dělníky k pilné práci určitými materiálními výhodami, potravinovými příděly a třeba i rekreacemi, ale i zdůrazňováním, že práce dělníka je užitečná a smysluplná na rozdíl od třeba práce českého intelektuála). A že v Plzni vyrobené bomby házela Luftwaffe na Londýn, k jehož rozbití a hubení obyvatel tak nemalou měrou přispěly. Ten názor vyslovil známý člen disentu, signatář Charty 77 a pozdější poradce prezidenta Václava Havla.

S tímto názorem rozhodně nemohu souhlasit. Jakkoli si jiných názorů tohoto politika docela vážím, v tomto ohledu nemá pravdu. Jakkoli je nesporné, že plzeňští kováci, strojaři a jiní pracovníci k nacistické válečné mašinerii přispěli, nestalo se tak jejich vinou. Oni byli do svého postavení a činnosti z něho vyplývající dohnáni okolnostmi, k nimž došlo mimo jejich ovlivnění.

Letecké bomby ve Škodovce vyrobené a na Londýn svrhované byly produktem politiky – jak české politiky meziválečné, která nedokázala zastavit nástup Hitlera k moci, tak mezinárodní, především britské a francouzské politiky appeasementu, usmiřování Hitlera tím, že mu po kouskách předhazovali Evropu v naději, že se vyhnou nevyhnutelné válce. Za to, že na Londýn padaly i české bomby nese především odpovědnost a vinu britská politika, k níž je třeba připočítat všechny, kteří přispěli ke zvolení Neville Chamberlaina ministerským předsedou. Člověka omezeného, jehož rozhled nepřesáhl plot golfového hřiště a závodiště koňských dostihů. Jeho vina je srovnatelná s tou, kterou by nesl, kdyby byl ty bomby na Londýn shazoval vlastnoručně.

Politici všech zemí nesou mimořádně velkou odpovědnost za světové dění. Na tom nic nemění skutečnost, že když dojde k lámání chleba, skoro vždycky šikovně uhnou. Buď tím, že svou vinu za světové maléry všemožně omlouvají a zbaběle se vymlouvají, a také tím (to platí především pro politiky malých zemí jako je Česko), že zavčas před důsledky svých chyb, své nekompetentnosti a nedbalosti utečou. Do emigrace, kde přežívají v poměrném bezpečí a pohodě. Ti, kteří zůstali doma podobně jako dělníci plzeňské Škodovky, musejí potom důsledky jejich činnosti do dna vylízat. Přitom se ještě nestalo, že by byl někdo z politiků (ocitnuvších se na straně vítězů) za své chyby postaven před soud. Za chyby, jejichž důsledky byly nesrovnatelně těžší ve srovnání s krutostmi spáchanými řadovými vojáky armád, které válku prohrály. A z nichž někteří odsouzeni byli. Soudci bývají vybíráni výhradně ze strany vítězů. Proto nebyl nikdy obžalován Josef Stalin za to, že spolu s Adolfem Hitlerem vpadl v září 1939 do Polska a půlku ho obsadil. On byl totiž v Evropě hlavním vítězem – nesouditelným. Takhle mocná spravedlnost není. Politika je také odpovědná za to, že nebyl postaven před soud a zaslouženému provazu unikl japonský císař Hirohito, jehož vinu uznával jako nepochybnou každý soudný člověk. Ne však vrcholní politici američtí, pro které už nepřítelem číslo jedna byl Stalinův Sovětský svaz.

To, že vina politiků je civilizačním prostředím zpochybňována, dokazují také obstrukce a váhání při pokusech definovat pojem zločinů proti lidskosti a genocidy v Norimberském procesu s vedoucími politiky a generály nacistického Německa. Bylo obtížné dokazovat, že maršál Keitel, ministr zahraničí Ribbentropp a dokonce Hermann Göring mají na rukou krev zabitých, umučených a zmrzačených. Jejich vinou bylo, že rozhodli – a v důsledku těchto rozhodnutí se ničilo a zabíjelo. Jejich vina není menší než vina těch, kteří ničili a zabíjeli vlastníma rukama. Jejich vina je dokonce primární; od ní se všechno další zlo odvíjelo. Nebýt viny politiků, nebyla by vina vojenských hrdlořezů.

 

 

Malé lumpárny chrání velké lumpy

 

Myslím, že to platí obecně; příklady zvlášť přesvědčivé však přineslo několik posledních desetiletí. Skutečnosti vyjádřené titulkem této úvahy využívají politické režimy s oblibou; a je třeba říci, že obzvlášť režimy totalitní dosáhly přitom mimořádných úspěchů.

Jestliže někdo páše lumpárny či dokonce zločiny, obvyklou strategií, kterou volí poté, co ztratila svou sílu moc, která ho až doposud chránila, je zapírání. Viník se ke svému provinění nepřizná, zapírá, dokud to jde – a když už jsou shromážděné důkazy nepopiratelné, zapírá dál podle zásady, že vytrvalost vodních kapek dokáže i v kameni důlek pochybností vyhloubit.

Zapírání je ovšem strategie pasivní a retrospektivní. Při dnešní poměrně rychlé obměně politických systémů a režimů, kdy každý z nich provozuje své vlastní osobité lumpárny (jejichž společným jmenovatelem je ovšem chamtivost moci a peněz), by měl každý racionálně uvažující lump myslit na zadní kolečka. Na to, jaká preventivní opatření by měl učinit, aby zvýšil své šance úspěšně projít (nebo alespoň proklouznout) při změně režimu z množiny lepších lidí starého režimu do množiny lepších lidí režimu nového. Lepší lidé jsou přitom definováni jako lidé lépe placení. Čeští poslanci hlasující pro svou beztrestnost tak činí.

Úspěšným preventivním opatřením je životní strategie využívající principu namočit ruce do společenského neřádu doby, ve kterém si úspěšně (to jest dobře placeně) máchám   ruce sám, co největšímu počtu dalších lidí. Stačí tak učinit jenom trochu; jinak by to nešlo – kdyby se po příliš mnoha lidech požadovalo konání velkých lumpáren, musel bych se s nimi všemi dělit o špinavé peníze za lumpárny režimem rozdávané. Taková strategie se opírá o psychologický poznatek, že kdo má třeba jenom malý kousek másla na hlavě, bude velmi zdrženlivý při poukazování na ty, kdo mají toho másla na hlavě celé kopy. Šikovatel poražené armády, který kdysi velel popravčí četě na rozkaz plukovníka, nebude nijak horlivě tohoto obviňovat, protože si je vědom, že část hanby při odsouzení takového počínání by padla i na něho. A to přesto, že plukovníkova vina i odpovědnost jsou mnohonásobně vyšší ve srovnání s odpovědností a vinou jeho samého.

Aplikace zmiňovaného principu se neomezuje na pole válečná. Ten je hojně využíván v celém prostoru společenského dění; místo vojenských výložek stačí uvažovat jakýkoliv druh moci stupňovaný na té které mocenské škále. I tady jedinec s vyšší mocí dbalý prevence a myslící na zadní kolečka dbá, aby se jeho podřízení v lumpárnách režimu omočili – a byli tím zainteresováni na intenzivním zapomínání skutků minulosti.

 V desetiletích reálného socialismu sehrával diskutovaný fenomén ve společenské hře významnou roli. Úzce s tím souvisí známé převlékání kabátů, které by nebylo možné, kdyby se někdejší mocní, kdysi horlivě vyznávající marx-leninskou víru a z ní odvozovali své chování, nemohli spoléhat na přinejmenším tiché mlčení těch, kteří sice nijak moc horliví nebyli, přesto však jisté stopy pálení kadidla někdejším bohům po sobě zůstavili. A byli by neradi, kdyby se v rámci praní prádla velice špinavého přepíralo i prádlo méně ušpiněné. Totiž to jejich.

Existence malých lumpáren a malých lumpů tvoří tak ochrannou hráz lumpárnám velkým a velkým lumpům. Tohle je mimo jiné také mechanismus, který umožnil proniknout do vysokých státních úřadů lidem s minulostí velice podezřelou a prokazatelně špinavou; velkým lumpům. Mohli si dovolit drze zamlčovat své někdejší špinavosti, protože jejich spoléhání se na nízkou politickou vůli menších lumpů velké lumpárny odhalovat se mělo oč opřít. O zbabělost a strach těch, kteří by jenom neradi vykazovali stav čistoty vlastních rukou a vlastního svědomí. Do této společenské hry vstupuje jako významný činitel čas a jeho produkt – zapomínání. To ovlivňuje onu zmiňovanou politickou vůli, jejíž slabost dále prohlubuje.

 

 

Aritmetika pokání

 

Tuhle úvahu začnu jednou židovskou anekdotou; doufám, že nemáte námitky. Pokud byste je měli, bude mi to líto – tu anekdotu uvedu stejně, protože se mi do mého uvažování hodí.

Rabín a katolický farář v jistém městě jsou přátelé. Jednoho dopoledne přiběhne farář za rabínem a celý udýchaný ho žádá: „Rebe, mám problém. Podle rozvrhu bych měl za chvíli začít v kostele zpovídat. Jenomže mě teď naléhavě volají k umírajícímu, kterému musím neprodleně poskytnout poslední pomazání. Obojí nestihnu. Nemohl byste za mne při tom zpovídání zaskočit?“ Protože je rabín v rozpacích, chce mu farář jeho rozhodování usnadnit. „Rebe,“ povídá, „ není to nijak obtížné. Při Vaší inteligenci to snadno pochopíte a do zpovědní procedury se vžijete. Já Vám to předvedu na praktických příkladech. Pojďte se mnou.“ Oba usednou v přítmí zpovědnice a farář zahájí svou činnost. Zpovídající se hříšnice na druhé straně zamřížovaného okénka se vyznává: „Otče, zhřešila jsem proti přikázání Nesesmilníš. Spala jsem s naším podnájemníkem.“ „Kolikrát, milá dcero?“ ptá se zpovědník. „Čtyřikrát, Otče.“ „ Tak se za pokání pomodli dvanáctkrát Otčenáš a do kostelní pokladničky vhoď dva dolary.“ Dalším hříšníkem je zase žena. I ona se vyzná z hříchu smilství a na farářův dotaz po jeho kvantitě přiznává premiéru a jednu reprízu. Její pokání zahrnuje šest Otčenášů a dolar do kostelní pokladničky.  

„Už jste to pochopil, rebe?“ ptá se farář. Když rabín přikývne, opustí zpovědník své místo a odbíhá za další povinností. Statistika kajícných hříšníků jeví silnou převahu žen. Není ovšem známo, zdali je příčinou tohoto jevu vyšší hříšnost ženského pohlaví nebo nižší kajícnost pohlaví mužského. Proto není divu, že i další kajícný hříšník je žena.

Ta do okénka vyzná, že také zhřešila proti svátosti manželské, když podlehla mužskému svádění ve stavu alkoholického oslabení vůle ke ctnosti. „Kolikrát to bylo, milá dcero?“ ptá se rabín. „Jen jednou Otče,“ zapřísahá se kajícnice. „Tak běž a udělej to ještě jednou!“ šokuje rabín svou dočasně mu svěřenou ovečku. „Za šest Otčenášů a jeden dolar můžeš takhle zhřešit dvakrát.“

Moji přátelé a známí z teologické fakulty by se mnou asi nesouhlasili – a prohlásili by celou příhodu za bezcitně vymyšlenou a manifestující profesionálně zkreslený pohled statistika. Z jejich hlediska by jistě měli pravdu. Osobně považuji tuhle židovskou anekdotu za skvělou metaforu. Také proto, že jsem si už mnohokrát lámal hlavu s problémem, jak racionalizovat zmatená soudní řízení rozhodující o vině a trestu. Řízení, tak často veřejnosti předváděná u českých soudů, kdy nebývá tak úplně jasné, kdo by měl vlastně soudit koho. Kdy si veřejnost není jistá, zdali nebyly taláry navlečeny na nesprávné osoby. Také počet soudců obviněných a případně souzených za hrubé překračování zákona a zneužívání moci jim svěřené o tom mnohé vypovídá.

Dodnes mi vrtá hlavou, zdali by nebylo v jednadvacátém století záhodno vnést do soudních rozhodování, ukotvených kdesi ve středověku, racionální kvantifikující hledisko. Především razantně zjednodušit a zpřehlednit sazebníky trestů. Oprostit je od postradatelných detailů. A pak vypracovat systémově inženýrsky expertní systém typu Jestliže … pak … Za první tři tečky se dosazuje seznam provinění, jak je shromáždil vyšetřovatel – a na místě druhých tří teček se dosadí výše trestní sazby. Takový systém se vloží do počítače, který bude v souladu s ním rozhodovat o jednotlivých případech. Objektivně, bez emocí a uplácení. Stačí přivádět obžalované a odvádět odsouzené. Státní žalobce, stejně jako advokáty bude možno poslat, aby se věnovali nějaké užitečné práci. U soudních řízení budou zbyteční. Rozhodování bude objektivní – případná odvolání, dnešní soudy tak zaplevelující, budou řešena úpravou expertního software. Trapná soudní řízení, kdy vyšší instance ruší rozhodnutí instancí nižších a dokazuje tak absenci objektivity soudních rozhodování, by přestala vyvolávat v hlavách občanů se zdravým selským rozumem pochybnosti o smysluplnosti soudů vůbec.

 

 

Přesnost poznání

 

Poznávání je základní lidský úděl v tomto slzavém údolí. Možná to tak na první pohled nemusí vypadat, ale je tomu tak. A bylo tomu tak odedávna, co člověk rozum bral. Co začal zjišťovat, že kromě nepodmíněných reflexů, které mu byly vrozeny (a které měl společné s ostatními živočichy, třeba savci, jako například sací reflex), může získávat výhodu také registrací souvislostí mechanismem sbírání zkušeností. Nepožívat, co bylo odporné či jedovaté, nekamarádit s predátory nadměrných velikostí, nepokoušet se dohonit potravu příliš rychlou. A učit se od jiných, třeba od smečky vlků, že se dá rychle unikající potravě nadběhnout. A pojmenovat to dělbou práce.

Zkušenost není vlastně nic jiného než registrace takových souvislostí – se záměrem využívat je v budoucnosti. Mechanismem přenosu od jedné generace k těm dalším. Předáváním zkušenosti jednou nabyté napodobováním a později sdělováním. Slovem i písmem. Můžeme se domýšlet, že zkušenost mívala někdy podobu holého faktu (například hořícího stromu zasaženého bleskem), ale také podobu složitého algoritmu (například rozdělávání ohně třením dřev nebo křesáním kamenů). Také se můžeme při tom domýšlení opřít o novodobou zkušenost – že totiž jednorázový jev, akt nebo děj mohl uniknout pozornosti; že zkušeností se stal teprve po jeho násobném opakování. Právě toto opakování zřejmě sehrávalo zásadní roli při formování lidské zkušenosti.

Fenomén opakování, opakovatelnosti – a jeho spojování s upevňováním zkušenosti se zdá být člověku vrozen. Je zásadní součástí tvorby a upevňování podmíněného reflexu, uvědomování si souvislosti jevů a dějů. Filozofové o tom uvažovali už před staletími. Teprve v době poměrně nedávné však se pokusili uchopovat fenomén opakování v návaznosti na poznání nejenom kvalitativně, ale i kvantitativně. Pokusili se jeho vliv na poznání měřit. I český filozof Tomáš Masaryk o tom přemýšlel, přednášel a psal v souvislosti s problematikou poznatelnosti nejenom v přírodních vědách.

Zjistilo se, že kvantita vlivu opakování na upevnění síly, přesvědčivosti poznání, neroste lineárně. Lidské vnímání není takhle nastaveno. Je sice pravda, že s narůstajícím počtem opakování se vědomí příslušné souvislosti dále upevňuje, příspěvek jednotlivých opakování však postupně slábne. A to přesto, že k opakování dochází v nezávisle se vyskytujících situacích. I tenhle jev je vlastností lidského vnímání.

  Už sto let se problémem kvantifikace vlivu opakování na poznání zabývá matematická statistika. Jako velmi důležitá se ukázala být skutečnost, že tento vědní obor má ve svém instrumentáriu studium chování náhody. Statistické, matematické modely pravděpodobnostních rozdělení náhodných veličin a náhodných procesů nabídly flexibilitu schopnou zachytit a vyjádřit některé specifické vlastnosti lidské mysli, lidského uvažování. Do procesu poznávání vnějšího i vnitřního světa člověka byly tak zapojeny nástroje, které v něm stále víc upevňují svou pozici součásti vědecké metody.

Zásnuby matematické statistiky s logikou se ukázaly být slibným vstupem do další etapy poznávání. Induktivní logika, která vznikla z tohoto spojení, prokázala v průběhu minulého století svou univerzálnost – stala se postupně prvkem sjednocujícím podstatnou část lidského světa. Stala se z ní lingua franca naší doby. Nebo alespoň významná součást tohoto univerzálního jazyka. Kdyby byla správnou hypotéza vyslovená o chování sledované veličiny v celé referenční populaci, mělo by se to odrazit v chování sledované veličiny ve vzorku opakovaných měření. Pokud se očekávání nenaplnilo, patří se hypotézu zpochybnit. A přesvědčivost takového zpochybnění závisí na rozsahu těchto opakování. Vztahu mezi přesvědčivostí zpochybnění hypotézy a rozsahem opakování je možno dát – za jistých modelových předpokladů – podobu matematického vzorce. Jeho síla má pro lidské myšlení závažnost srovnatelnou se zákonem, kterým popsal Sir Isaac sílu gravitace.

 

 

Rozum a nerozum

 

Právě jsem dočetl něco úvah profesora Oty Ulče, českého spisovatele a nápaditého komentátora života nejenom amerického a českého, na témata radikální feminismus, politický nepotismus a nezdravý nerozum. Bez jakýchkoliv apriorních vymezení, kromě těch, které se dovolávají zdravého selského rozumu, se mu do jeho úvah vešlo novodobé jmenování admirálem pětiletého vnoučka jistého karibského diktátora, jmenování senátorem koně římského císaře Caliguly, ale také pověření vysokými státními funkcemi kamarádů amerických presidentů a jiných mocí obdařených potentátů. Řekl bych, že do té řady by se docela dobře zařadili i čeští poslanci a senátoři, z instituce svých asistentů si pořizující koryta pro rodinné příslušníky. Podobné záležitosti dávají bezostyšně na frak nejenom demokracii, ale i zdravému rozumu. Nezávisle na tom, že jedinci takto demokracii znásilňující jí mají neustále plné huby.

Ultraradikální feminismus je příkladem sociálního jevu, který bychom mohli nazvat znásilněním původně rozumného. Kdysi rozumného hnutí za rovnoprávnost žen. Od volebního práva až po srovnatelné platy za srovnatelnou práci. Z hlediska systémového řízení se jedná o přestřelení rovnováhy, o vybočení z ekvilibria, k němuž systém směřoval, na opačnou stranu. A ta se může ukázat být stejně patologickou, jako byl stav výchozí, který snahu po rovnováze vyvolal.

Špatné je, stane-li se hnutí za spravedlnost ideologií či náboženstvím. Jsou-li přijata a jako apriorní kánony fixována jistá tvrzení, která dostanou statut jakýchsi taboo, nevyvratitelných a nenapadnutelných. Tj. takových, jejichž napadnutí, zlehčení a kritika vyvolá obvinění a požadavek trestu.

Lidská mysl je od přírody otevřená jakýmkoli nápadům a myšlenkám. Dějiny civilizace dospěly za nemalou cenu, díky intelektuálnímu úsilí nápaditých lidských mozků, k poznatku, že fakt lidské nápaditosti, který je nepochybně požehnáním a darem od Stvořitele, nese s sebou povinnost jisté ukázněnosti lidské mysli. Snad by se to dalo vystihnout jako povinnost domýšlet, seč je člověk schopen, možné důsledky uvedení toho kterého nápadu do života. Osvětimský esesák doktor Mengele pokládal na misku vah svých pokusů utrpení vybraných vězňů proti hodnotě vědeckého poznání. Jeho vážení se ovšem opíralo o zrůdnou hypotézu o židovských podlidech, s nimiž se dovoleno nakládat jakkoli.

Existuje jediný přípustný apriorismus – a tím je hledisko zdravého rozumu. Samozřejmě že může vznikat diskuse o konkrétní náplni tohoto pojmu. Ostatně, ta diskuse probíhala a probíhá neustále, co lidstvo rozum bralo a bere. Jistá kritéria jsou přitom nesporná. Zachování lidského rodu. Respektování přirozeného, protože vrozeného lidského pudu soustředěného na ochranu individuálního lidského života. Jakkoli se některá náboženství snaží stavět jisté apriorní teze do pozice s vyšší prioritou při rozhodování v určitých klíčových situacích. Dá se to rozšířit i na respektování a ochranu materiálních hodnot, vytvořených přírodou nebo člověkem.

Lidské civilizaci se podařilo mnohé. Technologicky zvládly fyzika a inženýrství velice subtilní procesy dotýkající se samotné podstaty dějů stvoření vesmíru, světa na Zemi a také života. A pořád v tom pokračují, rozhodně s nepopiratelnými úspěchy. Za tím ovšem negramotně klopýtá schopnost systémově inženýrsky zvládnout řízení lidské společnosti. Řízení věcí povýtce lidských. Metody, které se přitom používají, jsou trapně neohrabané, rozporné, rozmařila plýtvající prostředky, kterých by se dalo využít evidentně rozumněji. Volební kampaně v takzvaně civilizovaných zemích světa jsou toho přesvědčivým dokladem. Politika je parádní ukázkou lidského selhání, zvlášť groteskního tváří v tvář atomové fyzice a molekulární genetice. Jak je možné, že dnešní univerzity rovnají do přihrádek vedle sebe některá sociologická šamanství v sousedství verifikovatelné vědy?

 

     

Etické kodexy

 

Mezi pokusy jak reformovat nereformovatelné lze v poslední době registrovat zavádění etických kodexů do oblasti politiky. Mluví se etických kodexech poslanců politických stran, členů grémií, v nichž se rozhoduje o přidělování investic a rozdělování zakázek financovaných ze státní pokladny a podobně. Celá ta věc je pikantní zejména proto, že v prostředí, které má být eticky kodifikováno, bývá husto aférami, maléry, korupcí a vůbec záležitostmi podobného druhu.

Trochu to někomu může připomínat pokusy kodifikovat pravidla mravné konverzace mezi návštěvníky a osazenstvem veřejných domů. Absurdnost je už v tom, že nemravnost dění v hanbincích spočívá v samotné podstatě takových institucí – podobně jako lhaní a podvádění je v politice nevykořenitelné bez narušení samotné podstaty materiálu – jak to kdesi formuloval pan Bohumil Hrabal.

Etické kodexy jako seznamy zásad správného chování už tradičně vymezují odborné společnosti zabývající se výzkumem v té které badatelské oblasti. Klinici a badatelé v teoriích a praxi medicínských oborů, experimentální psychologové, antropologové a sociologové. Tyto zásady mívají společný základ vymezující povinnosti badatele vůči pravdě poznání, která činí jejich počínání smysluplným. Podvádět, zpravidla s cílem získat neoprávněně grantovou podporu nebo ověnčit své čelo slávou nepodloženou skutečnými objevy – to jsou hrubé prohřešky proti pravdě poznání. Historie vědy jich eviduje nemálo; některé takové hříchy jsou přitom docela čerstvé. Jeden z posledních se týká molekulární biologie a medicíny, totiž klonování kmenových buněk, a geopoliticky patří do Jižní Koreje.

Další oblastí hříšného, neetického chování je zacházení s účastníky výzkumu – s pokusnými osobami a také pokusnými zvířaty. Pokusy s lidskými účastníky, s lidskými pokusnými subjekty, jsou povinny respektovat zásadu Primum non nocere, Především neuškodit. Rizika spojená s účastí pokusných osob by neměla převyšovat rizika běžného životního provozu (riziko přejetí autobusem, riziko zadušení soustem nevhodné velikosti, riziko zasažení padající střešní taškou). Ve vztahu k pokusným zvířatům jsou tyto zásady formulovány modifikovaně; rozhodně se však přitom požaduje, aby očekávaný přínos výsledků bádání převažoval nad zátěží, jíž jsou pokusné subjekty vystavovány.

Při formulování etických kodexů odborných vědeckých společností samozřejmě nastávají potíže; některé použité pojmy mohou být interpretovány rozdílně. Také odhadování rizik a hodnoty výsledků nesou jistou subjektivní zátěž.

Vrátíme-li se zpět do oblasti politiky a politického dění, je nabíledni, že subjektivnost a neurčitost etických úvah bude mnohonásobně vyšší. Každý, kdo sleduje dění na politické scéně alespoň na úrovni televizního vysílání, ví, že jednání tam evidované je běžně hodnoceno jako pohybující se na hraně zákona. A to i zákonů českých, které samy o sobě nijak příliš vyhraněné nejsou. A při posuzování chování lidí mocných nemají oči zrovna dokořán otevřené. Etika a zákon nekodifikují ovšem chování na stejné úrovni.

V takovém terénu se pokoušet kodifikovat zásady správného chování je naprosto problematické. Podobá se to stavění domu v terénu tekutých písků nebo prošlapávání cesty hlubokou bažinou. Je samozřejmě možno takový projekt proklamovat – v naději, že tento projev dobré vůle příznivě ovlivní důvěřivější část  občanstva a voličstva. Taková úvaha však už sama o sobě je eticky problematická – protože spíše než o vylepšení chování politiků jde o vylepšení obrazu tohoto chování v očích voličstva.

O pozitivním vlivu etického kodexu politiků lze s úspěchem pochybovat. Morálka, mravnost a čest jsou vlastnosti, kterým se v tomto prostředí nedaří. Ve chvílích občasných záchvatů občanského optimismu dospívám k názoru, že při vstupu do politiky jsou možná někteří poctiví; mezi těmi, kdo z politiky odcházejí, už bych však čest a mravnost nehledal.

 

 

Requiem za zdravý rozum

 

Neustále provázanější síť lidské komunikace, zrychlovaná a technicky i jinak zdokonalovaná instalacemi medií inženýrsky a technicky stále dokonalejších, má i svou možná diskutabilní stránku – obnažuje totiž, více než tomu bývalo dříve, absurdnosti lidského myšlení a chování. Mám na mysli to, že co kdysi tetky na návsi a chlapi v hospodě od huby k uchu systémem jedna paní povídala šířili, předává se slovem i obrazem uším a očím milionů najednou. Bohužel, technickému pokroku a elektronickému věku naprosto neodpovídá kvalita obsahu šířené informace. Obsahová kvalita klopýtá pořád ještě, technika sem a technika tam, na úrovni babského tlachání u kašny na náměstí. Na tom nic nemění skutečnost, že moderátorky mají rovné nohy skromně obalené minisukničkami a že předtím než začaly své řemeslo provozovat, získaly diplom na jakési vysoké škole.

Zdá se, že v některých dimenzích postupuje společenský vývoj podstatně pomaleji než v dimenzích jiných. Pokud postupuje vůbec.

Ministerský předseda klidně na veřejnosti prohlásí, že zakoupil jistý pozemek z čistě spekulativních důvodů. Na bakalářské škole, kterou dálkově absolvoval, mu zapomněli vysvětlit význam pojmu zneužití informace z moci úřadu mu svěřené. Spekulativní nákupy pozemků podle tajných a důvěrných plánů určených k zástavbě nebo budování veřejných investic – a proto v dohledné době několikanásobně cennějších než v době jejich nákupu – jsou záležitostí nejenom nemravnou, ale i protizákonnou. Rozhodně v zemích, kde pojmy jako mravnost a etické jednání mají nějaký reálný význam. Ministři a poslanci zneužívají informace z moci úřadu jim svěřené jako na běžícím pásu. V krajním případě se vyhlašuje zahájení vyšetřování, které obvykle zakrátko uvízne v bažinách zmatků a nedůsledností českého právního (ne)systému. Vyhazovy pro ztrátu důvěry se oslazují milionovým odstupným.

Nad tím, co se občanům této země sděluje, zůstává rozum stát. Pokud se ho už nepodařilo televizi lidem z hlav vygumovat.

Při sledování televizních vyprávěnek o dění v českém parlamentu a senátu se pořád častěji ptám, zdali by se jejich kádrové složení nedalo vylepšit tím, že by do oněch institucí bylo osazenstvo vybíráno metodou známou v matematické statistice jako random sampling, vybírání náhodné. Samozřejmě s vynecháním oné dnes prokazatelně nefunkční politické struktury stran a stranictví. Za bolševika se kdysi vyhlašoval předvolební slogan Volíme nejlepší z nejlepších. Obměnou docela mírnou jsou dnešní slogany Můžete mi věřit, Myslím to upřímně, Nejpoctivější člověk a jiné podobné. Realita však voliči spíše napovídá, že zvolení se chovají, jako by byli vybráni podle zásady Volíme nejhorší z nejhorších. Ono se to vlastně dostalo i na billboardy; třeba v podobě prohlášení Stydím se za svého premiéra.

Veřejně se standardně mluví o pokleslé politické kultuře této země. Česka. Ti, o kterých je to prohlašováno především, se tváří nechápavě. Anebo trpí akutní hluchotou. Dřív se v této situaci používalo vysvětlení, odvolávajícího se na jistou zoologickou kvalitu – mluvívalo se o hroší kůži. Její vlastnictví je dnes pro politika standardní kvalifikací, má-li sezónu svého mandátu přežít v duševním zdraví. Každý jen trochu háklivý člověk by se na místě českého politika hanbou propadl.

V časopise Obce českých spisovatelů jsem nedávno sledoval diskusi na téma české tendence k sebemrskačství. Vyskytoval se v ní i názor, že kálení do vlastního hnízda je nezdravý povahový rys. Že by bylo na místě vidět i výsledky kladné a žádoucí. S lecčím bych souhlasil; rozhodně však trvám na dvojím – posuzování národního charakteru by mělo rozhodně stavět na statistice výskytu toho kterého jejího rysu a ne na jednotlivých případech či extrémech a – terapie nežádoucího by se měla soustředit na ovlivňování společenské atmosféry žádoucím směrem. A k tomu mediální obraz české politiky rozhodně nepřispívá.

 

 

Galtonovo prkno

 

Včerejší televizní zprávy vyšperkovala Nova šotem o tom, že se může rozlévat šampaňské určené ke konzumaci v masovém shromáždění tak, že se sklenky nastaví do ploché pyramidy se širokou základnou a jedinou sklenkou na vrcholu – a pak se nalévá do vrcholové sklenice, s tím, že víno postupně přetéká z vyšších řad do nižších – až po naplnění všech.

Tahle hříčka umožnila mé paměti vybavit si jednu zkušenost z mých univerzitních studií před padesáti lety. Překládal jsem tehdy pro nějakou ročníkovou práci z počtu pravděpodobnosti německý článek s názvem Galtonsches Brett, Galtonovo prkno. Šlo o jednoduché mechanické zařízení, kdy se podobná pyramida zhotoví z hřebíků zatlučených do prkna. Z té pyramidy se vytvoří nakloněná rovina, po níž se od vrcholového hřebíku spouštějí jedna za druhou kovové kuličky; ty se v každé řadě od hřebíku, na který dopadnou, odrazí, přepadnou do nižší řady a pokračují v tomto procesu tak dlouho, až projdou poslední řadou hřebíků a zapadnou do vysokých skleněných válců tam nastavených. Galtonovo prkno je osázeno hřebíky souměrně, tak, aby se pravděpodobnost přepadnutí kuličky do nižší řady nalevo nebo napravo po jejím odrazu od hřebíku ve vyšší řadě rovnala jedné polovině. Po skončení procedury se kuličky rozloží ve válcích pod nejnižší řadou ve shodě s binomickým zákonem pravděpodobnostního rozdělení (s parametrem ½). V případě většího počtu kuliček jde dokonce o mechanický model generování rozdělení Gaussova čili normálního.

Pokud by pyramida postavená z šampusových skleniček alespoň přibližně svými vlastnostmi odpovídala vlastnostem Galtonova prkna, neměly by se navrhovaným postupem skleničky nikdy rovnoměrně naplnit. Kdyby se měly skleničky umístěné ve spodní řadě naplnit, bez toho, že by z těch uprostřed víno přetékalo, krajní skleničky by měly zůstat naplněné jenom částečně. Narušení podobnosti pyramidy skleniček s Galtonovým prknem by mohlo spočívat v tom, že víno nepřetéká v dané řadě rovnoměrně na levou a pravou stranu. A že se vylévá mimo sklenice. Binomické nebo normální rozdělení by se mělo v tomto případě generovat, kdyby se v nejspodnější řadě umístily obří číše, ve kterých by se objem shromážděného vína dal odměřit.

Komu jeho učitelé matematiky zatajili kombinatoriku a princip Galtonova prkna, možná si vzpomene na pojem Pascalův trojúhelník. Jedná se tam o záležitost, jejíž podobnost s Galtonovým prknem není náhodná.

V této úvaze patří se na tomto místě učinit zmínku o pojmu model. Vlastně se jedná k konfrontaci matematického modelu s modelem mechanickým; předmětem modelování je přitom týž jev, týž princip. Princip binomického, potažmo normálního rozdělení. Mám zkušenost, že mechanický model, obracející se na více smyslů – vizuální, akustický (padající kuličky vydávají zvuk), případně čichový (přetékající víno voní) – usnadňuje pochopení principu možná dost abstraktního. Matematická formule smysly vnímajícího jedince neoslovuje.

Nevím, zdali televizní moderátoři fungování svého pyramidového plnění šampusových skleniček empiricky vyzkoušeli. Asi ne; se sektem, ať už suchým či polosuchým, by jistě bylo škoda vzniklých ztrát. Pokud jde o víno, škoda kapky, která padne mimo. Mimo sklenici a tím i mimo jazyk. Model by se dal poměrně snadno modifikovat tím, že by se místo vína použilo vody. Třeba i vody vytékající z pražského vodovodu, vhodné tak nanejvýš k omývání otrlejších částí lidských těl.

Jako student matematicko-fyzikální fakulty byl jsem kdysi zaujat problematikou gustativních zkoušek, jejichž vyhodnocování (zejména posuzování jejich přesnosti jako techniky měření) se neobejde bez použití statistických, biometrických metod. Zmínka o modelu v gurmánském prostředí generujícím binomické rozdělení je v této souvislosti rozhodně případná.

 

 

Chybami se člověk učí … dělat chyby jiné a jinak

 

Jistě to taky znáte. Člověk něco napíše, pak to nechá nějakou dobu uležet, po čase, před odevzdáním do tisku napsané ještě jednou přehlédne – a pustí věc do světa. Ta začíná od tohoto okamžiku žít svým vlastním životem; pupeční šňůra, která ji spojovala s autorem, byla definitivně přestřižena.

Mé další uvažování se týká jenom těch textů, v jejichž případě autor po přečtení otištěného zjistil, samozřejmě ke své hrůze, že v něm navzdory několikanásobné kontrole přehlédl chybu. Možná dost zásadní. Někdy i natolik, že ze sebe udělal ignoranta, jedince negramotného a blbce, rozhodně v očích a představách lidí zasvěcených.

S vědomím, že poškodil svou odbornou literární image v očích kolegů a jiných bližních, se člověk dokáže po nějakém čase smířit. Zejména když sebe sama usilovně přesvědčuje, že periodikum nebo sborník, ve kterém svou chybu uveřejnil, má tak málo čtenářů, že je to vlastně zanedbatelné a přehlédnutelné. I takové krkolomnosti je člověk schopen, když mu jde o něho. O sebe. Co je ovšem mnohem hůře eradikovatelné, je vědomí poškozeného osobního image ve vlastních očích. Sebe samotného obalamutit bývá velmi obtížné.

Po každá takové aktuální zkušenosti s chybou je člověk autorsky motivován, aby si dával větší pozor a redukoval riziko jejího výskytu v budoucnosti. Zapřísahá se, že už nikdy… Jenomže i v takové situaci platí ono známé never say never, nikdy neříkej nikdy. K tomu, aby člověk nechyboval, nestačí jenom dobrý úmysl. Dokonce ani dobrá a ta nejlepší vůle ne.

Jediná spolehlivá prevence dělání chyb v psaném textu je – nic nepsat. Jenomže to je rada přibližně stejně použitelná jako když se radí tlouštíkovi, aby přestal přijímat potravu. Na pár týdnů nebo měsíců.

Dost často se, bohužel, stává, že když člověk píšící začne bedlivěji hlídat výskyt chyb jednoho typu, zvyšuje se tím pravděpodobnost výskytu chyb jiného typu. Pečlivé soustředění na prevenci chyb gramatických a stylistických způsobuje, že ochabne pozornost upřená jiným směrem – a do textu pronikne hrubá chyba věcná.  Což je jistě záležitost velice nemilá, která svou závažností formální chyby přetrumfne.

Postupem času, jak člověk stárne a jeho životní zkušenosti se hromadí, naučil jsem se s chybami žít. Beru je jako součást svého životního prostředí; asi tak, jako brával člověk přítomnost blech ve své posteli v dobách, kdy ještě nebylo známo DDT nebo jiné účinné prostředky na hubení hmyzu. Anebo, chcete-li, člověk by se měl naučit žít v prostředí chybujícím (errare humanum est) podobně jako se učí žít v prostředí plném lahví s lákavým obsahem koňaku, whisky, slivovice nebo vína. Uvědomovat si, že stejně jako je tolerováno pití s mírou, měl by se tolerovat i občasný výskyt chyby. A podobně jako je velice průhledný trapný manévr opilce, hlučně vykřikujícího, že on se nikdy neopije, je společensky nevhodné popírat možnost literárního klopýtnutí a předstírat neomylnost.

K ošklivým lidským vlastnostem, kazícím charakter a s výskytem chyb souvisejícím, patří snaha z vlastních chyb a omylů vinit jiné. Nebo jinak – neschopnost přiznat se nebo přiznat si – mea culpa. Má vina. Tohle je na mně, jsem připraven to odčinit, a když to už možné není, alespoň se omlouvám. Je to chlapské a rozhodně etičtější než zbabělé zatloukání a kupení někdy průhledně vymyšlených výmluv. Člověk by měl být schopen unést na svých ramenech i přiznání – udělal jsem chybu, zmýlil jsem se.

Lidské chyby a omyly se neomezují jenom na ty, které byly spáchány na stránkách a řádcích popsaného papíru. Mýlí se politikové a manažeři – a důsledky jejich chybných rozhodnutí bývají někdy dalekosáhlé až katastrofální. Zmýlit se může při své práci i lékař. V některých povoláních bývá ovšem život vůči chybám jen málo tolerantní.

 

 

Zprávy 21

 

Březen, za kamna vlezem… pokud je do nich čím přikládat.

 

Malý návrh ke Dni učitelů. Záškoláctví žáků by se mohlo snížit, kdyby se zvýšilo záškoláctví učitelů.

 

Březen je měsícem knihy. Myslím, že by se patřilo k tomuto svátku vzpomenout také knih, které nemohly být vydány kvůli ignoranci ideologů nejrůznějšího ražení – ale také knih proti nevůli mocných vyvzdorovaných. I ve světě knih existuje něco jako zachráněné dítě a potrat z přinucení.

 

Zdravý životní styl začíná člověk provozovat zpravidla teprve poté, když své zdraví poztrácel v nezdravých životních radovánkách – v přejídání, přepíjení, v ponocování, v překotné honbě za pochybnými životními úspěchy. Děje se tak zcela v souladu s manažerským principem hasičského řízení – hasit teprve až když pálí.

 

Televizní dokument o poškození sluchu a sluchových orgánů lidí exponovaných intenzivnímu hluku. Vlastně pracovní úrazy, ale také následky nedomyšlené zábavy – v prostředí rámusu nazývaného hudbou. Máme-li kategorii úrazů či úhon pracovních, měla by se hluchota mladých tanečníků označovat jako úrazy zábavné? Nebo zábavní? Příliš zábavné to ovšem není, jako každý důsledek lidské pitomosti.

 

Aby člověku lépe zapalovalo, je užitečné trochu ho dopálit.

 

Občan, v očích politiků ideální: zdravý jako řípa, hluchý jako pařez, slepý jako patrona, němý jako ryba – a pro jistotu navíc trpící totální amnézií, ztrátou paměti. To aby mohl dojít k volební urně, neslyšel, jak politici lžou, neviděl jim do karet, nic nekritizoval – a pro jistotu hned na jejich šmejdy zapomněl.

 

Vrána vráně oči nevyklove – přesto však nejraději k jiné vráně sedá, ačkoliv se tím riziko vyklování očí nepochybně zvyšuje.

 

Poslanci parlamentu jsou jediní lidé, kterým se v případě ztráty důvěry pro podezření ze zločinu vyplácí tučné odstupné – místo toho, aby se jim zabavil nakradený majetek a způsobené škody museli odpracovat v kamenolomu.

 

Hospodin kdysi potrestal faraona a jeho lid sedmi ranami egyptskými. Samozřejmě v podání židovských autorů. V dnešní době je lid hříšnější než býval kdysi. Dá se tak soudit podle toho, že ho Hospodin trestá pravidelně, každé čtyři roky parlamentními volbami; ty rány spočívají v tom, že si občané musejí vybírat z množiny kandidátů, nápadně připomínající vybírání jablek, na jaře po vynesení ze sklepa skoro shnilých. V tom, že má být řešeno neřešitelné.

 

V dobách mého dětství existoval na vsi institut obecního býka, pověřeného zajišťovat, aby skot v místních chlévech nevyhynul po meči a hlavně po přeslici. Ty přeslice totiž obstarávaly mléko nejenom pro čerstvě vylíhlá telata a vesnická dítka. Jeho postavení mu mohl závidět kdejaký vůl, odsouzený doživotně k roli hovězího eunucha. Jenomže tenhle býk, dobře rostlý, protože taky dobře živený, měl v nose zarostlý železný kroužek s připojeným provazem a dřevěným vodítkem jako pojistku proti případné nadměrné bujnosti či zpupnosti. Aby mu jeho role příliš nestoupala do hlavy a soustředila se na jiné tělesné orgány. Nějak mě už jako kluka napadalo, že by přítomnost toho kroužku v nose měla mít vliv i na plnění jeho jistě chvályhodného úkolu.

 

Parlament je snad jediné zařízení (kromě institucí sociální a zdravotní péče), kde se při vstupu nemusí uchazeč podrobovat odbornému přijímacímu řízení. Má to být chápáno tak, že pro členy parlamentu se žádná odbornost nepředpokládá?

 

Mrzne, až praští. Odhadoval bych, že tohle úsloví odvodila lidová zkušenost z toho, že při opravdu vysokém mrazu se štípou kmeny stromů, které nestačí udržet své stromové šťávy v tekutém stavu. Na druhé straně sníh udusaný tlakem kol aut je kompaktní až zvoní; v silnější vrstvě nabývá vlastností betonu.

 

Dnešní doba se vysmívá kdysi hlásané a oceňované šetrnosti; ukládání peněz pro budoucnost učinila směšným; podporuje utrácení, rozhazování a dělání dluhů. Samotný stát jde všem příkladem – hospodaří deficitně, žije se na dluh, všechno v zájmu krátkodeché partajní politiky (o kterou stranu jde, je zcela lhostejné). Podle hesla – po nás potopa! Lidé jsou nepřímo nuceni investovat do projektů s pochybnými zárukami, což je pastvou pro sociální predátory – podvodníky všeho druhu, spolu s nimiž se jako hyeny přiživují i politici, kteří si už ani vzdáleně nepamatují, co je to čest a charakter.

 

Občan – vězeň vlastní bezmocnosti.

 

Optimista je člověk, který posuzuje své postavení srovnáváním s lidmi, kteří jsou na tom hůř než on. Pesimista srovnává, co mu život nadělil, s tím, co nadělil těm, kteří jsou na to lépe než on.

 

Kdo lže, ten taky krade – praví přísloví. Věcně logicky je to spíše obráceně: kdo krade, bývá okolnostmi donucen lhát, aby se z případného podezření vykroutil. Pokud to není politik, který lže už proto, aby nevyšel ze cviku.

 

Politik, po skončení sezóny opouštějící parlament, má hodnotu konzervy s prošlou záruční lhůtou.

 

Předstírání: Návod k použití.

1.Hned na začátku si rozmysli, budeš-li ze sebe dělat génia nebo blbce. Obojí obvykle znamená, že se musíš chovat jako někdo, kdo není tím, čím je – a je tím, co není. Předpokládá to, že nesmíš vypadávat z role a musíš držet linii. Trochu historického poučení: génia ze sebe dělají lidé mnohem častěji – přestože role blbce je mnohem vděčnější, protože snazší. V každém z nás je totiž už od přírody kus blbce; stačí na tuhle genetickou danost navázat. Nenech se mást představou, že jenom předstíráním geniality lze dosáhnout slávy a společenského uznání. Josef Švejk ze sebe dělal blbce a proslul dokonce světově jako málokterý jeho spoluobčan. Kus blbce je v každém člověku, kousek génia jenom v málokom. To ovšem neznamená, že k tomu, abys vypadal jako blbec, stačí tvářit se a chovat úplně přirozeně.

2.Předstírání geniality komplikuje fakt, že předstírající má jenom mlhavou představu, co to genialita je. Musí proto jako podklad svého chování vzít svou vizi, pochopitelně se opírající o její vnější projevy. K nim patří roztržitost, zapomnětlivost, umolousanost v odívání, při stolování nabírání polévky vidličkou a šermování nožem při debatě se spolustolovníky. Pokud jde o obsah debat, v tom je nesnadné genialitu předstírat; je proto třeba jakýmkoli obtížnějším tématům, která by mohla prozradit, že se předstírá, se vyhýbat. Doporučeníhodné je napodobovat někoho, o kom se všeobecně povídá, že je geniální. Nelze však skrývat, že je nebezpečí, že i takový člověk předstírá; jestliže však už dosáhl uznání, pak tato skutečnost nevadí – protože vlastně nejde o nic jiného než o implementaci představy, která beztak nemá reálný podklad.

3.Kdo předstírá, měl by se obávat, že se prozradí. Samozřejmě svým jednáním a tím, co říká. Lze proto doporučovat, aby mluvil co nejméně a nedělal pokud možno nic. To ovšem nelze aplikovat úplně důsledně; žádný hrobově mlčící a nic nedělající jedinec ještě nikdy nevzbudil dojem své geniality. Vhodným kompromisem je mluvení obezřetné; žádné rozvíjení složitých a složených vět. Vystačit je třeba s větami holými a jenom skromně rozvíjenými. Již Staří Římané v podobné situaci používali rčení Kdyby byl mlčel, mohl platit za filozofa. Psát by neměl raději vůbec, protože litera scripta manet – co se napíše, zanechává stopu kritizovatelnou někdy i po letech. Zvláště dnešní pohnutá doba zná případy, kdy je úsilí vzbudit zdání geniality podrýváno existencí  písemně zůstavených pitomostí, frází, trivialit a nesmyslů, spáchaných autorem v dřívější a nyní odsuzované době.

4.Velmi užitečné a záměru předstírání prospěšné je kombinovat odbornictví ve dvou oblastech, pokud možno vzdálených. Třeba vědu a politiku. Předstírání je velice usnadněno jistou specifikací – kdy se dosahuje uznání jako nejlepší vědec mezi politiky a nejlepší politik mezi badateli. Je třeba ovšem bedlivě dbát, aby se nepomíchaly oba scénáře!

5.Pro dosažení vytyčeného cíle bývá prospěšné, je-li kandidát geniality hojně spatřován ve společnosti osob známých a za mimořádně schopné považovaných. V takovém společenství je třeba tvářit se co možná skromně a nenápadně (riziko prozrazení je relativně vysoké). Stejně tak nemá být zanedbáváno společenství lidí prostých, v kterémžto prostředí je možno kompenzovat si komplex méněcennosti nekroceným rozvíjením pseudoteorií a velikášských blábolů (riziko prohlédnutí obecenstvem je relativně nízké).

6.Má-li tu možnost, volí kandidát geniality témata hovorů zásadně mlhavá, neurčitá, povšechná. Zásadně se vyhýbá všemu, co by se dalo spočítat nebo změřit – a následně vyvrátit. Vděčné jsou debaty o zkaženosti lidstva, o nápravě věcí lidských, o hudbě v sociálním kontextu, o humanismu, jakož i vztahu lidí ke zvířatům a jejich ochraně, o feminismu, o politických systémech včera a dnes, Zejména nad smaženým daňčím řízkem s malou oblohou se znamenitě rozmlouvá o potřebě zachování biodiverzity pro další vývoj planety Země.

7.Zásadním krokem na cestě k dosažení cíle, jímž je uznání geniality, je zvolení nebo jmenování usilujícího jedince do předsednictva, vědeckého poradního sboru či jiného grémia, v němž se rozhoduje o záležitostech oboru – a zejména o přidělování finančních grantů. Usilující jedinec si obvykle bývá dobře vědom platnosti principu Komu Pánbůh, tomu všichni svatí – jakmile se jednou hodnosti dosáhne, ostatní se už pohrnou víceméně samospádem. Je-li už jednou člověk v příslušných seznamech, už se na něho nezapomíná, ba naopak. Dosažení takového stupínku je už víceméně zárukou, že se bude vystupovat na stupně další, možná až k vrcholu.

8.Jak již bylo uvedeno, musí se jedinec předstírající genialitu pečlivě vyhýbat všem situacím, kde by mohl být vyzván, aby tuto projevil. Nesmí se nechat vyprovokovat, aby opustil oblast povšechností a frází a přešel do oblasti konkrétna. Od chvíle, kdy se mu podařilo zdolat stupeň popsaný v bodě sedm, musí být připraven podstoupit ještě jednu zkoušku – musí se tvářit skromně, protože skromnost se jako vlastnost opravdových velikánů očekává. Musí předstírat skromnost. Je to pro něho obtížné i proto, že vlastně všechno své úsilí vyvíjel k tomu, aby nemusel zůstat skromným. Nicméně, i tuto daň musí být připraven zaplatit. Důležitá rada – nesmí se přehánět, protože přehnaná skromnost je vlastně tím největším vytahováním!

9.Předstírání je vlastně odrůda lhaní. A lhát, důsledně lhát, je podstatně obtížnější než důsledně mluvit pravdu. Pravdomluvný vystačí s tím, že otrocky kopíruje idealizovaný vzor, prezentovaný v učebnicích žáčkům už od nejútlejších let. Na rozdíl od toho lhář buduje jakési celoživotní umělecké dílo; pokaždé originální, svérázné a svébytné. Předstírající jedinec je vlastně umělec.

10.Finis coronat opus. Když je celoživotní úsilí předstírajícího subjektu korunováno, završeno úspěchem a jeho neexistující genialita je jako taková uznána, může si naplno vychutnat vědomí, že toho dosáhl bez nadání, bez talentu, bez kreativity a bez nějakých myšlenek, které ti, jež něco napadá, musejí následně pracně rozvíjet. Co on dokázal – je vlastně perpetuum mobile. Náš člověk učinil něco z ničeho. Po něm už svět nikdy nebude stejný jako byl před ním. Kam se na něho hrabe Nietzche se svým nadčlověkem, Übermenschem. Opravdovým nadčlověkem je on, jemuž nelidské nebylo cizí.

 

Hlad vyhání vlky z lesa. Obvykle hlad vyvolaný tuhými, déletrvajícími mrazy. Ty ovšem také zahánějí kosy do krmítek, určených sýkorkám. Má žena takové zastřešené krmítko na balkon instalovala, ve směru po větru obrátila a semena nasypala. Taky něco loje. Zakrátko přiletěl kos, krmítko svým robustnějším tělem vyplnil, sýkorky i vrabce vystrnadil (a byl by jistě vystrnadil i strnady, kdyby tam nějací byli), a strategicky do krmítka zacouval, ven do větru nechávaje vyhlížet jenom zobák. Krmení bylo dost pro všechny, on si však počínal jako chamtivý český spekulant, který si privatizací nahrabal. Dejte ptákům příležitost – a budou si počínat stejně bezohledně sobecky jako lidé.

 

Komunismus v hlavě negramotného a neodpovědného – to jsou zápalky v rukou naivního, nepoučeného dítěte.

 

Čím opravdovější byla důvěra, kterou jsi zklamal, tím hlubší bude nenávist zklamáním vyvolaná.

 

Nástrojem zapomínání je čas.

 

Člověk je asi vnitrodruhově nejvíc variabilní, rozrůzněný tvor. Nejde ani tak o variabilitu v baňatosti nosu, holohlavosti vlasového porostu a délky penisu, na které si lidští samečci tolik zakládají. Oč především jde, je rozdílnost charakterů a povah. Je přece až neuvěřitelné, že spořádaná dívka z dobré rodiny, kterou znásilnil otcovrah, může porodit potomka schopného další reprodukce v budoucnosti (což je definice příslušnosti k témuž biologickému druhu).

 

Homo homini lupus, člověk člověku vlkem. Někdy je horší variantou člověk člověku člověkem. To jsem si uvědomil, když jsem na jedné zdi osvětimského koncentračního tábora četl nápis Tohle udělali lidé lidem. Chování vlka vyvolává hlad, což je základní a vrozená biologická potřeba. Nelidské chování lidí může výt podněcováno zvráceným potěšením, do mysli člověka implementovaným zvrhlou ideologií, náboženstvím nebo nezřízenou touhou po moci.

 

Slunce zářící na modré obloze ve třicetistupňovém mrazu mi připadá nepatřičně. Vím, že slunce za to nemůže; chová se v souladu se svou sluneční přirozeností vyjádřitelnou úhlem dopadu paprsků na to které místo zemského povrchu. To Země by se měla zastydět – a přes tvář si navléknout závoj alespoň několika řídkých mraků.

 

Čím nevlídněji se tváří svět za oknem, tím těžší je odolat vlídnému lákání rozestlané postele.

 

Když jsem jako kluk hltal tátovy rodokapsy, v paměti se mi spojila představa chlapské drsnosti s atributem umřít v botách. Dnes mne už taková vyhlídka neláká. Asi proto, že už mám poměrně jasno v tom, že by to bylo nepohodlné – a taky vím docela jistě, že by mi žena nedovolila, abych jí ostruhami kovbojských jezdeckých bot nadělal díry do  prostěradla.

 

Žena zasmušile sleduje mou knižní vydavatelskou činnost. Žádné velké nadšení nad novou knížkou. Její pochvaly na mou adresu tomu odpovídají. Ale když před ní některá z jejích přítelkyň mou knížku pochválí – trošku roztaje. Poznám to podle mimořádné kvality oběda či večeře. Mám pro to vysvětlení přímo vědecké. Díky dlouholetému soužití se statistikem ví, že objektivní hodnocení čehokoliv vyžaduje, aby hodnotící subjekt byl na hodnoceném nezávislý. To ona vůči mně není – její přítelkyně však ano. Heuréka!

 

Pozdně zimní, předjarní sníh. Špína města se podepisuje na tom, co bylo před několika týdny něžnou ozdobou, tolik připomínající krajková okruží na hrdlech ulic. Ten sníh teď připomíná ušmudlaný límec košile, řadu dnů nesundané z nemytého krku. Teprve až nadejde čas jarního tání, nastane také doba praní. Té zašpiněné košile na těle městské ulice. Vzdáleně mi to připomnělo židovskou anekdotu. Radě místní židovské obce v daném štetlu bylo líto, že bělostnou sněhovou přikrývku v noci napadaného sněhu by měly hned ráno narušit šlápoty ohromných bot šámesa jdoucího otevřít modlitebnu. Vydali proto rozhodnutí, že šámesa ponesou na jeho cestě na nosítkách čtyři statní muži.

 

Z posudku oponenta: Moc toho nenapovídal, přesto hodně řekl. Zřejmě to bylo míněno jako pochvala hodnoceného. Přesto si nejsem tak docela jist, že všichni přítomní by byli s mým názorem zajedno.

 

Rád bych něco dodal, ale nemám co. Tož snad alespoň toto: že bych rád.

 

Norma není konstanta; je to interval, případně i vícerozměrný. Jde-li o lidské chování, pak je takovou normu možno vymezit jako určitou oblast v prostoru možných variant tohoto chování.

 

Normální je to, co je běžné, časté, očekávané, opakované. Takto je norma vymezována statisticky, behaviorálně, pragmaticky. Za normální však může být také považováno to, co odpovídá jistým teoretickým představám; ideologickým, náboženským, apriorně přijatým. I v oblasti klinické medicíny a zdravotnictví tomu tak je. Norma fyziologické funkce se může stanovovat jako interval hodnot dané veličiny, tuto funkci vyjadřující, naměřených na dostatečně rozsáhlém souboru jedinců, v tomto ohledu bez potíží fungujících. Existuje-li však dobrá teorie této fyziologické funkce, je možno odvodit, tj. vypočítat, oblast normálního fungování v souladu s touto teorií. Má to tu výhodu, že se dá takhle rozpoznat patologie sledované funkce ještě předtím než se tato klinicky projeví. Příkladem takové situace může být výskyt cukrovky, diabetu; zvýšená hladina glykémie se nemusí projevit potížemi bezprostředně; normální glykémii může diabetolog odvodit ze zákonitostí svazujících řadu funkcí souvisejících nejenom s trávením. Také se stavem cév v celém oběhovém systému, s nervovou soustavou a bůhví čím ještě.

 

Kdykoliv si vyjdu do ulic nebo se podívám z oken tramvaje či autobusu, za výlohou sázkových kanceláří uvidím nápis Výherní automaty. Ten nápis je zcela nepřípadný – měl by hlásat Proherní automaty. Bylo by to logické; z hlediska jedince hrajícího, z hlediska hráče, se ve zdrcující většině případů hry prohrává. Ledaže by ten nápis neměl být chápán z hlediska hráče, ale z hlediska provozovatele hry. Pak by ovšem byl termín výherní zcela na místě.

 

Když jsme byli hloupí, nevychovaní kluci, vyřizovali jsme si účty na návsi házením kamení a nadáváním. Z jedné strany na druhou lítaly jízlivé komentáře o tom, čí krávy jsou hubenější a vychloubání, čí koně jsou rychlejší, komu chcípla koza a čí táta koho v hospodě přepere. A psali své urážky křídou nebo úlomky cihel po zdích a prkenných plotech. Nämlich totéž se děje v dnešním parlamentu; místo o chcíplé koze jde řeč o tom, co kdo kde kdy ukradl či zpronevěřil, při zadávání státních zakázek, prodeji státem spravovaného majetku anebo při nepřípustném podnikání politika, při tom zneužívajícího informace důvěrně mu svěřené; místo nápisů na plotech se v ulicích a podél silnic stavějí billboardy s obsahem docela dobře srovnatelným. Intelektuálně odpovídajícím duševní úrovni těch venkovských kluků.

 

Terorismus je legitimní jako zbraň v rukách bezmocných proti mocným, kteří jsou kdykoli připraveni ji proti bezmocným použít. Formy tohoto použití jsou mnohostranné – a demokratické poměry znají bezpočet příkladů, jejichž společným jmenovatelem je chudozubost a bezzubost opatření deklarujících nastolování práva, řádu a spravedlnosti.  Legitimitu ztrácí, jakmile zatáhne do hry ubližování nevinným, jiným bezmocným a nezúčastněným.

 

Z muzejní vojenské terminologie: zbraně palné a chladné. Jde o hledisko technologie zabíjení, zraňování, prosazování násilí. Z hlediska subjektu zbraně používajícího. Z hlediska objektu, vůči němuž se zbraň používá, je jednotícím prvkem prolévaná krev, vždycky stejně teplá a jenom málo postradatelná.

 

V dějepisu mne kdysi učili, že vozovou hradbu vynalezli v Čechách husité. Hradbu chránící ty, kteří neměli dost času na vybudování hradeb z kamene. Hradbu tak říkajíc putovní. Troufám si tvrdit, že tuhle přenosnou hradbu používají i dnešní politici pro svou ochranu před dotěrnými občany, neomaleně se domáhajícími vysvětlování, proč bylo učiněno to či ono anebo nebylo učiněno ono či to. Materiál, ze kterého si politici své hradby budují, je maximálně úsporný a levný. Nehledě na to, že by si mohli ze svých příjmů jistě dovolit použití materiálu onačejšího. Tím materiálem jsou fráze.

 

Lásku je třeba počítat k anentropickým dějům. Její podstatou je totiž koncentrace na jedno a přehlížení, zanedbávání jiného. Každý jen tu svou má za jedinou. Koncentruje se pozornost, úsilí, materiál. Pravděpodobnostní rozdělení v mnohadimenzionálním prostoru jeví výrazná lokální maxima a tím vyvolaná minima. Zlatá střední cesta bývá, naštěstí obvykle jenom dočasně, zarubána. S tím souvisejí mezilidské bouře, osobní tragédie i škody na majetku. Rozum, jehož vynikajícím nástrojem je průměr, nezřízeně trpí. Na věci zúčastněné lidské subjekty se chovají nestandardně, neočekávaně a nepředvídatelně. Navršené potenciály se vybíjejí blesky a hromy, za účasti napětí nezřídka mimořádně vysokého.

 

Minule jsem napsal poznámku o italských barabech před sto padesáti roky stavějících české železné dráhy, budujících u nás tunely – a do dobového kontrastu uváděl elegantní Pendolino, jehož soupravy měly otevírat českým drahám cestu z rakousko-uherského dědictví do současnosti. Za ten měsíc od napsání poznámky Pendolina přestala jezdit, elektronika za čtyři miliardy zkolabovala a italským inženýrům i českým vrcholným manažerům, včetně ministrů dopravy, zbyla jen hromada ostudy. A obří nápis, na čelní stěně Wilsonova nádraží Pendolino oslavující, tuhle českou obchodně manažerskou negramotnost ještě podtrhuje.

 

Pokouším se představit si reakce evropské veřejnosti na eventuální muslimské vtipy zaměřené na vrcholné politiky jejich zení. Na prezidenty, premiéry, případně monarchy, jejichž trůny přežily republikánské revolty i nájezdy červotočů. Odhaduji, že reakcí by byl posměch i uznalé ocenění v případě vtipů povedených – a lhostejnost v případě vtipů nevtipných. Za své potentáty by evropská veřejnost do ulic nešla – dobře si vědomá, jak snadno jsou zaměnitelní a vyměnitelní. A pokud mohu muslimským bližním poradit – slabinou, na kterou jsou Evropané náramně hákliví a stejně jako muslimové neracionálně se chovající jsou – hokejisté a fotbalisté. Ty zneuctít – to by vyvolalo stejně negramotné reakce v evropských ulicích jako dánské kresbičky v muslimském světě.

 

Délky cest se dají měřit v různých jednotkách. Nejenom v klasických jednotkách délkových, jak je zná fyzika a technika. Také v jednotkách časových, měřících trvání cesty, v jednotkách udávajících spotřebu energie v litrech či galonech benzínu. I kvantitou ošoupání podrážek se dá délka cesty měřit – bývaly doby, kdy se kvůli ušetření podrážek na kus cesty boty zouvaly a poutníci chodili bosi. V nynější zimě mám teď svou specifickou míru délky cesty – měřím ji počtem papírových kapesníků, které mezi výchozím bodem a cílem cesty spotřebuji.

 

V téhle zimě, bohaté sněhem i mrazem, už nějakou dobu máme na olomouckých ulicích fenomén, který si vybavuji z válečného dětství. Některý z těch roků, kdy v jednačtyřicátém a dvaačtyřicátém umrzali Němci pod Moskvou a v následujícím roce u Stalingradu, byl i u nás velice studený. Pamatuji se, že pro hrdinné fašistické bojovníky se i mezi slovanskými podlidmi rekvírovaly nejenom lyže, ale také selské ovčí kožichy, vlněné šály, zimníky a snad všechno, co se dalo pod uniformu nacpat jako prevence omrzlin. Protože i já jsem takovou šálu nosíval, Wehrmachtu jsem v jeho ruském tažení přispěl. Mé vlastenectví se projevilo tím, že jsem ten nucený dar obrečel. Ale zpátky k současnosti. Ve dnech, kdy led a sníh dočasně trochu změkly, obětavější sousedé v těch sněhových hradbách vykutali průchody, umožňující i jedincům pajdajícím přecházet ulici z chodníku na chodník. Vedle chodníků (a těch ledových hradeb) stávají téměř souvislé řady aut. Některé se jenom zmrzle krčí pod sněhovými čepicemi, protože jejich majitelé vyjíždění vzdali. Jiné jeví i teď jistou schopnost pojízdnosti. A právě ty manifestují specificky počasím podmíněnou bezohlednost jejich majitelů – kteří je staví do oněch pracně zahloubených průchodů, kde působí jako špunt bránící procházet chodcům, jedno- i dvounohým.

 

Na ČT2 dávají film, diskutující příběh bratrů Mašínů a jejich druhů, kteří si v první polovině padesátých let prostříleli cestu z Československa do západního Německa. Příběh opravdových lidí. Jejich otec, prvorepublikový důstojník, byl zatčen a po krutých výsleších fašisty popraven a stal se symbolem hrdinného protiněmeckého odboje. Jeho synové, když jim poměry po komunistickém převratu manifestovaly podobnost s nacistickou diktaturou, se rozhodli, že nebudou pasivně přihlížet. Proti teroru mocných zahájili teror bezmocných – s cílem uniknout na svobodu. Diskuse o právu počínat si takhle se vede dodnes. Došlo totiž k tomu, k čemu nemohlo nedojít – když se kácí les, lítají třísky. A lámou i poškozují se stromy pod mírou kácení, jak ví každý, kdo někdy stromy kácel. K úhoně přicházejí nejenom vojáci a lidé za ochranu tyranů placení. Člověk bojující o svou záchranu není ohleduplný – to je zákon přímo fyzikální. Jinak už předem prohrál. Jeho teror ovšem nesmí být samoúčelný; musí být zaměřen proti tyranům. Problém oprávněnosti volby teroru je obecný. Ostatně, i v této zemi komunisté zlehčovali hrdinství českých parašutistů, vyslaných z Londýna zabít Reichsprotektora Reinharda Heydricha. Svou kritiku stavěli na faktu, že za oběť teroru heydrichiády padly tisíce nevinných. Vdova po Heydrichovi jistě až do své smrti české teroristy zatracovala. Pro ni byl její muž, objektivně masový vrah a hybná síla přípravy holocaustu, obětí. Dnešní doba hlav spíše vychladlých jenom s obtížemi chápe, že jsou situace, kdy má slovo pomsta své plné oprávnění. Kdy postoje soudců v talárech připomínají mražené psí konzervy. Platí to nejen pro krutá léta padesátá, ale i pro celý odboj, nazývaný odbojem třetím, protikomunistickým. A který znehodnotili a znehodnocují lžiodbojáři, bývalí komunističtí bossové a jejich přitakávači, po převratu na sebe navěsivší fábory nejrůznějších politických stran. A právě zmatky, předstírání a lži jsou to, co rozmazává hranice mezi statečností a zbabělostí, oprávněnou pomstou a patologickým terorem ideologických zvrhlíků.

 

Lidský osud, lidský úděl. Kdysi se zdůrazňovalo – a můžeme to najít i v naší národní opeře – že co mužský šikovně nevyžení, toho se sebevětší dřinou nedopracuje. Myslím, že by se mělo v tomhle uvažování zajít hlouběji ke kořenům. Nejdříve k biologickým – ti šťastnější z nás do kolébky darem (nejspíš genetickým) dostanou zdraví, šarm, charisma, bystrý úsudek, talent. Ti méně šťastní podědí nemoci, dlouhý nos, chabé svaly, hloupost a oči pro pláč. Potom ke kořenům společenským – ti šťastnější se narodí v kolébkách z tvrdého, leštěného dřeva, v domě se střechou, do které nezatéká, rodičům, kteří mají nastřádáno. Do rodiny se známostmi a tím, čemu se říká sociální zázemí. Navštěvují dobré školy. Méně šťastní se musí obejít dokonce bez plínek, nikdo jim v čase potřeby nos neutře a ukopnutý palec neošetří. Jejich školy za moc nestojí, učitelé jsou nervózní a usoplené děti je obtěžují. Také se v této souvislosti mluví o Náhodě. Štěstěna se usměje nebo taky ne. Ale i tady platí, řečeno slovy klasika, že náhoda přeje jenom předtím připraveným. Zřejmě se tím naznačuje, že člověku, který na to nemá, i štěstí mezi prsty proklouzne jako rybka v potoce; bez užitku a potěšení. K té náhodě asi patří skutečnost, že životní události vykazují interakci biologického a sociálního; snad nejlépe by se to dalo vystihnout konstatováním, že komu pánbůh, tomu všichni svatí. Anebo po werichovsku – Kdo v hadrech na štěstí čeká, ten se načeká.

 

Do světa literatury se zcela samozřejmě započítávají romanopisci, poetové všech odrůd a vůbec všichni, kteří dokázali spotřebovat jisté (nikterak přesně definované) minimum stránek papíru. Do tohoto světa však, podle mého názoru, také patří pisatelé z opačného konce autorského spektra – čtenáři, v knihovnách si knížky vypůjčující a při čtení do nich horlivě a někdy se zřejmým zaujetím i rozhořčením vpisující své glosy, poznámky, dodatky. Obvykle tužkou vyšší tvrdosti, pečlivě naostřenou. Tito připodotýkatelé, jacísi literární příštipkáři, bývají, jak se dá soudit z jistých náznaků, obvykle dědkové a staré panny, kterým osud nedopřál ani psát romány ani poučovat národ ex cathedra. Standardní čtenář jejich počínání obvykle odsuzuje jako svého druhu vandalství, srovnatelné s počínáním sprejerů nesnášejících čistě obílené zdi a volné plochy. Vpisovatelé glos do veřejně půjčovaných knížek mají na jedné straně něco společného s literárními kritiky, na straně druhé s anonymními udavači a žalobníky ( literární kritik svůj výtvor obvykle podepisuje).

 

Obecně vzato, v člověku zápasí touha projevit se, dát najevo svůj názor, s ostychem a obavou, že by tím mohl zveřejnit svou ignoranci (v daném ohledu). Jde o jistou vlažnější odrůdu hérostratovského komplexu. Jeho potenciální nebezpečnost se stává reálnou v případě tajného hlasování.

 

Utahané fráze osvěžované vtípky, jejichž bonmot už dávno vyčpěl. Humor už předem deklarovaný slibujícím hihňáním autora. Nástroje z repertoáru televizního moderátorství, podobné skalpelu, který chirurg zapomněl před započetím operace nabrousit.

 

Dobrý člověk by neměl počítat s jistotou, že se na něho bude jenom v dobrém vzpomínat. Každý slušný člověk by měl mít v životě pár nepřátel.

 

Jestliže politik čelí kritice neschopnosti své strany něco pozitivního udělat, dokazováním, že oni jsou jediní opravdu slušní lidé na politickém jevišti, brání se mečem hodně tupým. Bezzubá slušnost je v politice kvalifikace pramalá. I kdyby to byla obrana proti návrhům konečně najít odvahu ke zrušení zbytečného českého senátu.

 

Profesionální politik je jako profesionální žena. Dáma ve veřejných službách, pro každého, kdo na ni má. Na rozdíl od politika ve službě veřejnosti stojícího, ona ve službě veřejnosti leží.

 

Politici jsou lidé, pro něž potřebné vzdělání ani žádoucí kvalifikaci nikdo nedefinoval. Když tak o tom uvažuji, jako nejpatřičnější mi připadá systémové inženýrství a jako nejméně vhodná tak zvaná právní věda.

 

V období, kdy hrozilo nebezpečí jarních záplav, jsme žili v přesvědčení, že voda ve skupenství sněhu je voda bezpečná. Letos, kdy sněhu napadlo trochu nad standard a pár desítek lehkých staveb se pod tíhou zasněžených rovných střech zřítilo, jsme byli přinuceni názor o sněhu jako bezpečné vodě poopravit.

 

Zkorumpovaný politik je jako jankovitý kůň. Zatímco jankovitého koně posíláme na jatka, aby se zužitkovaly bílkoviny jeho svalů, zkorumpovaným politikem obsazujeme jiné vysoké postavení, poté, co jsme mu vyplatili jako bolestné několik měsíčních platů odstupného.

 

Příroda nás trestá střídáním sucha a záplav. Ekologičtí vševědové nás trestají ujišťováním, že oni vědí, proč tomu tak je.

 

Prsten je smyčka zhotovená z relativně pevného kovu. Navléká se na prst. Oprátka je prsten vyrobený z flexibilního materiálu. Navléká se na krk.

 

Ještě před několika desítkami let člověk mírného pásma zeměpisných šířek věděl, že zima přichází proto, aby si příroda mohla odpočinout, předtím než se znovu nechá oplodnit a bude zrát k novým úrodám. Dnešní, podstatně vzdělanější člověk ví, že zima přichází proto, aby se mohly konat zimní olympijské hry. V lyžování, skákání na můstcích, v bruslení a hokeji. Jenom mu trochu vrtá v hlavě, proč přichází zima každý rok, když by to, kvůli těm olympijským hrám, docela dobře stačilo jednou za čtyři roky. 

 

Jedním ze symptomů stárnutí je, že narůstá rozdíl mezi touhou do postele vlézt a ochotou z postele vylézt.

FINIS