LIBER CATENAUS

Píše S. Komenda, část 25, leden 2006

 

Všem, kteří se ocitli na těchto stránkách, ať záměrně nebo jen šalebnou hrou Náhody, přeji, aby této skutečnosti nelitovali – nejenom v roce 2006.

 

 

Hlad uvědomělý a hlad jenom tak

 

Uvažovat o hladu je podnikání nevděčné. Jednak proto, že každý ví, co je to hlad – dokonce i jedinec negramotný a pro čtení této úvahy nepoužitelný – i proto, že v hodnocení hladu jako fenoménu z lidského životního prostředí neodstranitelného se lidé shodují jenom pramálo. Jedinci povah jemných a ušlechtilých namnoze soudí, že o uvažovat o hladu je záležitost nepříliš vkusná; může navozovat představu kručení v břiše a dokonce slintání, mlaskání a srkání. Mluvení s plnými ústy, což zvyšuje riziko zakuckání se a v krajním případě, nedej bože, i zadušení. Jedinci povahy živočišně poživačné naopak považují diskusi o hladu a zejména procesu jeho tišení mechanismy obžerství za to nejlepší, co mohlo lidstvo postihnout. Gurmánství bývá těmito jedinci hodnoceno jako vrchol lidské představivosti, od jistého věku počínaje do pozadí zatlačující i sex a všechny druhy lásky.

            V tomto okamžiku a na tomto místě může každý z potenciálních čtenářů mé úvahy učinit na sobě pokus. Nebo alespoň pozorování, nikterak složité. Spočívající v tom, že si zaregistruje, zdali při čtení nepocítil hlad nebo alespoň chuť, kterou by byl nepocítil, kdyby byl nečetl. Pokud pocítil, doporučuji mu číst dál. Ve čtení pokračovat. Jestliže nepocítil, měl by dosavadní čtení přerušit, natáhnout se a v poklidu usnout.

            Předcházejícím odstavcem jsem chtěl upozornit na skutečnost, že hlad není fenomén pouze fyziologický. Hlad není jenom vedlejší produkt procesu trávení. Hlad je pocit, na jehož charakteru, intenzitě a naléhavosti se podílejí i faktory vnějšího prostředí, nejen faktory prostředí vnitřního. Dokonce i faktory povahy nikoli materiální, jako je množství vydané energie, vynaložené námahy, expirovaného tepla.

            Hlad je fenomén, který může být probuzen či vybuzen i podnětem tak abstraktním jako je představivost. Samotná představa mísy buchet může vyvolat salivaci, někdy až do stavu kanutí slin z pootevřených úst – k čemuž by nedošlo nebýt té představy. Představa rozpáleného pekáče, ve kterém si hoví do zlatava upečená posvícenská husa obložená žloutnoucími plátky knedlíků a věncem mastného moravského zelí s nepřehlédnutelnými stopami kmínu, je schopna dokonce takového fantastu společensky znemožnit. Například na pohřbu milovaného státníka.

            Běžně se soudí, že lidé obézní až tlustí jsou takoví v důsledku své vrozené a špatně kontrolované a nedokonale zvládané žravosti. Málokterý omyl lidského poznání je hlubší. Tlouštíci jsou ve své zdrcující většině lidé s docela normální fyziologií trávení. Jen málo zajímavou. Co je žene do náruče obezity, je jejich nezkrotná představivost. Jejich tloušťka je produktem, je důsledkem snění. Jistě, snění má samo o sobě nulovou výživnou hodnotu. Jenomže hnutí, které je schopno v citlivém, vnímavém jedinci vyvolat, může mít důsledky měřitelné na škále desítek kilogramů čistého tuku.

            Ano, vážení, moje empirická pozorování tyto názory v plném rozsahu potvrzují. Objektivně, protože měřitelně v četných kontrolovaných studiích. Opravdu je to tak, že tlouštíci jsou lidé mimořádné citlivosti, vnímavosti, představivosti. Lidé s bohatou fantazií, která jim do jejich myslí přivádí představy, co by se stalo a jak půvabné by to bylo, kdyby se to, co po lesích pobíhá, co ve vzduchu létá, ve vodě plave a co v chlívku chrochtá – kdyby se to rozporcovalo, upeklo, uvařilo, osmažilo – a následně snědlo. Kdyby se to předtím obložilo zeleninou v zahrádce bujně vyrostlou a zapilo zkvašenou šťávou z rozmačkaných hroznů. Je rozhodně nespravedlivé a já sám to konstatuji s jistým roztrpčením, že lidi, do jejichž myslí vložil Stvořitel tento nádherný dar fantazie, následně trestá nutností vláčet s sebou kila tuku nejenom podkožního. Jedinec bez nadšení polykající a lhostejně žvýkající svůj řízek či guláš, takový jedinec neztloustne. Partéka hubená, vyzáblá, kostmi chrastící. Z jeho vzhledu i negramotný vyčte, že mu chybí fantazie. Pro něho není dršťková polévka lidovou písní; jen pouhým nevábným roztokem s několika mastnými oky na povrchu.

                                                                                                                     

             

Nevybíravá obdarování

 

Akt obdarování či věnování dárku je jedním ze způsobů modifikace, zpravidla pozitivní, vztahu mezi dárcem a obdarovaným. Akt darování se může odehrát kdykoli – v zimě jako v létě, v poledne i v podvečeru – přesto však existují jakési sezónní zauzliny, kdy akt obdarování podlehne masovosti; květinové stánky jsou brány útokem a v zahradnictvích se do kytic vážou i kopřivy, cukrárny vyprodají i ty úplně nejstarší bomboniéry, v nichž čokoláda je už šedivá jako myší kožíšek a regály s lahvemi alkoholu pustnou prázdnotou. K takovým zauzlinám kdysi patříval reálně socialistický Mezinárodní den žen (dnes vytlačovaný demokraticky kapitalistickým svatým Valentýnem); trvalým uzlíkem jsou vánoce; také jmeniny některých svatých – v Česku Josefa ve všech variantách toho jména, v Irsku svatého Patricka.

            Zbytková část z celkového objemu všelidového obdarovávání je rozložena vcelku rovnoměrně na zbylé dny v roce. Záminkou se takovým činům stávají narozeniny a jmeniny, školní vysvědčení bez pětek, zasnoubení a sňatky. Hodnota darů přitom klesá s pořadovým číslem uzavíraného sňatku – v případě rozvodu dosahujíc hodnoty nulové.

            Samostatnou kapitolu představují obdarování příležitostná.

            Nebudeme nijak rozvíjet otázku darů, jimiž se provinilý muž pokouší kamuflovat a před svým vlastním svědomím omlouvat přestupek proti mravopočestnosti a manželské věrnosti. Nemám na mysli dary, s nimiž se předstupuje před zákonité manželky, toho času čerstvě podvedené. Jde mi o dary, jejichž výskyt je produktem aktuální situace, o dary, které jsou nástrojem dosahování balance z vychýlené rovnováhy.

            Jednou z chorob, přepadajících především ženy čistotné a úklidomilné, je nutkavá představa (tzv. obsese) o nevyhnutelnosti malování. Prevence této choroby je velmi obtížná a její účinek bývá, bohužel, pouze dočasný. Nějakou dobu (několik měsíců, výjimečně i let) můžete pokaždé, když vaše životní družka zavede řeč na bílé zdi její sousedky, tolik kontrastující se zaprášenými šedivými zdmi jejího bytu, odvádět její pozornost k bezpečnějším námětům – poletování zpěvného ptactva za okny, večerního televizního programu, zdravotního stavu kohokoliv. Když strategie  odvádění pozornosti své možnosti vyčerpá, nastupuje z mužské strany strategie vysvětlování. Může začít jen tak mimochodem pronášenými poznámkami o tom, že každá nátěrová hmota by mohla obsahovat látky jistého stupně jedovatosti. Tyto látky se mohou z nátěrové hmoty uvolňovat emanací; při dlouhodobém působení se jejich potenciální účinek kumuluje, až nenápadně překročí mezinárodně dohodnuté normy. A že v jisté zemi (pro jistotu blíže nespecifikovat) už probíhá soudní řízení s firmou nátěrové hmoty vyrábějící.

            Bohužel se stává, že i tato metoda ztrácí svou účinnost. Žena – vládkyně domácnosti – přijímat podobnou informaci nadále odmítá jako zaujatou a účelovou. V této fázi boje proti její malovací obsesi je třeba přejít do fáze loudící, kňouravé a prosebné.

            Muž končí s abstraktními tézemi, obraceje svou pozornost ke konkrétním činům. V duchu rodící se popřevratové české tradice nabídne ženě úplatek. Nebude-li se malovat, slíbí pravidelně, týden co týden, vynášet odpadky. Někdy se pokoří ještě hlouběji; přestane protestovat proti špenátu o víkendech a slíbí večer umývat nádobí.  A začíná nabízet dary.

            Zvlášť rafinovanou variantou nabízení daru je strategie můžeš mi nevymalování našeho bytu dát jako vánoční dárek. A za peníze takto ušetřené si můžeš něco pěkného pro sebe koupit. Pokud se vám dostane na vaši nabídku odpovědi – výborně, ale co kdybychom to trošku pozměnili? Že bys dostal to vymalování jako dárek pod stromeček? – zapomeňte na všechny strategie. Choroba vaší ženy je v takovém stádiu rozvoje, které vylučuje možnost jejího vyléčení. Nezbývá vám než odjet na dobu potřebnou k vymalování do ciziny, ulehnout do nemocnice pod záminkou, že se vám zanítily vlasové kořínky nebo se ztratit v horách.

                                                                                                                 

 

Fenomén zkracování

 

Mezi dialektické procesy působící ve vzájemném protikladu patří i procesy rozvíjení a zkracování neboli košacení a přistřihování. Nemám na mysli procesy probíhající v dimenzi fyzické; uvažovat hodlám o dimenzi jazykového vyjadřování, o dimenzi slovních projevů.

            Všechno, co se děje, děje se v čase. Důsledkem toho je, že zkracováním se dá čas ušetřit – ve srovnání s potřebou času věnovaného realizaci procesu rozvinutého. Řečeno slovníkem běžné komunikace nevyhýbajícím se emocím – danou záležitost lze okecávat zdlouhavě nebo o ní pojednat stručně. Myslím, že uvažování o tomto jevu by mělo dojít k poznání, že v jeho případě neplatí zásada čím víc, tím líp nebo obecněji, že extrém asi nebude optimem. Optimální bude zřejmě něco jako zlatá střední cesta; zlatem přitom nemusí být geometrický ani statistický střed; spíše střed symbolický.

            Větší košatost vyjadřování se zdá korelovat s možností informačně bohatšího vyjádření sdělované skutečnosti. Důraz je třeba klást na slovo možnost. A tato možnost, podobně jako v každém jiném případě, využita být může, ale nemusí. Možnost dotovaná bohatým rozsahem může být totiž promarněna – jak dosvědčují mnohé příklady zejména politického blábolení, metaforicky vystižené termínem mlácení prázdné slámy. Střídmost, úspornost, ekonomie vyjadřování šetří čas – jak čas mluvčího, tak čas recipienta. Čas ovšem není sám o sobě vyčerpávajícím kritériem účinnosti sdělování – nelze totiž pominout, zdali bylo opravdu sděleno, co sděleno být mělo. Kdyby totiž měla být úspora času konečným kritériem účelnosti, optimálním způsobem komunikace by bylo mlčení. Rozumným, racionálním kritériem se tedy zdá být hledisko splnění cíle způsobem co nejúspornějším – aniž by přitom úspornost měla oprávnění cokoliv odebrat na straně dosažení cíle.

            Poté, co byl nadporučíku Lukášovi odejmut Švejkem ukradený obrštův špic Lux, přikvačí Lukáš do svého bytu odhodlán svého pucfleka zdeptat, aby si odreagoval pocit ponížení, jemuž byl vystaven páně obrštovým seřváním. Součástí plánovaného zdeptání bylo oznámení, že jsou oba z trestu přeloženi do Českých Budějovic, kde jsou formovány vojenské útvary k transportu na frontu. Pohrůžce o nástupu k maršbatalionu kontruje dobrý voják Švejk oznámením, že vojáci, k nimž se i on počítá, v podobné situaci zásadně zkracují – místo termínu maršbatalion používajíce slova maršbaťák a místo termínu marškumpačka používajíce slova marška. Proces zkracování tak způsobil, že páně obrlajtnantův hněv vyšuměl do prázdna.

              Obecně se v naší době soudí, že čas je fenomén stále vzácnější. Technologie sloužící komunikaci činí všechno možné i nemožné pro to, aby se obslužné doby co možná zkracovaly; přesto však je naprosto nepřehlédnutelné, že ve skutečnosti se s časem nakládá naprosto nehospodárně; prostě tím, že čas takto s maximální technickou vynalézavostí organizovaný se prožvaní díky nicotnosti sdělovaného obsahu. Je to skoro jako navlékat mrtvolu do smokingu nebo vybourávat ve vládních budovách širší okna, aby se mohly s větším komfortem provádět budoucí defenestrace.

            Dialektika komunikace doby, kterou pyšně označujeme jako dobu moderní, je tedy v samotném svém základě prostoupena absurditou. Stačí sledovat reklamní kampaně komunikaci věnované – nezdůrazňuje se možnost sdělit potřebné za méně peněz; předmětem reklamy je možnost protelefonovat víc času. Naplnit ten čas čímkoli, podobně jako se žitnou slámou v dobách mého mládí vycpávaly slamníky (česky strožok, z německého Strohsack). Ano, slamník, o němž uvažoval před více než sto lety Jan Neruda ve fejetonu Kam s ním? Aktuálnost likvidování vysloužilých slamníků, které si svoje už odležely, se zdá být minulostí. Likvidace času zůstává ovšem aktuální pořád. Místo v kornoutech naplněných proleželou řezankou a odnášených po kapsách je čas likvidován zástupy nudících se ženských s mobily přidržovanými k ušním boltcům.

 

           

Ať se práší za kočárem

 

Už mi to několikrát vrtalo hlavou – co vlastně chtěl tímhle úslovím básník říci? Génius lidu, který sice není zdrojem veškeré moci ve státě, jak první zákon této země s oblibou vyhlašuje, zato však je zdrojem nejednoho důvtipu a moudra. Není divu, lid – na rozdíl od věčně spěchajících upachtěných lidí – si vždycky umí na přemýšlení udělat čas.

            Je to jenom demonstrace možnosti našeho jazyka rozjařeně škubnout opratí a do koní prásknout? Jen tak jako, jenom naoko, protože koně za nic nemůžou a není důvod násilím je nutit k něčemu, co by jim samotným nebylo milé. Anebo je to metafora, která za slovy zdánlivě bezobsažnými skrývá zrnko moudrého ponaučení?

            A jak jsem se pokoušel z cibuličky tohoto úsloví jednu za druhou slupky odloupávat, pořád víc se mi zdálo, že uvnitř ní jakési jadérko je. Třebaže mluvit v souvislosti s cibulí o jadérku je vlastně nesmysl.

            Za normálních, tj. standardních okolností je prach koly kočáru vířený vedlejším produktem jeho pohybu. Asi  tak, jako je vedlejším produktem pohybu parní lokomotivy kouř a jiskry komínem chrlené a někdy i stohy slámy podél trati zažehující. Anebo vzdušný vír vznikající turbulencí vzdušného rozhraní mezi bočnicemi náklaďáku a poklidnou masou vzduchu hovící si v protisměru. Prach kočárem vířený je symptomem doby premoderní, doby neznalé asfaltu či betonu. Doby, kdy prach sedal demokraticky na boty pocestného stejně jako na střevíčky vznešených dam a jejich kavalírů s naondulovanými knírky a parukami.

            Lidská logika se však někdy zkroutí jako právnický paragraf, příčina se zamění za důsledek a úsudek se stane svou vlastní karikaturou.

            Práší se – takže je jisté, že se jede.

            Jenomže, ono to tak vůbec být nemusí. Stejně jako v parném letním poledni člověk propotí košili i při sezení u sklenic chlazeného Staropramene pod kaštanem před hospodou, může se po cestě zvedat prach i při absenci kočáru. Prášit se prostě může, i když se nikam právě nejede.

            A tak se stává, že se práší jen tak, a přitom se zvířený prach vydává za důkaz pohybu. Odněkud někam, případně jako příslib pohybu zpátky. Pohyby zdánlivé, zvířeným prachem dokazované, se sčítají a výsledky součtů se dvakrát podtrhují. Podpořeny osobními autoritami vstupují do úvah politických; někdy i vědně politických. Pokud možno složitě sofistikovaných, protože čím zašmodrchanější je úvaha, tím obtížněji se rozmotává a tím méně je průhledná jalovost jejího jádra.

            Při jízdách v síti cest krytých asfaltovým povrchem se tomuto druhu předstírání tolik nedaří. Ne že by bylo znemožněno úplně; místo oblaku prachu se dá k předstírání pohybu využít třeba fata morgana. Jenomže to je fenomén v našich zeměpisných souřadnicích se vyskytující poměrně zřídka a proto i mnohem řidčeji využitelný.

Prach pozorovaný za kočárem nemusí být někdy sám sebou. Této formulace se někdy používalo i v situaci, kdy kombinace relativně pomalého pohybu a silnějšího větru vanoucího po směru jízdy způsobovala, že se prášilo před kočárem. Informace o pohybujícím se vozidle byla poskytována oblakem vířeného prachu nezávisle na směru větru. Jsou ovšem situace, kdy je taková informace významná – například – aby bylo jednoznačně jasné, zdali se prášící nepřátelské vojsko přibližuje nebo vzdaluje. Myslím, že Mojžíš jako manažer a vedoucí turistické výpravy izraelitů do země zaslíbené zpod faraonovy egyptské nadvlády, by se mnou chvíli předtím než se rozestoupilo Rudé moře, docela rád souhlasil. I když uznávám, že v tomto ohledu poněkud nadhodnocuji možnosti své statistické predikce.

Úsloví, o kterém zde uvažujeme, dokládá houževnatost a životnost metafor. Ty přežívají ještě dlouho poté, co technologický pokrok odsunul okolnosti, za nichž vznikaly, hluboko do minulosti.

 

 

Libové pivo

 

Tohle slovní spojení jsem slyšel poprvé včera. V časném odpoledni druhého květnového dne, který se rozhodl pokusit o teplotní rekord a následný zápis do Guinnessovy knihy rekordů. Myslím, že úspěšně. Cestou z magistrátu na rektorát jsem neodolal a zašel do jedné z letních zahrádek, které v tom dni rozkvetly na chodnících tohoto města jako houby po dešti. V téhle čepovali litovelskou desítku. A právě při jejím placení vyslovil pan vrchní ta slova. Možná ho k tomu inspirovala ta Litovel.

Inspirovala už k jiným surrealistickým výrokům. Jeden z nich se projíždí Olomoucí vyvedený v barvách na boku některých tramvají tohoto historického města. Parafrázuje výrok velkého Caesara, zaslaný římskému senátu (jestli se nemýlím) z vítězného tažení do Galie – Veni, vidi, vici (Přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem). Na těch tramvajích je to parafrázováno jako Přišel, viděl, Litovel.

Libové pivo je podobný slovní útvar jako třeba dietní bůček. Po produktu takto nazvaném marně pátrám už dlouho v nabídce různých uzenářství. Doposud neúspěšně. Pokaždé to dopadne podobně jako v té židovské anekdotě.

Přijde pan Kohn do uzenářství, ukáže na plást slaniny a žádá prodavače – Zabalejí mi tu rybu, prosím! Úslužný prodavač upozorňuje zákazníka – To není ryba, to je špek, prosím pěkně. A pan Kohn na to – Kdo se jich prosí o nějaké gastronomické výklady? Dělají, co se po nich žádá a nic mi nevysvětlujou! Takže libové pivo by si mohl s použitím zákaznické strategie pana Kohna dát i člověk, kterému pivo zakázali doktoři nebo jeho žena.

Jaroslav Hašek se vydováděl ve svých textech také s podobnou situací. To když popisoval osudy Pražana, který se rozhodl stát abstinentem; byl si však vědom závažnosti takového kroku, který by při náhlé aplikaci mohl být příliš riskantní. Proto se poté, když mu byla poskytnuta informace o existenci lihuprostých vín, rozhodl propracovat ke stavu abstinence právě přes tento druh nápojů. Začal u vína rybízového, pokračoval jablečným, třešňovým a nevím už jakými víny dalšími – až ho začaly při tom pochodu k abstinenci brnět nohy a on skončil nakonec na záchytce.

 Myslím, že jsem svému řemeslu povinován s tím litovelským libovým pivem trochu experimentovat. Podobně jako s dietním bůčkem. Počítám, že v průběhu jednoho léta, pokud neklesnou příliš teploty, by se dalo pár desítek takových pokusů provést. Pokusem se přitom rozumí hospoda, ve které si poručím jedno libové litovelské. A pokud obsluhující číšník, v české hospodské tradici obligátně titulovaný Pane vrchní, mé přání nepochopí, popojdu o dům dál. Vlastně, o hospodu dál. Dnes už jich zase všude je jako když máku naseje, jak se zpívá v té staropražské svatomatějské poutní písničce.

Poznatky takto získané statisticky vyhodnotím, závěry úhledně sepíšu a sepsané nabídnu odbornému lékařskému časopisu. Nejlépe dietologickému, obezitologickému nebo tiskovině propagující zásady správné výživy. Ty se poznají podle obrázků mrkve, suchých brambor a hubených, zasmušile se tvářících lidiček na obálce.

Adjektivum libový bylo už před desítkami let angažováno v pražské pepické hantýrce v kontextu libový frajer. Pamatuji-li se správně (nečerpám teď přímo z prostředí, ale z dobové literatury), zahrnovala frajerská libovost vlastnosti jako neukvapená pracovní horlivost, hrdost na pražské pepictví (my Prahu nedáme, radši ji zbouráme), a případně některé vlastnosti další.

V Praze ovšem litovel nečepují, tam vládne smíchovský Staropramen, královské krušovické, braník a velkopopovický kozel. Do téhle party má z přespolních cizáckých pěnivých sladových nápojů s přísadou chmele přístup pouze plzeňský Prazdroj a jeho bratranec Gambrinus.

 

 

Mezi kapkami deště

 

Proplétat se mezi kapkami deště – to je pouhá metafora, možná použitelná i v básni. Také jsem to nebral jinak; jenomže jenom do té doby než přišla bída na kozáka. Člověk sice nemůže uhýbat jednotlivým dešťovým kapkám, trajektorie jejich drah napínané z mraků až dolů k zemi představují náhodné procesy – může však kličkovat před deštěm statisticky. Čímž chci říci, že člověk může zkracovat dobu svého pobytu na dešti tím, že si najde ochranné přístřeší. Nebo také přístromí; tam je ovšem chráněn jenom velmi dočasně.

K vyhledání ochrany před deštěm potřebuje člověk zdravé nohy. Obě nohy – jedna to nespraví, ať by byla zdravá jakkoli. To ovšem už několik let není můj případ, obě nohy zdravé nemám, což se projevuje i tím, že v těchto posledních letech bývám zmoklý častěji a víc než v letech předchozích. Vlastně, přesnější by bylo říci, že bývám promoklý, což je druhý stupeň (komparativ) od zmoklý; třetí stupeň (superlativ) pak je mokrý až na kůži.

Mýlil by se, kdo by zvýšenou promoklost člověka s poruchou mobility připisoval jenom delší latenci mezi úderem první kapky do klobouku nebo do temena hlavy a dosažením suchého azylu. Tato prodleva je významným způsobem ovlivňována také jistou zmateností, která se u jedince špatně pohyblivého dostavuje s prvními kapkami. Zatímco člověk standardně mobilní začíná v takové situaci pohotově improvizovat, jedinec s omezenou hybností začíná úporně přemýšlet, jak by dosáhl úkrytu co nejúsporněji a v čase co nejkratším. Tím obvykle plýtvá časem, který by mohl být využit racionálněji. Mně tak teprve po dlouhé době došlo, že ve městě se jako suchého azylu před přívalovým deštěm dá s výhodou využít tramvaje. Vím, že je to postup nestandardní a možná dokonce mírně nemravný (protože jako důchodce jezdím se slevou), rozhodně však účinný. Prostředek veřejné městské dopravy tak může fungovat jako mobilní deštník.

Díky své nerozhodnosti ve chvíli, kdy mne rozmar počasí zastihne opravdu nepřipraveného k provedení bystrého úsudku, jsem loni v létě uprostřed města plného domů s naprosto funkčními střechami krytými pálenými taškami, břidlicí, plechem železným i barevně kovovým nejenom na kůži promokl; než jsem ušel dvě stě metrů do mírného kopečku na fakultu, nebyla na mně nit suchá. Navíc mi už po pár minutách v botách při každém kroku čvachtalo tak nahlas, že to připomínalo žabí koncert v rybníčku mého dětství. Naštěstí se mám na oddělení do čeho převléct; celé své odění, ve kterém jsem ráno z domova vyšel, jsem nacpal do tašky, ze které mi při zpáteční cestě čúrkem crčelo jako hastrmanu Česílkovi nebo Brčálovi, o němž vím z knížek Josefa Lady.

To, o čem tady uvažuji, spolu se skutečností, že pro nošení deštníku nemám dost funkčních rukou, mne přimělo, abych sledoval předpovědi počasí podstatně pečlivěji než jsem činil dříve. Také můj emoční vztah k parametrům počasí, dříve v podstatě lhostejný, se prohloubil. S upřímným potěšením vítám déšť noční – v jakékoli jeho podobě. Noční bouřky stejně jako noční přeháňky, dokonce i noční mrholení se těší mé oblibě. V noci totiž bývám pravidelně v posteli jako řádný občan – zmoknout nemohu a vyklepávání rytmu kapek na okenní parapet dokonce uspává.

Déšť očekávaný v denních hodinách přináší s sebou moment nahodilosti až poťouchlosti. Riziko zmoknutí či promoknutí případně až na kůži. Riziko, kterému bývám vystaven výrazněji než moji bližní. Časovou nedochvilností přeháněk trpívá má pracovní docházka. Bývá nepříjemné muset vysvětlovat, že jsem nedoběhl včas, když je tolik jiných, kteří na svá pracoviště včas doběhli.

Voda je nezbytnou součástí života; je také nejvýznamnější ingrediencí i lidských organismů. Vzhledem k procentu vody v lidském těle je člověk vlastně živočich vodní. Musí ta vnitřní voda ovšem být vhodně v těle rozdělena; voda vnější pak od těla oddělena, pokud nejde o sprchu, pobyt u moře nebo prolévání piva hrdlem.

 

 

Kvantita vůně

 

Víkendové posezení v poklidu dvorku na chalupě, rušeném jenom rozčilováním kosa nad  přítomností kočky nedbale se protahující v jeho dohledu. Na stole voní ze džbánku konvalinky, které přinesla květomilná sousedka ze své zahrádky mé ženě.

Zvedá se vítr. Do prostoru v dosahu mého čichového orgánu, až doteď vyplňovaného konvalinkami, proniká konkurenční vůně z jiného zdroje. Docela příjemná; a tak zapátrám v protisměru ve snaze rozpoznat, odkud vítr vane.

Dochází mi to po chvíli. Takhle voní rozkvetlá řepka, jejíž mnohahektarový lán dosahuje až ke hřbitovu a k prvním chalupám téhle vsi. A pak už sleduji zápas kytičky konvalinek s hektary květů řepky olejné. Zápas drobného blízkého se vzdáleným obřím. Po chvíli se zdá skóre zápasu vypadat nerozhodně – říká můj nos.

Podobný typ soutěžení má daleko obecnější charakter.

Nejdříve v dimenzi ekonomické.

Pár set metrů od našeho bydliště-sídliště se rozkládá očividně prosperující hypermarket Globus, stahující na svou obchodně košatou hruď zájemce z širokého dalekého okolí. Prodejny tohoto typu masově převálcovaly menší potravinářské obchody; jejich skomírání už v podstatě skončilo. Přesto však se úporně a neústupně, podobný trsu sedmikrásky ve špatně osluněném koutku, při životě drží mikroobchůdek se základními potravinami – očividně těžící ze své výhodné topografické polohy. Jeho dvě místnosti, z nichž jedna je vlastně sklad, se dotýkají okrajů dvou sídlišť. A tak právě ona blízkost převáží někdy výhodu nesrovnatelně větší rozmanitosti nabídky i výhodnějších cen hypermarketu; pro zapomenutý bochníček chleba, pár rohlíků z otevřených dveří vonících nedávným pobytem v rozpálené peci nebo kostku másla se vyšle školní dítko; výhodou je i fakt, že není třeba přecházet rizikovou křižovatku s velmi rušným provozem. Blízkost překonala handicap v dimenzi nabídky.

Z úplně jiné kapsy je konkurence méně atraktivního blízkého s atraktivnějším vzdáleným. Vzpomínám si, že Jan Werich v jedné své písničce zpívá právě o tomto fenoménu – když mužský nemá poblíž tu, kterou vroucně miluje, sáhne po té, jejíž hlavní předností je skutečnost, že je poblíž, po ruce, se vším, co k ní patří. Romantická duše se možná pohoršeně odvrátí; v životě to však, podle statistiky, je řešení docela obvyklé. I tady blízkost překonala handicap v jiném ohledu.

Jako statistik bych neměl opominout to, co by bylo možno nazvat jako vůně rizika. Není to metafora s vůní květin nesrovnatelná. Je mnoho lidí, kterým riziko voní – možností výhry. Možností, že se štěstí tentokrát usměje na mne, který si to zaslouží mnohem víc než jiní. Jenomže tady platí, že květy nejsilněji vonící (lákající nejvyšší možnou výhrou) jsou zároveň nejvíce vzdálené. Pravděpodobnost jejich výskytu je zcela nepatrná. Tyhle silně vonící květiny jsou téměř nedosažitelné. I tady by měla platit zákonitost, podle níž by stejně přitažlivé měly být květy silně vonící a vzdálené jako květy s vůní slabší, vydávanou však v blízkosti vnímajícího subjektu. V tomto případě subjektu drážděného rizikem hazardu s možností zisku.

Lidské vnímání je uvažovaným fenoménem ovlivňováno také v případě posuzování hříchu, přestupku nebo zločinu. Vzdáleností je v tomto případě vzdálenost časová. Staré hříchy méně páchnou než hříchy čerstvější. Platí to také pro hříchy politické, což je trvalka dnešní doby a všech období rychlých společenských změn. Křivdy lidmi spáchané dokonce podléhají promlčení. V čase slábne nejenom lidská paměť; slábnou i emoce. Jestliže nenásleduje trest bezprostředně po spáchaném zločinu, čas ohlodává právo i spravedlnost rychlostí rozhodně nenulovou. Jinak by nemohlo docházet k tomu, že se váleční zločinci cítí být po letech poškozeni už samotným připomínáním jejich někdejších činů.

 

 

Informační plevel

 

Denně čistím e-mailovou schránku svého počítače od pošty nabízející mi levnější hypotéky, lacinou viagru (kdo mohl, ksakru, těm Američanům prozradit, že jsem impotentní, když to i v Česku úzkostlivě tajím?), pozvání na akce, s jejichž pořadateli jsem přerušil kontakt už před řadou let, medikamenty na rychlé a bezpečné zhubnutí (jak se dověděli, že jsem obézní?) a pozvánky do různých esoterických společenství, včetně těch odhodlaných chlebem a solí uvítat návštěvníky z mimozemských civilizací, kteří si odskočili při své cestě do neznáma na planetu Zemi nadýchat se čerstvého vzduchu.

V pondělí, po víkendu, se sloupec e-mailových dopisů protáhne. Odesilatelé jsou neúnavní. Co mi však není jasné, je skutečnost, že ačkoliv o mně a mých potřebách vědí tak mnohé, nijak jim nedochází, že jejich dopisy soustavně házím do virtuálního odpadkového koše bez čtení. To poněkud snižuje můj respekt vůči jejich informovanosti. Ledaže by to bylo tak, že využívají možnosti nastavit odesílání svých zpráv na trvalý režim každodenního opakování.

Jev, o kterém uvažuji, nese všechny znaky plevele. Toho, který má žena neúnavně ze záhonů vytahuje a vykopává, a který stejně neúnavně na záhonech vyráží, sotva jejich pečovatelka vytáhne ze zahrádky paty. Nevyžádaný, nevítaný, nechtěný. Otravný, protože zabírající čas a rozptylující soustředění na věci povahy zásadní, životadárné a živobytí obstarávající. Na záležitosti duchovního rozjímání a intelektuální kontemplace. Stejně jako vykopávání plevele ukrádá čas, který mohl být věnován okopávání salátu, připravuje mazání informačního smetí adresáta o čas, který by mohl věnovat záležitostem obohacujícím ducha a rozvíjejícím představivost, jako je listování v erotických časopisech, popíjení piva a jiných osvědčených podpůrných iontových nápojů, případně pokukování po kypré sousedce v horkém letním odpoledni si nepozorně hovící na balkoně panelového bytu.

  Informační e-mailový plevel je modernější verzí reklamních letáků, jimiž podomní dealeři plní poštovní kastlíky bohabojného občanstva. Zdá se, že každá doba si najde svou vlastní úchylnost a své vlastní úchyly. Taktéž i doba počítačová. Do stejné kategorie obtěžování patří i reklamy televizní, které dokáží prodloužit trvání dvouhodinového filmu na Nově na hodiny tři.

Reklamním letákům se občan může bránit vylepením oznámení (na své poštovní schránce), že si nepřeje být reklamačním smetím obtěžován. To je odpor povahy aktivní. Televizní reklamě se může bránit pasivně přepínáním na jiný kanál. Zádrhel je někdy v tom, že různé televize zřejmě uzavírají kartelové reklamní dohody o tom, že budou své reklamy vysílat synchronizovaně – aby jim divák nemohl uniknout, leda vypnutím bedýnky.

Jedné takové přestávky vynucené televizními reklamami jsem využil k tomu, abych promyslil možné opatření proti internetovému zaplevelení elektronické pošty. Navrhuji, aby byl vypracován softwarový program, který by automaticky mazal dopis obsahující text, který je doslovně shodný s textem dopisu přijatého před méně než týdnem. Jinak řečeno, dopis vbrzku se opakující. Opakovanost a opakovatelnost jsou statistické pojmy zásadní důležitosti; jejich využití v diskutované situaci by bylo jistě zcela oprávněné.

Plošné hubení plevele, podobně jako plošné hubení hmyzu, je doprovázeno jistými nežádoucími důsledky. Insekticidy nejsou úplně selektivní; atakují i hmyz nadmíru užitečný a potřebný, jako jsou včely. Herbicidy také nejsou úplně důsledné. Dá se proto očekávat, že i šiřitelé elektronického plevele se budou bránit poukazováním na postižení informace, jejíž opakování je žádoucí a plně oprávněné; příkladem mohou být dopisy osob zamilovaných, v jejichž případě je popletenost organickou součástí jejich duševního stavu. Této námitce hodlám kontrovat tvrzením, že láska, která neunese ztrátu dopisu, je láska povrchní, jejíž případný zánik nepředstavuje žádnou významnější společenskou škodu.

                                                                                                

 

Višně na kmíně

 

Nové objevy jenom někdy vznikají plánovitou cestou, předem zabezpečeny výzkumným plánem a grantovým projektem. Pořád ještě, navzdory snaze o administrativní ovládnutí veškerého vesmírného dění, je intelektuální bohatství lidstva zmnožováno v míře rozhodně nepřehlédnutelné produkty, u jejichž kolébky spíše než orazítkovaná ministerská vyhláška postávala náhoda. Bez razítka.

O jednom takovém objevu je tohle pojednání. Někdy koncem července, v čase dozrávání mých sudetských višní, usoudila má žena, že už jich zavařila dostatek pro mou celoroční diabetickou potřebu – a že nastal čas, aby myslila taky na sebe. Na svou skromnou potřebu nediabetickou, cukru se nezříkající. Aby podtrhla výlučnost této potravinářské technologie pro nediabetiky, informovala mne důrazně, že půjde o višně v rumu. Sladké v kombinaci s alkoholickým a mým smyslem pro odpovědnost za osobní zdraví mělo mne odrazovat dostatečně. Informaci jsem vzal na vědomí; nemám v úmyslu bojovat v situaci, ve které zvítězit nelze. Abych udržel rodinné mezilidské vztahy na úrovni co možná přívětivé, dokonce jsem nabídl, že višně natrhám; stromek se košatí ve výši mými končetinami dosažitelné. Byl jsem velkoryse odmítnut a vyslán na procházku. Tím pro mne celá záležitost zdánlivě skončila. O tom, že můj úsudek byl uspěchaný a nedomyšlený, jsem se měl záhy přesvědčit. Po návratu z výletu zaregistrovala moje emoční čidla zvýšenou hladinu vzrušivosti prostředí. Také jistou nervozitu jsem zaznamenal. A hned po obědě, ještě než jsem stačil zaujmout mou oblíbenou (a tolerovanou) horizontální polohu na kanapi v rohu verandy, byl jsem podroben interview; zabývalo se jediným tématem. Co prý vím o rumu, potažmo jedné jeho láhvi, která měla být na polici ve sklípku vedle spřátelených lahví octa a kečupu?

Po pravdě jsem s celkem čistým svědomím odpověděl, že na osud onoho rumu se nepamatuji, protože alkoholu se (až na výjimky vyvolané náhlým zhoršením zdravotního stavu) vyhýbám. A v posledních týdnech že bylo mé zdraví stabilizované. A zeptal se, zdali smím ulehnout. Po standardní hodinové siestě dostalo se mi opět pozornosti. Tentokrát nešlo o výslech, ale o expertní posudek. S poukazem na mou někdejší alkoholickou minulost a z ní vyplývající zkušenost byl jsem dotázán, zdali je možno obligátní a tradiční rum jako druhou základní ingredienci pro výrobu višňovky nahradit něčím jiným. Když už jsem se rozhodoval vyžádat si oddechový čas, byl prostor mého rozhodování zúžen dodatečnou informací, že v místní vesnické prodejně rum neměli (občas i na venkově řádí viry v takové míře, že se v důsledku toho zásoby rumu zcela vyčerpají) a jako jediná alternativa byla mé ženě nabídnuta láhev kmínky. Myslím, že to bylo poprvé, kdy mne žena požádala o expertní posudek v záležitosti kulinární. Díky mimořádné konstelaci okolností jsem konečně mohl prokázat, že jsem v mladších letech s alkoholem nekamarádil zbytečně.

Nakonec jsem, po jistém předstíraném uvažování, kmínku na místě rumu doporučil. Žena vzala – pořád s jistou nedůvěrou – mou radu vážně a zahájila proces uvádějící do interakce poživatinu lékařsky doporučovanou (totiž višně) s poživatinou lékaři odsuzovanou jako zdraví škodlivou (totiž alkohol, verze kmínka).

Náhoda tomu chce, že podobné varné technologie končí jistým zbytkem, kterého je příliš málo, aby stálo za to načínat novou láhev a příliš mnoho, aby ho bylo možno vyhodit. Žena ochutnala – pak na mne upřela pohled, jaký znám z večerů, kdy se odpolední schůze antropologické společnosti protáhnou do pozdního večera. Bylo mi jasné, že vzorek podávaný k ochutnání si nemohu dovolit odmítnout. Chuť to mělo rozhodně velmi novátorskou až téměř surreálnou. Rozhořčené kritice jsem čelil prohlášením, že je třeba nechat onu tekutinu uležet.

Včera večer se nenadále ochladilo. Vnější zateplení selhalo; nastala chvíle hledání zdroje vnitřního ohřevu. Ze zaprášené láhve po vytažení špuntu zavoněly višně, v těsném závěsu následovány kmínem. Chuť to mělo pořád ještě novátorskou, ale rozhodně zajímavou!

 

 

Moravské trojzpěvy

 

Letní ráno, jedno z těch, kterým se dává přídomek jako malované. Ráno, které se vyvede navzdory předpovědi počasí, jakkoli vědeckou meteorologií podepřené.

Kolem mého okna dokořán otevřeného (až na síť proti hanáckým moskytům) se z balkonu na balkon nesou svěží ženské hlasy, kterým se tak příjemně naslouchá vleže na pevné a přitom lahodně měkké posteli.

Jeden z těch hlasů patří mé dobré ženě.

Díky své zkušenosti s ženskými hlasy v mém životním prostředí dokážu vypínat zvuk jako v televizi při zachovaném zapnutí melodie. Hlasy ke mně doléhající stoupají a klesají, vibrují otázkou či pochybností a zpevňují se do rozhodně vysloveného názoru. Jejich akustické trajektorie se navzájem kříží, splétají se do kolektivu jako v prvomájovém průvodě a zase rozplétají jako při rozchodu věřících po nedělní mši před branou venkovského kostela. 

O panelácích a panelákovém bydlení se někdy mluví jako o faktoru tlumícím poezii bydlení. Jako by cihly měly k romantice blíž než beton. Má zkušenost to nepotvrzuje – z balkonů paneláku dokáží ženy vytvořit prostředí stejně útulné a domácké jako v pavlačovém činžáku někde na okraji Žižkova. Zdá se tedy, že podstata věci není ve stavebním materiálu, ale v lidech, kteří prostory jím vytvořené obývají a tyto svou přítomností oživují.

Snažím se být posluchačem pozorným a vděčným. Cítím se tím být povinován svému plnohodnotnému panelákovému občanství. S otevřeností a zaujatostí můj sluch konzumuje všechno, co mu vnější i vnitřní prostředí nabízí. A samozřejmě také to, co mu prezentuje sjednocené, spojené prostředí obojího. Název moravské trojzpěvy jsem vlastně vykradl a modifikoval z produkce moravského barda. Není to úplně výstižné; v onom akustickém propletenci se někdy angažuje těch balkonů ještě víc – a jindy jenom dva.

Nedokážu ani zhruba odhadnout, jakým dílem se na mém příjemném rozpoložení podílí má horizontální poloha, těšící se mé stále větší oblibě, a jakým dílem představa, že až se hlas mé ženy z mezibalkonové kakofonie vyplete, bude to znamení, že se pravděpodobně přesune do kuchyně, aby tam věnovala nejlepší část svého úsilí přípravě oběda. Mého oběda, abych byl přesný.

Někomu by to mohlo připadat jako rozpor v mých představách se zaplétající. Že chválím polyfonii ženských balkonových hlasů a zároveň se těším na její konec, kterým budou učiněny přípravy k utišení mého nikdy nekončícího hladu. Kdybyste se však dokázali ponořit do mé situace hlouběji, došlo by vám, že o žádný rozpor nejde. Lze totiž soudit, že když si má žena kvalitně, plnohodnotně z balkonu na balkon popovídá, zlepší se její nálada a zároveň se zvýší pravděpodobnost vyrobení mimořádně kvalitní krmě. To opět zvýší náladu i mně, a následně i harmonii celého lidstva, jehož jsem neoddiskutovatelnou součástí.

Mezibalkonové ženské halekačky vlastně navazují na někdejší zpěvy žen, obvyklé v období senoseče, obilních žní nebo podzimního mlácení obilí na mlatech venkovských stodol. Jde o přetrvání, přežívání tradic v modifikované formě. Případné taneční kreace jsou ovšem omezené, protože rozměry selských mlatů s jejich udusanou hlínou jsou nesrovnatelné s rozměry panelákových balkonů, kam se musí vejít i pár kytek a zůstat přístup ke šňůrám sloužícím pro věšení prádla.

Podobnost dneška s někdejšími poměry je dána i tím, že se občas do přesbalkonové komunikace žen snaží zapojit i psi, jimiž se paneláky dnes hemží a kteří dávají najevo, že se ve svých rolích nudí. Možná, až se tahle komunikace hlouběji propracuje a umělecky zdokonalí, podaří se překonat i nerudnost škarohlídů (ke kterým i já patřím), poukazujících na negativní stránky psího pobývání v panelácích. Na jejich přispívání k úpadku hygieny a zvyšování zdravotních rizik pro malé děti. Možná jsou tyhle problémy také námětem moravských balkonových trojzpěvů.  

 

 

Dva na jednom

 

To bylo tak. V době mého vesnického dětství se v nedělním ránu přesouvaly houfky sousedů z naší vsi do Jemnice, aby jako svědomití křesťané byli účastni mše svaté. Zpravidla na ranní; účast na velké bývala tradičně vyhrazena měšťanům. Mělo to i svou světskou logiku. Po ranní mši zbývalo vesničanům něco času na pár piv předtím než se odeberou k nedělnímu obědu domů, v hospodách, kde se dalo poklábosit s místními městskými, od ředitele měšťanky až po elektrikáře z dílen JZD.

S výjimkou období tuhé zimy, kdy byly silnice jenom s obtížemi sjízdné, se na nedělní mši jezdívalo na kolech. Bicykly mívali v každém stavení, zpravidla několik; školní dítka se na nich dopravovala do měšťanky v touze po vzdělání. O nedělích se stávalo, že počet zájemců o jízdu na kole převýšil počet disponibilních bicyklů; nastalý problém bylo proto nutno řešit.

Pokud nebyl problém vyřešen s použitím práva silnějšího – tělesně silnější křesťan pak jel, zatímco jeho slabší příbuzný šel – bývala činěna dohoda pro obě strany spravedlivější: pro cestu do městečka jeli oba zájemci na jediném bicyklu. Ne že by jeli společně, tak masivní tehdy kola nebývala. Fyzikálně vyjádřeno, nejeli paralelně, ale sériově. Obvykle vyrazili ze vsi současně, první jízdně, druhý pěšky. Ten první, po ujetí jisté vzdálenosti, odložil kolo do příkopu a dál pokračoval pěšky; druhý, dojda ke kolu, nasedl naň a šlápl do pedálů, předjel svého předjezdce a po získání přiměřeného náskoku odložil bicykl do příkopu on. Tuto proceduru několikrát opakovali, obvykle asi třikrát až pětkrát – až dorazili k cíli.

V oněch zaostalých dobách se kradlo míň než dnes, kdy vám hravě ukradnou i nos mezi očima. Nestávalo se proto, že by kolo v příkopu odpočívající sebral někdo nepovolaný; ostatně, zepředu i zezadu ho střežili oba oprávnění uživatelé. Jistou roli možná hrála i skutečnost, že poutníci ke mši svaté kradou méně často než poutníci směřující k cílům světským. Pamatuji se, že tento způsob cestování se u nás praktikoval celé roky, bez toho, že by vyvolával nějaký mimořádný ohlas. Patřil ke zpestření atmosféry obzvláště letních nedělních rán. 

To všechno je samozřejmě už minulost.

Na mši se chodí méně často než kdysi, přičemž bicyklů je naopak víc. Kromě toho i v těch nejodlehlejších krajích se běžně lidé přemisťují vozidly dvoustopými, totiž auty. Co může diskutovaný fenomén sdílení sdělit někomu dnes – kdy je tak snadné, aby řidič auta na silnici zastavil a pozval chodce, aby si přisedl?

Myslím, že je možné chápat jej jako metaforu za mnohé jiné konkrétní situace. Některé nám k naší škodě nedocházejí. Jako lidé sdílíme mnohé; je toho ostatně spousta, co sdílíme i se svými bratranci z jiných biologických rodů.

V současné době se zdá být nejaktuálnějším objektem sdílení pitná voda. Na mnoha místech našeho světa jí už není dost pro všechny – a lze odhadovat, že v budoucnu bude ještě hůř. Politici, kteří si osobují právo řídit tento svět, nemají dost odpovědnosti ani schopností, aby tento problém sdílení řešili jako prioritu. Lokálně se nám nedostává dýchatelného vzduchu. Ten také sdílíme všichni, boháči i lidé úplně chudí. Ti první se sice mohou štítivě odtahovat od těch druhých, naštěstí však si čistý vzduch pro sebe úplně uzurpovat nemohou. Kdyby to technicky možné bylo, už by mnozí z nás lapali po dechu.

Sdílíme také mikroorganismy všeho druhu, viry i bakterie v celém portfoliu jejich mnohosti. I v tomto ohledu se konají pokusy omezit toto osudové sdílení; dokonale to však učinit nelze. Sdílení dobrého i zlého je jednou z mála spravedlností tohoto světa. Spravedlností založenou na Náhodě. Právě ona rozhoduje kdo kdy kde a jak. Na mysli mám odchod ze světa. I Náhodu tedy sdílíme všichni vespolek. Nepodplatitelnou, nezkorumpovatelnou, všemi kritizovanou – protože nechce být jako lidé.

                                                                                               

 

Jak nespravovat sekeru

 

Přiznám se, třebaže nerad, že má obratnost není obratnostní údržbáře první výkonnostní třídy. Ani druhé ne. Síla mé osobnosti je v něčem jiném. Doposud sice nebylo objeveno, v čem; v něčem to však přece být musí! Každý máme nějaký talent. Bohužel, někteří z nás dobře utajený. Konec konců, kdyby se ukázalo, že se opravdu k ničemu nehodím, vždycky se mohu dát na dráhu politika.

Se zakoupením chalupy se má nepoužitelnost k údržbě čehokoliv fyzického a hmotného projevila v celé své nahotě. Selský původ mi sice napovídal při práci se zemí, hroudami, plevelem, zaléváním a okopáváním zalitého, tohle však nebylo nijak oceňováno, protože má žena zastává názor, že takové věci dokáže každý. Rozhodně ona, jejíž předkové až do pátého kolena byli specializování na poučování dětí.

Nech toho zalívání, stejně bude pršet. Vezmi žebřík a pár tašek; vylez ke komínu, odkud jich vítr několik shodil a přitluč tam nové – velela, jako by eternit byl perníček ze známé lesní chaloupky specializované na vykrmování Jeníčků a Mařenek..

Zahanbeně jsem se odplížil a předstíral úžeh, třebaže se právě rozpršelo.

Po chvíli jsem byl přistižen a zahrnut opovržením. Nejsi k ničemu – pravila žena, která mi před oltářem a čtyřmi desítkami let odpřisáhla, že bude společně se mnou snášet dobré i zlé. Vypadalo to, že první část snášení už byla vyčerpána a teď došlo na to zlé.

Seber se a jdi opravit nářadí – zavelela věcně jako třetí palubní důstojník plavčíkovi chystajícímu se schovat v ráhnoví. Všechny sekerky jsou spadlé a taky kladivům chybí topora. Co je chalupnicí, užívá má žena výhradně odborných termínů. Určitě se nedávno ve výkladovém slovníku dočetla, že toporo je regionální výraz pro násadu. Zřejmě při tom čtení zjistila, že násada je posed, kam se umisťují husy při operaci líhnutí housat; násadku znala jako držátko pera, protože pochází z té učitelské rodiny.

Tomuto rozkazu se vyhnout nedalo; možnosti vykonat ho déšť nebránil.

Loudavým krokem vzdorovitého pubertálního klacka jsem se odšoural do komory, kde skladujeme nářadí, včetně jeho trosek podlehnuvších zkáze při práci, matce pokroku. Stav seker a kladiv zhruba odpovídal výše řečenému. Násady ulomené nebo spadlé. Ostatně, nebyla to pro mne žádná novinka. Spadlá sekera se dá pořád ještě použít na štípání špalků, použijete-li ji jako železný klín, do kterého bušíte větším kamenem. Už neandrtálci této technologie s úspěchem používali. Před nějakými sto tisíci lety.

Tohle jsem ovšem někdejší učitelské dcerce, vnučce a pravnučce vysvětlovat nemohl. Ona je vzdělána, jak už to v těchto kruzích chodí, v podstatě humanitně a o obtížnosti věcí povahy materiální chová naivně optimistické představy. Včetně víry v možnost opravy čehokoliv.

Největší svízel opravárenství je v tom, že nářadí, které máte opravit, je rozbité. Moment, nehledejte v tom žádný jinotaj! Prostě – rozbité se jen těžko dá opravovat rozbitým. A rezervní nářadí jsme samozřejmě neměli. Kdybychom ho měli, to rozbité bych nespravoval a prostě ho použil.

Opravovat rozbité nářadí zbytky jiného rozbitého nářadí je úkol srovnatelný s objevem pravěkého sekeromlatu. Myslím, že tyhle úlohy se při výchově mládeže dost podceňují. A tak jsem ze všeho nejdříve vzdal úlohu připravit si nová topora a na ně sekery a mlaty (vlastně kladiva) nasazovat – a jal se látat polámané dohromady pomocí různých dřevních úštěpků a odštěpků. Mám k době dřevěné kladný vztah. Leckterá technická nedokonalost se dá dřevem spíše zamaskovat než železem. A bronz odlévat neumím.

Konec konců, když ty sekerky a kladiva z násad spadnou (o čemž jako realistický filozof nepochybuji), pořád ještě mám v záloze osvědčenou technologii užití sekery jako železného klínu k dělení špalků.

 

 

Kobylky

 

Tahle úvaha nebude o Velké pardubické ani o Velké Chuchli, nebude ani o šlechtění koňských ras. Nebude ani o sarančatech, jejichž hejna v subsaharské oblasti napadají a požírají všechno zelené. O sarančatech to však přece jen bude spíš než o koňských dostizích.

Než jsem dospěl do svého kmetského věku, podařilo se mým potomkům zahnízdit na různých místech této země. Ti, sotva kořeny zapustili, také se věnovali plození. Mimo jiné.

Jedno  z těch hnízdišť leží velmi příhodně na cestě do hnízd vzdálenějších. To ho předurčilo k úloze, v níž kdysi sloužily formanské zájezdní hospody. Pokud nevíte, co to je, sledujte pozorně při svém automobilním cestování názvy hospod podél cest; nápisy formanská hospoda vám nemohou uniknout.

Shodou okolností se stalo, že hospodyní v tomto formanském hnízdě je má nejmladší dcera, která svůj handicap třetirozenosti kompenzovala početností rodiny; ty děti má čtyři, což je silně nad chudičkým průměrem české rodiny. Tato informace je důležitá, jak vysvětlím vzápětí.

Na cestách do a ze vzdálenějších hnízdišť se u dcery zastavujeme pravidelně. Jak říkám, je to praktické i příjemné. Takové zastavení umožňuje nejenom si protáhnout pokrčené údy, ale i kávu si nechat uvařit, zákusek neodmítnout a – případně nabídnutým obědem nepohrdnout.

Právě tak tomu bylo i nedávno.

Tříhodinová cesta se tou zastávkou příjemně rozporcovala na jednu a dvě hodiny. Káva byla, zákusek zajímavý (početnost rodiny a vybíravost dnešních dětí tříbí kuchařské umění hospodyňky), a před obědem jsme ještě stačili poplenit jejich zahradu. Právě tam dozrávaly meruňky.

Došlo mi to, když jsem dojídal druhý řízek a naléval si první sklenku vína. Pít mohu i na cestách, protože jsem se už v mládí prozřetelně nenaučil řídit dvoustopé motorové vozidlo.

Jak jsme tam kolem dvou plných stolů seděli, prázdné talíře před sebou, má představivost se zapjala a já uviděl skutečnost v celé její nahotě. Kobylky jsme – které toto hnízdo naší rodiny, neprozřetelně obsadivší centrální polohu našich cest, pravidelně vyžírají. Česká sarančata, vlastně i moravská, tolik podobná subsaharským hejnům hladových kobylek, mauretánských, marockých, čadských.

Namísto zeleného listí jsme do sebe házeli řízky s bramborovým salátem, který chutná o tolik líp, když si ho nemusíte sami připravovat. Host do domu, hůl do ruky! A v mysli se mi vybavila hejna špačků, jimiž se černala obloha nad jihomoravskými vinohrady, a houfek zoufalých vinařů, kterým blázniví zelení špačkochranitelé a negramotní ministerští úředníci zakázali zkřivit špaččí peříčko. Místo aby do rukou vzali nabité brokovnice a – jak velí zdravý rozum – do těch špaččích zlodějů pár ran vystřelili.

Už jsem se začal po koutech obýváku rozhlížet, kde asi má hospodář na zdi pověšené své dlouhé palné zbraně. Své brokovnice, jaké i můj táta na zdi u okna viset míval. Ten je ovšem nepoužíval na plašení hostů táhnoucích krajem, protože mé rodné hnízdo leželo mimo cest. Ta jediná, která k nám do vsi vedla, končila kousek nad návsí. Táta střílíval jinou škodnou.

Jak jsem si obličeje hospodáře a hospodyně, mého zetě a mé dcery prohlížel, začalo se mi zdát, že oni už možná uvažují o řešení.

Průtažných kobylek se zbaví, dokáží-li se přestěhovat. Někam mimo tahů cest svých příbuzných. Někam na okraj české civilizace, do odlehlé samoty, kde přes ně nikdo nepotáhne. Do výběžku ašského, broumovského, na Kralický Sněžník, doprostřed boubínského pralesa. A odkud potáhnou jako kobylky oni, jen co se vyjasní, kdo se v té nové konstelaci osídlení ocitne uprostřed. Kdo bude na tahu pak.

                                                                                        

 

Sebedosah

 

Chci-li zjistit, kam až dosáhnu, provedu příslušné měření. Vztyčím ruku a učiním rysku na měřicí ploše. Rozepnu paže a zjistím, nebo nechám zjistit vzdálenost, rozsah mezi koncem nejdále sahajícího prstu levé dlaně a koncem nejdále sahajícího prstu pravé dlaně. Totéž mohu provádět s výskokem – z místa či s rozběhem. Všechno je věc definice rozměru a dohody, kterou učiníme standardem.

Tohle může mít zcela pragmatickou aplikaci. Kdo z nás nedosahoval na hrušky nebo třešně? Na hrozny tak vysoké, že jejich nedosažitelnost maskoval řečmi o jejich kyselosti? Taková měření se ovšem neodehrávala na stupnici kvantitativní – důležitý byl kvalitativní výsledek – dosáhnu nebo ne?

Posledně zmíněnému způsobu měření se říká kvantální.

Právě tento způsob se používá, mají-li být změřeny veličiny jako jsou výkony intelektuální, duševní, mentální. Má-li být vyřešena úloha, zachycena myšlenka, předveden nápad. Výsledek bude posuzován na stupnici se dvěma kategoriemi: ano či ne, vyřešil – nevyřešil, úspěch – neúspěch.

Podstatné je, že člověk neví, zdali dokáže, dokud se nepokusí. Jde vlastně o extrém, o testování vlastních možností. To je situace, kdy mám sám sobě dokázat, jsem-li statečný nebo zbabělý. Vyžaduje to vstoupit do dané situace, kdy se budu muset rozhodnout, anebo ještě lépe, kdy budu muset jednat. Uhnu nebo se postavím? I za cenu rozbitého nosu, i za cenu bolesti. Teprve potom se dozvím, jaký jsem.

Jednou jsem jako pubertální jinoch probděl celou noc v rozhodování, zdali se přiznám k jistému provinění – o kterém nikdo jiný nevěděl. Provinění, za které by byli potrestání jiní, kolektivně, kteří v tom byli vlastně nevinně. Spolužáci. Parametry situace byly přitom nastaveny tak, že metr, podle kterého by se měřilo, by byl pro mne přísnější. Z jistých sociálních důvodů.

 Za tu noc jsem to zvládl – a k činu se přiznal. Tehdy jsem, myslím, pochopil, jak se může cítit provinilec, který se rozhoduje přiznat – a podstoupit trest. Ať je jakkoli přísný. Mám na mysli pocit úlevy, že se věc rozhodla. Ten stav, kdy rozhodování leží na vlastních bedrech, je drtivý; a vědomí, že teď už je všechno definitivně, s konečnou platností jasné, působí osvobodivě. Tenkrát taky šlo o měření toho, zdali dosáhnu. Bez nějakých vznešených pocitů o morálce.

V dnešním prostředí je běžným měřením sebedosahu rozhodování o tom, zda vzít nebo odmítnout úplatek. V této situaci je zajímavý dotyk měření kvantálního s kvantitativním. Na kterékoliv úrovni nabídky (onoho úplatku) se rozhoduje kvantálně – vzít či odmítnout. Vcelku ovšem jde o měření kvantitativní – při opakování onoho jednoduchého rozhodování se dá dojít na hranici, kdy už lákavost nabídky překročí sílu odporovat a odmítat. Hranici, od níž počínaje bude už odpověď znít Ano, přijímám. Možná s pocitem hanby, se špatným svědomím. Nicméně – Ano. V tomto okamžiku končí ovšem měření veřejné – dále už půjde o zápas se sebou samým, s vědomím, že jsem překročil hranici svého morálního dosahu.

Zajímavé je měření schopností. Kdo si nikdy nepoložil otázku, čeho je schopen, co dokáže vyřešit, vymyslit, zdali ho napadne či nikoliv? Problém je, že mechanismus takového měření se obtížně nastavuje. Jde o validitu – odpovídá nastavení úlohy opravdu tomu, co bych chtěl vědět? Nešidím sám sebe? Vlastně jediným opravdu poctivým výsledkem je stav, kdy svému intelektu naložím tolik, že už takovou zátěž nezvládne. Pak vím, že jsem se přiblížil k vrcholu svých možností v této dimenzi. Jistě je dobré se pokoušet – a nenechávat se deptat poznáním, že dál a výš už není prostor pro mne. Naštěstí nebývá ani v intelektuální oblasti jediná dimenze, v níž se lze pokoušet. Není smysluplného měření sebedosahu bez poctivosti. Také ta má ovšem svůj sebedosah – který bychom si občas měli otestovat.

 

 

Zprávy 19

 

Sebevětší pracovitost nezaručí mohovitost.

 

S tím, jak vzrůstá zašmodrchanost vztahů v lidské společnosti, je stále méně jasné, co je důležité – a co se důležitým být jenom zdá.

 

Politici nevěří, že by jim lidé věřili; stabilitu svých postavení opírají o víru, že si lidé zvyknou – protože jim nic jiného nezbude.

 

Lhostejnost není na překážku zvyku.

 

Flóra prožívá čas bouřlivého života v uniformě jednotvárné zeleně; teprve v čase umírání se rozzáří všemi barvami.

 

Na polena štípu a do sporáku přikládám staré červotočivé schody, které kdysi vedly z maštale na půdu. Snad sto let sloužily tomuto účelu; možná ještě déle. Jejich spálením jsem vlastně zasáhl do historie jako vis maior. Jenomže dějiny všednodennosti jsou vlastně tvořeny nekončící posloupností takových malých kapesních zásahů.

 

Člověk jako teplokrevný živočich s omezenými možnostmi tepelné regulace z vlastních zdrojů, třeba srstí, obměnou řídkých a hustých chlupů, musí udržovat relativně stálou teplotu svého bezprostředního okolí. Obaluje své zimomřivé tělo prádlem, kalhotami, saky, kožichy a čepicemi – a hlavně si topí. Dřívím, uhlím, plynem, elektřinou. V zásadě platí, že mění v energii čas. Čas, který byl nezbytný, aby mohly vyrůst stromy a mohlo zuhelnatět dřevo. Takže – s každým polenem do kamen přikládaným, stejně jako s každou lopatkou uhlí, přikládáme i čas, za který vyrostl strom a zkamenělo uhlí. Dokonce i uhlí spalované v elektrárnách. Vlastně i jaderné palivo, které si svůj čas vybralo v procesu transformování atomových jader.

 

Čtvrtkmeny jabloní, ve stínu přehoustle zasazené, vyhánějí své větve do vyčouhlosti osmi metrů. Příklad vlivu prostředí, přemáhajícího genetickou vrozenost. Život je hledání optima při respektování daných podmínek. Asi jako když víš, že tvůj nadřízený je omezený pitomec, ale nevykřikuješ to nahlas.

 

Plevel neškodí v kompostu, politik pod drnem.

 

Jak hrušky sládnou, roste riziko jejich hnití.

 

Podzim je messenger zimy, zima messenger jara.

 

Kvadratura kruhu: jaro, léto, podzim zima.

 

Tragedie revolucí je, že časem zpanchartí týmiž neduhy, proti kterým kdysi vystoupily a definovaly se. Otroci a nevolníci zpanští, ideologové se utopí v byrokracii. S čím kdo zachází, tím také schází. Ti, kteří vyhlašují, že nejsou jako oni, končí jako oni. Jenom si to nedokáží přiznat – protože by si museli přiznat, že jejich revoluční počínání ztratilo cestou svůj smysl. Žádná revoluce nedokázala to úplně hlavní – polepšit člověka. Vždycky jenom bylo jedno zlo zaměněno zlem jiným. Jediný smysl revolucí je v tom, potrestat ty, kteří páchali zlo – bez vyhlídky na nastolení nějakého dobra.

 

Jestliže jsi pro něco zahořel, snaž se vydávat teplo a ne zakládat požár.

 

Lež mívá dlouhou, opakovanou ozvěnu.

 

Spousta důkazů znamená pramálo, nejde-li o důkazy vzájemně nezávislé.

 

Dary z rukou politiků se podobají daru, jímž se prodlužuje jeden den v roce o hodinu – která se za půl roku nenápadně vezme lidem zpět, když se jim jiný den o stejnou hodinu zkrátí.

 

Už skoro šest let nenosím hodinky. Třebaže vím, že tohle mé počínání může ovlivnit plynutí času právě tak málo jako nafoukané ranní kokrhání splašeného kohoutka.

 

I v tom je člověk jako strom – přesazen v nepřípadnou dobu chřadne, živoří a usychá. Vytržen ze životního prostředí, o kterém si možná ani neuvědomoval, že mimo něj trvale žít nedokáže.

 

V půli listopadu se zima ohlašuje ranní jinovatkou, přízemním mrazem a sněhovou přeháňkou – jako přidrzlá školačka, která si do školy obula máminy zakázané lodičky. Chvíli to bude trvat než si zvykneme, že se tahle postmoderní zmatenost stane v několika příštích měsících standardem, kterému se všichni oportunisticky přizpůsobíme, potají doufajíce, že ne napořád.

 

Někdy je dobrá rada drahá. Vědecká rada je drahá vždycky, i když právě prodělává inflaci.

 

Vánoce jsou údajně svátky míru. Na tom nic nemění skutečnost, že právě o vánocích si nejvíc dáváme do nosu.

 

Polední zvonění půlí den na předtím a potom.

 

Nedávno vyslovila má žena údiv nad tím, že se nevyskytuji v jejích snech. Třeba když se jí zdálo, že byla účastnicí kurzu francouzštiny, neuměla slovíčka, nemohla najít místo v učebnici, z níž se právě četlo a v diktátu nestačila psát. A když v tomhle potřebovala pomoci, já nebyl k dosažení. A tak je to prý vždycky – v čase potřeby nebývám, kde bych měl být. Chvíli jsem se nad tou truchlivou skutečností zamýšlel a pak jsem našel řešení: „Ženo má drahá, nejlepší bude, když změníš témata svých snů. Bude-li se ti v nich zdát, jak servíruješ na stůl – v takovém snu já určitě budu.“

 

Televize se chová ve svém zpravodajství jako předměstská klepna; z prkotin dělá senzace, maličkosti nabubřele nafukuje. Její pozitivní funkce je v tom, že štěká na politiky, když prozrazuje jejich pokoutní šmejdy.

 

Řekl bych, že je na místě známý návod na hledání příčiny událostí – Cherchez la femme, za vším hledej ženskou, nahradit případnějším – Cherchez l´argent, za vším hledej prachy. Ženy se totiž mohou omrzet; peníze neztratí svou aktuálnost nikdy, ty dělají laskominy i staříkům senátorům. Zároveň jsou faktorem, vůči kterému jsou si ženy s muži rovny – ani jim peníze nepáchnou.

 

Deset trpaslíků může nahradit jednoho siláka. Nápad jediného moudrého však mozky tuctu průměrných dohromady nedají. Sílu fyzickou je možné po kouskách skládat – sílu ducha však musí z jediné jiskry plamen zažehnout.

 

Být či nebýt – to byla osudová otázka člověka středověku, Hamleta. Mít či nemít – se zdá být osudovou otázkou člověka doby současné, který se dopracoval až k demokracii tržního hospodářství.

 

Rovnováha založená na konkurenci a volné soutěži někdy připomíná snahu dvou soupeřů udržet se ve stoje tím, že se budou vzájemně fackovat.

 

Tělo je automobil jezdící na benzin; mozek jezdí na kafe.

 

Když si láhev otevřeš, můžeš jedno oko nad svou slabostí přimhouřit; druhé bys však měl nechat otevřené, aby klesání hladiny kontrolovalo.

 

V parném létě je to právě ležák, co postaví člověka na nohy.

 

Za tři vypité láhve pijákovi jako bezplatnou prémii přidají opici.

 

Alkohol nedopustí, aby opice vyhynuly.

 

Televizní reklamy nabízejí dnes v masovém měřítku léky. Nechápu, proč lékárníci a jejich lékárnická komora protestují proti tomu, aby se prodával aspirin volně u benzinových pump a třeba v trafikách. V anglosaském světě je to docela obvyklé; úlohu těchto prodejen tam hrají grocerie. Je to tím podivnější, že televizní reklama je evidentně matoucí a zavádějící; rozhodně slibuje nesplnitelné. Dosah televize je přitom nesmírně široký; obrazovka ovlivňuje masy. Lék je jenom možnost vyléčení – reklamy jeho požití deklarují jako jistotu účinku. Klamavost je podporována i uváděním čísel, která údajný účinek kvantifikují; i nepříliš inteligentní psycholog ví, že právě jejich uvádění vzbuzuje v člověku hledajícím pomoc klamné naděje. Dokonce ani proklamace o garancích účinku, odvolávající se na lékaře, ústavy a lékařské fakulty nezaručují v kontextu reklamy vlastně vůbec nic. Nemluvě o tom, že všechno se dá koupit – serióznost výzkumu nelze posoudit bez toho, že by bylo zaručeno splnění velmi specifických požadavků dobrého výzkumu. A to žádná reklama nedělá – už proto ne, že jejím autorům k tomu chybí kvalifikace a kompetence. Taky je zajímavé, že lékařská komunita, která kritizuje šamany-léčitele a obviňuje je, že jejich činnost způsobuje pozdní příchod nemocného k lékaři a tím zhoršenou nebo zničenou možnost kvalifikovaného zásahu, neprotestuje proti televizní reklamě, která evidentně způsobuje totéž. Televizní taky odborníci totiž zřejmě nechtějí chápat, že potlačení symptomů nemoci vůbec neznamená její vyléčení!

 

Televizní zpravodajství – přehlídka lidské hlouposti, prezentovaná hlupáky v nažehlených košilích s barevně sladěnými kravatami, pootevřenými výstřihy a na pěšinku učesanými frázemi, dobře kontrastujícími s loužemi krve.

 

Když se u nás peče kuře, mohu s jistotou předpokládat, že přijde návštěva, možná z druhého konce města nebo dokonce přespolní. Nebo to má logiku obrácenou – ta předem dohodnutá návštěva má za následek zapnutí trouby naplněné nadívaným kuřetem. V každém případě je na místě otázka – je opravdu nezbytné, aby kvůli návštěvě zahynulo nevinné kuře? Kvůli sešlosti lidí, kdykoli připravených o sobě prohlašovat, že by neublížili ani kuřeti?

 

Zastáváte-li názor, že vánoce jsou svátky míru – zeptejte se kaprů na statistiku jejich přežití!

 

Konec listopadu. V nedělním dopoledni si déšť a sníh hrají na přetlačovanou. Vlhké vločky se při pádu k sobě lepí, koagulují a těžknou – což má žena komentuje slovy padají sedláci. Tohle úsloví jsem neznal, v mém rodišti se neužívalo. U nás padaly trakaře, Angličanům psi a kočky, dogs and cats.

 

V několika posledních letech opakovaně zjišťuji, že na jedné naší fakultě se těsně před vánocemi houfují doktorské zkoušky. Pokusy o vysvětlení tohoto jevu vyvolávají mé rozpaky; má to být dárek pánů pedagogů studentům pod stromeček? Nebo projev výčitek učitelských svědomí, že se v průběhu semestru dost horlivě nesnažili?

 

Jidáš prodal svého Mistra za třicet stříbrných. Jeden z dvanácti. Dnes prodávají politici informaci jim z moci úřadu svěřenou bez mrknutí oka. Aniž by jim na mysl přišlo, že zrazují své voliče. Jidáše přiměly výčitky svědomí, aby peníze zahodil a oběsil se. Dnešní politici svědomí nemají a na peníze jsou opatrní. Taky provazy podražily.

 

Zateplují nám panelák a nějak se jim zasekly plánované termíny. Začalo mrznout, sněžit a plískat, takže se venku pracovat nedá. Stavební lešení u nás přezimuje. Budou to první vánoce, kdy nám Ježíšek může dodávat dárky po lešení. Vlastně bychom si mohli i stromek na lešení nainstalovat a z tepla obýváku na něj koukat.

 

Nemohu připustit, že prospaný čas by měl být promarněný čas. Jak bych si vysvětlil, že mi spaní dělá tak dobře? Já přece nejsem nijak marnivý!

 

K hlavním přednostem demokracie patří, že nutí politiky na sebe žalovat, co by jinak ze všech sil tajili a zatloukali. Díky tomu víme, jací doopravdy jsou – a že o sobě samých lžou, až se jim od huby práší.

 

Pamatuji, jak se před nějakými pětadvaceti roky vysazovali u Litovle do ramen řeky Moravy po snad stovce let bobři. Byla kolem toho velká ekologická sláva, týkající se i olomoucké univerzity. Dnes se už situace normalizovala – což znamená, že se bobři pomnožili natolik, že začínají překážet. Někde jejich hráze zamezují průtoku vody a představují nebezpečí při větších vodách – a také kácejí stromy, které by raději měly zůstat stát. Bobři přestali být dítko jednoznačně hýčkané; stali se dítkami občas zlobivými. V tom je ta normalizace – v rovnováze mezi užitečností a škodlivostí.

 

Mým oblíbeným tvorem není pes ani kočka; mým oblíbencem je prase. Kdybych se měl odstěhovat (nebo být exportován) na osamělý ostrov, pár prasátek bych chtěl vzít s sebou. Abych tam mohl založit jejich chov, a samozřejmě všechno potřebné k jejich konzumaci. Taky bych s sebou chtěl mít sůl, kmín a česnek. Rozhodně bych je preferoval před růžemi, orchidejemi a narcisy. A pokud by mi byl povolen pravidelný import jednoho civilizačního produktu, požadoval bych Gambrinus z Plzně. Dobře chlazený.

 

Vynález počítače neodstranil lidskou hloupost. Naopak – rozšířil možnost jejího rozvinutí. Hlupák vybavený počítačem může lépe předstírat a je obtížněji detekovatelný. Jalovost prezentovanou počítačem spolkne leckdo, koho by jalovost podaná jen tak škrábala v krku. Potřebujeme, aby nám počítače ještě trochu víc zevšedněly.

 

Nejsme na tom tak dobře, abychom si mohli dovolit marnit své možnosti politickými pitomostmi.

 

 Co se stane, nechají-li holičky holiče na holičkách?

 

Hlásná trouba může být někdy málo hlásná, ale hodně trouba. Mám na mysli mluvčí ledakoho a ledačeho.

 

Ještě jsem nepotkal člověka, který by o sobě prohlásil, že nemá smysl pro humor. Prohlásit o sobě něco takového vyžaduje zřejmě jistou dávku odvahy; asi proto, že v obecném povědomí je zahnízděna představa, že smysl pro humor se patří mít. A to, přestože jen málokdo si pro sebe zřetelně definoval, co to vlastně ten humor je. Představa, že se patří mít smysl pro humor, je důvodem, proč se tak snažíme být za lidi s humorem (rusky: člověk s jumorom) považováni. Že tahle vlastnost není každému dána, dokazuje křečovitost a upocenost četných pokusů o vtip – pokaždé trapných. Se smyslem pro humor se to má stejně jako s mnoha jinými schopnostmi – je to danost. Komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí. Komu dáno je, pozná se podle pohotovosti komentovat, glosovat v běžných životních situacích nedůslednosti, absurdity, a zejména faleš maskovanou bodrostí prázdných frází. Taková činnost je záslužná – čistí povětří nejenom tím, že odhaluje přetvářku mluvčího, ale i tím, že naznačuje posluchači možnost racionálního vnímání toho, co je sdělováno. Platí přitom zákon, že v totalitních režimech, ovládajících lidi mechanismem strachu, vyrůstá a udržuje se plodné podhoubí humoru; naopak, v prostředí liberálním, svobodomyslném, se humoru daří hůř. Vyložit se to dá tím, že humoru se daří v prostředí určité tenze, napětí, rizika s projevy humoru spojeného. Důkazem této hypotézy je i skutečnost, že lidé, kterým žádné riziko při vtipkování nehrozí, opravdového humoru obvykle nejsou schopni. Humor je především doménou obyčejných lidí žijících v prostředí vyplněném životními stresy.

 

Je příjemné rozpoznat v chování potomků některou ze svých vlastních lepších stránek. Setkávat se takto se svými chybami a slabostmi – to je ovšem hořká pilulka.

 

Sestavování předvolebních partajních kandidátek – masová výroba obrů z trpaslíků. Z poslušných sádrových trpaslíků tvořit papundeklové velikány.

 

Už několik let se snažím důsledně používat pro koncepty svých nápadů a textů makulatury; píšu si poznámky na nepopsanou stranu listů, původně použitých pro úřední sdělení, zápisy a výpisy. S překvapením zjišťuji, že mám té makulatury nadbytek – a kdybych ještě desetiletí žil, nestačil bych ji popsat. Plyne z toho, že úřadování je, pokud se týče množství popsaného papíru, mnohem produktivnější než činnost usilující zachytit nápad, myšlenku, řešení problému. Myslím, že právě tahle skutečnost podstatně komplikuje lidské úsilí změřit kvantitu intelektuálního výkonu.

 

Je mnoho nápadů, které nemohou doložit, že byly počaty v legitimním manželském loži. Naštěstí se v tomto ohledu kádrová evidence nijak pečlivě nevede.

 

V dnešní době bývají špatní lidé spíše dobře oblečení. Taky příklad společenské korelace. Kauzální řetězec vede v tomto případě od charakteru k té módě. Mizera si prostě lépe než poctivec uvědomuje, že jeho vizáž potřebuje nějaký vkusný doplněk.

 

Není už pravda, že lháři ve fraku každý věří. Dnešním politikům se věří pramálo. Že tomu někdejšímu voskovco-werichovskému sloganu věří samotní politici, tomu se ovšem věřit dá.

 

Navrhuji, aby se politikům jejich odměna vyplácela v naturáliích – v jistém počtu housek, vuřtů, mandarinek, uzených bůčků a kotlet. Odpadly by tím problémy s dohadováním se, kolik si ten který politik mohl ušetřit z diet na výstavbu rodinné vily, soukromého bazénu nebo veřejného domu.

 

Svatý Mikuláš je něco jako vrátný ve dveřích vánoc.

 

Člověk je tvor schopný trápit se a lámat si hlavu s řešením naprosté banality tváří v tvář stolu zavalenému životně důležitými problémy. Asi jako generál riskující prohru v bitvě sháněním nablýskaných holínek.

 

Kombinace dvojí rozdílné krásy nevylučuje, že vznikne ošklivost schopná dědičného přenosu v dalších generacích.

 

Vliv starších sourozenců na duši dítěte může převážit vliv jeho úředně pověřených učitelů.

 

Nežli vydáš pověření, připomeň si ověření!

 

Komplikace jsou dvojího druhu: jedny objektivně vzniklé, před které nás staví životní skutečnosti – a subjektivní, které si do cesty nastavujeme sami. Z těch druhých mnohé jsou důsledkem rozdílu mezi tím, co bychom chtěli a tím, co můžeme. Překonávání těchto životních komplikací druhého druhu se tak stává něčím, čemu se na vojně říká průzkum bojem.

 

Na hranicích podvodu a naivity vzniká postmoderní negramotnost.

 

Želva je symbolem pomalosti. Festina lente! Ale taky bychom se měli zamyslit nad faktem, že se dožívá mimořádně dlouhého věku. A taky Komenský prý se dal slyšet, že kvaltování všeliké toliko pro hovado dobré jest.

 

Bývaly doby, kdy biologický rod Homo soutěžil o přežití s jinými biologickými druhy – predátory; dravými šelmami, které doháněly jeho a jedlými druhy, které musel dohánět on. Dnes jsme v situaci, kdy soutěžíme mezi sebou – jeden lidský poddruh proti jiným, často nazývaje různé poddruhy podlidmi. Z biologického hlediska je tohle soutěžení o přežití nesmysl. A tento nesmysl je podhoubím politiky.

 

Existoval kdysi takový slogan – Narodit se na nešťastné planetě. Vysvětlovalo se tím, že má dotyčný nešťastník životní smůlu. Jak se tak po světě rozhlížím, nemohu se zbavit pocitu, že by se mohlo tohle prohlášení vztahované na jednotlivce rozšířit na celou lidskou populaci. Ostatně, tenhle dojem měl zřejmě kdysi už samotný Stvořitel, když se pokoušel dezinfikovat Zemi potopou, aby se mohlo začít znovu od začátku.

 

Patronem ekologů by měl být biblický Noe. On byl snad první, kdo se postaral o záchranu biologických druhů ohrožených vyhynutím. O uchování biodiverzity – což je vlastně taky statistický pojem.

 

Všechno se pořád mění, ve všem je patrný vývoj. Při hlubším pohledu však člověk zjišťuje, že tak absolutní ty změny zase nejsou. Tak například je pravda, že u nás přibývá hospod, jejich prostředí se vylepšuje, jejich zaplivanost a zakouřenost se snižuje, místnosti odpočinku, restrooms, se poevropšťují. Nicméně, pořád se musí, stejně jako kdysi, postaru za pohostinství platit.

 

Také zlomené srdce, podobně jako zlomená ruka, se může vyléčit bez následků či s následky. Někdy trvalými.

 

Děvče, které jsi jinému přebral, je přebrané zboží.

 

Kdo vykonává dohled, měl by mít přehled – aby poznal na první pohled, na koho se patří vzít ohled.

 

Politiku po desítky let známou jako kádrovou, jsme přejmenovali na politiku personální. Takže teď kádrujeme personálně.

 

Geneze opic je záležitost poměrně záhadná. Líhnou se totiž v prostředích tak rozdílných jako jsou džungle, deštné pralesy, lesostepi, zoologické zahrady, pivovary, lihovary i vinné sklepy.

 

Moje žena je postrach českých podnikatelů. Zejména tím, že je upozorňuje, že jí tu kterou zakázku vyfakturovali dvakrát. Její řeč bývá v telefonu zdvořilá, přesto však rozhodná. Počítám-li správně, dosahuje přitom vynikajícího skóre úspěšnosti.

 

Měřeno procentem prohraných soudních sporů či celkovou sumou v nich prohraných peněz, najímá český stát nejhloupější dosažitelné právníky. Ledaže by mezi českými právníky nebylo co do hlouposti z čeho vybírat.

 

Pořád mi nedochází, jakým právem si Češi přisvojují jako svého soukmenovce pana Komenského. Z Moravy ho přece vyhnali, skoro celý život prožil v cizině – ve Slezsku, Sasku, Holandsku, Švédsku, Anglii, Francii, své knihy psal většinou latinsky nebo v jiných evropských jazycích. Všiml jsem si, že pokud někdo ve světě o Komenském ví, s Čechami a Čechy si ho nespojuje. Docela pochopitelně. Je to jedna z vlastností nás Čechů – k plnému stolu se šikovně přitočit, přestože jsme k jeho naplnění ničím nepřispěli.

 

Veďte si deník svých dobrých skutků. Až budete psát svůj životopis, ty špatné vám vaši přátelé rádi připomenou – dobré, na ty nikdo nepamatuje, na ty se snadno zapomene!

 

Ten pravý gejzír sexuální fantazie mužskému vytryskne teprve potom, co ho přestaly obtěžovat fyzické průvodní jevy mužské potence. Ty jsou totiž vždycky nedokonalé, neúplné a parciální. Teprve pak si dokáže představovat, co všechno by mohlo být – v celé své košatosti. Myslím, že nejlepší erotická poezie je dílem impotentních mužů.

 

Z jedné sklenice se člověk neopije. Aby se mohla kocovina vylíhnout, musí být ty sklenice nejméně dvě – jedna samčí a druhá samičí.

 

Staří Čechové se původně opíjeli medovinou. Teprve pak, když přešli na vaření a pití piva, udělali první krok pro vstup do Evropy.

 

Nemohu měřit všem týmž metrem. Takové měření by šlo příliš pomalu.

 

Politikům platíme o tolik víc než se platí pracujícím lidem, aby se nějak vykompenzovalo, že si jich nikdo neváží a nikdo je nemá rád.

 

Do EU jsme byli přijati proto, že naše nepřijetí by do ní udělalo na mapě Evropy trapnou a jen obtížně vysvětlitelnou díru. Teď se lze obávat, abychom do ní nezarostli jako nehet do palce na noze. Jako prevenci lze doporučit pravidelné a pečlivé přistřihování.

 

V chodidle tříska – a jazyk vříská!

 

Chceš-li se dostat do nebe, nemůže být na škodu, požádáš-li o přímluvu taky kostelníka.

 

Jedinou příčinou přelidnění jsou lidé. A také oni to budou, kdo s vysokou pravděpodobností tuhle planetu jednou vylidní.

 

Kdo na ptáčky vyzraje, ten má pod čepicí. Kdo si s ptáky hraje, mívá na čepici.

 

Už tady máme červenku vepřů a prasečí mor, slintavku a kulhavku, bovinní spongiformní encefalopatii (BSE), ptačí chřipku, tularemii zajíců a dlouhé řady na silnicích přejetých srnek – což je všechno spojené se zákazem nebo alespoň omezením konzumace masa. Mám tomu rozumět tak, že se nás Stvořitel snaží dodatečně předělat na vegetariány?

 

Bez potíží se shodneme na tom, že mít někoho rád by nemělo vyžadovat, aby člověk neměl rád jiné. Teoreticky. V praxi to ovšem nefunguje. Stačí poslouchat komentáře mé ženy, když se po pěkné ženské ohlédnu.

 

Největší životní výhra – moci se živit tím, co člověka baví.

 

Jsme docela malý národ. Možná proto by kdekdo chtěl být považován za velikána.

 

Dohnat a předehnat! Kolikrát už jsem ve svém sedmdesátiletém životě tenhle slogan slyšel – jako program národní i nadnárodní! Vždycky to skončilo fiaskem, protože nemůže dělat mílové kroky ten, komu nohy jenom metr narostly. Taky v rozumu se na povel rozsvítit nedá. V tomto ohledu se musí s malými krůčky počítat a šetrnost místo zpanštělého rozhazování zavést.

 

Ekonomické teorie mohou fantazírovat o zdrojích jakkoli – nakonec vždycky platí, že zdrojem, který je vždycky po ruce, jsou nejrůznější přímé i nepřímé daně vyždímané z obyčejných malých lidí. Jsou malí, každý má málo, ale je jich hodně. Takže stačí, aby učený ekonom uměl násobit.

 

Po pěkně upravené dámě se mužský se zalíbením poohlédne. Dokonce svým představám dovolí, aby se do vyhlídek mládeži nepřístupných rozvily. Od jistého věku však do jeho představ vstupuje otázka – Nač by asi přišla údržba téhle úpravnosti? A proč bych tuhle případnou investici měl nést já – když by požitek z ní měli taky úplně cizí chlapi?

 

Neměl by ses trápit tím, že větve, na které nedosáhneš, očešou jiní.

 

Za protistátní by měly být považovány vtipy proti státu, ne vtipy proti státníkům.

 

Škody napáchané hloupostí politiků musí odpracovat a zaplatit lidé. Ty škody bývají totiž tak velké, že je žádný jedinec uhradit nedokáže. To by ovšem nemělo být důvodem, aby bylo politikům dovoleno ze způsobené škody neuhradit nic.

 

Je absurdní, aby do kategorie škodná byly zahrnovány lišky, vrány a jiní s relativní oprávněností tam zahrnovaní tvorové (lišky hubí myši) – a nepovšimnuti zůstávali třeba politici, jejichž škodlivost je evidentní a zejména mnohonásobně vyšší. Nebo jste už někdy viděli na souvrati myškujícího senátora?

 

 Člověk se může přejíst (přecpat), přepít, přepracovat … Může se však také přespat?

 

Muž, který se desetkrát ožení, se stává předmětem kritiky, pochybností o charakteru a pomluv. Přitom se od sólo manželů liší obvykle jenom tím, že se více než oni naběhal po úřadech při obstarávání podpisů a razítek.

 

Mnohé životní programy se vymezují výhradně jako negace programů opozičních. Znamená to, že nebýt té opozice, zůstala by tu jenom bezradnost. Trochu se to podobá situaci vyvráceného plotu, který jen proto nepadne, že vítr proti směru jeho naklonění fouká.

 

Útoku se dá čelit protiútokem. Nebo také tím, že zavčas uhneš.

 

Kolektivní rozhodování má zabraňovat, aby se moci uchopil diktátor. Možná to tak někdy dokonce funguje. Rozhodně však vždycky takové rozhodování s jistotou ovládne nefunkční alibismus.

 

Nepřekonáš-li vlastní slabost, překoná tě cizí síla.

 

Každé manželství potřebuje bleskosvod a dobré uzemnění. Nebo alespoň spolehlivé spojení na hasiče.

 

Jenom cynik pozve husu na stehýnko a milenku na oslavu desátého výročí svatby.

 

Jen málokterá svatební noc je skutečně premiérou obojího; obvykle je první jako svatební, ne však první jako noc.

 

 Nejspolehlivějším symptomem zimy je vlhko u nosu.

 

Ve svých dětských a jinošských letech bývaly počítače nástrojem počítání. Dnes, kdy už odrostly dětským střevíčkům, se staly především masově nasazovaným nástrojem byrokracie.

 

Bývaly doby, kdy všechno postupovalo pomalu. Taky lidská hloupost. Dneska spěcháme; jaksi nám nedochází, že hloupost s námi pořád udržuje krok.

 

FINIS