LIBER CATENAUS

Píše S. Komenda, část 23, listopad 2005

The best way of learning is by doing

Myslím, že tenhle výrok jsem opsal od klasika teorie míry a integrálu profesora Paula Halmose. Klasika velmi novodobého. Jeho výrok se mi zdál být případnější než názor Komenského Schola ludus, Škola hrou. Jakkoli se může představa matematika Paula Halmose zdát – z jistého úhlu pohledu – poněkud absurdní, je hluboce pravdivá. Plavat se člověk opravdu nejlépe naučí poté, co je hozen do vody. Hození do vody spolu s vrozeným pudem sebezáchovy udělají své.

Myslím, že škola, obecně vzato, není hrou. V mnoha situacích je to dřina; taky pěkná otrava to někdy může být. A taky nejsem příliš přesvědčen, že řešením obtíží a komplikací škol je zavádění jejich alternativních typů, obcházejících tyto obtíže jejich změkčováním. Škola je práce – a jako taková není samá legrace. Je sice přípravou na život, zároveň je však součástí života. Podstatnou odlišností může být fakt, že škola představuje pro žáky něco jako azyl. Ochranu před jistými životními riziky jako jsou hlad, nepohoda a nevraživé, případně dokonce zákeřné prostředí, které je čím dál tím výraznější komponentou života lidské společnosti. Tím výraznější, čím hlasitěji se mluví o humanitě a podobných věcech. Je ovšem třeba říci, že před nevraživostí prostředí škola chrání své svěřence jen velmi neúplně; šikana a násilí všeho druhu jsou toho důkazem.

Nemyslím si, že je žádoucí, aby žáci chápali léta školní docházky jako léta věnovaná hrám. A pokud ano, měly by být tyto hry simulací problémových situací,  které je čekají nejen v dospělosti, ale i během jejich mládí. V dobách mých školních let jsme si hráli na válku a simulovali chování, o němž se předpokládalo, že by nám mělo uchránit zdraví nebo životy. Říkávalo se tomu branné hry, branná cvičení. V polích vybuchovaly atomové pumy a my se učili lehat si hlavou po směru výbuchu vyznačujícího se hřibovitým mrakem. Teprve mnohem později jsme se dovídali, jak blízko byl svět začátkem šedesátých let této simulované skutečnosti. A zároveň se mohli domýšlet, jak málo by asi byly platné rady tehdy nám udělované.

K základním principům, intervenujícím do procesu učení, rozhodně patří napodobování. Řekl bych, že odpovědnost a pocit odpovědnosti učitele by měly být neustále motivovány vědomím, že žáci si nejenom osvojují předkládané znalosti, ale odezírají z učitelova chování také etické principy, bez toho, že by byly tyto právě probírány v učebních osnovách. Vzpomínám si, jak citlivě jsem vnímal dokonce i velice útržkovité informace o etice našich učitelů v záležitostech náboženství a víry. V padesátých letech to byla velmi podstatná komponenta našeho životního prostředí. Kraj mého dětství a mládí byl v tomto ohledu velmi tradicionalistický. Dokázal jsem rozpoznávat, kdy si pan učitel nechce před vlastním svědomím zadat, jak váží na lékárnických vážkách slova, jimiž musel dávat císaři, co bylo císařovo (tj. komunistické straně, ať k ní patřil nebo ne), aniž by se zříkal povinnosti odvádět, co je božího, bohu. A také rozpoznat křeč, s níž byly zatracovány věci související s vírou; křeč vyvolávanou strachem, že poturčenec nebude mít v očích Turků obraz dostatečně věrohodný.

Napodobování sehrávalo zásadní roli při učení se v rodině. Dvanáctiletý kluk zvládal algoritmy práce na chalupě téměř stejně zručně jako dospělý. Bez teorií – kterou si osvojoval dodatečně jako vysvětlování smyslu – proč se věci dělají právě tak, jak se dělají. Tím, že mladý člověk jisté věci od nejútlejšího věku dělal a dělat se pokoušel, upevňoval si algoritmus té které činnosti. Učil se vykonávat ji obratněji, úsporněji, ekonomičtěji. Tohle všechno si odměřoval a vyhodnocoval porovnáváním svého výkonu s výkonem učitele, totiž svého táty. Pokud jde o toho mého, ten ani v nejmenším nedával najevo, že si na poli nebo v maštali hrajeme. Co jsem dělal, bylo doopravdy. Pracovat jsme se učili tím, že jsme pracovali. Možná existují dětské housle, u nás jsme však nikdy neměli dětské hrábě ani vidle.

Týž etymologický základ

Slova člověčího slovníku se chovají tak trochu jako maliní, kterému jste v koutě zahrady u plotu dva metry čtvereční místa vyhradili. Už druhým rokem najdete šlahouny maliní zahuštěné, aby v dalších letech neviditelnými kořeny podlezly pěšinky, malinový záhon oddělující od záhonu jahod nebo vlčích máků a tam o závod vyháněly nové malinové ratolesti. Maliní tak má všechny znaky nezvaného hosta, s nímž se patří jednat podle zásady host do domu, hůl do ruky.

             Podobnost slov s maliním je v tom, že taky slova se rozlézají z místa původního stanoviště na všechny strany. Mám na mysli rozlézání jejich původního, někdejšího významu a nabývání významů nových, odnožujících někdy dost vzdálenou metaforou. Jak plyne čas a postupuje to, čemu říkáme civilizace, vzniká potřeba pojmenování činností dříve nevykonávaných – a někdy se místo vymýšlení nových pojmů sahá k možnosti derivace, použití jakéhosi slovního aplégru ze slova známého. A protože tohle se děje už staletí, můžeme ve slovnících nacházet trsy slov evidentně ze stejného kořene vyrostlých, majících však velice široké portfolio významů. Myslím, že například v angličtině ještě výrazněji než v češtině.

O tomhle uvažovat mne napadlo, když jsem vedle sebe uviděl slova starat se a

starost. Kdo se stará, mívá starosti. Anebo ten, kdo má starosti, se stará? Už těžko se dobereme, co je prvotní, primární, a co druhotně odvozené. Je starosta jedinec, který se stará – anebo ten, kdo má starosti? A nesouvisí tahle slova se slovním základem starý? Stařešina? Starali se vždycky staří o svá mláďata? A bylo by možno zabočit i do latinského senis, senilis, senatus. Senát jako sbor starších, případně starců. Dnes to může znít sotva uvěřitelně – ale v dějinách civilizace se vyskytovaly kultury, ve kterých byla starým vzdávána úcta a jejich rady bývaly respektovány. Senatus populusque Romanus. Senatus populusque Olomucensis. Senát a lid olomoucký. To jsme odnedávna na prapor převzali. Možná nepříliš dobově vhodně. Že dnes úcta ke stáří pěstována není, dokládá fakt, že už za první republiky se pro označení senátu běžně užívalo názvu Karrierenfriedhof. Označení odkladiště, hřbitova vysloužilých, kterým se konec politického života osladí trafikou situovanou na hlavní třídě nebo na ústředním náměstí.

Poněkud potutelnou se jeví být etymologie slova poslanec. Sloveso posílat se zdá být základem nepochybným, protože činnost jím vyjadřovaná je zřejmě pradávná, archetypální. K posílání docházelo jistě ještě dávno před založením pošt jako institucí na posílání specializovaných. Poslanec je jedinec, který byl někam poslán. Samozřejmě do parlamentu. Tím se liší od poslíčka, jedince s něčím poslaného někam jednorázově. Nebo také posla dobrých či špatných zpráv. Toto slovo je základem českého úsloví – tebe tak poslat pro smrt – vyjadřujícího vhodnou použitelnost neschopného, nevýkonného posla s cílem dopravení jevu krajně nežádoucího. Irské přísloví využívá slova poslat ve významu jenom malounko odlišném, v jisté definici. Irská diplomacie je způsob jak poslat někoho do háje (příhodnější hovorové slovo si každý dosadiž sám) takovým způsobem, aby se posílaný začal na cestu těšit.

Nepřípadnost derivování slova poslanec může demonstrovat skutečnost, že do parlamentu jsou osoby takto dodnes pojmenovávané posílány jenom malou menšinou občanů. Spíše se proto nabízí etymologie jiná – definující poslance jako osobu, občany posílající někam, odkud by poslance neobtěžovali svými případnými stížnostmi. Poslaci totiž začasté berou svozu životní úlohu jako svého druhu poslání. Tím je naznačeno, že se cítí být sami sebou z boží milosti – v čemž jim nikterak nepřekáží fakt jejich případného atheismu. Akt posílání je v tom oboustranně – poslanci posílají voliče k čertu neveřejně, zatímco voliči jim to oplácejí veřejně; tento fakt patří k výrazným rysům demokracie.

Krátkozrací ochránci zvířat

Zkušenost mě přesvědčila, že ochrana zvířat u nás trpí nejednou jednostranností. Především snad v tom, že ochrana nad živočišnou říší rozprostíraná má četné díry; zatímco jisté živočišné druhy jsou ochránci přímo hýčkány, jsou jiné druhy prakticky nechráněné. Zdá se, že chráněny jsou především druhy nejedlé, konzumovatelné buď vůbec nebo jen s odporem. Psi a kočky například. Nebo špačci plenící vinice.

Prasata oproti tomu, ať jde o vepře, svině, kance nebo ještě nedospělá selata své ochránce nemají. Zvláště v případě těch selátek to bije do očí. Možná proto, že pozváním na zabíjačku lze snadno i horlivého ochránce zvířat zkorumpovat. Pár jitrnic, kroupové jelito a plátek tlačenky s kouskem ovaru udělají své. V případě toho ovaru nejlépe s křenem.

Prase je tvor užitečný, za což trpí. Je to podobné jako s lidmi; kdo dokáže být užitečný, je vykořisťován. Jedinec žádný užitek neskýtající, například profesionální lenoch nebo profesionální politik, vykořisťován nebude; vykořistit není co.

Většina psů, jejich zdrcující většina, není chována pro užitek. Pes neposkytuje mléko ani sýr, u nás jen výjimečně maso, nanejvýš ztrácí chlupy. Dnešní pes nehlídá domy ani jiné lidské příbytky; k případným zlodějům se zbaběle lísá. Hlavní činností psů je už dávno znečišťování chodníků a ulic měst a zaneřáďování parků, ze kterých vytlačují malé děti, jejichž pískoviště se dnes hemží parazity a páchnoucími psími exkrementy. Psi sloužící a lidem užiteční – slepečtí, záchranářští, policejní – představují v množině psů malou menšinu. Přesto se psími pořady hemží i česká televize; je běžné, aby se z veřejných prostředků zřizovaly nákladné psí útulky třeba i na úkor bezmocných lidí. Jsem přesvědčen, že dáma, půl hodiny se cicmající s pouličním čoklem, projde lhostejně kolem žebrajícího houmlesáka. K životnímu stylu nudících se paniček z lepších vrstev pár čoklů velikosti telete dnes samozřejmě patří.

S kočkami se to má podobně; ty ovšem omezují svůj pobyt na vnitřní bytový prostor, takže jsou normální obyvatelé městských domů jimi obtěžováni méně. Do jejich přirozeného způsobu života zasáhl ovšem člověk tak razantně, že domácí kočka by asi při spatření myši utrpěla těžkou depresi.

Ochrana psů jde dnes do takových absurdit, že pes napadnuvší člověka není neprodleně utracen; jeho oběť je odvezena k nemocničnímu ošetření a on sám je podrobován psychologickému zkoumání s cílem zjistit, zdali nebyl ke svému činu vyprovokován a po odborném zjištění, že pravděpodobně nemá sklony k recidivě, je pro něho hledán útulek, případně nový páníček nebo panička. Ochrana zvířat se v takových případech nápadně podobá přehlídce lidské pitomosti.

Zajímavé je, že se ochránci zvířat nezasazují o chránění divoce žijících hlodavců – krys, potkanů, myší. Ledaže by šlo o druhy využívané k laboratorním pokusům v lékařském výzkumu; pak je srdce bolí nad necitelností surovců v bílých pláštích. O významu získávané informace pro zdraví lidí nevědí zřejmě nic.

Mnoho krokodýlích slz už lidští ochranitelé živých tvorů vyronili v kauze biologických druhů, kterým hrozí zánik. Je nesporné, že některé z nich na cestě k vymizení postrkuje lidská chamtivost. Zapomíná se však, že i dnes zuří mezidruhový boj člověka s mikroby; boj na život a na smrt, který jsme nevyhráli. Pořád je to nerozhodně. Některé jiné biologické druhy v tom boji mikrobům pomáhali a pomáhají jako mezihostitelé. Jedinou účinnou zbraní člověka je přitom vědění; je třeba znát a teprve na základě znalosti rozhodovat. Také o záležitostech ochrany.    

Rád bych ochráncům zvířat připomněl triviální fakt, že i člověk je zvíře. Dokonce zřejmě jediné schopné uvědomovat si svou odpovědnost vůči světu, k jehož fauně patří. Bohužel není tato schopnost ani zdaleka rozšířena univerzálně.

Nevykořistitelní

Vykořisťování (člověka člověkem) je už několik staletí předmětem neutuchajících diskusí a polemik, studií a knih osobujících si nárok na predikát vědecké. Na postoji k vykořisťování byl založen celý společenský systém, který odstraňoval vykořisťování tak dlouho, až skončil otrokářskými pracovními tábory. Vykořisťování formou nadhodnoty přivlastňované si držitelem výrobních prostředků umožnilo nahromadit prvotní kapitál, který byl dále geometrickou řadou rozmnožován podle zákona za kulatý zas kulatý. Tak se vyvinul dnešní svět bohatých a chudých, v němž se už dávno v přítmí anonymity ztratil přehled, kdo vlastně koho vykořisťuje a kdo je kým vykořisťován. Protože je daleko lépe dohledatelné a rozpoznatelné, kdo je bohatý a kdo chudý, a protože se předpokládá kladná korelace mezi vykořisťováním a bohatstvím, usuzuje se, že kdo má, ten vykořisťuje. Na formě vlastnictví přitom vlastně nezáleží. Plus minus. Existující výjimky potvrzují pravidlo.

Z tohoto hlavního proudu lidského přežívání existují výjimky. Ty představují lidé, odmítající hrát tuto nevyhlášenou, mlčky však univerzálně provozovanou hru na pány a kmány. Společným jmenovatelem jejich počínání je manifestace nezájmu. Platí totiž, že vykořisťovat je možno jenom takové lidské jedince, kterým na něčem záleží, kteří o něco usilují. O něco zakoupitelného, zaplatitelného penězi. Lidi, kteří si sami vystačí, kteří se obejdou bez účasti a zapojení se do všeobecného cyklu směny zboží, vykořistit nelze. Dokonce ani tehdy ne, získávají-li si živobytí bez vlastního aktivního přičinění, pouhým žebráním.

Jan Neruda popsal v Povídkách malostranských případ žebráka, kterého se podařilo přivést na mizinu; ne ovšem vykořistěním, ale zničením neekonomickými prostředky; pomluvami a lží využívající lidskou nepřejícnost a závist (třebaže podepřenou jenom virtuálními představami).

Člověka, kterého nechávají lhostejnými společenská postavení, pocty a hodnosti a také majetek – takového jedince vykořistit nelze. Je samozřejmě možné zničit ho fyzicky, umořit hladem, zimou a jinou nepřízní. Například poukazováním na parazitismus jeho chování.  Rozhodně ho však nelze donutit ke změně chování nástroji ekonomického nátlaku. Také otrok byl k práci donucován pohrůžkou fyzického násilí hraničícího se ztrátou života.     

Jinou kategorií lidí, kteří se ekonomickému vykořisťování dokáží spolehlivě vyhýbat, jsou politici. Ani je nelze vykořistit – především proto, že nic užitečného neumějí a také proto, že ačkoli jim na mnohém záleží, požívají z podstaty svých postavení příjmů nezávislých na jejich činnosti. Politik, ať dělá co dělá, na své si vždycky přijde. Tak jsou nastavena pravidla společenské hry. Nastavují si je sami politici.

Zatímco vandráci unikají vykořisťování tím, že jim na ničem nezáleží, že neusilují o nic, co je předmětem soutěže na trhu hodnot – nehrozí politikům vykořisťování proto, že neprodukují nic, co by za získání stálo. Pozor – tahle formulace nevylučuje, že by politik neměl nic, co by se předmětem zájmu mohlo stát! Takových věcí je spousta. Politik totiž vládne mocí rozhodovat. Výsledky jeho rozhodnutí jsou běžně předmětem obchodování – jak dosvědčuje dokonce medializovaná politická praxe. Podstatné ovšem je, že se nejedná o vykořisťování něčí práce, ale o kšeftování s informací, kterou politik nevlastní. S informací, kterou mohou jiní využit a získat tak neoprávněnou výhodu na trhu. V takové hře vystupují lobbisté, korupce a s tím související zneužívání svěřených pravomocí.

Ve velké hře vykořisťovaných a vykořisťujících vystupují tedy – možná jen okrajově – i figurky herců nic nenabízejících. Zajímavé je, že se na tomto hřišti do jedné řady staví jedinci zdánlivě velice odlišní. Jenomže to už se stává – z jistého úhlu pohledu se může najít v množině charakteru politiků i bezdomovců neprázdný průnik. I takhle může vrána k vráně sedat, bez toho, že by se musely hlasitým krákoráním svolávat.

Malované tramvaje

Malování a vůbec zdobení výtvorů lidské účelové činnosti je počínání vcelku tradiční. Do dávna sahající. Dokonce je taková činnost v písničkách a vzpomínkách na dávnější časy manifestována. Tak třeba domažlické brána, pěkně malovaná, kdo tu bránu maloval, ten děvčata miloval, vymaloval na ni čtyři koně vraný. Doufám, že tohle mé připomenutí nebude bráno jako povzbuzování vandalského čmáralství novodobých sprejerů – nebo dokonce jeho zakladatelství.

Tradičně jsou předmětem malování kraslice, produkty slepic zejména v jistých moravských regionech. Zdá se, že právě v těchto regionech je malování jistou obsesí – malují se tam také žudra, dokonce i v útulných domečcích, v nichž tamní občané obětavě dávají příležitost vínu zrát.

Malovací obsesí doby postmoderní je vystavování reklam. Zatímco velikán lidstva Vladimír Ilji Lenin proslul kdysi sloganem Učit se, učit se, učit se, jimiž byla v dobách směřujících ke komunismu tradičně krášlena alespoň jedna stěna každé školní učebny, vtloukají dnes reklamní hesla a obrázky do hlav potenciálních zákazníků představy, podle nichž se člověk naší doby neobejde bez … (na toto místo si dosaď cokoli od extrémně sajících dětských plenek až po sající muže mající taky svůj den). Obojí funguje podle principu, údajně vymyšleného ministrem propagandy hitlerovského Německa Josefem Goebbelsem sebevětší pitomost neúnavně opakovaná nakonec zapustí v hlavách posluchačů a diváků své kořeny.

Primitivismus sprejerů, když svými ohyzdnými výtvory zhyzdili kdejakou k tomu účelu použitelnou zeď, obrátil svou pozornost k vozidlům veřejné dopravy. A tak už dlouhé roky nastupují cestující do vozů vlakových souprav, jejichž stěny vydávají svědectví o kulturní úrovni obyvatel této země. Zejména o kulturní úrovni jejích mladé generace. Zároveň ovšem také o profesionální úrovni jejího školství s výchovného prostředí vůbec.

Snad aby sprejerům vypálili rybník – když už nedokázala policie ani jiné orgány péčí o veřejný pořádek pověřené s tímto fenoménem nic účinně udělat – změnila společnost taktiku. Ta změna spočívá v představě, že žádný sprejer nemůže počmárat zdi a plochy, které počmárá někdo jiný. A nastala éra pokrývání ploch reklamami. Stejně hloupými a ošklivými jako byly výtvory sprejerů, majícími však výhodu, že zohyzditelné plochy je možno pronajmout či za peníze prodat; cena od metru čtverečního, s tarifem odvoditelným podle zákonů trhu – atraktivnosti místa daného počtem potenciálních diváků kolem reklamního místa prošedších. Jedním z posledních hitů reklamního umístění jsou zřejmě odpadkové koše.

Specifickou nápaditostí se reklamní odborníci vytáhli, když pojali nápad svými nesmysly zdobit městské tramvaje či autobusy. Genialita tohoto nápadu je v tom, že tentokrát reklama nečeká, až k ní divák přijde; sama za ním běhá – vlastně dojíždí. Jak tramvaj po ulicích města pojíždí a po výhybkách hrká, reklamu na ní načmáranou zvěstuje. Na litovelské pivo, stavební spoření, barvy beneton, regionální noviny přinášející pokaždé něco navíc. A jiné nepostradatelné duchaplnosti.

Malované tramvaje se stávají součástí městského folklóru. Předpokládám, že Dopravní podnik města O. má pevné sazby za metr čtvereční pronajaté plochy; nepředpokládám však, že by si vyhradil právo kontroly nad duchaplností toho, čím hodlá objednatel reklamy tuto plochu zaplnit. V tom se neliší jeho vztah od vztahu ke sprejerům.

Vzpomínám si, že v irském Dublinu jsem byl občas svědkem pohybu veřejného dopravního prostředku (šlo zelené double-deckery, obdobu červených londýnských; v Dublinu tramvaje nejezdí) pronajatého pořadatelem svatby. Možná v tom byla irská mazanost; pořadatel mohl ke svatebním hostům započítat všechny, kteří jako pouliční chodci vyfintěný vůz shlédli. Nepřidalo mi to sice nijak zvlášť důvtipné – svatba je však rituál seriózní, rozhodně až do rozvodu manželství.

Nejsme jako oni?

Každá doba po sobě zanechává mimo jiné i nějaký slogan, který utkví v paměti let budoucích možná víc než by si zasloužil. Tenhle představoval něco jako vymezení se proti době předcházející, vymezení se novodobé české demokracie vůči českému reálnému socialismu.

Takové vymezení může probíhat poměrně snadno – hříchy doby minulé, jíž se přítomnost zříká, leží na stole i pod ním, nahé a odhalené. Nová doba zatím ještě neměla možnost zhřešit; stránky jejího životopisu jsou prázdné a nepopsané. Vymezování jde jako po másle.

Řecký filozof Herakleitos zanechal po sobě výrok Panta rhei, vyjadřující fakt, že žádná doba se nemůže opakovat už ze samotné své podstaty. Protože všechno se děje v čase – a čas neúnavně teče od toho, co bylo, k tomu, co bude.

Skutky doby minulé, páchnoucí násilím, nespravedlností třídní nenávisti a pokřivenými bláboly komunistické ideologie, byly odsouzeny a odloženy. Jejich nositelé a provozovatelé převlékli kabáty a vyměnili stranické legitimace. A samozřejmě i měnu dřívějška za aktuální měnu současnosti; zvyk je přece železná košile; kdo jednou odvykl málo placené poctivé práci, jen těžko by si znovu na ni zvykal. Tahle lidská práva na lepší živobytí jim přece nikdo nemůže upírat. Také oni měli přece právo rozhodnout se, že už dále nechtějí být jako oni – že už nejsou jako oni. Oni sami. Transformovali se, přeměnili z vyznavačů totalitní ideologie na demokraty.

Lidské chování je, jak známo, produktem dvojího – psychobiologického člověčího základu a prostředí, ve kterém člověk žije. To první je něco jako hardware, to druhé jako software; chování je určováno superpozicí obojího. Změna politických poměrů představuje změnu v softwaru; ta může proběhnout poměrně náhle, najednou, z mosta do prosta. Hardware ovšem takhle rychle reagovat nemůže; pokud vůbec reagovat v reálném čase dokáže. A protože jisté změny je třeba vykázat (doba si to žádá), musí zaskočit software; tomu mechanismu se říká předstírání.

Dějiny lidského chování přesvědčivě dokazují, že prostředí, ve kterém lidský jedinec žije, ovlivňuje jeho chování velmi podstatně. Jakkoli mají Češi tendenci občas sami sebe tradovat jako národ povahy holubičí, není pochybnosti o tom, že by docela úspěšně dokázali ze svých řad zajistit obsluhu koncentračních táborů. Hardware sem, hardware tam. Měli jsme tu dějinnou výhodu, že nám taková možnost nebyla dostatečně bohatě nabídnuta.

Dnes, po více než patnácti letech, už dostala nová doba, doba české demokracie, reálnou šanci se projevit. Už není panensky nevinná; prokázala schopnost nechat se kontaminovat chorobami minulosti, ale také schopnost onemocnět chorobami vlastními a vlastními nákazami zavlečenými. Heslo – Nejsme jako oni – na vlajce reálné české demokracie zplihlo. Už se prokázalo, že v mnohém jako oni jsme. Chleba kdysi odříkaného už jsme si stačili ukrojit důkladný krajíc. Chleba mazaného orientální pomazánkou korupce, podvodů, nepotismu, na které jsme kdysi kriticky poukazovali, někdejším bolševickým mocným za ně nasazujíce psí hlavy.

V údivu zíráme, jak v čistě osetém trávníku nové doby své hlavičky vystrkují staré známé bodláky, pýr a další plevel. Nikdo je nevyséval; jejich zárodky přežívají v národním organismu jako v koze lůj. Stačí je chvíli nehlídat a hned využijí příznivého klimatu, aby povyrostly. Politické neřesti naší doby se jako rodní sourozenci podobají neřestem někdejším. Zapomenuté obchody pro lepší lidi z řad stranických potentátů se jako vejce vejci podobají neoprávněným výhodám v parlamentních kantýnách, při dojíždění do posedávání v poslaneckých a senátorských křeslech a tolerování mnohoobročnických prebend, tolik podobných těm, které vedly ke vzniku protestantských církví. A také k válce známé pod jménem třicetiletá – která málem přivedla český národ k zániku.  

Čím kyne byrokracie

Sloveso kynouti budu používat ve smyslu nabývati na objemu, zvětšovati se, k čemuž dochází zpravidla působením nějakého činidla, třeba kvasnic nebo získáním politického postavení. Na mysli nemám kynutí jako mávání šátečkem na rozloučenou nebo komíhání pravicí státníka u příležitosti oslav čehokoliv.

Úvaha bude věnována fenoménu byrokracie. Jeho vymezení není snadné, protože se nikdo k němu nehlásí. Kdyby úřední šiml místo řehtání uměl mluvit, první, co by pronesl, by bylo prohlášení Já nejsem byrokrat! Může se zdát, že tímto prohlášením o obtížném vymezování pojmu byrokracie jsem podtrhl nohy možnosti úvah o jejím kynutí. To je sice pravda, ne však absolutní.

Lidé jsou zvyklí dumat o mnoha pojmech a konstruktech, vymezených jenom mlhavě. Celé obory, někdy dokonce se označující jako vědní, činí právě toto. Takže – dejme se statečně do díla.

Jakkoli je vymezení byrokracie plytké, shoduje se lidstvo v názoru, že při vší plytkosti svého vymezení narůstá, bobtná a mohutní v čase. Procento jedinců vtahovaných do prostoru, neostře, přesto však nepopiratelně vzrůstá. To vzrůstání a vrůstání má jistou pochmurnou podobnost s růstem rakovinného nádoru – jednotlivé buňky představované lidskými jedinci nemusejí se stávat součástí byrokratického nádoru cele; mohou být do něho vtahovány po částech, jeden úd za druhým. Příkladem je akademický svět univerzit, kde se nenápadně přesouvají činnosti povýtce byrokratické na výkonné orgány, které by měly plodit vědecké výsledky a zajišťovat výchovu budoucích generací. Je to podobné jako by si měl chirurg předtím než zahájí operaci, sám nabrousit o dveře skalpel.

Do světa byrokracie by měly být zahrnovány činnosti související se záležitostmi řízení a administrativy. Vyjdeme-li z představy, že svět se skládá ze vzájemně propojených systémů, které se bez řízení neobejdou, jistý objem byrokracie je zřejmě nezbytný. Tato nezbytnost, respektive míra nezbytnosti by se měla odvozovat od racionality řízení, k níž patří také objem lidských a jiných kapacit toto řízení zajišťujících. A tady je, po mém úsudku, jádro pudla; zásadou by mělo být udržování objemu byrokratických kapacit na nezbytném racionálním minimu.

Ona zásada je narušována v každém okamžiku, kdy manažer na kterémkoli stupni komplexity navrhne řídící opatření, jehož důsledky zapomene promyslit. Zpravidla mu ujde, že realizace onoho návrhu si vyžádá personální zajištění překračující stávající možnosti instituce. A zřídí se proto nová, další místa. Kynutí byrokracie bylo zahájeno. Kváskem se stala manažerská hloupost, nedomyšlenost, naivita či trestuhodná nedbalost. Rychlost kynutí je ovlivňována neschopností českých manažerů počítat důsledky činěných rozhodnutí. Takové výpočty jsou totiž nezbytnou součástí racionálního řízení, protože kontrolují náklady s provozem instituce spojené.

  V této souvislosti je na místě mluvit o pohodlnosti myšlení. Jde vlastně o malou modifikaci vojenského sloganu více potu na cvičišti, méně krve na bojišti. Tím potem je třeba rozumět povinnost lámat si hlavu předtím než se rozhodne – což je nejlepší prevence naříkání a ronění krokodýlích slz nad nežádoucími důsledky rozhodnutí učiněných zbrkle a nekvalifikovaně.

Že je řízení sociálních systémů nejslabším článkem lidské civilizace, dokládají truchlivé výsledky činnosti českých vlád a parlamentů, ať jsou provozovány pod praporem kterékoliv politické strany. Hloupostí připuštěnou na nejvyšších politických místech byly promrhány stovky miliard – za což podle jiných řídících rozhodnutí nikdo nenese odpovědnost. Zdá se, že tuto zemi řídí vis maior. Síla tajemná, jejímž kněžstvem je sbor politiků a kostelníky byrokracie všeho druhu.

Jak se pozná, co je prioritou

Už jsme si na to zvykli – jestliže o něčem jako předmětu svého prioritního zájmu mluvíme (třeba i často a hodně nahlas) – že se naše činy klidně mohou s tím, co hlásáme, dost podstatně rozcházet. Hlásání ušlechtilostí patří k módě – nejenom politické. Hlásání je laciné. Jenomže peněz se pořád nedostává; jsou potřebné na placení věcí méně ušlechtilých, zato však více bodů vynášejících. Třeba na zvýšení platů, které si politici omylem a tedy proti své vůli odhlasovali. Ušlechtilost nebývá výnosná. Příkladem může být hlásání podpory vzdělanosti, ve stranických programech stavěné na přední místo – při sestavování vládních rozpočtů však realizované systémem skutek utek.

Jiným příkladem politické ušlechtilosti je podpora demografie, v českých zemích se dnes plazící hodně při zemi. Chtěl bych ukázat, že ani v případě propopulační politiky není tento ušlechtilý záměr podporován příliš důsledně.

Statistiky ukazují, že s klesající porodností a ubývajícím počtem dětí roste počet psů chovaných v domácnostech. Obliba psů roste s tím, jak obliba dětí klesá; nebo obráceně – kauzalitu tohoto vztahu statistika sama posoudit nedovede. Jako realista a skeptik bych řekl, že důvodem jsou nižší náklady spojené s vydržováním psa – ve srovnání s náklady vynakládanými na výchovu dítěte.

Psa, přestane-li člověka bavit, je možno vyhnat na ulici, předat do psího útulku nebo s pomocí veterináře nechat utratit. S dítětem je to komplikovanější – i když i tady si člověk doby postmoderní ví rady.

Opakovaně jsem se dočítal nebo doslechl zpráv o tom, že hygienické orgány EU kritizují hygienický stav českých a moravských dětských pískovišť v městských parcích. V obecné rovině to není nijak překvapující – české země a Češi jsou už řadu let proslavení jako smetiště Evropy. Donedávna se říkávalo, že Česko nemusí na hranicích stavět cedule s hraničními znaky a nápisy; vstup do této země se pozná po čichu – Čechy smrdí. Nejenom od politických hlav, páchnoucích po zákonu ryba smrdí od hlavy. Korupcí a neschopností. Taky po zákonech fyziologických, kontrolovaných nosem. Určitě to donedávna platilo a poznal to kdokoliv odváživší se navštívit český hajzlík.

Hygienické výtky EU, o nichž uvažuji, jsou specifické. Týkají se dětských pískovišť plných psích exkrementů, a také jehel použitých narkomany. Opatření na ochranu dětských pískovišť před psy a narkomany nejsou obecní úřady schopny realizovat; pískoviště se proto ruší.

Trochu mi to připomíná, jak ještě za bolševika nedokázal podnik vlastnící silnice zajistit očesání třešní v alejích podél silnic. Pár let byly spadané, nevyužité třešně předmětem kritiky tak zvaně komunální; pak nechali státní vlastníci třešně vykácet – a byl pokoj. Co oko nevidí, srdce nebolí.

S dětskými pískovišti se to má podobně. Jsou s nimi potíže, a tak se zavřou. Rozhodnutím moudrých manažerů musí děti ustoupit psům; aby se mohli čokli a jejich čoklíkáři volně a svobodně venčit, musejí děti uvázaně a nesvobodně  trčet doma. Psi mají před dětmi přednost; asi taky proto, že je jich víc než těch dětí.

Humanismus této společnosti chrání zájmy psů a narkomanů na úkor zájmu dětí. Ty musejí uhýbat a být voděny na řetězu. Taky proto jich ubývá. Humanismus této společnosti je pokřivený a zvrácený. A přece by k nápravě věcí stačilo docela málo. Žádné zákazy chování psů. Prostě požadovat úhrady skutečných škod psy působených. Včetně obtěžování a ohrožování lidí majících ke psům střízlivý vztah. Zprávy o takových případech nabízí televize pravidelně. Myslím, že takových dvacet tisíc korun ročního poplatku by to spravilo. Psů by nepochybně ubylo, protože panská láska po zajících skáče. Na své čokly by měli pouze bohatí. Asi takoví, jakým nechává dopravit jejich psy vlídná česká policie až na Seychely.

Po obou stranách ulice

Olomouc je město usedlé, jehož starobylou solidnost prověřil a potvrdil čas. Asi se shodneme na tom, že zauzliny měst současnosti, například dopravní průtočnost, se tady vyskytují s menší naléhavostí než třeba v New Yorku, Londýně, Manille nebo Mexico City. Či dokonce v Praze. Problémy však i tady existují; i menší problém je problém. Jeho přítomnost se projevuje zejména tím, že v čase narůstá.

Pamatuji doby, kdy divoké parkování jsme znávali jenom ze západních filmů. Parkování na chodnících, obvykle dvěma koly. Náš problém to ještě dlouho nebyl, takže nebylo co řešit.

V dimenzi automobilizace jsme však i my u nás za těch několik málo desítek let pokročili. Směrem ke zmíněnému problému. Při svém pajdání po olomouckých chodnících tímto problémem nikterak netrpím; tu a tam se však stávám účastníkem silničního provozu, byť jenom pasivním, protože voženým a ve voze trpěným. V tomto mém postavení, vlastně spíše posezení, mi nemůže uniknout, že se poměry výrazným způsobem změnily; ty tam jsou doby ulic nepřecpaných a řidičů rozvážných. Standardem je i u nás, v městě, které má k označení megalopolis hodně daleko, že ulice dosáhly stavu přecpanosti, pro který se hodí označení použité v nadpisu této úvahy. Běžně se už parkuje po obou stranách ulic. Alespoň některých.

Dosažený stupeň automobilismu přeměňuje ulice v tunely. Automobily právě odpočívající a na okrajích ulic zaparkované nutí své momentálně se přemisťující a přemisťované soudruhy, aby se místo jízdy proplétaly, podobny chodcům na přecpaných chodnících. Činí tak hlučně, domáhajíce se svých někdejších práv na přemisťování. Činí tak rozčileně, podle chování řidičů soudě.

Už více než pět let jsem nebyl v Praze – a jak mohu očekávat, ani v dalších letech tomu nebude jinak. Jedna z mých dcer však s jednou z mých vnuček v té Praze bydlí a autem popojíždí. Kdykoli si její počínání v duchu představuji, mou mysl plní chmury a představy povýtce černé.

K řemeslu statistika patří předvídat budoucí vývoj jevů a událostí. Tyto předpovědi se obvykle opírají o matematické postupy, s jejichž pomocí statistikové extrapolují budoucí chování na základě evidence chování minulého a přítomného. Seriózní futurologové a prognostici se přitom drží při zemí a nepokoušejí se předvídat budoucnost příliš dalekou. Předpovědi přes časovou propast nějakých sto let za seriózní rozhodně považovat nelze. Předpovědi některých jevů jsou nadmíru odvážné už při časovém skoku několika málo let – deseti či dvaceti.

Zajímavé problémy vznikají při předvídání a předpovídání jevů, jejichž existence musí narazit na fyzické konstanty, které žádné politické mudrování a žvandání z cesty odstranit nemůže. Například konstanty prostorového omezení; i politika nebo manažera nepříliš důvtipného by mělo napadnout, že asi nemůžeme zabetonovat a vyasfaltovat celý povrch země. Zejména, je-li ta země nevelká, spíše maličká. Krávy se na asfaltu pasou nerady a pšenice by se sice sklízela z betonových polí dobře i v deštivém létě; kosit by tam však kombajny asi neměly co. Možná by měli vzít v úvahu tunelový charakter městských ulic v potaz v našich automobilkách. Konstrukce aut by se měla přizpůsobovat podmínkám provozu. Možná by se mělo hledat poučení i od železnic (přestože už dlouho se vedou války mezi dopravou kolejovou a silniční); vlaky totiž jezdí tunely už víc než sto padesát let. Zdá se, že chodec je ve městech jako účastník dopravy a přepravy mnohem flexibilnější než motorové vozidlo. Člověk je zvyklý a dobře vytrénovaný z provozování mezilidských vztahů; umí uhýbat dokonce ve zdánlivém rozporu s fyzikálními zákony. Člověk je tvor manipulovatelnější než auto. Umí uhýbat, kde auto neuhne.

Vrtání jako civilizační akt

Bůh stvořil svět – aby ho poté předal do rukou lidem; nevím, zdali si tito byli vědomi, že tímto aktem přišli k majetku a soukromému vlastnictví – obávám se však, že jim nějakou dobu trvalo než jim došlo, že spolu s tímto velkorysým darem bylo jim také uloženo, třeba jenom implicitně, o svěřený majetek pečovat a udržovat ho v dobrém, tj. i v budoucnu použitelném stavu.

Zatímco stvoření je aktem víceméně jednorázovým, je třeba na údržbu pohlížet jako na činnost, již je třeba provádět permanentně. Stejně jako hryže bez přerušení a oddechu zub času, musí být důsledky jeho destrukčního působení také neúnavně neutralizovány a odstraňovány. Kdykoliv je taková kompenzace následků hlodání zubu času přerušena – v dobách válek nebo ideologického zaneprázdnění naivní představou, že údržba je čímsi podřadným a druhotným – už za pár let umyly rozpadající se domy a silnice přihlouplým ideologům jejich nemyslící hlavy.

Postup civilizace dospěl po staletích používání měkkých konstrukčních materiálů typu cihly s plevami z bláta uplácané a na slunci sušené a cihly z bláta uplácané a v žáru pece vypálené až po materiály typu beton tvarovaný z cementové kaše. Postup to byl od měkkosti k tuhosti a tvrdosti. Beton se stal, ve spojení s železnou výztuží, výhradním materiálem pro konstrukci panelových domů a bytů.

Také panelové domy si vynutily svérázný způsob údržby. Rozdílný od způsobů udržování cihlových domů, z jejichž zdí je možno jednotlivé cihly vyjímat, odsekávat pro získání místa při instalování nového vedení elektrického, vodovodního, plynového či teplovodního. Cihlové domy je dokonce možno podřezávat pilou – jakkoli neuvěřitelně to může laikovi znít.

V období všeobecného zdražování energií se stává hitem zateplování domů. Včetně domů panelových. Těch se to týká dokonce mimořádně aktuálně, protože betonový panel vytváří zeď zvláště homogenní a proto dobře tepelně vodivou. A v důsledku toho vysoké tepelné ztráty vykazující.

Také dům, ve kterém už čtyřicet let žiji, byl postaven z betonových panelů. Podobně jako já s postupujícím věkem ztrácím vlasy a životní optimismus, ztrácejí sousedé trpělivost s tepelnými ztrátami našeho domu. I moje žena ji ztratila. Po proběhnuvším referendu nás všech spojených společným schodištěm a střechou, byl objednán zateplovací podnik.

Svou činnost zahájil stavěním lešení. Zřejmě ho nestavěli tesaři – jak o této činnosti vypovídá známá lidová píseň. Také ho nestavěli zedníkům. Podle zvuků, za něž připisuji odpovědnost specialistům po lešení se pohybujícím, ho postavili pro vrtače. Za zvuků neodbytně připomínajících atmosféru zubních ordinací je náš ubohý paneláček měněn v kvádr ementálského sýra. Kdykoliv ustane kvílení obří vrtačky, ozve se dunění těžkých kladiv vtloukajících do vyvrtaných děr mohutné železné plomby. Železné piloty, ke kterým se připojují zateplovací obklady. Dům se chvěje, možná i zděšením. Nedivím se mu.

Jedním z cílů, kterého se má zateplením domu dosáhnout, je prodloužení jeho životnosti. Zní to neuvěřitelně; takové týrání a zraňování domu že by mělo prodloužit jeho životnost? Kdyby šlo o člověka, ten by zemřel už jenom tím šokem vyvolaným chvěním, duněním a děravěním jeho těla.

Hlavně mi vrtá hlavou to vrtání. Existuje idiom, podle kterého někdy jde do tuhého. V případě panelového domu jde do tvrdého. Tahle technologie přivádí na svět nové slovní spojení – vyztužování děravěním. A ještě mne zneklidňuje myšlenka, že až snížíme tepelné ztráty našeho domu, zdraží nám energii. Podobně jako nám zvýšili cenu za vodu poté, co jsme snížili její spotřebu zavedením individuálních měřidel jejího průtoku. Prý aby nebyli dodavatelé vody škodní. Protože na plýtvání stojí a padá reálná česká demokracie.

Lhát i nelhat

V pohádce o perníkové chaloupce se odehrává scéna, kdy majitelé perníkové reality se při pronásledování neodpovědných dětí, které se nechaly perníkem vykrmit a pak svým pečovatelům utekly, vyptávají ženy pracující na poli. Na jejich věcný dotaz: „Osobo, neviděla jste tudy utíkat děti?“ se jim dostává nejapné odpovědi: „ Co nemá křídla, neuletí!“ My ovšem víme, že oslovená osoba nebyla ani nahluchlá, ani mdlého rozumu; prostě prchajícím dětem nadržovala, bez toho, že by se předem ujistila, že si to Jeníček s Mařenkou zaslouží. 

Tento způsob komunikace se neomezuje na říši pohádek. Má své místo i v říši lidské reality. V této úvaze se pokusíme ukázat, jaké je to místo.

V reklamě usilující povzbudit hazardní touhy obecenstva rozumu nepříliš používajícího se můžeme setkat zcela běžně s otázkou občanu sugestivně kladenou: „Znáte nějakou hru, kde už při uhádnutí poloviny čísel můžete získat hlavní výhru?“ A s otázkami téhle podobnými.

Tahle reklama se podobá komunikaci ženy okopávající řepu s perníkovou babkou a dědkem jako vejce vejci. Televizní reklama podniku, který svou existenci založil na hazardu, odpovídá na nevyslovenou otázku potenciálního hráče – Jak hrát, abych vyhrál?Jak sázet, abych vyhrál? Odpověď v reklamě obsažená se ovšem s touto otázkou míjí – je totiž vůči ní zcela irelevantní, tj. k otázce se nevztahující. Relevantní, věcná odpověď by musela být založena na údaji o pravděpodobnosti získání hlavní výhry poté, co si hráč zakoupil sázkový tiket. Možnost získat hlavní výhru už při uhádnutí poloviny čísel nevypovídá o šanci případného hráče vůbec nic. Co nemá křídla, neuletí.

Tenhle způsob komunikace trochu souvisí s jinou pohádkou. S tou známou pod názvem O chytré horákyni. Ta se měla dostavit ke svému králi oblečená – neoblečená, kam měla přijet – nepřijet,  ani bosá ani obutá a vím já co ještě. Pokud se správně pamatuji, zvládla to. Alespoň takhle to paní Božena Němcová zapsala.

Lhaní – nelhaní je standardní způsob komunikace v politice. Mezi politiky navzájem a mezi politiky a lidmi. Začíná to už v sezóně předvolebních kampaní, kdy se kandidáti na místa poslanců a senátorů představují. Ačkoli se ucházejí o místa, z nichž se má rozhodovat a řídit, předvádějí tanečky o věcech zcela jiných. Závodí v bězích na krátkou vzdálenost, hladí děti po hlavičkách, roztahují ústní dutiny, aby ukázali, že ještě mají zuby, rozdávají cukrlata a jiné šestákové nesmysly. Trochu se to podobá počínání někdejších koňských handlířů, kteří se dívali prodávaným a kupovaným koním do huby na zuby – ačkoliv šlo především o to, zdali tito koně utáhnou pluh nebo vůz s hnojem.

Ti koňští handlíři postupovali zcela vědecky – vycházejíce z teoretické představy, že stav koňského chrupu koreluje s věkem dotyčného zvířete a věk zase s jeho silou a vůbec výkonností. Lze sice pochybovat, že stav chrupu politika koreluje nějak výrazněji s jeho intelektuální výkonností (pokud je ukazatel intelektuální výkonnosti vůbec pro politickou činnost ukazatelem relevantním) – podívat se kandidátům politiky na zoubek by však mohlo být počínání docela funkční.

Lhaním – nelhaním je vlastně veškerá kádrová činnost – dnes stejně jako kdysi, v dobách reálného socialismu. Vzpomínám si, jak jsme v duchu zmíněných pohádek sepisovali své odpovědi na otázku, zdali máme jasno (správně jasno) v otázce vstupu sovětských vojsk. Zdali s ním souhlasíme a považujeme ho za projev internacionálního přátelství. Ještě dnes se kůra mého mozku ošívá; vymyslel jsem to tehdy tak, že uznávám, že se po roce šedesát osm změnila definice přátelství a bratrské pomoci – a v souladu s touto změněnou definicí že mi je všechno jasné – a postup sovětských soudruhů je s touto definicí v souladu. Současní političtí velikáni se pomocí strategie lhaní – nelhaní vykrucují ze své minulosti, kterou by jen neradi zveřejňovali, dnes a denně.

Svědectví kořenů

Doktor Karel Čapek kdysi uvažoval o frázi vyvracet z kořenů, tak oblíbené literárními kritiky a vůbec intelektuály libujícími si v silných výrazech. Ta úvaha byla vedena tak trochu z pozice zkušeného zahradníka. Vzpomínám si, že úvaha ústila v poučení, že vyvracet kořeny není vůbec nic snadného – a v tom kontextu byla učiněna poznámka o tom, jak by se asi zapotil profesor Zdeněk Nejedlý, kdyby se pokusil z kořene vyvrátit vzrostlý topol. A také návrh, aby byla dávána přednost před vyvracením vhodnému způsobu hnojení, což je méně drastický způsob řízení růstu nejen biologického.

Chodníky mých cest jsou lemovány vzrostlými stromy, jejichž věk koresponduje s dobou výstavby sídliště. Nějakých čtyřicet až padesát let.

Je to specifický biotop, jehož ozvláštnění bylo určováno faktem, že stromy byly sázeny do okolí paneláků způsobem spíše zednickým než zahradnickým. Okolní půda skryla před zraky diváků a obyvatel nejeden artefakt v podobě rozlámaných panelů, i s železným armováním. Ve srovnání s tím byly rozbité cihly materiálem biologicky vlídným. Možná bylo v bezprostředním okolí sázených bříz zahrnuto i nějaké rozlámané kolečko, případně japonka. Nikoli etnická, ale zednická.

Před těmi čtyřiceti roky byly do takto komponované země zasazeny stromy – a ponechány jejich osudu. Lidé stromům důvěřují; předpokládají, že si s těmito dary naší civilizace nějak poradí. Že dokáží strávit i železobetonové odpadky lidského pokroku.

Procházeje kolem těch stromů, vidím jejich kořeny. Podobny zauzleným svalům paže dělníka nebo sedláka dokládají, jak těžká byla jejich úloha – vracet život zpět do míst, odkud byl námi a naším stavebním ruchem dočasně vypuzen. Podle stavu věcí, jak ho můžeme pozorovat, se jim to podařilo. Podobně jako jsou lodní vraky potopené na mořské dno osazovány a oživovány mořskými živočichy a rostlinami, byly zbytky lidského stavebního tvoření integrovány do života podzemního. Nakolik dokáží být tomuto životu užitečné, si nedovedu představit. Možná jsou jím jenom trpěné. Naštěstí umějí kořeny stromů a keřů betonový panel obejít; nemusejí se pokoušet proniknout jím, prorážet ho.

Pozoruje uzly kořenů uvědomuji si, jak málo toho vím o životě pod zemí a jak málo si toho o tomto životě umím představit. Jistě, dokážu zabořit rýč do záhonu a sledovat, kolik je v něm živého. Porovnávat hustotu dešťovek v převráceném drnu hlíny suché a hlíny po dešti. Mikroorganismy jenom tuším – ty počítat nedovedu.

Podobně jako má své hloubky moře, má je i kulturní vrstva země. Nepocházím z kraje vína – a tak mne teprve nedávno šokoval údaj o hloubkách, do nichž umí svými kořeny dosáhnout vinná réva. Metry a desítky metrů. Možná i tohle je příčina mimořádnosti této rostliny; její síly a působení na lidskou mysl a lidské jednání. Síly probouzet v člověku schopnosti a myšlenky, jejichž možnost ani netušil.

Jsou lidé, kteří přisuzují stromu lidské vlastnosti – jako je vědomí, schopnost účelného chování, vnímání bolesti a nebezpečí ohrožení, předávání síly člověku. Samozřejmě je obtížné rozpoznat, jde-li o projev schopností geneticky vrozených jako součást biologických algoritmů nebo o schopnost specificky reagovat na vnější podněty. Strom jako každý biologický organismus projevuje úsilí uchovat se při životě. Tohle není jistě nic, co by vyžadovalo odkaz na vlastnosti lidské; je to vlastnost všeobecná.

Nejednou jsem se podílel na kácení dospělého stromu v plné životní síle. Dřevo se u nás nepoužívalo jenom na topení. Také na stavbu kůlny, na kolářské součástky žebřiňáku a na stavbu máje. Kácel jsem zdravé ovocné stromy také proto, že překážely mému plánu o funkci zahrady. A stával se svědkem úsilí zabitého stromu nesetrvat ve stavu pařezu – a vyhánět nové letorosty jako pokusy vrátit se zpátky mezi živé. A přiznám se, aniž bych se chtěl omlouvat, že mi při umrtvování těch letorostů nebylo nijak zvlášť dobře.

Zprávy 17

Chci věřit, že Bůh není žádný svatoušek, že je to chlap se smyslem pro humor.

Není nezávislý na řetězu, kdo je závislý na žlabu. To zdůvodňuje, proč jsou řeči politiků a soudců o jejich nezávislosti prázdným tlacháním.

Politika přitahuje podvodníky jako hnijící hruška vosy.

Svoboda končí, když není na vybranou.

Čím složitější zařízení, tím vyšší pravděpodobnost jeho selhání. Pokud jde o parametry účinnosti přemisťování, je auto řízené šoférem výkonnější než chodec na silnici. Chodit je však ekologičtější než jezdit; využívá se obnovitelných zdrojů; obnovitelných večeří, spánkem, masírováním lýtek a koupí nových bot z hovězí kůže.

Naše doba přidala k hlasům ptáků další, vyluzované mobilními telefony. Pěkní ptáčkové, tyhle mobily. Od jiných odlišení snad jenom tím, že se obtížně rozezná hlas samečka od hlasu samičky.

Psal jsem vnoučkovi k narozeninám a přitom jsem si vzpomněl. Na svatého Víta je v Jemnici pouť. V červnu. Vlastně jsem se to dověděl až ve svých devíti letech. Když skončila válka – protože za války se žádné poutě konat nesměly. Na té první poválečné svatovítské pouti jsem zíral jako vyjevený – náměstí bylo plné dřevěných boudek a plátěných stanů, lidí nepřehledně, s jinými nedělemi nesrovnatelně. Dostal jsem tehdejší desetikorunu, abych si za ni něco koupil. A já tam procházel tak dlouho a tak mě to celého popletlo, až jsem si nakonec koupil něco, o čem jsem vlastně nevěděl, k čemu to je. Teprve doma mi vysvětlili, že je to svícen – černý, lakovaný, z kusu drátu upletený; ještě dlouho se pak smáli mé pouťové koupěchtivosti. Tak tohle bylo mé první setkání se jménem Vít.

Proč čteme? Abychom se poučili – a neztráceli čas hledáním toho, co už před námi objevili, vynalezli, zjistili a poznali jiní.  Abychom se zabavili a vyplňovali čas prožíváním příběhů jiných lidí, místo toho, abychom žili v tom čase své vlastní životní příběhy. Takže – čteme, abychom čas šetřili i utráceli. Naše důvody číst jsou stejně rozporné jako naše důvody dělat cokoli jiného.

Bosenské švestky. Těm se nehodí říkat kadlátka jako těm ze zahrady za tátovou stodolou. Jsou alespoň třikrát tak velké, ty bosenské. Chutnají skvěle. Knedlíky z nich, když se předem nezbavily pecek, dosahují velikosti klasických povidlových blbounů. Bosenská švestka, kterou jsem před několika lety zasadil, nechává svá modrá dítka dozrávat už ve druhé půli srpna. Když dozrálou švestku rozlupuji, pokaždé vzpomenu na Bosnu a Hercegovinu, lautr rovinu, kterou musela vybojovat infanterie pro císaře pána a jeho rodinu. Určitě to byla před těmi skoro sto lety válka špatná, rakouskouhersko imperialistická, a my v ní neměli co dělat. Ale ten nápad dovézt z Bosny do Čech velkoplodé švestky, ten byl vynikající.

Přijímací zkoušky na lékařskou fakultu, někdy v sedmdesátých letech. V červnovém vedru posedávají členové komise pověření opravováním písemných testů v respiriu Teoretických ústavů u svých káv velkoryse poskytovaných děkanátem fakulty. Řeč vede oftalmolog profesor Švec, tehdejší děkan fakulty nebo snad dokonce rektor univerzity, už ani nevím. Zdá se být opravdu rozhořčen: „Jak je to možné? Student má otázku Tří zdroje a tři součásti marxismu – a on neví! Taková zásadní věc!“ Servilně přikyvujeme, přemýšlejíce o lidské pitomosti. Myslím, že většina z nás, asistentů fakulty, by podle kánonu politických frází odpovědět taky nedokázala. Možná i děkan Švec své rozhořčení tehdy jenom hrál, protože dobře věděl, že znalost téhle tenkrát všeobecně přežvykované fráze není budoucímu medikovi vůbec k ničemu. Hrál pro nás, asistenty fakulty, o jejichž upřímnosti si snad nedělal iluze; bylo to nějakých deset let po osmašedesátém. Asi i jeho víra byla spíš komediantská než komunistická. Měl však kachní žaludek. Představuji si, jak by reagoval na takto položenou otázku uchazeč o studium medicíny dnes. Asi úplně stejně, jako by byla položena v čínštině.

Podzim je, když léto začne koketovat se zimou.

Jsou činnosti, které lidé provozují v ústraní, vyhýbajíce se veřejné pozornosti. Vyměšování a sex, například. Všichni jsme si přitom vědomi, že jde o činnosti nutné, k životu nezbytné. Do ústraní se lidé uchylují i při provozování jiných činností. Nikoli pro život nezbytných. Domlouvání podvodů a špinavých spekulací. Predikáty společenské úspěšnosti, získané špinavostmi, jsou prány transformacemi, často několikastupňovými, aby byl jejich nečistý, zparchantělý původ zakryt, zastřen, jako se voňavkou zakrývá, že se člověk nevykoupal. Takže důvody našeho uchylování do ústraní jsou někdy biologické a jindy politické.

Fíkovník v paneláku skomíral, ztrácel chuť do života. Z útrpnosti byl převezen na chalupu, kde se ho přezimování zdálo dorazit. Na jaře v kořenáči přenesen zpod střechy na vzduch, příležitostně zalit, k životu však nepřiveden. V létě mu byl dokonce odejmut kořenáč a snad už z čirého zoufalství mrtvola zasazena do země. Taky v tom určitou roli hrály výčitky svědomí, že jsme ho před životními strázněmi neochránili – jako český stát zahraniční investice. Začátkem září však – při náhodném pohledu – konstatováno zmrtvýchvstání fíkovníku, na pahýlech vyrazilo cosi zeleného, a nebyla to plíseň. Život je nezdolatelný.

Po zemi se hemžíme, přesazováni a pikýrováni jako sazenice jahod nebo kedluben. Požíráni časem, který nám dovoluje na svých záhonech po vymezenou dobu růst a dozrávat.

 Jabloň z lidského rodu. Polovina jablek červivých, čtvrtina shnilých. Šíří nákazu, přitahují vosy, vzbuzují ošklivost. Přesto však důsledné odstranění špatného bylo by možné jenom za cenu vyhubení zbývající zdravé poloviny. Problém záchrany spravedlivých v biblické Sodomě a Gomoře.

Kdo si do vlastní kapsy nalhává, ze sebe sama dělá pitomce.

Vážit si někoho znamená dotyčného měřit a shledávat ho těžkým.

Být na pováženou je možno pouze na základě uvážení.

Čím je oku průhlednost, je rozumu pochopitelnost. Natvrdlost odpovídá krátkozrakosti, zaujatost šilhavosti, hloupost je slábnutí zraku do stavu slepoty.

Velká lidská pozemní díla, Suezský a Panamský průplav, údolní přehrady patří k impozantním výkonům mravenčího usilování. Přitom – z lidského hlediska spontánní – síly přírodního tektonického tvoření představují výkony řádově stejné nebo vyšší. Spouštěné vlastně náhodně – podmořská zemětřesení vyvolávají vznik tsunami, hurikány jsou do pohybu uváděny potenciálními rozdíly vzdušných tlaků. Na jistém stupni svého vývoje člověk jako by přicházel k hotovému; teprve dnes, v posledních dvou stoletích, se pokouší navazovat na dílo stvoření vlastními silami, jejichž existenci a podstatu krok za krokem odhaluje. Sílu skrytou v atomovém jádru, sílu uvolňovanou jaderným rozpadem a jadernou syntézou. Sílu transformací jiné hmoty – jejím tavením, tvarováním, rozbíjením. V době nejnovější tvarováním své vlastní biologické podstaty, pokusy zasahovat do lidského geonomu. Opojení aktem tvoření není možná nic než uvědomování si rizika zkázy, již jsme schopni přivolat. Rizika podobajícího se opojení pubertálního jinocha přidávajícího plyn motoru těžkého motocyklu na vytlučené silnici za plného dopravního provozu.

Předtím než na sobě rozpoznáš jev opouštějí mě síly mohl´s rozpoznat jiný jev nemám chuť, chybí mi touha zabývat se tím či oním. Touha, vášeň, zaujetí, zanícení jsou tím prvotním, co uvadá, usychá, nedostavuje se. Tahle nadstavba chtění a vůle ovládá a určuje základnu konání. Když touha a vůle vyschnou, umíráme. Proto brát lidem chuť do života znamená dopouštět se násilí ze všeho nejhoršího. Kazit lidem život znamená právě tohle.

Války a přírodní katastrofy postihující svět zemí vládnoucích zdroji energie, dnes svět ropných pramenů, přímočaře zvedají ceny všeho, co na dodávkách energie závisí. A tím je prakticky všechno, snad s výjimkou psaní poezie a malování obrazů. Vlastně i to malování závisí na oleji. Pozoruji, jak si svět zvyká. Za posledních třicet let vzrostly ceny benzinu asi patnáctkrát; to je na 1500% někdejší ceny. A civilizace se nezhroutila. Přizpůsobila se, adaptovala a běží dál – business as usual. Konzumuje se pořád víc energie i v oblasti její přímé spotřeby – v automobilním provozu. Počet aut roste rychleji nežli úspora díky zdokonalovaným motorům. Dospěje tohle 21.století ke dnu surovinových zásob nahromadivších se v průběhu předchozích stovek milionů let? Dokážeme do té doby otevřít zdroje zatím uzavřené fyzikálními zákony jaderné syntézy? S mohutností zdrojů, které lidské poznání a technika otevírají, rostou i rizika potenciálních katastrof ohrožujících lidstvo jako celek. Černobyl osmdesátých let byl pouhým kapesním modelem, stejně jako kubánská krize let šedesátých. Damoklův meč nad hlavou lidstva visí na tenoučkém vlasu neschopnosti, hlouposti a namyšlenosti politiků a jejich nerozumu. S opakováním takových situací narůstá pravděpodobnost, že jednou se štěstí nedostaví. Že na vola lidské pitomosti nesedne. Snad hlavní naděje je v tom, že žádní mocní tohoto světa by se před vlastním postižením neschovali.

Vosy ve sklenici – to jsme. Do ní, po sladké šťávě ještě vonící, jsme se nahrnuli, sami za sebou dnem vzhůru sklenici obrátili tak, že nemůžeme ven. Můžeme jen šťávu lízat a přes sklo ven nahlížet. Jsme bez starostí, dokud máme své sladké. Co bude pak, na to nemyslíme. Od toho jsou tu nejrůznější utěšitelé – politici, doktoři, šamani, psychologové a sociologové, prostě, lidé placení za obstarávání životního optimismu tváří v tvář katastrofě.Civilizace je jenom tenoučká slupka navlečená na olysalé kůži primáta.

Spočítat se to asi nedá, ale jako otázka je to docela zajímavé – o kolik by se byl zvedl koeficient udavačství v Čechách a na Moravě, kdyby technický rozvoj přivedl do těchto krajin mobilní telefon o čtyřicet let dříve.

Jak říkával Tomáš Masaryk – Když někdo říká, že nemá čas udělat to či ono, znamená to, že se mu to udělat nechce, protože času je pořád stejně, 24 hodin denně. To je totiž jedna z mála životních konstant, se kterou se dá najisto počítat a s ohledem na ni si své záležitosti organizovat. Filozof by měl rozhodně uvažovat s ohledem na fyziku života.

Kde mají bílé noci, nemohou nemít černé dny.

Jestliže je na Zemi každý pátý člověk Číňan, neznamená to, že v desetičlenné rodině musejí mít dva Číňany. Obráceně to však platí – jestliže každá desetičlenná množina lidí bude zahrnovat dva Číňany, každý pátý člověk na světě bude Číňan.

Proč není asymetrie nohou, praváctví a leváctví, tak výrazně vyjádřené jako praváctví a leváctví rukou? Může to být tím, že jsme dřív chodili než jsme uchopovali? Nebo není případná dělba práce nohou ve srovnání s dělbou práce rukou tak potřebná a užitečná?

Spoléhat se na rozum znamená – při rozhodování počítat. Při rozhodování nepočítat znamená – být smířen s tím, že žádný rozum nemám.

Podíl negramotných klesá (možná) s rostoucími výdaji pro školství; podíl negramotných klesá (jistě) se změkčením definice negramotnosti. Způsob aplikace je nasnadě.

 Významný podíl na účinnosti předepsaného léku má přesvědčení nemocného, že mu lék pomůže. A to i tehdy, je-li toto přesvědčení stejně málo oprávněné jako přesvědčení voliče, že mu jím volená politická strana v životním provozu nějak pomůže.

Pozdrav Dobrý den! je vlastně projevem alibismu zdravícího. Místo toho, aby něco konkrétního pro dobrý den zdraveného udělal, ohání se lacinou frází. Ještě markantnější mi to připadalo v dobách mého dětství, kdy lidé procházející polními cestami zdravili sousedy pracující na polích křesťanským pozdravením Pomáhej pánbůh! To už bylo adresnější. Odpovídalo se Dejž to pán bůh! Obojí bylo vlastně výzvou Pánu Bohu, aby přiložil ruku k dílu. Vlastně mi to už jako klukovi připadalo vůči Pánu Bohu opovážlivé; diskutovat o tom s dospělými jsem si netroufal, protože odpovědí na mé úvahy by určitě bylo pár facek za mou drzost.

Docela krátká cesta, míň než dvacet kilometrů. Aut jako obvykle, to znamená nemálo. Mezi nimi dvě sportovní, nízká, červené ještěrky prokluzují, vyvolávajíce zděšení a rozhořčení aut postaršího původu. Fašisté mezi auty, pohrdající zákonem i rozumem.

S náporem potíží je někdy na místě bojovat, jindy je lépe se jim poddat.

Listopadové listí padá melancholicky, hromadně, odevzdaně. Člověk padání pozorující může mít pocit, že se to patří. Listí opadávající v suchém a ještě teplém září působí nepatřičně, asi jako předčasný odchod do důchodu.

Opuštěné dráty elektrického vedení. Opuštěné vlaštovkami, které daly přednost teplému jihu. Tyhle dráty vytvářejí už téměř sto let nový ekosystém, který lidská technika – jistě nechtíc – nabídla. A vlaštovky se nabídky chopily. Teď ještě zbývá najít vhodné podnájemníky těch elektrických drátů pro podzimní a zimní sezónu.

Nelze být všemi oblíben – a neplatit alespoň občas za blbce.

Dobrá vůle nemusí být postačitelnou zárukou. Tak třeba kvůli tvému Dobrý den! nepřestane pršet.

Každý dvacetikilový sumec byl kdysi sumčí potěr – ale jen málokterý dekagramový sumeček bude jednou dvacetikilovým sumcem.

S každým nepotrestaným zločinem roste chuť páchat další.

Slečna na pláži vzbudí větší pozornost, přijde-li tam v kožichu než dostaví-li se nahá.

Pečení chleba neurčuje, která část bochníku bude skrojkem a která skončí jako patka. O tom rozhodne první zakrojení. To také rozhodne, jak budou seřazeny krajíce.

Volba určí, která strana skončí jako namazaná – a která jako namydlená.

Naše kuna si pravidelně značkuje práh svého obydlí na společném zápraží. Protože i já tady bydlím. Ke značkování používá toho nejpřirozenějšího materiálu, který má nejenom po ruce. Marně přesvědčuji ženu, že by se možná kuna dovtípila, že tu není sama a že je pouze v podnájmu, kdybych její počínání na tom zápraží napodobil.

Člověk je skutečně tvor schopný přežívat ve velkém rozsahu škály svých parametrů. Tak například vrcholový sportovec, běhající, skákající, plavoucí a lezoucí od rána do večera není pořád pohybem dosycen, zatímco pajdavci jako jsem já k životu bohatě postačuje, když ujde svých pár set metrů.

Kdyby si někdo chtěl udělat obraz o tom, co je pro lidi důležité, na základě poslechu rozhlasu, vyšlo by mu, že tím hlavním jsou pro ně písničky, tu romanticky naivní a tu na jiný způsob přihlouplé. A že to zpívání je něčím jako oslavnou reakci na zprávy, kterými je zpívání čas od času prokládáno. Na zprávy o vraždách, podvodech, korupci politiků, zemětřeseních, požárech a povodních.

Chci-li se podívat na svět a do světa, nasazuji si brýle. Ty pak odkládám, chci-li se zahledět do sebe.

Z hlediska dinosaurů jsou Přemyslovci v Čechách pouzí přivandrovalci. Kněžna Libuše je dáma původu problematického, máme o ní sice operu, její kosti nám však chybí; kosti, které nám po dinosaurech v nemalém množství zůstaly. A přesto o nich žádnou operu nikdo nesložil. Možná se umění provozuje snadněji o záležitostech, kde hmotné nálezy, třeba právě těch koster, nesvazují umělci fantazii.

Od dveří chalupy máme výhled do kraje pod námi. Svět v kostce. Města se rozkládají, vesnice choulí, rybníky se lesknou, lesy se zdají šumět. A na horizontu dohledu Mírov, věznice pro zvlášť zlé odsouzence.

Z trůnu – ať šlechtického nebo jenom politického – se dá abdikovat. Z obyčejné židle ne. A to přesto, že těm prvním se nechce a ti druzí by docela rádi. I v tom se prokazuje, co je na světě postradatelné a co ne.

Jedno dozrává a jiné naplano vadne. Vlastně bych byl v rozpacích, kdybych se musel někam zařadit.

Stál jsem na ramenech obrů – odmítal skromně filozof chválu svého díla. Tohle mi nějak nesedí. Nikdo mě nechválí a na ramenech obrů bych musel sedět – stát na nich bych nedokázal. Nejsem na tom takhle sám – spousta jiných by se spíše než na ty obry musela asi odvolávat na houfy pracovitých trpaslíčků, kteří se ně skládali.

Krev zásobuje mozek glukózou a kyslíkem. A co nápady? I za ně je odpovědná krev? Za jejich absenci? Že nic nepřinesla?

Příjemný zářijový den. Bílé mraky se přesouvají po modré obloze rychlostí, jako jsem znával z Irska. Možná je to tím, že jsme teď společně v EU – a Irové, kteří o to, být s námi pohromadě, nijak zvlášť nestáli, nám alespoň ten vítr velkoryse přenechali, když už jejich ekonomickému tempu nestačíme.

Jak tak pozoruji chování lidí, začínám pochybovat o tom, že slovo intelektuál etymologicky souvisí se slovem intelekt.

 Šustění přeschlého listí připomíná svlékání hadích ocásků. Dost překvapivě; nikdy jsem vlastně hada ve chvíli svlékání nepřistihl; jenom jsem na polních nebo lesních cestách nacházel tu a tam pergamen hadí kůže, před časem odložený. Myška přebíhající od díry k díře zanechává za sebou taky akustickou stopu. Dokonce i předčasně upadnuvší jablko, které po zemi pokračuje ve svém pádu cestou ze svahu, doprovází své kutálení šustivým rámusem.

Přerovnával jsem v krabici korespondenci – a narazil na dopisy, které jsem posílal před dvanácti roky ženě do Olomouce z Dublinu. S údivem jsem prohlížel stránky – já tehdy psal čitelně! Stačilo dvanáct let a jedna mozková mrtvice – a podle písma jde o dva různé lidi. Moc bych se divil, kdyby nějaký grafolog poznal, že můj někdejší a dnešní rukopis je produktem téže ruky!

Pro důchodce ztrácí slovo weekend svůj svéráz. Tady se přesvědčivě ukazuje, že týden je časová jednotka uměle lidmi utvořená, bez fyzikálního podkladu, jaký mají třeba den, měsíc nebo rok. Konec týdne je spojen se zaměstnáním, dnes provozovaným od pondělí do pátku. A když se tenhle sociální režim zruší, ukazuje se, že sobota a neděle jsou k nerozeznání od úterka a středy; ledaže by byla neděle pro někoho spojena s návštěvou mše a kostela.

 Irský idiom naposledy odložil lžíci by pro mne mohl mít podobu vypil své poslední kafe.

Zjistil jsem, že po novém, úplně čistém listu papíru se mi tužka rozbíhá váhavěji než po listu už použitém, z druhé strany popsaném. Psát řádek, to je jako do strniště pluh k brázdě nasazovat. Ta první je vždycky doprovázena pocitem odpovědnosti – bude-li křivá, ani ty další, k ní přiklápěné, nebudou rovné. Možná má to váhání při psaní na čistém listu s onou první brázdou něco společného.

V prostředí mého dětství a mládí měly své místo kapličky. Většina jich stála u silnice; bývaly však i některé stojící v polích nebo na zaklíněních polních cest. Někdy se jmenovaly po majiteli statku nebo chalupy ve vsi; po jejich zřizovateli, řečeno dnešní terminologií. Po tom, kdo je nechal postavit a také se o jejich vzhled a úpravu staral. Patřilo k té péči jarní obílení, výměna prasklé tašky na stříšce, případně občasná obnova kytek u těch, které měly uzavřený vnitřní prostor se zaskleným svatým obrázkem. U některých kapliček stál strom – třebaže nebývalo známo, co bylo dřív – strom u kapličky zasazený nebo kaplička pod strom postavená. Některé mívaly svou legendu – poblíž někoho zasáhl blesk, někdo si vzal život nebo došlo k jinému neštěstí. Kdyby ten zvyk byl ještě dnes zachováván, většina kapliček by vypovídala o dopravní nehodě, která někomu vzala život. Rozhodně by to byl dnes důvod častější než nešťastná láska, kvůli které dobrovolně zemřeli milenci. Dnešní doba vyměnila romantiku za nepřiměřenou rychlost; i to o nás vypovídá. Stejnou kulturní institucí jako kapličky jsou u nás křížky. Od kapliček se liší hlavně svou otevřeností; žádný vnitřní prostor s obrázkem, odděleným železnou mřížkou, případně sklem. V mém dětství byly kapličky a křížky funkční třeba tím, že se u nich přede žněmi zastavovalo místní procesí procházející poli a prosící o dobrou úrodu a odvrácení zlého – krupobití, ohně a sucha. Ta víra našich předků mívala přitom své skeptické jádro; pamatuji si úsloví Člověče přičiň se a Pánbůh ti požehná. Žádná absolutní odevzdanost do rukou božích.

Kdyby ve světě znali české pohádky, podle Honzových buchet by si mohli o nás myslit, že každý druhý Čech je povoláním pekař.

Rybář má dvě možnosti jak zbohatnout. Buď vylovit zlatou rybku plnící tři přání – anebo nalovit spoustu obyčejných ryb a svá přání si splnit výnosem z jejich prodeje.

Jestliže český soudce nevezme podezřelého ze zločinu do vazby s odůvodněním, že tento neuteče – a on vzápětí vezme nohy na ramena do země, která ho do Čech zpátky určitě nevydá (protože dotyčný z nakradeného takovou laskavost bohatě zaplatí) – měl by se český občan oprávněně domnívat, že byl onen český soudce velice hloupý nebo velmi podplacen.

Mezi sběratelské speciality patří shromažďování prázdných malých lahviček od alkoholu. Shromažďování plných velkých lahví alkoholu se, kupodivu, nenazývá sběratelstvím. Byla prokázána vazba mezi oběma druhy sběratelství a zámožností jejich provozovatelů – to první je rozšířeno ve všech společenských vrstvách, to druhé výhradně mezi bohatými, jejichž domy jsou vybaveny rozsáhlými sklepy.

Rozmnožováním se příroda ujišťuje, že umí násobit. Biologický druh, který násobení nezvládne anebo násobit zapomene, je odsouzen k vyhynutí.

Politika je způsob jak platit za intelektuální sterilitu. 

Pohádky naší doby –  politik vypráví občanům, že se dal na své řemeslo z potřeby sloužit lidem.

Za vynález postele by měla být udělena Nobelova cena. Možná v oboru lékařství a fyziologie, protože člověku zajišťuje odpočinek; vhodná by ovšem byla i Nobelova cena za mír. Lidé hovící si v posteli totiž spolu nebojují.

Symbolem soukromého vlastnictví je plot. Symbolem kolektivismu je shnilý, spadlý plot.

Ve škole mého mládí po mně požadovali pravdu – a současně s tím mi očividně a průhledně lhali. Což je podle Ivana Petroviče Pavlova právě ta situace, která u lidského jedince rozbíjí vztah k pravdě; lež frází byla odměňována pochvalou a tedy posilována, což v žácích upevňovalo strach z pravdy a odpor k ní. Lež činů a jednání se překódovávala slovy o pravdě, což je spolehlivá cesta ke schizofrenii nebo k cynismu. Jenom díky cynismu jsme se vlastně nezbláznili.

Za socialismu jsme na vojně stříhali metr, odměřujíce čas do konce prezenční služby. Vojny nemilované, neoblíbené, považované za ztrátu času. Důstojníkům se to nelíbilo; jednak proto, že oni sami své metry stříhat nemohli; neměli to za pár. A taky je asi naše stříhání uráželo – dokazovalo, že nám je s nimi všelijak, že se nám s nimi být nechce. Toto počínání ztratilo v dnešní námezdně vojácké době smysl; slouží se za peníze, ne kvůli pochybné čestné občanské povinnosti. O jedno předstírání míň. Stříhat metr by si mohli politici; ne ovšem z důvodu touhy odejít od koryta. Ti by zkracování svých metrů měli oplakávat jako blížící se ztrátu pohodlného a dobrého bydla.

 Kdo přemýšlí, váhá, protože zvažuje důsledky možných rozhodnutí. Běh našeho uspěchaného světa proto určují ukvapená rozhodnutí nemyslících.

Když sleduji zahradnické počínání své ženy vyzbrojené pilkou a nůžkami, napadá mě, že agresivita člověka se může ventilovat cestami velmi různorodými.

Pražští televizní meteožvanilové už zase předpovídají déšť. S případnými přeháňkami, bouřkami, místními záplavami. A tady je sucho jako na Sahaře. Ty jejich pražské předpovědi jsou snad pomstou za to, že jsme je před jedenácti sty lety násilím pokřtili. Budu muset prodat tu špatně předpovídající televizi a za utržené peníze si kupovat živé slepice a podle stavu jejichž jater si jako novodobý haruspik začnu počasí předpovídat sám.

V diskusi se zelenými blázny rudnu vztekem.

Život v naší rodině probíhá pod silným vlivem kun. Nejenže se kolem nich točí většina našich rodinných debat. Mysl mé ženy plně zaměstnává přemýšlení o tom, jak nežádoucí podnájemníky vypudit nebo vyhubit. Naslouchaje těm krvelačným řečem si občas připadám jako katův holomek. Vlastně je to situace nastavená v obráceném gardu – tak dlouho jsme my lidé okrajovali divokým tvorům jejich biotopy, až na to ona zareagovala tím, že se nastěhovala do lidských biotopů – chalup, stodol, kůlen. A učinila je biotopy vlastními. Jenomže zelení jsou natvrdlí – nedochází jim, že nastala doba, kdy by měli přestat chránit kuny přede mnou a začít chránit mne před kunami.

Přinášíš-li svému představenému zprávu, tvá odměna se nebude odvozovat jenom od toho, jde-li o zprávu přesnou a výstižnou; donáškou přesných špatných zpráv ještě nikdo nezbohatl. Hloupý nadřízený dává přednost především zprávě dobré, pro něho (zdánlivě) příznivé.

Podzimní květiny – chryzantémy, listopadky, kateřinky – navozují melancholii z blížícího se konce roku a dušičkovou náladu. Nejsou to kytky do klopy saka před odchodem na taneční zábavu.

Když je dlouho sucho, přihrávají mi mé sny zvuky šplouchající vody, bubnování kapek padajících na plechovou střechu a pocit vody prosakující do děravých bot.

Říkají mi – Nedej se! Jenomže komu se nemám dát? Obvykle si mě berou sami.

Lidem nestačí, že mohou jezdit. Potřebují jezdit bláznivě.

Televizní šot o chmelnicích. Nevyplácejí se, o český chmel není zájem, je prý sice ze všech nejlepší, ale ekonomicky nevýnosný. Vzpomněl jsem si na svých několik chmelových brigád z let na pomezí měšťanky a reálky. Chmelová brigáda vlastně zahajovala školní rok. V těch podivných počátečních padesátých letech , kdy vedle sebe koexistovaly dva světy – jeden překypují slovy o zářných zítřcích a druhý páchající skutky, které jiskřily pramálo. Tady v těch chmelových vesnicích, pustnoucích důsledky idiotské partajní zemědělské politiky, kde ještě začátkem září probíhaly žně, to bylo naprosto zřetelné. Mlátila se pšenice do stodol zřejmě opuštěných statků, bez nadšení, s obličeji zaprášenými beznadějnou únavou.

Mívám dvojí sny. Ty prvního typu jako by navazovaly na něco už známého, prožitého. Na dění ve škole, kde novotou září fakt mého nečekaného propadnutí, na známé události končící teď ostudou. Sny druhého typu svítí nepoznanou novotou. Překvapením je už samotná jejich existence, ne vyústění. Sny s neznámými lidmi, městy, událostmi. Sny neotřelé, překvapující. A právě tyhle druhé sny bývají po procitnutí zapomínány; proto vám taky o žádném takovém nic víc neřeknu.

Jako kluk jsem se nějakou dobu trápil problémem, zdali je mou křesťanskou povinností zpovídat se taky z nemravných snů. Z představ přepadajících mne ve stravu bdělém, to ano, to bývalo ve zpovědních návodech uváděno. Ale ze snů? Moc se mi nechtělo, já se nerad svěřoval. A tak jsem rozhodl, že to má povinnost není, protože sny přicházejí samovolně, bez účasti mé vůle.

Žena mi předepisuje jednu hrušku denně. Na stromě jsem jich napočítal (a odhadl) několik set, možná tisíc. Rok má 365 dnů, přestupný nepočítám, podzim ani ne stovku. Vosám je přenechat nechci, nezaslouží si je. Jak to mám udělat? Poznámka pod čarou: vypálit hruškovici taky nesmím.

Definice podzimu: když se nevynášejí peřiny větrat přes ráhno na zápraží.

Na venkov jezdíme my, měšťáci, na vzduch. Někteří z nás jsou obzvlášť důkladní. Na dvorcích a zahrádkách zřejmě nemají vzduchu dost –a vyrážejí za vydatnějším vzduchem do polí a k lesu.

Konstatování nemůžu ho ani cítit nevyjadřuje vlastně žádné zvláštní opovržení. Lidský čich je smysl chabý a nevýkonný. Daleko opovržlivější by proto bylo prohlášení nemůžu ho ani vidět.

Vyhlášení, že kdo uteče, ten vyhraje, mě už předem odsuzuje k prohře.

Bavím se tím, že píšu. Bohužel nevím, zdali se někdo baví tím, že mnou napsané čte.

Poctivé gurmánské menu: jitrnice konzumovaná v pauze mezi dvěma štípáními pařezů.

Na obecné škole, ve vesnické jednotřídce, jsem si o přestávce chodíval domů pro zapomenutý krajíc se sádlem nebo škvarky. Bylo to dvacet kroků kolem rybníčka na návsi. Slovo přestávka se v mé mysli pošouplo – a řadu let pro mne znamenalo to, co jsem během školních přestávek konzumoval. Fyzikálně šlo vlastně o dost podstatný posun dat – z dimenze času do dimenze energie.

U nás se v bouřce neříkalo, že hřmí, ale že hroutí. Dnes to hroutí pořádně! Nevím, proč. Jinde jsem to neslyšel. Jinde se hroutily vlády, domy, naděje. Nezávisle na bouřkách.

Na zdi nad pracovním stolem mám doma velké hodiny, které nejdou. Nastaveny jsou na tři čtvrti na dvanáct – velice příjemnou dobu očekávání oběda. Dobu na spadnutí oběda.

Člověk si má čistit zuby, dokud je má. Potom už stačí jenom si je umývat.

FINIS