LIBER CATENAUS

Píše S. Komenda, část 21, září 2005

 

 

Study program: Hair stylist

 

Trochu předvídání nemůže škodit. Seznam univerzitních studijních programů se neustále prodlužuje; už jsou v něm jako samozřejmost ženská studia (gender studies), studia protipožárnická či hasičská, studia reklamní a propagační a jistě i spousta studií dalších, jejichž existence mému chabnoucímu vnímání uniká. Vymezenou kategorii představují  studijní programy věnované estetice a zkrášlování lidských těl, případně lidských duší. Ty první jsou zřejmě řazeny do oboru plastické chirurgie a také dietetických programů; ty druhé by měla spravovat (zatím možná ještě neustavená) plastická psychologie a informační zdravotní cenzura.

Zkrášlování lidských těl se neomezuje na liposukci lidského tuku (nevím, jde-li o sádlo nebo lůj) či úpravu stereometrie nosu; operace tohoto typu obvykle představují jen několik málo opakování v průběhu celého života. Mnohem frekventovanější je zkrášlování omezující se na úpravu vlasů a jiného tělesného ochlupení. Takže se ptám – Neměla by se některá z českých univerzit předvídavě ujmout uvedení této činnosti do seznamu vysokoškolských studií? Zatím třeba jen na úrovni bakalářské; s magisterskými a doktorskými programy by se mohlo počítat výhledově.

Předem odmítám možná nařčení ze zlehčování univerzitních tradic. Že by se pražskému rektorovi Janu Husovu můj návrh nelíbil. Možná, že by jím opravdu nebyl nadšen; myslíte si však, že by byl nadšen programem gender studies?

Můj návrh by se na akademické půdě nemusel cítit nijak osaměle. Jeho program by mohl úzce kooperovat s programy již zavedenými. Jen tak namátkou mě napadají studia využití volného času, případně studia turistiky a cestovního ruchu. Myslím, že mohu oprávněně předpokládat, že zahraniční turisté se spíše pohrnou do země, jejíž obyvatelé vykazují vysokou úroveň kultury vlasového porostu (případně bývalého porostu, který už čas dokonale sklidil včetně strniště) než do země stylisticky zanedbané, rozcuchané a nijak neobarvené.

Vynalézavě načesané obyvatelstvo české kotliny i pohraničních hvozdů dokáže jistě upoutat pozornost těch turistů, kteří by jinak tuto soustřeďovali na jisté tradiční nedostatky české pohostinnosti – okrádání cizích návštěvníků o náplň jejich peněženek cestou legální i ilegální, na sporadický výskyt hygienických zařízení, který už začátkem sedmnáctého století zavinil prasknutí močového měchýře dánského hvězdopravce Tycho de Brahe, stojícího ve službách císaře Rudolfa, ekonomické zlepšovatelství pražských taxikářů a přemrštěnou nabídku sexuálních služeb, zahrnující i spolupráci nezletilců.

Turistika ovšem není jediným blízkým oborem. Vzhledem k tomu, že estetické zdokonalování nabízí nesrovnatelně více možností ženské části občanstva než namnoze plešaté části mužské, je nabíledni návaznost na ženská studia jako taková. Jako jejich podobor.

Každý univerzitní obor musí mít svou vědní základnu. Řečeno konkrétně, musí tu být dostatek témat, o nichž by bylo možno bádat a řešit problémy jimi do života uváděné. Jenom tak se lze nadít toho, že jednou zcela organicky vzniknou doktorské studijní programy, které teprve navléknou uvažovaný program do černých talárů.

Popusťme proto uzdu fantazii.

Úprava hlavového porostu a její korelace s životní kariérou absolventa oboru; Horoskop a barva vlasů subjektu; Účes jako projekce duševních pocitů jedince – nová nosologická jednotka v psychiatrii?; Padání vlasů a sociální deprese; Terapie hřebenem; Vykrápění mizejícího porostu kolínskou vodou; Masáže hlavní a pohlavní; Je povrch lebky erotogenní zónou? Už z tohoto stručného nástinu je zřejmé, že je tu o čem uvažovat. Stačí nepodléhat staromilství, vzít rozum do hrsti a nůžky do druhé ruky.

 

 

Schopnost a neschopnost

 

Už řadu let je český slovník obohacován výrazem zdravotní neschopnost. Myslím, že sám jsem se ve svém životě až donedávna obešel bez jeho používání; obvykle jsem případné selhání svého zdraví řešil několika dny dovolené. Před pěti roky mne však životní bída naučila – podobně jako Dalibora – housti. Choroba, která mne přepadla, se několika dny dovolené nespokojila a já se musel po letech naučit počítat dny strávené mimo svou ústavní židli a vyplňovat úřední neschopenky pro účely nemocenského pojištění. Dodnes se domnívám, že tato administrativní povinnost mému zdravotnímu stavu přitížila.

V lékařských kruzích bývá někdy koncept zdravotní neschopnosti hrubě modifikován a narušován. Vzpomínám si, jak na mně kdysi prováděl jisté složité kardiologické vyšetření mladý lékař výrazně sportovního vzhledu, poskakující přitom na jedné noze; zbývající dolní končetinu měl přitom zabetonovanou v masivním sádrovém obložení, zřejmě v důsledku zimního sportování. Zdravotní neschopnost dolní končetiny vůčihledně neodstranila jeho schopnost kardiologickou.

V českých poměrech, zejména těch někdejších reálně socialistických, býval vztah mezi skutečným stavem zdraví jedince a administrativním dokladem o jeho zdravotní schopnosti či neschopnosti ne vždy zcela průhledný. Neschopenka lékařem vystavená mívala hodnotu cenného papíru, s kterýmžto oprávněním byla postavena nejedna chata, opravena mnohá chátrající vodovodní potrubí, a dokonce vybudován rodinný domek střední velikosti. Úředně churaví řemeslníci podávali na takových stavbách výkony, jichž řemeslníci zdraví nebyli ani zdaleka schopni. Budovatelské úsilí českého národa nebylo jeho vysokou stonavostí narušováno; právě naopak – podstatnou část národního bohatství vytvářeli jedinci, které vedl úřad sociální péče jako osoby trpící více nebo méně vleklými chorobami.

Zdravotní neschopnost měla a má svá specifika i v oblasti školství. Také příslušníci vzdělávané mládeže občas podlehnou nemoci, stejně jako jejich učitelé – a měli by strávit kratší nebo delší dobu v klidu a teple domova, případně na lůžku. Pedagogická zkušenost ukazuje, že dítka školou povinná se obvykle příliš nermoutí, jestliže jim okolnosti zabrání v návštěvě školy; dávají přitom přednost sledování mládeži nepřístupných filmů na televizní obrazovce, případně četbě knih pro jejich věk nevhodných. Jenom malá menšina dítek nad nemožností po několik dnů navštěvovat svou oblíbenou školu a třídu pláče, dožadujíc se předčasného ukončení zdravotní neschopnosti. A je tu ještě jiná skupina žáků, kteří nemoc předstírají a vypsání zdravotní omluvenky se cynicky dožadují.

Sám jsem zažil situaci, kdy mne vyhledal rodič studenta se žádostí, abych vyzkoušel jeho syna dočasně upoutaného na nemocniční lůžko. Abych ho vyhledal v té nemocnici. Byl jsem tehdy na rozpacích, svou zdrženlivost omlouvaje poukazem na možnost, že by stres zkoušením vyvolaný mohl nepříznivě prohloubit studentův chorobou již narušený zdravotní stav. Mému názoru oponoval rodič tvrzením, že jeho syn je stresován vědomím nevykonané zkoušky a její zdolání by naopak mohlo zdravotní stav jmenovaného ovlivnit příznivě. Jednalo se o studenta psychologie, což vysvětlovalo, že i jeho rodič měl nepochybně talent jak zapůsobit na učitele předmětu tak stresogenního jako je matematika.

Naposledy jsem se s problémem zdravotní neschopnosti setkal v situaci, kdy bylo doktorandovi zabráněno vykonat zkoušku s poukazem na jeho aktuální lékařsky ověřenou pracovní neschopnost. Pokusy po česku se dohodnout byly odmítnuty jako nemístné, protože jsoucí v nesouladu s administrativní představou o člověku jako jedinci buď zdravém nebo nemocném. Nic mezi tím se nepřipouští; snad s výjimkou nenadálého úmrtí. Aut – aut. Buď –anebo. Pedagogická představa zřejmě vychází z celostního principu, že všechno souvisí se vším. Zlomená noha může způsobovat deficit mentálních funkcí a tím zvyšovat riziko nepřesné klasifikace výkonu při zkoušce. A to rozhodně nelze připustit.

                                                                                             

 

Lasička v hrobce

 

Tohle mi nedávno vyprávěli. Příběh se odehrál na venkovském hřbitově, takovém, na jakém musí být radost po smrti spočinout, protože je z něho pěkný výhled do kraje, na lesy a dokonce na trosky jednoho středověkého hradu. Můžete mi věřit, znám ho za ta léta dost důvěrně a skamarádili jsme se. Jenom nevím, jestli by mne tam chtěli, protože přece jenom nejsem zdejší.

Vesnické hřbitovy se liší od městských a zejména velkoměstských. Na ty poslední se chodívá spíše jen o svátcích a výročích, ve svátečním nebo polosvátečním oblečení, obvykle s kytkou a případně vázou na její umístění. Venkovské hřbitovy navštěvují místní spíše v podvečer, někdy s konví na zalití kytek, jimiž se hrob osázen. Chodí se ve všedním, taky v zástěře, podomácku. Záležitost to bývá spíše ženská. Něco jako na skok si zajít s nebožtíky popovídat. Možná i o tom, jak ty poslední dny ne a ne zapršet, co narostlo za humny na polích a že je letos málo borůvek, houby že nerostou a že byla první letošní rajčata k večeři. Zajít se podívat na hřbitov patří ke kultuře dne, podobně jako ve městě ke kultuře, řekněme, měsíce.

Stojí na tomhle hřbitůvku paní, už starší, a jak se tak rozhlíží kolem, vidí, že v rohu sousední hrobky se něco hýbe. Popojde blíž a – do otvoru zajede lasička. Tahle hrobka je trochu honosnější než okolní hroby, které žijí v intimnějším kontaktu s okolní hlínou, tolik podobnou hlíně polí za hřbitovní zídkou. Slunce sem svítí celý den, žula i pískovce jsou proteplené, takže se lasičce není co divit. Má se krčit někde v nepořádné hromadě kamení, když je ti taková útulná hrobka?

Po návratu do vsi zašla milá paní za sousedkou, co jí ta hrobka patřila a všechno jí pověděla. Potom to spolu trochu probraly, včetně záhady, že lasička je něco jako černý pasažér, vlastně černý nebožtík, protože za pronájem místa na hřbitově asi neplatí. Majitelka hrobky zastávala názor, že lasička je tvor čistotný a spořádaný, se kterým sdílet společnou ložnici může být dokonce potěšení. A že hodlá nechat celé záležitosti volný průběh, protože i její nebožtík muž, poslední nájemník hrobky, by s ní byl stejného názoru. A taky jí samotné je příjemné, že až přijde její čas, nepůjde úplně do cizího.

Pak plynul čas a majitelka hrobky se odebrala za svým mužem. Když ji pohřbívali, měl pan farář pocit, že jsou smuteční hosté nějak méně soustředění na záležitost posledního rozloučení a cesty do věčnosti. Měl vlastně pravdu – on ovšem netušil, co věděla celá ves; o tom, že v hrobce přebývá, spíše ve dne a méně ponocuje, lasička. Právě po ní se všichni rozhlíželi. Nebyla tam. Přece jenom si asi myslila, že po některých lidských věcech jí zase tak moc není – a celý ten lidský pohřební rituál sledovala někde z úkrytu.

Víc jsem už o lasičce neslyšel.

Přesto jsem na ni úplně nezapomněl. Jsou totiž příběhy nesoucí v sobě cosi obecnějšího, co konkrétní příběh překračuje. Možná jenom o kousek, ale přece jen.

Lidský svět není izolovaný jenom na lidi a na zvířata, která nám slouží za potravu a jako taková si je pěstujeme. Kočky a psy, jimiž jsou lidé obskakováni a které obskakují, vynechám. Taky vynechám tvory, z jejichž tak zvané ochrany si někteří lidé udělali živobytí. Mám na mysli tvory, k nimž počítám tuhle lasičku. Tvory svobodné, tuláky žijící z ruky do huby, v létě se na slunci vyhřívající a v zimě ve sněhu mrznoucí. Tuláky kamenitých strání a lesních pěšin, kteří se nerozpakují ukradnout si, co právě potřebují. Jejich krádeže jsou omluvitelné hladem a potřebou přístřeší. A také tím, že při dopadení je nikdo nechrání a nevyhnou se trestu, který jim bez velkých průtahů uštědří postižený.

Tím se liší jejich chování od chování lidí, zejména těch lepších, kteří kradou bez potřeby krást. Kteří kradou bez hladu, s nasycenými žaludky. Kradou, aby na hromadu přihazovali, protože taková je jejich základní potřeba.

Paní, které patřila hrobka, věděla, do čeho jde. Že v ní nebude sama, že s ní bude., co jí vlastně život prodlouží. Lidé to nebudou, ti mezi sebe a své zemřelé staví zeď. Z hlíny a kamene.

Dříve než se rozpadne v prach a splyne s okolní hlínou, zůstává člověk nějakou dobu předmětem zájmu tvorů, kterých si za života příliš nevšímal, nijak si je nepředcházel a vlastně jimi pohrdal. Nehodlám to rozebírat, všichni víme, oč jde a co nás čeká. Snad s výjimkou těch z nás hygienicky úzkostlivějších, kteří než bychom v zemi skončili, raději se necháme z komínů krematorií vydýchat.

Jen tak docela beze stopy nikdo z nás zmizet nedokáže.

 

 

Optimum účelnosti

 

I jedinec biologicky tak chatrně vzdělaný jako já si nemůže nevšimnout, že tvory v přírodě lze seřadit (uspořádání to není tak docela úplné) podle stupně složitosti jejich chování. Vyjádřeno v kybernetických pojmech, zatímco chování některých se nám jeví jako jednoznačně naprogramované, řídící se vzorci téměř lineárními a jenom málo podmiňovanými okolnostmi a parametry prostředí – zdá se být chování jiných relativně složité, beroucí ohled na řadu faktorů vnějších. Z hlediska vnějšího pozorovatele, jakým je člověk, má tato skutečnost dopad na předvídatelnost, predikovatelnost chování takového tvora. Což není fakt nijak bezvýznamný, protože s našimi biologickými příbuznými žijeme v interakci někdy velice intimní. Jestliže s někým zacházím jako se svou potravou, je tento mým živitelem, jehož tělo činím částí svého vlastního těla; a to je přece kontakt náramně důvěrný!

Do oné řady definující v živočišné říši uspořádání v dimenzi složitosti chování, včetně chování sociálního, patří také člověk. Na samý konec té řady. Je to sice hodnocení tvora hodnoceného, tedy autohodnocení, nikdy jiný to však za nás neudělá. Podle učebnic biologie jsme ústy profesorů oboru ujišťováni, že jsme ze všech tvorů nejsložitější, což je odrazem naší lidské dokonalosti – a zejména, že jsme ze všech tvorů nejdokonaleji společensky organizováni.

Už slušně dlouhou řádku let se pohybuji (posledních pět let o holi) mezi lidmi a samozřejmě i mezi tvory, které jsme si navykli pojmenovávat jako nižší. Navykl jsem si při hodnocení společenské organizace jakéhokoliv společenství klást důraz na kritérium účelnosti. Složitost se mi stále méně zdá být kvalitou sama o sobě. Důležité je, aby organizace byla účelná, aby její provoz a fungování směřovaly k naplňování žádoucích, racionálních cílů. Včetně těch nejprimitivnějších, jako jsou přežívání za slušných životních podmínek, zajištění budoucnosti pro generace současné i budoucí. Potrava, energie, zdraví, rozmnožování, schopnost čelit nepřízni vnějších okolností a podmínek.

Zdá se mi, že by nebylo obtížné najít kritéria významná pro společenství lidí i společenství delfínů, mravenců a mořských želv. Společná kritéria. Naopak, jistě by se našla jiná kritéria, která nám společná nejsou. Doufám, že mezi nimi budou taková, kterými vymezujeme koncept humanity. Péče o nedospělé – což se jeví jako činnost racionální, a péče o staré a nemocné – což se jako ryze racionální počínání jevit nemusí.

Pozoruji-li cvrkot v hemžení lidí, někdy mívám pocit, že je lidské společenství přeorganizované. Že mnohé v něm se provádí nikoli pro zdokonalení výsledků, ale pro organizaci samu. Že tato si vytvořila svá vlastní kritéria, o jejichž optimalizaci usiluje – bez ohledu na cokoliv jiného. Optimalizuje se chod jednotlivých ozubených koleček, aniž by někoho zajímal chod celého soukolí; jestliže jedno kolečko dosahuje vynikající rychlosti otáčení, bez toho, že by byl respektován globální plán, může dojít dokonce ke katastrofě.

Jednoduché instinkty nedovolují mravencům a včelám, aby si zřizovaly dílčí skupiny nepracující v zájmu optima celku. Což se, bohužel, dost často podaří lidem. Úřady a politické instituce vznikají bez toho, že by byla řádně verifikována účinnost a tedy i účelnost jejich fungování. Ta se zaštiťuje nějakým apriorně postaveným principem, jehož oprávněnost se podepře ideologicky. Například prohlášením, že kdyby se taková či onaká instituce nezřídila, nebylo by to demokratické. Dokázat se to nedá, vyvrátit také ne. Dá se o tom diskutovat, hádat se; vítězí důvody iracionální, tj. politické a ideologické. Hledisko účelnosti je odsouváno bokem. Mívám někdy dojem, že bychom se občas měli v tomto ohledu vracet k těm mravencům a včelám – kteří a které si rozhodně nelámou hlavu se zřizováním například nějakých senátů. Prostě vědí, že si instalaci zbytečností (nepřispívajících k produkci medu) nemohou dovolit. Zahubilo by je to, podobně jako už v dávné minulosti dokázala lidská společenství sama sebe zahubit stavbou pyramid a jiných ideologických postradatelností.

 

 

Úloha životních stereotypů

 

Naše chování je z velké části regulováno a utvářeno stereotypy. Řídíme se zvyky a návyky, zvyklostmi a navyklostmi. Stereotypy jsou něco jako chléb náš vezdejší – který si jenom někdy namažeme pomazánkou neobvyklého, dosud nevyzkoušeného. Tohle není samozřejmě nic proti ničemu; chováme se tak, protože zkušenost prokazuje, že je to počínání rozumné. Není zač se stydět – ale je dobré alespoň občas si to uvědomit.

Stereotyp má v sobě vlastnost samozřejmosti. S tím je spojeno snížené nebo zcela potlačené vnímání toho, co stereotypně činíme. Sestupujíce po schodech z patra do přízemí si teprve o několik schodů níž (a někdy s nepříjemným úlekem) uvědomujeme, že jsme si zapomněli učinit paměťový záznam o tom, zdali jsme zamkli dveře svého bytu. Dýchání je součást, dokonce životně nezbytná, naší biologické existence. Za okolností zdraví je vlastně nevnímáme – ledaže bychom přitom běželi maratonský závod nebo se topili v hluboké vodě. Také běžně soudíme, že ryba si uvědomuje samozřejmost vodního živlu pro svou existenci nejsilněji ve chvíli, kdy ji rybář na konci udice vytahuje z vody.

Možná se nevyjadřuji terminologicky dost přesně, ale budiž mi dovoleno k životním stereotypům přiřazovat také rituál snídaně, oběda a večeře (případně něčeho mezi tím), rituál uléhání k nočnímu odpočinku, rituál sklenky na dobrou noc (česky šláftruňk), případně rituály další. Součástí stereotypu se stávají i mezilidské vztahy, včetně dlouhodobého partnerství a manželství. Snad nebudu považován za cynika, prohlásím-li, že manželství je významným funkčním prvkem mužského stereotypu; návyk přispívá k pohodlí v realizaci nezbytných funkcí biologických a sociálních. Jsem přesvědčen, že tyto skutečnosti nijak nedegradují citové a emocionální stránky vztahu mezi mužem a ženou. Ani v této oblasti bychom si neměli nic zastírat ani předstírat.

Podobně jako ta ryba na vlasci vytahovaná z vody do rybářova podběráku si uvědomuji svou vázanost na určitý stereotyp ve chvíli, kdy mi jej životní okolnosti narušily. Kdy po vyhrabání se zpod peřiny nenajdu na kuchyňském stole svůj samozřejmý hrnek kávy. S přesně dávkovaným podílem polotučného mléka do spařené směsi suché drtě ječmene a žita. Tento výpadek jediného, zdánlivě nijak podstatného prvku denního stereotypu je schopen vyvolat řetězovou reakci s nedozírnými následky. Nutnost sám si nalít do hrnku mléko (další části rituálu neovládám) způsobí, že si zapomenu vzít léky, kterážto skutečnost mi dojde příliš pozdě než abych ji mohl napravit. Vzhledem k tomu, že má víra v účinnost léků mými doktory předepisovaných není nijak zvlášť vroucí, rozumově se s tímto narušením stereotypu vypořádám bez následků. Samotný fakt, že došlo k výpadku v mechanismu vyššího typu mne však nepřestane zneklidňovat až do dalšího rána. Skutečnost, že má žena na jediný den odjela (s mým souhlasem) za svou přítelkyní, může tak ovlivnit životy všech lidí, s nimiž jsem v onen den přišel do styku.

Stereotypy chování se neomezují na chování prvoplánového, jednoduchého typu, zahrnujícího pohyby a různé manuální činnosti. Lidské chování zahrnuje i stereotypy myšlení, uvažování. Zvykáme si spojovat stereotypii jednání lidí s jejich vzezřením. Podle kabátu svět se měří, lháři ve fraku každý věří. Funguje to i v obráceném gardu – politikové jsou lidé dnes tak globálně profláknutí, že se občan už téměř samozřejmě na každého z nich dívá jako na podvodníka, kterému není co věřit. A přitom možná by se mezi nimi našli jedinci snad i poctiví. I v tomto případě jednáme v souladu se stereotypním uvažováním Čím hrneček navře, tím taky páchne (Kdo se dlouho pohybuje mezi politiky, začne se jako politik chovat).

Existují i stereotypy typu profesionální deformace. Učitel si tak zvyká dívat se jako by ze stupínku i v situaci, kdy nemá před sebou žáčky, ale dospělce. Podobně může být kontaminován úředník; může se chovat pod tlakem pohlížet na bližního svého jako stranu i v případě, kdy nemá na saku klotové rukávy a v ruce razítko.

 

 

Rukopisy

 

Ne, nehodlám psát pojednání o rukopisech, které proslavily české národní obrození. O RKZ, Rukopisech Královédvorském a Zelenohorském. Dnes zastíněných zoosafari založeným ve Dvoře Králové doktorem Wagnerem a černými barony z kasáren na Zelené hoře pana Miroslava Švanderlíka. Protože české národní obrození už dnes zajímá jenom málokoho; byvši zredukováno na nudné téma jedné lekce v dějepisu nebo české literatuře, zapomínané vzápětí poté, co ji paní učitelka na stupínku oddrmolí. V tom věku děti totiž ještě nemají vyvinutý smysl pro absurditu, aby si vychutnaly fakt, že pilířové postavy českých dějin a počátků české kultury jsou vlastně šikovně vymyšlený podvod. Je to škoda – tohle vědomí by jim pomohlo ve věku dospělém snáze se vyrovnat s podvody českých velikánů doby současné.

Mám na mysli rukopisy jako takové, rukopisy obecně v archivu národního písemnictví na Strahově opatrované. A vedle rukopisů psaných rukou, ať perem železným nebo husím brkem, jehož dodavatelka pak skončila v čase martinského posvícení, také strojopisy do šrajbmašiny prstem vyťukávané.

Éra rukopisů tohoto typu skončila se zavedením gramotnosti počítačové. Takový produkt prstového vyťukávání je osobitý tím, že není vůbec nijak osobitý. Klasický rukopis vypovídá o autorovi nejenom tím, že (někdy) obsahuje nápad, myšlenku, metaforický svéráz. Vypovídá také tím, co autor po napsání vyškrtal. Tohle je důležitá výpověď o myšlenkovém procesu autorovy tvorby. Vysypal ze sebe svůj text najednou, na jedno posezení, na jeden zápřah (jak říkáme my sedláci) nebo se nad ním trápil až propotil košili, jedno kafe za druhým si vařil nebo i vínem či slivovicí se dopoval?

Záznam zapsaný na počítači je neosobní jako šaty z konfekce. Chyby se opravují průběžně, dokonce s nápovědou spellcheckeru. Není důvod ho schovávat a pro potomky či literární badatele opatrovat. Odstraněním chyb byla odstraněna nejdůležitější autorská patina. Protože právě chyby jsou to, co nám dodává osobitosti a originality.

Literární věda přichází díky počítačům o jednu dimenzi svého bádání. Už nemá význam, aby se soustřeďovala na proces tvorby, na genezi literárního díla. K posouzení tu na stole leží hotový produkt, beze stop, které by něco řekly o jeho vzniku.

Postiženi jsou ovšem i grafologové. Ve srovnání s někdejšími časy se dnes prakticky nepíše. Rukou nepíše. Domnívám se, že mladá generace vycházející ze škol neumí psát. Psát – to pro ně znamená palcem do mobilu ťukat, případně na počítači smolit několikaslovné výkřiky obvykle pojednávající o ničem. Strohost e-mailů, které od svých studentů dostávám se záměrem domluvit si termíny zkoušek, připomíná někdejší poddůstojnické povely. Sloužím lidu, Vpravo v bok, Čelem vzad. Chybí tomu vtip, nápad, legrace, metafora. Zbývá úřední strohost a politická bezduchost.

Grafologové by si zasloužili přiznání předčasných důchodů. Ne kvůli tomu, že by jejich řemeslo mělo nějaký odborný základ, že by grafologové byli schopni něco spolehlivě rozpoznat. Mám na mysli něco jiného. Vtipy o grafolozích představovaly důležitou součást nedělních zábavných příloh novin a časopisů. To teď skončilo v propadlištích technického pokroku.

Člověk holou rukou píšící, pouze perem a tužkou vyzbrojený je writer, pisatel, případně spisovatel. Podle stupně jeho sebevědomí. Jedinec píšící na psacím stroji je typist, častěji typistka, typewriter. Taky by se mohl jmenovat tapewriter, pisatel na pásce. Na počítači píše operátor, protože vedle vlastního vyklepávání písmenek, liter, provádí řadu dalších operací, které psací stroj dělat neumí. Přepínání kurzívy a antikvy, písem tučných a hubených; počítač nabízí možnost volby písma z rozsáhlé množiny písem, jak je znaly obrovité sázecí stroje někdejších tiskáren.

Nejsvéráznější schopností počítače jako inteligentního psacího stroje je možnost rukopis průběžně redigovat, upravovat a – elektronicky uchovávat. To, co prováděla muzeální technika (to nemyslím pejorativně), když reprodukovala staré rukopisy technikami faximile na novější, trvanlivější nosiče (třeba mikrofilm), nahradily počítače cestou elektronickou. Dnes elektromagnetickými páskami disket a kompaktními disky (CD).

Tahle revoluce ve světě rukopisů proběhla v rozmezí několika let. Mohu to posoudit; můj archiv z let šedesátých až osmdesátých shromáždil separáty a také strojopisy, případně rukopisy mých textů. Od let devadesátých se bez nich obejde; většina toho, co jsem napsal, natekla z hlavy rovnou do počítače. Archivovat není co, stačí jedno cédéčko. Knihovna v kapse, archiv v kapse. Kdykoli reprodukovatelný, samozřejmě beze stop potu a slz, smíchu a pocitu vítězství.

Jenom slova, princi, nahá osamocená slova.

 

 

Neoddělitelnost přibližnosti

 

Na škole byly věci, které mě rozčilovaly. Které mě dráždily a provokovaly k nesouhlasu a protestům. Jednou z nich byla situace, kdy pan učitel nebo profesor stál suverénně na stupínku, a pohupuje se elegantně v kotnících čekal odpověď na otázku, kterou žáčkovi nebo studentíkovi položil. Čekal, s pohrdáním odmítaje nabízené koktavé odpovědi. Nelíbily se mu, nevyhovovaly mu, nebyl s nimi spokojen. Zkoušený či dotazovaný se tetelil strachem, a v terči, který učitel nastavoval, pořád nešla žádná odpověď do černého.

Co mě dráždívalo, byla suverénnost učitele, který přesně věděl, co chce slyšet. A když pak nešťastníka nechal usednout a velkoryse napověděl, co mu nedošlo, došlo zase mně, že ten můj zkoušený bližní přece odpověděl. Jeho reakce sice nebyly totožné se slovem nebo větou, na které učitel čekal; byly však dostatečně výstižné věcně; byla to synonyma slov učitelových. Jako by odpověď na otázku spočívala ve shodě slov, ne ve shodě věcné.

Když jsem si později všímal podobných situací pečlivěji, umiňoval jsem si, že tuhle roli nikdy zaujímat nechci. Že je nespravedlivá, protože zneužívá asymetrie učitelova a žákova postavení v oné hře. A taky jsem se přesvědčoval o tom, že na oné shodě slov trvají zpravidla učitelé, kteří si nejsou příliš jisti sami sebou, kteří toho moc neumějí a pro které je tohle trvání na doslovnosti odpovědi berličkou jejich nedostatečného umětelství.

Popisovaná situace není výlučnou záležitostí školy. Můžete se s ní setkat i jinde v životě.

Jeden z televizních kvízů, soutěží, se jmenuje Pálí vám to? Není to soutěž z nejhloupějších; patří mezi ty lepší z těch, které televize nabízí. Taky tady jde o slova; tentokrát vymezená počtem písmen; soutěžící má uhádnout slovo, které by vystihlo činnost nebo věc popsanou několika jinými slovy.

Tahle soutěž, podobně jako mnohé jiné, netestuje jenom představivost a paměť soutěžícího. Vypovídá také o představivosti autora, o jeho empatii, schopnosti vcítit se do pozice soutěžícího. A o jeho intelektuální kázni; protože na každý podnět se dá odpovědět více než jediným slovem předepsané délky. Lépe připravený podnět by se měl co nejvíce přiblížit oné jednoznačnosti; podnět špatně, nedbale a neuměle připravený připouští více až hodně odpovědí.

Také v této situaci moderátor trvá na odpovědi, kterou mu předepisuje scénář soutěže. Trvá na ní i v případě, kdy soutěžící reaguje odpovědí jinou, věcně naprosto výstižnou, ne však s tou scénářem předepsanou totožnou a do písmene shodnou.

Soutěž Pálí vám to? je jenom hra, přestože tohle jí poněkud ubírá na kráse. Život je sice také hra – není to však televizní kvíz. Tomu se podobá pramálo. Především proto, že život se hraje podle pravidel snad denně pružně upravovaných těmi, kteří mají palec, případně jiný prst na ovládacím tlačítku moci rozhodovat.

O tohle v životě jde.

Pravidla se nastavují a mění v průběhu hry. Kdyby k tomu docházelo v průběhu půldruhé hodiny ve fotbalu, v národě by propukla revoluce. A to jde jenom o hloupý fotbal, rozumného člověka nevzrušující. Že k tomuto jevu dochází ve všedních dnech běžného života, kdy jde o všechno, to už vzrušuje málokoho.

Začíná to už v rodině, když nedůtklivý rodič vyžaduje od dítka neschopného se fyzicky bránit plnění úkolů podle svého momentálního naladění. Pozdravení, umytí, dojedení snídaně. Co požaduje, není v zájmu vykonání žádné rozumné věci; jde o uspokojení rodičovské potřeby býti poslechnut. Jde o naplnění rodičovského libida. Možná i proto, že jenom o pár minut později toto libido utrpí, až bude rodičův nadřízený požadovat, aby bylo ukojeno jeho, šéfovské libido, domáhající se, aby podpis na připraveném dokumentu nebyl umístěn napravo, ale nalevo. A šest a půl centimetru nad dolním okrajem stránky.

Před několika málo roky jsem odmítl vyhovět v podobné situaci požadavku svého nadřízeného, abych svou biografii rok co rok přepisoval v souladu s jeho momentálním byrokratickým nastavením. Poukazy na to, že jde o požadavek míst ještě vyšších, jsem odvracel konstatováním, že kdo blbci ve všem ustupuje a vyhovuje, sám je blbec. Ať se jakkoliv úřední autoritou ohání. Za svou vzpurnost jsem byl potrestán doživotním vyloučením z komise pro jmenování profesorů v jistém uhádnutelném oboru. Byl to trest podobný tomu, který si před Švejkem pochvaloval jednoroční dobrovolník Marek, když ho u bataliónního raportu odsoudili ke službě v kuchyni, kde mohl v klidu a pohodlí obírat vařené hovězí žebro, zatímco jeho kolegové se potili na cvičáku v plné polní.

 

 

Jednorázové indiánské stříhání

 

Jsou jevy a činnosti, které konáme opakovaně. Ostatně, je to samozřejmé, protože základním principem života je cyklus. Spánek, přijímání potravy, vyměšování.

V životě jsou však také jevy a činnosti povahy jednorázové, konané bez toho, že by po jejich premiéře následovaly repliky. Činnosti jedinečné, které si už nikdy člověk nezopakuje. Jedna z nich je, jak mne teď napadá, dobře vystižena úslovím o jedlosti hub. Každá houba je vlastně jedlá – praví mykologická moudrost – s tím ovšem, že některá jenom jednou.

K činnostem jednorázově provozovaným a podstupovaným patří – jak vím už od raného dětství mých kovbojek a indiánek (taky od Vinnetoua a jeho přítele Old Shatterhanda) – indiánské stříhání. Jednorázový sestřih, doživotní fazónka, kterou se občas holedbal Sam Hawkins, přítel věčného greenhorna Old Shatterhanda, když mu prérijní vítr s kloboukem odnesl i paruku. Protože i on prodělal indiánské hair fashion, při kterém se místo nůžek používalo nože. Bowle knife. Úprava to byla doživotní, tahle indiánská trvalá, bohužel při ní byla i nenulová úmrtnost.

Říkalo se tomu skalpování.

Vzpomínám si, že mi při prvních zmínkách o tomto kadeřnickém provozu mezi Siouxy či Dakoty, Černonožci, Komanči a Navahos po hubených klukovských zádech přebíhal mráz. Míval jsem totiž už odmalička rozvinutou představivost a čtené jsem živě prožíval.

V dnešní době, v čase módy holohlavých a na kůži vystříhaných by si indiánské skalpovací nože moc neřízly. Do kůže bělošské ani černošské, jak se tak v televizi na cizácké filmy koukám. Nic ovšem není ztraceno – možná se móda pánských sestřihů časem zase změní. Vlastně, změní se určitě, na to můžete vsadit s jistotou poslední dolar.

Móda skalpování, kterou zavedl sám Velký Manitou, představuje počínání sui generis  extrémní. V některých lidských činnostech neuplatnitelné. Dokonce i v samotném stříhání.

Výroba vlny pěstováním ovcí stojí a padá s možností opakování – a s faktem, že na holou kůži ostříhané ovečce vlna zase naroste. Kdyby tomu tak nebylo, celý jeden kontinent, Austrálie, sice ze všech nejmenší, ale přece jen kontinent a ne pouhý ostrov, by udělal bankrot. Bez ovcí by přišel na buben. Klokani by ho neuživili.

Kdyby lidem, zejména ženským, po ostříhání znovu nedorůstaly vlasy, zkrachovala by celá odvětví zkrášlovacího průmyslu, která by se redukovala na výrobu paruk. Průmysl ženské krásy a lidské hlouposti by se zhroutil jako domeček z karet. Není sice pochyb, že by si tato hloupost našla jiný ventil, nicméně, svět by o jednu svou atrakci přece jen přišel.

Bez pravidelného stříhání by se neobešly ani řídící mechanismy států. Nemám teď na mysli stříhání poslanců a senátorů, či dokonce ministrů vlád. Mezi nimi ostatně panuje tak jako tak výrazná proplešatělost.  

O čem uvažuji, je placení daní. To je občanská stříž, opakovaná pravidelněji než je střídání strejců a tetek u moci. Protože političtí papaláši, ať se hlásí k jakýmkoli barvám, názvům, stromům, ovocným plodům či ptákům, všichni bez rozdílu potřebují (a souhlasí s tím), aby byl občan pravidelně a co nejvíce nakrátko berními úřady stříhán a holen. Protože tato stříž živí politické papaláše. Na ně si žádný Manitou s jednorázovým skalpováním nepřijde. Ať by byl jakkoli veliký. Co oni potřebují, je pravidelnost, protože sami chtějí pravidelně hodovat,  oblékat se, zdarma do exotické ciziny cestovat, dokonce za svolnými ženskými. Aby se pak mohli doma, před občany, kteří jim tohle všechno zaplatili, velkohubě vytahovat.

Indiánské skalpování jako metodu řízení napodobovali před padesáti a více lety komunističtí mocipáni v oblasti zemědělství. Sedláky stříhali dohola – i s jejich kůží. Sebrali jim a odevzdat donutili obilí, jako by nevěděli, že co velkému bratrovi na východ zašantročí, tím se v příštím roce pole neosejí ani neosází. Prostě sedláky ničili. A teprve následující katastrofy, do kterých takzvané vědecké komunistické řízení vyústilo, jim napravilo hlavu. Zcela v duchu klasického úsloví – chytrému napověz – hlupáka trkni!

Indiánské skalpování má svůj český název, velice případný – sedřít z kůže. V podstatě by se tak daly nazvat politické strategie všech dob. Po občanovi se chce, aby byl při onom odírání klidný, aby neprotestoval, netrkal ani kolem sebe nekopal, aby byl jako ten Čehona, občan pilný, císaři dával, co je císařovo – a pánaboha ať vezme čert. Protože občané jsou tu přece proto, aby se nechávali reprezentovat svými pány, dnes vlastně téměř nikým nevolenými. Ať přitom na tu reprezentaci padne třeba i poslední koza ve chlívku. 

 

 

Vědění lidstva a vědění člověka

 

Člověk si je už dávno vědom svých možností – ale i nemožností. Oproti jiným biologickým druhům bohatě rozvinul možnosti komunikace – což mu umožňuje předávat získané poznatky z generace na generaci. V dimenzi vědění tak vlastně napojuje ontogenezi jedince na fylogenezi lidstva.

S odchodem lidského jedince se ztrácejí dovednosti nesdělitelné a nepřenositelné. Třeba znalost cizích jazyků, matematických schopností počítání a uvažování. Ekonomicky je to zoufale neúsporné, je to strašlivé plýtvání – když musí potomek mudrce začínat od abecedy a násobilky, bez možnosti převzít od otce všechno, co uměl on. Kdyby se získané vlastnosti (znalost cizích jazyků například) mohly dědit podobně jako se dědí krevní skupina, výška postavy, dispozice k diabetu a barva vlasů nebo očí, učinilo by lidstvo ve svém vývoji výrazný skok. Neuvažuji teď o možnosti, že by při chronické hlouposti a chamtivosti mocných byla tato šance zbůhdarma promarněna.

Diktátoru Stalinovi nabídli na zlatém podnosu koryfejové takzvané biologické vědy dar dědičnosti vlastností nejen vrozených, ale i získaných – bioložka Olga Borisovna Lepešinská a šlechtitel Trofim Denisovič Lysenko. Ta první se vrátila pro svůj objev do středověku, kdy se žáby líhly z rybničního bahna a mouchy z hnijícího masa. Lysenko napájel telata kravského pohlaví smetanou v očekávání, že v dospělosti budou samy takovou smetanu z vemene dojit. Diktátor byl nadšen a rozdával akademické tituly na všechny strany; skeptiky posílal na Sibiř do koncentráků. Dovedl ocenit, co je ve hře; byl sice blázen, paranoidní šílenec, nebyl však blbec. Na rozdíl od mnoha jiných mocných všech národností a ras.

Vraťme se k problému vědění.

Pro poznatky platí, že mohou existovat an sich, jako takové, objektivně jako třeba Pythagorova věta o stranách pravoúhlého trojúhelníku nebo Archimédův zákon o síle nadlehčování tělesa do kapaliny ponořeného – ale také für mich, pro jedince, který poznatek pochopil, což prokazuje tím, že umí propočítat příklady řešitelné s pomocí právě takového poznatku.

Osvojení si poznatku für mich je proces namnoze bolestivý. Učení – mučení. Obejít se nedá, ani oběhnout. Dá se však předstírat – ale to je jiná kapitola. Možnost zdědit znalosti přímým předáním od rodičů, jako bankovní konto nebo cestou pupečníkové krve, by bylo terno.

Jenomže to nejde; všechny pokusy tohle přelstít skončily fiaskem, případně ostudou. Jako v případě Lepešinské a Lysenka.

Transformovat vědění existující an sich v knihovnách celého světa do obrovské množiny dílčích vědění für mich stojí člověka 15 až 20 let života. Nejlepších let života strávených ve školních lavicích a posluchárnách univerzit. A to jde jenom o nepatrnou část takového objektivního vědění, o jakési Basic Knowledge. To všechno je třeba podstupovat, abychom se dostali jako jednotlivci tam, kam až vystoupili ti před námi, předtím než naposledy odložili lžíci. Teprve odtamtud můžeme, pokud naše síly stačí, pokračovat dál. Pokoušet se učinit další krok a tentokrát svým vlastním für mich dopředu postrčit i ono obecné vědění an sich.

Byli jsme vyhnáni z ráje samozřejmosti vědění a odsouzeni v potu tváře chléb svého poznání dobývat. Odsouzeni a zakováni do želez poutem nejsilnějším, protože žádným kovářem neodstranitelným. Poutem touhy, vášně, potřeby poznávat. Poutem zvědavosti.

Nemůžeme být jako Vševědoucí – můžeme jenom usilovat takovými být. Možná je tohle hlavní příčinou naší závislosti. Protože závislost předpokládá vědomí cíle a nedostatečnost prostředků k jeho dosažení.

Touha poznávat je dar i prokletí. Bez poznávání nemůžeme být, nemůžeme existovat jako lidé. Nebýt tohoto biče nás pohánějícího možná bychom nepoznali palčivost neúspěchu. Hořkost prohry. Ale ani pýchu a štěstí poznání, když pochopíme. Hrdost, kterou pocítil každý, kdo doopravdy pochopil. Ta ovšem nemá nic společného s předstíráním, že jsme poznali.

Poznání für mich je možností, že bylo poznáno také an sich. Rozhoduje se o tom v rámci pravidel, označovaných jako věda. Odvrácenou tváří tohoto procesu je poznání für euch, totiž předstírání, že jsem něco pro vás objevil, kteří mé počínání sledujete. Abyste mě obdivovali. To je ovšem poznání falešné, jak někdy dokážeme rozpoznat.

 

 

Pás cudnosti jako způsob antikoncepce

 

Tahle úvaha by mohla být příspěvkem k dějinám antikoncepce, které, jak jsem se kdysi kdesi dočetl, jsou poměrně bohaté a hluboko proti proudu času sahající.

Člověk je seřízen tak, podobně jako snad všechny živočišné druhy, aby usiloval se rozmnožovat. Milujte se a množte se! – to nemyslil Stvořitel jako nějakou abstraktní a od života vzdálenou politickou výzvu; přál si to doopravdy, maje na mysli demografické tabulky a statistiku zalidnění vůbec.

Protože Stvořitel zároveň věděl, do čeho to rozum dal, došlo mu, že s výzvami u lidí rozhodně nevystačí. Že je musí vyfutrovat něčím solidnějším, přitažlivějším. A napadl ho sex – tedy, napadlo ho, že kdyby se zařídilo, aby se lidem to rozmnožování líbilo, kdyby je bavilo rozmnožovat se, bylo by to demografické zajištění mnohem spolehlivější.

Tak se stalo, že lidem namazal ten suchý chleba rozmnožování pomazánkou sexu; a hořkou kávu pracného rozmnožovacího komíhání jim osladil milováním a láskou. Tak byla nastolena obliba příslušníků jednoho pohlaví příslušníky pohlaví druhého. A jak se už při každém díle stává, trochu se to pomotalo a zašmodrchalo; heterosexualita se popletla a zaměnila homosexualitou lesbiček a gayů. Naštěstí se ta chyba stala v jenom únosně nízkém procentu, demografické křivky zásadně nenarušujícím.

Lidé jsou takoví, že nemají rádi, když je někdo do něčeho nutí. Z toho důvodu odmítli i socialistický blahobyt; nechtěli se mít dobře na povel.

Takže, když jim po nějakém čase došlo, jak mazaně je Stvořitel s tou rozmnožovací strategií doběhl, a taky když se jim lidských mláďat v jeskyních a zemljankách hemžilo moc, začali hledat způsob, jak to trochu omezit, regulovat nebo zarazit. Neříkali tomu sice ještě celibát, ale šlo právě o tohle.

Lidé hledali, jak to zařídit, aby se rozmnožování zastavilo nebo omezilo – ale aby přitom sexuální provoz mohl fungovat jako předtím. Sex se jim totiž líbil a zřeknout se ho nechtěli. Tak vznikla úloha oddělit milování od plození, sex od demografie. Chtělo to vložit do rozmnožovací technologie nějakou překážku, která by celý ten podnik zastavila v půli cesty. Příčinu ano, následky ne.

Pásy cudnosti se z linie tohoto vývoje poněkud vymykají. Byly konstruovány a instalovány nikoli se záměrem zabraňovat početí; tahle zařízení byla cílena už na zábranu samotného pokusu o početí, na zábranu sexu, respektive jeho dovedení do úplného konce. To je zřejmě důvod, proč se od jejich železné konstrukční verze nikdy nedospělo k variantě výroby z hygienicky mnohem výhodnějších plastů, omyvatelných a nerezavějících. A proč v současnosti jejich technologický vývoj dále neprobíhá.

 Oddělování příčin od jejich následků, například sexu od plození, je záležitostí, kterou se lidé zabývají dost všeobecně. Souvisí to i s otázkou odpovědnosti.

Už při hledání společenského zařazení, místa či pracovního místa, bývá prioritou nalezení místa s pokud možno žádnou nebo alespoň hodně mlhavě vymezenou odpovědností. Takovými bývají místa politiků a specificky senátorů českého parlamentu. Není znám případ, že by byl kdokoli tam usazený za cokoli popotahován. Ačkoliv, podle výsledků jejich (ne)činnosti soudě, by nepochybně bylo popotahovat za co.

Nechuť vůči odpovědnosti za vlastní počínání je příčinou mohutného bobtnání byrokracie. Zejména v sezóně takzvané demokracie je to markantní. Komise a úřední místa se zřizují místo toho, aby se jasně vymezily odpovědnosti za učiněná rozhodnutí a provedené činy. Alibismus se košatí a rozprostírá v zemském českém ráji. Nikdo není vinen, ačkoliv je jasné, že došlo k provinění. Vypráskat dobře si stojícího demokratického velmože z jeho vysezeného křesla je úkol nadlidský. Úhrn trestů je převažován úhrnem provinění, vin je nesrovnatelně víc než shledaných viníků. Lidská spravedlnost nefunguje.

 

 

Variace na známé téma

 

Zásadním predikátem demokracie je představa, že jde o hru všech. Všech, kterých se týká společenská hra občanů dané komunity. A dokonce všech stejně – pokud jde o právo a příležitost. Ta příležitost nezahrnuje samozřejmě dimenzi biologickou – zákony dědičnosti jsou z lidského managementu doposud vyňaty. Zvláštním způsobem je ošetřena i dědičnost sociální – majetkové poměry a postavení rodin, například.

Vlajkovou lodí demokracie je všeobecné volební právo. Sociální utopie minulých staletí se stala před sto padesáti roky politickým heslem; boj za jeho uskutečnění rozvalil monarchie a ze šlechtických privilegií učinil předmět vtipů v nedělních přílohách novin a předměstských kabaretech.

Zdá se, že sociální a zejména politické parametry jeví zřejmou tendenci časem degenerovat, ztrácet svou přitažlivost i hodnotu. Možná je tato degenerace politiky a politiků jevem stejného druhu jako se jím stala před pár desetiletími degenerace šlechtictví a šlechty. Ovšem, politice nikdy nebyla vlastní vznešenost – ani předstíraná. Politika byla vždycky doprovázena pragmatičností, podváděním a předstíráním.

Tak vyprchalo po půldruhém století i kouzlo všeobecných voleb. Zatímco boj o všeobecné volební právo začal zdola, postupovala degenerace v tomto případě shora. Občanovi neuniklo zneužívání zastupitelské demokracie k osobnímu prospěchu zastupitelů; přes aféry nejrůznějšího druhu až k dnešnímu stavu věci, kdy už se stává samozřejmostí, že si poslanci určují své platy sami, aniž by přijímali jakoukoli odpovědnost za své manažerské zmetky. Zastupitelé zcela bezostyšně multiplikují své požitky, považujíce je za prostředek obligátního zvýšení svých příjmů; asistentské honoráře, jejichž smyslem je racionalizace poslanecké činnosti, využívají jako důchodů členů vlastních rodin, zcela bez ohledu na jejich odbornou kvalifikaci. Tyto nemravnosti už ani nejsou utajovány – předpokládá se, že veřejnost už tenhle nechutný knedlík v hrdle společenské mravnosti strávila. Politické postavení je prostě koryto, u kterého je dovoleno chrochtat a mlaskat po libosti.

Spolehlivým symptomem nefunkčnosti dnešní demokracie je pohrdání volbami. Co bylo před patnácti desetiletími postupně vybojováno, setkává se dnes s lhostejností a občanským pohrdáním. Obojí je důsledkem a reakcí na chování zastupitelů – jejich nabubřelost, aroganci, chamtivost.

Dnešní demokracie připomíná – alespoň v jistém ohledu – otrokářskou demokracii Starého Říma. Uvnitř společnosti stojící na otrokářském principu existovalo jádro elit vybavené výsadami (římského občanství, kupování prebend v souvislosti s vybíráním daní, přídělu potravin a her). Život jádra probíhal autonomně – s hrou na volby, senátorství, konzulství, postavení. Interakce jádra se zbytkem (většinovým, stejně jako dnes) nabývala na intenzitě ve chvílích povstání otroků a jejich potlačování ozbrojenci stojícími v placených službách elitního jádra. Dnešní občanské mravy jsou ovšem zjemnělé, takže k vypalování otrokářských vil nedochází; napadání mocných bezmocnými se odehrává převážně v rovině slovní, v nadávání a spílání, v komentování nemravností páchaných mocnými, třeba při jejich používání peněz od občanů na daních vybraných k soukromým investicím do veřejných domů. Napadání fyzické mívá podobu vrhání rajských jablíček a shnilých vaječných bílkovin.

Politikové se za tuto ohleduplnou interakci ze strany chudých odvděčují tím, že je nenechávají přibíjet na kříže podél cest první třídy.  Jinak žijí oba světy – ten menšinový svět mocných a většinový svět bezmocných – ve svých vlastních uzavřeních, oddělovaných ohradami z peněz – přes které se dá nahlížet jenom skrze křídové stránky lesklých barevných a bezduchých magazínů. Svět vil, bazénů, ostrovů v jižních mořích na jedné straně – a svět paneláků, rybníků kvetoucích zelenými sinicemi a rekreací u moří blízkých až zahumenních. K intenzivnější interakci dochází právě v sezónách voleb, kdy jsou chudí bohatými formálně žádáni o vyslovení se. Dokonce se jim za to nabízí kopie římských Panem et circenses – chléb a hry, kdy kandidáti politických prebend šaškují a předvádějí se v klaunských čepičkách nudícímu se davu. Tehdy přichází čas, kdy chudí a bezmocní mají možnost masově odpovídat – Vlezte nám s tou vaší komedií na záda! Protože dnes už většina chudých volební maškarády za svou komedii nepovažuje. Je to jejich představení, těch bohatých nebo alespoň o pohodlné zbohatnutí usilujících; zamítavá odpověď občanů jim vlastně nevadí. Pravidla hry jsou totiž dnes obezřetně nastavena tak, aby – ať to dopadne jakkoli – mocní v každém případě dopadli na všechny čtyři. Podstata hry se nezmění žádným v úvahu přicházejícím výsledkem.

A tak se pořád dál pokračuje v krasojízdě, a rozum se divit nepřestává.

 

 

Žijeme na dluh

 

Na svět vstupuje člověk v doprovodu rodičů; asi jako na film mládeži nepřístupný. Alespoň maminka u toho musí být; táta vlastně jenom nepovinně. Potom ještě mnoho let žije človíček na dluh, na úvěr. Všechno, co k životu potřebuje, je mu půjčováno, obvykle dokonce bez toho, že by si o to musel říkat.

Když člověk dospěje, svět mu taktně (někdy ani ne moc) naznačí, že je čas začít půjčené splácet. Už taky proto, že je světě zvykem (a navíc i zákonem) dlužníkům uloženo, aby půjčené vraceli i s úroky. Tj., jak je obecně povědomo, s něčím navíc, navrch, nádavkem.

Podobně jako člověčí banky, taky svět půjčuje každému člověku jinak. Jedněm, kteří byli voženi v kočárcích s krajkami, bydlí ve vysokých domech a později chodí v bílých košilích s proužkovanými kravatami, půjčuje hodně. Jiným, kteří byli voženi v otlučených kočárcích po starším bratrovi, půjčuje skrblicky. Tím je dáno, že ti první jsou povinni splácet víc a s vyššími úroky než ti druzí. Tak je to spravedlivé. A pokud by se ti první chtěli z této zásady vyzout a nějak ji obejít, například předstíráním, chovají se nesprávně a budou za to potrestáni.

Všichni žijeme na dluh.

Kdo dostal velkou půjčku, kterou jen po malých kouscích splácí, ten žije rozmařile. Svým životem a chováním riskuje, že poskytnutý úvěr splatit nestihne. Riskuje, že ho čas konce zastihne nepřipraveného, s účty neuzavřenými, bez potvrzení o splaceném dluhu.

Kdo nechce vidět svou povinnost půjčené splácet, hledá cestu oklikou. Cestu předstírání. Namlouvá si – a i těm kolem něho se snaží namlouvat – že jeho skutky, kterými svůj dluh zapravuje, mají hodnotu velkou a mimořádnou, ačkoliv dobře ví a sotva mu uniká, že i ti kolem to vědí, že o nic mimořádného nejde. Klame sebe i ostatní, lehkomyslně zapomínaje, že toho, kdo mu do života zapůjčil, oklamat nelze. Že konečné vyúčtování bude provedeno jinak než činí pochybné audity pozemské.

Bývaly kdysi instituce známé jako vězení pro dlužníky. Nevím, k čemu byly dobré – ke splacení dluhů napomáhat sotva mohly. Jedinou jejich představitelnou funkcí mohl být trest. Za to, že člověk nesplatil, co splatit byl povinen, byl zbaven části svobodného života. části toho jediného a jedinečného, bez čeho si nelze ničeho rozumného v životě dobýt. Taky zbaven cti.

Žijeme na dluh.

Říkávalo se kdysi, že dluh ujídá s člověkem z jedné mísy. To bylo ovšem v dobách, kdy nehrozily inflace, znehodnocení úspor a hodnot. Kdy se neplatilo ušmudlanými bankovkami, ale zlatem kontrolovatelné ryzosti. Naše doba je jiná – znehodnocuje úspory, nahrazujíc je spekulacemi.

Jakkoli je zadlužení každého z nás záležitostí individuální, v části té hry jedeme společně. V části, kdy z přírodního bohatství, z darů přírody bereme víc než dokážeme vracet. Zaživa kucháme útroby země, nekvalifikovaně mrhajíce a jako nepoužitelné odhazujíce mnohé, co by nepochybně bylo využitelné mnohem racionálněji, kdybychom tolik nespěchali. Do budoucnosti, kterou pořád ještě vidíme jako jedno velké bojiště. Neschopni se uskrovnit ani v zájmu vlastních dětí a vnoučat.

Žijeme na dluh.

Naši potomci budou jednou vrtět nevěřícně hlavou nad nedůvtipností a sobectvím svých předků. Na jejich neschopností zahledět se ke vzdálenějším obzorům. Nad zaslepeností, neschopnou uchránit obilí potřebné pro setbu příštího roku a uchovat vejce jako slepice příštích snůšek. Na dluh se dá žít, dokud je tady, kdo je schopen a ochoten půjčovat. V naději příštích výnosů. Předpokládá to důvěru; co se však stane, když se důvěra vyčerpá a otázka splácení bude definitivně nastolena?

 

 

Zprávy 15

 

Příklad demonstrující rozdíl mezi právem a spravedlností. Poslance, který spáchal trestný čin, jeho parlamentní blíženci k potrestání nevydají. Vrána vráně oči nevyklove.  Rovný rovného si hledá. I jim se může jeho hlas proti vydání jednou hodit, až oni sami zločin spáchají. Takže – stalo se po právu – třebaže spravedlnost zrudla hanbou.

 

Zločin nepřestane být zločinem, jestliže zločince pokřivené české právo zbaví trestní odpovědnosti. Zlo nenastává jeho právní proklamací; zlo nastalo jeho spácháním.

 

Sobota ráno. Nad hrnkem kávy u kuchyňského stolu si najednou uvědomím, že jsem se vrátil do dob mého venkovského dětství. Místo slepic tady pod mým panelákovým oknem vykřikují kosáci, ale psi jsou jako kdysi. Měřeno psími projevy, díky nim se stala paneláková Olomouc na začátku 21. století čoklí vesnicí a samotné paneláky psími boudami.

 

Zásadovost a otevřenost. Jestliže člověk svůj názorový svět uzavře přístupu nového, co v něm doposud přítomno není, když se zalarvuje a zakonzervuje, nemůže to být dobré. Když je svět názorů člověka zcela otevřený, jeho držitel si rychle získá pověst kam vítr, tam plášť. Taky nic moc. Zřejmě to příliš zjednodušuji. Své názory nemá člověk uloženy systémem nějakého archivu. Kromě nich by měl mít také své představy o tom, jak hodnotit poznatky, co za přijetí stojí, protože obohacuje, a co by se mělo naopak odmítnout jako nesmysl, případně vystavit podrobnějšímu přezkoumání. Řekl bych, že metodologická vybavenost by měla být stálejší, snad i konzervativnější; bude-li tomu tak, branka pro kontakt s novým může být docela liberální. Předem odmítat stačí jenom málo – máš-li jasno v kritériích, podle nichž se má nové přijímat.

 

Nikde nemá lidská hloupost tak katastrofální následky jako v politice.

 

Žena mě vyhání, abych si došel nakoupit, s takovou vehemencí, že si připadám jako Jeníček s Mařenkou, když je macecha posílala do lesa k perníkové chaloupce.

 

Život nám čas přiděluje tak skoupě – a my ho přitom snad třetinu utrácíme spánkem. (Nemluvte mi teď o fyziologické nezbytnosti). Připomíná mi to situaci, kdy jsem při své první cestě do Itálie zjistil, že víno (laciné, místní, v papírových krabicích) stojí totéž, co balená stolní nebo minerální voda. Kupovat si vodu, když za stejné peníze mohu mít víno? To by přece bylo proti zdravému rozumu! Jenomže už třetí den jsem poznal, že se bez vody neobejdu. S tím spánkem je to prostě podobné jako s vodou v prostředí vína.

 

Na dvoře mi ze stolu, u kterého píšu, vítr pokouší sebrat papír. Kdybych byl pověrčivý, mohl bych to brát jako dvě stě devadesáté osmé vážné varování, nabádající mne, abych už přestal psát.

 

Houska mi připadá zajímavější než rohlík. Asi proto, že na rozdíl od něho musela být, než to s ní upekli, do něčeho už zapletená.

 

Višně, rybíz, angrešt – do sklenic zavařené konzervy léta, kousky sluneční energie na zimu připravené uprostřed ledna pozdravit a připomenout, co bylo. Stejně jako usušené kytice koření yzopu, dobromysli, šalvěje a meduňky pro připomenutí vůně nebo chuti v čaji. Z té úplně blízké minulosti dýchne časem, za kterým dveře ještě úplně nezaklaply.

 

Čas dokáže vonět na spoustu způsobů. Jiná je vůně starých knih, prádelníku s levandulí, vůně vína rozlitého do sklenic a vůně času z řady thují podél hřbitovní cesty. Ale také na způsob přebalovaného nemluvněte, zralé ženy a otevřené babiččiny truhly.

 

Gymnastická sestava, provedení: obouruč, jednoruč, bezruč.

 

Prostor kolem Země je jako velký rybník, do kterého jedny mobily zprávy vysazují jako běličky, které jiné mobily podobné udicím zasekávají a z vody vytahují. A ty zprávy i v tom se běličkám podobají, že skoro všechny jsou podměrečné a bez užitku.

 

Dělím lidi do dvou kategorií. Kdybych s nimi šel na stráž, ty z první kategorie bych si bez obav pustil s puškou za záda, ty druhé ne. Ty druhé bych si pořád pro jistotu držel pěkně na očích.

 

Mému tátovi ukradli komunisti mlátičku a sebejistotu sedláka právem rozhodujícího o svém osudu. Rodinné stříbro nám ukrást nemohli – nic takového jsme nikdy neměli. Až v dospělosti mi došlo, že o něco stříbrného mne přece jenom připravili. O stříbrný vítr, ten šrámkovský, který se zarazil o stalinské větrolamy – a ke mně dolehla jenom jeho opožděná ozvěna. I tohle byla ovšem krádež, dokonce nad jiné opovážlivější, drzejší a odsouzeníhodná.

 

Soukromá investice není tak úplně soukromá, je-li investicí do veřejného domu.

 

Slogan včerejška, Rudé právo – Žijeme lépe, žijeme radostněji. Slogan dneška, Delvita – Žijeme lépe, žijeme levněji.

 

Zbožné přání – Jak budeme dnes pracovat, tak budeme zítra žít. Nemravná skutečnost – Jak budou jedni pracovat, tak budou jiní žít.

 

Co se dnes naučíš, z toho se budeš zítra přeškolovat.

 

Někdy mě napadá, že nemoci, úrazy a nejrůznější trápení jsou vlastně pokusy v rámci aktu Stvoření na lidech prováděné, se záměrem vyzkoušet, co tenhle lidský materiál odvozený z Adamova žebra vydrží. Pokusy možná vyhodnocované pro nové pokolení tvorů plánované po nás. Jako statistika by mne zajímalo, kdo to vyhodnocuje a jako vysoko je nastavena hladina statistické významnosti.

 

Lidé jsou pokusní králíci se schopností sami na sobě experimentovat.

 

Už vím, proč se volební preference počítají jako procenta z počtu těch, kteří přišli volit – a ne z počtu těch, kteří mají volební právo. Při dnešní nepatrné volební účasti by se totiž mohlo snadno stát, že by ani jedna strana nepřekročila minimální pětiprocentní hranici. A co bychom si počali, kdyby se do parlamentu nedostala ani jedna strana?

 

Na okraj demokracie. Je zvedání rukou a počítání hlasů opravdu racionální metoda řízení? Jsou lidé opravdu tak omezení, že nedokážou vymyslit nic moudřejšího?

 

Někdy se lidé nedohodnou, protože jsou každý na jiný způsob chytrý. Jindy se nedohodnou, protože jsou každý na jiný způsob hloupý. Nedokážu rozpoznat, jak je tomu v českém parlamentu.

 

Elitně politická:

 Lidi nám to baští, že sloužíme vlasti.

Nám tahle vlast rozkradená může býti ukradená.

 

Univerzitní profesor, to je skvělé ctnosti vzor.

Místo platem v zeleni diplomem ho ocení.

 

Život má také svoje stíny:

uřvané šlágry, blbce a těstoviny.

 

Co se v mládí naučíš, na to si ve stáří nevzpomeneš.

 

Donášíval tajným. A teď, když ho zveřejnili,

pověst když mu poškodili, rád by se stal hajným.

 

Ministerští radové nejsou žádní troubové,

ani reci bájní. Dřív bývali tajní.

 

V zimě i v čase pohody sbírá Maruška jahody.

Nežli by daně platila, raději věneček ztratila.

 

Modlitba bankovně-podnikatelská

Špinavých peněz praní ať můžem provádět do skonání.

V tom ať nám fandí všici vládní úředníci.

 

Šla Nanynka do zelí, měla s sebou nůši.

Pepa čeká v jeteli. Ona něco tuší.

 

Kádrovali kádrovníci, kádrovali kádry.

Za prejtovou jitrnici, se zdravými jádry.

 

Přednášel jistý učenec – že podle posledních objevů

z úterka v noci na středu po červnu přijde červenec.

 

V logice všechno závisí na tom, jaké máš premisy.

Nemáš-li premisy akorát, nepřiznáme ti doktorát.

 

Nejsilnější politickou stranou v Česku je už nějakou dobu Strana Nevolících Voličů – SNV. Strana těch, kteří volit nechodí. Strana spolehlivě většinová. Seznam jejích voličů je doložitelný v každé volební sezóně množinou nezakroužkovaných v úředně ověřených volebních seznamech. Proto by se jí mohlo také neoficiálně říkat Neodfajfkovaní. Podobně jako jsou jiné, nesrovnatelně méně početné politické strany nazývány jako lidovci, občanští demokraté, sociální demokraté nebo komunisté. Jiné strany u nás už neexistují ani virtuálně. Poslanci této strany neodfajfkovaných, jejíž oficiální nepřiznanost dokazuje nedůvtipnost českých politologů, by se vybírala ze seznamu jejích členů metodou náhodného vybírání. Přesná pravidla nastavit není principiálně obtížné. Samozřejmě by se muselo jednat o výběr vícestupňový, protože někteří za poslance vybraní by asi poslali posly takové zprávy do háje nikoli zeleného. Takovému člověku by se mělo dostat uznání; svým přístupem k věci dokázal, že má charakter. Na rozdíl od těch, kteří se k politickým korytům derou hlava nehlava. Hlavně ovšem nehlava. Pro tu náhodnou poslaneckou volbu by se mohlo použít kolo štěstí. Tím by se vnesla do politiky Náhoda; opatření by to bylo kladné, protože, jak známo, na světě existuje pouze dvojí spravedlnost – skrze Náhodu nebo skrze smrt. Všechno ostatní je korupce (viz heslo privatizace).

 

Socialismus se dělá z kapitalismu znárodňováním. Kapitalismus se dělá ze socialismu privatizací. A jak se vyrábějí lumpové a podvodníci?  Obojím!

 

Víkendový domek mé prostřední dcery, kam bývám občas v létě zavezen, obklopuje zahrada. Kolem plotů vroubená lískami. Oříšková zahrada. K mým předvánočním povinnostem patřívá je louskat. Lísky jsou tam výhodná flóra; slimáci nedokážou lézt po větvích. Loni se do zahrady, zřejmě přilákány těmi lískami a oříšky, nastěhovaly veverky. Ne na skok, na občas, na někdy. Natrvalo. Protože jedna strana té zahrady sousedí se silnicí pražskými turisty silně frekventované, stávají se veverky pro ně občasnou atrakcí. Dost se přitom podobají svým druhovým příbuzným z parků kolem Buckinghamského paláce. Drzým zrzkám, málem se dobývajícím do tašek a kapes návštěvníků. Liší se od nich především tím, že v londýnských parcích není tolik lísek jako v téhle zahradě. Takže se přes svou zdomácnělost liší naše veverky (to naše nevyjadřuje vztah majetnický, spíše sousedský) tím, že se stravují ekologicky, přírodně; jejich přítomnost ve větvích lísek se nepřehlédnutelně projevuje padáním vyloupaných skořápek. Mlaskání veverek slyšet není, na to jsou příliš dobře vychované. Myslím, že je z jejich počínání rušit nebudu. Konec konců, muset před vánocemi celé dny vyloupávat oříšky do cukroví, které jako diabetik mám stejně zakázané, je vlastně otrava.

 

Už i na vsi je posekaná tráva odpadem. Pokosená tráva není senem ani otavou, na zimu pro dobytek sušenou; je na obtíž podobně jako rozbité hrnce a kastroly, nevratné láhve a hračky, kterým už děti odrostly. Poslední, čím člověku tráva poslouží, je vůně; ta však vydrží jenom nějaké dva dny. Vzpomínám, jak se v době začínajícího socialismu sešly dva jevy – jeden sociální, totiž scelování selských pozemků – a druhý přírodní, jarní sucho. Na jaře se vůbec krmení pro dobytek shánělo všelijak. Stodoly už zely předžňovou prázdnotou a na poli ještě nic skliditelného nebylo. Ten rok máma do nůše na poli za humny vysekávala plevel, hlavně bodláky, a ve stodole na holém mlatě je míchala se zbytky slámy, aby bylo kravám co do žlabů a do hladových tlam dát. Aby alespoň něco v té hubené době nadojily. A tady se teď na vsi zdravá tráva jako bezcenný a obtěžující odpad vyhazuje. Taky jeden z paradoxů času, který stačil zachytit jeden lidský život – tentokrát ten můj.

 

Skončila vizita. Páni doktoři si předtím než se rozejdou, sdělují dojmy. „Je to tady jako v bordelu,“ dává najevo průchod své nespokojenosti mladý sekundář, ohlížeje se, zdali ho primář neslyší. Senior kliniky, profesor Procházka, klidným hlasem upřesňuje: „Omyl, pane kolego, nevím, jaká je vaše zkušenost, ale za mého prvorepublikového mládí musel být v bordelu pořádek. Čisto a uklizeno, provoz klapal ťip-ťop. Použil jste k vyjádření svého názoru nevhodný příklad.“

 

Ve svém dnešním stavu jsem člověk k práci v podstatě nepoužitelný. Nejde o mou sedmdesátku; dědek v mém věku by měl ještě ledacos dokázat. Můj bratr je jenom o rok mladší – a zastane tvrdou selskou práci sedm dní v týdnu. Z mé fyzické neschopnosti a mého měšťáckého chátrání bývám vytrháván o prázdninách pobídkou ke štípání dříví a sekání otýpek. To patřívalo tradičně k zaměstnávání dědků mé věkové kategorie, výměnkářů, takže neprotestuji. S nechutí přitom pozoruji, jak mi to jde rok od roku hůř. Vzteká mě to – pamatuji ze svého dětství a mládí vesnické dědky, houžvičky vyschlé do uzlů šlach a svalů, které se už stářím nescvrkávají – a pořád byli funkční, užiteční a k práci použitelní. Třeba právě k tomu štípání dříví.

 

Kolem projíždí auto. Z amplionu vytéká písnička o nešťastném zajíčkovi, který ve svitu přejasného měsíčku utíká k lesu, celý se třesa obavou, jak ten svůj zaječí život zachová. Vytékající písničce občas řidič zatlačí špunt, aby do nastalé pauzy zahalekal – Kůžéé, kůžéé … Docela případná, jakkoli cynická odpověď zajíčkovi na jeho životní obavy a pochybnosti.

 

Na vsi stoupá nejenom hladina hluku – s tím jak se všechny činnosti motorizují, od sekání trávy po řezání dříví a dopravu čehokoliv odkudkoliv kamkoliv. Zvyšuje se také hladina vibrací. Otřesy rozkmitávají silnici a s ní všechno v okolí nejenom bezprostředním. Zemědělské stroje jsou totiž pořád těžší a jejich přemisťování rychlejší. O tazích kamionů raději nemluvím. Už i hnůj se na pole vozí rychlostí, která by měla dopravním orgánům stát za občasnou kontrolu. A má profesionální představivost už vidí tituly budoucích diplomových a doktorských prací v příslušných vědních oborech – Vliv rychlosti dopravy hnoje na budoucí úrodu cukrovky.

 

Dříve projde velbloud uchem jehly nežli boháč do království nebeského – pravil Kristus. Výborný aforismus. Kdyby to prohlásil dnes, zažalovali by ho všichni, kteří ke svým majetkům a postavením u výnosných koryt přišli nečistými spekulacemi; ta žaloba by byla podána kvůli diskriminaci nestandardně si ekonomicky polepšivších – abych se vyjádřil politicky korektně.

 

Ve Washingtonu jsem viděl pomník k poctě vojákům korejské války – rozvinutá rota pěšáků  v celtách proti dešti s puškami v ruce postupuje vpřed. Až bude jednou postaven podobný pomník v této zemi, bude jej tvořit skupina rozesmátých postav Kožených, Železných, Olověných, Měděných a Cínových – abych navázal na nejlepší české tradice. A lidé budou chodit kolem a s obdivem i závistí na ně hledět a svým dětem sdělovat – Ti se uměli narodit.

 

Slovo zloděj bude v Česku zrušeno. S ohleduplností a pitomostí korektní české justici vlastní budou jedinci tak činící nazýváni zákazníci preferující jednosměrnou směnu.

 

Počasí je na různých místech rozdílné, všude se mluví jinak, někde se na tebe smějí a jinde zase mračí. Jenom to kafe, to je všude stejné, ať si kdo chce jak chce na ně nadává.

 

Kdo si na tvém dokáže stát, po čase na svém si stojí.

 

Nemějte lidem za zlé, že se mají dobře. Pokud to jejich dobré není produktem zla, které předtím natropili.

 

Křížovka lidského života by se dala vtěsnat do posloupnosti úvah typu Kdyby … pak …

 

Čas, kanibal ze všech nejdůslednější, který své děti předtím na svět přivedené po jisté době požírá. Nevynechávaje žádného, jakkoli na světě postaveného. Neboť nelze dosáhnout spravedlnosti bez toho, že by to lepší lidé považovali za ukrutnou nespravedlnost.

 

Mráz živé usmrcuje – a mrtvé pak uchovává v podobě blízké živému. Pohádka o Sněhurce je mnohem víc než pohádka. Je to metafora o jedné transformaci. Možná že jednou, poté, co Slunce vychladne, právě mráz uchová ve vesmírné paměti stopu naší někdejší existence.

 

Kainova otázka na otázku Hospodinovu po místě pobytu jeho bratra Abela – Zdalipak já jsem strážcem bratra svého? – je prototypem všech lží, zastírání a předstírání těch, kteří u sebe, ve svém svědomí, dobře vědí, že zabili anebo k bezživotí svého bližního přispěli – a přesto před tváří jiných předstírají. Alibisté, zbabělci, kteří spíše unesou výčitky svědomí nežli zasloužený spravedlivý trest.

 

I ono biblické – slunce svítí stejně na spravedlivé i nespravedlivé – lidé už znetvořili, do podzemních kobek zavírajíce ty, kteří jim na světle božím jejich nepravosti připomínají.

 

Ve stínu žhavého se ochladím a na výsluní mrazivého shořím – dříve než se spravedlnosti na zemi dočkám.

 

Čaj – poselství jihu k severu zasílané. Bílý tuan už nepředstírá, že jeho žena tolik čaje vypije. I tak se to dá vysvětlovat, že bílý tuan má hodně žen.

 

Další důkaz relativní internacionalizace českého prostředí. Sice jsou ve vsích pořád ještě na vratech důsledně německé cedulky Zimmer frei; žádné Bed and Breakfast (B+B) jsem ještě neviděl. Zato vedle cedulí Honig 80 Kč/kg jsem už viděl nápis Honey; bylo to ovšem napsáno menšími písmeny. Britové a Irové jsou od nás pořád ještě dál než Němci A Rakušané.

 

Každá druhá omluva je vlastně výmluva.

 

Černé kupy mraků na letní obloze mi připomínají rané dětství s jeho hrozbami – Nezlob nebo ti nabacám! Jenomže, kdo tady hrozí nabacáním komu, když vodu tolik potřebujeme?

 

Domýšliví hlupáci, kterým se dostává do rukou moc nad lidmi, jsou božím trestem za naši neskromnost a pýchu.

 

Náklady, jimiž si platím vládu a parlament, jsou vlastně daň. Myslím, že by se neměly anonymně rozplývat přes státní rozpočet. Tahle režie za mizerně fungující státní management by měla být průhledná a všem občanům na očích. Oddělená od všech daní ostatních by se měla nazývat daň za občanskou hloupost.

 

Lepší lidé vzbuzují u lidí pohoršení.

 

Už dávno se nikdo neohání heslem, že práce je zdrojem blahobytu. Přitom to pořád vlastně platí – že práce jedněch (těch musí být hodně) je zdrojem blahobytu jiných (těch musí být mnohonásobně méně).

 

Jak jednají poslanci: Jednou za čas se některý zvedne a navrhne, aby se něco udělalo ve prospěch lidu. Jako kdysi panem et circenses ve starém Římě. Ostatní poslanci to označí za populismus, za líbivou politiku provedenou s cílem zvednout si klesající preference. V českých poměrech to připomíná ošatku, ze které se na dvoře sype pár hrstí zrní kvokajícím slepicím. Samozřejmě bez vysvětlování, že tohle zrní si samy slepice předtím nasbíraly a svým pánům nanosily – takže se jim teď dává zpátky zlomek z jejich vlastního, o které byly nastavením pravidel připraveny.

 

Udělal jsem bilanci svého odborového členství za posledních patnáct let. Toho, které jsem při svém konzervatismu, přestože už nebylo povinné, nezrušil. Vyšlo mi, že jsem odborům za tu dobu odvedl asi třicet tisíc, a zpátky dostal tisícovku jedinou. Loni, údajně jako příspěvek na dovolenou. Takže by mi měla odborářská byrokracie udělit něco jako záslužný kříž – s titulem zasloužilý odborový blbec. A to si přitom vůbec nemyslím, že odbory jsou zbytečné.

 

Mandát. Slovo, kterým se političtí paprikové ohánějí jako středověké báby čarodějnice létacím koštětem. Cokoliv udělali, třeba sebevětší pitomost, měli právo udělat, protože tu kdysi bylo pár voličů, kteří je pověřili a právě jim svěřili možnost rozhodovat. Jakákoliv nedomyšlenost v jejich jednání je předem nejenom omluvena, ale i vyňata z práva kritiky – podobně jako v případě rozhodnutí papeže. Rozume zaplač, tak daleko jsme to dopracovali!

 

Společenská pravidla jsou nastavena způsobem, nad kterým zůstává rozum stát. Rozum kohokoliv, kdo je schopen poodstoupit a podívat se na to, čemu se říká politický život, s určitým nadhledem. Ta pravidla jsou směsí sobeckých úmyslů, chamtivosti, hlouposti a mazaného lišáctví, primitivního, průhledného a svou podstatu zastírajícího jako lehká holka zastírá svůj tělesný výrobní prostředek pár čtverečními centimetry průsvitných hadříků. A v té směsi míchá svým vrtkavým, lhostejným kopistem náhoda. Nazývat druh tvorů, kteří kola téhle trapné hry roztáčejí, Homo sapiens sapiens, je absurdita nad jiné.

 

Al Capone byl podezřelý z několika desítek vražd a podílu na jejich přípravě. Nikdy mu zkorumpovaná americká policie a justice nic nedokázala, protože uměl včas odstranit svědky. Za mříže ho nakonec dostali pro daňový únik; ten mu dokázali. Je to modelová situace pro mnohé jiné, i české kauzy, doprovázené úniky před potrestáním do parlamentu a senátu, dokonce evropského. Neschopnost české justice si s tou americkou nezadá. A tak nakonec bylo dosaženo spravedlnosti zásahem shora – a velký Al bohudíky umřel za mřížemi na rakovinu.

 

Boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Ta jistota je v nutnosti zemřít, ta pomalost je v náhodnosti doby, kdy se smrt dostaví.

 

Čas se dá odměřovat různě. Mým chronometrem je teď měsíční cyklus tohoto časopisu.

 

Naproti domku mého letního pobývání, pár kroků přes silnici vzdálený, stojí kostel. Do dálky svítí novou žlutou omítkou. Na ní cedulka, také nová, oznamující, že jde o farní kostel sv. Prokopa, postavený 1610, s věží z roku 1874, opravený v roce 2002 především z daru Nadace B. J. Horáčka. Jméno B. J. Horáčka znám i odjinud. Ze zasedání vědecké rady Univerzity Hradec Králové, jejíž jeden prorektor, fyzik, byl členem výboru této nadace. Tam a ještě z nějakých písemností jsem se dověděl, že pan Horáček, exulant, který zbohatl na západě z podnikání, ve stáří prodal svůj majetek (nějaké hotely ve světových rekreačních místech) a z výtěžku podpořil opravu několika památek ve východních Čechách. Zdejší kostel byl jednou z nich. Fond jím zřízený zároveň podporuje matematicky nadané studenty z této oblasti. Pan Horáček nedávno – jak říkají Irové – naposled odložil lžíci. Na rozdíl od většiny novodobých českých zbohatlíků věděl, co má se svými penězi udělat. Lidé jako on obnovují stav šlechty ducha – mecenášství ušlechtilosti. Takovým se patří vztyčovat pomníky a postery připomínající jejich život a hlavně jejich chování. Tolik odlišné od chování zbohatlíků politických i jiných, v jejichž slovnících se slovo mecenášství nevyskytuje. Ačkoli oni sami žijí z toho, čím se na ně i ti nejchudší složili. Nepříliš ochotně, nic jiného jim však nezbylo.

 

Černobílé mraky plují modrou oblohou … Banální kýč – jenomže je to letní skutečnost, garantovaná jistotou slunce a příslibem deště.

FINIS