LIBER CATENAUS

Píše S. Komenda, část 20, srpen 2005

 

Pochodem v chod …!

 

Taky se v podobné situaci, kdy byl uvedený povel aplikován, používalo jiného povelu, totiž Kupředu, levá! Obojí nabádalo k pohybu stejnosměrnému, navíc s důrazem na jeho stejnonohost; vyžadovalo se, aby byl provozován pohyb závislý, s dokrokem na levou pro všechny subjekty povelem postižené, pokud možno naráz. Z čehož podle zákonů rytmicity a dvounohosti vyplývá, že i pravé nohy dokračovaly naráz.

Pominu-li hodiny školního tělocviku, je pro mne pochodování a vykračování stejným krokem spojeno s představou vojny a vojákování, a také členství v politické straně. Zejména té jedné, která kladla až nezřízený důraz na nohu levou, která se zdála být z jakýchsi ideologických důvodů tou pravou. Politické strany ovšem kladou důraz na rytmus nejenom pochodování, ale zejména myšlení svých členů pořád. Od doby, co politické strany vznikly. Od vojny se politické partajnictví liší zejména tím, že zatímco na vojnu se chodit muselo (uvažuji teď dobu předžoldáckou), do strany se vstupuje pod nátlakem touhy polepšit si. Snahy dostat se k živobytí, při jehož dobývání si člověk mozoly nenadělá, intelektuální nároky jsou minimální a platy či požitky nepřímo úměrné odpovědnosti.

Pochodování je symbolem věrnosti. Stvrzované přísahou pod vlajícím praporem, případně kladením palce a ukazováku na přebal ústavy či jiné ctihodné listiny. Taky stranickým slibem.

Tyhle rekvizity se zdají být dnes už velmi omšelé. Velice aktuálně o tom vypovídá tahanice o tzv. evropskou ústavu. Jakmile při ní odpadly slupky formálních zdvořilostí, ukázalo se, že jádro ústavy má podstatnou základní vadu – není funkční. Navrhovaná evropská ústava je právnický, byrokratický potrat. Každému lidskému mozku, který ještě neotupěl vysedáváním v parlamentech a úřadovnách, musí být jasné, že předkládaný dokument je samoúčelný. Asi jako když znuděná panička překrmuje na kanapátku obézního mopslíka, aby se měla s čím předvádět jiným nafrněným paničkám. Tenhle mopslík nikdy nezakousne evropskou krysu – ať by si o tom ctihodné dámy u kafe sebevášnivěji povídaly. Mopslík nebude chytat myši, neví-li, jak taková myš vypadá.

Ústavu jsem se číst nepokoušel – umím si však představit, jak asi vypadá. Řekl bych, že především se snaží pokrýt svým obsahem všechno. Cokoli představitelného. Včetně záležitostí, které se ještě nikdy nevyskytly, které by se však, podle právnických hlaviček, vyskytnout mohly. Řekl bych, že ten dokument usiluje regulovat spoustu záležitostí, které by bylo lépe nechat na pokoji. Které se regulovaly samy desítky nebo stovky let, aniž by to ohrožovalo přežití lidstva. Včetně českých bramboráků a segedínského guláše. V této souvislosti se mi vybavuje jedna teta v naší širší rodině, která se taky pletla do všeho, co se kolem ní mihlo. Kdo by neměl chodit s kým, co by kdo nosit měl, co komu sluší a co se vůbec nesluší. A tak dále. Milá teta dopadla tak, že se jí, osobě tolik společenské, každý vyhýbal.

Ani nám, kteří jsme si sto let zvykali na Radeckého marš, pochodování podle bruselské ústavní taktovky nesedí. Ne kvůli Bruselu; ale kvůli nefunkční zbytečnosti. Hlasoval jsem pro vstup této země do EU z jediného důvodu – při naší české nestatečnosti a pochybné bojovnosti je to nejlepší možná záruka, jak můžeme s naším češstvím přežít. Když nás bude víc, nebudeme se bát vlka nic. Ti vlci jsou dva; jeden na západě, druhý na východě. Už se nám párkrát do nohy zakousli a nohavice nám potrhali.

Vojna a politika se pokoušejí hrát u lidí na strunu známou jako stádnost. Pochodující lidé také pochodově myslí. A i když někdy zběhnou ( politici častěji než vojáci), jsou už pochodováním poznamenáni. Někdy natolik, že jim uniká nutnost zrušit krok na mostě při přecházení údolí nebo řeky. V takovém pádu totiž pochodování začíná být hrou až smrtelně nebezpečnou. Politické zákony nemají šanci tváří v tvář zákonům fyzikálním; čím vzornější Paradeschritt, tím větší riziko, že se zřítíme s mostem v celé parádě.

                                                                                                   

 

Pud sebezáchovy

 

Trvalkou novinářských poťouchlostí směrem k politickým elitám je píseň o nadužívání poslanecké imunity českými politiky – včetně dotazu, kdy že si páni poslanci tu dosmrtnou imunitu omezí (jak neustále slibují). Už několikrát se poslanci o ono omezení své beztrestnosti snaživě pokoušeli. Vždycky však do tohoto procesu vstoupil lidský faktor (ani jim není nic lidského cizí) v podobě chybějící politické vůle – a odhlasovat omezení té dosmrtné beztrestnosti se jim nepodařilo.

Když jsem tak o věci přemýšlel, dospěl jsem k názoru, že se jedná o určitý druh hry. Trochu podobné pokeru, protože podstatnou roli v ní hraje blufování. Páni poslanci (a dámy poslankyně, abych neurazil) zkoušejí, co všechno jim ještě projde než se lůza (známá také jako lid) odhodlá k defenestraci, na Malé Straně dějinami se osvědčivší jako jeden z možných způsobů komunikace mezi panstvem a ještě vyšším panstvem.

Ze všeho nejzajímavější mi ovšem připadá zuby nehty držená celoživotní imunita zákonodárců jako potvrzení úsloví, podle něhož příležitost dělá zloděje. Poslanci jsou si dobře vědomi, že oni příležitost mají – takže jsou ve vážném riziku dopouštět se zlodějen. Samozřejmě nejde většinou o to, že by se se škraboškou na tváři a s hasákem v ruce dobýval ctihodný poslanec do bytů malostranských měšťanů, aby tam loupil stříbrné příbory po prababičce. V postmoderní době se nabízí nesčetně možností zlodějen daleko elegantnějších, při jejichž páchání si pachatel ušpiní nejvýše svědomí (pokud něco takového v lepších politických kruzích ještě existuje). Stačí využít informace o tom, kde se bude co stavět a předem si koupit něco pozemků, jejichž cena za pár měsíců několikanásobně vzroste. Taková spekulace, kterou každý normální občan považuje za zneužití služebního postavení, považuje i někdejší předseda vlády veřejně za spekulaci prováděnou v souladu se zákonem.

Zákonodárství – tvé jméno je příležitost. A bylo by jistě hříchem ji nevyužít, když už se jeden dostal k lizu. Odpor poslanců ke zrušení doživotnosti jejich imunity je naprosto pochopitelný. Je veden pudem sebezáchovy, což je vlastnost biologická, vlastní i jedincům na subhumánní úrovni. A novinářská skandalizace nadměrné poslanecké imunity je tak vlastně snahou upírat jim něco, co je přirozené a vlastní dokonce zvěři lesní i vodní, jakož i ptactvu nebeskému. Mimochodem, s tím ptactvem nebeským mají poslanci společné i ono biblické Pohleďte na ptactvo nebeské, které neseje ani nežne a přece Bůh ve své velkorysosti je živí. Stejně tak přece i lid ve své velkorysosti (nebo možná nedůvtipnosti) živí své zákonodárce, jejichž žně nabízejí spíše plevel než obilí.

Ano, o to jde ve hře na doživotní poslaneckou imunitu především. O pud sebezáchovy. Stačí si přece představit, jaká hrůza musí jímat poslance, nad koncem jehož politické kariéry visí Damoklův meč případného vyšetřování skutků, kterých se při své činnosti dopustil. Kdyby si tohle šťouraví novináři (taky nazývaní investigativními žurnalisty) uvědomili, zastrčili by své rezavé meče do pochev. Proti sjednocenému parlamentnímu souboru pudů sebezáchovy nemají žádnou šanci.

 Snaha českých poslanců udržet si doživotní imunitu vzdáleně připomíná koncept papežské neomylnosti. Stejně jako se papež nemůže mýlit, český poslanec nemůže chybovat. Opilé postavy klátící se mezi bufetem a uspávací lavicí v parlamentu nebo senátu jsou zřejmě jakousi ďábelskou provokací – stejně jako auta nabouraná poté, co se ovíněný nebo orumovaný zákonodárce neúspěšně pokoušel překonat za volantem svého vozu biologické i fyzikální zákony.

Papež je ovšem v daném časovém okamžiku jediný, zatímco českých zákonodárců je v každém okamžiku dvě stě jedenaosmdesát. Různé asistenty, poradce a další přicmrndovače nepočítaje. Souhrnný objem české poslanecké imunity se tak zdá být podstatně vyšší než objem neomylnosti papežské. I když bych, jako statistik, tohle sečítat asi neměl.

 

 

Roznašeč reklam

 

Patřím ke skupině občanů, vyvíjejících iniciativu ve směru potírání reklamy. Vlastně, nejde ani tak o její potírání jako o kritiku, zdůrazňování její nesmyslnosti, faktu, že její případná informační hodnota není ani zdaleka vyvážena skutečností obtěžování příjemce – a také tím, že přetékající poštovní kastlíky ve vstupních prostorách činžáků jsou spolehlivým signálem pro bytové zloděje, že ten či onen byt momentálně nemá obyvatele a je pohotově pro jejich podnikání. Dnes ráno, vycházeje z domu, zastihl jsem poštovního zaměstnance ládujícího do schránek hrsti reklamních letáků – o exkluzivních cenách místního salámu, o lichvářských rychlopůjčkách, tolerantním českým zákonodárstvím povýšených do kategorie záchrany rodinného štěstí a produkcích hudebních skupin, bez jejichž vyslechnutí se duchovní obzor občana povážlivě scvrkne. Vyměnili jsme si obvyklé ranní pozdravení – a pak jsem položil tomu dobrému muži onu otázku: Jak nahlíží na smysluplnost své činnosti roznašeče reklam, činnosti, která ho živí? A seznámil jsem ho se svým názorem na reklamu vůbec jako na činnost, která nijak moc nesvědčí o moudrosti člověka údajně moudrého. Homo sapiens sapiens. Reklama je plýtvání prostředky, které by bylo možno vynaložit mnohem účelněji. Je zároveň příkladem činnosti, která se může jevit jako racionální lokálně (například z hlediska konkurenčního boje mezi dvěma výrobci či obchodními domy), je však dokazatelně iracionální z hlediska globálního (ve svém souhrnu je reklamní činnost plýtvání prostředky stejně jako v boji válčících stran).

V podstatě se mnou souhlasil. Byl, pochopitelně, zaujat především patologickými detaily své živnosti, kdy se vyhazují tuny popsaného a na křídě barevně potištěného papíru, mnohdy bez toho, že by vůbec prošly nějakou poštovní schránkou. Natož aby na jejich řádcích spočinul něčí zvídavý zrak. Tou debatou jsem si opět ověřil, že člověk si může na živobytí vydělávat činností, které si nijak zvlášť neváží. Roznašeč reklamních materiálů, podobně jako městský kat, byrokrat zbytečností, politik anebo filosof pomíjivého.

Po cestě na fakultu jsem měl aktuální téma k přemýšlení.

Proč děláme takové věci jako je reklama?  Co nás nutí a co nás žene, abychom provozovali činnosti, které musí každý myslící jedinec rozpoznat jako neproduktivní a zbytečné? Jak si vysvětlit, že lidé, tvorové tak pyšní na své ratio, si někdy počínají jako šamani v temných dobách dávnověku křepčící kolem kmenového totemu nebo táborového ohně? A že dokonce otevíráme univerzitní studijní programy věnované bádání o tom, jak vědecky zlepšovat reklamní nesmyslno?

Při pokusu o vysvětlení tohoto jevu se zřejmě neobejdeme bez poukazu na zákon trhu; kdyby reklamní produkty nebyly (alespoň některými) lidmi konzumovány, nikdo by se nenamáhal je vyrábět. Kdyby nebyla poptávka (včetně té uměle vyvolané a navozené potřeby), nemohla by přežít nabídka. Nějak se my lidé občas motáme v pěkně zašmodrchaném a pomačkaném kruhu – až z toho úplně zpitomíme. Trochu to připomíná počínání vagabundů, kteří kradou měděné nebo hliníkové dráty ze zabezpečovacích zařízení na dráze, aby je za pár stokorun prodali do sběrných surovin. Oni svou situaci optimalizovali – aktuálně mají do konce týdne na pivo. Že zvýšili riziko, tj. pravděpodobnost železničního neštěstí, je záležitost vyššího řádu, mimo jejich svět omezený obzorem výčepu a roztočené pivní pípy.

Vůbec si myslím, že bychom se my, lidé, měli častěji než dosud zamýšlet nad záležitostmi naší civilizace a kultury v širším kontextu. Pracné úsilí optimalizovat v úzkém rámci a prostoru může být zcela znehodnoceno v prostoru širším. V jistém kontextu je tohle uvažováním o sobectví. Samozřejmě mají uvažování v širším kontextu v popisu práce především politici a manažeři vůbec; od nich však, jak ukazuje zkušenost, se zázraky čekat nedají. Bývají to lidé až příliš obyčejní a nepříliš nápadití.

 

 

Korelace teploty a nahatosti

 

Mohlo by se to uvádět jako příklad vztahu mezi ukazatelem fyzikálním (atmosférickou teplotou) a ukazatelem sociálního chování (způsobem odívání). Zároveň jde o vztah, jehož jednosměrnost a kauzalita je nepochybná – teplota vnějšího prostředí je určující nezávisle proměnná, prediktor a příčina; způsob oblékání je určovaná závisle proměnná, predikand a důsledek. I když se někdy najdou zoufalci, kteří věří, že když si ráno vezmou s sebou deštník, pršet určitě nebude. To jsou jedinci věřící v obrácenou kauzalitu. Podobají se obchodníkům s deštěm, kteří bubnováním a křepčením přivolávají déšť v čase sucha nebo kohoutům, domnívajícím se, že svým ranním kokrháním si vynucují příchod slunce na nebeskou dráhu. 

Mohlo by se zdát, že téma této úvahy je až trapně triviální. Nejsem toho názoru. Stává se, že považujeme za samozřejmou záležitost, z jejíhož povrchu stačí sloupnout docela tenkou slupku, aby se odhalilo jadérko myšlenky až doposavad skryté. A že ona zdánlivá samozřejmost zahaluje důsledky životně důležité.

Existují seriózní teorie uvádějící v souvislost s teplotou celý civilizační vývoj. Někdy bývají komentovány pod stručným heslem Sever kontra Jih. S omezením na severní hemisféru. Lidé žijící ve slunných, teplých krajinách pobíhali větší část roku nahatí – v prostředí, kde stačilo natáhnout ruku a něco k snědku si utrhnout. Takové prostředí podporuje ležérný vztah k životu, nijak nenutí k duševní námaze spojené se získáváním potravy, budováním úkrytů a pořizováním oděvů chránících před chladem. Severní vítr v kombinaci s podzimními plískanicemi a zimními závějemi nejenom komplikoval shánění potravy. Vynucoval si i důkladnější a odolnější oblečení i obutí. Severní lidé museli víc přemýšlet a pečlivěji plánovat, jak a kde si co uložit na dobu, kdy se země pokryje krunýřem ledu a sněhu a úrodu bude moci sklízet jedině ve sklepě a v komoře.

Stalo se však, že co bylo kdysi dávno nevýhodou, po staletích se změnilo v selektivní výhodu.

Jak odtékal čas od neznámého počátku k neznámému konci, schopnost přemýšlet se stávala strategickou vlastností první kategorie. Hlavním hybatelem vývoje. Univerzálním platidlem, přijímaným a uplatnitelným při řešení všech obtíží a problémů. Problémů zdrojů potravy, a také problémů odívání, obouvání a opatřování energie.

Celé generace provozovaný trénink přinášel plody. Ne pomeranče, banány a fíky, ale jablka ze stromu poznání. Poznání, které krok za krokem negovalo korelaci mezi teplotou prostředí a nahatostí. Které energeticky zajistilo možnost nejenom vytápění, ale i ochlazování. Které učinilo standardem teplotu optimální pro práci v pohodlí – systémem klimatizace. Ten nejenom odstranil nutnost přestávek, během nichž si pracovník musel dýchat na zkřehlé prsty, ale i poledních siest, kdy se kvůli horku a nadměrnému pocení nedalo venku vegetovat. Což, summa summarum, pozvedalo produktivitu práce.

Z vnějšího prostředí učinili lidé skleník, za horka ochlazovaný, v chladnu vytápěný. Část své biologické podstaty teplokrevných tvorů lidé opouštějí, aby ji vyměnili za podstatu tvorů poikilotermních. Svou tělesnou teplotu neregulují na úrovni povrchu těla, měníce tloušťku nadkožních vrstev textilií či kožešin. Regulují teplotu celého prostředí svých domů a bytů, spalujíce ohromná množství fosilních paliv tam, kde by bylo možno vystačit s ohříváním samotného tělesného povrchu. Jistý mezistupeň představují Angličané a Irové, jejichž civilizace odmítla kamna, sporáky, pece a jiná podobná zařízení, aby je nahradila topeništěm zvaným krb. Tento zdroj tepla neohřívá vzduch v místnosti sáláním; omezuje se na ohřívání rukou, případně jiných částí těla, které jejich držitel mnutím a pootáčením nastavuje působení plamenů v krbu skromně živořících. Anglosaská rezervovanost není důsledkem povahy či charakteru; je způsobována faktem, že Brit či Ir nikdy během svého života úplně neroztají – ledaže by se na delší čas přemístili do kolonií poblíž rovníku.

 

 

Akáty a ženy na začátku června

 

Tohle povídání bude zase o souvislosti jevů. I při své mizivé pozorovací schopnosti jsem si stačil všimnout, co se opakovaně děje rok co rok právě na začátku června.

Už mne taky v té souvislosti napadlo, zdali český bard Karel Hynek Mácha správně odhadl datum pro lásky čas. V tom roce, kdy psal svůj později tak slavný Máj, muselo být mimořádně teplé jaro. Jinak by byl určitě ještě chvíli počkal, asi tak měsíc, a navrhl lásky čas  umístit do začátku června. V té době jsou už dubiny i louky poměrně oschlé, mravenci čekají na neposedné návštěvníky vyrazivší si do přírody – a pravděpodobnost nachlazení je nižší než v máji.

Těmi jevy, jejichž vzájemná souvislost mne zaujala, je rozkvět akátů a časově shodný rozkvět žen, zejména těch později narozených. Akáty, stromy vlastně nevlídné a nepřitažlivé svou pichlavostí, obdařila matka příroda schopností nechat na svých větvích rozkvétat hrozny bílých květů, velice příjemně vonících. Stejně přitažlivě se v toto dobu začínají oblékat, či spíše poodhalovat po chodnících cupitající ženy. Často právě pod oněmi akáty.

My, statistikové, studujeme kvantitu shody či neshody jevů; je to součástí našeho řemesla. Co už k povolání statistika nepatří, je posuzování, jedná-li se o shodu příjemnou, lidským smyslům lahodící, anebo o shodu nepříjemnou, v nějakém smyslu odpudivou. Lahodnost či odpudivost jsou vlastnosti, do jejichž posuzování a měření intervenuje výraznou měrou subjektivní nazírání posuzovatele. Taková situace pak komplikuje kvantifikaci, která je pro statistiku nezbytná.

Uvedená skutečnost je schopna vyvolat v duši (i statistikové mohou mít duši!) otrlého statistika hluboký rozpor – zatímco jeho profesionální vědomí a svědomí naléhají, aby konstatováním shody rozkvětu akátů s měřitelnými znaky aktuální proměny dívčího odívání (zkrácení délky sukní, například) svoje uvažování skončil, cosi v jeho duši se zdráhá ono naléhání uposlechnout.

Zcela neprofesionálně mu našeptává, aby přestal počítat a okouzleně se díval. Na dívky v jejich skromném odění, kombinujícím nepatrnou, nenápadnou délku sukní s nápadně hlubokým výstřihem. A stane-li se, že k tomuto našeptávání dojde v blízkosti kvetoucího akátu, bývá ubohý statistik z téhle záludné kombinace smyslových podnětů vyřazen z provozu. Někdy i na delší část dne.

Jestliže může být zmíněnými podněty postižen suchopárný a zkostnatělý statistik, lze předpokládat, že jejich dopad na mužskou část méně ukázněného (nestatistického) občanstva bude ještě důraznější. Od tohoto předpokladu je už jenom pouhý krůček (logický krůček) k úsudku, že národohospodářská bilance v měsíci červnu nebude patřit k bilancím nejúspěšnějším. Pracovníci omámení akátovou vůní a do stavu nesoustředěnosti a rozptýlenosti uvedení nedooblečením svých dámských protějšků, pracovní rekordy pravděpodobně trhat nebudou.

Jsem si vědom skutečnosti, že jsem svou myšlenku jenom povšechně nadhodil a že jsem ji nedovedl ani do podoby verifikovatelné hypotézy. To ponechávám jiným, svým mladším kolegům. Jenom se přitom obávám, aby se také oni nenechali strhnout z cesty objektivního matematicko-statistického badatelství na zrádné pěšiny nezodpovědných postmoderních úvah.

 Studium vztahů a souvislostí i nadále jistě zůstane statistikovým každodenním chlebem vezdejším. Nelze očekávat, že dokáže zůstat netečným k objektivně nekvantifikovatelným atributům situací, které studuje. Očekávat a požadovat však lze (a je nutné), aby pocitům, které v něm tyto atributy vyvolávají, nepodléhal. Aby je udržoval pod kontrolou, třeba i s využitím placebo efektu a dvojitého zaslepení. A pokud už podlehne, aby tak činil důsledně mimo zákonem stanovenou pracovní dobu.

 

 

Slepice a pávi

 

Nejsem drůbežář ani odborník na zahradnické okrasné doplňky, k nimž se snad dá páv přiřadit. Takže tato úvaha bude vedena metaforicky – s tím, že oba zmíněné ptačí druhy budou, podobně jako v bajce, zastupovat vybrané lidské vlastnosti.

Slepic bylo a je mnoho, pávů mnoho není. Nejpádnějším důvodem pro to je, že slepice je tvor užitečný jako potrava. Jako zdroj lehce stravitelných bílkovin obsažených v tělech jejích dětí, kuřat, a také vajec, jejichž použití ve všech kuchyních světa je všestranné. Páv je tvor pouze ozdobný; jeho použitelnost mimo oblast ozdobnosti zahrad a parků je natolik minimální, že ji můžeme zanedbat. Snídat a obědvat musí standardní člověk každý den, sytit svůj zrak pohledem na ozdobné tvory není nezbytné; dá se bez toho obejít bez registrovatelné újmy na zdraví.

Ve světě lidí mohou být hejna slepic, horlivě hrabajících a shánějících do zobáku, modelem lidí standardních, v potu tváře i jiných tělesných partií dobývajících svůj chléb vezdejší. Šetřících korunku ke korunce, aby bylo na stáří a na daně.

Páv je symbolem lidí, které označujeme jako lidi lepší. Důvodem tohoto pojmenování je skutečnost, že tito lidé mají lepší příjmy než lidé standardní. Lepší lidé v potu tváře nepracují, zpravidla pobývajíce v komnatách klimatizovaných. Jejich oděv nese znaky highest quality; i v tom se podobají pávům.

Ve světě lidí, zdá se, chápou slepice pávy jako vhodné reprezentanty svého druhu a stavu. Může se to zdát poněkud podivné; mají-li reprezentanti opravdu reprezentovat ty, kteří si je jako takové vybrali, měli by být představitelé co nejvíce podobní těm, které představují. Tak tomu rozhodně není. Žádná slepice neumí rozprostřít ocas do takového vějíře jako páv – a žádný páv není schopen dodat dost materiálu na ham-and-eggs. Zřejmě je v tom nějaký hlubší, ne zcela zjevný důvod.

Ten důvod musí být skutečně zásadního významu – protože slepice, jakkoli hrabivé, nejdříve ze všeho nahrabou pro své reprezentanty. Aby bylo – cestou daní – dost na jejich platy, odměny, diety, cestovné, odlučné, kalorné a odstupné. Dokonce jsou – slepice – připraveny tolerovat zvláštní pravidla chování a speciálně upravené zákony pro své reprezentanty. Také tím je princip reprezentativnosti podstatně narušován – takový reprezentační páv si může nahrabat i hodně daleko od svého písečku, aniž by mu to nějaká slepice vytýkala. Slepice zřejmě dobře chápou, že čím víc si jejich reprezentanti nahrabou, tím lépe je budou schopni reprezentovat.

Na tomto místě se vynořuje otázka po optimalitě reprezentace. Kolik reprezentace na kolik hrabání? Kolik pávů na kolik slepic? Racionálním ukazatelem se přitom zdá být počet pávů na slepičí jednotku. Na, řekněme, tisíc slepic. Jakkoli by se mohlo zdát, že optimální reprezentací je její maximum, musíme být schopni podívat se hlouběji ke kořenům tohoto pojmu. Co by to v praxi znamenalo – třeba deset pávů na jednu slepici?

V takovém případě by vycházelo na jednoho páva tak málo zdrojů, že by chodil ošuntělý a blátem umazaný, hladový a žíznivý. Špatně by reprezentoval. Z teoretického hlediska by to byla jistě skvělá varianta zastupitelské demokracie – z hlediska praktického by to však byla naprostá pitomost. Stačí se na věc podívat už jenom z hlediska statistiky. Nemůže být vzácné, co není výjimečné. A protože paví mozečky jsou ještě menší než mozky slepičí, musíme chápat výjimečnost z hlediska početních stavů. Jedna slepice neuživí deset pávů. Jedinou možností řešení tohoto problému by bylo obrátit poměr – a nechat deset pávů, aby živilo jednu slepici. Slepice by se stala pávím reprezentantem, se všemi důsledky z toho plynoucími. Pořád by tady ovšem ještě jedna obtíž zůstala. Pávi, po stovky generací vychovávaní k ozdobné výjimečnosti, by sotva dokázali uspokojit poptávku po vejcích potřebných do hemenexu; muselo by se to ještě promyslit.

 

 

Chcete být šťastni? - Zapomeňte!

 

České banky všeho druhu, včetně těch, které po jejich problematickém hospodaření skončily v objetí zahraničních Bumbrlíčků, se předhánějí v úsilí o získání nových klientů a nákup nově zaváděných finančních služeb. Obrazovky televizních reklam takovým předháněním doslova přetékají.

Podobny ženám s pestrou minulostí i české banky o svém popřevratovém mládí taktně mlčí. O dnech na začátku devadesátých let, kdy se čarovalo s půjčkami, kdy mezinárodní i tuzemští podvodníci se sněhobílými košilemi, v decentních kravatách a podle poslední módy střižených sakách oslňovali bankéře, podobné čerstvě napečeným rohlíkům, žádajíce půjčky tu milionové a jindy stamilionové. Přišla doba, kdy na slova pánů V+W o tom, že podle kabátu svět se měří, lháři ve fraku každý věří naplno došlo. Čeští manažeři, vycházející z rychlokvašných kursů narychlo slátaných z psychologických, právnických, sociologických a etických předmětů, kterým nikdo pořádně neřekl, že řídit znamená především odhadovat a domýšlet, případně i dopočítávat možné důsledky činěných rozhodnutí, aby bylo možno vybrat ty nejméně problematické. Přestože byla půjčovací strategie bank velice macešská k malým podnikatelským rybičkám, k velkým rybám se chovala velkoryse. Povzbuzována pobídkami ekonomických guruů té doby, zdůrazňujícími především nutnost prvotní akumulace kapitálu za každou cenu, přimhuřovala obě oči, když šlo o záruky krytí těchto půjček.

Na mrtvolách českých socialistických podniků zaniklých v důsledku odběratelského nezájmu, hodovali podnikatelští supi. K výletu na Bahamy použili hned celou českou námořní flotilu – když předtím naslibovali lidem dychtícím rázem zbohatnout jistotu desetinásobku. K navození zdání této jistoty obratně využívali společenských styků s nejvyššími politickými představiteli země – na rautech k příležitostem, které se vždycky najdou, na tenisových kurtech a golfových hřištích.

Během několika málo let byla podstatná část majetku až donedávna vedeného pod firemním označením národní rozprodána – aniž by přitom, kupodivu, byla někde patrna hromada peněz, jejíž utržení za onen prodej občané vládnoucí selským rozumem očekávali. Ty prodeje mi trochu připomínaly ekonomickou transakci, na samém počátku padesátých let vedenou stranou a vládou s mým tátou. Tenkrát byla ovšem ona akce vedena v obráceném gardu – stát nakupoval za pět prstů, co můj táta neprodával; určitě to však bylo v naprostém souladu se zákony politické ekonomie.

Ekonomika počátku devadesátých let se rázem stala mezinárodní – vstoupili jsme do praxe tureckého hospodářství. Výsledky na sebe nedaly dlouho čekat – v bezedném chřtánu naivního i podvodného českého bankovnictví skončily stovky miliard korun – aby se současně i následně rozptýlily ve světě popřevratového zbohatlictví. Za vlídného dozorování české justice.

Od konce devadesátých let se české bankovnictví chová jako polepšený marnotratný syn. Ke své nedávné marnotratnosti, jejíž následky zaplatili občané, se nehlásí. Uchází se o jejich přízeň, usilujíc, aby se zapomnělo na jeho zdivočelé mládí. Na reklamních stránkách se zdůrazňují klady – přičemž se taktně mlčí o neschopnosti pomocí svěřených peněz si vydělat tolik, aby to uhradilo bankovní poplatky. Jak činí bankovnictví všech civilizovaných zemí; v tomto ohledu si bankovnictví v Česku zcela samozřejmě počíná jako v rozvojové zemi. Navíc v zemi, od jejichž občanů se jako samozřejmost požaduje rychlé zapomínání. Taky na ty Bahamy. Jedním z důkazů pokleslosti českého bankovnictví byl pokus o comeback kampeliček. Selhalo zákonodárství poslanců a senátorů, zaneprázdněných tahanicemi o lepší přístupy ke korytům členství ve správních radách a jiných žírných křeslech, selhaly soudy i státní zastupitelství zapletené do vlastní byrokratické neschopnosti. Jediné co občanovi jako potenciálnímu klientovi českých bank zůstalo, jsou oči pro pláč.

                                                                                                 

 

Akce – za 19,90 Kč

 

Náhodně zahlédnutý poutač v prostorách supermarketu, jeden z nepočítaně dalších. Specifický poddruh reklamy. Nic k hlubokému přemýšlení; vějička vhozená do optické dimenze prostředí, v naději, že pravděpodobnost jejího uvíznutí v paměťové síti kolemjdoucího se zvýší natolik, aby z něho učinila zákazníka, který se rozhodl akce zlevnění využít. Za devatenáct devadesát.

Zbývala mi ještě čtvrthodina než dojdu k cíli svého aktuálního putování. Vyplnil jsem ji přemítáním o právě zaregistrovaném jevu.

Krok za krokem ve mně narůstalo podezření, že autor onoho reklamního poutače mne (a v mé osobě i jiné kolemjdoucí) má za vola. Už tím, že jako cenu za cosi nastavuje hodnotu, jejíž praktická realizace je ve stávající české měně nemožná. Průměrně inteligentní dítko úspěšně absolvovavší druhou třídu základní školy, byvši postaveno před úkol sestavit uvedenou částku z existujících českých platidel, by vzápětí zvedalo ruku s prohlášením Prosím, prosím, paní učitelko, ono to nejde!  A mělo by pravdu. Tenhle úkol je, samozřejmě, také rozumným testem inteligence. Nejsem si však jist, že to autorům poutače došlo.

Psychologicky závažnějším momentem je v této situaci fakt, že autoři předpokládají neschopnost svých potenciálních klientů uvědomit si, že rozdíl mezi dvacetikorunou a částkou 19,90 Kč činí deset haléřů. Něco, českou mincovnou považované za nic. Něco, co se nerazí, také proto, že hodnota kovu onu pomyslnou hodnotu mince jako platidla převyšuje. Pro zatoulaný desetník se, ještě v dobách, kdy jako platná mince existoval, ani šetrné dítko nesehnulo.

Teď si nevybavuji, zdali se i mimo českou kotlinu tohoto reklamního triku s devítkami v cenových údajích využívá. Kdysi býval spojován se jménem moravského podnikatele Tomáše Bati. Dost možná ovšem, že i on se nechal pro jeho zavedení inspirovat jinde ve světě. Tenkrát asi zabíral; podle mé představy o Tomáši Baťovi jako manažerovi si jistě nechal účinnost své cenové strategie ověřit, tj. proměřit. Zjistit, o kolik se zvedl zisk z prodeje té které komodity po zavedení devítkové ceny, se srovnání s prodejním ziskem před jejím zavedením.

Předpokládám, že čeští manažeři přebírající úlomky baťovské prodejní strategie, tak činí rutinně. O jejich schopnosti domýšlet možnosti jejího působení v podstatně změněných podmínkách nemám nijak vysoké mínění. Jinak by je muselo napadnout, že i tahle prodejní strategie (nebo trik, chcete-li) za těch několik desetiletí hodně vyčichla.

Myslím, že dnes už není racionální předpokládat, že potenciální zájemce bude oslněn devítkovou cenou při uvažované koupi automobilu tvrzením, že kdo koupí právě teď, ušetří, řekněme, padesát tisíc. Ve srovnání s čím? 

Trochu mi to připomíná jednu židovskou anekdotu. Pan Fichtengolc, izraelita žijící v Moskvě, sleduje ze zadní plošiny tramvaje místní dopravní poměry, takže mu neunikne, že už přes několik zastávek za tramvají s vyplazeným jazykem běží jeho soukmenovec Apfelbaum. Po vystoupení si na něho počká a ptá se: „ Poslechnou, Apfelbaum, co to tady předváděj? To snad trénujou na celosvazové atletické hry?“ Dotázaný se vydýchá a odpovídá pyšně: „Vůbec ne; ale právě jsem ušetřil tři kopejky za jízdenku.“ Pan Fichtengolc nesouhlasně potřese hlavou a bezplatně poskytuje manažerskou radu: „Tak to mám pro nich lepší řešení, Apfelbaum. Příště běžej za taxíkem a můžou ušetřit až tři ruble.“

Obávám se, že v českém manažerském prostředí, kontaminovaném představou, že řízení je především o tom, jak vzít druhou stranu jednání na hůl, protože to je jediný spolehlivý způsob, jak něco vydělat, se ještě dlouho bude spoléhat na možnost pochybného psychologického ovlivnění klienta. Nepěstuje se vyložení karet na stůl, nenalévá se čisté víno, nejedná se s klientem na rovinu. Raději se vymýšlejí triky.

 

 

Nepochybné odstupné za pochybnou činnost

 

Tak nám zase utekli nějací už předtím chycení zločinci. Je to k vzteku – jedni policejní hoši se starají, aby se lump dostal, kam patří – a jiní hoši od téhož podniku ho pustí. Údajně neúmyslně, šlo jenom o nedbalost. A tak mi připadá, že to musí být s etikou policejního sboru hodně vachrlaté; podobné hodnocení se zdá naznačovat, že to ještě vlastně docela jde – mohlo by to být ještě horší, vždyť ho ti nedbalí hoši taky mohli pustit úmyslně. Pak se už nabízí představa, že jim někdo za tu nedbalost něco podstrčil, něco nabídl, malá korupce se konala, úplateček pro vylepšení domácnosti se vzal.

Ta nejčerstvější záležitost byla dost nepříjemná, zatloukat se moc nedalo, hodně to křičelo a bilo do očí. I policejní ředitel vcelku bez odmlouvání opustil židli. A zase padala ta slova – kdo bez váhání předejde svému vyhazovu tím, že sám požádá o odchod, dostane výpalné. Za daným okolností se mu říká odstupné a renta. Údajně celoživotní.

Nevím, jaké rozvahy a úvahy vedly vrcholové české manažery k rozhodnutí o tom, komu čemu se má dostávat odstupného. Tu a tam se dovídám o profesích, které jsou odstupným ve větším nebo menším počtu měsíců odměňovány. Někdy přitom mívám dojem, že ani tak nejde o jejich rizikovost a fyzickou či mentální náročnost; že se jedná spíše o kombinaci tradice někdy téměř středověké s blízkostí k místu, kde se o odstupných rozhoduje. Kritéria mi připadají velice subjektivní a mající k racionalitě daleko.

V souvislosti s odstupným pro policisty a zejména policejní papaláše se nemohu vyhnout pocitu, že odstupným se hýří v oblastech, pro něž je charakteristická vysoká malérovost a, nebojím se to vyslovit, kriminalita. Nemám na mysli kriminalitu, kterou má policie kontrolovat a stíhat; jde o kriminalitu, kterou policie sama produkuje. Je to zvlášť nebezpečný druh kriminality; asi jako když virus HIV napadá a rozvrací imunitní systém organismu, odpovědný za obranu zdraví. Anebo jako hypotetická choroba, která by přednostně napadala lékaře a zdravotníky, aby se jí pak snadněji zdolával terén lidských těl úplně obyčejných.

Jsem ochoten přiznat zvýšené pracovní riziko spojené se zaměstnáním policisty stíhajícího zločince. To by se však mělo promítat do jeho platu – a já doufám, že tomu tak skutečně je. Rozhodně však je nejenom eticky a psychologicky špatné, jestliže policista dopustivší se přečinu porušení pracovních povinností, přijetí úplatku a zneužití služebního postavení má možnost legálního nabytí výhod odstupného, když v takové situaci podá žádost o odchod ze služby.

Za zcela nemravné považuji vyplácení odstupného pracovníkům jenom proto, že nějakou dobu zaujímali prestižní postavení (a často doslova a do písmene jej jenom zaujímali, aniž by v něm byli nějaké věci kvalifikovaně užiteční). Předstírání, že si toto zaslouží, nebývá obvykle ničím jiným než farizejským předstíráním, jímž si pánové a dámy vzájemně dosvědčují svou užitečnost. Podobná dokazování kruhem nemají žádnou hodnotu, jsou zastíráním skutečnosti a předstíráním neskutečnosti.

Nepochybná odstupná vyplácená za činnost obvykle spíše pochybnou činí z nich odstupná pochybná. Jejich existence přispívá ke zvyšování nedůvěry k manažerským kvalitám těch, kteří o vedení země a jejích částí rozhodují. Kteří nastavují pravidla řízení a jednání. Mají podstatný podíl na tom, že většina občanů už předem předpokládá, že způsob rozhodování mocných je motivován jejich osobním zájmem a uplatňováním principu Já na bráchu, brácha na mne.

Morálka a etika sklouzává přitom do pozice naprosté pragmatičnosti; neprovinil jsem se, protože mne za ruku nechytili. Indicie mohou být jakkoli vypovídající, tohle neváží nic. Ochrana poškozených se odhazuje stranou jako nepodstatná – podezřelému se dostává absolutní ochrany. Že tam, kde byla spáchána vina, musí být i viník, není vůbec samozřejmé.

 

 

Svět nelineárního chování

 

Spíše než jako matematika budiž název této úvahy brán jako metafora. Linearita zde stojí za jednoduchost a konzistenci proti chaosu a turbulencím, za evoluční vývoj proti revolučním převratům, za průměr proti extrému.

Už dávno víme, že svět, ve kterém žijeme, je světem o mnoha rozměrech. Vlastně nepočítaně mnoha, protože se jedná o prostor dnes otevřený novým hlediskům, které jsme ještě včera nebrali nebo nebyli schopni brát v úvahu. Přibývající poznání je doprovázeno rostoucí komplexností (a vlastně i rostoucí komplikovaností) systému či rámce, do něhož poznatky zasazujeme.

Prostor našeho poznání vytváří také rámec pro naše rozhodování. Pro formulaci našich představ, včetně těch, které si činíme o tom, co je dobré a co zlé, co je morální a co je eticky špatné. Jakkoli je život člověka kratičký vzhledem k jednotkám astronomickým i planetárním, i časový rámec jediného století je dostatečně rozsáhlý, aby se v něm mohly projevit nestability lidského rozhodování a nastavování hledisek či východisek. Hodnotové systémy, včetně mechanismů jejich prosazování – politických a sociálních – procházejí změnami zachytitelnými v dimenzi často i jediné generace.

Ideologická a etická hodnotová kritéria si lidská společnost vybírá v onom mnohorozměrném prostoru za radikálního omezení. Prostě přiřadí některým dimenzím či hlediskům prioritu – a hlediska ostatní potlačí nebo zanedbá. Podobně jako komunistická utopie odvozovala kvalitu člověka od jeho třídního původu – a ve své závěrečné, naprosto zdegenerované fázi od blízkosti k byrokratické partajní páteři společenské stratifikace – ponechává praxe demokratického kapitalismu, aby bylo rozhodování zásadním způsobem ovlivňováno majetkem subjektu, případně sociálních uskupení. Dovolávání se lidských práv také tady zdegenerovalo na pouhé slovní žonglování, ze kterým nestojí prakticky žádné mechanismy, které by tato práva v reálném sociálním prostředí garantovaly.

Lidská práva jsou zbožím stejně jako okurky a rajčata na stánku se zeleninou, kalhoty v obchodě s konfekcí nebo potěšení s osobou (obvykle) opačného pohlaví v bordelu. Řeči o stejných právech pro každého jsou farizejským podvodem v každodenní konfrontaci s výší advokátních honorářů, které jsou dostupné jenom pro zazobané spekulanty a zločince. Podobá se to ohleduplné radě francouzské královny Marie Antoinetty, která na zprávu, že lid nemá chleba, odpověděla – A proč tedy nejedí koláče? Občasné nesmělé pokusy něco na tom změnit končí trapným vyústěním do ztracena. Zásady hlásané politiky všech stran a jejich praktické naplňování jsou procesy jenom nepatrně související.

Posuzování zásadovosti v etice chování současných politiků využívá chaotičnosti v prostoru sociálních poměrů k tomu, aby byla možnost rozhodování o dobru a zlu odmítnuta vůbec. Morální relativismus je přijímán jako samozřejmost. Jak posoudit něčí charakter, jestliže je zcela běžné, že biografie současného politika je pestrá jako prvomájové mávátko, že v jeho šatníku visí vedle sebe srovnána saka nejrůznějších, dokonce i vzájemně se potírajících stranických střihů a že seznam jeho hlasování je zároveň seznamem popřených předchozích slibů. Jednání takových lidí se dá předpovídat nikoli podle jejich slibů, ale podle toho, co je pro ně osobně výhodnější. Služba není službou zájmu občana, ale službou zájmu osobnímu.

Zajímavé kritérium nastolili při posuzování chování jiných Židé. Arthura Schindlera, svitavského nacistického bonvivána, zneužívajícího svého aktuálního postavení za války k osobnímu obohacení, jedince nemravného, ocenili jedním z nejvyšších možných vyznamenání – proto, že zachránil několik set jejich lidí před smrtí. Této dimenzi chování byla přiřazena nejvyšší morální priorita, nadřazená všem ostatním. Možná by stálo za zamyšlení tento přístup uvážit v aktuální české diskusi o morálce některých bojovníků proti fašismu, z nichž se později stali spolupracovníci zločinecké tajné policie.

 

 

Čekání na rozhodnutí

 

Nejistota je jednou ze základních přísad, jimiž jsou kořeněny dny a někdy i hodiny našeho života. Na pomyslné škále od nuly do jedné se ustaluje ukazatel, jehož poloha ovlivní rozhodnutí Soudce – ano či ne, hlava nebo lev, padne či nepadne.

Alea iacta est. Kostky jsou vrhány denně, možná i několikrát. To jenom sázky nejsou pokaždé stejné. Obvykle jde o to – vyhrát. Někdy se však karty obrátí; výhra se stane bezpředmětnou a jediným zájmem je neprohrát. Protože prohrát by znamenalo ustoupit o další krok. Na cestě, jejíž délka je neznámá, rozhodně však omezená. Na cestě z těch, po nichž se nespěchá.

Hru, ve které jde o to neprohrát, neprovází jiskřivé vzrušení. Ne že by při ní v hledišti neměla své místo naděje. Ta rozhodně přítomna je. Ne však v první řadě. V té má vyhrazené místo úzkost.

Hru, ve které jde o to neprohrát, obvykle nehraje hráč osaměle. Ne, protihráči nejsou z lidského rodu. Na protilehlé straně stolu má své místo Osud. Hráč není osamělý, protože na tom, aby neprohrál, záleží také jiným. Někdy není jejich úzkost menší jež je úzkost hráče. Málokdy se prokazuje provázanost lidských osudů tak obnaženě jako při téhle hře. Až ke kořenům, až na dřeň.

 Jsou hry povahy dobyvačné, kdy hráč útočí v naději dobýt nová území pro svou dychtivost. S odhodláním posunout kolíky svých claimů dále od středu, zasadit nové hraniční kameny, zabrat pro své žíznivé stádo potok nebo dokonce hraniční řeku. Hry o další poddané, další majetky, hrady a zámky, výnosná místa na slunci té správné teploty. Hry o přízeň žen, o šíření vlastního genofondu.

Jsou však také hry povahy obranné. Při nich jde o to ubránit vlastní hnízdo naivním předstíráním, že žádné hnízdo v trávě není. Hry, kdy v sázce je dům a střecha nad hlavou – třebaže hráč sám tohle do hry nevsadil. Stejně jako se do hry nevkládají krupobití, oheň na konci dráhy blesku a trajektorie letadla, jehož motoru byla zlomena křídla.

V takových hrách není komu nabídnout úplatek. Žádná nabídka není dost vysoká ani příliš nízká. Pravidla lidské etiky se rozplývají jako obrysy města v listopadovém dešti. Nejsou zásady, je pouze skutečnost. Nahá, bez přívlastků a epitet. Nevylepšitelná slovy. Zasazená v čase jako je do studené prosincové země zasazen opožděný stromek, v naději, že na nevlídnost svého počátku na jaře zapomene.

Poctivost někdy chutná trpce. Příliš jsme navykli na potravu slazenou cukerínem předstírání.

Všem, kterým ještě zůstala paměť chuti večerních pohlazení, vyprávěných pohádek a nedělních tvarohových koláčů. Vůně osychající kuchyňské podlahy, v sobotu čerstvě umyté vodou ze studny a mýdlem s jelenem. Všem, kterým nebyl odepřen dar denního snění a nočních snů. Všem, kterým životní okolnosti neodepřely možnost práce vonící chlebem vezdejším. Práce přinášející tíhu rukám a nohám, a lehkost duši.

Všem těm byla do srdce vložena schopnost prožívat úzkost čekání na rozhodnutí. Úzkost vah, jimž bylo uloženo vychýlit se na jednu ze dvou stran. Vah opřených na břitu rovnováhy křehké jako fyzikální a chemické hranice vymezující možnost vesmírného života. Protože život – to je fyzika, chemie, genetika a rozhodování. Komplex systémů, které v jejich dynamice udržuje chvění ovládané zpětnými vazbami.

Čekám na rozhodnutí, přemáhaje vzpurnost mi vlastní. Ne že bych věřil, že pokora, které mi byl svěřen jen skromný uzlík, by mohla rozhodování, které mne plní úzkostí, nějak ovlivnit. Svou vzdorovitost krotím, protože to je tím jediným, co mohu dělat. A protože něco dělat chci, když svírání pěstí je tak směšně bezmocné, podobné zlézání skleněné hory v pohádkách mého dětství.

 

 

Postmoderní trhání lipového květu

 

Prázdniny jsou na spadnutí. Možná na jejich počest rozkvetly lípy, nabízejíce kolemjdoucím, aby si natrhali jejich květy, v čase podzimního kašlání do voňavého čaje připomínajícího začátek léta.

Snad každý z nás si dokáže vzpomenout na nějakou lípu, v jejíchž květech bzučely pilně pracující včely a z jejíchž spodních větví máma trhala květy právě na ten podzimní čaj. Z košaté kytice lipové koruny několik málo hrstí; příroda bývá rozmařilá.

Mou cestu od hřbitova k fakultě lemuje řada lip. Tak samozřejmě, že je nepozorný a nevděčný chodec vlastně ani nevnímá. V těchto dnech si však lípy pozornost stačí vynutit – jejich vůně je nepřehlédnutelná (jakkoli nejde o vidění, ale čichání; jenomže analogon k adjektivu nepřehlédnutelný nebo nepřeslechnutelný pro ostatní smysly nemáme). Vedle jedné z nich vidím stát nákladní auto se zdvižnou plošinou. Nic mnohatunového, spíše v jakémsi komornějším provedení. Ta plošina je zanořena do husté koruny stromu; tu a tam z ní vypadne větev operátorem odříznutá. Z těch spadlých větví zavonělo lipovým květem ještě intenzivněji. Bývám po ránu komunikativně naladěn; a tak se obracím na jednoho z mužů tuhle automobilní plošinu doprovázejících s dotazem, co se tu provozuje.

Oslovený se nezdá být mou otázkou nijak moc nadšen. Z jeho brumlání jsem vyrozuměl, že on je malý člověk a musí provádět i věci, o jejichž smyslu není přesvědčen – jestliže si je někdo nahoře vymyslil. Anebo si někdo z místních lidí stěžoval, že je lípa příliš hustá nebo její větve překážejí v rozhledu nebo něco podobného.

Otázku, zdali se nejedná o revoluční způsob trhání lipového květu, jsem raději spolkl. A pokračoval v cestě.

Paměť mi přihrála vzpomínku z dětství.

Bylo to někdy v červnu pětačtyřicátého. Zrály třešně – a ruští rjadovyje řešili absenci žebříků tím, že obsypanou větev ulomili a pak v pohodlí na zemi obírali. Řešení na zdejší poměry poměrně revoluční – v té době po válce však tak vzrušující nebylo.

Na chalupě se jednou stalo, že právě v době zrání třešní padlo rozhodnutí, že jedna z větví musí ustoupit čemusi důležitějšímu. Ke slovu přišla pilka a haluz po pár minutách padla na zem. Samozřejmě i s třešněmi, jimiž byla obsypaná.

Stalo se to už před pár roky – dodnes se však pamatuji, že jsem ty pěší větve česal s jistými rozpaky. S pocitem nepatřičnosti. Ve vzduchu zůstával pocit násilí, které narušilo přírodou nastavený způsob koexistence mezi stromem a člověkem. Do tradicí ustáleného soužití dvou druhů pronikl nepatřičný element.

Snad s tím souvisí epizodka z minulého týdne. Zval jsem souseda, jejichž třešeň tohoto roku stávkovala, aby si vzal žebřík a natrhal si do košíku, co uzná za potřebné. Poděkoval se slovy – do košíku ne. Třešně chutnají nejlíp systémem z větve do huby. Z košíku jsou už povadlé, napůl mrtvé. Rozhodně mají jinou chuť.

To mi zase trochu připomnělo názor skalních pivařů, podle kterého se žádné lahvové pivo nemůže vyrovnat pivu točenému. Když dva dělají totéž (pijí pivo), nemusí to být totéž. A taky názor mého táty, že kuře v obchodu koupené, mražené či čerstvé, chutná jinak než kuře z volného výběhu. To, které nežilo z milosti těch, kteří mu v umělém prostředí předkládali továrně namíchané směsi – ale svobodně si na dvoře nebo zahradě vybíralo, kterého červíka sezobnout a kterým stéblem trávy ho jako desertem zajíst.

Možná by čaj z lipového květu otrhaného z větví předtím pilou ze stromu odříznutých taky chutnal jinak než čaj z lipového květu rukama bez hrubého násilí otrhaného. Možná by měl jiné složení vitamínů, trochu jinak by voněl a jinak by se musel dosoušet. Možná, že ne – a já tady nepatřičně fantazíruji. Jenomže mi to stejně vrtá hlavou – protože jak se do něčeho přimíchá násilí, vždycky se cosi pokazí.

 

 

Nedráždit zlé, neukazovat na špatné

 

Opakovaně se v dějinách lidské civilizace objevuje životní strategie neodporování zlému. Také v české historii, třeba Chelčický. U Masaryka se dočtete o jeho nesouhlasu s postojem Lva Tolstého.

Možná se mnou nebudete souhlasit, ale jisté prvky neodporování zlému vidím i v soudobých postojích společnosti ke kriminálnímu chování. Mám na mysli skutečnost, že zájem poškozeného člověka je chráněn – ať už preventivně nebo po spáchání bezpráví – podstatně vlažněji než zájem pachatele. Projevuje se to od nepřípustnosti výchovné facky v případě pubertální zlomyslnosti po nepřijatelnost trestu smrti v případě mnohonásobného sadistického vraha.

Jistá komplikace, vlastní takovému rozhodování, spočívá v tom, že zlému jednání se obvykle nedá odporovat v rukavičkách. Násilí se nenechá spoutat nebo pacifikovat domluvou psychologa. To bývá téměř vždy neúčinné maření času. Na hrubou díru musí přijít hrubá záplata – to věděli už naši dávní předkové, kteří se lépe než my pamatovali na definici spravedlivé trestu podle principu – oko za oko, zub za zub. Jednoocí a bezzubí nosili stigmata svých zlých skutků viditelně, pro výstrahu sobě i kolemjdoucím. Naše bezzásadovost, nerozhodnost a neschopnost v téhle záležitosti se manifestuje také v životním příběhu bratří Mašínů, stejně jako se masově dělo a děje v opačném gardu při posuzování pachatelů komunistického násilí páchaného v minulých desetiletích.

 Znám lidi ze svého životního prostředí, kterých si vážím, považuji je za poctivé v práci i v osobním životě, s jejichž názorem vůči zlu však rozhodně nemohu souhlasit. Ten jejich názor by se snad dal vystihnout výrazem pacifismus. Jsou schopni rozpoznávat v jednání lidí kolem sebe nečestnost, podvádění, předstírání vyvolané namyšleností a neschopností kriticky posuzovat své schopnosti – brání se však, aby jejich jednání, třeba i slovní kritika, překročily hranice úzkého okruhu zasvěcených.

Tihle pacifisté se liší od mého názoru v odhadování důsledků našeho jednání. Jsou přesvědčeni, že nebude-li zlo drážděno, uklidní se, nebude útočit; jejich postup se podobá konzervativnímu přístupu terapie internisty vůči zanícenému slepému střevu. Uklidnit, utišit, nedráždit. Na rozdíl od nich zastávám názor radikální, odpovídající přístupu chirurga. Zanícené slepé střevo vyjmout, podvodníka vystavit posměchu, zloděje odsoudit a zavřít, vraha zakovat do želez.

Můj názor je – ve srovnání s názorem pacifistů – možno považovat za pesimistický. Opírá se o zkušenost, konstatovanou i ve statistikách penologů, že recidivy zlého chování jsou záležitostí masovou, protože tresty vlastně jen málokoho napraví – a co horšího, málokoho odstraší. Funkce trestních sankcí spočívá v tom, že jedinec se sklonem k páchání zla je na jistou dobu ze společnosti vyřazen. Úkolem celého trestního systému je regulovat pravděpodobnost, že občan upadne do spárů lotrů. Udržovat riziko, že na jeho osobě nebo majetku bude spáchán zločin, na únosné úrovni.

Jinou situací, v níž se demonstruje rozpačitost našeho trestního systému, jsou případy, kdy občan iniciativně brání svůj majetek nějakým vlastnoručně zhotoveným nástražným systémem. Kdy koná to, co policie není schopna vykonat. Kdy za ni myslí i jedná. Kdy vedle tabulky s nápisem Pozor, zlý pes! zlého psa na noc do zahrady či na dvůr doopravdy pustí. Samozřejmě bez náhubku. Pak, když nálož pobertou nevědomky odpálená rozdrtí jeho koleno nebo pes vedle nohavic potrhá i lupičovo lýtko, začnou od svých zelených stolů soudcové i advokáti mudrovat, zdali se tohle smí. Nikdo z nich však není schopen nabídnout účinnou alternativu, která by zlému zabránila. Výsledkem je pouhé plané tlachání, kterému obvykle sekunduje psycholog řečmi o neblahém životním prostředí, ve kterém potrefený pachatel před třiceti lety vyrůstal. A nula od nuly k trapnému konci dojde.

 

 

Nejoptimálnější a pozitivnější

 

Můj táta byl člověk prostý, vzdělání základního; přesto mu nechyběly ambice tu a tam zabrousit do slovníku lidí vzdělanějších. Projevovalo se to v jeho případě občasným použitím cizích slov. Samozřejmě německých, protože jiná jazyková prostředí ho míjela. Myslím, že sklon používat německá slova se prohluboval úměrně počtu sklenic plzeňského, zkonzumovaných v některé z jemnických hospod.

Zásadně nepodával na nádraží spoluzavazadlo; vždycky podával Migepäck. Když na dvoře před vraty stodoly dělil vepře na vepřové, břicho nazýval Bauchfleck, technologicky o něco později se nevyráběla tlačenka, ale Presswurst, na škvarky se krájel Speck. To všechno samozřejmě s moravsky zkomolenou výslovností. Nijak to neovlivňovalo jeho přesvědčené moravanství, které neodděloval od češství. Na svých několik německých slov měl plné právo; prvních patnáct let svého života prožil v Rakousku-Uhersku.

Dneska může tahle má poznámka připadat někomu jako úsměvná až dětinská. Abych s takovým názorem polemizoval a ukázal, že je i po desítkách let docela aktuální, budu v několika větách uvažovat o dvou slovech, uvedených v titulu této úvahy. Jedná se o nekvalifikované používání dvou slov do českého jazyka převzatých z latinských základů, s nepochopením jejich významu. Na rozdíl od mého selsky vzdělaného táty jich používají lidé dokonce s univerzitními diplomy; v politických žvatláních se jimi někdy hemží.

Výraz optimální znamená nejlepší. Gramaticky se jedná o superlativ, o třetí stupeň adjektiva dobrý. Aby něco bylo optimálnější, muselo by to být lepší než nejlepší; nejoptimálnější by asi muselo být nejlepší z nejlepšího. Je to zřejmě nesmysl. V dobách reálného socialismu, kdy bývaly jisté absurdity politickými tabu, býval před volbami hlásán slogan Volíme nejlepší z nejlepších. Dnes už se nikdo, ani žádná politická partaj, něco podobného vyhlašovat nepokouší. Zřejmě z obavy, aby voliči nepropadali představě, že kandidáti ve volbách navrhovaní jsou ještě větší hříšníci než lidé takzvaně obyčejní. Že víc podvádějí, víc lžou, víc zastírají, čím jsou a víc předstírají, čím nejsou. Proto dávají přednost tvrzení – jsme lidé jako vy (až na to, že za své lidství bereme podstatně víc).

Výraz pozitivnější se objevuje nejenom ve veřejných projevech; setkávám se s ním i v textech označovaných jako vědecké. Nevzpomínám si však, že bych se setkal se superlativem nejpozitivnější.

Znetvoření adjektiva pozitivní je trochu jiného druhu než tomu bylo v předchozím případě. Nevyjadřuje totiž kvantitu, ale kvalitu. Stačí odkázat na použití v matematice, které by mělo být respektováno i v obecné češtině. Pozitivní neboli kladný je výsledek nesoucí znaménko plus. To je něco jako konstanta, o jejíž obměně se nepatří uvažovat. Opakem této kvality je minus; výsledek záporný, číslo záporné čili negativní. Znaménko minus se k číslům záporným připojuje; není-li k číslu připojeno, automaticky, tj. ve shodě s mezinárodní matematickou konvencí, jedná se o číslo kladné.

Výraz pozitivnější vzniká zřejmě spojením (naprosto neoprávněným) dvojího. Totiž faktu pozitivity (čísla, případně něčeho jiného) a velikosti tohoto. Asi jako když gourmand chce vyjádřit jediným slovem, že mu chutnalo a že toho bylo hodně. Jde o případ jazykové lenosti, nedbalosti a vůbec šlendriánu. Takže – čísla dvě a pět jsou obě kladná, pozitivní. Stejně kladná a stejně pozitivní. Pětka není pozitivnější než dvojka – je větší než dvojka. Pokud však jde o jejich pozitivitu, ta je stejná. Chtělo se mi říct úplně stejná, ale to jsem zavrhl, protože adverbium úplně navozuje představu mnohosti či velikosti a to by nebylo dobré. Jestliže někdo zhodnotí ekonomický vývoj této země jako velice pozitivní, nečiní dobře. I tady by bylo (logicky) žádoucí odděleně se vyslovit o pozitivitě vývoje (křivka příslušného ukazatele stoupá) a strmosti tohoto vzestupu (o kolik procent, případně jiných jednotek za měsíc, za kvartál nebo za rok).

 

 

Zprávy 14

 

Čím je postavení vyšší, tím je labilnější a vratší.

 

Mezi všestranné jedince třeba započítat i jedince všestranně neschopné.

 

Komunisté – dědicové pokryteckých tradic.

 

Polidštění psa: Šňůru uvázanou kolem krku, druhý konec nese v tlamě za svým pánem; jako pořád ještě část lidí – politici je podvádějí a okrádají a oni je pořád ještě běhají volit.

 

Sana mens in corpore sano. Ve zdravém těle zdravý duch. Měli jsme to vyšito na praporu našeho reálného gymnázia. To bylo otevřeno v roce 1911, přes nevůli rakousko-uherských úřadů, které mu odmítly státní podporu a nechaly ho živořit jako ústav obecní. V oné době to bylo heslo velice oblíbené, protože fandící sokolské myšlence národního tělocvičení. Dnes, po téměř stu letech, to tak jednoznačné není. Sparťanská představa o tom, že jenom zdraví mají nárok na přežití a že lze ušetřit na výstavbě městských hradeb, stanou-li se jimi prsa občanů, je v konfliktu s názorem, že handicap, tělesný či duševní, neubírá na kvalitě občanství. V praxi to tak jednoznačné sice není, v teorii to však hlásáme. Lidskou hodnotu nemají jenom zdraví. Kdokoli přišel na svět, má právo na vzdělání a život v podmínkách umožňujících rozvoj osobnosti, jakkoli ve svých možnostech limitované. Idea absolutního výkonu byla relativizována ideou maximálního výkonu ve specifických okolnostech. Vedle olympiád jsou organizovány paralympiády. Limitou se zdá být vítězství nad sebou samým a před sebou samým. A nejde jenom o pohyb tělesný; stejně důležitý je i pohyb myšlenek. Takže – zdravý duch v jakémkoli těle, které dokáže shledat v sobě sílu k racionálnímu chování, přiměřenému okolnostem. Není třeba vždy sebe sama překonávat; někdy je dost na tom v chaosu světa se najít.

 

Ranní ptáče dál doskáče; z ptáčete příliš spěchajícího z hnízda má někdy největší radost pohotová kočka.

 

Zahrádka darovaného. Moje žena, jejíž hlavní součástkou je pečlivost, si stěžuje, že už neví, co jí kde na záhonech a pod stromy roste. Sousedky přicházejí, každá s něčím rašícím na kousku hlíny, co si žádá rychlé vysazení. Ve spěchu anonymní. Já si cynicky myslím, že ani ty sousedky nevědí s jistotou, co takhle do světa posílají k rozmnožení. A jednou zasazené si roste, jak se mu zachce. Darovanému koni na zuby jak se nehledí, entropie světa narůstá.

 

Měl jsem hrůzný sen. Na univerzitě za mnou přišli s tím, že mají přebytek matematiků a nedostatek marxistů. A protože podle kádrových záznamů zjistili, že jsem ze všech marxleninských předmětů měl výbornou, a taky že pravidelně odebírám denní tisk, mám dostatečnou kvalifikaci pro výuku marxismu. Já se vyděsil a namítal, že bych tuhle politickou odpovědnost neunesl a náročnost nezvládl. Po této diskusi soudruzi zvážněli a ten hlavní důrazně pronesl slavnou větu – Však ony tě ty humory přejdou, soudruhu!

 

Od chvíle, kdy jsme na chalupě založili kompost (na vyčleněné parcele s pevným ohrazením), zdvojnásobila má žena rychlost odplevelování záhonů. Tajně si myslím, že jí ani tak nejde o čistotu těch několika metrů čtverečních půdy, jako o dostatek materiálu pro navyšování kompostu. A obávám se, aby se za večerního soumraku neplížila shánět plevel po záhonech našich sousedů. 

 

Vybavila se mi vzpomínka na pracovní oděv starých sedláků, když jsem byl ještě kluk. Na jejich letní oblečení. (Můj táta byl spíše novotář, on už tak nechodil). O žních nosívali dlouhé spodky až ke kotníkům, na nohou kožené pantofle, praktické při chození po strništi. Nejvýraznější součástí toho oblečení byla zástěra. Na materiál se už nepamatuji, snad byla ze lněného plátna, protož musela vydržet v práci se slámou, při manipulaci s obilnými snopy. Něco mi v tom připomínalo kovboje z Divokého západu, kteří nosili kožené zástěry na přední straně nohou jako chrániče stehen při práci s ostnatým drátem na dobytčích pastvinách a při cejchování telat rozžhavenými železy.

 

Amerika je země svobodných lidí a přísně střeženého majetku. Pozná se to při konfrontaci se světem staré Evropy. Amerika nezná obdobu našich občanských průkazů, carte d´identité, průkazů totožnosti a legitimací. Zato už od samých začátků kolonizace západních prérijních území identifikovali dobytek. Každé tele bylo označeno vypálením cejchu a tak bylo identifikováno jako něčí majetek. To jsme v Evropě neznali; identita byla dána identitou chléva, ve kterém dobytče přežvykovalo svou ochucenou řezanku a své seno. Jinak svou totožnost prokazovat nemuselo. Takže Amerika – to jsou svobodní lidé a kontrolovaný dobytek, a Evropa – kontrolovaní lidé a svobodné krávy.

 

Slepice snášející vejce hlasitě kdáká, do okolí tím šíříc informaci o svém počínání. Tím se liší od chování politiků, kteří své snášení do hnízda zpravidla skromně tají, pečlivě dbajíce, aby jím nebyla občanská veřejnost zneklidňována.

 

Lidé žádající Všemohoucího, aby splnil jejich přání, ho uvádějí do neřešitelné situace. Protože jsou tato přání ve svém souhrnu protikladná a vzájemně si protiřečí, nemůže jim ani při nejlepší vůli vyhovět; to by odporovalo logice. Stačí jako příklad uvést modlitby za vítězství ve válce zúčastněných stran. Obávám se, že mu nezbývá než jenom jediné racionální řešení – těch protikladných přání si nevšímat. Trochu mi to připomíná strategii jednoho mého někdejšího politicky vykutáleného kolegy, který sliboval rodičům uchazečů o medicínské studium protekci u přijímacích zkoušek. Pobral úplatky – a neudělal nic. Těm, jejichž potomci u zkoušek neuspěli, peníze vrátil. Na nějaký čas pak získal pověst jako poctivý úplatkář. Úplatky těch, kteří byli – díky svým znalostem – na fakultu přijati, byly pro něho čistý zisk.

 

Stačí nechat světlým ubrusem prostřený stůl pod stromem. Za chvíli je pokrytý tím, co strom jako nepotřebné z větví odhazuje; suché listy, úlomky větviček, zárodky plodů, které v soutěži o život neuspěly. Nebýt toho stolu, vůbec ničeho bych si nevšiml. Tohle je jedna část věčného koloběhu zdola nahoru a odshora dolů. Od kořenů do koruny voda a živiny, dolů z ní všechno nahoře zbytečné, co na zemi a v zemi poslouží jako humus, po rozložení opět schopný zapojit se do koloběhu života. Konec konců i já jednou tuhle část cesty podniknu, i když už neponese znaky mé identity.

 

Celé roky implementuji do hlav svých studentů názor, že matematika není ani tak o číslech a vzorcích – především jde o rozpoznávání prvků struktury uvažované situace a vztahů mezi nimi. Tahle identifikace je základem pro řešení problémů v dané situaci vznikajících. A teď jsem udělal parádní botu sám. Tak dlouho jsem radil, až jsem poradil nesmysl. Nechal jsem se strhnout jistou vnějškovou podobností – a sklouzl ke schématu, které je slepou cestou. Došlo mi to až večer, když jsem si před usnutím promítal na vnitřní stranu víček biograf uplynulého dne. No nic – ještě se to dá napravit, protože život, to je jeden za druhým pokus a omyl.

 

Přes údolí Dolního žlebu se na stráň vyhrazenou téhle vsi, na jejímž horním konci o víkendech sedávám, nese ozvěna vysokých obrátek štvaných automobilních motorů, túrovaných v rozjížďkách závodu do kopce Ecce homo. Možná by případnější bylo pojmenování Ecce automobil; jenomže tohle slovo bylo do latiny přilepeno až dodatečně. S tím závodem jsme na opačných pólech jisté škály – úsilí o co nejrychlejší přemístění a naopak naprosté poddání se nehybnosti, ztotožněním se s místem okolnostmi přisouzeném. Z mládí znám to naléhavé nutkání zvednout se a utíkat, bez zastavení a možná i bez cíle; jenom proto utíkat, abych vyhověl touze být u všeho, co se na světě děje. Tohle nutkání si dnes už jenom rozumem vybavuji; ono samo už ve mně není. Sténání motorů z protější stráně mi to připomnělo.

 

Jedna už hodně povadlá televizní reklama sděluje divákům, že i muži mají své dny … Protože v ní má svou roli i láhev alkoholu, lze usuzovat, že jde o dny, které byly kdysi označovány názvem kvartál – a vyjadřovaly přírodní jev, podle něhož se jednou za čas chlap potřebuje s jiným chlapem namazat. Dny tohoto druhu by zřejmě byly v kalendáři nebo osobním diáři opatřeny záporným znaménkem. Jako dny možná nevyhnutelné (duše chlapa to potřebuje), vlastně však nežádoucí, protože v delší životní perspektivě nic žádoucího nepřinášející. Zároveň by však měly být do diáře zanášeny i situace, kdy muž nemá svůj den. Jsou to dny, kdy člověka nic zajímavého nenapadne, kdy postupuje korytem času jako třešňová pecka trávicím traktem, bez užitku pro sebe i pro lidstvo. Takže – i muži mají své dny; horší však je, když své dny nemají.

 

Příležitost poskytnout je chvályhodné, příležitost nedat je hodno pokárání a příležitost vzít na hodno odsouzení.

 

Za svou vlasteneckou povinnost nepovažuji nechávat se okrádat českým podvodníkem raději než podvodníkem cizozemským. Totéž platí i v dimenzi politiky.

 

V rovnicích, s jejichž pomocí se pokoušíme vypočítat svou budoucnost, obvykle zapomínáme brát v úvahu jednu proměnnou – možnost umřít a kdy. Ona totiž tahle proměnná má pro naši budoucnost dost velký význam.

 

Příklad symbiózy dvou druhů: ptáci klubáci na hřbetě nosorožce – a bramborové knedlíky s domácími škvarky.

 

Květen je nesmělý učeň, červen opovážlivý tovaryš a teprve červenec mistr dozrávající sklizně.

 

Dnes slunce nesvítí je věta koncentrující v sobě lidskou sebestřednost; slunce totiž svítí bez přestání – a jenom to, že pozemské mraky nepřetržitý proud slunečních paprsků dočasně zastínily, s nelibostí komentujeme právě oněmi slovy. Jako by slunce mělo povinnost postarat se, aby jeho paprsky dopadaly právě na nás.

 

Většina toho, co je dnes nabízeno ke čtení, bohužel není ke čtení.

 

Řízení, jak je legislativní a vládní mechanismy provozují, neodbytně doprovází chaos a zmatek. To jenom v situacích, kdy řízení sklouzne k mechanismům typu hra na vlastní branku, hra do vlastní kapsy, všechno jde jako po másle, promyšleně a plánovitě.

 

Princip konkurence a soutěže. Boj o přežití. Jeden požírá druhého, druhý třetího, až po vrchol potravního řetězce, na který navazuje degradace nejvyšších těmi nejnižšími. Kdo se povyšuje, bude ponížen. Principem soutěže byl do pohybu uveden motor vývoje, udržovaný v chodu vnitřními silami úsilí o přežití a šíření vlastního geonomu. Je dost možné, že Stvořitel uvažoval i jinou alternativu organizace živého světa. Alternativu všeobecné pohody, kdy by lev dřímal ve stínu stejného stromu společně s jehňátkem. Odhadoval bych, že tento způsob uspořádání poměrů se neosvědčil. Chyběla zpětná vazba, která by regulovala nároky jednoho a možnosti druhého. Musela by se zajistit nesmrtelnost přežívání, muselo by se eliminovat stárnutí; jinak by predátoři zlenivěli a vyhynuli. A protože predátory jsou v potravinovém řetězci vlastně všichni (počítaje v to i trávu), neskončilo by to dobře. Z hlediska jemných, útlocitných lidských duší to bude znít možná cynicky, ale – krutost dělá světu dobře. Mezidruhová krutost, která se přenáší i do vztahů vnitrodruhových; nejenom v boji o možnost rozmnožit se. Řízení principem strachu a obav. A funguje to. Vlastně se to uplatňuje i v politice. Diktátor poručí – a lidé ze strachu před sankcí poslechnou. Demokratičtí politikové vábí občany ušlechtilými sliby – a ti na ně kašlou, protože jim nevěří a nejde z nich strach. Myslím, že nebezpečné je na tom prostředí lhostejnosti, kdy řízení degeneruje do samoúčelného hrabání výhod pro ty nahoře; zpětné vazby se rozpadají. Společnost funguje jako dýchavičný stařec, s rozumem zahaleným nejistotou, taky z budoucnosti.

 

„Je mi tu dobře,“ řekl, „s tebou.“ „Mně taky,“ odpověděla zamyšleně.“ A na tázavý pohled svého společníka dodala: „S kočkami, které mě mají rády.“ „Stejně jako já,“ zamyslil se. „Kdo mě krmí, toho taky miluju.“

 

Postmoderní … společnost, umění, řízení, názor. Přídomek, jehož hlavním predikátem je vzdání se zákona, abdikace určenosti, vzývání Molocha Chaosu jako symbolu jsoucna. Rozum nemá jinou povinnost leč podlehnout pohodlí nemyšlení. Duševní lenost je ctnost; nahlížet za ohradu počitků nahodile nakupených smysly je zbytečné; v hromadě odpadků je řád stejného stupně významnosti jako v klenbách katedrály.

 

Všední den je jako chleba, víkendy, neděle a svátky jsou talíře koláčů a někdy i cukroví. Dobrý chleba se nepřejí; může být špatně vybrán, možná se pekaři někdy nevyvede kvásek. Neumím si představit obrácený poměr dnů všedních a svátečních. Koláče se snadněji přejí než režný chleba. Možná i proto, že ukrojený krajíc se dá namazat něčím podle momentální chuti a mlsoty jazyka.

 

Posouváni k okraji životního srázu dočkáme se chvíle, kdy nás Čas při některém klopýtnutí zpátky za ruku nepřitáhne. Pokud jde o mne, neměl bych mu za zlé, kdyby mne na hraně toho srázu nenechal dlouho klopýtat – a nenápadně mě trochu postrčil …

 

Má žena neúnavně plevel ze záhonů vytrhaný na hromádku kompostu přemisťuje. Čerstvě navršená hromada v průběhu týdne slehne, aby učinila místo novému pletí. Ten proces se zdá být neuvěřitelný – a přece nejde o nic jiného než o jednoduchý fyzikální proces odpařování a tlení.

 

Po řadě suchých dnů je bubnování dešťových kapek na plechové střeše verandy a zápraží pro chalupáře koncert mimořádné přitažlivosti. Soukromé pražské jaro. Kdyby měl tu možnost, neváhal by se předplatit. Takhle hudebníkům na konci věty alespoň zatleská.

 

Mraky jsou opona diverzifikující monotónnost každodenního slunečního představení. Ve chvílích bouřek včetně světelných a zvukových efektů.

 

Násilím ke kráse. To si uvědomím pokaždé, když mi trávník na dvorku chalupy přistřihnou na klukovského ježka. Trávníkový Bubikopf.

 

Bouřka. To nebe dává Dukovanům a Temelínu najevo, že elektřina se dá vyrábět i jinak než atomovým štěpením.

 

Kdyby ze světa vymizely kalendáře a diáře, které nám počítají dny v týdnu, týdny v měsíci a měsíce v roce, vystačili bychom si s časovými intervaly, jak je vymezují znaky mnohem přirozenější. Teď v červnu bychom měli po dva týdny období kvetoucích akátů, předtím období šeříků a kaštanů. Měsíc kvetoucích ovocných stromů, od meruněk po jabloně jsem přeskočil. Teď kvetou a voní nažloutlé placičky černých bezů. V polích panuje žluť řepky, někde i plochy máku. Myslím, že právě nějak takhle vypadá kalendář včel; žádné tiskoviny nepotřebují. Před námi je čas třešní, tentokrát už dozrálých, keřů rybízu i angreštů, lusků na polích, prvních meruněk, rynglí a dalšího ovoce až do pozdního podzimu. Zatímco na jaře byli rozhodčími nos a čich, od léta nastupuje na jejich místo jazyk a chuť.

 

Myslím, že lidi odděluje od ostatních tvorů schopnost uvažovat v kondicionálu. Schopnost kdyby… Jiní tvorové vidí, slyší, cítí, hmatají a chutnají – a jednají. To člověk umí taky; zpravidla mnohem méně dokonale. Navíc však ještě umí – a to je jeho nejdokonalejší smysl – klást si otázky. A co kdyby? Co by stalo, kdybych počkal? Jaké riziko by mi hrozilo, kdyby za křovím (kam nevidím, odkud nic neslyším ani necítím) byl predátor? Jaká výhoda by mi vznikla, kdyby za tím křovím bylo něco na zub? Něco chlupatého, opeřeného, dosažitelného? Jaký je poměr rizika, že budu uloven, oproti riziku, že ulovím? Právě kondicionál je výrazem lidské schopnosti uvažovat, přemýšlet, zvažovat možné výhody oproti možným nevýhodám. Polidštění člověka nastalo vynalezením kondicionálu. Výměnou zbrklého Jde se na věc! za Bacha, hoši, ať nenalítnem! Co kdyby? 

 

Zapadnout do hospody a žvanit je snadné. Obtížnější je zůstat sám se sebou a trápit se přemýšlením. Jenomže jenom tak se dá něco rozumného udělat.

 

Melancholicky na podzim vzdycháš po teple léta? Pak ti musím bezohledně sdělit, že k létu se můžeš dostat jenom přes ještě studenější zimu.

 

Čeští poslanci jsou lidé vyspělí také eticky. Když se zmýlí, svůj omyl statečně přiznají. Zajímavé je, že jejich omyly v oblasti přiznávání poslaneckých požitků se neřídí Gaussovým zákonem chyb měření – jsou vychýleny výhradně na jednu stranu; na stranu jejich zvýšení. Neméně zajímavé je, že když se chybička vloudí a oni si omylem své platy zvýší, její náprava probíhá bolestně pomalu. Výstižně to vyjadřují slova páně Svěrákovy písničky ze seriálu Hospoda. Do naší hospůdky vedou jen tři schůdky, to je ten důvod má milá, že já tam raz dva tři jsem; z té naší hospody stoupají tři schody, to je ten důvod má milá, proč se jde tak těžko ven. Tou mou milou je lid, kterého se páni poslanci tak často dovolávají, hovoříce o svých mandátech, které jim ten lid údajně svěřil – skromně přitom pomlčujíce o té většinové části lidu, která kohokoliv z nich volit odmítá. Odvažuji se tvrdit, že na tomhle odmítání se nemalou měrou podílí právě ono farizejské počínání poslanců ve věci jejich platů omylem zvýšených.

 

Pořád něco plánujeme. Obvykle nejde o plány detailně narýsované systémem průběhových diagramů; prostě si utvoříme představu o tom, co by nás potěšilo, kdyby to vyšlo. Třeba počasí a naše činnost počasím umožněná. Sušení sena nebo prádla, sázení kedluben a tak. A když se do té činnosti v prostředí riskantního počasí pustíme a ono to vyjde, zaplaví naši duši radost, jako bychom ve hře se svatým Petrem vyhráli sázku.

 

Dva živočišné druhy jsou nedožravé, nikdy nemají dost, nikdy nepřestávají mít hlad. Prasata u koryta mastných pomyjí a lidé u koryta příležitostí.

 

Příklad pozitivní zpětné vazby: Čím víc mám, tím víc chci mít. Pokud jde o peníze a moc, s jídlem roste chuť. Život denně předvádí experiment tohle přesvědčivě a výmluvně dokazující.

 

V sobotu ráno, po příjezdu na chalupu, vedou první kroky mé ženy do kumbálku, odkud vynese pytel s granulemi pro kočky. Těch už několik sedí kolem jejich talíře, trávíce dobu čekání pečlivým olizováním fousků. Naplnění talíře zřejmě považují za samozřejmost. Marně už nějakou dobu ženu přesvědčuji, aby této situace využila k výchově koček. Aby předtím, než jim granule do talíře nasype, uspořádala pro ně přednášku na téma chytání myší. Že právě lov myší je hlavní kočičí ctností –a požírání granulí jenom doplňková odměna. Že je hanba, aby kočka své cti dbalá čekala, až jí někdo něco nasype do talíře. Predátor přece žije z toho, co si sám uloví. S rizikem nezdaru, ale i potěšením z úlovku. Žena mou radu vyslechne, aby pak bez zájmu pravila, že mám kočky školit sám. Ona že na to nemá čas. Nechápe, že tohle udělat nemohu – nejsem krmič koček, ode mne by tahle výchovná lekce byla stejně neúčinná jako přednáška českého poslance o boji proti korupci. Nikdo by mi nevěřil. Zatímco kdyby ona, má žena kočky milující a navíc je krmící, kdyby takovou přednášku doplnila praktickou ukázkou – a předtím než granule nasype, myšku v zubech přinesla … Třeba jen docela malou. Jediné kočičí oko by nezůstalo suché.

 

Existuje bonmot podivující se nad tím, že statistika volů, ačkoliv zbavených možnosti se rozmnožovat, nevykazuje žádný pokles výskytu. Spíše naopak. Myslím, že s voly je to jako s politiky; ani ti se nerozmnožují a taky jich neubývá.

 

Nepřestává mne udivovat proces transformace dřeva na teplo, tj. jisté hmoty na jistou energii; to teplo pak větráním rozptylujeme do atmosféry vnějšího prostředí. Jeden z mála pozůstatků trvalé hodnoty této transformace je uvařené kafe, které zapůsobí na mé chuťové buňky – a snad nejenom na ně.

 

Bláto je podložím života, ne asfalt či beton.

 

Nápady neproudí z lidských hlav v sevřených trojstupech, na povel desátníků nebo generálů. Prostupují kostmi a kůží neplánovaně, nečekány a vzdorující vynucení. Jsou darem za skutky, o kterých ani nevíme. Motýli, které nesmíš do dlaní chytat; jenom pohlédnout na ně smíš a skicu načrtnout, s poznámkou o barvách křídel.

 

Že je někdo doopravdy furiant se pozná až ve chvíli, kdy mu srazili hřebínek. Koho přitom furiantství přejde, ten byl furiant jenom svým hřebínkem, ne povahou.

 

Jestliže někdo stojí za to, aby se stal námětem dobré anekdoty, má to stejnou hodnotu jako stát modelem malíři. Černý humor má přitom určitou podobnost se zobrazením aktu.

 

Až propukne maskulinismus (obdoba feminismu), bude jedním z prvních mužských požadavků zastoupení mužských a ženských aktů v poměru jedna ku jedné.

 

Jakýpak kočky – rozčiloval se – když jsem je vzal na mlíčko, vylily mi ho na hlavu!

 

Tečka za větou nemusí být její nejdůležitější člen; dost často však to bývá člen nejpotřebnější.

 

Váhavec je člověk, který největší význam přikládá odkládání.

 

Ne že by to byl jednoznačný symptom, ale – přemýšlení zabírá čas, který se navenek může jevit jako loudání a nicnedělání.

 

Padesát let od zkoušky dospělosti, od zkoušky zralosti, od maturity. Čas na bilanci, jak dobře jsme vyzráli. Při tom bilancování jsem měl dojem, že především doba, v níž nám bylo žít, nikdy k rozumu nedozrála; takže odmítám nechat se posuzovat od lidí, kteří jsou za zmrzačení té doby odpovědní. Jedl jsem svůj chleba zbytečně? A čím si zasloužili svůj chleba, často tlustě namazaný, politici, kteří nás vedli ze svrabu k neštovicím?

 

Jsou lidé, kteří mají plná ústa lásky ke psům, údajně nejlepším přátelům člověka – jejich maso si však oškliví, do huby by je nevzali. Láska tak říkajíc platonická. Milují psy, psím masem pohrdajíce. Stejní lidé si obvykle oškliví prasata jako živé tvory; jejich svalovinu však s požitkem konzumují, se zelím a knedlíky ji dokonce pozvedajíce na kult národního jídla.

 

Dívám se na třešně, které se začaly červenat jako panenky o první pouti. Uvažuji, zdali už bych je neměl trhat. Z mých úvah mě vyrušili dva špačci, kousek nade mnou na větev usednuvší. Už není o čem uvažovat – špaček ví nejlépe, kdy třešeň stojí za ochutnání. Dám na rady odborníků.

 

Z pytláka je nejlepší hajný – pokud ho učiníš osobně odpovědným za stav zvěře.

 

Moje pýcha prožívá renesanci – loni na jaře zasazené dvě hlavy vinné révy vydaly první známky květenství. Takový pocit asi prožívá prvorodička při prvním pohybu embrya. Vinný hrozen byl pro mne, někdejšího kluka z Vysočiny, vždy exotickým ovocem, téměř subtropickým.

 

Ptal jsem se kolegy, věkově vrstevníka, co udělal po (téměř definitivním) odchodu z fakulty se svým archivem. Nezaváhal ani chvilku: „Vyhodil jsem všechna lejstra, poznámky, rukopisy, dokumenty.“ „A co separáty?“, ptám se. „Ty taky.“ Dost mě to udivilo. Pro člověka, který strávil téměř padesát let na téže katedře, musí být likvidace všech dokladů a svědectví jeho činnosti přece něčím podobným jako kdyby si páv vytrhal všechna ocasní péra, když zjistil, že už trochu pelichají. Možná je to však jinak – má ješitnost se prostě ještě nedokázala smířit s představou, že až nebudu, někdo jiný rázně a bez sentimentu provede, k čemu já pořád ještě nemám dost odvahy.

 

Opravdu existujeme jenom tak dlouho, dokud splýváme s hlavním proudem života? Časem odsunuti ke břehu, kde voda turbulencí drhne a zpomaluje svůj proud, opravdu přestáváme být?

 

Voda, udržovatelka života. A voda, podobná k nerozlišení, dešťovými mraky sehnaná do záplavových vln, život ničí. Jako biologická síla nás uchovává, jako síla fyzikální, překročivší konvenční hranici, nás hubí. Voda pořád stejného chemického složení. Její zakalení spláchnutou zemí je známkou hněvu, jehož jsme se nevyvarovali.

 

Vymlouvat se – znamená ty, kteří mi naslouchají, prohlašovat za blbce.

 

Prohlásím-li někoho za pěkného ptáčka, činím tak zpravidla proto, že se vychloubal cizím peřím.

 

Dárce si obdarovaného nejdříve zavazuje vděčností, posléze však, když příjemci daru dojde, že by se měl revanšovat, začne obdarovaný na dárce nevražit. Dar je tedy, zdá se, záležitost ambivalentní.

 

Hlubinným rozborem poezie dá se dojít k závěru, že křišťálové studánky a zaplivané hospody jsou poetickou rekvizitou přibližně stejně častou. Jak je tedy patrno, i statistika může být nástrojem literární vědy.

 

Konstatuje-li někdo, že nemá na růžích ustláno, nemělo by se to brát jako stížnost na nepřízeň osudu, ale naopak – jako ocenění jeho přízně vůči řečníkovi. Muset spát na růžích by totiž musela být pěkná otrava a nepohodlí.

 

S lepšími lidmi bývají ty nejhorší zkušenosti.

 

Špatný rádce není ten, kdo soustavně radí špatně. V takovém případě stačí, aby se jedinec, kterému je raděno, řídil opakem rady, kterou dostává. Opravdu špatným rádcem je ten, jehož rady jsou správné zcela náhodně. Takového je dobře se zbavit – protože stejně kvalitní službu jako on obstará házení korunou, případně kostkou nebo tahání kuliček z osudí.

 

Platit stejnou mincí znamená – usilovat o v stup státu do eurozóny.

 

Jsem proti tomu, aby se někomu při opouštění lukrativních míst vyplácelo odstupné. Na místě by bylo, aby nově do takových funkcí přijímaní platili nástupné, z čehož by se kousek mohl osobám odstupujícím zaplatit jako lítostné – poté, co od nich bude vybráno odškodné, totiž náhrada škody za to, co svou předchozí činností napáchali.

 

Mraky vysoko – deště daleko.

 

Systém jdoucí od deseti k pěti nemusí být odsuzován, jde-li o systém daňový.

 

Opilost je stav vyvolaný neschopností lidského těla vylučovat alkohol stejnou rychlostí, jakou vylučuje vodu.

 

Sůl na zlato? Propagace arteriální hypertenze!

 

Jako pára nad hrncem – pochybnost o možnostech parního stroje.

 

Slabý jako čaj s rumem.

 

Oko za oko a zub za zub – společnost spějící do stavu nevidomosti a bezzubosti.

 

Kdyby se podařilo prosadit ve světě spravedlnost, lidstvo by se přesunulo do kriminálů, kde by nebylo dost spravedlivých na jejich hlídání.

 

Spravedlivý stát by jako první musel nechat pozavírat politiky, policajty a soudce.

 

Právní systémy jsou na světě proto, že nejsme schopni vytvořit spravedlivé systémy.

 

Utopit někoho na lžíci vody je dřina. Kapkou vody ho otrávit nijak obtížné není.

 

Nelíbí se vám, že jsou kritizováni pitomci? Opatřete jim vlivná postavení – a pak už se nikdo kritizovat pitomost neopováží!

 

Kdo má příležitost, ten se vybarví.

 

Ostré lokty zastoupí tupý mozek.

 

Po cizím pošilháváme, abychom si přišli na své.

 

Politik si může přijít na svoje jen tehdy, přesvědčí-li lidi, aby šli za ním.

 

S jinými lidmi jednáme v rukavičkách, abychom je neumazali nebo se od nich neumazali.

 

Místo otisků prstů musí policie někdy hledat otisky dlaní, případně pěstí. Fackoskopie nebo pěstiskopie nejsou bohužel dosud propracovány tak podrobně jako daktyloskopie.

 

Slova starosta a poslanec jsou etymologicky výstižná. Zatímco ten první se má o občany postarat, ten druhý tě tak akorát pošle k čertu.

 

Seznámit se mohou lidé tak, že se představí nebo tím, že se předvedou.

 

Téměř všechny africké státy, před čtyřiceti lety vzniklé rozpadem koloniálních říší spravovaných z někdejších evropských metropolí, se s malými přestávkami zmítají v politicko-sociálních zmatcích, doprovázených korupcí, kmenovými válkami, etnickými šarvátkami a plundrováním přírodních zdrojů. Dá-li se to vůbec nějak odměřit, je na místě otázka, zdali bylo (pro obyčejné lidi) ono osvobození z koloniální nadvlády vůbec nějakým přínosem. Desítky zemí se dostaly do stavu, kdy žádný efektivní stát pro ně vlastně neexistuje – území jsou rozdělena do částí, na nichž vykonávají moc (bez práva, tedy zvůli) různé samozvané bandy. Metropole alibisticky prohlašují – máte, co jste chtěli. Ale kdo vlastně co chtěl? Proklamovaná demokracie se stala zástěrkou pro rozkrádání zahraniční hospodářské pomoci za politické sliby a zejména za možnost exploatace surovinových zdrojů zemí, které místní vládcové sami nejsou schopni účinně využívat ve prospěch vlastních lidí. Výsledkem hry sil na této scéně je bída a utrpení milionů – doprovázené masovou emigrací do metropolí za neustálého žvanění zkorumpovaných politiků a úředníků mezinárodních institucí až po OSN. Neschopnost vládnoucích, bezmoc jedněch a tragédie těch druhých.

 

Dvojice – muž a žena – kteří spolu prožili desítky let, jako by vzájemně srůstali v jediný strom. Jenomže, když každý z nich uvízne v pavoučí síti svých vlastních nemocí, uzavírá se do nich, vlastní bolesti upoutávají pozornost na vlastní tělo i duši – a ti dva lidé se jako by odcizují, přecitlivělí i otupělí zároveň, a začínají se vůči sobě chovat až skoro agresivně. Jejich chování změnila vyčerpanost těl dávající tak nesmlouvavě  najevo, že posledním úsekem cesty musí každý z nás projít sám, se svým vlastním obolem pro převozníka Chárona v sevřené dlani.

 

Často uvažuji o tom, jaký ráj by nastal na zemi, kdyby měli všichni lidé dobrou vůli – vyjít se sebou, dohodnout se, nedělat si schválnosti … Jenomže svou dobrou vůli podmiňuje každý reciprokou dobrou vůlí všech ostatních; za samozřejmé přitom považuje, že standardem jejich dobrých vůlí bude to, co za standard považuje právě on. V tom je ten problém – v nevíře, že ti druzí jsou dobré vůle schopni! A protože se vždycky najdou někteří dobré vůle očividně neschopní – bibličtí celníci i současní politici a bankéři – stačí to proces vytváření oněch dobrých vůlí paralyzovat. A jsme tam, kde jsme.

 

Samozřejmost nabubřelosti – to je blín otravující vodu studánek a nutící nás přikusovat k ní hrsti chlóru, abychom se neotrávili.

 

Jestliže mají akademické senáty fakult a univerzit nepatrnou legitimitu (voleb do nich se účastní jenom zlomek členstva akademických obcí), a tyto senáty pak volí děkany a rektory, mají i tito akademičtí funkcionáři legitimitu tomu odpovídající – velice nízkou. Ta se pak přenáší i na vědecké rady jimi jmenované. Takže – jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá.   

 

Otýpky suchého chrastí – nějak se mi zdají být pořád bližší; jako by jejich osud vystihoval, modeloval i osud můj. Jenomže ony ještě poslouží a užitek vydají v kamnech při obětinách přípravy oběda a vyhřátí kuchyně v chladném dni.

 

Hromada trávy před dvěma dny posečené a vytrhaného plevele. Rukou jsem její vršek rozhodil – a málem se popálil. Asi trochu přeháním, ale horká ta hromada opravdu byla. Než zetlí a uschne, ještě naposled dává vědět o svém životě.

 

Když jsem před téměř půl stoletím na fakultě začínal, v souborech pacientů, jejichž biochemické i jiné údaje mi ke statistickému zpracování klinici nosili, se běžně vyskytovala data narození, jejichž letopočet začínal dvojčíslím 18.. Lidé narození v devatenáctém století. Už dávno čas zabouchl za devatenáctým stoletím vrátka; tyhle někdejší pacienty už dnes nic nebolí. I já se už posouvám k okraji téhle řady, přestože dvacáté století je živé v datech narození skoro všech lidí, co tady jsme. Jenomže čas je veličina spojitá, odměřovat její stav stoletími znamená používat škálu příliš hrubou. A já se narodil na konci jeho (toho století) prvního trimestru.

 

Je vlastní vyzrálost podmínkou, aby mohl člověk vyzrát na někoho jiného? Může nevyzrálý na jiného vyzrát? Nebo je dokonce schopnost na někoho vyzrát zkouškou vlastní vyzrálosti?

 

Noční pořad Radiožurnálu. Moderátorka žvatlá s jakousi dámou, podle hlasu mladou, prohlašující se za numeroložku a astroložku. Otřesné žvanění; obě debatérky jsou očividně negramotné. S vážnými hlasy, tu a tam prokládanými šestákovými vtípky, vypouštějí do éteru tvrzení o tom, ž jedinci narození v roce 2005 musejí být v budoucnu komunikativní lidé, protože mají vepředu dvoječku a vzadu pětku. Taky obě nuly mezi tím udělají své. Jak je možné, že na začátku jedenadvacátého století někdo říká nahlas takové pitomosti? Dokonce do rozhlasu? Je to stejně oprávněné, jako kdybych já prohlašoval, že určitý druh kraba skládá básně. Kdybych to udělal, každý by po mně (naprosto oprávněně) požadoval, abych pár takových poetických krabů demonstroval; třeba taky v rozhlase. Úplně stejným právem je na místě požadovat důkaz jejího tvrzení od numeroložky. Takové teorie se dají empiricky prověřit – stačí vybrat kohortu lidí narozených k nějakému datu, o kterých jsou prohlašovány takové či makové vlastnosti – a pak porovnat výskyt oněch vlastností s jejich výskytem v obecné populaci. Dalo by to sice určitou práci a taky měření výskytu oněch vlastností by se muselo promyslit – možné by to jistě bylo. A hned by bylo jasné, zdali jsou numerologická tvrzení pouhé neprokazatelné žvásty nebo ne. Jenomže, takovou verifikaci jsem ještě nikdy neviděl ani o ní nečetl. Ono je totiž snazší naplano tlachat než přemýšlet a měřit. Existence podobných debat je vizitkou mizérie českého školství – ale také intelektuální ubohosti českých médií. Bohužel se zdá, že pitomosti se v českých luzích a hájích daří docela dobře, přes veškerá ministerská ujišťování o tom, že bude stále více kladen důraz na výchovu ke kritickému myšlení místo k biflování fakt. Možnosti hlásat nedokázané nesmysly tím, zdá se, nijak dotčeny nejsou.

FINIS