LIBER CATENAUS

Píše S. Komenda, část 19, červenec 2005

 

 

PRÁZDNINOVÁ  ZAMYŠLENÍ

 

 

Úvodem několik slov o metodě

 

Už padesát let se zabývám – počítám-li i léta univerzitní přípravy – problémem měření. Jak měřit co, jak odhadovat přesnost měření, tj. přiblížení naměřeného k neznámé měřené skutečnosti. S respektem přebírám a využívám metody objevené mými předchůdci i současníky – a podle možností navrhuji nové, které už možná také jiní přede mnou navrhli, a mně tato informace unikla. Při vší mravenčí proorganizovanosti lidského společenství, včetně účasti internetu, pořád ještě a možná čím dál víc, bývá někdy snazší najít odpověď na otázku úsilím vlastní hlavy než hledáním v literárních zdrojích.

Moje profese mne přesvědčuje, že má smysl usilovat o měření čehokoliv. Předem se odříkat uchopitelnosti jevů měřením považuji za profesionální selhání. Tím samozřejmě nechci troufale tvrdit, že každé měření musí přinést ovoce s příchutí rozumného. Uznávám, že některé pokusy o kvantifikaci vedou k výsledkům hubeným, jimiž není mnoho důvodů se chlubit.

Soudobé teorie měření se opírají o matematické představy. O matematice soudíme, že je dílem lidským, že nebyla přímou, bezprostřední součástí stvořitelského záměru. Bůh stvořil svět – matematika je však dílem lidským. Rozumím tomu tak, že Stvořitel na možnost matematiky onoho dne věnovaného plánu a konstrukci člověka, myslil. Ponechal však ve své velkorysosti člověku samotnému, aby, až přijde ten čas, objevil pojem množství, čísla přirozená a ta ostatní z nich odvoditelná – nulu a čísla celá, racionální a reálná. Aby objevil koncept souvislosti, který povede ke studiu funkcí jedné i více proměnných. Ke studiu vícerozměrných a posléze abstraktních prostorů, překračujících meze konkrétního.

Matematiku stvořil Bůh, avšak učinil tak skrze člověka. Myslím, že mu tak projevil důvěru – způsobem, který je jedním z nejvelkorysejších.

Mám-li ve svém uvažování pravdu, bylo by tím vysvětleno, proč naše lidské matematické modely jsou schopny vystihovat reálnou skutečnost jenom s jistým omezeným stupněm vystižení. S jistým stupněm nedokonalosti, chcete-li. Poznávání díla stvoření a tedy záměru Stvořitele člověkem bylo tedy učiněno hrou, v níž by měl člověk prokázat, že byl opravdu stvořen k obrazu božímu.

Se vším, co k tomu patří, tedy i se schopností a dovedností měřit.

Čas mi vymezený je pro mne neznámou, je pro mne jevem, který také podrobuji neustálému měření a zejména odhadování. Přátelé a známí, spolu se mnou tvořící referenční skupinu z hlediska věku, tvoří množinu, jejíž kardinální číslo se tenčí. Už několik let odcházejí.

Odhady, které jsem schopen činit pro své vlastní dožití, jsou podstatnou měrou ovlivňovány mým zdravotním stavem. Anebo alespoň vědomostmi o něm. Jakkoli beru lékařské vědění se značnou rezervou, za prázdné ho nepovažuji. Pro mé odhadování je jistě použitelné.

Uznávám platnost představy, že nic se na tomto světě neztrácí; uznávám, že podstatou vývoje je transformace toho, co bylo včera, do podoby toho, co je dnes – a tedy i transformace toho, co je dnes, do podoby zítřejší. Vycházeje z této představy, vidím, že pro člověka zásadní veličinou a zároveň  jeho životní konstantou je chvíle, kdy ze stavu vědomí přechází do stavu nevědomí. Je to změna na úrovni organizace systému. Vědomí je totiž vlastností vznikající, objevující se a trvající teprve na jisté úrovni této organizace. Nevědomí, které také označujeme jako smrt, je stavem určité dezorganizovanosti systému.

Všem nám jde o tento stav vědomí, o to, jak ho udržet co nejdéle. Chce se nám žít. Výjimkou je stav života, kdy bolest a trápení, které ho provázejí, přesahují hranici snesitelnosti. Tato hranice mezi tím, co dokážeme snést a tím, co už snést nedokážeme, je součástí našeho vědomí – a může způsobit, že toužíme svého vědomí se dobrovolně zřeknout. Vlastně se tak dožadujeme jisté korekce plánu našeho stvoření.

Jakkoli to nemusí tak vypadat, i tahle část úvahy je úvahou o problému měření.

 

 

Po cestě …?

 

Lidské představy o světě jsou vlastně tím, co jsme si zvykli v době moderní označovat pojmem model. A jsou plné metafor. Tak třeba ona tak často básnicky využívaná představa, podle níž je život člověka jakousi cestou, která se vine podél Ariadniny niti času, tu tichým údolím, tu rušnou krajinou městského hemžení, mezi zrozením a smrtí, mezi kolébkou a místem posledního odpočinku.

Tahle představa ovšem předpokládá, že prostředí, ve kterém se náš život odehrává, je jakási neměnná konstanta, v níž je člověk jako figurka na šachovnici posouván – ať už silou vnější nebo silou vlastní – od jednoho časového bodu k druhému.

Nedokonalé vystižení reality touto představou je dáno zřejmě především tím, že prostředí, ve kterém žijeme, není konstantní. Pomineme-li sezónnost, periodické střídání ročních období, zůstává tu základní a zcela nepominutelná skutečnost změny všeho živého kolem nás, lidského i animálního, a také prostředí rostlin a stromů. Prostě, také šachovnice naší hry se v čase mění, počet polí je tu větší a tu zase menší, černá se střídají nejenom s bílými, ale i s barevnými rozličných odstínů. Lidské poznání už dnes ví, že v čase dochází i ke změnám toho, co se mění v jednotkách našimi smysly nepředstavitelných, co se nám žijícím v dimenzích pouhých desítek let, jeví být neměnné. Geologické změny se odehrávají v jednotkách milionů let – nežijeme-li právě na úbočí aktivního vulkánu.

Nepominutelnými elementy našeho životního prostředí jsou ovšem lidé. Naši bližní – ať už je milujeme, nenávidíme anebo jsme si vzájemně lhostejní. Vzdálenost našich životních trajektorií se může zdát nedozírná – ta nedozírnost je však relativní, třeba z hlediska chorob přenosných dnes z kontinentu na jiný kontinent v časové dimenzi dnů a měsíců.

Všechno souvisí se vším; jenom je třeba si uvědomovat, že těsnost této souvislosti nabývá hodnot na stupnici od nuly, od nesouvislosti, až po jednu, po souvislost kauzální, naprostou, informačně úplnou.

S lidmi se potkáváme, dobrovolně i pod tlakem okolností s nimi sdílíme čas, pijeme vodu a dýcháme vzduch. Ovlivňují naše životy stejně jako my ovlivňujeme životy jejich. Někdy dokonce natolik, že s nimi spojujeme své životy v rodinných svazcích, společně vytváříme nové kombinatorické varianty genomu. A přitom měříme, co nám to vynese, co můžeme získat a co riskujeme ztratit. Každý z nás má svou ctižádost, každý něco nabízí a každý něco očekává.

 

 

Lidé – každý je jiný a jen některý je svůj

 

Lidi vnímáme, posuzujeme a hodnotíme podle jejich chování. Podle činů, které můžeme registrovat vlastními smysly i z podání jiných.

Lidi jako stromy; po ovoci jejich poznáte je.

Všeobecně se uznává, že chování lidí, jejich projevy jsou superpozicí biologického základu každého jedince, jejich genetického vybavení na jedné – a vlivem prostředí, v němž žijí a ve kterém vyrostli – na straně druhé. Naše měření vlastností a schopností těch druhých dokáže jen málo první od druhého odlišit. Chování svých bližních vnímáme integrálně, jako jistý komplex projevů a vlastností, které k nim patří.

Díky svému biologickému a zejména mentálnímu uzpůsobení je člověk tvor velmi plastický. Jeho tvárnost je projevem regulace systému, v němž si definoval jisté konstanty žádoucího, o jejichž naplnění usiluje – přihlížeje přitom k omezením, jež mu ukládají pravidla Velké společenské hry. Snad nejznámější z těchto pravidel jsou zákony babylonského vládce Chammurapiho a Desatero božích přikázání pro Izraelity do kamene vytesané Mojžíšem.

Mnohokrát jsem přemýšlel o tom, jak by vypadala lidská společnost, kdyby se mohl jeden každý člověk spolehnout na to, že ti druzí budou tato pravidla respektovat, plni dobré vůle a beze snahy získat pro sebe výhody na účet jiných. Zlatý věk řecké mytologie, kdy se lidé obešli bez soudců, protože bez hříchů, bez viny a trestů.

Každodenní měření prováděné lidskými subjekty v jejich prostředí podávají poměrně přesvědčivé svědectví o tom, že ve zlaté věku nežijeme.

Vedou se spory o tom, je-li člověk ve své podstatě dobrý, rodí-li se a na svět přichází jako dobrý, a teprve prostředí ho zkazí a svede ke zlému – anebo je špatný a zlý už od narození. Není-li zlo člověku vrozeno – a lidská společnost musí nastavovat pravidla, aby zamezila katastrofě, kdy by se lidstvo vyhubilo jakýmsi samospádem. O tom, že se lidé chovají špatně, zle, chamtivě a bezohledně, sotva kdo pochybuje. Evidence lidského chování o tom vypovídá výmluvně a velmi přesvědčivě.

K absurdnosti lidského chování patří, že dokážeme jako logicky provázaný systém budovat teorii etiky a morálky, modely vzorového chování, a přitom uvědoměle v reálné skutečnosti tato pravidla porušovat. Paralelní svět představ a úmyslů se v tomto ohledu světa reálného dotýká jenom zcela okrajově – snad v životech svatých poustevníků, žijících na pomezí reality.

 

 

Předstírání

 

Zřejmě je to vlastnost specificky lidská. Schopnost pohybovat se nejenom ve světě reálném, tvořícím naše životní prostředí přírodních jevů, ve kterém se stromy pokrývají listím, jež na podzim opadává, poté, co jsme očesali jejich ovoce, ve kterém žijí zvířata, jejichž těla nás živí, když jsme předtím živili my je travou, která na loukách vyrostla a obilím, které jsme na polích vypěstovali. Mám na mysli lidskou schopnost vytvářet svět představ. Možná víc světů. A pohybovat se v nich někdy skrytě a někdy zjevně, když do nich dáváme nahlédnout jiným. Do takového světa promítáme a v něm oživujeme své představy. Parametry životního prostředí v něm respektujeme pouze selektivně. Jenom to, co se hodí. V takovém paralelním světě, který pro nás existuje souběžně se světem reálným, žijeme jako záhadný pan Jekyll a Hyde. Někdy se těch z nás, kteří onen paralelismus nezvládnou, velkoryse ujímají psychiatři.

Obvykle to však zvládáme. Někdy i díky tomu, že existuje ventil poezie a umění vůbec.

Hojně používaným stavebním materiálem, z něhož je onen paralelní svět budován, je předstírání. Postavení, které zaujímáme ve světě reálném, se nám nelíbí – a budujeme si proto svět vzdušných zámků, v nichž kralujeme anebo alespoň panovníkům radíme, jak panovat.

Obvykle nejsme schopni svůj paralelní svět izolovat od světa životní reality úplně vzducho- a vodotěsně. Někdy tuto izolaci porušujeme záměrně. A protože naši bližní nebývají příliš ochotni brát naši hru dostatečně vážně, nastávají nedorozumění, střety a konflikty. Oni totiž naši bližní mívají svoje vlastní paralelní světy budované z vlastních paralelních představ. A reálný svět nesnáší dobře představu o zástupech vládců a prázdné množině poddaných.

V této situaci vstupuje do hry, vlastně jaksi okolnostmi vynucena, potřeba předstírat. Naše chování přebíhá mezi oběma paralelními světy jako zajíc o podzimních honech přebíhá meze polí sousedních katastrů a honebních revírů. Plastičnosti lidského chování se přitom dostává možností, jejichž bohatství je nedozírné.

Někdy přitom vzniká konflikt předstírání s tím, čemu říkáme pravdomluvnost. Obvykle v dětském věku, kdy si človíček musí teprve osvojovat poznání, že mluvit pravdu za každých okolností znamená stát se věčným otloukánkem ze strany těch, kteří už umění přetvářky zvládli.

Vzpomínám si na jedno dopoledne ve vesnické jednotřídce, kdy pan řídící zadává svým několika málo žáčkům jednoho oddělení úkol uvést jména sousedů, která jsou zároveň názvy květin. Jsem jedním z těch žáků – a s úžasem si uvědomuji, že se opravdu někteří sousedé po kytkách jmenují. Vybavují se mi dva – Růžička a Fiala. Bývalý deputátník na velkostatku a teď chalupník, ten druhý chalupník a zedník. Ještě celý vyjevený sděluji svůj objev sousedovi. A má vyjevenost přechází v rozhořčený údiv, když vidím, že soused zvedá ruku vysoko nad lavici s hlasitým … Prosím, prosím …  a horlivě sděluje panu řídícímu, jak zadanou úlohu vyřešil. To byla snad první lekce výuky předmětu Předstírání. Myslím, že úspěšná, protože se mi ještě teď vybavila – po více než šedesáti letech.

Forem a případů předstírání a farizejství může uvádět každý z nás ze své osobní zkušenosti nepřeberně.

V tomto kontextu se nelze nezmínit o předstírání organizovaném na státní úrovni, vnucovaném formou státní ideologie, podobné středověkému cuius regio, eius et religio. Kdo drží moc, určuje také, v co mají poddaní věřit. A ukázalo se, že tento druh víry vyhovuje i ideologiím, které si do štítu a na prapor vepsali heslo atheismu, povinnost v Boha nevěřit. Bůh byl umrtven, povinnost víry zůstala zachována s tím, že předmět víry budou určovat zasedání ústředního výboru Strany, případně její sjezdy, sehrávající roli církevních koncilů.

Jedním z hesel bylo Kdo nejde s námi, jde proti nám. Žádná skulina pro neutrály, žádná vlažnost vůči novému náboženství. Průvody jásajících místo křížových cest, povinný optimismus, demonstrovaný máváním barevnými papírky.

Prvomájové průvody namísto poutí k Panence. Psychologická teorie, podle níž předstírání opakované dostatečně často navodí zvyk, který časem přeroste ve víru, jejíž potřeba se zdá být pro člověka samozřejmá. Že opakování je účinné pro upevnění asociace a vytvoření podmíněného reflexu, potvrdily už dávno pokusy na krysách i lidech.

Ideologicky motivované předstírání musela strávit i ta dimenze společenské aktivity, které je už z její podstaty vlastní skepse – totiž věda a výzkum. Věda, která se vzdala snah dokázat boží existenci rozumovými důvody, dostala za úkol týmiž rozumovými důvody dokazovat, že ideologické hypotézy jsou nevyvratitelné.

V tomhle dosáhlo předstírání vrcholu své bizarnosti.

Předstíráním prosáklé životní prostředí se promítalo do jednotlivých lidských osudů. V téhle záplavě bylo obtížné plavat kraulem nebo motýlkem; k udržení se nad vodou se používalo obvykle stylu na čubičku.

Individuální talenty k předstírání dostávaly příležitost nechat se oficiálním životním prostředím umocnit. Nově vytvářená taboo dávala možnost umlčet jakoukoliv diskusi. Stranictví se stávalo víc a víc vyznáním víry a zároveň nositelstvím práva cenzury, dohledu v záležitostech ortodoxie víry, případně inkvizice.

Průmět stavu prostředí do individuálního chování dospěl v krajních případech až k patologii zříkání se rodičů, zavrhování manželů a odříkání se svých rodových kořenů.

Věda se ocitla v surreálnu – vědoma si axiomu, že její podstatou je hledání, musela se náhle vypořádat s nově nastaveným axiomem – Bylo objeveno …! Všechno bylo odvoditelné z této nové danosti – a na vědě bylo, aby obstarala kulisy a vyzdobila obřadní síň.

Věda byla rozdělena 38. rovnoběžkou na naši a tu jejich, na  socialistickou a buržoazní. Ta naše povýšila některá vybraná slova do šlechtického stavu a opatřila je visačkou nedotknutelnosti a hlavně – nezpochybnitelnosti. Seznam sankcí za nedodržení připojen v potřebném počtu kopií.

Matematika s fyzikou a chemií nebyly zrušeny jenom díky tomu, že kdosi pochopil, že nelze bez nich stavět mosty, vyrábět strojená hnojiva a zejména – konstruovat mezikontinentální rakety. Kybernetika a genetika byly však pro jistotu popřeny a prohlášeny za kacířství a buržoazní pavědy.

Byla oprášena a v nový život uvedena kategorie vnuknutí osoby osvícené. Genialita šířená v ideologických brožurách Strany nahradila modlitební knížky a kancionály.

Meine Ehre heisst Treue. Jeden za sloganů hitlerovských Schutzstaffel – SS byl převzat téměř doslovně.

Kde je prioritou věrnost, nelze čekat originalitu myšlení; tam nastupuje pochlebování, smekání čepic a klanění.

V takzvaně vědeckých pracích, článcích a knihách bylo připojení seznamu literatury obvyklé, zato připojení několika náhodně zvolených jmen klasiků povinné. Krkolomnost zdůvodnění nebyla posuzována, cenila se snaha a dobrá vůle vyhovět předepsanému i žádoucímu.

Král i jeho početná družina jezdili po ulicích měst nazí – a lid nadšeně provolával slova obdivu nad nádherou jeho roucha a nápaditostí  toalet dvorních dam.

Svět životní reality je vůči paralelnímu světu neúprosný. Ekonomika odmítala svíčkovou ze slov a pivo ze slibů. Vyžadovala hovězí a ječmen. Vyžadovala plechy na auta a hrnce, obilí na mouku a elektřinu na svícení. Za stolem nad prázdným talířem se špatně agituje. Předstírané řízky mají poměrně nízkou výživnou hodnotu.

Modlám stačí kadidlo ze slov a slibů, kněží a kostelníci se však dožadují obětin tučných a sytících. Na výborech okresních, krajských i ústředních.

 

 

Transformace

 

Prostředí obklopující člověka se mění nejenom pod vlivem jevů přírodních, ale i jako reakce na změny v dimenzi politické. Ty poslední bývají obvykle vynuceny vnějším nebo vnitřním tlakem, dost často majícím podobu hospodářského úpadku či krachu a z toho vyplývající bídy vedoucí k nespokojenosti více méně všeobecné. Výjimkou bývá úzká vrstva právě vládnoucích.

Bída a následná nespokojenost představují úrodnou půdu pro růst kritiky a rychlého pochopení, že paralelnímu světu nemá být ponecháno právo předstírat blahobyt. V časech bídy vliv ideologií slábne, ponechávaje uprázdněný prostor pro intervenci ideologií alternativních. Ideologií, které vytvářejí alternativní, pozměněný paralelní svět – v jehož spasitelnost bývají vkládány naděje obvykle ne plně oprávněné.

Když přišly deště, právě pršelo.

Někdy bývá transformace paralelních světů doprovázena cinkáním klíčů.

Ke konstantám, k jakýmsi trvalkám paralelního světa patří osobnostní parametry člověka.

Zmatků doprovázejících transformaci využívají především jedinci určitého typu, jedinci přizpůsobiví a neomezovaní věrností čemukoliv. Lidé povahy neortodoxní, snadno převlékající kabáty i s košilemi. Jedinci adaptabilní a připravení rozpoznat v měnícím se prostředí místa a pozice zvláště úživné.

Patří k nim ženy vědomé si tržní hodnoty svých těl a jedinci, kteří vědí, že nové poměry vyžadují nové, dosud neokoukané a zprofanované tváře na politickém jevišti.

Nové masky ve starých, osvědčených rolích.

 

 

Chamtivost

 

Také tohle je osobnostní parametr lidského jedince. Chamtivost je extrémní pozice na stupnici lidské vlastnosti, která sama o sobě je zřejmě organická a svým vlivem pozitivní. Dost se o tom diskutuje – ale zdá se, že člověku je vrozena potřeba něco mít, něco vlastnit – potřeba možná získaná zkušeností mnoha generací našich předků, kteří se jen někdy dosyta najedli a ne vždycky trávili mrazivé zimy a temné noci pod střechou.

Tato vlastnost bývá napadána patologickou zvrhlostí, projevující se neukojitelnou touhou vlastnit nejen pro své bezpečí, ale pro ovládání jiných. Velice její rozvoj podpořil objev peněz, společného jmenovatele bohatství a moci. Peníze, třeba v podobě drahého kovu, se dají poměrně jednoduše hromadit v truhlách, nekazí se a jsou směnitelné za cokoliv. Existence peněz velice podporuje rozvoj chamtivosti.

Zkřížením chamtivosti a předstírání vzniká specifická odrůda lidského jedince, známá jako lakomec. Bohatec předstírající chudobu.

Lidská společnost je množina jedinců, držících jistými způsoby a prostřednictvím jistých mechanismů úhrn společenského bohatství. To je mezi lidmi určitým způsobem rozděleno, přičemž je toto bohatství pod neustálým tlakem dané, stávající rozdělení měnit. Po tom, co je, se neustále natahují chňapající ruce. A nejde přitom jenom o statky hmotné – zdrojem bohatství jsou i jistá lukrativní postavení, jejichž existenci společnost prohlašuje za nezbytnou. Není jich málo a také ona jsou vydatným zdrojem moci.

Na nich se demonstruje chamtivost obzvlášť zřetelně. Vždyť – co může přivést poslance k rozhodnutí, že jeho hodnota, že hodnota jeho díla je dvacetinásobkem hodnoty standardního, průměrného lidského jedince? Rozumové důvody to sotva mohou být.

Na své cestě životem jsem byl svědkem mnoha situací, kdy člověk nevyužil příležitosti polepšit si a získat výhodu, kterou mu osud nabídl; proto jí nevyužil, že cosi v něm mu zabránilo tak učinit. Kdybych se pod tohle podepsal, budou se mi kamarádi pošklebovat ještě na mém pohřbu.

Často to bývá určitá spekulace, využití toho, že vím, co jiní nevědí. Hranice mezi čestným a nečestným, etická hranice je v takových situacích hodně tenká. Jsou lidé, kteří ji nepřekročí – jsou však i jiní a zdá se jich být stále víc, kteří ji překračují bez jakýchkoliv zábran.

Zákon zná přečin zneužití pravomoci veřejného činitele, případně zneužití svěřené moci vůbec. Takovou svěřenou mocí je dnes především informace známá subjektu z úředního pověření. Kuponová privatizace byla hřištěm, na kterém se hrálo především o tuto a s touto informací. Kdo ji měl, získal výhodu; kdo ji neměl, ostrouhal kolečka. Řeči o stejné příležitosti pro každého byly přitom pláštíkem hodně průhledným a děravým. Řeči farizejské a předstírající spravedlnost tam, kde žádná nebyla. Protože spravedlnost ve světě lidí nesnáší doteky lidské ruky. Soudy a soudcové mají se spravedlností pramálo společného.

 

 

Věřit v Boha je nesnadné, věřit člověku je možné jenom v tolerančních mezích skepse

 

Májová přeháňka – to je namlouvání. Červencová bouřka, to už je doopravdy, to je smlouvou potvrzené manželství a záruka, že letošní rok nebude neplodný.

Víra člověka je druhem hypotézy. A jako hypotéza je spekulací o něčem, co si člověk nikdy nedokáže a co mu nikdo neumožní v úplnosti si ověřit. Pokaždé, kdy se člověk svými smysly přesvědčí, že předmět jeho víry je falešný, měl by svou hypotézu zamítnout. Má na to právo, právo podepřené logikou. Jenomže člověk není tvor přísně logický. Člověk je tvor ochotný se svým rozumem smlouvat, působit na něj city, emocemi.

Tolerance je projevem lidské schopnosti kompromisů. To jenom ideologie, umělé květiny z pouťových střelnic, se tváří zásadově a důsledně. Mohou si to dovolit, jsou papírové a proto nevadnou. Teprve pokusy o jejich aplikaci do života je naplní lidskou nedůsledností, pokusy klamat a předstírat, chtěné vydávat za učiněné. Volební programy politických stran jsou ukázkami velmi názornými.

Bylo horké léto, když umřel; přál si, aby ho do rakve oblékli v krátkých kalhotách – ale černých.

Nedůvěra a předstírání jsou spojité nádoby. Lidé předstírají, že jsou, čím ve skutečnosti nejsou a že činí, co ve skutečnosti nečiní – aby obešli nedůvěru svých bližních, jejíž existenci předpokládají. A samozřejmě totéž v zrcadlovém uspořádání – předstírají, že se nedopustili špatných skutků, z nichž jsou podezíráni.

Instituci přísah a svědků, neplněných přísah a falešných svědků jsou svědectvím lidské neschopnosti věřit.

Počítat v to je možno v dnešní době i přísahy vojáků, že budou věrně sloužit vlasti, že nevstoupí ve spojení s nepřítelem a neopustí svých pluků a svých důstojníků. Promiňte, že jsem slova přísah demokratických států poněkud zhybridizoval se slovy přísahy, kterou cituji podle infanteristy Josefa Švejka.

Do nefunkčního nesmyslu degenerovala instituce svatebních svědků, dnes už nepociťujících vůbec žádnou odpovědnost za funkčnost toho, co dosvědčili. Všichni to vědí – svatebčané, úřady i ženich s nevěstou. Nikdo však nemá odvahu tohle opatření, svým významem srovnatelné s významem slepého střeva, zrušit.

Podpis bez odpovědnosti není nic jiného než kaligrafické cvičení čtvrté cenové skupiny.

 Člověk dal průchod své domýšlivosti tím, že sebe sama, svůj biologický druh opatřil přídomkem sapiens. Homo sapiens sapiens, člověk moudrý. Tomuto moudrému člověku však jeho rozumnost nebrání v tom, aby dnes, v jedenadvacátém století, nevyžadoval od akademických pracovníků všech šarží vyplňování formulářů o pracovní docházce, jež má kontrolovat jejich pracovní výkon. Nesmyslnost tohoto řídícího, manažerského opatření zašla tak daleko, že za pracovníky kateder tyto formuláře vyplňují sekretářky, a to podle jednotné šablony od – do. Kontrolní účinnost opatření je tak zcela nulová, nepočítáme-li ztracený čas sekretářek kateder, které z ní činí činnost ztrátovou.

Vedoucí kateder, ve snaze neztratit tvář v očích svých spolupracovníků, hlasitě přiznávají vlastními slovy pitomost diskutovaného opatření – vysvětlujíce jim, že nejde o pitomost z jejich iniciativy, ale o pitomost vyšších míst. V tomto případě pitomost děkana, rektora, a samozřejmě ministra školství, případně předsedy vlády.

Blbost posvěcená rozhodnutím vyšších míst se stává zákonem.

Samozřejmě se nabízí otázka, zdali je na místě poslušnost vůči pitomosti a zdali není povinností člověka moudrého učinit všechno, co učinit může, aby na pitomost veřejně ukázal a lucernou posvítil.

Omluvou, kterou můžete téměř s jistotou očekávat, je poukázání na odpovědnost do výše platu. Proč bych já – člověk obecný – měl pociťovat vinu za páchanou pitomost, když ji nepociťuje člověk zvláštního ražení, manažer, ředitel, poslanec nebo ministr, který je placen dvacetinásobně a měl by proto být i dvacetinásobně moudrý?

Označení Homo sapiens sapiens se zdá být občas pouhou nálepkou na láhvi, prohlašující, že jejím obsahem je francouzský koňak, když ve skutečnosti může případnému zájemci nabídnout jenom podřadné přiboudliny pochybného původu. Na tomto místě si dovoluji připomenout, že k druhu Homo sapiens sapiens se počítají i ženy.

Měli bychom se nad sebou zamyslit mnohem častěji než tak činíme.

 

 

Odpovědnost a práva

 

Jedna z nejčastěji používaných metod řízení je metoda hasičská neboli protipožárnická. Její podstatou je řídit systém v souladu s principem, že zasahovat je třeba tam, kde to v daném okamžiku hoří nejvíc. Kde se stávkuje, kde se vládě spílá nejvíce nahlas, kde se parlamentu vyhrožuje naházením do Vltavy.

Nastane-li málo pravděpodobná situace, že momentálně nikdo hlasitě nenadává, vládní paláce zejí nudou.

 Dvacáté století dosáhlo, díky rozvoji vědy a techniky, smutného primátu v oblasti masového vraždění. Zatímco ve staletích předchozích obstarávaly regulaci lidského přemnožení katastrofy v podobě morů, cholery a jiných epidemií, tedy faktory vnější, exogenní – dokázalo si v humánním století dvacátém katastrofy obstarat lidstvo z vlastních zdrojů. Masovými katastrofami se staly světové války, v nichž lidé panující a mocní prokázali, že nejsou hodni nazývat se moudrými. Navíc se prokázalo, že paralelní světy ideologií dokáží vyprodukovat jed selektivní nenávisti s účinností antraxu i botulinu, který, přijat za ideologii státní, dokáže zabíjet v impozantních měřítcích. Pod hlavičkou ideologie fašistické i komunistické, v koncentračních táborech střední a východní Evropy stejně jako v souostroví Gulag na evropském a sibiřském východě i severu.

 V rámci protipožárnické ideologie, kdy podnětem k řídícím opatřením se stávají katastrofy, byl učiněn pokus o zavedení principu lidských práv na úrovni celosvětové. Byla vyjmenována práva, která by měla být každému člověku zaručena na úrovni zákona. Člověk měl jimi být učiněn svobodným – s jediným omezením, že konzumací jeho práv nesmí být dotčena práva jiných lidských bytostí v naplňování práv jejich.

Zkušenost s tímto řídícím opatřením je už natolik rozsáhlá, že se můžeme odvážit vyhodnocovat jeho realizaci.

První poznatek tohoto hodnocení konstatuje, že vyhlášení, proklamace práv je záležitost jenom volně související s jejich naplňováním ve skutečnosti. Vzhledem k lidským vlastnostem jako je třeba předstírání, se masově stává, že koncept lidských práv není možno reálně naplňovat bez technických mechanismů nejenom kontrolních. Protože i kontrola samotná se dá provozovat tužkou na papíře.

Předstírání dostává svou možnost také v tom, že jsou vyhlašována práva, o jejichž naplňování má vyhlašovatel představy jenom mlhavé. Deklarace zůstávající na úrovni dobrých úmyslů nikoho nezbavují nesvobody.

Ukazuje se, že ekonomická svoboda lidských subjektů, vedoucí k hluboce nerovnoměrnému rozdělení zdrojů společenského bohatství, anihiluje naplňování lidských práv stejně účinně jako jejich naprostá absence.

Pozitivní zpětná vazba typu Komu pánbůh, tomu všichni svatí nebo Peníze dělají peníze se stará o to, aby se nůžky ekonomické nerovnoměrnosti, nůžky mezi bídou a bohatstvím, dál a dál rozevíraly. Lidská práva nezabrání, aby člověk umřel hladem. Úplně svobodně.

Chybička se vloudila.

Spolu s principem lidských práv měl být nastolen i princip lidské odpovědnosti.

Odpovědnosti uskutečňované prostřednictvím společenských regulačních mechanismů – jejichž součástí bude i kontrola možného napadení virem byrokracie, která z živého učiní bezduchou loutku, z vejce schopného stát se kuřetem a slepicí snášející další vejce vytvoří prázdnou, vyfouklou skořápku naparáděné kraslice.

Odpovědnosti, která zabrání zneužití principu lidských práv jejich potenciálními příjemci – kdy každý si bude brát jen co opravdu potřebuje a bude pokládat za svou čest a hrdost, že může podle svých sil sám přispívat na straně zdrojů. Že v tomto ohledu řídit neumíme, dosvědčují kritiky masového zneužívání sociálních fondů i zdrojů zdravotního pojištění některými sociálními skupinami příjemců na jedné straně i nehospodárného nakládání s nimi těmi, kteří jsou pověřeni jejich distribucí, na straně druhé.

 

 

Humanita

 

      Jenom dva spravedliví jsou na tomto světě – Náhoda a Smrt. Je smutné, zároveň však příznačné, že mechanismus reálné humanity, která v praxi už mnoho let funguje, opíráme o stejný princip, na jakém se nám jeví být organizována smrt. Tím principem je Náhoda.

     Humanita opřená o princip charity, nabádající bohaté k pomoci chudým a mocné k pomoci bezmocným, jejímž motorem byly výzvy a poukazy na regule církví, nikdy nedokázaly plnit své záměry uspokojivým způsobem. Teprve mnohem později, když člověk moudrý pochopil, že velké riziko životní katastrofy a pohromy může lidský jedinec rozmělnit na drobné  tím, že je rozmění na pravidelné poplatky odváděné v každoročních splátkách, vznikla možnost reálné organizace principu humanitního.

      Přijetím principu nahodilosti byla Osudu nasazena uzda – za podmínky pravidelného krmení. Až doposud nepřijatelná představa, že bych měl třeba podstatnou část života platit – aniž bych cokoliv hmatatelného dostal jako protihodnotu zpět – byla nejenom vzata na milost; byla dokonce povýšena na vedoucí princip racionálního uvažování.         

 Počet pravděpodobnosti je jedinou logikou racionálně uvažujícího člověka.

Princip střední hodnoty, princip spravedlivé hry s účastí Náhody, princip vyrovnávání v čase.

Bylo zjištěno, že sečte-li se úhrn všech ztrát vzniklých účastníkům projektu v důsledku přírodních pohrom a katastrof – a stanoví se částky poplatků pro každého účastníka tak, aby jejich součet právě pokryl tento úhrn ztrát (plus jisté odhadnutelné provozní či režijní poplatky), bude jim možno vzniklé škody uhradit.

Rána osudu, možná smrtelná, se stala vyměnitelnou za sérii drobných každoročních odřenin.

     Jako první tohle napadlo před několika sty lety majitele lodí a lodních společností. Tím byl položen základ pojišťovnictví, v dnešní době rozhodujícího mechanismu ochrany člověka před osudovou nevyhnutelností stáří a nemocí. Rizika vzniku nemocí byla matematicky uchopena, jejich úhrn vyhodnocen ve statistických tabulkách a křivkách – a bylo spočítáno, kolik splátek a jak velkých v průběhu let bude schopno uhradit, anihilovat náklady spojené s léčením. 

     Závažnost mechanismu pojišťování je demonstrována tím, že kvůli jeho technickým detailům padají hlavy státníků. Aniž bych tím chtěl nějak srovnávat hodnotu, jakou má objev principu pojištění, s hodnotou hlavy nějakého státníka.

 

 

Mecenášství

 

Staletí a tisíciletí se lidské společenství pokouší realizovat koncept spravedlnosti. Od úsvitu lidské civilizace až po dnešek – s úspěchem jenom částečným a často problematickým. S četnými návraty, dokonce i v sociální teorii, k někdejšímu principu práva silnějšího. Příroda totiž žádný princip spravedlnosti nevede.

Biologicky nazíráno, už samotné narození lidského jedince darovalo mu privilegium výhry – v porovnání se stavem pouhé možnosti lidské existence.

Mnoho je povolaných, ale jen málo vyvolených.

I existence poškozená, neúplná, degenerovaná, je-li spojená se stavem vědomí, sebeuvědomění, je nesrovnatelně víc než existence ve stavu nevědomí. Třebaže jedinec svou existenci si uvědomující za to platí fenoménem bolesti, která je nutným doprovodem vědomí. Průvodcem někdy k neunesení.

Různost, rozdílnost, variabilita našich člověčích bytí je faktorem natolik samozřejmým, že ho dokážeme i nevnímat. Jindy ho ovšem vnímáme velice silně – jak v kontextu biologickém, tak sociálním. Rozdílně byl totiž každý z nás vybaven jako bytost biologická i jako člen lidské společnosti. Biologicky jsme utvářeni mechanismem dědičnosti, genetickým přenosem z generace rodičovské na generace dceřinné – sociálně pak mechanismem dědění sociálních rolí, ať už bezprostředně, tak zejména zprostředkovaně, selektivními mechanismy rodinné péče a vzdělávání. Konec konců, i péči o tělesné zdraví lze kupovat.

Lidská civilizace vyvinula mnoho forem sociální péče, s všeobecným záměrem vyrovnávat propast mezi sociálně slabými, chudými a sociálně silnými, bohatými. Někdy nebývala sociální péče vedena záměry čisté filantropie – to když lidé pochopili, že dýcháme týž vzduch a pijeme vodu ze stejných zřídel, a také sdílíme společný mikrosvět mikroorganismů – a je proto v zájmu bohatých, aby životní prostředí chudáků nebylo zdrojem nemocí a společně sdílených epidemií.

Každý je dlužen jednu smrt – lze ovšem alespoň trochu smlouvat, kdy bude směnka dlužníkovi předložena.

Patří k lidským snahám a touhám vyrovnávat se s základní životní konstantou, jíž je konečnost individuálního lidského bytí, v konfrontaci s faktem kosmické i zemské existence hvězd a hor, trapně vybledlá. Ani ty nejvypjatější pokusy mocných přiblížit se na dosah věčnosti v této konfrontaci obstát nedokázaly – jak demonstrují příklady egyptských faraonů s jejich monumentálními hrobkami v hloubi pyramid.

Snad každý se ve svém životě vypořádává s touto konfrontací. Bývá to zřejmě významnou komponentou jeho paralelního světa představ. Nemusí budovat pyramidy z nilské žuly, kdo je schopen o svém vztahu k věčnosti snít.

Krok k řešení problému své věčnosti učinil každý, kdo dokázal pochopit anebo alespoň uvědomit si, že otisk své vlastní bytosti nechává v každém svém dítěti. Ne jako neměnnou fotografii; v každé generaci něco z něho potomek ztrácí, aby něco jiného z jiné rodičovské větve na oplátku přijal.

Existence člověka není existencí kamene, ale existencí plamene.

Člověk může existovat jenom v nepřetržitém sdílení své nejintimnější existence s jinými příslušníky svého rodu. Třebaže jde v dlouhé řadě generací o pouhé infinitesimální ředění, podobné tomu, na němž stojí a s nímž padá víra vyznavačů homeopatie – jsme-li schopni věnovat svou víru homeopatickému principu, měli bychom být schopni účinně si uvědomovat svou sounáležitost také ve své existenci na principu pokrevního, byť zřeďujícího se blíženství.

Myslím, že účinná výchova, propracování se k humanitě, nemůže se obejít bez uvědomování si této lidské sounáležitosti. Každý, kdo loupí, s nenulovou pravděpodobností činí násilí někomu ze svých bratranců, kdo ženu znásilnil, možná se zároveň dopustil krvesmilství. Vrah se dopouští bratrovraždy – a marně se bude ptát – Zdali já jsem strážcem bratra svého?

Každý z nás je povinen vědět, že jeho bratrem může být kdokoliv. Stačí nahlédnout do učebnice populační genetiky pro mírně pokročilé.

K lidské víře by měla patřit – víc než patří – schopnost víry, že podobně jako sdílíme vzájemně svoje neustále rekombinující se geonomy, sdílíme i myšlenky, těmito genomy produkované. Nápady, projekty, díla. Ve vznosné klenbě katedrály mohu být účasten svým podílem i já, třebaže vůči ní se zdám být bezejmenný. Nápad vyprodukovaný s účastí některého z mých zatoulaných genů možná pomohl vytesat ornament do svěrného kamene její klenby.

Co moje krátká paměť sahá a co extrapolace mého mozku, mí předkové pěstovali obilí a na trh přiváděli dobytek výměnou za pivo a sůl.

Z práce rukou a dovednosti mých pradědů pocházel chléba, kterým se sytili mnozí. Jistě i ti, kteří ve své omezené představivosti jimi jako selskými hřbety opovrhovali. Asi by nepochopili, že je mí předkové – třeba neradi – zahrnovali dary. Stejně jako to nechápou ve své naduté pýše politici demokratického dneška.

Dost často uvažuji o fenoménu mecenášství. O jevu, kdy člověk mající a zároveň věřící, že je dobré podpořit vznik něčeho, co je krásné či užitečné (což je vyjádření logicky nedůsledné, protože krásné nikdy nemůže být bez užitku), aniž by mu to ukládal zákon, vznik onoho podpoří.

Myslím, že kdyby dokázal být člověk dost pokorný, neuniklo by mu, že mnohem častěji než bohatí chudé podporují formou darů chudí bohaté. Ti totiž díky svému přístupu k moci nastavují pravidla Velké společenské hry tak, aby na ně připadal při dělení společného bochníku větší krajíc, oni určují, kolik si smějí zakrojit a ke krájení přicházejí jako první.

V tom je velký problém, že v člověku je mnohem více pýchy než pokory – jak dokládají novodobé Životopisy svatých v oslavných traktátech herců a státníků.

Přesto všechno je i soudobé mecenášství, kdy se zpravidla z toho vydává, co předtím bylo pod svícnem nahromaděno, jevem pozitivním. Zejména, dává-li se bez halasného vytrubování.

 

 

Pýcha a pokora

 

Předstíraná skromnost a pokora je nejhorším druhem chvastounství  a pýchy .

Zkušenost nás mnohokrát poučila, že opravdově skromný bývá především ten, kdo si je sám sebou jist. Součástí opravdové jistoty je vědomí, že absolutní dokonalost nebývá univerzální, že, řečeno Halíkovými slovy, nebývá pevné, co je bez chvění.

Jistotu člověka upevňuje vědomí chyb a nedokonalostí, které je třeba cestou překonávat. Protože cesta je lemována okolnostmi a podmínkami, jež je třeba sledovat – a součástí vědění je zkušenost optimální nebo alespoň dobré reakce.

Pýcha a pokora jsou póly téže škály. Stupnice, k níž je třeba přikládat skutky, nikoli slova.

Ve světě vědy a výzkumu je projevem pokory údiv nad zázrakem tajemství a vděčnost za to, že člověku byla dopřána výsada poznávat. Člověk, kterému se dostalo vyvolení objevu, a který má v sobě schopnost pokory, si uvědomuje jeho dočasnost, omezenost, podmíněnost a relativitu. Ví, že byl obdarován a má právo z daru se radovat – zároveň však ví, že byl především nástrojem poznání.

Vývoj poznání, rychlost, s níž aktuální poznatky stárnou a přezrávají, pohyb, jímž se vynořují nové představy vysvětlující empirickou evidenci, mají kladnou akceleraci. Rychlost není konstantní, zvyšuje se.

S tím, jak stále víc lidských jedinců je uvolňováno pro badatelskou činnost, profesionálně věnovanou procesu poznávání, narůstá jejich anonymita. Člověk neschopný představit si a součástí své životní filozofie učinit myšlenku o sdílení tajemství života a přírody a jejich dešifrování lidským kolektivem, představu o tom, že poznávání je vlastně navýsost rodinný podnik, je v nebezpečí, že bude usilovat o úspěch i za cenu, že zabrání v úspěchu jinému.

Tato představa nechce deklarovat, abychom se vědomě zříkali úsilí být úspěšní – o to jde, abychom jako úspěch svůj prožívali i úspěch, pod nímž jsou podepsáni jiní.

Ve světě vědy, na akademických prknech, jež znamenají poznání, se už mnoho let přeme o to, jak měřit intelektuální výkon, jak měřit, nakolik kdo přispěl k dosažení úspěchu, komu stavět pomník, udělit ceny, včetně ceny Nobelovy, koho podpořit grantem a jak vysokým.

Přestože se přeme a problém diskutujeme (většinou) v dobré vůli dopracovat se rozumného, tj. především fungujícího řešení, moc se nám to nedaří. Zdá se, že chceme uchopit neuchopitelné, vážit nevažitelné, měřit neměřitelné. Známe to i odjinud. Se stejným problémem se potýkáme při pokusech změřit krásné v nejrůznějších oborech umění.

Protože rozhodnutí, zdá se, z jakýchsi důvodů padnout musí, rozhoduje se tak zvaně expertně, což v praxi znamená autoritativně. To ovšem sotva může být základem univerzálnosti a trvalosti přijetí rozhodnutí, protože jen máloco je tak vratké jako lidské autority.

Myslím, že už jsme si zvykli žít s vědomím autoritativního provizoria, s vědomím relativnosti a podmíněnosti pravidel hry, s vědomím eruptivnosti životního prostředí. A možná i s vědomím toho, že rychle narůstající informační globalizace tohoto prostředí onu provizornost našeho světa prohlubuje.

Kde není víry a důvěry, kde chybí pokora, není autorit. Zejména tehdy, chybí-li pokora těm, kteří si činí nárok autoritami být.

Standardem je dnes situace, dobře vystižená metaforou někdejšího reálně socialistického poměru těch nahoře k těm dole: Oni se tváří, že nás platí – a my se tváříme, že pracujeme. Dnes se ti, kteří jsou objektem řízení, tváří, že subjekt svého řízení respektují, zatímco ti, kteří jsou toho řízení subjektem, se tváří, že jsou respektováni. Obojí je především klam.

Truchlivou stránkou této hry je skutečnost, že s plevami je někdy odnášeno i zrno. Opravdu úctyhodní nejsou rozpoznáni a s plevelem bývají nazmar pohozeni.

Obrazem tohoto jevu je rozhořčení politických vězňů a politicky či nábožensky pronásledovaných bývalým režimem, zejména učitelů a lidí z akademických obcí, kritizujících neschopnost nového managementu (včetně Václava Havla) oddělit a zavrhnout v množině vědeckých hodností a akademických titulů, udělených za čtyřicet let, ty, které byly více či méně pouhým produktem politické prostituce, aniž by přinesly cokoli odborně použitelného. Pokusy tak učinit tady byly. Ztroskotaly na tom, že ono promísení nicotného a dobrého bylo maskováno akademickými rutinami natolik, že se nedala najít pravidla, která by ono oddělení garantovala.  

Co se podařilo, byly záležitosti spíše jen okrajové, a i ony byly umožněny jen díky tomu, že se našly určité institucionalizované hranice jedno od druhého oddělující. Mám na mysli tituly RSDr., Rozhodnutím Strany Doktor, udělované výlučně partajní Vokovickou Sorbonnou jejich lidem. Hranici oddělující smysluplné od nesmyslného bylo možno vést poměrně snadno a bez větších protestů. Ale už akt odnímání profesorských a docentských hodností těm, kterým byly uděleny bez jistého specifického druhu obhajoby, byl mnoha postiženými přijímán jako křivda. Zřejmě také proto, že si byli vědomi, jak formální někdy tyto obhajoby byly.

Neměl bych zatajit, že jsou vědecké výkony někdy tak přesvědčivé, že se o jejich hodnotě akademická obec shodne téměř bezvýhradně. Jejich statistika však podléhá zákonu malých čísel stejně silně jako statistika intelektuálních výkonů přesvědčivě bezcenných. Problém obtížnosti oddělení zrna od plev tím vyřešen není – obrovská většina našich výkonů leží v onom širokém intervalu mezi (téměř) jednoznačnou shodou o perfektnosti a (téměř) jednoznačnou shodou o bezcennosti.

Prakticky každé lidské rozhodování probíhá v prostoru o mnoha dimenzích. Navíc dimenzích vzájemně nikoli ortogonálních, ale ve větší či menší míře závislých, a to bez záruk linearity. Nutnost přiřazovat v procesu rozhodování každé z těchto dimenzí specifickou váhu vnáší do rozhodování prvek výrazné subjektivnosti, protože každá dimenze je různými lidmi oceňována rozdílně.

 

 

Rozhodování

 

Rozhodování, jehož jsme se právě stručně dotkli, představuje významný most mezi světem našich představ a úmyslů a světem přírodní a lidské reality. I pro tento intelektuální proces lidé vytvořili abstraktní modely s jistým stupněm výstižnosti rozhodování algoritmizující.

Flexibilitu takovým modelům dodává prvek Náhody do nich zabudovaný.

Rozhodování se podstatným způsobem, kvalitativně, liší od jednoduchého algoritmu jednání, určujícího, jaká reakce má následovat jako odpověď na ten který podnět.

Také v procesu rozhodování výrazným způsobem kooperují objektivizovatelná hlediska s hledisky subjektivně podmíněnými, určovanými postojem a názorem rozhodujícího subjektu. Taková hlediska či kritéria jako jsou náklady, zisky, ztráty a výnosy vnímáme všichni téměř stejně. Podstatné rozdíly se však objevují, jakmile se do hodnocení efektu rozhodování přiberou hlediska související s cestami, po nichž se rozhodování ubíralo. Co nebylo možno zahrnout do nákladů v jednotkách peněz. Do jaké míry bylo třeba slevit nejenom z cen, ale i ze zásad, které až do okamžiku rozhodování byly subjektem považovány za životní konstanty.

Cestu, po níž se k cíli došlo, třeba započítat jako součást cíle.

     Rozhodování, při kterém manažer lehkomyslně ukládá svým podřízeným činnost nedobře promyšlenou, jejíž výsledky budou po krátké prověrce času shledány bezcennými a jako takové odhozeny, nejsou jenom škodou obecnou. A nejsou ani pouhým důkazem manažerské neschopnosti. Jsou také nepřehlédnutelným poškozením osobnosti a integrity podřízeného, který byl odsouzen k nesmyslnosti a jehož čas, ničím nenahraditelný, byl zmařen. Manažer, který při svém rozhodování toto na paměti nemá a volí mezi alternativami svého jednání bez přihlédnutí k možnému znehodnocení smysluplnosti činností ukládaných podřízeným, nemá právo za manažera se považovat. Platí to stejně pro ministry vlády jako pro učitele obecných škol.

V akademickém světě, kde se často rozhoduje v záležitostech povahy s vysokou mírou abstrakce, nebývá narušení zmíněné zásady někdy příliš průhledné. Je proto důležité, aby byla chatrnost lidské paměti vyztužována pocitem odpovědnosti za důsledky rozhodování tím, že bude jak jen je to možné stanovováno, kdo je za to které rozhodnutí odpovědný. Bohužel, akademická praxe poradních sborů, komisí a rad, včetně těch, které jsou označovány jako vědecké, pocit odpovědnosti rozhodně nezdůrazňují a jeho pěstování nepodporují.

Lehkovážnost v rozhodování zaviňuje větší škody než přemnožení hlodavců a jiné přírodní katastrofy.

Zdá se, že v oblasti manažerského rozhodování jako by chyběla ctižádost pod rozhodnutí se podepsat a spojit ho tak (včetně jeho důsledků) se svým jménem. V tom je podstatná odlišnost od badatelského světa, kde je snaha mít své jméno spojeno s objevem či vynálezem, zřetelnou prioritou.

 

 

Mocní a ne-mocní

 

Moje historické povědomí není jistě nijak podepřeno speciálními studiemi; přesto si myslím, že jsem z pramenů správně vyčetl a pro sebe interpretoval, že středověký pán nechápal své poddané jenom jako samozřejmý zdroj své obživy a svého bohatství. Zajisté měl mít o ně péči, a to nejenom jako o tento zdroj. Měl pečovat také o jejich bezpečí a jejich duše.

Jistě by neměla být tato situace chápána jako realizovaná nezávisle na osobních vlastnostech feudálního pána. Vždycky byli hodní i zlí, jedni svých povinností si vědomí a jiní je zanedbávající.

Sociální vývoj směřuje k uvolňování této paternalitní vazby. Dnešní mocní pociťují své povinnosti k ne-mocným a bezmocným jenom v případě, že se jim pro to dostalo speciálního pověření – policie, justice, ministerstvo vnitra. I tak jsme často svědky jejich selhávání, majícího někdy kořeny ve slabém pocitu této odpovědnosti.

S tím, jak je občan deklarován co by svobodný subjekt, je péče o něho přesouvána na něho. Koncept kapitalismu volného trhu to vyhlašuje jako svůj vedoucí princip. Platí to stále víc také v oblasti péče o lidské zdraví, kde je občan stále důrazněji veden k tomu, aby v zájmu svého zdraví celoživotně plánoval, jak svým chováním v mládí a dospělosti zabezpečí své stáří doprovázené nemocemi.

Velkým problémem je přitom sociální nestabilita. Politické převraty mají frekvenci výrazně vyšší než odpovídá průměrné délce lidského života. Řekl bych, že v nynější generační sezóně mají ti starší z nás zkušenost s třemi až pěti politickými režimy. Zkušenost spíše nevalnou. A jak má občan plánovat svou budoucnost a její materiální zajištění po zkušenostech s několika měnovými reformami různých odstínů, od krádeží docela zjevných až po ty mírně kamuflované? Vázané vklady, rušené pojistky, inflace a konec konců i kupónové privatizace jsou příklady, které uvádím jenom namátkou.

Vztah mocných a ne-mocných není záležitost omezená hranicemi státu. V situaci dnešních globalizačních tendencí se týká lidského společenství v celosvětovém měřítku. Dnes totiž prakticky není na světě místa, kde by nebyli lidé informováni, alespoň přibližně a jistě i tendenčně, o stavu světa – a neuvědomovali si své místo v tomto kontextu. Své nevalné místo – v konfrontaci s místy těch druhých. A nedokázali si spočítat, že jejich šance dostat se nahoru je stejně nepatrná jako hlavní výhra v loterii.

Současné stále hojněji se vyskytující konflikty zástupců mocných se zástupci ne-mocných jsou projevem této situace. Někdy tyto konflikty nabývají podoby revolty chudých zemí proti zemím bohatým, což je jenom částečně odrazem reality, protože i v těch nejchudších zemích světa se najdou skupiny zbohatlíků bezostyšně tyjících ze svého zpravidla politicky podepřeného postavení mechanismy korupce.

Je překvapující, jak rychle se dokáže zformovat a zkonsolidovat sociální vrstva zbohatlíků v zemích, kde politický převrat rozbořil monolit deklarované rovnosti všech na principu všeobecné skromnosti živobytí nepříliš vysoko nad hranicí chudoby. České poměry několika uplynulých let jsou toho přesvědčivým důkazem.

Jsem přesvědčen, že ve hře chudých s bohatými je míč na straně bohatých. Oni drží ve svých rukou moc; soudce i pomezní rozhodčí, mohu-li použít fotbalové terminologie, byli jmenováni právě jimi. Oni svým chováním mohou zabránit tomu, aby se divácké ochozy nestaly davem, který vyvrátí bariéry, vtrhne na hřiště a poté, co smete rozhodčí, nastolí všeobecnou anarchii totálního rozvratu.

 

 

Život s představou věčnosti

 

Dějiny lidské civilizace skýtají přesvědčivou evidenci faktu, že i v dobách, kdy lidé museli vynakládat nesmírné úsilí (které někdy nebývalo postačující) na uhájení holého živobytí, dovolovali si (racionálně jen těžko vysvětlitelný) přepych upínat pozornost k věčnosti. Nesčíslně bylo způsobů a rituálů takového upínání. Všem byl společný jmenovatel ideje, že biologický život pozemský není vyčerpávajícím úhrnem inventáře lidského bytí. Že je tu ještě něco nad to, co život biologický nadstavuje a jeho smysl naplňuje a dovršuje.

Obrovská intelektuální, etická i emocionální energie byla v průběhu věků lidmi investována do úlohy uchopit a lidské mysli srozumitelným učinit vztah mezi jsoucnem pozemským a nadpozemským. Z toho, že pokusy tuto úlohu řešit neustávají ani dnes, lze soudit, že vyřešena nebyla.

V několika posledních stoletích je do pokusů o řešení této úlohy implementována úloha vyjádřit vztah mezi vědou a vírou. Ne mezi vědou a náboženstvími, kterých je mnoho.

Zdá se být faktem téměř biologickým, že člověku je jistým způsoben vrozena potřeba věřit. Zdá se, že tuto potřebu nedokáží saturovat a naplnit humanistické pokusy opřít se o víru člověka v člověka, v ideologii, v abstraktní princip racionálně podepřený.

Jako matematikovi mi budiž dovoleno vyslovit metaforu, že konečnost člověčí existence, konfrontována s představou věčnosti, musí být doplněna zase jenom něčím nekonečným, aby neskončila v prachu anihilace.

Člověk, možná jen podvědomě, tuší, že odečtením konečného z nekonečna zůstává od věčnosti stejně vzdálen jako by byl vůbec neexistoval.

Zrnko písku je víc než pouhé zrnko, má-li naději stát se součástí malty ve zdi katedrály. K velikosti člověka patří umět si představit, že stát se součástí, byť sebenepatrnější, velkého díla, nemusí nutně znamenat ztrátu vlastní jedinečnosti.

Snad právě v tom je možnost vyhnout se nebezpečí pýchy na jedné a nebezpečí sebepohrdání, pocitu nicotnosti, na straně druhé.

Pokora je slučitelná s pocitem jistoty. Jsem pořád víc přesvědčen, že tohle byl pocit mé matky, k níž byl život až příliš štědrý v ponižování, které unést jí pomáhal právě pocit jistoty, že její existence je i v něčem jiném než byl krušný život biologický a sociální.

Považuji se za člověka racionálního. Součástí mé víry je přesvědčení, že by víry nemělo být nadužíváno; člověk dostal svým stvořením dar rozumu, který je proto povinen využívat. Už proto, aby dokázal, že si zaslouží svou svobodu, že je hoden tohoto velkorysého daru. Ať už byl záměr Stvořitele jakýkoliv, naše logika by nás neměla nechávat na pochybách, že rozum není pro člověka zakázaným ovocem. Teprve tam, kde lidský rozum naráží na hranice pochopitelného, měl by dávat průchod své víře.

Teprve tam, kde nedokáže najít důkaz, opřený o empirickou zkušenost a logiku usuzování, měl by z třasovisek nejistoty hledat cestu zpevněnou kameny víry.

 

 

Zákon

 

Lidský duch může se vznášet ve svém paralelním světě představ velice volně – pro pohyb v životě reálném, pro své chování však potřebuje pravidla, jimiž by své počínání, své skutky řídil. Potřebuje zákon.

Kam sahá paměť lidstva, vždycky tu zákony byly. Příkazy a zákazy. Přikázání a taboo.

Kde se vzaly?

Názory jsou různé, v zásadě dvojí.

Zákon dostal člověk zároveň se svým stvořením. Za mnohé jiné Ze všech stromů ovoce budeš jísti, z jednoho však nikoli …

Druhý názor soudí, že zákony jsou dílem lidí, jejich manažerské schopnosti regulovat sociální chování příkazy a zákazy tak, aby se společenský systém nezhroutil silou vnitřních rozporů. Aby síly dostředivé převládly nad silami odstředivými. A jejich výsledná podoba že je výsledkem procesu trial and error, pokusu a omylu.

Před nedávnem jsem dostal ze Spojených států e-mail, konstatující, že zatímco chování nomádské společnosti Izraelitů dokázalo po staletí určovat Desatero z hory Sinai přinesené Mojžíšem, dnešní společnost se řídí desetitisíci zákonů sepsaných v tlustých foliantech, od ústav až po systém precedentů. A není přitom asi možno tvrdit, že by barbarští nomádi byli řízení tisíckrát hůře, protože tisíckrát méně účinně než my.

Čas od času se řídící systémy zahltí svou vlastní mocností. Neplatí vždycky, že víc znamená lépe.

Řídící systémy často degenerují v důsledku své složitosti, která se stala samoúčelnou, hrou ve hře, kdy neustálé jejich rozšiřování systém už dávno nevylepšuje, naopak, jeho degeneraci dále prohlubuje. Jediným účinným opatřením je v takové situaci zavržení systému a návrat ke kořenům, k důvodům jeho existence. A samozřejmě pečlivá kontrola prováděná se záměrem bránit jeho malignímu zvrhávání nabubřelým rozšiřováním počtu právníků, na systému parazitujících.

Můj názor je, že součástí projektu Stvoření člověka mohla být docela dobře schopnost rozpoznat potřebu zákona, takže i kdyby byl zákon dílem člověka, je zároveň i výsledkem samotného projektu Stvoření.

 

 

Umění. Smysl pro krásné

 

Součástí lidské existence je nepochybně i schopnost rozpoznat krásné a také schopnost krásné tvořit. Artefakty odpovídající našemu konceptu tohoto pojmu dokládají solidní archeologické a antropologické nálezy, nejenom skalních kreseb, ale také etnografické i novodobé studie umožňující soudit, že člověku byla snad odedávna vlastní potřeba projevovat svou schopnost vnímání i produkce rytmu, tance a také melodie formou písně.

Ani tato potřeba, řekněme umělecká vloha, není součástí inventáře člověka pomáhající mu obstarávat bezprostřední životní potřeby, obstarávat nezbytné živobytí. Jakkoli se nám může zdát zbytná, člověk se jí nevzdával ani v situacích, jejichž zvládnutí vyžadovalo nasazení veškerých sil na krytí životního minima.

Umělecký projev se zdá být člověku nějakým způsobem vrozený a zároveň nějakým způsobem nezbytný. A dost možná to souvisí dost těsně s lidskou potřebou víry, protože ta se mnohdy projevovala také cestou umění, s využíváním tanců a uměleckých projevů, od šamanských masek a kmenových totemů až po výzdobu gotických a barokních katedrál.

Ještě nedávno byli spisovatelé pasování do role inženýrů lidských duší. Ukázalo se, že tíhu této sociální role nejsou schopni unést. Nicméně je pravda, že člověk jen trochu vnímavý zůstává s opravdovým údivem stát nad literárnímu artefakty, jsou-li mu schopny na scéně paralelního světa předložit obrazy tento svět představ nepochybně a výstižně spojující se světem reálným. Vyvolat pocity radosti stejně jako pocity rozhořčení, s použitím nástroje, který není ničím jiným než pouhou kombinací slov.

Literatura je praktické cvičení v kombinatorice slov. Je ovšem třeba dodat, že doplněné o kritérium smysluplnosti, jakkoli vzdáleně by bylo zprostředkované.

Člověk píšící příběh na klávesnici notebooku má s člověkem tesajícím a vyškrabujícím keltským písmem Ogham script vodorovné a šikmé, dlouhé a krátké čárky přes hranu kamenného sloupku vztyčeného na pastvinách předkřesťanského dávnověku mnohem víc společného než rozdílného. Oba spojuje úsilí zachytit událost – a fakt, že pazourkový úštěp je téměř nekonečně vzdálený a nepodobný elektronickému stroji současnosti, je rozdíl pouze technologický. Ta člověčina je v obojím stejná jako je stejný pach potu na jejich dlaních.

Lidé se nedělí na umělce a ty ostatní, případné jeho konzumenty. Byl jsem kdysi vytržen z akademického prostředí a strávil stovky hodin s lidmi na stavbě hromadných garáží. Většina z nich byli chlapi středního věku, vzdělání základního a středního, zaměření prakticky; považovali za samozřejmé, že člověk se učí proto, aby naučené něčemu sloužilo.

Když jsem uprostřed nich naslouchal jejich hovoru, zřejmě v práci navyklému, musel jsem oceňovat jejich smysl pro humor, samozřejmě a zcela organicky zakomponovaný do toku jejich konverzace. Nápadité špílce, ad hoc vymýšlené a pohotově reagující na situaci. Myslím si, že by se asi dost divili, kdybych jim začal vykládat, jak dobří by byli herci. Vlastně to říkám nepřesně; měl bych říci – jak dobří jsou herci. Změna scény a auditoria by dost možná vyvedla spontaneitu jejich projevu z míry – pohotového talentu k humoru bylo v těch lidech víc než v někdy dost umělém prostředí akademických debat.

 

 

Humor

 

Humor je dalším z darů, jichž se lidem dostalo. Je významnou vlastností paralelního světa. Humor je schopnost transformovat situaci evidovanou v životní realitě do jiné dimenze, vidět ji z odlišné perspektivy.

Jednou z charakteristik této transformace je nadsázka. Nejsem hudebně nadán ani vzdělán, ale – napadá mě metafora právě z této oblasti. Schopnost humoru je schopností umět přepsat melodii životní situace o oktávu výš. Je to také jako přidat k masu koření. Výživná hodnota pokrmu se tím nezvýší, hodnota však ano. Chutná to jinak. Samozřejmě, že ne všem. Stejně jako chutě míváme gastronomicky rozdílné, také vnímání, percepce humoru může být subjektivně odlišná. Prostě jsme tak nastaveni a vytrénovaní životem.

Jen někteří z nás jsou vybaveni schopností humor nejenom vnímat a rozpoznat, ale také ho aktivně tvořit. Sloveso tvořit není vlastně příliš výstižné. Jde o něco jako zvláštní schopnost vidění. Vidět do hloubky, zahlédnout rybku pod hladinou řeky, která uniká pohledu mnoha jiných. Někteří z takto vidoucích si tuhle svoji schopnost někdy ani neuvědomují jako nějakou zvláštnost. Znám několik takových lidí; nijak to nesouvisí s rozsahem jejich formálního vzdělání. Myslím, že se ta schopnost dá pěstovat, kultivovat a dál rozvíjet – základ však musí být biologicky dán.

Humor se dá studovat, třídit ho, klasifikovat a rovnat do schémat teoretických konstruktů – zdá se však, že to v podstatě k ničemu není. Ledaže by někdo dokázal takové pachtění zachytit jako námět k humoru.

Nadsázka, humoru vlastní, sousedí s absurditou. Myslím, že rozdíl je pouze v kvantitě onoho nadsazení.

Výrazem absurdity humoru je, že často volí jako témata své transformace oblasti z hlediska reality vážné až smrtelně. Jednoduchá statistika témat anekdot dokáže naměřit vysoké procento takových, které se týkají smrti a umírání, lásky a manželství – a samozřejmě peněz.

Opravdový humor je vždycky tak trochu černý, někdy hodně. Ta čerň nesmí být samoúčelná – měla by stát ve službách nápadu; ten je ovšem měřením zachytitelný stejně obtížně, jako ryba ve vodě nahou lidskou rukou.

Nezbytným elementem humoru je moment překvapení. V humoru je moment překvapení podmínkou nutnou, ne však postačující. Překvapením může být i nenadálá facka, která ovšem nijak humorná není – ledaže by byla uštědřena omylem, na tvář neplánovanou.

Aby byl humor sám sebou, musí splňovat podmínku jisté demokratičnosti. Humor má směřovat zdola nahoru, ne naopak. Je intelektuální zbraní slabého v konfrontaci se silnějším. Silný má v této konfrontaci arsenál prostředků nepoměrně bohatší, což způsobuje, že se anekdoty, v nichž mocný vypovídá o bezmocném, jeví jako cynismus anebo přinejmenším jsou vnímány jako trapné.

Dobrý vtip přežije diktátora, který za jeho šíření nechával zavírat do kriminálů a trestal na hrdle.

Živnou půdou humoru je prostředí jisté nesvobody, zákazů a falešného velikášství, prostředí předstírání a farizejství. Humor zakrňuje a vadne v prostředí naplněném všeobecným pachtěním po majetku a moci, to jest, kdy úsilí stát se bohatými a mocnými překročí mez danou přirozeným lidským pudem sebezáchovy.

Myslím, že všichni se považujeme za lidi se smyslem pro humor. Neznám člověka, který by o sobě veřejně prohlašoval, že smysl pro humor nemá. Přitom se docela dobře shodneme v názoru na tom, že Franta je člověk vtipný, zatímco Tonda nikoliv. Je cosi v nás, co nám umožňuje tuhle vlastnost člověka měřit. S tím, že jako při každém jiném měření, je tady otázka přesnosti takového měření.

Není snad oblasti v sociálním prostoru, které by se humor zásadně vyhýbal. Přesvědčivým dokladem je humor lékařský, v posledních desetiletích soustavně pěstovaný jako svérázný literární žánr. V prostředí, v jehož atmosféře nechybí bolest a strach z ní, v níž má své domovské právo nemoc a smrt na jedné straně – a milosrdná (někdy i poučená) péče sester a lékařů na straně druhé. Ta samaritánská přítomnost pečujících žen je neodmyslitelně provázena jejich úhledností a dalšími atributy ženství, což dramatičnost a jiskření v nemocniční atmosféře nepochybně podtrhuje.

Lidský humor je sui genesis vyvrcholení fenoménu hravosti, který je spojen především s ontogenetickým obdobím dětství a dospívání – nejenom jedinců lidského rodu. Hrát si umějí i mláďata jiných biologických druhů. V případě mláďat má hravost a hraní svou výrazně pragmatickou, účelovou stránku – je formou učení, vytváření a upevňování stereotypů, potřebných pro život v dospělosti.

Humor je tak vlastně hrou, která člověka neopouští ani poté, kdy ho opustilo dětství.

 

 

Učení

 

Člověk je zřejmě jediný biologický druh, který svou schopnost učit se povýšil na sociální instituci. Pětinu své životní délky vyčleňuje (v současnosti) jako dobu, která má být věnována výhradně učení, vzdělávání se, výchově. To se zdá být  mnoho – v porovnání s celkovou délkou života, v níž se dá naučené aktivně využívat.

Více potu na cvičišti, méně krve na bojišti.

Co se v mládí naučíš, později jako když najdeš.

 Škola základ života.

Historie civilizace ukazuje, jak složitými cestami se prodíralo poznání, že největším bohatstvím člověka i lidstva jsou jeho rozumové schopnosti. Že síla rukou se dá sečítat, ale výkony mozku se mohou násobit. Umocňovat. A že mozek je jedinečný v tom, že dva nemusejí být víc než jedna – je-li toto jedna zvlášť kvalitní.

Ukazuje se, že i produktivnost učení by bylo dobré měřit. Už kvůli lepšímu využití času. Ukazuje se, že efektivnost učení je strategický parametr. Kvalitní mozky se stávají předmětem kalkulací, úvah a obchodování. Brainstorming jako nástroj povzbuzení invence a nápaditosti. Na druhé straně brainwashing jako nástroj vymývání mozků, aby mohly být poté osívány ideologií, která se jeví být momentálně nejužitečnější. Pro někoho, v zájmu moci a v zájmu mocných.

Schopnost učit se je člověku vrozena. Je součástí jeho genetické výbavy. Učit se ze zkušenosti, osvojovat si poznání, že v jistých podmínkách, za jistých okolností, dochází k tomu či onomu. Nemusí vždycky, stačí, že obvykle. Formují se podmíněné reflexy, asociace, stereotypy. Dobré, užitečné se registruje v paměti, nedobré a nevhodné se odkládá. Anebo fixuje jako poznatek o slepé cestě.

S tím úzce souvisí základní paradox výchovy – škola, ale i rodina učí lidská mláďata, aby za své přijímala a osvojovala si vzory, modely chování z inventáře paralelního světa představ o životě, zatímco reálný svět systematicky takové vzorové chování trestá společenským neúspěchem a naopak úspěchem odměňuje chování, které je se vzorovým chováním v evidentním rozporu.

K mládí patří výchova, aby bylo později, v životě lidského dospělce, co kazit.

Plastičnost zrající lidské mysli se prokazuje také tím, že se s tímto výchovným paradoxem dokáže vypořádat. Ne vždycky perfektně a ne vždy bez šrámů a jizev na duši, obvykle však to dokáže.

Čímž má být řečeno, že v tomto zápase nakonec nabývá vrchu model chování předkládaný reálným světem – a také poznatek, že nedůslednost jednání a zásad jednání je se životem slučitelná a sama může být součástí učebních lekcí.

Teprve přijetí principu monogamie činí z běhání za ženskými hřích.

V zemích s buddhistickou tradicí je přijatelným vzorcem chování, opustí-li muž po padesátce svou rodinu (poté, co ji materiálně  zaopatřil), aby dožil svůj život v rozjímání v ústraní kláštera. Umím si představit, že v našich podmínkách by mohla reálnou překážkou takového rozhodnutí být informace, že rozjímání je neslučitelné s podáváním jablkového štrůdlu.

V životě jsem se setkal s vynikajícími exempláři jedinců, suverénně přebíhajících mezi světem reálným a paralelním světem představ. Exemplářů dvou tváří, kteří perfektně ovládali přepínač a vždycky věděli, kde najít kliku od přestupních dveří. Jedinců vždycky spolehlivě vědoucích, co se patří vyznávat a co je výhodné činit, nezávisle na aktuálním vyznávání.

Tito lidé se lišili od množství ostatních, k nimž jsem patřil i já, kteří se takhle chovali pod nátlakem pudu sebezáchovy – a nikdy neztratili schopnost za své chování se stydět. Předstírali – ale s pocitem viny. Předstírali vědouce, že hřeší nejenom vůči obecnému principu, ale i vůči sobě. Někdy se tomu říká trápení svědomí.

V akademickém světě mívá předstírání dost často podobu snahy vydávat vnější, formální znaky intelektuálního výkonu za intelektuální výkon.

Koupil si černý širák a černý hedvábný plastrón, jaký si zvykli nosit básníci – a začal se jako básník cítit a podle toho se chovat.

Zvlášť odpornou variantou takového předstírání je zbavení či omezení možnosti bližních v daném oboru pracovat – aby se po čase začalo poukazovat na to, že nebylo uděláno, co se udělat mělo.

S tím souvisí i otevřené plagiátorství formou přisvojování si spoluautorství na výsledcích dosažených jinými.

Také otrokářství může mít svou intelektuální obdobu, nejenom práce v dolech, kamenolomech a na bavlníkových plantážích.

Bohužel, totalitární sociální poměry nejsou pro existenci a fungování tohoto jevu nutnou podmínkou. I pouhá ekonomická a sociální závislost může mít ve svých důsledcích některé znaky diktatury.

 

 

Náhoda

 

Nejde o produkt stvoření. Náhoda je způsob vidění, způsob nazírání světa. Pro tvůrce se zdá být nutným předpokládat existenci plánu, projektu, jehož jednotlivé komponenty jsou dokonale, úplně prokomponovány, do sebe zakloubeny a souvislostmi jednoznačně provázány. Pro člověka, který usiluje tento plán pochopit, porozumět mu a odhalit nejen jeho logiku, ale i každý z detailů, je náhoda pomocným nástrojem, přemosťujícím nepřiléhavost našich lidských modelů a poznávaného díla. Už jsme si řekli, že lidské mysli bylo ponecháno něco stupňů volnosti využitelných v procesu poznání.

Náhoda je nástroj korekce optických vad lidského vidění. Korekce naší tupozrakosti. Nástroj se schopností neúplnou, jen částečně účinný. Zvětšující zobrazované, ne však jeho jednotlivosti.

V posledních čtyřech stoletích byl koncipován princip pravděpodobnosti, čímž bylo umožněno, aby byly řešeny úlohy jistého typu, aby byl vymezen okruh řešitelnosti. Delimitace je určována pravidlem hromadné jevy ano, jednotlivé nikoliv. Hranice je nepřekročitelná – čímž byl vytvořen také předpoklad šarlatánství a parazitování na lidské vášní překračovat nepřekročitelné, protože spadnout se skály je vlastně méně pracné než z kamene postavit základy domu.

Náhoda dosvědčuje, že iracionální jednání nevylučuje úspěch.

V hranicích své aplikovatelnosti je princip náhodného, stochastický princip, nástrojem stejně ostrým jako nůž ze solingenské oceli. Jenom se nesmíte pokoušet řezat tím nožem betonovou zeď.

Až do konce středověku si lidský rozum vlastně nevěděl rady s tím, čemu říkáme nahodilost. S poznáním, že výskyt jevu A je někdy následován výskytem jevu B, že to však neplatí vždycky. Takových situací souvislostí občasných, souvislostí nikoli přísně kauzálních, pozorovali lidé kolem sebe nespočetně mnoho. Konec konců, celá tehdejší medicína byla tvořena takovými souvislostmi – lék někdy zabere, jindy ne. Už taková zkušenost ovšem stála za to, aby se neodkládala do zapomnění.

Ani helénská filozofie si s nahodilostí nijak poradit nedokázala.

Až někdy na hranici novověku se začaly rozvíjet pokusy nahodilé uchopit matematicky. Logickou konstrukcí, která by vysvětlovala pozorované a dokonce uměla předvídat výskyt jistých jevů ještě předtím než bude jejich empirické pozorování možné.

Nápad přišel ze strany nečekané. Ze strany hazardních her, které jsou krystalicky čistými situacemi, ve kterých není Náhoda ve svém konání nijak rušena. Dnes tomu říkáme prostory elementárních jevů, které mají tu vlastnost, že jsou v rámci tohoto prostoru zcela rovnocenné co do možnosti výskytu. Definice konceptu pravděpodobnosti a počítání pravděpodobností výskytu jevů se tak mohla stát algebrou sui generis.

 

 

 Pohled odjinud

 

Občas přeruším psaní tohoto textu a čtu si. Teď právě v knížce povídek Innocent bystanders and other stories irského dramatika a spisovatele Johna Brendanna Keanea, nedávno zesnulého. Před několika lety mi svou knížku věnoval, když mne do jeho hospody v městečku Listowel v hrabství Kerry zavedl jeho i můj přítel Kierann O´Shea, katolický farář z farnosti Knocknagoshel.

Povídka, která mne teď zaujala, se jmenuje Write a book – a píše se v ní o tom, co i mně už několikrát proběhlo hlavou.

Posuďte sami.

 

 

Napište knihu

 

Myslím, že každý muž a každá žena by měli napsat svou knihu – než bude pozdě. I když nebude zveřejněna, měla by po nich zůstat k přečtení každému, komu se dostane do rukou. Nemusí to být knížka o vlastním osudu.  Může být o někom jiném, viděném autorovýma očima. Takovým způsobem se dozvíme více o pisateli, protože spisovatelé nejsou než pouhé přibližné odrazy těch, o nichž píší.

Je to hrozné plýtvání vidět naplno prožitý život, který je ukládán do hrobu bez toho, že by po něm zůstal záznam. Má matka, a jistě i vaše matka, drahý čtenáři, toho měly ve své hlavě víc než většina těch, kteří píší knihy – a přece nikdy nic nenapsaly.

„Kdo? Já?,“ byla by jistě jejich odpověď, kdyby je někdo žádal o napsání knihy. A přece v nich byla opravdová moudrost a humor a laskavost a když se jejich život blížil ke konci, měly za sebou mnoho let životní moudrosti vyrůstající z prožité zkušenosti.

Měl jsem tety a strýce a bratrance a sousedy, kteří mohli vyprávět velké příběhy o sobě i o jiných, byli však tak skromní a báli se výsměchu natolik, že dali přednost tichému odchodu bez písemné pozůstalosti, která by rozesmutněla nebo potěšila, obměkčila nebo povzbudila. Ať by to bylo cokoli, byl by to záznam o člověku v jeho životní situaci, seznam událostí, důležitých i nepodstatných, a i kdyby byly samy nedůležité, nezapomínejte, že co může připadat nedůležité jednomu, může být významné pro někoho jiného. 

Důležité je, drahý čtenáři, abyste vyprávěl svůj příběh od začátku až do konce.

„Můj příběh,“ řeknete možná, „se ničím neliší od příběhů jiných lidí.“ Nemáte však pravdu, protože i když se váš příběh podobá příběhům jiných, je jedinečný. Má pihy a skvrny a barvy a radosti i starosti, které jiné příběhy nemají. Ne, neodporujte mi. Možná je pravda, že všechny životy jsou střiženy podle jednotného vzoru, to však na věci nic nemění, protože právě jedinečnost vašich osobních zkušeností a způsob jejich vnímání odliší vaši knížku od těch ostatních.

Je ostuda, že by měli umírat lidé naplnění moudrostí a znalostmi, které nebyly zachyceny, že by měly uvadat aniž by někdo měl užitek z příběhů jejich bolesti, zármutku a utrpení, z úhrnu jejich zkušeností získaných cestou od kolébky ke hrobu.

V každém z nás je kniha. Není podstatné, zdali by měla být uveřejněna a jestliže ji neumíte napsat sám, měl byste dovolit, aby ji podle vašeho vyprávění napsal někdo jiný. Prokážete tím světu dobro, protože potom svět, jak ho znáte (severní nebo možná jižní část farnosti), vás pochopí plněji a mnoho věcí s vámi souvisejících se vysvětlí způsobem, jakým by to nebylo možné pouhým mlčenlivým vydechováním tajemství vašeho života uzamčeného mezi vámi a celým složitým monumentálním příběhem na cestě k úplnému rozkladu, protože kosti nemluví a prach je také mlčenlivý.

Napsání takové knihy dlužíte svým sousedům, svým přátelům a svým nepřátelům, svým dětem i svým vnoučatům. K čemu je jmění, které se nedá využít? A stejně – k čemu je vědění, které nebylo předáno? Věděním rozumím dobré i zlé zkušenosti, jež mohou pomoci těm, které po sobě necháváme. Kniha je tady, ve vás, ve vaší tváři, ve vašich rukou a vašem srdci i vaší mysli.

Ptal jsem se kdysi Davyho Gunna, který je bodhrán-maker, zdali by napsal účet svého života – ale řekl mi, že ne. Ptal jsem se ho, zdali by dovolil někomu jinému napsat účet jeho života a on mi řekl, že by to bylo pořád psaní o jeho životě, a tím to skončilo.

„Tak jako tak,“ řekl, „celou pravdu nelze o žádném člověku povědět  a nesmí být nikdy řečena.“

„Jenomže,“ já na to, „celá pravda  je všem tak dobře známa, že na tomhle nezáleží. Je v nás tak, že je zřejmá i beze slov, tělesné funkce, myšlenky, bláznovství. Jsou naší součástí natolik, že bys naše čtenáře jenom nudil nebo znechutil předkládáním takových obyčejných běžných každodenních breptů.“

„Všechno je v mém obličeji a v mých rukou,“ řekl mi Sonny Canavan, když jsem mu povídal, že by měl zapsat svůj život od začátku do konce.

„Nechtěl bys vědět, co by si lidé o tobě mysleli, kdyby si vyslechli tvůj příběh?“, ptal jsem se ho.

„Co bych rád věděl,“ řekl Canavan, „je, co si o mně myslí mé kozy. To by bylo něco. Co si o mně myslí psi a co ptáci?“

Ti z vás, kteří se mnou došli až sem, jsou možná podníceni tím, co si přečetli, k tomu, aby uvažovali o napsání knihy. Máte-li už za sebou nějaké jizvy anebo více let, měli byste tu knihu napsat. Znal jsem muže v Listowel, který předtím než zemřel, napsal své dceři. V dopise jí sdělil, že ji měl rád a že jí zanechává všechno, co má. Jako postskript připsal Byl jsem.

Mýlil se. Pořád ještě žije v její paměti a taky v mé, protože jsem toho muže měl rád a opravdu mi chybí. Byl to melancholický člověk, podle mého názoru to však bylo proto, že příliš málo myslel na sebe. Nevěděl jsem nic o jeho osobním životě nebo jeho zkušenostech. Všechno, co jsem o něm věděl, bylo, že stál na svém a pravidelně chodil na mši, že měl horkou hlavu, kterou si pořád schlazoval a že měl dvě písničky, které si občas zpíval, Shenandoah a The Blue Hills of Dakota.

Nevěděl jsem o něm dost a to není dobré. Měl jsem o něm vědět víc než jenom to, co by uspokojilo mou zvědavost. Cítím lítost, protože jsem ho měl rád, bývalo mi dobře s ním i s jeho osudem. Kdyby byl napsal knihu, věděl bych o něm mnohem víc a opravdu poctivě cítím, že mám k tomu právo. Když jsem mluvil s jeho dcerou, souhlasila, že nosil v sobě knihu, protože když byla mladá a on byl opilý, spřádal pro ni romantické příběhy o sobě, když se toulal po světě. Přinejmenším jí zanechal úryvky toho, co se mohlo stát knížkou. Nám ostatním nezanechal nic.

A tak, drahý čtenáři, uvažuj o svých přátelích a těch, kteří tě mají rádi nebo tě dokonce nenávidí a začni někde u sebe nebo za pomoci druhých.

Neodkládej to. Skládej to kousek po kousku a zanedlouho budeš mít cenné svědectví, které bys nám po sobě mohl zanechat.

 

 

Setrvačnost

 

Už druhým rokem píšu knížku. Měla by to být moje poslední knížka čerpající z mých zkušeností biostatistika. Desátá v řadě. Samozřejmě, protože mým oborem je aplikace biostatistiky, nemalou část těch knih tvoří tabulky a grafy, vedle stovek vzorců a teoretických schémat určených k obecnějšímu, nejenom jednorázovému použití.

Jak stárnu, můj elán, ještě před lety připravený býčka nápadu popadnout za rohy, kdykoliv probíhal kolem, a dlouhé hodiny ho bez pocitu únavy prohánět po pastvině počítání, ochabuje – a dost často musím svou vůli přesvědčovat, že ještě je třeba … ještě tentokrát.

Někdy, když se přemýšlení zauzlí a hlava nechá píšící ruku na holičkách, podlehnu nutkání okamžiku a odložím tužku. Vždycky se najde něco jiného, v dané chvíli lákavějšího než je lámání hlavy právě nad tímhle.

Odložená tužka se tak někdy vyhýbá své někdejší činnosti celé měsíce. Tak dlouho, že kdysi načaté a napůl, tj. do neúplného přesvědčení vymyšlené, v paměti zešedlo, vybledlo a prachem času bylo zasypáno. Jistě ne nenávratně; k takové intelektuální vykopávce však není úplně snadné se vrátit. Má to něco společného s odkládáním návštěvy zubaře v záležitosti bolavého zubu. Když své lenosti a nechuti povolíš, bude to později ještě horší.

Po návratu k odložené nedonošené práci spotřebuje člověk někdy i celé dny na to, aby se dostal do intelektuálních kolejí, které před časem opustil. To je čas, obvykle kalkulovaný a vykazovaný jako ztracený.

Někdy to opravdu ztracený čas je. To když se rádlo pluhu znovu zasazeného dostane do brázdy kdysi vyjeté a pokračuje v ní, dokud se na stejném místě jako kdysi znovu nezadrhne.

Někdy však tenhle čas přestávky zaplacené na účet naší lenosti přece jen nevyjde naprázdno. Hledání onoho kdysi nenalezeného neznámého dá vzniknout nápadu, který svou silou překoná někdejší překážku, pluhu umožní zabrat hlouběji a na povrch ze země vyvalit balvan, který překážel. A jede dál, pokračuje, kde tehdy to jít přestalo.

 

 

Rychlost změn

 

Před třemi lety mne okolnosti odsoudily k pohybu se zařazeným snad nejnižším rychlostním stupněm. Má převodovka rezaví zbytečností převodů. Přemisťuji se, míjen všemi a všude. Jsem hodinová ručička v prostředí ručiček minutových.

K mým prvním novodobým poznatkům patří zkušenost, že všeobecným symptomem jejich doby je spěch. Vozidla dvoustopá i jednostopá vytlačila ze silnic i cest chodce. Jejich existenci sice zákon nezakazuje, statistika je však neúprosná – chodci nejsou. A na rozdíl od káně lesní není chodec silniční chráněn zákonem.

Řekl bych, že pozornosti uniká poznatek, že se spěchem, tj. se zvyšující se rychlostí přemisťování, klesá intenzita vnímání prostředí, v němž se člověk přemisťuje nebo je přemisťován. Ta intenzita se jistě dá objektivně měřit – v kilobajtech za sekundu. Není to však nutné – každý to dokáže postihnout svými smysly. Nemám teď na mysli pozorování mravenčího hemžení a vrabčího cvrlikání. Člověk řídící auto jedoucí stokilometrovou rychlostí pozoruje především úsek silnice před sebou, kde ho zajímají přednostně prostoročasové souřadnice pohybu jiných vozidel.

Jedinec, který za den po dálnici projel území tří sousedních zemí, toho neuviděl víc než chodec na dvacetikilometrovém výletě; i počet hospod, které navštívili, byl asi přibližně stejný. Platí tu zákon, podle něhož součin šířky a hloubky vnímání je konstantní.

Chodci zmizeli, přestože se lze domnívat, že nevymřeli ani nebyli vyhubeni. Na silnice se nehodí, překážejí tam. Překážejí ovšem i na chodnících a v parcích, kde překážejí psům. Zdá se, jako by dnes chodec měl být opatřen psem jako slepeckou holí, někdy na vodítku a někdy s náhubkem. Chodec se psem ovšem také není příliš dobrým pozorovatelem; musí pozorovat psa, toho svého stejně jako psy ostatní, zejména ty větší. V tom se chodec se psem podobá řidiči auta.

Z dob dnes už dávno minulých se zachovala literatura, podávající evidenci o tom, že kdysi se chodilo nejen kvůli přemisťování, ale taky z důvodu přemýšlení. Dnešnímu čtenáři to může připadat neuvěřitelné – chodit a přitom přemýšlet? Dokonce o něčem jiném než o tom, jak nebýt něčím přejet? Anebo alespoň přiveden do trapné situace po došlápnutí do psího pozůstatku?

Bývaly doby, kdy jsem si připadal časem unášen. To bývalo. Dnes si připadám, že čas mne předbíhá, nechává za sebou, že mu překážím v jeho konání posvěceném fyzikálními zákony. A spolu s tím že překážím ostatním lidem, Rychlým šípům, k nimž jsem snad také kdysi patřil.

To, o čem tu uvažuji, nemá být hodnocení. Zakázal jsem si používat přitom slov jako dobré či špatné. Prostě to je – a já se necítím být pověřen ani povolán svět napravovat. Ale ani ho kazit. Konstatuji to. Sám pro sebe to hodnocení samozřejmě mám.

K mému řemeslu patří zajímat se také o jiný pohyb – pohyb myšlenek a nápadů, o pohyb, kterému se říká invence. Myslím, že nejsem úplně mimo, vidím-li, že tento pohyb nebyl zasažen žádným přemisťováním pozemním či leteckým – a že v tomto ohledu jsme všichni chodci srovnatelnými s našimi předky do hodně hlubokého kolena. Tento můj názor nevyvrací žádné poukazy na technické zázraky jako je internet; ty dokáží obstarat dodávku informace do domu, to je pravda. To nejdůležitější, pochopení dodaného (nemám teď na mysli primitivní prvoplánovou informaci o konání nejbližšího folkového festivalu) si musí příjemce informace obstarat vlastnoručně (nebo spíš vlastní hlavou), jako chodec na opuštěné šedivé silnici před sebou.

Jsou prostě věci, a jsou to věci ze všeho nejdůležitější, které – i po dodání tou nejrychlejší kurýrní poštou – musí být přečteny a pochopeny stejně jako kdysi. Myslím, že přesvědčivým příkladem může být oblast učení. Žádná z nespočetných školských reforem, sám jsem jich zažil pěknou řadu, nepřekročila nikdy svými výsledky, pokud jde o účinnost, hranice dobrých úmyslů.

Skutek utek, pořád se jde a chodí pěšky. Revoluce lidských myslí expirují dnes stejně jako kdysi. S Komenským jako s Nejedlým.

Sbírání lesních jahod nebo borůvek na červencové pasece se z Mercedesu taky provozovat nedá. Na tom nic nezmění fakt, že systém drive-in umožní sledovat z auta film nebo si v autě objednat jídlo a poobědvat.

 

 

Čistá košile, ušmudlaná duše

 

Košile na holé tělo navlečená, sdílí se svým nositelem vykonávané činnosti – štípe s ním dříví, zalévá zahradu, okopává záhony. Sdílí s ním jeho úsilí, námahu, jeho pot. Sdílí s ním jeho únavu – přestává být nažehlená, v podpaží mokvá potem tělesné námahy. Špiní se na límci; je zajímavé, že krk míváme ušpiněný, přestože jsme si ho ráno pečlivě vymydlili. Vzhled košile vypovídá o lidské činnosti poměrně výstižně a věrně.

O čem není košile schopna vypovědět, je smysluplnost toho, co člověk koná. Stejně propocenou košili jako dřevorubec může mít i kat, který právě zbavil života člověka spravedlivého – jestliže se odsouzenec svému osudu vzpouzel. Abychom mohli posoudit smysluplnost lidského počínání, nestačí evidovat její propocenost. K tomu by bylo třeba posuzovat výsledky tohoto počínání v jistém hodnotovém kontextu.

K základním vlastnostem košile patří vedle její barvy, velikosti, typu materiálu a jejího vzoru či střihu také možnost vyprat ji. Košili můžeme zbavit její paměti, její minulosti. Košile v sobotu vypraná vstupuje v pondělí ráno do nového týdne se vzhledem nevinným, nepociťujícím žádnou odpovědnost za počínání předchozího týdne. Žádné výčitky svědomí, žádné obavy z možného prozrazení skutků spáchaných dříve.

Tím se odlišuje košile od svého nositele.

Ani bublinková koupel, ani opakované omytí teplou i studenou vodou z člověka jeho minulost nesmyje. Samozřejmě, dá se předstírat. Dokonce i ztráta paměti. Těm ostatním, ne však sobě samému. Sobě je možno namlouvat, že co se stalo, nestalo se vlastní vinou. Že nastaly okolnosti, kdy se nedalo jinak, kdy ostatně i všichni ostatní …  Jenomže, v nestřeženém okamžiku, člověk se sám sobě prozradí. Petr dokázal zapřít Krista třikrát po sobě – ze strachu o sebe. Zapřít ho před jinými. Před sebou to udělat nemohl.

Lidská duše, o níž soudíme, že je nositelkou i toho, co nazýváme svědomím, se špiní bez možnosti vyprání. Pro někoho existuje jakási možnost, kterou nazýváme konáním pokání. Obsahem takového jednání je přiznání, náprava způsobené škody a vyjádření upřímné lítosti. První dvě komponenty pokání mají povahu externí, poslední z nich má povahu interní, směřuje dovnitř, k sobě samému. Kontrolovat ji může jenom kající se jedinec. Nadužívání institutu pokání jeho účinnost anihiluje. Ruší je.

Lidská duše a tedy i svědomí mají paměť. I ona podléhá zubu času, slábne a kontury pamatovaného se rozostřují a blednou. Úplně se však rozpadá teprve s rozpadem tělesných struktur odpovědných za udržování svědomí při životě. S rozpadem rozumu a destrukcí mozku. V zásadě platí, že ušpinění lidské duše se kumuluje, hromadí a nabývá. Slábnout může pod tlakem zvyku a nečistého prostředí. Pod tlakem zkušenosti a přesvědčování, že standardy je třeba měnit, změkčovat je.

Co bylo včera hříchem, je dnes docela dobře slučitelné se standardem mravnosti. Co bylo včera zločinem, je dnes prominutelný přestupek.

Jen málokoho napadá, že za soudním stolcem by měli zasedat ti, kterým bylo ublíženo. Se zákoníky svých bolestí a křivd, jež na nich spáchali ti, kdo právě teď usedli na lavici obžalovaných.

 

 

Odpuštění

 

… a odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům … je jedna z vět základní křesťanské modlitby, Otčenáše. Už od dětství zcela útlého jsem se ji učil odříkávat. Zřejmě jsem uměl její slova ještě dřív než jsem dokázal pochopit jejich obsah – což je asi dost spolehlivý způsob, aby se stala frází.

Vina je kategorií mající svou stránku objektivní – zabití člověka váží víc než krádež bochníku chleba – zároveň však je tu cosi změřitelného daleko obtížněji, pokud je možné vůbec. Záleží totiž na okolnostech. Ty mohou být polehčující či přitěžující, není lhostejné, zdali ten, kdo zabil, mstil dřívější křivdu anebo zabíjel pro peníze. Hospodin sice právo na pomstu vyhradil pro sebe, velmi často nám však připadá, že boží mlýny melou jen málo spolehlivě a zejména příliš pomalu.

Velikým problémem je subjektivní vnímání viny. Provinilec si jistě uvědomuje, čeho se dopustil. Jenomže jeho vnímání je překrýváno strachem z trestu. Tímto krunýřem výčitky svědomí jen obtížně prorážejí. A navíc, člověk v postavení provinilce poměrně snadno sebe sama přesvědčí, že jeho čin je omluvitelný – mladickou nerozvážností, okamžitým tlakem emocí, nutností jednat. Mravní kategorie viny se tak transformuje v čistě technickou kategorii utajení zločinu, a snaha vinu odčinit v úsilí nebýt dopaden a  usvědčen. Soudobé zákoníky s takovým vzorcem chování provinilce zcela samozřejmě počítají a předpokládají, že viník bude lhát tak dlouho, dokud ho tíha věcných důkazů nepřeválcuje.

Daleko účinněji než odpuštěna bývá vina zapomenuta. Napomáhá tomu čas, odsouvající všechno minulé do nepaměti, den za dnem a rok za rokem. Mechanismus zapomínání spolu s mechanismem vybledání vzpomínek na prožité útrapy – to jsou fyzikální a fyziologické parametry vedoucí třeba k trapným a bezzubým soudním řízením, kdy s odstupem i desítek let je u soudů zvažována vina obviněných, a soudce, někdy syn či vnuk soudců před těmi lety nespravedlivě odsuzujících, vynucuje věcné důkazy tam, kde zcela zjevně žádné, kromě svědectví postižených, existovat nemohou.

Kategorie odpuštění je tak deformována tím, že není naplňována kategorie přiznání a projevené lítosti za spáchané zločiny. Zdá se, že dnes u soudů neplatí jako logicky samozřejmá zásada, že kde byl zločin, musel být i zločinec. Páchání zločinů bez pachatelů, u normálního člověka navozující pocit tajemna, nevysvětlitelných záhad a nadpřirozena, se zdá být v představách dnešní justice záležitostí docela normální.

Nepřiznané, nelitované a proto i neodpuštěné viny se kupí, hromadí a zatěžují vědomí společnosti bahnem lhostejnosti a nevíry ve spravedlnost. Je to ta nejlepší půda pro páchání nových zločinů.

FINIS