LIBER CATENAUS

Píše S. Komenda, část 18, červen 2005

 

 

Jak jsem zneužil doktoranda

 

Slovo zneužívání je teď v módě. Pořád někdo někoho zneužívá. Michael Jackson malé chlapce na svém ranči, katarští princové české holčičky v pražském paneláku, čeští politici masově zneužívají svých pravomocí. Vůbec se zdá, že vysoká i střední politika je nejvíce ze všeho hrou na zneužívání. Asi je to proto, že v češtině se výraz zneužívat liší od výrazu využívat jenom v předponě.

Zneužívání se nosí, přišlo do módy. Mohlo by to souviset i s tím, že je vlastně beztrestné. Ne proto, že by to nebylo ošklivé slovo – jenomže, když je zneužívání záležitostí masovou, nemůže být trestné; rozhodně ne důsledně. Už teď jsou české soudy celé upocené (taky proto, že každou kauzu projednávají průměrně pětkrát, aby se zaměstnaly všechny ty mnohastupňové soudy odvolací a soudy přezkušující odvolání vůči rozhodnutím odvolacích soudů) – takže by nebylo humánní přidělávat jim další případy.

Jak jsem tak o tom přemýšlel, napadlo mne, že to není spravedlivé. Jak to přijde, že jsou lidé, kteří mohou někoho nebo něco zneužívat dokonce jako součást svého zaměstnání, v pracovní době, a snad se nechávat v tomto oboru i proškolovat v zájmu vyšší zneužívací kvalifikace – zatímco jiní mají celý život ostrouhávat kolečka? Znám spoustu lidí, v jejichž případě bych dal ruku do ohně, že si ani jednou o možnost někoho zneužít ani neškrtli! Jak jim asi musí být, když čtou a v televizi jim cynicky předvádějí lobbisty, kteří mají zneužívání přímo v popisu práce!

Když jsem fakt zneužívání aplikoval na sebe a položil si otázku – A co ty, chlapče? – musel jsem si s rozpaky přiznat, že já nic. Vůbec jsem si nemohl vzpomenout, kdy jsem naposled někoho zneužil.

Člověk by měl jít s dobou. Dokonce i tehdy, kdy sama ta doba si to dějinami šněruje cik-cak jako opilý vandrák z hospody IV. cenové skupiny. A rozhodl jsem se, že v tom musím něco udělat. Jedním z posledních podnětů se pro mne stalo prohlášení činitelů největší opoziční politické strany, že musejí udělat přítrž návalu čerstvých zájemců o členství, který je zřejmě motivován touhou po možnosti získání politického postavení – a jeho následného zneužívání k osobnímu prospěchu. Pokud jsem to správně pochopil, vyplývá z toho, že v budoucnu bude zneužívání stále více ztěžováno. Že mu budou házeny klacky pod nohy. Proto jsem se rozhodl, že budu kout železo, dokud je žhavé. Že musím chytit za rohy býka zneužívání, jen co kolem mne poběží. Dokud není pozdě.

Tahle příležitost nastala, když se v mém zorném poli objevil doktorand z těch, kteří jsou svěřeni mé částečné péči, majíce povinnost vykonat u mne jisté zkoušky. Až jsem se podivil, že mne to nenapadlo dřív? Vždyť tohle je šance pro zneužití jako stvořená!

Doktorand byl hoch jako jedle, dobře rostlý, se svalstvem řádně vyvinutým. Nebylo divu; jeho domovskou fakultou byla Fakulta tělesné kultury. To rozhodlo; zneužiji jeho síly, kterou tak neopatrně vystavoval na odiv.

Už od začátku zimy se mi v pracovně hromadí prázdné krabice od papíru do kopírek a tiskáren počítačů. Shromažďuji je, protože tvoří páteř mého archivu, který už nějakou dobu stěhuji z fakulty na chalupu. Zjistil jsem totiž, že kapacita jedné takové krabice dobře odpovídá rozsahu mé jednoroční literární produkce. Své archivnictví tak mohu budovat na modulárním principu, totiž stavění krabic na sebe, případně do normalizovaných polic. Tahle hromada po převezení na chalupu rozkošatí můj archiv tím nejžádoucnějším způsobem. A jal jsem se svému doktorandovi vysvětlovat, k čemu bych ho chtěl zneužít.

Byl to hoch nejenom svalnatý, ale i důvtipný. Pochopil, oč mi jde – a rozhodl se neklást svému zneužívání odpor. Přistoupil k hromadě krabic, uchopil podané klubko motouzu a jal se pevně svazovat, co vzápětí do auta trpělivě čekajícího za fakultou, ve svých silných rukou odnese.

                                                                                                   

 

Zkoušet co nebo zkoušet to?

 

V jakémkoliv školním prostředí (od škol obecných až po univerzitní studia doktorská) se jako jeho podstatný element vyskytují pojmy zkouška, zkoušení, zkoušený, zkoušející. Protože jsme všichni do nějaké školy chodili, víme, oč se jedná. Každý z nás byl někdy z něčeho zkoušen, obvykle se více či méně přitom zpotil, byl vystaven stresu. Nechat se vyzkoušet bývá považováno za druh mučení, které přežilo středověk i tereziánské školské reformy. Co se změnilo, byla především používaná terminologie, nikoli věcná podstata; jestliže dnes promlouváme o nezbytnosti zpětné vazby mezi učitelem a žákem, případně mezi žákem a žákem (protože i žák by měl vědět, co umí a co neumí), mluvíme o tomtéž, o čem mluvili trochu jiným jazykem už někdejší pedagogové jezuitských škol.

Jakkoli měření znalostí, zkoušením získávané, se zdá být procesem výrazně asymetrickým a jednosměrným, přinášejícím informaci od žáka k učiteli, není tomu tak docela. Zejména v dnešní době, která se bez slova demokracie neodváží ani kýchnout, se alibisticky zdůrazňuje, že znalosti jsou produktem obou stran vzdělávacího procesu – učitele i žáka. Pozici učitele v roli examinátora to výrazně oslabuje; žák, který ví, že učitel bude mít z jeho, žákových neznalostí případný kádrový problém, také ví, jak na svého učitele. Rozhodně se tato situace promítá do jeho strategie.

I ten žák, který v matematice příliš nevyniká, je si vědom, že do každého výsledku zkoušení více či méně intervenuje náhoda. Někdy si je toho vědom lépe než jeho učitel, kterému se z pozice na stupínku může po letech školní služby zdát, že má k nebi o nějakých třicet centimetrů blíž než jeho svěřenci. Ve vědomí takhle uvědomělého žáka se pak formuje představa, že zkoušení je etymologicky odvozeno od zkoušeti to. Konat pokusy, jejichž výsledkem je buď úspěch nebo neúspěch. Protože – jestliže v každém pokusu je nenulová pravděpodobnost úspěchu, s každým jeho opakováním pravděpodobnost úspěchu narůstá. To už se může stát základem strategie adepta vzdělanosti.

Tímto způsobem se role examinátora a zkoušence zásadním způsobem mění. Tím, že není zkoušen, ale zkouší to, se jeho dosud převážně pasivní role mění v roli výrazně aktivní. Do procesu měření znalostí vstupuje další faktor, řízený nikoli zkoušejícím, ale zkoušeným – totiž znásobení, zmnožení počtu pokusů uspět.

V průběhu svého vzdělávání jsem měl možnost setkat se i s pedagogy, kteří zmíněné studentské strategii zkoušet to kontrovali svou vlastní specifickou strategií examinační – předem zchlazovali studenta smlouvajícího a loudícího o poskytnutí dalšího zkušebního termínu (nezapočítávaného do počtu pokusů limitovaných zkušebním řádem). Jejich strategie spočívala v tom, že svého studenta upozornili, že v každém takovém opakovaném pokusu už předem snižují zkoušenému známku o jeden stupeň; ani při zcela excelentním výkonu nemůže dostat výbornou, ale v nejlepším případě dvojku, při výkonu velmi dobrém trojku a při výkonu dobrém nevyhoví. Tito chladnokrevní a pedagogickými vichřicemi ošlehaní examinátoři otrle zdůvodňovali spravedlnost a oprávněnost svého počínání tím, že student opakovaně mimo pořadí vstupující do zkušebního ringu tímto počínáním zvyšuje pravděpodobnost dosažení úspěchu náhodou – a je proto spravedlivé tuto jeho neoprávněně získanou výhodu něčím vyvážit. A tím je právě ono apriorně stanovené zhoršení jeho výsledku. Jde vlastně o něco podobného jako je handicap zatěžující dostihového koně v sedle nesoucího lehčího žokeje.

Měření znalostí je měřením se všemi náležitostmi, které k tomu patří; mám na mysli povinnost examinátora zjišťovat jeho validitu a reliabilitu. Zjišťovat, zdali je opravdu měřeno, co měřeno být má a jaká je jeho přesnost; zdali chyby měření neznehodnocují naměřené výsledky k nepoužití. Zkouška, při níž student zkouší, zdali by si náhoda dala říct, má validitu zřejmě pochybnou.

                                                                                              

 

Z nouze ctnost

 

V jednom německém románu jsem narazil na scénu, v níž se – po vítězném německém tažení do Francie v létě 1940 – koná jakási malá rodinná oslava. Hostitelčin syn pozval kamaráda, který ve Francii přišel o kus nohy. Místo části nohy má teď válečnou medaili za zranění, o níž dává najevo, že to pokládá za výměnu nepříliš výhodnou. K rodině patří také strýc, teď už stařík, v hodnosti generála ve výslužbě. Toho postoj zmrzačeného mladíka rozhořčí – a obdaří ho proto mravním ponaučením; ztráta kusu nohy pro vlast je obětí jenom tehdy, byla-li podstoupena s láskou k té vlasti, uvědoměle. Jakákoliv utilitární interpretace takové osobní ztráty onu oběť znehodnocuje.

Schindlerův seznam ve Spielbergově filmu vyhrotil podobný problém na ostří břitvy. Nacista pragmaticky využívající sociální výhody, které mu poskytlo jeho osobní zařazení ve válečném stroji, doložitelně zachrání stovky Židů odsouzených ke smrti hladem a otrockou dřinou. Využije k tomu jejich intelektu, dovedností a znalostí racionálního managementu, které jemu osobně přinášejí zisk; činí tak z pohledu vnějšího pozorovatele zcela cynicky – z hlediska jakékoli filozoficky vznešené ideje. Ty stovky lidí však přežily; tohle považuje za prioritu i soudce nejvíce oprávněný, židovský stát Izrael, který ocenil Němce Schindlera nejvyšším možným vyznamenáním.

Na jaře 1944 údajně vyjednávali představitelé nacistické říše zla v Maďarsku o výkupu jistého počtu maďarských Židů, nad nimiž se právě stahovala mračna kouře z osvětimských krematorií, za válečný materiál, kterýž by Wehrmacht a SS mohly použít k vedení války. Opět rozhodnutí na ostří nože; ušetřené židovské životy statisticky předvídatelně prodlouží válku, což zvýší počet padlých spojeneckých vojáků na frontách. Které životy jsou cennější a mají být ušetřeny? Konkrétní, v seznamech židovských obcí doložené životy nebo životy anonymních vojáků, pro které se pravděpodobnost zabití zvýší o těžko kvantifikovatelnou hodnotu? Představa dodávat válečný materiál nepříteli, kterého chceme porazit a zničit je stejně absurdní jako představa nechat pozabíjet tisíce nevinných lidí v plynových komorách a pak je spálit v pecích krematorií.

 Naštěstí život nestaví před nás rozhodování takhle vyhroceně. Nemusí jít pokaždé o život. Skoro vždycky však jde v nějakém smyslu o jeho kvalitu.

Nikdy jsem nebyl postaven do situace, kdy bych musel svůj hlad tišit krajícem chleba z bochníku, který jsem musel ukradnout. Nevím, zdali by chutnal jinak než krajíc chleba z bochníku poctivou prací vydělaného. Možná by hořkl na jazyku. Možná taky ne.

Občas jsem přemýšlel, jak může uspokojovat medaile nebo vyznamenání někoho, kdo dobře ví, že mu byly uděleny především díky známostem na správných místech, díky politickým strejčkům a tetám, díky vhodné konstelaci okolností, vazeb a styků. Platí to jistě i pro oblast ocenění akademických. Zřejmě v tom hraje podstatnou roli skutečnost, že sobě samému je každý soudcem laskavým a shovívavým, žalobcem mírným a obhájcem nadmíru vynalézavým.

Triviální psychologická zkušenost říká, že si po krátkém čase i jedinec, zpočátku si dobře uvědomující problematičnost svého povýšení, na novou skutečnost zvykne a bez zahanbení přijímá případné výhody a požitky z ní plynoucí. Někdy uklidňuje svědící svědomí ujištěním, že on nic podobného vlastně nechtěl ani o to nežádal, že k povýšení došlo bez jeho iniciativy; prostě se jenom nebránil. Nejde přitom o záchranu vlastního života na úkor života někoho jiného. Jde jenom o jeho vylepšení, které v důsledku toho nepřipadne někomu jinému, který by si je – podle objektivních kritérií – zasloužil víc.

Takových nás chodí po světě nemálo; a nezbývá než doufat, že kvůli tomu občas špatně spíme. I to může být způsob, jakým se udržuje rovnováha na vážkách svědomí.

                                                                                           

 

Nepřidaná přidaná hodnota

 

Pojem přidaná hodnota vznikl ve věcné návaznosti na fakt dělby práce. S tím, jak při vznikání díla přidávali jednotliví specializovaní lidé k polotovaru, meziproduktu svůj vlastní díl umu rukou a ducha, bylo nutno hodnotu tohoto podílu vymezovat a kvantifikovat. V konkrétních situacích se ustalovaly konkrétní formy tohoto procesu. Kniha například měla svého autora, ale také případného ilustrátora, někdo zajistil její vydání redakčně, provedl jazykovou či věcnou korekturu, někdo k ní připsal předmluvu nebo doslov, v nichž vysvětlil, co chtěl autor čtenáři vlastně říci. Kvantifikací podílu jednotlivých zúčastněných na vydané knize se stalo jeho finanční ohodnocení. Samozřejmě, že všechno neprobíhalo bez zádrhelů; stačí – za mnohé jiné – zmínit spory autorů románů biografických nebo rozvíjejících příběhy významných objevů, jejichž sepsání se neobešlo bez spolupráce specialistů v daných oborech. Bylo a jistě i v budoucnu jich bude nepočítaně. Až po smrti doktora Vladislava Vančury, zavražděného nacisty, se přihlásila skupina historiků, že jejich podíl (dodávání historických podkladů k Obrazům z dějin národa českého) nebyl přiměřeně, tj. dostatečně oceněn. Platí to samozřejmě i v rozsahu mezinárodním.

Ještě složitější je posuzování či vlastně měření účasti na díle v případě, že není možné zřetelně označit kde začíná a kde končí dílčí účast. Počet řádků či stránek nemusí být validní mírou této účasti. Jak chcete rozpůlit nebo rozčtvrtit myšlenku? Stanovit desátek z nápadu? Anebo dokonce odhadnout význam inspirace, která vytryskla z láhve darovaného vína či slivovice? Nebo z úsměvu dámy, která aktuálně vystoupila v roli Múzy?

Velikost takové účasti se běžně řeší autorským poděkováním s větší nebo menší mírou anonymity těch, jimž se poděkování věnuje. Případně autorskou dedikací. Je pak na autorovi a jeho etice, aby dokázal vyjádřit například skutečnost, že bez podpory zdánlivě nepatrné by dílo bylo nevzniklo. Conditio sine qua non.    

Slovo zmíněné v předchozím odstavci je v této souvislosti klíčové. Etika, autorská etika. Pojem, kterým se mává jako papírovými fangličkami v někdejších prvomájových průvodech. A o kterém se také tak přemýšlí – totiž nepřemýšlí. Jenomže etika, v tomto případě etika tvorby, kreativity, naplňování myšlenek může mít dopady stejně konkrétní jako kámen vržený do okna chalupy. Jak o tom uvažuji, napadá mne, že z tohoto kontextu bych neměl vynechat pojem dobré vůle. A schopnosti racionálně, střízlivě ohodnotit svůj výkon. Tím nemyslím, že by panenka měla sedávat v koutě. To rozhodně ne, protože takové velkorysé zřeknutí se podílu na zásluhách se později člověku vrací v podobě nočních můr a výčitek, nejdříve adresovaných sobě a později směrem k těm, kteří panence při usednutí do kouta dost účinně neodporovali.

Zvláštní kapitolu v kontextu autorské etiky představuje opačný postoj – kdy člověk svůj podíl na společném díle hrubě nadhodnocuje. Kdy hodnota, kterou se vidí k dílu přidávat, vlastně přidána nebyla. V tomto ohledu je snadné podlehnout svým snům, dovolit jim, aby se časem zhmotňovaly k údivu všech kolemstojících. Takto z komárů vznikají velbloudi, na kterých se vyjíždí do bojů za slávou velice pochybnou. Takhle propukají války o prvenství, o vavřínové věnce, o diplomy a veřejná ocenění. Boje, do válečné vřavy vtahující známé a známé známých, boje, v jejichž průběhu se vytrácí vědomí, oč se vlastně bojuje a zůstávají jenom jména těch, kteří válku vyhlásili. Přidaná hodnota je to, co by mělo být u každého díla předmětem hodnocení. Protože jenom málokdy, zejména ve výzkumu, se začíná na zelené louce. Prakticky vždycky se přistavuje a dostavuje – nebo jenom prostě pokračuje v načatém díle. Jako metafora mne napadá vzpomenout na washingtonský monument, na kterém je barvou žuly odděleno, kde jedna dějinná epocha skončila a další po čase začala. Pokračovalo se v započatém plánu obelisku – aniž by byl podíl předchůdců zlehčován nebo odsouván do anonymity. Spolupráce je nezbytná, aby mohli jednotliví slabí lidé vytvářet velká díla.                                                                                   

                                                                                                 

 

Jak jsem rozvracel tržní ekonomiku

 

K nynějšímu stavu tržního hospodářství, což je soustrojí poháněné penězi neboli oběživem, se lidská civilizace propracovávala dlouho. Aby tohoto stavu dosáhla, musela projít obdobím směny prosté, výměny zboží za zboží, tak říkajíc z ruky do ruky. Žádné za kulatý zas kulatý. Měnila se mouka za maso, zelenina za ovoce, otroci za železné nože. Někde se z té směny dvou stran vyvinula trojsměna a obecněji vícesměna. Do hry vstupovali zprostředkovatelé, dohazovači jednoho za jiné.

Už tehdy, v dobách dávných, napadlo nějakou bystrou hlavu (ze které by se v dnešních dobách vyvinul profesor ekonomie) racionalizovat tuhle směnu čehokoliv za cokoliv jiného tím, že se některá komodita povýší do role univerzálního převodníku. Do role, která je v matematizace označována termínem společný jmenovatel. To umožňovalo toto univerzum kumulovat – což v případě zboží obecně možné nebylo. Salát zvadl, žena zestárla, maso zasmrádlo, mouka zplesnivěla.

Někdy v roli univerzálního prostředku směny vystupovaly kusy plátna. Byla to komodita poměrně trvanlivá, dala se dobře dělit stříháním a nastavovat sešíváním. Sotva se však mohla stát prostředkem zcela univerzálním – už proto, že některé národy byly zvyklé pobíhat nahaté (protože jim bylo teplo) a jiné nabalené do kožešin (protože kolem nich mrzlo). Z toho důvodu se jako funkčnější ukazovaly být vzácné kovy. Zlato a stříbro byly vzácné nejenom proto, že se staly ceninou, ale i proto, že byl jejich výskyt početně vzácný. To bylo důležité – objev zlaté nebo stříbrné hory, s nimiž se tak lehkomyslně manipuluje v pohádkách, by celý směnný systém naprosto rozvrátil.

Drahé kovy se jako univerzální platidlo ujaly. Přežily i období, kdy se začaly zavádět v roli platidla peníze, což byly formálně dohodnuté hodnotové symboly; papírové peníze, stejně jako peníze ražené z bezcenného kovu, byly v oběhu a v procesu směny udržovány násilím vykonávaným státními orgány. Staly se významným prostředkem kontroly nad lidským jednáním. Obchodní transakce mohly být zdaňovány; daně se staly významným zdrojem příjmů státní pokladny. 

Lidé ovšem násilnickému státu jen neradi za jeho násilí platí. Využívají každé možné příležitosti, aby ho na daních ukrátili. Činí tak příležitostnými návraty k původní primitivní směně zboží za zboží, univerzální měnu přitom obcházejíce. Košík vajec za košík hrušek, což je výměnná operace, kterou provedou sousedky přes polorozpadlý plot, se vyhnula penězům, obchodu a tím i kontrole. O dani z přidané hodnoty nemluvě.

Ne všem nám dozrávají hrušky a ne všichni pěstujeme slepice. Přesto se prosté výměně zboží za zboží daří i v oblastech na první pohled takovému počínání nepřejících. Já jsem si zvykl nabourávat moderní směňování zprostředkované penězi při výrobě knížek. V jistém nákladu si nechám produkt svého ducha vytisknout a svázat – a takto zhotovené zboží směňuji za protislužby. Knížku povídek za balíček ze zabijačky, dva tenké svazky veršů druhořadé jakosti (jen málokdo se zasměje) za talíř buchet. Berní úřad při takové směně utře ústa. Do huby mi nevidí.

Jsem si vědom, že mé počínání nepřispívá k rozvoji tržního hospodářství. Že je návratem k archaické formě směny, která už dávno měla zaniknout a skončit v propadlišti ekonomických dějin. Své knížky bych měl vydávat cestou kamenných nakladatelských domů a nechat, aby je prodávali, řádně účtujíce rabaty nejrůznějších druhů. Aby si všichni něco vydělali. Problém je v tom, že moderní způsob směňování přes univerzum české koruny se zadrhává na neochotě českých čtenářů mé knížky si kupovat. Zlé jazyka tvrdí, že by to mohlo být tím, že nejsou ke čtení; tomu však odporuji – znám jedince, kteří si některé z nich přečetli bez zjevné úhony na duši i těle. Poté, co je se mnou směnili za něco poživatelného – jedlého či pitelného.

                                                                                                             

   

Blahobyt jako prevence přelidnění

 

Mezi velice oblíbené futurologické hry patří předpovídání, kolik nás lidí na světě bude za deset, dvacet či sto let. Hráči bývají demografové, sociologové, ale i třeba ekonomové, protože od očekávaného počtu obyvatel této planety se odvíjejí nároky na jejich obživu, bydlení, péči o zdraví – ale také (a to především) zajištění pitné vody, energie a brzy možná i vzduchu dýchatelného bez rizika poškození dýchajícího.

Předpovědi počtu lidí, kteří se v budoucnu budou hemžit na této planetě, konané v uplynulých desetiletích, dospívaly k hrozivým číslům. I největšímu lidumilovi se musely ježit vlasy na hlavě hrůzou při představě deseti miliard lidských bytostí ještě před koncem dvacátého století. Katastrofické předpovědi se však nenaplnily. Je nás podstatně méně než se čekalo, podle předpovědí extrapolujících dynamiku početního růstu lidstva s přihlédnutím k dynamice minulých desetiletí a opírajících se o apriorně předpokládané matematické modely.

Selhání futurologů v tomto ohledu prokázané – jakkoli vědecky nepříjemné – je věcně vítané. Je důvodem k oddechnutí. Jak říká lidové úsloví – Když je něčeho moc, je toho příliš. I v případě počtu lidí. Samozřejmě je nutné zajímat se o faktory, díky nimž lidí přibývalo pomaleji než vědecké odhady očekávaly. Jsou to sice typické post hoc úvahy, a jak známo po bitvě je každý generálem (také po nenaplněných futurologických předpovědích), takové analýze se však vyhnout nelze.

Logické schéma analýz vychází z konfrontace časových řad dynamiky růstu počtu obyvatel s časovými řadami oněch faktorů – například migrací lidí z venkova do měst (s následným vytvářením megalopolí) a snižováním porodnosti – protože dítě v městském prostředí může přispívat k živobytí rodiny nejvýše žebráním. Ve městech působí daleko výrazněji než na venkově faktor úsilí stoupat na společenském žebříčku, po stupínkách blahobytu (jakkoli ubohé se ty stupínky v městských slumech zdají být).

 Podstatný je tedy tlak na snižování porodnosti vyvolávaný migrací do městských aglomerací. Neméně důležité je, že tato síla působí specificky v místech relativně vysoké porodnosti, v rozvojových zemích, kde se stává významným regulačním faktorem. Migrace do měst a úsilí o relativní přibližování se ideálům blahobytného života a standardům středních tříd, které staví denně před oči i těch nejubožejších televize, narušují dostředivé síly, které v tradičních vzorcích života stmelovaly velkou rodinu.

Objevy genetiky a agrochemie dosažené ve druhé polovině dvacátého století razantně zasáhly do představ futurologů o možnostech výživy lidí. Díky nim se produkce nejdůležitějších zemědělských plodin znásobila. Dokonce natolik, že snaha šetřit zemědělskou půdou a regulovat její zabírání pro stavební účely ustoupila do pozadí i v zemích s nízkými půdními rezervami. Tento faktor by měl působit proti omezování porodnosti; když je co jíst, počet lidí by neměl představovat zásadní problém. Statistiky však ukazují, že snaha o dosažení relativního blahobytu je faktorem působícím silněji.

Proces, o kterém na tomto místě uvažujeme, je příkladem autoregulačních mechanismů, které živé systémy mají. Klasické mechanismy válek a přírodních katastrof řešících problém přelidnění (viz Malthus) nejsou nevyhnutelné; ostatně, ničivé války minulého století prokázaly, že daleko výraznější než lidské ztráty vzniklé přímými válečnými operacemi na frontě a bombardováním zázemí jsou ztráty potenciální, způsobené hladověním a jiným strádáním v prostředí okupace cizími vojsky. I tady se ukazuje, že opravdu účinnou může být především prevence. Ať už plánovitě řízená, jak se děje v globálním měřítku v Číně nebo spontánní, vyvolaná ekonomickým tlakem živeným snahou o zvyšování životní úrovně na úkor tradičních společenských hodnot. A to i přesto, že v lokálním měřítku může docházet k vymírání etnik a nutnosti nahrazovat chybějící jedince imigrací.

                                                                                                 

 

A pak jsem se probudil …

 

Muselo to být ve velikém stavení, protože i ta místnost byla hrozně veliká. Logika věci vylučuje, aby to mohla být velká místnost v malé chalupě. Navíc v té místnosti byly různé ozdůbky, sádrové špaletování, hlavice a růžice, malování a tapetování. Určitě na jejich výrobu spotřebovali spoustu špachtlí. Prostě, místnost pro lepší lidi. Jenom mne na tom trochu mátlo, že klenutí, která v oné místnosti tvořila strop, byla sepnuta železnými táhly, která jako by z oka vypadla železům svazujícím klenby bývalé maštale na mé sudetské chalupě. V té ovšem pobývají lidé úplně obyčejní, tj. já a osoby s DNA podobnou té mojí a mé ženy. Ještě před třiceti lety byste tam našli čuníka a kozu.

V té místnosti, která vstoupila do mého snu, se hemžila spousta trpaslíků. Seděli v lavicích jaké známe z obecné školy, četli si noviny, povídali se sousedy, zívali a hlavně pospávali. Většina míst v lavicích byla prázdná, z čehož se dalo usuzovat na vysokou nemocnost nebo častou potřebu trpaslíků odskočit si.

V celé místnosti jsem marně hledal Sněhurku. Ať jsem se díval jak díval, do koutů i vprostřed místnosti, nebyla tam. Zato jsem si všiml, že mezi pány trpaslíky se hemžilo i několik trpasliček. Nebo trpaslic? Konec konců, říkal jsem si, není na tom nic divného. Někdo se přece musí – když tady není Sněhurka – postarat trpaslíkům o jídlo, uklidit a ustlat jim postýlky a taky vyžehlit košile a uvázat kravaty. Všichni trpaslíci totiž měli místo havířských kytlic, na které jsme u nich z obrázkových pohádkových knížek zvyklí, čistoskvoucí bílé košilky a hedvábné vázanky.

Co v mé maštali nikdy nebylo a tady naopak bylo, byl jakýsi stupínek. Na něj postavil někdo dlouhý stůl s křesílky pro několik trpaslíků zřejmě lepší jakosti. Na to jsem usuzoval z jejich chování – udělovali těm obyčejnějším trpaslíkům slovo a zase jim ho odnímali, poroučeli jim, aby něco mačkali a pak je zase kárali, že mačkané mačkají nesprávně anebo do mačkátek lijí kafe, čímž je znehodnocují pro příští použití. Těm lepším trpaslíkům a trpasličkám říkali pane předsedo a paní předsedkyně – místo pohádkově obvyklého štajgříčku a štajgřičko.

Na stolečcích před sebou měli všichni, i ti úplně obyčejní trpaslíci, černé bedýnky; nebýt to mezi trpaslíky, člověk by řekl, že jsou to notebooky. Původně jsem předpokládal, že by se mohlo jednat o malé polštářky, které si dávají pod hlavu, aby se jim pohodlněji spalo. Ale zřejmě jsem se mýlil, protože někteří pochrupávali s hlavami položenými přímo na lavicích. Ale notebooky? Co by trpaslíci mohli dělat s notebooky? Takhle perlík a kylof, to je přece nářadí vhodné do rubání!

Na trpasličím jednání se mi nelíbilo, že se pořád jako by hádali. Kdykoliv jeden něco nahlas vyprávěl, pár mu za to tleskalo, ale zároveň jiní rukama na protest kývali a odmítavě hlavičkami vrtěli. I při jejich maličkých trpasličích hlavičkách bylo možno rozeznat, jak zásadově jsou rozčilení. Vlastně jenom jednou jsem zpozoroval, že se při hlasování všichni shodli; ti v lavicích nalevo i ti napravo, stejně jako trpaslíci sedící ve středu. Když jsem se podíval na tabuli, na které mívali napsáno, o čem se právě hlasuje, přečetl jsem si – Zvýšení poslaneckých platů. Dokonce jsem přitom pocítil uspokojení, že se přece jenom trpaslíci na něčem všichni shodli.

V té chvíli jsem se probudil. Obrazovka televizoru blikala, neúnavně vysílajíc do středu obývacího pokoje mé ženy, který mám dovoleno v předem schválených hodinách navštěvovat, řídký proud fotonů nevalné jakosti. Zvedl jsem se z křesla, ve kterém mne napínavý televizní program střídající reklamy plné důvtipu se vzrušujícími filmy plnými nezapomenutelných uměleckých zážitků, zřejmě uspal – abych vypnul knoflík označený off. Fotony přestaly proudit; do noční tmy se bez zaklepání prodíralo ranní šírání. Na otevřené stránce televizního programu byl zaškrtnut řádek Vysílání ze Senátu ČR.  

                                                                                                          

 

Oslavy narozenin jako důsledek smrtelnosti

 

Napadlo mne to při posledních narozeninách kolegy, na jejichž oslavu jsem byl pozván. Narozeniny to byly kulaté, s číslem poměrně už důstojným. Žádné drobné. Ten nápad bych formuloval jako otázku – Myslíte, že by nějaké narozeniny slavil člověk, kterému sudičky do kolébky vložily diplom nesmrtelnosti?

Úvaha je to hypotetická, jak už některé úvahy bývají. Předpoklad existence takového člověka je mimo realitu. Ostatně, kdyby existoval, nebyl by to vlastně člověk; smrtelnost patří k neodmyslitelným predikátům člověčenství.

Myslím, že nesmrtelný jedinec by žádné narozeniny neslavil. Období jednoho roku, které by uplynulo od narozenin předchozích, bylo by zanedbatelně krátké. V porovnání s věčností je jeden rok ničím – rozhodně něčím, co nestojí za zmínku, natož pak za oslavu. Prostě, oslavovat něco, co jakýmsi způsobem souvisí s časem, může mít smysl jenom pro osoby smrtelné, protože každý konečný časový interval je v konfrontaci s věčností nekonečně  krátký.

Už od útlého věku jsem měl k narozeninám a jejich připomínání vztah méně než vlažný. Tím chci říct, že mi to někdy dokonce připadalo protivné. Nerad jsem oslavoval a nerad se zúčastňoval oslav narozenin osob jiných, při kterých mi bývala přisouzena role křoví, oleandrů a jiného okrasného roští. Tenhle vztah má své kořeny hluboko v letech mého dětství; doma nás bývalo hodně dětí v okolnostech nedostatku času; agrotechnické termíny na polích a nutnost nakrmit dobytek v maštalích a chlívcích bývaly stejně neúprosné jako tátovo naléhání. Připomínání narozenin dětí, stejně jako připomínání narozenin rodičů, se do rodinného kalendária prostě nevešlo.

To teprve později, když jsem se oženil s dívkou z měšťanské, učitelské rodiny, mi bylo do hlavy vtloukáno pravidlo, že kromě časových termínů souvisejících s přednáškami a cvičeními, případně konzultacemi pro studenty a poradami s lékaři o statistickém hodnocení jejich výzkumných dat, jsou tady i časové termíny rodinné, mezi něž patří připomínky narozenin a jmenin rodinných příslušníků. Nevrlost, s níž jsem bagatelizoval takové počínání, jejíž podstatnou součástí bylo demonstrativní zapomínání na kytky, bonboniéry a vůbec dárky, se ve svých důsledcích obracela proti mně. Mé večeře ztrácely na kvalitě, musel jsem si je někdy sám ohřívat – a vůbec vřelost rodinných vztahů mým postojem ochládala a i jinak trpěla.

Můj návyk, či vlastně nenávyk slavit narozeniny byl časem zlomen. Poddal jsem se nátlaku nutnosti. V zájmu zachování vyššího principu dobrých rodinných vztahů jsem se, sice bez nadšení, ale přece jenom, stal jedním ze standardních oslavovatelů narozenin. Jediné, co se na mém charakteru zlomit nepodařilo, byla objektivnost mé sklerózy, která mi nedovoluje pamatovat si. Mé prostředí vzalo na vědomí, že nejsem schopen podržet ve své paměti – ani za pomoci prostředků jako jsou tužka a papír, zápisy v diáři a elektronické pomůcky jedince žijícího v jedenadvacátém století – potřebná biografická data. Má role v oslavných procedurách se velice podobá epizodické úloze listonoše, který má v divadelní hře za úkol dostavit se v příhodný moment na scénu, odevzdat hlavní osobě dopis se slovy – Paní, nesu vám psaní – a bez zakopnutí zase odejít.

No, abych nepřeháněl – celkem úspěšně bývám ve hře na oslavu narozenin používán jako konzument vín a jiných nápojů s jistým procentem alkoholu. Jak běží čas, bylo totiž rozpoznáno, že ve stavu, který bývá eufemicky označován termínem mírná podroušenost, mne někteří jiní hosté shledávají mírně zábavným. Některé moje výroky, za standardních okolností střízlivosti považované za téměř pohoršující, se v prostředí ovíněném jeví jinak a jsou vnímány s ohlasem téměř kladným. Jako osoba oslavovaná jevívám nepokoj, který maskuji poukazováním, že přát někomu dlouhé stáří je vlastně zlomyslnost.

                                                                                               

 

Zdrženlivost je ctnost sice nemoderní, ale …

 

Zdrženlivost by se mohla jako lidská vlastnost definovat třeba takhle – Člověk jedná zdrženlivě, jestliže se nežene do akce hlava nehlava; jestliže předtím než začne jednat, zaváhá a dobu tímto zaváháním získanou využije k přemýšlení o možných důsledcích svého rozhodnutí. Zdrženlivost je třeba pozorně oddělovat od zbabělosti; už proto, že zbabělec se často právě na svou zdrženlivost vymlouvá.

Není to úplně jednoduché – chovat se zdrženlivě a přitom ne zbaběle.

V akademickém prostředí sehrává zdrženlivost specifickou roli ve vztahu autora k informačnímu zdroji, ze kterého při řešení svého projektu čerpá. Řečeno méně vznešeně – svou zdrženlivost by měl projevovat tím, že pečlivě, tj. jak jen možno věrně, podle pravdy, v souhlase se skutečností, bude citovat, co odjinud převzal a co sám ze své hlavy vytěžil. Což prakticky znamená, že text svého literárního produktu povede tak, aby čtenáři co nejvíce usnadnil onu hranici mezi převzatým a z vlastního vydolovaným rozpoznat.

Samozřejmě, že původním přínosem, originálním příspěvkem autora textu může být i nová, dosud nepublikovaná interpretace toho, co jiní napsali. Takovým přínosem ovšem není obměna několika předložek v přebíraném textu. Ani vynechání poslední či naopak první věty přebíraného originálu. A už vůbec ne, jestliže hlavním přínosem k přebíranému textu je vlastní podpis.

Své studenty učíme autorské kázni (a zdrženlivosti) také tím, že jim v bakalářských, magisterských a doktorských manuálech ukládáme, aby na zvláštní stránce explicitně prohlásili, že jsou si vědomi autorských zásad, že vědí o existenci autorské etiky a toho, že obojí je pro ně závazné. Je na nich (ale také na nás, jejich mentorech), aby slova těchto zásad byla učiněna tělem.

Občas se provalivší aféry, jejichž podstatou je hrubé porušení autorské etiky akademickými pracovníky, kteří se pokusili habilitovat za pomoci cizího peří, kterým se neeticky pochlubili, svědčí o tom, že etické chování není v akademickém světě samozřejmostí. Že pravidla hry jsou sice běžně deklarována, s jejich dodržováním je to však podobné jako s dodržováním zákonů všeobecně; to skutečně důležité je, aby mi mé jednání prošlo. O morálce můžeme diskutovat, nejlépe u sklenky; s životem to však má pramálo společného. Konec konců, z autorského podvodu krev přece neteče.

Zdrženlivost není vlastnost moderní ani postmoderní. Postmoderní je relativismus; tak proč ho nevztahovat i na autorskou etiku? Zajímavé je, že takové chování není jenom postmoderní – je i hluboce premoderní. Středověk například chápal autorskou originalitu jinak než my ve svých teoretických zásadách; přebírat z cizích, starších pramenů bylo považována za přijatelný standard chování. Řemeslo opisovačů bylo zcela ctihodné; vždyť se jím profesionálně zabývali v klášterních skriptoriích mniši.

Na jejich omluvu je ovšem třeba uvést, že v oněch dobách byla znalost psaní dovedností poměrně vzácnou. Zprostředkovávat tehdejší čtenářské obci starší literární texty s vlastními komentáři bez jednoznačného odlišení vlastního od přebíraného bylo počínání záslužné. Tento důvod nemůže ovšem platit jako omluva dnes, kdy gramotní jsme v podstatě všichni a reprodukce jednou už publikovaného se může bez jakýchkoli komplikací provádět existujícími technickými zařízeními. Opisování je prostě dnes jednoznačně předstíráním, vykrádáním cizích myšlenek a obvykle i kapes.

Autorská zdrženlivost ve vztahu k pramenům je v akademickém prostředí důležitá také proto, že chování učitele je naprosto samozřejmým vzorem budoucího chování jeho žáků. Učitel, který zhřešil, nespáchal jenom svůj hřích; on navíc ke hříchu svedl. Na tento hřích pamatuje i boží přikázání – Kdokoli by pohoršil jednoho z mých nejmenších…Zbytek se raději vytečkovává. Pedagog svádějící ke hříchu je šiřitelem zla; z toho se nevykroutí.

                                                                                                      

 

Džina z láhve vypustiti …

 

Mezi Murphyho zákony se najde jeden, konstatující, že otevřeš-li plechovku červů, nikdy už se ti nepodaří nacpat je všechny zpátky – ledaže by sis na to vzal větší plechovku. Moc se mi tenhle výrok líbí – třebaže nejsem rybář a přestože si myslím, že kupovat si červy v plechovce nepatří k tradici českého rybaření. Metafora je to rozhodně skvělá.

Možná to není úplně totéž, ale nepochybně je tu metaforická příbuznost. Totiž situace, kdy člověk nepromyšleně, lehkomyslně vypustí z huby hrst slov, která by vzápětí rád vzal zpátky, to už však není možné ani za pečené prase. Taky existuje úsloví, konstatující, že ani párem volů zpátky nevtáhneš slovo z úst nevhod vypuštěné. Slova jednou vyřčená se v uších lidí naslouchajících zachycují s intenzitou úměrnou právě oné lehkovážnosti. Čím víc mluvčí svých slov jednou vyřčených lituje, tím dychtivěji byla posluchači zachycena.

Výroky politiků se tak stávají okřídlenými úměrně jejich nerozvážnosti a pitomosti. Milouše Jakeše neblahé paměti proslavilo jeho postesknutí o kůlu osaměle trčícím v plotě; Václava Havla proslavil jeho romantický a od životní reality beznadějně odtržený výrok o pravdě a lásce, které zvítězí nad lží a nenávistí, Stanislava Grosse duchaplné prohlášení o tom, že se mu může věřit. Podobné přehršle slov se ve společenském povědomí zachycují jakýmisi pomyslnými drápky, pozvolna zakořeňují a stávají se součástí folklóru, u níž po nějakém čase mizí povědomí o autorech a slova přetrvávají už jenom jako pouhá úsloví, jako zvukový doplněk smysluplné mluvy.

Slova, která jednou získala statut slov nevhod pronesených, se tohoto predikátu jen těžko zbavují. To je ostatně důvod, proč jistá řečnická zásada nedoporučuje, aby řečník, kterému se něco podobného povede, takovou nepovedenost po sobě horlivě opravoval. O tom vypovídá úsloví, že čím víc se to, do čeho chodec šlápl, rozmazává, tím intenzivněji rozšlapávané páchne. Bližní jsou ochotni člověku ledacos odpustit, ne však v případě, že o své hlouposti zbytečně žvaní.

Do této jevové kategorie patří také situace, kdy se člověk něčím nekontrolovaně ve slabé chvilce vychloubá, později toho lituje a doufá, že jeho posluchači na tuhle příhodu zapomenou tak rychle, jak by si on sám přál. Opak je pravdou; ani tady červi zpátky do plechovky nenalezou.

V postmoderní době podtrhává nerozvážnost vypouštění džinů slov z láhví instituce billboardů. Jednak proto, že jsou rozlehlé, což zvyšuje pravděpodobnost jejich povšimnutí, a také proto, že na svých místech setrvávají poměrně dlouho, což způsobuje totéž. Pro naši dobu je příznačná povrchnost, nepromyšlenost, nedbalost myšlení. Nebývá příliš zvykem lámat si hlavu domýšlením variant možné interpretace řečeného či napsaného. Jsme intelektuálně pohodlní, ba dokonce líní. Myšlení nepatří mezi oblíbené národní sporty.

A tak ulice měst, škarpy silnic a nároží domů zdobí nápisy, dokonce plnými jmény, někdy i s akademickými tituly podepsané, nikterak nesvědčící o důvtipu jejich pořizovatelů. Případně o důvtipu jimi placených takzvaných PR odborníků. Billboardy z dob předvolebních tak někdy přežívají jako suché metlice plevelů v příkopech, přetrvávají zimu a ještě uprostřed února trapně trčí ze sněhových závějí. Jejich trapnost likviduje teprve milosrdný sluneční úpal v kombinaci s proudy deště a poryvy větru.

Abych byl spravedlivý, musím uznat, že jeden pozitivní dopad tyhle slovní úlety našich politických velikánů přece jenom mají. Bystří rozum lidu. Obecného lidu, kterému poskytují šanci domýšlet si, hledat a nacházet lidské stránky (především malost, trapnost, všednost, obyčejnost, hrabivost a hloupost) národní a státní elity. Všímat si, že velikost velkých lidí končí s tím, jak se pod jejich zadky zaviklají polstrované židle. Jejich velikost je stejně uměle kašírovaná jako byly někdejší režimní oslavy kašírované laciným červeným krepovým papírem prvomájových mávátek.

                                                                     

 

Přes potok trojskokem se přemisťovati

 

Člověk nemusí mít univerzitní diplom z lehké atletiky, aby už po prvním pokusu pochopil, že počínání v záhlaví této úvahy zmíněné je pitomost. Dříve než na něm uschnou promáčené spodky, už si je správností svého úsudku jist.

Takže si kladu otázku – jestliže v téhle modelové, metaforické situaci máme jasno – proč provádíme úplně stejné pitomosti docela běžně, bez rozmýšlení a váhání? Je to jenom tím, že při tom zůstávají naše spodky suché?

Čím jiným než skákáním s dvojím meziodrazem od vodní hladiny jsou plány romantického optimisty zcela odhodivšího rozumovou kontrolu opírající se o střízlivé počítání – a životní strategie, předpokládající, že po získání hlavní výhry v loterii  už bude za vodou. Už bude mít vystaráno, protože jedinou další jeho starostí bude co nejvýhodněji vyhrané peníze investovat. Do měděných nebo zlatých dolů, do obchodu s dívčími půvaby, do lobování (tj. do podplácení osob pohybujících se v předsálí parlamentu). Spoléhat se na možnost odrazu od vodní hladiny při meziskocích není jev nemožný. Pravděpodobnost jeho výskytu je poměrně značná (a fyzikálně vypočitatelná) v případě plochého kamínku vrženého po tečně vodní hladiny za bezvětří; také starozákonní Mojžíš údajně po vodní hladině v zemi zaslíbené pochodoval; důkazy jsou však pouze nepřímé a nevěřící je zpochybňují. Šance úspěšného poskakování po vodní hladině jsou prostě zanedbatelné.

Trojskok po vodní hladině s meziodrazem se zdá být výstižnou metaforou i při hodnocení slibů pánů politiků (a samozřejmě i dam v politice se angažujících – abych nenarazil na kritiku ze strany feministek). Politici běžně slibují, že dovedou své voliče do země zaslíbené, doufajíce (tahle naděje bývá v jejich volebních programech tištěna pod čarou a petitem), že Hospodin Bůh (možná v postavě jejich zasloužilého předsedy) nechá rozestoupit Rudé moře a umožní jim přejít suchou nohou po jeho dně; v mořských vlnách hned poté utonou všichni nepřátelé a zejména všechny ekonomické zákony, které v programových prohlášeních svých politických stran záměrně nebo z hlouposti přehlédli. Vrcholová politika je vůbec přehlídkou trojskákání přes potoky.

Ukázkou téhle pomyslné atletické disciplíny jsou také nejrůznější druhy šamanství, v téhle zemi hojně pěstované a oblibě nezanedbatelného množství konzumentů se těšící. Také jejich proroci podmiňují úspěšnost svých rituálů, ať už léčitelských nebo do budoucnosti prorockých, apriorní vírou jedince, na něhož je rituál aplikován, v úspěšnost nabízeného počínání.

V takových případech je odrazištěm od pomyslné vodní hladiny přeskakovaného potoka právě ona víra. Kdo v sobě takovou víru nemá, utopí se jako kotě. Neúspěch rituálu musí v takovém případě připsat sám sobě; on zavinil, že celá věc v jeho případě nefungovala – věc samotná je v naprostém pořádku. Nevěřícím vstup zakázán.

Má to vlastně mnohé společné s výše zmíněnou politikou – i tam platí, že kdyby občané bez výhrad svým politikům věřili, odpadla by spousta potíží, které dnes tak pustoší a zneklidňují naši politickou scénu; nikdo by počínání politiků nenapadal a nezpochybňoval počestnost jejich úmyslů; nikdo by je neobviňoval z korupce, podvodů a spekulací zneužívajících informaci, k níž mají výlučný přístup z moci úřadů jim svěřených.

Předpoklad víry občanů v poctivost politiků je také oním předpokladem, že se lze přes potok času přenést trojskokem s odrazem od vodní hladiny. Protože je to předpoklad nereálný, jsoucí v rozporu s fyzikálními zákony, které – na rozdíl od zákonů společenských – bez výjimky fungují, leckterý politik se namočí (nejenom ve vodě) a dokonce, světe div se, za mřížemi odsouzen skončí. Statistika kriminality tak neúprosně dokazuje, že zdaleka nejvyšší zločinnost panuje mezi členy české vlády – činíc asi pět procent. Občané jsou v tom ovšem jako plátci daní vymácháni všichni – přestože si nijak moc vyskakovat nemohou.

                                                                                                               

 

Spalování mostů …?

 

Každý časový bod, spojený s představou významného životního obratu, je důvodem, aby se člověk zamýšlel nad svým místě v životě, o důsledcích změn, ke kterým v tomto bodě obratu dochází – a také o kontinuitě, případně diskontinuitě jeho životní dráhy. Jde o to, že čas jako fyzikální veličina ubíhá spojitě, rychlost ubíhání se dá objektivně měřit chronometry a subjektivně pocity, nástupem chorob, tvrdnutím jater, lékařskými zákazy činností příjemných a příkazy činností nepříjemných v podobě polykání prášků a nechávání zajít si chuť.

Odchod do důchodu je takovým bodem životního obratu.

Bylo už popsáno mnoho stran papíru, na kterých psychologové a sociologové mudrovali o tom, co prožívá duše čerstvého důchodce; jak snáší změnu svého společenského statutu. Dokonce se ono téma točí filmy, obvykle nepříliš povedené. Sám jsem mohl sledovat, že jsou lidé, kteří se na důchod těší – protože jim umožní věnovat se naplno zahradničení nebo filatelii, turistice po hradech a zámcích nebo po hospodách v podhradí. Ale také nevrlost a nespokojenost jiných, kterým se odejít do důchodu nechtělo a byli by si rádi pobyt v zaměstnání o nějaký rok prodloužili. Lidé z téhle kategorie nějaké výrazné koníčky, hobby, obvykle neměli – anebo za svého koníčka považovali práci, které se podstatnou část svého života věnovali.

V akademickém prostředí je odchod do důchodu fenoménem v jistém ohledu specifickým. Fyzické nároky na zdravotní stav nejsou v případě jedince věnujícího se výzkumu v kombinaci s přednášením studentům nijak přemrštěně náročné. Na židli v laboratoři může docela dobře sedět i člověk kulhavý. Dokonce může učit. Při tomto typu práce se zdá být funkčnost mozku důležitější než funkčnost končetin.

Specifičnost aktivity univerzitního profesora došla extrémního uznání v zemi, s níž jsme sdíleli po tři století společnou monarchii – v Rakousku. Tam totiž univerzitní profesor do důchodu vůbec neodchází; po dosažení jisté věkové hranice se stává profesorem emeritním, se zachováním posledního platu, a to doživotně. Předpokládá se, že bude dál na své pracoviště docházet a že podle svých fyzických i duševních sil bude i nadále bádat a předávat životní zkušenosti mladším. Kupodivu se zdá tahle v českých poměrech nepředstavitelná společenská smlouva fungovat. U nás se zdá být vedení země spíše nakloněno názoru, že než platit penzionovaným univerzitním profesorům, patří se vyplácet několikaměsíční odstupné nejrůznějším byrokratům, funkcionářům, policajtům a oficírům – protože ti se potřebují ekonomicky zotavit z pobytu v prostředí plném korupce a nejrůznějších neplech. Prostě se zdá, že jim je tohle prostředí tak nějak bližší.

Myslím, že by to stálo za solidní sociologickou studii – pokusit se odhadnout procento důchodců, kteří se svým posledním pracovištěm udržují i nadále kontakt. I když už ne pracovní, ale společenský. Procento důchodců, kteří jsou na svou někdejší činnost hrdí i poté, co ji už nevykonávají za peníze. Kteří si myslí, že i při jejich změněném společenském statutu jejich znalosti a jejich dovednost nebyly časem úplně anihilovány – třebaže se obejdou bez použití výpočetní techniky.

Často se dnes mluví a píše o tom, že člověk by měl počítat s tím, že v průběhu své životní dráhy bude muset změnit několikrát svou profesi – protože si to vyžádají technologické změny deroucí se do prakticky všech profesí. Nejsem toho názoru, že musí jít vždycky o změny revolučně převratné; mnohé změny probíhají postupně – třeba právě v použití počítačů. Obsah profesí se mění rychleji než jejich firemní štíty. Adaptace je klíčové slovo. Mohla by se k ní připočítat i skutečnost, že není v klíčových životních bodech zapotřebí nutně spalovat mosty; že stačí používat úzkou lávku tam, kde kdysi provoz zajišťovala čtyřproudová dálnice. Adaptace vůči změnám, které si vynucuje neúprosný čas. Neúprosný a nepodplatitelný.

                                                                                              

 

Detektor pravdy?

 

Je všeobecně známo, co je to detektor lži. Zařízení, už řadu let používané při vybraných policejních výsleších, mající detekovat, odhalovat, rozpoznat, zdali osoba vyšetření se podrobivší nelže. Přesněji: má rozpoznat a vydat svědectví v případě, že vyšetřovanec lže. Neznám fyzikální a fyziologické principy, o něž se konstrukce přístroje opírá; soudím, že vychází z předpokladu, že vyšetřovaná osoba se nachází ve stavu jistého stresu, je rozrušená, což se manifestuje fyziologickými projevy jako je pocení, vnitřní neklid, zvýšený tlak krevní, zvýšená srdeční frekvence, možná tělesná teplota a další. Nejsem fyziolog. Tyhle fyziologické projevy se dají registrovat – člověk se potí a zvýšeně páchne, třesou se mu ruce, je neklidný. Nikdy jsem na takovém křesle neseděl, nikdy jsem nebyl pro policajty natolik zajímavý. Naštěstí.

Lhát je projev rozhodnutí lidské mysli. Jak jsem naznačil, manifestující se určitými tělesnými projevy – které se dají registrovat měřením. Tohle je do jisté míry doména mého řemesla – biostatistiky. Takže jsem profesionálně povinen klást otázku – jaká je validita takového měření? Nakolik se můžeme spolehnout, že ony měřitelné fyziologické projevy jsou opravdu vyvolány lhaním vyšetřovaného subjektu? Ve hře mohou být přece i jiné faktory – obavy, nespecifický stres z neznámého prostředí (já se jako kluk třásl při pohledu na bílý plášť zubaře jako sulc). Měřicí metoda není účinná tím, že reaguje na změny; žádoucí je, aby reagovala na specifické změny – na změny určitého přesně vymezeného druhu. Aby měla dostatečně vysokou nejenom citlivost, senzitivitu, ale i specifičnost, specificitu.

 Měřit lhaní je ovšem jedna věc – která není jednoznačně totožná s mluvením pravdy. Člověk, který nelže, nemusí přece zároveň říkat pravdu; může povídat o něčem majícím k pravdě vztah neutrální. Vezměte si záležitost tak všední a triviální, jako je můj pocit hladu. Prohlásím-li, že mám hlad jako vlk v přítomnosti mého diabetologa, on mi pohotově vysvětlí, že je to omyl; a nabídne mi, abych si glukometrem změřil svou aktuální glykémii; ta bude vysoká, takže – žádný hlad ve skutečnosti nemohu mít. Můj pocit je šalba a klam, detektor lži v mé krvi mne usvědčil. 

Taky mne napadá, jak by si poradil nebo neporadil detektor lži při prověřování statistika, provádějícího test významnosti. To je činnost provozovaná v našem oddělení denně, po dvanáct měsíců v roce. Její podstatou je, že se má verifikovat pravdivost nulové hypotézy; vlastně, v terminologii filozofa Karl Poppera, ta nulová hypotéza by se měla falzifikovat. Ačkoliv se nuance obou formulací úlohy zdají být odlišné jen nepatrně – odlišné jsou. Logika statistické indukce je nastavena tak, že nulová hypotéza se buď zamítne jako nesprávná nebo se tak neučiní; nezamítne se. To druhé rozhodnutí se odvolává na nedostatek informace. Je to jako u soudu – u soudu, jehož soudce je gramotný. Nulová hypotéza je analogem presumpce neviny. Rozsudek daný výrokem Vinen, Guilty možnost neviny zamítá a navrhuje tu oběšení, tu kriminál. Podle místně příslušné definice demokracie a vlídnosti k hříšníkům. Propuštění obžalovaného se zdůvodňuje nedostatečností důkazů. Nedostatkem relevantní informace o jeho vině.

Statistik opírající své rozhodnutí o plauzibilnosti nulové hypotézy má v ruce nástroj, jímž ohodnocuje jeho kvalitu. Kvalitu svého výroku. Tím nástrojem je míra jeho spolehlivosti, definovaná jako podmíněná pravděpodobnost neoprávněného zamítnutí hypotézy o nevině, tj. nulové hypotézy. Jinak řečeno, pravděpodobnost zamítnutí nulové hypotézy v případě, že tato ve skutečnosti (známé jenom Stvořiteli) je správná. Realismus nebo, chcete-li, skepticismus páně statistikův je i v tom, že případné nezamítnutí nulové hypotézy neztotožňuje s jejím přijetím; ne-pravda není automaticky lež. Je to pro něho pozastavení rozhodnutí, obvykle do nového řízení, které se zahajuje poté, co byla shromážděna další nezávislá informace. A klade si otázku, jak moc se může ověřovaná hypotéza lišit od neznámé skutečnosti.  

                                                                                           

 

Poznávat znamená – poznávat souvislosti

 

Je to vlastně docela jednoduché – nebo alespoň jednoduše pojmenovatelné. Chceme-li říci, že víme, jak to s tou kterou záležitostí chodí, že se v ní vyznáme, že o ní všechno potřebné víme – vlastně tím dáváme najevo, že je nám známo, jak ona záležitost souvisí s okolnostmi své existence, s parametry prostředí, ve kterém se o ní uvažuje, jak závisí na okolních podmínkách. Souvislosti – to je klíčové slovo. Nic neexistuje nezávisle na nich. Není existence absolutní, je pouze existence podmíněná. Proto i poznávat můžeme jenom v souvislostech, za daných podmínek a okolností. Také chování člověka bychom měli posuzovat s přihlédnutím k okolnostem, v nichž člověk jedná. Je rozdíl, ukradne-li hladový otrhanec bochník chleba na tržišti nebo bankéř s hedvábnou kravatou stovky milionů nekontrolovaným bankovním převodem.

Poznávání je činnost provozovaná každou lidskou bytostí dnes a denně. Kdybychom se nesnažili poznávat – alespoň někdy úspěšně – nepřežili bychom. Bez poznání, bez znalosti stavu věci, bez schopnosti předvídat budoucnost ze známé minulosti bychom byli bytosti jednající nahodile, bez uvědomělého záměru – a proto téměř vždy bez úspěchu. Hledání je schopnost vrozená nejenom bytostem lidským; je vlastní také organismům na hluboce subhumánní úrovni. Hledání založené na principu trial and error, pokusu a omylu; samozřejmě omylu přinášejícího poučení právě o těch souvislostech. Hledání je nutnou podmínkou poznání, třebaže ne postačující podmínkou úspěšného nalezení.

Ačkoliv tedy prostřednictvím mechanismů podmíněných reflexů hledají souvislosti nejenom lidé, jenom lidé vydělili v historii vývoje svého biologického druhu hledání jako samostatnou, svéráznou a svébytnou činnost: vědu a výzkum. V rámci všeobecné dělby práce z hrubého domácího produktu uvolnili prostředky na to, aby se mohli někteří lidé soustavně věnovat studiu souvislostí – mezi jevy a procesy přírodními, jako jsou transformace jaderných struktur a objem energie přitom uvolňované, genetická typizace příjemce a dárce tělesného orgánu a úspěšnost jeho transplantace. Říká se tomu nalézání přírodních zákonů. Vedle těchto hlavních cest lidského poznání a poznávání konají se pokusy dláždit i cesty poznávání zákonitostí společenských procesů, což jsou souvislosti mezi chováním lidí a parametry prostředí, ve kterém lidé žijí. Zákony, k nimž společenskovědní zkoumání dospívá, mívají bohužel obvykle jenom jepičí život; hlavním důvodem je skutečnost, že do tohoto hledání intervenují okolnosti ideologické a politické, ve vědě a výzkumu působící jako plíseň, sněť a svrab.

Existuje slogan konstatující, že každý obor je vědecký natolik, v jaké míře je schopen integrovat a do svého výzkumného instrumentária pojmout matematické metody. Možná je to trochu nadsazené, jádro tohoto názoru je však asi zdravé. Dobře to vysvětluje i prokazatelnou prázdnotu českého společenskovědního mudrování, zřejmě související s nezájmem o matematiku v českém školském prostředí – svědčící o čemsi shnilém ve státě nikoli dánském, ale ve školství státu po čtyři sta let se holedbajícího odkazem Jana Amose Komenského, údajně učitele národů. O čemž se lze snadno přesvědčit dotazem určeným komukoliv, zdali něco z Komenského díla četl a zná. Sotva lze očekávat něco jiného než pár bezduchých napapouškovaných frází.

Zdravotní sestra věnující se dnes hledání souvislostí ve vlastnoručně sebraných datech se sotva vyhne setkání s pojmy korelace a regrese. Jde o matematicky formalizované postupy měření těsnosti vztahu mezi dvěma, případně několika veličinami a ukazateli a také kvantifikaci této souvislosti, která by případně umožnila ze znalosti stavu jedné (jednoho) z nich předvídat nejpravděpodobnější stav té druhé (toho druhého). Tato situace názorně demonstruje nutnost přecházet ze světa empirických pozorování do světa jejich formálních matematických modelů; matematické představy nelze totiž aplikovat na struktury reálného světa bezprostředně, bez onoho uvědomělého přechodu.          

                                                                                                                       

 

Stačí stoupnout na špičky?

 

Lidskou civilizaci udržují v chodu mechanismy předávání poznatků z generace na generaci. Dokonce i ti nejvíce samolibí vládci si byli vědomi dočasnosti své existence – a jejího možného pokračování jenom ve svých potomcích. Od vychovatelů a vzdělavatelů ratolestí vládcova rodu (jejichž jména se v ojedinělých případech dochovala) se mechanismy předávání poznatků transformovaly až k dnešním formám všeobecného vzdělání. Ty deklarují, že výhradně této činnosti má být věnováno dvanáct až třináct let života, poté, co se tento vybatolil z dětských bačkůrek – a stále výraznější procento mladých ročníků je soustavně vzděláváno i po překročení percentilu dospělosti. O strategii celoživotního vzdělávání ani nemluvě.

Z nastalé situace vyplývá řada důsledků.

Jedním z nich je vysoký podíl lidských jedinců, pro něž se stalo zaměstnáním vzdělávat jiné. Součástí jejich vlastního profesionálního vybavení je obeznámení s nástroji optimalizace účinku vzdělávacích mechanismů; zároveň se stávají i mnozí jiní učiteli – amatéry, obvykle dočasně pověřenými rolí šiřitelů poznatků, které si předtím od jiných sami osvojili. Všichni jsme v průběhu své ontogeneze nějakou dobu hráli role žáků – a pořád víc nás po určitou  dobu hraje roli učitelů.

Ve své biografii uvádím, že jsem v dětském věku absolvoval vesnickou jednotřídku a ve věku mužného zrání Univerzitu Karlovu, její matematicko-fyzikální fakultu. V lavicích jednotřídky jsem amatérsky učiteloval, byv pověřován jako čtvrťák a páťák kontrolou výuky prvňáků a druháků. Rozdíl dvou let (míněno nejenom časově) mi umožňoval vystoupit na špičky; ten rozdíl měl oprávnění stupínku. Jako student jsem občas dával kondice; za vydělané desetikoruny jsem si kupoval klasiky v pražských antikvariátech a párek navíc v laciných bufetech. V roli kantora jsem pak uvízl až do důchodu.

Čím hrneček navře, tím taky páchne. O tom, co dělá, každý normální člověk přemýšlí. To mu umožňuje rozpoznávat situace, kdy prostě předkládá svým posluchačům jisté poznatky (ať už podle předepsaných osnov nebo podle vlastní hlavy a jejího názoru na účelnost vykládaného) – od situací, kdy je schopen zasazovat vysvětlované do širšího a hlavně hlubšího kulturního kontextu. Kulturním kontextem samozřejmě nemyslím jenom umění a beletrii; na mysli mám kontext geopolitický, historický, civilizační. V takových chvílích si učitel může dovolit mít pocit, že stojí na ramenou obrů (řečeno slovy Sira Isaaca Newtona); jeho pozice není pouhým vystupováním na špičky.

Má zkušenost mi napovídá, že snad nejúčinněji se člověk něčemu učí (učí se něco pochopit) při výkladu tohoto někomu jinému. Přitom nejpřesvědčivěji rozpoznává vlastní slabiny – a je motivován k jejich překonání. Pozice učitele ovšem nese s sebou i jistá rizika, jimž jsou vystaveni především jedinci se sníženou hladinou sebekritičnosti. Učitelování nekontrolované expozicí vůči empirii formuje jedince do pozice poučovatele; tomu potom snadno uniká, že jeho postoj vůči studentům je postojem vystupujícího na špičky, vytahujícího se, sama sebe obdivujícího. Nechtěl bych tím říci, že ideálem je učitel neustále zpochybňující své vlastní výklady; to rozhodně ne – uznávám význam autority, dokonce víc než tak činí pedagogičtí demokraté vyznávající symetrii role učitele a žáka. Schopnost pochybovat a relativizovat poznání však neznamená pesimismus a nihilismus. Náš způsob poznávání je optimistický v tom, že nachází mechanismy postupu vpřed, aniž by přitom musel předstírat, že tu důvody k pochybnostem nejsou. Demokratizace vzdělání, nutně s sebou nesoucí přizpůsobování se intelektuální úrovni velké části populace, by neměla degradovat jeho úroveň jako celku. Univerzity by se neměly stávat měšťankami, ve kterých studenti omezují svou činnost na listování v poznámkách z přednášek. Výzvám tohoto světa je třeba čelit schopností rozhledu z kopců a vrcholů, nejenom z postojů na špičkách.

                                                                                                      

 

Hledání

 

Hledání zahrnuje dva procesy odlišného druhu. Prvním je hledání, kdy je předmět hledání znám; co není známo je místo, poloha, lokalizace. V tomto ohledu není důležité, je-li předmětem hledání jehla v kupce sena nebo hledání lokomotivy se snadno zapamatovatelným číslem na odstavné koleji v Pečkách (známé z Haškova Dobrého vojáka Švejka). Jiným typem hledání je snaha nalézt předmět, jehož podstata, jehož existence je pouze tušena. Například předmět schopný zajišťovat danou funkci – cedník na nudle, nůžky na zastřižení knírů, soubor v počítači, kdy je znám jeho obsah, ne však jeho název, jeho adresa; nějaký cedník, nějaké nůžky, nějaká adresa.

První proces je hledáním ztraceného, založeného, prachem zasutého –  druhý je hledáním neznámého, pouze tušeného; jde vlastně o objevování.

K procesům druhého druhu patří problém hledat řešení zadané úlohy. Při tomto druhu hledání nestačí lokalizovat místo nálezu. Takové řešení je entita abstraktní, věcně, materiálně neexistující, jeho existence je pouze tušená. Jeho případné nalezení je objevem. Dojde-li k tomu, vzniklo cosi zcela nového, co do té doby neexistovalo. Asi jako zrození nového tvora, třeba dítěte. Podobnost obojího je prohlubována i tím, že také zrození nápadu předcházelo oplodnění úvahami o podstatě problému, o jeho smysluplnosti, o realizovatelnosti řešení – a po jeho přivedení na svět, jeho piplání přezkušováním a testováním, zdali se nevloudily chyby, zdali řešení není omylem.

V dnešní době dochází často k směšování procesů obojího typu. Výzkumem nebo zkoumáním se docela běžně rozumí zakoupení měřicí aparatury nebo pouhé sehnání peněz na takové zakoupení. Pod pojem výzkum se zahrnují i operace manipulování s přístroji včetně jejich dodávky a instalace, činnosti organizační povahy a činnosti víceméně rutinní. Nikdo rozumný samozřejmě nepochybuje, že takové činnosti mohou být pro řešení problému nezbytné; samy o sobě však nejsou počínáním tvůrčím; slouží k zajištění, k podpoře zrodu onoho nového, ke zrodu řešení.

V procesu hledání upírá hledající subjekt svou mysl na jeho výsledek, na nalezení. Na nalezení hledaného, případně na nalezení cesty k řešení. Zatímco hledání má povahu nutnosti, nalézání má povahu možnosti. Platí to i pro hledání řešení nějakého problému – ani při něm se řešení najít nemusí.

Opravdovému hledání je vlastní nejistota nalezení. Tohle konstatování není trivialita; důkazem toho je postoj zadavatelů mnoha výzkumných programů, kteří po řešitelích požadují záruky nalezení řešení. Očekává se, že tito by měli mít už při formulování problému jasno, jak to dopadne. Jak dopadne jejich plánované hledání. Nejistota se nepřipouští – badatel, naivně připouštějící, že jeho vstup do procesu hledání obsahuje skulinu, jíž by se do procesu mohl vloudit nezdar, je sám předem odsouzen k nezdaru. Nezdaru nikoli svého řešení, ale nezdaru přijetí svého projektu.

Je to docela zajímavý vývoj. V téhle zemi, v níž se samozřejmá povinnost plánování po desetiletí skloňovala ve všech pádech, se po politickém převratu před patnácti lety s vaničkou vylilo dítě – plánovat se přestalo. Samozřejmě jenom na tak dlouho než i těm pomaleji myslícím manažerům došlo, že v některých záležitostech by se prostě plánovat mělo. Třeba potřebný počet učitelů, který by reagoval na rychlý demografický ústup českých dítek z mapy světového obyvatelstva.

Ve sféře výzkumu došlo k procesu opačnému. Tam se naopak začaly plánovat ony již zmíněné výsledky hledání a nalézání vůbec. Plánování, má-li být prováděno kompetentně, se bez zavzetí v úvahu možného vlivu náhody či faktorů neznámých v čase prognózy neobejde. Platí to pro plánování obecně; tím víc by to mělo platit v případě výzkumu, jehož průběh lze odpovědně plánovat jenom jako proces s účastí náhody.

 

 

Kdo mne kritizuje, ten mne inspiruje …

 

Bývalo kdysi takové slovo … sebekritika. V dobách socialismu, později reálného. Podstatou té sebekritiky byla schopnost kritizovaného jedince, jemuž byl vytýkán nějaký nedostatek, z oné kritiky se poučit, kritiku uznat a slíbit nápravu. K charakteru nového, socialisticky vychovaného jedince patřilo úsilí překonat sebe sama, odvrhnout prohnilou slupku buržoazního individualismu bránící jedinci v progresivním vývoji – a uznat chybu. I s rizikem – jak ukázal historický vývoj – že někdy došlo v rámci napravování chybujícího jedince k jeho nápravě definitivní. Na šibenici, v lepším případě v táboře nucených prací.

Lidé jsou tvorové přízemní, ideologicky zdůvodněných opatření si nevážící. Ani po desítkách let si lid princip sebekritiky dostatečně neosvojil. Oloupat onu slupku buržoazního nátěru se nepodařilo. I dnes tak nacházíme lidi neschopné a neochotné ke svým pokleskům se přiznat, dokonce i k pokleskům nejenom ideologickým. Lidi lžou a zapírají úplně nestydatě, nejvíc u soudů, kde je hledána pravda. K přiznání obviněných dochází jenom výjimečně – a i pak se jejich obhájci vymlouvají na dočasné pominutí smyslů svých klientů. A přitom jak jednoduché a přímočaře praktické to bývalo, když justiční pravidla dovolovala natáhnout člověka neochotného provést sebekritiku na skřipec! Nebo ho u socialistického soudu nenechali vyspat, týrajíce ho spánkovou deprivací!

Ani já jsem nebýval nijak nadšen, když mi bývala nabízena pomocná ruka sebekritiky jako cesta vedoucí k polepšení. Bývalo mi to podezřelé – a hlavně, nikdy jsem nedokázal uvěřit, že by soudruh, mou sebekritiku přebírající, nepodlehl někdy v budoucnu nutkání mého přiznání zneužít. Třeba v případě kdy by se mé přiznání týkalo manželské věrnosti jeho soudružky choti.

Přes tyto výhrady něco pozitivního na fenoménu sebekritiky je. Mám na mysli skutečnost, kdy svou chybu přiznávám před sebou samým. Kdy se před sebou samým obžalovávám, jsa svým vlastním žalobcem, obžalovaným i soudcem. A kdy jsem si udělil možnost obhajovat se, třeba jen uváděním polehčujících okolností. Uvědomuji si, že je v takové situaci velmi obtížné dodržet princip nezávislosti a objektivity. Na sebe žalovat a sebe soudit se zdá být proti lidské přirozenosti. Zdrcující většina lidí má přece sebe samé ráda! Přesto na svém názoru trvám. Jsem-li schopen podívat se přes plot svého momentálního utilitarismu, nemůže mi uniknout, že v dlouhodobé perspektivě může být užitečné své chyby či nedostatku se zbavit. Prostě, kritice vyhovět.

Do jedné své knížky jsem vepsal motto Věnováno všem, kteří poskytují inspiraci, aniž by vyžadovali honorář. Zdálo se mi to spravedlivé a věcné. Tyhle anonymní dobrodince běžně autoři nechválí, takže alespoň já … A mezi takovými inspirujícími jedinci je nejeden takový, jehož inspirace spočívá v tom, že poukáže na nějaký můj nedostatek! Takový, že úvahou o něm mohu ve svém textu jeho přítomnost v životním prostředí podtrhnout, vyzvednout, zobecnit. Povýšit ho tak na obecný princip, fenomén literárně uchopený.

Mezi jedinci posledně uvedeného druhu zaujímá důležité místo má žena. Dokonce bych si troufal použít slova přední. Přední místo. Její kritika je pro mne povzbuzením, snaha vyhovět jejím požadavkům a obstát v jejích přísných, avšak laskavých očích mne pohání vpřed jako lokomotiva vlak naložený fosilními palivy. To vše je umožněno skutečností mé víry, že to myslí se mnou dobře a že je odhodlána dosáhnout pro mne dobra třeba i proti mé vůli. Mé vůli někdy chybující a často podléhající slabosti nekázně.

Má žena, kritizující nedostatky mého spisování, dělá tím všechno pro to, abych psal lépe. Možná i radostněji. Abych se pak mohl ze svého zlepšeného psaní o to opravdověji radovat a těšit. Jsem jí za to vděčen, třebaže mívám někdy potíže, abych to dokázal dát vhodným způsobem najevo. Bohužel, nějak nejsem schopen najít v té kritice, upřímné jako jarní studánka, návod k použití. K použití pro lepší psaní.

                                                                                                    

 

Člověk rozumný …?

 

Zatímco lidstvo jako celek upírá své zraky kupředu, do budoucnosti, zaujímají historici obrácený gard, ohlížejíce se nazpět. Činí tak samozřejmě i jiní – mezi nimi i archeologové a lidé zabývající se antropogenezou. Když se nad tím zamyslíte, je to celkem pochopitelné – uvažovat o vývoji člověka v budoucnu je totiž ošidné; už odhady předpovídající budoucí stav lidské společnosti v příštím století mají povahu science fiction – a přitom stovka let ve vývoji biologického druhu je řádově vteřina. Věda o vývoji člověka se proto obrací do minulosti a v ní hledá empirickou oporu pro své představy a teorie. Činí tak, přestože nálezy pozůstatků člověka žijícího před tisíci, statisíci a miliony let jsou jenom fragmentární; sestavovat z nich životní příběh lidského rodu připomíná pokus o čtení knihy, s níž si kdosi předtím v peci přitopil. Rozumnost takového počínání je odůvodnitelná především tím, že evidovat biologické změny člověka je možno jenom na dostatečně rozsáhlé časové škále; v časové dimenzi stovek let se vzhled člověka mění jenom v dimenzi módy oblékání.

Obraz, který o vývoji lidského rodu vytváří věda, je hodně děravý. Připomíná pokus o rekonstrukci nástěnné fresky středověkého patricijského domu; je třeba si domýšlet, jak vypadal kdysi v úplnosti originál. A samozřejmě je třeba být připraven, v případě nového nálezu, překlenující teoretické názory měnit.

Teorie antropogeneze kategorizuje vývojová stádia lidského rodu, pokouší se zjišťovat, které větve na stromu života končí suchou haluzí vymření. Zpětně se dohledává, co by mohlo navazovat na co, případně co probíhalo alespoň nějakou dobu paralelně s čím. To všechno ovšem v časovém rozmezí do milionů let.

Australopithecus, Pithecanthropus, Homo neanderthalensis, Homo erectus, Homo habilis. Na konci řady pak Homo sapiens, člověk tak zvaně moderní. Řádově několik málo desítek tisíc let zpátky. V tomto bodě prohlašujeme, že člověk se už zásadně nemění – soudíme, že kromaňonec, byv posazen v útlém věku do školní lavice, mohl by se stát třeba akademikem v oboru biochemie. Nebo pilotem bombardovacího letadla. Prostě někým z nás, z lidí civilizovaně bádajících a civilizovaně zabíjejících. Takové prohlášení je ovšem zcela neoprávněné. A to proto, že jsme, činíce takový úsudek, přestoupili, možná nevědomky, z dimenze statisíců let do dimenze nižší o několik řádů.

Uvažujíce v této kratičké dimenzi, i v ní provádíme kategorizaci. Do ní se už vměšuje sociologie se svými vratkými, rozviklanými kritérii. Jedním z nich je epocha zvaná moderní a následně epocha postmoderní. Nevím, jak hodlají sociologové pokračovat dál – co bude následovat, až se doba postmoderní začne pociťovat jako cosi archaického?

Jedním z kritérií, určujících členění do vývojových společenských etap je klíčová technologie té které doby – a také stratifikace společenských tříd podle jejich pozice ve společenské struktuře. Jedním takovým členěním je tzv. třídní struktura společnosti, určovaná v dimenzi vlastnictví (výrobních prostředků). Dějiny uplynulých dvou století ukázaly, že taková stratifikace má cosi do sebe; v tom smyslu, že dokáže vysvětlit chování lidí. Bohužel jenom do jisté míry, částečně a dočasně. Zdá se, že žádná univerzální sociologická teorie schopná vysvětlit jednání lidí v dostatečně široké projekci neexistuje.

Absenci účinné teorie odpovídá absence racionálního řízení společnosti. Vedle řízení dovolávajícího se rozumu, objektivnosti, humanity a demokracie paralelně existují systémy totalitní, dovolávají se určitého abstraktního principu, v podstatě mimolidského a nadlidského; systémy poukazující na neschopnost demokracie zvládnout problém korupce, nerovnosti majetkové, zločinnosti propojené s mocenskými vrstvami politickými a majetkovými. Svorníkem lidské společnosti se stává Homo politicus, člověk legálně (byť ne legitimně) pověřený výkonem moci, jejíž kontrola je v podstatě neúčinná. Na opačné straně společenské struktury se pak nachází Člověk zbytečný, v postmoderní epoše nepoužitelný.

                                                                                                              

 

Voda, vzduch a civilizace

 

Mezi absurdity, jimiž se lidská civilizace hemží, patří kontrast mezi usilovným zlepšováním životních podmínek, jako je náhrada pěšího pohybu lokomocí podporovanou a zajišťovanou automobily a jinými stroji využívajícími energie fosilních paliv – a z toho vyplývajícím zhoršováním těch parametrů životního prostředí, na kterých jsou závislé nezbytné fyziologické funkce nejenom lidí. Věci dnes stojí tak, že se můžeme vozit – dost často však přitom nemůžeme dýchat. Můžeme se vozit ve sněhobílých košilích – nemůžeme však v horkých dnech vlézt do řeky bez toho, že bychom riskovali onemocnění nejenom kožní. Pokrok civilizace by bylo možno charakterizovat výrokem Zlepšujíce životní prostředí v jednom ohledu, zároveň ho v jiném ohledu zhoršujeme. Nemusíme chodit, zato nemůžeme zhluboka dýchat. Místo nabírání vody do džbánů z potoků a studánek si ji kupujeme v plastových lahvích v obchodech – abychom po vypití přemýšleli, co udělat s těmi plasty.

Zdá se, že civilizace probíhá v prostředí, kdy pravice neví, co dělá levice. Pohodlí zajišťované stále rostoucím množstvím aut s sebou přináší rostoucí nepohodlí v nemožnosti zaparkovat a dnes už také ve stále častější nemožnosti jezdit. Pohodlí plodí nepohodlí. Komfort způsobuje diskomfort.

Způsob lidské civilizace je řízen politiky. Zdá se, že žádný z nich nemá dost fištrónu na to, aby mu tahle očividná absurdita došla. A až to těmhle pánům někdo otluče o jejich nedůvtipné hlavy tak, aby si toho všimli, určitě se pokusí nastavit pravidla civilizačního chodu tak, aby oni sami byli z něho vyňati. Až bude smět řadový občan nastartovat svou čtyřkolovou plechovku jenom v prvním lichém úterý sudého měsíce přestupného roku, budou i nadále smět páni politici ohrožovat životy svých voličů 24 hodin denně libovolnou rychlostí. Svou ohleduplnost budou moci prokazovat tím, že pro ně bude vyráběn speciální benzin se sníženou produkcí exhalovaných škodlivin.

Nepitelnou vodu a téměř nedýchatelný vzduch dnes konzumuje většina světové populace. Jedním z racionalizačních opatření bohatých a mocných je přesouvání výrobních technologií zvlášť zatěžujících životní prostředí do rozvojových zemí. Zatím jim to prochází, protože při rozhodování se mezi rychlou smrtí hladem a pomalou smrtí ve vražedném životním prostředí dávají lidé přednost tomu druhému. Pochopitelně. Až se nahromadí důkazy o tom, že epidemie v rozvojových zemích masově ohrožují zdraví obyvatel zemí rozvinutých, i mocných a bohatých (což jsou veličiny silně závislé, protože nezávislost politiky na bohatství je pouhá fikce), vznikne tlak na zdravotnictví a lékařský výzkum, aby s tím něco dělaly. Genové inženýrství se nasměruje na modifikaci, případně výrobu člověka s vyšší odolností vůči špatnému vzduchu a mizerné vodě. Asi to bude snazší, to znamená lacinější než zamezit tomu, aby nikdo vodu a vzduch nezasvinil. Civilizace zase pokročí.

Nejčastěji používaný styl řízení, jak ho mocní tohoto světa používají, je styl hasičský. Vzhledem k tomu, že politici za řízení světa odpovědní nebývají lidé nijak zvlášť důvtipní, koná se prevence a předvídání, co by se mohlo v budoucnu stát, jenom výjimečně. Prostě se čeká, kdy, kde a jak nastane malér či katastrofa – a pak se zahájí likvidace následků. Politické řízení této planety (tohle není nijak nepřípadný termín, protože máme OSN, WHO, Spojené státy, Evropskou unii, OECD, Sedm nejbohatších, Světovou banku, Mezinárodní měnový fond a ještě bůhvíco jiného) mívá občas stejné důsledky jako podmořské zemětřesení s následnými tsunami anebo erupce vulkánů. Světová politika je záležitost ve své podstatě katastrofická.

Škoda, že civilizační změny probíhají nesrovnatelně rychleji než na ně stačí mutace lidského genomu a modifikace fyziologických orgánů člověka reagovat. Naděje na změnu vzorce chování je prakticky nulová – odporovalo by to vrozené chamtivosti a bezohlednosti mocných.

                                                                                                             

 

Humanita bez pověr a iluzí

 

Je málo slov, která by byla tak často zneužívána ke lži a předstírání, k farizejství všech odstínů, jako slovo humanita. A zejména k bezduchému žvanění, za kterým se skrývají ideologické lži a docela obyčejná zlodějství. Humanita tvoří často používanou náplň politických frází, tvářících se jako posvícenské koláče – ačkoliv místo mouky byly zadělány z nestravitelného písku a smetí. Vždycky se najde někdo pohotově připravený na lidském neštěstí si namastit vlastní kapsu.

Humanitu opravdovou, která nabídne pomoc nezpochybnitelně a opravdově, abys s lucernou pohledal.

Říká se, že existují jediní dva spravedliví na tomto světě – Náhoda a Smrt. Nedají se podplatit ani obalamutit. Dělají svou práci, při níž měří každému stejně. Pánovi i chudákovi, nabubřelému politikovi i skromnému dělníkovi. Naštěstí.

O té smrti diskutovat nebudeme. Každý si její nestrannost a spravedlivé počínání může ve svém okolí ověřit. A když mu to stačit nebude, může zalistovat ve statistikách úmrtnosti nebo si zajít přečíst nápisy na hřbitovních náhrobcích.

Spravedlnost, jak se projevuje v jednání náhody, se dá ověřovat jinak. Lidé to obvykle nedovedou, protože jejich úsudek kazí jim vrozená předpojatost, s níž fandí a přejí sobě samým víc než svým bližním. Proto jim také uniká vklad, kterým náhoda přispěla – konkrétně a vypočitatelně – k programu humanity. Mám na mysli princip známý jako pojištění, pojišťovnictví, včetně pojištění zdravotního.

Charitativní činnost od dob středověku, organizovaná soustavněji snad jenom církevními institucemi, apelovala na poskytování almužny jako zálohy na odpuštění hříchů jedinců almužnu poskytujících. Operovala tedy s principem víry. Víry ve spravedlnost mimolidskou, nad-lidskou, jejíž existenci je dobré respektovat a s ní udržovat jakousi rovnováhu v dimenzi dobra a zla.

Jak šel čas, víra slábla a vytrácela se s tím, jak nabývalo vrchu myšlení soustředěné na materiálno. Naštěstí se ve stejné době krok za krokem konstituoval princip nahodilého, a stále víc se respektovala jeho implementace do reálného života. Nahodilé už nebylo nepoznatelné – poznatelnost jeho zákonitostí se sice omezovala na hromadné jevy, jejichž existence byla spojena s konceptem opakovatelnosti, i tyhle zákonitosti však se ukazovaly být využitelné v praktickém životě.

Rozhodný krok byl učiněn objevem, že katastrofě s ničivými následky se dá čelit tím, že se (obvykle poměrně malému) riziku jejího výskytu postaví do cesty hráz v podobě (relativně velkého počtu) poplatků pravidelně odváděných a skládaných do společného fondu všemi, kteří byli tomuto zničujícímu riziku vystaveni. Riziko katastrofy ztrácelo část své hrůzy tím, že se stalo uchopitelným jednoduchým aritmetickým výpočtem. Průměrně utrpěné roční ztráty stanovily, kolik je třeba na preventivních poplatcích vybrat. Plus režie spojená s provozováním této hry.

Nemoc a smrt, zejména v případě živitele rodiny, jsou jistým druhem přírodní katastrofy. Platby pozůstalým nejsou almužnou – jsou náhradou, odškodným, na které si předem dali. Není třeba prosit ani žebrat, stačí žádat. Mechanismus náhody byl zregulován podobně jako řeka pro případ jarních záplav.

V konečném součtu se vždycky ukáže, že někteří účastníci hry zaplatili víc než se jim dostalo zpět, zatímco jiní zaplatili míň a víc dostali. Ti poslední to byli, k nimž náhoda příznivá nebyla. Smolaři. Ti první měli štěstí vyvážené větším poplatkem. V tom je spravedlnost náhody. A v tom je její příspěvek k humanitě. Bez žvanění politiků a pseudofilozofů. Příspěvek stejně konkrétní jako krajíc chleba namazaný možná nepříliš tlustě, přesto však natolik, aby se nemuselo živořit nebo umírat hlady.

                                                                                                           

 

Zprávy 13

 

Abstinence není projevem pevné vůle v případě člověka, kterému pití nechutná.

 

Stačí poskytnout čas – a téměř nemožné se stane téměř jistým. Vsadíš miliardu tiketů – a přibližně 75 výher v prvním pořadí máš jistých.

 

Když člověk umře, přestává žít – ale taky přestává stárnout.

 

Nelze se dožít vysokého věku – a vynechat stáří se všemi jeho nepříjemnými doprovodnými jevy.

 

První jarní vosa. Ještě pohublá, ale docela vyrostlá. A sečtělá – protože ta krabice, k jejímuž víku jsem ji dlaní přitlačil, byla plná knížek, které jsem stěhoval z místa jejich dočasného pobývání na místo pobytu trvalejšího. Akce budí reakci – učili nás kdysi ve fyzice. Tenhle zákon zřejmě probírají ve svých školách taky vosy – na tlak mých prstů zareagovala bodnutím. Docela citelným, přihlédneme-li k poměru našich velikostí a hmotností – těch vosích a těch člověčích. Nezachoval jsem se jako gentleman a první knížkou, která mi padla do ruky, jsem ji zbavil života. A pokud byste měli zájem o nějaké poučení – cibule, kterou mi na místo vpichu přiložila žena, tu bolest za pár minut neutralizovala.

 

Znám jeden obchod – no, spíše obchůdek – nad jehož vchod by nejvýstižněji padl nápis Výtečné nezdravé potraviny. Adresu neprozradím; návalem každá kvalita trpí. Dostanete tam škvarky, tlačenku neboli presbuřt, sádlo, jitrnice; se známkou domácí jakosti. Já vím, že dnes žádná slova ve skutečnosti nic negarantují; inflace postihla i jazyk a hlavně jeho obsah. Ale přece jen … Mé chuťové buňky si od dětství zachovaly paměťové standardy pro to, co je domácí zabíjačka a produkty následně s ní související. Třeba právě pro ty škvarky. Sám jsem se jich za mlada hromady nakrájel, z předložených plátů na kostičky, které se pak celé hodiny zvolna na mírně roztopené plotně rozpouštěly, čímž se oddělovalo sádlo od právě oněch škvarků. První se mazalo na krajíce chleba, druhým se plnily bramborové knedlíky, jeden z nosných pilířů moravské kuchyně a moravského charakteru. Na rozdíl od jiných zabíjačkových produktů, kterým nemohl uškodit zapomenutý kousek masa, ve škvarcích to bylo jinak. Kousky masa se škvařením vysoušely a do tmavohněda tvrdly. Někdy dost důkladně. Pro podrobnější poučení doporučuji zájemcům přečíst si ty stránky ze Švejka, na kterých si vyhládlí simulanti štábsarzta Grünsteina dělají laskominy mezi dvěma pumpováními žaludků.

 

 Paretická noha může sloužit jako ukazatel počasí. Speciálně funkci teploměru dokáže docela dobře zastoupit. Začátkem května si dva dny rozmarně povyskočily z okolí dlouhodobého průměru, slunce rozpálilo historickou dlažbu Horního náměstí, po kterém mi bylo právě v jednom z těch dnů za neodkladnou povinností pochodovat. Nohu jsem musel přes náměstí odvléct násilím jako ukradenou nedobytnou pokladnu. Naštěstí olomoučtí hostinští zareagovali na náhlou změnu počasí pružně – a nastavěli před vchody do výčepů zahrádky vlídně zvoucí k posezení u jednoho či dvou točených. V teplém počasí není obtížné nohu trochu přiopít a zpitomět, takže na další cestě už nevzdoruje tak uvědoměle. Teď ještě musím nějaká soustavnější pozorování učinit, abych mohl stupnici pocitů své nohy, vyvolaných teplotními změnami, pro obecnější použití náležitě ocejchovat.

 

Vědí-li o sobě dva postižení mozkovou mrtvicí, nabízí jim jejich společně sdílený osud hru, kterou nemohou hrát než právě oni. Hru na opakovanou. Jejím skóre je počet atak cévní mozkové příhody, které následovaly po té první. Není to hra nijak veselá; ale i takové už naše životní hry bývají. I v téhle je obsažen prvek náhody, který musí být součástí každé hry, má-li tato být sama sebou.

 

Mezi prvními hosty vedle trsů ještě řídké trávy našeho dvorku zvedají hlavičky a otvírají talířky svých květů chudobky. Bílé, růžové, načervenalé. Jejich skromné jméno má svého dvojníka – sedmikrásky. To ovšem nijak skromné není, naopak. Většinou stačí kráskám jednoduchý predikát, bez toho, že by zdůrazňovaly jeho násobnost. A hned násobnost sedmi. Možná to souvisí se zvláštní úlohou sedmičky v pohádkách; sedm trpaslíků zachraňovalo Sněhurku, sedm bylo bratří zakletých v havrany. Sedmičku interpretují pohádky jako šťastné číslo – nevím proč. Možná, kdyby byl český arcipodvodník Viktor Kožený nesliboval jistotu desetinásobku a spokojil se s pouhým sedminásobkem, nemuselo to dopadnout tak špatně, jak to dopadlo.

 

Kos v nedělním dopoledni. Na dvorek jsem si vynesl stůl a židli. V časových odstupech určovaných zákony kosího stereotypu černý fráček popoběhne jako úslužný vrchní, žlutým zobáčkem přesně uchopí žížalu nebo jiného neopatrného tvorečka, a než ho překlopí do krku gestem zkušeného pijáka na jazyk převracejícího štamprlata, stačí ještě korálky svých oček mrknout na mě. Zřejmě mu nejsou zcela jasné vlastnickoprávní vztahy – já že jsem pan domácí a on trpěný podnájemník. Neplatící, ale nevystěhovatelný. Možná ho mate fyzikálně odměřitelná skutečnost, že na tomhle dvorku tráví víc času než já. On sedm dní v týdnu, já jenom o víkendu. Nejsme v tom našem asymetrickém vztahu ojedinělí. Nedávno jsem viděl v televizi paviána, v poklidu a přitom pozorně sledujícího slona, který šel svou cestou pár kroků kolem něho. Možná byl paviánův pocit podobný pocitu kosa na našem dvorku, kterému jsem do zorného pole vstoupil já se svým stolkem a židlí. L´illusion de dejà vu.

 

Časné odpoledne nasvícené kyticemi rozkvetlých třešní, višní, švestek a hrušní. Meruňky si už svou svatební slávu odbyly, jabloně se chovají zdrženlivě. I do stádia květů vstupují stromy ve stejném pořadí, v jakém hodlají nechat své plody dozrávat.

 

Ohlášený déšť se ke svému vystoupení odhodlává jen ztěžka. Navzdory televizní hlasatelce, která mu rezervovala celé odpoledne, nijak nespěchá modré s nebe vyhánět. Možná to bude tím, že v jedné z předpovědí v rádiu prorokoval ženský hlas, že bude během dne jasno až zamračeno. Jinak řečeno, že může být jakkoliv. Taková předpověď není sice k ničemu užitečná, zato však je úplně přesná.

 

Špalek, na kterém štípu dříví a sekám větve do otýpek, je vlastně špalkem popravčím. Pro jiné stromy a jejich větve. Pro jiné špalky. A taky on sám, až se rozeschne a jeho houževnaté odhodlání sloužit ochabne, skončí na jiném špalku. Rozřezán, na polena rozštípán a připraven nakrmit oheň ve sporáku.

 

Včerejší noc byla studená. Vítr pozorně vyhledávající každou dostupnou škvíru se činil ze všech sil. Někdejší kuchyň, ve které spávám, stydla tak usilovně, že jsem do kamen přikládal až přes půlnoc. Transformace dřeva v teplo byla přímo hmatatelná. Dokonce i bez použití slavné Einsteinovy rovnice E=m.c².

 

Mé praštěné noze čerstvý venkovský vzduch nesvědčí. Zatímco v olomoucké směsi namíchané z důkladného dílu benzinových spalin a stopového množství kyslíku mi noha neodpírá poslušnost, ale jen slušnost chůze, na chalupě, jakmile se jen dotknu zelené trávy, začne se chovat jako ožralý senátor. Možná na sebe nechává působit gravitaci podstatě silněji než ve městě. Třeba je to takový zákon – ekogravitace. Že v zeleném prostředí gravitace sílí. Pokud je to pravda, mohl bych svou vadnou nohu nechat zaměstnat jako indikátor právě této ekogravitace. Stačilo by na ni nechat vyznačit vhodnou měřicí stupnici – a hurá za výdělkem!

 

Cesta, na kterou se člověk vydává bez zavazadel. Pas a vízum vystavuje úřad známý jako Matka Příroda, tím, že zastaví přívod krve ze srdce do těla a přívod kyslíku do krve. Obojí spolu souvisí. Od cestovních dokumentů vydávaných lidskými institucemi se přírodní pasy a víza liší svou jednosměrností; neplatí pro cestu zpátky. Balení zahrnuje poslední pomazání – v případě křesťanů. V případě ostatních (majetných) sepsání závěti. Poměrně jednostranně specializovaný cestovní úbor – tmavý oblek, černá kravata, rozhodně ne sportovní obuv. Deštník, svrchník a pokrývku hlavy shánět netřeba.

 

V Rusku jsem se setkal se zvykem před odchodem, odjezdem nebo odletem na pár minut přerušit spěch, posadit se na židli a chvilku mlčet. Možná se zamyslit nad tím, zdali by nebylo lépe ten odchod raději zrušit.

 

Žádný akademický titul neurychlí zrání třešní.

 

Fráze zůstane frází, i kdybys ji na křídovém papíře vytisknul.

 

Krajíc na obou stranách namazaný při upadnutí na zem umaže podlahu s jistotou. Samotná pravděpodobnost upadnutí oboustranným namazáním změněna není.

 

Jásot davu je součinem nadšení a strachu z možných důsledků nejásání.

 

Chuť je hlad v platonickém převleku.

 

Dělba práce. Kočí a vůl přemisťují vůz; vůl táhne, kočí určuje směr. Obrácené pořadí se neosvědčilo, leda v politice.

 

Květiny tím víc podléhají větru, čím delší si udržují stonky.

 

Zvuky vydávané ptáky (včetně kokrhání kohoutů a kdákání slepic) jen výjimečně vnímám jako rámus a hluk. V případě zvuků vydávaných lidmi mi někdy jako rámus připadají i ty, které jsou oficiálně prohlašovány za hudbu.

 

Lidé nejenže způsobují obezitu sami sobě; jsou vinni i za obezitu domácích zvířat. Tohle v přírodě neexistuje; není známo, že by lvice budily antilopy jenom proto, aby spěchaly na pastvu o hodinu dřív se přežírat.

 

Není vlastnictví jako vlastnictví. Jedno srovnání postačí. Pěstuji-li slepice, krmím je a moje jsou vejce, slepičí polévka i kuřecí řízky. Chovateli včel patří med; včely, kterým poskytuje přístřeší úlů, však největší díl práce odvádějí tím, že opylují květy ovocných stromů, keřů a květin, zajišťujíce tím sklizeň ovoce a dokonce i některých polních plodin. Produkce medu tím hlavním rozhodně není. Přesto se včelař (alespoň u nás) nedožaduje, aby mu sadař a farmáři odváděli podíl ze zisku. Zdá se tedy, že hmyz považujeme za tvory ne tak úplně domácí a zdomácnělé jako třeba skot a brav. Vlastnictví včel je pouze částečné – podobně jako si nemůže (sebevíc žárlivý) manžel nárokovat honorář za přízeň, kterou jeho atraktivní žena poskytuje jiným.

 

Epigram obranně grafomanský. Jeden hejbá pyskem, jiný vydá tiskem.

 

Potravní řetězec na naší chalupě. Včely opylují květy, příroda, která předtím obstarala nalévání pupenů, spolu se sluncem zařídí proces přísunu šťáv a zrání plodů, které vítr setřese z větví a má žena do sklenic ve formě kompotů a džemů zavaří. Na vrcholu potravního řetězce stojím pak já, když v zimě jednu po druhé sklenice otvírám a jejich obsah vychutnávám. Zdá se mi, že je to dobře naprogramováno a zařízeno; rozhodně nemám k tomuto procesu připomínky.

 

Epigram ekonomický. V životě čtu jako v knize, nejde leč jen o peníze.

 

Epigram evropsko-unijní. Jak se poměry uvolní, nejenom vlastní nás oberou, ale i přespolní.

 

Epigram historický. Za dávných časů lidé vztyčovali stélu, my se teď klaníme směrem ke Bruselu.

 

Epigram matrimoniální. Mužský, který je na ženské, nemívá děti manželské.

 

Epigram včelařský. Komu včely uletěly, bývá medem opuštěný.

 

Epigram hmyzí. Dvě vosy ho napadly, nešetřily žihadly.

 

Epigram párový. Vosa se chystá k sňatku, s pořádným žihadlem v zadku.

 

Epigram kuchařský. Nedělejte mi ze života peklo, kuře hospodyni před pečením řeklo.

 

Epigram prarodičovský. Vzniklo podezření, že vyhnání z ráje konalo se na prvního máje.

 

Epigram novoroční. Na Nový rok na Pankráci jako v Dejvicích, všichni vyspávají opici.

 

Epigram stomatologický. Prapodivně hlodá zub času, místo šedesáti mám teď sto dvacet v pasu.

 

Na světě by bylo míň válek, kdyby se každý člověk mohl denně pořádně naobědvat a pak si po obědě zdřímnout.

 

Poslanec se dostane do parlamentu díky politické straně; nepřestává však zdůrazňovat, že se tam ocitl z vůle lidu.

 

Stát nevybírá od občanů daně jenom procentem jejich výdělku. Vybírá je i jinak, bezpeněžně. Tak například ze souboru státem schválených svátků, dnů, ve kterých se nepracuje, může občan pro své volno zužitkovat jenom pět sedmin z nich; zbylé dvě sedminy připadnou na víkendové dny, takže z nich občan vlastně nic nemá.

 

Žena umývá okna. Večer hlásili na dnešek přeháňky – a tak se s ní o tuto meteorologickou informaci nezištně dělím, s podotknutím, že proud vody z nebes by okna očistil, podobně jako Herakles vodou z řeky vyplavil Augiášův chlív. Místo poděkování se mi dostalo rozhořčené výtky, že její okna se odvažuji přirovnat k nějakému starému chlívku.

 

Začíná pršet. Včely se pořád ještě s nasazením skoro zuřivým dobývají do vnitřku hrušňových květů. Trochu mi to připomíná letní bouřkové dny, kdy se táta snažil na svatém Petrovi usmlouvat ještě hodinku, aby stihl z pole do sucha stodoly uklidit jeden žebřiňák s pšeničnými snopy navíc – ještě než se v bouřce rozprší naplno.

 

Měl bych námět pro vykladače snů. Ještě před dvaceti lety – když už jsem vážil svých sto kilo – se mi zdávaly létací sny. S rozepjatýma rukama jsem plul oblohou, plachtil na křídlech větru a stoupavých vzdušných proudů, pohyby paží kormidloval v žádaném směru. V posledních pár letech můj snář radikálně vyměnil repertoár. Už nelítám. Jezdím po světě, dost často kvůli účasti na nějakých profesních konferencích. Mívám s sebou několik zavazadel a svou nynější hůl. Pravidelně bývám okraden, mé kufry a tašky se ztrácejí; dokonce přicházím i o svou hůl. Mizí mé boty, které si z důvodů nepříliš jasných zouvám na prahu vchodů do nejrůznějších ubytoven; z nezbytí, abych nemusel odcházet bos, si obouvám jakési zbylé škrpály – a pak zmateně pobíhám, hledaje ztracené věci. To pobíhání je na tom to jediné kladné – hůl mi ukradli a já zase běhám. Probouzím se zmaten. Logika snů se neřídí logikou bdění; jsou to dva světy, zřejmě spolu související, ne však podle pravidel, která by se dala popsat za bílého dne. A v noci, ve spánku, zase neumíme psát – abych ta pravidla dokázal zapsat z hlediska světa snů.

 

Multikulturalita ve světě flóry. Na dvorku, odděleny pouhými pár kroky, kvetou sedmikrásky, pomněnky, pampelišky a houstnou koberečky bílého švédského jetele. Každý druh na svém vlastním kousku země – úplně segregovány však nejsou. Možná se ty kousky země něčím odlišují, třeba chemií, některá místa jsou o poznání sušší, jiná vlhčí. Jenom ty rostlinky to rozpoznají. Jejich mikrosvěty se dotýkají, aniž by ztrácely respekt vůči autonomii jiných. Společně sdílejí zájem včel, vos, čmeláků, mravenců a jiného hmyzu o pyl a nektar jejich kvítků. Jako statistika mě při pohledu na ně napadá slovo variabilita. Jedno z klíčových slov oboru. Variabilita, různorodost zájmů, umožňující optimální využití nabídky tohoto prostředí, jemuž je také vlastní svérázná variabilita zdrojů.

 

Ptáčci jsou různí – v tom se podobají lidem. Tenhle byl docela malinký, takových je ovšem víc. Jeho svéráz byl v chování. Když usedl na střechu, nevybíral si k posezení jen tak nějaké místo na hřebeni. Důsledně usedal na jeden ze dvou okrajů střešního hřebene, na samý jeho koneček. Vlastně na špici, na hranu. Možná se tam cítil bezpečněji než jinde; snad si myslil, že o tohle krajní místo jiný pták stát nebude. Anebo ho odtamtud jiný tak snadno nevystrnadí.

 

Sleduji včely pracující v koruně rozkvetlé hrušně. První, druhá, … hodně se jich tam namáhá pro mou mlsnou hubu. Až najednou … na jedné z větví připomínajících nevěstu v bílém závoji s korunkou usedá motýl. Velký, proti modré obloze tmavý. Co tam hledá? Odkdy motýli pomáhají s opylováním? To je přece práce včel! Anebo si zaletěl smlsnout na nektaru hrušňových květů – malounko v rozporu s biologickými zásadami? Asi jako když já – diabetik – zavřu oči a z talíře pokradmo uzmu tvarohový koláč?

 

Den začal zamračeně a do zamračena skončil. Čas mezi začátkem a koncem prožil jako slunečný, s několika příležitostnými mráčky. Asi jako mužský začínající hloupou pubertou a končící nerudným dědkovstvím, když se mezitím vybarvil docela přijatelně, jiné lidi potěšil a kus poctivé práce odvedl.

 

Ráno plněné očekáváním nového dne. Hodiny odlupují vteřiny podobně jako ostří sekery odštípává z polena třísky na zatápění. Jenomže tyhle vteřiny, které odpadají pod údery hodin, jsou třískami z mého času, který nedorůstá. který může jenom ubývat. A já si uvědomuji, jak truchlivé by bylo strávit tento nebo zbývající čas jenom počítáním jeho ubývání …

 

Zkouška. Je tu něco, co donutí skupinu (n+1) lidí, aby se rozdělili do dvou podskupin, jednu o n a druhou o jediném subjektu, a společně sehráli takovou zvláštní hru. Kdyby tu byl vnější pozorovatel, zaznamenal by do protokolu pro onu větší skupinu zvýšenou srdeční frekvenci, vyšší perspiraci (pocení) a možná i posun ve frekvenčním spektru EEG mozkových vln. V případě onoho osamělého subjektu (examinátora) by zaregistroval vyšší vigilanci (bdělost). Obávám se však, že ani podrobný fyziologický popis reakcí zúčastněných subjektů by nedokázal vysvětlit, o čem ta hra je.

 

Některé životy se podobají cestě z hor do údolí. Člověk se jako by narodí v horské proláklině nebo vyvře pod kuželem sopky – a pak krůček za krůčkem se spouští dolů. Nakonec, už jako uzrálý, se ocitne na okraji údolí, kde se před ním rozevře pohled na louku rovnou jako stůl, po níž se dá jít bez námahy. A zároveň s tím se dostavuje poznání, že nikam daleko už dojít nedokáže. Síly, do kterých roky cestou dolů dorůstal a pak z nich další roky čerpal, byly vybrány až do dna. Právě teď, kdy už by bylo úplně pohodlné se do dálek rozběhnout…

 

Účetnictví na straně Co by se mohlo obsahuje také sloupec Kdyby…Ten sloupec je pomyslná banka, jejíž úvěrová politika je někdy rozmařile velkorysá a jindy zatvrzele skoupá.

 

Zlatý déšť. Do žluta rozjásané keře hlasitě vykřikují své jarní poselství. Vydrží jim to několik týdnů, aby se pak od své žluti pokorně vrátily k opožděné standardní zeleni. S tou se dá prožít rok od jara do podzimu, podobně jako se od narozeninového dortu vracíme ke krajícům chleba všedních dnů.

 

Čerstvě pokosená tráva omamně voní. Stovky básníků inspirovala ta vůně k napsání tisíců básní. Aby byla do ovzduší uvolněna a mohla příjemně vzrušit lidské čichové receptory, musely být tisíce stébel zmrzačeny a rozdrceny, kdysi kosou a dnes travní sekačkou. Roald Dahl napsal kdysi povídku po tom, jak stromy poraněné sekerou bolestí sténají a řvou; v akustických frekvencích tak vysokých, že je lidské ucho neslyší; jenom speciální přístroj je zachytí a do slyšitelných frekvencí transformuje. Je to jenom autorská fantazie, samozřejmě. Analogie našeho lidského jednání s jinými živočichy, které zabíjíme, abychom se svalovinou jejich těl živili. Jejich svaly hladkými i příčně pruhovanými, jejich mozky, ledvinami, srdci a játry. Obvykle přitom řvou strachem a hrůzou. A bolestí. S výjimkou ryb; ty křičet neslyšíme. Nikdy jsem nečetl o poezii psané uprostřed jatek, jejich řevu a bolesti. Bylo by to zhnuseně odsouzeno jako počínání morbidní. My lidé jsme tvorové něžných a ušlechtilých duší; nepíšeme verše, když nám do psaní něco řve hrůzou a bolestí. Ke psaní potřebujeme ticho; proto nás ke skládání veršů inspiruje rybolov; ryby vytažené z vody umírají mlčky. Inspiruje nás lov divokých zvířat; ta po zásahu kulí nebo hrstí broků umírají na dálku. To umožňuje statečnému lovci soustředit se na romantický rituál vkládání smrkové větvičky do zástřelu na srnčí nebo jelení hrudi nebo do tlamy divočáka. Neuvažuji takhle, protože bych byl vegetarián nebo ochránce všeho živého. Nejsem farizej; s chutí si dám k obědu řízek a k večeři šunku. Uvědomuji si, že naše mezitvorové vztahy jsou především vztahy požírajících a požíraných. Šlo mi jen o tu poezii posečené louky. O lidskou nedůslednost a neochotu záležitosti domýšlet.

 

Soused. Starý pán po několika mozkových mrtvicích, jejichž následky mu značně zkomplikovaly komunikaci i mobilitu. Ve městě, v panelovém bytě, by tím byl odsouván na samotný okraj své mikrosociety. Tady ne. Ještě si ho téměř všichni, kromě těch nejmladších, pamatují jako nápaditého a zručného řemeslníka, kouzlícího se dřevem a železem. Jeho ruce se podepsaly na mnoha staveních, chatách a zařízení nejenom v téhle vsi a jejím okolí. Taky na podlaze, oknech a obložení naší chalupy. Na to se nedá zapomenout, protože každý den zdejšího pobytu mi připomene šikovnost jeho rukou a vynalézavost jeho hlavy. Bývaly chvíle, kdy jsem mu záviděl samozřejmost jeho počínání a hlavně jistotu, že co dělá, má nepochybný smysl. Nezávisle na takových okolnostech jako je právě vládnoucí politický režim. Staré ruce a stará hlava jsou tady na vsi přijímány samozřejměji než ve městě; tam jsou spíše jen trpěny. Stáří je na vsi součástí života, přestože je tu k doktorům a k nemocnici dál než ve městě. Snad taky proto, že tady starý člověk nežije od jedné návštěvy lékařské ordinace k té další; tady jsou každodenní milníky činností, které je třeba udělat – nakrmit králíky, podívat se ke včelám, vytrhnout plevel ze záhonu, zalít salát a otrhat rybíz. Tady se čas nezabíjí, ale prožívá.

 

V rádiu padla ta slova: nadějný mladý spisovatel. Z toho lze logicky usuzovat, že spisovatelé se dělí na mladé nadějné a mladé beznadějné a staré, automaticky beznadějné. No, alespoň vím, na čem jsem.

 

Jeden den větve ovocných stromů rozkvetlé jako družičky o Božím těle na náměstí připravené před panem děkanem cestu vysýpat anebo nevěsta ve sněhobílém svatebním závoji. Druhý den odkvetlé a opadlé okvětní lístky schnou a hnijí na zemi v naději stát se pro trávu humusem; zapomenuty větvemi, které už naplno zaměstnány starostmi o zárodky jablek, hrušek, třešní a švestek směřují k podzimní úrodě. Čas romantismu a čas realismu.

 

Mou nohu odsoudili k nečinnosti – a hlava se bez odmlouvání a bez odporu vzdala všech plánů, v nichž bylo použito slov jako pochod, útěk, běh, spěch a závodění.

 

Žena je tvor se zvláštní, svéráznou věcnou logikou. Ta moje například – o tom jsem přesvědčen – kdyby mne přistihla u jiné ženské in flagranti – rozhodně by mě odsoudila a opustila. Kdyby mne však přistihla, že u té cizí ženské myju nádobí nebo uklízím (od čehož jsem doma osvobozen), předtím by mě umlátila zvlášť těžkým předmětem.

 

FINIS