LIBER CATENAUS

Píše S. Komenda, část 16, duben 2005

 

Čeští politici: Myslíme to upřímně! APRÍL!!!

 

Kritizovat blbost je nevděčné, kritizovat blbce je nebezpečné

 

Tohle je úvaha o rozdílech v lidském vnímání. O tom, že údernost kritiky se změkčuje a rozplývá s rostoucím rozsahem množiny jedinců, jichž se kritika týká. Pokusím se to demonstrovat na příkladu politické strany. Prohlašuje-li někdo, že ta či ona politická strana je houfem podvodníků a lhářů, straníci a dokonce ani její vedoucí funkcionáři se nijak zvlášť nepohorší; jednak jsou na to zvyklí, ale hlavně – prohlášení se netýká soudruha nebo bratra Vincence Pazderky osobně. Alespoň on to tak cítí. Připadá mu, jako by se o to nařčení podělil s dalšími pěti stovkami, kteří ve stejné straně platí členské příspěvky. Pochybuji, že by to vnímal osobně, že by pociťoval potřebu osobně se proti takovému nařčení důrazně ohradit. Spraví to případné prohlášení tiskového mluvčího strany, neříkající sice nic, ale obvinění popírající, případně doplněné bonmotem vyčteným ze starého kalendáře.

            Funguje to v souladu se zákony fyziky. Obvinění má jistou hmotnost, která se rozptýlí v daném objemu jedinců, do obvinění zahrnutých. Výsledkem je zředění tím větší, čím větší je počet těch jedinců.

Fyzikální analogií zmíněného politického jevu je sáček čaje vložený do konvice s horkou vodou. V objemné konvici vzniká odvar slaboučký, typická česká vodička za čaj vydávaná.

Jestliže se účinnost kritiky ředí s rostoucím počtem jedinců do množiny kritizovaných zahrnutých, mělo by zároveň platit, že její dopad je vnímán tím silněji, čím je těch jedinců míň. Krajním případem je pak jedinec jediný. Dokazuje se to i tím, že kritizovaný jedinec (třeba předseda oné politické strany) usiluje ze všech sil, aby přesvědčil své soukmenovce, že předmětem kritiky nebyl on sám – ale celá strana, jejímž je on pilířem. Prostě, snaží se využít onoho mechanismu rozmělnění kritiky.

Vzpomínám na rok šedesátý osmý. Na jedné z tehdy tak početných veřejných schůzí označil soused po mé levici jistého zasloužilého soudruha za pitomce. Jmenovitě, v jeho přítomnosti. Jakmile nás spřátelené tanky znovu přesvědčily o historické jedinečnosti reálného socialismu, byl můj tehdejší soused z fakulty vyhozen. Samozřejmě s odůvodněním, že zneuctil Stranu – ačkoliv tu byly desítky svědků, že předmětem zneuctění nebyla strana, ale straník. Jistý, konkrétní, jedinečný. Tento případ jsem mohl porovnat s mnoha jinými, kdy lidé kritizovali a zneucťovali stranickou politiku – a vyhozeni nebyli. Byli sice pokáráni, nebyli však zbaveni existence. Kritizovali nikoli jedince, ale instituci – a to nikdo nebere tak úplně osobně.

Jev, o kterém uvažuji, se dotýká jiného jevu, označovaného jako alibismus. Je to jev v českém společenském prostředí velice frekventovaný. Já nic, já muzikant. Blbec se tváří, že se ho kritika blbosti a blbnutí netýká. Současný stále se rozšiřující mechanismus nejrůznějších komisí, výborů, rad a bůhvíjak ještě se tyhle orgány nazývají, jsou semeništěm a líhní alibismu. Ve velkém se v nich pěstuje neodpovědnost a smysl pro neodpovědnost. Vlastně je to analogie procesu zřeďovaného vnímání kritiky – s rostoucím objemem komise nebo výboru, se zvětšujícím se počtem členů orgánu se ředí vědomí odpovědnosti. Možná by výstižným matematickým modelem klesajícího vědomí odpovědnosti člena orgánu byla funkce 1/n, kde n je počet těchto členů. Můžete si nakreslit graf – a uvidíte, že zatímco v případě jediného člena (n=1 čili autokratické rozhodování) je vědomí odpovědnosti rovné jedné, je v případě padesátičlenné vědecké rady vědomí odpovědnosti jejích členů za rozhodnutí tam učiněná rovno 1/50=0,02, tedy prakticky nulové.

Myslím, že popsaný mechanismus v prostředí lidské společnosti opravdu funguje. A že zmíněná fyzikální analogie je docela výstižná. Ať se nám to líbí či nelíbí. Chcete ještě jeden důkaz? Proč myslíte, že kritizuji blbost jako jev a nemám odvahu pustit se do kritiky žádného konkrétního a jedinečného blbce? Taky nemám kuráže nazbyt.

 

 

Jak se doktorand Přeučil naučil lhát

 

Díky bohu – a hlavně díky tomu, že jednoho doktoranda potřebovali v oboru přijmout – vykonal Roman Přeučil úspěšně přijímací zkoušku a postoupil do stavu účastníků doktorského studia. Byl mu přidělen stůl uvolněný předčasným úmrtím letitého člena katedry a dvakrát repasovaný počítač. Postupně si ujasňoval své nové společenské postavení a povinnosti z něho plynoucí.

            Krok za krokem ho prostředí vonící intelektuální novotou přesvědčovalo, že věda a výzkum, které ho právě přivinuly na svou rachitickou hruď, nejsou vyživovány jenom nápady a myšlenkami. Že tyto jsou v podstatě bezcenné a nepoužitelné, chybí-li materiální zabezpečení jejich realizace. Chybí-li peníze. A že peníze nerostou na poli (jako ona poctivost, o níž se zpívá v národní písni, a pro kterou by si nejedna panenka s nejedním mládencem chodili); nerostou dokonce ani na stromech. (Jen tak mimochodem, nemohu se ubránit podezření, že kdyby si pro poctivost chodili ti mládenci s děvčaty společně, musela by se poctivost sklízet pro jistotu kosou nebo mechanickou sekačkou, aby byla poptávka uspokojena).

            Doktorand Roman Přeučil byl postupně poučen, že zdrojem peněz, pomocí nichž lze zkoumat a bádat, je zařízení známé jako grant. O ten že je třeba se ucházet, podobně jako se roztoužený jinoch uchází o dívku svého srdce. Se všemi riziky z toho plynoucími. S riziky nepřijetí, odmítnutí, zklamání. Přitom mu docházelo, že mnoho je povolaných, ale jen málo vyvolených. Že mnozí žádají, ale jen někteří dostávají.

            Protože při studiu vědecké metody se propracoval k poznání, že studium jevů spočívá především v pátrání po příčinách jejich vzniku, trvání a případně zániku, položil si otázku, proč tomu tak je. Co je příčinou toho, že žádosti některých jsou vyslyšeny a žádosti jiných naopak oslyšeny, tj. odmítnuty. Jal se proto pátrat.

            Porovnával procenta úspěšných podle pohlaví žadatele, podle jejich věku, třídního původu, rodinného stavu, rasy a náboženství. Pořád nic významného nenacházel – čímž má být řečeno, že při porovnávání grantové úspěšnosti jedinců lišících se kategorií toho kterého faktoru tiskárna doktorandova pečlivě repasovaného počítače stereotypně odpovídala – non significant diference. Teprve když do množiny zkoumaných faktorů přibral jemnější sociologické parametry jako příbuzenský vztah, případně užší známost s některým členem rozhodovací komise, objevily se první známky souvislosti s grantovou úspěšností.

            Zásadně byly páně doktorandovy poznatky obohaceny ve chvíli, kdy se mu naskytla příležitost nahlédnout do několika grantových žádostí z let čerstvě minulých – a provést srovnání charakteristik žádostí úspěšných s těmi, jimž se sítem posuzovacích komisí projít nepodařilo. Co bilo do očí přímo vyzývavě, byl rozdíl ve stylu žádostí hodnocených úspěšně a těch, které v soutěži neobstály. Zatímco projekty neúspěšné se nesly v duchu střízlivém až skromném, váhavě připouštějíce, že tu není stoprocentní záruka řešení nastíněných problémů, protože existuje nenulová pravděpodobnost slepé cesty – vyzařovalo z projektů přijatých sebevědomí hraničící se suverenitou, přesvědčení bez pochyb a váhání. Těmto projektům chybělo jediné – adresa sekretariátu Nadace Alfreda Nobela do Stockholmu s návrhem udělení ceny pro příští rok. Doktorand Přeučil se nestačil divit – Vždyť oni slibují nesplnitelné! Přece nikdy neexistuje stoprocentní záruka! Komisemi procházejí především projekty, které předstírají – a tedy lžou! A hlava se mu nevěřícně vrtěla ještě dlouho potom, co svůj sociologický poznatek zavřel do šuplíku psacího stolu.

            Čas, zbývající do příští sezóny podávání grantových přihlášek, věnuje doktorand Přeučil nácviku literárního stylu. Ve své mysli důsledně potlačuje výčitky svědomí připomínající mu, že ve vědě by mělo jít o pravdu – a povzbuzuje sliby bez ohledu na jejich kalibr. Je tedy naděje, že jeho příští grantový projekt už mezi ostatními uspěje a bude přijat. 

           

             

Nová slova pro staré věci

 

Velké oblibě se těší řeči o vynálezech a objevování. Čehokoliv, ve kterémkoli oboru. Je to jistě v pořádku, člověk má být optimistický; já to musím vědět, protože je mi neustále předhazován pesimistický přístup k životu.

            Stává se, že nedočkavost předběhne v tomto ohledu reálnou skutečnost; člověk by náramně chtěl, aby se vynalezlo, objevilo nebo zkonstruovalo – a ono pořád nic, ačkoliv se už dlouho zdá být úspěch na spadnutí. V takovém případě je náš člověk vystaven těžké zkoušce; není vlastně divu, že se cítí být okolnostmi zaskočen a vlastně tak trochu podveden. Stává se proto, že sáhne po alternativním, náhradním řešení, o kterém soudí, že bude řešením pouze dočasným – a za objev prohlásí už dávno objevené, které pojmenuje novým názvem. Zbrusu novým názvem.

            A jestliže se objevení původně předpokládaného nového protáhne, takto vzniklá situace s náhradním řešením se ustaluje, stává se zvykem, konzervuje se. Zvyká si nejen autor nového názvu pro starou věc; zvyká si i okolí, ustaluje se názor prostředí.

            Ve světě vědy, zejména vědy neukotvené v pevném podloží empirických měření, je tento mechanismus staronového poměrně běžný. Pokrok vědy je pokrokem jejího slovníku. Píší se disertace na téma výkladu toho či onoho pojmu v kontextu jeho dějinného vývoje. Papírové bitvy o interpretaci kdysi napsaného se vedou stejně vášnivě jako by po sobě pálily kulomety a útočily tanky. Existují školy výkladu toho či onoho, dovolávající se tu klasiků a tu zase nejnovější filozofie současnosti. Atlanti odtržení od matky reality zápasí dřevěnými šavličkami, tváříce se, že jde o přežití lidstva.

            Z ran, které při svém zápolení soupeři utrpěli, se sypou piliny. Na obou stranách bojujících front. Vzdušné zámky, jejichž cihly byly slepeny maltou bez vápna a cementu, se hroutí v troskách – aby byly vzápětí znovu vztyčovány a jejich zdi hnány do výšky úplně stejnou technologií.

            Slova jsou alfou i omegou, slovy všechno začíná i končí. Některé vědy jsou tak provozovány jako kombinatorika slov, slovní variace, kombinace a permutace s opakováním i bez něho. Kombinatorika slov pečlivě chráněných, aby se neposkvrnila dotykem s životní realitou, aby se neumazala zablácenou skutečností. Je to ochrana podobná té, jež je poskytována chovancům ústavu mentálně postižených.

            Určitou modifikací strategie nových názvů pro staré věci je metoda pojmenovávání věcí ve skutečnosti neexistujících. Trochu to připomíná studium chování duchů ve starém viktoriánském domě. Samozřejmě, že vytvářet teorii prázdné množiny vyžaduje podstatně košatější fantazii než měřit vlastnosti prvků množiny konkrétní jako jsou částice atomového jádra nebo geny na chromozomech bource morušového. Že to jde, to dokazují obchodní úspěchy novodobých šamanů, jejichž živnosti v dnešní době úspěšně vzkvétají. Obchodníci s deštěm nabízejí zázraky v balení z kulatých slov a lesklého pozlátka slibů životních úspěchů. Uzdravení, probuzení bioenergií doposud skrytě dřímajících jako blaničtí rytíři, v očekávání, že veliký mág máchne svým mečem; kdysi jím býval svatý Václav, ten už však není dnes dost exotický.

            Sliby se pečou ze slov – a jako důkazy se pokrývají polevou z jiných slov. Z jiných a přesto stejně prázdných. Zdá se, že z prázdných slov se dají péct rohlíky docela výživné – podle toho soudě, že kouzelníci a mágové naší doby hladem nestrádají. A protože jsou si vědomi faktu, že šaty dělají člověka, oblékají se podle módy a jsou zváni dokonce i do televize, aby svá proroctví nové doby zvěstovali na úrovni. Na úrovni lidské hlouposti, která, byvši provozována s hedvábnou kravatou kolem krku, má otevřen přístup i do nejvyšších kruhů. Možná i do čtverců, trojúhelníků, elips a kosočtverců. Zákon o zachování hmoty a energie, tvrdící, že nelze vytvořit něco z ničeho, kolísá v základech.

 

           

Vstanou noví bojovníci

 

Tenhle název má pro příslušníky starších generací mírně přičmoudlou příchuť; je titulem jedné knížky Antonína Zápotockého, odvozeným z verše sociálně demokratické hymny (vzniklé v dobách, kdy adjektivum socialistický bylo slovo poctivé). Název jsem pro svou úvahu použil jenom jako metaforu – chci totiž pojednat o jistém jevu majícím podstatně obecnější platnost a význam.

            Začnu teď z úplně jiného konce.

            Stává se, že mi čas od času do zorného pole pronikne vous. Přesněji řečeno, vousek či fousek. Jedinec, který se vzpurně vymkl kontrole mého kníru, udělal se sám pro sebe, vystoupil z řady a jal se trčet. Lidé kníry nevlastnící se možná podiví, jak se může dospělý a svéprávný muž zabývat takovou pitomostí jako je fousek vybočivší z řady. Muži vousatému je však jistě jasné, o čem mluvím. Také on bývá okolnostmi nucen podobnou vzpourou svého obličejového obrostu se vážně zabývat.

            Podobně jako v jiných podobných životních situacích, je vzpoura likvidována domluvou, pohrůžkou sankcemi a v případě neúspěchu sankcemi a tresty. Aplikováno na případ kníru, je neposlušný fousek zasouván zpět do řady, do útvaru tvořícího knír. Obvykle neúspěšně; fousek jevívá tendenci trčet opakovaně, znovu a znovu. Pak nastupuje sankce – a vzbouřenec je likvidován železem; nůžkami je odstřižen.

            Zajímavé je, že za takového zlikvidovaného povstalce nastupuje po krátkém čase nový, stejně se vzpouzející. Jako by z oka svému předchůdci vypadl, zaujímá jeho místo, na domlouvání a přesvědčování o potřebě kázně nereaguje. A tak dále, až po opětné uchopení nůžek a jeho nemilosrdnou likvidaci.

            Je to přesně jako v té kdysi slavné revoluční písni – i kdybychom padli všici, vstanou noví bojovníci … Jeden za druhým fouskové vstávají, vzdorovitě nastupujíce na místa svých padlých předchůdců. Jako by si byli vědomi, že popravčí četa cvakajících nůžek nemůže svou práci konat neomezeně dlouho; kdyby konala, byl by s posledním vzpurným fouskem zlikvidován knír jako celek. S takovým vývojem celé záležitosti ovšem nositel knírů nebude souhlasit. Své úsilí zbavit zorné pole svého zraku překážky zastaví – čímž připustí, aby vzpurné vousy zvítězily. Kníry jsou tak donuceny ustoupit nátlaku jednotlivých svých součástí; knír totiž není nic jiného než množina fousků.

            Škoda, že stejný nátlakový mechanismus nefunguje v případě interakce mezi lidem a lidmi. Mezi lidem jako množinou jednotlivých lidí a těmito lidmi jako jednotlivci. Jako jednotlivými člověky. Přitom jde o analogii velice věrnou – podobnost knírů a lidu je nabíledni. Také v lidu se vydělují vzpurníci a rebelanti, kteří jsou demokraticky i jinak likvidováni (obvykle na to nůžky nestačí). Na jejich místa nastupují a povstávají noví bojovníci (za menší daně, vlídnější zacházení s menšinami, proti poplatkům pro chovatele psů, za práva žen, gayů a lesbiček, za ochranu zvířat vystaveným trestům za napadání člověka). Zdá se však, že tady vymizení knírů nehrozí; spíše se stanou všechny české hory holinami než by se podařilo lid srovnat do řady tak, aby nikdo nepřečuhoval a nerušil tak esteticky žádoucí vzhled.

            Lidí je prostě moc.

            A tak se musí chudáci politici smiřovat s tím, že nevděční občané tvořící lid budou přes všechna preventivní i kurativní opatření přečuhovat, vystrkovat růžky, vybočovat z řady. Že budou odmlouvat, nebudou mravní, že dokonce nebudou dodržovat kodex mediálního chování, pod průhlednou záminkou, že je zbytečný, protože není v praxi k ničemu rozumnému použitelný. Že budou prohlašovat rovnání lidí do řad za činnost možná esteticky odůvodnitelnou, přesto však úplně pitomou. A že dokonce někdy nebudou poslouchat pokyny jenom proto, že je baví neposlouchat a vzdorovat podle zákona o akci a reakci.

 

 

Kdy nejsou špinavé peníze dost špinavé

 

Všechno je relativní; také morálka je produktem doby, případně je dobovým prostředím silně ovlivněna. Co by diskvalifikovalo lidského jedince jindy a jinde, přejde se ruky mávnutím dnes a tady. Nechci tím tvrdit, že jsem přesvědčen o vyšší morálce dob, které se staly minulostí; myslím, že každá doba měla v tomto ohledu svá slabá místa. Vždycky se asi předstíralo. Jenomže fejeton se sluší psát o hříších doby současné; hříchy minulé patří jednak bohu a jednak beletrii.

            Čím je v dětském světě žalování, tím je ve světě dospělých, majících povinnost řídit se sepsanými i nepsanými pravidly, mediální sledování jedinců, jimž byla svěřena moc rozhodovat o tom, jak má být nakládáno s podstatnou částí výsledků naší práce. Je už v povaze věci a zejména lidského hodnocení, že chování řádné je považováno za samozřejmý a očekávaný standard; chování od standardů vytyčených zákony a morálkou toho času uznávanou se odchylující se stává předmětem kritiky, případně občanského rozhořčení.   

            Dospělácké žalování je v televizi i novinách přetřásáno prakticky neustále. Hříchy patří k trvalkám lidského chování; také k chování těch, na které je nejvíc vidět, tj. chování vrcholových politiků. Tuctová banální záležitost, jakou je nestandardní používání kubánských doutníků při nezávazném žertování mezi mužem a ženou, se stala před pár lety světovou senzací, když byl v podobné záležitosti zažalován americký prezident. Došlo k tomu v pracovní době – žaloba však kupodivu nevinila prezidenta, že svůj drahocenný čas marnil v plytké zábavě, ale že se dost rychle ke svému chování nepřiznal – a dokonce že při jeho vysvětlování lhal.

            V nejednom klasickém románu se objevovala scéna, kdy byly peníze vydělané hříšným, nemravným chováním vynaloženy na ušlechtilou věc. Bordelmamá diskrétně odváděla jistou částku ze svého zisku například na místní chudé (kteří si nemohli dovolit jejích služeb využívat), na vybavení školy novou tabulí nebo dokonce na opravu děravé střechy místního kostela. Z hlediska moralizování je to jistě zajímavý námět k diskusi o vztahu teorie a praxe.

            Ve zcela novodobých českých dějinách se mnohokrát vášnivě diskutovalo o zdanění prostituce, tj. o zdanění prostitutek. Často se přitom namítalo, že stát přece nemůže od nich daň z živnosti vybírat, protože by tím přiznal své pasáctví. Tohle je morální ohrazení – vládu nesmí nikdo považovat za houf pasáků. Myslím, že tahle úvaha je velice naivní a nepřípadná. Na adresu vlády padají běžně slova mnohem ostřejší – servítky si bere jen málokdo. Pasák je označení docela mírné. Staří Římané měli úsloví Pecunia non olet – Peníze nesmrdí. V aktuálním českém prostředí padne jako ušité. Bohužel se zdá, že ministři české vlády mají velmi zanedbané klasické vzdělání. Kdyby byli klasicky gramotnější, mohli své rozhodnutí o zdanění prostituce opřít o samotné římské císaře.

            Letošní aféra v záležitosti financování bytu českého premiéra a zejména podnikání jeho ženy dospěla do stádia, kdy z jednoho jejího kouta začalo zapáchat prostitucí. Peníze sice nesmrdí, jejich původ však může smradu nadělat dost. Žádná z aktérek tohoto politického muzikálu sice nechodila na štrych, peníze vydělané pasáctvím však leží na stole. A právě mě napadlo, že jde vlastně o hlubší českou tradici – pamatuji-li se dobře, o Martě Gottwaldové, manželce prvního českého dělnického prezidenta a masového vraha Klementa Gottwalda se začátkem padesátých let často šířily řeči, podle kterých si údajně v mladších letech prostitucí přivydělávala. Špinavost peněz se zdá být veličinou nikoli kvalitativní (špinavé nebo čisté), ale kvantitativní (jak moc špinavé). Ještě jedno úsloví mi má chátrající paměť právě teď přihrála – Čistému vše čisté. Možná právě tento princip se stává základem obhajoby protagonistů zmíněného muzikálu. Někomu prostě peníze smrdět nemohou, ať by byl jejich původ jakýkoliv. Je čistý natolik, že dotek jeho rukou očistí všechno, na co sáhnou a uvede to do stavu běloskvoucí čistoty, které můžeme důvěřovat, protože to myslí upřímně.

 

 

Panelákové stavění, panelákové myšlení

 

Práce kvapná, málo platná. Jako ulité padlo tohle přísloví na mnohé počínání doby nedávno minulé. Za války (druhé světové) se nestavělo; stavění připadalo dost nemístně v době, jejímž heslem bylo ničení. Po válce se stavělo poněkud jednostranně – budoval se průmysl těžký až nejtěžší, výstavba bytů nebyla prioritou. Rozhodně v době, kdy bylo co zabírat po těch, kteří se nevrátili z koncentráků nebo byli hromadně odsunuti a byty po nich zbyly. Jednou se ovšem tyhle zdroje nutně vyčerpaly – a tlak lidí nebydlících se stával neudržitelným. Deset až patnáct let po válce strana a vláda spustily jako jednu z huráakcí v oné době tak oblíbených téma panelová výstavba. Stavebnictví bylo zprůmyslněno, což spočívalo v tom, že místo lepení cihel po jedné na zdích se betonové panely upekly v betonárkách, trajlery je odvezly na staveniště, kde je jeřáby usazovaly na místech stavebním plánem předpokládaných.

            Heslem dne bylo – Rychle a levně! To není samo o sobě nic špatného – pokud se tahle zásada nezačne uplatňovat nepodmíněně – například tak, že to musí být laciné, ať to stojí, co to stojí. Což v praxi znamená, že do užívání musí být předáno za rok naplánované množství bytů; bez ohledu na to, že se pak ještě ve dvou dalších letech budou odstraňovat vady vzniklé překotným budováním. Paneláky se staly v tomto ohledu symbolem. Hlad po bytech byl ukájen i za cenu nedostatečného trávení a špatného zažívání.

            Když se po skončení osmdesátých let začali, především noví zbohatlíci divokého českého kapitalismu, zajímat o opravdovou kvalitu až luxus, ukázalo se, že existuje přímá vazba mezi penězi a kvalitou. Kdo na to měl, najednou ji mohl mít. Tu kvalitu. Došlo i na paneláky, symbol socialistického fušerství pro chudé pracující. A začaly se opravovat prasklé stěny, osazovat těsnící plastová okna, zateplovat venkovní zdi a zalepovat spáry mezi stropními panely, jimiž čas od času posýpala jemná izolační struska obyvatele bytu jako maminka dětem posýpá večerní krupicovou kaši.

            Taky se ukázalo, že dělat věci hned napoprvé pořádně, i za cenu prodloužení pořizovací doby, se v dlouhodobém, strategickém uvažování vyplácí. Opravovat stavební závady v bytu už provozovaném, jehož služba je už konzumována, opravovat dodatečně – je spojeno s výraznými náklady, podstatně převyšujícími ty, které by bylo třeba vynaložit na řádné provedení práce na jeden záběr – tak říkajíc z jedné vody načisto. Totéž platí i o kvalitě používaných materiálů – víte, co musí stát vyměňování vodovodního nebo plynového potrubí primárně nainstalovaného z fórového materiálu?

            Obecně by bylo možné zastřešit diskutovaný přístup k věci pojmem nedomyšlenost. Stačí se trochu porozhlédnout, aby člověku došlo, že nedomyšleně se mohou stavět nejenom paneláky. Stejně nedomyšleně se před několika lety postavil taky senát ČR, nedomyšleně, zbytečně a rozmařile – abychom se do dneška handrkovali o možnost jeho likvidace. Do dneška neúspěšně, protože pohodlná křesla jednou senátorskými zadky zasednutá je velice nesnadné uvolnit. To by muselo Menší město pražské postihnout zemětřesení o alespoň sedmi stupních Richterovy stupnice.

            Festina lente! – říkávali staří latiníci. Spěchej pomalu. Tenhle výrok přitom není jenom o čase. Vypovídá především o neuspěchanosti myšlení. Platí to i v oblasti výzkumu. Kolikrát už bylo zapotřebí pracně bourat a odstraňovat nedomyšlená rozhodnutí učiněná v oblasti vědní politiky! Stejně jako v oblasti měření a zavádění měřicích postupů bez toho, že by se jejich navrhovatel pokusil dokázat jejích validitu a reliabilitu! Jejich schopnost měřit, co má být měřeno a spolehlivost jejich výsledků v opakované aplikaci. Pokud se tak nestane, zůstává každá takto navržená metoda v kategorii zbožných přání a dobrých úmyslů. V kategorii víry. Více než třicet let jsem se zabýval problematikou měření znalostí. I tady jsem se občas potkal s návrhy jak znalosti kvantifikovat – s návrhy vystřelenými od boku bez jakékoliv snahy vyhodnotit vlastnosti měřicího nástroje. S panelákovým myšlením.

 

 

Síla motivace

 

Je-li člověk motivován k vykonání něčeho – hrdinského činu, sebeobětování za určitou ideu, vyloupení banky, odpálení trhaviny umístěné na vlastním břiše – je záruka dosažení záměru vysoká. Mít motiv – znamená, že mi o něco jde, že mi na tom záleží, že mi to rozhodně není lhostejné. Znamená to – být přesvědčen o tom, že jistý čin stojí za to; že převažuje hodnotu vlastního života. Muslimští sebevrazi jsou takovým příkladem síly ideje, ideologie, přesvědčení (teď nehodnotím správnost či nesprávnost takového jevu; jde mi o hodnocení jeho síly). Před šedesáti lety to byli japonští sebevrazi kamikadze, usedající do stíhaček Zero s benzinem jenom na cestu tam. K americké letadlové lodi. A že to byla síla nemalá, i v situaci, kdy japonské císařství bylo strategicky na kolenou, přiznávají dnes i američtí vojenští historici. Motivace je nepochybně zdrojem síly schopné postavit racionální myšlení před problém nové kvality. O motivaci mluvíme často i v situaci podstatně méně vyhrocené, kdy nejde o život a kdy neteče krev. Vlastně, když se vezme do důsledků, o život přece jenom jde; mám na mysli motivaci v procesu vzdělávání lidských jedinců, motivaci k dosažení dobrých znalostí a především k pochopení principů a metod.

            Na rozdíl od příkladů účinnosti motivace v situacích uvedených výše, nejde v procesu vzdělávání o jednorázové rozhodnutí, ale o dlouhodobou strategii, která by se měla stát součástí řady let života. Vlastně jde o strategii celoživotní, protože vzdělávání je procesem celoživotním. Podobně jako je snazší pro lásku zemřít než s ní padesát let žít, také síla motivace s časem slábne. Žákům a studentům vykládají psychologové o významu motivace pořád dokola, oslabit touhu záškoláků dát přednost kouření za rohem před písemkou z trojčlenky tím bohužel nedokážou. Se silou motivace se to má podobně jako se silou gravitační – obojí slábne se čtvercem vzdálenosti mezi teď a potom. Mezi učením se teď a zkouškou, již jest podstoupit za půl roku.

            Schopnost odložit příjemné, které by bylo možno konzumovat nyní – a v zájmu vyššího principu mravního vypořádat se s nepříjemným – to je součástí kulturního vzorce prostředí. Americká zkušenost, poměrně spolehlivě měřitelná, říká, že studijní výsledky žáků a studentů východoasijského původu jsou mnohem lepší ve srovnání s jejich vrstevníky bílými, černými a hispánskými. A to přesto, že mají oproti bílým jazykový handicap. Jejich kulturní prostředí, včetně prostředí rodinného, je motivuje k dosažení dobrých školních výkonů mnohem silněji než je tomu v prostředích jiných. Síla motivace se v tomto ohledu projevuje téměř jako fyzikální zákonitost.

            Ze své vlastní pedagogické zkušenosti mohu potvrdit působení motivace i v našem školním prostředí. Přednáším biostatistiku a metodologii výzkumu; moji studenti mají přitom k matematice vztah vlažný až averzivní. Mé poukazování na možné využití případných jejich poznatků v oboru, který vyučuji, se nezdá dopadat na příliš úrodnou půdu. Semena poznání, mnou zasévaná, dopadají spíše na skálu nezájmu – a pokud vzcházejí, raší spíše neduživě a řídce. Stačí však, aby uplynul rok a moji studenti dospěli do fáze sepisování svých diplomových prací; jejich zájem o poznatky mnou předtím hlásané ožívá jako květiny po jarní zálivce, začínají se pídit po odpovědi na otázku Jak? a dokonce někdy i na otázku Proč? Nepříjemné se už nedá odložit, termín odevzdání diplomové práce se blíží stejně neúprosně jako datum přiznání k dani z příjmů fyzických osob – a síla motivace sešlapuje plynový pedál až k podlaze. Najednou je všechno jinak; někdy se mi skoro zdá, jako by se mým studentkám zešikmovaly oči a jejich něžné obličeje dostávaly nažloutlý odstín. Myslím, že tohoto pedagogického poznatku se dostatečně nevyužívá mimo školu.

Ke kvalitní práci by měl přitom být motivován každý – včetně vrcholových politiků; zejména tím, že by hodnocení jejich práce (tj. plat) mělo být přímoúměrně vázáno na kvalitu výkonu. Za mizerné, nefungující zákony by se platit nemělo.

 

           

Do oběda ti postel nechám …!

 

Vytržen z kontextu může uvedený titulek působit dojmem blekotání chovance ústavu pro duševně choré. V dalším se pokusím ten kontext popsat, abych případný nežádoucí dojem neutralizoval.

            V historii snad každého manželství se občas dostavují krize. Matrimoniologové na to jistě mají nějaké teorie – s jakou frekvencí, po kolika letech, po kolika dětech, za účasti tchýně či bez ní. Příčiny krizí mohou být objektivní, ale i subjektivní. Snížený plat nebo zvýšené nároky partnera, přítulná sekretářka nebo pohledný nadřízený s chápavým vztahem k životu. Krize manželství mívá mnoho společného s krizí vládní – kdy vládní strany a vládní straníci vytáhnou z politických košů špinavé prádlo svých kolegů, aby je začali přepírat před očima senzacechtivé veřejnosti, která se s potěšením dovídá o vlídném vztahu manželky premiéra k mimomanželské erotice (zejména, když tato slušně vynáší). O tom, že v zájmu co nejlepší reprezentace svého státu se páni politici starají, aby byli jako ze škatulky; a činí tak bez ohledu na nedomyšlené názory občanů, soudících, že představitelé ošumělého státu by měli taky vypadat ošuměle, protože v opačném případě klamou tělem. Že by se patřilo, aby místo v drahých limuzínách zahraniční výroby jezdili v levných vozech vyrobených tuzemsky.

            Manželské krize pokročilejšího věku (těch manželů) mívají poněkud jiné portfolio svých příčin. V něm se kromě důvodů, jejichž uvedení se neobejde bez slov jako hospoda, karty a fotbal, mohou objevit i slova jako zvelebování domácnosti, malování a tapetování, instalace nové koupelny nebo kuchyňské linky. Podobné jevy mohou mít i na manželství, doposud se jevící vnějším pozorovatelům jako spořádaná, destruktivní vliv. Tapetování ložnice může zničit manželství střední jakosti stejně ničivě jako nenadále odhalená milenka. V tomto ohledu není možno o uvažovaném jevu pojednat sexuálně symetricky; v situaci zvelebování bytu má iniciativu výhradně žena; muž hraje prakticky vždycky roli strany pasivní, postižené a trpící. Jeho konzervatismus v záležitosti uspořádání domácnosti je vykořeňován ze samotného jeho základu. Zatímco malující žena rozkvétá jako růže v prodlouženém teplém podzimu, nasazujíc nová poupata, muže ničí představy jeho fantazie, v barvách výhradně černých a šedivých mu vykreslující, co všechno se při onom zvelebování rozbije, co se poztrácí a jak těžké bude nalézt ztracenou rovnováhu, tak nerozvážně vykolejenou ze své dráhy řadou let osvědčené.

            Zvelebování domácnosti je drama střetu mezi mužským konzervatismem a ženskou romantikou. Ženský romantismus totiž nekončí s tím, jak odezněly roky stříbrného větru. Jenom se transformuje; a zvelebování domácnosti je vynikající příležitost jak poskytnout takové transformaci prostor. Žena se chystá k rozletu, zatímco muž šlape na brzdu. Ona rozpíná svá křídla, on věší hlavu. Jeho vzdor však už předem nemá šanci uspět. Zcela zákonitě přijde o své pohodlí, své stereotypy a o své peníze. Protože je obvyklé, aby on, přestože tohle všechno nechtěl, nakonec všechno zaplatil.

            Výrok Do oběda ti postel nechám byl pronesen v neděli dopoledne, kdy mi bývá tolerováno prodloužené spaní; ta neděle byla součástí víkendu věnovaného stěhování nábytku z místností, jež mělo postihnout malování v následujícím týdnu. Znamenal pro mne, že od onoho poledne počínaje bude si muset mé tělo zvykat na týdenní provizorium. Na postel náhradní, dočasnou, mající jiné parametry. Mým posledním případným námitkám byl odejmut vítr z plachet oznámením, že v jedné ze strategických variant řešení projektu malování se dokonce uvažovalo přestěhování mé namítající zchátralé osoby do bytu mé nejstarší dcery; do bytu vzdáleného ne sice přes hory a doly, ale přece jen přes několik ulic tohoto historicky významného města. A tak mi nezbylo než se při svém přesunu rozpomínat na pohádku o hodném, ale naivním zajíčkovi, kterého z jeho pelíšku vypudila chytrá liška.

 

 

Nekazit pověst

 

Čím víc se tato země přibližuje demokracii (alespoň v očích a myslích politologů), tím větší oblibě se v politických kruzích těší módní styl známý jako nosit z ostudy kabát. No nic, říkám si – proti gustu žádný dišputát.

            Zajímavé je, že paralelně s tímto módním trendem probíhá proces ochabování logiky. Projevuje se to zejména záměnou příčiny a důsledku v úvahách, které různí lepší lidé považují za logické. Bohužel se jev, o kterém tu hodlám na padesáti řádcích uvažovat, nevyhýbá ani akademickému prostředí – které si na svém intimním vztahu k logice velice zakládá.

            Nevím, zdali si to aktéři politických hrátek o cti a zdání cti ministerského předsedy této země uvědomují, ale i při nich jde o logiku. Konstatuje se, že pan premiér byl pošpiněn; jednotlivé postavy naší hry se však rozcházejí v interpretaci a vysvětlování příčin tohoto faktu. Zatímco jedni tvrdí, že k pošpinění došlo tím, že novináři a škodolibí političtí protivníci vytáhli na světlo skutečnosti, které, byvše vystaveny záři mediálních reflektorů, vyvolávají v pozorovateli ošklivost – konstatují jiní, že jevící se špinavost je povahy primární, že špinavá je samotná předmětná záležitost – a že diskutovat o ní či komentovat ji znamená sice její rozmazávání, rozhodně však ne její vytváření. Špína a špinavost tady jsou – a jde jenom o to, zdali se z nich sundá přikrývka decentně je halící.

                Příčina je zaměňována s důsledkem.

            Napadá mne analogie s jinou situací.

            Česko je země spojovaná s vysokou úrovní zločinnosti. Mluví a píše se o korupci, mafiánském provázání vrcholné politiky s organizovaným zločinem, o neschopnosti soudců a prodejnosti policie. Ředitel policie si sezve ženy, které v nedávné době oznámily, že byly znásilněny. Apeluje na jejich vlastenectví a požádá je, aby svá oznámení vzaly zpět; mohou tím významně přispět k dobré pověsti své vlasti. Konec konců je to jejich povinnost – přece nechtějí, aby se v Evropě o ní mluvilo s pohrdáním.

            Můj hypotetický policejní ředitel jedná přesně v duchu logiky zaměňující příčinu s důsledkem. Kdyby ho ony znásilněné ženy poslechly, obraz země, za jejíž bezpečnost je odpovědný, by zůstal pohledný. To ovšem nic nemění na skutečnosti, že pod oním barvotiskově růžovým povrchem se skrývá prohnilost, lež a farizejská přetvářka. Znásilnění zůstane znásilněním, i když se o něm nebude mluvit. Není vinou oněch žen, bude-li tato země pošpiněna. Je to vinou těch, kteří se násilí dopouštěli.

            Bylo to za hlubokého temna reálného socialismu, před jedněmi komunálními volbami. Volby bývaly tenkrát vedeny pod heslem Volíme nejlepší z nejlepších; kandidoval i jeden člen katedry, člen strany, po převratu prokázaný spolupracovník StB. Odborně nula, šplhající po politických haluzích. Vedoucí katedry byl slušný chlap; dodal si odvahy, vypravil se za rektorem (jímž byl tehdy lékař, jeho kolega), aby mu vysvětlil, jak se věci mají a že je do očí bijící ostuda … Později mi to vyprávěl; rektor se zasmušil, zatvářil se vážně a pravil – Soudruhu, to si s ním později vyřídíme jinak; do voleb teď musíme jít manifestačně (i s ním). Šat, jímž byla strana oděná, nesměl být potřísněn. Navrch huj, i když vespod fuj. Logika příčiny a důsledku byla úspěšně znásilněna.

            Vede se diskuse o poslání podnikového časopisu. Při formulování jeho poslání se všichni shodnou, že by měl vytvářet obraz instituce dovnitř i navenek. Okamžitě se však rozejdou, jakmile jedni tuhle formulaci doplní, že by to měl být obraz pravdivý – zatímco jiní zdůrazní nutnost jeho pozitivity; potřebu vytváření PR obrazu instituce jako instituce vytvářející pozitivní hodnoty a účinně se vypořádávající s překážkami, které jí život staví do cesty. Pravdu ano – ale jen, bude-li pěkná. Ošklivé pravdy je třeba decentně potlačovat. Nezávisle na tom, že má instituce vepsáno nad svými vraty Smyslem naší práce je hledání pravdy! Padni, komu padni.

 

 

Blázni jsou na vymření

 

Olomoucká univerzita je instituce zámožná. Nemám na mysli knot-how jejích lidských zdrojů – to je záležitost obtížně měřitelná a často zpochybňovaná. Uvažuji o bohatství nepochybném, o jejích nemovitostech. Desítky budov jí patří; některé zevně natřené a vnitřně nově vybavené, což jejich hodnotu ještě zvyšuje. Mezi budovami, které univerzitě patří, dvě mají  mimořádné postavení. Výjimečnost nespočívá v tom, že by měly prostornější okna nebo židle v nich umístěné osazovala pozadí osob zvlášť vynikajících; spočívá v něčem podstatně jiném.

            Zatímco všechny ostatní budovy se po skončení pracovní doby zavírají na zámky, zapínají se poplašné alarmy a z kotců vypouštějí hlídací psi, v oněch dvou výjimečných budovách je střežení objektu svěřeno lidskému faktoru. Ve vrátnici sedí vrátní, kteří v čas k tomu určený obejdou budovu, aby zamkli boční vchody; pak se vracejí ke své televizi jako každý jiný bohabojný občan tohoto města. Důsledkem toho je, že do těchto dvou budov je přístup nejen celodenní, ale i celonoční – samozřejmě v případě naléhavosti a odvahy probudit podřimujícího vrátného.

            Jednou z oněch budov jsou Teoretické ústavy lékařské fakulty. Díky onomu nepřetržitému provozu měl jsem možnost několik desítek let na nich pobývat od rána do večera i ve dnech pracovního klidu. S výjimkou prvního máje, samozřejmě; dopoledne onoho dne se totiž konávalo povinné pochodování, jemuž bylo v průvodu vymezeno místo mezi zdravotníky a kynology.

            O víkendech jsme se při dopoledních příchodech i podvečerních odchodech potkávali – veteráni kateder a ústavů, téměř výhradně rodu mužského; kolegové ženského pohlaví zřejmě vařívaly obědy, praly a vychovávaly potomky (hádanka: použil jsem správného „y“?) Pamatuji, že v průběhu oněch mužných let byl nám přístup do budovy několikrát modifikován – někdy jsme mívali vlastní klíče od bočního vchodu, jindy nám bývaly odejmuty a museli jsme na vrátné zvonit; v zásadě však býval ten režim vlídný, nezávisle na nevlídnosti režimu panujícího mimo fakultní areál.

            Jak plynul čas, veteráni víkendových pobytů na teoriích stárli a odcházeli do míst, odkud není ani o sobotách a nedělích návratu. Samozřejmě, že jejich místa zaujímali mladší, také praštění a pohánění chtíčem dovědět se ještě před pondělkem, jak vyrostla na agaru v pátek naočkovaná kultura. Myslím, že všichni tito jedinci bývali označováni jako blázni nebo taky posedlí. Velmi případně tomu odpovídá ruský výraz sumasšedšije; a taky název jedné klasické ruské novely Gore ot uma. Hoře z rozumu, posedlost rozumem, která nevidí, že čas je nenahraditelný a dá se trávit způsobem mnohem atraktivnějším, jako třeba pěstováním raných kedluben nebo zralých milenek, lezením po skalách a zalézáním do útulných hospůdek.

            Čas nádherného bláznovství.

            Občas si možná trochu namyšleně myslím, že právě takoví blázni jsou hybateli univerzit. Lidé přicházející do svých pracoven o víkendech nevyplňují dobu tam strávenou vyplňováním úředních formulářů. Dělají tam věci bláznivé jako je sestavování rovnic budoucnosti, psaní básní a – snění. Snění jen tak, o ničem předepsaném, kdy se mozek otevírá průchodu nápadů nikým a ničím necenzurovaným. Snění s tužkou v ruce a možná i bez ní. Snění, jehož produkty budou v pondělí ráno zapomenuty – které se však možná z paměti vynoří někdy v budoucnu, nikým nečekány.

            Obávám se, že bláznů tohoto druhu ubývá. Rád bych se mýlil; možná nejsem dobrý pozorovatel. Možná svou existenci maskují, uchylujíce se do katakomb jako prvotní křesťané v Římě, před dnešní všezachvacující akademickou byrokracií. Bohužel mi už není dopřáno být bláznem; být s nimi. Aby mohl bláznit, musí být člověk zdráv; tak nějak to kdysi říkával profesor Vondráček. Rozhodně jsem však s vámi, přátelé víkendových snění!

 

           

Čím výš, tím míň

 

Naše doba nepřeje amatérismu; autodidaktem bývá nanejvýš nějaký zneuznaný malíř nebo podomní spisovatel, ke kterému se nechce hlásit ani skomírající Obec českých spisovatelů. Poslední záchvat samouctví prodělala česká společnost v čase vzepjatého reálného socialismu, kdy si vlastnoručně stavěli víkendové chaty, případně hausbóty chirurgové, matematici i národní umělci. S renesancí českého prvobytně pospolného kapitalismu od začátku devadesátých let začali samouci u nás vymírat; jejich činnost se jali substituovat odborníci, někteří z nich dokonce s výučním listem v kapse. Aby stavěli rodinné vilky, renovovali vnitřní vybavení privatizovaných měšťanských domů, budovali zahradní bazény a stavěli ochranné betonové valy na obranu před chátrou, která nebyla dost schopná, aby si také něco uprivatizovala. Závist je sociální síla,  které je třeba účinně čelit.

             Opakem amatérismu je profesionalismus. Jeho základním kánonem je požadavek, aby člověk, hodlající se věnovat určité činnosti a dokonce si touto činností vydělávat na své živobytí tím, že si za její konání nechává platit, absolvoval předtím adekvátní školení, dokladem čehož je tu výuční list a tu zase diplom o absolvování studijního programu příslušného oboru. Bez takového dokladu není žadateli svěřováno specializované pracovní místo. Jeho žádosti bývají odmítány, někdy zdvořile a jindy s větším nebo menším stupněm neurvalosti.

            Zákony trhu práce, které jsou v kapitalismu pro život občanů nesrovnatelně důležitější než na příklad všeobecné a jen málo konkrétní zákony tvořící obsah ústavy, vykonávají svůj vliv i v prostředí profesionalismu. A tak se stává, že mladý učitel, čerstvě absolvovavší pedagogickou fakultu a od promoce si odnesší diplom opravňující ho přednášet prvňáčkům o rozdílech mezi „i“ a „y“, odpovídá na inzerát ministerstva vnitra a hlásí se do policejní služby. Tam se platí víc. Pro nedostatek vhodnějších kandidátů je přijat – a čeští zločinci se mohou kochat nadějí, že s nimi bude při zatýkání zacházeno vlídně, s přihlédnutím k zásadám hlásaným učitelem národů Janem Amosem Komenským. Že nebudou mláceni policejním pendrekem, protože pan učitel nadstrážník má pevně zafixovanou zásadu nikdy nikoho nebít. Ministerstvo školství dává přednost tomu, aby spory mezi učiteli a žáky raději končily seřezáním těch prvních. Profesionalismus prostě musí dočasně ustoupit.

            Exemplárním příkladem odvržení zásady profesionalismu je vrcholová politika. Zatímco od každého ševce se vyžaduje, aby se vykázal dokladem o své schopnosti opravovat prochozené podrážky, od poslance nebo senátora českého parlamentu se nic podobného nevyžaduje. Žádná kvalifikace se nepřezkoumává, žádná schopnost se neprověřuje. Vrcholovou politiku může provozovat a do ní se zapojit je oprávněn každý amatér. Trochu to připomíná jednu židovskou anekdotu: Rozčiluje se pan Kohn u svého krejčího, že mu už dva měsíce není schopen došít nové kalhoty. Pořád se na něco vymlouvá. „Jak je možné, pane Blumenfeld, že mi nedokázali ušít pouhé kalhoty za takovou dobu – když Stvořiteli stačilo pouhých sedm dní, aby stvořil celý svět!“ A krejčí na to: „Nechají na hlavě, pane Kohn; Podívají se na ten póvl svět – a porovnají s tím mé kalhoty!“

            Zdá se, že v tomhle světě platí zásada – Čím výš, tím míň. Čím vyšší a důležitější společenskou funkci má někdo zastávat, tím míň se ho ptáme po jeho kvalifikaci. Výsledky tomu odpovídají, podobně jako v případě policajtů vzniklých přeškolením učitelů. Zákony se nepřetržitě předělávají stejným způsobem, jakým se příštipkují stará bagančata. Vlády vykazují stejně mizerné výsledky svého vládnutí, bez ohledu na barvy svých partajních praporů. Také akademické obce přicházejí se svou troškou do mlýna nabouraného profesionalismu. I lidé s akademickými hodnostmi se derou do politiky, přestože jejich základní kvalifikace – hledání pravdy – je v zásadním rozporu s kvalifikací politika. Tou je totiž umění lhát.  

           

           

Jak se taky měří zima

 

Vždycky se mi líbila americká snaha měřit všechno, co se měřit dá – a pokoušet se měřit i to, co měření vzdoruje. Taková ta úpornost; v tom by byl čert, kdyby to nešlo! Samozřejmě je v takové situaci třeba dvojnásob pečlivě kontrolovat, zdali má navrhovaný způsob měření pořád ještě rozumnou validitu – zdali opravdu měříme to, co jsme změřit chtěli. Agresivitu, laskavost, spokojenost – ale bez předstírání, markýrování, bez touhy zalíbit se nebo vyhovět představě toho, kdo měří. Mezi měření, která provozuje každý, patří měření počasí. Už samotné rozhodování, zdali si má připravit šortky nebo dlouhý ovčí kožich, opírající se o pohled z okna, je podloženo měřením uskutečňovaným oním pohledem. Samozřejmě lze proměřovat stav počasí různě, metodami s rozdílnou přesností, tu nižší a onde vyšší. Místo z okna se mohu dívat na teploměr, na barometr, na červeň nosu okolních chodců.

            V případě počasí navyklo si lidstvo vyjadřovat svůj názor na ně globálně. Dnes je hezky, včera bylo ošklivě. Takové konstatování je přímo metrologickou pochoutkou – ten, kdo je vyslovil, musel ve svém mozku nechat proběhnout složitou mnohorozměrnou rozhodovací operaci, do níž zapracoval údaje o venkovní teplotě, vlhkosti ovzduší, tlaku, intenzitě slunečního záření, oblačnosti a kdovíčem ještě. Určitě si vůbec nebyl vědom, že tak činí – mnohé, co náš mozek dělá, provádí na své vlastní zadání, tj. neuvědoměle, podvědomě. Asi jako podvědomě zamykáme dveře při odchodu z bytu.

            Také můj názor na letošní zimu, čímž mám na mysli průběh počasí v několika měsících, které nástěnný kalendář jako zimní deklaruje, je povahy globální. Navíc je ovlivňován i mým statistickým životním názorem – který jen neochotně dopřává sluchu tvrzení meteorologických extrémistů, kteří za každým centimetrem sněhu napadaného navíc ve srovnání s loňskem vidí vliv ozonové díry nebo jaderné elektrárny. Mou zásadou je – věřte průměru, soudruzi! Extrémy život vždycky nějak srovná do latě – stačí, poskytnete-li mu dostatek času. Jen žádná meteorologická hysterie. A bude-li nás život chtít doběhnout, jak to udělal už dvakrát v posledních letech, když na nás seslal povodně – učiní tak nečekaně, obejde naše výstražná varování – aby nám připomenul naše dětinské sobectví a křiklavou hloupost. Protože my jsme nenapravitelní, počítaje v to i ty strejce, které si platíme za to, aby řídili tuto zemi rozumně – což dáváme najevo tím, že peníze, které měly být vynaloženy na výstavbu protipovodňových bariér utrácíme za výstavbu nových fotbalových a jiných stadionů a realizaci podobných projektů, které by každý rozumný hospodář odložil.

            Mé globální úsudky o povaze letošní zimy svědomitě doplňuji měřeními povahy dílčí, detailní. Ve své mysli také shromažďuji informaci o výsledcích pozorování jednorozměrných. Kvůli globálu nezanedbávám podrobnosti. Pro les nepřestávám vidět stromy.

            O jednom takovém detailním měření bych se chtěl při svém uvažování zmínit. Někomu se možná bude zdát příliš detailní, jinému třeba i málo seriozní. Nicméně, posuďte!

            V letošní zimě jsem zaregistroval jev, který mé evidenci v několika předcházejících letech unikal. Ten jev se váže k jisté součásti pánského oděvu; z toho vyplývá, že dámy se už v dalších řádcích této úvahy nic zajímavého nedočtou. Jedná se o kšandy. Každý muž kšandy jako součást svého oděvu používající a s jejich pomocí udržující své kalhoty v poloze předpokládané pánskými krejčími a dobrými mravy, ví, že tyto jsou konstruovány z materiálu a součástek dvojího druhu. Z částí elastických, zajišťujících jemnou dynamiku této části oděvu při ohýbání, při přechodu ze stoje vzpřímeného do sedu nebo pokrčení, při uklánění se osobám s lepším společenským postavením nebo naopak vypínáním a vytahováním se před lidmi nižšími až úplně nízkými – a z kovových spon, odpovědných za nastavení na hrubo. Kov, jak známo, vede teplo rychleji než textil. Mužské tělo to může vnímat jako fakt, že ho studí. Takže na tuhost letošní zimy usuzuji z toho, že mne v zimních měsících studily kšandy. Když jsem to koreloval s hodnotami na teploměru, byl výsledek statisticky signifikantní.

 

 

Zajíc, který spáchal sebevraždu

 

Nejraději sedával na stráni, kde se na její horní hraně, u níž končilo kamenité pole, košatil šípkový keř. Rostl tam od nepaměti – žádný ze zaječích pamětníků si nedokázal vzpomenout, že by tam byl někdy nebyl. Pod keřem měl zajíc vyležený pelíšek, teplý a dokonce suchý, protože hustými pichlavými letorosty ani nepršelo.

            V teple a suchu se dobře přemýšlí. Alespoň do té doby než jeden usne.

            Lidé hemžící se při senoseči na louce pod strání se svými koňskými potahy, křičícími dětmi a pobíhajícími psy připadali zajíci titěrní. Bohorovně shlížel na jejich pohyby plné nedůstojného spěchu. Pod vousy se musel smát při představě, že tihle tvorové považují zajíce za něco méněcenného, za tvory, které nechávají štvát svými slintajícími psisky a kterým o podzimních honech sprostě usilují o život pod záminkou zaječího zadku na smetanové omáčce. Jako by neměli na svých lukách dost sena.         Obzvlášť rád se zajíc takhle rozhlížel ze stráně do údolí za měsíčních nocí. Vidět bylo téměř jako ve dne a nepřítomnost lidí s jejich hafany v něm probouzela pocit, že tohle všechno mu patří. Samozřejmě ne doslova; vždyť by ani nevěděl, co si počít se vzrostlými borovicemi, jinými šípkovými keři a hromadami kamení snesenými z pole na kraj stráně. Spíše v jakémsi duchovním smyslu. Ten rozhled ho naplňoval vrcholným uspokojením.

            Když se jeden takhle kochá svými představami hodně dlouho, začne se mu smazávat rozdíl mezi snem a skutečností. Rozdíl mezi tím, co by rád, aby bylo – a tím, co doopravdy je. Říkám-li jeden, mám tím na mysli, že tohle se může stát nejenom zajícům, ale i lidem.

            Svým představám začal dávat zajíc průchod tím, že kdykoliv se ukázal někdo z lidí na louce pod strání, zajíc provokativně vycházel ze svého úkrytu pod šípkovým keřem, aby na samém vrcholu stráně panáčkoval nejmodernější zaječí tance. Velice ho dráždilo, že si nikdo jeho opovážlivých kreací nevšímal – ani lidé ani jejich psi. Buď byli krátkozrací nebo měli příliš vlažný vztah k umění – usuzoval uraženě. Z představ o vlastní přirozené nadřazenosti se u zajíce vyvinul jistý druh obsese. Nebylo dne, aby se neoddával přemýšlení o tom, jak donutí lidi i jejich čokly, aby si ho všímali a jeho umělecké výkony obdivovali. A jak se léto schylovalo k podzimu, napadlo ho, že nejvhodnější příležitostí k tomu by se mohly stát podzimní hony, kdy lidé i jejich psi věnují zcela přirozeně zajícům pozornost. Kdy je nebude muset provokovat, protože oni sami poslechnou svůj přirozený pud vyhledávat zajíce a komunikovat s nimi. A umínil si, že pro tuhle příležitost nacvičí své nejlepší číslo, své umělecké vystoupení, na které byl nejvíce pyšný. Už nějakou dobu pilně sledoval oknem hájovny televizní soutěž Česko hledá superstar; všelijaké tam odkoukané figle přitom nacvičoval se smrkovou šiškou v pracce místo mikrofonu. Představa, že on, zajíc, překoná lidi v jejich vlastní člověčí soutěži o nejlepšího z nejlepších, dodávala zajíci sílu a podporovala jeho zaječí vůli a srdnatost – o níž věděl, že je mezi lidmi předmětem zlehčování – a  pojem zaječí srdce že je v lidském prostředí symbolem ustrašenosti a zbabělosti. Pěstoval v sobě víru, že jeho schopnost vystoupit před lidmi a jejich psy s hrdě vypjatou hrudí a nacvičenými gesty překoná jejich zvyk vyplivovat z hlavní jejich brokovnic oheň a broky a štvát psy, aby na raněných zajících místo poskytování první pomoci aplikovali euthanásii.

            V jednom listopadovém dni, kdy mokré hroudy ztuhly ranním mrazíkem a trávu pokryla studící jinovatka, ňafání vesnických voříšků doplnil baryton honicích psů, kteří společně s ozbrojenými nimrody a honci vybavenými hrozivými klacky uzavřeli kruh, do kterého zapadla i stráň. Po zatroubení halali štěkot psů zesílil a křik honců se hlasitěji rozlehl. Pak, po pár minutách, zajíc vylezl zpoza keře a důstojně se vztyčil na zadních. Než však stačil dokončit první manévr se svou šiškou, vyšlehl oheň ze dvou hlavní současně; už ani nezpozoroval, že spolu s ním na zmrzlou zemi upadlo i několik krásně zbarvených lístků z jeho šípkového keře, ani si nestačil uvědomit, že je přece jenom lépe zůstat sám sebou.

           

 

Co je a co není vydírání

 

Se slovem vydírání se dnes dost často manipuluje. Také se slovy odvozenými – jako je například vydíratelnost; to v politickém slovníku úplně zdomácnělo. Především v tom smyslu, že na koho se něco ví, ten je vydíratelný tím, že se mu dá najevo, že se ví – a že to může být použito v jeho neprospěch, pokud by se zdráhal vyhovět jistému požadavku. Požadavku na stažení obžaloby ze zpronevěry peněz ze sirotčí pokladny, jejíž fondy vydírající spravoval; nebo požadavku na obsazení místa správce některého jiného šikovně tunelovatelného fondu, ne nutně sirotčího, rodinným příslušníkem vydírajícího. A tak podobně, v tomto duchu a v tomto stylu.

            Tohle je jeden z hlavních důvodů, proč by politici měli být čistí. Aby se nestávali nástrojem mazaných šíbrů na politické vydírání se specializujících. Okřídlený pojem politická lobby bývá převodním mechanismem nátlaku na politiky, na které se něco ví. Něco o nehtech, za nimiž uvázlo, co tam uváznout nemělo, něco o rukou, které nejsou čisté ve smyslu morální hygieny. Známé úsloví o tom, že ruka ruku myje, nevypovídá o čistotě umývajících se končetin, ale naopak – o jejich ušpiněnosti.

             Vydírání se běžně spojuje s představou úsilí o získání neoprávněné výhody, nestandardním způsobem, nestandardními, tj. odsouzeníhodnými prostředky. Je však možné použít vydírání i k dosažení cíle v podstatě opačného – k zastavení nečestného nebo škodlivého jednání pod pohrůžkou trestních sankcí. Ostatně – za takové vydírání je možno považovat i to, že zákon upozorňuje případného lupiče nebo podvodníka, že ho v případě, pokusí-li se svůj záměr uskutečnit, nechá vsadit za mříže, se všemi nepříjemnostmi s tím souvisejícími. Včetně předčasného vypínání televize. V tomto smyslu je možno považovat zákon za vydírání – omezuje svobodné jednání jedince, i když jenom v dimenzi verbální. Jediní, kdo nejsou zákonem vydíráni, jsou lidé zákon neznající. A poněvadž zákonů je dnes tolik, že se v nich nevyzná prakticky nikdo – funguje to stejně, jako kdyby nebyly zákony žádné.

            Vydíráním tohoto typu je i pohrůžka milující manželky – nepřestaneš-li nasávat, přestanu ti vařit a prát. Nešťastný manžel uvědomující si obsah a dosah takového konstatování je omezován v dimenzi svobody jednání. V dimenzi chuti na pivo a klábosení s kamarády o fotbale, ženských a případně, když už jsou všechna podstatná a zajímavá témata vyčerpána, také o vrcholné politice. Obávám se, že tento typ vydírání je společensky tolerován – z hlediska vyššího principu mravního.

            Zdá se tedy, že vydírání jako metoda společenské interakce je počínání dvojsečné. Na jedné straně otevírá cestu zlu – na straně druhé se však může stát nástrojem, který zlu přehrazuje cestu a brání mu, aby mohlo škodit, kazit a ničit. Nástrojem negativní i pozitivní regulace lidského chování. Problém je asi v tom, že nepanuje shoda, co je dobré a co špatné. Samozřejmě, že ani tuto skutečnost není možno posuzovat absolutně – kdyby se názor lupiče na dobro a zlo shodoval s názorem policisty, byla by to tragédie. A protože se to občas stává, občas to tragédie taky je.

            Obecný názor funguje tak, že pojem vydírání má konotaci jednoznačně zápornou. Kdo někoho vydírá, je vyděrač – a jako takový je odsuzován. Psychologicky týraná žena odepře svému muži plnění manželských povinností – a její chování je označeno jako sexuální vydírání; a to není veřejností vnímáno příliš jednoznačně. V podobné situaci pak je snadné zaměnit příčinu s důsledkem, což se také běžně stává; trvají-li následné tahanice nějakou dobu, nedokáže dospět ke kvalifikovanému rozhodnutí ani svatý Petr. Nakonec se samozřejmě nějak rozhodne, protože rozhodnout se musí. S pravdou a spravedlností to však má společného pramálo – nezávisle na tom, kolika soudními instancemi se při hledání té spravedlnosti prošlo.

                                                                                                     

             

Zprávy 11

 

Politici jsou lidé velice citliví. Čím důrazněji jim lidé dávají najevo, že je považují za zbytečné, tím víc si přidávají na platech, aby ten občanský nezájem vyvážili zlatem a těm nevděčným lidem ukázali, zač je toho loket.

 

V televizi mě pořád přesvědčují, že Česko hledá superstar. Já nic takového rozhodně nehledám, svou super-starkú jsem si už dávno našel.

 

Má žena se rozhodla zásadním způsobem zvelebit byt. Nejdříve mě tahle představa rozrušila – teď už si však říkám Přežili jsme tolikery volby, přežijeme i malování.

 

Když jsem otevřel dveře učebny, abych zahájil zkoušku druhého ročníku oboru Management zdravotnictví, nevěřil jsem svým očím. Na stole obložené chlebíčky, talíř koláčů, něco k pití, lázeňské oplatky. Slušně jsem poděkoval, upozornil studenty, že úplatky u nás nebereme (zejména, když nám je nikdo nenabízí) – a že jim všem u zkoušky snižuji už předem známku o jeden stupeň. A pak jsem jim vysvětlil (aby nenabyli dojmu, že jsem cynik), že se zachovali manažersky chybně, protože tohle naše setkání je poslední vůbec (svou pedagogickou dráhu končím); prostě, šlo z jejich strany o investici rozhodně nerentabilní. Trochu si povzdechli a dali najevo zklamání. Koláče si však zpátky vzít odmítli.

 

Už přišel můj čas, čas mého odchodu do důchodu. Život mi to dává najevo nejenom tím, že mám pořád radši víkendové dny, ale i tím, že častěji zapomínám přendávat klíče do té právě správné kapsy.

 

Čím déle působím jako učitel, tím víc si uvědomuji problematičnost používaného způsobu klasifikace. Standardy výkonů, které hodnotíme tou kterou známkou, jsou vymezeny naprosto vágně; přesněji řečeno, jejich praktická aplikace při zkoušení se podobá věštění z křišťálové koule (navíc značně ušmudlané). Navrhuji, aby byla klasifikační stupnice na všech typech škol redukována na pouhé dva stupně: pochopil – nepochopil, případně, jde-li o zkoušku dovedností: umí – neumí. Bylo by to poctivější než postupy dosavadní, bylo by v tom méně předstírání, že takové pedagogické měření je věda.

 

Upřímně nemám rád malování, tapetování a jiné inovace na tento způsob. Má žena tvrdí jako samozřejmost, že je to nutné kvůli čistotě. Aby prý se odstranily (já tvrdím, že pouze překryly) starý prach a skvrny minulosti. Já minulost respektuji a nehodlám ji ze své současnosti vyhánět. Nově natřené, nabílené či tapetované stěny jsou jako ještě nepoužité malířské plátno připravené přijímat stopy současnosti, které budou od chvíle svého vzniku stárnout a tak se stávat minulostí. Mladší, novější, ale také minulostí. Odstraňování starého prachu se děje, ať už si to připouštíme nebo ne, především proto, aby se měl kam usazovat nový prach. Celé to počínání s odstraňováním starého prachu je typická sisyfovská práce. Řekl bych, že ve věci prachu panuje globálně i lokálně jakási rovnováha. Prachu je na světě pořád stejně, ať se uklízí nebo ne. Platí totiž, že prach jsme a v prach se obracíme. Pořád dokola, generaci za generací, od malování k malování. To jenom ženy, do kterých – na rozdíl od mužských – vložil Stvořitel jeden gen navíc, naplňují svou potřebu neustále očišťovat ušmudlaný mužský svět. Tím genem je gen pořádkumilovnosti, gen oprašování toho, co její mužský i mužští jako biologický druh svým existováním umazali.

 

Schůze. Je celkem lhostejné, jaká. S jakými úmysly jsme se sešli, podle jakého plánu. Tváříme se vážně, jako by na tomhle setkání závisel osud podstatné části světa. Svou vážnost podtrhujeme pokusy být vtipní. Nejenom moudrost, ale i vtipnost – to je, co od nás lidstvo očekává. Občas, když o tom přemýšlím, dospívám k názoru, že lidskou civilizaci odstartovala první schůze, na níž se lidé tehdejší doby shromáždili. Místo obložených chlebíčků možná ohryzávali žebro z mamuta, místo brazilské kávy popíjeli potoční vodu ochucenou několika rozžvýkanými listy rostliny, o níž kmenový šaman prohlašoval, že zbystřuje myšlenkové pochody. A navíc je žvýkala nejhezčí žena kmene. Tenkrát, na té první schůzi, byly položeny základní kameny rituálu předsednictví, hlasování a počítání hlasů. Možná právě tehdy se zrodila představa počtu, množiny a její mohutnosti. Možná tou první schůzí byla tělem učiněna představa, že vedle jednání existuje také možnost o jednání jednat. S rukama složenýma na břiše a v poklidu se točícími palci. Bez potu a nebezpečí, že jednající bude sežrán šavlozubým tygrem nebo jeskynním medvědem, do stádia schůzování ještě nedospěvším. Také institut parlamentu má tady někde své původní kořeny – tkvící v poznání, že i z pouhého schůzování si lze vybudovat slušné živobytí.

 

S výjimkou zemětřesení, hurikánů a záplav zavinili všechny světové katastrofy politici. Včetně hospodářských krizí a nepovedených revolucí; jsou odpovědni za Lenina, Stalina i Hitlera, za války od té třicetileté až po ty probíhající v současnosti. Jsou vinni svou chamtivostí, s níž se derou k moci, i arogancí, která jim dovoluje hazardovat s lidskými osudy.

 

Plodinou, jejíž význam pro lidskou kulturu nebývá doceňován, je hrách. Luštěnina, která kdysi tvořila významnou položku jídelníčku venkovského lidu, v dobách, kdy skoro všechen lid byl lidem venkovským. S tím, jak se zvedala životní úroveň, hrachová polévka začínala být vylepšována slaninou a pučálka, jakož i hrachová kaše, bývaly kombinovány s uzeným. Nejvyšší společenské vrstvy se dostaly do styku s hrachem v pohádce o princezně na hrachu, která se stala metaforou pro metodu identifikace osob ženského pohlaví a urozeného původu, náhodně zabloudivších do selských chalup. Viz také hesla citlivost a háklivost.

 

Na vědecké radě fakulty, jejíž jméno neuvedu, se nás sešlo, mimo jiných slušných lidí, pět profesorů matematiky; hlavní podíl viny na tom nesla skutečnost, že na programu jednání byla habilitace jisté matematičky. Při sledování podrobností jsem si povšiml, že příjmení čtyř z oněch pěti subjektů začínala písmenem „K“. Takže nabízím elementární úlohu z počtu pravděpodobnosti – jaká je pravděpodobnost výskytu tohoto náhodného jevu? K výpočtu je možno použít četnosti výskytu písmen abecedy, jak je uvádí frekvenční slovník. Úlohu lze několika způsoby modifikovat.

 

Propocená košile může dokazovat pracovitost v případě zedníka. Politik může propotit košili nejspíš strachem, že mu přijdou na jeho nepočestné šmejdy při zneužívání svěřené moci.

 

To, že politici všech stran trvají na doživotní beztrestnosti svých provinění, je spolehlivým důkazem jejich špatného svědomí, jakož i vědomí vlastní hříšnosti a pochybného charakteru.

 

U zrodu každého velkého bohatství stály podvody, krádeže, spekulace na úkor jiných. Často i vraždy. Myslím, že to všechno je umožňováno vědomím, že po nabytí bohatství si lze koupit všechno, včetně odpuštění, zahlazení viny, beztrestnosti. Protože prodejní jsou právníci i soudci, o advokátech nemluvě. Prodejná je i policie a justiční orgány. Čest ke koupi není – za peníze se však dají pořídit všechny myslitelné symboly cti, od čistého trestního rejstříku prokazujícího mravní bezúhonnost nositele po diplomy o dosaženém univerzitním vzdělání a akademických hodnostech. Novodobé české dějiny přinášejí dostatek důkazů.

 

Stát usiluje, rukama ministra financí, kontrolovat a zdaňovat každou obchodní transakci. Velice by mne zajímalo, jak rozsáhlé jsou (ve finančních objemech) transakce, které probíhají nekontrolovaně, mimo vládní evidenci, z ručky do ručky nebo z kapsy do kapsy, systémem já na bráchu, brácha na mne.

 

Pokrok automobilismu v této zemi dokazuje i skutečnost, že v dnešní době se u nás ukradne ročně víc aut než se jich v době reálného socialismu prodalo. To dokazuje ekonomickou nevýkonnost socialismu, ale také neschopnost demokracie kontrolovat zločinnost.

 

Irák, země mající dnes absolvovat první tak zvané demokratické volby. Ať dopadnou jakkoli (výsledek se odvažuje předvídat málokdo), už dnes je zřejmé, že jsou principy s vyšší prioritou. Bezpečnost zaručená účinnou kontrolou zločinnosti, řízení společnosti garantující funkčnost systému; myslím, že tou zárukou sotva mohou být pouhé proběhnuvší volby. Nucená demokracie je problematická demokracie – tím spíš, že nikdo vlastně neví, co je podmínkou nutnou a podmínkou postačující, aby mohl být společenský systém nazván demokratickým.

 

Žádný samospasitelný společenský systém neexistuje. Neexistuje-li dobrá vůle – a ta jako všeobecná neexistuje nikdy – v každém řízeném systému musí být uplatňováno ve větší nebo menší míře násilí. Pokud má toto násilí charakter srovnatelný s násilím uplatňovaným při výchově dětí (v zemích s rozumně vedeným školstvím), je to v pořádku.

 

Člověk je vlastně celý svůj život tvorem na útěku. Snaží se uniknout smrti.

 

Corruptissima res publica plurimae leges. Stát nejvíc zkorumpovaný má nejvíc zákonů. Už staří Římané tedy znali způsob, jak nejdůkladněji zamaskovat prohnilost – předstíráním pevnosti a zdravého fládru. S počtem zákonů kladně koreluje jiná veličina – totiž počet právníků na kilometr čtvereční. Takže – stát nejvíc zkorumpovaný má relativně nejvyšší počet právníků. Platí to o Spojených státech; údajně každý druhý právník na tomto světě je právník americký. I v zemi úplně maličké, jako je ta naše, jde v posledních patnácti letech rostoucí počet právníků ruku v ruce s narůstající zločinností všeho druhu. Takže – klobouk dolů před postřehem starořímských politologů.

 

Zneklidňuje mne, že medicína deklaruje svůj případný pokrok vždycky v té oblasti, v níž to není mému zdravotnímu stavu nic platné.

 

Pro zajištění dobrého platu není univerzita nic moc. Pro sociální zajištění rodinných příslušníků je to však podnik velice vlídný.

 

O tom, že žiji už dlouho, mne přesvědčuje život také tím, že se vzory chování, se kterými jsem se střetával ve starém režimu, se potkávám i dnes, v prostředí režimu nového, který o sobě prohlašuje, že onen předcházející starý režim učinil minulostí. Zdá se, že lidské chování je trvalejší konstantou životního prostředí než politické strany a podobné přechodné letničky.

 

Když jsem v přítomnosti jistého senátora konstatoval, že nedávno proběhnuvších voleb se zúčastnilo pouhých osmnáct procent voličů, pochlubil se tím, že v jeho volebním obvodu byla účast mnohem vyšší – celých třicet procent. Mezi slepými jednooký králem. Mé poznámce, že v tom případě musela být volební účast v některém jiném obvodu pouhých deset procent, asi nerozuměl.

 

Někdy si kladu otázku, zdali důvodem vyhnání Adama a Evy z ráje nebyla Evina snaha tajně tam založit politickou stranu jako protiváhu strany Hospodinovy – a narušit tak panující systém jediné strany. I tohle by totiž bylo možno hodnotit jako svého druhu poznání. Jako poznání politologické, dnes hodnocené jako krajně pochybné.

 

Masový průnik žen do politiky na všech jejích úrovních – od obecní až po malostranskou – by možná znamenal jisté její vylepšení. Zcela nepochybně by však znamenal výrazné zhoršení úrovně kulinární, což – jak každý rozumný člověk uzná – by v celkovém součtu rozhodně znamenalo pro české životní prostředí minus. Špatnou politiku je možné s dobrým jídlem  přežít – zatímco stravitelná politika s nestravitelnou kuchyní je cesta vedoucí národ do záhuby. 

 

Jako specificky české je třeba hodnotit úsilí našich politických stran dostat se na Malou stranu. Stát se stranou malostranskou. Vstupenkou k tomu je překročení hranice pěti procent voličů pro tu kterou stranu hlasujících – bez ohledu na to, kolik voličů se voleb zúčastnilo. Vázat toto vstupní kritérium na voliče hlasující bylo skutečně moudrým rozhodnutím Otců zakladatelů popřevratové české demokracie; zdá se totiž, že pěti procent z množiny všech oprávněných voličů by při dnešní mizivé volební účasti nemusela dosáhnout žádná z politických stran. To se naštěstí při současném volebním systému stát nemůže, ani kdyby k volbám přišli jenom samotní kandidáti.

 

Obloha šedivá jako ušmudlaná křídla balkánských hrdliček. Kolem paneláků zbytky sněhu, kterými pohrdlo nízké polední slunce předchozích dnů, připomínají prošedivělý věneček na zátylku unaveného důchodce. Při pohledu z tepla obývacího pokoje zamrazí nepokojem; vyjít do posolených chodníků či ulic neláká. Raději tělo do svetru zabalit a duši do klubíčka nechat schoulit, a by ji ani představou neozáblo.

 

Maceše u soudu obviněné z týrání dětí přitížilo zejména svědectví, že poslala Marušku do lesa sbírat jahody, aniž by jí na cestu dala na ně džbánek. Tím bylo s konečnou platností dokázáno, že její jednání bylo vedeno zlým úmyslem – a nejednalo se tedy o pouhou nedbalost zapříčiněnou nezřízenou chutí na jahody, které si v létě zapomněla zavařit.

 

Bramboračka s houbami v půli sněhem zavátého února – povzbuzení, že přijde nejenom jaro, ale i léto, mávnutí křídel naděje dočasně okolnostmi potlačené.

 

Je počasí, ve kterém zbabělí mužští ani k holiči ven nevyjdou.

 

Brát na sebe odpovědnost – to je těžký zimník si navlékat v parném létě anebo v plavkách do prosincového rána vycházet shánět vánočního kapra.

 

Dokud žije, má ryba jedinou možnost obrany vůči člověku, který ji na udici tahá z vody – mrskat sebou. Teprve po smrti se její možnosti zvyšují – může mu zapíchnout do krku kost.

 

Úspěchu se dá dosáhnout dvojím způsobem – umět anebo umět v tom chodit.

 

Kdyby začala vltavská voda téct od Prahy zpátky k šumavským kopcům, asi by to vyvolalo mezi fyziky a techniky náramný údiv. Ještě větší podivení by však nastalo, kdyby se čeští politici začali chovat podle zákonů zdravého rozumu.

 

Vyznání politikovo občanovi: My vám nebudeme lhát, když se přestanete takhle drze ptát!

 

Senát ČR je něco jako shromáždění blanických rytířů. Jsou pojistkou pro případ zemské krize a taky pořád jenom spí, připraveni probudit se a vyjet do boje, až bude v Čechách nejhůř. Na rozdíl od blanických rytířů jsou ovšem pod penzí, kterou si sami vypočítávají podle svých nemalých platů. A na rozdíl od nich dost podstatně přispívají k tomu, aby bylo v Čechách pořád hůř.

 

Poslední průzkum názorů občanů na politické instituce byl zrušen a jeho výsledky prohlášeny za státní tajemství – když se ukázalo, že lid by si přál, aby jeho představitelé byli placeni přiměřeně tomu, co si za svou práci zaslouží. Kdyby mělo být tomuto přání lidu vyhověno, rovnalo by se odsouzení českých politiků ke smrti hladem. Trest smrti byl však v této humánní zemi už dávno zrušen.

 

Český lid je houf nevděčných tvorů, který stále tvrdohlavěji přináší zklamání svým politikům – zejména tím, že je nechodí volit. Naštěstí jsou tito politici lidé neohrožení a velkorysí;        na nevděk svých voličů nehledí ani jim ho nijak trpce nevyčítají; obětavě pokračují dál ve své odpovědné práci. Jejich kousavé poznámky o vysokých platech za podřadnou práci přehlížejí, dobře si jsouce vědomi, že plní pro svůj národ úkoly, které jsou penězi k nezaplacení.

 

Jestliže historik stojí před problémem rekonstruovat životní příběh historické postavy z fragmentů, které se o ní dochovaly v evidenci archivních dokumentů, je jeho úkol podobný úkolu archeologa, jehož lidé vykopali hrst střepů, ze kterých by měl sestavit nádobu, jejíž byly ony střepy kdysi součástí. Soubor oněch kousků nemusí být úplný; velmi pravděpodobně nebyly nalezeny všechny. Může nastat i obrácená komplikace; kousky jedné nádoby byly pomíchány s kousky nádob jiných. Aby svůj úkol vyřešil, musí mít archeolog předem pojatý záměr, co vlastně bude rekonstruovat; amforu na přepravu vína nebo hrnec na uskladnění obilí? Ten záměr si vytváří na základě zkušeností (už viděl pár amfor i hrnců) a hlavně díky tomu, že jeho mysl jedná při svém uvažování podle principu spojitosti a holistického (celostního) principu. Ten člověku umožňuje domýšlet strukturu celku na základě znalosti dílčích částí, třeba jen pouhých zlomků takového celku. A nemusí se jednat jenom o svět konkrétních entit; toto tvrzení platí také o strukturách abstraktních. Historikova situace je obtížnější v tom, že písemné doklady mohou, na rozdíl od věcných archeologických nálezů, záměrně předstírat. Vždycky, ve všech dobách, se lhalo a klamalo. Přitom má písemný pramen nárok na to, aby nebyl přehlédnut – a jeho případný statut falsa musí být  pracně dokazován. Historie doby, jejíž pamětníci ještě přežívají, se rekonstruuje i ze vzpomínek těchto současníků. I ony mohou být slepovány do celku nádoby stejně jako archeologické střepy. Také přitom holisticky fungující neurofyziologické mechanismy historikovy mysli vedou jeho představu, aby se nechávala ovlivnit jemu známými zákonitostmi lidského chování. V podobné situaci se většina lidí chová podobně. Kde jednoho přepadá strach, i jiný se bojí a podle toho jedná. Je normální domýšlet si. Na svých životních cestách lidé nepřeskakují propasti; šplhají po jejich stěnách pomocí žebříků nebo je obcházejí. Nemohou si dovolit nerespektovat přírodní zákony; příroda jim to nedovolí.

 

Nežijeme, abychom jedli; jíme, abychom žili. A když už žijeme, proč si občas neďobnout něčeho jen tak, pro potěšení, bez povinnosti přemýšlet o povinnosti přežít?

 

Hlupák nikdy nebude oceňovat moudrost; nechtějte na něm, aby jednal v rozporu se svou přirozeností. Moudrost ho prostě nenadchne; dost na tom, nebude-li usilovat o její potlačení a vymýcení. Už tohle by byl společenský úspěch.

 

Dobří lidé jsou tak dobří, že se nenajde nikdo schopný špatnému člověku říci, že je špatný. Doufám, že alespoň u Posledního soudu se najdou, kteří to dokážou. Na druhé straně ovšem by to mohlo znamenat, že někteří ne zcela dobří se protlačili protekcí až do nebeské justice …

 

Český lid se už dlouho pokouší zrušit senát jako instituci úplně zbytečnou; kromě jednorázových akcí, jako je založení strany pro zrušení senátu, činí tak soustavně tím, že senátní volby bojkotuje. Drtivou většinou více než osmdesáti procent. Na to reagují senátoři, zuby nehty se držící svých prebend, tím, že tento je nevolící lid zrušili. Tím, že jeho existenci odmítají brát na vědomí. Je to situace zcela obdobná té, když v době nejhlubšího bolševického temna (psal se rok 1953) prohlásili straničtí a vládní papaláši v NDR, že lid zklamal svou stranu a vládu. Učinili tak poté, co Berlíňané dali najevo svůj nesouhlas s jejich sociální politikou. Jak se zdá, je chování politiků v podobných situacích velmi podobné – nezávisle na tom, jakým názvem se aktuální politický systém označuje.

 

Několik týdnů jsem zápolil s jistým tělesným problémem – z pravého ramena mi soustavně dolů sklouzávala šle. (Kdybych o tomhle problému vyprávěl, použil bych termínu kšanda; to je však výraz nespisovný). Jednou jsem se na ulici svěřil svému lékaři; zamyslil se a pravil, že jedním z projevů stárnutí je i možné vychýlení páteře – a že bych s tím měl zajít na rentgen. Pak jsem si jednou sundal svetr v přítomnosti svých spolupracovnic – a ony mne upozornily, že zádový konec mých šlí je upevněn vychýleně, tj. nikoli rovnoběžně se silokřivkami gravitačního pole. A svou diagnózu pohotově doplnily terapií – přepnuly mi šle do standardní polohy. Mé potíže vymizely téměř okamžitě; po celé operaci mi zbyl jenom slabý neklid, zdali nezavdaly mé kšandy touto situací podezření na sexual harrassment. Uklidnilo mne teprve konstatování jiného lékaře, že záda jsou považována za tělesnou součást v sexuálním ohledu neutrální.

 

Navštívil jsem jednu z nových olomouckých hospod; v jejím názvu se vyskytuje slovo Goliáš. Porce guláše, kterou mi na rozlehlém talíři donesli, byla velmi obstojné velikosti. Myslím, že po této zkušenosti se budu vyhýbat hospodám, v jejichž názvu by se vyskytovalo slovo David. A pak ať mi někdo tvrdí, že znalost bible není pro současného člověka důležitá!

 

Začátkem roku 2004 se musel Scotland Yard zabývat kauzou, která nastolila kvalitativně nový problém – o jehož legalitě či kriminalitě bylo třeba rozhodnout. V londýnském klubu Ritz Casino na Piccadilly vyhrála v ruletě trojice sázejících mimořádně vysokou částku asi jeden a čtvrt milionu liber. Náhoda je sice dáma vrtkavá, nicméně do jisté míry vypočitatelná; pravděpodobnost takové výhry je mimořádně malá. Speciálním vyšetřováním bylo zjištěno, že zákonitosti náhody se v tomto případě podařilo ne sice oklamat, ale přece jen značně obejít. Mimořádnost situace spočívala v tom, že nedošlo k ovlivnění průběhu samotné hry – žádný magnet pod stolem, žádné brždění otáček kola. Dotyční hráči využili pokročilé technologie měření k tomu, aby pomocí laseru instalovaného do mobilu po jistou kratičkou dobu měřili fyzikální parametry běhu ruletové kuličky, které předávali počítači schopnému odhadovat místo, na němž se běžící kulička zastaví. Na to před jejím zastavením sázeli. Tím podstatně zvyšovali svou šanci vyhrát. Soudní rozhodnutí nevedlo ke zrušení výhry – nešlo o podvod. Počínání hráčů využilo mimosmyslové měřicí techniky, což stanovy hry nezakazovaly. Jistě se však dá čekat, že podniky založené na hazardu upraví pravidla například zákazem nošení mobilů do heren. Zmiňovaná situace je příkladem toho, jak chování náhody závisí na okolnostech, za nichž se náhoda má projevit. A že takovými okolnostmi mohou být i naše znalosti prostředí.

 

Snem vlády je vypěstovat občana, který by se podobal krávě vybavené obrovským vemenem tvořícím mléko a naopak postrádající tlamu a žaludek, které je třeba pracně krmit. V optimálním případě by z toho vemena mohlo do připravených bedniček vypadávat máslo, sýr a jogurt. Pokud možno hygienicky balené. Sen občana je podstatně jednodušší a skromnější – žádnou vládu nemít.

 

Třicetiletá válka byla prohrána už ve své zahajovací bitvě na Bílé hoře kvůli skrblictví  českých stavů, z velké míry německých. 

 

České národní obrození se vedlo cestou prosazení česky psaných knih a českých novin. V tom nám Němci svými germanizačními snahami nezabránili. Prostě si počkali, až v tom národním obrození úspěšně zvítězíme – a pak si ty české noviny za německé peníze koupili. Mnogaja ljeta!

 

Nejdřív exprese, potom deprese.

 

Padesát let jsem udržoval případné zájemce v uctivé vzdálenosti od své vyvolené. Teprve teď jsem musel nasadit ten nejsilnější kalibr – tajím před nimi, jak zajímavě umí vařit!

 

Vždycky existuje mnohem víc dobrých úmyslů než dobrých činů.

 

Vyrážet klín klínem = pilně střídat ženské.

 

Otázka položená zubařům: Chodí zubaři rádi k zubařům?

 

Co tě nepálí, nehas – ledaže bys to měl v popisu práce a bral za to plat a prémie.

 

Nebýt na světě lumpové a darebáci, byli by ti poctiví a hodní úplně nenápadní.

 

Ke kladům demokracie patří to, že občan nevolí, koho volit nechce. K jejím záporům pak patří, že oni nevolení si toho nemusejí všímat – a chovají se, jako by zvoleni byli.

 

Doba se mění. Kde dříve ekonomicky uvažující hospodyňka přes plot pro pírko skákala, přijíždí dnes pracovitý lupič s náklaďákem vykrást z cizího domu celé jeho zařízení včetně nábytku.

 

Pádem s koně se může zabít jenom ten, kdo na koních jezdí.

 

V přírodě je samozřejmé, že menší jsou požírání většími. Mezi lidmi se děje totéž, jenom se tomu říká diskriminace – a po skončeném sežrání se to pohoršeně odsuzuje.

 

Výhodou cvičence na nářadí je, že svého koně ani kozu nemusí krmit, ani po nich hnůj uklízet.

 

I skok přes koně může být pro někoho koníčkem.

 

Je-li tvým koníčkem kynologie, pak darovanému koníčkovi rozhodně na zuby nehleď!

 

Přetažený spánek může člověka unavit.

 

Čas je cosi zcela mimořádného. Dokonce odmyslíme-li si stanoviska filozofická a fyzikální. Technologicky vzato, je čas univerzální přísada, bez níž nedokáže ani ta nejpromyšlenější technologie ukuchtit vůbec nic. Je možno počítat čas k surovinám fosilním podobně jako uhlí nebo ropu, či k surovinám obnovujícím se v přírodním ročním cyklu podobně jako obilí, ovoce nebo cukrovou třtinu? Možná je čas jedinou surovinou mající vlastnost obojího; pro lidstvo jako biologický druh je čas surovinou obnovitelnou, zatímco pro jedince se zásoba času vyčerpává až dosáhne svého dna. Ledaže by, v poněkud jiné dimenzi, i pro lidstvo existovalo takové dno – ne v řádu desítek let, ale v řádu tisíciletí.

 

I ten, kdo nedělá nic, dělá jej v čase. Jinak řečeno, i na nicnedělání se vynakládá čas. A protože hodnota ničeho je nulová – a čas patří k surovinám cennějším nad zlato (ani ten největší boháč si čas navíc nekoupí) – patří nicnedělání k největším rozmařilostem vůbec.

 

Ekologům, kteří si lámou hlavy nad tím, jak zachránit kdejaký biologický druh před vyhynutím a kdejaký kout země před jeho zabetonováním nebo vyasfaltováním, naprosto uniká, že by měli svou pozornost upírat (a to přednostně) na bezohledné plenění času, kterého má i každý lidský jedinec jen omezené množství. Jestliže je tedy střeženo právo ryb na kyslík ve vodě a chráněno právo zajíců na jetel na lesních pasekách, nemělo by být lehkomyslně pomíjeno a zůstávat mimo kontrolu právo člověka na racionální využívání času, který mu byl přírodou k životu vyměřen. Jsem toho názoru, že politik, který svou manažerskou negramotností zavinil, že lidský tvor musí vynakládat svůj drahocenný čas na shánění něčeho, co by se při troše politického filipa vůbec shánět nemuselo, se chová neekologicky. Na vyplňování zbytečných nebo zbytečně rozsáhlých formulářů. Ano, v tomto ohledu jsou politická negramotnost a ekologické škody přímo propojeny. Pozitivně korelují ve vysokém stupni. Ekologickou škodu tak působí každá plytká, užvaněná řeč; škoda je přitom tím větší, čím delší bylo takové žvandání a čím větší shromáždění je jím obtěžováno. Velikost takové škody lze snadno změřit, porovnáme-li užitek (případně požitek) z vyslechnutí hodiny jalového poslaneckého tlachání s užitkem (případně požitkem) z hodinového flirtování s pohlednou dámou přiměřeného věku. Zvlášť přesvědčivým příkladem marnění času jsou pseudodramata organizovaná na půdě české vlády a českého parlamentu – a v médiích předkládaná znechucenému občanstvu. Přitom vůbec nejde o nic zajímavého – že politici kradou, podvádějí a spekulují na účet občanů, je všeobecně známo a dokonce prokázáno. Že čas, který jim byl docela slušně zaplacen, s pověřením, aby se zabývali řízením státu, promarňují v nechutných tahanicích o svých osobních a rodinných poklescích. V našem univerzitním programu můžete najít předmět Ekologie člověka. Myslím, že by bylo na místě zařadit do něj taky předmět Ekologie času.

 

Na obzoru jsou velikonoce. Čas, kterému předchází masopust, čas koblih a uzeného, které  umí potěšit tělo i duši člověka – k nemalému zármutku obezitologů a zastánců zdravé výživy. Jen tak mimochodem – všimli jste si, že své svátky mají košty vína a slivovice, trnkobraní, závody v pojídání párků, knedlíků, vyprazdňování půllitrů piva a jiná počínání, nad nimiž zdravotníci zalamují rúky, zatímco mrkev, zelí, minerální vody a kravské mléko nic takového nemají? Nepřipomíná to situaci, kdy je opěvována ženská ctnost – horlivě jsou však vyhledávána místa, kde se ženské ctnosti nedaří?

 

Aféry politiků připomínají situaci, kdy člověk zaboří vidle do hromady hnoje. Co předtím jenom decentně páchlo, začne smrdět do daleka široka. A jak se těmi vidlemi v tom hnoji pohne a podezřelý se odkope, začne se samozřejmě bránit – a podle zásady jak ty mně, tak já tobě – obviní žalující, že oni taky nemají ruce čisté (a to pod heslem čistých rukou začínali). A lidé najednou vidí, že tzv. politická elita je parta uličníků, aby je člověk pohledal. Komunisté kdysi provozovali předvolební heslo Volíme nejlepší z nejlepších. Dnes už tyhle politické romantické nesmysly neprovozujeme, staly se příliš profláklými. Dnešní politické strany je nahradily prázdnými frázemi. Obávám se však, aby se nestalo oprávněným heslo Volíme nejhorší z nejhorších. Neustále vzrůstá podezření, že svět politiků představuje morální odpad společnosti. Už za první republiky existovalo heslo Když do pytle zavážeš komunistu a fašistu a zatřepeš s ním – ať  po rozvázání vypadne kdokoli, vždycky to bude darebák. Myslím, že tohle úsloví se dá dnes rozšířit na libovolný počet politických stran.

 

Hádanka: Nikdo to nemá rád – a přesto za to všichni platí. Co je to? Odpověď: Senát České republiky!

 

Komise – tvé jméno je alibismus!

 

Politici s obličeji, na něž si nasadili škrabošky vážnosti, skromnosti a dojetí, přebírají uznání a ceny, včetně čestných občanství a čestných doktorátů; vypadá to jako by opravdu věřili, že si něco podobného zasloužili. Moc se to neliší od promocí někdejších absolventů vokovické partajní Sorbonny, přebírajících diplomy s vytištěnými tituly RSDr. (Rodné Strany Doktor). Sice jsem nikdy žádný neviděl, ale vsadil bych se, že byly vyvedeny v rudé a zlaté; to aby se připomenulo, že všechno zlato (pro někoho) bývá zaplaceno (krví někoho jiného). Dichtung und Wahrheit prostředí lepší společnosti. Pouťové pozlátko politické slávy. Všichni, kterým ještě zbyl štipec kritického rozumu sice vědí, že je to všechno jenom jako, nemají však v sobě dost poctivosti, aby přiznali barvu. A tak se politický svět potácí od jedné aféry ke druhé, od jedné oslavy něčeho k jiné, od jednoho zmateného projevu k jinému ještě zmatenějšímu. Svět šašků bez rolniček a bez humoru. Všem na očích, takže kazících dobrý vkus a dobré mravy. A dávajících tušit, že pod pokličkou veřejných tajemství to páchne ještě hůř než se navenek zdá.

 

 Zatímco obecný lid si svůj občanský poplatnický úděl zpestřuje možností vyvádět aprílem jednou do roka, je politikům dovoleno činit tak 365 dní v roce; v případě roku přestupného ještě o den navíc. Interpelace ministrů v parlamentě, což je show určená k pobavení občanstva, jsou toho názornou ukázkou. Na otázku Co jste to provedl, vážený pane? tázaný s tváří tak vážnou, že mu hrozí vymknutí sanice, vyjmenovává všechny dobré skutky své i svých příbuzných až do pátého kolena. Řeči se vedou o kozách a o vozech, logika pláče a lidi to platí.

 

… ová. Nováková, Pytlíková, Ocásková. Feminismus mává praporem na desítkách světových bojišť, od vylepšení sexuální statistiky zasednutých poslaneckých a ministerských křesel až po možnost žen panáčkovat v řadách operetních statistů Hradní stráže. Nechápu, proč ale žádnou teoretičku gender studies, dožadující se, aby byla brána stejně vážně jako fyzik nebo chemik (bez rozdílu pohlaví), ještě nenapadlo, že je urážlivé, aby byla v Česku (i jinde) žena označována ve svém příjmení? Aby nosila značku svého pohlaví jako holub svůj kroužek?O slepicích a jiných podobně postižených tvorech nemluvě? Anglosaský svět, stejně jako svět franko- i germanofonní, kde feminismus vznikl, nic podobného přece nezná! Co je to za politiku, která se dožaduje rovnoprávnosti – a přitom už v samotném pojmenování ženského subjektu ponechává bez povšimnutí urážlivou skutečnost, dokládající, že žena je pouhým přívažkem nějakého mužského protějšku! Že se bez mužského, kterému je přece ve všem rovnocenná a rovná, neobejde ani při rozhodování o tom, jak se bude jmenovat! Oč sebevědoměji by znělo jméno Františka Novák vedle František Novák – nežli Františka Nováková! Manželka Franty nebo Frantova dcera. Byla by tu sama za sebe, byla by sama sebou! Vymizel by mužský lingvistický šovinismus nebo alespoň  jeho zákonná opora. Byl by to rozhodně důstojný příspěvek naší (femininní) doby k dějinám někdejší české dívčí války.

 

Nabídka a poptávka. Jde o univerzální princip nejenom v oblasti trhu zboží – v dimenzi prodeje rohlíků, pomerančů a vepřových kotlet, pánských kalhot a dámských sukní, prodeje a koupě erotických služeb. Dokonce jako občan je každý z nás vlastníkem jednoho virtuálního hlasu, se kterým lze v čase voleb obchodovat. Jeho hodnota se zdá být v očích převážné většiny vlastníků nevalná – jak lze usuzovat z faktu, že jim nestojí za to na politickém trhu jej uplatňovat. Na druhé straně politického stánku je nabídka v předvolebním čase náramná. Politické strany v případě volby poměrné nebo jednotliví političtí matadoři v případě volby většinové se předvádějí ze svých lepších stran, stejně jako kdysi koňští handlíři na trhu předváděli staré herky nadopované arzenem a mimořádnou dávkou ovsa, s eventuálně osmirkovanými zuby. Podobně jako oni demonstrují svou schopnost oběhnout náměstí bez upadnutí; a k tomu navíc prvotřídní kvalitu svého upřímného charakteru, o kterém si nikdo z těch, kdo je znají, už dávno nedělá žádné iluze. Už mnoho let je poptávka nepatrná – jenom zlomek z těch, kteří mají v kapse halířek svého občanského hlasu, je ochotno jej na tu kterou politickou herku přihodit. Raději svůj hlas zmačkají a do odpadkového koše zahodí. Specifikem nabídky a poptávky volebního tržního mechanismu je to, že někteří z těch nabízených valachů a kobyl vybráni být musejí. Když se toho nedosáhne pro zanedbatelný zájem voličů, zasáhne zákon, který byl obezřetně předem nastaven tak, aby se názor voličů dal „demokraticky“ obejít. Křesla, která byla jednou nainstalována, se obsadit musí; stát ve skutečnosti neřídí jedinci, které lid pověřil vládnutím – stát řídí jistý předem stanovený počet křesel; jaký zadek se v nich zahřívá, není vůbec nijak důležité.

 

V čase předjaří slunce zápasí s mrazem – v poledne vyhrává teplo tavící sníh pod okraji chodníků, zatímco v noci kontumačně nabývá vrchu mráz. Dialektika řízená fyzikálními zákony pohybu planety kolem Slunce a otáčení kolem své vlastní osy ukazuje jednomu palcem dolů a druhému soupeři palcem nahoru. Po půl roce svoje zásady popře – charakter je někdy méně důležitý než rovnováha.

 

FINIS