LIBER CATENATUS

Úvahy o životě a přilehlém okolí

Píše S. Komenda Část 15, březen 2005

------------------------------------------------------------------

Největší Čech …?

Vyhlášenou televizní soutěž sotva může kriticky uvažující člověk brát vážně – ať už by byl jakékoliv národnosti. Důvod je prostý, třebaže si ho je v televizi asi jen málokdo vědom; obávám se, že kritické myšlení není pro lidi vymýšlející program televizního vysílání jejich parketou. Seřadit osobnosti z jisté množiny vyžaduje jejich seřazení v multidimenzionálním, tj. mnohorozměrném prostoru. Existují sice postupy jak to provést, jejich aplikace je však rozhodně netriviální – a v televizním prostředí proto neproveditelná. Navíc se dá předpokládat, že místo pečlivého (tj. pracného, zdlouhavého a navíc nutně subjektivního) měření kvantity specifických kvalit uvažovaných jedinců budou hodnotitelé masivně ovlivňováni ozvěnou mediálního ozvučení jejich životních příběhů. Jistě by bylo nepřípadné pomíjet korelaci obrazů s originálem; nemělo by se však rozhodně zapomínat na požadavek nezávislosti dílčích aspektů hodnocení. Ten ovšem žádná televizní anketa respektovat nedokáže.

Seřazovat lidi v jediné dimenzi je snadné, a provádíme ho docela běžně. Dovolte mi uvést příklad: zatímco Češi si lámou hlavu se svým největším Č., máme my Moravané v téhle záležitosti naprosto jasno; největší Moravanem je prokazatelně hanácké obr Josef Drásal, jehož výšku si může přeměřit každý, kdo se dostaví do příslušného olomouckého muzea (během otvírací doby) s krejčovským metrem v kapse; odměnou mu bude naměřených 238 cm. Josef Drásal existoval jako osoba z masa a krve – na rozdíl od českých velikánů Járy da Cimrmana a Josefa Švejka, kteří jsou produkty (sice obdivuhodné), ale přece jen pouhé fantazie. Na Hané máme tedy problém největšího člověka vyřešen. Největší Čech je samozřejmě Moravák.

Známé přísloví říká, že jedna vlaštovička jaro nedělá. Právě tak je pravda, že velikost národa nedělá její největší velikán. Ani v tom případě ne, kdyby bylo možné nějak rozumně tuhle velikost odměřit. Z mnoha různých (a rozumných) důvodů by bylo důležitější vědět, jak velký je průměrný Čech. Ne v centimetrech tělesné výšky, ale v onom nejasně, rozmazaně, mlhavě, fuzzy způsobem definovaném multidimenzionálním prostoru lidské osobnosti. Jak velký je ten průměrný Čech ve srovnání s průměrným Rakušanem, Němcem, Američanem. Protože teprve takové srovnání vypovídá o tom, jací jsou Češi ve srovnání s Rakušany, Němci, Američany. A to je, oč na tomhle světě běží.

Všimněte si, prosím, že o takové srovnání v multidimenzionálním prostoru se nepokoušíme. Přestože nedávno vyšla na toto téma kniha dokonce českých autorů. Její čtení ovšem vyžaduje gramotnost, kterou nevládnou nejenom v českých televizích. Matematickou, pravděpodobnostní a statistickou gramotnost. Znalost maticového počtu, operací s determinanty a náhodnými veličinami. Tohle ovšem v televizích předvádět nemohou a nahrazují to proto mlhavým blábolením o českých osobnostech.

Mezinárodní porovnávání svého češství běžně provádíme zase v oněch vybraných jednotlivých dimenzích. V dimenzi zkorumpovanosti například, v níž dosahujeme pozoruhodných výsledků. Natolik pozoruhodných, že to znepokojuje i Evropskou unii, která nás nedávno neprozřetelně přivinula na svou bruselskou byrokraticky košatou hruď. V dimenzi soudnictví, jehož neschopnost, respektive schopnost řešit své kauzy až do vymření účastníků soudních sporů, se stala světově proslulou. V dimenzi manažerské nemohoucnosti české vlády a českého parlamentu, prohrávajících v mezinárodních arbitrážích podstatnou část národního jmění. Podvodníci světového i okresního formátu si tímto způsobem soustavně předávají své zkušenosti a vylepšují své apanáže. Proslulost České republiky je v tomto kontextu rozhodně prvotřídní; je to proslulost dojné krávy, která je ve světě kdekomu za vola. K oněm dimenzím české národní excelence patří i míra zločinnosti v jejím propojení na policii, justici a politiku. Al Capone by své české žáky rozhodně pochválil.

Akademické nevolnictví

Už více než dvě století vykládají učitelé v hodinách vlastivědy a později dějepisu školním dítkám, že v českých zemích, potažmo v rakouském mocnářství, bylo nevolnictví zrušeno výnosem císaře Josefa II. Od konce 18. století se tak mohli poddaní podle své vůle (a ekonomických možností, tuto vůli podstatnou měrou oslabujících) stěhovat, ženit a vdávat se, své potomky přihlašovat na studia. Pánům se to samozřejmě nijak zvlášť nelíbilo – a neváhali proto realizaci tohoto monarchova záměru házet klacky nejenom pod nohy. Nicméně – jak běžel čas – nevolnictví se stávalo minulostí.

Na tomto místě se vrátím od josefínské minulosti k současnému věku. Když tak o tom přemýšlím, řekl bych, že s legislativním zrušením nevolnického vztahu mezi lidskými subjekty neproběhl paralelně proces anulování tohoto přežitku minulosti v lidských myslích. Rezidua nevolnického myšlení a postojů, kdy lidé, kterým se podařilo ve svých rukou soustředit jistou moc rozhodovat o osudech jiných lidí, se náhle cítí být pány ve smyslu panskosti století dávno minulých; a v duchu této logiky vidí náhle své podřízené v roli nevolníků. Možná diváky soudobých představení, z nichž mnohá se odehrávají i na scénách akademických, může trochu mást skutečnost, že mezi rekvizitami chybí drábi s lískovkami, nejsou tu ani lavice, na kterých by byly mrskány zadnice neposlušných a vzpurných, nikdo neproklamuje právo první noci.

Přesto nevolnictví dodnes přežívá. Pohybuji se v akademických prostředích dost dlouho, aby můj nos zachytil jeho pach. Jedním z typických příkladů takové situace je, když vedoucí katedry slibuje jinému lepšímu člověku (bývá za tím protislužba nebo alespoň možnost protislužby), že jeho podřízený, což je člověk šikovný a umí něco, oč je obecný zájem – pro tohoto člověka něco vykoná. Zcela nezávisle na tom, že onen slibovaný výkon nepatří do pracovní náplně podřízeného. Že je to jedinec pověřený výukou a účastí na výzkumu.

Takové jednání nese nesejmutelné znaky nevolnictví. Vedoucí pracovník zneužívá postavení jemu svěřeného k navyšování osobního vlivu. K neoprávněnému navyšování. Myslím, že se to nazývá zneužitím pravomoci veřejného činitele. Nebo činitele akademického. Není to nijak zvlášť nápadné, veřejné bití se nekoná, nikdo nekřičí a možná si ani nestěžuje. Přesto bylo znásilněno lidské právo; totiž právo na důstojné lidské zacházení, které je ponižováno tím, že jsou člověku ukládány povinnosti nesouvisející s jeho pracovními úkoly – které mají být vykonány v zájmu jedince neoprávněného plnění takových povinností si vynucovat.

Podobné situace, které jsem kvůli podtržení nazval akademickým nevolnictvím, mají cosi společného s domácím násilím. Ke znevolničení člověka dochází v prostředí téměř uzavřeném. V prostředí, v němž se často dodržuje zásada, že co se doma uvaří, má se doma i sníst a že špinavé prádlo se nemá prát na ulici, protože trochu té špíny by mohlo padnout na všechny, kteří se takovém prostředí pohybují. Člověk znevolňovaný se tak ocitá mezi dvěma kameny, které ho mohou dost pošramotit.

Obávám se, že onen druh nevolnictví, o kterém tady uvažuji, žádný císařský dekret osvíceného panovníka neodstraní. Nedá se zrušit zákonem. Je živen prostředím, v němž žijeme. Etikou a morálkou tohoto prostředí, což jsou parametry, o kterých je lépe v Česku se příliš nezmiňovat. Jinak mluvčí riskuje, že bude obviněn z kálení do vlastního hnízda.

Boj proti nevolnictví, za osvobození člověka, měl řadu obětí. Bylo by dobré, už kvůli jejich památce, aby se v něm pokračovalo i v případě reziduí nevolnictví, o kterých zde uvažuji. Když už to slovo – svoboda člověka – skloňujeme ve všech pádech. Nejde už o nevolnictví ve vztahu jedince ke společnosti – ale o nevolnictví ve vztahu člověka k jinému člověku.

Politické multiple-choice

Termín multiple choice v posledních desetiletích zdomácněl v oblasti měření znalostí. Kdo se v této oblasti alespoň občas pohybuje, ví, že podstatou takového měření je – předložit zkoušenému subjektu spolu s testovou otázkou také nabídku několika alternativ odpovědi, ze kterých si má jednu vybrat. Mezi oněmi alternativami je právě jediná správná – a odpověď subjektu je hodnocena jako úspěšná (a jako taková je kladně skórována), jestliže se mu podařilo vybrat alternativu správnou. Řešení úlohy je tak převáděno na problém správné volby z množiny nabídek.

Před problémem zvolit, vybrat si, stáváme v životě často. Také situace, v níž se lidský jedinec rozhoduje o volbě životního partnera, je volbou tohoto druhu. Přestože nevolnictví v této zemi skončilo už před téměř čtvrtstoletím, dodnes není taková volba volbou úplně svobodnou. Jsou tu omezení demografická, sociální, kulturní i jiná – šance pojmout za svou zákonitou (případně nezákonnou) choť dámu eskymáckého původu je pro český mužský subjekt poměrně nízká. Ze statistického hlediska nazíráno, není tedy volba manželky volbou plně svobodnou. Nevím, do jaké míry je takové statisticky doložitelné omezení lidskými (a nejenom mužskými) subjekty prožíváno; protesty proti němu se, myslím, nekonají. Možná ovšem jenom proto, že statistická gramotnost je na celém světě ve všech společenských vrstvách poměrně nízká.

Koncept voleb má dnes konotaci výrazně politickou. Volby jsou prohlašovány za záležitost zásadně propojenou s demokracií (třebaže vlastně nikdo pořádně neví, co to demokracie je). Původní snad antický řecký mechanismus přímé volby občanů z řad lidí svobodných, občanů pověřovaných výkonem moci, byl v dnešní demograficky rozkošatělé době nahrazen volbou nepřímou, kdy je zejména vědomí odpovědnosti zvoleného jedince za důsledky jeho vládnutí rozmazáváno až k nečitelnosti. Nepřímost voleb doby moderní spočívá především v tom, že voleni nebývají přímo jedinci, ale tak zvané politické strany – v jejichž rámci si jedinci k té které barvě se hlásící rozdělují hlasy, které se té které straně podařilo ulovit.

Mechanismus voleb má přitom výrazně charakter volby typu multiple choice. Bylo by naprosto naivní domnívat se, že volby jsou záležitostí zcela svobodnou. Ani omylem ne. Zúčastnit se voleb znamená souhlasit s tím, že se budu moci rozhodnout mezi několika nabídnutými alternativami; rozsah nabídky je dán počtem politických stran zapsaných na volební kandidátce. V principu nezáleží na tom, budou-li takové strany dvě nebo sto dvě. Pořád je to volba omezená, vázaná a vylučující, aby mohl volič do urny vhodit lístek se jmény, která na něj za plentou vepíše.

Z hlediska statistického (promiňte jeho neustálé zdůrazňování, je to na místě, protože uvažovaný problém nahlíží nejvýstižněji) se mechanismus tak zvaných demokratických voleb ničím neliší od rozhodování, které provádí hladový host v hospodě IV. cenové kategorie. I on si na ušmudlaném jídelním lístku volí z nabídnutých položek menu jednu, kterou se odhodlal konzumovat. Co uvedeno není, konzumovat nelze. Výjimkou je možnost nechat si připravit minutku (ale to už je jiný model).

Náš host má – kromě možnosti ukázat prstem na jeden řádek jídelního lístku tak, aby obsluhující číšník prst i řádek uviděl – i jednu možnost další. Zvednout se, obléci odložený plášť, zdvořile pozdravit a opustit lokál. Bez konzumace. Podle volebních statistik této země tak činí až 80% občanů této země. Konzumovat volby, jakkoli demokraticky jsou před nimi interpretovány, odmítají. S odůvodněním, že na to nemají dost silný žaludek. Že si prostě není z čeho vybrat, že každá možná volba by vyšla nastejno. Že poslanci z jakýchkoli stran se chovají podle stejného vzorce – po nás potopa. Oni totiž politici, na rozdíl od občanů, mají žaludky dostatečně silné. Stráví cokoli, jen když se jim zasype.

Hloupost nevylučuje mazanost

Protože to platí i logicky obráceně, že totiž mazanost nevylučuje hloupost, měl by titul této drobné úvahy výstižněji znít Mazanost a hloupost se vzájemně nevylučují, jsouce spolu slučitelné.

Mazaný hlupák je nebezpečnější než hlupák obyčejný. Než hlupák mazaností neobdařený. Zdůvodnění je nabíledni. Dá se proto očekávat, že z hlediska genetického nemusejí být gen odpovědný za lidskou hloupost a gen odpovědný za mazanost lokalizovány na témž chromozomu, případně na stejném úseku chromozomu. Dále se dá očekávat, že jejich vzájemná kombinace je možná, ne však nutná.

Hlupák je jedinec čitelný. Ne sice čitelný jednoznačně; jeho chování v té které životní situaci bývá však do značné míry odhadnutelné a předvídatelné. Jedinec obdařený vlastností známou jako mazanost bývá vypočitatelný. Zase jenom do jisté míry, přesto však to možné je. Vypočitatelnost chování mazaného jedince se může opřít a může využívat jisté míry racionality, která takovému jedinci nechybí. Podstatou této racionality je účelnost onoho chování. To poskytuje základnu pro výpočet a racionální odhady.

Mazanost hlupáka se liší od mazanosti jedince bystrého, od mazanosti vykuka, podšívky a člověka vykutáleného tím, že mazanost toho prvního nemívá charakter univerzální. Jeho mazanost bývá omezená, soustředěná na určitý úsek chování, na jakousi specifickou zájmovou sféru. Tohle omezení nemusí pro něho představovat zásadní nedostatek – pokud je mazaný hlupák natolik mazaný, že dokáže účastníky hry vtahovat na své vlastní hřiště, na jehož půdě hru suverénně ovládá. Takoví jedinci opravdu existují. Nejsou žádným mnou uměle vytvořeným konstruktem.

Hlupák bývá člověk natvrdlý, tupý, nevnímavý. Neschopný empatie; jeho vidění světa bývá omezené na poměrně úzký výsek životní reality. Pro jeho jednání může být taková omezenost výhodou; v některých životních situacích jedná způsobem, který je pro člověka s přiměřenou vnímavostí nepřijatelný; není slučitelný s jeho zásadami, zvyklostmi, s jeho sociální etikou.

Mazanost v kombinaci s hlupáctvím utváří jedince, který ze své omezenosti učiní sociální výhodu. Zatímco standardní lidé jsou na své životní pouti zdržováni různými ohledy, on jimi zdržován není. Kára jeho života nedodržuje předepsanou rychlost ani barvy semaforů. Zmíněná genetická kombinace mu umožňuje vyžadovat ohledy na jeho stav intelektuální nedostatečnosti; a zároveň se za to nijak neostýchat ani nestydět. Jde o kombinaci ve svých důsledcích průbojnou, průraznou a přímočarou. Nezdržující se ohledy maskování.

Ve své úvaze jsem se zmínil o genetice a dědičném původu diskutovaných vlastností. Tím ovšem nemusí být vyčerpány všechny možné zdroje jejich původu a rozvoje. Je na místě uvažovat i o vlivu prostředí. Zvlášť zajímavé, protože komplikované možnosti představuje v tomto ohledu interakce obojího – dědičnosti a vlivu prostředí. Jestliže se obojí sejde v kombinaci zvláště vypečené, je svět obohacen o jedince, pohybujícího se v životním prostředí způsobem, nad nímž standardním lidským jedincům zůstává rozum stát; i jejich ústa zůstávají otevřená údivem.

Mazaný hlupák se může po své životní trajektorii pohybovat poměrně rychle. Dost rychle na to, aby předstihl myšlení standardních lidských jedinců, jakož i jejich údiv nad tím, co všechno je možné. Tím je nutí, aby o něm nepřemýšleli v historickém kontextu – ale jen v časové dimenzi okamžiku a přítomnosti. Aby se snížila jejich šance postřehnout, že aktuální činy mazaného hlupáka nijak nesouvisejí s jeho dříve deklarovanými plány. Tato skutečnost může vysvětlovat, proč se mu občas podaří zaujmout místo i na velmi renomované pozici. V prostoru hodnocení intelektuálních výkonů totiž nemusí v úplnosti platit zákon o zachování; onen pověstný bič lze uplést z téměř ničeho.

V kalných vodách nepřehlednosti

Lovení v kalných vodách je fenomén lidovým fištrónem už dávno identifikovaný. Jde o metaforu z praktického života odkoukanou a do jiné životní reality přesazenou. Zkušenost ze života odkoukaná říká, že některé ryby se v zakalené vodě chovají nestandardně, totiž zmateně – a stávají se snadněji ulovitelnými. Přesazení do jiné životní reality může spočívat v tom, že zmatení a znepřehlednění pravidel společenského provozu usnadňuje jedincům obzvláště vypečeným a mazaným prosazovat svoje. Své zájmy, svá hlediska, svůj vlastní výklad pravidel považovaných za obecně přijatá. Typickou situací lovení v kalných vodách je provozování práva – kdy jedny skupiny právníků navrhují a k přijetí připravují nejednoznačné a zmatené zákony, které jiné skupiny právníků vykládají, interpretují a do životní praxe uvádějí.

Už doktor Karel Čapek o tom vlastně kdysi psal. Bude-li mi dovoleno jeho názor vyslovený v knize Život a dílo skladatele Foltýna parafrázovat, rozuměl jsem tomu tak, že spisovatel Čapek vyslovuje svůj opravdový údiv nad tím, že ve stejné době, kdy se lidská mysl snaží (s jistým nepopiratelným úspěchem) prodrat do nitra atomu a pochopit zákony tento systém řídící – řídí lidská společnost sebe samu s naprostou primitivností, cudně zahalovanou do diplomatických fraků a politických žaketů. Ta primitivnost je sebou samou, protože jde o řízení neúčinné, často končící nějakou sociální katastrofou, o řízení zmatené, dovolující politickým parazitům získávat neoprávněné výhody, o řízení, které se ani nestydí za svou iracionalitu a intelektuální bezmocnost.

Manažerská zmatenost brání účastníkům hry vidět, že k účinnosti řízení nutně patří jeho jednoduchost a přehlednost. Naopak, autoři pravidel jako by se styděli navrhnout opatření transparentní a přímočará. Nejsou schopni rozlišit, co je podstatné a zásadní, protože často se vyskytující a co méně důležité, protože na pořad dne přicházející jenom zřídkakdy. Opět to bývají zejména právníci, kterým je frekvenční, statistické hledisko cizí. Ke škodě věci, k její nemalé škodě.

Hodnotitelé manažerských projektů často samy sebe situují do role připodotýkatelů, omezujících svá hodnocení na marginální poznámky – čímž obvykle výše uvedený nedostatek dále prohlubují.

Symptomem, který validně a spolehlivě vypovídá o tom, že se systém ocitl ve stavu manažerské dysfunkce, je skutečnost, že se v něm vlastně už vůbec nikdo nevyzná. Že systém je odkázán na výklady různých šamanů vydávajících se za experty. Vlastně za experty na cokoliv – rozhodně však na racionalizaci řízení a využívání počítačů. Jakmile vedení podniku připustí, aby tito odborníci mohli plně uplatnit svoje názory, ocitli se na nejlepší cestě dopadnout jako sociální demokrati s jejich vůdcovským sloganem Myslím to upřímně! , opsaným od říšského vůdce Adolfa Hitlera. Taky si nechali poradit od odborníků – tentokrát odborníků na public relations.

Systém, který vyžaduje složité výklady a vysvětlování oč vlastně jde, je nemocný systém. Podobně jako je rakovina organismu způsobena tím, že se jeho řídící systém zvrhnul v samoúčelné rozmnožování, které potlačilo původní funkci zasaženého orgánu, strhává neprůhledný řídící systém na sebe investice i pozornost na úkor plnění původního účelu. Tuto chorobu už před lety diagnostikoval a její průběh popsal světově proslulý profesor Parkinson. Na druhé straně je literárně doloženo, že už staří Římané dospěli k poznatku, že systémy nejvíce zkorumpované mívají i nejvíce zákonů. Jde tedy o zkušenost dějinami ověřenou. Zároveň však zcela nedostatečně využívanou, což se zdá svědčit o nesmírné odolnosti této choroby, vzdorující úspěšné terapii už tisíciletí. Léčení manažerských chorob vůbec se podobá situaci známé z pokusů o léčení HIV a potažmo AIDS. Důvodem je fakt, že chorobné agens napadá samotný řídící systém, bez jehož účasti se účinná terapie neobejde.

Bořit je snazší než tvořit

Konstatování použité jako nadpis této úvahy se může zdát trivialitou. Vlastně triviální doopravdy je. Životní zkušenost potvrzuje, že postavit chalupu je zdlouhavější než zbourat ji. A to i tehdy, když není stavba zdržována občasným vyschnutím finančních zdrojů.

Nebudujeme a neboříme však jenom stavení. Předmětem konstrukce jsou i zařízení povahy organizační; budují se a do života uvádějí společenské instituce – od národních divadel po výzkumné ústavy a také univerzity a jejich součásti.

Každé budování iniciuje a provází určitý záměr. Co je tvořeno, mělo by plnit jistou funkci, jejíž naplňování je v dané chvíli považováno za účelné, pro společnost užitečné. Užitečnost, užitkovost a účelnost jsou ovšem kategorie dobové, vázané na daný stav společnosti; v průběhu času může docházet k jejich poklesu, oslabení či dokonce vymizení.

Právě tato dobová podmíněnost účelnosti zařízení či institucí se může stát zdrojem kontraverzí. Dost často mají formu polemiky mezi zastánci statu quo na jedné straně a těmi, kteří straní změně, na straně druhé. Polemika by se měla, samozřejmě, vést tak, aby její argumenty byly věcné a dokládaly se porovnáváním důsledků obou variant navrhovaných řešení. Tak by tomu mělo být.

Problém je v tom, že takové posuzování a rozhodování se vede v prostředí vyplněném lidmi. Subjekty, které sice mají možnost (a někdy i vědomosti a jiné předpoklady) racionálně se rozhodovat, jsou však přitom ovlivňovány i důvody a pohnutkami iracionálními. Někdy jsou to apriorně zaujímaná stanoviska, na nichž subjekt bez ochoty korekce trvá, jindy dokonce osobní zájem či podraz. Jsou totiž situace v životě lidském, kdy se člověk zašprajcuje a není žádným rozumovým argumentům přístupný.

Motivem, jímž se některý jedinec dá vést, může být i snaha vypadat jako novátor, pokrokář, jako člověk progresivní. Za každou cenu. Pokud ji zaplatí někdo jiný než on. Argument pokrokovosti se v rukou neodpovědného jedince může stát onou pověstnou holí, kterou si každý, kdo chce psa bít, pohotově najde. Nebývá nijak obtížné za heslem pokrokovosti a inovace skrýt zájem osobního prospěchu. Osobního, protože s ničím objektivně, obecně prospěšným nesouvisejícího.

Někdy se při realizaci takové strategie dá uplatnit i program čím hůř, tím líp. Proti argumentu, že současný stav zařízení je funkční, se na zeď namalují vidiny skvělé budoucnosti, který by mohly, kdyby … Kdyby se věci začaly provozovat podle nových scénářů. Jakmile se přistoupí na to, že mezi doložitelnou realitu a vzdušnými zámky možné budoucnosti má smysl klást rovnítko, je předem rozhodnuto. Zejména v této zemi, v níž panuje vysoká afinita, vysoká náklonnost k optimistickým plánům; a stejně velká nevraživost ke kontrole jejich realizace a plnění.

V této zemi bývá snadné projekty začínat – zejména proto, že se zdaleka ne vždycky klade dost důsledně předkladatelům vzdušných zámků otázka, kolik ze zámků, jejichž plány prezentovali v minulosti, bylo řádně zkolaudováno a je dnes obýváno. Tato nedůslednost je vinna tím, proč jde pokrok v téhle zemi tolik šejdrem. Proč se objevuje už dříve objevené, avšak ne dost důsledně z provedených měření vytěžené. Proč neví pravice, co dělá levice (nemám na mysli pravici a levici politickou – to jsou koncepty dnes naprosto pochybné, přežilé a vyčichlé).

Nedůslednost při dokončování projektů a časté bezhlavé nebo alespoň polohlavé vrhání se do projektů nových je pro budovatelskou i bořitelskou aktivitu v naší společnosti velice příznačná. Patří k naší všeobecné manažerské nekompetenci. Bohužel proniká i do výzkumu, zejména do jeho organizace. Myslím, že je to jeden z důvodů, proč vzbuzují optimistické předpovědi a odhady efektu investic do české vědy vkládaných důvěru spíše jen mírnou.

Fenomén mladých vdov

Není to sice jev exkluzivně se vyskytující v dnešní době, jeho výskyt však rozhodně není přehlédnutelný, takže stojí za to o něm pojednat. Pánové staršího středního věku, obvykle v lepším společenském postavení, si v rámci výtrysku druhé, třetí, případně další životní mízy povšimnou, že jejich stávající životní družka (obvykle manželka) nese jisté neklamné známky opotřebení a omšelosti. Uvědomí si nesoulad mezi svým nově nastartovaným mužstvím a zaostáváním své manželky, která už není schopna plnohodnotně plnit nové úkoly na ni kladené. Zároveň si je vědom toho, že odstranění tohoto nesouladu není možné žádnou revitalizací, renovací ani restrukturalizací. Možná řešení jsou pouze dvě – odložením ošumělé manželky do ústraní a pro společenskou reprezentaci jejím nahrazením atraktivní předplacenou milenkou anebo instalováním úplně nové manželky. Ono druhé řešení se zdá mít výhodu definitivnosti; zároveň představuje prevenci možných protestů původní manželky, která by mohla činit při změně její společenské funkce potíže. Zhrzené manželky, jak dokazují literární dějiny v četných dílech, bývají ve svém nepochopení dějinné nevyhnutelnosti někdy až zákeřně vynalézavé.

Muž v lepším společenském postavení, k takovému řešení přistupující, bývá naplněn vědomím, že dovršuje své životní poslání. Že nová, mladá, pohledná žena je něco jako květina zatknutá do klopy jeho saka střiženého podle nejnovější dobové módy. Třešinka na vrcholu třípatrového dortu jeho životního úspěchu.

V záchvatu jeho životního optimismu mu uniká, že tím, kdo v ringu života vyhrál tohle kolo, nebyl on; vítězem se stala jeho nová žena. Ona totiž setrvá na náhorní plošině zalité sluncem mladého odpoledne ještě dlouho poté, co její definitivně stárnoucí a chátrající manžel bude po skluzavce sešupován do údolí zapomnění – aby nakonec po sobě zůstavil vdovu, relativně neopotřebenou a zachovalou – a co je nejdůležitější, finančně dobře zajištěnou.

Kdesi jsem se dočetl, že v předchozích staletích panovala v lékárnických (mastičkářských) kruzích zvyklost, kdy se ovdovělé lékárnice vdávaly za své tovaryše. Živnost tak přecházela z ruky do ruky cestou zachovalých vdov. Zdá se, že úspěšně, protože ony procedury fungovaly poměrně dlouho. Mám dojem, že se jednalo o mechanismus nápadně připomínající ten, o kterém na těchto řádcích uvažuji.

Ekonomicky zajištěné vdovy středního věku představují životní šanci pro nejednoho mladého muže. Nemusí jím být přímo playboy nebo gigolo. Takový jedinec poté vyženěný kapitál investuje, čímž pomáhá roztáčet kola kapitalistického pokroku. Po dosažení vyššího středního věku svou starší ženu pochová – aby pak – ve vší počestnosti – jako vdovec za manželku pojal mladou dívku, která by se stala ozdobou druhé půle jeho života.

Jak je patrno, systém tím uzavírá jeden ze svých cyklů, aby vzápětí vstoupil do cyklu dalšího. Cyklus je totiž základem života, vývoje a pokroku. Motorem, který tenhle mechanismus pohání, je právě fenomén mladých vdov. Zprostředkovávaný neposednou touhou stárnoucích mužů po mladých ženách.

Jedno přísloví říká Mladá žena, starý muž – tuhé maso, tupý nůž. Je to vyjádření drsné a bezohledné, nicméně věcné. Unikají mu ovšem právě ty ekonomické okolnosti, o kterých se pokoušíme pojednat. A také ona dynamičnost, která ze statického konstatování činí významný prvek sociální evoluce. Prvek, který Karel Marx s Bedřichem Engelsem přehlédli – a jehož dějinnou úlohu nedocenili ani soudruzi Uljanov a Džugašvili.

Teprve mladý český kapitalismus, jako bájný pták Fénix povstalý ze spáleniště nejrůznějších privatizací hnojících rašení a růst nového českého zbohatlictví, nám umožnil toto poznání. Na pomezí lidské sexuality a nelidské chamtivosti se k novému životu prodral fenomén, kterým se česká společnost zařadila do proudu světových dějin.

Zázraky se nekonají

Bible vypráví příběh o zázraku na jezeru Genezaretském – kde Kristus nakrmil, na naléhání svých učedníků, zástupy posluchačů svého mnohahodinového kázání několika víceméně náhodně nalezenými chleby a rybami. Pokud si vzpomínám, všechny výklady a interpretace tohoto příběhu, které jsem ve svém dětství a mládí vyslechl, se soustřeďovaly a důraz kladly na fakt zázračného rozmnožení chlebů a ryb. Počínaje katechetickým výkladem z úst pana faráře Metoděje Kotíka, dvoumetrového vyznavače skautingu a Orla, až po nedělní kázání v kostele svatého Stanislava na jemnickém náměstí.

Ve věku vyzrálém a době současné nabízí mi moje těkavá mysl i výklady jiné. V dnešním politickém prostředí mi připadá jako zázrak, že zástupy dokázaly soustředěně naslouchat mnohahodinovému výkladu řečníka, a to dokonce o hladu. Mám na mysli hlad zástupů, nikoli hlad řečníka. Ježíše Krista by jako politického řečníka brala každá strana – ti jejich dokáží totiž upoutat pozornost jenom členů vlastních výborů a představenstev, a to za podmínky, že jim bude poskytnuta celodenní strava, náhrady cestovného a bezplatné ubytování. Kdepak pár chlebů a rybiček!

Od dnešního politického řečníka se vlastně neočekává, že by mohl přijít s nápadem, který by zaujal. Ostatně myslím, že ani řečník, ani jeho posluchači zpravidla nevědí, co to nápad je. Věty, které ze sebe takový řečník souká, jsou očekávatelné a předvídatelné s vysokou spolehlivostí. Překvapit může snad tím, že uprostřed své nudné řeči nečekaně usne nebo dostane infarkt.

Ve světě politiky patří zázraky do oblasti slibů a zbožných přání. Jsou určeny sluchu onoho nepatrného procenta naivních občanů, kteří ještě neprokoukli cynismus stávajícího politického prostředí. Sem patří proklamace o českém hospodářském zázraku z počátku devadesátých let, které o něco málo později skončily v bažině zlodějských afér, hospodářského propadu a sociálního chaosu českého soudnictví. Zázrak byl nenápadně odtrouben. A samozřejmě také tvrzení, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí; tvrzení zkraje naivní a po čase cynické. Ani v tomto případě se žádný zázrak nedostavil; lže se a nenávidí jako snad nikdy předtím.

Hlavním rysem zázraku je jeho nečekanost. Překvapivost výskytu, jež se zdá odporovat stávajícímu stupni poznání.

Čistým modelem zázraku je výskyt jevu, pravděpodobnost jehož výskytu se dá přesně vypočítat – a výsledek tohoto výpočtu je zanedbatelně nepatrný. Například pravděpodobnost výhry prvního pořadí v loterii zvané Sazka je jenom nepatrně vyšší než jedna ku čtrnácti milionům. Dost možná srovnatelná s pravděpodobností výskytu situace, v níž pravda a láska zvítězila nad lží a nenávistí (tu ovšem exaktně přesně vypočítat nelze). Zázrak výhry prvního pořadí ve Sportce se dostavuje přibližně jednou za měsíc – a hráči dychtící ho zažít zaplatí svou touhu v úhrnu několika sty milionů korun. A hromadou zklamání.

Příkladem zázraku jako výskytu jevu naprosto nečekaného by byl výskyt poctivého politika. Takového, o němž snil filozof Tomáš Masaryk. Myslím, že ani on sám, protože byl programovým realistou, v takový zázrak nevěřil. Určitě věděl, opíraje se o životní zkušenosti, že politické prostředí existenci poctivého jedince nesvědčí. Příležitost dělá zloděje – což je za každých okolností a ve všech situacích mechanismus nad jiné mocný, jehož působení odolávat bývá nad síly člověka. Zejména pak člověka politikou se živícího.

Poměrně pevnou základnu nachází víra v zázraky v dnes velice pomnožených oborech šamanství. Někdy mám dojem, že mezi lidmi se v jistém objemu nachází něco jako potřeba věřit. Pokud ji neukojí náboženství a politika, ukájejí se lidé jinde. Třeba ve víře v zázraky, halené lesklým kejklířským pláštíkem astrologie, kartářství, numerologie, okultních nauk zejména užívajících orientálního tajemna. V útěku od rozumu.

Podprůměrní všech zemí, spojte se!

V jednotě je síla. V rakouské monarchii dokonce vtělili tuto víru do oficiálního státního hesla Viribus unitis. Spojenými silami. Napodobili je v tom proroci socialismu a komunismu v hesle Proletáři všech zemí, spojte se! Udeřilo mne do očí pokaždé, když jsem v období reálného socialismu před sebou rozevíral deník největší a nejčtenější. Teď se tohoto hesla ujímám já. Heslo, o kterém uvažujeme, je projekcí jistého fyzikálního poznatku do sociální reality. Fyzika má přitom na mysli fakt, že vektory individuální síly se mohou sečítat – a tento součet je maximální, jsou-li síly orientovány souhlasně a rovnoběžně. Projekce do sociálního prostředí předpokládá, že fyzická síla může být dobrým modelem síly názoru (na uvažovaný jev). Když se ruka k ruce vine (nebo názor k názoru), pak se dílo podaří.

Tahle představa stála u zrodu politických stran. Představa, že sjednocení, stmelení a unifikace do jediného celku množiny jedinců, u nichž se dá předpokládat přítomnost stejného názoru stavovského, náboženského, jazykového či nějakého jiného pomůže realizovat požadavky z oné představy odvozené podle zásad věcné logiky.

Pojem podprůměrnost neobsahuje v sobě apriorně, bez dalších konotací, nic pejorativního. Člověk může být podprůměrně vysoký stejně jako podprůměrně agresivní. Podprůměrně bohatý stejně jako podprůměrně lakomý. Přídech něčeho špatného a nežádoucího dodává podprůměrnosti teprve vlastnost, o níž vypovídá. Totéž platí i o pojmu komplementárním – o nadprůměrnosti. Zatímco pracant, jedinec nadprůměrně pracovitý, je pro své prostředí přínosem, nadprůměrný jedlík, žrout neboli gourmand, prostředí své rodiny zatěžuje vysokými nároky na pořizování potravy.

Pozice vůči průměru se stává podnětem k sociálnímu sdružování poměrně běžně. Existuje například Sdružení obrů, jedinců, jejichž tělesná výška přesahuje dohodnutý populační percentil. Podobně byla před lety ustavena skupina osob pod označením Mensa; kritériem pro vstup je dosažení dostatečně vysokého výkonu v dohodnutém testu inteligence. Na opačném konci škály inteligence se vymezují skupiny jedinců s nízkým IQ – obvykle jsou k tomuto sdružování motivováni zlepšenou možností socializace.

Sdružování jedinců se může dít nejenom na základě objektivně vymezitelných kritérií. Vedle nich jsou lidskému vnímání a lidské mysli vůbec vlastní také schopnosti někdy označované jako mít čich. Mezilidská komunikace umožňuje lidem podobného nazírání na svět a lidem podobných kritérií hodnocení, aby se navzájem rozpoznali, očichali a ze svého vnímání vyvodili důsledky pro své chování.

Vlastně teď chci uvažovat o podprůměrnosti v dimenzi inteligence, případně poznání, chápání a vědění. Jedinec, jehož schopnost pochopení je limitována určitou hranicí, nemá zájem pobývat ve společnosti jiných, kteří se ve svém uvažování a jednání nad onou pomyslnou hranicí běžně pohybují. Existuje něco jako sociální gravitace, případně gravitace intelektuální, která formuje jedince do jakýchsi trsů, shluků, mikrosociet. V multidimenzionální statistice se pro tohle užívá pojmu cluster.

Sociální zkušenost demonstruje, že zatímco jedinci nadprůměrné inteligence bývají osobnostně spíše introvertní, tíhnou jedinci inteligenčně podprůměrní ke kolektivismu. Projevuje se to i v dimenzi politické; stranictví je výrazný projev schovávání jedince za neosobní stranický program bez osobní odpovědnosti; hlavní ctností straníka je věrnost (Meine Ehre heisst Treue – mívali na svých dýkách vyryto příslušníci SS). Utváření vlastního názoru a formulace vlastních myšlenek rozhodně není pro politického straníka prioritou. Spolčování je projevem určité jednostrannosti, která je zárodkem, ze kterého může jednou vyklíčit nesnášenlivost, agrese, intolerance. Spojování intelektuálně podprůměrných se zdá být sociálním zákonem. Nedá se zrušit; jeho platnost by se však neměla podceňovat. Zkušenost s NSDAP a KSČ je ještě čerstvá.

Pracovat na svém růstu

Růst může být rozeznáván dvojí. Tím prvním označujeme skutečnost, že určitá veličina (související s organismem růstu schopným) se mění v čase; obvykle přitom vykazujíc zvětšování v dimenzích objemu, velikosti, počtu listů nebo větví. Jde tedy o růst objektivně evidovatelný, objektivním měřením vykazatelný. Druhým typem růstu jsou časové změny jak je vnímá samotný subjekt, o jehož růst se jedná. Tenhle typ růstu nebývá objektivně dokazatelný; bývá zásadním způsobem ovlivněn tím, čím by se subjekt rád viděl být. A čím by byl případně rád viděn v očích veřejnosti, prostředí, případně jiných subjektů, na jejichž vnímání jeho samotného mu záleží. Obvykle to bývají jedinci mající vliv na kariérní postup našeho subjektu.

Génius George Orwella v knize 1984 tento druhý typ růstu popisuje s krutou a zároveň beznadějnou otevřeností. Subjektem růstu tady není jedinec; je jím stát, systém s jistou strukturou a funkcí. A především systém usilující, aby s tím, jak plyne čas, který neúprosně odhaluje rozpor mezi ideologickými predikcemi a empirickou skutečností, byl tento rozpor průběžně retušován a zahlazován. Orwell specifikuje mechanismus realizace tohoto záměru. Mechanismus, který zahlazuje paměťové záznamy o minulosti; na rozdíl od homeostatického řídícího systému usilujícího uvádět v soulad s primárním záměrem aktuální stav systému tím, že jsou vydávány podněty k ovlivňování systému – tento mechanismus anuluje rozpor minulosti s přítomností tím, že mění minulost.

Zmíněný postup je modelem růstu v případě jedinců, kterým na objektivním růstu nezáleží – a kteří usilují o to, aby se jevili, aby se být zdáli. Zdání je to, oč jim běží. Vyvolat dojem je heslo dne. Stejně jako orwellovský stát pracují na svém růstu. Řečeno výstižněji – pracují na obraze svého růstu. Nebo na své soše v nadživotní velikosti. Tu zamáznou, co se nehodí, co by mělo zmizet; může to být nepříjemná příhoda z mládí, může jít o detail rušící ladnost figury. Jinde se přimaluje, co sice nebylo, ale hodí se, aby to jako bylo. Aby se vyvolal dojem, že to bylo. Na soše se trochu obrousí nos přečnívající limity dobových kritérií krásy a ubere se na objemu pasu – a přidá na šířce ramen.

Upravují se biografie – podle zásady Nehodící se škrtněte! A připisujte, co by intelektuální obraz jedince jinak naprosto nevýrazného učinilo alespoň trochu zajímavým. Vytvářejí se legendy. Fakta nejsou sama o sobě rozhodující – a nemusejí být ani příliš důležitá. Důležitá je interpretace fakt. Když dva dělají totéž, nemusí to být totéž. Je třeba přihlížet k úmyslu toho, kdo se dopustil toho kterého činu. K podmínkám, k motivaci a tak. Jen žádný objektivismus. Sice už nehlásáme třídní hlediska, s vaničkou by se však nemělo vylévat dítě. Hledisko dobrých úmyslů je nepochybně zdravé, zejména je-li zřejmé, že se jedná o dobré úmysly vedoucí politické strany. Velké strany, na Malé straně pevně zakotvené a zaparkované.

K nežádoucím kulisám této hry patří všichni pamětníci. Bohužel už dnes nelze bez jistých rizik aplikovat dějinami osvědčenou metodu – pamětníky zlikvidovat, jak to učinil soudruh Stalin. Doba takovým přímočarým postupům klade překážky. Vynalézavosti se ovšem meze nekladou – osvědčuje se i metoda obratného zdiskreditování těch, kteří by mohli ukázat prstem nebo dokonce, bůh je potrestej, veřejně narušit proces retušování a dotváření figury velikána úspěšně pracujícího na svém růstu. Naštěstí bývá osud milosrdný, potenciální narušitele úspěšné práce na svém růstu sám postihuje starobou a vším, co tato s sebou přináší. Často se tak daří obraz či sochu dotvořit a dílo zdárně dokončit. Což je dobré – už v zájmu nastupující generace, která se samozřejmě neobejde bez optimistických obrazů minulosti na stránkách čítanek.

Víme, že pravda je věc relativní – zejména pravda o tom, jak to bylo. A navíc, pravda není to hlavní, oč by nám mělo jít. Tím je vize budoucnosti. A ta se bez pravdy obejde.

Přijda do práce …

Přijda do práce a usedna na svou židli, nespatřil jsem svůj počítač. Ne, nebyl ukraden; místo, na kterém v posledních téměř deseti letech spočíval, nechávaje se mým ukazovákem ovládat, zaujímal počítač jiný. Mému původnímu se podobal asi jako se podobá nová manželka té, se kterou se mužský rozvedl; jak říkával pan Bohumil Hrabal, ten sám systém – jenom klapky na klávesnici se trošku lišily, a taky vlastní počítač, totiž ta hlavní bakelitová bednička, byla umístěna nastojato místo naležato.

Svůj původní počítač jsem našel odložený poblíž umyvadla; jeho obrazovka, potemnělá pocitem nevděku, byla matná a vypadala mnohem menší než kdykoli předtím. Podívali jsme se na sebe, já v rozpacích a ona vyčítavě. Přišlo mi to tak líto, že jsem ten pohled neunesl – a raději jsem obrátil obrazovku ke zdi. Abych byl přesný, musím říci, že pod tím umyvadlem se ocitl jenom počítačový displej; vlastní ležatá bednička byla využita jako podložka displeje nového počítače. Kvůli ergonomické optimalizaci úhlu mého pohledu. Celý den se do mé mysli neúprosně prodírala myšlenka tak svět odplácí.

Celá operace, jejímž cílem bylo inovovat výpočetní park biometrického oddělení, proběhla díky finančnímu zajištění ze strany tajemníka fakulty – a obětavé iniciativě mých spolupracovnic; vlastně bych měl, vzhledem k mému už jenom částečnému členství v tomto oddělení, neoznačovat ony dámy jako mé spolupracovnice, ale sebe jako jejich spolupracovníka.

Čím je člověk starší, tím víc je vázán na standardy svého životního prostředí. Tím chci říci, že stárnoucí jedinec se hůře přizpůsobuje případným změnám, které v tomto prostředí probíhají, než jedinec mladší. To si velmi bolestně uvědomí každý, komu manželka při malování nechala přestavět nábytek nebo přeorganizovala špajz. Při prvním zakopnutí nebo při prvním nenalezení tajně hledaného.

Nově instalovaný počítač nemůže být výjimkou.

Vypínání počítače je rituálem složeným z několika kroků, které je třeba v žádoucím pořadí absolvovat. Algoritmus dlouhými roky praxe jeho užívání pevně zafixovaný. Obvykle konaný automaticky, podvědomě – podobně jako podvědomě zamykáme domovní dveře, opouštějíce své panelákové rezidence a podvědomě děkujeme kuchařce za přípravu potravy a její naservírování.

Střet navyklého vypínacího rituálu se změněnými podmínkami prostředí nedal na sebe dlouho čekat.

Když mi hodiny v pravém dolním rohu obrazovky daly najevo, že nastal čas opustit vlídné prostředí mého pracoviště a odebrat se do světa zaneřáděného aférami nesvědomitých politiků, hloupými televizními reklamami, exkrementy čoklů milovaných jejich bezohlednými paničkami (nedávno mi bylo vyslechnout něžné napomínání dámy vedené jezevčíkem právě cosi zkoumajícím v trávě – Tam nesmíš, Lucinko, tam je přece plno hoven) a všemožným jiným předstíráním péče o blaho člověka – přikročil jsem k vypínání počítače. Dlouhými roky natrénovaný stereotyp najel do vyhloubaných kolejí – a já klidně vypínal odpojené, až po konečné vytažení elektrické šňůry ze zdi.

Když byla nesmyslnost mého počínání odhalena, nastal čas uvažovat o její prevenci. Radu, abych si obrátil podložný starý počítač čelní stranou dozadu, jsem zamítl jako nedůstojný; místo toho jsem zaslepil jeho ovládací prvky kouskem papíru s obrázkem lebky a zkřížených hnátů. A vzpomněl si na jednu kášovskou medicínskou historku o tom, jak prodával akademik Henner někdy v padesátých letech svou starou pragovku jednomu ze svých sekundářů – když mladý doktor vyslechl radu o nutnosti pečlivě nastavovat páčku předstihu, zjistil při prohlídce získaného vozu, že tato páčka už mnoho let nic neovládá, protože vodič od ní nikam nevede.

Ventil agresivity

Že je člověku sklon k agresi vlastní, o tom biologie ani nauky o sociálním chování lidí nepochybují. Konec konců, sotva by mohl v životním prostředí obstát predátor (jímž člověk nepochybně je) bez schopnosti uplatňovat ve svém chování prvky násilí; přemlouvat objekty svého nutričního zájmu, aby se dobrovolně vzdávaly svých životů a samy nabíhaly na jeho nůž, by byla rozhodně strategie nepříliš úspěšná.

Každý predátor musí mít ve svém sociálním chování zabudovány vzorce, které by vychovávaly jeho mláďata k agresi – ale zároveň nahrazovaly tuto agresi její imitací v interakci s jedinci vlastního druhu. Hra mláďat predátorů je příkladem takového mechanismu; učí se při ní jednat agresivně bez toho, že by agresi dováděla do konce, tj. k aktu zabíjení.

Specifikem lidského rodu jsou v tomto ohledu hry na válku. Vojenský výcvik byl prováděn už od úsvitu lidských dějin. Vzhledem k tomu, že žádný tzv. civilizační pokrok nikdy nedokázal válkám zabránit (ačkoliv se často tvářil, že právě o tohle ze všeho nejvíc usiluje), lze usuzovat, že něco jako gen agresivity je člověku geneticky vrozeno.

Válka jako ventil agrese je záležitost poněkud problematická. V jejím průběhu dochází k ničení nejenom lidských subjektů (o což útočníkovi jde), ale i k ničení hmotných statků, které by bylo žádoucí zachovat. Racionálně vedená válka by proto měla zajišťovat ničení selektivní. Zajímavé je, že když se objevilo technologicky výhodné řešení tohoto druhu (mám na mysli neutronové záření, vymyšlené techniky ve službách západních imperialistů někdy v sedmdesátých letech), které umožňovalo hubit osádky tanků bez poškození strojního zařízení – bylo okamžitě odsouzeno socialistickými humanisty jako nelidské. Za lidské bylo tedy uznáno jenom takové zabíjení, které spolu se spálením osádky tanku spálilo i tank samotný.

Způsobem méně škodlivým je lidská agresivita uvolňována ve sportovních zápoleních. Mimořádné přitom je, že se agresivity nezbavují jenom samotní borci v boxerském ringu, na fotbalovém stadionu, na oválu běžecké dráhy nebo ve vrhačském sektoru – ale i diváci sedící v ochozech. Také fanoušci opouštějí svá sedadla sice nezpoceni, ale s vylitým adrenalinem, který jim umožní usnout stejně pokojně jako nažraným lvím samcům, jimž jejich lvice ulovily tučnou antilopu.

V podstatě neškodným mechanismem vybíjení lidské agresivity je činnost parlamentu. Neškodným, nebudeme-li počítat náklady s jeho provozem spojené. Ty samozřejmě škodlivé jsou. Pro zdraví státního rozpočtu. S vybíjením agresivity na sportovištích má vybíjení parlamentní cestou společné i to, že se odreagovávají poslanci a senátoři formou verbálního napadání (často zahrnujícího i slova, za jejichž používání jsou žáci obecných škol káráni snížením známek z chování), případně stařeckým fackováním – ale i televizní diváci, pro které představuje pozorování politické elity národa nezanedbatelný komediální prvek jinak chudičkého televizního programu. Také oni se odebírají, poté, co vypnuli své světelné bedýnky, na rozestlaná lože zdravě odreagováni.

Možná vede cesta ke světovému míru právě přes rvačky na hřištích a fackování na půdě parlamentů. Samozřejmě je třeba, aby voliči od svých (chatrnou menšinou zvolených) zástupců vyžadovali poctivou hru, spílání a fackování nepředstírající; aby poslanci v oněch chvílích demonstrované agrese zapomněli na to, že jejich základní zájem je společný – udržet se ve svých dobře placených fotelech. Pořád nepřestávám doufat, že jednou bude tohle politické ventilování lidské agresivity dovedeno do svého vrcholu, o němž snili nejtalentovanější myslitelé už dávno (mezi nimi i Jaroslav Hašek): že se totiž proti sobě s klacky v ruce postaví nejvyšší potentáti jednotlivých států, prezidenti, premiéři i králové, a budou se mlátit tak dlouho, dokud se ten který spor nerozhodne.

Ne podle slov; podle skutků poznáte je

Naši dobu charakterizuje devaluace slov; koeficient spolehlivosti tvrzení, slibů, prohlášení a výroků velice rychle klesá k nule. Tato skutečnost se promítá do vnímání a chování těch, kteří oněm slovům a prohlášením naslouchají – ať dobrovolně nebo z úřední povinnosti. Jestliže bývalo kdysi obvyklé žádat panovníka nově na trůn dosedajícího, aby potvrdil sliby a závazky svého čerstvě pohřbeného předchůdce, je dnes běžné dotazovat se vládců současných na platnost jejich prohlášení už v průběhu následujícího týdne. Zejména novináři, psi, slídící za nemravností mocných, jsou si toho dobře vědomi.

Ve svých prohlášeních mocní tohoto světa (a totéž platí i v bahnitém rybníku české společnosti) překypují ušlechtilostí. Ve své velkorysosti slibují i to, co zaručit vůbec není v jejich možnostech. To aby dokázali a projevili svou vůli, nejenom dobrou, ale přímo nejlepší. Jak plyne čas, bezohledný odhalovatel rozporu mezi projevenými úmysly a vykonanými činy, ukazuje se nutnost z ušlechtilosti kdysi projevené po kouskách uštipovat a z někdejší velkorysosti ubírat. Zdůvodnění se najde v tom, že okolnosti nedovolily. Tu přírodní katastrofa, tu nevraživost opozice způsobily, že ušlechtilé záměry nebylo možno naplnit.

Během mého života bylo mi zažít několik politických režimů, někdy zdánlivě protichůdných. A nepočítaně vlád. Podle jejich programových prohlášení všechny měly úmysly ušlechtilé až revolučně ušlechtilé. Začátky jejich vládnutí bývaly optimističtější než jejich konce. Některé dokonce končily krachem, tu přiznaným a jindy úporně zatloukaným. To v závislosti na odvaze či zbabělosti posuzovatelů.

Nepamatuji snad ani jedinou vládu, která by jako prioritu svého vládnutí neuváděla vzdělanost národa. Všechny bývaly rozhodnuty ze všech sil podporovat školství a potažmo vědu a výzkum. Neznám programové vládní prohlášení, které by tuto věc nerozpatlávalo shora dolů a zleva doprava. Neznám ministra, který by se odvážil prohlásit, že vzdělanost národa je záležitost druhořadá, protože přednost musí mít (stavba železnic a silnic, bytová výstavba, zemědělství a lesnictví, pošty a komunikace – další dosaď podle vlastního uvážení).

Řeč se mluví a pivo se pije.

Popelčina macecha se mohla řečmi stylizovat do role milující matky jak chtěla, její zacházení s ní ji prozrazovalo. Koště, kbelík, hadr a popel svědčily nad všechny řeči výmluvněji. Stejně jako obličej plný modřin prozradí o lásce manželské všechno, nezávisle na ušlechtilých partnerských řečech o vzorném soužití.

Změřit opravdovost vládních řečí o prioritě vzdělanosti národa dokáže podíl státního rozpočtu na pokrytí nákladů spojených s dosahováním vzdělanosti věnovaný. Anebo jeho dílčí část – výše platů učitelů ve srovnání s platy v jiných oborech, za prioritní neprohlašovaných.

Bližší košile než kabát.

Stačí porovnat platy učitelů s platy policistů, aby bylo jasné, co je košilí a co kabátem. S kabátem vzdělanosti je možné se holedbat – košile policejní ochrany však je mnohem, ale opravdu mnohem tělům státníků blíže. Kdyby náhodou, nedej bůh, nevděčný lid zapomněl na povinnou úctu a rozhodl se zopakovat si zase jednou v českých dějinách oblíbenou defenestraci – učitelé jim v tom bránit nebudou. Nemají na to fyzičku a nácvik v prostných s pendreky. Policisté mají obojí. Tohle vláda zná – mnohem lépe než životní standard důchodců. Vládní prohlášení se hbitě ohánějí citáty o vzdělanosti jako základu pokroku a rozvoje – srovnání platů policistů s platy učitelů však jednoznačně svědčí o tom, že se v praxi řídí úplně jinou zásadou. Pikantní na tom je i fakt, že zločinnost v řadách policistů je podstatně vyšší než zločinnost mezi učiteli. Je to pochopitelné – krádeže křídy jsou méně výnosné než úplatky za odpuštěné dopravní přestupky a zatajené podvody.

Zprávy 10

Příběhy českých a slovenských exulantů vyprávěné v české televizi. Mezi nimi výrazný příběh nepřehlédnutelného profesora Oty Ulče. Myslím, že ta lavička, na které přitom sedí, je umístěna v jeho lese, který si spolu s domem ve státě New York pořídil. Musím se ho na to zeptat. Přemýšlím o tom, jak si lidé, kteří se usídlili jinde mimo zemi svého rodiště, rozšířili prostor světa, ve kterém se teď ocitají trajektorie jejich životní dráhy. Paralelně s tím přemýšlím o svém osudu, který mne předurčil v koncovce mé životní hry k procesu opačnému – tím, že trajektorie mé životní dráhy zredukoval na prostor podstatně omezenější než byl ten, ve kterém mi bylo pohybovat se dříve. Je zajímavé, že já ve skutečnosti žádná zvláštní omezení nepociťuji; možná proto, že každý prostor má vedle šířky i hloubku – a vůbec řadu různých dimenzí, do kterých se může člověk rozpřahovat a o nichž předtím vlastně nic moc nevěděl. Dalo by se to možná vyjádřit poněkud paradoxním konstatováním, že teprve omezení na člověka uvalená ho donutí (a nemusí v tom být žádné násilí) prolamovat bariéry omezení v jiných dimenzích, které si předtím ani neuvědomoval.

Osud člověka, předstírajícího, že je něčím a někým jiným než je doopravdy, se podobá osudu plagiátu, kopie obrazu. Stejně jako obraz je vydáván za něco jiného než ve skutečnosti je, také on se vydává za někoho, kým není. Může se mu podařit prožít část života jako někdo, o něhož se (zpravidla povrchní) lidé zajímají. Za to platí ztrátou své skutečné identity – možná méně zajímavé, zato však skutečné, opravdové. A když bude falešnost, podvrženost obrazu prokázána, nebude vlastně ničím: jednoho se zřekl a jiným se nestal.

Týden je lidmi uměle vytvořená časová jednotka, definovaná jako posloupnost sedmi za sebou jdoucích přirozených fyzikálních, astronomických jednotek, dnů. Je to podobné jako když jsme se před několika málo desítkami let rozhodli označovat osmici bitů názvem Byte (bajt). Paměťová kapacita jednoho bajtu je totiž přibližně paměťovou kapacitou systému známého jako abeceda.

Několik málo let má město Olomouc novou výškovou dominantu – osmnáctipodlažní dům v nově upraveném prostoru před hlavním nádražím. Nedávno jsem měl příležitost obědvat v restauraci umístěné v onom nejvyšším poschodí. Shodou okolností byl mimořádně slunečný zimní den, jehož charakter vynikl také díky tomu, že mu předcházela řada dnů plačtivých, pošmourných, slunci nepřístupných. Výhled byl srovnatelný snad jenom s výhledem z olomoucké radniční věže. Proti směru slunečního svitu se město noří do jako by oparu, po směru paprsků je obraz ostrý, kontrastní, jasný. Není třeba vysvětlovat, proč má být malířský ateliér orientován k severu. Ten pohled motivuje k rozpomínání na jiné podobné výhledy z ptačí perspektivy. Na série obrazů plynule se zmenšujícího měřítka při odletu nebo naopak návratu měřítka k člověčímu standardu při přistávání letadla. Na výhled z televizní věže v moskevském Ostankinu, z Lomonosovovy univerzity na Leninských horách nebo tamějšího paláce RVHP; na výhled z radnice v Richmondu, stát Virginia; z věže ve Washingtonu, D.C.; z terasy nad francouzským Lyonem, který bude pro mne už napořád spojen s homeopatií a firmou Boiron; z věží v Berlíně, Varšavě, Praze a jinde. Ptačí pohled do dálky je nadhledem tvora, kterému však při pohledu dolů k úpatí připomenou měknoucí kolena, že je pouhým pěším ptákem, jemuž bylo jenom dočasně propůjčeno právo vystoupit ze své pozemské dimenze někam, kde trvale pobývat mu nepřísluší.

Móda televizních zpravodajství - teplotní rekordy. Ti, kteří zprávy o nich čtou, si určitě neuvědomují, že výskyt takového extrémního údaje závisí také podstatně na tom, jak dlouhá řada pozorování se přitom to bere v úvahu. Odborný statistický termín zní odlehlá pozorování – a existuje celá matematická teorie popisující statistické chování extrémních hodnot, známá jako pravděpodobnostní rozdělení pořadových statistik. Do chování těchto extrémů, do možnosti jejich výskytu, intervenuje Náhoda. Podobně jako do možnosti výskytu jiných extrémů – záplav, zemětřesení, tsunami.

Slyšel jsem před pár lety soudobého politika v televizi vykládat, že plzeňští škodováci vlastně kolaborovali s Hitlerem tím, že pilně vyráběli (Heydrich vyplácel prémie) bomby, které pak padaly na Londýn. Myslím, že neměl žádné právo to říkat. Jestliže si Britové zvolili ministerským předsedou omezeného pitomce Neville Chamberlaina, který nedokázal dohlédnout za plot golfového hřiště, když v Mnichově Hitlerovi daroval Československo, dostali, oč si sami řekli.

Ještě pořád nejsem plačtivě sentimentální, jak staří mužští bývají, ale … jsou chvíle, kdy se náporu sentimentu musím bránit tím, že si v duchu přeříkávám celou litanii sprostých slov.

Dívám se na ubrus … kolik tenkých nitek muselo být vzájemně propleteno, aby vzniklo plátno schopné pokrýt stůl? Ten nápad dostal kdosi, dnes už zapadlý do zapomnění, dávno a dávno. A další staletí jenom znásobila rychlost pletení. Přitom ten člověk nemá nikde žádný pomník, kterých stavíme stovky tak zvaným velikánům lidstva, kteří po sobě zanechali především tisíce mrtvých a zmrzačených. Pro lidi udělali mnohem víc bratranci Veverkové svým ruchadlem než Albrecht z Valdštejna.

Svět mých vnoučat je mým světem jenom tím, že je to svět, ve kterém ona žijí. Pro mne samotného není už tenhle svět zajímavý. Je to svět jiných otázek a jiných odpovědí, a já si vůbec nejsem jist, zdali to, co dnes píšu a co jsem napsal včera, dokáže něco říci jim.

Koupání v kapřím rybníku mi trochu připomíná plavání v korytě nahrazujícím čuňatům stůl.

Letos prožívám své poslední prázdniny jako učitel. Další července a srpny, budou-li ještě nějaké, už budu trávit pod civilním označením léto.

Od jisté doby se můj jídelní příbor zredukoval (polévka se u nás vede jen výjimečně) na pouhou vidličku. Nedávno jsem si všiml, že v cizích jazycích, které trochu ovládám, zapomínám názvy pro lžíci a nůž.

Někdy se Stvořiteli trochu pomíchá účetnictví – například když gurmána a gurmeta obšťastní diabetem. Nicméně musím přiznat, že se mi jako takovému bude od mých diet jednou odcházet lehčeji než těm, kteří budou muset opouštět plné mísy a plné láhve …

Líčil jsem své pětileté vnučce, jaké to bude, až se sejdeme na stejném místě u stejného stolu v době, kdy ona už bude velká. A žádal její názor. Ohlédla se po mně a říká: „Ale dědo, co budeme dělat, když už nebudeš na světě?“

Dnešní parlamentní systém řízení státu je stejným anachronismem jako šlechta před sto lety. S velice podobnými příznaky degenerace.

Zdá se, že poslanci českého parlamentu interpretují fakt, že byli zvoleni hubenou menšinou občanů, jako ospravedlnění své neodpovědnosti za to, co dělají.

Menšinová vláda je takovou vůči parlamentu. Menšinový parlament je takovým vůči občanstvu.

Červivá jablka bývají nejsladší.

Koho neprávem ukřižovali, má právo nesmířit se – jako lotr po levici.

Každá pouť má nejen poutníky.

Žádný strach před velkými zvířaty – nicméně, do cesty jim nelez, nemusíš-li.

Život není účetnictví; přesto je dobré účty držet v pořádku.

Revoluce je způsob jak nahrazovat starý svinčík svinčíkem novým.

Potíže růstu bývají dílem příliš náhle vyrostlých trpaslíků.

Každé posvícení musí jednou skončit.

Naivní poblouznění komunismem některými mladými českými intelektuály koncem čtyřicátých a začátkem padesátých let bylo stejného rodu jako poblouznění Hitlerjugend nacionálním socialismem dvacet let předtím. Ničil novum sub sole.

Politické partaje jsou velmi tolerantní, pokud jde o názor voliče. Oč jim jde, není názor, ale hlas.

Žádná politická strana, včetně těch, které slovo uvědomělost skloňují ve všech pádech, nikdy nechtěla, aby si občan uvědomoval, oč jejím bossům jde.

Česká demokracie by se měla případněji označovat termínem bordokracie (bordel + byrokracie).

Lpění českých poslanců a senátorů na doživotní imunitě je pochopitelné – mají strach, aby jim jejich namyšlené a občanstvem draze zaplacené chování dodatečně lidé neotloukli o hlavy a taky, že by si museli chodit odsedět, když se jim na jejich šmejdy dodatečně přijde.

Vodka stoličná – svíčka hromničná.

Mít se dobře pro spoustu z nás znamená … až po břicho.

Kdyby si po každé provedené špinavosti měl člověk mýt ruce, spotřeba vody by u nás neúnosně stoupla.

Počasí jako politika – nahoře si zaprší a dole zmoknem.

Z toho, jak masově jsou občané této země otráveni, lze soudit, že to, co jim vláda servíruje, je pěkně jedovaté.

Cokoli řeknete, může být použito proti vám – a cokoli neřeknete, taky. Součást policejní zatýkací formule v modifikaci pro občany ještě nezatýkané.

Hospodin potrestal faraóna sesláním sedmi ran egyptských – a hříšníky v Čechách sesláním sedmdesáti sedmi tisíc mizerných zákonů.

Podle procenta odsouzených soudě, nejvyšší zločinnost je mezi ministry české vlády.

Politický optimismus: Mnoho je odsouzeníhodných, ale jen málo odsouzených.

Mezi politiky platí nejenom, že příležitost dělá zloděje, ale také že zloději vytvářejí příležitost.

Vepři se před zabíjačkou neomlouváme, protože si zálohu vybral předem.

Pýchu drž na uzdě, skromnost oprať nepotřebuje.

Slyším-li příjemnou zprávu, přestávají mě bolet nohy.

Voda přitahuje vodu – pláčem však déšť nepřivoláš.

Pod kopcem se vůz sám nerozjede. Nohy ti však tam můžou podrazit stejně jako na vrcholu kopce.

Že tě na svět přivedli, za to odpovídají tví rodiče. Do čeho jsi přivedl svět, za to jsi odpovědný ty.

Také kolo dějin má zpětný chod.

Dopředu i dozadu se musí šlapat. Jenom mrtvý chod se bez síly obejde.

Není příjemné být dlužníkem, je však nemožné jím nebýt. Každý má přece mámu – a někdo dokonce i tátu, který se k němu hlásí.

Rád bych jednou napsal báseň , která by potěšila čtenáře stejně jako láhev dobré slivovice.

Působení alkoholu se podobá působení lékaře – jednoho vyléčí z nesmělosti, jiného přivede k deliriu.

Je to dobrý pocit nebýt nikomu nic dlužen. Ještě lepší je však vědět, že někteří od tebe dostali, zač jsou ti vděčni, ačkoli ty je o nic neupomínáš.

Nevyčítej lékaři, že neví, jak tě má léčit. Víš, jak je těžké někoho léčit, nevíš-li z čeho?

Zkoumání světa je dnes složitější než kdysi, protože jsme ho zkomplikovali my lidé.

Svět je dnes stejně složitý jako byl v době kamenné. To jenom my se dnes zajímáme o štěpení jádra atomu místo o štípání pazourku.

S každým nástrojem vynalezeným pro usnadnění zkoumání problému jsme vytvořili další problém – nutnost prozkoumat vlastnosti tohoto nástroje.

Procento géniů ve vědeckých radách bývá srovnatelné s procentem géniů v zakouřených hospodách.

Zamilovanost a láska jsou na světě proto, aby i nedokonalí dostali šanci.

Člověk se nemůže rozmnožovat vegetativně, odnožováním, dělením jako améba. Je to opatření rozumné, protože bez možnosti geneticky ředit nedostatky rodiče by byli naši potomci k nesnesení.

Lidé, kteří mají zač se stydět, stydliví nebývají.

Příroda nemá smysl pro uměřenost. Na zahradě se urodí buď skrblivě málo nebo marnotratně mnoho.

Vědění je možno opřít o pozorování učiněná vlastními smysly nebo o pozorování učiněná smysly jiných, kterým důvěřujeme.

Nevědomost nemusí být způsobena hloupostí – ale třeba nedostatkem příležitosti.

Hodnota pochvaly je dána hodnotou chváleného, ale také hodnotou a upřímností chválícího.

Žárlivost dokazuje nepřítomnost lhostejnosti. Ne však přítomnost lásky.

Pro děti z města je kráva zvíře stejně exotické jako dinosaurus. Obojí znají jen z knížek.

Podle mých městských vnoučat se krávy dělí na plnotučné, polotučné a jogurtové – a pak ještě na krávy veselé a čokoládové Milky.

Udával tak rád, že občas udal i sám sebe.

Aby utajil své donašečství, nechával se titulovat pane tajný rado.

Udavačství je bylina samosprašná – důvod nemusí být nijak důležitý.

Obvykle se donáší, protože to vynáší.

Vždycky si věděl rady. Tak například při záplavách radil, aby se hodně zalévalo, protože se tím snižuje hladina zaplavení.

Moje žena zastává názor, že lidé, kteří jiným radí v záležitostech, o nichž nic nevědí, by měli nést hmotnou odpovědnost za škody vzniklé těm, kteří jejich rad uposlechnou. Nevím ovšem, proč se přitom dívá na mne. A taky nemohla pochopit, když jsem jí vysvětloval, že aplikace jejího názoru do života by přivedla ke krachu celý dosavadní systém vládnutí.

Mnoho let jsem hledal dámu svého srdce. Když jsem ji našel, ukázalo se, že je schopna a ochotna stát se i dámou mého žaludku.

Dobrá vůle neomlouvá. Komunisté to taky mysleli s lidstvem dobře – včetně těch, které připravili o léta života.

Včela je hmyz kolektivní a pilně pracující, protože dobře řízený. Vosa je individualista, který se poflakuje. Ne rozdíl od nich se člověk fláká v kolektivu, protože je špatně řízen a občasné nápady dostává jako občas myslící individualista.

Tak dlouho nás politikové přesvědčují, že mají pravdu, až nás přesvědčí, že lžou.

Jedině svou nejistotou jsem si jist. Všechno ostatní je náhoda, pravděpodobnost a naděje.

Mou ženu kdysi trápívala nejistota, zda nemyslím pořád na ženské. Na cizí ženské. Dnes ji trápí jistota, že pořád myslím na jídlo.

Slušný mužský se neohlíží po cizích ženských. Dívá se po pěkných ženách – a jakmile ví, že jsou pěkné, už mu nejsou cizí.

Zdá se, že i rozhlasovým předpovídačům počasí leze někdy sucho na mozek. Když se už odhodlají ohlásit na víkend možnost srážek, zvěstují to veřejnosti velice rozpačitě a nesměle, zřejmě skrývajíce nejistotu a bezradnost.

Čtyřicet let na mně požadovali uvědomělost. Myslím, že doopravdy uvědomělým jsem se stal až teď, kdy komunismus zašel na vlastní neschopnost. Teď – na rozdíl od většiny svých bližních – uvědoměle chodím. Kdybych svou chůzi nekontroloval vědomím, upadl bych.

Občas se mi zdají tak zajímavé sny, že se ráno trochu stydím.

Musím do obchodu, potřebuji česnek – pravila. A co budeš vařit? – ptám se. To ještě nevím, odpověděla mi zamyšleně, ale potřebuji k tomu česnek.

Je snazší rozhýbat jazyk, aby něco řekl, než přimět mozek, aby něco vymyslil.

Slepice, která se za plotem spokojeně popelí a v trávě si pohrabává, má své jisté; v neděli bude mít pohřeb, sice bez muziky, zato s nudlemi a petrželí. Její jistotou je rozhodnutí sousedky. Kdo však je zárukou takové jistoty pro mne?

V tramvaji jsme se sešli tři oberlení nad dvěma sedadly vyhrazenými pro invalidy. Docela komická situace, jak jsme tam na sebe rozpačitě hleděli …

Lidé toho namluví víc z nudy než z potřeby něco sdělit.

Loni od jara pořádně nezapršelo – nejvýše jednorázově, ale už druhý den slunce pražilo naplno. Sucho, sucho… Dokonce i těm naivním moderátorům v televizi to došlo – a při předpovídání počasí přestávali jásat nad bezmračným nebem. Zdá se, že jediné rostlině to vyhovovalo. Ženině okrasnému tabáku. Rostlina je to vlastně subtropická.

K vůním podzimu patří vůně hnijících jablek. Taky tlení je projev života, jedna z fází transformace organické hmoty.

Člověk se vybarví jednou, švestka dvakrát. Poprvé na podzim do modra, podruhé po vypálení v zimě. Prvé vybarvení se rozpoznává očima, to druhé jazykem.

Kdybych měl anglicky vyjádřit co nejvýstižněji svůj nynější stav, kdy žena za mne musí všechno jen trochu těžší do schodů vynosit, řekl bych – off business. Analogie výrazu off licence, obchodu s lihovinami, kde ti láhev prodají, ale nenalejou.

Bosenské švestky. Při pohledu na strom tou modří obsypaný se vzpomenu na písničku o Hercegovině, co je rovina, tu musela vybojovat infantéria …

Ten je manipulovatelný, ovladatelný a vydíratelný, komu na něčem záleží. Komu nezáleží na ničem, na toho nikdo nemůže.

Biblický výrok po česku. A teprve jako švestky na ohni páleni vydáváme ze sebe to nejlepší. Od padesáti procent výš. Dámy v přijímací kanceláři našeho vydavatelství mívají občas na dveřích cedulku – Jsme v provozu. Když jsem je upozornil, že nemravům jako jsem já to vnuká i jinou možnou interpretaci než pobývání v tiskárně, pravily s klidem Angličanek, že tohle je napadlo i beze mne.

Odhaduji, že člověk v průměru žije asi dvacetkrát déle než venkovská slepice. Taková informace jistě potěší. alespoň tak dlouho než si uvědomíš, že dvacetkrát veličina nekonečně malá je zase jen veličina nekonečně malá.

Po dlouhých dnech úmorných veder už pouhé vyslovení slova prší mi připadá osvěžující. Dokonce i slovo stín.

Příspěvek mé ženy ke vstupu do EU – české švestkové knedlíky z bosenských švestek.

Blbost nařízená ministerstvem je především blbost. Žádný podpis ministra z pitomosti moudrost neudělá – i kdyby to někomu tak připadalo.

Naříkáme nad přírodními katastrofami, kdy si zemětřesení nebo záplavy vyberou několik tisíc obětí. Katastrofy zaviněné politiky, kdy se za válek povraždí a hladem umoří miliony, bereme také jako nevyhnutelné.

Kdyby se v Brazílii neurodila káva, v Česku by přestaly fungovat úřady.

Auta jezdí na benzin, úředníci na kafe a poslanci na rum.

Před pěti roky mi krevní sraženina ucpala mozkovou cévu v oblasti pons Varolii. I když by s tím anatomové asi nesouhlasili, pro sebe jsem si to místo přejmenoval na ponte Vecchio.

Soužití vrabců a slepic v ekosystému dvorku. Za možnost zobání nasypaného zrní zaplatí slepice násilnou smrtí. Vrabci nezaplatí, nemají čím. Jejich bezvýznamnost a nepoužitelnost k lidské konzumaci je chrání bezpečněji než případný dlouhý zobák a ostré drápy. Nepoužitelného nevykořistíš.

Voda – teprve když dochází, člověk si uvědomuje, že bez ní se neobejde.

Z hlediska Země nejsou lidé než upachtěný hmyz vybavený malými tykadly a velkým sebevědomím.

Pití ohrožuje zdraví – ovšem vystřízlivět dnes znamená ohrozit své zdraví duševní.

K nespravedlnostem tohoto světa patří, že dnes i chudý může být tlustý.

Kdo nemá v bance, nemá na vybranou.

Malé zloděje velcí odsuzují, kteří už mají nakradeno.

Když se z lesa ozývá jinak než se do něho volá, pak v tom lese určitě někdo je.

Na měření stavu vody na českých tocích máme státní hydrometeorologický úřad se spoustou poboček. Na měření hladiny blbosti nemáme v Česku nic.

Česko je mraveniště Ferdů mravenců, které řídí brouci Pytlíci.

Kdysi nám slibovali, že jak budeme dnes pracovat, zítra budeme žít. Dnes je nám už jasné, že ať budeme dnes pracovat jakkoli, ti nahoře se zítra budou mít dobře – protože jsou nahoře.

Svých lidských práv se dnes nejvíce dovolávají podvodníci, zloději a jiní grázlové na hruškách přistižení.

Doktoři jako policajti – když lupič Nemoc ukradne zdraví, pečlivě sepíšou, jak k tomu došlo, napsané uloží do počítače – a ztracené zdraví, stejně jako policajt ukradený bicykl, nikdy nenajdou.

Když jsem býval kluk, napomínali mne – Co je šeptem, to je s čertem. Teprve mnohem později mi došlo, že to byla výstižná definice diplomacie.

Socialismus zavedl pojem pracující lid. Dnes rozeznáváme lid pracující a lid kecající. Ten první lid se rozmnožuje rozením, ten druhý volením.

Ekologii a medicíně je společné to, že svou pozornost upřou na jedinou věc – a vůbec jim nedochází, že systém taky skomírá na něco úplně jiného.

Střelná modlitbička naší doby: … a nedej, Pane, abychom upadli do rukou lotrů – politiků, advokátů, falešných policajtů – a hlavně ne do péče doktorů.

Začnou-li se o tebe doktoři zajímat, vezmi nohy na ramena. To není zbabělost, ale pud sebezáchovy.

Chyby pacienta napravuje doktor, chyby doktora hrobník.

Už si nemůžu dovolit chodit do zaměstnání. Mám příliš mnoho práce.

Lidské tělo je systém poměrně odolný. Někdy odolá i lékařské péči.

Lékařská věda není tak citlivá, aby dokázala rozpoznat rozdíl v účinku dvou tablet jednou denně a jedné tablety dvakrát denně – přestože se tak tváří.

Nevím proč, ale anděly jsem si vždycky představoval v ženském vydání. Sestřičku v minisukni, studentku zrudlou rozčilením spěchající od zkoušky – a samozřejmě tu mou, když jsme se toulávali v červnové noci Petřínem. Dokonce archanděl Gabriel, když mě s plamenným mečem z ráje vyháněl, se trochu podobal naší ruštinářce z matfyzu.

Co mám dělat, když musím bejt?

Půvab podzimu je v tom, že jeho barvy nepodléhají módě.

Krádež je náhražkou koupě, darování je náhražkou prodeje.

Kdo oheň objevil, vynalezl možnost upalování kacířů.

V nalezinci se nálezného nedožaduj!

Za hranice všedních dnů se dostal i ten, kdo se dostal do pekla.

Co je zbytečné, je proto i špatné. Překáží to, působí to zmatek a obvykle to není zadarmo.

Nevědomost hříchu nečiní – od jistého postavení výš však by přesto měla být trestná.

Nemíval jsem na růžích ustláno. Růže se špatně perou a žehlí.

Z hlíny žijeme – z prachu a vody.

Když játra tvrdnou, může mozek měknout. Obojí se nevylučuje.

S poctivostí nejdál dojdeš. Ledaže by dál dojeli nepoctivci v bouráku, na který si nakradli.

Zlatem železo se otvírá.

Kdo přišel tam, kam ho nepozvali, přišel předčasně, ať přišel kdykoli.

Řekněme, že jeden svedl a druhý byl sveden. Výsledkem je jedno svedení. Bude se oběma účtovat stejně anebo je tu nějaký rozdíl?

Tvrdou hlavu neúspěch změkčuje.

Na přeschlou zemi se dešti nechce.

Přání učencovi: Ať tvé myšlenky přežijí tvé kosti!

Dětí nemaje, vnoučat se nedočkáš!

Blesk svítí hromu na cestu.

Vodu rozeznáváme pitnou a užitkovou. Kořalku pitnou a dezinfekci, čili zdravotně užitkovou.

Když dorostly naše jabloně, zamýšlel jsem postavit sklep. Na skladování jablek. Ukázalo se, že to nebyl dobrý plán. Potřebnější se ukázalo být založení kompostu.

Pro skupinu lidí počítáme průměrný věk. Průměrný věk dožití, když umřou, a očekávaný věk dožití populace pro předem odhadnutá rizika dožití. Co nemá smysl počítat, je průměrný věk jedince od narození do teď. To by vycházelo vždycky jako teď děleno dvěma, tj. jako polovina teď.

Z těch, kteří nechávali oběsit a věšeli, bývá jich později oběšeno trapně málo.

Ještě jsem nezažil politika, který by se v případě maléru přiznal k odpovědnosti.

Makaróny jsou knedlíky, které se odnárodnily.

Statistika prezidentů této země je poměrně trapná. Byli mezi nimi i vrazi, rozhodně intelektuální trpaslíci a taky vlastizrádci. Opravdu jsme si tohle zasloužili?

Jak dospíváme, zakrňuje nám slepé střevo a charakter.

Oko, do duše okno. Jenomže ne vždycky dost čistě umyté.

Říká se – řekni mi, co čteš a já ti povím, kdo jsi. Jenomže – jak to funguje v případě, kdy ti pod nos strkají jenom přihlouplé obrázkové magazíny?

Dva mají k obědu vepřový řízek; jeden pak do večera zorá úhor, druhý vyloupí poštu. Jiní dva vypijí láhev stejného vína; jeden napíše báseň, druhý se poblije. Jak je to s vlivem prostředí na lidské chování?

Dvě otázky mi nedávají spát. Na čem se houfovaly vlaštovky, když ještě nebyly dráty elektrického vedení? Kde začaly sněmovat ženské, když jim obecní rady zrušily přívod vody do městských kašen?

Podzimní vůně hnijících jablek připomíná, že zrání je doprovázeno tlením, že příroda je marnotratná, neznající člověčí skrblictví.

Teď, když jsem vstoupil do své životní fáze pajdání, změnil jsem deskartovské Cogito, ergo sum za aktuálnější Chodím, tedy jsem.

České úřednictvo bojující: Požadavky (1) zvýšit (plat), (2) rozmnožit (počet).

Čím míň člověku zbývá z toho, co kdysi dostal, tím pečlivěji si hledí toho, co kdysi velkoryse přehlížel.

Jablka, která ti sama k nohám spadnou, bývají červivá nebo přezrálá – podobně jako ženské.

Moje životní prostředí nejvíce kazí blbost a blbci.

Kdo má chuť na kuřata, musí vycházet s kvočnou.

Byl u zelených, ale propustili ho. Při demonstracích za lepší životní prostředí se červenal.

Den zhasíná jak svíce dohořelá.

Když vítr úplně utichne, člověk je o to víc sám.

V čase sucha si uvědomíš, že život – to je voda ve správný čas na správném místě.

Jaro do konzervy nezavaříš.

Lepší melancholický podzim než připálené léto.

Vosa tě spíše bodne na sladké hrušce než na kyselé okurce.

Vepř může zklamat – vepřová nikdy.

Dát co proto neznamená to, co lze prodat.

Hovadina nebývá produktem činnosti hovada, ale člověka.

Základní vlastností českých bank je jejich sklon ke zkrachovanosti.

Díky lékařské péči v nemocnici třetího typu stal jsem se invalidou druhého stupně.

S chladnoucím žárem života i hříchy chladnou.

Na desce stolu se nepozná, zdali na něm byly zapsány chytré nápady nebo jenom spousta pitomostí.

Procento velkých mezi mocnými je stejné jako procento velkých mezi bezmocnými. S tím rozdílem, že na ty první je víc vidět.

FINIS