Píše S. Komenda Část 13, leden 2005

Petr: Jméno a příjmení a další osobní data – kromě těch, která podléhají předpisu o utajení a důvěrnosti. Stačí iniciály, měsíc a rok.

Duše: Z.Ch., doktor přírodních věd – vlastně, tady je můj průkaz totožnosti.

Petr: Děkuji. (prohlíží dokument). Promiňte, prosím. Tahle zkratka – CSc. To neznám – a Vševědoucího bych nechtěl kvůli maličkosti vyrušovat. Co je to?

Duše: To je prosím kandidát věd. Chemických.

Petr: A nač jste tam dole kandidoval? Na něco jako Miss Analytická chemie nebo snad do Senátu?

Duše: Žádná Miss, pane rado, já jsem byla na zemi mužský. A do Senátu už vůbec ne, račte prominout. Já se na zemi živil poctivě.

Petr: No, tady čtu, že jste byl vědecký pracovník. To znamená, že jste se pokoušel zjišťovat, jak Stvořitel vytvořil chemické prvky, z jejich atomů míchal molekuly sloučenin, anorganických i organických, jak vy tam dole říkáte – až po biochemii. Tuhle jsme o tom pořádali pro naše mladší anděly konferenci. Víte, co je to konference?

Duše: S dovolením, to vím. Patřilo to k mé práci, každý rok na nějakou jezdit a tam o našich výsledcích přednášet.

Petr: Zajímavé. Vědečtí pracovníci se tady vyskytují poměrně zřídka. Je to většinou samý neznaboh, takže je zaměstnává konkurence tam dole (ukazuje směrem, kde se dá tušit poloha pekla).

Duše: Já, prosím, nebyl tak úplně neznaboh. Jenomže o chemické podstatě, případně o složení boha není na zemi nic známo. Obtížně se shání výzkumný materiál. Takže jistě chápete …

Petr: Chápu, co bych nechápal. Co ale doopravdy nechápu, je – jak jste se sem, člověče, mohl dostat? Vždyť tady máte v kádrových materiálech zaneseno, že jste ze země odešel nepřirozenou smrtí! Že jste sám sobě sáhl na život! A takoví do nebe nemohou, ti jsou už v předběžném řízení odkládáni stranou, aby si odkroutili pár tisíc let v očistci a tam rozjímali o svém skutku. O tom, že pohrdli nejcennějším darem, jaký může Stvořitel nějaké bytosti dát – totiž životem. To je možné jenom výjimečně – jestliže je důvodné podezření, že byl sebevrah ke svému činu někým jiným donucen!

Duše: Moc se omlouvám, pane tajný rado. Já opravdu za nic nemohu. Když jsem tenkrát spáchal ten hrozný čin, kterého upřímně lituji, veškeré další dění už probíhalo automaticky. Šlo to jedno za druhým, ráz na ráz. Ne jako u nás na zemi, kde všechno brzdí ta hrozná byrokracie. I u nás na univerzitě …

Petr: Vždyť já vím, jak to chodí. Tady u nás i na světě. Už mám tady v poznámkách vaší duševní složky napsáno, že kvůli vašemu odchodu brečeli nejenom příbuzní, ale i mnozí známí. Musel jste tam být oblíbený. Docela upřímně plakali, o tom tu máme evidenci. U nás se všechno měří důkladně.

Duše: Opravdu? To jsem rád. Potěšil jste mne, pane vládní rado.

Petr: Jo, moment. Počkejte, tady to je. Opravdu vás sem poslali proto, že jste byl ke svému nešťastnému kroku jinými donucen. Dokonce jména tady máme.

Duše: Ta já znám taky. Tak vy tady vedete něco jako Cibulkovy seznamy spolupracovníků StB?

Petr: Cibulka, Cibulka … Toho tady nemáme, asi má ještě duši v těle. Nemohl byste do protokolu kvůli kontrole zopakovat důvody, pro které jste to udělal? Jak jste to viděl tenkrát a jak to vidíte dnes? Když toho teď litujete …

Duše: Víte, pane dvorní rado, mně to tenkrát přišlo hrozně líto. Vám to tady asi tak nepřijde, když vidíte všechno prizmatem věčnosti, ale tam na zemi nic věčného není.

Petr: Kromě lidské hlouposti.

Duše: A urazilo mne to. Víc než třicet let na fakultě pracuji a pak se najednou doslechnu … Že už bych neměl chodit do práce. Vedení o tom uvažuje. Není dost peněz, musí se nějaká místa zrušit. Já samozřejmě chápu, že mezi množstvím peněz v rozpočtu a počtem zaměstnanců je přímá úměra. Jde o ten způsob; proč ze dne na den? Tohle jednání připomíná postup délesloužícího kaprála, který nakomandoval část mančaftu ze cvičáku do kuchyňské směny. Co je důležité, je počet kusů – počet maníků, který by stihl oškrábat pět kýblů brambor. Na ničem jiném nezáleží. Výsledky mého výzkumu, rozpracovaný projekt … to se odhodí jako kus hadru. Na jedné straně plná huba humanity – a na té druhé naprostá bezohlednost.

Petr: Hm, tak to bych chápal. O tom něco vím dokonce profesionálně. Jednou mi o tom Stvořitel vyprávěl; měli jsme volnou chvilku a právě dovezli čerstvou várku nebeské rosy … a museli jsme ji ochutnat, zdali ji naši dodavatelé nešidí. Možná to znáš, když jsi ten doktor přírodních věd, CSc. A navíc chemik. Naše nebeská rosa je podobná vašemu pozemskému Tullamore Dew. Irská whiskey, třikrát destilovaná. Do lidské duše implementoval Stvořitel zařízení pro udržování citu. Právě ono způsobilo, že ses cítil dotčen a uražen. Je umístěno hned vedle arey hrdosti, mezi ní a důstojností. Tam když se člověku rukou nebo hubou někoho jiného bezohledně hrábne, celá duše se znechuceně otřese.

Duše: Tak tohle se mi stalo, pane dvorní rado … Proto mě to tak sebralo. A proto jsem takhle skončil.

Petr: Ano, tak to bylo. Už to vidím napsané a orazítkované.

Duše: A co bude se mnou dál, prosím pěkně?

Petr: No, ještě musí ten tvůj protokol k nebeské supervizitě, kvůli pořádku. Ale že jsi to ty, můžu ti už teď prozradit, že to skoro jistě dopadne dobře. S pravděpodobností velice blízkou jedné. O místo na zemi jsi přišel, náhradní místo v nebi dostaneš. A ještě si dělám poznámku do hlavního protokolu, abys byl přizván do komise, která bude rozhodovat o lidech, jejichž vinou jsi k nám předčasně přišel. Až přijde čas jejich účtování a zápisu do přijímacího protokolu. Ty tvé polehčující okolnosti váží opravdu hodně, právě tolik, kolik váží přitěžující okolnosti těch tvých někdejších kolegů.

Duše: Takže pěkně děkuji, pane vládní rado. Děkuji za všechno.

Petr: Rádo se stalo. Jo, abych nezapomněl. Ty pány rady si můžeš nechat od cesty. Tady na nebesích už žádné tituly neplatí, tady je pán jako kmán, každému se měří stejně. Vlastně … ne úplně stejně, ale přiměřeně tomu, kolik kdo do života dostal. Kdo měl větší příležitost, je povinen odvést z ní víc než ten, kdo měl příležitostí jenom poskrovnu. Je to jako u vás na zemi s investicemi.

Duše: Já vím, pane, pane, … promiňte mi. Ten příběh ve Starém zákoně, o zakopané hřivně, co nebyla zhodnocena.

Petr: Správně, chlapče.

Duše: Ještě něco, prosím. Nechtěl bych vypadat nevděčně, protože oproti pobytu na zemi jsem si vlastně polepšil. Nebo dokonce pomstychtivě. To se asi v nebi nehodí. Ale … stane se něco s těmi lidmi, co mi to způsobili?

Petr: Kamaráde, já tě chápu. Ještě ses úplně neoprostil od pozemského způsobu myšlení. S tím se musíš tady u nás vypořádat. Ale abych ti alespoň napověděl – do pozemské spravedlnosti se my nemícháme. To je ostatně důvod, proč je v ní pořád takový svinčík. Režim – nerežim, politika – nepolitika. Pozemská agenda je v režii pozemšťanů – a teprve její posmrtné hodnocení se provádí u nás. Důvěrně ti mohu sdělit, že policajtů, právníků, advokátů a soudců se k nám do nebe dostane ještě nižší procento než vědeckých pracovníků – tihle lidé se skoro všichni dostávají do pekla; v případě těch posledních je nejčastějším důvodem jejich odsunu do pekla skutečnost, že si připisovali data, která ve skutečnosti nenaměřili nebo naopak data, která se jim nehodila, ze svých databází vyškrtávali. Vyčkej času jako husa klasu.

Počet nevolníků, mužiků ve vlastnictví statkáře robotujících a existujících, býval jedním z hlavních sociálních ukazatelů jejich společenského postavení a ekonomické moci. Není proto divu, že se s ním čarovalo. V případě placení daní směrem dolů, v případě demonstrace síly (taky při hře v karty) směrem nahoru. Pokud mne paměť neklame, právě pro statkářskou manipulaci s neexistujícími mužiky se vžil onen termín – mrtvé duše. Podobně jako se v Americe na burze hrálo s neexistujícími zlatými doly, hrálo se v carském Rusku s neexistujícími mužiky. A bez burzy.

Nikolaje Vasiljeviče mi v šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých letech pravidelně každý rok připomínala pamětní deska, instalovaná na kole bláznů v areálu sanatoria Priessnitz. I on se totiž nechal zlákat pověstí o německém sedlákovi Vincenci Priessnitzovi a jeho umění de l´eau froide a přijel do Jeseníků nechat se od něho vykoupat – tehdy už spisovatel mezinárodně respektovaný.

Hru s mrtvými dušemi mi připomíná česká politika posledních let. Voleb všech druhů se zúčastňuje stále méně oprávněných voličů. Truchlivý rekord téměř guinnessovský přitom drží volby senátní. Už méně než dvacet procent z nás se ještě zúčastňuje téhle hry; ostatní možná ani nepřihlížejí – a pokud ano, pak z pohodlí kanape ve svých obývácích. Politici a různí politologičtí i novinářští poskoci, kteří se kolem politiky přiživují, jako by neviděli, že právě tohle je hlavní výsledek hlasování. S klapkami na očích a na mozku komentují, kolik která strana získala – zapomínajíce zdůraznit, že například čtyřicet procent voličů pro tu kterou stranu hlasujících znamená – při oné řekněme dvacetiprocentní volební účasti – pouhých 0,20 krát 40% = 8% sympatizujících v celé voličské obci. A to jsou sympatie zatraceně hubené.

Hra s mrtvými dušemi začíná ve chvíli, kdy si politické strany, jimž se podařilo překročit volebním zákonem stanovené pětiprocentní kvórum (počítané samozřejmě ze skromného houfku voličů k urnám se dostavivších), začnou rozdělovat a přivlastňovat svoje díly z kvóty voličů nevolivších. I na ně jsou totiž přidělována parlamentní křesla a hlavně parlamentní důchody a požitky. My, co nevolíme, se tak stáváme mrtvými dušemi. Nikolaj Vasiljevič by měl radost – díky české demokratické politice se stal nesmrtelným – a jeho nápad úspěšně přežil carské samoděržaví, Stalina i Brežněva.

Už několik let poukazuji na to, že způsob rozhodování na vědeckých radách fakult i univerzity je nedokonalý a nespravedlivý – protože připouští, aby do něho razantně zasahoval faktor naprosto irelevantní, protože nemající nic společného s kvalitou projektů, o nichž se rozhoduje, ani s náročností jeho posuzovatelů. Tímto faktorem je aktuální počet členů orgánu, který o případném schválení či zamítnutí projektu rozhoduje. Kritériem přijetí projektu je totiž počet členů hlasujících pro; o nepřítomných se tím vlastně soudí, že by hlasovali proti. Tohle se dá matematicky na rozumném modelu dokázat. Jak je možné, že akademický způsob hlasování se tak zásadně liší od pravidel obecného politického systému? Je to dáno jenom tím, že právníci, onen systém nastavující, jsou kvantitativně negramotní? Anebo jsou jen málo gramotní lidé určující pravidla rozhodování v našich akademických obcích?

Žádat, aby se lidé chovali rozumně, může být hlasem volajícího na poušti. Rozumnost lidského chování se nedostavuje samozřejmě. Zdá se, že je třeba ji vynucovat. A taky se zdá, že kvantitativně rostoucí vzdělanost vůbec nezaručuje rozumnější chování vzdělaných.

Zatímco moderní politologie i soudobá politika mudrují o nezávislém hodnocení v nezávislých komisích, soudech i volbách, jakož i nezávislém rozhodování o předkládaných projektech, grantových návrzích, vyznamenáních a cenách za umělecká i jiná díla – našla si lidová moudrost už dávno metaforu charakterizující zmíněné počínání daleko výstižněji, právě oním výrokem uvedeným v záhlaví této úvahy.

Stavu nezávislosti (například jednání dvou nebo více lidských subjektů) odpovídá relace jejich vzájemné lhostejnosti, jejich indiference. Protože příslušnost ke klukovské partě, politické straně, PEN klubu, spolku rodáků nebo pivní společnosti U mokré pípy není vztahem lhostejnosti, ale naopak vztahem společného zájmu, případně vztahem vzájemně sdílené nevraživosti, lze očekávat, že jednání jednoho každého prvku příslušné množiny bude ovlivňováno jednáním prvků ostatních. Někdy stačí i volnější společenský vztah – pravděpodobnost, že nebude při hodnocení pominut, zvyšuje už sám fakt, že o hodnoceném se ví; že je hodnotícím znám fakt jeho existence. Naopak, o kom se neví, že je, ten nebude zavzat s naprostou jistotou. To je důvod, proč ti, kdo usilují být ohodnoceni, musejí vyvíjet úsilí o své zviditelnění. Tím se také vysvětluje, proč politikové či herci nebo umělci dávají přednost své účasti v aférách a společenských skandálech před skromným panenským posedáváním v koutě; ve věku všeobecného mediálního zahlušení životní styl takto deklarovaný už beznadějně zanikl.

Kdo se jednou ocitl ve světle reflektorů mediálního zájmu, může počítat s tím, že si ho nasvítí i blikavé baterky zájmů regionálních; vyjde-li jeho hvězda, přidají se i menší hvězdičky, oběžnice a měsíce svítící pouze svitem odraženým. I v odraženém světle dá se ohřívat – třebaže posvícenská husa se na něm neupeče. Člověku, o němž je známo, že mu centrální banka půjčila, i místní kampeličky ochotně poskytnou úvěr. Taková ochota samozřejmě rychle ochladne v případě jedince, o kterém se rozneslo, že mu mocné peněžní domy půjčit odmítly.

Úsloví, o kterém uvažujeme, platí i v případě cen literárních, vědeckých, doktorátů čestných i těch, v souvislosti s nimiž se o cti nemluví. Hlavní je vystoupit na první schod. Ty ostatní pomáhá překonat informace o zdolání toho prvního. S takovou pomocí se dá pak vystoupat i hodně nahoru. A s každým dalším stupínkem se zvyšuje šance dostat se ještě výš. Bývá totiž samozřejmou zvyklostí při podávání dalších návrhů od těch předcházejících opisovat; a opisovat, jak známo, je snazší než sepisovat. Kdo si dokáže obstarat přímluvu u pánaboha, o protekci z řad svatých se už starat nemusí.

Lidé, jimž nadprůměrně záleží na společenském ocenění, zpravidla dobře vědí, že bez investic to nepůjde. Proto bývají svolní pustit chlup. Ti poučenější a politicky talentovaní mezi nimi si navíc uvědomují, jak důležité je směrování takové investice. Nedávno mi vysvětloval jeden úspěšný podnikatel, že takovou investicí může být i úspěšné vytvoření dojmu vlastního významu; půjčka na tuhle vlastně virtuální záruku umožní postavit první podlaží domu. Pak už se proces rozběhne vlastním spádem – první podlaží se stane zárukou postavení druhého, druhé třetího až do posledního patra. Podstatné je, že dům stojí. Panenka v koutě by se mohla případně vykázat tím, že zůstala po celý čas poctivá; jenomže za poctivost si v dnešním světě nikdo nic nekoupí. Tohle není platidlo příliš důvěryhodné ani zájem vzbuzující. S poctivostí se ani v módě nedá moc podnikat; přednost se dává materiálům modernějším – a hlavně takovým, které neprovokují duše obtížené hříchy naší doby.

Je to zajímavé; jen máloco se dá tak obtížně objektivizovat jako pojmy nejvíce užívané. Slušný člověk k nim rozhodně patří. Mluvě o sobě, nikdo nedává najevo, že by o slušnosti svého lidství pochyboval. Ani v nejmenším. Nejeden a nejedna dávají najevo, že přívlastkem slušný vlastně není kvalita jejich charakteru vystižena dostatečně, jsouce přesvědčeni, že by bylo na místě podtrhnout jejich mimořádnost, jejich zásluhy o lidstvo v generacích nynějších i budoucích. Jak je tedy možné, že statistika hodnocení našich bližních, shrnující komentáře činěné jedněmi o těch ostatních, vykazuje v tak velké převaze lidi rozhodně ne slušné? Dokonce darebáky všeho druhu, podvodníky všemi mastmi mazané a trestuhodné lotry! Tohle je jedna ze záhad doby, možná nejenom naší – nerovnováha měření téhož, je-li toto prováděno dvěma stranami.

Bylo to někdy za panování Nikity Sergejeviče Prvního; příhraniční přítelkyně mé ženy nás pozvala do Polska, do města Bialska-Biala. Na několik dní. Vyzbrojeni zvacím listem, dvěma pasy a stejným počtem šišek turistického salámu, v tehdejším Polsku právě nedostatkového, jsme přicestovali, abychom rozšířili své geograficko-politické obzory. Jeden den jsem strávil prohlídkou Osvětimi; když jsem se otřesen večer vrátil, téma debaty bylo jasné. Ptal jsem se, co po takových prohlídkách říkají němečtí návštěvníci. Naše hostitelka se zamyslila a pak řekla – ti ze západu bývají otřeseni; vyskytnou se však mezi nimi i tací, kteří odmítají uvěřit a co vidí, prohlašují za naaranžovanou propagandu. Ti z východu, z NDR všichni zastávají oficiální socialisticky schválený názor. Pak dodala po chvíli – těm posledním moc nevěřím; vždyť leckterý z jejich otců a jiných příbuzných musel přece být u SS a třeba byl dokonce nasazen jako strážce v některém koncentráku. Krev není voda – a odmítat vidět jejich chování je bohužel lidsky přirozené. To už raději dám přednost otevřené protipolské nevraživosti těch ze západního Německa; těžko nám mohou odpustit, že se na nás tak strašlivě provinili – a že kvůli nám musejí teď snášet výčitky svědomí. Kazíme jim jejich obraz sebe samých jako slušných lidí.

Komu z nás se označení slušného člověka zdá být neúměrně skromné a pro vykreslení vlastního obrazu nedostačující, obvykle rozšiřuje paletu užívaných barev o stříbrnou, zlatou anebo alespoň o odstíny hodně se lesknoucí. Vyjádřeno verbálně, chvástá se. Podle zásady, že tisíckrát opakovaná lež musí alespoň v mysli někoho zanechat dojem, že na tom přece něco musí být. Historie zejména nedávno ukončeného století demonstrovala, že tahle úvaha lokálně funguje. Zejména když se doplní potlačením zveřejňování názorů všech neodpovědných remcalů a kritiků. Nepřátel rasových, třídních, jinak barevných a jinou víru vyznávajících. Prvním krokem toho počínání bývá prohlášení takových lidí za lidi ne-slušné. Definice lidské slušnosti se tak zjednodušuje a operacionalizuje: slušný člověk je ten, kdo se chová jako já – anebo to alespoň dost hlasitě prohlašuje.

Postmoderně se tak množina všech lidí rozkládá do soustavy podmnožin slušných lidí jistých typů. Příslušníků nebo alespoň příznivců politických stran. Včetně té zdaleka široka nejpočetnější – Strany Nevolících Voličů, SNS. Jde o podmnožinu občanů přesvědčených, že slušnost v dnešní době znamená nezúčastňovat se trapných volebních tahanic, v nichž jde především o prebendy, trafiky a hlubší či mělčí koryta.

Termín ožužlávání mne napadl, když jsem jednou pročítal článek zabývající se problémem tvořivosti. Jeho autoři se pokoušeli hledat slova, jejichž kombinováním by popsali a vyjádřili podstatu konceptu tvořivost, kreativita, nápaditost, invence. Výsledkem jejich úsilí byl několikastránkový článek, po jehož přečtení jsem měl dojem, že autoři se rozhodně hodně snažili. A také, že o pojednávaném pojmu toho vím právě tolik, kolik jsem toho věděl před jeho přečtením.

Psát o nápaditosti bez schopnosti dostat nápad je úsilí vpravdě sisyfovské. Je to mlácení prázdné slámy, v tomto případě slámy slov. Vždycky si v takové situaci, kdy bych měl někomu jinému zprostředkovat pochopení nějakého obecného principu, vzpomenu, jak jsem mnohokrát zápolil s řešením matematické úlohy; a když se její obecné řešení ne a ne podařit, formuloval jsem místo obecného řešení speciální příklad a snažil se najít řešení tohoto. Dost často se přitom podařilo odhalit kroky použitelné i v obecném případě. Aplikováno na zmíněnou situaci s výkladem principu tvořivosti – stálo by asi za pokus omezit se na určitou konkrétní situaci či úlohu a na ní demonstrovat, co je a co není tvořivý přístup k řešení. Výborný materiál k takovému počínání nabízejí slovní úlohy.

Myslím, že si ne dost důsledně uvědomujeme, že řešení úloh, před něž nás staví život, vyžaduje od nás jako první krok schopnost schematizovat, formalizovat a především zjednodušit situaci tak, aby byla uchopitelná nástroji logiky a případně matematiky. Jenom tím, že bude vytvořen model studované situace, budeme schopni použít zmíněné nástroje kvantifikace a měření.

Schopnost řeči znamená ve vývoji člověka nesmírně mnoho; umožnila mu vytvořit svět obrazů skutečnosti vnímané smysly; obrazů vytvářených ze slov a vět, z abstrakcí, pojmenovávajících smyslově zprostředkované skutečnosti. S touto dokořán otevřenou možností přinesla však také rizika možného zkreslení doprovázející transformaci ze světa smyslové zkušenosti do světa jejích slovních obrazů. To, o čem teď mluvíme, představuje jedno z takových rizik. Rizik rozostřování obrazu, jeho zamlžování a posouvání. Rizik záměny skutečnosti za její obraz. Záměny o to komplikovanější a obtížněji definovatelné, že se jedná o poměrně vysokou míru abstrakce.

Jsou to už skoro čtyři desítky let, co mne mimoolomoučtí i olomoučtí antropologové přizvali ke spolupráci. Jako první s tím přišli somatologové z Výzkumného ústavu oděvního v Prostějově, pověření sestavováním a aktualizací velikostního standardu oděvů tam konfekčně vyráběných; Prostějov byl tehdy československým střediskem tohoto druhu průmyslu.

Procesy růstu člověka jsou studovány s využitím výzkumných plánů dvojího typu. Jednak longitudinálně, kdy se vybírá kohorta subjektů, obvykle daného raného věku, která je pak soustavně řadu let sledována a tělesné rozměry jsou na každém subjektu do kohorty zařazeném opakovaně měřeny. Studie takto organizované jsou pracné, dlouhodobé a vystavené trvalému riziku úbytku členů kohorty v důsledku dalšího nezájmu a migrace. Teprve po letech může badatel sklízet ovoce své práce. Proto se longitudinálních studií využívá spíše výjimečně – nehledě na to, že jejich výsledky jsou v jistém smyslu lepší než výsledky studií jiných.

V úvahách o somatickém (a možná nejen tom) vývoji člověka se rozlišuje mezi ontogenezí – vývojem jedince a fylogenezí – vývojem lidstva. V případě odděleného posuzování vývoje jedince daného pohlaví se pak rozlišuje mezi vývojem muže a mužstva, případně ženy a ženstva. Při posuzování případného vývoje lidstva se mluví o sekulárním trendu.

O tomhle všem antropologové vědí; z naměřených dat vypočítávají parametry ontogenetického vývoje těla lidského jedince; časovou jednotkou jsou přitom roky, a celý proces růstu nepřekračuje interval dvou desítek let. Pak bývá vývoj dokončen. Fylogenetický proces somatického vývoje lidstva, vyjadřovaný parametry sekulárního trendu, probíhá v nesrovnatelně delší časové dimenzi. Zatímco jedinec se může v období svého nejrychlejšího růstu (kolem puberty) prodloužit za rok až o osm centimetrů, odhaduje se růst lidstva do výšky v uplynulých desetiletích na přibližně jeden centimetr za deset let. Posuzováno lokálně, někde se dokonce zastavuje.

Vzhledem ke kvantitativní rozdílnosti v rychlosti průběhu obou uvažovaných růstových procesů antropology nenapadá, že to, co ve svých průřezových studiích měří, je jejich superpozicí. Stačí si to představit: celostátní měření tělesné výšky začíná, řekněme, jedinci tříletými a končí jedinci osmnáctiletými. Měří je všechny v témž okamžiku. Jenomže mezi nejmladšími a nejstaršími probandy je gap, tj. sekulární vzdálenost, patnácti let. Jestliže by existoval sekulární trend o rychlosti 1 cm za deset let, byly by hodnoty výšky tříletých jedinců oproti jedincům osmnáctiletým sekulárně nadhodnoceny o půldruhého centimetru. A to zase není tak málo.

K profesi biostatistika patří také tak trochu nasazování brouků do hlav. Do hlav kolegů antropologů. Těmi brouky samozřejmě nemyslím hmyz v lidském vlasovém porostu občas bytující. Možná by tohle mohl být malý příspěvek v tomto ohledu učiněný.

Výchovu lidí, kdysi především mladých, ale dnes v době univerzit třetího věku a celoživotního vzdělávání pak lidí bez ohledu na jejich věk, prokládají poučky a pravidla typu Co se jednou naučíš, to ti už nikdo nemůže vzít, případně Učit se, učit se, učit se. Je mi líto; co jsem ochoten uznat v rovině všeobecnosti, v aplikaci do životní reality může docela dobře selhávat.

Nehodlám teď uvažovat o neblahých důsledcích vyšší vzdělanosti na charakter a chování lidí – vyšší kriminalitu, vandalismus, bezohlednost a další negativní jevy, jejichž výskyt přesvědčivě koreluje s rostoucí vzdělaností populace. O tom, že podvodník s červeným diplomem z právnické fakulty nebo ekonomické univerzity připraví banku bez námahy o stovky milionů tam, kde jeho negramotný kolega – kasař nebo kolega – lupič se samopalem propotí košili a riskuje infarkt pro mizerných pár desítek tisíc. Mám na mysli situace, kdy si v docela běžné, tak říkajíc standardní občanské situaci může člověk společensky ublížit, dá-li najevo své znalosti či schopnosti nevhodným způsobem.

Existuje anglický termín overeducated; myslím, že do češtiny těžko přeložitelný – převzdělaný, nadvzdělaný, příliš vzdělaný. Samozřejmě je to míněno relativně; ostatně, relativní je skoro všechno. I vzdělanost má své standardy, sloužící k orientaci při rozmisťování kádrů. Je zbytečné vyžadovat, aby měl hokejista univerzitní diplom z tělovýchovné fakulty – třebaže na škodu by to jeho výkonu v počtu vsítěných branek být nemuselo. Sám jsem kdysi na začátku devadesátých let učinil v tomto ohledu zkušenost při jednom zahraničním konkursu (samozřejmě ne v hokeji).

Ke standardní občanské situaci patří existence relace být podřízeným, být nadřízeným. Vůči někomu nebo někomu. Nezávisle na vzdělanosti platí, že žádného nadřízeného nepotěší, zjistí-li, že některý z jeho podřízených ví víc než on. O věcech, o nichž se patří něco věděti. Inteligentní podřízený řeší takovou situaci tak, že s využitím své intelektuální převahy svou overeducation či overintelligence před svým nadřízeným zamaskuje. Neučiní-li tak, zadělává si na potíže. Vědění podřízeného má být věděním do výše vědění osoby jemu nadřízené. Utajování přečuhujícího vědění má být součástí občanské sebeobrany.

Nejnebezpečnější je situace, kdy se vědění osoby podřízené týká chyb, nekompetentnosti a hříchů osoby nadřízené. Nebezpečnost takového vědění je srovnatelná s nebezpečností půlkilovky čerstvého semtexu. Stačí, aby nadřízený jenom vytušil, že o takovou situaci může jít – a malér je na střeše. Takhle nebezpečného podřízeného se rázně zbaví, i za cenu naprosto krkolomného vymýšlení důvodu tohoto kroku.

Uváděná situace je snad dostatečně přesvědčivá; nechtěl bych přímo radit, aby osoby v podřízeném postavení se nacházející ze sebe usilovně dělaly blbce – životní skutečnost je příliš složitá a podmíněná mnoha faktory a vlivy. Stačí svůj obraz v očích nadřízeného malovat v barvách jenom mírně zářivých, spíše s nádechem do vrabčí šedi – a nenápadně přitom dávat najevo, že světlo na obraze vzniká výhradně odrazem záře vydávané intelektem nadřízeného. Jedinci takto si počínajícímu se pak dostává pravidelných odměn v podobě kladného osobního hodnocení, což výrazně kontrastuje s odměnami osob, které neprozřetelně daly najevo svou případnou intelektuální převahu nad svým nadřízeným.

Všímal jsem si toho už jako kluk. V dobách mého dětství a mládí u nás v maštali vždycky podupávali koně – kobyly, pak valaši. Jejich pracovním pověřením bylo chodit v páru, tahat v páru. Zapřaženi ve voze nebo před pluhem museli se shodnout v tempu, pracovat ve stejném rytmu. Žádné jeden čehý, druhý hot. To bylo nezbytné především v situacích, kdy náklad byl těžký, třeba kdy se kola žebřiňáku vysoko naloženého obilními snopy hluboce zařízla do pole změklého po letní bouřce. Oba koně v zápřahu se pak museli zapřít do chomoutů a postraňků jako jeden, aby se jejich síla sečetla. Když to nedokázali, nastávaly potíže.

V té době se už na selských koních nejezdilo. Lidé na statku mívali jiné starosti. Pod jhem reálného socialismu a bolševickým karabáčem bývali sedření lidé i koně. Kůň býval zapřahán jako jedinec jenom při určitých technologiích, jako bylo stahování klád v lese a jejich přibližování k lesní cestě nebo při oborávce brambor zbavující brázdy jarního a letního plevele. Výjimečně pak do bryčky, lehkého vozíku, na jehož kolářské konstrukci byla usazena proutěná košatina hned za vyvýšeným kozlíkem. Těmhle přepravním prostředkům už tenkrát taky zvonila hrana.

Úlohu tahat nepárově dokázal s úspěchem plnit i kůň, jemuž se v páru nijak zvlášť nelíbilo. Musela to být pro něj pěkná otrava – muset se celý život přizpůsobovat okolnostem vyžadujícím, aby potlačoval svou osobitost a respektoval požadavek kolektivní spolupráce.

Princip dělby práce, prokazatelně zvyšující její produktivitu, už po řadu generací vyžaduje od člověka, aby svou činnost sdílel s mnoha dalšími. Práce je spoluprací mnoha subjektů na společném díle. Dokonce nejenom na díle jakým je elektrická lokomotiva nebo stavba atomové elektrárny, ale i řízení instituce a výpočet optimální varianty chemického složení léku proti hypertenzi. Lidé nespojují jenom své ruce a nesčítají sílu svých paží; kombinují také účinnost svých nápadů.

Ergonomie je obor zabývající se optimalizací systému člověk – stroj, člověk – zařízení, člověk – nástroj. Optimum je hledáno v prostoru parametrů fyzických, smyslových a psychologických – pokud jde o člověka a v prostoru technických parametrů, pokud jde o stroj či nástroj. Zatímco parametry lidského subjektu musí být přitom respektovány, parametry zařízení jsou upravovány, regulovány a nastavovány.

Ergonomie se nezabývá, pokud vím, optimalizací soustavy člověk – člověk, případně člověk – lidé nebo lidé – lidé. Snad by dalo říci, že tohle je doménou psychologie nebo psychiatrie. Nevím to jistě. O čem mne už však má zkušenost poučila, je skutečnost, že někteří lidé (a nemusí to být špatní lidé) se do kolektivního vozu zapřahají špatně. Občas vyhazují přes postraňky, někdy se mrzutě tváří. Někdy dokonce přerazí oj.

Personální management by měl umět lidi se zmiňovanou vlastností rozpoznat – a nacházet pro ně pozici, v níž jim jejich osobnostní specifičnost nebude vadit. Takoví lidé se hodí na místa, kde za kvalitu výstupu své práce odpovídají sami. Kde je osobní odpovědnost samozřejmostí. Člověk s předurčením zápřahu do bryčky, byv zapřažen do vozu, dokáže často ovlivnit výkon zbytku kolektivu. Rozklížit ho, rozhádat, znechutit. Nemusí to být jeho vina – prostě je takový. Najděte pro něho místo, kde tento osobnostní rys nebude handicapem – a všechno může být v naprostém pořádku. Po celou dobu, kterou jsem strávil na fakultě, jsem slýchával řeči o optimálním rozmístění kádrů. Většinou to bývalo míněno politicky – kádry se stranickým odznakem na klopě saka rozhodují vše. To je samozřejmě hledisko naprosto povrchní – ať jde o jakoukoliv politickou stranu. Člověk je příliš složitý systém než aby se dal vystihnout takhle povrchně. Takže tu mám malou radu pro manažery – koně do páru vybírejte nejen podle barvy jejich srsti a síly svalů, ale i podle předpokladu párem se stát. Může to být prevence převrhnutí vozu.

Prosím, nemylte se. Nemám teď v úmyslu uvažovat o rizicích spojených s chůzí po chodnících českých měst a městeček v době, kdy úbytek počtu dětí je nahrazován přírůstkem počtu psů. Ta rizika se odvozují ze skutečnosti, že zatímco dítka nejútlejšího věku bývala zavinována do plenek, čoklové na věku nezávisle vykonávají svou biologickou potřebu volně na trasách, jimiž pochodují, pobíhají a poflakují se lidé. Ne vždycky přitom sledujíce dost pozorně místa, na něž šlapou – v důsledku čehož přicházejí podrážky jejich obuvi do styku s pozůstatky čoklího trávení.

Mám v úmyslu uvažovat o rizicích něčeho jiného. O rizicích rozšlápnutí předmětu, který tak mnozí z nás užívají k tomu, aby viděli. O rizicích rozšlápnutí brýlí, které se místo na nose ocitly v danou chvíli na nesprávném místě. Na zemi, nenápadně a nepostřehnutě shozeny neuváženým pohybem, případně na židli, na niž dosedla něčí zadnice, tělesný orgán schopností vidět neopatřený.

Humoristická literatura se hemží vtipálky lehkovážně žertujícími na diskutované téma. Mnohokrát už byly popsány příběhy brýlí svými roztržitými nositeli zavřených v ledničce nebo, což je mnohem horší, v pečící troubě společně s bábovkou, na jejíž sázení dalekozraká kuchařka špatně viděla a své brýle na okamžik odložila. Do té trouby.

Založení brýlí má něco společného s únosem někoho, kdo je člověku velice blízký. Třebaže unesen nebyl někdo, ale něco, utrpěná ztráta má následky podobné. A ještě na něco by se nemělo při uvažování o ztracených brýlích zapomínat. Na to, že kromě utrpěné ztráty svého osobního majetku (a následné ztráty vidění podstatné části krás tohoto světa) utrpěl postižený také ztrátu sebevědomí. O této ztrátě vypovídá nářek doprovázející hledání ztraceného předmětu, hustě prokládaný spíláním vlastní tuposti, zapomnětlivosti, neschopnosti a senilitě. Význam ztracených brýlí v očích jejich majitele závratně stoupá. Předmět včera ještě docela všední, povahy čistě utilitární, je náhle vnímán jako vzácný šperk, jako drahokam – přestože se jedná pořád o stejné sklo.

Když tak o tom uvažuji, zdá se mi nespravedlivé, že existuje tolik pohádek o ztracených (a případně znovunalezených) pokladech, ale žádná pohádka o ztracených brýlích. Nepočítám-li tu o Dlouhém, Širokém a Krátkozrakém; ale ani v ní řeč o ztracených brýlích pana Krátkozrakého žádná řeč vlastně není. Při hledání ztracených brýlí mělo by se v zásadě postupovat stejně jako při hledání ztracené naděje. Navíc je tu snad jenom požadavek opatrného našlapování a usedání. Aby se nerozšláplo ani nerozsedlo. S hledáním ztracené naděje má hledání ztracených brýlí společné, že je tu nenulová pravděpodobnost nalezení. Ať větší či menší, důležité je, že nenulová. Zdali se najde, to se uvidí. A když se najde, pak se taky uvidí; dokonce dioptricky. Taky je tu cosi společného se ztracenou láskou – ta se ovšem obvykle dá nahradit snadněji než ty nešťastné brýle.

Za Rakouska-Uherska bývala tradice přidělovat vojenským vysloužilcům, zejména takovým, kteří na polích cti a slávy ve válečných taženích za císaře pána ztratili nejenom roky života, ale navíc i nějakou tu ustřelenou nebo odťatou končetinu, jako zdroj živobytí trafiku. Tato tradice pěstovaná dlouhou řadu let obohatila obecný slovník metaforou dostat trafiku, která se rozšířila i do oblastí nevojenských. V dnešní době, která už starou monarchii z povědomí zejména mladších a středních generací téměř vynulovala, zdomestikovala aplikace této metafory především v doméně české politiky; trafikami jsou míněny politické prebendy, přidělované a přihrávané zasloužilým a vysloužilým politickým matadorům jako odměna za předchozí služby. Zejména za služby věrné, protože věrnost je v politice věc vzácná asi jako lesní jahody v době kolem vánoc.

Pokud jde o politiku českou, nejvýstižněji se zdá být přidělování trafik prováděno v případě míst v českém senátu. Důkazem toho je i skutečnost, že český občan, jehož typickou vlastností je (vedle všeobecné nedůvěry ve všechno, co zavání politikou a úřadováním) poměrně vysoký stupeň lakomství a nepřejícnosti, se zdráhá přidělování trafik účastnit a masově příslušné volby bojkotuje.

Metafora je ovšem jenom metafora; modelovanou situaci nikdy nevystihuje vyčerpávajícím způsobem. Jedním z významných rozdílů mezi trafikantem do jeho sociálního postavení uvedeným rakouským mocnářem – a senátorem, který své postavení získal díky hlasům asi deseti procent oprávněných voličů – je v tom, že trafikant prodávající cigarety a viržinka sedí ve své budce celý den, zatímco senátor jenom tu a tam; aby se nenudil, přibírá si ke svému základnímu zaměstnání ještě některá další. K nejoblíbenějším z nich patří zasedání ve správních radách podniků vyznávajících zásadu kdo maže, ten jede. Česká malost a nepřejícnost jde v této věci tak daleko, že dokonce i mezi politiky samotnými panuje nevraživost; závist dávají najevo i tím, že po volebním neúspěchu své strany v obsazování trafik vyhlašují nutnost celý senátní podnik zrušit.

Ztráta trafiky v době všeobecného zákazu kouření postihla i mne osobně. V dobách dávného, časem už zasutého mládí. Vedle vzdělávání pro řemeslo matematického statistika a počítače pravděpodobností bylo mi během mých univerzitních studií paralelně absolvovat studia k získání kvalifikace nabíječe protiletadlového kanónu. Čas a pokrok vojenské techniky pracovaly proti mně. Když jsem po čtyřech letech za cenu pátků prožitých ve vojenské zeleni získal osvědčení desátníka, došlo k nejhoršímu. Ukázalo se, že protiletadlové kanóny zastaraly – a s nimi zastarala i má pracně nabytá kvalifikace (jeden rok jsem dokonce z vojny na matfyzu propadl). O své vojenské koryto či trafiku jsem přišel dřív než mi bylo dopřáno okusit jejích sladkých plodů. Protiletadlové kanóny prodalo ministerstvo vojenství do rozvojových zemí (se ztrátou, interpretovanou jako příspěvek země socialistického tábora v rámci humanitární pomoci).

Ve svém důchodovém věku marně pátrám, kde a jak by bylo možno k nějaké útulné trafice se propracovat. Trafice, kde by se vyvíjela činnost jenom mírná, intelektuálně nenáročná (myšlení bolí) a kde by se slušně až více než slušně platilo. A kde by nebyla žádná odpovědnost za to, co jako trafikant udělám, případně neudělám. Samozřejmě bych byl rád, aby za rohem nečíhal nějaký závistivec, který by vedl kampaň za zákaz kouření. A kdyby se už někdo takový vyskytl, oponoval bych mu bojem za lidská práva kuřáků.

Život si někdy libuje v zašmodrchanosti; dokonce bývá i opravdu složitý. Komplikuje to pozici člověka usilujícího o pochopení, oč v té které situaci jde. Nacházejíce se v takové situaci upadáme do pokušení začít uvažováním přímočarým, hledáním souvislostí typu Jestliže …pak …Na vytečkovaná místa jest přitom dosaditi určitý jev jako příčinu, premisu a jiný jev jako důsledek. Obvykle takové přímočaré uvažování neuspěje; jednokanálový logický úsudek necháváme pak rozkošatět do podoby úsudku vícekanálového, v němž se na místě prvních teček dosazuje podmínek několik. Na místě druhých teček pak bývá nutno uvažovat o více než jednom možném důsledku; tyto mohou být doplněny vějířem preferencí nebo pravděpodobností jejich očekávání.

Příkladem takového zašmodrchání logického řetězu na počátku považovaného za zvládnutý jednoduchým úsudkem, je úvaha Jestliže zdražíme, vyděláme víc. Jde o záležitost běžnou, ve společenském kontextu se vyskytující často. Týká se vztahu mezi prodávajícími a kupujícími, mezi obchodníky a jejich zákazníky. Jimiž jsme vlastně všichni.

Od doby, kdy byly v této zemi po desetiletích pokřivenosti ekonomických zákonů uvolněny opratě zákonu trhu, si zvykáme pozorovat, že onen uvedený logický výrok o vztahu mezi zdražením prodávaného a zvýšením výdělku v jeho zjednodušené podobě neplatí. Někdy může pokus o jeho aplikaci v tržním prostředí působit dokonce kontraproduktivně. Platil by při splnění dalších dodatečných předpokladů – neexistující konkurenci a nezbytnosti příslušné komodity pro život; příkladem může být chleba nebo pivo.

V reálných tržních podmínkách tyto předpoklady splněny nejsou. Není-li uvažované zboží pro přežití lidí nezbytné, jako třeba kaviár nebo ozdobné domácí ptactvo, bývalí zájemci o ně si jej mohou bez větší újmy odříci. Obchodník, který zdražil s úmyslem vydělat víc, bude možná naopak vydělávat míň. Konkurence, která dané zboží nezdražila, zřejmě zákazníky přetáhne k sobě; takový jev může mít dlouhodobé negativní důsledky, možná dokonce zničující.

Tahle malá úvaha se může, vlivem změny nastavení parametrů životního prostředí, stát aktuální nejen v obchodním světě prodeje a nákupu. Konkurence vstupuje rok od roku důrazněji také do arény vzdělávání. Komenského Škola hrou se krok za krokem transformuje do podoby Škola tržištěm. Kdysi se považovala za jedno ze základních pravidel vztahu mezi školami vzdělání nabízejícími a žáky (případně jejich rodiči) vzdělání konzumujícími dohoda o standardech požadavků. Dohoda někdy nepsaná, jindy naopak psaná hodně velkými písmeny. Svými požadavky (prerequisits) na nadání a píli žáků podmiňovala škola naplnění rodičovského očekávání a splnění závazků ze své strany. V prostředí vzájemně si konkurujících škol bylo jenom otázkou času, kdy do hry vstoupí faktor podbízení. Kdy školy změkčí své požadavky na talent i píli, usuzujíce, že slib méně pracného přístupu k diplomu o absolvování školy zadrží jejich ekonomický propad. Zejména v českém prostředí, kde pořád ještě řídící strategií vzdělávaného jedince je zásada propracovat se k diplomu s vynaložením co nejmenšího možného úsilí. Což je racionální reakce na chování společnosti, která se zajímá především o vlastnictví diplomu a teprve potom o schopnosti, dovednosti a případně znalosti v oboru.

Vyjádřeno v pojmech teorie měření a metaměření zde otevírám otázku, jak těsně spolu korelují školní diplomy a praktická použitelnost absolventů tyto diplomy vlastnících. Otázku, jak mnoho a jak spolehlivě ten který diplom o jeho nositeli vypovídá. A nakolik může být tento vztah ovlivňován skutečností, že školy jsou připraveny ze svých někdejších požadavků slevovat až po úroveň karikatury. Jedná se přitom vlastně o proces obrácený – jak moc budu muset slevit, abych udržel poptávku po tom, co svým zákazníkům nabízím. Myslím, že by si to zasloužilo solidní cost – benefit analýzu.

Ve srovnání se standardy všedního života je pohádkovým příběhům vlastní překvapivost, jejich nečekanost. Pomiňme teď na okamžik situaci, kdy se osel otřese, možná zimou nebo znechucením nad kvalitou mu předložené píce – a na zem se vysype několik mincí měny, již dokonce ani není třeba ve směnárně za jinou měnit. Rád bych upozornil na skutečnost, že zmíněný překvapivý jev vede ke hromadění majetku na straně dobra a – podle principu omezenosti světového bohatství – k úbytku majetku na straně zla. A protože se dá předpokládat, že dobro si nenechá všechno pro sebe a podělí se s jinými potřebnými a přilepšení si zasluhujícími, musí nutně nastoupit tendence k vyrovnání dobrého a jeho rovnoměrnějšímu rozprostření v lidské populaci. To odpovídá zvyšování entropie, neurčitosti rozdělení dobra a zla; maximální entropie totiž odpovídá stavu, kdy na tom budou všichni lidé stejně.

Tuto tendenci vlastní snad každému pohádkovému příběhu stačí porovnat se životní zkušeností, třeba právě naší doby. Snad každý zná ekonomickou tezi hlásající, že nůžky mezi bohatými a chudými se neustále rozevírají. Chudí den ode dne stále více chudou, zatímco bohatí stále víc bohatnou. Přesvědčivý příklad antientropického procesu, v jehož limitě se dá očekávat, že jednou bude všechno světové bohatství patřit jedinému člověku – a všechna světová bída lidem zbývajícím. Je zajímavé, že tato absurdní a zároveň hrůzná představa se zdá být zcela v souladu s principy demokracie a humanity – jejichž podstatou by měl být právě opačný, entropický fyzikální princip rovného přístupu všech lidí k životnímu štěstí.

Filozofické teorie o žádoucím, ideálním stavu lidské společnosti se tak zdají patřit spíše do říše pohádek nežli do reálné skutečnosti. To je zřejmě i důvod, proč bývají pohádky častěji vyprávěny dětem než dospělým. K výchovným zásadám naší předškolní pedagogiky patří zřejmě představa, že dříve než dítě dospěje ke vstupu do světa dospělců, mělo by se mu alespoň pohádkovou formou ukázat, jak by svět vypadat měl. Jaké by to mohlo být, kdyby to nebylo takové, jaké to je.

Globální kosmologická představa konstatuje, že naše sluneční soustava spěje k postupnému vychladnutí, do stavu fyzikální lhostejnosti. Pokud jde o vesmír jako celek, předpokládá se existence procesů inverzních, antientropických, energeticky sycených atomárními reakcemi v nitru hvězd. Vývoj lidské civilizace na planetě Zemi se zdá být procesem téhož typu – s výjimkou pohádkových představ o ideálním uspořádání světa. Je něco v člověku a lidech, co jim brání chovat se jako hrdinové pohádek. V dětství obdivovaní, v dospělosti odřeknutí. A to přesto, že všichni by si měli být vědomi konečnosti svého pozemského pobývání a přežívání. Jediným logickým vysvětlením tohoto lidského chování je hypotéza, že člověk si chce užít, urvat ze života, co se dá. A že tak činí na účet budoucích generací, do nichž patří i jeho vlastní potomci, se nezdá být důležité.

Po zaklepání na dveře vítal návštěvníky pozdravem Vstup, jsi-li dobrý! Obvinili ho z diskriminace.

Podle vývojové antropologie směřovala fylogeneze člověka od stádia seedeater ke stádiu beefeater, od pojídačství semen k pojídačství hovězího. Bývá to spojováno zejména se zdokonalováním jeho duševních funkcí. Nástup makrobiotické výživy představuje evidentně zařazení zpátečky. O možných následných rizicích pro lidské duševno se zatím neuvažuje.

Pobýváním na starých chalupách se vracíme k základům, ke způsobu života našich předchůdců – přehlížejíce přitom maličkosti jako jsou tehdy neexistující koupelny a splachovací záchody, případně rozhlas a televize a hlavně dnes nepředstavitelnou manuální dřinu oněch dob. Přesto ten pocit návratu míváme, jakkoli málo si ho zasloužíme.

Jako vítězství je mnohými medii oslavována převaha krátkozrakosti nad zdravým rozumem – když byla zamítnuta povinnost maturovat z matematiky. Znamená to, že i v dalších letech budou ze středních škol vycházet absolventi, kteří svůj talent ke studiu práv, psychologie, sociologie a dalších podobných oborů budou odvozovat ze svého netalentu k matematice. Toto počínání je zároveň nedůsledné – už řadu let obdivujeme hospodářské a kulturní úspěchy Irské republiky, kde je matematika mezi volitelnými předměty povinná na základních i středních školách, vedle irštiny a angličtiny. Tuhle souvislost čeští politici nevidí? Možná se vyučuje matematika na našich školách špatně; učení se vzorcům není její základní princip. Tím by mělo být chápání smyslu formalizovaných postupů, jednoty speciálního a obecného, dedukce a indukce. V matematice má být pěstován cit pro kvantitativní uchopování empirické reality všude tam, kde se to nabízí. Cit pro rozlišení dnes tak zoufale rozšířeného žvanění, především politického, od střízlivých, věcných úvah. To je matematika, to jsou možnosti, které poskytuje těm, kteří jsou schopni vidět. A zároveň je to, co ve své snaze o lacinou podbízivost českým středoškolákům upřeli. Kromě toho je těžko pochopitelné, jak může reforma vzdělávacího systému stavět na zásadě, že prioritu má chápání principů před pamatováním si faktů – a zároveň ubírat na váze předmětu, který má možnost implementaci právě této zásady v mysli žáků a studentů nejvíc prospět.

Lyričtí básníci, rozněžnělí pivem ve výčepech, do řádků rovnají verše o křišťálových studánkách v hloubi lesa.

S pojmem levičáctví se často zachází nevhodně. Levičáctví není určitý politický názor – je to názor relativní, určovaný vztahem k názoru právě vládnoucímu, je to názor odporující aktuálně vládnoucími establishmentu. Komunisté tak byli levičáky v době buržoazní republiky, přestali však jimi být, jakmile se sami zmocnili vlády. Své levičáctví znovu obnovili po převratu v roce 1989, podobně jako v některých kulturách vdaná žena žijící jisté období bez muže nabývá znovu statutu panny.

Podceňování a nedoceňování matematiky ve vzdělávacím systému se už řadu let projevuje v nedostatku zájmu o studium inženýrských oborů. A přitom právě technici, inženýři a kvalifikovaní dělníci byli a jsou pilíře naší civilizace, rozhodně ne právníci, psychologové a jiní, jejichž vzdělávání oslabuje kritického ducha a podporuje tak ovlivnitelnost šamanstvími nejrůznějšího druhu. V českém intelektuálním prostředí slábne ovzduší střízlivého, věcného uvažování opřeného o rozum, a naopak sílí vliv emocí rozumu se zříkajících. Je to cesta pohodlnosti, rozumového slabošství, cesta typu po nás potopa, tolik podobná nezodpovědné rozmařilé cestě bankrotářského hospodaření českých vlád.

Komunistická politologie to měla průhledně jednoduché – existovaly levé úchylky (dětské nemoci komunismu), pravé úchylky a úchylky centristické. Někde mezi tím se nacházela správná linie, aktuálně vyznávaná. Její základní vlastností bývala flexibilnost, názorová pružnost. Jinak tomu při tom počtu možných úchylek, doleva, doprava a do středu ani být nemohlo. Jistou komplikaci této politologické jednoduchosti představovala ovšem nutnost respektovat osobní názor Nejvyššího, později deklarovaný jako názor Nejvyššího kolektivu čili Ústředního Výboru, jehož osobitost byla dána principem První mezi rovnými, Primus inter Pares. Komunistický primariát, jemuž se povinně sekundovalo.

Politik to má těžké. Bude-li o tom, co dokáže, lhát, nikdo mu neuvěří a voliče nezíská. Řekne-li o svých schopnostech pravdu, voliči se zeptají, proč by měli volit takového nixmachra. Nejlépe proto udělá, když se řečem o pravdě na sto honů vyhne – a prohlásí, že to myslí upřímně. Není sice jasné, co myslí upřímně, ale ono nejasné myslí právě tak.

Jazyk je nedůsledný. Oheň a voda ve stejném slově: topit a topit se, topit v kamnech a topit koťata. A to nemluvím o topení studentů u zkoušek.

K záludnostem českého jazyka z pohledu cizince pokoušejícího se o jeho zvládnutí možno započítat i jeho rozčarování, když zjistí, že bramborák není sameček od bramboračky.

Má kuchyň – můj hrad. Evropskou unii na guláš pozvat můžu, ale do technologie vaření mi nos strkat nebude. V mé kuchyni vládne můj nos, má chuť a můj jazyk. Do cizí kuchyně se má vstupovat po špičkách, ohleduplně a bez zbytečných řečí. Kuchařku se sluší pochválit, po delší známosti pod zády poplácat a po rameni pohladit. Kdo chce řečnit, ať jde do parlamentu.

V městečku Listowel na jihozápadě Irska mne přítel Kieran O´Shea zavedl před osmi lety do rázovité keltské hospůdky, jejímž majitelem byl známý irský dramatik a spisovatel John Brendan Keane, nedávno zesnulý. Myslím, že by se mi taky líbilo bydlit v horním patře nad výčepem piva a whiskey. Je ovšem možné, že se v takové útulné hospodě těžko umírá.

Jak si kdo ustele, tak si lehne – pokud svou vlastní postel ustýlal.

Mám tři dcery, takže jsem po sobě zanechal genetický ekvivalent jednoho a půl člověka; se ženou napůl. Taky teď pobíhá po světě sedm mých vnoučat, k jejichž existenci jsem geneticky přispěl sedmi čtvrtinami člověčího genofondu. To tedy znamená, že až umřu (a nestane-li se něco nepředvídaného), zanechám na tomto světě minimálně dva a čtvrt genetického ekvivalentu (jeden ekvivalent odečítám na vyrovnání toho, čím ještě dnes jsem já sám). Dá se to považovat za geneticky uspokojivou bilanci?

Na samém počátku padesátých let jsem měl na reálném gymnáziu profesora dějepisu a češtiny, který se v době odchodu do důchodu začal učit albánsky. Albánie byla pro mne tenkrát zemí známek s tajemným nápisem Skipetari, která se při poválečném dělení Evropy ocitla na stejné straně železné opony jako my. Dost dlouho mi tenkrát důvod páně profesorova počínání vrtal hlavou – a ještě teď někdy myslím na to, co bych měl v mém věku udělat, aby to bylo ekvivalentní jeho rozhodnutí.

Krysí a potkaní fyziologie se podobá té lidské natolik, že díky tomu už mnoho let úspěšně fungují krysy a potkani jako modely terapie lidských tělesných potíží. S rostoucími obavami sleduji, kdy experimentální medicína objeví, že krysy a potkani jsou vhodnými modely i pro lidskou psychiku a lidské chování. Konec konců, podle soudobé vývojové teorie stál na samém počátku fylogeneze savců před desítkami milionů let tvor – něco mezi zemní veverkou a krysou.

Už za pár měsíců po únoru osmačtyřicátého křičelo ze všech novinových stránek a po otočení knoflíku rádia heslo – Straně věřte, soudruzi …! Strana rozhodovala o všem do poslední mrtě; věděla všechno. Strany se dovolávali i ti, kteří u soudu se Slánským a spol. přesvědčovali obžalované, že je třeba se přiznat, protože strana to potřebuje. Ten proces se svými nejvěrnějšími, kteří si sami předtím ve svých vysokých stranických postaveních ruce do krve nevinných namáčeli. Strana znovu věděla všechno, když rudé tanky umlčely všechny hlasy poukazující na rozpor mezi nabubřelými partajními předpověďmi a drsnou realitou. Stačilo však dalších dvacet let, aby se partajní bossové začali zříkat odpovědnosti za všechno, co svou iracionální libovůlí předtím natropili. A tu odpovědnost na jiné přesouvat a odsouvat – Rozum do hrsti, soudruzi, nemůžeme rozdávat víc než nač si dokážeme vydělat …

Když tak uvažuji o významu a respektu postavení politika v dnešní společnosti, napadá mě příměr s postavením biblického celníka v židovské společnosti před dvěma tisíciletími. Člověk, který měl peníze a moc, třebaže navenek formálně respektován, byl u lidí ve vnitřním opovržení. Cožpak to není zrcadlo nastavené dnešním politikům?

Vlastně ani nevím, kdo vůbec si mé úvahy čte; vím jenom o několika málo těch, kteří mě znají a o mně si domýšlejí, kdo jsem. Internet je zvláštní médium – prostředí vše prostupující jako možnost sdělování prakticky neomezené a nekonečné ve srovnání s kapacitami percepce člověka. Bez zaváhání či studu rovná vedle sebe dobré i zlé, ušlechtilé i hanebné, moudré i úplně pitomé, aniž by se zajímalo, zdali si umíme vybrat …

V rozhlase teď moderátor říkal, že dvojice Václav Havel a Václav Klaus je kýmsi považována za následníky synů Drahomíry a vnuků Ludmily. Václava později svatého a Boleslava později Ukrutného. Nějak mi to moc nesedí – ani svatost Václava Havla ani ukrutnost Václava Klause. Masové amnestování vězňů tím prvním bylo spíš špatně uváženou romantickou naivitou a privatizace dirigovaná tím druhým byla počínáním stejně naivně spoléhajícím na platnost jakési pochybné ekonomické teorie se špatně odhadnutými důsledky.

Pokud jde o gramatiku zájmen osobních, máme tendenci říkat – naše výkony, moje zásluhy.

Papalášská formulace úspěchy, kterých dosáhl kolektiv ústavu pod mým vedením se překládá do řeči obecné jako úspěchy, kterých dosáhl kolektiv, přestože jsem mu přitom překážel.

Natahovat moldánky – výstižná, bohužel meteoproroky nepoužívaná charakteristika oblohy, která už už jako by chtěla deštěm spustit, k čemuž se však po celé dopoledne nedokázala rozhodnout.

Emeritní profesura – trafika udělovaná za zásluhy vysloužilci poté, co byl zákonem zaveden úplný zákaz kouření.

Jestliže ti doktoři řeknou, že trpíš vzácnou chorobou, neber to jako pochvalu.

Každé došlé parte člověku připomene, jak nepatrným kamínkem je lidský jedinec, který se ve svůj čas rozpadne na prach. A zároveň mu poskytne možnost uvědomit si, že prach je základem života a nebýt jej nemohli by být ani lidé.

Pořád jsme po nějakých volbách a před nějakými jinými volbami. Voliči existují jako zárodečná hmota, z níž se v jistou dobu odloupne zárodek politika poté, co byly jeho osobní ambice oplodněny ideou politické strany (lhostejno jaké). Zárodek se stává možností politika, podobně jako se ministrant stává zárodkem biskupa. Z prsů matky strany nasává životodárné mléko, s každým stranickým zasedáním se zpevňuje jeho odhodlání a roste jeho nevraživost vůči jinostraníkům a kacířům zastávajícím názor, že politika je svinstvo, které se už dávno mělo zrušit. Zařazení na kandidátní listinu strany přijímá jako zasvěcení, kterým ho osud oddělil od sprostého lidu, zejména toho, který ještě nepochopil. A který pochopí teprve tehdy, až mu konečně dojde, že platit daně a chodit k volbám je nejvyšší čest, které se mu dostává.

Klást otázky je základní právo svobodného občana. Bohužel lidské společnosti ještě nedošlo, že toto právo je anulováno právem těch, jimž jsou tyto otázky určeny, zacpávat si uši.

Bezzásadovost je omluvitelná u politika, kde je nezbytnou součástí jeho profesní kvalifikace – stejně jako apolitičnost v případě hospodského, jak to přesvědčivě doložil pan Palivec, provozovatel novoměstského pohostinství U kalicha: Pro nás živnostníky neplatí žádná politika. Zaplať si pivo a žvaň si, co chceš.

Takové prohlášení upřímnosti je ošidná věc i v případě svádění ženských, natož pak při svádění voličů. Nejde jenom o to, že slib upřímnosti je obtížné plnit; i v tom je velice ošidný, že jeho plnění je snadné kritizovat. Politik slibující upřímnost se pohybuje na tenkém ledě, který se pod ním může každou chvíli probořit. Člověk pohybující se v politice si upřímnost nemůže vůbec dovolit – vždyť by neustále prozrazoval státní tajemství, dokonce i při pomlouvání svých oponentů. Státní tajemství stojí přece na principu neupřímnosti. Opravdu upřímný politik by nikdy nemohl projít prověrkou potřebnou pro získání přístupu k tajným informacím, jejichž utajení se zajišťuje především lhaním. A navíc, upřímnost slibují úplně všichni, bývala to kdysi účinná metoda sňatkových podvodníků při svádění vdavekchtivých vdov a starých panen. I Adolf Hitler sliboval před kterýmisi volbami, že to myslí čestně – a jak to potom dopadlo!

Rozhoduje-li se občan vstoupit do politické strany, činí tak poté, co provedl jakousi analýzu typu cost-benefit. Analýzu nákladů a prospěchu. Při ní zvažuje, co ho ten vstup bude stát na členských příspěvcích a promarněném čase – a co mu na druhé straně může vynést politická kariéra, případně známosti s lidmi připravenými vzájemně si vypomáhat v pavoučích sítích vazeb mezi politickou a hospodářskou mocí. Zdá se, že dnes už neexistuje nikdo natolik naivní, aby do svého uvažování míchal nějaké abstraktní ideje. Rozhodování o politické příslušnost a vstupu do strany je dnes stejně konkrétní jako kdysi bývalo rozhodování o koupi parní mlátičky.

Do služeb svých volebních kampaní neváhají politici zapojovat ani nadpřirozené síly. Třeba věštění z karet. Má-li to vyjadřovat přiznání, že politika není nic jiného než čáry máry, je třeba jeho upřímnost ocenit. Myslím, že to opravdu dobře modeluje politickou realitu – stačí navíc připojit za ono čáry máry ještě ono nezbytné fuk; tím prvním je odhlasování šikovných zákonů a tím druhým pak jejich aplikace, jako třeba v osvědčeném případě lehkých topných olejů, kdy stačilo před vstupem do státní pokladny ufouknout snad sto miliard korun.

Aby se mohlo prádlo vyžehlit, musí se nejdříve napařit. Aby se mohl mužský jít napařit, musí si to nejdříve doma vyžehlit.

Na okraj skloňování mužských substantiv: Mikrobi se nevzdali, protože se cítili jako páni.

Starověk žil z práce otroků, středověk a první staletí novověku žily z práce nevolnické, poslední staletí z práce vykořisťovaných dělníků. Teprve naše doba přivedla svět do stavu, kdy jsou tu masy lidí zbytečných. Lidí, které nelze vykořistit, o jejichž vykořisťování v podstatě není zájem a jejichž sociobiologickou charakteristikou je nepotřebnost. Kdyby neexistovali, nikdo by je nepostrádal, chybět by mohli jenom sami sobě. Myslím, že ještě nikdy žádná doba nepřivedla člověka do tak hluboce nehumánního postavení jako doba naše, na všechny strany se vychloubající humanismem a demokracií.

Svatořečit politického potentáta, jakým byl poslední císař rakouskouherské monarchie, je záležitost přinejmenším nevkusná – nejenom z pohledu Čecha. Pokus císaře Karla zastavit jatka první světové války byl zřejmě výrazně ovlivněn jeho osobní zbabělostí, podobně jako Dubčekův pokus reformovat stalinský socialismus. S tím deklarovaným zázrakem to taky vyhlíží dost problematicky. Ani Karlovy pokusy k životu vzkřísit mrtvolu Rakousko-Uherska za pomoci maďarské šlechty ještě po válce mu ke cti nepřidávají.

Nactiutrhat je možno jenom tam, kde je trhat z čeho.

Zajímavá biologicko-politická korelace: s prodlužující se očekávanou délkou života klesá zájem občanů o volby všeho druhu; nejdrastičtějším příkladem jsou volby senátní, při kterých se legitimita zvolených senátorů pohybuje kolem deseti procent (místo žádoucích padesáti až sto procent). Myslím, že znám vysvětlení. Déle žijící občan vidí důkladněji do kuchyně, níž se politika peče – a co tam vidí, ho k volební horlivosti příliš nepovzbuzuje.

Zdeněk Nejedlý, velký český humanista neblahé paměti, prohlásil kdysi za dědice nejlepších tradic této země komunisty. Už po nevelkém počtu let historie prokázala platnost českého pořekadla o tom, že sebechvála smrdí. Teď už se k tomuto dědictví raději nikdo nehlásí. Že by konečně národní sebekritika?

Předvolební billboardy zamořující ulice měst a zvyšující zmatek kolem silnic jsou popsány nápisy bez kouska nápadu, samá nudná, nic neříkající fráze. Vnímat není co – ledaže by šlo jenom o to, upozornit na vlastní existenci. V tom případě by ovšem stačilo, aby se nápisy omezily na konstatování – Na tom obrázku vedle to jsem já – Antonín Palačinka, člen strany ST. Očekávat ode mne můžete, cokoliv si přejete.

Jestliže někdo navrhne a postaví most, neprožil svůj život nadarmo – pokud se ten most předčasně nezřítí. Jestliže někdo vymyslí a uveřejní nějakou filozofickou teorii, nikdy se nestane, aby s ní souhlasili a byli jí nadšeni všichni – a názory na ni budou oscilovat od moudrosti až po naprostou pitomost. Většině bude ona filozofie naprosto lhostejná, což se rozhodně nestane v případě názoru na smysluplnost existence mostu.

Senátor je vlastně po česku stařešina. Jenomže dnes se už nepředpokládá, že kdo je starý, je i moudrý.

Než umřu, rád bych se dověděl, jak by se lidem na světě žilo, kdyby se nekradlo a nedělaly se věci zbytečné (sloužící zájmu lepších jedinců na úkor lidí ostatních).

Kdyby se náhodou mezi politiky ocitl někdo poctivý se smyslem pro čest, jeho kolegové by se pohotově postarali o to, aby vliv prostředí převážil nevhodnou genetickou mutantu. Kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti.

Knihtisk, noviny, rozhlas, televize a internet umožňují šířit moudrost nesrovnatelně rychleji než se to dařilo v dobách pergamenu a husího brku. Vysvětlení faktu, že jsme přesto nezmoudřeli, je zřejmě třeba hledat v tom, že se zrychleným šířením moudrosti se ve stejném poměru zvýšila rychlost šíření pitomostí a zejména bezduchých frází.

Přísloví Jak si kdo ustele, tak si i lehne neplatí v případě voleb. Pro ně platí přísloví upravené – Jak třetina lidí ustele, tak si i zbylé dvě třetiny lehnou.

Ubrečený podzimní víkend. Koukat se na to nedá – ale to pospání, to je, panečku, paráda!

Můj vztah k městským psům je horší než vlažný – je kritický. Má hlavní výhrada vůči nim spočívá v tom, že znečišťují ulice, protože jejich průvodci po nich neuklízejí. Snažím se přitom rozpoznat, zdali můj nepříliš přívětivý vztah k jejich biologickému druhu dokážou odhalit. Nezdá se, že by se snažili nějak mi to oplácet. Asi tak docela neplatí, co prohlašoval vojín Baloun, pucflek obrlajtnanta Lukáše, při řešení úkolu kvartýrmachra kdesi v Haliči hledajícího ubytování pro kumpanii, když na něho doráželi místní psi – To oni ve mně cítí dobrého člověka. Těm psům totiž nešlo o lidský charakter, ale o kus špeku v zadní kapse Balounových kalhot.

Broušení hlazením – tak by se dala nazvat výchova, používající mírných prostředků a postupů k dosažení žádoucích výchovných cílů.

Mezi tvory hibernující, tj. ukládající se k zimnímu spánku, patří ježci, sysli, medvědi (s výjimkou ledních, protože ti by museli prospat celý život), křečci a lesní víly. O těch posledních tak soudíme nepřímo, z toho, že je potulovat se po lese v zimě nikdo neviděl. Ani v pohádkách ne.

FINIS