LIBER CATENATUS

Úvahy o životě a přilehlém okolí

Píše S. Komenda Část 12, prosinec 2004

 

Pravda, která nestárne

Mezi autory, k nimž se opakovaně vracím, patří Karel Čapek. Jak stárnu, znovu listuji v jeho poslední útlé knížce, kterou už nestačil dopsat a před jejímž dokončením mu z ruky vyrazila pero neúprosná smrt, v knížce Život a dílo skladatele Foltýna. Čapkova smrt byla sice neúprosná, zároveň však milosrdná – snad si ta dvě adjektiva neodporují. Odchod ze života na samém konci roku 1938, kdy už byla Masarykova republika rozbita a její živoření mělo čekat na ránu z milosti už jenom necelého čtvrt roku – ušetřil humanistu Čapka ponížení, hrůz a konce jistě nedobrého v koncentračním táboře, kde už měli pro něho esesáčtí úředníci vyhrazené místo. Osud jeho bratra Josefa vypovídá o tom dostatečně přesvědčivě.

V té nedopsané knížce (nedávno zfilmované) je sledován životní osud člověka, který nedokázal své místo v životě odhadnout racionálně – a rozpor mezi svými tvůrčími schopnostmi skladatelskými na jedné a reálnou skutečností na druhé straně se rozhodl řešit předstíráním, že žádný takový rozpor není. Farizejstvím, podplácením, hraním si na někoho, kým nebyl. Ve své hře nešel sice přes mrtvoly, bezohledně však poškodil lidi kolem sebe, některé další zneužil pro svůj vlastními silami nedosažitelný cíl.

Karel Čapek dokázal jasnozřivě modelovat postavu Bedřicha Foltýna v bídě jeho předstírání, průhledného pro zasvěcené i v době jeho společenské úspěšnosti – a viděného všemi, kteří s ním byli ve chvíli jeho definitivní životní prohry. Čapkova genialita byla i v tom, že jeho foltýnovská metafora odehrávající se v kulisách rámovaných skládáním opery, je beze zbytku platná na scéně intelektuálních výkonů a jejich hodnocení vůbec. Stačí nahradit v Čapkově textu slovo umění slovem věda nebo výzkum – a dostaneme další moudrou studii.

Neznám snad žádnou úvahu na téma předstírání v intelektuálním světě, která by vyjádřila podstatu problému pregnantněji než to učinila poslední knížka Čapkova. Bohužel nebyla napsána studie s alternativním koncem, kdy se podaří předstírajícímu dohrát ve svém tragicko-komickém kostýmu až do konce. I takové hry svět vědy a výzkumu totiž zná. Následující kurzíva je Čapkův text.

Neboť i ďábel se míchá a fušuje do umění; můžete ho dobře poznat podle toho, že je od přírody ctižádostivý a ješitný. Honosí se látkou, originalitou nebo siláctvím; každá přemíra, každé bujení je rozkvašeno jeho zkaženým dechem; všechno velikášství a veškerá okázalost se nadýmá jeho nečistou a křečovitou pýchou; všechno, co v umění je laciné, lesklé a líbivé, jsou nakradené cetky jeho opičí chlubivosti; všechno, co je nehotové a nedotvořené, jsou chvatné stopy jeho horečné netrpělivosti a věčného lajdáctví; veškerá falešná a honosná forma je vypůjčená maska, jíž marně zakrývá svou zoufalou pustotu. Všude, kde pracuje umělec, jako všude, kde jde o lidské vynikání, obchází duch zlý, hledaje svou příležitost, aby se projevil, aby tě pokoušel nebo posedl. Protože sám nemůže tvořit, hledí se zmocnit tebe. Aby zkazil tvé dílo, kazí tebe a vyžírá tvé nitro samochválou a samolibostí. Aby tě oklamal, abys ho nepoznal v jeho pravé a beztvaré podobě, vydává se za tebe sama a bere na sebe tvé zájmy. “To jsem já,” šeptá ti, “já, tvé daimonion; já jsem tvé geniální a ctižádostivé já. Pokud máš mne, jsi veliký a svrchovaný; budeš činit, co se tobě líbí; nebudeš sloužit nežli sám sobě.” Neboť ďábel nikdy nežádá, aby se sloužilo jemu, nýbrž sobě samotnému; on dobře ví, proč to dělá a čím si může osedlat lidské duše a činy. Jeho věčná bída, ale také jeho síla je v tom, že mu nic nepatří; svět je boží, a nečistý duch v něm nemá svého domu. Může jen porušovat, co není jeho; nikdy nevíš, neplete-li se ti do tvého díla; jen jedno nedovede: dělat práci čistou a dokonalou. Díky Bohu, konečně mohu mluvit jenom o umění; ale musel jsem mluvit o Bohu i ďáblu, neboť nevěř nikdo, že umění je mimo dobro a zlo. Naopak, v umění je místo pro vznešenější ctnost i pro ohavnější nízkost a neřest než nevím v kterém povolání lidském. Je čisté umění, které se pokouší o práci čistou a dokonalou; jest umění, ve kterém tvar věcí je oddělen a vykoupen, ba, řekl bych, zbožněn; neboť na věcech může ležet něco jako zřetelná svatost nebo nejasná kletba. Záleží jen na tobě; čím víc miluješ věci, s tím větší snažností se budeš prodírat k jejich plnému a tajemně dokonalému bytí. Není ti uloženo tvé dílo, aby ses jím projevil, ale aby ses jím očistil, aby ses odpoutal od sebe sama; netvoříš ze sebe, ale nad sebe; hrozně a trpělivě se domáháš lepšího vidění a slyšení, jasnějšího porozumění, větší lásky a hlubšího poznání, než s jakým jsi přistoupil k svému dílu. Tvoříš proto, abys na svém díle poznal tvar a dokonalost věcí. Tvá služba věcem je bohoslužba.

Nemám právo text doktora Čapka komentovat a hodnotit; mluví řečí jasnou a srozumitelnou; je to nádherná metafora. Už předem jsem naznačil, že je to metafora přenosná do světa výzkumu a vědy. Vlastně to naznačil autor sám – když říká, že všude, kde jde o lidské vynikání, obchází duch zlý …S pokorou a kázní téměř starozákonní bychom měli vstupovat do předsíní vědy a výzkumu, hledajíce pravdu. Což nikterak nezakazuje, aby součástí instrumentária našeho hledání byly metafora a vtip.

 

Samozvanectví a mnohoobročnictví

Když je někdo zedník nebo pokrývač střech, obvykle bývá pro svou práci řádně vyučen a specializován, součástí jeho kompetencí je kratší nebo delší praxe v oboru. Je neobvyklé, aby své řemeslo kombinoval s něčím profesně odlehlým, třeba laděním pian. Samozvanci se mezi takovými řemeslníky vyskytují zřídka; brzy by se to poznalo. Také mnohoobročnictví není v těchto společenských kruzích časté – zedník bývá po řádně odvedené šichtě utahán natolik, že hledí poskytnout vyprahlému tělu pár piv a pak ho nechat vyspat.

Podstatně jiný vztah k samozvanectví a mnohoobročnictví panuje v kruzích lidí lepších až nejlepších. V kruzích lidí navyklých brát platy několikrát převyšující platy řemesnické. Vypadá to, jako by tady poměry řídil zákon pozitivní zpětné vazby – čím víc, tím líp.

Lepší lidství se vyznačuje tím, že lepší člověk nemívá jediné zaměstnání. Vedle židle v parlamentu, senátě nebo ve vládě zahřívá svým neúnavným zadkem ještě některé židle další, ve správních radách toho či onoho. Lepší člověk, na rozdíl od člověka, pracuje do roztrhání těla. Neúnavně přebíhá, jeho telefony nikdy nevystydnou, protože komunikace navozuje dojem všudypřítomnosti. Obročí (slovo nepochybně odvozené od staršího českého výrazu obrok kdysi pojmenovávajícího krmi pro koně, sestávající především z ovsa) je komplementováno i zapojením blízkých přátel a rodinných příslušníků. Výraz mnohoobročnictví tak pokrývá činnost nejenom jedince, ale počínání kolektivní. Je ovšem třeba přiznat, že zmíněné jednání není výmyslem české popřevratové demokracie. Už středověcí papežové umisťovali na prelátské stolce své ještě nedospělé potomky, někdy dokonce ženského pohlaví. Ještě hlouběji, ve starověku, jmenoval římský císař, byl to, tuším, Caligula, senátorem svého koně. Možná právě tahle slavná tradice leží v kořenech současné dobytkářské terminologie užívané v českém parlamentě, kde se vedle hovad ve slovníku vyskytují i pojmenování různých běžně utajovaných částí ústrojí urogenitálního.

Je zajímavé, že mnohoobročnictví se zdá vykazovat jistou pozitivní vazbu s fenoménem samozvanectví. Tímto konstatováním mám na mysli skutečnost, že čím problematičtější byl způsob, jakým lepší člověk své postavení získal, tím aktivněji tíhne k vícezdrojovému financování, tj. k mnohoobročí. V aktuální české společenské situaci je pregnantním příkladem tohoto jevu český senát. Jeho členové, kteří byli do svých postavení zvoleni zanedbatelnou menšinou celkového počtu voličů, si okamžitě po svém “zvolení” hledají další zdroje příjmů. Zřejmě – na rozdíl od zedníků a pokrývačů – nejsou svým senátorským povoláním nijak zvlášť zatěžováni.

Jsem toho názoru, že diskutovaným jevem by se měl intenzivně zabývat ministr práce. Mnohoobročnictví totiž nepochybně zvyšuje nezaměstnanost. Je to úplně jednoduchá aritmetika – kdyby zaujímal každý lepší člověk v průměru tři různá obročí, stačí vynásobit počet lepších lidí dvěma a máme odhad počtu míst, o něž by bylo možno od hodiny snížit počet nezaměstnaných. O kvalifikační strukturu a nároky na uchazeče o takto uvolněná místa kladené není třeba se nijak zvlášť zajímat – s tím nikdy žádný zvláštní problém nebyl. Problém by mohl nastat pouze v případě, že sám ministr práce má také svých obročí několik a mohl by se cítit tímto upozorněním nelibě dotčen.

Na středověké církevní mnohoobročnictví doplatila katolická církev; důsledkem její neochoty zříci se jej byl husitský odboj a později vznik protestantismu a církevního odštěpenectví. V našich dnešních poměrech je tahle otázka pořád ještě živá – a nelze vyloučit, že dějiny si vyrobí dalšího Jana Husa s jeho Betlémskou kaplí a kritickými kázáními proti svatokupectví a mnohoobročnictví. Tím svatokupectvím by u nás mohl být výprodej demokracie, k němuž dochází tím, že volby se docela dobře u nás obejdou bez voličů. Quo usque tandem abuteris, Catilina, patientia nostra?

Chvastounství jako zástěra neumětelství

Je běžné, aby měl člověk představu o tom, jakým by chtěl být – a také o tom, jakým by chtěl připadat lidem kolem sebe. Dnes se tomu říimage – budovat si image, pěstovat ho, vytvářet o sobě ve svém okolí obraz, který se člověku líbí a který by chtěl jako líbivý implementovat svým bližním.

Je běžné, aby tohle vnitřní nutkání a ponoukání ctižádosti nebo ješitnosti, které asi nejsou nikomu z nás tak úplně cizí, člověk ovládal, aby ho reguloval natolik, že si ho nenechá přerůst přes hlavu. Společenské konvence většiny lidských kultur ukládají svým příslušníkům skromnost jako jednu ze základních lidských ctností. Součástí britského gentlemanství je chování, které disimiluje dokonce i talent opravdový a nepochybně jsoucí; gentleman-frajer tak za války odmítal důstojnickou hodnost dávaje přednost distinkcím seržanta. Českému prostředí tohle počínání příliš vlastní není; přesto i tady existuje – znám ve svém okolí kolegy, kteří odmítli nechat se habilitovat a nepodnikli nic pro získání profesorského diplomu, ačkoliv na to nepochybně měli. Miska na druhé straně těchto vah je naložená podstatně plněji – znám nemálo případů, kdy úsilí získat akademickou hodnost bylo podpíráno mnohem víc sháněním známostí než původními myšlenkami a výsledky bádání.

Jedním z požadavků na obraz kladených je, aby byl obraz domalován, aby byl v jistém smyslu úplný. Aby byly všechny jeho části smysluplně zaplněny až po podpis autora a obrazový rám.

S tou úplností může nastat potíž. Člověk nebývá silný ve všech svých stránkách, ve všech dimenzích svých schopností. Vzato z druhé strany – mívá své slabiny. Třebaže ne vždycky, obvykle o nich ví. Ne vždycky si jejich existenci, tj. neexistenci některých schopností, připouští. V takovém případě substituuje ony neexistující schopnosti jejich předstíráním. Předstíráním jejich existence – což je chování jako by takové schopnosti měl. Pokud se nejedná o počínání jednorázové, mívá člověk předstírající vypracovánu celou řadu mechanismů jeho chování maskujících.

K takovému maskování patří především pečlivé vyhýbání se konfrontaci se životními situacemi, ve kterých by mohlo být jeho předstírání odhaleno. Jako řečník si takový člověk zásadně vybírá témata všeobecná; vyhýbá se všemu, co by mohlo být pro něho riskantní; všemu spočitatelnému, všemu, co vyžaduje nápaditost a důvtip. Takový člověk se chvástá tam, kde nehrozí nebezpečí prokouknutí. Naopak, na místech, kde je obklopen lidmi poučenými, se tváří náramně skromně.

Chvástáním překlenuje takový člověk všechna místa, kde nemůže své schopnosti doložit ničím vyrobeným z poctivého materiálu. Je stavitelem vzdušných zámků – alespoň do té doby než by ho někdo mohl požádat, aby se v některém z nich přihlásil k trvalému pobytu. Charakteristickým rysem jeho jednání je mimořádně časté střídání témat. Těkavost a nesoustředěnost jsou mu vlastní. Jenom výjimečně něco dokončí. Neustále něco začíná, nakusuje a zahajuje. Nemá rád účtování – miluje pološero, je mistrem zašmodrchanosti a nepřehledna.

Lidé tohoto typu často končívají v politice. V prostředí politických sekretariátů s jejich handrkováním, spřádáním sítí typu Já na bráchu, brácha na mě a pletichařením s výnosnými posty se cítí jako ryba ve vodě. Jejich hlavním problémem je zvýšené riziko, že chvástající se jedinec narazí na jiného chvastouna – anebo že dobře neodhadne poťouchlost novináře lovícího svého sólokapra v podobě ostudy politika, který svou sebechválu přehnal. Je ovšem třeba vidět, že v politice nadělá takový předstírající a chvástavý člověk relativně nejméně škody; není těžké představit si jiné společenské posty, kde by mohl natropit zmatků a problémů mnohem víc. Politiků si lidé dnes v podstatě nevšímají – s výjimkou situací, kdy i takový člověk pobaví – a taky je v podstatě nevolí.

Vědí svoje

Jako univerzitní student jsem neměl rád, když přednášející profesor vybočoval z plynulého toku svého výkladu, aby položil někomu z nás, jeho posluchačů, nějakou zákeřnou otázku. Býval jsem hoch nesmělý a se záhadami matematiky jsem raději zápolil v osamění, klna si do neschopných tupců. Prostě jsem tento druh publicity a veřejného vystupování nijak nemiloval. V posledních třech letech studia jsme bydleli ve společné koleji s mediky. Jeden z mých statistických kolegů se s nimi přátelil natolik, že ho občas zvali na svoje medicínské přednášky, v případě zvlášť atraktivních témat. Mezi takové patřívaly výklady profesora Vladimíra Vondráčka, tehdy, myslím, přednosty psychiatrické kliniky. Bývaly pověstné svou barvitostí a specifickým Vondráčkovým humorem. K účasti na přednášce o mandragoře (pan profesor byl sice psychiatr, přednášíval však i farmakologii svého oboru) jsem byl přizván i já. Psychiatrická posluchárna byla vlastně jenom kousek od budovy Matematického ústavu v ulici Ke Karlovu.

Mé očekávání, čím se bude lišit přednáška psychiatrická od přednášek matematických oborů kolega medik narušil oznámením, abychom se chovali při výkladu co možná nenápadně, protože profesor Vondráček někdy studenty v průběhu svého výkladu vyvolává. Tohle oznámení mi požitek už předem trochu opepřilo. Naštěstí k tomu nedošlo – a páně profesorovy pozdější Paměti byly tak připraveny o poznámku, že i studenti matematiky chodí poslouchat psychiatrické výklady, aby byli pro svůj budoucí život řádně připraveni. Skutečně mne tehdy nezklamal – a já ještě dlouho poté medikům tiše záviděl, oč lidsky zajímavější je jejich studium ve srovnání s tou naší matematikou. Zvlášť mě upoutalo páně profesorovo sdělení, že podle středověkého názoru vyrůstala mandragora v místě, kam dopadl ejakulát oběšencem vyměšovaný ve chvíli předsmrtné křeče.

Pak ubíhaly roky a já po promoci sám zaujal místo učitele za univerzitní katedrou, kde jsem po politickém převratu směl obhájit pozici profesora. A postupně zjišťoval, že i ve mně vyrašily výhonky kantorství nesoucí v sobě tendenci v průběhu přednášek tu a tam klást mým studentům otázky. Co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš. Čím hrneček navře, tím taky páchne. Jak se do lesa volá, tak se z něho ozývá. Učím biostatistiku, takže otázky s tímto oborem třeba i volněji související.

Tentokrát to byli studenti z oboru kineziologie a kinezioterapie. Jinak řečeno, budoucí specialisté v rehabilitaci, napravovatelé lidských těl v různém stupni pošramocených a poškozených. Často na silnicích, při dopravních nehodách.

Má dotěrná, zvídavá otázka zněla – Kolik v této zemi průměrně ročně umírá lidí v souvislosti s dopravními nehodami? Alespoň přibližně, plus minus něco málo.

Studenti zaujali pozici mrtvého brouka. Přestože už jsme v předcházejících lekcích navázali přátelské kontakty, pánové mi pomáhali přesouvat tabuli a dámy sháněly hadr na provedení její očisty, teď se jejich skelné zraky upíraly na desky stolů, horlivě dokončujíce předtím načaté poznámky.

Pro takové případy mám už připravenou svou kantorskou strategii; spočívá v jistém způsobu provokace. Jak, to, k čertu, že tohle nevíte? Vždyť dopravní nehody jsou právě tou oblastí společenského dění, která vás živí! Vás, budoucí rehabilitační pracovníky!

Posluchárnou proběhlo repetivé zašumění. Očekával jsem ho. Nikdo přece nemá rád, jsou-li zpochybňovány jeho odborné kompetence – byť se jedná o kompetence teprve budoucí. Pak se ozval jeden hlas s poznámkou, která byla vlastně námitkou vůči mé výzvě – Ale pane profesore, tak to přece není! Nás neživí ti, kteří dopravní nehody nepřežili. Ty neodvážejí k nám na rehabilitaci – ty odvezou na prosekturu. Nás, rehabilitační pracovníky, živí potřeby těch, kteří dopravní nehody přežijí. A na jejich počet jste se neptal!

A já musel uznat, že ten hlas měl vlastně pravdu.

Měření výkonu, kritéria řízení

Stává se, že co se zdá být samozřejmým při řízení v malém, může se ukázat jako problematické při řízení v globálním. Racionální řízení továrny vyrábějící cigarety vyžaduje, aby se dosahovalo co nejvyšší produkce (při současném udržování nebo dokonce snižování nákladů) – ačkoli z hlediska vyššího ekonomického principu je výroba cigaret nežádoucí, protože pro zdraví občanů škodlivá a státní pokladnu zatěžující dodatečnými náklady na léčení nežádoucích následků kouření.

Z dob svého mládí si pamatuji princip řízení korunou. Tato zásada socialistické ekonomiky spočívala v tom, že pro plnění plánu bylo rozhodující, kolik se prostavělo, kolik se proinvestovalo, kolik se utratilo za materiál do výroby vstupující. Plánovači světlých zítřků soudili, že obě veličiny, oba ukazatelé – totiž výrobní náklady na jedné a objem vyrobeného na druhé straně jsou jednoznačně provázány. Automaticky se předpokládalo, že co se utratí, bude utraceno maximálně účelně. První velký otřes prodělal tento naivně socialistický princip při stavbě Východoslovenských železáren; pamatuji-li se dobře, miliardy tam v bahně utopené byly přišity na triko tenkrát právě souzenému Rudolfovi Slánskému. O jeho popravě provazem bylo už předem rozhodnuto, takže se k této kauze přihrnuly i další maléry, bez ohledu na to, čí vina to byla.

Sluší se mést především před vlastním prahem.

V oblasti vědeckého výzkumu, který by neměl přehlížet ani vědeckost svého řízení, se také najde nejedno máslo na hlavě. I při rozhodování o naší produkci při posuzování a plánování výkonů univerzitních pracovišť se rádi oháníme kvantitativními, snadněji měřitelnými údaji. Jimi hodnotíme svou práci – počtem absolventů, počtem habilitovaných docentů. Je to něco jako někdejší kontrola korunou; přitom dobře víme, že počet nově habilitovaných docentů za rok se stává smysluplným ukazatelem jenom za předpokladu, že je zároveň garantován standard jejich kvality. I docenty a profesory lze v případě potřeby péct skoro jako housky v pekárně nebo nechat je rychlokvasit jako znojemské okurky.

Garance standardu kvality je v podobných situacích pilířem, úhelným kamenem, bez něhož se kvantitativní záměr velice snadno zvrhne. Každá taková soustava musí mít svůj pevný bod.

Diskutovaný problém se nevyhýbá ani oblasti grantové politiky. I tady se může kritérium objemu prostředků, které se té které instituci (katedře, fakultě, univerzitě) podařilo pro dané období sehnat či opatřit stát problematickým ukazatelem její úspěšnosti. Podobně jako v předchozí situaci – dojde k tomu, není-li garantováno kompetentní posouzení grantových projektů. V takovém případě se může stát grantová politika pouhou hrou, probíhající velice rozmařile – a ono objemové kritérium úspěšnosti může být výsměchem zdravému rozumu. Problém racionálního řízení se jako onen pověstný horký brambor přehazuje do oblasti racionálního posuzování, což je vlastně měření hodnoty duševního produktu. Hodnoty, v úvahu beroucí nejenom intelektuální hloubku myšlenky, ale i praktickou využitelnost dopadů z ní odvoditelných i odvozených.

Sleduji lidské usilování v této oblasti už řádku let. Pořád naléhavěji se mi do mého uvažování neodbytně zaplétá představa Sísyfa vlekoucího balvan do kopce, na jehož vrcholu se mu tento pokaždé znovu z upocených a odřených rukou vysmekne a skutálí se k úpatí kopce. Myslím, že tahle metafora odvozená z řecké mytologie je velmi výstižná. Naše úsilí uchopit kvalitu kvantitativně se ne a ne podařit. Všichni se shodneme – v obecné rovině – na tom, že existují nápady velké a významné a nápady menší, významné méně. V aplikaci na konkrétní situaci se však naše názory rozejdou. Trochu mi to připomíná naši schopnost počtem pravděpodobnosti zachytit globální šance výhry – a současně neschopnost rozpoznat, zdali vyhrajeme v jednotlivém případě.

Biodiverzita ano – homodiverzita ne?

Mezi ekologická varování a stížnosti kvůli nerozvážnému a vzhledem k budoucnosti neodpovědnému chování lidstva patří i to o snižující se biodiverzitě. Jsou zatracovány monokultury všeho druhu, od jehličnatých lesů po lány zemědělských plodin, kterým není dopřáváno ani sousedství plevele, přes stáda dobytka vytlačující zvířenu zatím nedomestikovanou z doposud přírodních a lidmi nezabraných pastvin. Konstatuje se, že hlavní hrozbou redukující a snižující biodiverzitu není ani tak přímé hubení zbytků ekonomicky zajímavých biologických druhů, jako spíše systematické omezování jejich dosud existujících biotopů, které vede ke snižování jejich potravních zdrojů o omezování fertility. Cyničtí zlehčovatelé ekologického varování sice jako svůj argument používají konstatování, že i z druhohorní kosmické tragédie, která vyhubila i dinosaury, se zemská fauna i flóra zase vzpamatovaly – je ovšem třeba vzít v úvahu, že na tu regeneraci bylo zapotřebí mít k dispozici tisíce let času.

Jak tak sleduji pozemský cvrkot, napadá mne, že proces redukování biodiverzity má svou analogii i v říši lidské. Nemám teď na mysli oblast biologických parametrů rodu Homo, spíše mi jde o parametry lidské psychiky a sociálního chování. Existují nepřehlédnutelné známky toho, že na pořadu dne je stále sílící tlak na podporu homogenizace lidí. Na postupné, ale neustálé odbourávání jejich diverzity, jejich různorodosti. Procesy globalizace podporující unifikaci, uniformitu lidského chování. Modernost je spíše módnost – za halasného pokřiku o unikátnosti shání televizní diktát módy lidi do stále těsnějšího stáda uniformního chování. Buřiči vyhlašující revoltu proti globalizační mašinérii činí tak stejně stádním způsobem jako je ten, proti kterému protestují.

V jednotě je síla, Viribus unitis – to jsou jen některá z hesel napsaných na praporech, pod nimiž se naši předkové vydávali do politického boje za rovnost, volnost a bratrství. A za všeobecné volební právo. Toto sjednocování, unifikace názoru, spočívající v tom, že byly dočasně potlačeny tendence rozdělující a zvýrazněny tendence spojující, daly vzniknout silám, které umožnily zatlačit a překonat konzervatismus, který zplaněl a zjalověl. Lidský názor však zřejmě potřebuje protitlak, vůči němuž by svůj tlak napřel. Jakmile se reakce proti jeho akci zhroutí, musí si najít jinou sílu, proti níž by se zaměřil; kdyby takové síly nebylo, ztratil by lidský názor smysl, přestal by sám existovat. Existence názoru je možná jenom v dialektické jednotě jeho protikladů.

Jenom tímto způsobem se dá vysvětlit existence stávajícího politického systému. Existence, v níž politické strany přetrvávají, přestože jejich programové rozdíly už dávno znicotněly; stačí se podívat na politickou scénu prezidentských voleb ve Spojených státech. O žádné sociální programy vůbec nejde – všechno je jenom cosi jako pouťová hra, ve které vítězí ten, jehož tatínek a maminka nakoupili větší pytel lízátek a barevných balónků.

Myslím, že homodiverzitu lidské ekologie lze udržet jenom v dimenzi individuálního lidského myšlení. V názorové dimenzi jednotlivce. V dialektické rovnováze jednání respektujícího racionalitu ohledu na potřeby kolektivu a zároveň svobodu myšlení jedince. Potřeby lidstva jsou prioritou – je ovšem třeba mít na paměti, že hlavním zdrojem jejich naplnění může být především bohatství individuálních lidských nápadů. Nikým a nijak neomezovaných ve chvíli jejich zrození – následně však podrobovaných neúprosné prověrce jejich zužitkovatelnosti.

Zásadním požadavkem ekologie člověka by proto mělo být udržení diverzity lidského myšlení. Prakticky to znamená neustálou kritiku ideologického partajničení, pěstujícího vygumování stranických mozků a věrnost byrokratům v ústředních výborech povyšující nad zdravý lidský rozum. Nad rozum uvažující nezávisle na faktorech chamtivosti a korupce, nad rozum uvažující kriticky, s ohledem na zájmy širokého lidství a logiky.

 

Nejenom ženu hledati …

Všeobecně známé je přísloví – Cherchez la femme, mezi příčinami schopnými vysvětlit problém nezapomínej na ženu, skrze kterou ledacos, často i nečekaně, pochází. Tím ovšem nemá být řečeno, že žena je univerzálním vysvětlením v každé situaci. Jedné takové, v níž je tomu právě takhle, bude věnována následující úvaha.

Okno mé pracovny nabízí výhled na Olomouc, který dovoluje spočítat všechny věže města včetně těch renovovaných na Klášterním Hradisku; výhled je to prvotřídní, řekl bych, že jde o snad nejzajímavější olomoucké panorama, z místa, jehož několikametrové převýšení odpovídá hanáckým rovinným poměrům. Od jihu k severu, ze čtvrtého podlaží; dokonalejší už může být jenom pohled na Olomouc z fakultního zvěřince nebo Ústavu sociálního lékařství. Ne že bych chtěl tyto dvě části fakulty nějak srovnávat, ale – nelze pominout skutečnost, že obě jsou situovány ještě o jedno poschodí výš než má pracovna.

Kromě výhledu na Olomouc mohu z okna pracovny sledovat i život povahy přízemnější, totiž ruch na fakultním parkovišti. Pohyb aut nejrůznějších značek, velkých i menších, v barvách pestrých i decentně střízlivých. Základní charakteristikou parkovištního ruchu je, že tento ustává už kolem osmé; v tu dobu se parkoviště zaplní a případní další zájemci o získání místa dočasného pobytu pro svoje vozy musejí odjet s nepořízenou. Za posledních dvacet let se totiž výrazně zvýšil počet aut nacházejících se ve vlastnictví zdravotníků, případně nemocných o zdravotnické služby se zajímajících. Před těmi dvaceti roky bývalo ještě fakultní parkoviště celodenně poloprázdné.

Parkoviště pod mým oknem zůstává až do poledne auty zašpuntované jako láhev vína. Teprve pak, s tím, jak jsou nemocní v ambulancích odbavováni, případně jak naši studenti opouštějí posluchárny, laboratoře a kliniky, začínají se v řadách aut objevovat mezery, asi jako díry po zubech napadnutých chirurgickými kleštěmi. S odcházejícím odpolednem jich přibývá, aby se k večeru parkoviště vyprázdnilo.

To všechno platilo až do včerejška.

Včera, když jsem se po deváté hodině podíval z okna, něco mi nesedělo. Něco bylo jinak. Teprve po chvíli mi to došlo – parkoviště nebylo plné. Ve srovnaných řadách vozů i v téhle době zely mezery. Protože mě mé řemeslo nutí pátrat po příčinách jevů, zapátral jsem. Nejdříve mne napadlo, že snad v Česku vymizely choroby. Že český lid zašel do sebe, uvědomil si prekérní situaci našeho zdravotnictví a rozhodl se mu v jeho těžkém údělu ulehčit. Tím, že nebude stonat. Aby mu tak poskytl příležitost ze svého přetížení se dostat a trochu si pohovět.

Netrvalo to dlouho a já začal o genialitě svého nápadu pochybovat. Český národ takový přece není. Na možnost hezky si zastonat si nikým nenechá sahat. Svou statisticky vysokou nemocnost si hodlá i do budoucna udržet, považuje ji za jednu ze svých základních sociálních vymožeností. Určitě by byl ochoten případný pokus o její omezení hnát výš, až k ústřednám odborových svazů a případné generální stávce. Ne, tímto se nezaplněnost fakultního parkoviště vysvětlovat nedá. Trvalo mi ještě další půlhodinu než jsem na to konečně přišel. Co bývá nejčastější příčinou nečekaných událostí, když jí není žena? No přece … už vám to dochází? Když v tom není ženská, budou v tom skoro jistě peníze. Heuréka! Od včerejška zavádí přece ředitelství fakultní nemocnice nový režim parkování zaměstnanců a pacientů. Automatizuje se a elektronizuje. A hlavně – bude se platit! Všichni, kdo mají něco společného se zdravotnickými službami, ať jako jejich konzumenti nebo poskytovatelé, a nedostaví se na místa poskytování pěšky, budou zpoplatněni. Právě tak totiž zní úřední termín příslušné vyhlášky. Pokud to zpoplatnění někomu připomíná zpopelnění, není v tom sám. Mně to připomíná taky. Takže lidé se ve svých vozech dostavují ve snížené míře, protože se jim nechce platit. Jsem zvědav, jak dlouho jim to trucování vydrží.

Jak čas odplácí

Čas podobně jako prach usedá na všechno lidské konání, je nezbytnou komponentou zapomínání, které někdy chválíme za jeho údajnou milosrdnost a jindy mu spíláme, když dal zapadnout něčemu, o čem bychom rádi, aby přežilo.

Někdy si čas počíná obzvlášť zákeřně – to když nám z minulosti naprosto nevhod předhodí, o čem neradi slyšíme. Často to ovšem bývá tak, že si sami o takový záhlavec, o takovou facku svou nešikovností řekneme.

Naposledy mne to napadlo, když mi do e-mailové poštovní schránky došla zpráva, konfrontující billboard premiéra Stanislava Grosse s jeho dnes už proslaveným sloganem Myslím to upřímně s prakticky shodným předvolebním plakátem teprve politicky začínajícího Adolfa Hitlera, ozdobeným prohlášením Ich meine es ehrlich. Čas Stanislavu Grossovi důrazně připomněl, že politik si má vybírat svého PR (specialistu na Public relations) pečlivě; nedbalost se může vymstit, jako se stalo v tomto případě. Ten PR odborník měl prostě vědět, že při použití podobné otřepané fráze je pravděpodobnost jejího předcházejícího použití příliš vysoká.

Něco podobného jsem zažil (šlo téměř o illusion de dejà vu) dva roky předtím, když v diskusi o názvu nově projektovaného časopisu, o jehož vydávání pod staronovým názvem Pacemaker uvažovalo vedení Fakultní nemocnice, padla námitka, že jde o pojmenování nečeské, jehož výslovnost se značně rozchází s ortografickým záznamem, což může potencionálního čtenáře dezorientovat.

Ta poznámka se mne tenkrát osobně týkala. Staronovost projektovaného časopisu (k realizaci projektu nakonec nedošlo) byla dána tím, že jsem kdysi tři roky na lékařské fakultě a ve fakultní nemocnici stejnojmenný časopis vydával. Na přelomu let reálného socialismu a reálné české demokracie.

Reagoval jsem na ni podotknutím, že stejnou námitku vznesl proti názvu Pacemaker při jeho schvalování jeden z tehdejších tajemníků OV KSČ – a že jsem musel čelit jeho námitce o cizáckosti názvu složitým odůvodňováním příhodnosti pojmenování, zahrnujícího jak věcnou stránku (jedná se název zdravotnicky progresivního kardiologického zařízení), tak i stránku metaforickou ( pacemaker je zařízení udávající krok, rytmus, tempo – což všechno jsou úkoly, které by měl dobrý časopis plnit).

Tím připodotýkatelem byl tehdejší děkan lékařské fakulty. Na mou poznámku, jemně upozorňující, že děkan lékařské fakulty má po dvanácti letech českého demokratického vývoje na cosi stejný názor jaký měl kdysi okresní tajemník strany všech stran, vyskočil můj spoludiskutér jako kaučukovej dědek, Obrst Fliedler von Bumerang nebo tak nějank z Haškova Dobrého vojáka Švejka, známý z aféry zubaře Železného – aby ze všech sil dokazoval, že i když jde o dva stejné výroky, musí jít ve skutečnosti o něco úplně jiného. O nějakou náhodu, která si v tomto případě počínala obzvlášť zákeřně.

Čas je už prostě takový.

Velmi často si libuje v žertících tohoto druhu ve světě politiky, kdy rukama i hlavami neodpovědných žurnalistů vytahuje na denní světlo jejich výroky, pronesené před nějakou dobou, aby je konfrontoval s jejich prohlášeními a tvrzeními aktuálními. Také předvolební sliby učiněné kandidáty politických postavení v době lákání voličů bývají špatně vychovanými nezdvořilými kritiky porovnávány v době pozdější s jejich činy, se způsobem jejich hlasování a pozměňovacímu návrhy k zákonným předlohám. Ošidnost času a s ním související pamětí nutí politiky k preventivním opatřením – totiž aby se co nejpečlivěji ve svých projevech vystříhali jakékoli konkrétnosti, aby se uchylovali do bezpečného stínu všeobecných frází a nic neříkajících chumáčů slovní vaty, tak podobných cukerínovým pochoutkám nabízeným na pouťových špejlích.

 

Trápení s logikou

K základním životním rozporům patří neshoda mezi dobrými a často dokonce ušlechtilými úmysly na jedné straně a bezohlednou životní realitou na straně druhé. Jan Amos Komenský formuloval už před několika staletími vznešený záměr Schola ludus, škola hrou – školská skutečnost však reaguje pragmatickými opatřeními typu Učení – mučení, Škoda facky, která mine, Ohýbaj ma mamko, dokial som ja Janko – až ja budem Jano, neohneš ma mamo; proti teoretickému systému Komenský je stavěn praktický systém Frištenský. Ten rozpor se s postupujícím pokrokem pedagogické vědy stále výrazněji prohlubuje; škola se stává hrou rok od roku nebezpečnější – někdy jde při ní dokonce o život.

V té části pedagogické hry, do níž občas vstupuji já, zatím o život nešlo. Ani o život můj jako kantora, ani o život mých studentů. Mám-li však mluvit nebo psát otevřeně, i v téhle hře dochází k úrazům, někdy úrazům těžkým a téměř smrtelným. Tato zranění utrpí na svém těla a svém duchu logika; logika induktivního uvažování, ve světě vědy a empirického výzkumu dnes užívaná jako standard myšlení, které by mělo badatele vést po lávce od formulování problému přes shromažďování dat až po výsledný úsudek o tom, co je shromážděná empirická informace schopna říci o vztahu našich představ a reálné, úplné empirické evidenci unikající skutečnosti.

Klíčovým logickým pojmem, o který se běžně rozbíjejí kola vozu, na němž se pokoušejí badatelé provézt své myšlenky bouřlivými úskalími pomyslné Scylly a Charybdy induktivní logiky, je pojem hypotéza.

Badatelé a dost obvykle i jejich školitelé a rádci trpívají utkvělou představou, že slovo hypotéza v doktorském nebo habilitačním spisu prostě nesmí chybět – aniž by tím byla předkládaná studie ochuzena o svůj zásadní epitheton ornans. Tak zvané hypotézy jsou pak na kmen spisu roubovány často s velikým úsilím a násilím – přičemž logika induktivního úsudku utrpí v tom lepším případě hluboké škrábance a v případě horším třeba i smrtelný úraz.

Prvním z požadavků na hypotézu kladeným, aby tato mohla být sama sebou, je – aby hypotéza byla tvrzením vyslovovaným (o statistickém chování měřené veličiny) v populaci – z níž byla naměřená data považovaná za výběry, za vzorky, vzaté randomizovaně, tak, aby byla co možná dostatečně garantována reprezentativnost vzorku vůči populaci, z níž byl vzorek vzat. Hypotéza musí být čistou spekulací – což například vylučuje, aby se v ní vyskytovala slova jako statistická signifikance anebo jakákoliv zmínka o výběru.

Hypotéza musí být tvrzením ostrým – tvrzením jako by na hraně břitvy – což respektuje nulová hypotéza, o níž mluví statistika. Je dobré uvědomovat si, že badatel se nemusí s komentováním nulové hypotézy vůbec trápit – jakmile totiž použije jakýkoli statistický test, automaticky opíral svou logiku o koncept nulové hypotézy tak, jak ji formuluje statistik – právě takhle je totiž hypotéza zapracována ve výpočetním software. Badatel nemůže být jako autor studie kritizován, jestliže se omezí na rámcovou formulaci svého problému, sdělí, jaké závislosti čeho na čem má v úmyslu studovat a v jakých situacích hodlá porovnávat statistické chování sledované veličiny. S formulací hypotéz, případně nulových hypotéz si vůbec nemusí lámat hlavu.

Na základě osobní zkušenosti odhaduji, že procento studií, ve kterých folklór badatelské logiky zaplevelil autorské úvahy úplně zbytečnými, případně i matoucími barevnými pentličkami, je rozhodně nemalé. Samotného mne udivuje, jak úporně tento fenomén odolává kritice. Jsem přesvědčen, že by se v předmětech jakéhosi doktorandského minima, které bývají do studijních programů různých oborů zařazovány, měl právě na logiku badatelského usuzování klást zvýšený důraz. Jestliže nebudeme logicky korektně myslit při hledání pravdy v empirických vědách, pak opravdu nevím, kde to napravíme.

Co je podstatné a co ne

V období předvolebních tanečků, ale i mimo ně, v mezidobích předvolebního přesvědčování, demonstrují politici i političtí učedníci své schopnosti řídit stát tak, aby se prostému lidu žilo stále lépe a radostněji.

Je zajímavé – a vlastně nepříliš pochopitelné – že k této demonstraci a přesvědčování volí ukazatele, jejichž vztah ke schopnosti řídit stát se zdá být, řeknu-li to co nejvíc střízlivě, velice nejasný. Občan racionálně uvažující si myslí, že politik, jemuž má být svěřena účast na řízení státu, se bude snažit přesvědčit ho o své manažerské kompetenci poukazováním na úspěchy, kterých bylo s jeho spoluúčastí už dosaženo. Na úspěchy vlády, kterou podporoval – a dokonce na úspěchy, kterých bylo dosaženo díky jeho opoziční kontrole a kritice činnosti této vlády. Obávám se, že o své kompetenci nepřesvědčí politik, který nedokáže nic jiného než prohlašovat výsledky právě vládnoucí politické strany za předehru ke státnímu bankrotu a pořád dokola jako papoušek opakovat, že on už dávno věděl, že to jinak nemůže dopadnout. Tahle politika vedená pod heslem Po nich potopa a Čím hůř pro ně a pro občany, tím lépe pro nás a naši partaj o konstruktivním přístupu právě nevypovídá.

Není příliš složité vyvodit z toho závěr, že politické straně (kterékoliv) na občanovi a jeho potřebách záleží asi stejně jako na předčasném pelichání havranů. V politické hře se stává podstatným jenom to, co může zvýšit vyhlídky na výhru ve volební tahanici – zatímco zájmy společnosti ostrouhávají kolečka.

Už nějakou dobu přemýšlím o tom, proč nebylo zavedeno povinné přezkušování politiků – podobně jako se povinně přezkušují řidiči motorových vozidel ze znalosti pravidel silničního provozu. Všichni dobře víme, že znát pravidla a řídit se jimi na silnici nejsou záležitosti úplně totožné. Znalost pravidel je podmínka nutná, ne však postačující k bezpečnému ježdění. Rozhodně se však zdá být rozumnější testovat schopnost řidičů bezpečně jezdit pomocí jejich přezkušování z pravidel ježdění – než usuzovat na tyto schopnosti z toho, jak umějí tančit charleston nebo jíst segedínský guláš rybím příborem. Přesto se zdá, že právě tímto způsobem by páni politikové chtěli být svými voliči hodnoceni – podle počtu puntíků na kravatách, stupně nablýskanosti polobotek a koeficientu zánovnosti či zachovalosti paní politikové.

Podle mého názoru je tento stav věci důsledkem selhání českých psychologů. Uvědomuji si, že se jejich obor žádnému velkému odbornému respektu netěší – přesto však se už dávno měli pokusit prosadit se s jejich psychotesty v této aréně. Ty testy by se mohly doplnit několika praktickými úlohami, které by jim bylo uloženo v reálném čase vyřešit – podobně jako řeší generální štáby armád v dobách míru své štábní hry. Na vhodně vybraných modelech, simulací na počítačích. Hardware i software k tomu páni politici přece fasují za erární peníze. Vůbec je to celé podivné – než je zubařovi dovoleno, aby občanovi vyvrtal děravý zub, musí (ten dentista) pět let pravidelně docházet na školení, aby se ve svém budoucím řemesle vycvičil. Zato politik je do parlamentu vpuštěn bez váhání, aby tam zvedal ruku pro a proti návrhům zákonů, ačkoliv jedinou kvalifikací, kterou se může prokázat je, že se nechal vyvěsit na volební plakáty vedle nepříliš inteligentního hesla neříkajícího, a zejména nezaručujícího vůbec nic. Je snad řízení státu o tolik méně důležité než vrtání zkaženého zubu?

Absence testů inteligence při hodnocení politiků navozuje nepříjemný dojem, že inteligence nepatří k vlastnostem, na kterých v politice nějak zvlášť záleží. Že inteligence není v tomto prostředí záležitostí podstatnou. Že důležitější pro řízení státu je vzorek vázanky a módní střih saka. Snad by se to dalo pro začátek napravit alespoň tím, že by uchazeči o politickou funkci museli předložit – vedle výpisu z trestního rejstříku a potvrzení z protialkoholní léčebny – také svá školní vysvědčení.

O spánku

Televizní kvizy, jimiž se podvečerní programy hemží, mají své předchůdce v pohádkových úlohách, které bývá princům, případně mladíkům prostého rodu podstoupiti při zkoušce předepsané při ucházení se o ruku (a nepochybně i další anatomické příslušenství) královských dcer. V jedné z pohádek zapsaných Boženou Němcovou je součástí takového kvizu dotaz po věci na světě nejsladší. Správná odpověď, k níž bylo třeba se propracovat bez jakékoli nápovědy, měla znít – spánek. Odpovědi jako med, případně jiné pochutiny, jejichž kalorickou hodnotu, potažmo sladivost bylo by možné objektivně proměřit, uznány nebyly. Kdyby to bylo na mně, uznal bych jako správnou odpověď – zpráva konstatující, že můj diabetes z důvodů lékařsky nevysvětlitelných vymizel; činnost pankreatu plně obnovena. Tohle by pro mne mohlo být nejsladší věcí na světě – protože by mi to umožnilo nadále mlsat podle libosti.

Spánek je rozumné považovat za záležitost na světě nejsladší zejména proto, že člověku umožňuje vyhnout se nepříjemnostem jako jsou únava, stresy všeho druhu, hlad a žízeň, křivdy a trápení. Zaspat je. Zejména ranní spánek těší se mezi všemi možnými druhy spánku vynikající pověsti – asi jako lesní med mezi všemi včelími medy, jak nám je včely a včelaři poskytují.

Jenom naivní lidské mládě se může domnívat, že spánek představuje dobu pro život ztracenou. Opak je pravdou. Nejenže člověk spánkem osvěžený je schopen odvádět zvýšené výkony v práci fyzické, jako je kosení trávy pro kozu nebo stavění jejího chlívku – takový člověk bývá schopen vyšší produktivity i při psaní básní nebo řešení soustav nelineárních rovnic o více neznámých. Samozřejmě za předpokladu, že se už předtím než se uložil ke spánku uměl kvalifikovaně ohánět kosou a zednickou lžící, případně že ho už tehdy napadaly rýmy a měl vystudovánu vyšší matematiku.

Někdy mívám dojem, že doba strávená zdravým spánkem se do celkové doby života člověku osudem vyměřené nezapočítává. Podobně jako ona pověstná doba, kterou člověk stráví u vody rybařením.

Jedním z přísných trestů, k nimž člověka může odsoudit příroda, je nespavost. Muset se převalovat na lůžku bez možnosti sladce usnout – to se podobá údělu medvěda brtníka se slinami kanoucími z roztoužené huby hledícího na dutinu plnou medových pláství, kterou si včely našly příliš vysoko.

Spánek jako trest je námětem jedné z lidových pohádek – té o Šípkové Růžence, kterou při narození zaklela sudička vadného charakteru, aby se ve věku rané dospělosti píchla ostrým předmětem a následkem toho dlouhodobě usnula. K jejímu probuzení pak po letech došlo poté, co ji políbil princ, který se prosekal do hradní věže, v níž princezna Růženka usnula. Tato scéna je ve světovém písemnictví jedním z mála příkladů, kdy se někomu dostalo pochvaly za to, že někoho jiného náhle ze spánku probudil.

Zvláštní spánkovou kategorií je spánek věčný, označovaný také jako odpočinutí lehké. Zvláštnost tohoto spánku spočívá v tom, že nikoho nemine, že se mu nikdo nemůže vyhnout, ať by se jakkoliv snažil. Existuje sice možnost jeho příchod poněkud pozdržet, čehož také lepší lidé hojně využívají, principiálně však jeho příchodu zabránit nelze. Je to jeden z několika málo příkladů toho, že přece jen existuje na světě alespoň nějaká spravedlnost. Smrt a náhoda.

Z oněch lepších lidí uvažuje o věčném spánku, indiány označovaném jako odchod do věčných lovišť, dánský princ Hamlet; důvodem jeho úvah je skutečnost, že je něco shnilého ve státě dánském a také fakt, že mu strýc otrávil tatínka a maminka se následně s tímto strýcem zapomněla. Jedná se ovšem o úvahy mimočasové, které, byvše aplikovány do doby současné, vedly by nepochybně k vymření českého národa po meči i po přeslici.

 

Zprávy 7

Olympijské hry. Událost zabírající pozornost podstatné části světa. Příležitost pro chudé země, včetně těch nejméně rozvinutých, dokázat, že existuje dimenze, ve které se vyrovnají komukoliv jinému. Příležitost pro všechny, kteří dostali příležitost – v talentu, v tom, že se v pravou dobu ocitli na pravém místě, že byli povšimnuti. Obrovské divadlo, na jehož scéně se také hazarduje a podvádí. Z fyzikálního hlediska ovšem jenom úsměvný pokus lidských mravenců na patě polechtat skálu zvanou Gravitace.

Z hlediska kinematického by bylo možné integrovat skok do výšky a skok daleký do jediné disciplíny, v níž by se výkon měřil jako integrál křivky opisované dolní hranicí skokanova těla v čase. Nebo jako plocha sevřená touto křivkou a osou x, danou úrovní doskočiště ve směru prováděného skoku. Prosím, neťukejte si kloubem ukazováku na čelo! Ukazatel takto zavedený by měl mít podstatně bohatší škálu možných dosažitelných výkonů, což by nepochybně usnadnilo jejich hodnocení.

Čas nás natahuje na skřipec. A my, domnívajíce se, že mu to oplácíme, natahujeme alespoň hodinky. Není to samozřejmě jediný případ, kdy si něco naivně namlouváme. Asi jako kohout naparující se, že svým křikem přivolává svítání.

Mistr Jan nám to s těmi svými zatracenými velkými a malými nabodeníčky pěkně zkomplikoval – říkám si, když se mi jako nečitelné z Ameriky vracejí česky napsané texty, které jsem tam e-mailem odeslal.

Z českého geografického stanoviska jedna z největších světových politických komplikací naší doby vznikla, když se Daleký Západ začal intenzivně angažovat na Blízkém Východě.

Je to asi ostuda, že lidé dokáží spotřebovat světové zásoby ropy dříve než se jim podaří zjistit, jak vlastně ropa vznikla. Problém původně geologický se tak stane problémem historickým. Výhodu to bude mít v tom, že v historii, jak známo, se dá mnohem snadněji vymýšlet.

Pořád se opakující historie někdejších abiturientů střední školy setkávajících se po x letech uplynuvších od maturity. Rozpaky a překvapení poté, co ti v očích někdejších spolužáků čas nastaví zrcadlo. Nezaskočilo mě připomenutí tehdejších nápadů, představ a snů v řádcích stránek nynější skutečnosti; byly ty tehdejší představy až neskutečně naivní a dnes už důkladně vyšlé z módy. Co mě do očí udeřilo, byla jakási až okázalá odevzdanost kulisám dneška, kdy se opatrně a s obavami přes rameno ohlížíme, zdali se neblíží, koho vůbec nechceme potkat.

V jakési rozhlasové úvaze o zdravotnické politice slyším poznámku, že je problematické aplikovat složitou a finančně náročnou chirurgickou operaci starému člověku. V té souvislosti je uváděno číslo devadesát tři let. Rozhodně bych nechtěl tuhle úvahu zlehčovat jednoznačným odsudkem nebo přitakáním. Takové rozhodování je těžké – a už jenom proto bych se nechtěl ocitnout v situaci vrcholového zdravotnického manažera. Chápu, že podobná rozhodnutí se dělat musí – a také vlastně denně činěna jsou. Znám případy, kdy starý pacient takto náročně ošetřený vzápětí zemřel – a možná k tomu přispěla i zátěž oné operace. Bohužel, případy úspěšného prodloužení života na dobré úrovni jeho kvality se důsledně neevidují. Každý z nás je povinen svůj život jednou odevzdat. Neměli bychom si namlouvat, že jeho hodnota je absolutní; to rozhodně není, je poměřována nejen možnostmi medicínské technologie, ale i ekonomickými náklady terapie. Starý člověk si to často dobře uvědomuje; vzpomínám si, že moje máma, která se dožila devadesátky při nezkaleném intelektu, neměla na konci své životní dráhy o její pokračování přílišný zájem. Žít jako by ji už netěšilo –ačkoliv své dny dožívala obklopena péčí svých nejbližších, kteří ji měli rádi. Myslím, že by bývala nebyla nadšena nabídkou razantního zásahu s nadějí na prodloužení života. Ne každý však o sobě může a dokáže rozhodnout sám. Rozhodování, kterým jsem tuhle úvahu začal, tvoří součást našeho sociálního provozu a pořád budou muset někteří z nás zaujímat role těch, kteří rozhodnou. Důležité je, aby své rozhodování neskrývali za zástěrkami alibismu a zříkání se morální odpovědnosti.

Snad pokaždé, když sleduji projev nějakého tzv. vrcholného politika, si připomenu některý z projevů starosty větší či menší obce, hospodařící s ročními rozpočty desítek či stovek milionů nebo jen desítek či stovek tisíc. Ti starostové, někteří docela jednoduše se vyjadřující, uvádějí konkrétní projekty, stavby, po kterých už nejedny podrážky svých bot prošoupali, citují, kolik co stálo a mělo by v příštích letech stát, vědí, co občanům jejich péči svěřeným vadí, za co jim kdy vynadali a kvůli čemu je třeba opakovaně volili. Z úst pražského vrcholného politika se sypou fráze jako piliny z panáka, kterému jeho čtyřletá pečovatelka v rozpacích ukroutila hlavu. Samé odkazy na někoho jiného, kdo by měl mít odpovědnost za prokázanou aféru, na špatné zákony (které někdo anonymní a nepostižitelný přivedl na svět) – nikdy neslyšíte chlapské – Tak jo, udělal jsem chybu, byla to moje pitomost, vzniklé škody dám do pořádku. Řeč vrcholného politika je samá obezlička a na jejím konci je posluchač ještě zmatenější než byl na začátku.

Asi to trochu platilo vždycky, ale zdá se mi, že dnes podstatně výrazněji než kdykoli předtím - mnohem víc se listuje než se čte. A internet podporuje ono listování, nikoli čtení. Naše přehledy použitých literárních zdrojů jsou jistě úplnější než bývaly dříve (i když úplnost je jistě nedosažitelná), naše intelektuální vytěžování zdrojů je však možná ještě povrchnější než bývalo.

Odhlédneme-li od nalézání náhodného, nalézání typu i slepé kuře zrno najde, platí, že hledaného je víc než je nalézaného. Ten poznatek se dá kvantifikovat stanovením jakéhosi koeficientu úspěšnosti hledání, udávajícího objem nalezeného jako podíl objemu hledaného. Kolik gramů nalezeného kovu na kolik tun vytěžené horniny? Jakou hodnotu má objev, pro jehož dosažení bylo vynaloženo tolik a tolik peněz? Kolik korun za kolik korun? S tím ovšem, že je třeba i budoucí zisky našich potomků do koeficientu při jednorázových nákladech započítat.

Vylepšovat ekonomiku lze zvyšováním zisku při daných výdajích nebo snižováním výdajů při daném zisku. Zvyšování zisku při snižování výdajů definuje zázrak, snižování zisku při zvyšování výdajů znamená bankrot.

Za časů reálného socialismu nám kádrováci vedli něco jako skóre kádrové způsobilosti. Jako počinek mi do něho zápornými body přispělo narození v nevhodné selské kolébce pod krucifixem na zdi; když tohle břemeno po desítkách let expirovalo, aktualizovaly mi ho trestné body za nevhodné chování v osmašedesátém. Jedním z trestů bylo jedenáctileté čekatelství na povolení obhajovat kandidátské teze (CSc).

I s odřeným hřbetem se dá k vědeckým vavřínům dospět. Předpoklady: hroší kůže znamenitě sloužící při odmítání, schopnost vlézt oknem, když tě předtím dveřmi vyhodili, pružný hřbet a ohebná páteř, umění vlichocovat se, umění předávat dary tak, aby na mysl nepřicházela představa korupce.

Ve sporu, který vedu s lidstvem, stojí má žena na straně lidstva.

Ptávají se mne, jak velkým handicapem je pro mě nutnost psát pouhým jedním prstem. Dotaz mě udivuje – ať jsem psal a píšu jakkoliv, zásadním omezením byla pro mě vždycky především průtočnost nápadů mozkem.

Mést před vlastním prahem je hrozná dřina.

Kdo se musel nahoře hrbit, naučil se dole šlapat. Nejpřísnějším examinátorem bývá, kdo jako student u zkoušek nejčastěji propadal.

Horší Turka poturčenec – pořád se bojí, aby na něho sultánovi kádrováci nevytáhli křesťanskou minulost.

Láska na lidský způsob – panička nechá vykastrovat kočku, aby kočka věnovala svou přízeň jí. Anebo ideologové znemožní lidem přístup k informaci ve snaze učinit z nich své věrné a oddané stoupence.

Naše věrné milování, předpoklady a záruky – navyknout mužského, aby z ložnice odcházel přes kuchyni.

Důstojné mužské břicho zvyšuje dýchavičnost svého nositele, ale zároveň i jeho smířlivost a mírumilovnost. Myslím, že kdyby se daly dohromady patografie velkých vojevůdců a zuřivých válečníků, zjistil by se mimořádně vysoký výskyt případů špatného trávení. Anebo pochybného stravování – Adolf Hitler byl přece vegetarián.

Špatné je, když se deštivý den ne a ne rozhodnout, že by se mělo rozpršet.

Ženské, když ztratí zájem o mužské, se začnou chovat jako samostatný biologický druh; poznám to podle toho, že jakmile do skupenství takovými ženami tvořeného vstoupím, už po docela krátké chvíli cítím, že tam nepatřím. Ty dámy mě totiž nevnímají, jsem pro ně vzduch, navíc hodně vydýchaný.

Pro zakopání válečné sekery není žádná jáma dost hluboká.

Hříšník je člověk, který se zadlužil – a čině pokání snaží se svůj dluh zapravit.

Pro toho, kdo píše, je skličující poznání, že pro některé není dost moderní a pro jiné je příliš moderní. A ty, pro které by měl být moderní tak akorát, jako by vyhubila nějaká záhadná epidemie.

Své kořeny má nejenom každý strom – má je i každý pařez.

Červotoč je tvor dědičný a jako takový má hluboce zakořeněný smysl pro historii. Někdy až do hloubky stolu.

Mezi všemi sportovními rekordy mě nejvíc upoutávají rekordy kulinární, se startovní čárou v kuchyni a cílovou páskou v jídelně.

Cokoliv napíšeš, je vlastně překlad, obvykle kompilovaný z velkého počtu zdrojů, o nichž případný seznam literatury nic neví.

Nevděk potomků sahá dnes tak daleko, že dokonce zpochybňují hodnotu dědictví předaného jim geneticky.

Humánní česká justice – projednává se předloha zákona, podle níž by měl být v případě pokousání člověka psem utracen pokousaný. Odůvodnění: Jako člověk měl mít dost rozumu, aby se střetu se psem vyhnul.

Domlouvali se, kvůli neznalosti jazyka, rukama i nohama. Zejména její nohy byly velmi výmluvné.

Byl bych ochoten uvěřit ve schopnosti českých vrcholových manažerů – jenom mi do té víry nezapadá truchlivý stav obecných českých poměrů. Kdysi nám reálně socialističtí mocipáni nenápadně naznačovali, že do komunismu se propracujeme postupně – nejdříve ti úplně horní, pak ti v první vrstvě pod nimi až po ty úplně přízemní. Trochu mi tenkrát tu slibnou představu budoucnosti kazilo vědomí, že je pro ty ne úplně nahoře asi stejně reálná jako výhra ve hře zvané letadlo. Dnes by tahle představa o blahobytu obecného lidu byla ještě o něco složitější díky tomu, že nároky těch nahoře rostou rychleji než je stačí výsledky práce těch dole uspokojovat.

I hlupák může dosáhnout libovolně vysokého společenského postavení, je-li dostatečně mazaný.

Nejvýznamnějším podnětem pro zavádění nových zdravotnických technik a postupů jsou u nás choroby lepších lidí. Ti svým vlivem snadno dosáhnou toho, aby byla drahá zahraniční technika importována - no, a když už tu jednou tyhle přístroje jsou, může se jich někdy použít i pro léčení obyčejných lidí.

Hubeňoučká ramínka rachitických intelektuálních výkonů je vždycky možno pohotově a na míru vycpat vatou velkých slov. Stačí přečíst si pár biografií ve Who-is-Who.

Svědomí je hlodavec – ale poměrně líný.

Zatím lidmi nejobecněji vymyšleným a přijímaným principem řízení lidské společnosti je pravidlo rozhoduje názor většiny. Většinou se přitom rozumí většina hlav, rukou, většina počtu voličů. O pár století dřív to byla většina peněz, odvedených daní nebo majetkový cenzus. Někdy se říká, že demokracie je nejlepší ze špatných systémů řízení. Dodal bych – ze známých špatných systémů. Principiálně je jasné, že daleko lepším kritériem by mělo být rozhodování založené na názoru většiny rozumové, ne většiny pouhého množství hlasů. Asi tak, jak to provozuje věda; tam o vědeckých poznatcích nerozhoduje prostá většina – která rozhoduje ve vědní politice o tom, do čeho investovat, komu udělit profesuru, koho na které místo. V tomhle se vědní politika, včetně té provozované ve vědeckých radách fakult i univerzit, chová stejně primitivně jako politika obecná. Má to jediný háček – Jak tu rozumovou většinu definovat, když ve společenském životě teprve důsledky rozhodnutí vypovídají o tom, co bylo dobré a co ne. Teprve po bitvě je mimo veškerou pochybnost jasné, zdali byla zvolená strategie dobrá nebo špatná.

Nedělní dopoledne na opuštěném dvorku chalupy a hladina tůně na klidném potoce – to jsou standardy plynutí času, kterému se do jeho záležitostí lidé právě nepletou.

Myslím, že medici si právem stěžují na obtížnost studia anatomie. Já ji sice nestudoval, ale – teď ve stáří s každým dnem přetrpěným s bolestí zad pořád víc nabývám přesvědčení, že kostmi a hlavně klouby měl Stvořitel rozhodně víc šetřit, když formoval Adama, anebo měl k sestavení Evy použít z jeho skeletu mnohem víc než jedno mizerné žebro. Vím, že nemám právo dodatečně mu do toho mluvit, ale za sebe bych mu nabídl celou lumbální oblast páteře.

Proto píšeme verše, abychom zkoumané lépe poznali (tegen beter weten).

Hypertrofie nebo hyperplasie slov, jejich zvětšování nebo zmnožování, to je cesta frází vedoucí do politiky. Cesta poznání je cestou kondenzace slov, jejich úspornosti a vyjádření dané skutečnosti minimem slovního materiálu.

Čím hustší les, tím víc se stromy do výšky ke světlu derou. Čím víc lidí pohromadě, tím víc se vytahují.

Příroda nezná pojem úplnost. Všechno, co v daném prostoru a čase vytvořila, je pouze výběr několika málo jedinců, druhů nebo typů z nepředstavitelně mnoha možných.

Skutečné, dané je vzorkem z možného. Vzorkem, na jehož sestavení se podílela náhoda.

Náhoda jsou brýle, které si při poznávání přírody nasazujeme podobně jako si sazemi černíme sklíčko, přes něž pozorujeme zatmění slunce. Přímé sluneční paprsky, odrazem neoslabené, nás obklopují a brání nám vidět stejně jako pozorování přehlcené podrobnostmi, které naše lidské vnímání nedokáže uchopit a náš poznávací systém zpracovat.

Kolem stolu, u něhož sedím, leží několik vos, které jsem zbavil života. Rád bych věděl, jak uvažují ty ostatní, kterým jsem zatím nestačil ublížit. Říkají si – snad už svou krvelačnost nasytil nebo se nechají těmi vosími nebožtíky odradit?

Čerstvě jmenovanému přednostovi Úřadu vlády ČR dokázali, že velel pohotovostnímu pluku SNB, který se snažil při státním převratu v listopadu 1989 bránit studentům, aby pomáhali vzniku nové vlády, od níž i ta dnešní odvozuje svou existenci. Zdá se, že nikomu z této dnešní vlády, včetně jejího premiéra nevadilo, že by ji měl reprezentovat člověk, který usiloval jejímu vzniku policajtským pendrekem zabránit. Trochu mi to připomíná hypotetickou situaci, kdy mladé ženě pomáhá přivést na svět potomka porodník, který její matce před dvaceti lety, když byla s ní těhotná, doporučoval potrat.

Zelenina ve skleníku žije rychleji, ale také kratčeji.

Řeka tak dlouho potoky a říčky zbavuje identity, až se sama ztratí v bezejmenném oceánu – ovšem s nadějí novou identitu si znovu vytvořit.

Vzhledem k poměrům, které na českých drahách už mnohá léta vládnou, by měli být všichni, kdo mají se železnicí cokoliv společného, z účasti na řízení této země vyloučeni zákonem.

Když se dívám na sluncem vyprahlou letní zahrádku, nechce se mi věřit, že před pouhým půl rokem na ní ležel metr sněhu, z jehož vody možná ještě teď na tom slunci přežívá.

Podle starých českých pověstí brávali s sebou staří Čechové na bitevní pole taky dravé ptáky, které před bitvou na nepřátele vypouštěli. Nikdy jsem však nečetl žádnou zmínku o tom, že by české noční hlídky s sebou jako součást výzbroje nosili sovy.

Sova je symbol moudrosti – možná proto, že ve dne před lidmi raději do úkrytu zaleze.

Nejenom při házení kostkou platí, že co dostaneš, nemůžeš vědět předem s jistotou – zatímco vědět, co nepadne, můžeš naprosto jistě. Tak třeba padnutí šestky je nejisté, zatímco nepadnutí jakéhokoliv celého čísla většího než šest je jisté. Stejně tak dožití se padesáti let je nejisté, zatímco nedožít se sto padesáti je jisté.

Aby se možnost stala skutečností, musí dostat příležitost.

Jistota je možnost, která se zbavila konkurence.

Zdůvodňovat, proč jsi vyhrál, je snadné – cokoli řekneš, stane se teorií. Důvod prohry hledat je zbytečné – to pohotově a přesvědčivě obstarají jiní.

Zasaď stromek a poskytni mu čas – a změnil jsi svět.

Každá bublina jednou splaskne – dokonce tím dříve, čím víc dechu se na její vyfouknutí spotřebovalo.

Oslavné řeči vydrží méně než kamenné pomníky, zato odstranění pomníku bývá mnohem pracnější.

O lichý počet facek těžko se ve dvou rozděliti.

Vrátka dokořán nejenom hosty zvou.

Dědu Mráze v srpnu potkati – zdražení benzinu očekávej!

Nebýt před patnácti staletími stěhování národů z východu na západ, mohli jsme být ušetřeni invaze sovětských tanků v osmašedesátém. Anebo jsme sami mohli na sovětských tancích k hoře Řípu dojet.

Být ruští generálové jen trochu nápaditější, mohli 21.srpna 1968 jako důvod svého příjezdu uvádět, že nám dovezli zásoby, které si praotec Čech při svém náhlém odchodu z běloruských bažin zapomněl přibalit. A mohli nám slíbit odpuštění dovozní přirážky.

Jsou lidé, které považovali za nevhodné komunisti, jiné považují za nevhodné demokrati – a jsou i tací, kteří se nehodí za žádného režimu.

Úsloví Nikdy nebylo tak zle, aby nemohlo být ještě hůř je optimistické z hlediska přítomnosti a pesimistické z hlediska budoucnosti. Všechno záleží na stanovisku posuzovatele.

Zastupitelská demokracie je tady proto, že není k dispozici dost peněz, aby bylo možno podplatit všechny.

Lid je množina občanů nadávajících na to, jakou bandu neumětelů a podvodníků si to demokraticky do parlamentu zvolili.

Dnešní demokratičtí politici drží ochrannou ruku nad politiky bývalého komunistického režimu proto, že si uvědomují, jak velice se jim oni sami svým chováním podobají – a komu by se chtělo skončit v kriminále?

Třicetiletá válka se všemi jejími hrůznými následky by možná byla nevznikla, kdyby nebyl v Čechách už na začátku 17.století takový svinčík, že i pod okny místodržitelství byla hromada hnoje. Nebýt tam, mohli to mít Slavata, Martinic a Fabricius odbyto a na odbojné pány by neměl kdo císaři Ferdinandovi žalovat.

O objektivitě české historiografie vypovídá to, že 27 českých pánů popravených v roce 1621 na Staroměstském náměstí byli většinou luterští a kalvínští Němci – ale také to, že dnes už téměř nikdo neví, že 4.srpna 1919 bylo na shromáždění Němců ve Šternberku protestujících proti jejich začlenění do Československa patnáct osob českými z Olomouce nakomandovanými vojáky zastřeleno. Na tento den byly totiž ohlášeny volby do německo-rakouského lidového shromáždění v oblasti severomoravského Sudetenlandu, které prohlásila československá vláda za nezákonné. Specifické pro české dějiny je, že v seznamu zastřelených jsou mezi šternberskými Němci uváděni také nádražní zřízenec Eduard Sedlatschek, pomocný dělník Josef Simek a dělnice tabákové továrny Josefa Bolek. Němci jako polena. Zabiti byli ještě dva další – vojáci Josef Plachý a Robert Bőhn (Němec z Německé Libavé). Převzato z Wilhelm Stief, Geschichte der Stadt Sternberg, 1928.

Žádná růže nedokáže hladovému tak nádherně vonět jako smažený řízek.

Bankovnictví a zdravotnictví je dobré v Česku se vyhýbat.

Kdo chce s vlky žít, musí s nimi lovit – vytí je jenom postradatelný vlčí folklór.

Poslední pomazání dříve obstarával farář. Dnes ho obvykle zařídí doktor bez ministrantů a v rámci zdravotního pojištění.

Sebevraždu by měl profesionální statistik provádět systémem ruská ruleta; v bubínku koltu si nechá některá místa volná a kvůli pořádku na papír zaznamenává případný neúspěch. Úspěch zaznamenávat nemusí, ledaže by se netrefil.

Každý tělesný orgán funguje správně na jediný způsob. Způsobů jak se porouchat má však veliký výběr.

Škola hrou – to myslil Komenský na žáky nebo na učitele?

Nevím, zdali si toho páni kunsthistorici všimli, ale – někteří červotoči prokazují, že mají vynikající vkus.

Masovou kulturou stálé vynikající kvality je kuřecí řízek a hovězí guláš.

Nejedna školní levota byla spáchána pravítkem.

Namazaný chleba jíme pomazánkou nahoru, protože v případě jeho upadnutí se tak minimalizuje vzniklá škoda.

Ponorka používá periskop, aby ji nebylo vidět.

Výchovný problém – je náprava leváka postupem politicky korektním?

Mazání kloubů je terapie nedůsledná; bolavé klouby potřebují pro dosažení hladkého chodu mazat vnitřně, nikoli zevně.

Oboustranný může někdy znamenat všestranný.

Meruňky to někdy vezmou cestou ze stádia nezralá do stádia zralá zkratkou přes stádium shnilá. Osud některých meruněk tak připomíná životní běh lidí.

Neustálým docházením do apatyky se starý člověk stává apatickým.

Poučení z politického vývoje osmašedesátého roku: než začneš dráždit medvěda, ujisti se, zda nemá za klecí nastartovaný tank!

Ze všech druhů lsti je předstírání obzvlášť odporné. Nejenom že jsi byl zneužit, ale navíc se po tobě chce, abys své zneužití považoval za čin vykonaný ve tvůj prospěch.

Spolupracující pacient je ten, kdo s vážnou tváří přijímá lékařovo ujišťování, že věci se zlepšují a k dobrému obracejí, až do svého úplného konce.

Lékař odpustí svému nemocnému, že jeho terapii nepřežil – neodpustí mu však, že se uzdravil bez jeho přičinění.

Někteří lidé těžko chápou, že ptát se je možno i bez vět, na jejichž konci stojí otazník. Bez otazníků se přece obejde i většina dotazníků, jejichž položky prostě konstatují jisté skutečnosti, očekávajíce souhlas, nesouhlas případně stupeň souhlasu probanda.

Největším problémem politiků by neměl být nesouhlas občanů s jejich počínáním, ale občanská lhostejnost, kterou dávají občané najevo, že politika jim může být ukradená, protože je vlastně úplně jedno, kdo ji jejich jménem provozuje.

Za dob, které znal ještě Jan Neruda, se slábnoucí motorická schopnost starých lidí řešila tím, že jim jejich potomci soustružili nerozbitné dřevěné mísy. Dnes se dává přednost odkládání nemotorných důchodců do starobinců – a produkty dřevosoustružení se nabízejí jako výrobky lidové tvořivosti turistům.

Účinným protijedem na otravnost lidí je ironie.

Vsadíš-li v disputaci na humor, podmínkou úspěšnosti je, že se tvůj protějšek dovtípí. Pokud ne, zatrub k ústupu.

Zní to možná velice prozaicky, ale měli bychom být ve svém hodnocení spravedliví – slepice udělaly pro lidskou civilizaci víc než všechno zpěvné a okrasné ptactvo dohromady.

Myslím, že kdyby byli nechali sovětští brežněvovští potentáti Čechy v pražském jaru na jejich cestě ke kapitalismu trochu dál pokročit, řekněme tak dva roky, mohl být český odpor proti jejich okupaci podstatně méně rozhodný.

Jedinou skutečně obrannou součástí výzbroje vojáka je přilba. Není totiž známo, že by byl kdo nepřítele svou přilbou utloukl. Čepicí snad ano, o tom bývala někdy řeč, ale přilbou ne.

Čáry – rozumu máry.

Animální psychologové obtěžují svými experimenty primáty ne proto, aby je polidštili, ale proto, aby se něco dověděli o lidském vývoji. Kdyby nějakou náhodou k onomu polidštění došlo, vznikl by tím náramný problém jak pro lidi, tak pro chudáky primáty.

Občas mám možnost pozorovat svá vnoučata při jejich hře na školu. Zajímavé je, že role učitele připadne obvykle tomu, kdo se nejmíň umí bránit.

V doktorském seriálu MASH mne vždycky pobaví scény, kdy doktor Alda smrtelně vážně ujišťuje svého generála, že při jeho životním stylu, plném přejídání, pití a kouření, dlouho nepřežije – aby pak příchod do svého chirurgického stanu zahájil plnou odlivkou americko-korejské samohonky.

Řvoucí dítě se uklidní, když se mu podařilo rozeřvat jiné dítě. Naštvanost dospělce poklesne s rostoucím naštváním jiného dospělce. Zlobu můžeme předávat systémem štafety. Že by se stejným způsobem dala šířit dobrá nálada, tím si nejsem jist.

Při svém neobratném přemisťování si uvědomuji, jak blízko mám každou chvíli k pádu s možnými fatálními následky. Chodit po rovných cestách je přitom poměrně bezpečné; to riziko se ovšem násobí při jakékoliv improvizaci, kdy musí nohy zvládat cokoli nestandardního. A teprve teď si uvědomuji, kolik těch nestandardních situací i při velice skromném motorickém programu je a že schopnost improvizovat patří k základnímu manažerskému vybavení lidské motoriky. Vzpomínám na kamarády, kterým osud pro zakončení života naplánoval motoricky podmíněnou nehodu – a to byla v jejich případě pravděpodobnost jejího výskytu rozhodně nižší než v mém.

Už to bude téměř šedesát let, ale ještě jsem na to nezapomněl. Býval jsem jako školák ve dnech žní o prázdninách polní dřinou tak utahaný, a tak se mi nechtělo ráno po páté vstávat, že jsem si pro sebe soukromě sobecky přál, aby pršelo. Věděl jsem, že by mě táta nenechal celý den lenošit – ale o hodinku déle bych si byl poležet mohl. Neumím si představit, že by taková hodinka ranního volna mohla pro dnešního školáka něco podstatného znamenat.

Chybí mi zpětná vazba, která by mne informovala o případném čtenářském zájmu o tyto mé texty. Provedli jsme instalaci co nejjednodušším způsobem, bez důrazu na autorský komfort. Vítám proto každou zprávu o tom, že ten nebo onen se s internetovou adresou potkal a něco si přečetl. A že to třeba dokonce zaujalo. Předevčírem přišla žena s vnoučaty z lesa a říkala mi, že soused z horního konce, s nímž se vlastně skoro neznám, měl možnost přečíst si mou srpnovou pohádku z Dubové hory, což je kopec pár set metrů nade vsí. Potěšilo mě to – asi jako když mě někdo pochválí za dobré hrušky, které jsem mu nabídl.

Jedeš-li do boje, dbej, abys měl odpočaté ruce. Až budeš z prohrané bitvy utíkat, budeš potřebovat čerstvé nohy.

Staří Římané měli zásadu – Si vis pacem, para bellum, chceš-li mír, připravuj válku. Jenomže to pokaždé dopadlo tak, že když měli vojsko hezky vyzbrojené, přišlo jim líto nechat to všechno ležet ladem nevyužité.

Optika užívá jako ukazatel bystrozrakosti maximální vzdálenost, z níž ještě rozpozná dívající se subjekt dva objekty dané velikosti jednotkově od sebe vzdálené jako dva. Analogický ukazatel pro rozpoznání poctivce od podvodníka bohužel navržen ještě nebyl.

Agitace pro vstup do JZD před více než padesáti lety se vedla také pod heslem Rozorejme meze, s odůvodněním, že se tak získá nová orná půda. Jakýsi ideologický mudrc nebo horlivý novinář tehdy spočítal, kolik té nové půdy bude, kolik hektarů a dokonce katastrů nových vesnic (už si nevzpomínám, zdali ty nové vsi měly mít pole s mezemi nebo bez nich). Myslím, že to byl ekonomický propočet stejného významu, jaký by mělo počítání, kolik se získá nové pracovní doby, kdyby každý z nás o dvě hodiny míň spal.

Spojení ideologie s politikou se dnes chápe jako jedna z cest vedoucích k pohřbu demokracie tím, že nadnárodní ekonomické korporace svými rozpočty přesahujícími rozpočty národních ekonomik, si kupují politiky a převracejí tím parlamenty ve svoje záhumenky. Socialistická verze spojení politiky s ekonomikou se vedla před padesáti lety pod heslem Dohnat a předehnat s představou, že kapitalismus a imperialismus zničíme soustředěným úsilím třeba s holýma rukama. Číňané tak budovali nízké vysoké pece, ve kterých se tavila ruda a vyrábělo cosi, objem čeho převyšoval ocelářskou produkci USA, a ve volných chvílích hlukem plašili vrabce, kteří pak padali únavou a hynuli hladem, protože nestihli sezobat úrodu. Pro mě se stala nezapomenutelnou ruská brožurka, podle níž procento středoškolsky a vysokoškolsky vzdělaných obyvatel Kirgizie přesáhlo týž ukazatel ve Francii. Dějiny VKS(b) se staly knihou přeloženou do největšího počtu jazyků na světě. Ve světle těchto ohromujících skutečností se délka front na maso automaticky zkracovala a jako ekonomický ukazatel ztrácela veškerou výpovědní hodnotu. Truchlivé na tom je, že zatímco pitomost a prolhanost někdejšího socialistického ideologicko-ekonomického čarování byla průhledná a zjevná, je tragické směřování dnešního mezinárodního propojení politiky a ekonomie velice rafinovaně kamuflováno a rozmotávání složitých sítí, jimiž jsou provázány všechny společenské instituce včetně policie a soudů, je nad síly individuálního lidského rozumu.

Zní to možná absurdně, ale v nynější době, která sebe samu označuje jako globální a integrovanou, je svět naopak rozdělen na disjunktní části, které spojuje pouze neosobní tok jednostranně usměrňované informace plus regulace pracovního trhu, při které se s pracovní silou manipuluje jako s jakoukoli jinou surovinou, kvantifikovatelnou a korelovatelnou s objemem zisku. Prakticky izolované světy žijí svými vlastními životy, bez vzájemného průniku, přičemž v jejich případném literárním zobrazení není pro ten který svět rozeznatelné, zda je líčení onoho druhého světa realitou či pouhou fikcí.

Někdy mívám dojem, že demokracie je utopie stejně naivní a nerealizovatelná jako třeba komunismus. Jistě, jsou tu rozdíly, jednou je kladen důraz na lidská práva a jindy na ekonomické poměry. Ty rozdíly jsou však především v tom, co se nadneseně nazývá teorií, vlastně v ideologii; v životě lidí se kontury obojího rozmazávají a přecházejí jedny v druhé. Lidská práva a svobody bez ekonomického zajištění jsou právě tak bezzubé a nečerpatelné jako je ekonomická rovnost chimérou bez rovného přístupu k rozhodování a moci.

Myslím, že mezi blbci by se mělo rozlišovat podle etiologie jejich zblbění; rozhodně by se mělo respektovat dělení na blbost vrozenou a blbost získanou. Zatímco ta první představuje jakési biologické privilegium, je ta druhá dostupná nejširším vrstvám nejenom lidovým.

Proces zvyšování vzdělanosti probíhá dvojím směrem. Prvním je zapojování stále většího procenta populace do školských systémů všech stupňů, druhým je přizpůsobování stravitelnosti vzdělávacích programů možnostem konzumentů. Jde o jistý druh univerzalismu, který je opakem specializace, vyjádřené strategií Laik ví něco málo o mnohém, odborník ví mnohé o vybraných věcech a vývoj spěje k tomu, aby specialista znal úplně všechno o ničem. Cílem dokonalé národní vzdělanosti se zdá být dosažení stavu, kdy každý bude vědět něco málo o tom, co neví nikdo jiný – což je ideální výchozí situace pro všenárodní diskusi o čemkoliv.

Jistý druh patologického chování koně se nazývá jankovitost. O etiologii pojmu nic nevím; k takto pojmenovanému typu chování patří neposlušnost, tvrdohlavost, umíněnost, vrtkavost, dělání naschválů, nepředvídatelnost jednání v příštím okamžiku. Není jasné, proč je pojem jankovitost spojován téměř výhradně s chováním koně – znám lidi, na jejichž chování by padl jako ulitý. Jako kluk jsem s koňmi jezdíval; spolupráce s jankovitým koněm bývala pěkná otrava, občas mne však přitom napadlo, není-li jankovité chování reakcí koně na nějakou nespravedlnost, kterou mu předtím lidé ublížili; on totiž kůň nemá zase tolik možností se bránit.

Šnek je hlemýžď, kterého dostihlo znárodnění.

Mucholapka: Od vlaštovek je to nestydatost, takhle těm mouchám nadbíhat!

FINIS