LIBER CATENAUS

Píše S. Komenda, část 10, říjen 2004

Existuje úsloví konstatující, že každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán. Je to výrok drsný, ironizující, přehánějící realitu. Jeho vznik byl s vysokou pravděpodobností iniciován tím, že opravdu někdy k této absurditě dochází. Možná by se jeho výpovědní hodnota dala zdůvodnit psychologicky – lze totiž najít doklady o tom, že jedinec, jemuž se dostalo pomoci v situaci, kdy on sám pomoc potřeboval, kdy se projevila nějaká jeho slabost, zaujímá později k tomu, kdo o této jeho slabosti ví, nikoli postoj vděčnosti, jak by se patřilo a jak by se dalo podle obecného mínění očekávat, ale naopak, nečekaně postoj nevraživý, podporovaný vědomím, že se o jeho slabosti ví a že zůstává dlužen.

Ano, opravdu to má něco společného se vztahem dlužníka k věřiteli. Dlužník mu může být vděčen – sotva však ho bude opravdově milovat.

Chladně manažersky vzato, ten kdo pomáhal, nezvážil dobře možné důsledky svého rozhodnutí. Jestliže tady možnost zneužití byla, měl ji při svém rozhodování vzít v úvahu. Jenomže, co bychom to byli za lidi, kdybychom automaticky nikomu nevěřili! V záležitostech finančních, stejně jako v záležitostech moci, by ovšem důvěra měla být podložena počítáním bez velkých výjimek.

V akademickém světě se někomu, kdo do něho nahlíží s jistým odstupem, může zdát, že možnost řídit a rozhodovat je úzce vázána na intelektuální výkony jedince. Tak tomu ani zdaleka vždycky není. Intelektuální výkonnost s manažerským postavením jedince koreluje jenom docela volně. Navíc často dochází v tomto vztahu k systematickému zkreslení – existují časté příklady dokazující, že jedinec ve vysokém manažerském postavení automaticky vyžaduje, aby i jeho akademická intelektuální výkonnost byla považována za mimořádnou – bez ohledu na to, jak to vnímá jeho okolí. Rozhodující by podle něho mělo být, jak to vnímá a vidí on sám.

Ve svém závislém postavení se mnohdy neodvažuje podřízený (ani v tak zvaně demokratickém prostředí) vzdorovat nátlaku nadřízeného, který si vynucuje nevolnický desátek v podobě spoluautorství bez toho, že by se na daném díle jakkoli významněji podílel. Někdy přitom své jednání sám před svým svědomím omlouvá poukazem na to, že on přece jako nadřízený nese odpovědnost nebo alespoň spoluodpovědnost za to, co bylo vykonáno. A tato spoluodpovědnost by měla být patřičně oceněna!

Takové počínání je samozřejmě nemravné, je hluboce neetické. Člověk je zneužíván nejen tím, že mu je bráno z toho, co patří jemu, ale že je k tomu dokonce násilím donucován. A někdy je mu i vyčítáno, že ho mělo samotného napadnout dárek v podobě podílu šéfovi nabídnout! A tak mnozí odevzdávají svou akademickou libru masa, navíc žádáni, aby přitom ani kapka krve neukápla, protože by to mohlo špatně vypadat a působit. Orli otrlých nadřízených se slétají, aby hodovali na játrech pohotově dorůstajících. Na mladých játrech, ještě neztvrdlých konzumací nezaslouženého alkoholu.

Schopnost nápadu, myšlenky, vynalézavosti, schopnost tvořit (dokonce z čirého abstraktního nápadu vytvořit postup, jehož aplikace posune člověka a lidi o kus dál, kde ještě nikdy předtím nebyli) jsou tím nejcennějším, čeho se člověku jako biologickému druhu stvořením dostalo. Lidstvo je si už dávno tohoto daru vědomo – důkazem čehož je existence institucí pověřených úkolem tento dar systematicky pěstovat ve školách všeho druhu, jakož i v institucích mimoškolských. Se záměrem optimálně této schopnosti člověka využívat a její využívání podporovat.

Jako snad každý fenomén lidskou společností využívaný je i fenomén invence, tvořivosti lidmi zneužíván. Stejně jako je využíván k dobrému, je také zneužíván k nedobrému, případně k rozhojňování zla. Ke kažení dobrého v člověku i mezi lidmi, k tomu, aby podporoval v lidech vědomí, že zneužívání vynalézavosti se vyplácí.

Nebudu se zabývat úvahou o zneužívání zrůdném, kdy dozorce opilý vědomím moci nad bezbrannými vězni vynalézá zvlášť sadistické způsoby jak dávat svou nadřazenost najevo. Vymýšlením metod týrání a ponižování, které by maximálně ukojily jeho zvrhlou potřebu dokazovat, že moc má on. Přitom není podstatný rozdíl v tom, jedná-li se o jedince dávající průchod své patologické tvořivosti v systému fašistickém, komunistickém nebo tak zvaně demokratickém. Rozdíl může být ve statistice početnosti jevu, případně v době, kdy je odhalen a jsou vyvozeny důsledky, nikoli v jeho individuální podstatě. Chtěl bych se několika větami zmínit o méně nápadné formě tohoto jevu – formě o to častěji se vyskytující.

Podstatou zneužívání invence, kterou mám na mysli je předstírání invence. Předstírání tvořivosti, kdy je za tvůrčí výkon vydávána atrapa tvůrčího výkonu. Tvořivost je koncept těšící se všeobecnému respektu. Existují jisté symptomy s tvořivostí spojované. Symptomy nikoli nutné, nikoli nezbytné, přesto však obvykle tvořivost doprovázející. Předstírání tvořivosti spočívá v tom, že jsou přebírány tyto symptomy, aniž by k čemukoli tvůrčímu ve skutečnosti docházelo. Mohu se jako manažer oblékat a jako manažer vystupovat, aniž bych manažerem byl. Tj., aniž bych dokázal rozhodovat s uvážením možných důsledků svého rozhodnutí. A protože jsou mnohé tzv. manažerské posty, na nichž se nekompetentnost přijímaných rozhodnutí bezprostředně nepozná, zejména proto, že principy hodnocení jsou nestabilní a nepříliš profesionální – jsou možnosti předstírání jen málo omezené.

Patologičnost předstírání tvořivosti, omezující se na přežvykování duchaprázdných frází fenomén tvořivosti opisujících, popisujících, kroužících kolem něho – a ve skutečnosti neříkajících vůbec nic – je škodlivá také tím, že šíří kolem sebe atmosféru nepravdy, která může mást a soustavně kazí vztah opravdovosti k invenci.

Posledně uvedenými větami nikterak nechci snižovat velkolepost lidské schopnosti přivádět na svět myšlenky. Je však třeba nezapomínat, že i počítání je produktem těch nejlepších myšlenek a nápadů. Stejně jako poznání, že kritické posuzování všeho, co člověka napadne, je nezbytnou součástí možného využívání nápadů. Bohužel jsou však i tací, dokonce z exaktních oborů, které ani nenapadne, že myšlenka je podmínkou pouze nutnou, ne však postačující pro to, aby se zrodilo něco opravdu nového.

Úsloví vcelku triviální, rozhodně však pravdivé konstatuje, že děti jsou budoucností národa. Stačí představit si čas, s jehož během my, kteří už existujeme, stárneme, většinou po sobě zanechávajíce stopy také v podobě potomků. S tou budoucností národa, logicky vzato, těsně souvisí činnost všech, kteří se na tomto neutuchajícím plynutí života aktivně podílejí – matky a matky matek, přiložit ruku k dílu musejí i otcové – lví podíl však na téhle záležitosti mají také porodní asistentky. O ty mi v téhle úvaze půjde především, protože byl na olomoucké lékařské fakultě akreditován stejnojmenný studijní obor, který v tomto akademickém roce dozrál do svého třetího ročníku, kam byla v něm jako jeden předmětů zařazena také metodologie výzkumu, jejíž podstatnou součástí je biostatistika.

Uvažujíce o této skutečnosti, vycházeli jsme realisticky z předpokladu (podepřeného zkušeností dosti letitou), že pedagog úkolem pověřený nebude při vstupu do učeben vítán nadšenými ovacemi. Spíše bude trpěn, v lepším případě zdvořile.

Radikální transformace, kterou v těchto letech podstupuje studijní příprava sester včetně těch porodních, předpokládá pro ně dostupnost univerzitních programů. Jejich součástí je i kvalifikovaná orientace v metodologii výzkumné práce, na níž by se měly i porodní asistentky podílet. Samostatně v programech ošetřovatelských i ve spolupráci s lékaři. A v době pro ně bezprostřední při vypracování tezí svých diplomních prací. Často může mít jejich práce povahu hodnotitelského výzkumu při manažerském rozhodování o výběru optimální péče. Společenská role porodní asistentky může mít zřejmě někdy i povahu soukromého podnikání.

Působení porodní asistentky má svou dimenzi sociálně politickou. Dá se předpokládat, že se promítá i do oblasti demografie, zejména natality, porodnosti. Prognózy demografického vývoje v této zemi nehýří růžovými barvami; Češi jako národ vymírají. Nevnímám sice situaci tragicky, myslet by se však na tohle mělo. Politická a sociální propopulační opatření zaměřená na udržení kvalitního genofondu by měla mít v prognostických úvahách své pevné místo.

Stejně jako rodinný lékař působí porodní asistentka na linii prvního kontaktu. Dá se čekat, že právě ona se pohybuje na velice vnímavé půdě – její rady a názory nejenom úzce zdravotnické mohou ovlivnit důležité parametry způsobu života mladých lidí, včetně jejich priorit. Narodil jsem se před téměř sedmdesáti lety; má kolébka stála v kuchyni venkovského domu. Protože můj vzor následovali ještě čtyři mladší sourozenci, vstupovala do mého života opakovaně porodní bába s její rozměrnou černou brašnou, díky níž jsem si nějakou dobu myslel, že novorozence v ní roznáší stejným systémem jako místní listonoš po vsích roznášel dopisy. Jméno té paní si dodnes dokážu vybavit – stejně jako trucovité protesty mého bratra, který na její společenskou konverzaci navazovanou na ulici reagoval útěkem. Byla jednou z důležitých spon sociální struktury; nepochybuji, že svými názory ovlivnila mnohé své klientky. Vlastně dodnes nevím, zdali provozovala svou službu jako veřejnou nebo placenou soukromě, tak říkajíc od kusu. Myslím, že by ji tam nahoře na nebeském vejměnku dost pobavilo sdělení, že jeden produkt její ctihodné činnosti, řemeslem matematik, se podílí na vzdělávání jejích nástupnic.

Nedávno proběhnuvší olympiáda to zase aktualizovala. Soutěž. Konkurence. Horší, lepší, první. To jsou pojmy, které hýbou světem nejenom sportovním. Zatímco ve světě sportu nastává jejich doba spíše nárazově, s kratšími nebo delšími přestávkami, ve světě, kde jde méně o medaile, zato víc o peníze, jsou tyto pojmy symbolem motorů uvádějících do pohybu masu lidských tvorů utvářejících společnost.

Ve sportu jde o medaile a peníze, v životě nesportovním o peníze a moc. Struktury cesty k moci mají podobu společenských postavení, která jsou získávána deklarativně podle jistých pravidel, ve skutečnosti však mimo ně a jejich porušováním podobně jako je doping ve sportu. Doping je však jenom jednou stránkou věci. Zvýšená pravděpodobnost aktuálního úspěchu je při jeho použití placena zvýšenou pravděpodobností poškození zdraví po kratší či delší době. V tom smyslu si otevírá sportovec vlastní účet, ze kterého bude krýt své nákupy. Plus minus. Mimo stadion je daleko užívanější cestou k úspěchu metoda blokování cesty k témuž cíli jiným. I mimo stadion bývá totiž počet výher omezený, a hlavně – více bývá povolaných nežli bývá vyvolených. Pomineme-li oblast her kolektivních jakými jsou kopaná, hokej, košíková a další, ve většině ostatních sportů musí jedinec usilující o úspěch spoléhat výhradně na vlastní síly. V hodu oštěpem nepomůže vysoce postavený strejček, leda by jiným oštěpem probodal ostatní závodníky. I když se idea fair play dnes hodně často červená studem, přece jenom ještě nebyla obětována na oltáři všemocného byznysu úplně. Mimo stadion už dnes poctivá hra přežívá jenom ve slovních náznacích; působí podobně jako barevné pentličky vodníka Michala nalíčené pro naivní mlynářovic Haničku. Motorem hry o společenské postavení je diskrétně udržovaná síť vztahů mezi mocí stávající generace a mocí připravovanou pro generaci nastupující. Anonymita souvislostí je žádoucí – asi jako anonymita vztahu mezi soudcem a katem – protože usnadňuje mytí rukou po provedení případné špinavé práce. Příkladem takového maskování špinavostí může být jejich kamufláž termínem politického lobbingu.

Etika lidského jednání je závislá na atmosféře doby. Pozorovatelně se posouvá ke stále benevolentnějšímu tolerování agresivity, vulgárnosti, bezohlednosti. Bezzubé zákonodárství, úplatnost policie a zbabělost justice prakticky znemožňují účinný postih i prevenci. To přispívá k tomu, že do soutěže o společenské postavení jsou zapojovány i krajní prostředky – násilí poškozující tělesné i duševní zdraví potenciálních konkurentů, dokonce s následkem smrti. Aby byl jiný účastník ze soutěže vytěsněn, není třeba vyhazovat ho z okna – postačí dohnat ho k tomu, aby sám okno otevřel a skočil. Sokratovi bolehlav do úst nenalili – jeho soudci mu připravili rozhodování s jedinou možnou alternativou – vypít. Dnes se ničí lidské životy častěji nadiktováním a podpisem kusu papíru než utětím ruky, vyříznutím jazyka a oběšením. Zlá a nespravedlivá slova, která hladce proklouznou děravým sítem lidské spravedlnosti, obstarají stejnou práci téměř beze stop – nepočítáme-li výčitky svědomí pachatele a boží mlýny, které melou údajně jistě, zpravidla však příliš pomalu. Etika a morálka se tak stávají kategoriemi spíše technickými – sítem morálky prochází všechno, při čem nebyl pachatel viditelně přistižen.

Nemalá část státního rozpočtu hradí náklady péče o tělesné i duševní zdraví příslušníků národa. Poměrně nedávno byl formulován princip zdravého životního stylu, jehož významnou složkou by mělo být ohleduplné ošetřování mezilidských vztahů. Tento princip je denně porušován především manažery, jejichž kompetence se omezuje na schopnost oblékat si bílou košili a hedvábnou kravatu a pronášet zapomenutelné fráze. Použiji-li metafory trochu nadsazené, jde o Pontské Piláty naší doby, denně si myjící ruce ušpiněné nejen vlastní lhostejností a zbaběle omlouvající své jednání poukazem na výkřiky z anonymního davu – Propusť nám Barabáše – Ježíše na kříž!

Lidské vnímání bývá nakloněno tomu nevšímat si věcí samozřejmě fungujících, které na sebe nijak zvlášť neupozorňují. Nijak zvláštní pozornost nevěnuje záležitostem nenápadným, bez problému plnícím úkoly, které jim byly v čase jejich instalace do organismu svěřeny. Běžně se člověk nezabývá přemýšlením o svém chrupu, dokud tento bez potíží ukusuje a mělní potravu, nebádá o funkci jater neprotestujících proti večerním vysedáváním u lahvičky nebo soudku ve sklípku opatrovaných, a nebere vážně komentáře zpochybňující vynález páteře nebo kloubů, jestliže ho záda nebolí.

Palce nohy patří mezi takové nenápadné tělesné orgány; člověk běhající a chodící nebo na místě trpělivě přešlapující o nich obvykle nebádá. Z tohoto stavu věcí ho vyvádí nejčastěji nákup nových bot, protože kopyta výrobce nejsou nikdy totožná s nohama zákazníka. Potřebného souladu a harmonie se dosahuje teprve po jisté době vyplněné procesem překonávání rozdílů mezi rozměry zákazníkových nohou a technickými parametry továrně vyrobených bot.

Většina lidských bytostí onu fázi sbližování nohou a bot úspěšně překonává, o čemž svědčí i to, že opakovaně navštěvují prodejny obuvi, aby si svou zákaznickou zkušenost zopakovali a znovu se pokoušeli oním procesem sbližování procházet – naplňujíce tak fundamentální ergonomickou představu o dosahování shody mezi výrobkem a jeho potenciálním uživatelem.Většina ovšem neznamená všichni. Jsou lidé, v jiných ohledech docela normální, kteří však proces sbližování anatomických parametrů svých nohou a rozměrových parametrů zakoupené obuvi prožívají spíše bolestně. Bohužel k nim patřím i já. Dlouho jsem se přidržoval hypotézy, že vinu na tomto nežádoucím stavu věci nesou anatomické odlišnosti mých nohou od všelidského standardu. Ať jsem však počítal a opakovaně měřil jakkoli, vždycky jsem se dopočítal pěti prstů na každé dolní končetině, digitální formule obou mých nohou odpovídaly statistice i v mezinárodním srovnání. Důvod musel ležet v něčem jiném, v něčem odlišném.

Když jsem vyloučil paranormální jevy jako je možné zakletí zlou sudičkou, která se nějakým omylem ocitla v blízkosti mé kolébky a potřebovala si odzkoušet nějaký nově zaváděný trik, nezbylo mi než připustit, že moje nohy mají jakýsi vrozený odpor k nošení bot. Kdybych se byl narodil jako dítko jihoafrických Křováků, kteří celý život obvykle prochodí a proběhají bosky, zmiňovaný problém by byl vůbec nenastal. Ve středoevropském geopolitickém regionu se však u obyvatel předpokládá nošení bot; dokonce i v teple domova je standardem nošení bačkor, aby bylo čím házet po televizi v případě obzvlášť povedených pořadů. A tak jsem si musel zvyknout na mnohem delší dobu potřebnou k dosažení jakéhos takéhos souladu mých nohou s mými botami.

Čas od času dochází k tomu, že délku oné potřebné doby špatně odhadnu; důsledkem jsou odřené paty a otlačené palce. Bývá u toho prolita i nevinná krev. Před pár lety jsem se v tomto neštěstí ocitnul v cizím městě, kam jsem byl vyslán na služební cestu; trápení z toho pošlo nesmírné. Naposledy jsem si tuto zkušenost zopakoval docela nedávno; špatně jsem odhadl stupeň rozšlápnutosti zánovních bot a vykonal v nich cestu nedomyšleně dlouhou. Končil jsem ji tehdy s tváří zkroucenou bolestí, jednou zkrvavenou patou a obrovským puchýřem na každém z obou palců. Jediné, co na tom bylo alespoň trochu optimistické bylo vědomí, že mám ty palce jenom dva. Ještě teď našlapuji jako zloděj, který nechce probudit vlastníka jím vykrádané nemovitosti. A uvědomuji si, jak důležitý je palec pro lidskou chůzi – bez palce není chození chůzí, ale klopýtáním, šouráním, ploužením a vůbec přemisťováním nedůstojným pána tvorstva. Takže tímto pány fyzické antropology žádám, aby palec nohy zařadili mezi orgány s vysokou prioritou důležitosti. Bez palce není do tance.

Rád bych už předem upozornil, že tohle uvažování je exemplárním příkladem kálení do vlastního hnízda. Podle jisté úřední listiny i já jsem prvkem množiny profesorů. Chování, které hodlám na tomto místě přibíjet na pranýř, je i mým chováním; jsem připraven na tomto pranýři si dobu mi patřící řádně odsedět nebo odestát.

Situaci, v níž se mnou kritizované jednání odehrává, lze popsat jako doktorské řízení, případně obhajoba doktorských tezí. Je to dnes situace vcelku standardně provozovaná, přičemž do termínu standard zahrnuji i skutečnost, že jde o situaci poměrně častou. Tím její význam samozřejmě roste a je podtrhován i význam jevu, o němž jsem odhodlán pojednat.

Ke koloritu doktorské obhajoby patří také její kulinární stránka. Obvyklým artefaktem v tom vystupujícím jsou obložené chlebíčky; podstatou obložení bývá přitom pomazánka či mazadlo, shora vylepšená plátky vejce natvrdo (doufám, že neskrývající jinotaj natvrdlosti účastníků řízení), něco plátků šunky nebo salámu nedoporučovaného zastánci zdravé výživy, řezy sladkokyselé okurky, hlávkového salátu a červené papriky (snad aby si v komisi přítomní paprikové uvědomili, co se patří). Samotný fakt namazanosti či pomazanosti chlebů lehce asociuje s moudrostí předků Kdo maže, ten jede.

V této obloženě chlebíčkové atmosféře usedají členové doktorské komise a po úvodních slovech a anekdotách obvykle značně fousatých do ní vstupuje doktorand (jedinec doktorující, doktorem se hodlající stát, o doktorský biret usilující). Je patřičné, aby doktorand vykazoval jistý stupeň trémy tím, že jeho líce jsou zdravě zarudlé, případně nezdravě bledé a jeho čelo je oroseno potem. Doktorand neschopný zrudnout, zblednout nebo se potit riskuje, že bude považován za člověka otrlého, na něhož by mohla komise brát snížený ohled. Je třeba dodat, že vylíčená atmosféra by nebyla dostatečně věrná, kdyby v ní jako významná komponenta nevoněla káva a z důvodů zjevně alibistických na stole nestálo několik plastikových lahví minerální vody.

Rád bych v této souvislosti ještě zmínil jednu okolnost.

Doktorské obložené chleby, věc nepochybně povahy hrubě materiální, vytvářejí něco jako abstraktní morální pouto mezi doktorandem a komisí. Troufám si tvrdit, že standardní český univerzitní profesor se cítí velice nepříjemně, dojde-li k tomu, že při anonymním tajném hlasování dojde k rozhodnutí doktorskou hodnost neudělit, doktorskou hodnost uchazeči nepřiznat. Dochází k tomu poté, co byly chlebíčky snědeny a káva vypita, což ono mnou zmíněné pouto šmodrchá a trhá. Prostě, komplikuje mezilidské vztahy, tak báječně navozené českou akademickou mezilidskou sítí. V této souvislosti mne ještě napadá, zdali by nebylo vhodné umisťovat na doktorských diplomech decentně graficky vyvedené vyobrazení obloženého chlebíčku, rekvizity, která u toho nikdy nesmí chybět.

Téhle příhody jsem byl svědkem v některém z popřevratových měsíců roku 1990 nebo 1991. Studenti nově zřízeného studijního programu politologie a evropských studií dávali hlasitě najevo svou nespokojenost s tím, že jejich učiteli novodobé demokracie jsou mnozí z těch, kteří ještě před dvaceti roky, koncem šedesátých let, sloužili jako členové někdejších (a Husákovým normalizačním režimem později rozpuštěných) kateder marxismu-leninismu. Studenti halasně demonstrovali a rušili výuku, což kazilo obraz univerzity v nových podmínkách, jejichž demokratičnost byla deklarována. Byl jsem tehdy prorektorem pro vědu a výzkum – a jako takový byl pověřen, abych na místě, tj. v učebně a před studenty, uvedl záležitost na žádoucí míru.

Tak se i stalo.

Vysvětlil jsem studentům, že situace je taková, jaká je. Má-li se politologie provozovat jako studijní obor, musí ji někdo učit. A novému vedení univerzity se zdá, že přijatelnější je, aby ji přednášeli lidé, kteří o této oblasti sociální reality něco vědí – přestože ji před lety interpretovali nežádoucím způsobem – než aby ji přednášel někdo, kdo má minulost morálně v pořádku, místo znalostí a odborné literární sečtělosti může však nabídnout jenom dobrou vůli. Jestliže byl politický převrat (eufemisticky označovaný jako sametová revoluce) proveden s tím, že bude zachována právní kontinuita s reálným socialismem, musíme se smířit s tím, že například i na soudcovských stolicích budou ještě nějakou dobu sedět lidé, kteří před pouhými pár lety odsuzovali sice podle práva (reálně socialisticky mizerného), přesto však zjevně nespravedlivě.

Dodnes si pamatuji, co v průběhu diskuse vyslovil na adresu vedení univerzity a tedy i mou, jeden z nejradikálnějších studentů. Nevím, z jaké rodiny pocházel, tehdy se nehodilo po takové informaci se ptát. Bylo by mne to přesto zajímalo. Ten student zhodnotil naši popřevratovou kádrovou politiku výrokem – To, co děláte, je něco podobného, jako kdyby si krysy samy připravovaly deratizační program …!

Nepochybuji, že tím chtěl básník říci, že se dá těžko očekávat nějaké radikální řešení od lidí, kteří se starým režimem vůbec nějak souviseli. Myslím, že už jsem se mu tenkrát nepokoušel oponovat argumentem, že i student, který tenkrát byl na univerzitu přijat, musel být svým způsobem vůči režimu loajální. Rozhodně jsem však vtipnost jeho pramálo uctivého výroku jako aforista ocenil.

Tahle příhoda, dnes už téměř historická, se mi pokaždé připomene, jakmile se v televizi začne diskutovat o potřebě omezit poslaneckou imunitu. A že návrhy byly podány, nicméně nebylo dost politické vůle … Tahle okřídlená licoměrná fráze není ničím jiným než realizací onoho deratizačního programu uskutečňovaného krysami. Vrána vráně oči nevyklove, ruka ruku myje, poslanec nezvedne nikdy ruku pro omezení svých neoprávněných výhod. Jednou je to lepší člověk – a proč by tedy neměl mít nárok na lepší, na nestandardní zacházení? Revoluce nerevoluce, převrat nepřevrat – vždycky je to v principu stejné. Za fašismu, za socialismu, za demokracie jakéhokoliv zabarvení.

Podobně jako mají kopaná, hokej a jiné kolektivní hry své diváky a fanoušky, tvořící obecenstvo, mají ušlechtilé hry karetní jako mariáš, oko čili jednadvacet, preferanc, černá kočka, poker a bezpočet jiných své obecenstvo v osobách kibiců. Jedinců hře přihlížejících a trpělivě překusujících urážky, jimiž je prohrávající hráči častují, jako třeba Kibic, drž tlamajznu, než tě přes ni majznu …, hraničí s hrozbou středně těžkého ublížení na zdraví. Kibic, takřka výhradně muž, je ovšem platným účastníkem karetní hry, svou přítomností jí dodávající svéráz a kolorit.

Poznávání světa je druhem hry.

Hra, předtím Stvořitelem provozovaná jako experiment na jedno použití (předpokládám, že se nudil a chtěl vyzkoušet svou vlastní invenci, svou nápaditost), začala tak být hrou na slepou bábu, na peška chodícího okolo – ale taky hrou v karty, při níž Stvořitel jako by vynášel karty a badatel, člověk, který se nechává ostatními lidmi živit za to, že dostává nápady a objevuje doposud neznámé, mu přes rameno kibicuje. Ty karty jsou, samozřejmě, už dávno, před miliardami let vynesené, ale badatel je teprve teď, kdy jeho smysly zostřily mikroskopy, dalekohledy, kosmická tělesa vynášená raketami a napěchovaná počítači, dokáže pozorovat.

Určitě se to týká i lidí, kteří si pro život vytáhli kratší slámku a nechávají se v úřední evidenci vést v kategorii badatel. Dost důležité zřejmě je, zdali předpokládají, že Stvořitel jim jejich životní hru netrivializuje a neusnadňuje, ale taky není škodolibý a nedělá badateli schválnosti. Jinak řečeno, nemění pravidla v průběhu hry. Pokud by někdo takový charakter u Stvořitele předpokládal, jednalo by se o agnosticismus, apriorní předpoklad nepoznatelnosti světa.

Abych se vrátil k tomu kibicovskému modelu. Nemyslím si, že by Stvořitel nám kibicům nějak zvlášť to koukání přes své rameno usnadňoval, ale taky si nemyslím, že by nám schválně do talonu odmazával desítky a do rukávu si schovával trumfy. Jednak není jasné, že nějaké rukávy při té hře má – a hlavně, švindlovat na nejvyšší úrovni se může ve vládě a v parlamentě, tam poctivost hráčů nikdo nepředpokládá. Představit si švindlujícího Stvořitele nedokážu. I když, na druhé straně, najít chybičku v něčem, co má nejvyšší kredit dokonalosti, je větší úspěch než najít hřib pravák v letošním suchém létě. Pro mne bývalo takovým úspěchem, za který jsem se pak soukromě odměňoval jedním panákem navíc, nalezení tiskové chyby v některé matematické monografii nakladatelství Springer for Science. Avšak nepřehánějme.

Bývaly doby, kdy stáří se spojovalo s moudrostí, danou kombinací životních zkušeností a rozvahy v rozhodování. Vyjádřeno v pojmech dneška – kdy se předpokládala korelace stáří s moudrostí. Ty doby už nejsou. Možná oprávněně, nevím to jistě. Prostě se věci mají tak, že dnešní doba oprašuje někdejší reálně socialistické – Mládí vpřed…! Nic proti tomu, čas trvá neúprosně na svém právu. Bušit hlavou do zdi je stejná pitomost dnes jako kdysi. Stejně tak zůstává pořád uměním schopnost včas odejít – tj. odejít dřív než budeš za trapných okolností vyhozen.

Zaujalo mne na tom, s jak rozdílnou intenzitou stáří znehodnocuje schopnosti člověka různých profesí. Kominík, zedník a dlaždič odcházejí na odpočinek po dosažení šedesátky (nynější posuny věku opravňujícího k odchodu do důchodu už neberu v potaz). To jsou zřejmě povolání z kategorie těch nejnáročnějších. Univerzitní pedagog má povolání méně náročně, což mu umožňuje setrvat v něm o pět let déle. Nejmenší nároky na tělesno a duševno člověka se zdají klást profese jako třeba soudce ústavního soudu, poslanec a zejména senátor parlamentu a jiné tak zvané veřejné funkce. Jedinci v těchto profesích se usadivší v nich setrvávají tak dlouho, dokud jim zákoníky nevypadnou z ruky a oni sami musí být vyneseni na vzduch a rozvezeni do obřadních síní.

Nevím, jak to přijde, ale platy a funkční požitky jedinců se zdají pozitivně korelovat s délkou setrvání na vyhrazených místech, zhruba podle zásady – čím vyšší plat, tím intenzivnější snaha podržet si ho. A zároveň taky – čím vyšší funkce a společenské postavení, tím méně dotyčného jedince opotřebovává.

Je to zajímavý jev. Zedník sice po skončení své týdenní pracovní doby může docházet na různé ty fušky, sotva však zvládne dvojí plnou osmihodinovou šichtu. Poslanec parlamentu, na rozdíl od něho, dokáže při své pracovitosti zasedat nejen v příslušném malostranském paláci, ale zároveň i v několika správních radách, aniž by to na jeho tělesném a duševním zdraví zanechávalo výraznější stopy. Nijak zvlášť ho to neopotřebovává ani neunavuje, k naprostému uspokojení ministra práce a sociálních věcí.

Člověk by se skoro mohl domnívat, že opravdu existují lidé zvláštního ražení, o nichž nám vyprávěli v dobách mého dětství a mládí, a kterým říkali komunisté. Lidé neúnavní, lidé železné vůle, ocelových nervů a pružného svědomí. Někdy mne napadá, není-li to nějaký speciální druh otrlosti.

Etymologie slov senilní, senior, senescence má četné odnože, jejichž kořeny nám někdy dost unikají. Tak třeba ve slově senát – což je vlastně pojmenování místa, kde se scházejí jedinci staří, jedinci senilní, jedinci patřící do věkové kategorie Homo senilis. Na půdě malostranské, ale také na půdě akademické. Jen tak mimochodem – proč není ve statutárních dokumentech univerzity zakotvena nesmlouvavá věková hranice, jejíž překročení je podmínkou nutnou (ne však postačitelnou) volitelnosti do senátu?

Nedávno jsem zaslechl v dialogu dvou mých známých tvrzení, že v komplexu lidských práv je také zakotvena zásada, že věk an sich nesmí být důvodem pro propuštění zaměstnance. Takovým důvodem může být jenom jeho prokázaná neschopnost plnit kompetentně požadavky s danou pracovní pozicí spojené. Jako statistika mne přitom napadlo, že věk s touto kompetentností samozřejmě výrazně koreluje – což ovšem produkty právnické mysli sotva mohou být schopny kompetentně vzít v úvahu.

Nejenom příroda, ale i lidská mysl má svůj horror vacui. Svůj strach z prázdnoty. Také niky uprázdněné ve vědomí lidí naléhají, aby byly zaplněny něčím jiným, náhradním programem, náhradní vírou.

Jistotu nám však nikdo a nic nezaručí; v nejlepším případě mohou mít podmíněnou jistotu ti z nás, kteří jsou schopni víry. Jistotu s podmínkou.

Možná je jiné jméno té jistoty s podmínkou naděje. Lidská zkušenost rozpoznala, že v naději je možno vidět jistý druh síly. Síly dodávající člověku schopnost přežívat v situacích, kdy bez naděje přežít nelze. V posledních šesti desetiletích nám poskytla historie bez počtu příkladů – lidé byli lámáni a proměňování v loutky bez vůle, dokázali-li jim jejich mučitelé vzít naději. Na změnu, na odplatu, na východisko.

Mohlo by se zdát, že naděje může být pro člověka záležitost laciná – v případě hazardních her platím za tiket nebo za vstupné – v případě naděje na život věčný platím vírou. Jenomže na rozdíl od hrsti peněz, které se dají vydělat prací nebo spekulací či zlodějnou, víra není ničím samozřejmým. Ne všichni jsme mocni víry, ne všichni jsme schopni uvěřit. Víra se sice dá předstírat vůči jiným podobně jako politik předstírá svou starost o blaho občanů – vůči sobě samému však se víra předstírat nedá. Předstírání vůči sobě samému je už kategorie patřící do patologie lidské psychiky.

Je všeobecně známo, že prázdný pytel nestojí, perpetuum mobile že neexistuje, že mouka se neumele, pokud se obilí nezasype. Každá soustava má svůj vstup a výstup, Input a Output. Dej krávě do držky, ona ti dá do dížky – byl někdy před třiceti lety slavný slogan, jímž dávala strana jediného vědeckého světového názoru lidu na vědomí, že konečně pochopila, co už všichni rozumem obdaření dávno věděli – že partajními brožurami se dojivost skotu femininního pohlaví nezvýší.

Většina strojů dnes do výroby zapojených a k produkci potřebného využívaných jede na elektřinu. Na tutéž energii jedou i lokomotivy, ještě poměrně nedávno jedoucí na páru vyráběnou z uhlí. Na energii chemickou jedou holicí strojky těch z nás, kteří své tváře nekryjí plnovousem. Auta, bez nichž člověk i jen mírně civilizovaný nedá ani ránu, jezdí na benzin, případně na naftu. Člověk český, bavorský a belgický jezdí na pivo, někdy víceprocentní, což odpovídá vysoceoktanovému benzinu. Moraváci jezdívají na slivovici, zejména v letech následujících po rocích, kdy švestky, trnky a kadlátka slušně zarodily. Jižní Moravané jezdívají na víno – a ti ostatní na víno jezdívají do jihomoravských vinných sklepů.

Moderní historie českých zemí dokládá, že tento můj přehled zdrojů, jimiž saturujeme svoji energetickou potřebu, je hrubě nedostatečný až zkreslující. To zkreslení spočívá v tom, že nezahrnuje dost pečlivě tak zvané lepší lidi, tj. osoby, kterým jejich společenské postavení umožňuje jezdit na lepší energetické zdroje jako je francouzský koňak, irská whiskey a tuzemský rum.

Mám teď na mysli české politiky, zejména pak poslance a senátory parlamentu. Svoji úvahu neopírám o vlastní pozorování, protože zpravodajské služby mi nepodléhají. Pro její sepsání využívám informaci veřejně prezentovanou v mediích, včetně těch elektronických. Mému pozorování neunikla ani skutečnost, že fenomén, o kterém uvažuji, ovlivňuje dokonce i slovník jazyka českého. Tak například místo až do nedávna používaného úsloví Ožralý jako Dán vstoupil na stránky obecné češtiny idiom mnohem vlastenečtější Ožralý jako poslanec nebo Ožralý jako senátor.

Do obecného voličského povědomí vstupuje poznání, že střízlivost kandidáta na politickou funkci, ucházejícího se o hlasy voličů, nikterak nezaručuje, že takovému jedinci po jeho případném zvolení střízlivost vydrží i po dobu vykonávání jeho funkce. Možná by se to dalo vysvětlit tím, že zvolený poslanec svoje zvolení oslavuje a tedy zapíjí. Poněkud obtížnější je ovšem jak si vysvětlit, že mu to oslavování vydrží tak dlouho?

Jeden z možných dalších výkladů početných případů opilosti by mohl být, že politici prožívají vědomí faktu, že si je platí lid (a platí si je poměrně velkoryse), tak hluboce, že se snaží obětavě co největší díl z oněch peněz lidu zpátky vrátit ve formě daní. A co je zdaněno nejvíc? Přece různé druhy alkoholu! Umí si někdo vůbec představit, jak by to dopadlo, kdyby se takový poslanec snažil na daních co nejvíce odvést maximálním konzumováním třeba kyselých okurek?

Každého, kdo sleduje noční program české televize jistě napadne, že poslanecké pití se dá také vysvětlit jako nezbytná prevence proti škodlivému vlivu prostředí. Opravdu, i mne samotného už nejednou napadlo (a že jsem univerzitní pedagog, takže člověk poměrně otrlý), že poslouchat a přihlížet tomu, co se v parlamentním prostředí děje, musí být ve střízlivém stavu velmi, ale opravdu velmi náročné. Není proto divu, že poslanci citlivější povahy častěji sahají po sklence jako ochranném prostředku. S vědomím těchto a jistě i dalších okolností se pak jeví nemístná a často až brutální kritika politiků ohrožovaných jejich vlastním prostředím jako počínání bezohledné, které nebere dostatečně v úvahu poslanecká lidská práva.

Mimo toto oplocení se poměry komplikují a přehlednosti ubývá. Tak třeba bylo pozorováno a evidováno, že existovali a existují jedinci, kteří v prostředí velmi omezovaného přísunu zdrojů přivedli na svět myšlenky pozoruhodné hodnoty, zatímco jiní, od kolébky piplaní a připravovaní k tomu, aby hory nápadů přinášeli, s námahou porodili myš. Někdy dokonce hodně vypelichanou.

V akademickém prostředí zkoumání a poznávání stavu světa a jeho podstaty, vedeme, s vyšší či nižší intenzitou, debaty o tom, jak měřit bilanci obou stran Má dáti – Dal. Svět je záležitost velice drahá a cenná – jiný než tento není k dispozici. Alespoň dohledné dispozici. Náramně drahé je i zkoumání jeho podstaty, které provozujeme nejenom pro poznání samotné, ale také a zejména proto, abychom z možností mohli těžit co nejvíce jistot. Spalitelných, poživatelných, konzumovatelných, případně vyplýtvatelných. Kdo má, na drobné nehledí.

Základní otázka je o tom, zda věda vrací zpátky víc než je do ní jako investice vkládáno. Peněz, lidského intelektu, zdrojů, kapacit. Slyšel a četl jsem už mnoho, přemnoho úvah na tohle téma, úvah vyjadřujících přesvědčení, že každá koruna do výzkumu vložená je investicí zaručující bezmála jistotu desetinásobku. Bohužel, tahle formulace má po českých luzích a hájích pachuť spáleniště. Uši těch nejvyšších politických elit v této zemi při jejím vyslovení trpívají chronickou nedoslýchavostí.

Dobrá, zapomeneme na naději jistot desetinásobku. Desetinásobného zhodnocení vkladu. Ty úvahy o výnosech vkladů do vědy hovořívají o – řekněme – trojnásobku. Taky dobré. Nemusí pršet, jen když kape. Jistá potíž je v tom, že tyhle odhady dělají lidé na příznivém názoru závislí. Svým postavením, hodnocením, svou existencí.

Jenomže ta písnička má i jiné sloky. Při zdůvodňování škrtů a redukcí v českém státním rozpočtu stále hlouběji se propadajícím do bahna zadluženosti, bylo snížení položky na vědu zdůvodněno tím, že věda je u nás ztrátová. O tom, jaká je jinde, nebyla řeč. Česká věda byla prohlášena za slepici zlatá vejce nesnášející. Trochu se to podobá nedávnému prohlášení z úst vedoucího představitele státu, který po dvanáctiletém pobytu v prezidentském křesle sebekriticky prohlásil – Naše země nevzkvétá. Odvážné přiznání.

Ceterum autem censeo … Nicméně si myslím, že by i akademici měli co nejčastěji konat svou vlastní inventuru a zjišťovat, kde se prohlašuje, že krmení vrabčími porcemi vede ke snůškám vajec pštrosí velikosti. Vajec mimořádně výživných – a možná dokonce hranatých, což racionalizuje jejich skladování. Zjišťovat, kde hory rodí myši, ačkoliv řeč je o dinosaurech či alespoň stádech tučných krav.

Žena se – podle jistých nezpochybnitelných známek, které jsem se za pětačtyřicet let společného života naučil dokonale číst – buď někde v hypermarketu roztáčela kola české ekonomiky nákupem rohlíků a sekané anebo zvyšovala entropii životního prostředí klábosením se svými přítelkyněmi mimo zdi naší útulné panelové rezidence. Bylo mi jasné, že ještě nenastal čas plánovaného tišení mého věčného hladu. V takové chvíli obvykle dělám to, co většina mužských v podobné situaci; jmu jsem se rozhlížet, nenachází-li se v okolí něco dosažitelného a zároveň jedlého. Mělo to být zároveň natolik nenápadné, aby si žena nevšimla, že jsem konzumoval mimo plán – což prakticky vylučovalo otevírání dveří ledničky. Po rozhlížení docela krátkém padl můj hladem zbystřený pohled na pracovní desku kuchyňské linky – kde rozeznal skupinku pohozených dvou nebo tří ořechů. Vypadaly čerstvě sebrané kdesi ve volné přírodě, nikoli v obchodě nakoupené. Ještě na nich ulpívaly zčernalé zbytky slupky, kdysi zelené, jakými si kluci s chutí v tuhle časnou podzimní dobu barví prsty a dlaně. Navíc jeden z ořechů byl trochu poškozený, zjevně nešetrným zacházením při jeho sběru či setřásání. Já čerstvé ořechy rád – a za zlikvidování těch pár na stole zapomenutých nemohu být přece kárán nijak přísně. A tak jsem je s chutí snědl, abych se pak spokojeně odebral uložit do své oblíbené horizontální polohy, v níž se tak nádherně přemýšlí.

Probudila mne vůně smažených bramboráků – neodolatelná trojkombinace česneku, brambor a cukety. Přesně to, při čem má okoralá duše jihne a mé výhrady vůči chování lidstva slábnou. Změnil jsem polohu z horizontální na vertikální a vydal se směrem jihovýchodním, což v našem bytě znamená z mé pracovny do kuchyně. Kompas jsem nepotřeboval, stačilo nasávat nosem.

Příprava večeře pokročila právě do stádia, kdy první dva bramboráky byly zchladlé těsně nad úroveň mé tělesné teploty. Přitáhl jsem si židli ke stolu a začal lichotit kuchařce. Možná nepatřím k lidem nejzdvořilejším; dost často se mi vytýká, že zapomínám pozdravit a v chladném počasí nesmekám. Kuchařky však chválím vždycky. Jsem člověk dobře si vědomý, že i zítra budu mít hlad a každá pochvala kuchařce dnes je tou nejlepší investicí pro hlad zítřka.

A pak mi žena vyprávěla, že při odchodu z garáže jí z koruny ořešáku spadl na hlavu ořech. To když se shýbala pro pár dalších, které pod naším komunálně garážním ořešákem spadlé ležely. Protože onen úder do hlavy doprovázel nějaký šramot v koruně stromu, podívala se tam. Prý tam sedělo několik kavek, chovajících se rozčileně, asi jako zákazník v obchodě, kterému před nosem prodají poslední zlevněnou čokoládu. Zřejmě ty ořechy naklovávaly a shazovaly dolů. Takový vzorec chování, včetně projevu nedůtklivosti, je činnost nesoucí jisté prvky inteligence. Nedůtkliví umějí být i jiní tvorové – i v takových případech to za prvek inteligence považujeme. Ale v případě kavek?

Pak jsme se oba současně podívali z kuchyňského okna, mírně zamženého podzimní přeháňkou. Na bříze před ním rostoucí, na větvi, jen půldruhého metru od okenní tabule, seděla kavka, upřeně na nás hledící. Ten pohled jako by vyčítavě říkal – A to musíte, vy velcí lidé, i to, co my malí pracně utrhneme, sami sežrat?

Před nedávnem se páni politici rozhoupali a vylepšili českou tak zvanou demokracii tím, že uzákonili povinnost pachatelů reklamy neobtěžovat občany cpaním svých nesmyslů do poštovních schránek, vyjádří-li tito písemně svůj nesouhlas s takovým počínáním. Přiznám se, že nedokážu být pánům politikům za jejich demokratizační úsilí dost vděčen. Jako obvykle aplikovali totiž pravidlo aby se vlk občanské kritiky nažral a koza reklamní pitomosti zůstala celá.

Domnívám se, že soukromí občana má být respektováno. Občan nemá být obtěžován – a kdokoli chce, třeba jen v dimenzi informace, práh jeho soukromí překročit, měl by tak učinit pouze na základě předem vyžádaného svolení. Jen tak mimochodem, nedávno jsem se setkal s projevem e-mailové zdvořilosti, když se kdosi oznamující mi změnu své dosavadní adresy, omluvil za obtěžování způsobené mi tím, že mi poslal nevyžádaný e-mailový dopis. Musím ovšem podotknout, že je to projev zdvořilosti velice vzácný, protože ve své e-mailové poště nacházím početné nabídky na zakoupení různých nesmyslů, od nabídek amerických bankovních služeb až po zvlášť levnou Viagru.

Jsem toho názoru, že standardem ve styku občana a různých obchodních i jiných institucí používajících dobrodiní nesmyslu reklamy by měl být respekt občanského soukromí. Takovým respektem ovšem není nynější stav věcí, kdy se musím předem ohrazovat, nechci-li být reklamami obtěžován. Standard by podle mého názoru měl zahrnovat požadavek, aby každý, kdo chce nějakou reklamu do mé poštovní schránky vložit, měl povinnost předem si ode mne vyžádat svolení.

Můj dům je můj hrad!

A nějací agenti s teplou vodou a zázračnými pánvemi na nelepící lívance nemají žádné právo mé soukromí omezovat! A na věci nic nemění skutečnost, že hrad podstatné části tohoto národa má podobu otlučeného reálně socialistického paneláku.

Postoj, který v této záležitosti zaujímá svérázné české právo je názornou ukázkou toho, jak malou váhu má v této zemi občan. Občanská práva sice skloňují politici plnými hubami ve všech pádech, co jich zná česká gramatika, skutek však jako obvykle utíká. Pravidla pány politiky nastavená jsou nedomrlá, neduživá, nedokonalá. Logika, která je v právnickém vzdělání skromnou chudobkou, se osaměle krčí v koutě. A souvislost zákonů s jejich praktickou realizací nikdo raději – pro jistotu – nezkoumá. Občan je především ten – jak výstižně říká jeden z černohumorných kreslených vtipů občana Renčína, kdo by si měl bez odmlouvání nechat štípat dříví na hlavě.

Politici se rozvášňují nad problémem práva občana na informace a z toho vyplývající povinnosti úřadů a úředníků tyto informace jim poskytovat. Vypadá to jak to vypadá – ti, kdo jsou povinni informaci poskytovat dělají všechno pro to, aby jim nebylo vidět do karet a za nehty, kde nemívají jenom špínu.

Informace v podobě přitroublých reklam, vnucovaná mi do poštovní schránky, je něco úplně jiného – třebaže se reklamující rádi předchozího principu dovolávají. Jde samozřejmě o záměrné nepochopení nebo snad i přirozenou intelektuální omezenost reklamních pachatelů, kterým nedochází, že vůbec není pravda, že čím víc informace, tím líp. Informace má sloužit člověku především jako podklad pro rozhodování. A tuto službu je schopna poskytnout jenom informace cílená, adekvátní situaci, v níž se člověk rozhoduje. Informace kupená na nepřehlednou hromadu bez vztahu k účelu a záměru nemůže sloužit – ta může jenom překážet. Nepochopení tohoto principu proniká českým manažerským prostředím jako plíseň. Sociologové sestavují stovky dotazníků už předem odsouzených k nicotě. Jejich konzumenti jsou ohlupováni zdůrazňováním vzestupů a poklesů procent něčeho, co nikdo pořádně nevysvětlil. Život jde dál – a občan setrvává v bláhové naději, že se mu dostalo informace.

Do práce jsme pobízeni neustále. Často nepřímo, kdy se nám neříká – Dělejte honem – ale humánněji se nám naznačuje, že nebude-li se vyhrávat (třeba i ve výzkumu), nebude se odměňovat. Jenom zcela výjimečně můžeme slyšet – No tak, chlapi, nehoňte se, dejte si pauzu, odpočívejte, zítra je taky den, práce není zajíc, nikam neuteče. V tomto ohledu musím konstatovat jednu z životních asymetrií a nevyvážeností.

Pokud jde o přizpůsobování se, není v tomto ohledu nic a priori pejorativního. Přizpůsobujeme se, tj. respektujeme parametry, které nám nastavuje příroda. Třeba počasí – o vánocích nevycházíme v tričku a bermudách, o žních se nenosí kožich, v listopadu málokdo zavrhuje deštník. Vnějším vlivům se přizpůsobujeme bez námitek a sociálních ohledů. Případné kritice podrobujeme přizpůsobování se parametrům sociálním a politickým, nastavovaným lidmi kolem nás a zejména nad námi. Zatímco výhodu, kterou člověk získal tím, že se za bouřky chránil pršipláštěm a obul si gumáky, nikdo nekritizuje, obročí získané vstupem do politické partaje se obecně chápe jako počínání nečisté a nepříliš etické – protože každá politická strana měla, má a bude mít své aféry, s nimiž je lépe moc se nechlubit. V této sociálně politické dimenzi se od člověka žádá, aby ve svém počínání vykazoval určitou stabilitu, zásadovost a věrnost jistým principům, i kdyby mu tím měla uniknout materiální výhoda. V tomto ohledu obecný názor přizpůsobování spíše odsuzuje.

Mládí je nezastupitelné. Přestože se znovu a znovu ujišťujeme, že jsme jako mladí bývali naivní až do hlouposti, nezkušení, nevědoucí a z nevědění tropící trapné pitomosti – jako staří a zkušenostmi snad i zmoudřelí po něm vzdycháme.

Souvislosti: S tím, jak se člověku začne zdát, že potůčky míň bublají, zároveň se mu zdá, že lidé pořád víc brblají.

K hlavním přednostem demokracie patří fakt, že nadávat na poměry se smí zadarmo, zatímco v poměrech nedemokratických může stejné nadávání přijít pěkně draho.

Jediné sladké povolené diabetikovi je sladký spánek.

Hýřit se dá za své nebo za cizí. To druhé přijde laciněji, po tom prvním bývá důkladnější kocovina.

Máš-li pocit, že tě žena nechápe, zkus překontrolovat svou definici pochopení!

Jak by to býval Waldemar Matuška zpíval, kdyby byl diabetik – Jó třešně zrály, sladký třešně zrály, milimoly hnaly, můj cukr stoupal …

Podle povahy sil určujících chování mužského jedince rozlišujeme období poetické, období erotické a období prostatické.

Nevystoupit proti hanebnosti znamená hanebnost schvalovat.

Jedna z frází, které tak rádi užíváme – Dostalo se mi cti … Doopravdy je to tak, že cti se ti nemůže dostat; čest si musíš zasloužit. Nikdo ti ji nemůže dát, přidělit, udělit, předat, odevzdat. Na kabát nebo na límec ti mohou medaili nebo epoletu připnout, diplom ti mohou ozdobnými písmeny napsat – ale čest, ne pouhý symbol cti, čest opravdová, před níž se s úctou klobouk smeká bez postranních úmyslů, tu si člověk přiděluje sám ve chvílích, kdy nikdo nepřihlíží a nikdo netleská. Čest je odměna za to, žes nepřikývl, když přikývnout bylo výhodné a stál na svém, když bylo výhodnější postavit se na cizí.

Mám tě rád znamená – kdykoli dělám něco pro tebe, těší mě to víc než kdybych dělal něco pro sebe samotného.

Lidé si libují v paradoxech a absurditách, dokonce i tehdy, nemají-li nic takového vůbec na mysli. Vzpomínám na pozdrav Čest práci, bezpočtukrát užívaný a vlastně zneužívaný ve druhé polovině dvacátého století – ve stejné době, kdy práce byla nástrojem donucování, zotročování a mrzačení lidí vydělených ze společnosti těch, kterým byla alespoň některá práva zachována. Tato práce nebyla čestná – byla právem nenáviděná, byla symbolem pohany. Nelíbí se mi heslo hlásané českou prezidentskou vlajkou. Pravda totiž nevítězí, leda jen ojediněle a výjimečně. Je obecnou skutečností, že v běžném životě má vrch lež. Stejné je to s tvrzením, že pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí. Tohle zní v dnešních poměrech cynicky a farizejsky, je to předstírání něčeho, co není a ani v blízké budoucnosti zřejmě nemá naději na uvedení do života. Něco podobného lze najít i v našem vlastním akademickém hnízdě – když ve všech pádech, co jich zná česká gramatika, skloňujeme slova tvůrčí činnost, činíce tak bez nejmenšího záblesku nápaditosti.

Často slýchávám řeč o jednom velkém bordelu, který je u nás údajně všude a ve všem. Když tak o tom přemýšlím, ptám se někdy, zdali by nebylo případnější mluvit o spoustě bordelů docela malých. O malých českých bordýlcích.

Píšu – a v pravém dolním rohu displeje mého počítače dělá na mne různé grimasy panáček –Sponka. Pomrkává očkama, zvedá obočí, drbe se za uchem, pokyvuje hlavičkou. Když končím, odjíždí na motorce. Napadá mne, že další pokrok ve vývoji software by mohl naprogramovat pana Sponku tak, aby se chytal za hlavu, kdykoli se mi podaří napsat nějakou zvlášť nehoráznou pitomost – a naopak mi blahopřál ke každému dobrému nápadu.

Zdá se, že příležitost mnohem častěji dělá zloděje než dobrodince. Nemělo by se proto uvažovat o zrušení nebo alespoň omezení příležitostí?

Nízké pudy může člověk uplatnit i ve vrcholové politice.

Myslím, že dalším krokem ke zdokonalení komfortu meteorologických předpovědí by mělo být houbařské okénko. Pojednávající o výskytu hřibů praváků i suchohřibů, bedel a ryzců, lišek, podborováků a klouzků, hub jedlých i těch jedlých jenom jednou, včetně muchomůrek zelené a tygrované. Předpovídat by se mohl stav podhoubí ve smrčinách i lesech borových a smíšených. Třeba místo těch nesmyslů o indexu duševní pohody a pocitu žízně. Jen tak mimochodem, ví vůbec někdo, jak se hodnota těch indexů z údajů o tlakových a teplotních frontách počítá? Docela by mne to zajímalo – rozhodně víc než natřásání peří a kroucení boky těch meteoslečen.

V prázdninových měsících mívám ve zvyku listovat dějepisnými knížkami, někdy i docela jednoduchými učebnicemi a příručkami pro střední školy. Vždycky si přitom uvědomím, že v těchto textech opírajících se o písemné historické prameny jsou dějiny v podstatě jenom přehledem válek, dynastických svateb, vražd a úkladů s cílem dostat se k moci. O tom, jak žili a umírali ostatní lidé se nedochovalo skoro nic – a dějepisné knihy o tom vypovídají jenom ve všeobecných frázích. Dokonce ani slušné statistiky o tom nejsou. Jako by dějiny nebyly především dějinami těch, kteří ty lepší lidi, jejichž příběhy stály za zaznamenání, svou prací a někdy doslova svou krví živili.

Jak tak pozoruji svět a sebe v něm, vychází mi, že stejně jako mi ubírá na síle, koherentně s tím redukuje i mé potřeby. Takže si pořád, já a svět, vystačíme. Plus minus něco málo. Jsem ovšem rád, že mi dosud neomezil prostor mých představ. Ty zabydlují ten prostor čistě abstraktně, aniž by se pokoušely o nějakou praktickou aplikaci – snad s výjimkou transformace do prostoru slov.

Nevyčítejme politikům, že nejsou žádnými hrdiny, rytíři bez bázně a hany. Buďme vděčni naší době za tyhle strejdy a tetky, nudné a nezajímavé. Pamatujme, že jejich předchůdci své zlaté límce a černobílé fraky premovali utrpením lidí, proti kterým jsou dnešní politické aféry, podvody a spekulace pohodou nedělního odpoledne. Vždyť už nás do klády nezamykají ani lískovkou nemrskají, když dost rychle nerobotujeme – ani k pranýři neuvazují, když o nich ošklivě mluvíme. Dokonce hlupáky je smíme beztrestně nazývat, dost mazanými na to, aby si své tučné prebendy zaopatřovat uměli. I zábavu nám bez nároku na honorář obstarávají, lepší než šaškové a tatrmani za to placení. Čert vzal rytíře s jejich turnaji a válčením; děkujme osudu za kšetmany a hokynáře s politickým artiklem, za bojovníky neohrožených jazyků, místo brnění se chránících neprůstřelnými frázemi. Co na tom, že historici našich potomků nebudou mít kloudně o čem psát ? Raději nudná historie nežli heroická krvavá přítomnost!

Samozřejmě, že komunismus minulých desetiletí je pro mne záležitost odporná a odsouzeníhodná. To však rozhodně neopravňuje nikoho z tzv. demokratických politiků, aby občanům této země vyčítal, že svým nezájmem o volby zastupitelské demokracie dláždí dnešním komunistům cestu k moci. Jednání občanů je totiž záležitost až sekundární, odvozená – primární, co komunistům dnes cestu k moci urovnává, je chování reálných demokratů ve vysokých politických funkcích. Jejich neschopnost udržet v této zemi řád a pořádek a využít jejího potenciálu k dosažení slušného životního standardu – stejně jako jejich schopnost při každé příležitosti pokusit se pro sebe urvat co se jen dá. Zkorumpovanost a odborná neschopnost demokratů je životodárný hnůj, ze kterého bují příležitost komunistů.

Ve středověku i pár století po něm existoval kult koncepce, početí (včetně početí neposkvrněného). Ve dvacátém století začal kult antikoncepce, a nejen kult, celý průmysl byl vybudován ve službách možnosti nebytí. Dlouho to byla jenom hra a druh zábavy. Jenomže teď na západě začínáme vymírat.

Aby došel uznání, člověk se hodně naobíhá.

Žena je jako kniha – někdy častým listováním ohmataná a z ruky do ruky přecházející, zábavná i nudná nebo k dekoraci domácnosti sloužící, (v antikvariátu) prodejná, šťastný konec slibující a překážející při stěhování.

Sloveso ztratit dostalo nový význam – ztratit soubor v počítači špatně uložený nebo nesprávnou manipulací zahozený. V tomto novodobém významu k takové ztrátě neexistují nálezy; poté, co byly vyčerpány možnosti soubor obnovit, ocitá se tento ve stavu nebytí, o to beznadějnějším, že jeho autor pociťuje, nedokazatelně, že kdysi napsán byl, že snad obsahoval i nějaký nápad. Po ztracených počítačových souborech nezbývá ani ta pověstná trocha smradu. Vlastně je to trochu záhadné – virtuální svět má své naprosto konkrétní, nevirtuální ztráty, kvůli nimž se brečí, vzteká, kdy autor nadává a spílá osudu a hlavně své vlastní nepozornosti, nedbalosti a blbosti.

Sloveso najít má také zvratnou, nepříliš používanou formu najít se. Poněkud schizofrenickou, protože její použití předpokládá jistý rozštěp osobnosti. Že člověk najde na ulici dvacetikorunu, případně po letech ztracenou lásku – to je docela obvyklé. Ale sebe sama? Vzhledem k tomu, že člověk se může najít, aniž by se předtím ztratil (ztratit se), jedná se vlastně spíše o objev než o nález. Najít se vlastně znamená vytvořit něco nového, něco, co tady předtím nebylo. Nalezení se nese s sebou, bohužel, také riziko objevu falešného, zdánlivého, který se nálezem či objevem být jeví pouze nálezci samotnému, přičemž jeho bližní nic takového nevnímají. I pro člověka sebe sama naleznuvšího může se jeho nález stát pouze dočasným, přechodným – který i pro něho samotného časem pomine.

Tento způsob léta zdá se být rozmarně hýřivým, velkorysým, rozhazovačným až marnotratným, bohatě rozdávajícím všem – což v mém případě znamená špačkům i mně. Na třešních, višních, malinách, rybízu, angreštu červenec nešetří. Z pár desítek čtverečních metrů jílovité země prorostlé kamením jako je vánočka osázena rozinkami dokázal letos vyčarovat neuvěřitelné a hlavně nezkonzumovatelné množství věcí sladkých, červených, černých a bílých, hroznovitých a kulatých. Člověk se ani na špačky zlobit nemůže a málem by jim posílal pozvánky. Pozorovat, jak se věci užitečné jen tak bez užitku kazí, působí člověku selského původu trápení. Taky mu na mysl přicházejí filantropické myšlenky o možnosti rozdávat. Sousedům v domě i mimo dům - přijďte, lidi, a naberte si, u nás už to ani špačci nechtějí …

Je možno klást důraz, zdůrazňovat důležitost a význam hlásaného. Plná hrst důrazných slov však nepřeváží jediný docela nenápadný čin.

Myslím, že není důvod pochybovat o tom, že i v dobách dávno minulých se pilo stejně jako se pije dnes. Nevím však o žádných historických pramenech dokládajících dopravní nehody pitím zapříčiněné. Takže – buď se tenkrát pilo opatrněji než pijeme my, anebo se tenkrát opatrněji jezdilo než my jezdíme.

Často užívané výrazy velice pozitivní nebo silně negativní jsou z logického hlediska nesmyslné. Pozitivní či negativní jsou označení kvality, která nemůže být stupňována. Zmíněnými výrazy se jejich uživatelé zřejmě pokoušejí tyto kvality kvantifikovat – dobrota může být dobrá více nebo méně, stejně jako špatnost. U zkoušky může student uspět či propadnout. Dá se uspět hodně? Klasifikačními stupnicemi se o to pokoušíme; já si však myslím, že je to pokus dost nepovedený, protože podstatné by mělo být pouze to, zdali student daný problém pochopil či nepochopil. Chápat či nechápat (kritériem je schopnost získanou znalost využít) – to je ta otázka.

Vegetariánům: Kdyby byl Stvořitel chtěl, aby se lidé živili výhradně bejlím, byl by je stvořil s děleným žaludkem jako skot a v noci by je nechal místo spaní přežvykovat.

Je překvapující, oč významnější postavou české prehistorie se zdá být kněžna Libuše v porovnání s celkem nevýraznou figurou Přemysla Oráče. Dalo by říct, že jeho role byla úlohou manžela kněžny spíše než knížete Přemysla. Pojmenovat celý další od tohoto manželského páru odvozený rod Přemyslovci se proto zdá být nepatřičné. Tento rod by měl nést pojmenování třeba Libušíni – a je s podivem, že to ještě žádnou českou feministku nenapadlo. Do současnosti tak přežívá jméno kněžny Libuše především jako Libuš – označující místo hromadného pěstování hus.

Zasvinit nebo pohnojit – když dva dělají totéž, nemusí to být totéž.

Romantika mládí – Dolores, Esmeralda, Nina, Mercedes, Valeria, Sugar, Rachel, Margaretta. Realita stáří – Sedolor, Agen, Lozap, Ibuprofen, Oxyphillin, Antipyrin, Tritace, Paralen.

Špačci mají smysl pro humor, alespoň někteří (jako v případě lidí). Tenhle můj známý, který je teď v létě u nás na stravu, sedí na plotě dva metry ode mne, v zobáku třešni a jeho pohled na mne upřený říká s upřímnou velkorysostí: “Tak si, strejdo, vezmi, máme toho plný strom!”

Má žena organizuje činnost rodiny, velí bez toho, že by vyhrožovala nabitou pistolí, místo nepřátel padají termíny, poslušně se jí podřizuje i čas. Od hodiny by mohla velet pěší divizi nebo mobilní univerzitě pádící vpřed v sedle pokroku. Na té by ovšem kvůli mé pomalosti a nerozhodnosti nebylo pro mne místo.

Na každého jednou dojde! A na ty ostatní dojede!

V tomhle kraji je vynikající voda jako víno. A víno bohužel jako voda odjinud.

Kdybych se byl v mládí vyučil něčím pořádným, třeba zedníkem nebo ševcem, dnes bych nebyl se svou chromou hnátou k ničemu. Ale protože jsem se ničemu praktickému nenaučil, mé znehodnocení není moc znát. Zdá se, že nic kloudného neumět může být někdy docela výhodné. Blaze tomu, kdo nic nemá, nestará se, kam to schová.

Perpetuum mobile existuje, ne že ne. Fyzikové a fyzika by se nad tím měli vážně zamyslet. Mám na mysli systémy zvané české banky. Trošku se ovšem ta úloha musí upravit: nejde o to, dělat něco z ničeho; české banky umějí produkovat nic z něčeho. A ne právě v malém. Podstatnou část národního majetku přeměnily v nic, aniž by se byl o to někdo nějak přičinil. Bankéři se vykázali naprosto čistýma rukama, nikoho nebylo třeba zavřít a hlavně, u nikoho se nenašla žádná část zmizelého majetku. Perfektní úloha pro Einsteina naší doby. Nebo pro Davida Copperfielda?

Čas jsou peníze – a je na tobě, zdali si za ně něco rozumného pořídíš anebo je jen zbůhdarma rozházíš. Časem se za všechno platí, bez času se nic neobejde. Dokonce i za sny se platí časem – čistě a jenom časem, nic jiného přidávat netřeba. V čase člověk stárne – ale taky víno ve sklepě dozrává. A tohle víno, včetně spotřebovaného času, umí jako nic jiného vzpomínky probouzet na mládí a tak proti toku času plout. Čas je nám životem darován, bezplatně. Jenom na konci života, když se běh našeho času zastavuje, obolos platíme převozníku Cháronovi, aby nás přes řeku Léthé, řeku Zapomnění převezl tam, kde už se čas nepočítá.

Geniálního Jana Wericha proslavil kdysi výstup na jedné forbíně (Vorbűhne), kterou vidět jsem měl možnost ještě jako student v Praze, kdy vysvětloval svému partnerovi Miroslavu Horníčkovi, jak to chodí v záležitostech rozhodování ve Werichovic rodině: “O věcech nepodstatných,” říkal tenkrát, “jako je nakládání s rodinným bankovním kontem, rozhoduje má žena, zatímco v záležitostech zásadní povahy, jako je poměr naší rodiny k Taiwanu, rozhoduji já.” V téhle anekdotě se mi zalíbilo. Dokonce dvakrát. Poprvé, když jsem ji v padesátých letech v divadle ABC slyšel, a podruhé o čtyřicet let později, když jsem se mezi svými americkými přáteli a kolegy setkal s Tomem Wanem, rodákem z Taipei na Taiwanu. To proto, že život mi po řadě let tuhle Werichovu anekdotu přistřihl na tělo: O poměrech naší rodiny k Taiwanu opravdu rozhoduji já, do toho mi žena vůbec nemluví. Spokojuje se tím, že rozhoduje, jak se naloží s naším skromným rodinným bankovním účtem.

Má žena pochází z rodiny v několika generacích učitelské. Mé kořeny v dětství a mládí vrostly do kamenité půdy Vysočiny, z níž mne nevykořenilo ani téměř padesátileté univerzitní učitelování. Mé selství se projevuje také tím, že všechno, co je organického původu, se snažím do země vracet, nejenom květákové lupení a cibulové slupky, ale i tabák z fajfky a kávový lógr. Učitelské kořeny mé ženy v ní vyvolávají prudký a zásadní nesouhlas s mým počínáním – pro ni jsou dvorek a zahrádka prodloužením obýváku a kuchyně, které není dovoleno znečišťovat nějakým nepořádkem. Marně jí sedlák ve mně vysvětluje, že mé znečišťování je vlastně hnojením, za které jsou mi stromy a keře vděčné. A že příroda nezná pořádek v ženském slova smyslu; pro ni že se zbytky a odpadky stávají zdrojem nového začátku. S pocitem provinění tváří v tvář památce svých selských předků pokorně doznávám, že tuto bitvu jsem nevyhrál a že i pecky chodím vyplivovat na kompost.

Známá píseň obsahující slova … dej mi pár okovů a jsem jen tvůj … je buď projevem kajícné lítosti provinilce přestoupivšího zákon a oslovujícího policistu na obchůzce anebo žádost sadomasochisty, který už ztratil poslední zábrany slušnosti a svou sexuální orientaci nestydatě zveřejňuje.

Základním přírodním principem je plynulé hromadění energie, nerovnoměrné, takové, že se jím vytváří potenciální rozdíl dvou míst – který se při překročení kritické úrovně vyrovnává vybitím, třeskem, náhlým, diskrétním, nespojitým přelitím energie mezi oběma místy podél nejmenšího odporu potenciálního spádu. Dialektika spojitého, postupného na jedné a náhlého, okamžitého na druhé straně. V případě lidského jedince tomu odpovídá hromadění nevraživosti a zkratové propuknutí hněvu; sexuální touhy a jejího vybití. Taky odpařování vody z povrchu země a její prudké spláchnutí z mraků deštěm letní bouřky. Květ v letním dni otevřený poté, co od jara rostl až do stavu poupěte. Stoupající tlak až po hranici, jíž nastává přetlak a náhlé vyrovnání k výchozímu stavu.

Možnost je uskutečněním buď naplněna nebo anulována: p.1 + (1-p).0 = p, kde p je míra možnosti, 1 je naplnění a 0 je anihilace.

Na počátku bylo slovo … Oddělil pak Stvořitel moře a souš … Budiž to slovo gravitace – pravil Isaac Newton.

Ženy lehké, ženy vážené – ale na decimálce to nezjistíš.

Deus omnipotens, Homo impotens.

Scientia est potentia – ale ne za všech okolností. Jsou chvíle, kdy i ten největší učenec je se svou vědou v koncích.

Venkovský zvyk řešit příliš bouřlivé kočičí rozmnožování topením koťat by mohl mít, podle mé představy, mírnější verzi, kdy by se utopení provedlo v mléce místo ve vodě. Byla by to analogie utopení pijana v sudu alkoholu. Patrick Ryan v knize How I won the war popisuje blažený úsměv na tváři vojáka Wehrmachtu, kterého našli utopeného na dně cisterny koňaku poté, co ten koňak do dna dopili.

Vítr pospíchá shora do údolí

Má to docela snadné, on nekulhá

Zdá se mi

Kdyby to opravdu bylo tak

jednou potkat znovu se svým mládím

jako první pozdraví

FINIS