Píše S. Komenda Část 8, srpen 2004

Od města běžela silnice pořád do vršku. Když tam běžela poprvé, vždycky když se zastavila, aby nabrala dech, navlékla na sebe korálek. To proto, aby si pamatovala, že právě na tom místě se patří zastavit pokaždé, když po ní někdo pojede či půjde, protože na tom místě bude jednou vesnice. Chalupy a statky, s maštalemi pro koně a krávy a s chlívky pro čuníky. S dvorky a zahrádkami, kde by se mohly popelit slepice a kde by mohl kokrhat namyšlený kohout. Hospoda, v níž by se mohli zastavit pocestní a z formanských povozů u ní vypřáhnout koně, o stůl v šenkovně se mohl opřít bič a na ten stůl nechat přinést bochník chleba, kus uzeného a sklenici piva. Protože v oněch dobách povozy nejezdily na benzin, ale na oves a seno pro koně a na uzené a pivo pro kočí.

Aby se to lidem nepletlo, každá z těch vsí se musela nějak jmenovat. Jméno dostávala podle některé z místních zajímavostí. Kde zrály sladké třešně, jmenovala se ta ves Třešňová nebo Peckovice, kde měli velký dvůr, říkali té vsi Dvorce, kde byl na návsi rybník, ve kterém vřískaly žáby, té vsi říkali Žabovřesky. Ve které vsi zmokl pes až dostal rýmu, jmenovala se pak Mokropsy, kde pěstovali zelí a na ně jim chodili zajíci, pojmenovali ves Zaječice, kde vyrývali řepu, byly Řeporyje.

Tahle naše ves měla název Hlásnice, protože byla na té silnici nejblíž městečku a její sousedi měli povinnost hlásit a posílat do městečka zprávu, že se blíží někdo podezřelý z nekalé činnosti. Třeba loupežníci, co loupí a kradou nebo lháři, co lžou. A taky děti, které neumějí při potkání pozdravit a které odmlouvají, když jim rodiče uloží nějakou práci, třeba po obědě umývat nádobí nebo jít do lesa sbírat šišky na topení. To aby se mohli v městečku na příchod takových podezřelých lidí připravit - vymalovat stěny a umýt v městské šatlavě podlahu a okna, napéci koblihy a postavit vodu na kafe. Pro případ, že by ti loupežníci a nezdvořilé děti měli hlad a žízeň.

Když se provázek silnice protáhl ouškem korálku té vsi Hlásnice, musel hned potom udělat oblouček, smyčku nebo pentličku, protože zjistil, že mu v cestě nahoru překáží kopec. A protože ten kopec byl porostlý doubím, jmenoval se Dubová hora a silnice ho musela obejít. Jinak by se byla dál nahoru nedostala a musela by se v půli cesty utábořit. A to slušně vychované silnice nemají dovoleno.

Od silnice odbočovala k Dubové hoře uzoučká cesta, kudy chodívali hajní a srnci. Hajní ve dne a srnci v noci; obráceně se to nesmělo. Když se nikdo nedíval, taky tam po cestě běhávali zajíci. Ta cesta obtáčela Dubovou horu jako čelenka a od ní dál mezi duby, doubky a doubečky už vedly jenom mechové pěšinky. Docela uzounké, jenom co by hlemýžď prolezl, veverka prohupkala a myška přeběhla.

Žila tam lesní víla Duběnka a lesní mládenec Dubeček. Přes noc spali na mechových postýlkách přikryti suchým dubovým listím, které měli radši než peřiny a polštáře. A spávali celou noc, protože bývali unaveni prací, kterou pilně vykonávali ve dne.

Ptáte se děti, jakou práci dělali víla Duběnka a lesní mládenec Dubeček? Tak vám to prozradím. Duběnka, sotva ráno vstala a ustlala suché dubové listí, připravila snídani z kapek ranní rosy a pomazánku z plnotučné mlhy a hned po snídani si složila z nejměkčího mechu kartáček, aby se vydala kartáčovat a leštit žaludy. Vykartáčovat jeden žalud, třeba i dost velký, to je samozřejmě maličkost. Ale zkuste takhle od pavučin očistit těch žaludů tisíc!

A víte, na čem pracoval mládenec Dubeček? Dokud byly žaludy zelené, chodil po lese a počítal je, aby byl v počtech žaludů pořádek. A když žaludy dozrály, zhnědly a opadávaly, vyvěšoval všude po lese praporky, aby varoval lesní tvory před úrazem, který by vznikl, kdyby třeba na nějakého neopatrného mravence žalud spadl a zlomil mu některou nohu. Anebo ho třeba zavalil a pokřivil mu tykadélko. A že jste ještě nikdy v lese takové hlásnické praporky neviděli? To asi proto, že jste si je spletli s pavučinami, které jsou na spoustě míst od větvičky k větvičce nataženy. Ony jsou totiž ty hlásnické praporky od pavučin k nerozeznání.

Začátkem prosince, když na nebi větrali peřiny, položil jednu kdosi na okno tak neopatrně, že se její cípek roztrhl. Nikdo si toho dlouho nevšimnul a tak se celý den shora sypalo, vločka za vločkou a hrst za hrstí. Každá ta vločka byla docela malá a úplně nadýchnutá jako vánoční kokosové rohlíčky, které upekli o pár dní předčasně, protože si popletli stránky v kalendáři - jenomže bylo těch vloček moc, sypaly se jedna za druhou a za třetí i za čtvrtou a tak pořád dál. A tak to přišlo, že když se celá ta nebeská peřina vysypala, byla celá zem i celá Dubová hora nadýchanou bílou peřinou zakrytá. V nebi se asi museli andělíčci v nocích, které přišly po tom velkém roztržení a sypání, z té postele bez peřiny stlačit do ostatních postelí s nevysypanými peřinami.

Lesní víla Duběnka i lesní mládenec Dubeček se toho rána po velikém nočním sypání probudili hodně pozdě; to víte, pod prachovou peřinkou z čerstvého peří se moc dobře spí. Dokonce i některým dětem se někdy chce zpod peřiny tak málo vstávat, že raději zaspí a ve škole se pak vymlouvají, že maminka jim připálila ke snídani čaj, že máslo bylo ze zimy doma na kost zmrzlé a že marmeláda se tak třásla strachem, že ji nemohli ani za tatínkovy pomoci na rohlík namazat. A že když ji konečně namazali, ke svému překvapení zjistily, že namazaný je místo rohlíku tatínek, ze kterého pak všichni dohromady museli tu namazanou marmeládu odmazávat. A paní učitelce z té hrůzy naskakuje husí kůže, ačkoliv daleko široko žádná husa není, protože tu poslední ve škole upekli ve školníkovic kuchyni už o posvícení. S knedlíky a se zelím.

Mezi dospělými duby a nedorostlým doubím tu a tam rostla břízka. Její bílá kůra se jasně odrážela od šedých dubových kabátů, takže ji nikdo nemohl přehlédnout. Doubky byly docela rády, že mají mezi sebou takové hezké sousedky. A právě pod jednou břízkou, která rostla Duběnčině a Dubečkovu domečku nejblíž, ležel kousek březové kůry, kterou sníh zapomněl úplně zasypat. Možná se mu ležet pod břízkou líbilo míň než lehnout si pod dub. Prostě tam ten kousek březové kůry zůstal ležet na očích všem, kdo se tím směrem právě podívali.

Podívali se pod břízku, pak se podívali na sebe - a najednou je to napadlo. Oba najednou.

Mrkli na sebe, Duběnka si honem přes letní dubové šatečky oblékla zimní kabátek vycpaný teplým podzimním chmýřím a Dubeček si natáhl tlusté kalhoty prošívané šlahouny z ostružin. Na hlavu si každý posadil přilbičku, ve kterých vyrůstají na dubových větvích žaludy - protože až k nim se už proslechlo, že bez ochranné přilby jezdit je nebezpečné a taky je to v rozporu s dopravními předpisy. A pak už nezbylo než vysypat z březového korýtka tu trochu sněhu, která do něho přece jen napadala a dohodnout se, kdo bude sedět na březových sáňkách vpředu a kdo vzadu za ním. To je moc důležité, protože ten, kdo sedí vpředu, musí umět řídit a ten vzadu zase musí umět brzdit. Tak tohle jim zabralo nejvíc času. Nakonec se však přece jen dohodli podle zásady, že moudřejší ustoupí. A nasedli a rozjeli se z kopce.

Oba měli co dělat, aby se v březovém korýtku udrželi. Aby je z jejich sedaček nevyhodila vysoká mez, kterou sáňky přeskočily, skrčit se museli, když projížděli kolem šípkového keře, jehož větvičky jim nastavovaly pichlavé trny k zachycení a kde ještě tu a tam visely červené šípky, které si sýkorky schovávaly až na potom. Na to řízení ani brzdění přitom vlastně vůbec nedošlo - tak rychle sáňky jely a ze stráně dolů poskakovaly. A svištěli a uháněli, až se nakonec sáňky unavily a kopec narovnal.

Stáli u plotu na dvorku nějaké chalupy. Na jeho horním konci. A při podívání dolů k brance, přes střechy a komíny vesnických stavení uviděli vysoko nade vsí Dubovou horu, ve které žili a bydleli a taky tu dlouhatánskou stráň, po níž je sáňky z březové kůry donesly až tam, kde stáli teď. A to je taky hned napadlo, že ani ty nejlepší a nejrychlejší sáňky na světě je nedokážou vynést zpátky na kopec, do stráně nahoru k jejich Dubové hoře. A že se vlastně tím svezením po velkém sněhovém sypání přestěhovali z hory dolů do vsi. Třebaže vlastně omylem a bez úmyslu. I tak že to přestěhování platí.

Nejdříve se jim oběma zdálo, že na dvorku chalupy je tepleji než pod Dubovou horou nebo na stráni, kterou právě na sáňkách projeli a kam mohl vítr dosáhnout svýma studenýma rukama nejenom na nos a uši, ale i pod kabát a pod čepici. Jenomže tohle zdání trvalo jenom docela krátkou chvíli - a potom ucítili, že ani tady není moc teplo.

Když se dveře trochu pootevřely - ne moc, protože většímu otevření překážel navátý sníh z velkého sypání - vklouzli oba zvědavě dovnitř. A hned se tam zalíbilo ještě víc, protože v tom malém dřevěném stavení bylo samé dřevo. Protože Duběnka i Dubeček mívali v lesní školce, kam jako úplně malí kdysi chodili, samé pochvaly za dobré nápady, za hraní pexesa, skládání skládaček a za luštění záhad vůbec, hned uhádli, že tohle stavení nemůže být nic jiného než dřevník. A taky že ano - vůbec se přitom nespletli.

Hned se dali oba do sbírání třísek a štěpinek a taky kousků kůry, které se povalovaly na zemi kolem vysokého špalku a začali si z nich skládat postýlky. Raději od špalku o kousek dál, protože v něm byla navrchu zaseknuta sekera, hrozivě blýskavá. To je hned napadlo, že kdyby se ze špalku vysekla a v noci na ně spadla, nemuselo by to dobře dopadnout, protože když na někoho spadne sekera, je to o moc horší než když z větve spadne žalud. Třeba i hodně velký.

Už tak skoro usínali, když se zvenčí, hned za zadní stěnou dřevníku, ozvalo zaňafání. To už znali, že takhle si povídají psi - někdy kolem jejich koutečku, na kterém v Dubové hoře spávali, prošli hajného psi. Hajný míval jezevčíky, kteří mu pomáhali hledat a počítat zajíce, bažanty a taky srnce. Jenomže ten hlas - to nemohl být žádný z jezevčíků fousatého hajného. Pes, který teď zaňafal, neměl hlas zvědavý jako míval jezevčík - tenhle hlas byl hluboký, vrčivý, hrozivý a skoro z něho šel strach.

Dubeček byl mládenec chytrý, ale Duběnka byla víla ještě o kousek chytřejší. Ne o moc, ale přece jenom. Co napadlo Dubečka, to napadlo i Duběnku asi o takovou chvilku dříve, co by myška tří malé krůčky udělala a holub dvakrát zavrkal. A tak už teď vílu Duběnku napadlo, že možná není tak úplně špatné, že mají za blízkého souseda velikého psa – protože mohou naopak klidněji spát, když někdo tohle jejich zimní spaní ohlídá.

Nejdříve zahlédla na bílém koberci sněhu, který pokrýval teď už vysokou vrstvou dvůr a dokonce i okraj zápraží, šňůrku drobných stop podobných těm, které někdy po dešti na blátivých pěšinkách v lese nechávali zajíci. A když až na konec té šňůrky dohlédla, uviděla malé chlupaté zvířátko podobné veverce. Tohle zvířátko zpod svého dlouhého huňatého ocasu tu šňůrku svých stop soukala podobně jako pavouci soukají vlákna svých pavučin. A právě tohle pobíhání po dvoře psa tolik rozčilovalo, že pořád štěkal a ňafal. A právě při jednom psím zaňafání to Duběnku napadlo – vždyť to probírali jednou ve škole! Zvířátko na dvoře nebyla veverka, ale kuna! Nebyla to přesně ta kuna, kterou tenkrát probírali; oni se učili o kuně lesní – a tohle byla její sestřenice kuna skalní. Na tomhle příkladě vidíte, děti, jak víla Duběnka dávala ve vílí škole pozor na to, co jí tam říkali.

Jaro se otvírá tím, že si zima sbalí kufry, do kterých předtím narovnala rampouchy spadlé se střechy a upuštěné od okapů, místo špinavého prádla přidá trochu zbylého a už od sazí ušmudlaného sněhu a taky omylem už trochu rozteklého sněhuláka, kterého o vánocích postavil na kraji klouzačky Pepík odvedle – a posledními letošními sáňkami odjede do studených krajin. Tam potom bude trpělivě čekat, až napřesrok zase bude moci zasněžit a zamrznout.

Všechno živé se na jaře probouzí tím, že začne veliké zívání. Kosové a sýkorky zívají otevřenými zobáčky, což se snaží kvůli dobrému vychování maskovat předstíráním, že právě spolkli dlouhatánskou žížalu a vrabci se k nim připojují, aby jim to nebylo líto. Stébla trávy zívají až z toho zezelenají a pampelišky i sedmikrásky zívají do zlatova nebo do běla s růžovým okrajem. To velké zívání se zastaví až když se slunce víc rozpálí a všichni zívající se za své zívání zastydí. Ale to už vylézají ze svých podzemních děr myšky a hraboši, kteří by taky rádi chvíli zívali, jenomže nemůžou, protože na to mají moc velký hlad. A taky se ze svého zimního pelíšku vybatolí ježek, pořád stejně bodlavý jako byl loni na podzim, zato však o hodně hubenější. Bodliny na něm plandají tak moc, že by se na to žádný pořádný a své cti dbalý krejčí nemohl dívat a raději by mu na tom bodlinatém kožichu přešil knoflíky. Všechny, včetně toho nejhořejšího, co se zapíná až úplně pod krkem. Jenom ježčím blechám se ježek v jeho plandavém kožichu pořád stejně líbí – blechy nejsou totiž nijak vybíravé.

A taky se krátce nato dověděli, jak se ten jejich chlupatý psí soused jmenuje. Ze dveří sousední chalupy, taky za drátěným plotem, vyšla paní, aby psa nakrmila a přinesla mu čerstvou vodu do plechového talíře. A na psa zavolala – Baryne!

Jak se tak na stromy do bílého oblečené s otevřenýma očima dívali, uviděli, že ty jejich šaty jsou ušité ze spousty drobných kvítků; uprostřed každého toho kvítku byl žlutavý nebo načervenalý terčík s několika anténkami. A k těm anténkám se ze všech stran slétaly včely i jiní větší či menší broučci a loudili, aby je kvítky nechaly líznout si sladké šťávy nebo uždíbnout si aspoň malý kousíček žlutého prášku, který chutnal jako práškový cukr na nedělních maminčiných buchtách. A Dubeček s Duběnkou hned pochopili, že anténky v každém stromovém květu mají na starosti stejnou práci jako antény u rádia - vysílat včelám i broučkům zprávu, že sladká šťáva i prášek, kterým se má správně říkat nektar a pyl, jsou v každém květu pro ně nachystány. A že kdo přiletí dřív, taky si dřív sladkého lízne.

Když se pak nahoru do korun rozkvetlých stromů dost vynadívali, všimli si, že i na keřích rybízů a angreštů se něco zvláštního děje. Na větvičkách úplně nad zemí i trochu výš v záhonech se zvětšovaly pupence; říká se tomu pupencové nalévání. Tak dlouho se každý pupenec zvětšoval a naléval, až z toho nalévání pukl a otevřel se. Na tohle otevření už čekaly včely, hned k otevřeným pupenům přilétaly, zdvořile zdravily a ptaly se, zdali můžou ... Co že můžou? No přece to stejné, co chtěly od květů v korunách stromů - líznout si kousek sladkého.

To už Dubeček věděl, že svou starou lesní práci přece jen bude moci dělat. Jedna povídavá včelka mu zabzučela, že z květu se po odkvetení udělá maličké jablíčko, které se pak začne zakulacovat a poroste, aby bylo na podzim před zimou úplně kulaté a úplně veliké a taky se mu přitom zelená slupka vybarví na žlutou a červenou. Takže si řekl, že bude po celý rok počítat, který jabloňový nebo hrušňový kvítek se už začal zakulacovat - a že si bude dělat na pampeliškový list čárky za každé takové jablečné zakulacení a hruškové bříško. A taky za červenání třešní a višní. A Duběnka se rozhodla, že bude z odkvetlých květů odhánět vosy a motýlky, kdyby chtěli kulatá jablíčka rozpíchávat nebo do nich nasazovat červíky bez řádného jabloňového povolení.

A hned se oba cítili jako doma.

S tím, jak slunce pořád svítilo, přicházeli k chalupě lidé, pozotvírali všechna okna a pouštěli dovnitř jarní vzduch, aby z ní ven uteklo zimní povětří. Taky se pořád dívali nahoru do korun stromů jak kvetou a odkvétají jabloně, hrušně, višně i třešně a taky meruňky. Ty poslední ale míň hezky. A přitom si povídali, jak budou na podzim ta kulatá jablíčka a šišaté hrušky česat, jak je budou do sklenic zavářet, v troubě péct jablečný štrůdl a na peci sušit křížaly. A ze švestek pálit slivovici, jenomže tomu víly ani lesní mládenci nerozumějí, protože slivovici nepijí. Taky bylo oběma divné, jak můžou lidé myslit na něco, co ještě není – na zralá červená jablka a zralé žluté hrušky, když obojí ještě na stromech kvete.

Taky se oběma, Duběnce a Dubečkovi, zdálo podivné, kde se tady, pod horou, tolik lidí nabralo. V lese znali jenom hajného s jeho dvěma ňafajícími jezevčíky a občas zatoulaného houbaře. A tady bylo lidí jako much, jako naseto – třebaže nevěděli, co to naseto vlastně znamená.

Teprve když jednou v sobotu přijeli s velkými lidmi taky nějací mrňousi, kterým říkali děti, všechno pochopili: velcí lidé tu musejí být proto, aby tu mohli být malí. Malí nemohou být na světě sami, protože mají pořád hlad, ale vůbec si neumějí nic k jídlu sami připravit – a uvařit, upéci, nalít, zamíchat, rozkrájet a na lžíci nabrat. Takže velcí jsou tady na světě kvůli malým dětem a když ty děti vyrostou a z malých se stanou velcí, koupí si taky vlastní nové malé děti, aby se o ně mohli starat. Protože starání velkých o malé je ta nejstarší hra, kterou lidé pořád bez přestání spolu hrají.

Někdy si děti chodily hrát do dřevníku i navečer, když si už Duběnka s Dubečkem chystali postýlky ke spaní. Protože si přitom ty děti povídaly, dověděli se oba, že děti jsou mnohem chytřejší než velcí lidé, protože děti dobře vědí o lesních vílách i jiných lesních, polních a lučních bytostech, o kterých už velcí nevědí vůbec nic, protože na všechny dávno zapomněli. A tak se dověděli, že velcí lidé nevědí nic ani o hastrmanech čili vodnících, o hejkalovi, ohnivém mužíčkovi a jiných bubácích, že si velcí pletou lesní víly s vodními a obojí dohromady že se jim ztrácí ve stínu olší nad rybníkem. Že velcí neumějí rozpoznat pavučiny nad lesními pěšinkami od hlásnických praporků, které je varují před padáním zralých žaludů. Že velcí neumějí skoro nic – a je proto náramně podivné, že tihle velcí a nic nevědoucí lidé nechodí do školy, kam místo sebe posílají své malé děti, které vědí o lesních a lučních bytostech skoro všechno.

Jednoho dne se po pilné práci Dubeček s Duběnkou chystali ulehnout ve dřevníku ke spánku, když najednou zaslechli venku přede dveřmi nějaké zvuky. Jako by tam někdo trochu mlaskal, trochu k tomu pochrochtával a taky udupával trávu.

Tohle tady ještě neslyšeli – a že už bydleli na dvorku chalupy dost dlouho. Přitom ale zároveň jako by ty zvuky, přestože byly trochu podivné, už odněkud znali. Ještě jednou se oba na sebe podívali – a už byli z Prahy doma. To se totiž, děti, takhle říká, když chce někdo někomu jinému oznámit, že právě na něco přišel, že ho zrovínka v tuhle chvíli něco napadlo.

A tak hned popoběhli k němu a zdravili se s ním jako se starým známým. Jenomže pichlavý pán se na ně díval překvapeně a skoro pohoršeně, jak to přijde, že si s ním tykají! Oni totiž jsou ježci už od přírody trochu podezíraví a kapánek nerudní i pichlaví. Tu pichlavost mají vrozenou od svých bodlin, kterých nosí plná záda. A tak si chvíli rozpačitě povídali a vysvětlovali. Teprve když se v té řeči dostali k tomu, že se na dvorek k chalupě omylem přistěhovali kvůli velkému sněhovému sypání, zablesklo se ježkovi v očích pochopením.

Pak si pěkně potřásli rukama i pacičkami a jako slušně vychovaní tvorové se rozloučili. Předtím jim ještě ježek ukázal, jak ho poznají podle dvou ulomených bodlinek nad pravou přední nožičkou a podle hnědé pihy na čumáčku. A taky podle toho, že on má v kožiše mnohem víc blech než jeho bratranec z Dubové hory. Na své blechy jsou totiž ježci velice pyšní a každý se snaží opatrovat jich ve svém kožíšku co nejvíc. Blechy jsou pro ježky to stejné jako pro velké lidi peníze a pro děti lízátka nebo žvejkačky. A tak mu Dubeček s Duběnkou nabídli, že kdyby potřeboval, pomohou mu ty jeho blechy spočítat, protože v počítání oni oba mají velikou praxi a jde jim to náramně rychle. Pak už se doopravdy rozešli, protože ježek měl hlad a chuť ještě na pár slimáků a jim oběma se už chtělo spát. Ještě jim na rozloučenou ježek slíbil, že bude zvečera míň mlaskat a pořádné velké mlaskání si nechá až na noc, kdy už budou oba v dřevníku tvrdě usnutí.

Bylo to jednou v neděli večer. Lidé zavřeli dveře chalupy a zamkli je na zámek. Možná to bylo tím, že spěchali víc než obvykle nebo se jim tentokrát chtělo míň uklízet, ale po jejich odjezdu zůstal pod lavičkou ležet modrý sešit. Takový, co je děti nosí s sebou do školy.

Na prvních stránkách poznali, že by do první třídy klidně mohli začít s prvňáčky chodit, protože tohle, co bylo v sešitě zapsáno, už uměli. I ty příklady že by dokázali vyřešit, protože jim docela dobře rozumněli. Jenom to si museli domyslit, že ta dvě znamínka, jedno jako křížek na nožičku postavený a druhé jako prkýnko plovoucí na vodě jsou plus a minus, po jejichž napsání se musí sečítat a odečítat.

Dopočítaný sešit nechali pod lavičkou ležet, když ho předtím zavřeli a přikryli několika pampeliškovými listy, aby na něj nemohla po ránu padat rosa. To oba dobře věděli, že mokro je na sešity špatná věc a že namočené sešity se krabatí a vůbec nepěkně vypadají. A prvňáčkům dělají ve třídě ostudu.

Děda přišel, podíval se na sešit, ale Petrušku nepochválil. Naopak – začal ji hubovat. Povídal něco o její nedbalosti a dokonce řekl, že neví, zdali Petruška nezapomněla početník na dvorku schválně, aby se mohla celý týden ve škole vymlouvat a že jistě neměla vypočítané všechny příklady, které paní učitelka prvňákům za domácí úkol uložila. A hned chtěl, aby mu jeho vnučka sešit ukázala a otevřela ho na posledních stránkách.

Petruška si sedla na lavičku a zadumala se. Věděla, že se všechno musí přes sobotu a neděli doučit, aby se na ni děda nezlobil. To dumání jí napovědělo, co by dědu nikdy nenapadlo. A nejenom dědu – co by nenapadlo žádného velkého člověka. Velcí totiž nevědí, co vědí všechny děti; že totiž se někdy stávají věci, které nikdo nečeká. Jako třeba, že o vánocích chodí a hodným dětem dárky pod stromek naděluje Ježíšek. Velcí sice dětem vypravují pohádky – ale jenom děti vědí, že pohádky jsou příběhy, které se skutečně stávají. Dospělí umějí vypravovat, neumějí však věřit.

A tak bylo po chvíli dumání Petrušce jasné, že příklady v početníku za ni dopočítaly nějaké pohádkové bytosti. Chvilku uvažovala o tom, jak by to bylo šikovné něco jim slíbit, třeba úplně novou žvejkačku, a nosit je s sebou v aktovce do třídy, aby tam počítaly místo ní. Jenomže pak jí došlo, že by to ostatní holky ze závisti na ni paní učitelce žalovaly. Ale to si přece jenom pořád říkala, že si pořídí ještě jeden početník na chalupu a ten že bude schválně pod lavičkou zapomínat s těmi nejtěžšími příklady. Nějak šikovně, aby děda nevěděl.

Jednou vylezl Dubeček až do samého vršku největší jabloně a protože několik větví té jabloně dosahovalo až nad střechu chalupy, přeskočil na ni a z mládenecké zvědavosti po střeše vyšplhal až ke komínu. K tomu přednímu, ze kterého se kouřilo, když babička na plotně sporáku vařila houbovou polívku anebo v troubě pekla voňavé vdolky. Právě jako dneska. Však byl komín od toho vaření docela teplý a pěkně hřál. Bylo to příjemné, protože se dnes už od rána slunce schovávalo za mraky. Snad proto, že v noci pršelo a sluníčko mělo strach, aby se nenastydlo. Když se slunce nachladí nebo dokonce – nedej bůh – dostane rýmu, je to pokaždé veliká ostuda.

Zpoza komína vypadala Dubová hora nějak větší než ze dvora. To bylo vidět, když se Dubeček díval k severu. Jakmile se otočil doprava a podíval se na východ, uviděl taky les. Ten les byl jinačí, protože to byl les smíšený. Nebyl šedavě zelený jako les na Dubové hoře; svítil různobarevně, protože v něm rostly a ve výšce se předháněly smrky a jedle s jehličím, ale taky modříny, břízy, buky a habry. Dub jenom tu a tam, stával osaměle a byl vysoký i do široka rozložený. A na mýtině rostla třešeň ptačinka, na jejíchž větvích se červenaly maličké třešinky právě tak velké, aby dobře padly do zobáčků kosů, sýkorek i vrabců.

Jak se tak Dubeček od komína rozhlížel a vůni bramborové polévky nosem vdechoval, která otevřeným oknem až na střechu stoupala, dostal na houbovou bramboračku chuť. Od komína sklouzl se střechy a po okapu na dvorek seskočil, zavolal na Duběnku a svůj nápad o chuti na houbovou polívku jí pověděl. Duběnka z jeho povídání dostala chuť taky, protože chuť na dobré jídlo bývá nakažlivá. A hned začali strojit přípravy na výpravu za hříbky.

Do lesa to byl kousek – nejdříve do kopečka na vršek za vsí a pak dvakrát tolik kroků s kopečka k lesu. Už z vršku bylo vidět jak nad les stoupá pára; skoro to vypadalo, jako by i sám les si zatopil, aby si uvařil houbovou polívku. Už od kraje lesa to houbami vonělo. Hříbky, modráky, klouzky, suchohřiby a babkami, žampiony a klouzky, bedlami, praváky, podborováky, liškami neboli kuřátky, cihláři, poddubáky a kozáky i holubinkami. Do té správné houbové vůně bylo však taky přimícháno trochu vůně nesprávné – protože v lese kromě těch správných hub do polévky a na sušení rostou taky houby jedovaté a nejedlé. Muchomůrky červené i zelené, hřib satan, který má hořkou chuť a ještě spousta dalších houbových druhů. Mezi těmi, kterým se říká nejedlé, jsou takové, které jí jenom někdo a jiný ne. Ono je vůbec jenom málo hub takových, že jsou nejedlé úplně. Vlastně je to tak, že i jedovaté houby jsou jedlé – bohužel jenom jednou.

Hned jak vešli do lesa a přikrylo je lesní šero, začali se oba rozhlížet. Vlastně se nerozhlíželi po houbách; protože se vyznali, věděli, že ještě víc než oni vědí o houbách slimáci. Stejně jako mají lesní mládenci spočítané žaludy, mají slimáci spočítané všechny houby a dobře vědí, které jsou sladké, které voní po kapradí a které po listí a které chutnají ze všeho nelépe. Takže se rozhlíželi ze všeho nejdřív po slimácích.

Když chcete najít a uvidět v lese slimáky, stačí se dívat po slimáčích pěšinkách. Slimáci totiž po lese nechodí, oni se vlastně po lese kloužou. Jako děti v zimě na sněhu. A protože v létě není sníh, sliní si slimáci cestičku pod sebou, aby se jim lépe po břiše klouzalo, aby měli cestičku hladší. A když tohle slimáčí slinění uschne, zestříbří a je pak ještě dlouho vidět. Kdo chce najít slimáka, může po té postříbřené pěšince jít a na jejím konci nějakého slimáka najde.

Poslední houba, kterou takhle našli, byla veliká bedla. Bedla je houba jedlá, abyste věděli – ta má ten název jedlá už ve svém jméně bedla jedlá. To aby se nikdo nespletl a nebyl na pochybách, protože to by byla veliká škoda. Z bedlových klobouků se dají totiž smažit řízky stejně dobré jako ty, které se smaží k nedělnímu obědu anebo o posvícení. A tahle jejich bedla měla klobouk tak veliký, že ho velký kus z košíku přečuhoval.

Do večera byli doma – a mohli začít krájet na sušení i do polívky.

Od časného jara měli Dubeček s Duběnkou plné ruce a hlavně plné hlavy počítání. Jak sluníčko po obloze vystupovalo nad koruny stromů a pak nad střechy i nad ten nejvyšší komín, museli začít s počítáním taky u rybízových keřů. Tam bylo počítání zvlášť těžké, protože keřů bylo moc, na každém spousta malých i větších větviček a na větvičkách bylo obaleno zelenými kuličkami. Tak tyhle kuličky počítali. A to museli, dokud ty rybízové kuličky byly ještě květy, u každého třetího počkat až si nějaká včelka nasbírá žlutý pyl a sladkou šťávu.

Čím víc svítilo slunce, tím víc se zvětšovaly rybízové kuličky. Až jim to oběma divné bylo; skoro to vypadalo, jako by ty rybízky sluneční svícení polykaly podobně jako ježek polykal slimáky. Jenomže ten při polykání slimáků nahlas mlaskal, zatímco rybízy byly při tom slunečním polykání úplně potichu. To je trochu mátlo.

Jenomže pak se stalo něco, co je popletlo ještě o moc víc. Rybízy se nejenom den od dne zvětšovaly, ale taky se začaly pěkně vybarvovat. S tím oni nepočítali – taky jak chcete, děti, počítat barvy? Barvy oni znali – uměli rozpoznat, která je zelená, zelená se rozpozná snadno, protože je jí všude nejvíc, kromě zimy, kdy je nejvíc bílé. Taky černou znali, protože černě je barevná noc, kdy nesvítí měsíc. Zlatou znali, protože tou jsou na nebi namalovány hvězdičky a hlavně sluníčko. Červenou jsou nabarvené šípky na podzim a taky některé listy na stromech. Červený býval i Petruščin palec na noze, když běhala bosá a zakopla o kámen.

Úplně se jim ten rybíz za pár týdnů popletl.

Na druhé straně plotu u sousedů žily slepice. To už oba věděli, že se tak jmenují; nevěděli to hned od začátku, protože na Dubové hoře slepice nežijí. Nejsou tam pro ně kurníky a navíc jsou tam lišky, se kterými slepice nekamarádí. Lišky by kamarádit chtěly – ale slepice ne. Ty si myslí, že liška by nebyla upřímná kamarádka, že se jenom tak tváří a kamarádství předstírá a taky že lže jako když tiskne. Co to přesně znamená, to slepice nevěděly, ale říká se to tak. A že liška spíš než na kamarádění myslí na slepičí stehýnka a křidýlka. Že ony však jako dobře vychované slepice dávají před liščími zuby přednost polévkovému hrnci nebo nedělnímu pekáči.

Dubeček s Duběnkou byli dobře vychovaní lesní tvorové, takže se hned při prvním setkání slepicím zdvořile představili jako jejich noví sousedé. Slepice jsou tvorové povídaví, pořád si něco kdákají samy mezi sebou i s úplně cizími. Jakmile se však oba zmínili, že jsou z lesa a že lišku odtamtud znají, slepice se zatvářily nedůvěřivě a málem uraženě. Víte, jak se pozná nedůvěřivá slepice? Docela snadno – kdáká s vámi jenom na půl zobáku. Ta jejich známost s liškou nedala slepicím dost dlouho spát.

Marně je Dubeček s Duběnkou ujišťovali, že jejich známost s liškou z Dubové hory je jenom povrchní, že se potkali vlastně náhodou a že si ani nepíšou. Dokonce ani k narozeninám ani o vánocích ne. A že z Dubové hory je sem k nim na dvůr daleko, že je to hodně z kopce a nakonec je tu ještě drátěný plot, který lišky přelézt neumějí. Slepice věděly své. Raději skončit v polívce než v liščích zubech. V té polívce že se alespoň trochu ohřejí, zatímco v liščí mordě je moc větrno.

Drátěný plot mezi jejich dvorkem a dvorkem sousedovic, na kterém se popelily slepice, měl oka. Ta oka nesložila plotu k vidění – plot nic vidět nepotřebuje. Byla tam proto, aby se na plot nespotřebovalo tolik drátu. A protože některé rybízové keře rostly docela blízko plotu, zvědavé větvičky těmi oky prolézaly na dvorek ke slepicím a ty toho využívaly. Po obědě i po večeři si sem tam rybízu uzobly. Když si myslely, že se nikdo nedívá.

Zavolali si ježka za svědka toho slepičího kradení a pak svolali u plotu poradu. Oni dva s ježkem na jejich straně plotu a tři slepice s nejhlasitějším kvokáním na druhé straně. Tam slepicím vysvětlili, že ozobávat rybíz se nemá, zvláště když je sousedů a navíc spočítaný. Sezobnout že je dovoleno jenom co samo na zem upadne.

Třešně, kterých i z těch úplně tenkých větviček viselo tolik, až se celé dolů prohýbaly, začaly odmlouvat, že ony nevyrostly a do červena se nenechaly sluncem opálit kvůli nějakým lesním počtářům. Ony že jsou třešně řádně vypěstované, že se při svém zrání moc nadřely, sladkou šťávu že musely až z těch nejspodnějších kořenů pod kůrou napumpovat a taky stopky že si musely nechat narůst. Za to že se patří, aby byly opatrně otrhány a na stůl dány do misky ke snědení nebo na třešňovou buchtu k upečení do zlaté barvy jakou má jenom sluníčko když je bez mraků. Anebo na kastrolu rozvařeny a do sklenic zavřeny jako třešňová zavařenina. O tom, že by měly platit za nějaké počítání, že nic nevědí a vědět ani nechtějí. A basta fidli.

Tohle už oba hodně rozzlobilo.

Pověděli třešním, že počítání je poctivá práce jako každá jiná a patří se, aby ten, kdo dobře počítá, taky dostal za svou práci zaplaceno. I mezi lidmi že se někdy za práci a za počítání platí – třebaže nijak moc. A taky třešním řekli, že lakomství je špatná věc, že je to hřích a každý lakomec by se měl za svou lakomost stydět. Alespoň tři dny, od rána do večera a třeba i v noci od večera do rána. A že třešně se vlastně ani tak moc nenadřou, že jejich šťávu a jejich červenání že si musejí odpracovat větvě, větvičky, listy a kořeny a mízu že pod kůrou pumpuje taky síla kořenů. A ještě hodně jiných věcí třešním pověděli a za jejich lakotu je i jinak pokárali.

Děti zašly do chalupy, tam už je na verandě vítala babička a hned je zvala do kuchyně na vdolky. Takové zvaní měli oba moc rádi, protože když děti běhají po dvoře s vdolky v ruce a ukusují při tom, od pusy jim padají drobečky, které se dají v trávě najít a do vlastní pusy vstrčit. Pokud vás při tom sbírání nepředběhnou mravenci.

Přece ale tam bylo teď něco, jim počítání kazilo. Bětuška s Vítkem chtěli mít své vlastní počítání a prováděli ho na rybízech, jenomže tak, že si vždycky nějaká zrníčka rybízových kuliček utrhli, dali si je na hromádku a na té hromádce je počítali. Duběnka s Dubečkem hned poznali, že Vítek počítá s chybami. Jenomže to nebylo všechno; tímhle svým nepovedeným počítáním jim Vítek s Bětuškou kazili jejich vlastní rybízové počty, které už měli oba načisto hotové.

Pečlivě spočítali všechna rybízová zrnka, která Vítek s Bětuškou svým počítáním pokazili a založili pro ně ve svém počítání nový řádek. Do toho řádku se rozhodli přidávat i všechna další rybízová zrnka, která ti dva ještě v budoucnu pokazí. Už teď věděli, že budou muset od toho, co všechno předtím napočítali, tahle pokažená zrníčka odečítat. Protože všemu, co se pokazí, se musí dávat znaménko minus.

V letním teple se všechno živé hemží, lítá sem a tam, bzučí a frčí, shání si něco k jídlu a pití a někdy taky štípe a píchá a bodá. Včely a vosy a čmeláci se činí ve dne a když mají chvilku volného času, začnou se rojit. Pro včely je rojení takové včelí stěhování, kdy se v úlu rozpočítají na sudé a liché nebo na první a druhé a pak, když už jsou dost rozpočítané, z toho úlu vyletí ven.

Při rojení si včely berou s sebou na cestu svačinu, ale hlavně s sebou berou včelí královnu, která je k tomu rojení vlastně navádí. Někdy si vezmou té svačiny trochu víc a pak doletí až k nejbližšímu lesu. Když jim svačina na delší cestu nevystačí, neletí tak daleko. To se stává v případě, kdy jsou ostatní včely lakomé a k jídlu těm včelím výletnicím toho moc dát nechtějí anebo když je ten úl chudý. Potom se včely brzy unaví a když jim vyhládne, usednou na větev nějakého blízkého stromu. Třeba na jabloň.

Včel je moc. Ale ještě víc se dá napočítat mravenců, protože ti jsou menší. Někdy jsou mravenci závistiví a zachce se jim taky rojit. Být jako včely, které lidi za jejich pilnost a pracovitost pořád chválí.

Když před jedním takovým mravenčím rojením Dubeček s Duběnkou vyslechli, jak se o svém večerním výletě mravenci ve škvíře domlouvají, začali být zvědaví a rozhodli se, že si na jejich rojení do večera počkají. Aby se to rojení naučili – i když není známo, že by se kdy lesní tvorové sami rojili. Na to jich není dost.

To už oba věděli, že pod tímhle kuchyňským oknem má svou postel děda. Když bylo okno v noci otevřené, nemohl dědovo spaní ani v kuchyni nikdo přeslechnout. Takže si jenom oba říkali, jak že se vlastně mravenci při svém rojení s dědou dohodnou a jak se všichni na tu jednu postel vejdou. Děda byl sice jenom jeden, mravenců však bylo moc. A k tomu někteří křídlatí.

Pak se v kuchyni rozsvítilo a babička se začala smát. To když viděla dědu celého na polštáři i na peřině obsypaného mravenci, kteří si místo k rojení našli v dědově posteli. Pak vzala z kouta kuchyně smeták a lopatku, dědovi sebrala peřinu i polštář a odnesla obojí na zápraží na ráhno k vyklepání, dědu smetákem ometla a prostěradlo mu vyklepala. Potom začala domlouvat mravencům, aby své rojení odlétli dělat někam jinam, protože děda musí ještě ráno dopsat pohádku.

FINIS