LIBER CATENATUS

Úvahy o životě a přilehlém okolí

Píše S. Komenda Část 7, červenec 2004

 

Blíží se čas prázdnin, pro mne už posledních, pětačtyřicátých. Vlastně tedy prázdnin výročních, památečních. Je to možná divné, ale ať pátrám, jak pátrám, nic mimořádného ve svých pocitech neshledávám. Tyhle lidské milníky jako jsou narozeniny, jmeniny a nejrůznější výročí kdečeho jsou z hlediska kosmologického pouhé umělé artefakty vymyšlené pro usnadnění lidského počítání. Čas plyne spojitě, to jenom my se občas ohlédneme. Možná ze strachu, zdali nejdeme svou cestou sami …

 

… a jsou jiní, kteří jsou jiní

Člověk byl údajně stvořen k obrazu božímu. Rozumím-li tomu správně, má člověk být něco jako obraz, k němuž předlohou stál Bůh. Rozhodně se leckomu – z nás lidí, kterých se tohle týká – zdá, že ona metafora dost nadsazuje. A že spíše než k obrazu božímu vyhlížíme často pod obraz. Bez onoho přívlastku o Bohu.

Nevím už přesně, jak jsem k tomu došel, ale – netroufal bych si odpovědnost za to, že se jako obraz člověk nejeví leckdy příliš vábně, házet na stranu autora onoho obrazu. Mám-li už onu metaforu přijmout, pak s podmínkou, že byl člověku jako dílu Stvořitele poskytnut dost velký prostor k tomu, aby na sobě dál pracovat a obraz, kterým je, aby dotvářel. Možná vylepšoval, ale možná taky při pokusech vylepšovat jej kazil.

Problém je v tom, že lidské poměry posuzují jenom lidé. Možná to není úplně přesné, posuzovat nás přece mohou i jiní tvorové, existující mimo člověčí říši – jenomže o tom máme jen pramalou možnost se přesvědčit, takže to vyjde nastejno, když je z téhle hry vynecháme. Člověk jako posuzovatel lidského chování může hrdě své právo tak činit odvozovat z představy, že schopnost posuzovat mu byla dána, že jí byl v aktu stvoření vybaven. Tenhle přístup se ovšem střetává s jinou představou – když se posuzovaný odvolává, že to, co učinil, vykonal z vyššího pověření. V případě mocných bývala a bývá tahle představa dováděna k dokonalosti axiomem, že ono pověření je vlastně posláním, spojeným s vybavením zvláštní přízní (která se do všedního života promítá jako právo vybírat daně ve výši, kterou jedinec posláním obdařený jako prodloužená ruka Stvořitele sám určuje).

Jsme jací jsme – a jsou jiní, kteří jsou jiní.

V dobách mého mládí razila Strana Jediného Vědeckého Světového Názoru heslo My komunisté jsme lidé zvláštního ražení … Poté následoval výčet jistých vlastností, za jejichž jakost by se byl Stvořitel nemusel stydět. Mluvilo se v nich o pevnosti charakteru, zásadovosti, schopnosti učit se pravdě, o věrnosti a ochotě obětovat se pro svatou věc (jejíž specifikace se podle momentální nálady Velkého Soudruha směla a musela aktualizovat a renovovat). Technologie výroby lidí zvláštního ražení teoreticky odkazovala na studium děl velikánů (rovněž čas od času renovovaných), v praxi se však realizovala zejména politickým školením a četbou denního tisku.

Pro lidi zvláštního ražení byla symptomatická vazba k udavačství. Historickou zkušeností bylo přitom prověřeno, že zatímco konání dobrých skutků je záležitostí povýtce individualizovaných postojů, je páchání ničemností záležitostí, která pachatele stmeluje vědomím, že já vím, že ty na mě víš – a ty víš, že já vím na tebe. To je tmel, který podporuje zásadu pozor na jazyk, což je základem chování známého jako omerta. Co se doma upeče, má se taky doma sníst, špinavé prádlo se zásadně pere mezi svými a ne v nějakých veřejně přístupných pračkách. Vědomí, že kdekdo na kdekoho ledacos ví, je síla, jejíž kvantitu je možno měřit nástroji téměř fyzikálními.

Lidé zvláštního ražení osvědčili a osvědčují v historii svou tvárnost. Tohle konstatování by rozhodně nemělo být chápáno jako pokus vyvrátit tvrzení o jejich věrnosti velkým myšlenkám. Vůbec ne. Je to podobné jako kujnost železa. To lze po opotřebování a otupení v ohni popustit, poté překovat do nového žádoucího tvaru a zakalit. Tahle technologie, známá už starým vesnickým kovářům a v metalurgickém průmyslu užívaná dodnes, osvědčuje svou roli i při zpracovávání lidského materiálu. Každá politická strana kuje (nejenom pikle, ale i své členstvo a voliče), popouští (nejenom uzdu svým velkým) a do nových podob podle aktuální potřeby formuje, aby je nakonec zakalila k plnění nových úloh. Na výši doby, samozřejmě. Nevím, zdali měl Stvořitel při svém konání na mysli také politiku. Doufám, že ne. Ne že bych si troufal mu radit, ale – ocenil bych, kdyby každého, kdo chce nechat razit nějaké zvláštní lidi, pro jistotu bez pardonu vyrazil.

Být svůj

Rozhodně to není zanedbatelný fenomén, který bychom si mohli dovolit bagatelizovat, jakkoli nedávná doba fandila rozhodně víc uvědomění kolektivismu než vědomí individuálních práv a odpovědnosti. Být svůj. Stát sám za sebe, za nikoho a hlavně za nic se neschovávat. Nebát se odpovědnosti – ne proto, že mne nechává lhostejným, ale proto, že mi nechybí odvaha ji unést a přijmout případné důsledky z ní plynoucí.

Televize mi předkládá k vidění obrázky z řádění českých i zahraničních rowdies, neurvalců, jak to překládá anglicko-český slovník, využívajících fotbalového fandovství k ventilování primitivních vandalských pudů. Jejich chování je ukázkou absurdity lidské psychiky – na jedné straně lze předpokládat, že tito lidé se chovají neurvale v touze zviditelnit se, odlišit se od davu ne-fandů anebo fandů krotkých, což vede na druhé straně k tomu, že se chovají zcela nesvébytně, podle šablony, kterou jim vtiskly jisté převzaté vzory, kterou nevymyslili ono sami. Jejich úsilí odlišit se masy lidí standardně se chovajících je nedovedly k chování svébytnému, ale k chování kopírujícímu jinou masu, jenom o trochu menší. Žádný z těchto hrdinských stadiónových bijců nejde za sebe. Stačí podívat se na ně poté, co je policajti vytáhli z jejich šiku – rázem zkrotnou a zplihnou, podobni zmoklému hadru, který před deštěm býval vlajkou něčeho.

Možná by mohli tihle lidé, kdyby měli ambice konstruovat historii svého hnutí, vyznávat jako svého zakladatele řeckého Herostrata – muže, který se rozhodl zviditelnit a do dějin vstoupit tím, že zapálil chrám bohyně ve městě Efesu. To se mu opravdu podařilo, podobně jako mnoha mladším tyranům, vojevůdcům a násilníkům ve velkém, kteří svůj svéráz budovali na lebkách obětí své pseudovelikosti. Ničit a bořit je snadnější než budovat a tvořit.

Myslím, že snaha nebýt přehlížen je v jisté míře součástí osobnosti každého z nás. Nikdo přece neplánuje svůj životní program jako snahu nebýt nikým. Důležité přitom je, aby tato pozitivní vlastnost byla zvolena přiměřeně vlastním možnostem a schopnostem. Aby se mohl její nositel těšit z postupných kroků jejího naplňování a nemusel si zoufat kvůli tomu, že sousto, které si ukousl, je příliš velké na to, aby je dokázal taky rozžvýkat a spolknout. Psychologie zná pojem sebepřesah; snaží se jím vyjádřit, že člověk v sobě dokáže v krajních situacích najít sílu učinit něco mimořádného, co standardní chování nepředpokládá. Myslím, že tento koncept býval před nemnoha lety zneužíván při mudrování o novém, socialistickém člověku.

Žít ve světě obydleném lidmi, jejichž chování je už předem čitelné, by mne nelákalo. Ať už by mne z rozvernosti praštili klackem nebo obšťastnili bezduchou frází. Vážím si lidí, kteří mne dovedou překvapit, aniž by přitom museli rozbíjet hřbitovní náhrobky. Lidí, kteří dovedou z nepojízdné motorky sestavit sekačku na trávu nebo z hromádky prken a trámků postavit kůlničku na dříví. Takovou, které se tady krajově říká šopa, aniž by se už vědělo, že je to zkomolené německé Schuppen, původně šuple.

Asi je těžší získat mezi lidmi neformální kádrový posudek jako šikovný řemeslník než jako stadiónový rváč. To ovšem nic nemění na tom, že to první je hodné cti, zatímco to druhé nikoli. Už staří Římané znali úsloví – Aere perennius exegi monumentum ( pomník trvalejší kovu jsem vybudoval). Je to základní úkol pro výchovu – usměrňovat přirozenou touhu mladého člověka být svůj k cestě být svůj v dobrém, být svůj v rozumném, být svůj v obecně prospěšném.

Jinou stránkou této věci je schopnost vnímajících vidět, že snad každý z lidí má talent k něčemu rozumnému a zajímavému, k něčemu hodnému povšimnutí a uznání. Naší chybou bývá jednostrannost – neschopná rozpoznat, že osobnost člověka má mnoho dimenzí. Tohle musíme v sobě překonávat. Kdo si je sebou samým jist, nemá zapotřebí přehlížet jiné.

Mimikry frází

Mimikry je biologický mechanismus, v podstatě snad vrozený reflex, napovídající živočišnému jedinci, aby se choval pokud možno nenápadně. Aby se držel v úkrytu nebo v zákrytu, v díře nebo pod mezí, aby nevystrkoval růžky, pokud to není nezbytně nutné. Některé biologické druhy si dokázaly v průběhu vývoje vyselektovat schopnost aktivně napodobovat vzorec prostředí, ve kterém se právě nacházejí. V tomto ohledu proslul chameleón, ale nejen on.

Z hlediska informačního nazíráno, vysílá takový jedinec svému okolí vzkaz – já tady nejsem! Jděte si po svých, to, co vidíte i nevidíte je možná kus nepoužitelného a nezajímavého klacku – a rozhodně to není nic k snědku. Vidíte-li to žlutě nebo oranžově, jistě to bude jedovaté – vzpomeňte si, co vás učili ve škole!

Lidé jsou také živočichové.

Na svou biologickou protovýchovu částečně zapomněli, což dávají najevo tím, že se oblékají a hastroší co nejnápadněji, své počínání nazývajíce módou. Zejména samičky lidského druhu jsou tím proslulé – na rozdíl od většiny ptačích druhů, kde se ozdobnějším zevnějškem honosívá sameček. S rizikem, že bude častěji sežrán predátorem než jeho nenápadná (a tedy rozumnější) družka. Lidské samičky, ženy, si naopak ze všeho nejvíc přejí, aby vypadaly úplně k sežrání.

Na druhé straně je třeba konstatovat, že vědomí užitečnosti fenoménu mimikry úplně z genetické paměti lidského jedince přece jen nevymizelo. Jenom se přesunulo, transformovalo z oblasti fyzického vzhledu do oblasti vzhledu sociálního.

Z antropomorfního hlediska je mimikry vlastně jistým druhem předstírání. Snahou implementovat vnímajícímu subjektu představu, že co je, vlastně není, případně je něčím jiným. A takové počínání je pro člověka zajímavé nejenom v oblasti fyzického vzhledu – kdy si například podměrečný mužský obouvá boty na zvlášť vysokém podpatku. Nesrovnatelně častější bývá snaha imponovat pozorovateli intelektem a výkony z něho odvozenými.

Komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí.

Ovšem i jedinec, na kterého při rozdávání duševních vloh příliš nezbylo, se rád blýskne pozlátkem nápadu. Jenomže – kde vzít a nekrást? Tady bývá dobrá rada drahá. Přesto však někdy i slepé kuře zrno najde.

Podobně jako se dá chybějící diamantový náhrdelník nahradit jabloneckou bižutérií, zaskočí za chybějící nápad jako náhražka tuctová fráze. Na běžícím pásu nejrůznějších potlachů vyrobená, od úst k ústům šířená, od ucha k uchu špitaná. Obvykle už hodně ošoupaná, ohmataná, přežvýkaná. Pořád ale přece jenom použitelná, osvědčená, o společenské zběhlosti svědčící.

Fráze není pro lva salónů nástrojem jeho fyzického ukrytí. Je naopak nástrojem, který mu má umožnit blýsknout se, přestože ho nic opravdu zajímavého nenapadá. Blýsknout se, přestože jeho blesku se nebeské elektřiny právě nedostává. Fráze mu má umožnit zařadit se tam, kde by byl rád viděn. Fráze není způsob myšlení člověka směrem k sobě – je nástrojem sebezviditelnění navenek, je mávnutím praporkem směrem k ostatním.

Úkolem fráze je zakrýt – prázdnotu intelektu, nedostatek invence, absenci nápadů, zanedbatelnou kreativitu. Úkolem fráze je však zároveň dát najevo – schopnost zdát se, jevit se, imitovat, obstát v soutěži papoušků. K vlastnostem člověka patří i snaha zachovat si vždy jistou tajemnost – což může být docela dobře imitováno zdáním tajemnosti. Neprozradit se nikdy úplně, nevydat se na informační pospas beze zbytku. Jsou mezi námi mistři tohoto způsobu krytí – schopní vyvolat dojem i v situaci, kdy v dlani nemají vůbec nic. Umělci blufování, jejichž poker face dokáže zmást mnohé. Jsou dokonce i tací, kteří celým životem proplují na vlnách frází, prokouknuti jenom těmi nejbližšími.

O genetice a politice

Chování lidského jedince je určováno jeho psychobiologickým základem a prostředím, ve kterém žije. Interakcí obojího – přičemž detaily této interakce našemu poznání doposud unikají. Jsou předmětem zájmu psychologů i pedagogů – ale zejména sociologů zabývajících se patologií lidského chování.

Nakolik je pro chování člověka určující jeho genetický základ a v jaké míře je toto chování určováno vlivy prostředí, je problém vzrušující nejen vědy o člověku; zásadního významu nabývá v prevenci asociálního chování typu iracionálního vandalismu, agresivity i terorismu.

Už řadu let je při tomto studiu využíváno jako modelu dvojčat, zejména dvojčat monozygotních, jednovaječných – v situacích, kdy žijí takoví dva biologicky stejní jedinci v rozdílných životních prostředích. To dovoluje interpretovat evidované odlišnosti v jejich chování jako způsobené rozdíly ve způsobu života – a hodnotit tak vliv faktoru prostředí na chování. Z povahy obou faktorů se soudí, že zatímco vliv prostředí na chování člověka může být poměrně rychlý, je působení genetických změn na chování mnohem konzervativnější, pomalejší.

Dovolím si uvést příklad situace, která zmíněnou tezi nejenom dokládá, ale dokonce ji kvantifikuje. Traduje se, že historie nedovoluje provádět experimenty stejného typu, jaké jsou běžné například v biologických laboratořích nebo ve studiích klinických. Rád bych ukázal, že v jistých sociálních situacích život takový experiment dokáže zorganizovat stejně sofistikovaně jako důvtip badatele.

Situací, kterou mám na mysli, jsou náhlé společenské změny, označované jako převraty nebo dokonce revoluce. Změny, k nimž dochází rychle, v řádech dnů a týdnů, a které jsou doprovázeny radikálními změnami poměrů vlastnických a zejména politických. Takové situace vytvářejí příležitost pozorovat změny chování, které lze připisovat jednoznačně na vrub změnám politických či obecněji sociálních poměrů, které lze tedy interpretovat jako reakci lidského chování vyvolanou změnami ve faktorech prostředí. Důležité je přitom sledovat kvantitu těchto změn – z níž se dá odvozovat vliv prostředí na chování člověka (k žádné biologické změně za tak krátkou dobu nemohlo evidentně dojít).

Převrat v sociálních parametrech české společnosti, který nastal na samém konci osmdesátých let dvacátého století, vyvolal změnu chování masovou nejenom počtem lidí, kteří se změnili, ale i výrazností této změny. Lidové, neodborné pojmenování těchto změn neslo označení převlékání kabátů. Při bližším zkoumání se ukázalo, že součástí těchto změn v chování lidí byla transformace ze stavu pravověrného komunisty do stavu přesvědčeného demokrata, ze stavu zastánce hospodářství plánovaného do stavu tržnímu podnikatelství nakloněného, z marxlenince do masarykovce. Změny v chování lidských jedinců proběhly neuvěřitelnou rychlostí, omezovanou snad jedině rychlostí přenosu informace na synapsích neuronů. Následné přestupy ze strany do jiných stran se odehrály v okamihu, jinými subjekty téměř nepostřehnutelně. Zapomenuty zůstaly traktáty pracně sepsané v nedávné minulosti, byvše nahrazeny traktáty novými, sycenými novou terminologií a vycházejícími z naprosto protikladných axiomů.

Přihlášení se k novému světovému názoru se masově odehrálo bez toho, že by se kdo byl od starého světového názoru odhlásil. Desítky let se ideologicky pracovalo na výchově a formování nového člověka, člověka socialistického a komunistického. A teď najednou, jako reakce na podnět společenského převratu, vznikly tisíce úplně nových lidí, bez toho, že by bylo třeba vynakládat hodiny na jejich školení. Lidí nového, kapitalistického ražení, vyražených ze starého reálně socialistického materiálu. Už to tak je – genetika je jedna věc, vidina zbohatnutí v novém prostředí věc druhá.

Starý pes

Lidská paměť je zařízení velmi záhadné. Už třeba jen volbou toho, co do sebe nechá uložit a co naopak z podtržení vyloučí – protože pamatování je nesporně proces selektivní.

To už jsem uměl číst, když mi z nějakého otrhaného kalendáře nebo ze školní čítanky v paměti uvízl příběh o starém psu, kterého hospodář shledal neschopným další služby a vyhnal ho, aby na jeho místo přivedl psa mladého, o kterém předpokládal, že požadovanou službu zastane s větší spolehlivostí. Pointa onoho příběhu byla v tom, že lehkomyslný nováček s plným břichem v noci usnul a přeslechl vlka, který si přišel do ohrady pro ovci. Tahle zkušenost přiměla ráno hospodáře, aby svého neuváženého činu litoval a vzal vyhozeného starého psa zpět do služby.

Už si nevzpomínám, zdali mi tenkrát, ve věku životní nezkušenosti, navíc matené romantickými představami, k nimž jsem v mládí dost inklinoval, došlo, že tohle řešení s návratem starého hodného psa žádným definitivním řešením není. Že jednou musí, a to pravděpodobně dost brzy, nastat chvíle, kdy starý pes definitivně doslouží. A ono rozhodování, jako nemorální a krátkozraké odsouzené, se zopakuje. Definitivním řešením pro starého není totiž návrat k časům mladosti, ale smrt.

Uvedený příběh je metafora. Hodící se i pro situaci, v níž se ocitáme my lidé. Také člověk jednou zestárne a opouští společenskou pozici, v níž strávil větší díl života. Mnozí odcházejí rádi, už se na odchod do důchodu nějaký čas těšili. To v případě, že s věkem koordinovaně paralelně odcházely i síly, pro práci potřebné.

Komplikace nastává v případech, kdy se zestárnuvší jedinec cítí být pořád ještě při síle a odejít se mu nechce. Někdy je jeho odhad správný – a měl by dostat příležitost uplatnit svou vis vitalis i v budoucnu. Ještě chvíli v budoucnu. Někdy je odhad nesprávný – a pak dochází ke konfliktu subjektivní představy s objektivním stavem věci. V tomhle posledním případě bývají odchody člověka plné trpkosti a rozhořčení.

Umění odejít.

Tohle umění je zvlášť důležité v situacích, kdy nejde ani tak o to, nakolik zub času ohlodává síly tělesné, ale síly duševní. Rozpoznat, že mi nohy neslouží, není tak obtížné; přemisťuji se s námahou, s obtížemi vstávám. Rozpoznat, že mi to myslí pomalu anebo vůbec ne, je podstatně obtížnější. Ono totiž s tím pomalým myšlením jde ruku v ruce zpomalená a slábnoucí kritičnost a hlavně sebekritičnost. A pokud se jedná o nedostatečný přísun nápadů a absenci čerstvých myšlenek, tohle si připustit bývá ochoten jenom málokdo.

Myslím, že v tomhle ohledu na tom bývají ženy lépe než muži. Nebývají tak závislé na svém zaměstnání. A jejich přesun do sociální role pečovatelek o mladší a nejmladší generaci bývá daleko hladší, mnohem méně problémový. Tahle role je nezastupitelná a těch, které jsou schopny ji účinně zastávat, nebývá nikdy dost. Taky pořád ještě statistika říká, že vyšší (tj. lépe placená) postavení bývají vyhrazena převážně mužům.

Je přirozené, aby lidé přicházeli a odcházeli. Z vesmírného hlediska se jedná o spotřební zboží. Na tom nic nezmění arogance momentálních mocných, jejichž řidiči otáčejí volanty drahých aut způsobem nijak se neohlížejícím na bližní jejich a jejich pánů. Pánů, pohrdavě shlížejících na hemžení těch, kteří je živí. Nástrojem spravedlnosti je právě mechanismus starých psů, zajišťující, že i oni mocní na společenských výšinách si někdy při svých automobilních hrátkách srazí vaz – a že i oni jednou musí své teple vyhřáté boudy opustit. Na cestě je přitom doprovodí něco řečí, stejně plytkých jako byly řeči, kterými oni za svého života oblažovali okolí.

Ten starý příběh se dotýká pojmů jako jsou vděčnost, úcta, respekt a vědomí opakovanosti lidských osudů. Nečiň jiným, co nechceš, aby bylo činěno tobě. Protože každý z nás prochází cestou vedoucí od začátku do konce.

Špatný vliv lidí na chování počítačů

Čím hrneček navře, tím taky páchne – říká známé přísloví. Napadlo mne, když jsem přemýšlel o jednom fenoménu, u kterého se mi chování počítačů zdá připomínat chování lidí. A protože ve vzájemném soužití počítačů a lidí jsou ti první vývojově podstatně mladší, a protože od starého vola mladší se učí orat, cítím se oprávněn usuzovat, že v případě takové podobnosti chování se počítače učily od lidí a ne obráceně.

Jev, o kterém uvažuji, spočívá v tom, že se rok od roku prodlužuje doba potřebná ke kontrole bezchybnosti provozu mého počítače. Jedná se jistý druh prevence, eliminace možného zavlečení virů, které by mohly narušit plnění funkcí, které počítač – s použitím v něm instalovaného softwaru – má plnit. Antivirové programy se neustále renovují, aktualizují a modernizují – v reakci na pořád rafinovanější poťouchlosti počítačových kazisvětů.

Dnes není nijak neobvyklé, abych musel ráno, poté, co uvedu svůj počítač do chodu, čekat až dvacet minut než tento nechá proběhnout svou ranní elektronickou hygienu. Teprve poté až ji dokončí, mohu jej požádat, aby se věnoval vlastnímu dennímu programu, za jehož realizaci jsme my oba, já i on, placeni. Řekněme, že dnes tak spotřebuje na tuto preventivní činnost nějakých šest procent pracovní doby. Pokud jde o dynamiku vývoje tohoto fenoménu, zdá se být oprávněné soudit, že ona procenta v budoucnu porostou.

V lidské společnosti doby počítačové přebírají počítače nemalou část práce, již ještě nedávno bylo třeba dělat ručně – anebo taky ji nedělat vůbec. Za těchto podmínek a v tomto elektronizovaném prostředí se odhadem asi čtvrtina osob v pracovně aktivním věku využívá v oblasti řízení, tj. jako úředníci nejrůznějšího ražení. Státní, krajští, obecní, institucionální i jiní. Tito lidé vlastně fungují jako regulátoři činností vykonávaných osobami účastnými ve vlastním procesu tvorby hodnot – jinak řečeno, lidmi, kteří se starají, abychom všichni měli co jíst a pít, do čeho se oblékat, v čem chodit, jezdit a létat. Lidmi, kteří mezi nás, spotřebitele a zákazníky, tyto užitečné produkty i služby rozdělují.

Pokud jde o vývojové tendence v této oblasti dělby práce, zdá se být rozumné předpokládat, že podíl osob účastných v procesu vlastní tvorby užitných hodnot klesá – přičemž podíl osob podílejících se na řízení, kontrole, prevenci chyb, distribuci a službách neustále roste.

Usoudil jsem, že dělba práce ve světě počítačů kopíruje dělbu činností ve světě lidí. S jistým historicky podmíněným a vysvětlitelným zpožděním.

V souvislosti s tímto uvažováním mě napadá, že vývoj a pokrok si tímto způsobem organicky vytvářejí jakousi brzdu, která by mohla fungovat v souladu s principem trvale udržitelného rozvoje. Čím víc bude na světě počítačů, tím vyšší bude riziko jejich nákazy nejrůznějšími viry elektronické zlomyslnosti, a tedy budou stoupat i nároky na prevenci jejich bezchybného fungování. Jestliže to shrnu – čím víc bude k dispozici počítačů, tím méně bude k dispozici jejich pracovní kapacity.

Rozhodně bych nechtěl děsit futurology nějakým katastrofickým scénářem budoucnosti. Uvedenou situaci je možno popsat soustavou diferenciálních rovnic, docela jednoduchých, z jejíhož řešení vyplyne, že se celý systém ustálí v rovnovážném stavu závisejícím na rychlostech přibývání počítačů a intenzitě nákazy infikujícími počítačovými viry.

Bude to stav jakéhosi optima.

Z řešení vyplyne, že – pokud nebudeme schopni pozitivně regulovat útoky nových a nových počítačových virů – neměli bychom se pokoušet dále rozšiřovat počítačový park. Je to podobné jako ve světě lidí, marně zápasícím s problémem užitečně zaměstnat zvyšující se počty lidí, kteří o zaměstnání usilují.

Tak přísahám!

Bývaly prý doby, kdy nebyla razítka a lidé vládnoucí mocí dokonce ani neuměli psát – takže nemohli svými podpisy stvrzovat platnost vydávaných příkazů nebo činěných slibů. Když o tom přemýšlím, zdá se mi neuvěřitelné, že v takových dobách dokázala lidská společenství přežívat. Vždyť my dnes považujeme za samozřejmé, že podstatná část populace je zaměstnána úřadováním spočívajícím v razítkování, podpisování a následném ověřování razítkovaného a podepsaného. Zdá se být nepředstavitelným, že by se vztahy mezi lidmi mohly upravovat a řídit na základě dohod uzavíraných ústně a stvrzovaných rukoudáním, nanejvýš v přítomnosti svědků.

Vrcholným institutem tohoto způsobu řízení bývalo vyslovení přísahy. Křivopřísežnictví bývalo považováno za zločin nejtěžšího kalibru, nazvat někoho křivopřísežníkem znamenalo smrtelnou urážku nebo výzvu k souboji na život a na smrt. Tak bývalo – nebo se alespoň traduje, že tak bývalo.

V dnešní době razítek a podpisů tomu tak není. Slovo platí míň než nic, politik se dnes ani nezačervená, když zapírá, že by kdy byl řekl, co před nějakou dobou, možná docela nedávnou, z jeho úst slyšely stovky lidí. Nebo co dokonce nechal vytisknout a vytištěné vlastnoručně podepsal. Kdyby dnes bylo křivopřísežnictví trestné, parlamenty a ministerstva by se musely přestěhovat na Pankrác, na Bory, na Mírov. Předvolební období představuje pro čerty v pekle, odpovědné za statistiku lhářů, vrcholné žně. V období kampaní se lže snad víc než u soudů při hledání pravdy.

Institut přísahy existuje i dnes. Přísahají vojáci (nevím ovšem, bude-li přísahání zachováno i pro žoldnéřskou armádu, kterou už zanedlouho budeme mít – protože ti nebudou sloužit z pochybné lásky k vlasti, ale za pravidelný žold), slibuje se při uzavírání manželství (statistika porušených slibů úzce koreluje se statistikou rozvodů), novopečení lékaři přísahají při Hippokratovi, u soudů se přísahá, že se bude mluvit pravda a leckde se vyslovují závazné sliby v souvislosti s udržením utajovaných skutečností.

Tyto přísahy a sliby jsou porušovány, někdy velice cynicky, stejně snadno jako jsou skládány. Dějiny světové politiky a diplomacie, stejně jako jejich dějiny národní, jsou přehlídkou takového počínání. Přísaha se dnes chápe jako malá nepříjemnost svazující ruce tomu, kdo se zapřísáhl, asi jako lehké nachlazení s rýmou, ale bez horečky – ze kterého se lze snadno a bez následků vyléčit.

Říkávalo se kdysi, že slovo dělá muže. Dnes se to už neříká. Možná je to tím, že v onom konstatování se neříká nic o tom, co dělá ženu, takže je možno považovat je za ne dost feministické. Zato se do dneška zachovalo tvrzení jiné, konstatující, že sliby jsou chyby. Neříká sice, čí jsou to chyby, dá se však předpokládat, že chybu dělá ten, kdo slibovanému uvěří. Mezi námi kluky na návsi bývalo poměrně hodně rozšířené úsloví sliby se slibujou, blázni se radujou.

Občas si dovolím ten přepych, že se jako by vymknu z okovů reality a představuji si, že jsem se ocitl ve světě, kde má každý dobrou vůli, kde se nelže v zájmu osobního prospěchu a obohacení na úkor někoho jiného a kde si lidé vzájemně vycházejí vstříc. Ve světě, kde si lidé věří, protože jsou přesvědčeni, že si věřit mohou, protože uvěřit danému slovu není životu nebezpečné. V této představě mi vychází, že by se můj život, stejně jako život každého člověka především nesmírně zjednodušil. V tom dobrém slova smyslu. Jako za bájných časů zlatého věku Ovidiových Metamorfóz by mohli policisté i soudcové začít dělat konstruktivní práci, politici by šli do sebe a poté od sebe, devadesát procent úředníků by začalo místo pochybných styků a známostí pěstovat kedlubny a zelí a jedním z nejobtížnějších pedagogických úkolů by bylo vysvětlovat nevinným žáčkům a studentíkům, co to kdysi dávno bývala korupce a křivopřísežnictví.

Vědecky ověřeno …!

Kdysi to bývala otázka, vznášející se ve vzduchu, kdykoli papoušek křivým zobákem o pouti vytahoval zvědavým pannám planety. Však víte – bývalo na nich napsáno třeba Pospíchej s veselkou, ať ji křtiny nepředběhnou …! A panenka se podle své nátury, a taky podle povahy věci a pokročilosti vztahu, červenala anebo hrdě napřimovala hlavu.

Tenkrát ovšem nebyl ještě čas vědy vše prostupující a bývalo ponecháno na představivosti jednoho každého, aby mudroval o tom, jak se věci vlastně mají.

Dnešní doba je jiná. Oč méně máme dnes papoušků, o to víc se nám do života plete věda. Bez veselky se leckterý párek obejde, datum potomka na křestním listu kromě těch dvou jen málokoho zajímá. Věda vystupuje z laboratoří akademických institucí a technologických oddělení průmyslových podniků, a oslovuje nás, smrtelníky jen částečně vzdělané a docela mírně gramotné. Obrací se na nás z blikajících obrazovek televize, z reklam, tvořících hlavní vysílací program. Taky z novin, z rozhlasového vysílání a vůbec.

Vědy a vědeckého prověření se dovolávají jogurty i zubní pasty, dokonce i čisticí prostředky zaručující běloskvoucí lesk záchodové mísy. Studie Univerzity Karlovy potvrzují, že pití minerálních vod z těch správných pramenů zaručuje perfektní chemické složení mužského i ženského těla, jak dokládá jejich podvodní splývání. Denní konzumace jistého mléčného výrobku silně připomínajícího podmáslí kosí choroboplodné zárodky jako český kulomet vzbouřené africké domorodce. Taky s certifikátem vědecké prověrky.

Obávám se, že tahle nejrůznější reklamní vědecká ověření něčeho mají stejné záruky jako proroctví někdejších pouťových papoušků. Samotná reklamní tvrzení jsou pouhá slova – a dobrozdání na ně s klidným svědomím dodá za několik tisícikorun kdejaký diplomovaný felčar, který o tom, co je vědecká metoda, ví míň než málo. Všechno, co do svých chamtivých spárů uchopí reklamní agenti, je posuzováno z jediného hlediska – co to vynese. Hodnota toho, co je reklamními slogany vynášeno do nebes, je záležitostí naprosto podřadnou; až naivní zákazník rozpozná, že kvalita prakticky všech výrobků dané kategorie je plus minus něco málo stejná, může si tohle své zmoudření dona Quijota strčit za klobouk. Žalovat reklamní agenturu za zneužití dobrého jména vědy by bylo stejně účinné jako dovolávat se v televizním meteorologickém studiu náhrady za zmoklé seno rozkopené po předpovědi tří dnů sucha.

Nejde mi teď o to, že reklama je z principu záležitost nesmyslná, z níž už dávno expiroval někdejší smysl – informovat zákazníka. Nesmyslná proto, že je zbytečná – a náklady na její pořízení zaplatí zákazník v ceně kupovaného zboží. Zaplatí i ti zákazníci, kteří považují reklamu za něco jako obtížný hmyz – a na své poštovné schránky vylepují cedulky s nápisy – Žádné reklamy a podobné nesmysly, prosím!

Jde o zneužívání vědy k reklamním účelům. Reklamní agenti správně rozpoznali, že věda ještě má i v dnešní době, kdy už respekt nemáme snad vůči ničemu, jistou pozitivní hodnotu. A zneužívají toho. Zajímavé je, že žádnou reklamní agenturu ještě nenapadlo nabízet koupěchtivým zákazníkům rum s odvoláním na to, že jeho jakost je potvrzována poslaneckou sněmovnou, jak dokládá statistika tam vypitých lahví a fotografie kymácejících se zákonodárců. A kvalitu toaletního papíru dokládat záběry, z nichž vyplývá, že na záchodech senátu je používán výhradně papír té které značky. K naprosté spokojenosti zákazníků. Z uvedeného lze soudit, že reklamní agentury při své mazanosti dobře vědí, že dovolávat se autority politiků platí pramálo.

V dalších řádcích by měl následovat výklad toho, co formulace vědecky ověřeno vlastně znamená. Že to předpokládá dostatečně velký soubor nezávislých měření relevantního ukazatele za kontrolovaných podmínek. A že zaštiťovat se akademickým titulem je ve vědě stejně účinné jako v průtrži mračen se ulicemi procházet v lakýrkách.

Čeho je moc, toho je příliš

Přestože moje očekávání přínosu akce Studenti hodnotí své učitele je střízlivé až skeptické, občas do statistiky studentských odpovědí nahlédnu. Většinou to opravdu není nijak moc zajímavé, jak už jsem kdesi jinde napsal. Shledávám, že jsem své studenty nijak zvlášť nezaujal, takže nikdo z nich mne ani od srdce nepochválil, ani mi od plic nevynadal. Jsem pro ně zřejmě docela tuctový strejda, jakých po chodbách a učebnách budov této univerzity pobíhají stovky.

Jedna položka z šedivosti hodnocení se zdála přece jenom trochu vybočovat. Týkala se tématu souladu obsahu přednášek se základní studijní literaturou. Statistika odpovědí na příslušnou položku studentům administrovaného dotazníku se zdála vyjadřovat názor, že literatury je doporučováno příliš mnoho – vzhledem k rozsahu toho, co bylo ve výukových týdnech učitelem, tedy mnou, odpřednášeno.

Tohle mi připadalo dostatečně zajímavé na to, abych o tom na pár řádcích zauvažoval. Nesoulad mezi objemem doporučené literatury a objemem odpřednášené látky – co to vlastně znamená?

Myslím, že v prvé řadě svědčí tento bod studentského hodnocení o naprostém nepochopení základního principu univerzitního studia – ne ovšem ze strany pedagoga, ale ze strany studentů. Děje se tak přesto, že jim opakovaně sděluji, že za svůj základní úkol ve vztahu k nim nepovažuji umožnit a usnadnit jim, seč jsem, aby se naučili (to či ono, dosaď příslušné téma), ale aby pochopili (oč jde, k čemu je dobré vykládanému rozumět, k čemu je toto schopno sloužit při řešení úloh jejich oboru a profese). Mnozí z mých studentů považují za samozřejmé, že cílem jejich vzdělání je naučit se a u zkoušek prokázat schopnost reprodukce jistého objemu textu, nejlépe toho, který se shoduje s odpřednášenou látkou. Tahle představa je scestná a demonstruje hluboké nepochopení úlohy, kterou má pedagog spolu se studentem kontinuálně řešit.

Přednáším metodologii výzkumu. Podstatnou součástí mého programu je biostatistika či biometrie. To se neobejde bez jistého logického a matematického formalismu. V současné době je podstatné, že není nutné, aby student uměl odříkávat nebo zapsat příslušné vzorce – podstatné je, aby rozuměl, proč se ten který postup používá, čemu je schopen sloužit v oboru, v němž jsou mí studenti vzděláváni. Takové porozumění testuji obvykle požadavkem aby studenti řešili určitou nepříliš rozsáhlou, přesto však komplexní úlohu. Kdo opravdu metodu pochopil a rozumí jí, měl by mou úlohu vyřešit.

Bohužel, statistika úspěšnosti řešení je dost truchlivá. Někdy dokonce dospějeme do stádia, kdy studenti žádají, aby byli zkoušeni verbálně, že oni to přece umějí; jenom ten výpočet jim dělá potíže. Obvykle je asi nedokážu přesvědčit, že metodu, jejíž zvládnutí zkouším, vůbec nepochopili. A že jejich schopnost o této metodě vypravovat, fabulovat a popisovat žádné její pochopení nedokazuje.

Řekl bych, že tohle je poměrně rozšířená nemoc a slabina české pedagogiky. Verbalizuje se. Moc se mluví a málo se počítá. Jsou zanedbávány tak zvané slovní úlohy. Přitom právě na nich se brousí a prověřuje to, co označujeme názvem kreativita. Tvůrčí schopnost. Schopnost zadanou úlohu samostatně formalizovat a vymezit, co má vlastně být jejím řešením. Rozpoznat nebo si odvodit, jakým postupem, jakou metodou se má řešení ubírat. Dokonce k tomu patří i schopnost umět se vypořádat s nezdary, které řešení každého opravdového problému provázejí. Už několik let sleduji výkony českých žáků a studentů v mezinárodně organizovaném testování jejich znalostí a dovedností. Zahrnuje nejenom znalosti matematické a přírodovědné, ale i schopnost s porozuměním pochopit složitější text. Z porovnání vyplývá, že české subjekty mají docela obstojné znalosti, vědomosti. Jejich slabinou je však nízká kreativita – tu česká pedagogika, zdá se, u nich příliš nepěstuje.

Každému příležitost, pro každého odpovědnost!

Už ta metafora napadla některé přede mnou – stalinský socialismus že se podobal zoologické zahradě, ve které jsme se mohli my, jako zvířata v ní chovaná, pohybovat uvnitř prostoru vymezeného ploty. Bezpečni před napadením predátory a dalšími riziky světa za vnější stranou plotů. Včetně rizik zahlédnutí věcí, které jsme spatřit nikdy neměli, protože bychom se zbytečně trápili tím, co by se mohlo, kdyby se smělo. A kapitalismus že se dá přirovnat k volné přírodě, v níž si každý může dělat, co se mu zlíbí – což ovšem přináší i riziko, že bude sežrán, nedokáže-li se ubránit nebo dost rychle utéct. Prostě – svoboda že má nejen své možnosti, ale i svá rizika.

Možná že nám širší okolnosti koncem roku osmdesátého devátého otevřely vrata reálně socialistické zoologické zahrady příliš rychle. Nečekaně rychle, takže jsme si nestačili fakt otevření dost intenzivně vychutnat. A taky si uvědomit, že i tahle změna je hrou typu něco za něco, v níž se něco získává a zároveň něco ztrácí. Podstatné přitom je, aby v celkovém úhrnu zůstala aktiva v převaze.

Zásadní komponentou změny, k níž tenkrát došlo, byla skutečnost, že byly prostříhány otvory v plotech politických omezení. V plotech, které oddělovaly lidi, kteří smějí, kterým je dovoleno, od těch, kteří nesmějí, kterým je zakázáno. Tak zvané politické dimenze byly z kádrování vyřazeny.

Některým uniklo, že nebylo zrušeno kádrování jako takové. I nadále zůstaly a dodnes zůstávají omezující dimenze ekonomické. Ty dokonce ve srovnání s poměry v socialistické zoologické zahradě přituhly – a přehrady mezi lidmi, kteří si mohou dovolit a těm ostatními, kteří si dovolit nemohou, oproti dřívějšku mnohonásobně vzrostly. Dokonce u nás vznikla nová statistika – počet lidí, jejichž majetek překročil milion dolarů. A protože koupit se dá v uvolněných poměrech zrušené zoologické zahrady skoro všechno – od tělesné lásky žen s nejmódnější anatomií až po beztrestnost za spáchaný zločin – byla odsunuta do kategorie naprosté naivity představa o rovnoprávnosti lidí. Realisticky uvažující člověk by měl počítat s tím, že bude-li pro sebe chtít získat něco nad základní dobový standard, bude muset vstoupit se svým požadavkem do soutěže, poměrně těsně související se zápasem ve stylu catch as can. Vstoupit do ringu, kde mazaní advokáti soudcům s píšťalkou do kapes vsouvají obálky a v přestávkách mezi jednotlivými koly jim do oušek našeptávají slova pravděpodobně nepatřící mezi slova milostná.

Každý by měl dostat svou příležitost, bez apriorních omezení a předsudků. Nebude to však příležitost pro každého stejná. Pomineme-li skutečnost, že příroda nezná pojem spravedlnosti a naděluje nám zdraví, sil tělesných i duševních, včetně talentu, aniž by se příliš zdržovala jejich vážením, jsou tady i zásadně rozdílná vybavení kolébek, do nichž se rodíme. Od těch vyložených hedvábím až po ty, v jejichž dosahu není ani pitná voda. Handicapy koní na závodní dráze jsou ve srovnání s těmito rozdíly téměř nepostřehnutelné.

Každý by si měl uvědomovat svou odpovědnost. Bohatí víc než chudí. Dnes stojí věci tak, že nelze nahnat za drátěné ploty a trvale tam udržovat velké skupiny lidí. Bída a pocit sociální nespravedlnosti jsou výbušnější třaskavinou než dynamit. Dnes, kdy jsou lidé ochotní obalit se pod košilí plastickou trhavinou a na svém těle ji odpálit, to vlastně platí doslova. Rozšiřování sociálních propastí je přiléváním oleje do ohně. Mocní, kteří tohle odmítají vidět, na svou odpovědnost rezignovali.

Tohle nijak nepopírá představu, že lidská iniciativa, třeba i v podnikání, je nejvýkonnějším motorem pohánějícím lidskou civilizaci. Směr pohybu však musí být účinně kontrolován, aby motor sloužil dobrému a ne zlému, které se může jevit jako dobro pro lepší lidi. Odpovědnost je principem, jímž by se měla kontrola řídit. Kdo jedná podle zásady po nás potopa – měl by počítat s tím, že kormidelník Noe pro něho novou archu nepostaví.

Rezidua školáctví

Už desítky let zdomácňuje vedle prezenčně prováděného studia, kdy subjekty docházejí do škol ráno a odcházejí odpoledne nebo večer, také studium konané distančně, kdy studující do škol docházejí jenom v jistých časových odstupech, tak zvaně na konzultace, které by je měly především orientovat a vytvářet jim něco jako průvodce studijními materiály. S tím, jak se pomalu začíná brát vážně princip celoživotního vzdělávání, význam distančního studia vzrůstá.

Do lavic poslucháren a učeben usedají lidé dospělí, šedivějící vlasy nejsou výjimkou. Otcové rodin a matky dětí, někdy už dospívajících. Podle logiky věci by jejich hlavním zájmem, který je vedl k rozhodnutí dále studovat, měla být snaha rozšířit své znalosti o metody a postupy, které jim pomohou vykonávat jejich práci uvědoměleji, s hlubším přehledem a pochopením. Přezouvání se nevyžaduje, svačiny v taškách se nekontrolují, dát si v pauze pivo nebo cigaretu se nepovažuje za přestupek proti školní kázni ani za důvod snížení známky z chování. Vlastnictví indexu se samozřejmě předpokládá.

Dobrodiní distančního vzdělávání počítá i v případě dospělých studentů s jejich zkoušením. Zřejmě především proto, aby se jim dostalo zpětnovazební informace o tom, zdali zvládají látku s pochopením, což jim umožní ve studiu efektivně pokračovat. Některé z důvodů zkoušení, které didaktika sleduje při vyučování dětí, v případě studia dospělých důležité nejsou; kontrola jejich studijní kázně rodiči, například. Studující dospělec je považován za jedince odpovědného před sebou samotným – jedince, který ví, co chce a ke studiu se přihlásil proto, že k tomu má dobré, rozumné důvody.

Bohužel, stává se, co je pro civilizaci této země dost typické – že totiž není hlavním cílem studia pochopení a získání znalostí a dovedností. Cílem je získání dokladu o získávání znalostí. Důležitý není fakt, ale zdání faktu. Bohužel, naše česká společnost nedokáže dost účinně mezi faktem a zdáním faktu rozlišovat.

Jeden ze symptomů, že tomu tak je, se dá spatřovat v tom, že do studia dospělých se promítají leckteré příznaky školáctví. Dospělí studující se chovají nejen jako pubertální studentíci, ale dokonce jako prepubertální školáci. Kvůli známkám, které by měly jedince jenom kvalifikovat pro další pokračování ve studiu, tito jedinci upadají do stavu deprese, rmoutí se (zejména dámy), pomlouvají učitele, závidí si navzájem. Takové chování je v podstatě dětinské a v dané situaci nepřípadné. Bohužel se vyskytuje zcela reálně a je zbytečnou komplikací tohoto typu studia.

Jsem angažován v distančním studiu různých studijních programů už řadu let. Na fakultách, kde mezi mými studenty výrazně převažují ženy. Přiznám se, že jen s obtížemi a někdy dost nedůsledně odolávám argumentům zkoušených dam, když jim vysvětluji, že demonstrované znalosti a zejména demonstrovaný stupeň pochopení diskutovaného problému jsou na nízké, ale opravdu nízké úrovni. Vlastně na úrovni blížící se nule. A když jim sděluji, že klasifikační stupeň dobře je vlastně darem z milosti. Klasifikované dámy se uchylují k argumentům, kterým mužský těžko odolává – že totiž velmi dobrá je lepší než dobrá a že by doma (manželovi, rodičům, dětem, přátelům) jen těžko vysvětlovala, proč bude mít v indexu trojku, když by tam přece mohla být dvojka? A přitom upírá nevinné pomněnkové oči s bezelstnou upřímností na svého examinátora. Ona dáma není tak úplně nevinná – dobře ví, že mužského je možno nalomit, a když se nechá třeba i slzička na blůzku ukápnout, i pařezovitého suchara lze utáhnout na vařené nudli.

Ten zanadává, aby si ulevil a neztratil sám před sebou tvář, a nakonec do indexu zapíše, co bylo vyškemráno. Dobře přitom ví, že klasifikace znalostí má do vědy hodně daleko. Jenomže něco je přece jenom jasné a neoddiskutovatelné. Ale tahle rezidua školáctví dokážou v tom nadělat takový galimatyáš, že by Komenský zaplakal.

Zprávy 3

Při zákazu lhaní by se politický život světa zastavil. Naštěstí k tomu nedojde, protože takový zákaz by museli vydat politici.

Má žena mě miluje; jak nedám chvilku pozor, hned mi něco pěkného koupí. Jenom mě na tom trošku mate, když pokaždé zjistím, že se to nehodí pro mne, ale pro ni.

Posuzovat lidskou kreativitu je úkol natolik obtížný, že se ho odvažuje řešit jenom člověk, který sám nikdy nic nevytvořil.

Na co by žádný blbec nepřišel: Moudrost je omezená, blbost je bez hranic.

Když je policie neschopná, jsou zločinci schopni všeho.

V otázce Být či nebýt nemá vlastně člověk na vybranou. Nakonec nebude.

Sebevětší nehoráznost, suverénně podaná, stává se stejně stravitelnou jako dobře naklepaná a správně okořeněná podešev.

Na nejbezpečnějších holičkách může člověka nechat rozum.

Soud dospěl k závěru, že obžalovaný se dopustil závažného chvalitebného činu – a pak sama sebe rozpustil.

V případě upírů krvežíznivost je vlastností omluvitelnou, stejně jako zabíjení v případě války.

Rozpustilost cukru se projevuje jeho nerozpustností.

I nedostatek odvahy je třeba dostatečně prokázat.

Kde končí zácvik, začíná opotřebovanost.

Pro vzetí na milost je vzetí na vědomí podmínkou nutnou, ne však postačující.

Teorie dramatického umění dospěla k názoru, že nadále bude dovoleno provozovat jenom takové hry, v nichž bude jasné, kdo vyhrál. Jako krajní ústupek lze údajně připustit vyhlášení nerozhodného výsledku.

Zůstává s podivem, že zatímco zálety jsou strážci mravů důrazně odsuzovány, předletů si prakticky nikdo nevšímá. Skutek stejný, jenom čas jiný.

V rámci přehodnocování smyslu některých historických událostí byl vysloven názor, že Braniboři v Čechách byli jednou z nejvýznamnějších předzvěstí turistického ruchu ještě před založením cestovní agentury Čedok. Přímým pokračováním této akce se o sedm století později stalo hnutí Češi na Jadranu.

Dokladem starobylosti inflace v Čechách je masové rozšíření jména Drahomíra už v nejstarších generacích Přemyslovského rodu.

Že nemůžeš někomu přijít na jméno, nedokazuje ještě tvou nevraživost vůči němu. Může jít o tvou docela dobře omluvitelnou zapomnětlivost a postupující senilitu.

Na počátku české státnosti stáli Přemyslovci. Na jejím konci Nedomyslovci.

Historia magistra vitae klasifikuje českou statečnost známkou nedostatečně.

Koňský handlíř současnosti je prodejce ojetých aut.

Zbytečně si ostruhy vysluhuje, kdo si předtím koně nevysloužil.

Sílu ramen určuje vzdálenost nárameníků.

Miluju lidi – lidi jsou dobytek a já hovězí rád.

Červen – čas zeleného hýření, záplavy chlorofylu, čas velkého skoku mezi romantickým obdobím nezávazných květů a závazkem plodů, bobulí, semen. Červen je čas botanického dospívání, konce rostlinné puberty a směřování k předurčenému cíli. Nemůže dospět k době červencových a srpnových žní, co neprošlo časem června, jehož prvním ještě nesmělým náznakem je červenání třešní a rybízu – průzkumníků zralosti.

Jedna ze starších vnuček, kvintánka, požádala babičku, aby ji dovezla na chalupu; ve škole dostala úkol pro herbář připravit dvacet rostlin, s kořeny, oddenky a květy. Vnučka je dítko panelákové, městské, které se v běžném denním provozu dostává do styku především s květenou rumištní, sídlištní, jaké se daří na provizorních okrajích nikdy nekončícího města. Kopřivy, pampelišky, černý bez, plevely. Ta situace skrývá jisté poučení i pro mne, jejího dědka. Ačkoliv jsem původem ze vsi a traviny nejrůznějšího druhu patřily k mému dětství zcela neodmyslitelně, obvykle jsem je klasifikoval zcela pragmaticky na jedlé a nejedlé – jednak pro krávy, kozy a králíky a jednak pro lidi. Zelí, petržel, cibule a česnek, mrkev a kedlubny pro kuchyňský stůl, trávy polní i luční, jetel a vojtěška do žlabů kravám, posekané kopřivy husám a prasatům pro lepší trávení. Užitečné je téměř všechno, protože rulík zlomocný se vyskytuje jenom zřídka.

Přechod jara do léta je také dobou velkorysé hýřivosti, která si zasluhuje i přídomek bezohledná. Rozkvetlo a odkvetlo více květů než si větve troufají uživit – a velké části jich není dopřáno v započatém životě pokračovat. Na mnoha stopkách se růst zastavil, jablátka, baby-hrušky i baby-švestky na větvích i větvičkách krní, zaškrcují se a opadávají. Štědrost a hojnost nevylučuje drsnost a bezohlednost směřování k racionalitě celkového výsledku. Měl bys mít na paměti, člověče, že na každé jablko, hrušku a švestku, které pro tvé ruce a jazyk do červena, žluta a modra dozrají, se několik jiných smyslu svého života nedočkalo.

Pozdní jaro a začínající léto je také víc než kdy jindy časem boje o místo na slunci. Co nejvíc slunce při dostatku vláhy – je heslo dne. Listy se předhánějí ve snaze neuváznout ve stínu ostatních, prodrat se do přední linie fotosyntézy a v ní se udržet. Úporný závod o místo i živiny probíhá nejenom nad zemí, ale i pod ní; stejně jako větve a listy zápolí o místo na slunci, předbíhají se kořeny v podzemním zápase o zdroje živin a vody. Každý strom, každý keř i ta nejmenší rostlinka dělají všechno pro to, aby ze sebe mohly vydat to nejlepší – vůbec se neohlížejíce, komu nebo čemu se plody jejich soustředěného úsilí dostanou do rukou nebo do žaludku.

Ne že by mi jinde nechutnalo, ale u stolu na zahrádce je dobrý oběd ještě o trochu lepší.

Salát v míse na stole se nestane poživatelnějším, umíš-li jeho složky správně botanicky pojmenovat.

Stárnoucí ruce skládané do klína – a hlava stříbřená přes vlákna babího léta k jíní podzimu. Čas táhne kolem jak vítr nezdvořák, s pozdravem na půl úst, který je navíc chvatným loučením.

Může být snazší utajit, co si myslíš než utajit, že vůbec nemyslíš.

Dokonalost nevyžaduje bezchybnost. Dokonalost vyžaduje dostupnost metody schopné účinně korigovat a odstraňovat vyskytující se chyby.

Kdo se neobejde bez vytahování, neměl by zapomenout zároveň nacvičovat umění dostatečně rychle se skrčit.

Pro bojeschopnost armády je zásobování proviantem stejně důležité jako zásobování municí.

Napoleon i Hitler prohráli svá ruská tažení proto, že zapomněli svým vojákům zavčas opatřit teplé ponožky.

Vítězi jsou odpouštěny jeho hříchy, dobré skutky poraženého jsou nenávratně zapomínány.

Nikdo nemá právo dělat to, za důsledky čeho odmítá nést odpovědnost – dokonce ani tehdy ne, jestliže tak činí.

Vzhledem k rostoucímu přelidnění se jeví jako preventivní řešení postupné osidlování podmořských prostor. Z toho vyplývá aktuální úkol pro genetické inženýrství – vyvinout odrůdu lidí, jejichž anatomická výbava bude doplněna o ploutve.

Sociologický výzkum potvrdil, že ze všeho nejvíc si lidé stěžují na počasí – dokonce ještě víc než na politiku a politiky. Parlament proto projednává předlohu zákona, kterým by bylo zrušeno počasí. Opozice namítá, že jde o evidentní projev líbivého populismu. Námitky byly zaznamenány i ze zahraničí – nejmenovaný klub gentlemanů z londýnské City s typicky anglickým humorem podotýká, že případná aplikace zákona na britské ostrovy by zredukovala podstatnou část jejich společenské konverzace.

První české volby do europarlamentu prokázaly nepatrnou volební účastí především to, že české evropské poslance považují občané Česka za stejně zbytečné jako české poslance malostranské.

Některé odrůdy hurávlastenectví se podobají snahám přemístit svou zemi co nejblíže k některému z obou zemských pólů – aby se na mapách ve válcové projekci zdály být co největší.

Znám pijáky tvrdých alkoholů, kteří zdůvodňují svou preferenci tím, že desinfekční i antimikrobiální účinky piva a vína jsou naprosto nedostatečné.

Matematika období postmodernismu a feminismu: jako hlavní ukazatel kvality řešení úlohy se zavádí ocenění za umělecký dojem, který řešení v posuzovateli vyvolává.

Kritice zvýšeného výskytu padajících zubních můstků a protéz čelí stomatologický výzkum pohotově tím, že na jeden z jejich konců přivrtává otvor, jímž se provléká nit uchycující dentální náhradu k tělu jejího nositele tak, aby v případě vypadnutí zůstala s tělem nositele i nadále trvale spojena. Jako místa uchycení jsou uvažovány ucho (volba podle vlastního výběru), nos nebo krk. Uvažované řešení by mohlo významně ulehčit přetíženým oddělením ztrát a nálezů.

Není větší osamělosti nad osamělost bdícího barmana v prázdném lokále.

Pro závěrečnou fázi opilosti má český jazyk výraz mít opici, zatímco němčina vystačí s méně exotickým mít kocoura. Lze z toho usuzovat, že opít se je pro Němce záležitost docela všední, zatímco pro Čecha spíše výjimečná?

Bolesti zubů jsou pro lidstvo druhým největším zdrojem utrpení – hned po útrapách válečných.

Věcná kritika a výčitka adresovaná meteorologům – na konci června shánět na dně šatníku tlustý svetr.

Někdy může jít o všechno – a přitom nemusí jít o mnoho.

Nejlevnějším zdrojem slané vody jsou v suchozemských oblastech ženské slzy.

Nerozhodnost dokáže zabíjet.

Nezaměstnanost lidí dole je důsledkem neschopnosti lidí nahoře.

Dokud žili koně (a živili se ovsem), lepší lidé se styděli snídat ovesné vločky.

Nutnost kupovat si pitnou vodu v obchodech je předzvěstí potřeby kupovat si v budoucnu v týchž obchodech balený vzduch.

Ženské slzy patří mezi ty druhy zboží, za které mužský platí, aniž by si je předtím objednal.

Nedokážu odhadnout, nakolik mě léčí léky a nakolik vědomí, že beru léky.

Nejlepší nápady přicházejí, když ležím v posteli. Bohužel jsou jen málokdy zároveň natolik silné, aby mne přiměly vstát a zapsat si je. Takže zároveň platí, že při ležení v posteli nejlepší nápady taky odcházejí.

Stávkovat mohou ruce, nohy, žaludek a třeba taky zuby. Čemu by mělo být právo stávkovat zákonem odebráno, je mozek.

Být sám není tak špatné, jestliže se snášíš.

Zabloudit může člověk v pustině, v tlačenici ulic velkoměsta, v džungli paragrafů – ale taky ve vlastním počítači.

Znám lidi trpící výčitkami svědomí kvůli tomu, že oni sami žijí v poměrném blahobytu, zatímco jiní trpí nedostatkem. Neznám snad nikoho, koho by jeho výčitky přiměly, aby s tím něco začal dělat.

Rozdávat svůj majetek může být docela hřejivý pocit – ovšem jenom do té doby než ti obdarovaní začnou nabízet almužnu.

Podle statistik volební účasti soudě jsou volby, které ještě před sto lety bývaly projevem naděje, dnes projevem rezignace.

Lidé neschopní pochopit svět svým rozumem jeví tendenci prohlašovat nerozum za jeho ekvivalentní alternativu.

Tvůj nadřízený tě bude mít více v oblibě, budeš-li mu hloupě lichotit než kdybys mu chytře oponoval.

Máloco bývá úplně jisté; proto je doporučeníhodné rozhodovat se pro to, co je nejmíň nejisté.

Přijít k pár korunám může být někdy za všechny peníze.

Že je dobrá rada drahá nevylučuje, že někdy může přijít pěkně draho i rada úplně mizerná.

Sebekritika bývá stejně upřímná jako je sebechvála skromná.

Falešná slova nebývá snadné rozpoznat; usvědčit falešné zuby stačí tvrdý řízek.

Při jídle buď stejně obezřetný jako při diskusi s neznámými lidmi. Stejně jako statistika nežádoucích následků nevhodně proneseného tvrzení ani statistika udušených při zhltnutí nerozkousatelného sousta není nulová.

Spisování nezná mnoho zákazů. Opisování ano.

Dej krávě do držky, ona ti dá do dížky. V případě vola to radši nezkoušej.

Miluješ-li lidi, žádný zvláštní vděk nečekej. Daleko účinnější je rozdávat jim peníze.

Když ti slibuje, že by tě láskou sněd, má možná v úmyslu použít přitom i příbor.

Humor je koření života. Nevhodně použito, může vyvolat bolení nejenom břicha.

Když řešení nevychází, člověku nedochází.

Když byl násilník pobit, rány se začnou hojit. Nevrácené rány se hojí mizerně.

Vzpomínky vyvolané pohledem na prázdnou láhev od koňaku jsou podstatně jiné než ty, které vyvolává pohled na láhev od mléka. Asi je to tím, že mléko je zdravé.

Kolikrát se dokážeš prodat, tolikrát jsi člověkem.

Hadům dal Stvořitel možnost v průběhu ontogeneze svlékat a obnovovat kůži, žralokům zase dorůstají ulomené zuby. Nám se zuby obnovují jenom jednou, což je proklatě málo. Musíme však uznat, že lidstvo jako jediný živočišný druh je schopno převlékat neomezeně často svůj názor – čemuž vděčí lidé za to, že jako jediní tvorové mohou provozovat politiku.

Někteří lidé jsou prodejní jenom se slevou.

Člověk by někdy docela rád vyhověl – jenom pořád ne a ne se přemluvit.

Největším vítězstvím feminismu by bylo zjištění, že Stvořitel je ženská.

Dotaz čistě manažerský, mezi námi chlapy:

Zeptat se Tě musím, Pane -

pak mě za to suď:

Když jsi mi vzal mužnou sílu

proč mi nechal´s chuť?

Už pátý rok pajdám o holi. Každou třetí noc se mi zdá sen, že jsem ji ztratil, někde zapomněl nebo mi ji ukradli. A s údivem ji ráno znovu nacházím na jejím místě v předsíni vedle zrcadla.

Co udělá s člověkem vzdělání – vedle reálného světa obědů v závodní jídelně, městské hromadné dopravy, daňových přiznání a tlačících bot žijeme také ve světě představ navozených tím, co čteme a s čím zacházíme. Tak se stane, že psycholog nakonec uvěří, že jeho testy skutečně předvídají budoucí chování člověka, sociolog bere úplně vážně svou schopnost předpovídat výskyt revolucí a soudce je přesvědčen, že jeho výroky jediným možným způsobem definují spravedlnost. A důvěřivé čtenářky harlekýnek a večerů pod lampou se pod pruhovanou peřinou s hlavou na stejně pruhovaném polštáři stávají královnami krásy, o jejichž přízeň intrikují urostlí milionářští krasavci.

Někdy si představuji, jakou hrůzu asi prožívá pacient právě dosednuvší na zubařské křeslo, kterému v té chvíli dojde, že lékařka, právě do ruky uchopivší svou rychlootáčkovou vrtačku, je dáma, kterou před týdnem přepadl a surově znásilnil v parku – a které tohle právě teď došlo taky.

Lékařské specializace se neustále prohlubují. Tak například zubaři rozdělení na ty, kteří se snaží zuby v dásních co nejdéle zachovat a jiné, odhodlané je co nejrychleji z těch dásní vytáhnout, případně ty, které je nahrazují atrapami ze zlata, syntetických hmot a porcelánu, se dále specializují na výrobce náhrad fixních a snímacích, korunek a třeba i můstků padacích.

Propustili zřízence kvůli nezřízenému životu. Odvolal se – v odůvodnění totiž stálo, že býval pravidelně zřízený.

 

Řekni mi, co jíš a piješ – a já ti povím, jaký budeš …

Budoucí osud a chování člověka se už od nepaměti pokoušejí předvídat šamani nejrůznějších druhů, svoje horoskopy opírající o konstelace hvězd, své předpovědi o stav drůbežích drobů čerstvě zamordovaných slepic, o počet bradavic a jiných tělesných znamení na uších, očích, dlaních a chodidlech. K předpovědím budoucnosti poslouží i zbytky vypité kávy připravené po českém způsobu s odvoláním se na turka, který je v tom úplně nevinně, karty mariášové i jiné a koule více či méně křišťálové, nejlépe dotazované za přítomnosti černých kocourů. Dokonce existují šamani předpovídající životní charakter člověka z toho, jaké jméno mu našla babička po narození v kalendáři. Předpovídá se osud celoživotní, ale také krátkodobější, počítaje v to i předpovědi jednorázové, jimiž se stala proslulou jistá paní Pýthie s trvalým pobytem v řeckých Delfách. Jak vidno, mnohé z činěných předpovědí se dovolávají událostí povahy materiální, což jim dodává na věrohodnosti. Bohužel se žádné z nich nepokoušejí o svou verifikaci, tj. o soustavné, opakované a nezávislé ověřování své platnosti, v důsledku čehož je nutno řadit je do kategorie pouhých domněnek, spolu s ptáky Ohniváky, bezhlavými rytíři, devítihlavými saněmi, létajícími kovraly, skleněnými zámky a jinými pohádkovými rekvizitami. Kupodivu přitom žádnému šamanskému mudrcovi nepřipadlo na mysl založit svou živnost na věci tak očividné jako je potrava požívaná subjektem, jemuž je budoucnost předvídána. Samozřejmě budoucnost krátkodobá, protože potrava je člověkem přijímána více méně pravidelně, s relativně krátkými přestávkami. S tím souvisí i krátkodobost paměti lidského jazyka a žaludku. Vzhledem k uvedeným skutečnostem budiž mi dovoleno, abych se pokusil tuto mezeru zející v lidské kultuře podle svým chabých sil zaplnit.

Veškerá strava vegetariánská:

Požití potravy složené výhradně z toho, co vyrostlo na poli, v zahradě, na keřích a stromech vyvolává v konzumentovi uspokojení, že ukojením své kalorické potřeby nezadal podnět k ukrácení života žádného tvora, který chrochtal v chlívku, kokrhal na dvoře, poletoval ve vzduchu, mrskal ploutvemi ve vodě anebo pobíhal po lese. Tento jistě pozitivní pocit může být ovšem narušován vědomím, že kteréhokoli z oněch ušetřených tvorů, živících se travou, senem a bylinami vůbec, o část jejich potravy svým obědem připravil, čímž ohrozil jejich výživovou bilanci. Lze tedy předpokládat, že vegetariánský strávník bude trpět rozštěpem osobnosti se sklonem ke schizofrenii. Jako antidotum v případě plně rozvinutých příznaků se doporučuje půl kila vepřového bůčku v úpravě uzené či vařené, nejlépe v kombinaci s kyselým zelím, zaručujícím návaznost na předchozí způsob stravování.

Segedínský guláš:

Pozření této potravy podpoří u konzumenta výrazně středoevropský internacionální až kosmopolitní rys, se všemi doprovodnými okolnostmi zmatku nejenom jazykového. V českém prostředí pod tímto názvem podávaná potravina je totiž v jihomaďarském městě Szegédu věcí neznámou; jistou podobnost s ní jeví jídlo s označením guláš sikulský, za jehož autory je považován lid jiného etnika, označovaný jako šikulové. Bylo by jistě zajímavé podrobit systematickému studiu hypotézu, že po konzumaci segedínského guláše po několik následujících hodin trvá schopnost učit se cizím jazykům, zvláště těm, jimiž se hovoří v podunajské oblasti.

Vepřová s knedlíkem a zelím:

Vzhledem k tomu, že toto menu je signifikantním způsobem svázáno s konceptem češství jako znaku národního, lze mít za prokázané, že jedinec tuto krmi poživší získá po dobu potřebnou k jejímu strávení povahu holubičí se smyslem pro humor poněkud těžkopádný, nicméně po desáté hodině večerní a pátém pivu lehce stravitelný. Český sklon k melancholii dá se vysvětlit českým vědomím statistiky, kolik čuníků, vepřů, sviní, prasat a podsvinčat v podstatě zcela nevinných padne ročně za oběť udržení vepřové pečeně jako symbolu češství.

Svíčková na smetaně:

Převážně jídlo svátečních obědů, nedělních, božíhodových a návštěvních. Kdo tuto krmi požije, toho neopanují myšlenky rvát se ani hádat. Než vytráví, vede hovor důstojný, o tématech převážně vážných, s tendencí dávat partnerům za pravdu. Jenom tehdy, je-li svíčková s brusinkami v létě sesbíranými na sluncem prohřáté pasece borového lesa, dostavuje se občasné oživení letory. Nelze ovšem vyloučit ani to, že konzument takového oběda celou dobu až do příštího jídla zdravě prospí, čímž ztrácí jakákoli předpověď svůj smysl.

Uzené s hrachovou kaší:

Hrách, konzumovaný pod názvem pučálka, býval před několika málo generacemi pravidelnou stravou příslušníků českého národa. Jeho příprava vyžaduje dobré plánování, protože suchá luštěnina musí být v předstihu namočena do vody. Příliš krátký interval namočení komplikuje poživatelnost tvrdostí, příliš dlouhý interval může způsobit, že z namočeného hrachu vyrostou lusky. Toto jídlo přináší tedy starosti a jistou opatrnost v podnikání. Další životní komplikací může být nafoukanost vyvolávající jisté obtíže ve styku s jinými osobami, zejména společensky výše postavenými.

Šunka s vejci (ham-and-eggs):

Jídlo dnes spojované především s anglickou snídaní mívá v našich zeměpisných šířkách začasté charakter večeře. Protože na talíři kombinuje produkt vepřový s produktem drůbežím, lze očekávat, že následkem jeho požití bude si příslušná osoba počínat poněkud těžkopádně až neohrabaně, s občasnými okamžiky lehkomyslnosti a povrchnosti. Variabilita v projevech chování je příznačná. Tendence k usínání je střídána snahou hrabat se v cizích věcech, po kterých jedinci nic není. V komunikaci je patrné riziko hádavosti a přelétavost mezi tématy. Jako prevence potíží se doporučuje hned po snídani jít spát.

Bramboračka s houbami:

Někdejší jídlo venkovské chudiny stalo se dnes oblíbenou pochoutkou zámožné vrstvy městských turistů. Souvislost se změněným způsobem života a ekologickou agitací zelených je nepochybná. Lidé znovu uvykají kdysi samozřejmé představě, že artefakty, které v přírodě nasbírají, se poté mírně očištěné vloží do hrnce a po tepelné úpravě konzumují. Otravy houbami, o nichž hojně referují denní i noční média, učí konzumenty ostražitosti, jejíž podstatou je zkusmé podávání houbové polévky méně ceněným a případně již odepsaným členům rodiny.

Čočka s párkem:

Podobně jako zlepšují čočky vidění fyzické, pojídání čočky zlepšuje vidění duševní. Její požití rozšiřuje obzor vnímání tak, že člověk vidí důsledky svého počínání ještě předtím než je počne provozovat. To bývalo důvodem, proč byla čočka (dokonce bez párku) dříve tak často zařazována do jídelníčku trestanců ve věznicích. V dnešních otrlých dobách servírují zkušené manželky čočku mužům, aby jim umožňovaly připomínat si potenciální následky manželské nevěry.

Houby s octem:

Nejedná se o plnohodnotné menu, ale jen jeho doplněk s důrazem na chuť, případně odstranění chuti jiné. Podle některých jde o lék s možným použitím jako antidotum po nadměrném požití alkoholu. Houby s octem vstoupily do pokladnice českých úsloví jako výraz odseknutí a nevrlosti dotěrné osobě. Od jedince houby s octem pojedšího nemělo by se očekávat jednání zvlášť vlídné; spíše počínání nevstřícné až odmítavé. Z uvedeného důvodu nebývají houby s octem podávány na tabulích diplomatických sborů, jejichž úkolem je přiblížit národy světovému míru.

Brynzové halušky:

Potrava v Čechách vyvolávající u jedlíků melancholii a vzpomínky na blýskání nad Tatrou, Jánošíka, luhačovické kúpele a Gustáva Husáka. V kombinaci s již zmíněnou brynzou a rozpuštěným špekem či škvarky zbystřuje pozornost strávníka jejím obracením k věcem budoucím. S tím souvisejí stavy jistého neklidu až úzkosti, někdy odeznívající až delší době. Nedoporučuje se plánovat po takovém obědě jednání vyžadující soustředěnou pozornost a mimořádné duševní vypětí.

Ovar s křenem:

Jídlo zakazované lékařskou vědou spolu s pitím alkoholu a nedostatkem pohybu (zkuste si představit konzumaci ovaru v běhu na krátkou či delší trať). Jedlík ovaru vědomý si svého dietního zločinu jeví zvýšenou ostražitost a připravenost k zapírání či dokonce útěku. Poté, co spolknul poslední sousta a z brady a vousů setřel kanoucí tuk, nabývá zpětně ztracenou rovnováhu i sebevědomí. Konzumenti ovaru bývají lidé dobrosrdeční, zpravidla tlouštíci, vědomí si toho, že jednou stejně musí každý z nás umřít a že v záhrobí je podávání čerstvého ovaru značně nejisté.

Plněné papriky:

Jako v případě všeho, co je něčím plněno, je důležitá odpověď na otázku – čím? Obvyklé je hovězí maso s rýží, přičemž záleží na poměru. O poměrech ví samozřejmě každý z nás svoje – zejména o poměrech manželských a politických. Obojí nestává za mnoho. Pojídači takto plněných paprik obvykle jeví jistou, někdy nepříliš výraznou náklonnost k věcem orientálním, jako jsou japonské gejši a čínský komunismus – a také ke žloutence a šikmookosti, kterou lze snadno zaměnit za pošilhávání.

Švestkové knedlíky

Potravina někdy jen zdánlivě bezmasá bývá někdy konzumována s pocitem provinění, který se odvozuje z vědomí, že švestka snědená s máslem a tvarohem byla právě beznadějně ztracena pro vypálení slivovice. Pocit provinění se pochopitelně promítá i do jednání strávníka, který je v několika následujících několika hodinách trápen výčitkami svědomí. Ty ustávají teprve poté, co si uvědomí, že svým jednáním vlastně přispěl k záchraně zdraví svých přátel-nenapravitelných pijáků alkoholu. Přesto se pro jistotu pomodlí, aby mu bylo odpuštěno.

Volské oko

Nehledě na název, jídlo nemá nic společného s ostrozrakostí skotu ani s Hérou volookou. Jde o potravinu drůbežího původu, hovězím původem se honosící. Jedinci tímto pokrmem živení jeví až do vytrávení tendenci k předstírání velikosti, přidávajíce svým parametrům nepřípadně velkou váhu. Na přehánění lze usuzovat ze stopy žloutku utkvělého na bradě jedlíka, případně v jeho vousech. Konzumace je spojená s rizikem vzniku podezření na žloutenku a orientální původ rodičů.

Ruské vejce

Jde o potravinu, jež se ukázala být vytrvalejší než z Ruska importovaná ideologie komunismu, hra gorodky a ruská ruleta. Souboj s vytrvalostí ruské mafie zatím nerozhodnut. Ruské vejce se dnes těší stejné oblibě jako v době předcházející politickému převratu i v době, kdy ještě převracet nebylo co. Požití pokrmu probouzí – zvláště v jedincích vyšších věkových kategorií – melancholii a chuť na vodku. Tento úkaz je obtížné racionálně vysvětlit, protože, jak ukazují poslední výzkumy, ruská vejce nebyla v Rusku známa ani v období carského samoděržaví.

Španělský ptáček

přezdívaný rovněž dívčí sen, je docela nepoetický hovězí závitek přibližně válcovitého tvaru, obvykle plněný vařeným vejcem a okurkou. Zpravidla se podává s vařenou rýží, čímž nenápadně získává pověst jídla středomořského a částečně orientálního původu. Jeho požití kupodivu nepovzbuzuje k tanci flamengo ani ke snaze vyzývat býky ke společnému sportovnímu zápolení v aréně. Jedinci španělskými ptáčky naplnění jeví snahu trpělivě vyčkávat věcí příštích, doufajíce, že zásoby rýže mezitím došly a večeře se bude ubírat jiným směrem. Vhodné zaměstnání po dobu trávení – vyplňování statistických tabulek volebních výsledků.

Anglická slanina

Na rozdíl od ruských vajec a španělských ptáčků, k nimž se země jejich zdánlivého původu nehlásí, se k anglické slanině obyvatelé britských ostrovů hlásí s i bez vyzvání jako k jednomu ze svých největších vynálezů – ve stejné řadě se skotskými dudami, irským pivem Guinness a jmény waleských měst i obcí. Požití anglické slaniny činí jedlíka připraveným na celodenní strádání, včetně pozdě dodaného a nevalně kalorického oběda. Zatím se to sice tají, v odborných kruzích však nikdo nepochybuje o tom, že hitlerovské Německo ve skutečnosti porazila anglická slanina, zejména v konstelaci ham-and-eggs.

Vídeňský řízek

Touto potravinou proslula rakouská metropole neméně než Mozartovými koulemi, Straussovými valčíky a dlouhou vládou císaře Františka Josefa I. Po dobu trávení je konzument rakouského původu konzervativně naladěn, zejména s ohledem na výrobu elektrické energie, dávaje přednost vodním zdrojům před atomovým jádrem. V těchto chvílích bývá ochoten připustit, že ne všichni jeho severní sousedé kradou v rakouských obchodech – což by jinak rozhodně nečinil. Konzumenti jiných národností, zejména české a moravské soudí, že připravovat vídeňské řízky naučily Vídeňáky moravské služky v devatenáctém století – a to z kýt českomoravských prasat.

Cikánská pečeně

je pokrm připravovaný bez jakýchkoliv xenofobiích či rasistických úmyslů; nejde o to, že by cikáni byli zdrojem výchozí suroviny – opak je pravdou, uvedená pochoutka byla nazvána na počest cikánů. V současné době se na půdě OSN uvažuje o jejím přejmenování na romskou pečeni; průtahy jsou způsobovány především skutečností, že uvedený název je kromě češtiny v jiných jazycích neznám. Pokud jde o její vliv na konzumenta, nebylo pozorováno nic zvláštního – až snad na naprostou absenci workoholismu. Z tohoto hlediska nazíráno, jde vlastně o jistý druh léčebného účinku, jehož detailní vlastnosti bude třeba v budoucnu prozkoumat.

Uherský salám

je jedním z pozitivních odkazů Rakouskouherské monarchie. Jeho trvanlivost založená na kvalitním materiálu uherských bagounů a vybraném koření hravě překonala trvanlivost mocnářství založeného na boží milosti, habsburském domu a staleté tradici. Jedinci salám konzumující získávají po dobu trávení něco z jeho trvanlivosti, v dnešní době překotných změn tak vzácné. Zájem o něj býval mimořádný zejména v dobách, jejichž trvanlivost se zdála být pochybnou i jedincům politicky naivním až natvrdlým, ať už s absolvováním VUMLu či bez něj.

Turecký med

Na rozdíl od tureckého hospodářství, které stálo předlohou popřevratovému hospodářství českému, jde o komoditu vyznačující se už od svého vzniku mimořádnou úsporností; než se olíže čtvrt kila tureckého medu, bylo už zkonzumováno kilo medu včelího. Pro pojídače této potraviny je charakteristické pohrdání časem, který tito nepovažují za svého pána a obliba fezů jako pokrývky hlavy.

Francouzský sýr

Jde o potravinu mnoha tváří, vyznačující se tím, že bez ní není žádný oběd v zemi původu považován za úplný. Jde o tečku za stolováním a potlesk na závěr koncertu. Konzumenti se vyznačují jistou zdlouhavostí až pedantérií, jež v případě generálů někdy způsobuje, že se nedostavují včas na bojiště, kde jsou díky jejich nepřítomnosti prohrávány bitvy za pronášení výroků dějinného významu, avšak nevhodných pro dámy a dítka školou povinná. Jména některých z těchto sýrů setrvala v historii déle než jména oněch generálů.

Ovesné vločky

Zmíněná obilovina získala statut poživatiny i v zemích koruny české poté, co koňské síly byly nahrazeny silami traktorovými, konzumaci ovsa odmítajícími. Jedinci snídající porridge, ať už s marmeládou, čerstvým ovocem nebo jen tak jeví zřetelnou tendenci občas si vyhodit z kopýtka nebo požádat o nové překování či obutí. Obé lze psychologicky hodnotit jako přelétavost a rozmařilost. Podobně jako valaši mého táty, také lidští jedinci oves konzumující mívají povahu bujnou, v zápřahu své práce zabírají naplno a mají snahu daleko to dotáhnout. Jistou životní komplikací je nutkání řehtat se a ržát, zvláště v přítomnosti jedinců opačného pohlaví.

Žemlovka neboli Semmelgrossmutter

je jídlo bezmasé, jakkoli by její název napovídal, že k její přípravě bylo využito starší ženy. Ta starší dáma v tom opravdu účastna je, obvykle však vystupuje v roli kuchařky, nikoli spotřebního materiálu. Žemle, případně jiný základní materiál bývají často zbytkové, v jejich čase nedojedené a ztvrdlé. Hrozící chuťová mdlost bývá překonávána přidáním tvarohu, povidel, zavařenin nebo čerstvého ovoce. Poživatelnost zvyšuje i přidání mléka. Rum nebo jiné alkoholické nápoje slušná a své cti dbalá kuchařka ze svých úvah předem vylučuje, řídíc se zásadou, že jídlo je jídlo a pití je pití. Od konzumenta žemlovky nelze očekávat nic zvláštního v žádném ohledu.

Bramborák

Jídlo nesoucí celou řadu názvů regionálně podmíněných – jako třeba cmunda nebo bramborové placky. Jedinci poživší zmíněnou potravinu se vyznačují sníženou erotickou apetencí – nesouvisející nijak s případnou nižší produkcí pohlavních hormonů, ale s vědomím, že česnekem prosycený dech omezuje společenskou kontaktibilitu konzumenta. Existuje řada důvodů, proč by neměly být bramboráky považovány za příklad racionální výživy – zároveň však není znám racionální výživář, který by nabídnutému do zlatova na sádle osmaženému bramboráku odolal. Jde o ukázku jídla schopného vyvolat chuťovou cestou rozštěp osobnosti.

Škubánky s mákem

K problémům, které musí člověk ve svém životě řešit, patří vyrovnání se s faktem, že na různých místech světa se jedí různé věci. Někde se těší vepřový řízek a jitrnice všeobecné oblibě, zatímco jinde je jejich konzumace srovnatelná s hříchem cizoložství a jinými, jejichž spáchání hrozí vyobcováním z církve. Červivost švestek zošklivuje u nás jejich konzumaci (ledaže by prošly očistným ohněm spolehlivého vypálení), zatímco v jiných zeměpisných souřadnicích jsou červi, housenky a ponravy oblíbenou pochoutkou. Nemám v tomto ohledu podrobnější informace o svých bližních, ale škubánky jsou jedinou potravinou, která nedokáže upoutat mou pozornost ani ve chvílích hrozícího hladomoru. Možná by stálo za prozkoumání učinit předmětem solidního výzkumu porovnání charakteru osob škubánky snášejících s charakterem těch, kteří se styku s nimi v jídelně uvědoměle vyhýbají.

Rizoto s něčím

Jídlo, jehož základem je surovina orientálního původu, svou fyzikální strukturou nabádající, aby byla kombinována s něčím dalším – zeleninou, masem kuřecím, vepřovým i jiným, výrazně kořeněna a někdy pojídána pomocí dvojice klacíků. Statisticky se dá doložit, že zdrcující většina lidí rizoto požívajících se vyznačuje nažloutlou pletí, nižší postavou, nesrozumitelným písmem a šikmookostí. Lze předpokládat, že nekontrolované šíření konzumace rýže s něčím do krajin mírného zeměpisného pásma způsobí rozšíření těchto symptomů také tam. Zdá se, že nejvíce ohroženou sociální skupinou jsou lékaři, kteří píší nečitelně už dnes.

Domácí zabíjačka

neboli vepřové hody není pouhým jednorázovým požitím potravy. Jde o komplex jenom přibližně určeného počtu chodů, závisejícího na tělesné i duševní konstituci jedlíka, zpravidla zahrnující polévku se společensky nepoužitelným názvem, ovar s křenem, jitrnice právě vychladlé, kroupová jelita, smažený mozeček – a v případě zabíjačkové prodloužené guláš, škvarky a taky přírodní řízek. Za požitek jedněch musil ovšem jiný zaplatit vlastním životem. Domácí zabíjačka je pravým opakem vegetariánství, podobně jako je vydržování harému pravým opakem celibátu. Z důvodu řádného trávení bývá zabíjačkové hodování zaléváno alkoholem – zvláštní oblibě se přitom těšívá slivovice, podávaná místo švestkového kompotu. Jedinci domácí zabíjačku absolvovavší jeví tendenci k rozvážnosti, vyhýbajíce se unáhleným rozhodnutím. Oblíbená činnost: popouštění řemenu u kalhot.

FINIS