Píše S. Komenda Část 4, duben 2004

Vážený virtuální čtenáři, řeč je o kamnech. Kamna – to je slovo, jehož váha pomalu, den za dnem oslabuje, protože pro většinu z nás je už zdrojem tepla především radiátor. Zatímco kamna představovala kdysi střed mikrosvěta rodiny a její chalupy, kolem něhož se lidé scházeli, aby si odpočinuli, ohřáli se a rozsazeni poblíž nich kolem stolu pojedli jídlo na plotně předtím připravené – je dnešní rodina soustava povahy spíše difúzní, rozptýlené, partikularizované do oddělených generací a větví.

Patřím k lidem, kterým se podařilo, mnoho let poté, co jsem opustil modrá kachlová kamna v kuchyni mé mámy, abych se nadále nechával zahřívat radiátory různých typů a z různých materiálů vyhotovených, pořídit si nová kamna na staré chalupě. Tak jsem si povšiml, že právě o dubnových víkendech s jejich nespolehlivým počasím a vrtkavou teplotou jsou kachlová kamna oázou jistoty. Spolehlivější než kterákoliv česká doposud nezkrachovavší pojišťovna.

Teplo není jediným produktem kamen. Zprostředkovaně přes ně přijímá jejich trouba k upečení buchty, vdolky a štrůdl, aby je po chvíli přátelsky vydala zlatavě zbarvené a vydechující horkou vůni, kterou se ještě nikomu nepodařilo dost výmluvně popsat. Totéž platí o vepřové pečeni s knedlíky a zelím. Na plotně dokáží kamna uvařit bramboračku, dokonce i s houbami.

Kamna mají v sobě cosi z vlastností lidských anebo alespoň z vlastností popsaných u domácích zvířat, psů a koček. Kamna vám poslouží do roztrhání těla, budete-li s nimi zacházet vlídně. Abyste s nimi vycházel v dobrém, musíte shromažďovat, někdy celé roky, zkušenost; přikládat do kamen – to není otáčet knoflíkem plynového nebo elektrického vařiče. Musíš znát výhřevnost chrastí, pro které materiálem byly větve jehličnanů, výhřevnost chrastí z rybízových keřů a jiných bobulovin, z větví jabloní, hrušní a švestek. Už nejedna buchta byla připálena a nejedny knedlíky rozvařeny jenom proto, že přikládající dost při své práci nemyslil. A taky nemálo rodinných bouří se chalupou kvůli takovému připálení z nemístné horlivosti přehnalo. Můžete mi věřit, mám osobní zkušenost.

Oheň je živel, oheň v kamnech je spoutaný živel. Každé upoutání se může uvolnit, vymknout se kontrole a chovat podle vlastních zákonů. Soužití lidí s ohněm trvá už věky, odhadem už statisíce let je to soužití soustavné. Soužití s Jekyllem a Hydem – podle toho, přijal-li oheň roli sluhy nebo roli pána. Soužití s ohněm zrychlilo pochod člověka dějinami způsobem zcela zásadním. Na tom nic nezmění ani fakt, že v ohni nehořelo vždycky jenom dřevo k ohřátí – že hořely i domy zapálené loupícími vojenskými hordami, že planuly hranice s kacíři a pochodně věštící následnou ideologickou zkázu.

Nikdy jsem neprodělal žádný kurs účetnictví; mé znalosti se omezují na poznatek, že se ve dvou sloupcích vedou položky Má dáti a Dal. V situaci, o níž uvažuji, se jedná o konfrontaci objemu hodnot, které učitel svým studentům poskytl (objem učiva včetně hloubky jeho zpřístupnění, ale také seznámení s metodou poznávání) s objemem odměn, které za svou práci učitel v průběhu let svého učitelování pobral – tedy s úhrnem platů, s přihlédnutím k jejich dobové kupní síle.

Jisté zjednodušení neboli vulgarizace vyjadřuje účinnost, efektivitu činnosti učitele výrazem kolik toho své žáky dokázal naučit. Není to vyjádření příliš přesné, protože to, co ve své mysli žák podrží, je výsledkem interakce učitelovy nabídky a jeho, žákovy, schopnosti nabídnuté využít – nicméně, tak úplně od věci přece jenom tohle vyjádření není. Špatně se to ovšem sečítá, protože se nejedná o veličinu extenzitní (jako je třeba teplo v megajoulech), ale o kombinaci extenzity s intenzitou (jako je třeba teplota ve stupních Celsia).

Základní se zdá být otázka: Dokázal jsem svým studentům dát alespoň tolik, kolik se očekávalo, že jim předám?

Odpovědět na tuto otázku, jež se zdá být naprosto rozumnou, komplikuje fakt, že ono očekávání nikdo nikdy zřetelně nedefinoval. Bývaly dokonce doby, které vyžadovaly, aby i učitel aplikované matematiky přispěl svým podílem k dílu komunistické výchovy mladé generace. Tohle měřit bývalo ovšem mimořádně obtížné (nebo naopak mimořádně snadné), protože nikdo nikdy nevymezil, co to ona komunistická výchova vlastně je – jinak než hrstí bezduchých frází. Nicméně nechme komunismus odpočívat v pokoji na pohřebišti dějin, do něhož byl přiveden neschopností a chamtivostí několika generací partajních byrokratů. Podstatné je, že onu míru očekávání toho, co učitel dokáže svým žákům předat, nedokázali definovat ani školští manažeři jiných společenských a politických systémů, včetně toho současného.

Přesto všechno soudím, že tahle objektivní neschopnost školského managementu nesnímá s beder učitele povinnost zmíněnou otázku si klást, třeba jen jako subjektivní, vzhledem k němu samému směřující. Se svým životem by konec konců každý z nás měl mít bilanci uzavřenou a výsledek dvakrát podtržený.

Je samozřejmé, že bilance, o které uvažuji, se spíše než v číslech vede v ukazatelích kvalitativních. Mohou na sebe vzít podobu zprávy o životních úspěších některého z bývalých studentů; třebaže není jistě možné tyto úspěchy připsat jenom svému vlastnímu pedagogickému působení, protože výchova a vzdělávání jsou dílem kolektivním – ukazatel to je. A zůstane jím i v případě, že ona zpráva pocházela z černé kroniky a týkala se mimořádně úspěšného vyloupení banky.

Bilancovat není třeba výhradně v písemné formě. Řekl bych, že snad důležitější je, umožní-li člověku-učiteli jeho rozpomínání podpořené aktuální oživující informací tu a tam dospět k závěru, že jeho práce zřejmě nebyla zbytečná – protože po ní zůstaly stopy, které tak docela nezavál neúnavný čas. Ještě nezavál, dodnes nezavál. Všechno, co se v čase děje, působení času totiž podléhá, hrany našich činů jsou jím obrušovány do ztracena. Dokud však stopy jsou, ještě nebyly naše činy zapomenuty.

Už několik let po zahájení transformace reálně socialisticky plánovaného hospodářství na systém tržní ekonomiky se vynořil a trvale začal nabývat na síle fenomén nezaměstnanosti. Nemám teď v úmyslu diskutovat, proč k tomu došlo, případně polemizovat s názorem, že to byl jev zákonitý, objevivší se jako důsledek snah racionalizovat hospodářství tak, aby jako hlavní kritérium úspěšnosti respektovalo požadavky trhu. Uznávám, že vyrábět jenom proto, aby se kola točila a z komínů se kouřilo, je nesmysl, který bylo třeba odstranit. A zaměstnávat lidi jenom proto, aby nebyli nezaměstnaní, že jistě není počínání racionální. Jiná věc s tím související je ovšem to, že udržovat nezaměstnané na jakés takés životní úrovni stojí taky nemalé peníze; a že by bylo na místě, aby si resortně příslušní ministři spolu s davy jejich úředníků lámali hlavy otázkou, jak tuhle potenciální pracovní kapacitu rozumně využít třeba jen provizorně.

Ve slovníku ministra práce a sociálních věcí se pravidelně objevuje slovo demografie a demografický vývoj populace a další slova blíže nebo vzdáleněji navazující. Obvykle v kontextu nízké a pořád klesající porodnosti a stárnutí národa, tj. posouvání stromu života do nežádoucích poloh. V té souvislosti se hojně mluví o hrozbě rostoucího podílu důchodců v globální populaci a blížící se době, kdy malý počet lidí v produktivním věku nestačí svou produkcí pokrýt potřeby důchodců (na stávající úrovni).

Statistické údaje, o něž se tyto pochmurné úvahy opírají, není třeba zpochybňovat. Věřím jim i já při mé profesionální skepsi. Jednomu však přece jenom v tomto kontextu nerozumím – totiž onomu naléhání ministra práce a sociálních věcí, aby české ženy ve věkových kategoriích biologicky vhodných sáhly do svých natalitních rezerv a pomohly vyvést údaje o porodnosti v této zemi z červených čísel. Na vysvětlenou tohoto mého nepochopení – jestliže dnes nedokáže pan ministr najít práci pro více než půl milionu párů rukou schopných pracovat, co by si počal s dalším, řekněme půl milionem, které by na svět přivedly české ženy podlehnuvší kouzlu jeho naléhání?

Je mi známo, že ekonomické strategie rozvojových zemí dávají někdy přednost implementaci technologií nikoli striktně špičkových, plně automatizovaných a elektronizovaných, ale technologií jednodušších, méně sofistikovaných, takových, které poskytnou pracovní místa více lidem. Myslím, že v prostředí, kde je pracovní síla mimořádně levná, může být docela rozumné investovat více do lidí než do technologie. Neznamená to, samozřejmě, zavržení moderních technologií a návrat k manufakturám. Prostě, kompromis může být racionální strategií i v takové situaci. A řekl bych, že je lepší než tradiční česká strategie uměle zvyšovat zaměstnanost lidí tím, že se zřizuje pořád větší a větší počet úřednických židlí.

Jsem si vědom toho, že nabídka a poptávka se nejlépe poperou v aréně tržních sil ponechány samy sobě. Že si přitom někdy docela pěkně rozbijí nosy, je omluvitelné a opravitelné. Dost často se však do těch mačů vměšují vlivy, které je třeba kontrolovat, aby ze hry tržních sil neučinily monopol jedněch, který by ve svých důsledcích anuloval tržní princip samotný. Jsou totiž síly, které se pod tržně ekonomické paraple nevejdou. Zájmy osobní i skupinové, síly typu já na bráchu, brácha na mne. Narušování požadavku nezávislosti s aplikací zásady malá domů a co je doma, to se počítá. Preferování krátkodechých opatření oproti postupům s dlouhodobým dopadem. A odkládání na zítra toho, co by se mělo udělat dnes – především vzetí rozumu do hrsti.

Pokrok se dere vpřed nezadržitelně a neúnavně, postupuje na všech frontách a když se mu na některém postupovém směru postaví do cesty překážky, zaútočí a prorazí jinde. Pokrok převálcovává naše názory a domněnky, z toho, co ještě včera bylo moderním výstřelkem, zítra učiní historickou veteš, hodící se nanejvýš na skládku rezavého šrotu.

V uplynulých letech jsem se tu a tam otřel brkem do žlučovitého inkoustu namočeným o berní úřad, v postmoderní době slyšící na jméno úřad finanční. Dovoloval jsem kapkám hořkosti kazit svůj vztah k této bohu- a ministerstvu financí libé instituci, což bylo dáno především tím, že mou povinností bylo jemu se přiznávat na daňovém formuláři vydaném pro osoby fyzické. Pokorně se přiznávám, že jsem i nejednu kletbu utrousil, když jsem cestou od data narození k výsledné částce daně, již jest zaplatiti, klopýtal o řádky, jejichž popis unikal možnostem mého chápání, Aristotelově logice a stylu jazyka mateřského.

30. březen byl v několika posledních letech, kdy daňové přiznání podávám, zapsán v mém kalendáři černým písmem. Podobně jako 21. srpen, výroční den přepadení Československa okupačními tanky. S tím drobným rozdílem, že zatímco po sovětské okupaci následovaly roky normalizace, po odevzdání daňového přiznání následovaly bezesné noci, plné chmurných představ a strašidelných snů, ve kterých mne finanční policie vytahuje v mrazivém ránu z vlahé postele, před zalepené oči mi strká papír s výpočtem, že můj daňový nedoplatek před drahnou dobou učiněný vzrostl z původních 82,-Kč na 67 tisíc Kč, jež jest mi zapraviti neprodleně pod hrozbou exekuce. A v pozadí této daňové epopeje kvílí má žalem zdrcená žena, mezi jednotlivými vzlyky bez přestání opakující – vždycky jsem ti říkala, můj nešťastný muži, abys jim dal všechno, protože oni taky na všechno přijdou, o všem vědí a tys jim navíc nadával, takže měli důvod teď přijít. Život teď dožijeme v bídě o suchém chlebě a chlorované vodě, což je ovšem menší zlo než to, že ztratíme naši dosavadní celkem obstojnou pověst. Ajvajvajvaj …

Teď se ovšem všechno změnilo. Pokrok proniknuvší i do oblasti daňových přiznání rázem učinil konec mým nočním můrám a chmurám, spát budu po celý rok klidně jako zdravě živené a hojně přebalované nemluvně. Do paláců finančních úřadů pronikla elektronika a internet. Formuláře přiznání k dani z příjmu fyzických osob stačí stáhnout z příslušné internetové adresy a vyplňovat jejich rubriky přímo na obrazovce. To ovšem ani zdaleka není to nejdůležitější. Tím je skutečnost, že do soustavy formulářů je zabudován program, který automaticky ze zadaných údajů o úhrnech částek hrubé mzdy, sraženém pojistném, zaplacených zálohách daní, odečitatelných položkách na děti manželské jakož i všechny vyživované levobočky, na zlou ženu a ve společné domácnosti dlící tchýni, na invaliditu způsobenou výchovnými zákroky oněch dam a případné další příjmy – vypočítá, co jest bernímu úřadu zaplatiti. Jaká to úleva nemuset se beznadějně pokoušet proniknout nesrozumitelnou právnickou hatmatilkou, používanou daňovými specialisty při výkladu co jest poplatníkovi činiti! Pokrok je v tom, že nemusíš rozumět ničemu a přesto úspěšně dospěješ k cíli!

Daňový úřad není laskavá, tebe milující a tobě odpouštějící žena, která uvěří, žes výplatu nepropil, ale děravou kapsou ztratil. Daňový úřad je přísný a přesný, protože ví, že právě přísnost a přesnost je to, co dělá z houfu lidí národ poplatníků. Teď je ke kázni vede dokonce elektronicky. Snímaje z nich povinnost chápat, vede je po trnité cestě formuláře daňového přiznání jako anděl strážný Jeníčka a Mařenku po lávce přes propast. Přesně tak, jak to bylo ručně vymalováno na obrázku mého školního katechismu. Stejně jako se blaženě usmívají tyto nevinné děti, měli bychom se teď usmívat i my, daňoví poplatníci.

Snad jediná drobnost ještě kalí azurově modrou oblohu nynějšího berního nebe – totiž fakt, že tohle virtuální daňové přiznávání nemá virtuální happy end. Tu výslednou částku na posledním řádku uvedenou musíš totiž zaplatit v reálných korunách.

Byl jednou jeden pěkný dvůr, se vším, co k pěknému dvoru patří. Ze všech stran obestavěný hospodářskými staveními, maštalemi a chlívky, stodolou a kůlnou, vrátky do zahrady, verandou pro vstup do síně, kuchyně a sednice a taky průjezdem vedoucím ze dvora kolem rybníčka na náves.

A samozřejmě, bylo tam i to, co na žádném pořádném dvoře nesmí chybět; před chlévy a maštalemi, hned pod zápražím pěkný hnůj, v zimě a za chladných rán vydatně kouřící a svou přítomnost dávající zřetelně najevo. Pro slepice na dvoře bylo to hnojiště něco jako pro lidi na náměstí radnice. A jako radnice nemůže být bez starosty s vypitým hlasem a dragounskými kníry, nemohl být ten hnůj na dvoře plném slepic bez kohouta pyšného na svůj ocas klenoucí se obloukem jako barokní most a s hřebenem na vrcholku hlavy pevně vztyčeným na znamení kohoutí dominance nad slepičí submisivitou.

Kohout si byl dobře vědom svého údělu, stejně jako údělu slepic, s jeho kohoutím údělem souvisejícího. Měl naprosto jasno v tom, co se patří: aby ho slepice obskakovaly a on je za to příležitostně taky obskočil. A protože bylo těch slepic hodně, zatímco on byl na dvoře ve své kategorii jediný, zcela samozřejmě přikládal svému občasnému obskočení význam podstatně vyšší ve srovnání s významem obskakování slepicemi. Měl v této věci svou kohoutí metodu – některou ze slepic si vždycky vybral na jistou dobu jako svou favoritku, což vedlo pochopitelně ve slepičím houfu k hašteření, které z výše svého postavení rozsuzoval on. To zvyšovalo mezi slepicemi jeho autoritu, čehož náležitě využíval.

Slepice na hnoji vyhrabávaly co se dalo – a když to vypadalo z hlediska slepičích kulinárních kritérií zajímavě, nadšeně a zároveň podlézavě volaly kohouta, aby zašel ochutnat a ocenit jejich iniciativu. Ten si díky tomu žil jako turecký paša v harému, cpal se, co hrdlo ráčilo a taky tomu přiměřeně tloustl. Každou chvíli se mu stalo, že se začal sousty zvlášť důkladnými dusit. Potom s nohama nahoře přivolával nejbližší slepice s žádostí o první pomoc, kterou mu zpravidla obstarávala jeho časově příslušná favoritka. Ten systém fungoval téměř dokonale; systémem výměny něco za něco jiného se do jeho zobáku dostal pokaždé včas záchranný doušek vody, který ho alimentárně-dýchacích potíží zbavil. Až do dalšího momentu hltavosti, kdy se všechno opakovalo.

Jistě byste řekli, že si kohout svého pohodlného života vážil a byl svým slepicím jak náleží vděčný. Mýlíte se však. Nejenže jim vděčný nebyl, dokonce ani své favoritce ne – bral všechny jejich úsluhy jako samozřejmost, na kterou má svým rodem daný nárok. Dokonce zašel tak daleko, že když se jednoho nedělního rána hospodyně se zájmem podívala na jeho boubelatou družku, která mu už několikrát poskytla první pomoc, přikývl na souhlas. Ano, uhádli jste; odsouhlasil, aby oné neděle skončila v hrnci se slepičí polévkou. A jako lítostí zdrcený vdovec si ještě téhož dne vybral ve slepičím houfu jinou oblíbenkyni. Vyčítavý pohled očí jeho bývalé, jejíž hlava se večer ocitla na hnojišti, cynicky ignoroval.

Život šel dál, v nedělním polévkovém hrnci končily další slepice, kohout si vždycky po ránu odkokrhal svoje, aby se pak odebral vypínat na hnůj a od slepic vybírat alimentární desátky. Podle pravidla Jedem das seine.

Jednoho rána se však stalo něco nečekaného. Náš kohout, taky už trochu zestárnul a ztloustl a protože zapomnětlivost na něho nezapomněla, zapomněl si učesat svůj už trochu vyrudlý hřebínek. Na vrchol hnojiště vylezl rozcuchaný a taky se přitom šplhání nepřehlédnutelně zadýchal. Na zápraží právě v tu chvíli vstoupila z předsíně hospodyně. V ranním slunci bylo kohoutovo zanedbání ranní toalety výrazně znát; prohřešek vlastně pouze hygienický se promítl v mysli a představě hospodyně tragickým způsobem. A ještě včera pán hnojiště dostal možnost důvěrně se seznámit s vnitřkem polévkového hrnce, do kterého bez lítosti nechal odejít tolik svých družek, jež předtím o něj tak pečovaly.

Kdykoli se shromáždí skupina osob, jejichž činnost naplňuje skutkovou podstatu českého spisovatelství, lze očekávat výskyt dvojího. Za prvé vysokého průměrného věku shromážděných a za druhé nářku nad kulturním úpadkem národa v důsledku antikulturní politiky státu a lamentování nad neexistujícími honoráři za literární díla produkovaná českými hlavami.

Patřím mezi jedince, kteří občas něco česky napíší a napsané se pokoušejí vydat. Ze své zkušenosti jsem vydobyl poznatek, že objektivně je knižní trh přesycen nabídkou (v konfrontaci s kupní silou potenciálních zájemců knihy kupovat). Důsledkem této skutečnosti je razantní pokles nákladu vydávaných titulů. Dalším důsledkem je snaha vydavatelů redukovat na minimum náklady s vydáváním českých knih spojené. Protože jednou z položek těchto nákladů jsou autorské honoráře, není divu, že je dnes docela běžné, že honoráře nejsou autorům vypláceny vůbec anebo jsou dokonce nabízeny honoráře záporné – vydavatel je ochoten autorovi jeho rukopis v knižní podobě vydat, přistoupí-li autor na to, že si obstará sponzora, který by náklady vydání uhradil, případně si je uhradí sám ze své kapsy. Lidé, kteří píší, bývají v zajetí svého úsilí plody ducha vydávat natolik, že i na tyto podmínky, pro normálního a zdravě ekonomicky myslícího jedince nepochopitelné, přistupují a knížky vydávají vlastním nákladem.

V tomto prostředí vztahů mezi autorem a vydavatelem musí na každého autora působit jako závaz svěžího jarního větru jakákoli nabídka či možnost honoráře, i když tento bere na sebe podobu poměrně nestandardní. Už jsem se opřed časem v jedné své úvaze zmiňoval, jak blahodárně na mé autorské sebevědomí, drásané nevlídnými ekonomickými poměry na knižním trhu, zapůsobilo, když mi za pár mých knížek uznalí čtenáři poslali výslužku v podobě balíku uzenářských výrobků; pracují totiž právě v tomto oboru. Uvědomil jsem si tehdy, že věk směny zboží za zboží s vynecháním všeobecného peněžního ekvivalentu ještě nevymizel – což má mimo jiné výhodu v tom, že odpadá placení daní se směnou případně spojené. To ovšem není to hlavní. Tím je blahý pocit, který prožívá autor při konzumaci svého autorského honoráře si všemi chuťovými smysly uvědomující, že jeho duševní úsilí došlo uznání – které ani ten nejvíc žlučovitý literární kritik nemůže úplně zpochybnit. Prostě – všechno je v pořádku, autorovi se dostalo zadostiučinění v podobě hmotné a jeho zchátralým tělem konzumovatelné odměny.

Kdybych se měl pokusit svou kulturně-kulinární zkušenost zobecnit, vyvodil bych z ní závěr, že autorské honorování duchovní produkce českých hlav by mohlo být provozováno právě takhle úplně soustavně. Bylo by to něco podobného jako odměňování kočovných herců na českém venkově raných let 19.století, kdy paní principálka prodávala na představení vstupenky za pytlík krupice, domácího králíka nebo šrůtku uzeného. Tenkrát nebyly divadelní odbory ani ochranná křídla ministerstva kultury. Ta dnes existují, bohužel ovšem ve stavu značné vypelichanosti, takže o nějaké ochraně sotva může být řeč. Možná by stačilo, aby úředníci této bohem zapomenuté instituce vypracovali vědecky zdůvodněný sazebník – ve kterém by bylo stanoveno, že kulinárním ekvivalentem třísetstránkového románu je výslužka ze zabíjačky, za knížku veršů začínajícího autora že tomuto přísluší pytlík raných brambor, erotická povídka že má být odměněna sedmičkou zeleného veltlínu. A za knížku kousavých aforismů že má autor dostat skrojek tvrdého chleba a navrch pár facek.

Myslím, že se na to přišlo v situaci, kdy se jistí lidé pokusili zachránit před vyhynutím ve volné (a jinými lidmi oklešťované) přírodě některé ohrožené biologické druhy. Přitom se ukázalo, že to není tak jednoduché. Nestačilo odvézt klece na místo vybrané k vysazení vybraných jedinců – a otevřít jejich dveře. Zvířata, jejichž otcové a matky, dědové a babičky žili ještě před pár lety nebo desítkami let divoce, tak říkajíc na vlastní odpovědnost a svůj vlastní účet, definovaný principem co si seženeš, co ulovíš nebo najdeš, to taky budeš mít, si najednou, na druhé straně klecových mříží, nevěděla rady. Spojení mezi svobodou chování a nutností o sebe se postarat bylo pobytem v zajetí přetrženo – a jeho znovunavázání se ukázalo být v mnoha případech úlohou zdaleka ne triviální.

Přestože se nám dost často zdá, že lidé se chovají jako divá zvěř, není tomu tak docela. Daleko víc než jedinci za svůj život zcela odpovědní jsme tvory stádními, žijícími ve společenstvích, v nichž je role a postavení každého jedince poměrně striktně vymezena. Třeba příslušností k některé sociální skupině, třídě, kastě, politickému uskupení, majetkové kategorii, partě.

Společenské zařazení sice odebírá rozhodování a jednání lidského jedince určité stupně volnosti, na druhé straně však drží nad ním jakýsi ochranný deštník, bránící ho především před sociální nepohodou důsledků nemoci, sociálních proher a životních neúspěchů. Kdykoli, zpravidla v souvislosti s razantnější přestavbou takové sociální sítě, se tenhle deštník stane propustnějším, reaguje na to statistika zvýšeným procentem lidí, kteří ono vypuštění z ochranné klece neunesli. Zvýšeným počtem bezdomovců, cikánskými bouřemi po přitvrzení politiky přiznávání sociálních dávek, zvýšenou frekvencí sebevražd, nezvládnutého pijáctví a společenského propadu.

Jednou z významných dimenzí ochranné sociální sítě nebo klece, chcete-li, je péče o zdraví, která poměrně těsně koreluje s péčí o staré lidi (být starý je téměř synonymum pro být nemocný). Protože v každé zemi jsou oka této sítě nastavena trochu jinak, je zajímavé sledovat, jak toto nastavení působí na vnímání lidského jedince. V krajním případě se takový člověk může považovat za zcela nezávislého a svobodného – musí si však zároveň být vědom, že za svůj život si odpovídá sám: jako lovec stříbrných lišek a sobolů v sibiřské tundře si možná nemusí lámat hlavu s vyplňováním přiznání z daní fyzických osob, pokud si však v naprosté pustině zláme nohu, sežerou ho rosomáci nebo vlci dávno předtím než začne chybět v evidenci nějakého zdravotnického zařízení. Za svobodu a nezávislost se platí zvýšeným rizikem ohrožení života.

Sám se někdy pozastavuji nad tím, proč nedokáže zákonodárství Spojených států prosadit razantní omezení přístupu jedince ke zbraním – když je statistika zločinů těmito zbraněmi působených tak děsivá. Vysvětlení je zřejmě v historickém vývoji posledních pár set let – kdy se musel každý přistěhovalec postarat sám o sebe. Po všech stránkách. A tak si lidé zvykli nespoléhat se na klece ani na deštníky. Potřeba svobodně žít nese na svém rubu nutnost počítat s tím, že člověk umře v botách obklopen lhostejností prostředí. Zdá se, že Američanovi vyhovuje tahle představa mnohem víc než nám Evropanům žijícím na druhé straně Atlantiku. My dáváme přednost tomu umírat v souladu s představami doktorů (někdy dost problematickými), v prostředí o vysokém stupni vlhkosti z prolévaných slz (někdy jen docela málo slaných). V posledních letech i u nás zdravotní politika zdůrazňuje nutnost, aby si občan víc než doposud uvědomoval, že zdraví a péče o ně je především jeho věc. Aby se nespoléhal na státní zdravotní klec nepřiměřeně mnoho. Především tím, že bude pozorněji vnímat souvislost mezi rozumným životním stylem a riziky, tj. pravděpodobnostmi přežívat z roku na rok ve zdraví. A z výsledků takového vnímání si pro sebe vyvodí poučení, včetně těch, která v příručkách zdravotnické osvěty doposud chybí.

O tom, že vztah mocného a podrobeného, utlačovatele a utlačovaného, pána a kmána je vztahem toho, kdo má vrch a přikazuje, vůči tomu, kdo je dole a donucen poslouchat, je záležitost triviální, platná od věků a zřejmě i platná do věků. Za všech režimů, co jich poznaly dějiny lidské civilizace, tomu tak bylo a je tomu tak i dnes. Co se mění, je forma, jsou okolnosti, je prostředí – co přetrvává a zůstává beze změny, je podstata onoho vztahu. Moderní doba sice deklaruje další a další formy uhlazování ostrých hran tohoto vztahu, zároveň však s rozpaky a nerada konstatuje, že ze strany mocných je nepochybná reakce pořád rafinovanějšího broušení hran do nové ostrosti.

Nepřehlédnutelným nástrojem, který dále podtrhuje asymetrii a nevyváženost vztahu mezi mocnými a ne-mocnými, je předstírání soucitu a účasti. Mocným nestačí, že bezmocné vykořisťují; navíc chtějí, aby ti druzí uznali, že oni dělají všechno pro zlepšení jejich postavení. Pro zlepšení postavení bezmocných. Že nejsou jenom mocní, ale i dobří – a jejich moc že může docela být docela dobře produktem jejich dobroty. Od toho je už jen pouhý krůček k představě, že bezmocní jsou vlastně stranou, která svou samotnou existencí vyvolává napětí, třeba jenom v oblasti emocionální.

Existuje slavná věta, konstatující, že … Němci nikdy neodpustí Židům holocaust. Jistě, nebýt Židů, k jejich vyhubení v plynových komorách a spálení v pecích by bylo nikdy nedošlo. Podobných situací lze najít mnohem víc. Když koncem padesátých let, po přiznání kultu osobnosti a obnažení vykonstruovaných politických procesů, žádali partajní vrahové a mučitelé na svých obětech, aby o propuštění prosili cestou milosti – aby se na ně nemohlo ukazovat prstem – tady jsou, kdo zavinili, kdo vraždili, kdo vraždění a žalářování organizovali a zajišťovali. Bachaři komunistických žalářů a pracovních koncentráků nikdy nedokázali odpustit svým vězňům, že se jejich vězni stali a tím se stali i příčinou výčitek jejich svědomí (jakkoli otrlého). Totéž platí i pro politiky oné doby, kteří stáli na samém počátku řetězu, od něhož se nespravedlivé násilí odvíjelo.

Ze začátku padesátých let se pamatuji, to už jsem byl výrostek, který z toho rozum bral, jak mému tátovi komunisté ukradli mlátičku a zařízení s tím související – výfukovou řezačku, dva elektrické motory a komplety řemenů a sít. Ta akce nesoucí oficiální úřední název výkup, byla loupeží par excellence, provedenou za bílého dne (vlastně za jednoho letního podvečera, protože lupiči jasné denní světlo ani za komunismu rádi neměli). Jistě to i sami organizátoři oné akce, partajní byrokrati okresního formátu, ač zaštítěni ideologií Jediného Vědeckého Světového Názoru, pod svými koženými kabáty a rudými stranickými legitimacemi tak cítili. Přestože se báli nahlas to vyslovit.

Pár měsíců po oné loupežné akci doručil listonoš tátovi obálku s úředním výměrem, kterým se mu oznamovalo, že za stroje (proti jeho vůli a bez jeho souhlasu vykoupené, což naplňovalo v každém civilizovaném státě skutkovou podstatu lupičství), mu bude laskavostí státu vyplaceno … Částka na konci této věty vyčíslená byla licoměrným políčkem celou akci završujícím. Můj táta byl hrdý chlap; tu pokořující almužnu vrátil.

Bylo to myšlení násilníka, který po dokončení svého činu velkoryse zanechal pokořené ženě desetikorunu – a odešel s čistým svědomím, protože on přece nikomu nic neudělal; celé to bylo docela běžná obchodní záležitost, obchodní transakce. On se přece vyrovnal. A kolik takto vyrovnaných chodí dodnes mezi námi?

Za bývalých časů, kdy se z nejvyšších stranických a vládních míst poroučelo větru a dešti, si neuvědomělý lid vyprávěl následující anekdotu: Jsou čtyři hlavní nepřátelé socialismu – jaro, léto, podzim a zima. V každém z těch ročních období se totiž vyskytovalo něco, co narušovalo hladký průběh budování komunismu. V zimě padal sníh, na jaře se dělaly hroudy, v létě bylo moc teplo a na podzim plískalo.

Sametová česká demokracie zrušila Jediný Velký Sekretariát Strany a nahradila ho řadou sekretariátů dílčích, které už si nevyhrazovaly monopol na jedinou pravdu; byly skromné a stačilo jim, že mají přístup k lizu. Vládní a vládnoucí strany netvrdily, že chtějí poroučet živlům; měly dost práce s tím donutit k poslechu lidi. Dokonce se jim podařilo přestát záplavy na Moravě i v Čechách, které propukly jednou v létě a jednou na jaře.

Co ovšem ani demokracie nezvládá a v čem se noví vládcové silně podobají vládcům někdejším, je zimní počasí. Bohužel, i v reálně demokratických poměrech padá od prosince do března sníh, na silnicích se tvoří závěje a sněhové jazyky. Nerozumná příroda není schopna plánovat a rozvrhnout si padání sněhu na horách, kde by se politici unavení posedáváním na schůzích mohli věnovat provozování zimních sportů a porovnávání kvality lihových nápojů v horských boudách s tou tak dobře jim známou z parlamentních bufetů – a nechává sníh, aby se neukázněně chumelil a metelil po vozovkách všech tříd.

Dnes, stejně jako kdysi, máme uklízením sněhu pověřené podniky, v jejichž názvu se vyskytují slova jako úklid a silnice. Tyto mají své rozpočty a dotace, jejichž čerpání sytí mzdové potřeby zaměstnanců, stejně jako investice do nákupu uklízecí techniky a nákupu posypových materiálů. Zejména písku vhodné zrnitosti, dalších materiálů inertních a také soli. Z fyzikální chemie je totiž známo, že voda se solí smíchaná mrzne při nižších teplotách než voda nesolená – a osolený sníh taje už při teplotách pár stupňů pod nulou.

Peníze, bohužel, mají tu ošklivou vlastnost, že jich nikdy není dost. Dost na všechno, co si investování peněz žádá. A tak se rok za rokem stává, že ke konci zimy je občanům, kteří si nerozvážně ušetřili na automobil, z masových médií sdělováno, že ani v tomto roce nemohou očekávat, že by byly díry na silnicích, po každé další zimě připomínající soustavu talinských rybníků, něčím zalepeny; betonem, asfaltem nebo alespoň leukoplastí. Lepiti nelze – sdělují silničáři – protože veškeré na začátku roku silnicím vyčleněné prostředky byly už vyčerpány na udržení silničního provozu v zimních zasněžených měsících.

Sůl jsme vyčerpali – a sotva nám teď do konce roku zbude na chleba. Rozhodně nezbude na ten asfalt, beton, případně leukoplast.

Je to závažný manažerský problém. Chudáci silničáři musejí po tři nebo čtyři měsíce dřít do strhání těla, aby pak po větší zbylou část roku proti své vůli odpočívali, protože nemají do čeho píchnout. Zejména ne do toho asfaltu nebo betonu. Na ten není, zbývá jim pouze na chleba. Beznadějnost této situace rok za rokem prohlubuje nerozvážné počínání ministerstva dopravy, usilující neustále prodlužovat silniční síť. Zejména tím, že plánuje výstavbu nových dálnic – když je přitom dobře známo, že právě dálnice, při jejich šířce, poskytují dírám mimořádně dobré šance. Platí úměra – čím více silnic a dálnic, tím vyšší úhrn děr, které nemá kdo, případně které není čím zalátat. Ani já nevidím z této situace východisko – a to mne už napadlo ledacos! Například léčit obezitu českého národa soustavným preventivním ulamováním špiček rohlíků!

Přece jenom však je tady jistá možnost. Co kdyby se místo pozemních komunikací budovaly komunikace nadzemní? Kdybychom vyráběli auta, která nebudou po silnicích jezdit, ale nad nimi se vznášet, k žádnému opotřebování vozovek nebude docházet! A kdyby i díry na nich dál během neodpovědných českých zim vznikaly, aťsi! Těm vznášejícím se vozidlům to vadit nebude – a ministrovi dopravy už vůbec ne!

Dnešní dobu charakterizuje nabízení půjček a nákupy na úvěr. Nehledě na to, že jsem si vždycky uměl spočítat, že nakonec člověka tento úvěrový způsob života nutně přijde dráž než při nákupu za hotové a placení cash, bylo a je mi na úvěrech nesympatické ono živobytí na dluh, čítankové s dlužníkem dluh ujídá z jedné mísy, které jsem snad v dětství vyčetl ve starých ušmudlaných kalendářích. Mám prostě k tomuto dnes tak hojně inzerovanému principu vypěstovanou jakousi vnitřní nechuť. Dokonce mi tak docela nevyhovovala ani rada, kterou mi opakovaně předkládal můj někdejší přednosta ústavu a přítel – Dovolenou si rozumný člověk vybírá předem, protože v případě, že by předčasně umřel, už mu ji nikdo nemůže vzít zpátky.

Ať má člověk zásady jakkoli pevné, jejich občasnému porušování a improvizaci se neubrání. Někdy ho prostě okolnosti postaví do situace, kdy nějaký ten foršus nebo předplatné vezme – jako zálohu na službu, kterou by měl poskytnout a tedy zálohu splatit až později.

Nevím, jak vy, ale mně při konání povinnosti, o níž vím, že na výsledek mého úsilí se oprávněně a termínovaně čeká, cosi jako by svazovalo ruce a v hlavě vytvářelo mlhavé temno. Samozřejmě, že v dohodnutých termínech plnit zadané úkoly je pracovní vztah celkem standardní. Vědomí povinnosti by nemělo člověka nijak zvlášť stresovat. Jenomže je povinnost a povinnost! Jedno konáme rutinně, provádějíce úkony předepsané pracovním postupem včetně dodržování bezpečnostních předpisů – zatímco jiné vyžaduje, aby člověka navíc něco napadlo.

K tomu předplatnému došlo tak, že na můj nerozvážný dotaz, co by si přál ode mne jako dárek k narozeninám, mi můj přítel odpověděl, že největší radost by mu udělalo, kdybych mohl napsat pro případ jeho odchodu z tohoto světa nějaké moudré, ušlechtile znějící, nestandardní parte. Něco takového, aby mu to ostatní nebožtíci záviděli, samozřejmě v době, kdy ještě nebožtíky nejsou. Tak tohle prý by ho potěšilo. A že to nijak nespěchá, protože se zatím cítí, i přes svůj poměrně vysoký věk, pořád ještě docela dobře. Jako protislužbu mi nabídl něco, o čem bych se nerad podrobněji zmiňoval. Nebylo to nic nečestného, ale přece jen … trošku choulostivé to bylo. Bylo obtížné odmítnout a bylo stejně obtížné nepřijmout.

A tak si jednoho večera (je zajímavé, že svědomí se ozývá zpravidla večer; asi je ve znamení sovy) řeknete, že přece nemůže být nic jednoduššího než se přestat trápit – a rozhodnete se splnění daného slibu dál už neodkládat. A zasednete ke stolu, na který jste předtím položili list čistého papíru (nejlepší je formát A4, bez linek), tužku a kousek výš po pravé straně hrnek kávy.

Nikdo nikdy nevysvětlil proč to je, že čím lepší pracovní prostředí si člověk k tvůrčímu psaní (i psaní parte může být tvůrčí záležitost) vytvoří, tím rozpačitěji se dostavují nápady. Přesněji řečeno, nedostavují se vůbec, protože co se dostaví, to nejsou nápady, ale pitomosti. První večer to vzdáte s výmluvou na únavu po příliš rušném dni, několik dalších večerů si namlouváte cosi o nepříznivých tlakových frontách. Po měsíci vám dojde, že lehkovážně přijatý úkol je nesplnitelný. A pak už jenom doufáte, že se vám podaří umřít dřív než vašemu příteli, který si u vás zálohově předplácí takové zákeřné úkoly.

Právo na ochranu nemá v civilizovaném světě jenom fyzická osoba, tj. bytost z masa a kostí a dále její majetek; předmětem ochrany je také majetek institucí, kolektivů lidí, právnických osob. A protože za vlastnictví a majetek jsou považovány také prostředky řádně v souladu se zákonem investované, i ty požívají ochrany zákona. Poměrně novodobý je koncept ochrany duševního vlastnictví – nápadu, vynálezu, literárního díla, uměleckého artefaktu, vědecké metody.

Zdá se, že hodnotu duchovního díla určuje především zájem obecenstva, respektive potenciálních konzumentů. Už jsem kdesi napsal, že tento zájem se nejpřesvědčivěji manifestuje tím, že se někdo pokusí dílo zcizit, ukradnout ho. Existence díla, které není nikým konzumováno koupí, jeho prohlížením, nasloucháním mu, čtením a dalším šířením je problematická. Je vlastním smyslem díla sloužit potřebám člověka, obohacovat jeho duchovní život, vyvolávat v něm libost (případně nelibost až rozhořčení), podněcovat ho k zamyšlení nad smyslem života nebo alespoň některých jeho stránek.

Tohle jsou promarněné investice, investice, které nikdo neochránil. Jistě, je možno zaujmout stanovisko, že je záležitostí čistě autora, aby svou intelektuální potenci investoval do projektu, o který se zájem projeví mnohem spolehlivěji. Místo toho, aby sepisoval verše, mohl vynalézat výpočetní software. Bohužel, lidské talenty, nápaditost a inteligenci dost dobře neumíme organizovat takhle přímočaře účelně, takhle racionálně. S nápady se určitě hospodaří mnohem hůř než s penězi a prostředky hmotnými. Sice existuje něco jako management duševního potenciálu, do této oblasti patří třeba jeho povzbuzování formou brainstormingu. Rozhodně se to však neděje nijak systematicky a způsobem vyčerpávajícím. Existuje-li plýtvání přírodními zdroji, existuje tím spíše plýtvání lidskými duševními, intelektovými zdroji.

Pokud to interpretuji správně, pokračovala tato slavná věta druhou částí, v níž se pravilo … a co je božího, dávejte bohu. Vzhledem k tomu, že císařové se zpravidla cítili být na trůn dosazováni z boží milosti, není tak docela vyloučeno, že to, co je císaři dáváno, je zároveň odváděno k boží instanci, k něčemu jako je boží berní úřad.

Problémy a zádrhele v naplňování řádu a hladkém průběhu vztahu mezi těmi nahoře a těmi dole mohou vznikat na úrovni neschopnosti nebo neochoty plnit a odvádět, co se patří (ve výši, která je oběma stranami uznávána), ale taky možná na úrovni onoho uznávání. Ten, kdo má plnit, plnění odmítá s odůvodněním, že neuznává, že by vůbec něco odvádět měl. Ten první zádrhel naplňuje skutkovou podstatu buřiče, vzpurníka, nespokojence a zbojníka, ten druhý zakládá plamen revoluce. Zatímco toho prvního je možno pacifikovat slevou, úlevou na daních a odvodech – toho druhého je možno uklidnit pouze oběšením. Tomu jde totiž o vykořenění řádu likvidací samotné jeho podstaty.

Moudrost ani aktuálnost oné metafory nikterak neoslabuje její aplikovatelnost na věci pozemské, na obyčejné věci lidské.

Člověk je povinen – a tato povinnost je dokonce zakotvena v lidském řádu – odvádět, nač mají nárok a co jejich jest, svým dětem a potomkům vůbec. Nejenom je živit chlebem a mlékem, taky je vychovávat a uvádět do řádu, který drží náš svět (jakžtakž) pohromadě. Chleba a jinou potřebnou péči je povinen odvádět svým rodičům. K udržování tohoto systému přispívá vědomí, že ze strany člověka je to první půjčkou nebo zálohou, zatímco to druhé je vracením generaci předtím nám zapůjčeného. Vlastně je tento systém půjček a vracení zakotven i v zákonech a institucích jako jsou nejrůznější druhy pojištění; pokud by však ono vědomí mezigeneračních svazků a povinností pominulo, soudržnost lidské společnosti by utrpěla trhlinu s nedozírnými následky.

Lidská společnost je systém, jehož prvky jsou lidé – nejdříve jako jednotlivci, kteří ovšem hned vstupují do spletité soustavy vazeb určovaných a definovaných dělbou práce, všeobecnými lidskými potřebami, které je třeba uspokojovat a naplňovat, ale také potřebami vyššího řádu, tj. potřebami udržovat systém lidské společnosti v chodu pokud možno bezproblémovém. V tomto vyšším řádu se musíme také vypořádávat s faktem, že zdaleka ne všichni mají týž názor na to, co to je žádoucí, ideální stav společnosti. Co bychom měli bohu odvádět, co je božího.

Chce-li student sdělit, že zvládl předepsanou, uloženou látku, používá k tomu zpravidla slovesa naučil jsem se. Jako kritérium onoho naučení obvykle vystupuje schopnost uloženou látku reprodukovat; za důkaz tvůrčího zvládnutí se přitom považuje, že látku reprodukoval vlastními slovy.

Problém je, že tohle všechno je o slovech. Naučit se je možno, při dobré paměti, odříkávat i telefonní seznam. Rozumného objemu.

Co řeknu teď, se může zdát triviální – ze své interakce se studenty však vím, že tomu tak docela není. To hlavní není naučit se – tím hlavním je pochopit. A pochopit znamená rozpoznat, k čemu, tj. k řešení jakých úloh, může pochopené sloužit. Kritériem pochopení je pak fakt, že zadané úlohy byly opravdu vyřešeny.

Řečnická zásada Rem tene, verba sequentur o tom taky vypovídá. Jestliže tomu, o čem hodláš mluvit, opravdu rozumíš, jestliže jsi pochopil, není třeba učit se nazpaměť slovům, jejich pořadí, jejich sekvenci. Pokud tě nezahltí tréma nebo podobná indispozice, stačí, abys sledoval logickou nit, k níž se váže struktura pojednávaného problému a každý dílčí krok tvé konstrukce si sám vynutí pokračování výkladu v kroku následujícím. Primární je věcná podstata sdělovaného, slova by se k ní měla přidávat samospádem stejně přirozeně jako reaguje proud potoka na kapky deště.

Není dobrého naučení bez pochopení. Samozřejmě že své myšlenky a nápady, bez nichž bychom nepochopili, formulujeme také s použitím slov. Někdy myslíme nahlas. Pro spolehlivější podržení momentálního nápadu, který se někdy mihne jako stříbrná rybka na neklidné hladině, je i tužka na papíře užitečná. I pochopení je užitečné prověřovat, zpřesňovat a upevňovat řešením dalších úloh. Dokonce i takové úlohy, pro jejichž řešení se pochopený postup ukázal být bez užitku, protože byl nevhodný – prohlubují pochopení. I slepé cesty mají na mapě své místo – informují nás, kudy ne, kudy cesta nevede.

Význam pochopení v kontrastu k naučení roste. Zejména proto, že naučit se může i počítač. Přesněji řečeno, místo toho, abychom učili sebe, naučíme počítač. Chápat – to je specificky lidské. Chápat je výsadou člověka. Na druhé straně, každý postup, který dokážeme algoritmizovat, tj. rozepsat do posloupnosti kroků, může za nás převzít počítač. Naučí se daleko rychleji a naučené bude reprodukovat bez chyb, které se našeho lidského počínání drží jako podzimní lopoučí nohavic kalhot.

Důraz tedy klademe především na pochopení. Tenhle posun důrazu probíhá velmi rychle. Ještě před pár desítkami let bylo jádrem mého výkladu aplikované matematiky v lékařském prostředí umění dosazovat data do vzorců (není to sice pravda tak úplně, ale přibližně to pravda je). Tohle je dnes úplně jiné. Technologii matematického počítání převzaly počítače, do kterých byl instalován potřebný (například statistický) software. Co zbývá pro člověka je potřeba porozumět. Pochopit, oč jde. K čemu ten matematický postup slouží, jakou úlohu řeší. Součástí tohoto porozumění je schopnost s počítačem komunikovat – stejně jako musí být vybaven česko-čínským slovníkem každý, kdo si chce povídat s pěstiteli bource morušového.

Pochopení ovšem nelze od naučení oddělovat naprosto striktně. Jsou tu totiž parametry lidského myšlení, které je třeba respektovat. Rozsah paměti, rychlost, s níž probíhají myšlenkové operace. Kapesní kalkulačka stojí dnes pouhých pár korun – přesto souhlasíme s tím, aby se naše děti a vnoučata trápily v prvních třídách základní školy malou násobilkou, sečítáním i odčítáním a taky dělením. Pedagogika soudí, že neškodí, budeme-li taky tak trochu stroji. Ne moc, docela maloučko. Zdá se, že lépe pochopíme a porozumíme, budeme-li i trochu něco málo umět. Dobré to bude k tomu, abychom co nejlépe pochopili a porozuměli tomu, jak se počítače učí.

Jedním z politologických i v praktické politice držených axiomů je představa, že člověk jako občan vybavený rozhodovací jednotkou jednoho hlasu se rozhoduje nezávisle, že stupně volnosti jednoho lidského občanských práv nikým nezbaveného subjektu jsou stejné jako v případě subjektů ostatních. Právě tato představa dává oprávnění a posvěcuje rozumnost sečítání volebních hlasů a celé volební aritmetiky. Právě představa této nezávislosti a rovnosti individuálních subjektů.

Bohužel je pravda, že v politologii více než kde jinde platí, že šedivá je každá teorie a vesele se zelená strom života. Lidskou přirozeností není být nezávislý a jednat nezávisle na jednání jiných. Lidskou přirozeností je existovat v kontextu – sociálním, psychologickém, profesionálním. Lidský jedinec žije jako prvek mnoha různých množin, jejichž průniky jsou neprázdné. Tím prvkem není ve striktním logickém smyslu ANO – NE. Spíše než o klasické množiny jde o jakési fuzzy množiny, členství v nichž může mít různě intenzivní vazby, od velice volné až po velmi těsnou. Tento kontext zásadně ovlivňuje rozhodování subjektu jako občana. Tak například, vím-li, že jistý občan je materiálně zainteresován na projektu, jehož realizace je součástí volebního programu politické strany PS, mohu s pravděpodobností hraničící s jistotou předpokládat, že bude volit stranu PS. Mám-li věrohodnou informaci, že jistý občan je ochoten udělat všechno pro to, aby získal přízeň jisté slečny, je tu dobrý důvod předpokládat, že nebude váhat dát svůj hlas politické straně, které fandí ta slečna. Svou občanskou nezávislost rád vymění za zvýšení vzájemné závislosti své a oné slečny.

Lidová moudrost se už dávno dala slyšet, že vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá. Stačí jen maličko se zamyslit, aby nám došlo, že tímto prohlášením byl definován houf, hejno, stádo, parta, stolní společnost, klub, zájmová skupina, táflrunda, občanské sdružení, politické strana. Členství v každé takové množině redukuje stupně volnosti v rozhodování občana. Stačí rozpomenout se na situaci před pouhými několika málo lety, kdy jsme se ve volbách rozhodovali všichni stejně – jedni proto, že byli členy politické strany, která určovala, který směr dějinného vývoje je ten správný, jiní proto, že byli odboráři a konečně ti zbylí proto, že byli rodinnými příslušníky s těmi, kteří nechtěli, aby jim v záznamech přibyly další kaňky k těm, které už tam měli.

Když ještě byl provoz na jatkách ovlivňován psychologicky, využívalo se přirozeného tíhnutí dobytčat (třeba ovcí) ke stádnosti tím, že manažeři jatečního provozu vycvičili vybraný kus k tomu, aby jako vůdce stáda a jeho průvodce (té roli ho naučili) zavedl celé stádo tam, kde už bylo snadné déle s ním manipulovat směrem ke smrti. Myslím, že i v našem lidském chování jsou dodnes rozpoznatelná rezidua takového stádního jednání.

Nesnažím se tady podat návod k jednání žádoucímu. Sám ochotně přiznávám, že mi občas přílišná svoboda rozhodování spíše překáží. Bývám v rozpacích při nákupech věcí, o jejichž nezbytnosti pro zajištění životního provozu nejsem přesvědčen. Nerad rozhoduji, jsem-li si vědom relativnosti a nejistoty úspěchu mých případných rozhodnutí a voleb. Ta nejistota totiž souvisí s nespravedlností, kterou by mé rozhodnutí mohlo vyvolat. Nechci ublížit lidem, kteří neublížili mně – i když jsem si vědom toho, že i rozhodnutí nerozhodnout může ublížit. Politická aritmetika – to jsou jednoduché kupecké počty. Jednoduché proto, že vycházejí z předpokladů zjednodušených až do karikatury. Bohužel, na to, abychom model politického rozhodování přiblížili reálné skutečnosti, na to ještě dlouho nebudeme mít.

V mé úvaze je podstatné slovo standardní. Aby mohlo být něco nadměrné, musí existovat jiné, které je úměrné, přiměřené, na míru. A ještě něco je třeba v případě těch obleků dodat – nadměrnost je tady primárně nadměrností tělesných rozměrů a proporcí lidí, jimž se ty oděvy musí přizpůsobovat.

Omlouvám se, že jsem začal o tomhle, když chci vlastně uvažovat o něčem jiném; ten oděvářský název je vlastně jen metafora. Uvažovat hodlám o situaci v jistém smyslu podobné, ale zároveň i obrácené – o situaci, kdy se nešije oděv pro nadměrně narostlého jedince, ale o situaci, kdy se hledá člověk, jemuž by padlo společenské postavení nadstandardní velikosti, tj. postavení obdařené nadstandardní mocí. Trochu to připomíná úlohu hledat mužského, kterému by padl oděv vyrobený tak trochu pro obra. Takže – úlohu najít obra.

Hlavní potíž, která je s řešením naznačené úlohy spojena, je nejasnost, neurčitost a mlhavost ukazatelů, podle nichž by měl být jedinec pro ono význačné společenské postavení hledán. Jsem si samozřejmě vědom, že je docela jednoduché vyjmenovat soubor vlastností, jichž by měl být nositelem – vysoká inteligence, talent v tom či onom směru, pevný charakter a zároveň pružnost v jednání, komunikativnost, znalosti jistých konkrétních oblastí lidského vědění, včetně dovednosti plynně hovořit několika cizími jazyky a také jazykem mateřským a to nejen co se týče formy, ale i obsahu. Jakkoli se tohle zdá být samozřejmé a jednoduché, měřit tyhle vlastnosti lidského jedince v praxi vůbec samozřejmé ani jednoduché není. Zjišťovat inteligenci nebo talent sice teoreticky umíme, máme na to různé testy psychologické i jiné, testy dovedností i testy znalostí – v praxi je však jejich spolehlivost a výpovědní hodnota problematická.

Bohužel, zatímco nevhodná volba velikosti oděvu bývá na nadměrně urostlém jedinci na první pohled znát, protože kdekdo je schopen špatné padnutí rozpoznat – nebývá nevhodná volba člověka pro nadměrně vysoké společenské postavení tak dobře rozpoznatelná. A tak se stává, že se ve vysokých kruzích pohybují lidé, kteří do svých náročných funkcí nedorostli a nikdy ani v budoucnu nedorostou, protože na to nemají. Ta funkce na nich trapně plandá jako uválený hadr, ačkoliv byly jejich obleky ušity u nejdražšího krejčího. Anebo je naopak na některých místech ukrutně škrtí.

Problém je také v tom, že člověk nebývá sám sobě nejlepším posuzovatelem. A protože navíc se kolem jeho vysokého postavení motají obvykle ve zvýšené míře patolízalové a pochlebovači, není jeho kritický smysl příliš podporován a rozvíjen. Problém nadměrných velikostí se proto zdá být problémem permanentním, trvale zatěžujícím vztah mezi mocnými a málo-mocnými našeho světa.

Docela nedávno proběhla novinami i televizí zpráva, podle níž byly vrcholným soudním orgánem USA zamítnuty přítomné i budoucí potenciální žaloby zákazníků potravinářských zařízení, jimiž se tito zákazníci domáhají odškodnění za to, že jim nákup a konzumace nezdravých potravin způsobila obezitu. V právnické hantýrce se používá obratu zákazník utrpěl újmu – to je však poněkud nevýstižné v situaci, kdy tato újma znamená, že zákazník přibral nežádoucí kila.

U nás jsme žili po desítky let v prostředí, které nám do hlav nalévalo přesvědčení, že stát se nám postará o všechno – pokud budeme hodní, nebudeme demonstrovat ani politicky ošklivě mluvit, budeme chodit k volbám a volit ty, kteří nám jako vhodní budou pro zvolení předloženi. To postarání se o všechno zahrnovalo i naše zdraví, vlastně naše choroby. Ty vyléčit nám socialistický stát taky sliboval. Teprve na konci osmdesátých let, kdy už se politické karty začínaly obracet, se začalo nesměle připomínat, že za své zdraví by si měl každý ručit především sám tím, že bude žít zdravým životním stylem. Cožkoliv to – podle představ hygieniků výživy – vlastně je.

Ve Spojených státech panuje letitá tradice, podle níž se každý má o své zdraví postarat především sám. U doktorů a v nemocnicích za léčení platit, buď cash nebo přes zdravotní pojištění, připojištění a připojištění připojištění. Něco málo o tom vím, trochu jsem to studoval. Péči o zdraví starých a chudých pokrylo zdravotní pojištění teprve nedávno – rozhodně mnohem později než tomu bylo v evropských zemích.

Vzhledem k této individualistické filozofii péče o zdraví zapůsobily jako pěst na oko (to je vlastně chirurgický zákrok!) zprávy, že se američtí tlusťoši dožadují odškodnění za to, že jim prodejci hamburgerů a coca-coly způsobili zdravotní potíže! Když se to pokouším interpretovat, vychází mi, že se domáhají ochrany státu (což je počínání socialistické) v situaci, kdy se něčeho takového domáhat nás, socialisticky vychované střední a východní Evropany, nikdy ani nenapadlo!

Je třeba dodat, že se v tomto momentu spojila s oním obžerným přecpáváním tradiční americká touha soudit se o cokoliv. Inspirací se zřejmě staly soudní žaloby kuřáků ochořevších rakovinou a dožadujících se vysokých náhrad u tabákových firem jako jsou Philip Morris a další. Myslím, že se v tomto momentě střetly tradiční americké vědomí, že za sebe je každý odpovědný sám – s neméně tradičním americkým sudičstvím. A to druhé v dané situaci převážilo.

Něco jsme tušili už předtím než pozdější nositelé Nobelovy ceny Watson a Crick vytvořili v padesátých letech dvacátého století model lidského genomu; o padesát let dříve byla objevena dermatoglyfika, dokazující unikátnost lidského jedince na ploše jeho palce, respektive na bříškách prstů jeho ruky.

A teď mi dovolte, abych ve svém uvažování pokračoval z jiné kapsy. Abych se obrátil a trochu si všimnul lidské řeči.

Když se to tak vezme, také lidská řeč, ať už ve formě mluvené nebo psané, není vlastně ničím jiným než sekvencí, případně sekvencemi fonémů nebo písmen. Je docela snadné představit si množinu všech možných slov, vět, odstavců či stran, které lidská mysl dovede sestavit. Většina z nich je (v daném jazyce) nesmyslná a jenom nepatrný zlomek z nich bude vytvořen v souladu se zákony tohoto jazyka. A dokonce i z nich jenom část bude nejenom formálně správně vytvořená, ale bude i moudrá, vtipná, inspirující, zajímavá k přečtení nebo vyslechnutí.

Pořád víc mám pocit, že podobně jako lidského jedince coby biologický organismus definuje jeho DNA, jako bytost nadanou inteligencí, vládnoucí rozumem a schopností myslet ho definuje jeho řeč, jeho projev mluvený i psaný.

Samozřejmě není tahle analogie úplná. Zatímco kterákoli tělesná buňka, odebraná z krevního vzorku, z vlasu, ze slin nebo spermatu, z otěru kůže obsahuje jednoznačnou informaci pro identifikaci lidského jedince, na základě řeči taková jednoznačná identifikace možná není. Je v tom i jistá podobnost mezi vědami přírodními a humanitními. Přesto však je pravda, že určité množství informace pro identifikaci lidského jedince použitelnou lidská řeč nese. Ve speciálních dílčích situacích se toho prakticky využívá – stačí vzpomenout spor o pravost Rukopisů královédvorského a zelenohorského (RKZ), nejrůznější pře o autorství textů, zejména v historickém kontextu. Novodobé kulturní dějiny této země mohou uvádět mnohé příklady z doby docela nedávné, kdy texty autorů politicky zavržených byly zveřejňovány pod cizími jmény tzv. pokrejvačů. V těchto situacích šlo ovšem naopak o to, aby komunistický cenzor nedokázal toto předstírání odhalit, tj. o to, aby byly znaky pro autora typické a proto ho identifikující pokud možno potlačeny.

Má diplomová práce, kterou jsem před více než pětačtyřiceti lety v potu tváře smolil, abych před zraky svých univerzitních pedagogů prokázal, že jsem do školy nechodil zbytečně a že mi mohou vydat diplom o absolvování fakulty bez nadměrných výčitek svědomí, nesla název Teorie iterací. Protože jde o odborný termín z teorie pravděpodobnosti a matematické statistiky, dodávám na vysvětlenou, že se jedná o studium vlastností řad, v nichž se střídají prvky dvou (nebo více) druhů – plus a minus, nula a jedna, červená a černá. Někdy je takové střídání časté, jindy dochází ke změnám jenom zřídka.

Nevzpomínám si, že by se někdo o takovou aplikaci pokusil. Od politologů se to očekávat nedá, jsou to lidé matematicky negramotní. Matematiky zase obvykle nezajímá politika. A já sám už to taky nevytrhnu. Jenom si vybavuji, že se obecně soudí (pořádně to spočítáno asi nebylo), že u vlády žádná politická partaj dlouho nevydrží; vládnutí je spojeno s vydáváním zákonů, které občanům a tedy i voličům spíše berou než dávají, což je ze strany postižených neseno nelibě, preference vládní strany přirozeně klesají, z čehož těží opozice poukazováním na neschopnost vlády rozumně vládnout. Voličské preference politických stran se tak formují především principem negativní selekce – volíme nikoli ty, kteří se nám víc líbí, ale ty, kteří nám míň vadí.

Podstatné na celém tom mechanismu zastupitelské demokracie je to, že vládní strana řídí a rozhoduje na základě kreditu, který jí vydali voliči předem. Něco jako bianco šek. Strany ve volbách slíbily, voliči volili (nebo se většinou k volbám nedostavili) – a strana, která v souladu s volební aritmetikou vyhrála, pak nastoupí ke kormidlu státu. A vládne, usilujíc co nejméně v průběhu vládnutí ztrácet. Svým slibům samozřejmě nedostojí, to je nad její ekonomické síly a intelektuální schopnosti, a vládní moc ztratí. V dalším kole se role vládní a opoziční strany vymění a celá záležitost se opakuje. Pokud se do tohoto standardního vývoje nevmísí vnější vliv ve formě války nebo revoluce, kdy nastane chaos, posléze zvládaný nástupem mimořádného zákonodárství, totality a policejních či vojenských represí s omezením občanských svobod.

Kdybych chtěl tuto vývojovou charakteristiku popsat graficky, vyšlo by to ve formě pilovitého grafu, jakým se vyjadřuje skladové hospodářství. Nastupující vláda má na začátku své sezóny voličský kredit v jistém objemu; jak plyne čas, z něho se vydává, ztrácí ho s každým dalším nepopulárním opatřením zejména v sociální oblasti. V grafu se rýsuje něco jako zub pily. Pak volební období končí, ať už standardně nebo mimořádně vypsanými volbami. K moci se dostává další vláda, obvykle z opačné strany – a celý politický cyklus se opakuje. Podstatný na celé věci je onen kreditní systém vládnutí. Občané, voliči jsou na tom podobně jako hráči, kteří komusi do hry předem půjčili, protože jinak by hra vůbec nemohla začít. Vládě půjčili. A, jak známo, hráč, který spoluhráči do hry půjčuje, nemůže vyhrát ani kdyby neustále vyhrával. Hraje totiž ze svého proti sobě.

Ve Starém Římě, pokud se dobře pamatuji, se něco jako vládní moc (v provinciích) prodávalo. Bohatý Říman si koupil právo vybírat na Sicilii daně, tím, že předem zaplatil stanovený obnos. Za to mu bylo umožněno, aby si daně místo státu vybral sám – jejich výše už stanovena nebyla a zůstávalo na něm, jak si věci zařídí a zorganizuje. Mlčky se předpokládalo, že přitom nebude jednat v rukavičkách a namastí si kapsu. Nikdo si přitom nic nenamlouval o humanitě – šlo přece o moc a tedy o peníze. Vládlo se prospektivně, nikoli retrospektivně. Kreditem byly peníze složené předem.

Výčitky typu Moc mluvíš nebo konstatování o stavu společnosti Moc se mluví jsou pronášeny velice často. Z osobní zkušenosti vím, že ve snad každém zasedání akademických orgánů a při kdejaké schůzi předsedající napomíná účastníky debaty, aby dbali časových limitů a nabádá je ke stručnosti jejich vystoupení. Ještě jsem nezažil situaci, kdy by moderátor zasedání pobídl účastníky – A teď, prosím, se uvolněte a bez jakéhokoliv omezování hovořte o … (téma volně vymezeno). Času máme dost.

Když jsem se nad takovými situacemi zamýšlel, docházelo mi, že asi není dobré definovat žvanivost (na rozdíl od úspornosti vyjadřování) jenom objemem řečeného, množstvím slov, kterých bylo k vyjádření názoru či stanoviska (včetně jeho zdůvodnění) použito. Při pozorném sledování proslovů mívám někdy dojem, že i to málo slov, která byla řečena, bylo marněním času, zatímco jindy i dost dlouhé vystoupení navozuje pocit, že nebylo řečeno všechno, co se říci patřilo a řečeno být mělo.

Z toho mi vyplývá, že definice žvanivosti by se měla opírat nikoli o objem řečeného, ale o jeho informační hustotu. O to, kolik nápadů, invence či myšlenek na, řekněme, stovku slov z řečníka vypadává. Z jeho jazyka, z jeho úst, z jeho gest. V tomto smyslu stručný projev může být stejně duchaprázdný jako projev několikahodinový – a rozsáhlý výklad metody stanovení a výpočtu toho či onoho může být stejně málo žvanivý jako chytrý pětislovný aforismus.

Tato úvaha se tímto dostala na pole měření. Samozřejmě je nepoměrně snazší naznačit obecný princip než ho aplikovat v konkrétních situacích dané oblasti mezilidské komunikace. Jeden problém byl totiž převeden na jiný problém – neméně obtížný.

Umíme měřit čas počtem hodin a minut, případně počtem vyřčených slov. Sotva se však dokážeme shodnout na tom, co je to nápad, co je to intuice, co je to myšlenka. Ne že bychom nedokázali formulovat definice tyto pojmy vymezující. Takových definic se najde plno, učebnice psychologie se jimi jen hemží. Zkuste se však na konci jeho proslovu zeptat řečníka, který vám na začátku svého vystoupení myšlenku nebo nápad slíbil, kde že se tato či tento nacházejí! V tu ránu se množina vašich nepřátel rozšířila o další prvek. Názory nás lidí na to, co konkrétně nápadem či myšlenkou je nebo není, se velice podstatně rozcházejí.

Že tenhle stav věcí není dobrý, zejména v akademickém prostředí ne, je nabíledni. Obecný návod, jak tohle změnit, neznám. Dost možná ani neexistuje. Zřejmě není jiné cesty ke zlepšení než je ta, že každý začneme sám u sebe. Že budeme vážit slova, ale také věty, odstavce a stránky. Že než se nadechneme, pokusíme se odhadnout, zdali námaha s nadechnutím spojená (to se dá jistě změřit v přesně definovaných fyzikálních či fyziologických jednotkách) bude stát za to, aby byla spotřebována na účet toho, co vzápětí vyslovíme.

Chce to jistou úroveň sebekritičnosti. Odhadoval bych – jistě i podle mého vlastního chování – že mnohý třeba diskusní příspěvek je motivován především názorem – Jestliže se tady mohou prezentovat takové duchaprázdné pitomosti, jaké se předvádějí, proč bych nemohl i já …? Aby si lidé nakonec nemysleli, že jsem snad němý. A navíc, když už jsem obložený chleba (sušenky, preclík, slané tyčinky) snědl a kafe (čaj) vypil, patří se, abych taky něčím k debatě přispěl. A přispěje se, něco slov se na jazyku do houfku nažene a z úst vypustí. K ničí radosti, k ničímu potěšení, k poučení nikoho. Jen tak. Aby se řeklo. Aby se neřeklo, že se nic neřeklo. A tak se mluví, hustota řečeného se dále zřeďuje, taky díky neustálému mobilovému telefonování. Otevíráme ústa dávno předtím než si vůbec uvědomíme, že máme co říci. Slaboučký intelektuální čaj.

Součástí české a zejména moravské lidové kultury je příprava velikonočních kraslic. Vaječných vejdunků, vyfouklých skořápek, nerozbitých a vcelku uchovaných. Ty jsou pak rafinovaně zdobeny, malovány barvami, včelím voskem, leštěny nejlépe kůží od špeku. Vlastní slepičí matka, která vejce snesla, by na ně mohla být pyšná, kdyby z toho měla pojem a dokázala je po takovém vyzdobení poznat.

Jakkoli je kraslice právem pyšná na svou parádu, která ji odlišuje naprosto zřetelně od milionů jiných, nepomalovaných vajec, je tu jedna další věc, která ji činí jinačí. Z kraslice už žádná slepice kuře nevysedí. A tohle nevysezené kuře představuje chybějící článek v řadě možných slepičích generací snášejících vejce. Obyčejná, od bílých až po nahnědlá, se žloutkem a bílkem. A se zárodkem dalších kuřat, slepic a vajec.

Vejce jako možnost kuřete a tím i dalších vajec. Vejce vařené na měkko, na tvrdo či na hniličku. Vejce do skla, a nemusí být přitom najednou tři. Vejce smažená, míchaná, sázená a vejce typu volské oko. Vejce na špeku, velice chutné a plné cholesterolu. Beefsteak s vejcem, šunka s vejcem neboli ham and eggs. Ruské vejce, na Rusi neznámé. Vaječná omeleta, třívaječné nudle, vaječný koňak přezdívaný také slepičí potrat, nepovolený Evropskou unií. Vejce ve stavu pukavce neboli záprtku, s případným určením k použití při házení předmětů na hlavy státníků a politiků odmítajících odstoupit.

S lidmi je to dost podobné.

Lidé nadstandardní formy si pod tlakem okolností, totiž vlivem právě oné zvlášť ceněné formy, hledají a nacházejí svá společenská uplatnění tam, kde na formě záleží víc než na obsahu. Jsou to lidé vhodní pro televizní obrazovky a do show byznysu, kde mají rovné nohy a módně tvarovaný obličej prioritu před obsahem dutiny lební, lidé předurčení pro diplomatické služby a politickou dráhu. A lidé jako ulití padnoucí do vyšších manažerských funkcí, ve kterých už se nepředpokládá, že by zasahovali do běhu věcí jinak než přikyvováním v souladu s návrhy poradců.

Tihle lidé jsou jakési člověčí kraslice, vaječné omalovánky velikonočních vejdunků. Malované děti lidského společenství s velkými obtížemi dorůstajícího do stádia rozumové dospělosti. Součástí této hypotetické rozumové dospělosti by mělo být také poznání, že forma je sice pěkná věc, důležitější že je však obsah. Obsah toho, co děláme, smysluplnost konaného. Forma totiž příliš podléhá módě. Obsah však je těsně vázán na rozum, na rozumnost lidského počínání. A rozumnost by měla být (!) kategorií téměř absolutní, na dobových výstřelcích módy nezávislou.

Náhoda, náhodné, nahodilé – to je koncept ještě dnes dost tajemný. Jeho definice a výklad z řádek filozofických definic a traktátů bývají rozpačité a zašmodrchané, k praktickému použití formou návodů se nijak moc nehodící. Helénská filozofie si s Náhodou příliš rady nevěděla – takže pro potřeby počítání šancí sázek při hazardním hraní v kostky a karty učinil své první krůčky počet pravděpodobnosti teprve o dva tisíce let později. Do tahu panských kočárů i selských povozů byla Náhoda zapřažena docela nedávno, před sto lety, když byl formulován výběrový princip, umožňující usuzovat na statistické chování veličin v populacích nejenom příliš rozsáhlých na to, aby byly podrobeny měření celé, ale i v populacích virtuálních, které se v čase tak říkajíc “pod rukama” mění. Tak se stalo, že dnes i člověk, kterého Náhoda nijak nezajímá a který o ní explicitně vlastně nic neví, produkty Náhody přijímá, čte o nich, sleduje je v novinách i v televizi. Jako názorný příklad bych chtěl uvést výsledky předvolebních průzkumů preferencí politických subjektů, ale i průzkumů zjišťujících názor občanstva na věci tak málo vznešené jako je parní žehlení, jakost tavených sýrů, propustnost batolecích plen vůči jejich tělesným tekutinám, bezpečnost atomových elektráren a přehnaná imunita poslanců vůči porušování zákonů, které sami předtím pro lidi odhlasovali. Ve všech zmíněných případech je názor občanstva měřen s využitím výběrové metody, kdy se na názor veškerého občanstva usuzuje z toho, co bylo zjištěno dotazováním u nepatrného vzorku vybraného z populace onoho občanstva. Tento úsudek může být prováděn jenom za předpokladu, že vzorek i populace jsou ve vztahu celku a jeho části vybrané reprezentativním způsobem. Pouze za tohoto předpokladu jsme schopni chování sledovaných vlastností v populaci vypočítat. Náhoda je totiž dáma, s níž se dá konverzovat jenom jazykem matematiky. Různá šamanská nářečí jsou pro ni nesrozumitelná – a nic na tom nemůže změnit ani předstírání nejrůznějších švindlířů – vykladačů z karet, křišťálových koulí, kávové sedliny, kostí zvířat i kostí matičky země, z dlaně pravé i levé, kyvadélek, virgulí, bioenergií nezměřitelných druhů, z tvarů lebky i anatomie očí, případně z data narození ve zvěrokruhu nebo z horoskopického žvandání. Pokud tito odborníci na tajemno tvrdí, že s Náhodou dokáží rozmlouvat, svou schopnost pouze předstírají. Nevím, zdali ve svou schopnost sami věří, možná ano; to však rozhodně není důležité.

Počítání s Náhodou je už sto let zakomponováno do uvažování badatele jako součást vědecké metody. Na Náhodu se políčí nulová hypotéza, což je tvrzení o statistickém chování sledované vlastnosti v populaci. Protože moderní experiment je experiment komparativní, nulová hypotéza obvykle tvrdí, že sledovaná veličina se v populaci chová statisticky stejně za pokusných podmínek jako za podmínek kontrolních (označovaných jako placebo). Pokud by byla nulová hypotéza pravdivá, měla by se podobně jako v populaci chovat sledovaná veličina i ve vzorku z populace náhodně vybraném – ani v něm by se neměla data naměřená ve skupině pokusné příliš odlišovat od dat naměřených ve skupině kontrolní. Dá se vypočítat hranice, kterou by neměl tento rozdíl (skoro jistě) překročit. Jestliže ji překročí, nastal jev (skoro) nemožný – což nás opravňuje pochybovat o správnosti výchozí nulové hypotézy. Ta se proto zamítá jako nesprávná. V případě, že se sledovaná veličina chová v měřeném vzorku v souladu s nulovou hypotézou, ta se podrží jako přijatelná, protože neodporující naměřeným datům. Úsudek, na němž stojí statistický test, nepředstírá neomylnost. Jeho součástí jako metody usuzování a zobecňování je kontrola rizika, že nulová hypotéza bude zamítnuta jako nesprávná omylem – a efekt zkoušené látky nebo lékařského zákroku bude (chybně) prohlášen za překračující placebo efekt. Riziko chyby tohoto druhu kontroluje mechanismus signifikance, tím, že toto riziko nastaví na rozumně nízkou úroveň, obvykle 0,05. S Náhodou se ovšem nedá smlouvat – chudá měření dokáží rozpoznat jenom veliké efekty, na odhalení menších vlivů nestačí.

FINIS