Píše S. Komenda Část 3, březen 2004

Vážený, pro mne virtuální čtenáři – jsi-li.

Tvůj komenda@tunw.upol.cz

Stačí se zamyslit, aby si člověk všiml, že sice v čase stárne všechno, ne však všechno stejně. Nemyslím teď na stárnutí rychlejší a pomalejší – jedná se o něco kvalitativně jiného. Zatímco stárnoucí člověk stárne tím, že se mění, informace se v čase nemění, zůstává stále stejná. Co se mění, je prostředí, které informaci vnímá, hodnotí a zejména využívá k rozhodování. Takže proměnlivý je vztah uživatele k informaci. Zpráva oznamující zastřelení následníka rakouskouherského trůnu v Sarajevu nesla stejnou informaci na plakátech v létě 1914 jako v učebnici dějepisu pro pátou třídu základní školy v roce 2003. Jinak ji ovšem vnímal infanterista v záloze Josef Švejk, kterému došlo, že z toho kouká válka proti Srbsku a pro něho osobně povinnost narukovat – a jinak dvanáctiletý školák, pro kterého z oné informace vyplynula pouhá povinnost naučit se jeden otravný letopočet, aby maminka měla radost z jeho jedničky z dějepisu. Informace zůstává stálá, beze změny, je nesena pořád stejnými nosiči – písmenky textu, akustickým záznamem na gramofonové desce, magnetické pásce nebo kompaktním disku. Změnil se příjemce informace a jeho vztah k oné informaci.

Jedna filozofická škola podmiňuje existenci světa přítomností vnímajícího subjektu – co není nikým vnímáno, jako by neexistovalo. Řekl bych, že je možné takový názor mít. Obávám se, že jeho oprávněnost dokázat nelze, ale je jistě možné o něm po libosti mudrovat. Kouřový signál, jímž předsunutá hlídka oznamuje, že se blíží nepřítel v té či oné kvantitě a kvalitě vyzbrojení, se stává informací teprve až ho uvidí příjemce, s nímž se předsunutý strážce předem dohodl na kódovém systému.

Zprávy vysílané armádními štáby wehrmachtu, námořnictva a letectva za použití kódového systému ENIGMA začaly – poté, co kód angličtí šifraři v Bletchley Park rozluštili – přinášet informaci i pro britské vojenské štáby. Nosič byl stále stejný, v čase neměnný. Co se měnilo, bylo prostředí, byli příjemci a vnímatelé. Kód je dnes, společně s technikou tento kód generující, uložen v muzeích; pro potenciální příjemce je už nezajímavý a sloužit může nanejvýš jako učební pomůcka pro studující kryptografie.

Až dodnes je snad nejmasovějším zdrojem informace psaný text. Knihy, časopisy, noviny, oběžníky všeho druhu. Nositelem informace jsou slova, věty, odstavce a stránky; vlastně jsou to kombinace a permutace písmen. Výukový program podstatné části osnov základní školy je vlastně kryptografií, učící žáčky spojovat tyto kombinatorické artefakty s jistými věcnými významy – pojmenovávají se předměty, živí tvorové, činnosti a děje. Písmena zůstávají po staletí stejná – co se mění, je prostředí, k němuž informace směřuje. Kniha, kterou si před dvaceti lety čtenáři trhali z rukou, žloutne dnes bez valného zájmu v regálech knihoven. Informace je tu stále – jako možnost konzumace. Jako možnost může a nemusí být naplněna. Ostatně jako možnost tu vždycky byla také informace o pohlaví lidského plodu doposud žijícího v těle matky. To teprve před pár lety dala technika porodníkům do ruky nástroj umožňující tuhle informaci přečíst několik měsíců předtím než novorozenec zakřičí.

Jsem taky učitel – a mnozí z mých studentů demonstrují při zkouškách svá přesvědčení o skutečnostech našeho společného zájmu jako odpovědi na otázky mnou kladené. Podstatná část mé pedagogické činnosti spočívá pak v tom, že jejich přesvědčení vyvracím. Často tak, že jim kladu záludné otázky s cílem přimět je, aby se na diskutovaný problém podívali i z jiných úhlů než je ten, kterým se podívali – čímž obvykle docházejí k názoru, že by měli svůj postoj a zejména svou odpověď zásadně změnit.

A tak mne začalo znepokojovat, zda svým počínáním nenaplňuji skutkovou podstatu hanobení cizího přesvědčení … Já mám totiž kromě studených nohou a šedivých knírů ještě tu nepříjemnou vlastnost, že nechávám své studenty jejich – podle mého přesvědčení scestný - názor rozvíjet tak dlouho, až se jim podaří dovést ho do močálu zjevného nesmyslu. V té chvíli pak káravě vyslovuji své – Tak vidíte – nechávám je, aby se chvilku smažili na oleji vlastních rozpaků a – aby odvolali.

V dnešním světě, kdy jsou rozviklávány tradiční hodnoty a kdy i samotná ortodoxní věda musí podstupovat občasné šarvátky s bojovníky za alternativní stanoviska, alternativní přístupy, kdy je relativizováno téměř všechno, bych se ani moc nedivil, kdyby se našel mezi mými studenty někdo cítící se mým nekompromisním postojem dotčen ve svých lidských právech. Ve svých právech na vlastní názor, bez ohledu na školometské staromilské trvání na pravdě a důkazech založených na induktivní logice a konfrontaci spekulativního názoru s empirií.

Myslím, že je na místě, abychom uvažovali o něčem, co bych rád označil jako právo člověka na omyl. Omyl je v životě člověka a také v ontogenezi vědeckého poznání fenomén pevně ukotvený. S omyly se denně potkáváme, zdravíme se s nimi, ony s námi jedí z jedné mísy. Omyly produkujeme, dopouštíme se jich, klopýtáme o ně. Omyly však také rozpoznáváme a napravujeme je, případně i s důsledky, které zapříčinily. Omyl je totiž záležitost náramně dynamická.

Omyl má tu základní vlastnost, že se jako omyl nerodí. Na svět přichází jako názor, jako pozorování, jako fakt. Omylem se stává teprve konfrontací se standardem, s jiným faktem, jehož platnost je uznávána. Omylem se stává poté, co byly z něj odvozeny důsledky zjevně protiřečící reálné skutečnosti. Omyl je vyhlašován výrokem soudu, ve kterém zasedají empirie a logika. Každý má právo na svůj omyl, právo na to, aby se ho přidržoval i poté, co byl soudem vědecké metody potvrzen. Jenomže – je tu analogie s nemocí, s nakažlivou nemocí. Lidská společnost se brání přenosu – a ukládá nemocnému trpícímu přenosnou chorobou omezení; izoluje ho, aby chránila ostatní před nákazou. Třeba tuberkulózou nebo HIV. Podobně by se měla lidská společnost chránit před vědomým a záměrným šířením omylů. Zdůrazňuji obě tato adjektiva. Onemocnět totiž může každý z nás – nikdo však nemá právo svou chorobu dále šířit. Dokonce je to trestné. Existuje spousta omylů, které jejich nositelé a hlasatelé interpretují jako své přesvědčení. Pokud je řadí do kategorie víry, sotva lze proti tomu něco namítat. Něco jiného je, činí-li si pro svůj omyl nárok na označení vědecký názor. Pak ovšem vzniká povinnost podstoupit vědecké přezkoušení.

Profesor Parkinson v jednom ze svých zákonů věnovaných otázkám řízení systémů formuluje poznatek, podle kterého se organizace (úřady, školy, výzkumné a jiné instituce) vyvíjejí podobně jako hvězdy – vznikají, rostou a košatí se, hýří energií a činorodostí, která pak v čase slábne, organizace se zahledí sama do sebe, sama sobě se věnuje – až nakonec dospívá do stádia, kdy se vnější objekty, kvůli jejichž řízení byla kdysi založena, stanou pro ni překážkou dalšího rozvoje a ona sama (ta organizace) se od nich distancuje, zabývajíc se výhradně sama sebou. Tento stav její historie se podobá tomu, čím je ve vývoji hvězdy černá díra. Cokoli se do organizace investuje, tato spolyká a vcucne do sebe – všechno spotřebuje na rozvoj a růst sebe samotné. Ta analogie s hvězdami nepochází od profesora Parkinsona – je to vlastně můj vlastní nápad, za který nesu odpovědnost i zásluhy já.

Mám občas podezření, že do stádia černých děr se dostávají některá česká ministerstva; vsadil bych si na ministerstvo kultury. Řekl bych, že spotřebovává na vlastní provoz právě tolik jako na všechny kulturní statky, jejichž řízením bylo kdysi pověřeno. Bumbrlíček přidělující tenké skývy a patky chleba vezdejšího hubeným, podvyživeným kulturním zařízením a jimi pořádaným akcím.

Ve stádiu, kdy organizaci začínají překážet subjekty, jejichž ošetřováním byla pověřena, jsou podle mne školy. Omezím se na univerzity, kde poměry znám trochu lépe než jinde. Už mnohokrát jsem slyšel z úst svých kolegů (a taky z úst vlastních) povzdech – Jak úspěšně bychom dokázali plnit úkoly, které na nás ministerstvo školství, případně jiné vrcholové úřady kladou – nebýt těch nešťastných studentů! Jsou to právě oni, kteří nám naše úmysly a odhodlání směrem k nadřízeným kazí a komplikují! Studenti jsou živel nepokojný, nedbající pokynů a nerespektující standardy chování. Dokonce si, považte jen, vymýšlejí jak dělat věci jinak než způsobem dávno už osvědčeným!

Někdy se tak zasním a představuji si, že studenti byli zrušeni. Že nejsou. Ne, nejsem žádný sadista ani Herodes – představa, že by měli být jakkoli vyhubeni, je mi naprosto cizí. Stačilo by mi, kdyby prostě nebyli. Alespoň na chvíli, dočasně, na rok nebo dva. Při svém snění si představuji, jak přicházím pokojným nočním spánkem osvěžen na fakultu, kde usedám ke svému psacímu stolu a počítači mi velkoryse svěřenému, abych sepsal několik zpráv a hlášení, o jejichž vyhotovení jsem byl svými nadřízenými požádán. Činím tak v klidu, nerušen studenty, kteří se dožadují konzultací, kladou mi dotěrné dotazy, na něž si mohli sami najít odpověď v moudrých knihách – a dokonce chtějí, abych jim přednášel a poté přezkušoval jejich znalosti. To všechno samozřejmě ruší a odvádí pedagoga od svědomité tvůrčí práce na vyplňování dotazníků a sepisování zpráv a hlášení o tom, jak úspěšné je naše počínání. Právě studenti svou nesvědomitou a neodpovědnou existencí způsobují, že svým nadřízeným odvádíme hlášení sepsaná chvatně, bez oné potřebné tvůrčí rozmáchlosti a rozletu, které akademická byrokracie od nás právem vyžaduje. Plným právem.

Podobná situace jako ve školství vzniká i ve zdravotnictví. Mám plné právo tuhle analogii vidět – na lékařských fakultách je obojí organicky propojeno. Také lékaři by dokázali vést nutnou a tolik potřebnou zdravotnickou dokumentaci na mnohem vyšší úrovni, kdyby je jejich pacienti nezaneprazdňovali. Nedožadovali se, aby ošetřující lékař plýtval svou invencí při stanovování diagnózy a provozování terapie. Jak může takový chudák uzavřít svou zprávu o spotřebě léků zvlášť vynalézavou metaforou, když se pacient domáhá napsání receptu, případně jeho vydání v naprosto nevhodnou dobu, kdy je prioritou odevzdání seznamu toho, co se spotřebovalo, ve srovnání s tím, co se spotřebovat mělo, případně nemělo? Zdravotnická osvěta by rozhodně měla věnovat rozhodující část svého úsilí přesvědčování nemocných, aby se chovali v souladu se standardy a nekomplikovali zdravotníkům ušlechtilé úsilí vypadat co nejlépe v očích jejich nadřízených.

Pamatuji-li se dobře, zná archeologie pojem lid popelnicových polí jako označení historického období, jehož účastníci po sobě zanechali specifické stopy svého pohřebního ritu. Nebo něco takového – nejsem archeolog. Termínem popelnicová metoda označuji jistý typ počínání badatelů z množiny těch, s nimiž mi bylo se potkávat a jejich empirická data diskutovat po několik desetiletí. Většinou to byla data klinického výzkumu, s archeologií nic společného nemající. Jedinci, prohlašující, že bádání je organickou součástí jejich práce a pracovního zařazení, se hlásí k metodologii vědy, která předpokládá, že vědecké bádání střídá fáze teoretizování a spekulací o zkoumaném problému s fázemi empirického pozorování a měření prováděných s cílem verifikovat konsekvence, důsledky z teorií vyvozené, s empirickými fakty. Někdy se těm k verifikaci určeným tvrzením říká hypotézy. Z nich se deduktivně odvozují logické důsledky tak dlouho, až se dospěje k některým, které umožní konfrontaci s reálnou skutečností. Tato konfrontace rozhodne, zdali se hypotéza dále podrží jako součást možného teoretického výkladu – nebo se hypotéza jako odporující empirické zkušenosti zamítne. Další postup může modifikovat teoretický výklad nebo ho úplně odmítnout a hledat jinou cestu vysvětlení.

Ne že by to, co bylo obsahem předcházejícího odstavce přímo odmítali. To ne. Ve své badatelské činnosti se však tím neřídí. Jako svou výzkumnou strategií se řídí postupem připomínajícím počínání bezdomovce na panelákovém sídlišti prohrabávajícím přetékající popelnice. Hromadí pozorování a data související s předmětem svého badatelského zájmu a – aniž by se namáhali formulovat nějaké teoretické představy – žádají statistika, aby porovnal každý soubor s každým jiným a propočítal korelace každého ukazatele s každým jiným. Prostě všechno se vším. Oni že si potom dodatečně z té hromady výsledků vyberou, co je zaujme.

Bohužel, tato badatelská strategie je špatná hned z více důvodů.

Shromažďování dat bez jasně formulovaného záměru, k čemu jich má být využito, je plývání úsilím. Data nemají hodnotu sama o sobě – jenom data získávaná s konkrétní představou jejich využití takovou hodnotu mají. Přehrabování v datové popelnici je spojeno s narušováním výzkumného plánu, který tu měl předem být formulován a jehož absence činí pochybnou možnou kontrolu. Kontrola je totiž klíčový pojem v každém empirickém výzkumu. Rozhodně to není pojem pro parádu, není to statistický folklór, ke kterému se stačí formálně přihlásit, aby se vyhovělo statistickému byrokratismu v redakcích časopisů domácích i zahraničních. To, že se redakce nechá ukolébat, verbálnímu přihlášení se k zásadám kontroly uvěří a rukopis k otištění přijme, vůbec neznamená, že je všechno v pořádku. Znamená to jenom tolik, že si někdo nalhal do vlastní kapsy.

Z podstaty statistické kontroly, opírající se o induktivně logické testování hypotéz nebo odhadování číselných hodnot parametrů statistického rozdělení sledované veličiny v referenční populaci vyplývá, že se dá očekávat jisté procento falešně pozitivních testů, kdy je jako neplatná zamítána hypotéza ve skutečnosti odpovídající neznámé realitě. Jejich skutečný podíl mezi výsledky testů se dá odhadnout jenom obtížně, protože testy nejsou vzájemně nezávislé. Je mnoho věcí mezi nebem a zemí, které statistické testy vyčerpávajícím způsobem garantovat nemohou. A naslepo prohrabávat datové popelnice k těmto věcem ledacos nežádoucího přidává. Pravidlo dobrého chování je přitom docela prosté: předem formulovat hypotézu o statistickém chování sledované veličiny v referenční populaci, pak shromáždit data (měření této veličiny ve vzorku vybraném náhodně, stejně jako ve vzorku kontrolním) a aplikovat test (s využitím software). Podle jeho výsledku se hypotéza zamítá nebo podrží. Kontrola je kontrolou náhody. A náhoda je dáma velice nedůtklivá; nedá se ošálit skloňováním slov; třeba Evidence Based Medicine (EBM).

Občas se mi zdá, že nejde jenom o záležitost biologickou. Že alespoň někteří z nás procházejí taky intelektuálně lidským pravěkem a středověkem než se propracují na úroveň současnosti. A že se tu a tam někdo při tom svém procházení jaksi zasekne na půli cesty a k té současnosti se dopracuje pouze formálně – obsahem setrvávaje trvale na úrovni myšlení a poznání doby bronzové či železné. Nebo myšlení obvyklém v čase dívčí války, případně Libušina soudu. Pokročilejší jedinci dotáhnou někdy intelektuální úroveň svého myšlení až do století devatenáctého.

Podle pisatelky výše zmiňovaného ohromujícího sdělení je prostřednictvím data narození, jména a příjmení navždy zakódována životní dráha člověka, povaha i osud – i když jen ze 70%; zbývajících 30% může ovlivnit sám buď v kladném nebo záporném směru. Toto ovlivnění může spočívat v přestěhování na nevhodnou adresu, uzavření svazku manželského s nevhodnou osobou a podobně. Numerologický rozbor (rozuměj – výpočet jakýchsi součtů čísel kódujících písmena vašich jmen) by mohl člověka od škodlivých důsledků jeho rozhodnutí ochránit.

Už dlouho jsem nečetl primitivnější a prostodušší blábol. Dovolávat se Pythagora je nehoráznost – stejná jako je dovolávání se Johanna Keplera šamany sestavujícími horoskopy. Nepolemizuji s tím, že Kepler jistě řadu horoskopů napsal – jenomže to bylo na přelomu 16. a 17. století! Po těchto horoskopech neštěkne dnes ani pes – zato Keplerem objevené zákony dodnes slouží k výpočtům oběžných drah nebeských těles. Totéž platí o Pythagorovi ze Samu.

Problém je v tom, že pisatelka onoho novinového článku, se jménem ozdobeným akademickým titulem Magistr, nemá zřejmě ani tušení, že platnost souvislosti, o kterých mluví, je povinna dokázat. Pokud je nedokáže, mají její tvrzení stejnou záruku platnosti jako tvrzení, že na střeše olomoucké radnice do příštího rána vyroste dvacetimetrová jedle. Platnost toho tvrzení o jedli lze ověřit pohledem na radniční střechu. Platnost tvrzení pisatelky by musela prověřit rozsáhlá evidence životních osudů lidí se “špatnou” a lidí s “dobrou” kombinací jmen a dat. Prakticky to prověřit nelze – a jsem ochoten dát hlavu na špalek, že to taky nikdo nikdy neučinil.

Hlásání a zakládání živností na představách prakticky neověřitelných je základním zdrojem živobytí spoléhajícího na lidskou potřebu víry v zázraky. Zatímco jedni věří, ti, kdo jim slibují nemožné, chladně s jejich vírou (a penězi věřících) kalkulují. Touto cestou se do našeho století vpašovává středověk se svým věštěním osudu z ptačích vnitřností, křišťálových koulí a černých kocourů. Jenom se trošku upraví kulisy. Intelektuální ubohost, naprostá neznalost základních zásad experimentu a ověřování hypotéz a přehlížení logiky racionálního usuzování vytvářejí tak fatu morganu něčeho, co není, čeho existenci nikdo neprokázal.

Odborná terminologie možná někdy zbytečně zatemňuje, co řeč obecná dokáže vyjádřit a vystihnout pregnantněji. Proto nemám rád, staví-li někdo svou vědu jen a jen na terminologické čistotě, jakémsi odbornickém purismu – a každý prohřešek proti své vlastní představě kárá zvednutým ukazovákem. Někdy se totiž za terminologickým purismem ukáže povážlivá obsahová chudoba.

Sníženým prahem citlivosti rozumím to, co řeč obecná vystihuje pojmem otrlost, případně zvýšená otrlost; jistý stupeň otrlosti má totiž lidské jednání nastaveno vždycky. Vlastně jsou citlivost a otrlost měřeny na téže škále – jenom přitom používají jiného znaménka, kladného nebo naopak záporného.  Té poloze stupnice, jíž odpovídá nízká citlivost, odpovídá vysoká otrlost a obráceně – tam, kde odečítáme vysoké hodnoty citlivosti, odečítají se nízké hodnoty otrlosti.

Současné době je všeobecně připisována nízká citlivost a tedy vysoká otrlost v jednání lidí. Myslím, že jen málo lidí trvá i dnes na tom, že lidské chování je na cestě od špatného k lepšímu. Obecný úsudek se spíše kloní k názoru, že tato cesta směřuje od špatného k ještě horšímu. Fakta, která by dokazovala, že pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí jsou zbožím mimořádně vzácným. Zato se lže a nenávidí tak zjevně, že příklady chování na těchto vlastnostech založené lze zvedat ze země na každém kroku.

Objektivní je fakt, že lidí je – alespoň na většině míst povrchu této planety – pořád víc. Jestliže se na danou plochu musí vejít pořád větší množství lidských jedinců, lze jednoduchým fyzikálním výpočtem doložit, oč méně plochy na jednoho človíčka připadá. A nejenom plochy – taky vody, vzduchu, slunce a všeobecně řečeno, zdrojů, které ke svému životu nutně potřebuje. Je sice pravda, že rozvoj technologií je schopen tyto zdroje rozmnožovat, takže ona truchlivá aritmetika neplatí tak úplně. Mám přitom na mysli přírůstek zdrojů výživy zásluhou genetických objevů a genového inženýrství, které aplikovány na rýži snížily hrozbu hladomorů zejména v nejvíce přelidněných oblastech Asie a Afriky, a také často proklínanou chemizaci s použitím strojených hnojiv a hubením biologických škůdců. V zásadě však působí demografický faktor jako snad hlavní bariéra ekonomického rozvoje – v prostředí stávajících sociálních parametrů nejsou vlády většiny zemí světa schopny zajišťovat nové pracovní příležitosti v té míře, aby byl zajištěn slušný životní standard pro všechny.

Tím se dostáváme v naší úvaze k faktorům subjektivním. Nebo alespoň těm, v nichž se názor a zejména chování lidských subjektů zásadně uplatňuje. Mám na mysli, samozřejmě, chování mocných, těch, kteří jsou držiteli pravomocí rozhodovat, jak bude naloženo s těmi zdroji, které jsou k dispozici. A právě v této dimenzi lidského chování se ona snížená citlivost pro vnímání údělu našich bližních projevuje. Z fakt, která i při existujícím informačním šumu a záměrném informačním zkreslení vyplouvají na hladinu lidského vědění, se zdá být nepopiratelné, že hodnota lidského života je lidským vědomím vnímána jako cosi, co platí stále méně. Krvavé obrazy desítek zohavených těl žen a dětí v nás sice pořád ještě vyvolávají hrůzu a odpor; statistiky hovořící o statisících a milionech zničených lidských životů však práh citlivosti našeho vnímání nepřekračují. Čísla se zdají být neschopná stát se nositeli hrůzy a děsit naše duše. Dokazuje to ostatně i zkušenost vypovídající o vlivu televize na lidské vnímání; lidský jedinec, zejména nedospělý a dosud hodnotově ne zcela stabilizovaný, adaptuje práh citlivosti svého vnímání (a tím zároveň otrlosti) pod vlivem obrazů lidského chování, které jsou mu předkládány. Utváří si návyk, formuje a upevňuje si standardy dobra i zla. Příklady dětí týrajících své vrstevníky podle televizního návodu vypovídají přesvědčivě o tom, že existují i větší rizika než jsou zápalky v dětských rukou.

Možná vzniklo pořekadlo Lže jako když tiskne jako odezva novinářské prolhanosti. Bylo by to docela dobře možné – z knihy spisovatele Golombka o počátcích Lidových novin si pamatuji jeho slova, že až do prvních let dvacátého století bylo novinářské řemeslo hodně snížené (osoba snížená byl středověký výraz označující společenské postavení městského kata); novináři bývali placeni mizerně, a proto si vypomáhali psaním objednaných pomluv, v důsledku čehož bývala jejich pověst jen nevalná.

Vždycky mne fascinovala představa, že jsou lidé troufající si z písemného záznamu jedince vyvozovat tvrzení o jeho vlastnostech, schopnostech, o jeho charakteru. Ne že bych jim to dokázal věřit, to rozhodně ne; na to jsem založením povaha příliš nedůvěřivá. Ale už samotná skutečnost, že se někdo odvažuje …

Moc hezkou povídku na tohle téma napsal kdysi Karel Čapek. Vtipně tam naznačil, jak snadné je implementovat člověku víru v to, čemu by rád a priori věřil. Kdo chce kam, tomu nebývá těžké tam mu pomoci.

Grafologické mudrování patří do oblasti ESP (Extra Sensory Perception) schopností. Schopností mimořádných, nestandardních, vzhledem k běžné lidské normě nadstandardních. Protože jednou z vlastností, kterou si tihle (pro mne podezřelí a pochybní) opovážlivci troufají podle písma, grafologicky, rozpoznat patří i pravdomluvnost, případně prolhanost pisatele, mělo by být možné jejich jimi deklarované schopnosti využít ve smyslu pořekadla Lže jako když píše.

Soukromě se však domnívám, že případnou prolhanost pisatele a lživost dopisu je snazší rozpoznat podle obsahu napsaného než podle formy a tvaru písma. Podle obsahu se dá identifikovat na straně pisatele textu znalost gramatiky příslušného jazyka, jeho stylistická schopnost, znalosti pojednávaného tématu a dovednost vyjadřování, která dokáže zaujmout čtoucího, případně jeho intelektuální negramotnost.

Nejschůdněji proveditelný důkaz, že podobné grafologické tvrzení nepřekročilo mez pouhého tlachání, je nechat daný text zhodnotit několika grafology. Samozřejmě nezávisle na sobě, tak, aby se nemohli předem domluvit. Pokud se jejich výpovědi podstatným způsobem rozejdou, je důvod se domnívat, že jejich metodám chybí racionální, objektivně doložitelné jádro.

Grafologické posouzení textu může mít své oprávnění v situaci, kdy jde o identifikaci pisatele, třeba v případě určení, že dané dva texty napsal jeden a týž člověk. Umím si představit, že v takovém případě lze analyticky vymezit jisté grafické prvky a pak sledovat a porovnávat jejich přítomnost, případně absenci v obou předlohách. Množstvím shod se pak dá kvantifikovat míra podobnosti. Tento způsob využití grafologie zná soudní dokazování. Jsem připraven přiznat, že každý z nás, kteří jsme se psát naučili, má svůj svérázný typ písma, svou formu psaní. Mám jisté indicie, že je v tom angažována i dědičnost. Určité prvky v písmu své mámy, která toho nikdy moc svýma udřenýma rukama nenapsala, jsem rozpoznával i v písmu svých sester. A taky zřejmě existují v písmu rozeznatelné pohlavní rozdíly. O možnosti identifikovat jím charakter, o tom ovšem pochybuji.

Už čtyřicet let, od doby, kdy jsem vyrostl z mladistvé vychrtlosti, mi doktoři, a nejen oni, vyčítají obezitu. Ze stádia vychrtlosti přešel jsem do stavu nadváhy vcelku nepozorovaně, bez výstražného varování – prostě, dlouho nic a najednou jsem byl v tom. Ve stavu obezity. Když mne neustálé zdravotnické a správněvýživářské žvandání začínalo otravovat, namítal jsem jim, že by přece stačilo trochu změnit tabulky. Beztak jsem je vždycky podezíral, že si jejich hodnoty tihle takyodborníci vycucali z palců – nikdy mi totiž nebyli schopni uspokojivě vysvětlit, jak k těm svým magickým cifrám došli. A poradil jsem jim, jak by k nim správně, tj. rozumně, dojít měli. Samozřejmě neuposlechli, jednak proto, že mému zdůvodnění moc nerozuměli a taky proto, že mne už předem podezírali, že jsem si to vymyslil tak, abych ve světle mých vlastních tabulek nevyšel obézně.

Obezita a nadváha jsou ovšem jenom jedním z lidských hříchů, navíc takovým, že ti ostatní, tvorové vychrtlí, existencí lidí obézních nijak zvlášť netrpí. Nepočítám-li situace, kdy tlustý jedinec svým zadkem zasedne půldruhého sedadla, takže na jeho hubeného souseda zbude pouhá půlka.

Zdá se, že český národ je společenství relativně značně hříšné. Troufám si říct, že jsme národ hříšnější než si můžeme dovolit. Soudím tak z toho, že české věznice praskají ve švech. Jistou omluvou nám může být, že pobyt v nich s velkorysostí nám vlastní poskytujeme také osobám jiných národností – což je ovšem na druhé straně vyvažováno existencí českých provinilců zavřených v kriminálech cizozemských. A právě problém přeplněnosti českých vězeňských zařízení, tak často v posledních letech u nás penology diskutovaný, mě přivedl k návrhu, který na tomto místě odborným kruhům z řad trestaných i trestajících nezištně předkládám.

Je to podobné jako s onou výše zmiňovanou hranicí obezity. Můj návrh je docela prostý a jednoduchý, jako ostatně všechno geniální. Stačí posunout hranici. Stačí jí podle potřeby (počtu míst ve věznicích) šoupat tak, aby hříšní lidé království českého ta místa právě zaplnili. Bez toho, že by je přeplňovali, že by se v nich tlačili v rozporu s lidskými právy. Pokud byste chtěli můj návrh nazvat šoupacím principem, nebudu nic namítat. Mohl by se stát základem vědecké penologie a od základu změnit české vězeňství. Vezměte už jenom samotný fakt, kolik že bylo v posledních letech v českých věznicích vzpour, které vězni zdůvodňovali poukazem na nesnesitelnou přeplněnost svých ubikací!

Aby můj šoupací princip měl oprávnění nazývat se skutečně vědeckým, bylo by třeba požadovat od české justice, aby seřadila všechny přestupky a zločiny do řady podle stupně závažnosti. Neměl by to být nijak zásadní problém – tak jako tak i dnes přece soudci taxují své rozsudky číselnými sazbami. Rok, pět let, deset let, pětadvacet, výjimečně doživotí – s podmínkou, nepodmíněně. Jako ve škole známky z chování. A ta šoupací hranice, ta by vždycky podle potřeby nastavila rozhraní mezi zavřením a ještě nezavřením tak, aby se zavření právě tak do svých cel pohodlně vešli.

Samozřejmě, že by se tak mohlo stát, že by se v jednom roce, kdy byla přestupníků nadúroda, hranice pro zavření změkčila – oproti rokům, kdy byl přestupníků nedostatek. Týká se to i soudců samotných – i ti se dneska u nás zavírají, když se zjistí, že si některý z nich vyložil pojem soudcovské nezávislosti až příliš nezávisle a nechal se zkorumpovat nad veškerou pochybnost.

Zhledem k tomu, že mladá česká generace už neprošla školeními z Dějin VKS(b) ani kurzy ruského jazyka, měl bych úvodem začít malým terminologickým vysvětlením. Komunistická strana Sovětského Ruska měla kdysi předchůdkyni se sociálně demokratickým názvem. Protože politika už tehdy byla především bojem o přístup k moci (tj. o koryta), stalo se, že při jednom takovém štěpení bylo jedněch trochu víc a těch ostatních trochu míň, což se rusky řekne bolše a menše. A tak, aby si to nové strany nepletly, začali si jedni říkat bolševici a ti druzí menševici. Protože v Rusku nebyla demokracie, v níž řeší politické strany své ideologické rozpory žvaněním, hlasováním a fackováním, svoje ideologické rozpory vyřešili bolševici a menševici po převzetí moci bolševiky pozavíráním menševiků do koncentračních táborů, pro jistotu obvykle i s rodinami. Tato metoda se osvědčila jako účinná prevence rozporů nejenom ideologických – a jako taková byla převzata o něco později komunistickými režimy v celé východní a střední Evropě.

Poměrně záhy se ukázalo, že lid, který je zdrojem veškeré moci ve státě, si svého dějinného poslání příliš neváží. Zprvu se soudilo, a páni politologové na toto téma promudrovali nemálo hodin a popsali nemálo tun papíru, že k pokažení lidu došlo v důsledku jeho po několik desetiletí trvajícího úpění pod komunistickou knutou (nahajkou), což narušilo jeho vnímavost vůči politické demokracii. A doufalo se, že lid časem prohlédne a jeho vnímavost zcitliví.

Díky tomu, že teoretici demokratických politických věd se v našem zeměpisném pásmu takřka výhradně rekrutují z řad teoretiků totalitních politických věd a dobře se přitom pamatují na svá mladší léta, kdy nasávali z mateřských prsů rodné strany životodárné mateřské mléko na stránkách Dějin VKS(b), kdosi se rozpomenul. Na bolševiky a menševiky, kteří skončili těmi prvními pozřeni. Na bolševiky, kteří po desetiletích panování svou historickou příležitost prohráli, když se lid stal lhostejným a zejména, když přestal mít strach. Slovo bolševik, před lety nahánějící hrůzu, se stalo nadávkou a projevem opovržení. Slovu menševik nikdo takový atribut nepřipisuje, protože jeho nositelé se ztratili ve víru dějin. Nějakou dobu to ovšem byli protivníci bolševiků, takže dnes strana s pozitivním významovým nábojem.

Proč by se nemohli menševici stát použitelným principem v situaci, kdy oprávněných voličů se dostavuje k volbám menšina? V případě voleb do senátu dokonce menšina truchlivá? Parlamentní strany a dokonce i vláda, kterou některé z nich sestavují, vládnou tak této zemi s podporou menševiků. Totiž menšiny voličů, kteří se ještě k volbám dostavují. Má to ještě svou další etymologický aspekt – obě komory českého parlamentu mají přece svá sídla na Malé Straně! Na Menším Městě pražském. Menševictví jako by nám odkázaly už samotné naše pohnuté dějiny – a moderní doba tento odkaz jenom trochu podtrhla.

Kvalita, jakost je jedním z hesel dne, týdne, doby. Kvalita výrobků, kvalita zdraví, kvalita života. Manažeři mluví o řízení jakosti, Total Quality Management. Reklamy se předhánějí, která ve slovníku vyhledá výraz, jenž by co nejpádněji, co nejúderněji vtiskl do mysli vnímajícího subjektu, že právě jimi propagované je to pravé ořechové.

Život mě naučil kritickému posuzování, kritickému hodnocení zejména toho, co samo sebe vychvaluje. Sebechvála přece smrdí. A co je chvály hodno, chválí se samo, bez toho, že by bylo třeba mnoha slov a mlácení jazykem. To je moudrost lidová, která dnes už tak docela neplatí. Barnumská reklama zanechala po sobě nepřehlédnutelné stopy.

K těm mým, životem prověřeným kritériím jakosti patří poznatek, že co ti ukradnou, nebylo asi bez ceny. Takový zloděj je sice mizera a hanebný charakter, nebývá to však blbec. Nebude se – navíc s rizikem dopadení, potrestání a ostudy – vláčet s okradenou almarou, peřinami, bicyklem či autem, kdyby tyto komodity neměly svou hodnotu a z ní odvozenou cenu. Vkladní knížka a diamantový náhrdelník, to je něco jiného; ty se vejdou do kapsy pohodlně a nepozorovaně, s nimi se zloděj nenadře. Obecně však platí – co bylo ukradeno, mělo svou hodnotu, svou kvalitu. Krádež věci lze tedy považovat za důkaz jisté její jakosti, nenulové kvality.

Na podporu svého tvrzení chtěl bych uvést malý příklad. Částečně je z doby ještě totalitní – moje tvrzení o tom, že co bylo ukradeno, nemohlo být bezcenné, má podle mne univerzální, politickými poměry nepodmíněnou platnost. Demokracie nebo totalita, krade se pořád. Na samém konci éry reálného socialismu mi chátrající sloupy cenzury umožnily vydávat podnikový časopis Lékařské fakulty a Fakultní nemocnice v Olomouci. Dal jsem mu název Pacemaker. Bylo to těsně předtím než polygrafii opanovala počítačová sazba a ofsetový tisk. Tisícovku výtisků měsíčníku obstarávaly Tiskárny Olomouc. Já dodával soubor rukopisů, o jejichž zalomení jsme se dohodli s profesionálním typografem, který nám potom balík hotových výtisků na fakultu doručoval. Při našich setkáních jsme si vyměňovali vždycky pár slov; některá se týkala také kvality aktuálního, čerstvě vydávaného čísla. Pan Čapek, zkušený tiskař, měřil kvalitu tiskoviny objektivně, kvantitativně a jednoznačně. Měření spočívalo v tom, že spočítal, kolik výtisků časopisu si rozebrali pracovníci na tisku se podílející, případně s ním do styku přišlí.

Jestliže řekl – Tentokrát nic moc, chybí nám jenom pět výtisků – bylo jasné, že jsem do čísla nic zvlášť zajímavého nedodal. Jindy, když jeho výrok zněl – Nedopočítal jsem se pětadvaceti čísel – bylo v tom výroku nepochybné uznání autorských kvalit. Cítil jsem to tak já a nepochybně i on, protože časopis byl naším společným dílem.

Je to několik let, co naše venkovské stavení vykradli. Záležitost v dnešních Čechách naprosto banální, myslím, že takové případy policie snad ani nevyšetřuje, protože nevěří, že by zloděje dokázala dopadnout. Jenom pro pořádek sepíše protokol – dopadení pachatele už k tomu pořádku jaksi nepatří. Když jsme pak v širším kruhu rodinném tuhle událost probírali – a bylo to probírání dost truchlivé – museli jsme konstatovat, že na rozdíl od těch policistů a vyšetřovatelů, byli zloději opravdovými odborníky. Obrazy sundané se zdi po prohlédnutí a zjištění jejich nevalné hodnoty opřeli o zeď. Raději se tahali se stoly a židlemi po prababičce. Česká kulturně vyspělá společnost nechce žádný šunt, chce kvalitu a tu starožitnosti garantují. Že mám v obýváku ukradený nábytek, není podstatné, důležité je, že je to nábytek starý více než sto let, čímž dávám najevo, že jsem člověk na úrovni. Na soudobé české úrovni.

O tom, že příklady táhnou, uvažuje lidstvo už dávno. Dokonce v učebnicích latiny pro úplné začátečníky se na jedné z prvních stránek dalo číst Exempla trahunt. Byla to druhá část věty, jejíž první část zněla Verba movent. Slova hýbou, příklady táhnou. Není ovšem v té větě řečeno – kam. Kam ty příklady táhnou toho, kdo oné větě naslouchá.

Optimista by mi asi připomenul, že táhnou příklady dobré a možná by připojil, že odpuzují příklady nedobré, tj. špatné. Jenomže tím se věc neřeší, ale jenom posouvá o kousek dál. Nemusí totiž panovat tak docela shoda v názoru, co je dobré a co je špatné.

Chtělo by se mi říct, že ukázkou situace, kdy slova posluchačem pohnou – a příklad chování toho, kdo je pronesl, posluchače odpudí, jsou proslovy politiků. Abych byl konkrétní – hned první aféra, do níž se politik ušlechtilá slova pronášející namočí, má odpudivý účinek na všechny, kteří jeho slova vyslechli. Matematicky řečeno, ona aféra připíše k jeho slovům záporné znaménko – a pro posluchače je všechno jinak. Obráceně. Ušlechtilá slova se změnila v cynismus, farizejství, v lež. A to zejména v případě, kdy se ta slova dovolávala pravdy.

Reflexní teorie, kterou rozpracovával také ruský fyziolog Pavlov, zjistila, že v mysli jedince (dokonce nejen lidského) jsou posilovány podněty, souběžně s nimiž se vyskytovalo příjemné. Jakýmsi dodnes ne zcela známým způsobem se obojí v mozku dotkne a vytvoří asociaci. Opakováním situace se asociace zpevňuje a vytváří stereotyp či návyk. Lid obecný býval o tomto faktu poučován poukazem na psa, kterému zvonili při dodávce párku – a který se naučil slintat i tehdy, když mu později zvonili bez párku. Myslím, že něco podobného se pokoušejí politici aplikovat v případě občanů; úlohu párku hrají předvolební sliby, zvoněním jsou plakáty s portréty politiků – a upevňována má být asociace, že při spatření dané politické figury na obrazovce televizoru má divák začít slintat v očekávání, že se ty volební sliby splní. Zdá se však, že občané očekávání politiků zklamávají. Už jich slintá jenom menšina, v případě voleb do senátu tak deset až dvacet procent. Většině už došly sliny i chuť. Je ovšem nutno dodat, že i druhá strana této hry zná účinný protitah – tváří se, že to nevidí a že se vlastně nic zvláštního neděje a že demokracii lze provozovat i bez lidu a bez občanů.

Ekonometrie aplikovala reflexní teorii ve svém zájmovém prostoru tím, že oním příjemným prohlásila zisk. Gain, pay-off, peníze jsou tou nejúčinnější odměnou. Řečeno celou větou – slova, neslova, chování, jemuž se dostalo odměny, ocenění, vyznamenání a zejména nadité obálky, bude vnímajícím subjektem fixováno jako žádoucí a jako takové bude napodobováno. Naopak, chování, které bylo provázeno ztrátou, které bylo potrestáno a společensky odsouzeno, napodobováno nebude a zapůsobí jako odstrašující příklad. Na tomto principu stojí penologie, jakož i výchova dítek ve škole i v rodině. Za jedničku bonbón, za pětku káravý pohled. Jakékoli narušení tohoto principu úplatností soudce nebo policie podrývá důvěru v zákonnost. Úplatkářství, korupce působí antireflexně.

Mechanismem asociačního upevňování si utváří lidský jedinec vztah ke lži. Vnímá-li člověk, zejména mladý, že odměny se dostává nejenom zajímavému a obecně prospěšnému výkonu, ale i výkonu předstíranému, čehož bylo dosaženo bez nápadu, bez talentu a bez námahy, upevňuje se v jeho mysli představa, že ono druhé nemůže být přece odsouzeníhodné – vždyť je to odměňováno! A navíc, dává to šanci i netalentovaným a líným – stačí být mazaný, stačí být otrlý. Zdá se, že naše doba tomuto druhu otrlosti přeje – protože ho neodsuzuje a netrestá.

Za nejdůležitější tělesný orgán bývá považován mozek, protože řídí skoro všechno. Dokonce i sám sebe. Za nejnebezpečnější tělesný orgán já považuji jazyk. Ten každou chvíli něco nevhod plácne – s následky někdy dalekosáhlými. Znám to i z vlastní zkušenosti – jdu po chodníku, náhle vedle mne zastaví auto, otevřeným oknem se mne zeptají, kudy se jede do (dosadit možno téměř cokoliv) – a já, v tom okamžiku dezorientován a zmaten, snažím se rychle odpovědět, abych nevypadal jako nevzdělanec, nepoučený, neznalý elementární topografie. Plácnu, co mi slina na jazyk přinese. A pak, když mi poděkují a odjedou, se hluboce stydím, protože mi postupně dochází, že jsem ty ubohé lidičky poslal někam úplně jinam než kam se chtěli dostat. Na sever místo na jih, přes náměstí, kam se nesmí a z něhož je výjezd dovolen jenom vozům pohřební služby každé liché úterý od osmi do deseti. Prostě, uvedl jsem je v omyl díky své snaze nevypadat jako hlupák – ačkoli ve skutečnosti hlupák jsem.

Jako částečný pedagog znám situace, kdy je člověku uloženo, aby hlásal studentům poznatky o věcech, v nichž sám nemá příliš jasno. Při takovém výkladu učitel kličkuje před problémy, které by vyložit nezvládl, tancuje jako slon v porcelánu a ze všech sil se snaží, aby studenti jeho slabost neprohlédli už po pár úvodních větách. Jenom ten, kdo tuhle situaci prožil a ozkoušel na vlastní kůži, ví, jaká je to fuška. Vlastně – abych byl důsledný – jsou i tací, kteří si na tento způsob výkladu zvyknou natolik, že jim to začne připadat docela normální a přirozené. Ti bystřejší mezi studenty záhy prokouknou, která bije a baví se tím, že si zvlášť povedené úlety svého pedagoga zapisují do speciálního sešitku pro pobavení ve studentských hospodách. Někdy takoví učitelé získají dokonce jistou proslulost.

Jedním z vědních oborů, který penetruje do všech disciplin, v nichž se nové poznatky získávají empirickým pozorováním a měřením, je metodologie vědy. Její důležitou součástí je induktivní logika, manipulující s četnými matematickými vzorci. Taky počet pravděpodobnosti je v tom dost angažován. Za těch pět desítek let, po které provozuji své řemeslo aplikujícího matematika, se dost podstatně změnil vztah uživatelů induktivní logiky k ní. Mohou za to především počítače, jejichž software dnes umožňuje využití metod induktivní statistiky i těm, kdo se matematice až dosud pečlivě vyhýbali. Počínají si tak, že si učiní přibližnou představu, co znamenají základní pojmy v této oblasti užívané, naučí se číst výstupy z tiskáren a interpretují je způsobem, který odkoukali systémem – co dům dal.

Problém je v tom, že logiku nelze provozovat přibližně – pokud není přibližnost součástí logického záměru. Asi tak, jako nemůže soudce odsouzeného nechat přibližně popravit anebo chirurg gangrenózní končetinu přibližně amputovat. To internista je na tom trochu jinak – každé léčení je vlastně jen přibližné. A tak se stává, že rukopisy vědeckých prací a texty přednášek hlásají ledacos, nad čím by Aristoteles zaplakal a pánové Pearson a Neyman alespoň zaslzeli. Někdy jsou polovičatá znalost a hlavně polovičaté pochopení nebezpečnější než naprostá neznalost. Kdo o věci nic neví, obvykle si netroufne o ní něco hlásat. Polovičatí znalci troufalí bývají.

Jakkoli má tohle počínání do jistoty daleko, předvídat budoucí vývoj situace, případně výskyt jevů, jejichž dopad na náš život by mohl být podstatný, je nutné. Rozumný člověk jde navštívit svého zubaře, třebaže se mu tam nechce a raději by se zastavil v hospodě U kulaté báby. Předvídá totiž, že každý odklad této neradostné návštěvy by zákonitě vedl ke zhoršení stavu v budoucnu. Stavu zubu, chrupu a následně žvýkání a trávení.

Meteorologická služba předpovídá počasí na několik dnů dopředu – s využitím fyzikálních zákonů a hustých meteorologických měření pomocí přístrojů družic a satelitů, shromažďujících data o pohybu tlakových front od Antarktidy až k Arktidě. To abychom věděli, zdali jít sušit seno či vytáhnout z almary pršiplášť. A tak podobně. Tím byla položena otázka přesnosti předpovědi. Přesnost předpovídání má dvojí aspekt, má svou strukturu. Jednak tu jde o spolehlivost předpovědi, čímž je míněna pravděpodobnost, že předpověď se s budoucí realitou shodne, a ostrost, jemnost a výstižnost předpovědi, což je opak její mlhavosti a rozplizlosti. Oba tyto aspekty přesnosti stojí ve vzájemném protikladu – mlhavá, neurčitá předpověď může být velice spolehlivá a obráceně, předpověď ostrá jako břitva nijak mimořádně spolehlivá asi nebude.

Vulkanologové předvídají výbuchy sopek (kdy a jak moc), astronomové počítají (solidní předpověď se opírá o počítání) pravděpodobnosti srážek Země s meteory a odhadují datum zániku života na Zemi (to aby si nikdo neplánoval dovolenou k moři na dobu, kdy už se nebudou vypařovat jenom cestovní kanceláře, ale budou i všechna moře vypařená). V čase záplav a rozvodnění toků se vedou diskuse předpovídající, kdy nás to v budoucnu zase postihne. Ekonomové předpovídají cykly hospodářských krizí, depresí a oživení (obvykle dost mizerně) a vymýšlejí nové teorie a metody předpovídání (stejně úspěšné jako ty dosavadní). Předpovídá se vývoj nezaměstnanosti a její sezónní výkyvy. Ministři optimisticky kývají hlavami při plánování makroekonomických ukazatelů a nevěřícně jimi vrtí, když hlášení statistického úřadu studenou sprchou faktů jejich optimismus zchlazuje.

Jako na všem, co lidé dělají, i na předpovídání se dá parazitovat. Docela běžně se dnes s takovými predikujícími parazity můžete potkat – když prezentují své ničím nepodložené předpovědi na stránkách novin, v rozhlase i v televizi. Myslím, že prostor, kterého se jim dostává, může být mírou gramotnosti národa; ten český, zdá se, příliš gramotný není. Abych si sám trochu zapředpovídal, řekl bych, že to může být důsledek oněch nesčetných školských reforem, kterými tento národ jeho školští manažeři obšťastňují už desítky let.

Je to neuvěřitelné, ale i dnes se najdou lidé předkládající horoskopy jako seriozní předpovědi lidských osudů a ne jako součást humoristických sobotních novinových příloh. Osud se předpovídá z karet, ale i kávové sedliny, k nerozeznání podobně předpovědím staroslovanských žreců, před tisíciletím věštivším vhodnost vyhlášení války ze stavu slepičích drobů. Číslo je vynález poměrně moderní – ale i čísla převzali šamani naší doby do arsenálu svých opelichaných rekvizit. Je cosi v lidech, co jim občas zavelí, aby dali rozumu dovolenou. Aby si vsadili v loterii, přestože racionální předpověď založená na počítání dokazuje, že tím především podporují ty, kteří z jejich slabosti těží.

O předpovědích, které nejsou založeny na racionálním poznání, se může říci, že mají stejnou hodnotu jako ona známá – Ještě nikdy nebylo, aby nějak nebylo.

Mám letos takové malé privátní výročí. Zanedlouho to bude právě půl stovky let, kdy jsem vstoupil do učebního poměru v dílně paní Náhody. Dílovedoucím tam byl tenkrát profesor Jaroslav Janko, můj skoro krajan z Českomoravské Vysočiny, o čemž jsem tehdy nic nevěděl. Ta dílny nesla oficiální název Katedra matematické statistiky na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy (ta universita se tenkrát ještě psala s “s”).

Na téhle katedře mne učili, že náhoda není jenom bonbón, kterým se pohazuje na jazyku při nezávazném převalování poněkud záhadných a hlavně nejasných slov – učili mne, že chování náhody je záležitost do značné míry vypočitelná a s příslušnými výpočetními metodami mne seznamovali. Tuto zásadu jsem zprvu nepříliš uvědoměle a s rostoucím nabýváním zkušeností stále uvědoměleji bral za svou; nakonec se stala mým osudem a základem mé životní filozofie i mého živobytí. Dopustil jsem, aby toto stanovisko kontaminovalo můj názor na mnoho dalších událostí a jevů – což poskytlo leckomu z mých známých i přátel, aby mne považovali za (nepříliš škodného) podivína. Pokud jde o můj názor na mne, nemohu sice s Janem Nerudou říci, že vším, čím jsem byl, byl jsem rád – ve službách paní Náhody jsem však rád byl; dokonce si to považuji za čest a jsem vděčen osudu, že mi vstup do jejích služeb umožnil. Protože i lidé stojící ve službách Náhody jsou specializovaní do mnoha oborů a podoborů, i mně bylo takovou specializaci zaujmout. Nazývá se biometrie a jejím zájmem je hodnocení a posuzování vlivu náhody na poli biomedicínského výzkumu. O něco později se tohle pole rozšířilo o souvratě výzkumu pedagogického; název edukometrie pro analýzu náhodného v procesu učení a měření znalostí jsem, myslím, uvedl do života já. Stalo se tak na olomoucké půdě.

Před těmi padesáti lety začaly v této zemi rašit výhonky něčeho, co mělo mít v budoucnosti dopad mnohem širší než matematická statistika – přestože to s ní poměrně úzce souviselo. Šlo o výhonky kybernetiky, pozvolna se v komunistickém světě vymaňující ze svěrací kazajky pochybného marxleninského náboženství. Součástí kybernetiky byla i její odnož Computer Science, které jsme u nás říkali výpočetní technika a později informatika. Z někdejších výhonků vyrostly po padesáti letech mohutné liány, prostupující organismus lidské společnosti ve všech jeho zákoutích, od skladového hospodářství toaletního papíru po atomový výzkum a řízení balistických raket. Možností nabídnutých informatikou a výpočetní technikou dychtivě využívají také biometrie i edukometrie, disponující dnes bohatým statistickým výpočetním softwarem.

Protože rozvoj lidského poznání připomíná občas chování rozverného psíka chňapajícího po vlastním ocase, také mne moje minulost dohonila v podobě EBM, Evidence Based Medicine, když před asi pěti roky lékařský výzkum nově pojmenoval počínání nikterak nové – totiž důsledné respektování zásad kontrolovaného experimentu v biomedicínském výzkumu. Zásad, odvolávajících se na principy induktivní statistiky a postupy používané při testování statistických hypotéz a statistickém odhadování číselných hodnot parametrů modelových teoretických distribucí na základě dat shromážděných ve výběrových měřeních sledované veličiny.

Padesát let není mnoho v historii vědy. Může to však být mnoho v historii mladého vědního oboru jakým je informatika, ale také induktivní statistika. A je to mnoho v historii člověka, v jeho ontogenezi. V případě posledních padesáti let je to také mnoho v historii lidského myšlení, jemuž toto půlstoletí nabídlo logicko-empirický postup verifikace či falzifikace hypotéz. Postup, který je dnes pro vyvozování závěrů z naměřených empirických dat univerzálně užíván od Austrálie a Patagonie po Aljašku a Sibiř – a jako takový se stal důležitým faktorem spojujícím všechny vědní obory dobývající své poznání z empirických dat do jedné velké vědeckou metodologií kategorizované rodiny.

Je to záhada. Neznám nikoho, kdo by si nestěžoval na neustále rostoucí byrokratizaci veřejného života, která obtěžuje občana rok od roku důrazněji, aniž by mu přinesla cokoli pozitivního. Zdrženlivější jsou ve své kritice byrokratizace snad jenom ti, kteří ona byrokratická opatření vymýšlejí a zavádějí – manažeři od shora dolů, od vlády a parlamentu až po ty s ušmudlanými klotovými rukávy v obcích stydlivé velikosti. Tito své počínání omlouvají s poukazem na to, že jinak to nejde, doba už je taková a bůh ví, jak se to stane, že každé opatření mající zjednodušit řízení má za následek jeho další zašmodrchání.

Bůh to asi opravdu ví – je přece vševědoucí. Já to jenom tuším. Už dost dlouho si myslím, že za to může intelektuální lenost těch, kteří jsou řízením pověřeni. Vymyslet, aby procesy, které mají probíhat, probíhaly maximálně účelně, což znamená jednoduše a úsporně, je pracné – a taky to předpokládá existenci myslivny. Daleko jednodušší a duševně méně namáhavé je něco nepromyšleně plácnout bez toho, že by autor onoho plácnutí promyslil důsledky aplikací plácnutí způsobené. Myslím, že právě tahle intelektuální lenost, případně neschopnost jsou oním tajemným faktorem X, na jehož existenci tak mnozí alibisticky poukazujeme.

Akademické prostředí se všeobecným společenským procesům vymyká daleko méně než býváme ochotni připustit. Nemyslím si, že myslíme nějak podstatně kvalitněji než lidé mimo akademickou obec. Někdy mne napadá, že švec uvažující nad rozbitou podrážkou o optimální technologii její nápravy vynakládá přitom víc logiky než leckterý rutinér nad svými křivulemi nebo frázemi. Přitom věda a vědecké nejsou v tom, o čem to je. Spočívají v tom, jak se na věc jde. Podstatou vědeckosti je metoda, způsob uvažování, způsob kladení otázek, přístup k řešení problému.

Klíčová slova, která se dnes skloňují ve všech pádech a ve všech školských reformách, zahrnují pojmy jako vynalézavost (invence), tvůrčí přístup a tvořivé myšlení, nápaditost oproti mechanickému kopírování. Četl jsem řadu článků o podobných tématech. Leckdy jsem přitom měl velice rozpačitý pocit, když jsem v takovém mnohastránkovém článku o tvůrčím přístupu nebyl schopen zachytit ani špetku opravdového nápadu. Jenom kutálení slov, do kopečka a z kopečka nebo po rovině. Rozhodně to nebylo na rovinu.

Mívám pocit, že byrokratizace mívá v akademickém prostředí často podobu kladení přemrštěného důrazu na formu ve srovnání s poměrně malým důrazem na obsah. Nemám teď na mysli důraz vyjadřovaný slovy. V tom problém není. Problém je v činech, ve způsobu jednání, v našem chování. Problém je v tom, že kontrolovat, měřit a posuzovat formu našeho počínání je mnohem snazší než měřit a hodnotit kvalitu obsahu. Hodnocení formy se může opírat o pravidla, někdy dokonce algoritmizovatelná, která se dají svěřit počítači. Takhle posuzovat kvalitu obsahu předkládaného díla možné není. Při tom se musí posuzovatel osobně angažovat, není za co by se schoval. Musí nést choulostivou kůži své křehké odbornosti na nemilosrdný trh odborné veřejnosti.

Tohle se projevuje už na základních a středních školách, kde je také podstatně snazší hodnotit gramatické nedostatky slohové práce než její hodnotu stylistickou a obsahovou. Ne že bych tady chtěl bojovat za větší liberalizaci v psaní tvrdých a měkkých i/y, to rozhodně ne – jsem však toho názoru, že před uhlazenou a formálně líbivou kompozicí by měla být dávána při posuzování přednost kompozici nápadité, vynalézavé a v dobrém slova smyslu překvapivé, nestavěné z otřelých a okoukaných frází.

Tahle úvaha bude o věcech souvisejících s koncem lidského života; osoby nedostatečně otrlé musím proto varovat před drsností formulací v následujícím textu. Za případnou újmu na jejich duších odmítám brát odpovědnost.

Člověk, jak ukazuje dosavadní zkušenost, je tvor podstaty pomíjivé, obvykle smrtelné. Přesněji řečeno, dožívá se omezeného věku několika desítek, výjimečně více než sta let. Život každého z nás je v podstatné míře určován jakousi osobní konstantou, známou jako délka života nebo věk dožití (survival). Tato veličina je měřena počtem let uplynuvších mezi datem narození a datem úmrtí jedince – datem příchodu a datem odchodu do světa a ze světa živých a vlastními plícemi dýchajících. Zmíněná veličina je ve značné, doposud vědou přesně nezjištěné míře určována geneticky, dědičně; vedle majetkových poměrů patří k fundamentálnímu odkazu předků člověka, zejména jeho předků nejbližších. Dědičnost není ovšem jediným faktorem určujícím, jakého věku se člověk dožije – pro toho, jehož život skončil pod koly neukázněného autobusu, dědičnost rozhodující nebyla.

Dožití jedince je tedy možno charakterizovat jednoduchou křivkou se dvěma hodnotami na časové ose – řekněme, že je to hodnota 1 pokud ten jedinec žije a hodnota 0 potom, na zbytku časové osy až do nekonečna. Promiňte mi tu trivialitu.

Dožívání souboru lidí, ať by zahrnoval několik málo jedinců nebo několik milionů, můžeme analogicky zachytit na časové ose tak, že v každém jejím bodě (v každém věku) vyneseme na svislé ose podíl jedinců, kteří se dožili alespoň tolika let, kolik udává tento bod. Výsledná křivka jako funkce věku klesá od jedné k nule, nejdříve pozvolna a později prudčeji, aby se ke své limitní hodnotě nula zase blížila povlovněji. Úzce to souvisí se známou křivkou života. V jistém idealizovaném (ne nutně ideálním) případě by se křivka dožívání populace mohla ztotožnit s křivkou dožití jedince – a to tehdy, kdyby všichni příslušníci populace zemřeli ve stejném věku, řekněme sedmdesáti let. Charakteristický esovitý pokles by se změnil na funkci, označovanou jako funkce skoková. Můžeme ovšem jenom spekulovat o tom, co by se muselo v lidských životech změnit, aby tomu tak bylo a taková situace doopravdy nastala.

V případě, že vstoupíme na půdu takové spekulace, můžeme uvažovat o tom, jaké důsledky by taková demografická změna měla pro lidskou civilizaci. Rozhodně by se tím radikálně zjednodušilo národohospodářské plánování v makroekonomických ukazatelích jako je třeba nezaměstnanost, ale také nemocnost a zdravotní politika vůbec, včetně pohřebních služeb. Nejsem si ovšem jist, zdali by tohle zjednodušení problému vedlo také k následnému snížení ministerské administrativy. Ta bude přežívat ještě nějakou dobu poté, co na Zemi dopadne poslední paprsek stydnoucího Slunce.

Jakkoli může být moje uvažování prohlášeno za fantasmagorii praštěného dědka, dovoluji si upozornit na to, že onen zmíněný model skokového dožívání populace je skutečně v řízení lidských společenství realizován – stačí zaměnit dožití jako okamžik odchodu ze světa za dožití jako okamžik odchodu ze zaměstnání. Toto dožití je opravdu společensky regulováno konstantou známou jako důchodový věk nebo věk odchodu do důchodu – a je to veličina řídící se velice podobným téměř skokovým zákonem jako výše zmíněná idealizovaná křivka dožívání populace.

Křivky dožívání nebo přežívání studuje statistika už mnoho let. Názorně se přitom ukazuje, k čemu mohou sloužit matematické modely a podtrhuje se jejich univerzálnost. Je to právě padesát let, kdy byla vynalezena matematická metoda analýzy tzv. cenzurovaných dat při studiu dožívání. Jejími autory byli dva statistici – jeden spolupracoval s komunikačními inženýry při studiu životnosti elektronek do podmořských kabelů, druhý studoval s onkology přežívání nemocných s nádorovými onemocněními. Metodu používáme dodnes.

Bylo to v některém raně osmdesátém roce, přesněji si to nevybavím. Taky to není nijak zvlášť důležité, to přesnější datum. Jel jsem obvyklým ranním rychlíkem z Olomouce do Prahy, jakým se jezdívalo; snad před šestou. Ještě rozklížený nedospáním vyšel jsem z kupé a postavil se na chodbičce k pootevřenému oknu nechat se proudem svěžího vzduchu přivést do bdělého stavu, který by mi umožnil srovnat si v hlavě poznámky k dopolednímu jednání. O čem to mělo být, už si nepamatuji.

Cizím hovorům naslouchat se nemá. Myslím však, že překročení tohoto pravidla patřilo a dodnes patří mezi hříchy lehké, odpustitelné bez trestání na svobodě. A navíc, hlasu mocných naslouchat bývá někdy praktické. Zejména hlasu necenzurovanému, který zaznívá mimo program oficiálních schůzí a shromáždění. A k takovým hlasy zaslechnutelné v hospodě a ve vlaku patří.

A pak jsem v monotónním toku slov zachytil větu, jejíž text mi zněl v uších ještě velice dlouho. Vyslovil ji ten submisivní mluvčí, ten, který jako by se pořád omlouval a jenom občas poukazoval na úspěchy akademické instituce, jejímž členem se trochu jako by zahanbeně cítil být.

A taky stranická práce se nám na fakultě daří …

Pak jsem si šel zase do kupé sednout, abych si své místenky alespoň trochu užil. V hlavě mi hlodal jakýsi vrtošivý červík, dotazující se, jak má řečenému rozumět. Co je to stranická práce? Nedávno jsem teď slyšel dotěrného novináře, který se ptal poslance, k čemu potřebuje nový drahý počítač, notebook. K poslanecké práci přece – zněla suverénní, trochu podrážděná odpověď služebníka lidu. Rozumí se tou stranickou, navíc zdařilou prací fakt, že straníci se dostavují na schůze včas, případně řádně omluveni? Že na těch schůzích nevyrušují nepatřičné dotazy nemajíce? Že platí stranické příspěvky ve stranou předepsané výši? Nebo že straníci lépe studentům přednášejí a zdatněji si ve vědeckém výzkumu vedou, lepší nápady obdařeni než pouzí nestraníci? Poslední hypotézu uvádím jenom pro úplnost, protože jsem nikdy nic podobného sám nepozoroval; spíše naopak, kdokoliv stranicky pracující a tímto ztrácející čas odborné výsledky zpravidla jenom předstíral a stranicky je maskoval.

FINIS