Píše S. Komenda Část 2, únor 2004

Podobně jako reklama na dychtivě sající plenky, perfektně těsnící dámské hygienické vložky a tampony, prací prášky zaručující čistoskvoucnost prádla a vysavače schopné svou sací silou unést středně obézního muže umístěného v horizontální poloze – také nabídka univerzitních diplomů láká potenciální zájemce vyhlídkou, co lze získat: Jde vám o prosperující budoucnost, možnost získat víc, vyšší plat a respekt v očích ostatních lidí?

Když jsem tohle pročítal, nabýval jsem dojmu, jako by i v Americe kvalitu člověka dělal papír v kapse a ne schopnosti a vědomosti v hlavě. Připadalo mi dost zdrcující, že neexistuje možnost objektivního rozpoznání odborníka od makety odborníka. Když to nejde v Americe, jak by to mohlo jít v Česku? Speciálně v oborech, kde se odbornost nutně demonstruje slovním průjmem?

Na dalších řádcích je podtrhována výhodnost využití služby. Dalo by se to označit jako specifikace vlastnosti user friendly service.

Jako statistika po pětačtyřiceti letech v lékařském výzkumu poměrně otrlého mne ani tak nepřekvapuje nabídka samotná. Lidi si dnes dokážou vymyslet kdeco a pro peníze jsou ochotni prodávat i kytky z hrobu vlastní babičky (což se zase tak moc neliší od připravenosti lékaře založit jako firmu vlastní pohřební službu). Co mne však pořád udivuje a zajímá, je prožitek člověka, který se dokáže honosit univerzitním diplomem, o kterém ví, že si ho sám koupil. Copak se dá koupit čest? Do očí lidí kolem něho, kteří nevědí a neznají okolnosti, lze implementovat ledacos; ale co mohu uvidět vlastníma očima? Copak je možné nalhávat sobě samému? To by přece bylo něco jako samohana, sebeznásilnění!

Nelze si koupit čest, ale jen zdání cti. Nelze si koupit respekt, ale jen zdání respektu. Život člověka, který tohle dokáže praktikovat, je životem krále Lávry projíždějícího se bez šatů po ulici a předstírajícího, že je oděn ve skvělém rouchu posledního módního střihu. Toho strachu přitom, že se najde nepoučené pachole, které ve chvíli nejmíň vhodné vykřikne – Král je nahatec!

Jak může chutnat takové zdání?

Lékařská fakulta je jedinou mezi sedmi fakultami olomoucké univerzity, která má už od dob svého založení děkanát ve vyhnanství. Mimo budovu Teoretických ústavů i budovy klinik, které jsou také zčásti její součástí. Tento exil akademické byrokracie poskytuje mimo jiné zajímavou příležitost ke studiu tohoto jevu – akademičtí funkcionáři lékařské fakulty jsou mezi svými kolegy jediní, kteří nevysedávají na děkanátě od pondělního rána do pátečního odpoledne – jak činí všichni ostatní na jiných fakultách. Pobývají tam pouze ve vymezených úředních hodinách, většinu času trávíce na ústavech a klinikách, kam patří svou profesí. Zdá se tedy, že omezovat akademickou byrokracii je možno i tím, že se ztíží akademickým funkcionářům přístup k jejich úředním židlím. Pět set metrů mezi děkanátem na náměstí Hrdinů a Teoretickými ústavy na okraji Tabulového vrchu je zřejmě už komplikací statisticky signifikantní.

To ovšem jen tak mimochodem. Tuhle úvahu píši z jiného důvodu. S naším děkanátem to souvisí tím, že jedenkrát do roka se na něj jako na pouť k Panence musí vypravit postupně všichni členové lékařské fakulty, aby podepsali svá daňová přiznání. Podle zákona musejí i staří a chromí, což je můj případ.

Do příslušné kanceláře jsem se na děkanát dobelhal a stařeckou rukou podpis přičinil, když jsem předtím vyslovil své podivení nad tím, kde jsou ty všechny peníze, které jsem údajně dostal, když je nikde nemám. Nicméně jsem ten údiv nijak nepřeháněl, protože letitá zkušenost mne už poučila, že peníze jsou hmota povahy velice zvláštní – velmi obtížně se na hromádku shánějí, z ní se však rozkutálejí náramně snadno, aniž by po sobě zanechávaly pachovou stopu. Peníze nebývají dohledatelné ani za pomoci speciálně vycvičených psů, neboť, jak praví staré latinské přísloví, Pecunia non olet, peníze nesmrdí.

Kousek od budovy děkanátu mne oslovil gentleman zhruba mého věku, právě, že se podobám komusi, koho znával. Já ho na oplátku ujistil, že každý člověk se někomu jinému nebo některým jiným více či méně podobá; že na to máme genetiku a konec konců od Adama a Evy jsme všichni tak trochu příbuzní. Ukázalo se, že onen bodrý muž pracoval celý život ve zdravotnictví, což způsobilo, že měl své zkušeností ustálené názory na mnohé jevy, které hýbou systémem péče o lidské zdraví i dnes. Jako starší člověk pochopitelně zdůrazňoval význam zkušenosti, které lze nabýt především letitou praxí, zejména v polních podmínkách, kdy je nucen zdravotník v naléhavých, emergentních situacích rozhodovat rychle, často bez možnosti spoléhat se na vševědoucí automaty. Něco z jeho názorů bylo jistě poznamenáno dobou, v níž kdysi pracoval a která kladla daleko větší nároky na schopnost pohotové improvizace než je tomu dnes. Mnohé z toho, co (velice zaujatě) vyslovoval, znám i z názorů svých lékařských kolegů z fakulty – jisté odlidštění zdravotní péče objektivně vyvolávané tím, že lékař i sestra pořád víc kontaktují své nemocné zprostředkovaně, přes přístroje, přes automaty, bez nutnosti bezprostředního důvěrného mezilidského pohlédnutí z očí do očí, pohlazení ramene a prohození pár slov, ve kterých nemusí být žádný anatomický termín. Svou malou úvahou bych rozhodně nechtěl vyvolat dojem, že mám něco proti soudobé technice podporující lékařskou diagnostiku a případně sloužící pro vlastní terapii. Vůbec ne. Mne samotného donutily před několika málo roky okolnosti, abych se s nemocničním prostředím seznámil důvěrněji než jsem toužil. Vítám každou technickou, biochemickou i výpočetní novinku, kterou pro doktory vyvinou inženýři, chemici, farmaceuti, fyzikové a informatici. Souhlasím však zároveň s názorem, že i za svými objektivy a elektronickými zázraky by neměl doktor přehlížet fakt, že někde na konci téhle rafinované opravárenské linky leží ustrašený člověk. Už proto ustrašený, že úplně neví, co se děje; úplně to totiž vědět nemůže. Na tomhle hřišti píská doktor, případně sestra. A jenom oni rozhodují o tom, aby pacient věděl, že není pouhým objektem, ale především subjektem lékařské péče.

Jsem člověk pevně si stojící za svým racionálním založením – co se dá naměřit a spočítat, to se počítá. Příliš často bývám v životě svědkem toho, jak se staví vzdušné zámky – a hned plánuje zvyšování nájemného, organizuje blahobyt a ztloustnutí z pouhé dobré vůle a ještě lepších úmyslů a jak se vaří z čisté vody polévka mimořádné výživnosti. Jak říkám, mám rád, aby mé berné mince byly doloženy smyslovými pozorováními a úvahami založenými na induktivní logice. Přesto všechno, co jsem právě prohlásil, se nezříkám smysluplnosti kategorií rozumem přímo neuchopitelných. Nezamítám a priori diskuse, v nichž se používá pojmů jako poctivost, svědomitost, statečnost, hrdost, čest – a taky mravnost. Není to v rozporu s mým předchozím prohlášením – reálnost existence těchto pojmů, tj. existence jejich obsahu je evidovatelná a prokazatelná nepřímo, pozorováním chování příslušného jedince, jeho jednání v životních situacích. Neukradl, třebaže měl příležitost ukrást, mluvil pravdu, přestože lhát bylo v dané situaci materiálně výhodnější, neutekl, třebaže měl právo mít strach, stál na svém, ačkoliv na svém netrvat slibovalo výhodu.

V posledních letech si zvykám na představu, že tyhle – v zásadě mravní – kategorie se ustalují v našem životním prostředí výhradně jako kategorie technicky pojímatelné, uchopované a chápané. Protože je velmi obtížné kvantitativně dokládat něčí statečnost statistickým výčtem životních situací, v nichž se daný jedinec nerozhodl jednat zbaběle, ale postavil se životní zkoušce otevřeně (například neopustil svou ženu, která těžce onemocněla) – vezme se při posuzování jeho statečnosti nějaká skutečnost po výtce formální (statečně vytrval v politickém boji proti zrušení senátu).

Řekne-li se dnes o někom, že je to poctivý člověk, ten, kdo tohle slyší, upadá do rozpaků. Někdy se mi zdá, jako by to tak trochu znělo jako jedinec spíše naivní, vlastně podivín. Operacionalistická definice poctivce zní jinak – poctivý je každý, kdo dosud nebyl odsouzen a zavřen. Přestože jsou tu závažné indicie o problematičnosti chování dotyčného – byl ředitelem banky, z jejíchž depozit zmizely miliardy, které jak známo nemají nožičky a samy o své vůli se vzdálit nemohly. Definice je však jasná – nenašel se soudce, který by ho poslal za mříže, takže je to člověk poctivý.

Vzpomínám si, že můj táta, což byl na rozdíl ode mne člověk velice společenský, s jedním sousedem ze vsi nemluvil. Řadu let. Nikdy mi důvod svého nespolečenského chování v tomto vztahu, kdy se nutně potkávali každý den několikrát, pořádně nevysvětlil. Prostě dospěl k názoru, že jakési dílčí sousedovo jednání nebylo úplně rovné, úplně poctivé. A vyvodil z toho důsledek pro jednání vlastní. Zajímavé na tom bylo, že přitom neměl žádné námitky proti tomu, aby jeho nejmladší syn, můj bratr, učil tohoto souseda řídit nové auto, které si soused jako jeden z prvních ve vsi koupil. Prostě, do svého osobního názoru nikoho jiného nevtahoval a nikomu dalšímu ho nevnucoval. Byla to jeho a jen jeho osobní záležitost.

Je třeba připustit, že v dnešní době poměrně časté migrace lidí nežije kolem nás moc takových, s nimiž se známe dlouho a máme je tak říkajíc přečtené, do příslušné kategorie zařazené – na základě letité zkušenosti. S většinou lidí kolem nás se známe spíše letmo – a já bych si na nikoho z nich netroufal psát občanský posudek. Z toho, jakým tónem vás soused z domu pozdraví na schodech o jeho charakteru moc usoudit nemůžete. Proto taky ta dost častá překvapení, když dáma odvedle informačně překvapí celé sídliště tím, že zasunula mezi polévkou a hlavním chodem svému muži kuchyňský nůž do mezižebří. Vůbec se zdá, že žijeme letmo a narychlo. Jako bychom očekávali, že tenhle náš život je jenom prozatímní, na nečisto – a mravně budeme žít, až to bude doopravdy a natrvalo. Proto ta provizória při hodnocení, proto úsilí omezit posuzování charakteru na technická rozhodnutí typu seděl – neseděl. Konec konců na tom něco je; jistý slogan říká, že lidé se vlastně dělí na dvojí – na zavřené a na ty, které to teprve čeká.

Návyk je, když … když si člověk na něco ( podnět, stimul, věc, subjekt) zvykne tak, že být bez toho mu činí potíže, pociťuje to jako újmu a snaží se původní stav obnovit. Stává se někdy, že pojem kdysi neutrální začne být užíván řekněme jednostranně – čímž dojde k tomu, že v onom pojmu převáží kladný, případně záporný náboj a neutralita pojmu je potlačena. To se stalo i s pojmem návyk.

Současná doby přikládá na misku vah pojmu návyk atributy negativní; a protože jsou to zároveň atributy výrazné, s důsledky a následky mimořádně závažnými, zdá se dnes pojem návyk nést náboj rozhodně záporný. Návyk na drogy včetně alkoholu a nikotinu, čemuž říkáme narkomanie, návyk na hazardní hry, čemuž říkáme gamblerství. Speciálním případem je návyk na léky, kdy se původně pozitivní vliv může zvrhnout a přejít ve vliv negativní; ono zvrhnutí může za jistých okolností zahrnout i doktora, který kdysi ten lék jako součást zamýšlené terapie předepsal. Zkušenost zná případy, kdy samotný lékař se stal návykovou látkou. Obvykle lékař mladý a pohledný, se slibnou kariérou – v situaci, kdy pacientem je žena přesvědčená, že by mu mohla být životní oporou.

Vlastně by bylo možno všechny podněty, jimž nás životní prostředí vystavuje, dělit na návykové a ty ostatní. Ty, na něž se návyk nevytváří ani při dlouhotrvající expozici. Vytváření návyků nebo také zvyků patří k základním mechanismům, jimiž se lidský jedinec orientuje v životním prostředí a socializuje se v něm. Tím, že si zvyká, že si vytváří návyky, zároveň identifikuje a upevňuje své místo v sociálním prostoru. Zvyknout si znamená usnadňovat si rozhodování – zvyk je vlastně algoritmus automatizovaného rozhodování, při němž není nutno vždy znovu promýšlet všechny možné strategie, protože sociální zkušenost už vystavila některým z nich certifikát optimality.

K takovým návykům patří zásada nevybočovat z řady. Je sice pravda, že leckde (třeba ve vědě a výzkumu) je hlásána potřeba originality a nápaditosti; životní praxe však poměrně přesvědčivě demonstruje, že hlásání je jedna věc a praktická preference věc jiná, od té první někdy dost podstatně odlišná. Řadu let jsme naivně soudili, že tato situace je specifická pro zkorumpované totalitní režimy, v nichž je určujícím hlediskem jistá apriorně převzatá ideologie, která nutně, při absenci kritiky, časem zpuchří a rozpadne se. Dnes už víme, že tahle specifičnost není tak úplná – a že lidská hloupost a duševní ztrnulost jde napříč politickými systémy, tak zvanou demokracii nevyjímajíc. I dnes ten, kdo se zavčas nenaučí držet hubu a krok, riskuje podstatně víc, že dojde k úhoně než ten, kdo se umí pěkně držet v zákrytu.

Hnacím motorem kladného návyku je biologicky podmíněná, geneticky zakódovaná přitažlivost opačných pohlaví (homosexualitu vynecháme). Návyk biologicky podnícený a po jistou dobu upevňovaný však obvykle po jistém čase vykazuje známky ochabnutí, návyku, habituace, která však zpravidla nevylučuje existenci přitažlivosti vůči jiným subjektům téhož druhu. Vůči jiným ženám nebo jiným mužům. Celý tento proces se může v průběhu života lidského jedince několikrát opakovat.

Připomnělo mi to naposledy seriálové televizní zpracování Švandrlíkových Černých baronů. Každé umělecké zobrazení reálné skutečnosti asi nadsazuje. Není její věrnou fotografií, tou ani být nemůže. Může však vnímat někdejší skutečnost třeba jako karikaturu, jako parodii – což však nic nemění na skutečnosti, že leckdo z někdejších účastníků neveselé čepičkovské hry na ochránce socialistického tábora lidmi, které tento tábor odsoudil k ponižující roli občanů druhého a třetího řádu v jakési uniformované variantě otrockých pracovních táborů, tuhle hru vnímá podstatně jinak.

Z prostředí, ve kterém jsem vyrostl, a dokonce z prostředí mých bratranců a přátel, prožili vojnu jako černí baroni mnozí. Synkové kulaků, kněží, ideologicky podezřelí a věřící v nesprávné náboženství jen těžko koherentní s vírou v jediný vědecký světový názor, jehož biblí byly brožurky masových vydání Otázek marxismu-leninismu. Otázek, k nimž nikdy nebyly dodány odpovědi.

Každý z nich tuhle svou vojnu vnímal a na ni vzpomínal jinak. Někdo při ní potkal děvče, které si později vzal – a jeho vzpomínky byly i docela romantické. Jiní vzpomínali na zelenou zabedněnost vojenských pánů, demonstrujících se v neopakovatelných drobných i větších denních příbězích. Byly i příběhy, kdy zaujatá omezenost politruka poslala s vojákem do civilu kádrový posudek, který s ním dlouhé roky procházel a z jedné mísy ujídal, podobný niti zlé sudičky. Pro některé nebyl ani po letech pohled na tuto část minulosti ničím veselým – a nedokázali se na ni dívat jako na absurdní grotesku. Hořkost neosladilo ani vědomí, že mnozí z někdejších zabedněných lampasáckých tupců se později transformovali na kované demokraty ve vysokých šaržích.

I pro ty, kterým nikdy nevadila dřina, protože na ni byli už z domova, ze selského zvyklí, byla tahle vojna ztrátou času. Ztrátou nenahraditelnou, opentlovanou bezduchými frázemi o nejčestnější vlastenecké občanské povinnosti. Jaká občanská povinnost pro mladé lidi, kteří už na začátku života byli vyřazeni na okraj společnosti? Čepičkovští páriové s omolousanými černými výložkami?

V čepičkovském období českého bolševismu nebyly takové čipy ani předmětem science-fiction – a indoktrinace užívala klasické metody převýchovy a přesvědčování. Bez valného efektu, protože rozpornost hlásaného se sociální realitou bila do očí každého, kdo netrpěl intelektuální slepotou. To už jsem zažil i já osobně – politicko-výchovná školení provozovaná v kasárenských místnostech útulných jako márnice vyzdobená červeným krepovým papírem. Myslím, že účinek takových školení měl spíš charakter odpudivý – v každém případě to však byla ztráta času. Někdy jsem přemýšlíval o tom, zdali se mezi politruky nevyskytovaly ve zvýšené míře případy deprese v důsledku uvědomění si marnosti jejich počínání a tím i zbytečnosti jejich života. Evidenci o tom žádnou nemám – možná tady preventivně působila nízká hladina citlivosti vůči přemýšlení o podstatě a smyslu života. Bývalo to, jak to v životě bývá – tragedie s komedií v jediném kusu.

Bídný stav českých vysokých škol úporně vzdorující skutečnosti, že české vlády posledních let řadí vzdělání a vzdělanost mezi své priority, vyvolávají protesty na straně těchto škol – ale také realistické projevy beznaděje. V duchu úvahy – jestliže takhle bídně do vypadá, když nás přitom vlády přednostně podporují, jakpak bychom dopadli, kdyby nás přednostně podporovat přestaly?

Vedle velkých problémů jako je zastarávání přístrojového vybavení pro přírodovědný výzkum a medicínu, nedostatečná aktualizace knihovních fondů a přeplněné posluchárny, jejichž vytápění už v blízké budoucnosti bude nutno zajišťovat tím, že se studenti vypraví do okolních lesů a hájů sbírat suché haluze a smrkové či borové šišky – vyskytují se občas i problémy spíše malé; nicméně i ony mohou posloužit k demonstraci manažerských potíží vzniklých dnes tak často ve všech pádech skloňovaným podfinancováním vysokých škol. Jen tak mimochodem mne v této souvislosti napadá, že jsem ještě nikdy ve svém, nikterak krátkém životě, neslyšel ani nečetl slovo nadfinancování něčeho.

S tím, jak přibývá akademické bídy, roste i objem počtu sepisovaných posudků. I v prostředí akademických obcí platí některé všeobecně lidem respektované zásady jako třeba Za málo peněz málo muziky, Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá, Jak ty mně, tak já tobě a podobně.

Je to ve shodě s logikou praktického života. Jestliže zadavatel zaplatí autorovi oponentního posudku stostránkové studie dvě stovky, sotva může čekat, že se tento autor bude jejím pročítáním zabývat pět dní, během nichž posoudí její literární styl, zkontroluje odvozené vzorce, přepočítá číselné údaje uváděné v tabulkách a alespoň namátkou přerýsuje některé grafy. Daleko pravděpodobnější je, že autor odhadne, co by za ty velkorysé dvě stovky měl asi tak odvést, aby se vlk akademické stereotypie nažral a kozy jeho intelektuálního výkonu moc neubylo. Řečeno česky – přece se nepřetrhne a nebude ze sebe dělat vola. Kde se nezelení, tam se lení.

Pokrok v upřednostňování vzdělání, vědy a výzkumu v Česku dospěl už tak daleko, že se od vyplácení těch dvoustovkových honorářů za vypracování oponentního posudku začíná upouštět. Už ani na ně není. A tak dochází k situacím někdy dost kuriózním. Oponent posudek vypracoval, k oponentnímu řízení se však nedostavil, dokonce se ani nepokusil omluvit. A děkan fakulty, respektive resortně příslušný proděkan, se rozhoduje pokárat ho. Dát mu najevo, že institut oponentního posudku má mít v očích členů akademické obce jistý respekt.

Rozhodnutí je zveřejněno tím, že autor posudku dostane svou kopii. Je velmi pravděpodobné, že její příjem ani nezaregistruje. Stovka dnes nejsou peníze, ale jenom drobné. No a pak horlivá a vyděšená referentka upozorní akademického funkcionáře, že nastal problém. Že podle nejnovějších zvyklostí a úředních opatření autor nemá za svůj posudek žádný honorář dostat – a že polovina z nuly, tj. nula dělená dvěma, je zase nula. Takže – autor potrestaný snížením honoráře dostane právě tolik jako by dostal, kdyby byl potrestán vůbec nebyl. Jinak řečeno, znamená to, že ve stavu takové akademické bídy přestávají být použitelné i sankce za nesplnění povinností. Je to stejné, jako nelze trestně postihnout odsouzence k smrti, který si jako poslední přání objedná láhev rumu a po jejím vypití rozbije v cele smrti nábytek a celu samotnou ošklivě znečistí. Jak je tedy patrno, i trestat je možno jenom za podmínky, že je z čeho.

Volba, případně volby, je počínání, kdy se z předem dané, obvykle předložené množiny alternativ vybírá ta, kterou volící subjekt preferuje. Před těmi ostatními. O svobodné volbě se mluví v případě, kdy není volící subjekt k této preferenci nucen násilím fyzickým (pistolí za uchem nebo vystřelovacím nožem ve výši ledvin) nebo jiným druhem nátlaku morálního či sociálního (snoubenka ve čtvrtém měsíci těhotenství, příslib lépe placeného místa při vstupu do politické strany žádaného zabarvení, úplatek ve výši přiměřené českým poměrům). V ostatních případech se jedná o volbu, která podmínku svobodnosti nesplňuje. Typickým příkladem volby či voleb tohoto druhu bývaly volby reálně socialistické, kdy volit v nesouladu s ústředním chtěním bývalo považováno za projev nedůvěry v moudrost těch, kteří první ze všech pochopili, co se patří.

Dnes, kdy věříme, že věřit nikomu a v nic se nemá, mluvíme o volbě demokratické. Někdy se přitom oba pojmy, volba svobodná i volba demokratická, ztotožňují. Možná právem, možná nikoliv. Není mým oborem vysvětlovat a vymezovat obsah pojmů, které někdo nějak zavedl. Dávám přednost tomu uvažovat o případných odlišnostech metodou srovnávání.

Myslím, že volba zcela svobodná vlastně vůbec neexistuje. Už samotný fakt, že volící subjekt vybírá z předem dané, předem vymezené množiny alternativ, svobodu volby více či méně omezuje. Tu množinu alternativ někdo předem připravil, možná do jakýchsi seznamů vytiskl a volbu alternativ tak omezil. Obvykle tak činí ústřední výbory politických stran, dávající přitom najevo, že kvalifikovaně připravili jakési menu optimálně stravitelné občanskému žaludku. Problém je v tom, že záruky kvality nabídnutého bývají přitom značně problematické – jak v pozdějších parlamentních a vládních aférách figura ukazuje. Figura poslance kymácejícího se ve spárech démonu alkoholu, například.

Z metodologického hlediska vzato by úplně svobodnou byla jenom taková volba, v níž nebude volící subjekt ve svém počínání nijak předem omezován. Dostane čistý lístek, na ten vepíše jméno svého favorita a vhodí ho do volební urny. Jistý problém je v tom, že členy volebních komisí by bylo asi třeba po sestavení preferenčních četnostních tabulek masově rozvézt do sanatorií pro duševně choré.

Svoboda volby se zřejmě dostává do konfliktu s informovaností o předmětech volby. Vezměme situaci, kdy se svobodný mladý muž rozhoduje oženit. Už samotná terminologie naznačuje, že uskutečněním své volby svou svobodu ztratí. Anebo alespoň její určitou část. Protože lze předpokládat, že se jedná o muže, kterého nikdo nezbavil svéprávnosti, smíme se domnívat, že je přesvědčen o možné kompenzaci této ztráty něčím jiným, hodnota čehož není nižší nežli hodnota ztráceného. Že ví nebo alespoň tuší, čeho se mu dostane náhradou. Jenomže, ačkoliv si teoreticky může vybrat tu svou z množiny o několika stech milionů ženských subjektů, geopolitické poměry rozsah této množiny redukují na pouhých pár set alternativ.

Svoboda volby a informovanost o alternativách vybraného vystupují snad nejpřesvědčivěji v počínání, které provozujeme poměrně masově ve zkušebních (také didaktických) testech. Test je zkouška – v klasicky české orální verzi klade examinátor otázku a očekává, že odpověď zkoušeného subjektu se bude co nejvěrněji podobat jeho představě o souvislosti otázky a odpovědi. V didaktickém testu examinátor předloží seznam alternativních odpovědí, mezi které zařadí také odpověď správnou. Podobá se to volebnímu seznamu – s tím drobným rozdílem, že tady nemusí být správnou, tj. rozumnou, žádná odpověď. Subjekt podstupující didaktický test na téma, o kterém nemá žádné znalosti, může dosáhnout správné odpovědi náhodným uhádnutím. Občan, který odmítá k volbám jít, dává tím najevo, že o existenci správné odpovědi naprosto pochybuje.

Kdo se doma bojí, musí do lesa

Volání sprosťáků do lesa ozvěna cenzuruje

Mezi Kyklopy jednooký je normální

Policie vyzbrojena luky a šípy, v hodnosti od praporčíka výše otrávenými

Organizace spojených národů přesídlila z New Yorku do Drače v Albánii

Důkaz neexistence boží konstruktivně proveden

Platnost teze Nic nestojí za nic konečně filozoficky prokázána

Prodejní aukce českého vlastenectví a moravské slivovice dnes slavnostně otevřena; vstupné mírné, mládež a vojsko do hodnosti plukovníka polovic

Vypsána soutěž o nezpochybnitelnou pravdu v kategorii mladých do 6 měsíců

Diabetici požadují změkčení norem glykémie

Celostátní zákaz konzumace švestek v přírodním stavu, bez tepelné úpravy

Z Temelína hlášen deficit atomových jader

Zdravé jádro strany napadeno červivostí

Politické strany soutěží na Malé Straně o titul Velká Strana

Jednotná otevírací doba všech pohostinských zařízení – 8,00-7,99

Optimalizace systému: minimální vstup, maximální výstup; ženy nesouhlasí

Stav vody na českých tocích – Vltava České Budějovice: Budvar 95,1; Vltava Praha: Braník 96,5; Staropramen 96; Velkopopovický Kozel 95; Morava Vizovice: Jelínek 52; Dyje Znojmo: Lechovické 87; Předpověď: až do podzimu setrvalý stav

V Olomouci objeven 42. žijící potomek údajně posledního Přemyslovce Václava III., tamtéž v roce 1306 vymřelého po meči; jménem pohrobků požádal olomoucký magistrát o vydání Hradčan a jejich převezení na Hanou; že byl potomek zapsán v seznamech agentů STB je pomluva rozšiřovaná kanceláří Pražského hradu

Električtí úhoři zkratovali vltavskou kaskádu od Lipna po Mělník

Romská občanská iniciativa (ROI) protestuje, aby byla etymologie slova pohroma uváděna do spojitosti se slovem Rom

Řízení zdravotnictví postaveno na zdravý základ: platby nemocnicím ne podle počtu obsazených lůžek, ale podle počtu volných lůžek

Romští preventisté: Jak naložit v budoucnu s českou menšinou?

Šetřte - placením drobnými lze dosáhnout až dvacetiprocentních úspor

Troubit zakázáno, volat o pomoc povoleno až po 22. hodině

Ministerstvo vnitra zaregistrovalo pro blížící se volby Stranu za zrušení politických stran

Stoprocentně účinná dieta nalezena: jíst, co člověku nechutná

Poslední Čech bez maturity zemřel; pohřeb vypraven na útraty ministerstva školství

Vláda přesídlila ze Strakovy akademie do budovy Národního muzea; název bývalého sídla navozoval nevhodné ornitologické asociace s činností jistého ptáka; v novém sídle mohou být vládní produkty případněji exponovány pro školní výpravy

Bankovní institut vyhlásil úpadek a prohlásil se za Bankovní univerzitu

Opravy uch utržených při chození se džbány pro vodu opravuji pro všechny tvary a materiály: Hlinomaz Fr., Jílové u Pr.

Vodovody a kanalizace, podniková hymna: Teče voda, teče …

Malé Čechy se všemožně snaží před světem utajit existenci Velké Moravy

Ve Vltavě uloven první krokodýl, odborníci na obojživelníky (Amphibia) se dosud neshodli, zdali je to krokodýl nilský nebo krokodýl brněnský. Boty a kabelku z jeho kůže si nechala ušít paní primátorová

Svobodní zednáři (Freimaureři) přejmenovávají svou Velkou lóži na Zimmer frei

Hnutí za obnovu kultu osobnosti se rozpadlo. Kultů nalezena spousta, osobnost žádná

Agenti tajné policie (STB) žádají dodatečné přiznání titulu Tajný rada

Největší úspěch grafologie v dějinách! Podařilo se provést rozbor charakteru negramotného

FINIS